Pomalu, pomalu, dámy a pánové – než budete číst dál, vraťte se ještě jednou o kousek nahoru a přečtěte si znovu a pořádně tu žánrovou škatulku, kterou jste napoprvé jen letmo přelétli očima. Alternative indie lo-fi rock / pop… máte to? Super, protože nic dalšího vlastně ani vědět nepotřebujete – Švédové Dog, Paper, Submarine totiž znějí přesně tak, jak říká jejich šílené stylové zařazení. Jakkoliv se to totiž může zdát jako samoúčelné honění co nejpošukanější hudební škatulky, ve skutečnosti to tu muziku vystihuje poměrně přesně.
Pojďme to ovšem vzít podrobněji. Alternativa je jasná – prostě to nezní jako úplně zaběhnutý standard a v komerčním rádiu na podobný sound asi jen tak nenarazíte. U slovíčka indie taktéž není co řešit – ten rokec v podání Dog, Paper, Submarine opravdu zní nezávisle (a opět bych mohl zopakovat to o tom rádiu z předchozí věty). Lo-fi snad rovněž nemusíme vysvětlovat – zvuk je syrový, hodně jednoduchý, žádné dodělávky nebo chemie, naopak tu je jen úplný základ, jenom kapela a její nástroje, nic víc, nic míň.
A co tam dělá ten pop? Inu… ačkoliv jsou Dog, Paper, Submarine především rokenrol, úplně v pohodě si sem tam střihnou nějaký motiv, díky němuž se ten pop do oné škatulky vyplatí narvat, viz třeba až vlezlý refrén “Oxygen”. Nehledě na fakt, že jsem si během poslechu “Dog! Paper! Submarine!” úplně beze srandy sem tam vzpomněl třeba na The Beatles (ostatně, celý počin zní trochu retro, jako by spíše vznikl v jejich době). Ale ne vždy, protože třeba “Be Afraid of the Man in the Moon!” se nese v duchu elektroniky, u níž se člověk nemůže rozhodnout, jestli mu to evokuje vesmír, drogy, staré sci-fi komiksy z Ábíčka nebo Nintendo.
K tomu všemu pak přidejte zábavnou a pěkně slyšitelnou baskytaru, některé dost povedené momenty (hlavně “Giant Crow”, “Shine”), občasný ostřejší závan (úvodní “Anglerfish”, střed “Giant Crow”) a vyjde vám… ano, vlastně dost povedený počin.
Je takovým nepsaným pravidlem, že když se nějaký muzikant ze zavedené kapely pouští do svého vedlejšího projektu, většinou tak činí proto, aby si od hudby své domovské formace trochu odpočinul, vyzkoušel si něco malinko jiného a lidově řečeno si takříkajíc zabejčil. Většinou, ale ne vždy… a do té kategorie “ne vždy” víceméně spadá rovněž Johan Ericson ze švédské doomové stálice Draconian. Nicméně jak už jen název jeho bočního projektu Doom:VS napovídá, i v tomto případě je to záležitost opět doomová…
Naštěstí však samozřejmě nejde o úplně jednu a tu samou muziku. Draconian rozhodně nejsou čistokrevným doomem a vlastně jsem je za doomovou kapelu označil především proto, aby mi to sedělo do toho začátku. Jinak totiž Draconian tvoří muziku, která zcela znatelně čerpá z odkazu prvních tří desek (dnes již bohužel nefunkčních) Norů Theatre of Tragedy, tedy se jedná o jakýsi gothic/doom/death metal.
V rámci Doom:VS sice Johan Ericson zůstává věrný doom metalovému žánru, pustil se ovšem na pole jeho pohřební podoby – v překladu řečeno, Doom:VS je funeral doom metal. O úplně novou akvizici se nejedná, jelikož Johan tento projekt přivedl k životu už v roce 2004 a od té doby vydal dvě velká alba – “Aeternum Vale” (2006) a “Dead Words Speak” (2008). Jak už jistě všichni správně tuší (a to včetně těch, kteří nepatří k zasvěceným v historii této skupiny), v letošním roce na zmiňované dvě nahrávky navázala třetí dlouhohrající deska, jíž byl dán do vínku název “Earthless” – a ano, přesně ona je tím, o čem si dnes budeme povídat.
První dva počiny “Aeternum Vale” a “Dead Words Speak” se mi vlastně dost líbily, tudíž jsem se stejným požadavkem – tedy aby se mi to líbilo – přistupoval rovněž k poslechu “Earthless”. Jednoduše řečeno, Johan Ericson tento požadavek dokázal splnit, díky čemuž mohu s naprostým klidem prohlásit, že se mi “Earthless” opět líbí. Nicméně na druhou stranu, kdybyste po mně chtěli srovnání s jeho předchůdci, i přes její nepopiratelnou kvalitu bych musel právě novinku označit jako tu nejslabší ze všech tří doposud vydaných dlouhohrajících nahrávek. I když… říct “nejslabší” nejspíš vzbuzuje dojem, že to není nic moc, takže se radši poopravím a řeknu, že “Earthless” je stále dobré, akorát prostě nejméně dobré.
Nabízí se úplně klasická obligátní otázka – v čem je problém? No… to máte tak, já to vlastně ani neumím pořádně říct, ve své podstatě vlastně vůbec nikde. Jak již bylo řečeno, kvalitativně je “Earthless” opět na velice vysoké úrovni, pouze pocitově mě “Aeternum Vale” i “Dead Words Speak” bavilo o něco více. Což samozřejmě může být jen subjektivní záležitost, jelikož tak či onak, pořád platí, že Johan i na “Eartless” dokázal přijít s nejedním výtečným momentem a skvělou melodií.
Co do výraziva se od minula nic moc nezměnilo a Johan Ericson stylově pokračuje po stále stejné cestě. Co to znamená, ptáte se? Pokud si vezmeme pouze množinu funeral doom metalové scény (dá se tomu vůbec říkat scéna?), pak Doom:VS patří rozhodně k těm nejstravitelnějším záležitostem. Ano, samozřejmě, muzika je stále velice pomalá, nechybí ani hluboký growling a další zcela nezbytné propriety tohoto specifického subžánru, ale když to řeknu takhle blbě, prostě to ani zdaleka není takové zlo, jaké umějí vykouzlit jiné kapely. Jednoduše to není žádný Esoteric nebo tak něco, nekonají se mnohaminutové monotónní a neprostupné kytarové stěny, žádná sžírající deprese. Doom:VS je na poměry funeral doom metalu vlastně docela zapamatovatelná (fakt tam jsou i záchytné body!) a melodická záležitost, jejíž atmosféra je spíše melancholická. To není špatně, jen říkám, jak to je… a jak ten nejextrémnější funeral doom, tak i to podání Doom:VS má něco do sebe, o tom žádná.
Nyní už jsem vlastně řekl vše, co jsem na adresu “Earthless” říct chtěl. Jde o povedenou nahrávku, jež si svou nastavenou laťku kvality drží po celou hrací dobu… kdybyste mě hodně nutili, asi bych vypíchnul “White Coffins” a titulní “Earthless”, ale to je jedno, protože album je povedené jako celek. A pokud jste se s Doom:VS doposud nesetkali, jistě se vám “Earthless” bude líbit o poznání víc než mně, protože vás nebude trápit, že “Aeternum Vale” i “Dead Words Speak” byly ještě o něco lepší. A pokud jste se doposud nesetkali s funeral doom metalem obecně, právě Doom:VS je skupina, s níž byste začít mohli, protože právě díky své (na poměry žánru) stravitelnosti by se vám zalíbit mohla… co si budeme povídat, začínat třeba se zmiňovanými Esoteric, to byste se asi se zlou potázali, protože to už jsou věci spíš pro zkušené funeral doom metalové matadory…
Další názory:
To pro mne je deska “Earthless” prvním seznámením s Doom:VS a klidně přiznám, že jsem o ní zavadil jen tak náhodou, když jsem si procházel albové novinky a strašně se mi zalíbil její obal. Neměl jsem sebemenší ponětí, kdo za albem stojí. Při bližším pohledu a zjištění, že za jménem Doom:VS se skrývá Johan Ericson z Draconian, jsem však očekával něco trošku jiného. Nakonec jsem dostal táhlé a hutné kytarové riffy, hluboký growling a nepěknou atmosféru, která z “Earthless” srší na všechny strany, ale jak už kolega zmínil v hlavní recenzi, album je to relativně melodické. To mi osobně taky nevadí, protože tomu nejzáhrobnějšímu doom metalu vyloženě neholduji, ale přesto na těch albech obdivuji tu atmosféru, která “Earthless” tak nějak chybí. Nicméně, to nemění nic na tom, že Doom:VS upatlal dohromady desku, která baví a kterou bych já osobně doporučil jako takový pomyslný start začínajícím posluchačům daného stylu, protože ten extrém zde není vyveden do takového extrému. Nejlepší songy? Těžko říct… Mně se hodně líbí úvodní titulka a melodická “Oceans of Despair” s opravdu vyvedenou kytarovou linkou, ale povedené jsou vlastně všechny. A protože nemám s čím srovnávat, tak můžu s klidným srdcem udělit o malinko vyšší hodnocení. Kaša
Recept Deathstars je a vždycky byl ve své podstatě vlastně docela jednoduchý – smíchat gotiku s industrialem, nadupat to pořádnou dávkou instantní chytlavosti a navrch přihodit starou známou a léty prověřenou image “vypadám jak děvka”. Podle muziky by sice asi nikdo z fleku netipnul, že kapela vznikla na základech dnes už zapomenuté (docela i právem) extrémně metalové smečky Swordmaster a že jejím skladatelským lídrem je mladší bratr Jona Nödtveidta z kultovních Dissection (navíc se tenhle mladší brácha Emil Nödtveidt v samotných Dissection také mihnul), ale nakonec proč ne, když to vlastně funguje… nebo spíš fungovalo?
Nebudeme se zdržovat s pravěkou historií před samotnými Deathstars a pojďme rovnou k samotné kapele. Nejpozději druhé album “Termination Bliss” z roku 2006 už šlapalo jak hodinky, stejně tak i jeho o tři roky mladší následovník “Night Electric Night”… nikdy to sice nebylo nic extra inteligentního, ale rozhodně se Deathstars nedalo upírat, že jejich muzika nepostrádá poměrně výrazný “ass-kicking” faktor. Nicméně už na “Night Electric Night” se pomalu začalo projevovat, že ten jednoduchý recept kapele nevydrží donekonečna – právě s tím albem jsem si totiž definitivně uvědomil, že Švédové vlastně drhnou jeden a ten samý song pořád dokola. Sice to ještě pořád docela bavilo, ale už tehdy jsem si říkal, že by s další deskou neškodil nějaký výrazný impuls, díky němuž by se Deathstars ve svém výrazu mohli posunout o kousek dál, jinak by totiž mohla hrozit nuda…
Na nástupce “Night Electric Night” se nakonec čekalo dost dlouho – Deathstars se s novinkou “The Perfect Cult” patlali celých pět roků, což už není úplně nejkratší doba, takže jsem doufal právě v to, co jsem naznačil výše, a sice že nepůjde opětovně o tu samou odrhovačku s deseti různými jmény. Jenže bohužel, přesně tohle se stalo. A tedy ne, že bych se chtěl nějak chlubit, ale výsledek je právě takový, jak jsem svého času předpokládal, tedy že pokud Deathstars opětovně vstoupí do stejné řeky, nebude to už fungovat.
Jakkoliv byla předcházející alba jenom pohodové a chytlavé nahrávky, nic extra úžasného a žádné supernovy, tak pořád se jedná o počiny, které jsou o několik tříd výš než “The Perfect Cult”. Ať se na to podívám z jakékoliv stránky, na téhle desce je špatně vlastně téměř všechno. A ten největší problém se přímo nabízí – sice to může znít hnusně, ale “The Perfect Cult” je jen výluh a recyklát předcházející tvorby. “Termination Bliss” bylo oukej, na “Night Electric Night” už to sem tam začínalo být na hraně, ale tehdy to Deathstars vynahradili silnější skladatelskou chvilkou a vysokou koncentrací parádních hitovek. “The Perfect Cult” už tu hranu překročilo.
Již jsem s nadsázkou řekl, že Deathstars hrají jednu a tu samou písničku pořád dokola, jenže ona to ve výsledku až zas tak velká nadsázka není. Všechny songy kapely plynou v jednom neměnném přímočarém tempu, kytarové riffy jsou snad ctrl+c, ctrl+v, protože to zní pořád na chlup stejně jako na minulých nahrávkách – v těchto dvou ohledech jsou Deathstars na “The Perfect Cult” už proklatě nudní. Zpěvák Whiplasher Bernadotte je na tom sice už o trochu lépe, ale ani ten tomu nijak zvlášť nepřidává… jeho vokál je sice pořád cool, ale zase – i on se zaseknul na jednom konkrétním projevu a stylizaci a podle všeho se odsud nehodlá hnout ani o píď, čímž onen pocit, že všechno, co se na “The Perfect Cult” nachází, jsme už v minulosti slyšeli, jenom umocňuje. Nejlíp z toho tedy nakonec vycházejí samply, které sice Deathstars rovněž používají dost šablonovitým způsobem, ale aspoň se ty melodie trochu mění a člověku u nich na rozdíl od kytar nepřipadá, jako kdyby si kapela na novinku půjčovala stopy nahrané už pro “Night Electric Night”. O samotné struktuře tracků ani nemluvě – i zde je to všechno pořád na jedno brdo.
Také už jsem řekl, že se toto přílišné opakování sebe sama začalo poprvé projevovat již na “Night Electric Night”, ale že tahle deska to nakonec přebila množstvím výtečných skladeb, díky nimž se nakonec jedná o asi nejlepší počin Deathstars. Jsem ochoten věřit tomu, že něco podobného by mohlo zachránit i “The Perfect Cult” – asi bych už si neodpustil kritiku na omílání toho samého dokola, ale kdyby mě ty písničky bavily, rozhodně bych nebyl tak tvrdý (žádné dvojsmysly) a nestřílel do Deathstars takovým způsobem. Jenže tady je možná ještě větší kámen úrazu nového alba – i samotné songy jsou jednoduše… no, slabé.
Deathstars nikdy nebyli mojí srdcovkou, tudíž jejich placky opravdu netočím pravidelně, jenže i když jsem “Night Electric Night” neslyšel pár roků, refrény písniček jako “Mark of the Gun”, “Night Electric Night” nebo “Babylon” si bez sebemenších problémů vybavím dodnes. “Termination Bliss” jsem neslyšel ještě déle, ale stejně si pamatuju, jak zní taková “Blitzkrieg”, “Cyanide” nebo “Motherzone”. Z debutu “Synthetic Generation” mám minimálně titulní kus také pořád v paměti. Ale “The Perfect Cult”? Upřímně řečeno, to album poslouchám právě teď, poslední dobou jsem jej přehrál poměrně dostkrát, ale pět minut po dohrání si nevybavím jediný refrén, jediný riff, ani žádnou melodii. A to je u skupiny jako Deathstars jasná známka toho, že je tu něco kurevsky špatně.
Popravdě řečeno jsem tušil, že tady nejspíš bude něco smrdět už po obou písničkách vypuštěných v předstihu. “Explode” a “All the Devil’s Toys” jsou prostě nic moc… a takovéhle songy mají nalákat na poslech celé placky? “Explode” se navíc později ukáže být ještě jednou z nejposlouchatelnějších věcí na albu – asi společně s “Fire Galore”, titulní “The Perfect Cult” a ještě “Bodies”, což je asi jediná skladba, jež mě trošku zaujala, především díky o něco výraznější elektronice. Jenže ani tyhle právě jmenované “vrcholy” nejsou žádné pecky a něco skvělého, jsou to spíš takoví jednoocí králové v zástupu slepých… Obecně jsou to pořád dost hluché záležitosti.
Oproti tomu “All the Devil’s Toys” nádherně prezentuje druhou početnou skupinu songů na “The Perfect Cult” – nudné, vyčichlé a totálně zbytečné odrhovačky o ničem. A to jsou v podstatě všechny zbývající, které jsem doposud nejmenoval. Nejvíce znát je to především v úplném závěru alba, protože po zmiňované “Bodies” nahrávce absolutně dojde dech (a opět připomínám, že ani před ní to není zrovna hitparáda), takže závěrečné tři kusy “Temple of the Insects”, “Track, Crush & Prevail” a “Noise Cuts” jsou těžce nepovedené. Zejména “Temple of the Insects” s vyloženě otravným refrénem je docela kvalitní blábol. À propos – fakt, že některé refrény mě vyloženě obtěžují, je dalším nemilým překvapením.
Zatím to tedy vypadá na pořádný průser, že ano? No, bohužel to tak vypadá zcela správně, protože “The Perfect Cult” bych se průserem opravdu nebál nazvat. Samozřejmě, v žádném případě od kapely jako Deathstars nečekám patnáctiminutové hudební eposy, avantgardní hrátky a dechberoucí atmosféru… ale i tak mě ta absolutní bezzubost, nevýraznost, nuda a nulová invence “The Perfect Cult” až zaskočila. Skoro si i říkám, jestli to samotným muzikantům není trapné vydávat po pěti letech takhle slaboučkou kopírku své předchozí tvorby. Prostě a jednoduše, tohle je obrovské zklamání… Inu, i přes název alba má tenhle kult do něčeho perfektního hodně daleko…
Další názory:
Deathstars mi před lety, kdy jsem se na metalové scéně teprve začínal orientovat, poměrně dost učarovali a jejich muziku jsem tehdy dost žral. Přesto (anebo spíš právě proto) jsem se dost bál, co po pěti letech vyplodí za dílo, neboť ani starší alba nejsou střízlivou optikou nijak extra úchvatná. Jak říká kolega, “The Perfect Cult” se od svých předchůdců formálně vlastně vůbec neliší (i když jistý posun ve zvuku kláves tam stejně vidím), ale na rozdíl od něj to nevidím zdaleka tak tragicky. Songy “Explode”, “Ghost Reviver”, “The Perfect Cult”, “Asphalt Wings” nebo “Bodies” mě úplně normálně baví a ten zbytek… Oukej, poslední trio fakt není nic moc, ale jako celek mě “The Perfect Cult” vlastně celkem potěšilo, protože to alespoň podle mě rozhodně není taková žumpa, jak se vám snaží namluvit H.. Nic chytrého to samozřejmě také není, ale to od Deathstars nemůže nikdo čekat, takže vlastně všechno v normě. Žádný zázrak se nekoná a nic nového to také nepřináší, ale na lehký nadprůměr “The Perfect Cult” má. Silnějších 5,5 a je možné, že si to ještě někdy poslechnu. Ježura
Země: Švédsko Žánr: melodic death metal Datum vydání: 9.6.2014 Label: Century Media Records
Tracklist:
01. Tempore nihil sanat (Prelude in F Minor)
02. Never Forgive, Never Forget
03. War Eternal
04. As the Pages Burn
05. No More Regrets
06. You Will Know My Name
07. Graveyard of Dreams
08. Stolen Life
09. Time Is Black
10. On and On
11. Avalanche
12. Down to Nothing
13. Not Long for This World
Žádná personální změna v řadách kapely obvykle nevyvolává tolika diskuzí jako výměna zpěváka či zpěvačky. Mnohdy ikonická postava je pro spousty fanoušků nenahraditelná, a kapela tak má v podstatě dvě možnosti, jak se k této změně postavit. Konzervativně, nebo tak nějak kreativně. No, prostě a jednoduše… buďto si vyhlédnou klona svého dosavadního hlavního ksichtu, nebo to pojmou jako příležitost ke změně mnohdy pevně zajetých hudebních kolejí a odhodlají se tak vydat se vstříc něčemu novému. Jako když Iron Maiden angažovali Blaze Bayleyho nebo Arch Enemy před patnácti lety Angelu Gossow na místo odchozího Johana Liivy. Záměrně jsem jako druhý příklad vybral právě tuto partu, protože při pohledu na hlavičku recenze je jasné, že jsem úvod článku nepojal tímto stylem náhodně.
“War Eternal” severských veličin Arch Enemy je v pořadí devátá studiová řadovka, což by samo o sobě nebylo ničím výjimečným, ovšem jedná se o první album po dlouhých patnácti letech, na němž nezpívá dnes už bývalá frontwomanka Angela Gossow, která se letos poměrně překvapivě stáhla do ústraní managementu kapely a přenechala své místo mladší (a taky pohlednější) pěvuli jménem Alissa White-Gluz z The Agonist. Nakolik je tato volba pro obě kapely krokem vpřed, nechám na každém z vás, za sebe ale můžu říct, že je to taková změna nezměna, které se mne z pohledu The Agonist nikterak nedotkne, protože tu kapelu sotva znám a tím sotva myslím snad dva klipy z YouTube.
Abych ale dokončil nakousnutou myšlenku. Zatímco před patnácti lety se Arch Enemy odvážili vyměnit drsného Liivu za Angelu a poohlížet se tak po melodičtější a přístupnější formě severského death metalu, tak od té doby uběhla pěkná řádka let, Arch Enemy se stali velkou kapelou a v hudebním měřítku takovou malou mašinérií, která prostě musí fungovat stůj co stůj, takže volba Alissy je sázka na jistotu. Upřímně řečeno, její projev je tomu Angelininu hodně blízký, až bych o některých polohách řekl, že se jedná o vyloženou kopírku, která prostě zapříčiní to, že fanoušci nebudou brblat a budou chrochtat blahem nad mladší verzí typově stejné zpěvačky.
Jak už bylo nakousnuto, Arch Enemy se nejpozději na “Anthems of Rebellion” stali dobře fungující kapelou, jejíž další alba už se dají bez špetky soucitu označit jako sázky na jistotu a stagnaci, nícméně, neříkám, že by to byla díla neposlouchatelná. Jen už si Michael Amott a jeho kumpáni v sestavě Daniel Erlandsson na bicí, Sharlee D’Angelo na basu a druhý kytarista Nick Cordle, který nahradil opět odejitého Christophera Amotta, našli za ta léta takovou tu svoji fungující formulku, která pod nánosem křišťálově čistého a až strojově chladného soundu přináší kombinaci death metalových kytarových riffů a heavy metalových vyhrávek, jež jsou pod Amottovou ochranou známkou stejně tak, jako pomalé riffy Tonyho Iommiho. A čerstvá modrovlasá akvizice za mikrofonem na tom nic nezmění, což je do jisté míry dobře, protože Amott ví, co si jeho fanoušci žádají, a na jeho obranu říkám, že “War Eternal” není tak produktově umělé, jako bylo svého času minulé “Khaos Legions”, jež působilo dojmem rutinně odvedené práce, kterou bylo potřeba splácat dohromady, aby se zase mohlo vyrazit na turné.
Dle výše uvedeného to vypadá, že tady máme prostě další album s nálepkou Arch Enemy na přebalu (mimochodem, ten obal je pěkný hnus, ale to jen tak na okraj), a ano, je to vskutku tak. Minimálně první polovina působí docela sterilně a na poměry posledních alb rutinně. Intro “Tempore nihil sanat (Prelude in F Minor)” radši komentovat nebudu, protože zálibu v těchto krátkých instrumentálních zbytečnostech v sobě asi nikdy nenajdu (v podání Arch Enemy určitě ne), ale následující triumvirát vypalovaček “Never Forgive, Never Forget”, skladba titulní a konečně “No More Regrets” je ten typ průhledných písní, které se od kapely čekají už jako taková povinnost. Ne, že by to byl vyložený průser ve všech třech případech, ale krom titulní “War Eternal” jsem ani jedné z nich nepřišel vyloženě na chuť, ačkoli všechny klasické ingredience v nich jsou. Jen jim chybí nějaký nosný nápad nebo melodie, která by je činila zvláštnějšími, protože takhle zůstávají ve stínu toho, s čím Arch Enemy přišli na posledních dvou albech a mám takový dojem, že jednotlivé útržky nebo melodické výjezdy Amottovy šestistrunky už jsem od kapely v minulosti slyšel, což je špatně.
Z první poloviny vyčnívá hutná “As the Pages Burn”, která se vážně povedla a nejenže vyznívá z celé desky jako nejtvrdší kus, tak se mi hodně líbí kytarové sólo a jemu předcházející poklidná pasáž ve třetí minutě. Jedním z prvních vrcholů “War Eternal” je “You Will Know My Name”, která začíná brnkáním na klidnější strunu podpořenou orchestrálními party, nicméně jakmile se pořádně rozohní, tak ji ani svěží kytarové vyhrávky nezpomalí. Refrén je v duchu toho nejlepšího z dílny Arch Enemy, takže nosný, zapamatovatelný a hlavně jednoduchý. Žádné velké přemýšlení, prostě tak, aby se to dobře pamatovalo fanouškům a ti mohli jednohlasně skandovat na koncertech.
Druhá půle sice nezačíná zrovna tím nejlepším, protože “Stolen Life” je klasická odrhovačka, která po čase úspěšně splyne, nicméně, co vyčnívá, je hlavně dvojice “Time Is Black” a “Avalanche”, které nelze nezmínit jako jedny z nejsilnějších momentů celé desky už jenom díky zapojení orchestrálně klávesových partů, které náhle táhnou songy do mírně odlišných sfér. Ne, že by se tak dělo jen u těchto dvou kusů, ale zde je tento postup nejpatrnější . U “Avalanche” navíc potěšil čistý zpěv jakožto podklad klasickému chropotu v refrénu, a pokud se nepletu, je to poprvé od “Anthems of Rebellion”, co je čistý vokál alespoň zdánlivě na desce Arch Enemy ke slyšení. Hodně povedená je i šlapavá “Down to Nothing”, již bych si vzhledem k jejímu útočnému charakteru dokázal představit někde na předních místech hracího seznamu, protože takhle vzadu může leckomu zapadnout, což by byla škoda.
Klasických padesát minut je za námi a já se docela divím, že neskřípu zuby nad nudnou plackou, jako jsem před třemi lety proklínal marné “Khaos Legions”, které se u mne stalo základní jednotkou pro měření špatnosti u Arch Enemy, ovšem letos je výsledek minimálně o třídu výš, takže palec nahoru za vcelku vyrovnanou a svěží desku, která samozřejmě řadu nedostatků má a komu kupříkladu doposud vadil neuvěřitelně vyumělkovaný zvuk, asi nadšený nebude, ale mně nečiní “War Eternal” žádný zásadní problém, takže jej můžu směle doporučovat dál. Uvidíme, jakou životnost Arch Enemy s Alissou za mikrofonem budou mít, ovšem soudě dle novinky to nevypadá vůbec špatně. A to je mnohem víc, než jsem původně čekal, takže mi to k aktuální spokojenosti bohatě stačí.
Další názory:
Na rozdíl od kolegy se mi nezdá, že by nebyl žádný rozdíl ve zpěvu, mně osobně Alissa White-Gluz rozhodně nepřijde jako Angels Gossow 2.0, byť nová vokalistka do kapely zapadla jak nic. Čistě po hudební stránce se však samozřejmě nic nezměnilo (což by bylo poměrně naivní očekávat) a Arch Enemy si stále jedou tu svojí klasiku posledních let – tedy hodně melodický extrémní metal, v němž se především kytarová sekce v žádném případě nebojí ukázat úroveň svojí hráčské techniky. A s tím nijak zvlášť nepohnula nejen nová zpěvačka, ale ani fakt, že v mezičase od posledního “Khaos Legions” skupinu opustil rovněž Christopher Amott z dříve ústředního bratrského dua a že na jeho místo zaskočil Nick Cordle. Každopádně, i když mám k té hudbě některé subjektivní výhrady a není to nic, co bych vyloženě musel poslouchat, rozhodně je “War Eternal” lepší než jeho předchůdce, jenž byl dost nudný. Některé kusy mě zde příliš nebaví (například “No More Regrets”), ale pár věcí se zase na druhou stranu povedlo, třeba titulka “War Eternal” a především “As the Pages Burn”, což je podle mě suverénně největší hit desky. Tak jako tak, pořád mě ale mrzí, že Alissa nezůstala radši v The Agonist, což je pro mě osobně hudebně mnohem zajímavější záležitost, a také mi vadí, že se po přestupu k Arch Enemy už nejspíš nebude konat její melodický vokál, což je prostě škoda. Tak či onak, komu se novější muzika Arch Enemy líbila, tomu se bude líbit i “War Eternal”, o tom není sporu, jelikož i přes všechny změny v sestavy je to poměrně sázka na jistotu… H.
Alissa White-Gluz do řad Arch Enemy svěží vítr tak úplně nepřivedla. Ve skutečnosti zní “War Eternal” úplně stejně jako jeho předchůdci, pouze s trochu odlišným vokálem (živě není rozdíl ani poznat). Osobně jsem zastáncem názoru, že Alissa udělala životní chybu, když opustila The Agonist a našla si místo u Arch Enemy. Jednoduše proto, že na rozdíl od The Agonist (kteří se vyvíjejí, jejich nahrávky jsou silné a nápadité a podle všeho je čeká zářná budoucnost) je Arch Enemy už tak trochu zatuchlá mrtvola s téměř žádným výhledem do budoucna nebo šancí na případný posun. Poslední alba mě poměrně bavila, ale čím dál tím více mě přepadá pocit, že je to vlastně pořád to samé. Dokola stejné riffy, postupy… Nevím, co se honilo Alisse v hlavě, když na “enemáckou” nabídku kývla, a asi se to nikdy nedozvím. Jisté je, že Arch Enemy se pro mě staly kapelou, která i po vícerých změnách sestavy není schopna vyhrabat se z vlastního stínu a překročit alespoň práh průměru. Jsem možná tvrdý, ale v poslední době mě už přestává bavit produkce uskupení, která těží ze slavné minulosti, ale sama o sobě nestojí ani za prd. Abych ale jen nehanil, titulní “War Eternal” se dá celkem v pohodě poslouchat. “As the Pages Burn” jakbysmet. nK_!
Jak už to tak bývá, na Terra Tenebrosa jsem svého času natrefil úplnou náhodou… nějak jsem se dostal ke skladbě “The Mourning Stars”, která mě okamžitě posadila na prdel, takže jsem neváhal si sehnat tehdy aktuální debut “The Tunnels”, díky němuž Švédové takřka ihned povýšili mezi mé oblíbené kapely. Ačkoliv se našli tací, jež pak druhá deska “The Purging” zklamala, pro mě osobně Terra Tenebrosa nastavenou laťku udržela.
Nyní přichází na řadu nové EP “V.I.T.R.I.O.L. – Purging the Tunnels”. To završuje celý provázaný koncept a obsahuje dvě skladby, které vznikly v průběhu natáčení prvních dvou alb. I z toho důvodu myslím nebyl důvod se obávat, že by tentokrát Terra Tenebrosa zklamala – a opravdu se tak nestalo, protože se zase jedná o opravdu skvělý poslech, byť tentokrát relativně krátký.
“Draining the Well” je doposud suverénně nejdelší kompozicí skupiny, ale i v minulosti se Terra Tenebrosa nebála ne úplně nejkratších songů, takže není překvapení, že stopáž téměř 18 minut utáhne v pohodě. První část písně se nese v klasickém duchu předchozí tvorby, tedy v poměrně chaotickém (ale ne úplně) avantgardním (black) metalu se specifickou atmosférou. V polovině songu se nachází až dark ambientní předěl, po němž Terra Tenebrosa načne ještě silnější druhou polovinu, jež pomalu narůstá do mocného závěru. Finále s klávesovým podmazem podle mě patří k tomu vůbec nejpůsobivějšímu, co Švédové doposud stvořili, takže super.
“Apokatastasis” už tak rozmáchlá sice není, naopak je oproti “Draining the Well” vlastně i posluchačsky přívětivější, zejména díky zapamatovatelné melodii v rozjezdu, nicméně i tenhle kus po všech stránkách hravě naplňuje kvalitativní standard tvorby Terra Tenebrosa a zase jej zdobí perfektní gradace. Celkový dojem je tedy pro mě zcela jasný – opětovně obrovská spokojenost a další porce výtečné muziky.
Druhý pohled (Atreides):
Švédské trio vystupující pod názvem Terra Tenebrosa se s vydáním své druhé desky “The Purging” postupně ustálilo na avantgardně industriální scéně black metalu a v rámci pražské zastávky Neurosis předvedlo své koncertní kvality i českému publiku. Mě si získalo právě s druhou deskou, brzy jsem ale přišel na chuť i staršímu materiálu a pohlcení hudbou tohoto spolku tak nestálo vůbec nic v cestě.
Nové EP “V.I.T.R.I.O.L. – Purging the Tunnels” tak jedině vítám, neboť obě vydaná alba jsou v mých očích majstrštykem a upřímně jsem doufal, že mě právě tohle ípko utvrdí v tom, že Terra Tenebrosa neumí vydat špatný materiál. EP nabízí dvě skladby, které vznikaly v průběhu skládání a nahrávání obou předchozích desek a nijak nepřekvapí, že nabízí průřez obou dosti rozdílných alb. První sedmnáctiminutová kompozice “Draining the Well” se přelévá mezi pomalým industriálním blackem a dark ambientními/noisovými plochami, přičemž obou těchto poloh nabízí do systosti. Obě jsou vysoce kvalitním koncentrátem zloby a tajuplných vesmírných hlubin. Do nich se nejvíce noří až samotný závěr, který propojuje obě polohy do jednoho celku a vytváří mimořádný zážitek.
Stejně jako “Draining the Well” je i druhá, podstatně kratší skladba “Apokatastasis” silně atmosférickým počinem. O něco intenzivnějším, kytarovějším a hrubším, nabízí odlišnou, melodičtější a méně chorou tvář, oproti prvé kompozici však v ničem neztrácí. Zejména téměř čistě black metalový závěr v duchu druhé desky “The Purging” je velmi povedený. Gradace zvládnutá na výbornou.
Celkově na mě působí EPko jako velmi dobrá tečka za oběma předchozími alby. Vnímám jej jako myšlenkové a hudební završení jedné kapitoly a se zvědavostí hledím do budoucnosti, s čím Terra Tenebrosa přijde příště. Tentokráte totiž nabídla necelou půlhodinu našlapanou do poslední vteřiny a opět jí to žeru i s navijákem.
Třetí pohled (Skvrn):
Terra Tenebrosa je spolek, ke kterému od prvního seznámení chovám velké sympatie. Po vyslovení této věty však ostatní překvapí, že dlouhohrající desky “The Purging” a “The Tunnels” nemám téměř vůbec probádané. Vždycky to skončilo u dvou tří poslechů s tím, že je to hodně zajímavé, ale dostat se skrze onu disonantní stěnu zvuků mi nebylo souzeno. Neustále jsem však byl přesvědčen, že Terra Tenebrosa přichází s něčím novým a neokoukaným. O té hudební složce by se sice trochu dalo polemizovat, ale především vizuální prezentace je výtečná a na poli tvrdé hudby nemá obdoby. Je to vlastně hodně smutné, jak zanedbatelný zlomek metalových kapel se snaží být rozeznatelný a utvořit kolem sebe jakousi auru jedinečnosti. Teď ale konec nářků, hurá k “V.I.T.R.I.O.L. – Purging the Tunnels”.
Jestli se předešlé desky na první poslechy tvářily takřka nerozlousknutelně, “V.I.T.R.I.O.L. – Purging the Tunnels” tento trend minimálně vyrovnává. Dlouho jsem si říkal, že to dopadne obdobně jako s posledními řadovkami a prvotní trápení po chvíli ukončím, ale kousnul jsem se a teď se to vyplácí. Tísnivá neprostupnost, bažinaté vokální výlevy, skladatelská vyspělost, skvělá práce s jednotlivými nástroji. To vše nalezneme na “V.I.T.R.I.O.L. – Purging the Tunnels” v plné kráse (nebo snad ošklivosti?). Ohromné množství skvělých momentů, absence hluchých míst… ty nápady by vydaly snad i na plnohodnotnou desku, mnoho kapel tolik myšlenek nevměstná ani na dvojcédéčko. Fakt hodně dobré.
Až lituji, že jsem předcházející počiny pořádně nepřelouskal už dřív, abych si zachoval postupné pořadí v diskografii kapely a vytřískal z “V.I.T.R.I.O.L. – Purging the Tunnels” ještě víc. Má-li být tohle EP završením jedné éry Terra Tenebrosa, já se během čekání na další hudbu vydám zpět a pořádně probádám “The Purging” a “The Tunnels”, abych byl do budoucna na novou porci zmatku dostatečně připraven.
Pamatuji si jako by to bylo včera, když před rokem vyšel debut “Exit!” projektu Fire! Orchestra. Dvě rozsáhlé skladby mučící posluchače nekonečným jazzovým experimentem mě ve své době hodně chytily, o čemž svědčí i vysoké hodnocení (9/10), které jsem tenkrát kapele udělil. Rok po “Exit!” vychází jeho nástupce “Enter!”, který jen s malými změnami jde ve šlépějích svého předchůdce. Funguje recept Fire! Orchestra i podruhé?
Podobně jako na “Exit!” se zde skrývají jen dvě skladby a první z nich opět sahá po dvaceti minutách hrací doby. Po pomalém rozjedu a krátkém ambientním hlučení se skladba dostane do své střední části s jednoduchým rytmem a hlubokým ženským vokálem, za kterým se pomalu, ale jistě probouzí celý mnohačlenný orchestr, dokud nepřebere vůdčí roli a skladbu naprosto rozloží do spleti disharmonických tónů. Brzy se vše překvapivě zlomí, kapelu začne pohánět šlapající rytmus a nakřáplý mužský zpěv graduje spolu s hudbou v pozadí od relativně klidného zpěvu po frenetický řev. Právě zde fungují Fire! Orchestra na výbornou a jejich chaos postavený na jasném šlapajícím rytmu by si devítkové hodnocení určitě zasloužil.
První a druhá část alba je přemostěna dosti nečekaně několika minutami elektronického hluku, po kterém se jen velmi pozvolně vrství nástroje až do klasického klimaxu. Ve střední části skladby nechybí pro kapelu typické ženské skučení a další vokální radosti, a tak opravdu zajímavý je až závěr tohoto půlhodinového behemota, který je překvapivě melodický a chytlavý.
Odpověď na úvodní otázku je tak složitější, recept totiž funguje i nefunguje. Na jedné rovině mohu prohlásit, že “Enter!” je z mého pohledu lepší album. Je chytřejší, propracovanější a o něco snadněji se poslouchá. Posluchač “Exit!” zde však nalezne pramálo nového, a protože schopnost překvapit byla jednou z nejsilnějších vlastností debutu, logicky z toho vyplývá i slabší postavení novinky. Pokud jste o Fire! Orchestra nikdy neslyšeli, doporučuji však začít právě s “Enter!”.
Země: Švédsko Žánr: power metal Datum vydání: 16.5.2014 Label: Nuclear Blast Records
Tracklist:
01. Night Witches
02. No Bullets Fly
03. Smoking Snakes
04. Inmate 4859
05. To Hell and Back
06. The Ballad of Bull
07. Resist and Bite
08. Soldier of 3 Armies
09. Far from the Fame
10. Hearts of Iron
Sabaton vydávají poslední dobou nový materiál s železnou pravidelností každý sudý rok a ani letos jsme nepřišli zkrátka. “Heroes” zastává v jejich diskografii pomyslné číslo sedm a otázkou zůstává, jestli by přeci jen nebylo lepší nechávat si mezi alby o maličko větší časové rozestupy. Ne proto, že by každá další deska byla o tolik horší, to ne. Ale přeci jen jsou Sabaton kapelou, která sází na stále stejné nebo velice podobné postupy (v čele s vokálem Joakima Brodéna), a ačkoliv mám tuhle smečku moc rád, musím se přiznat, že už toho začíná být i na mě trochu moc.
Klíčovým problémem je totiž ona zmíněná koncepční repetitivnost. Frontman je bezpochyby skvělý vokalista a poslouchat jeho projev se místy rovná extatickému zážitku. Naživo dokonce ještě o trochu více než z desek. Přeci jen ne každý zpěvák dokáže svým výkonem vykouzlit příjemné mrazení v zádech. Hloupé je, že ani od “Heroes” nelze čekat nic víc než onen zajetý standard, který si Sabaton drží. Ten není špatný, ale po šesti (minimálně vokálně) veskrze podobných deskách podepřených sice výborným, ale stále stejně polohovaným vokálem, už trochu upadá do letargie a utápí se v potocích vlastního ega. Zbytek kapely hobluje jako vždy na výbornou, ale už jim také jaksi dochází dech. Ne, že by se mi zpracování nových písní vyloženě hnusilo, naopak, ale už to prostě není ono. Ona romantická atmosféra války i oslavy a idealizace jejích hrdinů už se přeci jen pomalu ohrává. Všechno, co můžete na “Heroes” zaslechnout, už v minulosti jednoduše Sabaton nějakým způsobem použili.
Technicky obecně “Heroes” neurazí a z produkčního hlediska jde o spíše lehce nadprůměrnou placku. Běžný posluchač se může těšit na plejádu všelijakých heavy a power metalových riffů a technik, které jsou dobré, ale vesměs ne moc hluboké. Nechybí dojemné vyhrávky a monstrózní refrény, na které Sabaton koneckonců sázeli vždycky. Vždyť co by jinak zpěvák dělal, kdyby na koncertech nemohl zaujatě povzbuzovat davy a teatrálně poskakovat do rytmu nosných melodií, kterých jsou právě refrény plné. Smutné je, že krom několika atmosférických pasáží si na nic jiného krom refrénů nevzpomenete. Celkem se mi líbí úvod “No Bullets Fly” a průvodní vojenská melodie “To Hell and Back”, ale to je tak všechno.
Otextování si zaslouží vlastní odstavec, protože je jako obvykle na vysoké úrovni. Jestli se totiž Sabaton mohou pochlubit něčím pro ně vyloženě typickým, jde o silné texty. Nevzpomínám si na píseň, která by podle slov byla vyloženě blbá nebo vycpávková. Každý song má svůj vlastní příběh a pointu, což kapele přidává na atmosféričnosti. Oproti minulé desce “Carolus Rex”, která mapovala život za třicetileté války a zabývala se osudem švédského krále Karla VII., se “Heroes” veze na jiné vlně. Bere si na paškál válečné hrdiny různých zemí a především tedy ty, o kterých se obecně moc neví. Velké plus za píseň “Far from the Fame”, která pojednává o československém letci RAF Karlu Janouškovi. Klobouček.
Když jsme u “Carolus Rex”, musím se přiznat, že tuhle fošnu fakt žeru. Společně se všeobecně “hejtovanou” “Coat of Arms” jde o mé nejoblíbenější placky Sabaton a myslím si, že sama kapela už je asi nikdy nepřekoná. Rozhodně ne s tím, co předvádí na “Heroes”. Největší síla předchozích dvou alb totiž vycházela z toho, že i přes podobnou koncepci měl každý jeden song sám o sobě co nabídnout. Výborný refrén, slušný nástup nebo zajímavé téma – to byly jejich přednosti. “Heroes” na to jde od lesa a snaží se posluchačům naservírovat něco podobného, ale výsledek je nějaký nedomrlý a rozpačitý. Jako by kapela nevěděla, čeho se chytit a držet tak, aby vytvořila další dobré album. Prostě se v tom lese ztratila. Ne, že by “Heroes” bylo kdovíjak špatné, to ne, ale po skoro deseti posleších pořád nemám pocit, že bych si nějakou píseň vyloženě oblíbil nebo zapamatoval. To považuji za hodně velký nedostatek, protože hudební matroš je jen tak dobrý, jak moc se dokáže zarýt pod kůži. Celé “Heroes” je posluchačsky příjemné, ale nic moc si z něj zkrátka neodnesete.
Sabaton vydávají poslední dobou nový materiál s železnou pravidelností každý sudý rok a ani letos jsme nepřišli zkrátka. “Heroes” zastává v jejich diskografii pomyslné číslo sedm a otázkou zůstává, jestli by přeci jen nebylo lepší nechávat si mezi alby o maličko větší časové rozestupy. Ne proto, že by každá další deska byla o tolik horší, to ne. Ale přeci jen jsou Sabaton kapelou, která sází na stále stejné nebo velice podobné postupy (v čele s vokálem Joakima Brodéna), a ačkoliv mám tuhle smečku moc rád, musím se přiznat, že už toho začíná být i na mě trochu moc.
Klíčovým problémem je totiž ona zmíněná koncepční repetitivnost. Frontman je bezpochyby skvělý vokalista a poslouchat jeho projev se místy rovná extatickému zážitku. Naživo dokonce ještě o trochu více než z desek. Přeci jen ne každý zpěvák dokáže svým výkonem vykouzlit příjemné mrazení v zádech. Hloupé je, že ani od “Heroes” nelze čekat nic víc než onen zajetý standard, který si Sabaton drží. Ten není špatný, ale po šesti (minimálně vokálně) veskrze podobných deskách podepřených sice výborným, ale stále stejně polohovaným vokálem, už trochu upadá do letargie a utápí se v potocích vlastního ega. Zbytek kapely hobluje jako vždy na výbornou, ale už jim také jaksi dochází dech. Ne, že by se mi zpracování nových písní vyloženě hnusilo, naopak, ale už to prostě není ono. Ona romantická atmosféra války i oslavy a idealizace jejích hrdinů už se přeci jen pomalu ohrává. Všechno, co můžete na “Heroes” zaslechnout, už v minulosti jednoduše Sabaton nějakým způsobem použili.
Technicky obecně “Heroes” neurazí a z produkčního hlediska jde o spíše lehce nadprůměrnou placku. Běžný posluchač se může těšit na plejádu všelijakých heavy a power metalových riffů a technik, které jsou dobré, ale vesměs ne moc hluboké. Nechybí dojemné vyhrávky a monstrózní refrény, na které Sabaton koneckonců sázeli vždycky. Vždyť co by jinak zpěvák dělal, kdyby na koncertech nemohl zaujatě povzbuzovat davy a teatrálně poskakovat do rytmu nosných melodií, kterých jsou právě refrény plné. Smutné je, že krom několika atmosférických pasáží si na nic jiného krom refrénů nevzpomenete. Celkem se mi líbí úvod “No Bullets Fly” a průvodní vojenská melodie “To Hell and Back”, ale to je tak všechno.
Otextování si zaslouží vlastní odstavec, protože je jako obvykle na vysoké úrovni. Jestli se totiž Sabaton mohou pochlubit něčím pro ně vyloženě typickým, jde o silné texty. Nevzpomínám si na píseň, která by podle slov byla vyloženě blbá nebo vycpávková. Každý song má svůj vlastní příběh a pointu, což kapele přidává na atmosféričnosti. Oproti minulé desce “Carolus Rex”, která mapovala život za třicetileté války a zabývala se osudem švédského krále Karla VII., se “Heroes” veze na jiné vlně. Bere si na paškál válečné hrdiny různých zemí a především tedy ty, o kterých se obecně moc neví. Velké plus za píseň “Far from the Fame”, která pojednává o československém letci RAF Karlu Janouškovi. Klobouček.
Když jsme u “Carolus Rex”, musím se přiznat, že tuhle fošnu fakt žeru. Společně se všeobecně “hejtovanou” “Coat of Arms” jde o mé nejoblíbenější placky Sabaton a myslím si, že sama kapela už je asi nikdy nepřekoná. Rozhodně ne s tím, co předvádí na “Heroes”. Největší síla předchozích dvou alb totiž vycházela z toho, že i přes podobnou koncepci měl každý jeden song sám o sobě co nabídnout. Výborný refrén, slušný nástup nebo zajímavé téma – to byly jejich přednosti. “Heroes” na to jde od lesa a snaží se posluchačům naservírovat něco podobného, ale výsledek je nějaký nedomrlý a rozpačitý. Jako by kapela nevěděla, čeho se chytit a držet tak, aby vytvořila další dobré album. Prostě se v tom lese ztratila. Ne, že by “Heroes” bylo kdovíjak špatné, to ne, ale po skoro deseti posleších pořád nemám pocit, že bych si nějakou píseň vyloženě oblíbil nebo zapamatoval. To považuji za hodně velký nedostatek, protože hudební matroš je jen tak dobrý, jak moc se dokáže zarýt pod kůži. Celé “Heroes” je posluchačsky příjemné, ale nic moc si z něj zkrátka neodnesete.
Kapela jména, jaké si vytvořili právě Sabaton, by se měla stále vyvíjet, aby zůstala pro fanoušky atraktivní, což se ale neděje. Postupně začínám věřit zvěstem, že Sabaton fungují jen jako velká nafouknutá bublina, která sází na to, že si k ní domů na čaj nikdy nikdo nepřinese žádný ostrý předmět. Protože jakmile prohlédnete postupy těchto Švédů, dojde vám, že jsou sice zábavní (a živě extrémně) a textově ojedinělí, ale to je tak všechno. “Heroes” neví, na kterou barikádu zaútočit, a nabízí prakticky to samé, co kterákoliv předchozí deska. Dávám šestku spíše s vědomím, že mohlo být hůře. Hardcore fanoušci nechť si připočítají ještě tři bodíky navíc, protože ti stejně sežerou svým oblíbencům úplně všechno.
Druhý pohled (Jméno):
Sabaton jsou na své novince přesně takoví, jací byli vždycky a jaké je vlastně jejich fanoušci pořád chtějí… Takže když někdo není fanoušek, což je přesně můj případ, je opětovně bez šance pochopit obrovskou popularitu těchto Švédů, která je naprosto neúměrná kvalitě jejich hudby, protože ať si kdo chce říká co chce, vážně nejde o nic jiného než obyčejnou power metalovou halekačku. Beru, že Sabaton nemají být žádné velké umění (byť jejich hardcore příznivci ustavičně tvrdí opak), ale jenom triviální chytlavý power metal fungující na první signální, stejně tak uznávám, že na starších albech kapela opravdu dokázala sem tam přijít s docela slušnou hitovkou, ale třeba minulé “Carolus Rex” nefungovalo ani v tomhle a byla to prostě brutální nuda. “Heroes” je oproti svému předchůdci o něco lepší a pár songů se strávit dá, což platí o “Night Witches”, “Inmate 4859”, relativně zajímavé “To Hell and Back” a “Resist and Bite”… a vlastně ještě nemám problém ani s “No Bullets Fly”. Zbytek (patosem nasáklá “Smoking Snakes” a poslední tři nezáživné songy) jsou už dost o ničem. Specíální zmínku si ovšem zaslouží ještě “The Ballad of Bull”, což je naprosto extrémní mega píčovina. Jednak je to docela solidní vykrádačka balad z “Kings of Metal” od Manowar, ale hlavně je to absolutně neposlouchatelný kýč, který snad ani nemůže být myšlen vážně… upřímně jsem docela dlouho neslyšel takhle sračkový song. Celkově slabší 5,5 (s přivřenýma očima). H.
Tak tu máme další album Sabaton. V obměněné sestavě je to vůbec první autorský počin kapely, která se jeho prostřednictvím po odbočce do 17. století vrací zpět na pole 2. světové války… Jaké to je? Úplně stejné jako dřív. Sabaton nadále sází na charismatický vokál Joakima Brodéna a chytlavé melodie, čímž se snaží zamaskovat faktickou impotenci své muziky, a jde vlastně jen o to, jak se jim to daří – a to je opět kámen úrazu. Z deseti skladeb totiž opravdu solidně fungují pouze tři – “Night Witches” (i když nevím proč, když je tak primitivní, až to mlátí dveřma), “To Hell and Back” (která má fajn ústřední motiv a taky by z ní byl skvělý remix) a “Resist and Bite” (která už je ale trochu na hraně). Zbytek je až na dva kusy nuda, ze které občas vykoukne slušný a občas zase dost příšerný moment, ale dohromady to není nic hodného pozornosti. A pak jsou tu ty dvě sr… tedy, chci špatné skladby. “Inmate 4859” je vážně retardovaný tematicky zpřízněný pokus o “Final Solution 2”, který nefunguje ani ve snu, a “The Ballad of Bull”… Víte, já mám pro balady celkem pochopení, ale takovouhle žumpu jsem fakt dlouho neslyšel. To je prostě dno. Sečteno, podtrženo dovedou části “Heroes” solidně zabavit a zbytek člověk vybavený skip tlačítkem nějak překlepe, ale v jádru je to pořád milionkrát obehraná a z vlastního i cizího repertoáru vykradená krávovina útočící na nejnižší úrovně smyslu pro muziku. Už to začíná být vážně docela trapné… Ježura
Sabaton sice nikdy nepatřili mezi mé vyložené srdcovky, ale přesto mě jednou za čas popadne taková podivná nálada, kdy si jejich alba dokážu úplně bez problému užít, abych pak za pár týdnů stěží skousnul jakoukoli jejich desku, protože v jádru je ten jejich “epický” power metal totální průměr bez špetky invence. Asi jako když vyšlo “Carolus Rex”, které mi v té době připadalo vážně super a líbilo se mi, tak třeba dnes, kdy jsem si jej jen ze zvědavosti chtěl pustit, jsem jej jen stěží doposlouchal. “Heroes” mě nebaví tak moc jako svého času předchůdce, ale přesto jsem schopný jej bez újmy přelouskat a několik písní si s chutí prozpěvovat. V tomhle ohledu jasně vede “Far from the Fame”, která mě zprvu bavila snad jen díky Brodénově výslovnosti “Karel Janoušek” v refrénu, ale po chvíli jsem si na ni zvyknul, až jsem jí nakonec přišel na chuť. “Heroes” je napěchováno vším, co mají fanoušci Sabaton rádi, ale přesto se nemůžu zbavit pocitu, že v minulosti to bylo o něco lepší, protože “Night Witches”, “To Hell and Back” nebo “Smoking Snakes” mi strašně připomínají některé ze starších skladeb (názvy po mně nechtějte, protože mi dohromady docela splývají). V rámci stylu obecně si “Heroes” hodím do škatulky průměr a v kontextu diskografie Sabaton také, takže aniž by ze mě mluvila nějaká zaujatost vůči téhle (pro mě nepochopitelně) velmi populární partě, tak mi z alba nevychází nic víc než průměr, kterým Sabaton neurazí, ale ani nepřekvapí. Kaša
Přiznám se bez mučení, ještě před nějakými třemi lety jsem Brodénovi a spol. žral úplně všechno (kromě obalů – fujky). Už v té době ve mně však hlodalo, že kapela nevyrostla na kvalitě své tvorby, ale na záhadném kouzlu, které zbláznilo desítky tisíc fanoušků. Když tak přemýšlím nad tou atraktivitou, fanoušci to Sabaton žerou nejspíš kvůli tomu, že se kapela textovým zaměřením prezentuje inteligentněji a masový fanoušek si říká, že se něčemu intelektuálně přiučil. No, nevím, o nějaké intelektuální stránce bych ohledně Sabaton radši pomlčel, raději se budu věnovat hudbě. Sabaton vždycky platili za ty, kteří uměli složit chytlavou, žel dost primitivní skladbu. Na “Heroes” je jich klasicky naprostá většina a je to vlastně škoda, protože člověka výrazně neupoutá jedna dvě melodie, které by čněly svou chytlavostí nad ostatní. Když však na těch 37 minut kompletně vypnete mozek a přistoupíte na hru Sabaton, přeci jen si musíte říct, že na té muzice něco je. Zaujal hlavně nadupaný úplný úvod v podobě energického dua “Night Witches” a “No Bullet Fly”, jenž mě fakt hodně baví. Některé skladby však těžko vystojím i s “vypnutím”, například baladickou “The Bullet of Bull”, nechutně vlezlý refrén “To Hell and Back” a asi největší slátaninu “Smoking Snakes”, ve které slyším nespočet starších písní Sabaton. Zbytek je takový Sabatonovský průměr, v celkovém kontextu jednoduché hudby, dle mého ucha, mírný nadprůměr. Prostě Sabaton. Skvrn
Formace s trochu zvláštním názvem IXXI nikdy v rámci švédské black metalové školy nestála ve středu zájmu, přestože se kolem téhle kapely již od začátku motali lidé z poměrně známých jmen jako Ondskapt nebo Lifelover (a samozřejmě i dalších). IXXI v první fázi svého fungování vydali tři alba, přičemž zejména druhé “Assorted Armament” (2007) je fakt skvělé. Debutové “IXXI” (také 2007) je rovněž povedené, ale finální “Elect Darkness” z roku 2009 už takovou sílu nemělo, a i když je v podstatě dobré, nikdy jsem mu nepřišel na chuť jako těm prvním dvěma.
V roce 2010 IXXI ukončili svou činnost, ale již za několik měsíců byla ohlášena obnova kapely a příprava čtvrté velké nahrávky. Nakonec to trvalo tři roky, než počin s názvem “Skulls n Dust” vyšel… osobně jsem samozřejmě doufal, že na něm IXXI kvalitou navážou spíš na první dvě alba, ale nakonec má novinka bohužel blíže k tomu třetímu. Musím říct, že jsem “Skulls n Dust” poslouchal opravdu hodně, ale stále mám pocit, že tomu ještě něco chybí, ačkoliv technicky vzato je to vlastně fakt dobré. Jednoduše řečeno, úplně stejný případ jako u “Elect Darkness”.
Netvrdím, že je “Skulls n Dust” špatné, to v žádném případě, protože je na té fošně cítit, že ji natočili zkušení muzikanti, kteří tu extrémní muziku mají zmáknutou. Albu vládne skvěle provedený čistokrevný black metal s občasnými náznaky výjezdů někam k black’n’rollu (to trochu častěji) nebo naopak k chaotičtějšímu pojetí žánru. Stejně tak se povedlo dát dohromady i pár dost povedených nápadů jako třeba v závěru “Warmonger”. Přesto všechno jsem si já osobně s deskou moc nepotykal a jedinou skladbou, jež mě opravdu zaujala, je závěrečná melodičtější instrumentálka “B”, kterou IXXI věnovali svému bývalému spoluhráči Jonasi Bergqvistovi (známému též jako Nattdal nebo B), jenž před třemi lety zemřel.
Datum: 2.5.2014 Místo: Praha, Rock Café Účinkující: Cult of Luna, God Seed
Zjistit po loňském Brutal Assaultu, že Cult of Luna přijede zahrát po návštěvě na velkém pódiu i do klubu, znamenalo v prvé řadě velmi příjemné překvapení, v druhé pak jasnou povinnost. A v té třetí i slušnou díru do peněženky, ale to vem čert. Mírná i nemírná kroucení hlavou vzbuzoval souputník na téhle šňůře, God Seed. Jenže jak už to občas chodí, největší pochybnosti se nakonec překlopí v nečekaná překvapení – což je přesně tenhle případ. A těch nečekaných (a příjemných) překvapení bylo ten večer víc.
To první se objevilo hned po příchodu: Začátek v osm znamenal skutečně začátek a nikoliv pouze open-door. Zabrat v dostatečném předstihu místo uprostřed první brázdy se vzhledem ke zbytku večera rovněž ukázal jako dobrý tah. Světla potemněla přesně o osmé a za jejich absence se God Seed objevili na pódiu. Nenamalovaní, bez zbytečných parád. Žádné blackové kulisy, žádné půlmetrové ostny, nic. Z tradiční image zůstal jen Gaahlův decentní corpsepaint, což vzhledem k očekávání trve evil pózy bylo potěšující. Osmdesátková image přímo kontrastovala s mrazivou temnotou hudby.
Ač jsem neznal nic kromě klipovky “Alt liv”, God Seed mi nakopali prdel. Muzikanti v čele s basákem Kingem na pódiu poctivě řádili a hrubě hnali koncert vpřed. Poctivý rockec, žádná póza, vážně byla radost je sledovat. Nad tím vším se vznášel Gaahl a efektivně hypnotizoval nejen přední řady. Povlával po pódiu, udržoval si chladný odstup, celé show dával nádech tajemna. Vyměnili jsme si pár uhrančivých pohledů z očí do očí, jednou si se mnou (stejně jako s pár ostatními) podal ruku. Když nepočítám moment, kdy se ho podařilo rozesmát vyvoláváním “Satan! Freedom!”, celou dobu zachovával patřičné dekorum. Tenhle pán má vážně charisma na rozdávání a ví, jak s ním pracovat.
Kromě toho předváděl široký rejstřík pěveckých poloh: blackový skřehot, ječák, murmur, dost překvapil čistými výškami. Na jedny hlasivky úctyhodný výkon. Stejně tak celý set byl dost pestrý, žádná monotónnost. Občas jsem měl dojem, že mi zanikala jednou ze dvou kytar, ale přes tenhle (dost možná domnělý) zádrhel byl zvuk excelentní. Nemusím snad dodávat, že na tohle prostě nešlo nepařit a už během hodinového setu God Seed jsem srovnal krční páteř pěkně do parády. Přesně takhle si black metal dneška představuji, a ač jsem prve nechápal, proč tyhle dvě kapely jedou dohromady, nakonec se ukázalo, že to vůbec nebyla špatná volba – kvalita ve všech směrech, vizuální střídmost a přitom silná atmosféra.
Po docela krátké pauze, jež tak tak stačila na občerstvení, jsem se davem (který od začátku setu God Seed řádně nabobtnal) procpal na původní místo a vyměnil s přáteli pár dojmů z předchozího vystoupení, zatímco technici na pódiu ladili nástroje. Sotva jsem dopil trojku coly, světla znovu pohasínala a na pódium se soukalo sedm statečných z Cult of Luna. Set otevřeli klávesovým intrem “The Sweep”. Následuje “Light Chaser” z EPka “Vertikal II” a já pomalu ale jistě chytám bolehlav. Na jedné straně naprosto přehulený, těžko čitelný zvuk, který sice rozechvívá každý kousek těla a dává uším na prdel, skladba samotná se v něm ale poněkud ztrácí. Na druhé straně epilepticky mrkající bílá světla. Sterilita srážející se s brutalitou a nesnesitelné psycho ve vší parádě. Naštěstí netrvá víc než tuhle jednu skladbu. Třetí “Following Betulas” z předchozí řadovky “Eternal Kingdom” už vrací vše víceméně do mě známější polohy a srovnává do latě i zvuk.
Spolu s mizící psychedelií pomalu začalo přicházet i to, nač jsem čekal – závratě, neskutečná uhrančivost skrytá v kombinaci tří kytar a kulervoucí atmosféra. Ta postupně graduje s “I: The Weapon” a poprvé vrcholí s milovanou “Ghost Trail”. Shoegazové sólování přinášející extatické stavy v polovině skladby následně zabíjí brutální závěr válcující vše předešlé. Vlídná a odvrácená tvář Cult of Luna. Čirá dokonalost. Hypnotická dvacetiminutovka “Vicarious Redemption” pak byla flastrem na všechny duševní i tělesné bolístky – zejména její první půle, kdy jeden z bubeníků vytrvale hrál na zvonek. Vykoupení přetrvalo do doby, než se “Dark City, Dead Man” rozjela a zahltila nás všeobjímající, gradující temnotou velkoměsta. Pro mě druhý vrchol setu. V sólu, jež půlí skladbu, hrál principál Johannes Persson dobré tři, čtyři minuty na kopáku jedné z bicích souprav a s pohledem upřeným do publika si svůj part řádně vychutnával.
Setlist Cult of Luna:
01. The Sweep
02. Light Chaser
03. Following Betulas
04. I: The Weapon
05. Ghost Trail
06. Vicarious Redemption
07. Dark City, Dead Man
08. Passing Through
09. Disharmonia
10. In Awe Of
Vyjma téhle nevšední pózy měl v lásce i postávání na odposlechu a co chvíli se nade mnou pohupoval, třímajíc kytaru v ruce. V tomhle ohledu se ale příliš neupejpali ani zbylí kytaristé a ždímali ze sebe, co to dalo – alespoň co jsem měl tu čest zahlédnout, jakože jsem byl většinu setu spíše ponořen sám do sebe, než abych příliš vnímal, co se kolem mě děje. Zkoušet vnímat něco víc než hudbu a to, abych hlavou sem tam nešvihl o odposlech, bylo dost pracné samo o sobě – ač show na pódiu za občasný pohled rozhodně stála, osvětlení bylo výborné.
Závěr večera byl pak v roli tří skladeb. Pomalá, zasněná balada “Passing Through” byla jen předehrou k finále, před gradiózní “In Awe Of” se však vešla ještě kratičká mezihra “Disharmonia”. Pokud mohli z celé své diskografie Cult of Luna vybrat závěrečnou skladbu, lépe udělat nemohli. Silné riffy, melodické vřeštění kytar a naprosto strhující závěr, kdy nezbylo, než se pod sílou skladby prohnout v zádech a nechat ji na sebe dopadnout v celé své velikosti. Výborná tečka za postupně gradujícím večerem. Bouřlivý aplaus, konec hodinu a půl, snad hodinu a tři čtvrtě dlouhého setu, jenž byl kromě nemocného začátku nacpaný dechberoucími momenty jako málokterý jiný.
I tak ale nebyl bezchybný. První vada na kráse je zcela mimo možnosti kapely, totiž lidi. Třeba vedle mě stál podivín, který za celou dobu téměř nehnul brvou, vopruz mu koukal z očí a očividně mu jen slušnost bránila, aby se začal dloubat v nose (prostě na přesdržku, aby takoví lidi byli v první brázdě). A takových existencí tam dle ohlasů přátel bylo povícero. Co se ale týče kapely samotné, pořád se mi v jistých ohledech více líbilo vystoupení na loňském Brutal Assaultu. Intenzita celého setu srovnatelná s opravdu velmi krátkým setkáním na festivalu v Josefovské pevnosti, ale i přes osobní kontakt s publikem, mi prostě chyběo velké podium, pro které se snad Cult of Luna narodili. Stejně jako druhá hodina ranní, kvalitní alkohol v krvi, přeprška před vystoupením a slabé mrholení během něj. Blízkost přírodním živlům a nespoutaná volnost, kterou si s jejich hudbou niterně spojuji. Čímž nechci pražskou zastávku vyloženě shazovat, protože i přes řadu kvalitních akcí je bezkonkurečně koncertem roku, který jen tak něco nepřekoná. I přes těch pár nedostatků plynoucích ze srovnání s předchozí zkušeností.
Není to moc dávno, co se zde objevil report z koncertu Diabolical a dalších, na který jsem se vydal do plzeňského klubu Parlament. A když uz jsem tam vážil cestu, byla by skoda nevyužít příležitosti a trochu nevyzpovídat Carla Stjärnlöva, kytaristu Diabolical. Z Carla se vyklubal příjemný a navzdory pokročilé hodině sdílný chlapík, a tak se náš rozhovor protáhl skoro na hodinu, během které jsme si popovídali o turné, aktuální desce “Neogenesis”, angažmá v Devian, opíjení se na Brutal Assaultu a dalších zajímavých tématech…
Takže – jaký byl koncert?
Bylo to vážně pěkný, díky. Je to malý klub, ale publikum do toho dost šlo. Vážně pěkná atmosféra.
Hádám, že to bylo podstatně lepší než loni v Praze…
(smích) Jo, to nebyl úplně nejlepší koncert.
Loni jste odjeli první dvě části turné, letos jedete další dvě. Zaznamenali jste nějaké velké rozdíly, třeba v návštěvnosti, když je teď “Neogenesis” venku?
Jo, je to trochu odlišné. Musím říct, že je to naše zatím nejúspěšnější album a všímáme si toho, když na koncertech mluvíme s lidmi a tak. Opravdu nás to těší, že lidé reagují tak pozitivně.
Máš z obou částí turné nějaké výjimečné vzpomínky? Zažili jste něco speciálního, nebo to bylo/je jen takové normální turné?
Myslíš z těch dvou turné, co jsou teď, nebo…
Ne, i s tím před rokem…
Hromadu. První část byla vážně zkurvená, protože se náš autobus podělal šestnáctkrát. Každý den jednou! Je to šílené. Měli jsme tolik problémů, museli jsme si najímat nové autobusy a auta a pendlovat mezi městy a opravnami, odcházely brzdy… Na cestách máme rádi nějaké to vzrušení, ale tady jsme nevěděli, jestli to přežijeme (smích), jestli zvládneme dorazit na další koncert – ale bylo to také úspěšné turné, protože jsme kvůli autobusu nemuseli nic rušit, odehráli jsme všechny koncerty, byl to prostě úspěch. Teď po roce si pamatuješ už jenom to dobré.
Na tomhle turné zatím žádné problémy s autobusem nemáme [zaklepe na stolek] a v porovnání s předešlou šňůrou jde všechno mnohem snáze. Akorát našeho řidiče sebrala polská policie kvůli drogám. Než jsme se nalodili na trajekt, tak ho pár hodin testovali, ale nakonec ho propustili. Na drogách samozřejmě nebyl.
Ohledně toho pražského koncertu, měli jste někdy ještě nižší návštěvnost? Hráli jste třeba někdy po pět lidí nebo tak něco?
Jo, tyhle věci se čas od času stávají, a to z různých důvodů. Občas promotér jednoduše podcení přípravu a lidé nevědí, že bude nějaký koncert. Jindy se zase sejde víc koncertů v jeden den. Myslím, že je to dnes větší soutěž, víc a víc kapel koncertuje a lidé mají větší výběr, takže se rozprchnou na víc koncertů, což obecně znamená nižší návštěvnost. Je třeba extra úsilí, abys přilákal lidi na koncert.
Může taková nízká návštěvnost nějak ovlivnit vaši show nebo se vždy snažíte o maximální výkon?
Posuď sám, byl jsi tam (smích).
Bylo to samozřejmě skvělé (smích).
Díky, díky. Vždycky se snažíme zahrát co nejlépe. Občas přijde pět lidí a těch pět lidí si to může užít, nemusí jim to být ukradené, takže pro ně musíš stejně zahrát. A nakonec na to vždycky můžeš nahlížet jako na cvičení pro případy, kdy na tom opravdu záleží, kdy přijde hodně lidí.
Co se týče supportu, vybíráte si takové kapely sami, nebo to dělá váš label?
Ne, máme v tom zásadní slovo. Vybíráme podle různých hledisek. Některé z těch kapel jsou staří známí jako Souldrainer, se kterými jsme u stejného labelu; pak jsou tu Facebreaker, které známe z dřívějška. Hráli jsme s nimi loni ve Stockholmu a jsme staří známí s jejich zpěvákem, který také odjel turné s naším zpěvákem a jeho druhou kapelou Demonical. Někdy to jsou kapely, které známe z dřívějška, které máme rádi, třeba jsme přátelé a také to jsou dobré kapely. A pak jsou tu ty náhodné kapely, které najdeme a nic o nich nevíme. Hodně takové vhodné kapely hledám online a například na tomhle turné jak ButWeTryIt, tak Nemost vyhovují prakticky skvěle – mají venku nová skvělá alba a také mají na turné zájem.
Když jste loni poprvé vyrazili do Evropy na podporu nového alba, “Neogenesis” mělo vyjít během pár týdnů, ale pak bylo jeho vydání odloženo asi o pět měsíců. Co bylo důvodem toho odkladu?
[Na chvíli se odmlčí, pak se rozesměje] Upřímně jsem zapomněl. Popravdě, už si to ani moc nepamatuju. Pracovali jsme na tom tvrdě a žádá si to hodně plánování, aby to bylo úspěšné album. A jak jsme se blížili deadlinu dokončení alba, nahromadila se nám spousta věcí. A bylo to rozhodnutí labelu – a bylo to dobré rozhodnutí – posunout vydání o pět nebo šest měsíců, protože jsme tak dostali čas udělat všechny přípravy k vydání, které jsme chtěli udělat – natočit video, provést pořádnou propagaci… Bylo to opravdu ku prospěchu věci, i když se to pak časově rozešlo s prvním částí turné, což bylo docela na hovno. Ale dát lidem vědět, že existujeme, a dalším, že chystáme nové album, je také důležité, takže si myslím, že jsme těmi prvními turné odvedli kus dobré práce.
Teď, když je “Neogenesis” venku něco přes půl roku, jste spokojeni s výsledkem?
Jo, jo, jsme opravdu spokojeni. Jak po umělecké stránce, tak kvůli tomu, že se nám podařilo dosáhnout, čeho jsme s tímhle albem dosáhnout chtěli. Není moc toho, co bych chtěl udělat jinak nebo co by se nepodařilo udělat podle představ. Jasně, je tam pár drobností, ale toho by si stejně nikdo nevšiml. A je jich tam mnohem méně než kdy dřív, takže ano, jsme spokojení. Také jsme spokojení s odezvou, která se nám zatím donesla, a vypadá to, že se ta hromada práce vložené do alba vyplatila a lidé vědí, že je to vysoce kvalitní na všech úrovních, a oceňují to.
Takže lidem se album líbí. A recenze jsou také pozitivní?
Ano, jsou. Nevím o tom, že bychom dostali jediné špatné hodnocení. Schovávám si všechna hodnocení, tak jsem je jednou dal dohromady, udělal z nich průměr a vyšlo mi 82 %. To bylo asi ze 30 recenzí. Doufám, že přibudou další.
Album vyšlo na klasickém jewelcase CD a jako digibook. Přemýšleli jste o jeho vydání také na vinylu?
Jo, jasně že jsme o tom přemýšleli. A možná ho také někdy na vinylu vydáme, ale soustředili jsme většinu úsilí na vydání mediabooku. Nemůžu s určitostí říct, že vinyl vydáme, ale hodně o tom diskutujeme, to je fakt.
V poslední letech jde o hodně populární formát…
Rozhodně souhlasím. CDčka už skoro ani nekupuju a takřka všechno beru na vinylech.
“Neogenesis” jste nahrávali v Necromorbus Studios, což je na jednu stranu proslulé studio, na druhou stranu je známé jako spíše black metalové studio. Spoustu black metalových kapel zde nahrává… mohlo to nějak ovlivnit zvuk alba?
Popravdě ne, protože Necromorbus vedli dva lidé – náš zpěvák a ještě jeden člověk a zejména ten druhý člověk pracoval s Watain a podobnými black metalovými kapelami, kvůli kterým se o Necromorbus smýšlí jako o black metalovém studiu. Naproti tomu Sverker, náš zpěvák, má širší záběr a veškeré zásluhy za zvuk alba patří jemu. V Necromorbus ale už nepracuje a zakládá vlastní studio. To studio se jmenuje Wing Studios a vzniká právě teď, když jsme na cestách, takže to bude ještě zajímavé. Mít Sverkera v kapele je velké štěstí, pokaždé jsme měli luxus dělat pre-produkci ve stejném studiu jako vlastní nahrávání. A myslím, že v dohledné době budeme ve Wing Studios dělat pokusné králíky, hodně tam nahrávat a testovat nové prostředí.
Co se stalo, že Sverker opustil Necromorbus? Vím, je to spíš otázka na něj, ale…
Ano, to je spíš na něj. Ale myslím, že to pro něj bude dobrá věc, že bude nezávislý; pro něj i pro nás to bude velmi přínosné.
Teď si trochu popovídáme o té knize, “Neogenesis”. Takový formát je pořád hodně vzácný, i když kapely dělají všechno možné, aby přilákaly nové posluchače. Předpokládám, že to celé byl tvůj nápad…
Jo, byl to můj nápad. Nosil jsem ho v hlavě už hodně let a docela mě překvapilo, že nikdo zatím nepřišel s něčím takovým nebo alespoň ne v takové podobě jako my. Původní myšlenka vznikla, když jsem se před lety bavil s kamarádem o tom, jak klesají prodeje hudby. Pak jsme přešli na prodej knih, řešili, proč se knihy prodávají pořád dobře a najednou bum – proč neudělat kombinaci CD a knihy? Původně byla motivem snaha postavit se klesajícím prodejům hudby, ale když jsme na tom začali pracovat, brzy nám došlo, že to není něco, na čem by se dala postavit publicita, jako třeba když… nevím, když Rammstein nechali vyrobit robertky podle vlastních čůráků nebo Mastodon a jejich holografické zlaté hlavy, nebo co to sakra bylo…
Takže je to spíš umělecké prohlášení?
Jasně, musí to ovlivnit i publicitu, ale vzhledem k objemu úsilí, které jsme do toho vložili, jsme tomu museli být umělecky oddaní na 100 %.
O tom, co jsme udělali, bych mohl sepsat článek, ale v zásadě jsme napsali knihu a podle ní jsme nahráli album, které je tak trochu soundtrackem té knihy. Každá skladba je propojená s jednou kapitolou a cílem je rozšířit zážitek z hudby. Takže tady máme knihu, muziku a jejich kombinace by měla být něčím větším než jen prostým součtem těchto dvou jednotlivin.
Na začátku jsem začal hledat spisovatele, který už publikoval a který by s námi chtěl spolupracovat, protože jsem to nechtěl psát sám, protože se považuji za pomalého spisovatele, trvalo by to věky, nejsem v psaní zběhlý a tak dále. Hledání vhodného člověka zabralo většinu roku a z různých důvodů jsme nikoho nenašli. Jeden nebyl k dispozici, dalšího to dostatečně nezajímalo, jiný zase neměl talent, prostě to nevyšlo. Takže nakonec došlo k tomu, co se u takových výzev stává – musel jsem to udělat sám. Takže jsem začal brát lekce tvůrčího psaní u publikované švédské spisovatelky Jorun Modén, která napsala mimo jiné knihu “Samael” – jako ta kapela, protože je to její oblíbená kapela (smích). Ta knížka je také fikce, je to fantasy kniha, ona sama je metalistka, takže bylo jednoduché najít společnou řeč nad tím, co chceme u toho alba udělat. Takže jsem s ní spolupracoval, učil se psát a postupně jsme začali pracovat na novele i na skladbách.
Jak reagoval label, když jste přišli s tímhle nápadem?
Podpořili to, což pro nás bylo velké štěstí. Vlastně většinu doby, co jsme to s nimi řešili, s tím neměli problém. [následuje věta, které absolutně není rozumět] To bylo vážně hezké a podporovali nás celou dobu.
To by asi každý label neudělal…
No, měli jsme prostě štěstí (smích).
Krom ukázek z knihy na vašich webových stránkách jsem nikde nenašel žádné texty, které by osvětlily příběh celého konceptu. Zkus mi o tom povědět víc. Samozřejmě nemusíš vyzrazovat všechno, stačí nějaké náznaky příběhu nebo principy světa, v němž se odehrává.
Na první pohled je to postapokalyptický příběh o konci světa. Točí se okolo hlavní postavy, člověka jménem Neos, který apokalypsu přežije a v zásadě se snaží najít svou vlastní cestu nebo novou cestu tímto světem po konci světa. Takže to můžeš číst jako normální příběh, pokud o tom moc nepřemýšlíš, ale když hledáš mezi řádky, najdeš v tom několik myšlenek, nad kterými jde přemýšlet.
Takže je to jedna velká metafora?
Jo. Je v tom hodně symbolismu a filosofie a také texty skladeb to možná pojímají z trochu jiné perspektivy, ale zároveň se drží příběhu, takže je všechno propojené – vlastní text, texty skladeb, hudba…
Kde jsi pro celý ten koncept bral inspiraci?
Myslím, že to celé začalo naší předchozí tvorbou. Vždycky jsme na našich starších albech trochu flirtovali s apokalypsou – na albu “A Thousand Deaths” je celý artwork trochu v apokalyptickém duchu, je tam song “Children of the Mushroom Cloud”, na albu “The Gallery of Bleeding Art” máme zase skladbu “Extinction”, která je o jaderné válce a konci lidské civilizace a v jejímž textu se dokonce objevuje název nového alba – “Neogenesis”. Takže jsme s tím vždycky koketovali a krom toho jsem také velký fanoušek apokalyptické a postapokalyptické fikce, takže bylo celkem přirozené vydat se touhle cestou. Krom toho tak nějak očekávám, že během dekády nebo dvou proběhne nějaká taková revoluce. Myslím, že se prostě všechno rozpadne – ne, že obloha vzplane nebo něco na způsob biblické apokalypsy, ale myslím, že se naše společnost dostane do bodu, když už nebude možné žít na Zemi stylem jako doposud. To je něco, co mi pořád sedí někde hluboko v hlavě, jak všechno dojebáváme. A myslím, že i tyhle myšlenky poháněly proces vzniku “Neogenesis” na určité vědomé i nevědomé úrovni.
Hádám, že kniha může fungovat sama za sebe i bez alba. Je k dostání také samotná?
Kdepak. Zvažovali jsme, že ji vydáme jako paperback jen s digitálním downloadem alba, takže kniha by byla jedinou fyzickou věcí, kterou by člověk dostal. Kdyby byla poptávka, mohli bychom to takhle udělat, ale v současnosti samotná kniha nevychází.
Jako spisovatel – píšeš často? Říkal jsi, že to zabere hodně času něco napsat…
Tíhnu k tomu dělat věci v určitých intenzivních obdobích. Muziku třeba neskládám několik měsíců a místo toho píšu. [další nesrozumitelná věta] Co jsme dodělali “Neogenesis”, tak jsem měl krátkou přestávku a trochu psal, a až se usadí dění okolo turné, asi zase něco napíšu, ale jak říkám – jsou to takové krátké a intenzivní intervaly.
Hádám, že apokalypsa je tvoje oblíbené téma, ale máš i nějaká další, o kterých píšeš?
Myslím, že je obecně zajímavější číst příběh s více vrstvami, ne jenom příběh bez hloubky, kde je všechno naservírováno polopatě, ne jenom jednoduchý příběh, který čtenáře nezaujme na několika úrovních. Je mnohem zajímavější, když musíš přemýšlet o tom, co se děje v různých vrstvách příběhu. To samé platí u muziky a u způsobu, jakým my píšeme muziku. Když si poslechneš “Neogenesis” i starší alba, slyšíš, že to nejsou žádné jednoduché punkové songy o třech akordech, kde to, co slyšíš napoprvé, slyšíš už pořád, protože když posloucháš pozorně, jsou tam všude detaily, vrstvy a další věci, které objevuješ s každým dalším poslechem.
Ty nejen píšeš a skládáš muziku, ale také děláš grafiku – stvořil jsi artwork “Neogenesis” i pro starší alba… Dělal jsi nějaké další artworky pro jiné kapely?
Jo, dělal jsem artwork pro kamarády a jejich rockovou kapelu a také layout pro poslední album Souldrainer, ale co jsem vytvořil pro Diabolical je můj zatím největší projekt.
Předpokládám, že se zabýváš zejména digitální grafikou. Děláš po grafické stránce taky něco jiného?
Vlastně to začalo, když jsem byl mladý a než jsem začal dělat muziku nebo objevil metal. Chtěl jsem být ilustrátorem komiksů a nějakou dobu jsem to dělal, což obnášelo spoustu kreslení a malování, ale pak přišly počítače a já se k tomuhle odvětví klonil víc a víc, protože je tak pohodlné mít možnost vrátit tah. To u olejomalby nejde, tam je to ve stylu: “Ale ne, udělal jsem chybu, teď to musím předělávat tři dny”, ale ve Photoshopu je to akorát “Ctrl+Z, Ctrl+Z, a je to!” (smích)
Co se týče tvého multiinstrumentalismu – hraješ na kytaru, u Diabolical jsi dřív hrál na bicí, u Devian zase na baskytaru… Na kolik nástrojů vlastně hraješ?
Je to stejné, jako když jsem se učil psát kvůli “Neogenesis”. Vždycky dělám to, co je potřeba udělat. Důvod, proč jsem začal hrát na bicí… když jsem byl teenager, začali jsme v mém rodném městě kapelu a já byl jediný, kdo mohl hrát na bicí, takže jsem hrál na bicí, a když jsme pak potřebovali nového kytaristu a nemohli jsme žádného najít, naučil jsem se, jak zahrát komplikovanější věci, které jsem v té době nezahrál. Takže prostě dělám, co je potřeba.
Máš nějaký oblíbený nástroj?
Občas mi chybí hraní na bicí, to můžu říct upřímně, ale dneska jsem vážně mizerný bubeník (smích) a musel bych pár měsíců cvičit, abych se dostal do formy. V současnosti jsem spokojený s hraním na kytaru. Všechny nástroje mají svoje výhody a typické vlastnosti, které mám na nich rád, ale teď jsem naprosto spokojený s kytarou.
Zpíváš také doprovodné vokály. Napadlo tě někdy, že bys někde zkusil dělat hlavního zpěváka?
Nevím, uvidíme, moc jsem o tom nepřemýšlel. Ve skutečnosti jsem zpíval loni během druhé části turné. Sverker měl docela velké potíže, musel do nemocnice na operaci týden předtím, než jsme na šňůru vyjeli, takže nemohl jet s námi a já jsem se musel postarat o vokály. Měli jsme dost málo času, tak jsem mezi sebe vzali Harrise z Warheim, který se přidal na kytaru, protože je to skvělý kytarista a nebylo pro něj těžké naučit se naše skladby, než abychom hledali vokalistu, který by se musel učit texty, zatímco já jsem je už znal. Tohle tedy je moje dosavadní kariéra hlavního zpěváka, ale jak sám slyšíš [rozhovor se odehrál po koncertě – pozn. redakce], i teď mám hlas trochu podrážděný, takže moje technika není úplně úžasná a budu muset víc trénovat. Sice teď trénuju hodně, protože pořád hrajeme, ale stejně se mám jako zpěvák ještě hodně co učit, takže mi doprovodné vokály vyhovují.
Teď si trochu popovídáme o Devian. Jak ses k nim vlastně připojil?
No, byl jsem v kontaktu s Tomasem, který tam hrál na kytaru a teď je v Dark Funeral. Byli jsme několik let přátelé, po síti jsme hodně řešili muziku a vyměňovali si nahrávky našich kapel a v jednom momentě se mě prostě zeptal, jestli bych se k nim nechtěl přidat. Bylo to hned potom, co se jejich předchozí basák – Roberth z Facebreaker a Scar Symmetry – připojil ke Scar Symmetry, takže neměli basáka a jednoduše se mě zeptal. Bylo to v době, když jsme s Diabolical nebyli tak aktivní, takže jsem si řekl: “Oukej, můžu s nimi odjet pár koncertů, nemám žádné velké závazky.” Tak jsme těch pár koncertů odehráli, odjeli jsme turné s Deicide a Vader a mně začalo docházet, že mám rád ty chlapy i jejich muziku, a tak jsem se stal stálým členem. Po několika letech jsme ale kapelu bohužel uložili ke spánku.
Možná jsou to jenom drby, ale slyšel jsem, že jste měli problém s hledáním labelu pro vydání třetího alba. Co bylo tedy důvodem rozpadu Devian?
Vždycky je obtížně udržovat kapelu v chodu a my jsme dospěli do fáze, kdy příliš mnoho členů Devian cítilo, že nemají zájem investovat do kapely tolik úsilí, jako je třeba. V Diabolical k tomu máme úplně odlišný postoj, protože jsme se vždycky tvrdě rvali a snažili se kapelu pozvednout výš. Jsme na scéně už skoro dvacet let, jsme zvyklí dělat si věci po svém, tvrdě makat a nebýt závislí na externích věcech jako labely nebo management.
S Devian jste pracovali na třetím albu, když to kapela zabalila. Jak daleko jste se s tím albem dostali?
Měli jsme pár skladeb ve fázi pre-produkce a byli jsme celkem blízko nahrávání, ale nedošlo na to.
Schovali jste si staré nápady, abyste je mohli vydat v budoucnu, ať už pod Devian nebo pod nějakým dalším projektem, nebo jste je prostě zahodili?
Myslím, že jsme něco z toho vydali online, když měl MySpace ještě nějaký smysl, ale pochybuji, že se ohledně té kapely ještě něco stane. S Tomasem i Emilem jsme pořád dobří přátelé a nebránil bych hraní s kterýmkoli z kluků, protože jsme si to tehdy vážně užívali, ale nemyslím si, že se kapela někdy vrátí.
Pokud vím, na prvních dvou albech Diabolical ses nepodílel. Jak se ti líbí?
Samozřejmě je složité cítit se navázaný na něco, co jsi nepomáhal tvořit, ale i tak je mám rád a máme společnou historii, protože ze starých alb hrajeme. Pochopitelně mám ale silnější vztah k novějším albům, kterých jsem součástí. To je myslím přirozené, řekl bych. Ale když jsme třeba dneska hráli “Children of the Mushroom Cloud”, v naší současné sestavě zní trochu jinak, takže původní studiová verze je takový dokument, že i se stejnými skladbami jsme dnes někde jinde.
Když nepočítám živák “Ars Vitae”, za čtrnáct let od vydání prvního alba vyšly pouze čtyři řadovky Diabolical. Proč to trvalo a stále trvá takovou dobu, než vydáte něco nového?
Jedna věc je, že jsme velcí perfekcionisti a nechceme vydávat žádné polosračkoidní věci. Dáváme tomu tolik času, kolik je třeba, aby to bylo co nejlepší a podle našich představ. To je jedna věc. A potom jsme měli v určitých obdobích problémy s lineupem a trvalo nám roky dát dohromady dnešní sestavu – stabilní sestavu lidí, kteří jsou navzájem přátelé a dovedou efektivně spolupracovat na dosažení společného cíle. Také jsme měli roky problémy s labely. To bylo šílené. Jednou jsme už skoro s jedním labelem podepsali, ale pak jejich kancelář vytopily záplavy… Přírodní katastrofy – vypadalo to, že se všechno spiklo proti nám, takže to jsou ty hlavní důvody, proč nám to trvá tak dlouho. Ale dneska také není trendem dělat věci pomalu a pečlivě, ale naopak čím dál rychleji a rychleji, a já si nejsem jistý, že je ve vydávání muziky, jak jsme to dělali léta, nejlepší, aby se tyhle moderní trendy projevovaly. Nevím, třeba začneme experimentovat s rychlejším vydáváním – teda kromě vydávání knih, což jde v našem případě ještě pomaleji…
Kromě dema, které nepočítám, jste nahráli jen jediné EP – myslíte, že v budoucnu vydáte nějaké další EP nebo třeba singl?
Problém… nebo problém – jde o to, že když vydáš album, dostane se mu mnohem větší mediální pozornosti než EP nebo singlu, protože to v očích tisku i fanoušků nejsou tak zásadní počiny. Do EP musíš vložit skoro stejně úsilí jako do alba, ale oplátkou toho nedostaneš tolik, řekl bych, a to je problém. Chtělo by to změnu ve vnímání neřadových počinů ze strany tisku a fanoušků.
Když jsem poslouchal všechna alba Diabolical, připadá mi, že jde o poměrně sofistikovaný druh death metalu, ale “Neogenesis” na mě působí ještě více sofistikovaně. Je zlověstnější, intenzivnější… Kam myslíš, že povede další vývoj vaší muziky? Bude to nadále pokračovat v přibližně stejných kolejích, nebo chystáte něco jiného?
Zatím nevím jistě. Máme už nějaké nápady a několik nových skladeb, ale nevím, jestli ten materiál skončí na příštím albu. Myslím, že ten evoluční proces bude ještě chvíli trvat, než budeme vědět, kam se vydáme. Ale neřekl bych, že to bude nějakým způsobem jednodušší. Určitě zůstaneme na podobné úrovni sofistikovanosti, ale nevím, jaký bude konečný výraz.
“Neogenesis” je se všemi těmi věcmi okolo knihy a dalšími záležitostmi hodně ambiciózní počin. Plánujete něco obdobně ambiciózního?
Teď, když jsme zrealizovali takhle ambiciózní projekt je těžké přemýšlet o tom, že bychom se měli vrátit k něčemu “normálnímu”, takže uvidíme, s čím přijdeme příště.
Death metal je dost konzervativní žánr, ale přesto se v něm najde řada kapel, které posouvají hranice a používají různé neortodoxní přístupy, nebojí se melodií – stejně jako vy, samply, je toho hromada… Narazili jste někdy na stížnosti rozlícených fanoušků, že ničíte čistotu žánru nebo tak něco?
Ne. Rozhodně existují různí puristé s názorem, že všechno prostě musí být oldschool death metal [proneseno úplně božím přízvukem], ale když obecně srovnáš metal s ostatními žánry, objem experimentů a snahy o obsažení něco nového jako třeba smyčcových orchestrů, sborů, kláves, ženských vokálů, čistých vokálů a tak dále je zde mnohem větší než jinde, v jiných stylem je to vzácnější. Metal je v obecném smyslu dost experimentální žánr, takže si nemyslím, že, by na nás měl být někdo nasraný, protože boříme nějaká pravidla metalu.
Fajn, blížíme se k závěru. Z našeho českého úhlu pohledu je Švédsko v podstatě metalovou velmocí – obzvlášť co se týče death metalu. Vnímáš to stejně?
Samozřejmě máme vlivnou metalovou historii; myslím, že je to něco, s čím jsme vyrostli a co nám dává sílu a vědomí, že máme dar, že jsme dobří v hraní metalu. Všude okolo nás jsou úžasní metalový hudebníci – například náš kytarista několik let bydlel vedle Fredrika Åkessona z Opeth a bral u něj lekce kytary. Je to takové: “Zdravíčko, sousede!” Máme velké metalové umělce doslova o dveře vedle. Švédsko je malá země, takže když se na scéně pohybuješ, znáš ty lidi a nabaluje se to jako sněhová koule. Takhle to jde pořád dál a nevypadá to, že by se na tom mělo něco změnit.
Myslíš, že je ve Švédsku metalová kultura nějak začleněná do celkové národní kultury? Třeba v Norsku hráli Satyricon na otevíracím ceremoniálu nějaké sportovní události, vystupovali v oblecích a lidé nebyli nijak šokovaní – prostě kapela…
[začátku věty není rozumět] …jak je Švédsko ve skutečnosti nakloněné metalu. Například pár měsíců zpátky se v jedné ranní televizní show, kterou ve Švédsku máme, řešilo nové album Behemoth, takže bych řekl, že ve Švédsku je určitá úroveň přijímání metalové kultury a obeznámenosti s ní, jaká třeba jinde není.
S tím se asi žije docela příjemně…?
No, nestěžuju si (smích).
Asi poslední téma. Omlouvám se, je to trochu klišé… V České republice jste v uplynulých letech hráli několikrát – seznámili jste se s nějakými místními kapelami?
Eeeehm… vím, že jsme byli v kontaktu… minimálně naše booking manažerka Dagna komunikovala třeba sHypnos, pak je tu skvělý promotér dnešního koncertu Honza, který také dělá Phantoms of Pilsen a který má kapelu. Zapomněl jsem, jak se to vyslovuje… Pany…
Panychida…
Přesně. Co dál? Před třemi lety jsme hráli s Ador Dorath, hrali před námi… Jsou tu další dobré české kapely a stále se objevují nové. Kupříkladu jsem zrovna objevil Cult of Fire, kteří nedávno vydali nové album, to je opravdu skvělý materiál, takže jo, jsou tu hodně zajímavé české kapely.
Takže se ve světě ví, že tu máme nějaký metal a že to není špatné?
Jo jo, jasně!
Když jste tu byli tolikrát, měli jste čas se tu trochu porozhlédnout, nebo jste jenom přijeli do klubu, odehráli koncert a zase pokračovali?
Určitě. Loni jsem šest měsíců bydlel v Polsku a jeli jsme se na pár dní podívat do Prahy. Hodně jsme pili a užívali si prozkoumávání města. Dneska jsme sice neměli moc času, ale stejně jsme si udělali krátkou vycházku okolo náměstí a tak… Českou republiku mám vážně rád, je tu moc příjemná atmosféra. Těžko se to popisuje, ale ta atmosféra je tu opravdu fajn a jsem tu pokaždé rád. Také tu máte jeden z mých oblíbených festivalů – kde jsme bohužel zatím nehráli – Brutal Assault, což je… Loni to byl jeden z mých nejlepších festivalových zážitků vůbec – byl jsem tam v jednom kuse ožralý (smích).
…až na to počasí, které bylo strašné. Málem jsem se tam usmažil.
Fakt? Už si ani nepamatuju.
Bylo snad 40°… první dva dny to bylo strašné…
No, já si to užil. Opíjeli jsme se v backstagi většinu festivalu, bylo tam spousta piva zdarma a jeden z nás si objednával: “Osm piv prosím!” Přišel ke stolu, všechno to rozlil a hned: “Šestnáct piv!” (smích). Jo, to byla vážně sranda a doufám, že se nám tam podaří někdy brzo zahrát. A dobrá zpráva je, že u vás brzo budeme hrát na festivalu – na Phantoms of Pilsen.
To je pro mě docela překvapení. Loni tam hrál Sverker s Demonical, letos tam bude hrát s Centinex a k tomu ještě Diabolical… To je super – jak se těšíte?
Těšíme se hodně.
V nějakých zákulisních drbech jsem zaslechl, že se v Evropě o tomhle festivalu ví a že tam kapely chtějí hrát… Víte o tom?
O Phantoms?
Jo.
Jo, protože jsme tu několikrát hráli a taky jsme pár let v kontaktu s Honzou, takže my o tom víme…
Tak doufám, že se uvidíme na Phantoms. Interview je u konce a za mě bylo super, takže díky za něj!
Ohledně toho pražského koncertu, měli jste někdy ještě nižší návštěvnost? Hráli jste třeba někdy po pět lidí nebo tak něco?
