Souldrainer natočili před sedmi lety solidní melodicko-death metalový debut “Reborn”, který jsem si rychle oblíbil a kapelu se rozhodl sledovat dále. Po jeho vydání se však po Souldrainer slehla na čtyři roky zem. V roce 2011 vydala kapela poměrně nečekaně druhý počin “Heaven’s Gate”, který však oplýval nemilým překvapením. Sestavu totiž opustili hned dva členové, všechny kytarové i vokální povinnosti si vzal na starost Marcus Edvardsson a výsledek byl poměrně špatný. Dobrou zprávou je, že na “Architect” jsou Souldrainer zpět, jestli ne v plné, alespoň však lepší formě.
“Architect” je ve většině ohledů podobné svému předchůdci. Opět zde máme čest s melodickým death metalem s epickým nádechem, jež však s chutí sahá k ostřejší hraně žánrového vymezení. Obě tyto vlastnosti jsou velmi důležité a v obou je cítit velký posun k dobrému. Epičnost, která byla na “Heaven’s Gate” vynucována neustále přítomnými sbory (pochopitelně naprogramovanými), je na “Architect” mnohem lépe dávkována a tudíž je také mnohem uvěřitelnější. Na sbory dojde také, stejně jako na velkolepé klávesy, oboje však leží dostatečně v pozadí, nesnaží se upoutávat pozornost a pravidelně utichá. Samotná kytarová náplň alba je pak výrazně lépe napsaná, což nelze přehlédnout zejména v “Biological Experiments” či ještě lepší “For No Other”. Souldrainer navíc nejsou zbytečně jemní, tam kde jiné kapely sahají k čistým vokálům či akustické kytaře, si Souldrainer vystačí s klasickými death metalovými postupy.
Tím jsem nakousl otázku zpěvu, a právě ten byl jedním z kamenů úrazu “Heaven’s Gate”. Marcus Edvardsson jednoduše nebyl moc dobrým vokalistou, to se ovšem nyní změnilo. V prvé řadě tak doplnil svůj rejstřík o různé vyšší polohy, což album učinilo výrazně zábavnější. Absence čistého zpěvu ničemu nevadí, na melodičnosti to nijak neubírá. Celkově tak mluvíme o solidním albu, které by si neměli nechat ujít zejména ti fandové žánru, pro které jsou Insomnium moc měkkou kapelou.
Země: Švédsko Žánr: viking / folk / progressive metal Datum vydání: 27.6.2014 Label: Napalm Records
Tracklist:
01. Ur aska och sot
02. Överallt och ingenstans
03. En blixt från klar himmel
04. Lågornas rov
05. Rymdens brinnande öar
06. Natten visste vad skymningen såg
07. Elddraken
08. Urdarmåne
09. Själ i flamma
Když jsem před dvěma lety psal úvod k recenzi na Vintersorgovu desku “Orkan”, měl jsem to poměrně jednoduché. Představit pana Hedlunda jako jednoho z těch skandinávských muzikantů-workoholiků, jejichž jméno na člověka mává zdánlivě z každého druhého projektu, na který ukáže, se vyloženě nabízelo. Tím jsem si ale trochu netakticky vyplácal munici pro tenhle případ, takže mi nezbývá, než to zahrát na to, že se za ty dva roky od vydání “Orkan” Vintersorg na hudebním poli relativně flákal. Ze všech těch kapel, ve kterých funguje, vydali (skvělou) desku akorát Cronian a tím to hasne. Pořád je to ale kadence více než jedné desky za rok, což se při kvalitách všech nahrávek, jichž se to týká, dá považovat za malý zázrak, takže… ale ne, to už by stačilo, pojďme si konečně popovídat o desce. A slibuji, že příštího Vintersorga píše někdo jiný.
Pokud by se tu snad našel někdo, kdo o Vintersorgově takřka sólové tvorbě nemá páru a chtěl by vědět, jak ta muzika zní, zařadit ji někam na pomezí progresivního a viking/folk metalu by určitě nebylo špatně. K alespoň trochu použitelnému popisu je ale tahle škatulka moc neurčitá a hlavně by se dalo tvrdit, že si Vintersorg a spol. vytvořili tak trochu vlastní styl, kterého se i přes mírné odbočky tam nebo onam poměrně ochotně drží už pěknou řádku let. “Naturbål” v tomto ohledu zaběhlé pořádky rozhodně nemění a komukoli, kdo už se s Vintersorgovou muzikou někdy setkal, stačí pár taktů, aby věděl, s kým má tu čest.
Zpět je v podstatě vše, čím se skladatelská dvojice Hedlund–Marklund prezentovala v posledních letech. Trademarkové melodie, svérázná práce kytar a v neposlední řadě momenty, jež působí dojmem, že je v nich všechno naházeno na jednu hromadu a mele se to páté přes deváté – to všechno tu bylo už dřív a teď je to tu zase. Přesto ale nemám dojem, že by se jednalo o nějaké zásadní opakování, a to navzdory tomu, že jsou změny vesměs kosmetického charakteru a projevují se prakticky výhradně v konkrétních detailech. Tuhle folkové vybrnkávání, támhle výjezd do black metalu, jinde třeba zajímavé sólo. V širším měřítku jsou to jenom variace na jedno a to samé, ale v praxi i takové drobnosti zvládají posunout výraz “Naturbål” přesně o ten nepatrný kousek, který stačí k tomu, aby to pořád bavilo a člověk měl i tentokrát co objevovat.
Vzhledem k tomu, že jsou Vintersorg se svým kolegou ostřílení hudebníci, jejichž tvorba si napříč různými působišti drží jistou (a to vůbec ne nízkou) kvalitativní úroveň, není divu že ani “Naturbål” v tomto ohledu netvoří výjimku. Samozřejmě bych mohl ukázat na vydařený vokál (obzvlášť duety v první a páté skladbě se náramně vydařily) nebo vlastně na jakoukoli jinou dílčí část desky, ale bylo by to tak trochu nošením dříví do lesa, protože se to prostě očekává. A tuhle očekávanou, ale na druhou stranu ne úplně strhující kvalitu si deska drží jako celek, a když to člověk jen tak poslouchá, odnese si z toho příjemný zážitek a vědomí, že měl co dočinění s kvalitním, ale zase nijak výjimečným počinem. Teprve při bližším ohledání ale začnou vyplouvat na povrch drobné nuance, konkrétní obraty anebo se před posluchačem zhmotní ve vší své nádheře rovnou celé skladby, které onen “pouze” příjemný poslech posunou o kus dál.
Já osobně tyhle vrcholy spatřuji ve skladbách “Överallt och ingenstans”, “Rymdens brinnande öar” a “Natten visste vad skymningen såg”, protože v každé jedné z nich se podařilo dílčí jednotliviny poskládat způsobem, jehož výsledek se nebojím označit za vyloženě výborný. Tím ale nechci říct, že by zbytek nějak výrazně zaostával nebo se dokonce jednalo o druhořadý materiál, a dokonce ani songu “Elddraken”, který mě příliš neoslovil, nemohu upřít status kvalitního počinu. Akorát je prostě znát, že je to někde skvělé a někde “jen” dobré, a ono je to tak vlastně nakonec dobře, protože se člověk aspoň má na co těšit a “Naturbål” to přidává jistou formu dynamiky, která napomáhá k tomu, že i při své velmi vydatné délce album nepůsobí utahaně a už vůbec nenudí.
Určitě se ozve nejeden hlas, který bude brblat nad tím, že pod hlavičkou Vintersorg vzniklo jen další standardní album, které navzdory svým kvalitám ničím nepřekvapí. Nevím, možná je to skutečně tak a já to nevidím jen kvůli tomu, že tvorbu tohoto projektu nemám zmapovanou až tak do detailu a v celém jejím objemu. Ale čert vem překvapení! Dokud budou Vintersorg a jeho parťák nahrávat aspoň takhle povedené desky a vyhnou se při tom vykrádání sebe sama, upřímně kašlu na to, že by to mohlo být lepší.
Země: Švédsko Žánr: progressive rock Datum vydání: 26.8.2014 Label: Roadrunner Records
Tracklist:
01. Eternal Rains Will Come
02. Cusp of Eternity
03. Moon Above, Sun Below
04. Elysian Woes
05. Goblin
06. River
07. Voice of Treason
08. Faith in Others
Dlouhá léta se zdálo, že vše, na co švédští progresivci Opeth sáhnou, se změní ve zlato. Už jejich raný vývoj nenasvědčoval ničemu jinému. Ještě předtím, než se ocitneme v letošním roce, si tedy pojďme jen tak letmo projít jejich diskografii, aby i ti, kteří doposud tuto partu míjeli, měli alespoň částečnou znalost toho, co všechno vydání “Pale Communion” předcházelo. Jak už jsem nakousnul, hned první alba Opeth byla svým způsobem předurčením k tomu, co Mikael Åkerfeldt se svou družinou předváděl v mnohem úspěšnější podobě po několik dalších let. Neříkám, že “Orchid” a “Morningrise” byla již svého času velká alba, na něž se všeobecně pohlíželo jako na klenoty progresivně extrémního metalu (koneckonců jsem v té době byl s hudbou zcela někde jinde, takže s jistotou to říci ani nemohu), ale už na svých prvních albech se Opeth ukázali jako takřka hotová kapela, kterou sice postihla jistá forma dalšího vývoje, jež se i do aktuální desky podepsala, ale v té době se jednalo o vývoj zcela logický a pochopitelný.
Následující řadu alb – “My Arms, Your Hearse” počínaje a “Damnation” konče – považuji za početnou esenci toho nejlepšího, co kdy pod hlavičkou Opeth vzniklo, a nebojím se tvrdit, že i vznikne. Ačkoli chovám k Åkerfeldtovi řádný respekt, tak v čele s dvojicí “Still Life” a “Blackwater Park” jsou tohle alba, která si zaslouží vlastní pomník. Postupné prolínání progresivně rockových pasáží plných magické melancholie se mísilo s hrubými death metalovými pasážemi s takovou jistotou a grácií, že se to dodnes zdá až neuvěřitelné. Posouváme se opět o několik let kupředu k dvojici “Ghost Reveries” a “Watershed”. Alba, z nichž zejména to první považuji stále za skvělé, ale která už znamenala jistou míru stagnace oproti předchozím nahrávkám, kde se tak sice do jisté míry dělo taky, ale vzhledem k jejich kvalitě to nebylo tak zřejmé. “Watershed” je pak už “jen” dobré album, jež má mouchy a při jehož poslechu už to vypadalo, že každá studnice nápadů jednou musí nutně vyschnout.
Jako by se s tím Mikael Åkerfeldt nechtěl smířit, tak se rozhodl tvorbu svého dítka Opeth posunout někam jinam. Dozadu. A když říkám dozadu, tak tím myslím do 70. let. A tím se dostáváme do současnosti k předchozímu výtvoru “Heritage”. Asi nejrozporuplnější počin Opeth, který naprosto rezignoval na death metalové party (ono se tak stalo už jednorázově na “Damnation”, ale tam byl důvod vytvoření katarze k temnému “Deliverance” zřejmý a pochopitelný) a Mikael opustil svůj hrubý growl a zaměřil se pouze na čistou formu svého zpěvu. Písně se zkrátily, zjednodušily a výsledkem tak byla kombinace progresivního rocku s klasickým hard rockem, jenž si sice ponechával některé z poznávacích znaků dosavadní tvorby Opeth, ale pro fanoušky to byl šok. Změna, která přišla zničehonic. Skladby mnohdy působily jako násilně skládané z několika různých motivů, což “Heritage” rovněž neprospělo. Výsledek tak byl rozpačitý. Na jednu stranu kvituji chtíč kapely neustále se vyvíjet, ale až křečovitá snaha být za všech okolností retro Opeth nevyšla.
Åkerfeldt se však nenechal zviklat a nevytasil se s porcí klasického Opeth progresivního metalu, což by mu fanoušci zcela jistě sežrali i s navijákem, ale pokračuje v linii tvrzení, že death metal už jej nebaví, a “Pale Communion” je tak přímým nástupcem “Heritage”, ačkoli po jeho poslechu bych jej zařadil spíš mezi “Watershed” a “Heritage”. Ponechává si v sobě mnohem víc z atmosféry starších desek a připomíná spíš vývojový stupeň mezi těmito alby. Oproti “Heritage” je “Pale Communion” albem melodičtějším, uvolněnějším a hlavně vyrovnanějším a ve všech ohledech dotaženějším. Pryč jsou nesmělé pokusy o psychedelický rock v podobě nudné “Famine” nebo rychlé hard rockové palby jako “Slither”, které akorát nabourávaly celkovou atmosféru předchozího počinu. Novinka je promyšlenějším a ve své náladě daleko ucelenějším počinem, jemuž chybí k dokonalosti jen málo.
“Pale Communion” vychází z cesty, kterou Opeth ušli v průběhu svých předchozích deseti alb, nicméně velký vliv je možno cítit i ze “Storm Corrosion”, což je deska stejnojmenného projektu, kde se dohromady spojili Mikael Åkerfeldt a Steven Wilson. Hlavně v akustických pasážích jako bych cítil skladatelský vklad Wilsona, jenž novinku mixoval. Jinak je samozřejmě vše při “starém”. Kytarová souhra Mikaela s Fredrikem Åkessonem není v takto laděných skladbách, kdy se na sebe vrství akustická a elektrická kytara, na první poslech natolik nápaditá, jako tomu bylo dříve, ale stejně se najdou momenty, z nichž mi naskakuje husí kůže (“River”). Martin Méndez a Martin Axenrot jsou ve všech momentech suverénní a třeba u Axenrota mi “Pale Communion” přijde jako jeho nejlepší výkon od té doby, co se před “Watershed” k Opeth připojil. Jeho jednoduchá oldschoolová hra mi do promyšlených deathový pasáží příliš nevoněla, ale zde jako by se znovu našel. Opravdu fantastická práce a znovu musím poukázat na “River” se skoro až jazzovým feelingem v druhé volnomyšlenkářské polovině její hrací doby. No, a nakonec nám zbyl novic Joakim Svalberg, jehož klávesy jsou oproti “Heritage” vytažené do popředí výsledného mixu a člověk si je tak může plně vychutnat i v momentech, kde vlastně “jen” doplňují ostatní nástroje, které v té chvíli mají na navrch (“Cusp of Eternity”).
Hlavní mozek Åkerfeldt tentokrát nepřipustil žádné pochybnosti a na “Pale Communion” vměstnal jen ty nejlepší nápady, jež se mu během těch tří let sešly pod rukama. Začíná to již úvodní “Eternal Rains Will Come”, jež šikovně připraví posluchače na všechno, co následně přijde. Od poklidného akustického úvodu se pomalu přejde v melodickou souhru všech zúčastněných, kde vyčnívá hlavně Åkerfeldt s plným melodickým vokálem, s nímž si snad ještě nikdy nevyhrál tak moc jako na novince, protože zní fantasticky. Z instrumentálního hlediska mě zaujalo hlavně kytarové sólo, které stejně jako celá skladba jako by vypadlo ze 70. let, ovšem razítko s pečetí Opeth je zřejmé nejen na zvuku kláves, ale i rytmické práci, takže i když je inspirace jasná, vyložené asociace mě napadají jen vzdáleně. “Cusp of Eternity” byla uvolněna jako první ochutnávka a jako takovou jsem si ji rychle oblíbil. Líbí se mi letmý východně orientální závan klávesových a kytarových melodií, jež se vznášejí jako hedvábný šátek nad přesným riffováním. V kontextu celé nahrávky ztratila část svého lesku, protože oproti ostatním kompozicím je přímočařejší a prvoplánovější, ale jinak velmi zdařilý kousek se skvělou vokální linkou.
Následuje rozmáchlá “Moon Above, Sun Below”, jež se zastavila až za hranicí deseti minut. Zpočátku jsem se v ní ztrácel, protože mi přišla zmatená a jednotlivé nálady, které se každých pár minut obmění, se zdály náhodně seskládané, ale netrvalo to dlouho a získala si mne na svou stranu. Pokud jsem mluvil o absenci growlingu, tak něco, co jej vzdáleně připomíná, vypustí Mikael Åkerfeldt z úst v úvodu druhé minuty v lince, kdy zpívá “…they will eat from your head”. Je to sice prkotina, ale i taková chvilka má silnou atmosféru, jejíž magii ještě o chvíli později podtrhuje melotron. Prostřední pasáž je pak z říše snů progresivní rocku, kde se spolu jednotlivé nástroje bijí jako smyslů zbavené a přesto je z každé vteřiny cítit pevně daný řád, kdy každý hraje ve prospěch vyššího celku. “Elysian Woes” je takovou tou klasickou akustickou písní Opeth, které se tu a tam na albech objevily i v minulosti. Líbí se mi její melodie a ponurá nálada, jež z ní vyzařuje. Přestože akustická krásně zvoní, tak na pozitivní energii zapomeňte a spíš se připravte na nemalou dávku temného neklidu.
No, a na závěr je tady dvojie “Voice of Treason” a “Faith in Others”, jež představují důstojný závěr této skvělé nahrávky. “Voice of Treason” začíná pomalu, za zvuků kláves a orchestru připomínajícím svým orientálním nádechem “Ghost Reveries” a skladbu “Beneath the Mire”, ovšem jak postupně plyne, tak jako by přitvrzovala rytmická sekce, až se stane, že akustické kytary v závěru pohání dvoukopáková lavina Martina Axenrota. Zřejmě nejtvrdší moment celé nahrávky kupodivu vůbec nepůsobí rušivě. Zbývající “Faith in Others” mi moc k srdci nepřirostla. První polovina je sice velmi křehká a teskná, až se člověku chce sáhnout po kapesníku, ale mě zaujala spíš její druhá polovina, do níž pomalu a jistě spěje. Vrchol celé skladby pak přichází těsně před jejím závěrem, když kapela exploduje ve velkém finále za zvuků smyčců, které pak o samotě dotáhnou “Faith in Others” do finiše.
Jestli jsem doposud tu a tam pochválil souhru nástrojů všech pěti členů, tak “Goblin” by si v tomto směru vysloužila medaili. Relativně krátká instrumentálka, již člověk musí slyšet. Ta se nedá popsat slovy. Za sebe pouze vyzdvihnu klávesové sólo v druhé polovině, v němž se Joakim ukázal jako velmi hodnotná náhrada za odejitého Pera Wiberga. Nevýrazně zpočátku působí “River”, která se může zdát jako další akustická písnička, jejíž první půle připomíná kombinací akustické a sólové kytary něco z pozdější tvorby Stevena Wilsona, ale v druhé polovině se zlomí v neutichající prog rockovou jízdu, jejíž druhá polovina svým tematickým zaměřením navazuje na předešlého “Goblina”.
Přiznám, že ještě před dvěma týdny jsem na “Pale Communion” nahlížel o poznání střízlivěji a byl jsem přesvědčený, že budu bodovat někde kolem 7 bodů, ale s tím, jak ve mně “Pale Communion” začalo dozrávat, tak jsem se do něj nořil čím dál hlouběji, až jsem si na něm vypracoval nemalou závislost. Jako celek je dokonale vybalancováno a výsledná atmosféra jako by byla poskládána z jednotlivých střípků, kdy jeden je víc košatá náladotvornost (“Moon Above, Sun Below”), tu zase elegantní prog rock v podání “River” nebo akustická teskná melancholie (“Faith in Others”), ovšem nic se spolu nebije a tvoří kompaktní celek. Ať se na novinku Opeth dívám ze všech možných směrů, tak je mi výsledkem velmi vyrovnaná a atmosfericky skoro dokonalá nahrávka, v níž jsem po průměrném “Heritage” už ani nedoufal. A stalo se. Skvělá placka, při jejímž poslechu zapomínám, jak moc mi chybí kombinace death metalu s rockovou něžností z období “Still Life” a “Blackwater Park”.
Další názory:
Nejsem a nikdy jsem nebyl kdovíjakým příznivcem progresivního rocku, nikdy mě moc nebrala 70. léta a na rozdíl od podstatné části metalové obce jsem nikdy neujížděl na Opeth. “Pale Communion”, která v sobě tohle všechno snoubí, mě ale přesto dostalo způsobem, jakým se to podaří málokomu. Je to deska, která nabízí fenomenálně bohatou a promyšlenou instrumentální stránku (úžasně subtilní bicí a jemná, leč košatá práce kytar, to je prostě balzám na duši), krásné melodie, skvostný vokál Mikaela Åkerfeldta a především naprosto bezkonkurenční atmosféru, do které se člověk sice ponoří zcela bezděčně, ale od toho okamžiku se už jen kochá a užívá si zřejmě nekonečné objevování drobných i větších krás, jimiž Opeth album naplnili až po okraj. Přestože je “Pale Communion” mimořádně vyrovnaná nahrávka, pokaždé mě naprosto uzemní skladby “Eternal Rains Will Come” a “Moon Above, Sun Below”, přičemž zejména druhá jmenovaná mi čím dál tím více připadá být vyloženě geniální, a to v každé jedné z mnoha poloh, které na ploše svých jedenácti minut vystřídá. Ostatní kusy ale prakticky nezostávají a pokaždé, když mi dohraje závěrečná “Faith in Others”, mě hřeje vědomí, že jsem strávil čas ve společnosti nesmírně výjimečné desky. Popravdě řečeno, až na jednu výjimku jsem nic lepšího letos ještě neslyšel. Skvost… Ježura
Opeth sice na “Pale Communion” přináší přesně to, co jsem od nich čekal, přesto jsem však překvapen, jak ohromnými změnami tato kapela během relativně malého množství alb prošla a jak sebevědomě se nyní ve svém novém kabátu cítí. “Heritage” nebylo špatné album, přišlo mi však přinejmenším nevyrovnané. Právě v tom pro mě tkví hlavní rozdíl mezi oběma alby – tam, kde mi “Heritage” přišlo místy nedotažené, je “Pale Communion” promyšlené a cílevědomé. Mikael Åkerfeldt se při skládání novinky opět značně inspiroval u kapel z let sedmdesátých a tím vzniklý retro nádech je jen těžko přeslechnutelný. Přesto však z mého pohledu zůstává jasně zřetelné, že posloucháte album Opeth. Takovouto inspiraci při zachování vlastní tváře musím jednoznačně pochválit. Nečekaně však nelze ignorovat ozvěny “Storm Corrosion”, alba, které Åkerfeldt natočil spolu se Stevenem Wilsonem a které mělo být třetí částí trilogie, jež započalo právě “Heritage”. “Pale Communion” tím získalo zvláštní ponurost, jež je zřetelná třeba v krátké “Elysian Woes”. Pochválit musím i jemnou práci Opeth s orchestrální částí alba. Na jednu stranu si jí možná ani vyloženě nevšimnete, jak nenápadná je, na stranu druhou následně zjistíte, že mnohdy jsou to právě orchestrální prvky, které hudbu samotnou od základu tvoří a nejen v detailech dotvářejí. Když dosadím výborné kytarové pasáže v rychlejších částech alba a bezvadný Åkerfeldtův zpěv (ve “Voice of Treason” nemá chybu), těžko můžu hodnotit za méně než osm a půl bodu. Zajus
Progresivní rock není žánr, ke kterému by choval na rozdíl od kolegů nějaké výraznější sympatie. Nic proti téhle hudbě nemám a v rámci hloubání v albových archívech je mi rozhodně blíž než třeba NWOBHM, ale nějaký srdcový vztah, to ne. I proto mě trochu štve, že Opeth nejspíš už nikdy nepřijdou s death metalovými kytary a growlingem. Nicméně kdybych se takhle naštval pokaždé, ani bych se nezlobil, neboť “Pale Communion” je po nevalně přijatém “Heritage” trefou do černého. Na Åkerfeldtově družině je cítit vyzrálost a co především – ohromná chuť, která na mě dýchne pokaždé, když spustí sólo “River” nebo “Goblin”. Skvělá sóla, to je přednost dnešních Opeth – dokonale promyšlená, instrumentálně na úrovni a přesto se v nich člověk po chvíli nezačne utápět. A když už Opeth nezahrají na techničtější notu, plně to vynahradí atmosféra a melancholie, což je zase třeba případ výborné “Elysian Woes”. Má “Pale Communion” vůbec nějakou chybu? Snad jen tu, že mi není žánrově tolik blízké jako desky minulé, což je spíš výtka cílící na osobní preference a nikoliv na popření kvality. O té se v případě “Pale Communion” ani nemá cenu bavit, jelikož tady kvalita prostě je, a to nemalá. Skvrn
Jako by snad ve Švédsku měli talent na tyhle retro kapely, které znějí jako kdyby povstaly po čtyřicetileté hibernaci z hloubky zlatých 70. let, protože jestli novinku Greenleaf něco charakterizuje, tak je to označení retro. Kombinace starých Black Sabbath, Deep Purple, špetka aktuálních stoner postupů (ale opravdu špetka) a výsledek je kombinací majestátních kytarových hard rockových riffů, které ctí staré dobré časy, a někdy až bluesových postupů, do nichž se občas zamíchá i nezbytná psychedelie.
Je pozoruhodné, že i navzdory tomu, že tohle všechno už kdysi jednou posluchače fascinovalo, je tato módní vlna tak strašně úspěšná. Jen si vezměme úspěch Graveyard, kteří jsou sice malinko někde jinde než krajané Greenfleaf, ale podstata těchto dvou part je totožná. Hrát staromilskou hudbu s neuvěřitelnou porcí autenticity, kdy by člověk pořádně ani neřekl, že se jedná o aktuální počin, ale zní to spíš že někdo zremasteroval a naleštil 40 let starý poklad.
“Trails and Passes” je v pořadí již páté album této čtveřice, a přestože jsem měl doposud tu čest jen s těmi posledními dvěma, tak se nebojím říct, že Greenleaf pomalu, ale jistě rostou v novou hvězdu této scény. Jejich aktuální album je totiž tak silný počin, že bych se nebál jej přirovnat až někam k “Lights Out” od Graveyard. V podstatě by se dalo říct, že co kus, to potenciální hit, přičemž všem skladbám v tomhle ohledu zcela jasně vévodí teskná “Ocean Deep”, v níž nespatřuji jediný zbytečný moment. Hodně silná je “Ecuators” s parádním bluesovým riffem, i rychlejší úvodní “Our Mother Ash” má něco do sebe, ačkoli ty nejsilnější momenty se skrývají v pomalejších válech jako “Depth of the Sun” nebo “With Eyes Wide Open”. Ta je ve svém jádru vlastně stejná jako zbylá osmička, ale postupné budování nálady, které si díky osmiminutové stopáži může dovolit, je odzbrojující.
Škoda slov, je vážně nádhera, že takto jednoduché skladby (ovšem plné skvělých motivů) se silným retro nádechem dokáží působit i v dnešní době tak moc svěže. Dvěma slovy: skvělá deska.
Země: Švédsko Žánr: death metal Datum vydání: 16.3.2015 Label: Nordavind Records
Tracklist:
01. Kill to Live
02. Bedlam Strike
03. Pandemic Rage
04. Second to None
05. Bait and Bleed
06. Waiting for Death
07. Eternal Woe
08. Digitus Medius
09. Vulture and the Traitor
10. The Undeminer
11. Soldier of No Fortune
Je vždycky smutné, když se zaběhnutá kapela dokáže během tak krátké chvíle rozkmotřit a házet na sebe špínu a rozdělit tak fanoušky na dvě poloviny. Své by o tom mohli vyprávět Queensrÿche, Rhapsody of Fire a aktuálně taky Entombed. U těch posledních dvou jmen se sice té špíny na obě strany zas tak moc nekydalo, ale i tak podobné rozchody doprovází nemalé emoce, které nakonec nutí fanoušky vybrat si, kterou část skupiny budou nadále sledovat. Správně tušíte, že Entombed A.D. jsou pohrobci a nově vzniklá klika legendární death metalové party Entombed (i když to spíš vypadá na přímého nástupce soudě dle práv na používání původního jména). Takže, pokud se někde mrknete na biografii a uvidíte, že kapela vznikla v roce 2014, tak se nebojte, že byste šli čelem proti nevyhrané kopírce legendárních spolků. Naopak. Nejeden ze zúčastněných se tvorby severského death metalu přímo účastnil.
Pojďme ale zpět na začátek. Psala se druhá půle loňského roku a švédská legenda Entombed po dlouhých šesti letech ohlásila nové album jménem “Back to the Front”, jež mělo vyjít někdy v říjnu. V té době samozřejmě ještě nikdo netušil, co se děje v zákulisí, takže pokud informace o nástupci šest let starého předchůdce byly překvapením, další informace týkající se fungování samotné kapely byly spíš jako malá vodíková puma. Album bylo přeloženo kvůli nejasným důvodům na jaro letošního roku a začátkem roku pak vyšla šokující zpráva, že se Entombed dělí na dvě formace. Pod původním jménem Entombed zůstal kytarista Alex Hellid, který se na novince vůbec nepodílel a s kapelou už nějaký čas ani nekoncertoval a jenž se rozhodl si k sobě přizvat bývalé členy Uffe Cederlunda a zpěváka Orvara Säfströma. O tom, jak je tato část Entombed daleko s pracemi na studiovém materiálu, se toho moc neví, ale jejich bývalí kumpáni se rozhodli album “Back to the Front” vydat pod upraveným jménem Entombed A.D. s novým logem a výsledek jejich práce se tak konečně dostal na světlo světa.
Byla by totiž škoda přijít o tak dlouho očekávané album. Je mi teď fuk, pod jakou hlavičkou by vyšlo ven, protože za všech okolností je to de facto nová deska Entombed, která nepopírá dosavadní vývoj této party a přináší aktuální dobovou výpověď na téma death’n’roll, na který jsou tihle pánové vážně machři. I když někdy od minulého alba je znatelný příklon ke starým chrastivým death metalovým základům a v tomto trendu tak trochu pokračuje i “Back to the Front”. Když už jsem to nakousl, tak se sluší říct si, kdo že to za Entombed A.D. stojí. Samozřejmě zpěvák L-G Petrov, bez kterého by to nebyli Entombed v jakékoli podobě. Dále pak kytarista Nico Elgstrand, jenž začínal v Entombed jako baskytarista a po vydání “Serpent Saints – The Ten Amendments” přešel k šesti strunám, jeho nástupce Victor Brandt, který se v Entombed mihnul jen na posledních singlech, a bubeník Olle Dahlstedt.
Ve své podstatě je jedno, jestli se na “Back to the Front” budete dívat jako na debut Entombed A.D. nebo naopak jako na jubilejní desáté album Entombed, protože i přes lehkou změnu názvu, je to hlavní, tedy hudba, tvořeno se stejným zápalem a energií, jako tomu bylo v případě alb předešlých. Snad jediné, čím se tohle debutové album liší od svých “předchůdců”, je, že nepokračuje v sestupové kvalitativní tendenci a navzdory mým obavám přináší svěží materiál, kterému nechybí na jednu stranu taková ta klasická vyhraněnost, kdy se nedá o jediné skladbě říct, že by byla překvapivým kouskem, ale na druhou stranu to není poslechu a výslednému dojmu nijak na obtíž. I díky skvělému chrastivému zvuku má novinku obrovskou sílu a koule, které tak často chybí podobným partám, jež začnou tu svojí řezničinu a čtyřicet minut je nic nezastaví. To z Entombed A.D. je znát, že pánové už mají něco za sebou (hlavně tedy Lars-Göran Petrov) a na výsledné podobě “Back to the Front” je to slyšet.
Album to sice není nikterak rozmanité a drží se svého death metalového kopyta, ale je nutno zdůraznit, že nepůsobí jako poctivě odvedená rutina, kdy se prostě ve studiu nadrtí dvanáctka skladeb, což by standardně fanouškům stačilo ke spokojenosti (zvlášť po takové době). “Back to the Front” je plné velmi dobrých písní, mezi kterými se hluchá místa hledají jen obtížně. Abych nepřechválil, tak nutno dodat, že to neznamená, že tak nelze učinit. Kdybych musel, tak bych bez větších problémů oželel celkem unylou “Bait and Bleed” a rovněž nezajímavou “Vulture and the Traitor”, která sice v několika okamžicích alespoň rozpoutá pořádné peklo, ale jako celek klopýtá za stádem silných kusů.
Naštěstí je těch silných kusů dostatek, takže pozitivní dojmy ve mně při poslechu této desky převládají. Hodně se mi líbí hned úvodní “Kill to Live”, jejíž úvod zní jako z nějakého starého hororu, ale jakmile spustí kytarové hřmění, tak jsou všechny potenciální úsměvy z úvodní zvonkohry rozmetány na kusy. “Kill to Live” sice není na úvod úplně ideální skladba, protože ji chybí drive a nemá sílu rozsekat posluchače na hadry a já sám jí přišel na chuť až po nějaké době, ale když už nic, tak připravuje půdu pro skutečné vypalovačky, na které jsem se těšil ze všeho nejvíc. Jistě víte, co mám na mysli. “Bedlam Attack”, “Pandemic Rage” nebo “Waiting for Death” jsou vály, které jsem na Entombed vždycky miloval a nejinak tomu je i v případě Entombed A.D. L-G Petrov řve ze všech sil a dost často se za něj postaví i trojice spoluhráčů, kteří díky sborovým pokřikům dodávají třeba druhé polovině “Waiting for Death” rozměr až živé nahrávky. No co vám budu povídat, prostě vše tak, jak má být.
Pokud se ve vzduchu před poslechem “Back to the Front” něco vznášelo, tak to byla otázka, jestli se album ukáže natolik silné, aby se vznik Entombed A.D. ukázal jako opravdu opodstatněný a ne jako slabý výkřik do tmy, na nějž by se velmi rychle zapomnělo. Naštěstí můžu říct, že debutové album této formace je velmi jasnou deklarací toho, že jestli někdo takto šlapavý a jednoduchý death metal umí zahrát s podobnou grácií a ještě z toho udělat hlavní devízu své vlastní tvorby, tak jsou to Entombed A.D. Spokojenost? Vlastně ano. Je fakt, že “Back to the Front” zřejmě neskončí na stupni vítězů v kategorii death metalové album roku 2014, ale přesto je to velmi dobrý výsledek od kapely s (donedávna) nejistou budoucností, která se nyní zdá až příliš jasná a s takovým materiálem i pěkně zářivá.
In My Embrace je jedna z dalších kapel, jejíž historie už brzy nepůjde počítat na prstech obou rukou, a přesto za sebou nemá vydání jediného počinu. Vlastně počkejte, prsty přidělávat nemusíme, desátý rok existence tohoto švédského dua konečně přináší i první nahrávku, EP “Dead to Dust Descent”. To vznikalo pod rukama dvou švédských hudebníků, kteří na scéně účinkují skrze několik kapel již nějaký ten pátek, leč bez nějakého významnějšího úspěchu. Jestliže se vše kolem těchto pánů v minulosti údajně točilo kolem melodického death metalu, In My Embrace se blíží “zčernalému” bratříčkovi.
Jak již padlo výše, Bosse Öhman a Johan Sjöblom mají několik let hraní a skládání za sebou, i přesto se nemůžu zbavit dojmu, že vydání “Dead to Dust Descent” měli posunout ještě o nějaký ten měsíc. Novinka totiž v několika skladbách a koneckonců i v celkovém soundu zní často nedodělaně, ale i tak se jí v několika momentech nedá upřít na zajímavosti. Nové EP působí často hodně laciným dojmem a i přesto, že se v těchto řádcích bavíme o black metalu, ona lacinost teď nahrávku opravdu nepovznáší. Od black metalu, jakožto i od jeho melodické odnože, rozhodně nevyžaduji prvotřídní technickou vyspělost, ale určitou zvukovou plnost, již “Dead to Dust Descent” zkrátka postrádá.
Najdou se však na “Dead to Dust Descent” některá pozitiva? Bezesporu. Už jen fakt, že minialbum je poslouchatelné i několikrát za sebou, naznačuje, že by nemuselo jít o úplně otravnou záležitost, ale stále o několik minut solidní hudby. Rovněž musím pochválit poslední dvě stopy, které se nesou v ryze akustickém duchu. Právě tyto skladby jsou tím nejlepším, co In My Embrace na novém ípku vypotili, ač by to oni samotní nejraději neslyšeli – pořád to jsou duše metalové, ne? Těmto skladbám dominuje akustická kytara, vytváří slušnou atmosféru, což je něco, co od ostatních skladeb, tedy blackových, postrádám. Proto za čtyři.
Země: Švédsko Žánr: symphonic / melodic death metal Datum vydání: 13.6.2014 Label: selfrelease
Tracklist:
01. Kings of Greed
02. Trench of Souls
03. Ur Askan
04. Devilspeed Loathekill
05. Reap
06. Under a Canopy of Stars
07. Hung in Gallows by Dawn
08. This Coming Nightfall
09. Funeral of a Porcelain Doll
10. Masses Flee
11. Insurrection
Když se řekne symfonický death metal, vybaví se mi hned trojice kategorií, jež představují způsob, jakým se mohou hudebníci v rámci této škatulky vydat. První z nich v mých očích reprezentuje album “Yeah! Yeah! Die! Die!” od finských crossoverových hudebníků Waltari. Tato deska jako jedna z mála využívá orchestrálního potenciálu natolik, že se zde dočkáme veškerých atributů vážné hudby (jež na albu obstaral Avanti! Chamber Orchestra) a zároveň umně přechází v syrový death metal hraničící s grindem, ovšem dočkáme se zde i prvků elektroniky či rapu. Je celkem škoda, že je tento projekt tak ojedinělý, neboť tento vizionářský přístup skýtá velký potenciál. Další oblastí jsou pak skupiny jako Septicflesh, které využívají orchestrální prvky pro podpoření hutné a silné atmosféry, přičemž zachovávají death metalové postupy a své melodie nepodřizují melodice samotné orchestrace či kláves. Dále pak kapely, jež i přes tvrdé vyznění pomalu inklinují spíše k symphonic metalové (definované frontwoman modelem) majestátnosti a explicitnější melodice a často jsou zároveň řazeny do melodic death metalu – například Ex Deo či Eternal Tears of Sorrow. A právě do této oblasti zasahují švédští Meadows End, kteří si na nás letos přichystali nové album, na nějž jsem narazil v záplavě prom.
K této kategorii, jež ve mně v případě desky “The Sufferwell” vzbuzovala představu kombinace Children of Bodom se symfoničností Nightwish (tedy něco, u čeho bych několik let zpátky chrochtal blahem), jsem byl obezřetný, neboť pod kabátkem epických melodií, se může často ukrývat banální kolovrátek, který já nazývám KORG Tuomase Holopainena (což samozřejmě nic ve zlém k jeho domovské kapele, jež stojí za několika mými srdcovými tituly, pouze narážím na jeho v poslední době časté využívání jednoho akordového postupu používaného často ve filmové hudbě). Na rozdíl od některých mistrů “vážné hudby pro chudé” (jak rádi hudební publicisté říkají například poslední dobou poněkud skladatelsky upadajícím Therion), Meadows End se přeci jen nebojí klasické struktury obalit trochou instrumentální šikovnosti a navíc jejich největší plus tkví pravděpodobně ve faktu, že svou hudbu dělají upřímně a nehrají si na větší umění (to koneckonců potvrzuje srandaklip k “Devilspeed Loathekill”), než o jaké se jedná. I přesto ovšem jejich hudba mnoho originality nepobrala.
Vzhledem k tomu, že se melodie tedy točí především kolem kláves, kytary zde neoplývají žádnou extrémní ekvilibristikou. I když se zde občas objeví nějaké fajn sólo (jež se v mnoha případech u slabších skladeb snaží zachránit situaci), povětšinou mají doprovodný charakter. V mnoha chvílích mě překvapuje jejich zvláště hluboký zvuk, jenž, i když trochu evokuje staré In Flames, podporuje spíš stereotyp vycházející ze sobě navzájem podobných postupů. Naopak klávesy zde mnohokrát mají prostor na vyhrávky a obecně tvoří většinu nápadů. Možná kdyby si kapela ještě trochu vybrousila svůj rytmický zvuk a přidala pár nějakých překvapivých změn rytmů a po vzoru závěrečné skladby se pokusila své písně osvěžit například využitím čistých vokálů, více by to odvedlo pozornost od onoho bohužel častého a otravného opakování se.
Zatímco chytlavější kousky jako “Kings of Greed”, “Trench of Souls” a zejména gradující “Masses Flee” fungují bez problémů, nachází se zde i značné množství dramatických vycpávek. Za reprezentativního zástupce vezměme například “Reap”, jež i přes celkem povedené sólo nenabízí nic víc než variaci na tisíckrát vyřčené. A takových songů je tam bohužel mnoho. Ze stereotypu většinou vytrhují skladby, jež nějakým způsobem vybočují z klasické nálady či tempa. Třeba taková “Ur Askan” zde figuruje jako pomalejší písnička s větším důrazem na harmonii kláves s kytarami, za regulérní baladu zde pak platí “Under a Canopy of Stars”, která ovšem namísto gradace opět zachovává konstantní náladu, v rámci celku alba však alespoň poskytuje zpestření. Zbývá pak poslední sedmiminutovka “Insurrection”, jež díky čistým vokálům a mezihře desku smysluplně uzavírá, i když úvodní motiv je opět klasika až na půdu.
Máte-li rádi melodický death metal a staré Nightwish, deska “The Sufferwell” vás jistě potěší, neboť se jedná o celkem příjemný materiál, který na chvíli zabaví a nese se v oné majestátní atmosféře. Pokud však očekáváte od desky více než pár příjemných poslechů, po čase se asi budete slušně nudit, neboť mi zde nějak chybí jakákoliv přidaná hodnota, jež by kapelu odlišovala od hromady jiných kapel koketujících se symfonickými vlivy. A pokud bych vybíral z podobně zaměřených skupin, asi bych sáhl spíš po finských Eternal Tears of Sorrow. I přesto ovšem myslím, že Meadows End své publikum najdou, neboť mají charisma a dle klipu si svou hudbu náramně užívají. A tak to má být… Jen by bylo fajn, kdyby se ten symfonický death metal taky trochu vyvíjel…
Země: Švédsko Žánr: metalcore / melodic death metal Datum vydání: 7.7.2014 Label: Nuclear Blast
Tracklist:
01. Day of the Dead
02. Black Hole Halo
03. Long Road Home
04. My Revenge
05. Before You Finally Break
06. Cathching Fire
07. Unbreakable
08. It Takes Me
09. See What I See
10. So Addicted
11. The Flame That Changed the World
Tak, jak jen do toho? Na nové Sonic Syndicate jsem byl zcela nezištně zvědav, protože i přes vesměs obecně špatnou pověst mě jejich předchozí tvorba zajímá (nebo spíše zajímala). Především sedm let stará deska “Only Inhuman”, na které jsem toho času dost ujížděl. “Love and Other Disasters” byla už o něco slabší, ale pořád v pohodě. Velká změna přišla s výměnou zpěváků (dvou) za současného Nathana J. Biggse, který měl do kapely přivést novou energii. Jestli se tak v roce 2010 s albem “We Rule the Night” povedlo, nechám na posouzení ostatních, každopádně od kritiky deska sbírala jedno hodnocení horší než druhé. Nějakým perverzním způsobem se mi ale “We Rule the Night” líbí a ačkoliv opravdu nejde o žádné umělecké (ani jakékoliv jiné) dílo, sem tam si jej s chutí pustím. I na tu šílenost v podobě songu “My Own Life” jsem si po počátečním opovržení postupně zvykl. Asi jsem divnej.
Upřímně, “Sonic Syndicate” je sračka. Jde v podstatě o to samé, co kapela nahrála v minulosti. A když říkám to samé, myslím tím že zcela a úplně to samé. Jakýkoliv pokus o inovativnost nebo nedejbože posunutí se někam by zde i Doylův Sherlock hledal marně. Kdybyste si v playlistu zamíchali všechny písničky Sonic Syndicate a dali je náhodně přehrávat, vlastně nepoznáte, která byla kdy a na jakém albu vydaná. Snad jen ten vokál by mohl být trošku poznat. A upřímně – už mě to opravdu přestává bavit. V poslední době jsem někam už napsal (tuším, že šlo o doplnění recenze Arch Enemy), že dnes kapelám vážně nežeru všechno a tento typ postupu mě začíná iritovat. Melodická metalová muzika současnosti (až na světlé výjimky samozřejmě) velice rychle upadá, nemá sílu ani odvahu přijít s něčím novým a obvykle jde o žumpoidní recyklát sama sebe. Což možná nekonečné zástupy fandů bere, ale na mě to fakt nezabírá, pardon. V poslední době mnohem raději sáhnu po něčem starším a osvědčeném, než abych měl vůbec chuť pustit si novou nahrávku kapely, na kterou mám hezké vzpomínky a vždy se mi líbila. Ve skutečnosti mám skoro strach, abych nešlápl do sloního exkrementu a kapelu zpětně nezatratil (jak se mi stalo právě s Arch Enemy).
Nechápejte mě špatně, “Sonic Syndicate” má vše, čím by měla moderní rocková muzika disponovat. Jenom je to nuda. Těžká nuda. Asi jako když čekáte na opuštěném nádraží ve Vidlákově a nemáte baterky ani do přiblblé kalkulačky. Všude zavřeno a knížku jste samozřejmě zapomněli doma. Čučíte a vlak jede až za dvě hodiny. Ještě k tomu nikde ani noha, hospoda na rohu má zrovna zavřeno a slunce se vám snaží vypálit do čela díru. Nezbývá vám nic jiného, než se pekelně nudit, přešlapovat na místě a přepočítávat kamínky na perónu. Tak k takovéhle nudě bych přirovnal novinku švédské kapely Sonic Syndicate, která měla kdysi dávno našlápnuto celkem solidně a při jejímž poslechu jsem se tehdy upřímně bavil.
Každá jedna melodie, riff nebo sólo už jste určitě na některé z desek Sonic Syndicate slyšeli (a nejen tam). Pokusy o budování atmosféry pomalým rozjezdem a dojemným vokálem zcela troskotají na skalách patosu. Baskytaru, kterou obsluhuje nejhezčí člen kapely (Karin Axelsson), skoro není slyšet, bicí zanikají. Z technického hlediska žádná sláva, ale fanynky budou stejně nadšeny z toho, jaký je Biggs sladký cukroušek, a tvrděmetaloví harcovníci mužského pohlaví se budou stavět za bariéru výmluv, že tuhle kapelu poslouchají jen kvůli basačce, na kterou se dobře kouká. K čemu pak ale taková muzika a kapela je? Dívat na lidi se můžete i doma na náměstí. Když za nimi budete chodit nahatí, jistě strhnete nějakou pozornost i na sebe.
“Sonic Syndicate” jsem poctivě slyšel nejméně šestkrát a stejně si nějak nemohu vybavit název byť jen jediné písničky. Proč? Protože nemají vůbec žádný zapamatováníhodný moment. Jsou také generické až běda a nebýt občasné změny tempa, zní všechny na chlup stejně. Jediný song, který bych z hlavy vysypal, je “Before You Finally Break”, ve kterém hostuje Björn ‘Speed’ Strid (frontman Soilwork). On je vlastně také jediným důvodem, proč stojí za to tenhle kousek poslouchat, a stejně ještě ve velmi omezeném množství. Když tak probírám playlist, vzpomínám si ještě na “So Addicted”, která je tak blbá, že si ji prostě musíte zamilovat. Ty nejhorší věci na světě jsou totiž také ty nejnávykovější.
Sonic Syndicate se předvedli v plné síle a já doufám, že už od nich nikdy nic nového neuslyším. Po takovém sranci, jakým “Sonic Syndicate” bezesporu je, by kapele nejvíce slušel alespoň částečně důstojný rozpad. Nepopírám, že zarytým fanouškům se bude novinka zamlouvat, ale jak jsem zmínil výše – tenhle přístup už mi nic neříká. Můj čas je příliš drahý na to, abych jej zabíjel zbytečnostmi. Album “Sonic Syndicate” totiž podle mého názoru zbytečností je. Nikdy bych nevěřil, že něco podobného řeknu, ale i ti The Unguided nahráli letos lepší fošnu.
Další názory:
Sonic Syndicate nějaký ten rok zpátky patřili na vrchol popularity jedné módní vlny, kam je spíš než talent a štěstí vytáhla tlačenka velkého vydavatelství. Tato vlna ovšem postupem času ztratila své pozice (právem, jelikož to byl většinou jen trendový shit), ale některé kapely se lidem tenhle generický moderní metal pro děti stále snaží cpát. O Sonic Syndicate to platí i neplatí… Zdá se mi, jako kdyby na své eponymní novince chtěli strašně moc říct, že oni žádná rychlokvaška nikdy nebyli a že spíš než k oné módní vlně moderního metalu se cítí být součástí scény švédského melodického metalu (což je na jednu stranu logické, protože co jiného mají dělat, když rádoby tvrďácké sloky a popíkové refrény už tolik posluchačů nezajímají). Na druhou stranu se jim to přes veškerou snahu moc nedaří, příliš jim to nevěřím a to stigma trendové záležitosti se s nimi pořád táhne. Nicméně, zdaleka největším problémem “Sonic Syndicate” pořád zůstává to, že ten materiál je jednoduše slaboučký, nudný, nemá silné momenty, nemá zapamatovatelné momenty, nemá atmosféru, nemá nic pořádného… je to prostě taková generická blbina, která je předvídatelná už během prvního poslechu. Upřímně, Sonic Syndicate mi vždy připadali jako absolutně zbytečná skupina – a v roce 2014 jsou zbyteční pořád. H.
Země: Švédsko Žánr: black metal Datum vydání: 30.4.2014 Label: Daemon Worship Productions
Tracklist:
01. Verses from the Chaoverse
02. A Single Second of Clarity
03. Qayin’s Hunt
04. Redeemer of Fire
05. Reality Cleaver
06. Reborn as Wolf
07. From the Great Deep
08. Scorn of the All-Mind
Nefandus patří do té nekonečné sorty kapel, o nichž bych nejspíš nikdy neslyšel, kdyby nám to někdo neposlal do redakce na recenzi, o nichž by nejspíš neslyšelo ani dost z vás, kdyby nám to někdo neposlal na recenzi a my to nezrecenzovali, a o nichž dost lidí nejspíš nikdy v životě neuslyší, i když to zrecenzujeme. Čímž netvrdím, že musí nutně jít o nějaké amatérské přizdisráče, co neumí hrát, jen říkám, že ne všichni můžou mít věhlas jako Metallica, i kdyby byla jejich tvorba sebelepší.
A přitom zrovna Nefandus nejsou žádní párci, co si před třemi měsíci koupili z kapesného první kytaru, před dvěma měsíci si našetřili na barvy na svůj první paint a před měsícem se vyloupli na scéně. Ve skutečnosti jméno Nefandus existuje již od roku 1993 a působí zde zkušení borci (myšleno zkušení v hudebních záležitostech… nevím, co jste mysleli vy), kteří za sebou těch smeček zanechali víc. Například zpěvák a multiinstrumentalista Michayah Belfagor se angažuje třeba i v Ofermod, jejichž dva roky stará fošna “Thaumiel” byla setsakra zajímavou záležitostí. Výchozí pozici tedy Nefandus vlastně nemají vůbec špatnou… otázkou je, zdali se to na novince “Reality Cleaver” povedlo zúročit.
Předně se to projevuje v tom, že je z “Reality Cleaver” na první poslech cítit, že to opravdu natočili zkušení (opět myšleno hudebně) muzikanti, kteří umí vzít za své nástroje (myšleno hudební) a mají to takříkajíc v ruce (myšleno ty hudební nástroje, nevím, co jiného vás pořád napadá). Vše je zahrané naprosto s přehledem a pomyslný standard poslouchatelnosti tak Nefandus naplňují bez zaváhání, což je dozajista příjemné a rozhodně je to první krok k opravdu dobré nahrávce, ale nemůže to být všechno, když onu “míru poslouchatelnosti” dnes naplňují tisícovky skupin.
Aby si vaší muziku někdo opravdu zapamatoval a ideálně se k ní ještě vracel, je nutné přidat i něco “málo” navíc. A v tomto už si nejsem tak úplně jistý, jestli na to “Reality Cleaver” má. Nefandus drhnou black metalový nášup ve středním tempu, jemuž nechybí nějaká ta melodie a tu a tam třeba závan větru od deathového nebo thrashového rybníčku (byť se nejedná o nic tak velkého, abyste měli potřebu přemýšlet o žánrové příslušnosti Švédů). Až sem to je v naprostém pořádku, ale nezdá se mi, že by se na “Reality Cleaver” nacházel tak silný materiál, aby s ním Nefandus opravdu vystupovali ze zástupu dalších obdobných uskupení.
Atmosféra je na “Reality Cleaver” tak minimální, až se pořádně ani nemá cenu o nějaké bavit, takže by tu nahrávku měly dopředu táhnout alespoň dobře napsané skladby, což se ovšem ukazuje jako problém. Nefandus sice dali dohromady obstojné songy, které se poslouchají úplně v pohodě a rozhodně neurazí váš vytříbený hudební apetit, ale jinak to nejsou žádné zázraky. Tomu moc nenapomáhá ani fakt, že je většina písní v podstatě na jedno brdo, díky čemuž mezi sebou dost splývají. Zejména první polovina “Reality Cleaver” je trochu hluchá a nenabízí nic, kvůli čemu byste se k desce měli chtít vracet. Snad jedině docela chytlavá “Redeemer of Fire” není úplně marná, ale to je všechno.
Trochu zajímavější (ale ne o moc) věci se začnou dít až ve druhé půli alba, a čím víc se “Reality Cleaver” blíží svému konci, tím je to lepší. “Reborn as Wolf” má slušný odpich a je ještě chytlavější než “Redeemer of Fire”, nehledě na fakt, že se trochu výrazněji přihlásí o slovo i baskytara, což je pro mě plus vzhledem k tomu, že drtivá většina kapel na tenhle nástroj poslední roky trochu zapomíná, i když ho má v sestavě. Jako nejlepší položka z těch klasických skladeb se však jeví předposlední “From the Great Deep”, jíž zdobí především povedený riff.
Nicméně je to až závěrečná “Scorn of the All-Mind”, která přinese to, co se mělo objevit už dávno a co “Reality Cleaver” potřebovalo jako prase drbání – oživení, něco svěžího, co si posluchače zapamatuje. Tahle píseň je totiž oproti zbytku mnohem rozvážnější a nese se v odlišném duchu, Nefandus ustoupí z black metalového riffování, poprvé se dá hovořit o nějaké atmosféře, vokály jsou čisté a po většinu stopáže dokonce ženské. Netuším, jestli “Scorn of the All-Mind” působí takhle dobře jen v kontextu zbytku “Reality Cleaver”, nebo vážně jde o tak povedenou věc, ale rozhodně je to to nejsilnější, co na albu najdete. Bohužel ale skladba díky zařazení na samotný závěr působí spíš jako delší outro… tenhle kus se měl objevit dříve a ideálně tam mělo být víc podobných.
Je pravda, že teď to asi úplně pozitivně nevyznívá, proto musím opětovně připomenout to, co už jednou padlo – nějakou (a ne špatnou) úroveň “Reality Cleaver” rozhodně má, poslouchá se bezproblémově a v jádru to vyloženě špatné album není, jen je trochu nevýrazné. Když to však všechno sečtu dohromady, pořád mám z toho dojem, který je víc pozitivní než negativní. Je pravda, že čistě na základě první půlky alba bych nejspíš volil ještě o půl bodu horší známku, ale závěrem desky si Nefandus spravili reputaci, ten celkový dojem lehce vylepšili a posunuli hodnocení do aspoň průměrných hodnot…
Švédská pětice Miasmic Theory od svého vzniku, jenž se datuje k roku 2008, nezahálí a letos vydává své druhé album, kterým je eponymní “Miasmic Theory”, jež navazuje na dva roky starý debut “Sound of Desperation”. Když jsem si tak procházel informace o kapele na Encyclopaedia Metallum, tak jsem se při zjištění, že je původem z Göteborgu, začal těšit na pořádnou porci hutného death metalu dle klasických severských zvyklostí, ale výsledek je nakonec přeci jen někde jinde.
Miasmic Theory jsou stejně tak thrash metalová parta jako death metalová, takže je jasné, že album bude fungovat hlavně v rychlejším tempu a na klasické střednětempé deathové vály můžete směle zapomenout. Kapela zpomalí pouze za předpokladů, že vytáhne z rukávu nějaký groove riff, který umocňuje už tak relativně silný moderní nádech, jenž z “Miasmic Theory” lze vycítit. Přestože kytary obsluhují pouze dvě ruce Valtera Koivunena, tak si buďte jistí, že nebudete ochuzeni o masivní zeď kytarových ploch, která hudbě Švédů vévodí. Spolu s ní je vytažen do popředí vokál. Tedy, abych byl přesnější, tak myslím vokály, protože kapela disponuje dvojicí pěvců jménem Thomas Persson a Lisa Hultgren. Správně tušíte, že Lisa je ženského pohlaví, ale bát se melodických a operních vokálů nemusíte, protože kdybych na promo fotce neviděl holku, tak mě ani nenapadlo, že jeden z těch hlasů patří ženě. Taky jsem hezkých pár poslechů žil v iluzi, že zpěvák umí a že předvádí hned několik poloh.
Co jen tak říci o “Miasmic Theory”, abych ho mohl vystihnout co nejjednodušším způsobem a nemusel se v tom zbytečně plácat… jo, už vím. Agresivní bruska. Asi tak bych hudbu Miasmic Theory popsal ve dvou slovech. Půlhodinová stopáž má v sobě nahuštěnou velkou spoustu energie, vaty je opravdu pomálu, a protože všechny vály velmi solidně odsýpají, tak je ještě více umocňováno agresivní vyznění jednotlivých skladeb. Ty jsou občas více thrash (“Watch Your Step”), jindy zase více death metal (“Time Well Spent”) a v “Delusional” jsem měl zase pocit, že poslouchám grindem načichlé Carcass (i ten Thomasův vokál je Walkerovi místy dost podobný). Snažím se tím ale říct, že skladby nejsou vyloženě jedna jako druhá, i když základní směr, v tomto případě podtržený prvotřídním zvukem srovnatelným s velkými žánrovými jmény, je ve všech z nich v zásadě neměnný.
I díky tomu, že je “Miasmic Theory” dost semknutý počin, kterému se podařilo to, na co spousta kapel čeká ještě mnohem déle, se mi jen těžko hledají mouchy, které bych borcům a slečně vytknul. Mám tím na mysli, že nelze jen tak z fleku říct, která skladba je nejlepší a která naopak nejhorší. Nebo alespoň já s tím mám problémy, ačkoli z mých vlastních preferencí budu vždy upřednostňovat rychlejší kusy jako “Watch Your Step”, “Ending” a skoro až punkovým odérem načichlou “Reality” před klasičtějšími death metalovými kusy typu “Dead End”, nebo naopak groovy skočnou “Alone”. Ta v tomto ohledu celkem solidně vyčnívá nad zbytek skladeb, protože pokud pominu hrubé vokály, tak instrumentálně má hodně blízko k zámořské produkci moderních metalových kapel. I zde se však najde místo pro kulometnou kadenci bicích, takže vše se stále děje na území prostoru vymezeném pro album jako celek.
Nevidím důvod, proč to dál protahovat. Miasmic Theory ukázali na malém prostoru, že umí a jejich druhé album se mi velmi zalíbilo. Jejich mix výše uvedeného je chytlavý, agresivní a i přes technicky precizní zvuk a instrumentální výkony se z jejich tvorby nevytratila uvěřitelnost a živelnost, čehož si velmi cením. “Miasmic Theory” tak nezní jako načančaný produkt pevně uzavřené skandinávské melo-deathové scény, ale na své by si měli přijít hlavně ti, kterým v klasicky pojaté hudbě čerpající z největších jmen žánru nejsou na obtíž moderní prvky a postupy.
