Archiv štítku: SWE

Švédsko

Recenze

Yuri Gagarin – At the Center of All Infinity

Napsat komentář
Yuri Gagarin - At the Center of All Infinity
Země: Švédsko
Žánr: space / psychedelic rock
Datum vydání: 2.12.2015
Label: Kommun2 Records

Tracklist:
01. The New Order
02. Cluster of Minds
03. In the Abyss
04. I See No God Up Here
05. At the Center of All Infinity
06. Oblivion

Hrací doba: 40:19

Odkazy:
facebook / bandcamp

Není to zas tak dávno, co jsme se zde poprvé setkali se švédskou skupinou, jež se pojmenovala dle jednoho z nejslavnějších kosmonautů naší historie, Jurije Gagarina, který je znám jakožto první člověk, jenž vzlétl do vesmíru. Yuri Gagarin, jak si ona kapela říká, totiž v září vydali dvouskladbové sedmipalcové EP „Sea of Dust“, na nějž jsme si svého času posvítili v minirecenzích. „Sea of Dust“ by však šlo svým způsobem brát jen jako takovou upoutávku na druhou dlouhohrající desku Yuri Gagan, která vyšla o pouhé tři měsíce později, byť ani jedna skladba z EP, tedy titulní „Sea of Dust“ a „Psychological Discontinuity“, se na novince nenacházejí.

Yuri Gagarin vydali svůj bezejmenný debut v říjnu 2013 a představili se na něm jakožto instrumentální a vlastně typicky space rocková kapela. Čtyři délemetrážní skladby, psychedelická atmosféra jiných galaxií, komiksově vesmírná grafika a navzdory debutovému statusu parádní trip. Ve stejném duchu samozřejmě pokračuje i čerstvá novinka „At the Center of All Infinity“ – hudební stránkou počínaje, opětovně krásnou malovanou obálkou s vyobrazením jiného světa z kosmických dálav konče.

Nicméně, to pokračování jsem nemyslel v pejorativním slova smyslu. Tohle přece jenom nejsou žánry, od nichž by člověk vyžadoval a vyhledával nějakou třeskutou originalitu – když si pouštím tohle, chci slyšet hutnou zdrogovanou atmosféru a to třeba mně osobně ke štěstí bohatě stačí. A Yuri Gagarin tohle bez problémů zvládají, takže pokud jste na to podobně jako já a libujete si v rockové psychedelice, můžeme si hned na rovinu říct, že „At the Center of All Infinity“ a tvorba téhle skupiny obecně za pozornost stojí.

Pokud v tomhle oboru nejste úplní začátečníci, pak už po předchozím odstavci jistě tušíte, co od té nahrávky očekávat. Základem je samozřejmě tepající rocková rytmika, jejíž opojnost je hlavním zdrojem veškeré té psychedelie. Yuri Gagarin tohle základní žánrové pravidlo znají a dle všeho i uctívají, takže i na „At the Center of All Infinity“ hraje nerozlučná dvojka baskytary a bicích hlavní roli a stará se o to, aby posluchače obklopily hvězdné mlhoviny. Druhou nepostradatelnou složkou je pak samozřejmě zdrogovaná sólová kytara, jež poletuje všude okolo a střílí uječené kytarové výjezdy, které jako by přiletěly z hudební scény před pár dekádami.

Oproti tomu rytmická kytara hraje roli spíše doplňku, ačkoliv se musí nechat, že její hard rockové, leckde skoro až zmetalizovaně špinavé riffy jsou rovněž příjemné. Posluchače však v tomhle stylovém výseku jistě nepřekvapí ani ambientní intermezzo „I See No God Up Here“ nebo občasné výstupy zfetovaných pazvuků a efektů. Těch bych si osobně klidně nechal líbit ještě o něco víc, protože mě osobně tyhle věcičky vždycky bavily, a jak se ukazuje namátkou třeba v „Cluster of Minds“, Švédům jejich používání ani náhodou není cizí.

To ovšem nebylo myšleno jako výtka, jelikož i takhle ve své stávající podobě „At the Center of All Infinity“ hraje nádherně a dokáže si člověka obmotat kolem prstu. Žádné vrcholy nemám, protože úroveň desky je vyrovnaná, a pokud pominu zmiňovanou „I See No God Up Here“, pak žádná skladba význačným způsobem nevystupuje nad ostatní, a to ani v pozitivním, ani v negativním slova smyslu. Všechny jsou dostatečně silné na to, aby si je psychedelicky-pozitivní člověk mohl užít na výbornou. Jasně, třeba už jmenovaná „Cluster of Minds“ je šleha stejně jako titulní kousek „At the Center of All Infinity“, ale nechci je označovat za vrcholy, neboť bych tím automaticky trochu snižoval kvality toho zbytku, což rozhodně nechci. Ať už si totiž vezmu úvodní trip „The New Order“, třetí „In the Abyss“ s bravurní kytarovou prací nebo finální devítiminutový opus „Oblivion“, tak mě prostě ohromně baví všechny do jedné. Tomu se ovšem lze jen těžko ubránit, když po vás Yuri Gagarin pálí takové lahůdky, jako je třeba přes nekonečně dlouhé psychedelické kytarové sólo táhnoucí se většinou „Oblivion“, aby posléze vygradovalo k působivému klávesovému závěru.

Yuri Gagarin - At the Center of All Infinity

A od tvrzení, že mě baví každá píseň do jedné, je samozřejmě už jen kousek k tomu, aby člověka bavila i celá nahrávka. Jistě, „At the Center of All Infinity“ nevyhraje cenu za nejoriginálnější desku všech dob, ani to není veledílo, jež by změnilo váš náhled na hudbu, ale to přece není nutné vyžadovat úplně od každého alba. Zvlášť, když je to takováhle paráda s tak skvělou atmosférou.

Recenze

Witchcraft – Nucleus

Napsat komentář
Witchcraft – Nucleus
Země: Švédsko
Žánr: psychedelic rock / doom metal
Datum vydání: 15.1.2016
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Malstroem
02. Theory of Consequence
03. The Outcast
04. Nucleus
05. An Exorcism of Doubts
06. The Obsessed
07. To Transcend Bitterness
08. Helpless
09. Breakdown

Hrací doba: 69:46

Odkazy:
facebook

Švédští Witchcraft patří do té sorty kapel, které v posledních letech začaly oprašovat to největší retro ze 70. let. Vybraly si záměrně dobu, kdy se teprve rodil heavy metal na prvních albech Black Sabbath a velký vliv měly progrockové, potažmo psychedelicky rockové skupiny, které si naopak libovaly v atmosféricky dotažených a rozmáchlých kompozicích a tvořily tak jakýsi opak k zrovna vznikajícímu tvrdě kytarovému hnutí. A právě švédští Witchcraft jsou jednou ze skupin, které si na kombinaci rockové psychedelie s původním sabbathovským heavy metalem v doomovějším podání přímo libují a postavily na tom svojí kariéru.

Witchcraft, kteří aktuálně vystupují jako trojice, jsou jednou z prvních mladších kapel, které se k tomuto kroku odhodlaly, a nelze je tak obviňovat z cíleného vezení se na módní vlně, ačkoli to, že měli obdobný nápad o něco dřív, z nich nedělá žádné vizionáře, to si řekněme na rovinu. Parta kolem Magnuse Pelandera si poměrně rychle našla svůj vlastní poměr mixu výše uvedených hudebních žánrů, kdy v tom jejich převládá onen heavy / doom metal s utahanými kytarami, bublající baskytarou, která to tvrdí, a minimalistickými bicími, jejichž hra je prostá na nějaké výplně a přechody. Jsou to sice ty úplně nejobyčejnější prvky, jaké lze v této hudbě použít, ale ona se z toho nestala tak rychle klasika jen tak pro nic za nic. Tato formulka i po těch letech funguje minimálně stejně působivě jako před lety (pominu-li absenci legendárních skladeb, které by měly už takřka lidový status).

To bychom měli představeny spíše delší skladby, které Witchcraft umí jako málokterá banda podobného ražení, protože třeba na novince jsou čtvrthodinové opusy hned dva a jak „Nucleus“, tak „Breakdown“ jsou dost možná nejlepšími kompozicemi celé nahrávky. Obě totiž skvěle pracují s atmosférou a svými hypnotickými kytarovými plochami mě ihned strhly. „Nucleus“ je z obou spíše tou klasičtější rockovou skladbou, protože jakkoli se postupně vyvíjí, tak minimálně prvních pět minut je ve své podstatě procítěná hard rocková písnička, která však po chvíli přenechá své výsadní postavení experimentálnější gradaci se sbory, k nimž se v samém závěru přidá vokál hostující zpěvačky. Witchcraft se zklidní, nikam nespěchají a v takřka meditativní poloze pomalu usměrňují „Nucleus“ ke svému závěru a jedná se o velmi působivou formulku.

To „Breakdown“ je již od začátku zamýšlena v psychedeličtější rovině, protože postrádá motiv nebo rovnou celou pasáž, díky nímž by se o ní alespoň částečně dalo hovořit jako o přímočaré rockové věci. Těch 15 minut dusivé atmosféry není na poslech vůbec jednoduchých, a přestože se tam toho zas tak moc neděje, tak touto kompozicí vládne takový vnitřní neklid, že jsem byl při prvním poslechu neustále v pozoru, jestli se něco nezačne dít. Ono sice nic převratného nepřijde, protože postupná gradace je od počátku docela průhledná, ale přesto je to velmi silná skladba. Ten zmučený vokál Magnuse v prostřední části, který je plný agónie, nemá chybu a z „Breakdown“ činí v této pasáži velmi syrovou záležitost, jež je ohlodaná takřka na kost.

Může se zdát, že to nejlepší máme s odbytím těchto dvou věcí za sebou a že „Nucleus“ neobsahuje žádné další vrcholy, kvůli nimž by stálo za to si nahrávku se zájmem pustit. Tak tomu naštěstí není, protože oni Witchcraft umí samozřejmě i ty kratší, řekněme přímočařejší kompozice, jimž stále nechybí zatěžkaná atmosféra, ale díky čitelnější struktuře zaujmou jinými prvky. „The Outcast“ nezvykle zpěvným vokálem a hard rockově vyčnívající kytarou, „An Exorcism of Doubts“ a „The Obsessed“ zase sabbathovskými riffy a v druhém případě ještě výraznou rytmikou. Líbí se mi ten neučesaný feeling, jejž si i tyto kratší písně zachovávají a odlišují se tak třeba od Graveyard, kteří znějí samozřejmě ve všech ohledech stejně retro, ale pořád se zaměřují spíš na písničkovost svého materiálu a z toho plynoucí celkovou přístupnost. Witchcraft naopak znějí velmi syrově. Jedinou výjimkou budiž právě „The Outcast“, která je v tomto ohledu opravdu vyčnívající.

Asi vůbec nejvíc jsem si oblíbil úvodní „Malstroem“ a „An Exorcism of Doubts“, které jsou tak na půli cesty mezi vyloženě rozmáchlými kusy a naopak přímočařejšími písněmi, takže v sobě mají oboje. Hlavně ta těžká doomová nálada „Malstroem“ je skvělá a při poslechu jsem měl z kytary a dunící basy husí kůži. „An Exorcism of Doubts“ je velmi podobná, byť ne tak minimalistická a díky občasným změnám tempa člověk neustále neví, co přesně čekat. Ten riff s ochrannou známkou Tonyho Iommiho nemá chybu, a když to slyším, tak nevěřím, že jej Witchcraft neukradli někde z archivů v Birminghamu, odkud Iommi pochází.

Kdybych měl „Nucleus“ srovnávat přímo s předchozím „Legend“, které mám ze všech předchozích alb pořád v paměti, protože jsem jej od vydání několikrát provětral, tak dám přednost novince „Nucleus“, která na mě i přes možnost rozdělení skladeb do několika skupin působí velmi semknutě a hlavně od začátku do konce nepostrádá takové to nepopsatelno, díky němuž se i z takového, dnes už rutinérského přístupu dá vytřískat z posluchače maximum. Velmi silná nahrávka, jež se řadí k tomu nejlepšímu, co Witchcraft nahráli.

Minirecenze

Graveyard – Innocence & Decadence

Napsat komentář
Graveyard – Innocence & Decadence
Země: Švédsko
Žánr: retro hard rock
Datum vydání: 25.9.2015
Label: Nuclear Blast Records

Hrací doba: 42:43

Odkazy:
facebook / twitter

Zdá se to jenom mně, nebo čtvrté album Graveyard proplulo tak nějak nenápadně a bez výraznější stopy? Samozřejmě jsem zaregistroval, že se blíží vydání a že samotné vydání proběhlo, ale ty tam jsou nadšené ohlasy z dob „Hisingen Blues“ a „Lights Out“, které tyto švédské milovníky staré tvorby Deep Purple a Creedence Clearwater Revival katapultovaly do závratných výšin módní vlny hard rocku s retro nádechem. Ještě před třemi lety jsem o Graveyard mluvil jako o nejlepším představiteli takto laděných kapel, kterých se zničehonic vyrojilo všude dostatek, ale po „Innocence & Decadence“ bych svůj názor mírně poopravil.

Celkově čtvrté album Graveyard, „Innocence & Decadence“, postrádá lehkost a cit pro vkusné oživení starého hard rocku se špetkou psychedelie 60. let. Neříkám, že čtveřice začala znít nějakým způsobem nepatřičně a její novinka je neposlouchatelný blábol, ale k naprosté spokojenosti, kterou jsem před prvním poslechem považoval za tutovku, mi na patře zůstává pachuť „jen“ dobře odvedené práce. Práce a sázky na jistotu, jíž si Graveyard nikoho nerozhází. Ani by mi nevadilo, že se jedná o stále tentýž model, kterým Švédové překvapili na své druhé placce, protože samotné hudební směřování je mi velmi blízké a nezpochybňuji fakt, že Graveyard umí tu starou atmosféru přenést opravdu se vším všudy, ale jedenáctka skladeb mi tentokrát nepřijde ve všech případech po kvalitativní stránce na takové úrovni, jak jsem od Graveyard očekával.

Možná ze mě mluví jen zklamání po předchozím „Lights Out“, což je skvělá placka, na níž „Innocence & Decadence“ strádá, kdo ví. Na úvod mi to tak ještě nepřišlo, protože „Magnetic Shunk“ je skvělá retro jízda se silným kytarovým riffem v zádech, ovšem s přibývajícími minutami těch opravdu pamětihodných momentů není tolik, kolik bych si ke své vlastní spokojenosti představoval. Jmenovitě mě zaujala bluesová balada „Exit 97“, valivá „Can’t Walk Out“ a rychlejší „From a Hole in the Wall“. To jsou písně, u nichž mi i po vícero posleších naskakovala husí kůže a můžu o nich mluvit jako o kompozicích, které navazují na zdařilou dvojici předchůdců.

S přivřenýma očima připočtu ještě závěrečnou tesknou „Stay for a Song“, jež zní ze všech písní nejaktuálněji, a přesto s typickým rukopisem Graveyard. Překvapením je pak „Too Much Is Not Enough“ s ženským sborovým vokálem, což je prvek, který čtveřice použila snad úplně poprvé a není to vůbec špatné. Když už nic, tak překvapili, což se v takto úzkých stylových mantinelech cení.

Ten zbytek je takovou klasickou formulkou s ochranou značkou Graveyard, což nevidím jako fakt, přes nějž se nelze přenést, ale chybí tomu moment překvapení „Hisingen Blues“ a vysoká koncentrace skvělých momentů předešlého „Lights Out“, takže už jen proto nemůže být „Innocence & Decadence“ tak dobrou deskou, jak jsem v době před vydáním věřil. V dosavadní diskografii Graveyard ji tak patří až poslední příčka, přestože formální kvality ji upřít nelze.

Recenze

Forndom – Flykt

Napsat komentář

První pohled (Skvrn):

Forndom - Flykt
Země: Švédsko
Žánr: dark ambient / neofolk
Datum vydání: 19.6.2015
Label: Nordvis Produktion

Tracklist:
01. För världarna nio
02. När Alvkungens rike faller samman
03. Bäckahästen
04. Flykt
05. Återkomst

Hrací doba: 24:48

Odkazy:
facebook

Není to tak dávno, kdy jsem v recenzi na album kanadských Musk Ox poukázal na letošní neofolkovou bídu. Od té doby sice nějaký ten měsíc uplynul, ale situace nedoznala výraznějších změn. V prvé řadě nevyšla žádná deska žánrových klasiků. Na nové Tenhi, Empyrium, Wardruna či na :Of the Wand & the Moon:, na ty všechny se musí nadále čekat. A doufám, že ne dlouho, protože méně známý závěs toho letos příliš nepředvedl.

Za jakous takous zmínku stojí třeba finští Nest. Ačkoliv se kapela vrací s novou desku po dlouhých osmi letech, „Mietteitä“, jak se novinka jmenuje, příliš pozornosti nezískala, a abych byl upřímný, ani mě to nepálí. První poslech mi dal totiž jasně najevo, že zde se mi do hlubšího objevování nechce. Mnohem zajímavěji na mě zapůsobilo rakouské těleso Jännerwein, ovšem i tady to není bez výhrad. „Eine Hoffnung“ z pera Rakušanů se příjemně poslouchá, ale stoprocentnímu prožitku brání pro změnu jazyková bariéra. Instrumentální složka zde hraje spíše druhé housle, a i když je fajn slyšel němčinu i v nepoznané ladnější podobě, jako tímto jazykem nevybavenému mi zůstává podstatná část jinak slušného materiálu skryta. Ještě jedno další jméno však v rukávu mám a u něj už pro zbytek textu zakotvíme. Řeč přijde na švédský projekt Forndom (původně Heathen Harnow), za nímž stojí osoba jistého H. L. H. Swärda.

Tradiční recenzentské výlety do hudební historie zainteresovaných utněme hned v zárodku, neb první hudební rašení tu je až spolu s letoškem, kdy na svět přichází studiový debut – minialbum „Flykt“. A vychází hned na labelu Nordvis, který vydal třeba některé verze nahrávek Summoning, Skogen či Panopticon. Tudíž tam, kde to u jiných začíná u na koleni dělaných demáčů, je Forndom o krok dál. Nebo spíš o dva. Nejenže se „Flykt“ dočkalo soudě dle obrázků krásného „ápětkového“ zpracování, ale taktéž svého vyprodání. A ono není divu. Swärd užívá obdobných vyjadřovacích prostředků jako vzdálení předci a funguje to. Nebojí se střídmosti a může jít příkladem folk metalovým spolkům, které i přes svá velkohubá prohlášení o tradicích prásknou na obal západ slunce osvětlující nespecifikovaný počet trpaslíků po nespecifikovatelném počtu photoshopových plastik.

Teď ale hudba. I přesto, že jsem Forndom zařadil do toho širokého žánrového rance jménem neofolk, minimálně jednou nohou jsme vedle. Neofolk, to jsou kytary, housle, klávesy, tradiční nástroje. Přestože nevylučuji, že na albu se nějaký ten lidový nástroj objevuje, ústřední roli hrají klávesy cílící na jedinou věc – atmosféru. Logicky tak není záhodno očekávat instrumentální komplikovanost, ale zadumanou ambientní temnotu. Právě v ní je však ukryt onen folklórní nádech. Síla tradic, pára vypařující se ze švédských lesů, temný rituál ve jménu nordických božstev. O tom „Flykt“ je. Nikoliv o rozverných housličkách a přizvukující kytaře, ale o skromně podané a zdánlivě minimalistické temnotě. Skrz podobné pocity vzpomínám třeba na Wardrunu. Ano, Norové jsou možná nástrojově i skladatelsky bohatší, ale výsledný dojem je velmi podobný, temný a do pradávných věků odesílající.

Navzdory nástrojové skromnosti nezní Forndom lacině, a pakliže bychom měli hledat jeden z hlavních klíčů, zastavil bych se zde. Zásadní službu vykonává vokální práce, která počin odesílá do úplně jiných sfér, a není na škodu říct, že bez ní by „Flykt“ bylo sotva poloviční. Stejně jako instrumentálně, tak ani vokálně Swärd neexhibuje, rozsah nechává rozsahem být a potichu buduje celý příběh. Hrátky s vícehlasy a ozvěnami zní naprosto přirozeně a organicky. Ctí celek, nekřičí.

I přesto, že někomu může styl Forndom připadat monotónní, opakující se až do zblbnutí a mnou zmíněná skromnost je pouhou nouzovkou, věřte, je tomu jinak. „Flykt“ není ani tak monotónní jako skvěle ucelené a zároveň se nebojí melodií. Jsou jednoduché, folkově zpěvné, ale zaměříte-li se na ně, zjistíte, že jich je dosyta a i díky nim je ona atmosféra natolik uhrančivá. Melodická jednoduchost ale nese své zápory. Garantuji vám, že první poslechy vážně nebudete mít dost a těch 25 minut s radostí sjedete klidně několikrát za sebou, ale postupně nejspíš zjistíte, že to chce brzdu. „Flykt“ totiž není úplně nejtrvanlivější, a pokud jej budete sjíždět den co den, už vám to nepřijde ani zdaleka tak silné jako prvně.

Forndom

Nicméně trvanlivost je snad jediným záporem, navíc ne nijak enormním, neboť i přes deset otočení se nahrávka dostala bez zásadní ztráty kytičky. Výsledek velmi dobrý, atmosféra nesmírně přesvědčivá, lepší soundtrack do odpařujícího lesa letos neslyšen. Stále však berme v potaz, že jde o 25minutové EP, o předkrm, jenž na své volné pokračování v podobě hlavního chodu nebude dlouho čekat. Dlouhohrající debut má již své jméno, datum vydání (začátek příštího roku) a před sebou úkol porvat se s delší stopáží. Pár týdnů a budeme moudřejší. Do té doby naslouchejte „Flykt“.

Druhý pohled (H.):

Zdá se mi, že projekt Forndom si hned od svého začátku získal poměrně slušnou pozornost na to, že v polovině tohoto roku vydal teprve svoje debutové EP. Na druhou stranu, musí se nechat, že ona pozornost není nezasloužená, jelikož „Flykt“ představuje toto jméno ve velice sympatickém světle.

Takováhle minimalistická atmosféra je vždy trochu ošemetná disciplína, protože je hodně tenká hranice mezi tím, kdy je to ještě kouzelná náladotvorná nahrávka a kdy to nemá na víc než jen být příjemně plynoucí kulisou (a to ještě v tom relativně lepším případě). Naštěstí je to u Forndom ta lepší možnost, jelikož i navzdory debutovému statusu je ta hudba na vysoké úrovni.

Síla „Flykt“ tkví ve vcelku prostém faktu, že ten počin funguje přesně takovým způsobem, jakým by takováhle náladotvorná hudba fungovat měla – skutečně tu náladu tvoří. Pokud někdo touží si do svého obýváku pustit trochu toho potemnělého a mlhou opředeného severského lesa, třeba právě „Flykt“ to dokáže, čehož si osobně cením, jelikož přesně tohle je tím, co od projektů jako Forndom chci a očekávám.

Úspěšně mohu minialbu vytknout vlastně jen jednu věc, a sice že je místy cítit slušně velký vliv norských sousedů Wardruna. Naštěstí to ale není nic zas tak strašného, co by jinak skvělý dojem z „Flykt“ zkazilo. Když se totiž objeví taková nádhera jako třeba „Bäckahästen“, tak si prostě nejde moc stěžovat, protože je v tom ukrytá atmosféra, síla i hloubka.

Tak jako tak, „Flykt“ jsem si docela oblíbil, takže jsem rozhodně zvědavý, co Swärd předvede na chystaném dlouhohrajícím debutu „Dauðra Dura“, jenž bude za měsíc akorát vycházet. Prvotní neřadový nástřel je skvělý a ukazuje, že je ve Forndom skrytý nemalý potenciál, tak snad se v případě klasické desky také potvrdí…

Minirecenze

Dys Inbunden – One with Morbidity, the Opus Misanthropy

Napsat komentář
Dys Inbunden - One with Morbidity, the Opus Misanthropy
Země: Švédsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 27.4.2015
Label: Liflätinn Productions

Hrací doba: 86:35

Odkazy:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Against PR

Švédský projekt Dys Inbunden patří spíše k těm novějším záležitostem – na kontě má doposud dvě desky, přičemž debutová „Pandemonium Unchained“ vyšla v létě 2013 a její následovník „One with Morbidity, the Opus Misanthropy“, o němž nyní v krátkosti pohovoříme, je venku od letošního dubna. Perličkou pak je, že novinka byla natočena v českém studiu Hellsound pod dohledem Honzy Kapáka z Avenger, jenž na desku v roli hosta přispěl i baskytarou a bicími. Ještě než se ale pustíme do samotné nahrávky, určitě by se slušelo jednat, že Dys Inbunden je „původním povoláním“ jednočlenný projekt, jehož hlavním mozkem je Gefandi Ör Andlät, nicméně postupem času se rozrostl na plnohodnotnou skupinu.

Dys Inbunden je synonymem pro vcelku klasický black metal, verze zlá, avšak ne přehnaně syrová. Koho baví třeba takoví Ondskapt, může si klidně představit něco na tenhle způsob. Proč ne, mě tahle forma baví – je to stále ortodoxní, patřičně podzemní a black metalové, ale najde se tu i prostor pro atmosféru nebo působivé momenty. Tenhle model má Gefandi Ör Andlät a jeho parta evidentně dobře nastudovaný, protože se zde skutečně prolínají zběsilé black metalové vichřice s náladotvornými výjezdy, tuhle se zapojí zajímavé kytarové melodie, támhle se zase objeví výpravný majestátní čistý vokál.

V tomhle ohledu nelze Dys Inbunden nic moc vyčítat, protože evidentně dokážou přijít s nápady a třeba některé momenty songů jako „Mischievous Paths of Nocturnal Lust“ či „Through Demise and Decay“ jsou rozhodně dobré. Přesto všechno na mě „One with Morbidity, the Opus Misanthropy“ příliš nezapůsobilo a ten důvod je hned na ráně. Deska totiž trvá nepochopitelně dlouhou dobu – Švédové si troufli na velice ambiciózní čas bezmála hodiny a půl, což je, jak se ukazuje, o něco větší sousto, než jsou schopni spolknout.

Výsledkem totiž není monumentální žánrový opus. Spíše se povedlo to, že ty dobré nápady (které tam přece jen jsou, to je bezesporu) jsou strašně naředěné napříč tou obrovskou hrací dobou, čímž se jejich účinek bohužel značně vytrácí. Stále je to dost na to, aby člověka vytrhly z posluchačské letargie, ale toť vše. Věřím tomu, že v koncentrovanější formě by to hned bylo o něčem jiném. À propos – právě letargie je označení, které se na „One with Morbidity, the Opus Misanthropy“ docela hodí, protože největší část alba přece jen tvoří black metalové pekelné řinčení, takže se to po čase vše začne slévat v jednu homogenní hmotu, nad níž vystoupí jen těch několik málo ozvláštňujících momentů.

Dys Inbunden

Je to určitě škoda, protože schopnosti a skladatelské nápady Dys Inbunden dle všeho mají. Jak se mnohdy stává, že vítězí forma nad obsahem, zde je to přesně naopak, protože vcelku povedený obsah zabíjí jeho forma. Snad se příště Švédové udrží v rozumnějších mezích a v ideálním případě tu hustotu oněch osvěžujících pasáží ještě zvýší, protože pak by se mohlo jednat o skutečně skvělý počin.

Recenze

Grave – Out of Respect for the Dead

Napsat komentář
Grave – Out of Respect for the Dead
Země: Švédsko
Žánr: death metal
Datum vydání: 16.10.2015
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Intro / Mass Grave Mass
02. Flesh Before My Eyes
03. Plain Pine Box
04. Out of Respect for the Dead
05. The Ominous “They”
06. Redeemed Through Hate
07. Deified
08. Trail of Ungodly Trades
09. Grotesque Glory

Hrací doba: 48:20

Odkazy:
web / facebook / twitter

Asi netřeba polemizovat nad tím, že kdyby se měla vést diskuze o zásadních pionýrech chrastivého death metalu, tak švédští Grave budou jedním z jmen, které by mělo napadnou snad opravdu každého, kdo se kdy alespoň okrajově zajímal o death metalovou odnož tvrdé hudby. Tahle extrémní sebranka položila spolu s Entombed, Unleashed a Dismember základy stylu a dodnes patří k jeho předním představitelům. A nutno říct, že se tak neděje jen z nějaké laciné nostalgie ke starším albům s kultovním statusem, ale zcela zaslouženě si tuto pozici udržují až do dnešních dnů, protože minimálně v aktuálním tisíciletí pánové nevydali vyloženě špatné album a spolu s Unleashed patří k žánrovým matadorům, na které je spolehnutí.

Kdo ví, možná ze mě mluví všeobecná láska k tomuto hudebnímu stylu, protože chrastivý death miluji, možná je to způsobeno tím, že hudebně servírují Grave ten samý chod stále dokola, a najít tak rozdíly mezi jednotlivými plackami je už jen z tohoto důvodu úkol nelehký, ale i přesto s klidným srdcem říkám, že „Out of Respect for the Dead“ je povedená nahrávka. Nejedná se sice o takovou pecku, jako bylo minulé „Endless Procession of Souls“, které dnes s odstupem řadím k tomu úplně nejlepšímu, s čím kdy Grave přišli, ale na druhou stranu ani zdaleka nic tragického jako „Hating File“, takže u mě vládne spokojenost.

Řekněme si to na rovinu, Grave nikdy nebyli o posouvání hranic a o experimentech. Nikdy se nesnažili přijít s něčím, co by jim přivábilo nové fanoušky, a jakkoli to může znít zpátečnicky a krátkozrace, tak hned na prvních demech na konci 80. let našli formulku, již v průběhu následujícího čtvrtstoletí neopustili a stále se jí drží jako klíště. A ruku na srdce, má snad o to někdo zájem? Nemyslím si. Člověk, který si chce pustit Grave, si chce užít chorobný growling, rychlá tempa, chrastivé kytary a přímočarou rytmiku. Nic víc, nic míň. Tedy, popravdě řečeno je třeba tohle všechno doplnit o správně zabijácký materiál s atmosférou, ale s tím Grave nemají dlouhodobě problémy a „Out of Respect for the Dead“ není v tomto směru žádnou výjimkou.

Jakmile Ola Lindgren hrábne do strun a začne řvát „waking up in silence in a trench of rot“, jako se tomu děje v úvodní šlupce „Intro / Mass Grave Mass“, tak nenechává nic náhodě a spolu se svými třemi kumpány se snaží z posluchače vymlátit duši. Napříč následujícími osmi skladbami totiž přináší materiál, který je sázkou na jistotu, o tom žádná. Grave sází na osvědčené postupy a ani občasné střídaní temp, kdy se třeba již zmíněný otvírák zničehonic zasekne pomalou kytarovou pasáží, na tom nic nemění. Švédský death metal je tak úzkoprsou škatulkou, že nemá smysl přinášet do ní něco nového. Jinak by to přece nefungovalo už takovou řádku let, no ne? Grave jsou si toho vědomi a jako druhý chod své chorobné hostiny předvádějí „Flesh Before My Eyes“, jež díky pomalejší střední pasáži evokuje materiál z hloubi 90. let, kdy se death úplně běžně mísil s doom metalem.

Vědomi si toho, v jakých momentech jsou Grave nejsilnější, se rozhodli podstatnou část nahrávky ponechat v pekelně zběsilém tempu, proti čemuž nelze nic namítat, takže jakmile spustí titulka „Out of Respect for the Dead“, tak je čas protáhnout krční svalstvo a vzdát Grave hold, že i po všech těch letech znějí vitálně a uvěřitelně. V druhé půli titulky jsou kytary lehce utahané a budují atmosféru, ovšem v samém závěru vypukne pořádná bouře v podobě sólových kytarových soubojů po vzoru slavnějších kolegů Slayer. Hodně podobně, co se těch pomalejších pasáží týče, vyznívá ještě „Redeemed Through Hate“, „Trail of Ungodly Trades“ a druhá polovina závěrečné „Grotesque Glory“.

Já vím, že jsem v předchozím textu označil „Out of Respect for the Dead“ za album klasické a výraz Grave nikam neposouvající, ale kdybych měl vybrat jedno opravdové překvapení, tak je to právě „Grotesque Glory“. Ta se natáhla s hrací dobou na hranici devíti minut a nesmělé doteky s doom metalem ji posouvají do vod, které jsou mnohem bližší holandským Asphyx. To, co Grave pouze načrtli v „Flesh Before My Eyes“, v druhé polovině „The Ominous ‘They’“ a pak ještě „Deified“, jež zní místy jako Celtic Frost na svém posledním albu, tak je na závěrečném opusu rovnoprávným partnerem k death metalovému infernu. Grave zvolili klasickou formulku gradace a zrychlování, což není nic nového, ale postupné nabalování hrubosti v této kompozici funguje.

Svým způsobem Grave nezklamali. Čekal jsem další poctivou řezničinu a tu jsem taky dostal. Na své jedenácté album nacpali ty nejohavnější ingredience, jaké člověk na švédském hřbitově může najít, a výsledkem je tak nahrávka, která sází na jistotu, ale činí to s takovou suverenitou, že to těmto nestorům nelze vyčítat. „Out of Respect for the Dead“ sice nevyhraje cenu za nejlepší žánrovou nahrávku dekády, ale jako další z řady alb severských velikánů se jedná o velmi přesvědčivý počin. A jako bonus skvělý přebal. Dobrá práce, pánové!

Recenze

Avatarium – The Girl with the Raven Mask

Komentáře: 4
Avatarium - The Girl with the Raven Mask
Země: Švédsko
Žánr: doom metal
Datum vydání: 23.10.2015
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Girl with the Raven Mask
02. The January Sea
03. Pearls and Coffins
04. Hypnotized
05. Ghostlight
06. Run Killer Run
07. Iron Mule
08. The Master Thief

Hrací doba: 49:57

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (H.):

Avatarium se už asi napořád budou muset potýkat s jednou věci – i kdyby hráli ještě třeba dvacet, třicet let, tak i za tu dobu budou nejspíš všechny recenze na jejich alba začínat pohádkou o tom, jak se tahle formace zrodila. Ono to ale asi jen těžko jde udělat jinak, když hlavním hrdinou téhle pohádky není nikdo jiný než Leif Edling, lídr severské doom metalové veličiny Candlemass. Pokusím se s tím dnes už tolik nezdržovat, přece jenom jsem se o tom už pořádněji rozpovídal v dobových recenzích na debut „Avatarium“ a následné EP „All I Want“, ale ze slušnosti by asi bylo vhodné alespoň ve zkratce zmínit, oč se jedná.

Cesta Candlemass nikdy nebyla přímočaře jednoduchá. Jejich kariéru lemují rozpady a reuniony, slabší období (přiznejme si to na rovinu, že ta jejich 90. léta nejsou zrovna kulervoucí) a navíc je vždy trápila pozice za mikrofonem. Když už to konečně začínalo vypadat, že se situace ustálila, Candlemass začali vydávat jednu skvělou desku za druhou a po opětovném odchodu problémového (hlasové však nadaného) Messiaha Marcolina zdánlivě našli pěveckou jistotu v Robertu Lowem ze Solitude Aeturnus, přišel nečekaný obrat. Švédové ohlásili, že „Psalms for the Dead“ bude jejich labutí písní a dále už žádné desky vydávat nebudou, a taky vyrazili Lowea.

Než ale člověk stihl pořádně dotruchlit, že žádné další album Candlemass už fakt nebude, najednou tu byl debut Avatarium. Skoro to až vypadá, jako by Edlinga přestalo bavit ono jakési prokletí Candlemass a rozhodl se zkusit štěstí pod novým názvem. Posbíral několik starých známých, s nimiž se potkal již dříve v různých kapelách (Abstrakt Algebra, Krux, sólový projekt, někteří se mihli i v Candlemass), navrch přibyla úžasná zpěvačka – a Avatarium byli na světě a dokazují, že i po padesátce dokáže Leif skládat muziku, jež naprosto důstojně navazuje na jeho nejslavnější díla, která už dnes patří ke klasikám doom metalu.

On ten recept Avatarium je zdánlivě docela jednoduchý. Ten vliv Candlemass je z toho hodně cítit, protože Edlingův rukopis je prostě jasně rozpoznatelný. Navíc ale přinášejí ještě větší podíl kláves (aby ne, když tentokrát je klávesista v základní sestavě) a samozřejmě i změnu na ženský vokál, což byl tah, jenž vyšel naprosto dokonale. Co si budeme povídat, ona za to ve velké míře může právě Jennie-Ann Smith, protože zpívá naprosto fantasticky. Nikdy dřív vidět nebyla, ostatně to asi není moc zpěvačka v tom smyslu, že by se živila hudbou, protože podle dostupných informací pracuje jako psychologický poradce v nemocnici a sem se dostala (co si budeme nalhávat) asi hlavně díky tomu, že je provdaná za kytaristu Marcuse Jidella, ale koho takové detaily zajímají, když prostě zpívá takhle.

Nicméně síla Avatarium nestojí jen na zpěvačce, jakkoliv je skvělá a je jednou z hlavních předností skupiny. Pořád je v tom totiž extrémně vysoký skladatelský um a i čistě co do instrumentální stránky je to obrovská paráda. Edling má prostě cit pro naprosto brilantní riffy a opětovně to potvrzuje. Zároveň se mi ale líbí, že přibyl jakýsi baladičtější feeling a také znatelný retro nádech, o nějž se starají zejména klávesy Carla Westholma, a právě v téhle poloze to Avatarium ohromně sluší. Ono „retro“ je totiž sice patrné, ale přesto nenásilné a rozhodně uvěřitelné na rozdíl od spousty trendových skupin, které ty sedmdesátky tlačí na sílu. A právě poslední dvě zmiňované věci – myšleno baladičnost a retro – jsou na „The Girl with the Raven Mask“ snad ještě znatelnější než na „Avatarium“ a „All I Want“.

Až doteď jsem o zvuku Avatarium mluvil vlastně jen obecně, nicméně „The Girl with the Raven Mask“ zní také takhle, a kdybych se měl pustit do podrobnějšího popisu, vlastně bych jen opisoval to, co jsem už řekl před chvílí. Nicméně, nechci tímhle vzbudit dojem, že je novinka jen prostě další album do počtu a oproti „Avatarium“ nepřináší nic nového. Be skutečnosti jsou totiž ty skladby tak silné, že prostě není možné dělat nic jiného než jen držet tlamu a užívat si to. Ty písničky jsou fakt nádherné, zdánlivě jednoduché, ale v reálu strašně chytře napsané, mají hutnou atmosféru, navzdory střednímu tempu a doom metalovému žánru to má spád a navíc, jak už padlo, to všechno šperkuje Jennie-Ann Smith. Na „The Girl with the Raven Mask“ mě třeba strašně baví klávesy, jež jsou místy vysloveně bravurní, ale ta kvalita alba tkví především v tom, že je to výborné po všech stránkách.

Avatarium - The Girl with the Raven Mask

Zároveň si strašně cením také toho, že – já vím, že to je to klišé, ale prostě to tak je! – nejde vybrat nějaké vrcholy, protože ta osmička skladeb je skutečně vyrovnaná. Každá z nich je vypiplaná a má na desce pevné místo. Vážně jsem to zkusil, že bych tu některé echt kusy vypíchnul, ale nakonec jsem se nedokázal rozhodnout, jaké bych měl vynechat, protože všechny jsou natolik dobré, že si opomenutí nezaslouží. „The Girl with the Raven Mask“ je jednoduše senzační jako celek a po celou svou délku a tak by se k němu také mělo přistupovat – jako k nedělitelnému celku, protože takhle funguje bez chybičky.

Nemůžu si pomoct, ale Avatarium mě strašně baví… tak moc, až to pomalu hezké není, nicméně je to prostě ohromně báječné po všech směrech. Strašně hezky se to poslouchá a takříkajíc to leze do ucha úplně hned, přitom je to ale velice trvanlivé a neomrzí to ani po velkém množství poslechů. Pro takové Candlemass jsem měl vždycky trochu slabost, takže ukončení jejich studiové činnosti mě svého času hrozně mrzelo, avšak Avatarium je více než důstojný nástupce, jenž se vedle svého legendárního staršího brášky nemusí nijak stydět, zvlášť když i navzdory onomu rukopisu tam ten posun do lehce jiných (byť příbuzných) vod je cítit. A když si vezmete, že Candlemass je vlastně jedna ze zásadních formací svého žánru, tak je to hodně silné tvrzení – já si ovšem myslím, že v tomhle případě zcela opodstatněné.

Avatarium

Druhý pohled (Kaša):

Vzhledem k tomu, že aktuální studiová činnost švédských legend Candlemass vykazuje stále nulovou aktivitu, bylo nasnadě, že Leif Edling nebude zahálet a se svou novou skupinou Avatarium přispěchá rychle s nějakou muzikou. Aby taky ne, debut vzbudil pozoruhodně velkou míru pozornosti a nadšené ohlasy takřka nebraly konce, takže by hlavní kápo byl sám proti sobě. Leif tak nenechal nic náhodě a po eponymním debutu a EP „All I Was“ tady máme v docela rychlém sledu druhou desku, která se jmenuje „The Girl with the Raven Mask“.

Hned na úvod řeknu, že na tohle album jsem se zatraceně těšil, protože debut byl jako blesk z čistého nebe a kombinace rockové přímočarosti s doomovou zatěžkaností a hlavně fantastickým vokálem Jennie-Ann Smith mě skutečně zasáhla a výsledkem byla skvělými nápady nacpaná uvěřitelná deska s parádní atmosférou. A právě to jsem od Avatarium očekával i s příchodem „The Girl with the Raven Mask“, takže hlavní otázka zní, jestli to Leif Edling zvládl i napodruhé. Nebudu z toho dělat drama, ale ano, zvládl. Novinka je ve všech ohledech minimálně stejně tak povedenou nahrávkou, jako byl vyzdvihovaný debut.

Líbí se mi, že se Avatarium zdánlivě odklonili od doomové tíživé nálady směrem k 70. letům, jež jsou zejména ze skladeb „Pearls and Coffins“ a „Hypnotized“ slyšet velmi hlasitě, aniž bych chtěl Avatarium podezírat z nějakého laciného přiživování se na aktuální vlně retra. V úvodu je album odpáleno skvělou titulní hitovkou v rychlejším tempu, ovšem ten pravý vrchol pro mě osobně přichází až s druhou „The January Sea“, jejíž vokální linka a riff se na pozadí zvonivých kláves doprovázejí velmi uhrančivým způsobem. V druhé poloviny vyčnívá zejména rockově odlehčená „Run Killer Run“ a jako struna napjatá „The Master Thief“ s minimalistickou atmosférou, obě ovšem fungují znamenitě jak každá samostatně, tak dohromady v rámci celku, což je na desce opravdu chvályhodné.

Aniž bych chtěl vyzdvihovat nějaké jednotlivé elementy, které za dosavadním úspěchem stojí, tak si nemůžu pomoct, ale tou hlavní hrdinkou je pro mě stále Jennie-Ann Smith, která nejenže dobře vypadá, ale hlavně fantasticky pěje. To, co předvádí na „The Girl with the Raven Mask“, je z jistého úhlu pohledu možno brát jako sázku na jistotu, ovšem znáte ten pocit, kdy někdo otevře pusu, zapěje prvních pár not a vám začne naskakovat husí kůže… tak pro mě jsou tímto případem právě Avatarium, respektive Jennie-Ann, za jejíž angažování by Leif zasloužil metál.

Avatarium - The Girl with the Raven Mask

Celkově vzato je „The Girl with the Raven Mask“ precizně vybalancovaným albem, kde můžu užít recenzentského klišé, že nevidím vyloženě slabého článku, a proto k němu taky přistupuji tak, jak přistupuji. Jako k jednomu z nejsilnějších posluchačských zážitků letošního roku a dost možná jako k potenciálnímu adeptovi do závěrečného bilancování na začátku příštího roku.

Recenze

Bear Bone Company – Bear Bone Company

1 komentář
Bear Bone Company – Bear Bone Company
Země: Švédsko
Žánr: hard rock / metal
Datum vydání: 29.8.2015
Label: Sliptrick Records

Tracklist:
01. Fade
02. Kiss ‘n’ tell
03. Don’t Belong
04. Burkitt Lymphoma
05. Down in Flames
06. Bear Bone
07. Way Back Home
08. Drinkin’ Time
09. Hangin’
10. Fallin’ Down
11. Life’s About
12. Suicide

Hrací doba: 50:46

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Sliptrick Records

Švédská trojice Bear Bone Company byla založena v roce 2012 ve švédském Örebru a letos vydává své eponymní debutové album. Takhle jednoduše by se dala shrnout historie této nepříliš letité sebranky, jíž byste ovšem ten nízký věk a z toho plynoucí potencionální nezkušenost hádali jen velmi obtížně, protože jestli je na albu něco ke slyšení, tak je to (mimo jiné) pořádná dávka sebejistoty a zkušeností. Zároveň je to nahrávka, díky níž byste severský původ kapely poznali taktéž velmi stěží, protože „Bear Bone Company“ je od prvních momentů prezentováno jako nálož ostrého rock / metalu pro americké tvrďáky. Tedy alespoň tak na mě hudba těchto borců působí.

Oni sami Bear Bone Company se popisují jako kombinace hudby Pantery a Kiss s lehkým dotekem Black Label Society, Garyho Moorea a Foo Fighters. To je samo o sobě kombinace dosti rozmanitá, protože se od osmdesátkového rocku dostáváme k metalu a mainstreamovému hard rocku současnosti, takže se člověk může oprávněně obávat výsledku představující neforemný patvar všeho výše uvedeného. A to se naštěstí nekoná. Netvrdím, že „Bear Bone Company“ je albem, kterému se nedá vytknout vůbec nic, koneckonců k tomu se ještě dostanu, ale pokud budu mluvit jen čistě o hudebním směřování, tak pánové představují vcelku ujasněnou verzi motorkářského hard rocku s metalovými riffy. Zapomeňte však na stupidní buranství v podobě Five Finger Death Punch, protože Bear Bone Company jsou mnohem více zakořenění v rockově melodických postupech a jejich vzletně melodické refrény bez patosu jsou často skvělým vyvrcholením dané písně.

Příjemně mě překvapila schopnost Bear Bone Company napsat líbivou písničku, aniž by se muselo lovit ve vlnách toho nejtuctovějšího rockového moře, takže i když by se řada válů dala označit za vkusné hitovky (minimálně první čtyři kousky jsou skvělé), nebojte se přitepleného halekání. Zpěvák a kytarista B.K. zpívá zemitě přírodně neučesaným vokálem, jenž se neštítí ani vyšších poloh a právě jeho práce s vokálními linkami skladby často zvedá na vyšší úroveň, než na jakou by samy o sobě stačily. Ukázkou budiž hned úvodní rychlovka „Fade“, která je vcelku obyčejná halekačka v rychlejším tempu. Jasně, útočný riff a hlavní melodie nedají posluchači důvod k nudným myšlenkám, nicméně díky energickému vokálu se z ní stává jeden z top momentů první půle „Bear Bone Company“.

Na tomto místě bych si dovolil vytknout hlavní nedostatek, který jsem s albem po čas našich společných chvil měl. Jakkoli je ta hudba energická a upřímná, tak dříve nebo později se dostaví pocit, že je to stále totéž, přičemž v druhé polovině, tedy spíše v polovině seznamu skladeb, začne „Bear Bone Company“ na chvíli ztrácet dech a na našlapaný úvod, kde se střídá jedna hitovka za druhou, to nestačí. Za mě osobně by albu prospělo lehce zkrácení hrací doby, protože 50 minut je na takovouhle hudbu dost, a pokud kapela v rukávu nemá opravdu skvělý materiál, tak je i těch 12 písní na škodu a dokázal bych si představit, že zásah producenta zvenčí dotlačí kapelu na nějakých 35 až 40 minut, aby byl ten dopad nahrávky přímočařejší a pro posluchače stravitelnější.

Pokud budu hovořit o jednotlivých skladbách konkrétněji, tak můžu říct, že se mi zalíbily rychlejší vály „Fade“, titulní „Bear Bony Company“ a „Drinkin’ Time Again“. Špatná není ani závěrečná „Suicide“, ovšem na té mi příliš nevoní refrén. Jestliže jsem o úvodu mluvil jako o úseku desky, kde je přehitováno, tak vězte, že to nejlepší na albu přichází s dvojicí střednětempých pecek „Kiss ‘n’ Tell“ a „Don’t Belong“. Zatímco ta první zní jako zpomalená verze úvodní „Fade“ s tím rozdílem, že vkusně kombinuje tvrdý riff ze slok s našlapaným refrénem, tak „Don’t Belong“ je odpovědí na americký alternativní rock v podání Salivy, jíž mi Bear Bone Company taky občas připomenou.

Ve slabých věcech se nechci nějak přehnaně babrat, takže jen v rychlosti vypíchnu dvojici slabých kusů, které rozjetou atmosféru zabíjí utahaným tempem a nepříliš přesvědčivými nápady. Patří sem „Down in Flames“, na níž zaujme snad jen místy kvílivá kytara po vzoru Zakka Wyldea, a „Way Back Home“. Ta přináší na poměry zbytku desky poměrně neotřelý kytarový motiv, nicméně veškerá snaha je zabita v otřesném refrénu, jehož omílání natáhlo píseň až k pěti minutám hrací doby, což je moc.

Bear Bone Company

Přestože má „Bear Bone Company“ jako celek nějaké ty dílčí nedostatky, tak jsem byl vlastně příjemně překvapený úrovní sebejistoty, která z tvorby této tříčlenné sebranky srší. Dobrý zvuk, skvělé instrumentální výkony, z nichž vyčnívá kytarová práce, a hlavně kopa poctivých rockových vypalovaček. Určitě je můj úsudek ovlivněný tím, že tyhle zámořské hard rocky / metaly můžu, ale zase si o sobě myslím, že stupidní blábol ještě poznám a „Bear Bone Company“ mezi něj nepatří. Naopak se jedná o album s chytře a účelně vyznívajícími písněmi a minimálně jako hudba do baru a na pivní párty je to dobrá a poslouchatelná záležitost.

Recenze

Mephorash – 1557 – Rites of Nullification

Napsat komentář
Mephorash - 1557 - Rites of Nullification
Země: Švédsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 1.9.2015
Label: Odium Records

Tracklist:
01. Riphyon – The Tree of Assiyah Putrescent
02. Phezur – Dissolving the Sea of Yetzirah
03. Cheidolun – Breaking the Blade of Beriah
04. Berberioth – Vandalising the Throne of Atziluth

Hrací doba: 42:31

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Grand Sounds PR

O tom, že okultní black metal zažívá v posledních letech regulérní boom, snad není moc sporu, a tak není divu, že se z podzemních vod noří stále nové a nové smečky. Ačkoliv, Švédové Mephorash vlastně zas až tak noví nejsou – ne snad, že by se jednalo o nějaké veterány, to se také říct nedá, ale nějakých pár let již fungují a na kontě mají jedno ípko, jedno splitko a dvě řadová alba, která v letošním roce doplnili o třetí zářez do dlouhohrající diskografie. A právě na ten – jehož název zní „1557 – Rites of Nullification“ – se nyní zaměříme.

Upřímně se přiznám, že starší tvorbu Mephorash neznám. Tahle okultní smečka se ale na první pohled netváří jako banda cucáků, a i když Švédové zcela zjevně nepřicházejí s ničím, co by se už v téhle odnoži black metalu neobjevilo v minulosti, stále to na první pohled vypadá zajímavě. A co si budeme povídat, když něčí desku (jmenovitě právě „1557 – Rites of Nullification“) ozvláštňují hostující vokály od zpěváků formací jako Malign, Embrace of Thorns nebo Hetroertzen, tak to asi vyslovená hovadina nebude, jelikož jména těchto právě zmíněných formací jistý zvuk a respekt zcela jistě mají.

Na druhou stranu, předcházející, celkově druhé album „Chalice of Thagirion“, jež vyšlo v říjnu 2012, na Metal-Archives zdobí dvě nádherné recenze, jejichž nadpisy zní „One of the worst albums I’ve ever heard“ a „Nothing more than a horrible joke“ a jejichž souhrnné hodnocení činí 3 % z možných 100 %. Dřívější formu Mephorash posoudit v současné době nedokážu, nicméně co se týká „1557 – Rites of Nullification“, můžete být bez obav, protože tahle deska si podobně zdrcující kritické výroky zcela jistě nezaslouží. Jedná se totiž o kvalitní nahrávku.

Nicméně, jak již padlo, nic extrémně originálního nečekejte, jelikož Mephorash vcelku v pohodě zapadají do té okultně black metalové větve, která teď na severu hodně jede. Jakmile se hned v úvodní první skladby „Riphyon – The Tree of Assiyah Putrescent“ ozve vzývání pekelných mocností („Azazel! Behemoth! Belphegor!“), tak máte vcelku jasno, oč tu půjde. Silně rituální black metal s elitářskou aurou doplněný působivé kytarové melodie, temné sbory, sem tam klávesy, ale i navzdory tomu všemu stále zakořeněný hluboko v undergroundu a s ortodoxním viděním hudebního světa. Kdybych to měl střelit hodně od boku a namátkou, tak by se „1557 – Rites of Nullification“ mohlo líbit lidem, kteří slyší třeba na jména jako Ofermod, Ondskapt, Hetroertzen nebo i klidně Nightbringer pro mě za mě.

Co do formy je „1557 – Rites of Nullification“ deska relativně neskromná, protože Mephorash stačily k naplnění dlouhohrajícího statusu pouhé čtyři skladby, jejichž délky se pohybují od devíti a půl minuty do bezmála dvanácti minut. Samozřejmě to nejsou nějaké úplně extrémistické délky a do nahrávek o jednom 50minutovém kolosu to má přece jen daleko, ale i tak už nejde o nějaké vyložené drobečky, a aby se nejednalo o naředěnou nudu, je nutné nějaké ty nápady mít, zvláště v případě, kdy kapela neholduje standardní slokově-refrénové struktuře. Sám za sebe však mohu dřív, že u mě se to povedlo.

Přestože se čtveřice písní nese v takřka totožném duchu a žádná z nich nějakým způsobem neční nad ostatními, nemohu tvrdit, že bych se při poslechu nudil. Kvalitní nápady v tom jsou, a to v takovém množství, aby ta hrací doba byla smysluplně naplněna; navíc, jakési monolitické homogenní vyznění mi u hudebních alb nikdy nevadilo. Ale hlavně – „1557 – Rites of Nullification“ nelze upírat vysoce funkční atmosféru, která je dostatečně silná na to, aby dokázala zatnout své drápy a posluchače vtáhnout. A i vzhledem k tomu, že právě tohle je pro mě u podobných záležitostí asi tím hlavním měřítkem (subjektivní) kvality, jsem s aktuálním dílem Mephorash spokojen.

Netvrdím, že je „1557 – Rites of Nullification“ black metalová deska roku, protože to není ani zdaleka. Stejně tak jsem si vědom toho, že Mephorash s ničím novým nepřicházejí a vesměs jen předvádějí variaci na to, co už nahrál někdo před nimi. Ale i navzdory tomu se mi to album líbí. Uznávám, že mám pro tenhle druh skupin trochu slabost a že takovéhle věci na mě prostě fungují, ale to rozhodně neznamená, že bych neměl žádné nároky. Za sebe tedy říkám, že „1557 – Rites of Nullification“ je povedená záležitost a čas od času si ji s chutí pustím i v budoucnu.

Mephorash - 1557 - Rites of Nullification

Recenze

Soilwork – The Ride Majestic

Napsat komentář
Soilwork – The Ride Majestic
Země: Švédsko
Žánr: melodic death metal
Datum vydání: 28.8.2015
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. The Ride Majestic
02. Alight in the Aftermath
03. Death in General
04. Enemies in Fidelity
05. Petrichor by Sulphur
06. The Phantom
07. The Ride Majestic (Aspire Angelic)
08. Whirl of Pain
09. All Along Echoing Paths
10. Shining Lights
11. Father and Son, Watching the World Go Down

Hrací doba: 49:50

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (nK_!):

Švédská melo-deathová stálice Soilwork přichází s novou deskou pravidelně každé dva až tři roky. Naposledy v roce 2013 s rozsáhlým dvojalbem „The Living Infinite“. Po nadšení, jaké jsem zažíval u předchozího „The Panic Broadcast“, mě však tento skoro hodinu a půl dlouhý opus téměř minul a nakonec jsem jej slyšel asi jen třikrát. A moc jsem se nebavil. Vadily mi rozvleklé aranže a obrovský důraz na čistý vokál. Po „The Ride Majestic“ jsem tak sáhl spíše ze zvědavosti a doufal, že mě i přes poloviční stopáž neunudí k smrti.

Nakonec jsem poměrně spokojen, i když staré dobré časy, které skončily s deskou „Figure Number Five“ v roce 2003, už se nikdy nevrátí. Soilwork nyní hrají řemeslně zručně odvedený melodický death metal a od „The Living Infinite“ s ním neuhnuli ani o píď. „The Ride Majestic“ nenudí, ale zároveň také nepřináší vůbec nic nového. To znamená, že posluchač se může těšit na docela obyčejnou desku plnou svižného riffování doplněného o pár dobrých nápadů a sladkých Stridových vokálů. Novinka tedy nijak nevybočuje z dříve vyjetých kolejí a vlastně ani není důvod, aby je měnila. Soilwork zažívají v posledních letech velký úspěch a svými deskami jen fanouškům zprostředkovávají přesně to, co od nich tito očekávají.

Po technické stránce není „The Ride Majestic“ co vytknout. Soilwork si na svých albech vždy dávali minimálně po této stránce hodně záležet. Kapela ze svých nástrojů ždímá i ty nejposlednější zbytky energie, stále však při zachování čistého a přehledného zvuku. Hlavní postava kapely, frontman Björn „Speed“ Strid, už z velké části rezignuje na kdysi tak přísné growlování a jeho hlavní prací je nyní zpívat v ultračistých polohách. Sem tam přijde s jen trochu zabarveným chraplákem a tím jeho hlasové projevy víceméně končí. To mi na současné produkci Soilwork přijde jako největší mínus – člověk s takovým rozsahem a možnostmi jako Strid se soustředí na nejvíce mainstreamovou a přístupnou podobu práce se svým hlasem. A přitom některé nové písně si přímo říkají o větší popuštění uzdy a přiložení pod kotel!

Zásadní nevýhodou „The Ride Majestic“ je bezesporu její nevyváženost. Z celkem jedenácti songů lze za vyloženě povedené či inovativní označit maximálně polovinu. Mezi ně patří ultrarychlá „Alight in the Aftermath“, v níž se Strid místy přeci jen nebojí vrátit se svým hlasem do dob starších a brutálnějších desek. Obecně ty rychlejší písně na „The Ride Majestic“ ostatní kvalitativně velmi přesahují. „Petrichor by Sulphur“ s povedeným dvojitým refrénem by mohla vyprávět. Líbí se mi také melodicky stavěný a dobře odsýpající „The Phantom“ nebo tvrdší „Shining Lights“. Pseudobalada „The Whirl of Pain“ zaujme zábavným stěžejním motivem a „Father and Son, Watching the World Go Down“ zase pěkným vygradováním.

U zbytku písní je možné bavit se maximálně o průměru. Titulka „The Ride Majestic“ sice v začátku slibuje ledacos, ale po vyhrávkovém úvodu upadne do úplně typické Soilwork odrhovačky z dob „Sworn to a Great Divide“. „Death in General“ a „Enemies in Fidelity“ jsou na tom vlastně podobně. Nijak překvapivě poskládané skladby vynikající pouze čistým a instantně chytlavým refrénem. Na „The Ride Majestic (Aspire Angelic)“ je zajímavé snad jen docela obyčejné kytarové sólo ve druhé polovině a opět přitažlivý refrén.

„The Ride Majestic“ je technicky zdařilá, leč obsahově docela průměrná nahrávka kapely, která má sice své kvalitativně nejlepší období již za sebou, ale i po mnoha letech existence si stále dokáže zachovat vlastní tvář. Jejím velkým problémem je roztříštěnost a nevyváženost, kdy dobrá polovina stopáže zkrátka nepřináší nic nového. Důraz na podbízivé a snadno zapomatovatelné refrény podpořené čistým vokálem snad není potřeba vypichovat. I přes to všechno se mi ale „The Ride Majestic“ poslouchalo docela dobře a několik příjemných chvil jsem s ní strávil. V budoucnu ale vždy raději sáhnu po více než desetiletí staré tvorbě nebo nečekaně dobrém „The Panic Broadcast“.

Soilwork

Druhý pohled (Kaša):

Vypadá to, že Soilwork jsou při chuti, protože od vydání dvojité porce muziky v podobě překvapivě slušného „The Living Infinite“ utekly sotva dva roky a máme tady další placku, jež si v diskografii vysloužila kulaté pořadové číslo deset. A právě tak k tomu je nutno přistupovat. Jako k desáté desce skupiny, která někdy na svém čtvrtém albu definovala podobu hudby, již s malými obměnami hraje do dnešních dní. To znamená jediné, a sice že „The Ride Majestic“ je zase o něco horší než minule, ačkoli tentokrát si Soilwork nahráli jen tolik skladeb, aby se deska dala utáhnout na jeden zátah.

Ono z technického a muzikantského hlediska je to album, jemuž nelze formálně nic vytknout, ale s čím mám u tvorby Soilwork nejpozději od „Sworn to a Great Divide“ problém, je postupná absence lehkosti kombinace mezi nářezovými pasážemi a andělskými vokály Björna v refrénech. Ne vždy to sice dopadne úplně blbě, to samozřejmě ne, ale že bych si chrochtal blahem při poslechu jedné pecky za druhou jako u „Natural Born Chaos“, na to už pánové nemají. Pokud bych však měl vytáhnout nad rámec ucházejícího celku nějaké individuální kusy, které mě vážně baví, tak bych neměl opomenout údernou „Petrichor by Sulphur“, v níž se melodické vsuvky povedly. Hodně dobré jsou i „Alight in the Aftermath“, hymnická „The Phantom“ a nářezová „All Along Echoing Paths“. Ty mě při poslechu udržovaly v pozoru a napětí.

To, že se na albu nachází taky pár kompozic, které mě nebaví a při jejichž poslechu si v duchu vzpomínám na starší alba, není nic nového, protože takhle to mám se Soilwork nejpozději od „Stabbing the Drama“. To už sice znamenalo kvalitativní sešup dolů, ale na poměry budoucích kroků je to stále skvělá deska. Bohužel, na „The Ride Majestic“ je takových písní hned několik a mimo „The Ride Majestic“ a „Death in General“ z první půle je mi proti srsti nudná semi-balada „Whirl of Pain“ a rovněž přeslazená „Father and Son, Watching the World Go Down“. Těm jsem se v pozdějších stádiích svých chvil s touto deskou cíleně vyhýbal.

Jestli budu o „The Ride Majestic“ v budoucnu mluvit, tak jako o klasickém počinu poslední dekády Soilwork. Jako o poměrně nevyrovnané kolekci, u níž dokážu pochopit, že spoustu lidí baví, protože v tom, co Soilwork dělají, jsou pořád asi tou nejlepší akvizicí metalové scény. Ovšem pro mě se jedná o opakovaně prolitý lógr a až budu chtít Soilwork té nejvyšší čistoty a ryzí kvality, tak sáhnu po albech, která před nějakou dobou oslavily desetileté výročí. Tam to ještě pánům jelo na plné obrátky a nakopávali zadky. To na novějších počinech postrádám.