Datum: 29.10.2014 Místo: Praha, Roxy Účinkující: Alcest, Opeth

První pohled (Ježura):

Jak už jsem se přiznal v hodnocení k letošní desce “Pale Communion”, nikdy jsem se neřadil ke skutečným obdivovatelům Opeth, a to dokonce do té míry, že větší část jejich bohaté diskografie prostě neznám – což ale nic nemění na tom, že si té kapely ohromně vážím. Právě proto ve mně už delší dobu hlodalo nutkání zhlédnout tuto švédskou veličinu naživo, jenže ono se jaksi nedařilo. Předchozí klubový koncert jsem odepsal kvůli nedostatku financí, loňské vystoupení Opeth na Brutal Assaultu jsem zase s prvními kapkami deště zařízl kvůli strachu o osud svého posledního suchého oblečení… Opeth ale naštěstí na své fanoušky myslí, a tak se – jak velí dobré mravy – po vydání nové desky vypravili na turné, které neminulo ani matičku Prahu, a tentokrát už mi to konečně vyšlo.

Když vyšlo najevo, že Opeth při jejich cestování Evropou doprovodí Francouzi Alcest, žádnou velkou radost jsem z toho neměl. Navzdory tomu, že je jejich hudba spoustou lidí opěvovaná a Alcest se těší všeobecnému uznání a místy až adoraci, mě se jim nikdy uhranout nepodařilo. Pár písniček se mi od nich líbí, ale třeba poslední deska “Shelter” mě fakt děsně nudila. Když už jsem ale ty peníze za lístek jednou vysolil a ještě si nechal od nesmlouvavých sekuriťáků v Roxy sebrat lahev Kofoly, tak jsem si řekl, že jim dám naživo šanci, byť už to mělo být potřetí.

Zpočátku mi to jako nějaká velká sláva rozhodně nepřišlo. Kytary zněly jakoby zevnitř jakési polstrované krabice, Neigeho i Zerův zpěv nebyl moc slyšet a navíc se začínalo rozjezdem v podobě “Wings” a “Opale” z “Shelter”, což mi na náladě také moc nepřidalo. Je ale pravda, že jsem to čekal horší, a tak jsem obezřetně vyčkával, co se z toho vyvrbí dál. Pak se buď srovnal zvuk, nebo jsem si na to zvyknul, a dost určitě se na tom podepsalo také duo skladeb “Là où naissent les couleurs nouvelles” a “Autre temps”, tedy asi to nejlepší z desky “Les voyages de l’âme”, každopádně se mi to nějakou záhadou začalo líbit. Neříkám, že to byla kdovíjaká extáze, ale to, co mi z desky ne a ne zachutnat, naživo zkrátka nějak zafungovalo, ve výsledku to nebylo vůbec špatné a Francouzům se dokonce podařilo z té zasněnosti vykřesat cosi jako intenzitu. A přesně v tomhle duchu vystoupení plynulo dál – Alcest vytvářeli to svoje snění, lidé jim to opláceli bouřlivým potleskem, poslouchalo se to velice příjemně, a když dohrála i závěrečná “Délivrance”, bylo mi skoro líto, že to končí. Že bych dal Alcest šanci i studiově, když ta třetí živá dopadla suverénně nejlépe ze všech?

Přestávka mezi Alcest a Opeth nebyla z nejdelších, ale i tak bezpečně vydala na to, abych do sebe nalil půllitr nechutně předraženého Staropramenu, pokecal s pár známými a pak se uklidil na balkón, kde jsem doufal že najdu vhodnější pozici ke sledování cvrkotu na pódiu než z vlastního sálu, který se mezitím docela vydatně zaplnil. A což o to, výhled se odtamtud dal najít pěkný a na působivě nasvícenou plachtu s motivem přebalu “Pale Communion” byla vážně radost pohledět. Problém ale byl v tom, že nahoru doléhal zvuk v tak zparchantělé podobě, že se skvělá “Eternal Rains Will Come”, s níž Opeth svůj set otevřeli, ani nestačila zlomit do zpívané pasáže a už jsem pelášil zpátky mezi lidi v naději, že na zvukařově úrovni to bude lepší a nebudu dvě hodiny trpět. Ta naděje však naštěstí nebyla planá a jen co si pan zvukař trochu pohrál s čudlíky, zmizely i poslední zbytky nespokojenosti a začal koncert s velkým K.

Když o nějakém metalovém koncertu mluvím takhle, většinou mám na mysli opravdu strhující vystoupení, které naplní celý sál svou výbušností, intenzitou, atmosférou a většinou jejich kombinací. O pražském vystoupení Opeth bych rozhodně netvrdil, že bylo výbušné, a i když mu nechyběla ani intenzita ani atmosféra, v těchto kategoriích to pořád nebylo nic nevídaného. Přesto to ale bylo naprosto skvělé. Proč? Asi proto, že je vlastní hudba Opeth taková, jaká je. Pánové byli v podstatě úplně statičtí a dá se říct, že tam jen tak stáli, hráli a až na občasné lehké poklepání hlavou nebo drobné gesto nedělali vesměs nic, co by člověk na metalovém koncertu čekal – jenže ono to naprosto stačilo. A stejně, jak úsporně Opeth vystupovali, jsem ani já (a jak jsem se tak rozhlížel po okolí, tak ani spousta dalších přítomných) nepociťoval potřebu tu hudbu nějak zvlášť fyzicky prožívat a namísto házení řepou jsem spíš poslouchal a přemítal o tom, že k úplné dokonalosti tomu chybí jen divadelní pódium a sedadla, z nichž by to představení šlo sledovat. Bylo to, jako byste seděli doma v křesle, ale místo abyste si pustili hudbu z reproduktorů, vám kapela přišla zahrát až do obýváku.

To ale v žádném případě neznamená, že by byli Opeth jakkoli nudní nebo nevýrazní. Naopak – zřejmě právě proto, jak byli pohybově úsporní, mohla jejich hudba vyniknout naplno a ve všech detailech a upoutat na sebe hlavní díl pozornosti. Samotní muzikanti ji pak přednášeli s vědoucí sebejistotou, ohromným nadhledem a i přes profesorskou přesnost na nich bylo vidět, že si vystoupení užívají, nebo lépe – že jej prožívají. Decentně ale přesto naplno.

Když se zrovna nehrálo, Opeth byli velmi civilní, což k celkovému charakteru vystoupení pasovalo takřka dokonale. Mikael Åkerfeldt dostál své pověsti výtečného baviče a sál se hned několikrát rozezněl salvami smíchu, které následovaly některému z jeho vtípků. A když se hrálo, fungovalo to rovněž na výbornou. Během dvouhodinového vystoupení zazněly z novinky jen tři skladby, předchozí “Heritage” byla zastoupena jedinou a jinak Opeth vybrali zástupce z naprosté většiny své diskografie. Přesto se ale ani ty nejostřejší skladby s aktuální tvorbou nijak netloukly, naopak na sebe krásně navazovaly a bylo na tom skvěle vidět, jak se skladatelský rukopis nezapře, i když se změní výrazivo. A ačkoli jsem se vzhledem k mé povrchní znalosti starších skladeb Opeth, kterých byla na setlistu většina, trochu bál, jak to na mě zafunguje, a spíš jsem doufal, že novinka dostane co nejvíce prostoru, nakonec si nemohu stěžovat ani v tomto ohledu, protože v rámci dvanáctky skladeb nezazněla jediná, která by svou přitažlivostí jakkoli vybočovala do záporných hodnot.

Mimořádnému zážitku tedy nebránilo vůbec nic a Opeth toho večera nezůstali svému renomé nic dlužni. Vystoupení, které předvedli, bylo opravdu silné a já si ho užil tak, jak jsem doufal – i když to nakonec bylo docela jiné, než jsem očekával. Slušelo by se ale zmínit, že svůj podíl na tom nese i publikum, a to nejen díky vynikající odezvě jak pro Alcest, tak pro hlavní hvězdy večera. Po docela dlouhé době jsem totiž mezi lidmi nezaregistroval snad nikoho, kdo by se choval jakkoli nevhodně (čti: jako vylízané hovado), což na českých akcích bohužel bývá tak trochu malý zázrak. Inu, nelehká hudba, jakou Opeth hrají, zjevně nalákala dostatek lidí, kteří si ji přišli opravdu užít, podle toho to také nakonec vypadalo a já jsem opravdu rád, že jsem mohl být u toho. Pro příště už bych prosil jen to divadlo a bude to dokonalé…

Druhý pohled (Skvrn):

Jakmile jsem zachytil informaci o tom, že Opeth zavítají v rámci svého letošního turné i do našich luhů a hájů, ani na okamžik jsem nezaváhal a pevně se rozhodl, že 29. říjnový večer tohoto roku věnuji tónům švédské progrese. Mikael Åkerfeldt u mě vždycky platil za velkého pohodáře s ještě větším nadhledem a já byl setsakra zvědav, zda tuto pověst potvrdí. Diametrálně odlišné role se zhostili francouzští Alcest, kteří jakožto jediní předskokané, mohli snad jen překvapit. Zlí jazykové totiž zle jazykovali, že Alcest budou jednoduše hrozná nuda. A jelikož od Opeth jsem vlastně neočekával nic jiného než profesionálně, ale zároveň lidsky podanou porci skvělé muziky, o to víc jsem byl zvědav, v jakém světle se Francouzi předvedou.

Celý večer se solidně držel nastaveného harmonogramu. První překvapení přišlo s tím, že v 18:20 opravdu nezahrají jacísi Doors, ale jen Roxy vpustí do svého chřtánu několik stovek natěšených diváků. O třetí vystoupení jsem však nakonec ochuzen nebyl – v hlavním sále se z reproduktorů linuly tóny poslední desky dívčího dream popového kvarteta Warpaint, jejichž novinku mám upřímně moc rád. Zároveň to ve mně začalo hlodat, zda se zanedlouho opravdu nevypravit do pražské Akropole, abych si dámy v plné polní vyposlechl z očí do očí, respektive z uší do uší. Všechna hlodání však nakonec začala komplikovat čerstvá informace o rušení části evropského turné. Tak tedy uvidíme, jak to s pražským vystoupením dopadne. Teď ale zpět ke vzpomínanému večeru.

Jakmile se začala přibližovat sedmá večerní, sál i balkón se začaly opravdu slušně zaplňovat. Nedokážu říct, zda francouzští Alcest byli tou pravou volbou, jež měla publikum správně nažhavit a jakýmkoliv způsobem rozproudit před hlavní ozdobou večera. Alcest jsou totiž prototypem kapely, která má hrát až ke konci večera, a to především proto, že hudba Francouzů slova nažhavit a rozproudit svou zasněnou atmosférou de facto popírá. Nic to ale nemění na tom, že na jejich vystoupení jsem byl nadmíru zvědav, a to i přesto, že poslední “Shelter”, z jehož tónů se mělo primárně čerpat, mě příliš nezaujalo. Naživo však kousky z novinky zněly poněkud jinak, tvrději a netvořily tak velký kontrast k blackovějším skladbám, na které Neige a spol. taktéž nezanevřeli.

Z řemeslného hlediska nemohu vystoupení Alcest prakticky nic vytknout až na jednu věc – utopené vokály. Já osobně mám tvorbu Francouzů docela v malíku, takže i prakticky nečitelné linky jsem si byl schopen domyslet, případně je v instrumentální složce dohledat. Na druhou stranu, lidé, kteří se s Alcest seznámili prvně, si z vystoupení zřejmě moc neodnesli. Co naopak musím pochválit je zvuk nástrojů hlavních protagonistů – bicí Winterhaltera a kytara Neigeho byly navzájem v perfektní rovnováze, a k celkové spokojenosti tak chyběly jen ty zpropadené vokály.

Asi se všichni shodneme, Alcest jsou primárně o atmosféře. A což o to, i naživo to po stránce atmosféry nebylo špatné, jenomže já tajně doufal v o poznání intenzivnější zážitek. Dost možná zatím stojí i výběr skladeb, i když nejsem schopen stoprocentně říct, že kdyby se hrálo především z “Souvenirs d’un autre monde” a “Écailles de lune”, tak by to bylo rapidně lepší. V úvahu to však připadá, neboť u “Percées de lumière” z “Écailles de lune” se i husina dostavila. Možná jen Opeth byli o tolik lepší, možná by k hudbě Alcest pasovala komornější kulisa a prostředí, což je ale vzhledem k dnešnímu renomé kapely úkol těžko realizovatelný. Alcest tedy nijak neurazili, ale zároveň zásadně nevyvrátili pověst, jejichž vystoupení si nosí.

Nemusíte být expert přes diskografii Opeth, abyste se dokázali dovtípit, že jde o muziku relativně složitou a pro co možná nejlepší požitek z koncertu je dobré mít nějaké ty poslechy za sebou. Posílen tímto nepříliš objevným věděním jsem se do svých restů v diskografii Švédů poctivě zakousl, ale řeknu vám, že přelouskat nějakých těch pět nenaposlouchaných desek během cca 14 dní, kolik jsem jim věnoval, prostě nejde. O dobrý zážitek jsem však nechtěl být ochuzen, a tak jsem začal s nesportovním naposloucháváním posledního odehraného setlistu, který měli Opeth logicky předvést i v Praze, což se naštěstí nakonec i stalo.

Samotný výběr skladeb snad musel sednout úplně každému – jak fanoušci death metalovějších, tak i prog rockovějších poloh museli být spokojeni. Osobně jsem očekával ještě výraznější prostor pro aktuální “Pale Communion”, nicméně Opeth vsadili spíš na jistotu a cestou kompromisu uspokojili i fanoušky dřívějších desek. V režii “Pale Communion” se odehrávaly první skladby setu, zazněly “Eternal Rains Will Come”, “Cusp of Eternity” a později i “Elysian Woes”. Všechny tři skladby se ve společnosti starších kolegyň neztratily, ba naopak, patřily k tomu nejlepšímu. Velký prostor v nich dostal klávesák Joakim Svalberg, který (nejen) ve výše zmíněných písních kolem svých kláves elegantně kličkoval, přehmatával z jedné klávesnice na druhou, z třetího pedálu pak přemačkával i na ten čtvrtý.

V klidnějších pasážích navíc před nástroji dokonale vystoupil hlas Mikaela Åkerfeldta, který přihlížející bavil nejen úžasným hlasem, ale rovněž skvělými fórky a celkově úžasnou komunikací s publikem. Takřka každá srozumitelná věta z obecenstva nezůstala zkrátka a dočkala se zpravidla vtipné odpovědi. Rovněž výzvy k zahrání některých songů byly vyslyšeny – za zmínku stojí třeba pokus o “Burden” z “Watershed”, kterou jsem si mimo jiné hrozně přál i já. Došlo však i na tvorbu cizí, když na přání jednoho z fanoušků zazněly úvodní tóny legendární “Smoke on the Water”. Åkerfeldt nejenže potvrdil roli výsadního frontmana, ale dokonce ji ještě předčil. Historka o tom, jak jako malý kluk na koncertě Yngwieho Malmsteena hrdě ulovil vržené trsátko, načež Yngwieho tým přispěchal hned s celou krabicí, takže ho měl nakonec každý, mi utkvěl v paměti nejvíce.

Vzhledem ke znalosti předchozích setlistů jsem nejvíc čekal od závěrečného dua “The Lotus Eater” a “The Grand Conjuration“, při kterých to začalo v předních řadách docela i vřít. Přiznám se, že hudbu Opeth je docela těžké pojmout ušima a strkat se u toho vážně stíhat nejde. Za výborné místo jsem však zaplatil i já svou daň a přeci jen se ve vroucném minipitu na malou chvíli vlastně úplně nechtěně ocitl. Po pár opětovaných strkancích a zjištění, že v tomhle na muzice Opeth fakt nemá cenu pokračovat jsem se rozmrzele odebral o kus dál, paradoxně na místo ještě o trochu lepší. Když však začal pit opětovně vřít a i já se jeho opětovné nedobrovolné účasti nevyhnul, stvoření v černé čepici a flanelce postávající přede mnou mi chtělo zasadit takový kopanec, že i slečna Damková by okamžitě vylučovala a odesílala do sprch. Nicméně jinak výborný zážitek jsem si hloupostí ostatních rozhodně zkazit nenechal, a to i přesto, že na úplném konci večera přistály obě paličky snad ani ne metr vedle mě.

Opeth na mě udělali dojem. I když jejich vystoupení výrazně přesáhlo dvě hodiny, na nudu si člověk stěžovat nemohl. Ačkoliv se Åkerfeldtův vokál v intenzivnějších pasážích trochu vytrácel, jeho výkon byl naprosto bezchybný, ne-li dokonalý – výborná pěvecká forma, fórky na úrovni i evidentní chuť si s publikem laškovat, jak se mu zachce. I do vizuálu bylo vystoupení Opeth na vysoké úrovni, při čistě vokálních pasážích všechna světla směřovala na Mikaela, která jeho pocit dokonalosti ještě umocňovala. Opeth převálcovali Alcest na plné čáře. Ne však podle známého sousloví “jednooký mezi slepými králem”, ale čistě díky svému umu a nadšení. No, a tak to má přece být.