Země: Švédsko Žánr: melodic death / viking metal Datum vydání: 22.7.2014 Label: Metal Blade Records
Tracklist:
01. The Runes of Hel
02. The Trickster
03. Highland Rebellion
04. Remnant of the Past
05. Omma
06. The Heritage Throne
07. Huldran
08. Rising
09. Total Destruction
Nemá cenu tu kolem a kolem bědovat, jak ten současný pagan metal stojí za hovno, ať už proto, že pidlikající uskupení hrají sračky, nebo si u toho hrají na rádoby vikingy/kelty/slovany (nehodící se škrtněte nebo připište chybějící), případně obojí – jakkoliv k tomu žánrové recenze svádí. Ale upřímně, když jsem prvně zaslechl jméno King of Asgard, zježily se mi chlupy na zátylku, co to zase bude za hovězinu, protože přesně taková patetická jména jsou (na základě dlouhodobého pozorování) docela spolehlivým indikátorem sračkoidnosti obsahu, který se za ním skrývá. Tím spíš, že letmý pohled na Encyklopaedii Metallum prozradí, že tahle švédská smečka drhne melo-death s vikinským odérem.
Jistě si proto dokážete představit moji úlevu při zjištění, že King of Asgard na novince “Karg” vlastně drhnou velmi dobrý metal a já se tu nemusím zaobírat s pozérským klystýrem ve stylu Amon Amarth (dobře, napovědět mi mohl i pěkný, střízlivě vyvedený artwork, ale to v dnešní době zase až tolik neznamená). Co tedy dostanu, když si odmyslím kýčovitý název? Cirka 50 minut poctivého viking metalu, řadu velmi obstojných nápadů, pár zajímavých a bohužel i nějakou tu vatu. Devítku skladeb otevírá “Runes of Hel”, která nastavuje valivé tempo, ne nepodobné rozjeté parní lokomotivě. 120 tun soptící oceli ale naštěstí není to jediné, co na desce najdete, protože ačkoliv mají King of Asgard tenhle výraz docela zmáknutý, není to vyloženě nic, co by mě usadilo na prdel. Mnohem víc mě bavily pasáže, kdy se pánové rozhodli vsadit jednak na atmosféru, jednak na ne zcela typické prvky pro melo-death, jako jsou čistě baskytarové party.
V atmosféře jednoznačně vede pátá “Omma”, která je přesně na rozmezí obou polovin desky. Z pomalých, hutných pasáží s čistým vokálem epičnost vyloženě kape. Příjemně kontrastují s agresivním zbytkem skladby a pro mě jde o nejvydařenější kousek. Jediná výtka směřuje k tomu, že klavírní melodii použili jen v intru a ne i později v rámci skladby. Nejvíc mě potěšilo, že veškerá ta epika a atmosféra typická drsným seveřanům není nijak falešně strojená a samovolně vyplývá z kompozice skladby. King of Asgard se prostě nesnaží být hrubí barbaři za každou cenu, což nejde neocenit. Druhým favoritem desky je pak čtyřka “Remnant of the Past” – propracovaná struktura a právě ony baskytarové pasáže z ní dělají v rámci alba rovněž výjimečný kus, který prostě zaujme na první poslech. Stejně tak mě příjemně potěšilo, když ze skladeb jako “Huldran” nebo “The Trickster” zavanul svěží blackový odér, jenž mi nejvíc připomíná staré Månegarm.
To vše stačí na velmi slušnou nahrávku a musím přiznat, že jsem nečekal, že mě bude “Karg” až tak bavit – a to i navzdory vatovitému páru v podobě nijaké “Highland Rebellion” a zbytečně přímočaré “Total Destruction”, bez kterých bych se s klidem obešel. Námitky bych mohl mít i proti vokálu, protože řev Karla Beckmanna mi nepřijde ničím specifický. Do hudby sice sedne, nenabízí ale nic víc. Na druhou stranu, King of Asgard se očividně neženou za odkláněním se od žánru a v mnoha ohledech jsou příjemně staromilští. Za svoje železo vzít umí s grácií, a i když ze sebe povětšinu času sypou převážně zavedené postupy a příliš nevybočují, dělají to kvalitně a nebojí se přidat i něco navrch, takže skladby jsou docela jasně rozpoznatelné. “Karg” je navíc počin příjemně vyrovnaný a produkčně velmi dobře zvládnutý.
Je možná škoda, že se nesnaží více vsázet na méně zaběhlé, méně slyšené a méně klišé postupy, protože alespoň mě většinou baví objevovat nevšední kombinace. Kdyby na tom King of Asgard trochu zapracovali, třeba by z “Karg” nebyla deska jen velmi dobrá, ale rovnou výborná. I přesto ale ve mně nechali Švédové velmi dobrý dojem, který rozhodně vyvrací vše, co by mohlo mluvit v jejich neprospěch. Ale aby to nevypadalo, že tahle recenze vypadá spíš jako obhajoba existence kapely, musím “Karg” doporučit. Nemůžu jej srovnávat s předchozími zářezy v diskografii, ale jestli máte rádi poctivý, upřímný melo-death s porcí atmosféry, rozhodně v tomhle případě nešlápnete vedle. Deska by k větší spokojenosti snesla tak o deset minut kratší stopáž a pár dalších výtek by se taky našlo, rozhodně ale nejde o nic, co by nahrávce upřelo nadprůměrné hodnocení.
Další názory:
Ačkoliv se název King of Asgard na první pohled netváří zrovna vábně, ve skutečnosti tito Švédové nepatří do sorty pozérských pseudo-vikingů s plastikovými rohy na plastikových přilbách. Vlastně je mi tahle kapela docela sympatická, a ačkoliv nemohu tvrdit, že by její muzika byla geniální a že bych její alba točil neustále až do zblbnutí, tak když King of Asgard vydají novou placku, s chutí si ji nejednou poslechnu. Třetí “Karg” mě v tomto ohledu opětovně nezklamalo, a i když je mi jasné, že za půl roku to poslouchat rozhodně nebudu, aktuálně mě to album dost baví a poslouchá se mi velice příjemně. Je fakt, že King of Asgard oproti minulým počinům nepřicházejí s ničím vyloženě novým, ale tak nějak mi to v jejich případě (zatím) nevadí. Zvlášť když se povedlo přijít s několika opravdu dobrými skladbami – mě osobně nejvíce zaujala trojice “Highland Rebellion”, “Remnant of the Past” a “Omma”. Jinak se ovšem jedná o velice slušnou práci i z pohledu celku. H.
K “Wounded Rhymes”, předchozímu albu švédské zpěvačky Lykke Li, jsem se sice dostal asi až s ročním odstupem od jeho vydání, ale to vůbec ničemu nezabránilo v tom, abych si její muziku takřka okamžitě oblíbil. Lykke Li totiž nabízela velice chytrý a výtečnou melancholickou náladou opředený pop, který mě dost oslovil. Na další album už jsem už tedy čekal, byl jsem zvědavý a samozřejmě doufal, že se podaří laťku nastavenou “Wounded Rhymes” udržet…
Bohužel však musím říct, že se to nepodařilo a novinka “I Never Learn” zdaleka nefunguje tak dobře jako její předchůdce. Sice to nevidím až tak tragicky jako kolega pode mnou, i přesto jsem však z alba poměrně zklamaný a rozčarovaný. Zdánlivě je zde všechno v pořádku a Lykke Li pokračuje vesměs ve stejném směřování, čistě pocitově však “I Never Learn” rozhodně nemá takovou sílu jako “Wounded Rhymes”. Vzhledem k tomu, že k nějaké stylové proměně nedošlo, je docela jasné, že na vině nejspíš bude trochu slabší skladatelská chvilka.
“I Never Learn” sice trvá jen 33 minut, přesto se v některých momentech desky dostavuje regulérní nuda. Rozhodně jsem nečekal, že budu něco takového u Lykke Li tvrdit, ale některé skladby jsou dokonce vysloveně otravné, v čemž “exceluje” především “Silver Line”. Naštěstí se najdou i nějaké lepší kusy, což se týká zejména trojice “No Rest for the Wicked”, “Never Gonna Love Again” a “Gunshot” (všechny tři velice prozíravě vybrány pro videoklipy), nicméně opravdu uhrančivé skladby, jako byly minule třeba “I Follow Rivers”, “Get Some” nebo fantastická “Rich Kids Blues”, tu bohužel chybí.
Zpočátku mě “I Never Learn” nudilo opravdu šíleně a většina nahrávky splývala v jakési zasněné prázdnotě. Postupem času se sice dojem mírně zlepšil a deska nakonec opravdový průser není, pachuť zklamání však stále zůstává na svém místě. Hůl ještě nelámu, doufám ale, že to příště dopadne lépe…
Druhý pohled (Zajus):
Když jsem poprvé slyšel druhé album “Wounded Rhymes” švédské písničkářky Lykke Li, dost mě překvapilo. Její osobitý indie pop s dobře napsanými skladbami, které navíc nepatří k nejprimitivnějším záležitostem, mě okamžitě chytnul a ani za ty roky mnoho ze svých kvalit neztratil. Na letošek plánované vydání “I Never Learn” jsem tak byl zvědavý, ne-li nedočkavý, jenže jak už to občas dopadá, dočkal jsem se pouze těžkého vystřízlivění. Jestliže se o “Wounded Rhymes” dalo říci, že co skladba, to pecka, z nichž některé (“Get Some” či “I Follow Rivers” přicházejí na mysl automaticky) dosahovaly devítkových kvalit, na novince je tomu jinak. Řeknu-li, že ty nejlepší písně dosahují průměru z “Wounded Rhymes”, nebudu totiž daleko od pravdy.
Zatímco například “No Rest for the Wicked”, “Never Gonna Love Again” či “Love Me Like I’m Not Made of Stone” mě vcelku bez problémů baví, na opačném konci škály nalezneme opravdu špatné písně. Už úvodní “I Never Learn” působí utahaným dojmem (což mě při poslechu alba napadlo vícekrát), zachraňuje ji alespoň solidní závěr. Takové štěstí ale nemá například “Silverline”, jejíž hudební podklad je natolik minimalistický, že byste ho mohli mít problém najít. “Gunshot” pro změnu působí nesmírně neoriginálním dojmem, jako bych ji již slyšel před dvaceti lety v rádiu, stejně jako “Heart of Steel”, které nepomůže ani sborový zpěv v závěru.
Nejde jen o skladatelskou stránku věci. Lykke Li má velice specifický hlas a já se nemohu zbavit dojmu, že kdyby před nástroji tolik nevyčnívala, bylo by “I Never Learn” docela pohodovou záležitostí. Jenže její absolutní dominance ve zvuku přizabije i jinak obstojné záležitosti, které možná nevynikají skladatelsky, ale poslouchat by se snadno daly – pomalá dvojice “Love Me Like I’m Not Made of Stone” a “Sleeping Alone” mluví za vše.
Lykke Li mě zklamala a není důvod to zakrývat. Stále je originální a zajímavá, ale její novinku nemá vedle “Wounded Rhymes” vůbec cenu poslouchat.
Tak nějak mi připadá, že jakmile poslední dobou recenzuji death metal ze staré školy, pokaždé kafrám, že je to jenom průměr a že jsem něco podobného slyšel už tolikrát, že to znovu poslouchat nepotřebuji. Což o to, ono toho průměru statisticky opravdu nejvíce je (od toho se tomu ostatně říká průměr), takže by na tom vlastně nemělo být nic divného, nicméně jsem něco podobného za poslední měsíce psal tolikrát, že by leckoho mohla napadnout dotěrná otázka, jestli vůbec existuje nějaký oldschool death metal, který by se mi líbil, a jestli ano, tak sakra jaký. A zcela upřímně říkám, že by to vůbec nebyla špatná otázka. Mám však na ni docela jednoznačnou odpověď – “Venture”.
Arvika je čtrnáctitisícové město kdesi v (asi středním) Švédsku. A právě zde v roce 2007 vznikla death metalová smečka se vcelku prostým názvem Stench. Na první pohled tato trojice nijak nevybočuje z dlouhé a početné řady death metalových sebranek švédské školy, protože i je zdobí charakteristický severský chrastivý sound, jak jej kdysi dávno definovaly kapely jako Entombed nebo Treblinka. S nějakou historií se pro dnešek zdržovat nebudeme, protože se mi zrovna teď nechce (není nad upřímnost!) – to hlavní totiž je, že Stench v září vydali svou druhou dlouhohrající placku “Venture” a že je to pekelný nářez.
Jak již bylo řečeno, na první poslech Stench nijak zvlášť nevybočují z dávno nastoleného standardu severského death metalu staré školy. Akorát je prostě ta muzika v jejich podání totálně kulervoucí. Nic víc, ale ani nic míň. Ano, až takhle jednoduché to je. Je pravda, že to říkám trochu zjednodušeně, jelikož ve skutečnosti je muzika Stench vážně zajímavá, což si s oním oldschoolovým vyzněním nijak neprotiřečí, ale ta hlavní síla “Venture” stále spočívá v tom, že nemá problém vás smést, i když jste třeba podobně laděných desek slyšeli tuny.
Na jakých frontách tedy Stench bodují? Předně je vážně skvělé, že se nejedná jen o prachsprostou nudnou hoblovačku, kde do toho kapela řeže hlava nehlava, aniž by se obtěžovala s nějakými pořádnými nápady. Poslední dobou se mi zdá, že spousta skupin došla k přesvědčení, že k dobrému death metalu stačí drhnout primitivní špinavé riffy bez jakékoliv změny, což jak se ukazuje není pravda. Nechci to samozřejmě přehánět a tvrdit, že jsou Stench nějací mesiáši, kteří spasí celý žánr, ale i přesto “Venture” jasně ukazuje, kudy vede cesta ze zdánlivě slepé uličky. Deska je sice pořád obhroublý death metal a nic jiného, ale to Švédům nijak nebrání v tom, aby do muziky přidali také výtečné melodie, skvělé vyhrávky, zábavné přechody, změny tempa nebo vyloženě atmosférické pasáže… ono obecně by šlo bez problémů říct, že “Venture” atmosféru určitě nepostrádá. A je pěkně hnusná, špinavá a chorobná, jak se na správný death metal sluší a patří.
Další výtečnou věcí na “Venture” je to, že žádný song na albu není slabý. Ono to zní jako největší recenzentské klišé, když se pisálek nechce zdržovat vyjmenováváním dobrých songů, nicméně v tomto případě to tak vážně je. Co skladba, to nefalšovaná pumelice do tlamy – a platí to o všech sedmi. Je úplně jedno, jestli vezmete třeba úvodní vypalovačku “Archways” s hororovým rozjezdem a dojezdem a se řvavým sólem, výtečnou “Small Death” s excelentním prostředkem, devítiminutovou “Celebration”, která sice nijak nevybočí z nastolené linie, ale ani tak svou délkou nenudí, nebo třeba parádně vystavěnou a gradovanou instrumentálku “Way”, ve všech případech bude co poslouchat. A že jsem tři kusy nezmínil? Nebojte se, “The Vast”, “Road” i titulní “Venture” jsou také pecky se spoustou povedených momentů – ostatně, přesvědčte se sami ve videu, jak je “Road” skvělý track.
Pohledem z dálky není “Venture” úplně složitá deska. Jenže když se do ní člověk zaposlouchá, zjistí, že není ani jednoduchá, ale že je v jádru vlastně promyšlená, členitá a zajímavá, aniž by ztrácela onen pověstný feeling staré školy. To vše v součtu dává muziku, v jejíž společnosti těch 38 minut uteče jako voda. Na rovinu říkám, že jsem tak nějak nečekal, že by Stench nahráli nějakou blbost, ale v to, že mě “Venture” bude bavit takovýmhle způsobem, jsem ani nedoufal. A vzhledem k tomu, že jsem toho death metalu letos slyšel opravdu hodně a jen málokterý mě oslovil takovým způsobem, jako se to povedlo právě těmto Švédům, tak si myslím, že si můžu s klidným srdcem dovolit další recenzentské klišé v podobě prohlášení, že “Venture” patří mezi horké favority na album roku svého žánru.
Úplně stejně, jako si Švédové Night vybrali pro svou kapelu krutě neoriginální název, je stejně krutě neoriginální i jejich vlastní tvorba. I když, ono je docela podivem, že těch skupin, které by se jmenovaly Night, není zas až tak moc, jak by člověk čekal, nicméně o samotné muzice tohoto švédského kvarteta tvrzení z první věty platí naprosto do puntíku.
Night hrají heavy metal. Toť vše, nic víc, nic míň. Touhle jednoduchou větou bylo ve své podstatě řečeno vše podstatné, protože Švédové hrají ten úplně nejkrystaličtější a nejčistší oldschoolový hevík, jaký si jen dokážete představit – model 80. léta hudebně, zvukově i vzhledově. Jasně, retro pořád fčí, a když s tímhle dokázali prorazit krajané Steelwing, proč by se to nemuselo povést klidně i Night, jenže já osobně si myslím, že ani pod heslem “retro frčí” si někdo nezaslouží potlesk za to, že objevuje více jak 30 let objevenou Ameriku (což se samozřejmě netýká jenom Night).
Člověk opravdu nemusí být génius, aby hned během prvního poslechu poznal, kdo asi bude největším vzorem Night – samozřejmě to není nikdo jiný než Iron Maiden, jejichž tvorbu z 80. let Švédové citují opravdu vydatně, až si posluchač řekne, že těch prvních pár vteřin tohohle a tamtoho songu zní úplně stejně jako začátek jiné skladby od “Mejdnů”. Podobně Night odkoukali i typické maidenovské vyhrávky nebo práci s baskytarou.
Nechci zase tvrdit, že jsou Night naprosto vyloženou kopírkou, ale… možná to říkám jen proto, že se mi nechce být úplně zlý, a i s tímhle přístupem k té kopírce Night daleko fakt nemají. Na druhou stranu je ale pravda, že i tak jejich eponymní debutová fošna není odpad a i přes zoufalou neoriginalitu se poslouchá docela příjemně a člověka nijak neuráží.
Země: Švédsko Žánr: heavy / power metal Datum vydání: 27.8.2014 Label: Nuclear Blast Records
Tracklist:
01. Hector’s Hymn
02. (r)Evolution
03. Bushido
04. Live Life Loud
05. Ex Inferis
06. We Won’t Back Down
07. Winter Is Coming
08. Origins
09. Tainted Metal
10. Evil Incarnate
11. Wildfire
Hemrfól, Hammerfail, Kemrfall… těch rádoby vtipných zkomolenin by šla určitě vymyslet ještě tuna, ale ve skutečnosti se ta kapela přece jenom jmenuje HammerFall a před nějakými 15 a více lety patřila k největším nadějím heavy metalu. V době, kdy klasický metal nebyl zrovna na výsluní popularity, začali tihle Švédové kovat ten nejtypičtější heavy/power, jaký si jen člověk dokáže představit, ale ve skutečnosti to vlastně nebyla vůbec špatná muzika a HammerFall s ní také slavili úspěch. Postupem času z naděje vyrostla stálice, která má své místo na heavy metalové mapě už dávno jisté a která svým způsobem přesáhla i hranice svého stylu, čehož je důkazem pravidelné umisťování na předních pozicích v žebříčcích prodejnosti ve své domovské zemi.
Nicméně jak se ukázalo, i tato pozice se může lehce zaviklat a není neotřesitelná – důkazem bylo předcházející album “Infected” (2011), na němž HammerFall zkusili něco, co dle mínění svých věrných fandů asi zkoušet neměli – zkusili se trochu změnit. Poprvé v historii obal bez typického rytířského maskota, na jehož místo nastoupila krev, ruka a zombie náměty. Paradoxem ovšem zůstává, že to byly změny čistě kosmetického rázu, nešlo o vůbec nic velkého, protože hudebně se HammerFall zas až tak zásadně nepohnuli a vesměs stále šlo o tu jejich klasiku. Nahrávce pak příliš nepomohl ani trochu nevýrazný pilotní singl “One More Time”, který z mého osobního pohledu nebyl špatný, akorát se příliš nehodil na to, aby nalákal fandy na novou placku skupiny jako HammerFall.
Tvrdit, že “Infected” vyloženě propadlo, by zase bylo přehnané a pravda by to nebyla, přesto šlo vidět, že i přes poměrně příznivé kritiky nebyli fanoušci zrovna nadšení, což asi vycítili i samotní HammerFall. Koncem roku 2012 ohlásili, že si dají přestávku, celý následující rok opravdu přestávkovávali a letos v srpnu se vrátili se svou devátou deskou “(r)Evolution”, jejíž název je ve své podstatě strašně paradoxní, protože do nějaké (r)evoluce nemůže mít nahrávka dále. Švédové totiž – dle mého hlavně kvůli trochu chladnějšímu přijetí “Infected” – natočili úplně nejklasičtější nahrávku, jakou jen natočit mohli. Jasně, fanouškovská obec je nadšená a hlásá, že HammerFall jsou zpátky, ale to nic nemění na faktu, že “(r)Evolution” není nic jiného než naprosto pohodlná sázka na jistotu.
Už dopředu onen zjevný návrat ke kořenům působil až příliš okatě, protože kapela od začátku dělala všechno možné pro to, aby nikdo nepochyboval o tom, že “(r)Evolution” bude fakt klasický HammerFall jak stehno a nic jiného. Za moderně rockového Jamese Michaela na producentské stoličce nepřišel nikdo jiný než Fredrik Nordström, s nímž Švédové kdysi natočili svá první dvě alba “Glory to the Brave” a “Legacy of Kings”. Stejně tak styl obálky se vrátil někam do doby tak před 15 lety – a ono aby taky ne, když HammerFall opětovně povolali do zbraně Andrease Marschalla, jenž vytvořil obaly pro první tři placky “Glory to the Brave”, “Legacy of Kings” a “Renegade” a ještě pro skupinu vytvořil jejího maskota Hectora. A o 15 let dozadu se HammerFall tak nějak vydali i hudebně. Stejně klasické jsou pak samozřejmě i texty, kde je to jeden “true warrior” a “hammer to the sky” vedle druhého.
Stručně řečeno, cílem asi bylo udělat všechno co nejvíc klasicky. Jediným pojítkem s “Infected” pak zůstává právě James Michael, jenž dohlížel na natáčení vokálů a ve třech písničkách si i sám jako host zazpíval, což je alespoň jedna z mála osvěžujících věcí. I když je totiž jeho vlastní kapela Sixx: A.M. fakt hudebně fakt příšerná, tak zpívat umí a vedle Joacima Canse (který je ovšem sám o sobě taky skvělý zpěvák, o tom se nikdo nepře) působí v hudbě HammerFall zajímavě.
Tohle všechno bychom tedy měli, nicméně pořád nám tu visí jeden otazník, a sice jestli jsou dobré samotné písničky. Ono co si budeme povídat, ačkoliv je ten návrat ke kořenům v případě “(r)Evolution” možná až přespříliš zdůrazňován, ve skutečnosti HammerFall inovátoři nikdy nebyli a asi už nikdy nebudou, takže navzdory veškeré té sázce na jistotu je tím hlavním, oč tu běží, právě chytlavost riffů, zapamatovatelnost refrénů, síla typických sborových halekaček a další podobné atributy, jaké člověk od žánrů jako heavy a power metal tak nějak očekává a na jakých si Švédové svou kariéru ostatně také postavili.
Jakkoliv to podle dosavadního textu recenze mohlo vypadat všelijak, například jakože mi klasičtí HammerFall nejsou příliš po chuti, ve skutečnosti mám tyto Švédy docela rád, protože mě k nim pojí jakási nostalgie. V době, kdy vydávali své první desky, jsem totiž akorát začínal metal poslouchat, takže jsem se k nim docela jednoduše dostal a vzhledem k tomu, že prost jakéhokoliv solidního přehledu o hudbě se mi tehdy líbilo vše, kde se jen ozvala kytara, bylo jasné, že jsem si je musel oblíbit. Na druhou stranu však ani nostalgie – přestože to může být bezesporu mocný faktor v subjektivním posuzování hudby – nedokáže zachránit vše. Něco však určitě ano…
Novinka zcela jistě není nejslabším albem HammerFall, protože je přece jenom minimálně o úroveň lepší než třeba slaboučké “No Sacrifice, No Victory”, které bylo plné nevýrazné vaty, zároveň má však hodně daleko do vrcholů diskografie švédských kovářů. Srovnáme-li “(r)Evolution” třeba s takovým “Threshold” (na němž se naopak sešel až nebývale silný materiál), nechceme-li jít třeba až někam k “Legacy of Kings”, pak je na první poslech evidentní, že nejnovějšímu přírůstku do portfolia HammerFall něco chybí.
Několik opravdu zábavných kusů však na “(r)Evolution” přece jenom je. Prvním z nich je “Live Life Loud” se šlapavými a docela lehkými slokami, které po předrefrénové pasáži přirozeně sklouznou do sborového skandování názvu songu. Ještě o něco lepší je pak “Ex Inferis” s (na poměry HammerFall, samozřejmě) hutným riffem a parádním mocným refrénem. Jasně, ani tyhle dva songy nejsou vysloveným vrcholem progrese, pořád to je prostě taková “hammerfallí” normálka, ale prostě mě baví a kapela v nich jednoznačně ukázala, že schopnost přijít s výbornými a chytlavými momenty jí stále neschází.
Pak se mi ještě postupem času docela zalíbila i “We Won’t Back Down”, jež začne rychlejší šlapavou pasáží, do níž pak vstoupí zpomalení s výborným nástupem hostujícího Jamese Michaela. Zbytek písničky se pak až na jeden další vstup Michaela opět nese v klasickém duchu HammerFall, ale pořád v dost dobré formě. Trochu nenápadná je zpočátku “Origins”, ale nakonec se z ní vyklubala jedna z nejpříjemnějších skladeb na desce, především díky výtečné melodické vyhrávce a opětovně kvalitnímu refrénu. Slušně chytlavá je v některých momentech také “Evil Incarnate”, jejíž refrén je až nečekaně pomalý.
Ten zbytek není nějak špatný – ono vyloženě nepovedený kus na “(r)Evolution” není, to se zase musí nechat – ale je to maximálně takový pohodový standard, i když i v něm se dají najít solidnější nápady. Docela slušná je ještě titulní věc “(r)Evolution”, především ve slokách. Hodně zajímavé jsou sbory ve finální “Wildfire”, nicméně ten zbytek okolo nich je taková obyčejná fofrovačka, jakých mají HammerFall na kontě už mraky. “Winter Is Coming” (narážka na “Game of Thrones”?) je obligátní balada, ale ačkoliv obecně tyhle metalové cajdáky diplomaticky řečeno nemusím (tzn. že je nesnáším), v podání HammerFall mi z nějakého důvodu až na výjimky nikdy příliš nevadily a nevadí mi ani “Winter Is Coming” – snad proto, že na rozdíl od jiných heavy metalových kapel z toho Švédové nedělají úplně ubrečené uchcávačky a míra patosu nepřekročí snesitelnou mez.
Co mi naopak příliš nesedlo, to jsou paradoxně písničky, jaké si HammerFall vybrali na propagaci alba. Netvrdím, že se nedají poslouchat, ale přece jenom je refrén prvního singlu “Bushido” na můj vkus až moc patetický. Videoklipová “Hector’s Hymn” je na tom podobně jako “Wildfire” akorát mínus ta jediná opravdu zajímavá věc v podobě sborů, takže je to další standardní rychlovka, jež není v ničem moc zvláštní. To už je na tom o něco líp “Tainted Metal”, jenže ani ta není ničím zvláštním a je to taková normálka bez jakýchkoliv opravdu pamětihodných momentů.
Je pravda, že jsem se “(r)Evolution” díky křečovité snaze o návrat starých časů v předstihu trochu bál a po prvním poslechu mi připadalo, že jsem měl bohužel pravdu, ale nakonec se z toho vyklubala docela pohodová placka. Sice nepřináší vůbec nic zvláštního, ale pořád je vlastně příjemná a v porovnání s okolními experty v tomhle stylu je o poznání lepší. Musím říct, že minimálně dobrá polovina písniček mě upřímně baví, ten zbytek je také úplně v klidu a i ty songy, o nichž jsem řekl, že mi moc nesedly, se vlastně také dají poslouchat bez problémů a nemám důvod je při poslechu přeskakovat. Když k tomu přičtu, že navzdory všem okolnostem je “(r)Evolution” nejlepším albem HammerFall od skvělého “Threshold” (což ostatně nebyl zas takový problém, protože “No Sacrifice, No Victory” byl fakt přešlap a “Infected” bylo trochu nevyrovnané, i když svoje momenty určitě mělo a ten rozdíl mezi ním a novinkou nijak propastný není), tak mi z toho vychází velmi příjemných 6,5 bodu.
Další názory:
Ačkoli jsem HammerFall přestal někdy v období po vydání “Threshold” (které mimochodem považuji za poslední opravdu dobrou nahrávku kapely) nějak cíleně sledovat, tak jsem si našel vždycky čas a chuť si jejich nová alba alespoň ze zvědavosti pustit. Zatímco v posledních dvou případech dodnes hořce lituji, tak “(r)Evolution” je mi svou snahou o návrat ke starým časům docela sympatické, ačkoli před vydáním jsem čekal velikánský průser. “(r)Evolution” je překvapivě docela příjemná kolekce klasických úderných songů s melodicky pompézními refrény, které se dobře poslouchají, což je přesně to, co od HammerFall očekávám. První půle mi přijde o malinko silnější než závěr, ale neznamená to, že bych se do poslechu alba v celé své délce musel vyloženě nutit. Pravidelně jsem přeskakoval jen nevýraznou “Evil Incarnate”, jež mě nechytla ani po několikero pokusech. Na druhou stranu jsem si oblíbil hned několik kusů. Z první půle vyčnívá skladba titulní, což je hymna jak se sluší a patří, kdežto v závěru to byla “Origins”, jež se pro mne stala slušným oživením slabší druhé půle. Ono v porovnáním s klasikami “(r)Evolution” asi sotva obstojí, ale vzhledem k tomu, že jsem nečekal, že se u novinky HammerFall budu ještě někdy docela dobře bavit, tak jsem vlastně spokojený a můžu hodnotit známkou značící nadprůměrný počin. Kaša
Upřímně, po předchozím velmi špatném “Infected” (kterému jsem svého času udělil opravdu přestřelených pět bodů, jež bych v současnosti z fleku zredukoval tak na dva) znamená “(r)Evolution” pro HammerFall opravdovou revoluci. Chvilka hibernace kapele bezesporu prospěla, a ačkoliv nejde o kdovíjak objevný nebo inovativní matroš, pořád se poslouchá docela v pohodě. Celkem jsem se bál průpovídek ohledně návratu ke kořenům, kterými se HammerFall před vydáním “(r)Evolution” oháněli, ale nakonec musím uznat, že i to se částečně podařilo. Některé písně (zejména úvodní “Hector’s Hymn”) mi opravdu v určitých pasážích připomínají sto let staré desky “Glory to the Brave” a “Legacy of Kings”. Návrat k původním postupům, producentům a dalším se tedy vyplatil. To ale nic nemění na tom, že dnes nikdo nechce poslouchat to samé co před nějakými 17 lety a docela bych uvítal alespoň nějaký malý pokus o novátorství a obnovu zavedených postupů. Celkově poměrně příjemné překvapení a jako takové je “(r)Evolution” lehkým nadprůměrem s poměrně slibnou vyhlídkou do budoucna. nK_!
Tak schválně, co očekáváte od kapely, která své prvotní třískladbové EP pojmenuje “Southern Metal“? Myslím, že o hudební náplni není potřeba se nějak obšírněji bavit, protože Methane ji (ne)šikovně vyzradili už v titulu svého debutového studiového výtvoru, ale co se týče kvality tohoto počinu, tak to zas taková bída není.
K mé spokojenosti jsou všechny tři skladby napěchované testosteronem, nenudí hned po prvním poslechu a zvukově to taky není špatné (rozuměj, že vše je hezky pohromadě čitelné a kytary tomu suverénně velí). Jediným zklamáním se tak můžou zdát vokály Tima Scotta, který je poněkud nevýrazný a v některých momentech jako by se hledal za tlustou zdí instrumentálních spodků.
Methane celkem šikovně do svého jižanského metalu přináší agresivní prvky, díky nimž jsou některé momenty dosti podobné legendárním Texasanům Pantera, čemuž napomáhá jak zabarvení vokálu Tima Scotta, který Phila Anselma nejednou připomene, tak zejména kytarové kvílení, k němuž dvojice Dylan Campbell a Jimi Mästerbo sahají pravidelně, a třeba poslední “Hang Me High” jako by vypadla z některých z velkých alb zmíněné veličiny.
Svým způsobem je jediným nedostatkem “Southern Metal” jeho krátká hrací doba, která se u tří skladeb zastavila někde na dvanácti minutách, a člověk tak nemá ani čas se dostat do té správné nálady a už je tady konec. Úvodní “Scars & Bars” je sice poctivá šlupka a “Pray for Death” zase pohání sborové vokály a jako kovadlina těžký kytarový riff, ale záhy přijde hitová “Hang Me High” a veškerá sranda končí.
Jako taková ochutnávka věcí budoucích “Southern Metal” splnilo v mém případě svůj účel, protože si Methane ponechám jako slibnou kapelu, jejíž debut by mi (pokud si zanechá obdobnou formu) mohl zachutnat. Nicméně hodnotit jen na základě těch několika minut muziky bodově se mi nechce, tak i přes velmi dobrý výsledný dojem si známku nechám pro příští setkání.
Když do Prahy v loňském roce přijeli Nifelheim na svůj první koncert v České republice vůbec, upřímně mě opravdu sralo, že jsem tenkrát nemohl jet. Zvlášť když společně s nimi jeli brazilští veteráni Vulcano, kteří patří mezi nejstarší extrémně metalové smečky Jižní Ameriky, a dost luxusní support v podobě srbských The Stone a domácího kultu Maniac Butcher. Dost mě mrzelo, že jsem takovou akci tenkrát prošvihnul, zvlášť vzhledem k tomu, že jsem nečekal, že by se sem snad Nifelheim mohli někdy v blízké budoucnosti vrátit.
O to větší ovšem bylo překvapení, když měla švédská black/thrashová kultovka po roce a půl přijet znovu, a aby toho nebylo málo, opětovně v doprovodu Vulcano. Další předkapely tentokrát tak zajímavé nebyly, ale čert to vem, protože hlavním předmětem zájmu bylo přece jenom chodící železářství známé pod krycím názvem Nifelheim.
Zatímco loni večer otvírali Maniac Butcher, letos se této role ujala thrash metalová úderka Hellocaustor, v níž ovšem nepůsobí nikdo jiný než Vlad Blasphemer známý právě jako jedna polovina ústředního dua “Šíleného řezníka”. Hellocaustor už jsem viděl docela dostkrát, a i když to bylo snad pokaždé v trochu jiné sestavě, žádné velké rozdíly tam nikdy nebyly (s výjimkou jedné mocné akce v Děčíně, kde byli snad všichni členové totálně na plech a vyváděli takové píčoviny, že už to nikdy nepřekonají), takže člověk už prostě ví, co by měl čekat – a ani tentokrát se žádné velké překvapení nekonalo. Zpěvák Diktator zavelel “Hellocaustor, píčo!!!” a rozjela se nasraná thrash metalová bruska, jakou tahle kapela určitě umí. Jasně, není to nic moc originálního, ale rozhodně se Hellocaustor nedá upřít, že jim to na koncertech šlape opravdu zodpovědně, je to zábavné a hlavně tomu nechybí energie. Na tom nic nezměnil ani baskytarista Soulreaper, který mezi mocně pařícím kytaristou Onslaughterem a Diktatorem vypadal trochu zakřiknutě. Zbytek kapely to ovšem svým nasazením bezpečně vynahrazoval, takže se jednalo o povedený výstup, který mě bavil.
Po Hellocaustor se pokračuje v thrash metalovém duchu, tentokrát ovšem v podání Chorvatů War-Head, pro něž to byl první koncert v naší zemi. Hudebně vlastně nešlo o vyloženě nezajímavou záležet – dost často vystrkovaly růžky death metalové vlivy, jinde se zase objevily povedené vyhrávky na kytaru, což sice ani v jednom případě není nějaký vyslovený trhák, který byste ještě nikdy v životě neviděli a neslyšeli, ale nakonec proč ne. Na druhou stranu, bavilo mě to hlavně ze začátku, protože čím dále set War-Head postupoval, tím více mi to celé splývalo a přestávalo mě to bavit – jediné štěstí pro skupinu bylo, že nehrála zas až tak dlouho, takže to nestačilo překročit únosnou mez. Nějaká velká show to taky nebyla, jelikož ta největší akce, jakou Chorvati předvedli, bylo třepání palicí. Navíc kapelu trochu zbrzdily i technické problémy, když se hned po prvním songu muselo vystoupení na chvíli přerušit kvůli potížím s kytarou. Netvrdím, že to bylo vyloženě marné, ale jestli někdy War-Head přijedou znova, určitě se nebudu hnát, abych se na ně podíval znova… ledaže by tu zas hráli před někým zajímavějším. Abych to totiž řekl upřímně, asi nejvíc jsem se bavil nad faktem, že zpěvák a baskytarista Dario Turčan vypadal jako absolutní dvojník Romana Izaiáše z české Dogy, což mi přišlo docela vtipné.
Večer se přehoupl do své druhé poloviny a slova se ujímají brazilští veteráni Vulcano. Nemůžu tvrdit, že bych jejich tvorbu vyloženě miloval, ani jsem popravdě řečeno netušil, co bych měl od nich živě očekávat, ale byl jsem docela zvědavý, jaké to bude. Rozhodně jsem ovšem nečekal, že brazilské kvarteto předvede takhle kulervoucí nářez. Tohle byl jednoduše Metal s velkým M, kapela v obrovské formě – všechno, co jste kdy na tomhle žánru mohli mít rádi, Vulcano ten večer měli. Všichni členové si vystoupení vyloženě užívali a třeba ksichty baskytaristy Ivana Pellicciottiho neměly chybu, největší hvězdou kapely byl ovšem bubeník Arthur Von Barbarian, který si koncert vysloveně vychutnával, a bylo na něm vidět, že ho to ohromně baví. Vlastně i zpoza bicích působil tak trochu jako druhý frontman, protože lidi pořád hecoval a předváděl různé vtípky, jako bylo například hraní ve stoje nebo odbubnování kusu posledního songu s lahvemi od piva namísto paliček.
Odezvu měli Vulcano také skvělou a takřka po každém songu následovalo mohutné skandování jména skupiny, na což Brazilci odpovídali jednou hitovkou vedle druhé. V setlistu nechyběly pecky jako “Prisoner from Beyond”, “Bloody Vengeance”, “Death Metal” nebo “The Evil Always Returns”, vrcholem koncertu ovšem byla skladba “Witche’s Sabbath”, při níž na pódiu naběhli bratři Gustavssonové z Nifelheim (Erik ostatně během celého setu Brazilců poctivě třepal palicí v publiku… Per možná taky, ale toho jsem osobně nezahlédl) a střihli si u Vulcano hostovačku. Zcela upřímně říkám, že takovouhle jízdu jsem nečekal ani náhodou.
Vulcano byli tak dobří, že i kdyby už po nich nikdo nehrál, odcházel bych spokojený, ve skutečnosti však samozřejmě byli na řadě ještě samotní Nifelheim. Ti v loňském roce docela znatelně obměnili sestavu, takže v ní víceméně zbyla už jenom dvojčata Erik a Per Gustavssonova alias Tyrant (baskytara) a Hellbutcher (vokál), ale na výsledku to nebylo nijak znát a švédská kultovka se po brazilských kolezích nenechala nijak zahanbit. Jasně, celý koncert byl především o Gustavssonech a jejich rouhání v kožených hadrech s 50 kily železa dělal zbytek sestavy skoro jen křoví, ale to nebylo vyloženě špatně a i tak ostatní hráči odvedli svou práci dobře. Hellbutcher byl trochu indisponován, protože měl ruku (asi zápěstí?) v sádře (nebo obvaz?), přes kterou si sice na koncert “nenápadně” přetáhnul černou látku, protože bílý fáč asi není moc metal, ale nakonec jej to nijak zvlášť nebrzdilo… pomineme-li tedy, že se mu evidentně špatně drželo pivo.
Setlist Nifelheim:
01. Sacrifice to the Lord of Darkness
02. Black Evil
03. The Final Slaugther
04. Satanic Sacrifice
05. Hell’s Vast Plains
06. Bestial Rites
07. Sodomizer
08. Storm of the Reaper
09. Soldier of Satan
10. Infernal Flame of Destruction
11. Praise Lord Satan
12. The Bestial Avenger
– – – – –
13. Tormentor [Tormentor cover]
14. Possessed by Evil
15. Storm of Satan’s Fire
Nesměla samozřejmě chybět ani pořádná výzdoba pódia… to bylo plné lebek, kostí, svícnů (napíchaných ve flaškách od Birellu, hehe), jedné rakve, nějakých těch obrácených křížů, řetězů, oprátek (přilepených izolepou na zesilovačích) a po obou stranách pódia se navíc nacházely velké pavučiny. Sice je to všechno klišé jak prase, ostatně jako všechny ty kožené hadry, hřeby, pyramidy a další výstřelky metalové módy, ale k Nifelheim to prostě patří a bez toho by to nebyly oni.
Švédové svůj set odpálili válem “Sacrifice to the Lord of Darkness” se skvělým refrénem, který byl živě ještě drtivější než z placky “Servants of Darkness”, kde se song původně objevil. Tím ovšem přísun kvalitních pecek samozřejmě zdaleka nebyl vyčerpán a i další skladby zabíjely více než zodpovědně. Kdybych měl říct, jaké konkrétní písničky se líbily nejvíce mně osobně, rozhodně bych jmenoval nářezy jako “The Final Slaughter”, “The Bestial Avenger” a hlavně smrtící dvojici “Sodomizer” a “Storm of the Reaper” v polovině koncertu. Nifelheim mimo jiné zahráli i několik nových kusů, jež by se měly objevit na chystaném EP, které je údajně (jak prohlásil Hellbutcher během koncertu) již natočené. Jedna obrovská pecka se pak nacházela ještě v přídavku – v současné koncertní sestavě Nifelheim totiž působí Tamás Buday, někdejší člen Tormentor, a právě od téhle maďarské black metalové kultovky zazněl cover “Tormentor”.
Ačkoliv Vulcano byli rozhodně skvělí, a když dohráli, pomalu jsem ani nedoufal, že by je Nifelheim mohli trumfnout, nakonec to Švédové přece jenom vyhráli. Nicméně obě kapely byly naprosto parádní a obě předvedly kurevsky špinavý oldschool metal, jak se na taková jména sluší a patří. War-Head byli spíš do počtu, a i když se na jejich výstup také dalo dívat, žádný zázrak to nebyl a domácí Hellocaustor byli jasně lepší než Chorvati. Tak jako tak šlo o hodně povedený večer, který byl především v režii Vulcano a Nifelheim – ti první mě obrovsky překvapili, a jestli budu mít někdy možnost, opravdu rád se na ně podívám znovu; ti druzí pak naplnili očekávání a ve výsledku o nich platí to samé, tedy že bych se šel klidně z fleku podívat ještě jednou. Zvuk byl také v pohodě a ani u jedné ze skupin jsem s ním problém neměl, takže jediným opravdovým mínusem večera bylo pivo, které bylo hnusné jak chcánky, což je ale na Chmelnici bohužel standard.
Stejné místo, o pár dní později a v podstatně prázdnějším klubu. Ačkoliv Lantlôs i Falloch hráli rovněž ve všední den, na sludgový náhul se dostavilo asi tak o pětinu méně lidí. A kdo ví, jestli to nebylo ještě méně, protože když jsem do klubu dorazil, doslova zel prázdnotou, a to se podle původního plánu mělo za pět minut začínat. Přitom line-up rozhodně nebyl špatný, domácí Děti deště i Tummo fungují už nějaký ten pátek a svojí základnu mají, pro švédské sludgaře Galvano to byl vůbec první koncert v naší kotlině. A to nemluvím o tom, že vstup byl dobrovolný. Děti deště, kteří měli večer otevírat, tak pro absenci publika začínali o nějakou půl hodinu později – což v tomhle případě vlastně až tak nevadilo, protože za tu dobu přišlo pár dalších hlav a mně se konečně podařilo napočítat víc návštěvníků než lidí z kapel.
Přiznám se, že ani jednu kapelu jsem pořádně neslyšel, a jakkoliv o Dětechdeště jsem slyšel už několikrát, nikdy jsem se k náslechu jejich tvorby nedokopal. Chyba, protože se mnou hned zpočátku řádně zacvičili. Klávesák sice prakticky nebyl slyšet, o to víc ale vynikla syrová podstata jejich hudby, která na mě funguje popravdě snad vždycky. Čistokrevný noise rock vynikal svižností a zahuleností, kapela se s tím moc nesrala a prala do nástrojů, co to dalo. Tvrdé riffy, punkové rytmy nebo jen zběsilý, špinavý rock’n’roll, to všechno se k mojí spokojenosti našlo. Hutnému zvuku přidala stěna poskládaná z několika reproduktorů, a i když to bylo hodně nahlas, nemůžu tvrdit, že byl zvuk přehulený, naopak až na zmiňované klávesy byly jasně čitelné všechny nástroje. Jediná výtka tak směřuje k tomu, že pánové mohli na podiu zůstat trochu déle než jen slabou půlhodinku.
Pokud jsem o Dětech deště sem tam slyšel, o následujících Tummo nemůžu tvrdit ani to, takže kromě prezentované škatule sludge/metal/hardcore pro mě byla tahle banda velkou neznámou. Brněnská čtveřice mi nachystala věru pěkné překvapení, protože i když to pro mě toho večera vyhráli o nějaký ten chlup Děti deště, Tummo jsem si taky zapsal na seznam “must listen to” kapel. Na přímočarý hardcorový základ jakoby mimoděk roubovali hutné, metalové a sludgové riffy a všechnu tu špínu a hnus plivali do publika tak nějak samovolně. Zpěvák se navíc i přes čtyřčlennou sestavu nevešel na pódium, takže řádil mezi lidmi, což energii koncertu taky notně přispělo. Zběsilá atmosféra v průběhu nějakých 35, 40 minut famózně gradovala a frontmanův pokus o “vykonání změny” [spáchání sebevraždy, jde o narážku na název dánské formace Make a Change… Kill Yourself – vtip vznikl na loňském festivalu Phantoms of Pilsen, kde kapela hrála – pozn. H.] na šňůře od mikrofonu byl velmi efektní pointou. Takhle nějak si představuji zabijácký sludge.
Po vystoupení Tummo proběhl pořadatel s kasou na dobrovolný vstup, takže ačkoliv jsem nebyl zrovna při penězích, svědomí mě donutilo přispět mu alespoň stokorunou. Tady bych asi mohl pochválit i dobře zvládnutou organizaci večera, protože i přes pozdější začátek pak už vše šlapalo jako na drátkách a výměna kapel i zvučení probíhaly velmi rychle. Zvuk byl navíc ve všech případech kvalitní – což platilo i pro Galvano. Švédové nejsou první a hádám, že rozhodně ani poslední smečka, která drhne sludgový bordel jen ve dvou (ostatně, o Jucifer nebo The Body jste si tu už přečíst mohli), vcelku nepřekvapivě ale k žánru přistupují opět o něco jinak. Pokud se s tím předchozí kapely moc nesraly a praly to do lidí vší silou, u vystoupení statných seveřanů to platí dvojnásob, protože už jen hlasitost vyletěla tak vysoko, že mi další dva dny pískalo v uších. Přitom ale hudba Galvano není jen bordel, kytarista Mattias Nööjd přidává i docela dost stonerových prvků a klidnějších, atmosférických vyhrávek.
Svoji vražednou mašinerii rozjeli pánové velmi slušně, první půlhodinu stínala hlavy a válcovala do podlahy, jenže v druhé polovině už začínala intenzita postupně ochabovat, a i když v závěru byli Galvano stále ještě dost při síle, po nějakých 50 minutách to už nebyl takový bordel co na začátku. Škoda, protože kdyby se nebáli skončit v nejlepším, asi by pondělní Chapeau Rouge suverénně roznesli na kopytech. I přes nižší účast to ale byla velmi vydařená akce a osobně mě trochu mrzí, že jsem nemohl na vstupném nechat víc, protože všechny tři kapely by si nějakou tu korunu navíc rozhodně zasloužily. Na druhou stranu, nebýt dobrovolného vstupného, dost možná by mi trojice jmen nadále unikala a já bych byl připraven o nášup kvalitní hudby, takže všechno má svoje pro a proti. Nezbývá tedy než smeknout před pořadatelem za vstřícné omluvné gesto, které mu velmi pravděpodobně způsobilo ztrátu, zároveň mi ale dovolilo se zúčastnit dalšího dobrého koncertu.
Země: Švédsko Žánr: melodic death / post-thrash metal Datum vydání: 25.8.2014 Label: Century Media Records
Tracklist:
01. 317
02. Cutting Teeth
03. My Salvation
04. Psychonaut
05. Eye of the Storm
06. Trend Killer
07. Time (Will Not Heal)
08. All I Have
09. Temptation
10. My Enemy
11. Kill the Light
12. This War
13. Infiltrator
14. Ghost in the Machine
Vypadá to, že pro fanouška severské metalové scény se přelom letních a podzimních měsíců ponese ve znamení souboje trojice kapel, které spojuje jedno jediné. Göteborg. Velikáni In Flames, At the Gates a konečně The Haunted si na letošek nachystali svá nová alba a protože jsou tyto kapely propojeny ať už stylově (alespoň v minulosti), v horším případě pak personálně, tak se nedá vyhnout jisté formě srovnání a pasování jednoho z těchto jmen na pomyslného krále scény pro letošní rok. Loni měli usnadněnou pozici Soilwork a letos jsou tak možnosti všelijaké. Nicméně, dost bylo úvodních řečí a pojďme se podívat na prvního člena z tohoto trojlístku, a sice posledně jmenované The Haunted.
S těmi to ještě před dvěma lety vypadalo všelijak, takže na to, že se v dohledné době dočkáme nového alba, bych si svoje peníze nevsadil. Z pětičlenné sestavy odešli letití tahouni Peter Dolving, Per Möller Jensen a Anders Björler, tedy jedna polovina ústředního bratrského dua, takže s budoucností to vypadalo opravdu nedobře, protože jméno The Haunted nesli na svých bedrech kytarista Patrik Jensen a basák Jonas Björler. Ti nijak nezaháleli a začali shánět náhrady, přičemž jak se následně ukázalo, nejjednodušší je sáhnout do řad svých bývalých členů, takže za mikrofon se postavil první navrátilec Marco Aro, který v The Haunted již působil, když nahradil již jednou odchozího Dolvinga a podílel se na druhém a třetím albu. Následoval jej původní bubeník kapely, jímž není nikdo jiný, než Adrian Erlandsson, jenž nadrtil debut “The Haunted” a kapelu opustil před čtrnácti lety. No a jako poslední se do pětičlenné skládačky zasadil novic Ola Englund, jenž se mihnul v sestavě Six Feet Under, s nimiž si odbyl studiové práce v rámci poslední desky “Unborn”.
Při pohledu na současnou sestavu The Haunted je celkem jasné, jakým směrem se novinka, která se jmenuje “Exit Wounds”, bude ubírat. Příchod členů, kteří s kapelou zažili její staré časy, sliboval jistý odklon od lehce experimentální řady alb, kterými se parta v posledních letech prezentovala, a bylo tak záhodno očekávat návrat k pořádně chrastivému zvuku, rychlým tempům a zabijáckým písním, kde se sere na nějaké úkroky stranou a frčí se hlavou napřed drtivému materiálu. Marco Aro disponuje poněkud zemitějším vokálem než Peter Dolving, takže příklon k neo-thrash metalu s nezbytným deathovým základem je na “Exit Wounds” zřejmý. Ne, že by kapela tuto cestu na předešlých albech vyloženě opustila, ale novinka je více zafixovaná v klasických postupech, takže působí přeci jen o něco semknutěji a olschoolověji, ačkoli o vyložené retro se nejedná a nová sestava si zachovává poznávací tvář, která celou její tvorbu prostupuje.
Co však před vydáním “Exit Wounds” zřejmé nebylo, byla kvalita, jakou má posluchač očekávat. Upřímně řečeno jsou The Haunted z pohledu studiových alb docela nevyrovnaná kapela. Po famózním “rEVOLVEr” jako by se tahle parta tak trochu hledala a přišla s neuvěřitelně nudným “The Dead Eye”. “Versus” bylo naopak docela svěží a zábavné, ale o tři roky později přilétl na stůl rozháraný průser “Unseen”. Novinka je naštěstí někde na půli cesty k úspěchům, které The Haunted sklízeli zejména za “rEVOLVEr”. Skladby jsou (bohužel pro fanoušky předešlých zářezů) jedna jako druhá, a může se tak stát, že ačkoli má deska velmi slušný odpich, tak v závěru bude pozornost uvadat a fanoušci předchozí počinů můžou na rozmanitější a melodičtější písně rovnou zapomenout, protože úkol “Exit Wounds” je jednoduchý – drtit.
I přes zjevnou jednotvárnost však není letošní zářez tak špatným a nudným albem, jak by se z předchozích řádků mohlo zdát. Má své mouchy, to nelze popřít, ale hned několik skladeb je vyloženě skvělých nebo obsahuje pamětihodné momenty, díky nimž je cesta čtrnáctkou songů mnohem snazší. Při výčtu pomyslných highlightů, které mají tu sílu, aby při poslechu posluchače zaujaly, nesmí chybět hned úvodní pecka z říše snů “Cutting Teeth”. Přesně tohle je typ písně, které kapele na posledních albech scházely. Ničivá kytarová linka, kulometná rytmika, rychlé thrashové tempo a nasraný Marco, který sice není tak variabilní vokalista jako jeho předchůdce, ale když si uvědomíme, jakou cestou se The Haunted na novince vydali, tak je jeho výběr logickou volbou.
Další kousky, které stojí za zmínku a které jsou z mého pohledu ty nejsilnější vály na albu, jsou určitě “My Salvation”, jež má kořeny zapuštěné v melodickém death metalu a díky pomalejšímu groove riffu je víc než jen další rychlou peckou, kterých je na desce beztak dost. “Trend Killer” je skvělá hutná šlupka, v níž se mihne Chuck Billy z Testament. Hrozně se mi líbí její refrén, který je sice velmi jednoduchý, ale poháněn mocnou kytarovou a bicí salvou získává pořádné grády. Vyčítat dnes thrashovým kapelám citaci kytarových postupů Slayer by se mohlo zdát zbytečné, protože to padne na každou druhou partu, ale i severští velikáni The Haunted se toho nebojí, výsledkem čehož je valivá “Temptation” a hned následující rychlá “My Enemy”, jejíž hrací doba se zastavila přesně na jedné minutě a vítězí tak v kategorii o nejrychlejší a nejagresivnější song alba, při kterém budou na koncertech lítat končetiny na všechny strany.
Mým velkým favoritem se stala “Kill the Light”. Zcela určitě za to můžou líbivé kytarové vyhrávky, díky nimž v refrénu píseň opouští přímočaré thrashové hoblování. Na úplný závěr jsem si nechal závěrečnou “Ghost in the Machine”, která si ponechává stopové množství melodiky minulých alb a ukazuje, že zamyšlený a melodický pohled na thrash metal není v podání této sestavy vůbec špatný (jak už v minulosti nejednou předvedli). Jako zakončení alba je to mimochodem velmi dobře zvolená záležitost, protože po těch čtyřiceti minutách drtivého přístupu takové lehké pohlazení přijde vhod.
To, že jsem vynechal při svém výčtu půlku tracklistu, není narážkou na to, že polovina alba stojí za houby, protože i zde je několik skladeb, které se mi líbí. Jmenovitě “Psychonaut”, “Eye of the Storm”, nebo “All I Have”, ovšem je to ten typ písní, které při celkovém poslechu zapadnou, nicméně díru na duši při jejich poslechu neutrpíte. Naproti tomu vyloženě slabé písně se mým uším zdají být “Time (Will Not Heal)”, “This War” a “Infiltrator”. Prvně jmenovaná je příliš kolovrátková, takže i přes průměrnou stopáž po chvíli nudí. “This War” a “Infiltrator” jsou pak jen slabší pokusy o totéž, co předvádí “Cutting Teeth”, “Trend Killer” nebo “Temptation”. Celkem obyčejné thrashové kusy, ze kterých si na zadek nesednu, protože jim chybí alespoň pořádná dávka agrese a energie, kterou se dá leckdy dohnat nedostatek v podobě kompoziční nezajímavosti, což je právě jejich případ.
Upřímně řečeno jsem “Exit Wounds” čekal mnohem horší. Ne, že bych The Haunted odepsal už předem, ale vzhledem k nedávným přešlapům jsem čekal ledacos. Sice jsem na novinku byl hodně zvědavý (už jen díky obměně sestavy), ale v takhle slušný materiál jsem nevěřil. “Exit Wounds” by si sice zasloužilo prostříhat, aby se zbavilo skladeb, jež nahrávku nikam neposouvají a při poslechu jsem si je zrovna neužíval, ale spíš čekal na jejich blížící se konec, nicméně v konečném měřítku to není album, jehož poslech by se nedal užít. Já se bavil dost. Od personálně spjatých At the Gates sice čekám daleko silnější posluchačský zážitek, ale o tom až někdy příště v dalších částech povídání o novinkách göteborgských velikánů. The Haunted na úvod překvapili, takže proto jim můžu s klidným srdcem udělit nadprůměrnou známku.
Země: Švédsko Žánr: alternative rock / melodic death Datum vydání: 5.9.2014 Label: Epic
Tracklist:
01. In Plain View
02. Everything’s Gone
03. Paralyzed
04. Through Oblivion
05. With Eyes Wide Open
06. Siren Charms
07. When the World Explodes
08. Rusted Nail
09. Dead Eyes
10. Monsters in the Ballroom
11. Filtered Truth
Tak, uběhlo nám několik dní od vydání recenze “Exit Wounds” thrash/deathových seveřanů The Haunted a máme tady druhé pokračování pomyslného trojdílného seriálu, který se věnuje novinkovým albům göteborgských velikánů extrémní metalové scény, z nichž hned dvě jména by se dala úspěšně považovat za pionýry melodického death metalu. Řeč je samozřejmě o At the Gates, na jejichž novinku si ještě musíme nějaký ten týden počkat, a logicky jsou tak na řadě In Flames, kteří už s tím death metalem mnoho společného nemají, ale jejichž novému počinu “Siren Charms” se nyní podíváme na zoubek.
Tato pětice si během své dlouhé kariéry prošla nemalým vývojem, kdy se dostala do takového stavu, že její alba jsou v delších časových intervalech prakticky nesrovnatelná. Samozřejmě, pokud si vezmeme na paškál “Siren Charms” a předchozí, jubilejní desátý zářez “Sounds of a Playground Fading”, tak je ten zmíněný vývoj znatelný o poznání méně, ale postupný příklon k aktuální formě, která má s původním death metalovým hřměním společné opravdu už jen to jméno, je na novince dotažena nejdál ze všech předchozích počinů. Pryč jsou časy, kdy se kapela brodila až po uši v death metalové agresi a její gró tvořila kombinace ostrých kytar s technickými melodickými vyhrávkami, které z tohoto stylu udělaly to, čím dnes je. To vše navíc okořeněné bicími drtičkami a pekelně ostrým vokálem Anderse Fridéna. Znáte to, prostě klasický death metalový sound.
Přestože se v případě In Flames jedná o proměnu postupnou, která není úplně lámaná přes koleno a lze ji nazvat jakýmsi dospíváním v hudebním směřování, tak pomyslný zlom nastal s vydáním “Reroute to Remain”, jež přišlo ruku v ruce s jednoduššími kytarovými riffy, podladěným zvukem a modernějším přístupem ke kompozici. Výsledek koketoval s nu-metalem a do dokonalosti byla tato formulka dotažena na následujícím “Soundtrack to Your Escape”. Následovalo “Come Clarity”, které dodnes považuji za poslední opravdu dobré album pětice, protože to, co následovalo, už je ukázkou nemalé hudební impotence. “A Sense of Purpose” a “Sounds of a Playground Fading” jsou z mého pohledu nejslabší články diskografie In Flames, takže i proto jsem od “Siren Charms” nečekal žádné zázraky.
Aby bylo jasno, tak musím podotknout, že nemám nic proti změně hudebního směřování In Flames a volání fanoušků po otočení kormidla směrem k “Whoracle” a “Colony” tak považuji za zbytečné, protože i kdyby byli In Flames tak hloupí, že by jej vyslyšeli, tak bych kapele tuto tvář už nevěřil a dokážu si představit ten zmatený hudební výsledek. Já sám třeba při touze po hudbě In Flames vždycky sáhnu po “Come Clarity” a “Soundtrack to Your Escape”, jejichž přístup k míchání ostrých kytar a melodických vokálů mě strašně baví. Když mám naopak chuť po melodickém death metalu, tak sáhnu po úplně jiných partách, čímž neříkám, že alba z 90. let jsou špatná, jen mě osobně to k nim vyloženě netáhne. Kam tím ale mířím. Nepatřím mezi lidi, kterým by vše po “Reroute to Remain” smrdělo na míle daleko, takže nemám žádné předsudky a jsem schopný si najít povedené skladby i z alb nedávných; jejich hlavní problém však tkví v tom, že na jednu dobrou píseň se na placce nachází trojice šedivých a nevýrazných věcí. A to samozřejmě není to pravé ořechové.
V tomto ohledu je “Siren Charms” poměrně vyrovnaným materiálem, protože ty rozdíly v kvalitách daných songů nejsou tak obrovské jako třeba na “A Sense of Purpose”, ale přesto mám s tvorbou In Flames jeden podstatný problém. Je jím vokál Anderse Fridéna. Samozřejmě chápu, že spolu se změnami hudby samotné musí na svém vokálu pracovat i on a nemůže tak donekonečna plivat jedy skrze hrubý growling, ale zatímco dříve byly jeho kombinace ostrých a melodických pasáží přinejmenším slušné, tak poslední roky mi přijde, že jeho vokál studiově strašně zeslábl a poslouchat to halekání, kde se nevelkou sílu svého hlasu snaží dohánět vrstvením několika stop zpěvu, je pro mne čím dál větší obtíží. Nemůžu v tomto ohledu nezmínit hned úvodní “In Plain View”, která zní, jako by si pubertální hošíci založili kapelu a mikrofonu se chopil první náhodný týpek, kterému to alespoň trochu jde. Jestliže sloky mají být poklidnější a držet veškerý tlak kontrolovaně pod pokličkou, tak místo exploze v refrénu přijde nepříliš konfliktní (ale přesto efektní) hřmění, které pohřbívá Fridénovo kňourání, jenž tuto skladbu dokonale zařízl.
To, že death metal už v případě této pětky není na pořadu dne, není nic nového, protože In Flames se postupně vypracovali někam ke kombinaci mezi alternativním rock/metalem a letmých metalových výjezdů, která však skončí někde na půli cesty u Fridénova řevu. Opět opakuji, že nemám nic proti tomu, ale barvitá deska prostá na jednoduché kopance plné agrese ještě neznamená, že má i kapela takového formátu automaticky vyhráno a na růžích ustláno. “Siren Charms” přináší mezi tou jedenáctkou nových kousků hned několik slabých písní, které nahrávce příliš neprospívají. Úvodní “In Plain View” už zmíněna byla, ale ještě je zde patetický pokus o baladu jménem “With Eyes Wide Open”, obdobně laděná “Though Oblivion” nebo nudná “Monsters in the Ballroom”, kterou mimo ostatní písně sráží nezajímavá struktura, zbytečné sólo a hlavně špatný Fridén, jehož melodický zpěv v refrénu mi spíš vadil, než abych si s chutí zanotoval.
To by jako osobní výčet toho špatného mohlo stačit, takže obrátím svou pozornost radši na povedené kusy. Jako takové slabé udobření fanouška starších časů působí “Everything’s Gone”, v níž ta ostrá metalová hrozba není vyloženě scestná a do skladby zapadá, takže i když je celkově laděna směrem do dnešních dní, tak ten letmý oldschool nádech není vůbec nepatřičný a nějakým způsobem urážející. Kupodivu se mi z novinky nejvíc líbí ty melodičtější kusy, v nichž se In Flames o nic nesnaží a předvádí formu, v níž mi z instrumentálního hlediska přijdou nejuvěřitelnější a nejsuverénnější. Abych jen tak neplácal do větru, tak třeba třetí v pořadí “Paralyzed” je velmi povedená hitová melodka, která si nic nezadá s “My Sweet Shadow” nebo “Touch of Red” ze “Soundtrack to Your Escape”. Vážně slušný kousek.
Hodně překvapivě vyznívá “When the World Explodes” s hostující zpěvačkou, jež pomáhá velmi přesvědčivému Fridénovi, a kteří spolu rozehrají hru řvouna a něžné zpěvačky. V jejích partech ji pak tichým našeptáváním doplňuje Fridén. Pro mě osobně se z této skladby stal jeden z lepších momentů “Siren Charms”, přestože snaha o vlezlou líbivost je u ní už opravdu na hraně. “Filtered Truth” je taky hodně příjemná metalová věc, která vyznívá jako most mezi rockovou zpěvností a jednoduchostí a severským metalem a přesně tímhle směrem by se In Flames mohli do budoucna ubírat. Jdeme dál. Hodně jsem se s prvním zveřejněním bil se singlovou “Rusted Nail”, jíž jsem díky jednoduché stavbě a nepřesvědčivému Fridénovi nemohl přijít na jméno a po jejímž poslechu jsem od celého alba očekával vážně jen to nejhorší. Ani nevím, co se ve mně zlomilo, že jsem si ji v kontextu celé desky vyloženě oblíbil a s každým poslechem se na ni těšil. Titulní “Siren Charms” se sice nijak neliší od některých výše odepsaných kusů, ale je mnohem uvěřitelnější a ve výsledku dobře stravitelnou skladbu, která nezní, jako by vypadla z rádiové hitparády pro rádoby rockery (“Through Oblivion” je v tomto fakt přeborník).
Není nutné to nadále zbytečně omílat. Komu se In Flames zprotivili na předešlých albech, tak díky “Siren Charms” názor zcela určitě nezmění, ale novinka přináší docela svěží materiál, který je mnohdy kažen jen tím Fridénem (to berte jako hodně subjektivní výtku, protože jsem slyšel i názory, že líp Fridén ještě nezpíval). Oproti předešlým neposlouchatelným blábolům plných vaty si však po vyslechnutí aktuální desky můžu poupravit vnímání tvorby In Flames směrem k lepšímu, protože jedenáctou desku považuji za průměrný, nicméně solidní materiál.
In Flames nelze upřít jedno jediné. Nebojí se jít hlavou proti zdi (svým fanouškům), kteří můžou už po několikáté volat po návratu ke starým dobrým časům a pánové jako by neslyšeli a dál se vyvíjí směrem k modernímu alternativnímu metalu. Na jednu stranu je mi to strašně sympatické, ale na druhou je nutno říct, že dokud budou jejich moderně orientovaná alba oslabována nemalým množstvím výplně a Fridén nezíská dříve ztracenou jistotu v hlase, tak se výš než na žánrový průměr nepřehoupnou. A totéž platí i pro “Siren Charms”, které je přesně tím průměrem, který člověk očekává od neznámé party a nikoli od legendy severské scény, mezi které In Flames už hezkých par let patří.
Další názory:
Upřímně jsem se opravdu snažil, poslouchal jsem poctivě a vážně jsem dal novince In Flames šanci na to, aby mohla prokázat své kvality, ale i přesto všechno si nemůžu pomoct – “Siren Charms” je prostě špatné. Vůbec mi nevadí to, že In Flames už nehrají melodický death a spíše se vrhli někam do vod alternativního rock/metalu, protože rozhodně nejsem nějaký oldschool fanda kapely, na její starou tvorbu nijak nepřísahám a aktuální směřování mi tudíž jako nějaké kacířství nepřijde. Problém mám s tím, že “Siren Charms” prostě a jednoduše neobsahuje nic jiného než nudný, naprosto neškodný a bezzubý materiál. Světlých chvilek je minimum (některé momenty v “Paralyzed”, “Through Oblivion”, “With Eyes Wide Open” a “Rusted Nail” – nejde však o celé skladby!) a většinu stopáže takové úplně nijaké nic, které ke mně nijak nepromlouvá. Opravdu jsem se snažil, ale nic jiného než absolutně zbytečné album jsem v tom nenašel. H.
S In Flames to jde už několik let pěkně z kopce…nebo ne? Většinou kvituji snahu kapel o opuštění svých zavedených a veskrze nudných škatulek, ale právě s In Flames mám tak trochu problém. Ne, že by se mi jejich současná tvorba vůbec nelíbila, to ne. Spíše jde o to, jakým způsobem bere nový materiál do rukou sama kapela. “Sounds of a Playground Fading” pověsilo melodický death metal definitivně na hřebík a mnoho fanoušků napjatě očekávalo příchod “Siren Charms”, které slibovalo novou žánrovou transformaci. To se skutečně stalo a nyní máme co dočinění se skupinou hrající alternativní metal míchaný s alternativním rockem. Doposud na tom není vůbec nic špatného, horší ale je, že “Siren Charms” jako celek moc nefunguje a obecně je takové nemastné – neslané. Úplně blbé také není, dá se na něm najít několik povedených songů, ale pro příště by si In Flames měli skutečně ujasnit, jestli má smysl vydávat polonudná alba s nedotaženým potenciálem. Osobně si myslím, že pár měsíců v produkci navíc by “Siren Charms” vůbec neuškodilo. Zajímavé poslouchání: “In Plain View”, “Rusted Nail” a “Filtered Truth”. nK_!
