Archiv štítku: thrash metal

Rozhovory

Catastrofy

Napsat komentář
Catastrofy – Zbojnícky tanec
Země: Slovensko
Žánr: thrash metal

Otázky: Kaša, H.
Odpovědi: Boris, Jano
Počet otázek: 20

Odkazy:
facebook / bandcamp / bandzone

Zdravíme na Slovensko! Na rozjezd bychom mohli začít třeba několika otázkami o vaší dosavadní historii. Úplně na začátku jste krátkou dobu fungovali pod jménem Bastards. Proč jste se tehdy rozhodli jméno kapely tak rychle změnit a proč zrovna Catastrofy? Skrývá se za jménem Catastrofy nějaký hlubší význam, nebo je to spíš hra se slovem „katastrofa“?

Boris: Čau. Meno Bastards sme zvolili podľa albumu Motörhead. Plánovali sme totiž byť ich cover bandom. To nás ale po pár mesiacoch prešlo a začali sme skladať vlastné songy, ktoré boli (tak ako je u začínajucej kapely zvykom) totálny prúser – katastrofa. Songov bolo viac, takže katastrofy. Čerešnička navrchu bola v zmene začiatočného písmena a vznikla slovensko-anglická skomolenina Catastrofy.

Všiml jsem si, že v počátcích kariéry jste zpívali výhradně v angličtině, přičemž s příchodem EP „Tento štát sa musí zničit!“ jste přešli na slovenštinu. Z jakého důvodu přišla tato změna? Na jednu stranu se říká, že díky angličtině mají kapely větší šanci se prosadit na mezinárodním trhu, ale na druhou stranu může být mateřština skupiny pro lidi zvenčí zajímavější (což vidím i na sobě – mám třeba rád, když např. norská skupina zpívá norsky). Jak to vidíte vy? Máte nějaké ambice se venku prosadit, anebo chcete dát přednost spíš Slovensku a případně České republice?

Boris: Neviem na koľko je pre ľudí zo zahraničia lákavá Slovenčina, ale nás sralo, že nám nerozumeli ľudia doma. Jak sopliaci sme sa videli na turné so Slayer, ale časom sme dosadli znova na zem a uvideli reálnejšiu cestu v zabávaní našich domorodcov. Každej kapele, čo spieva po anglicky a vidí sa na tom turné so Slayer, držíme palce. Nám sa viac páči, keď našemu odkazu ľudia rozumejú a tým pádom nám stačí ČS scéna, prípadne blízke okolie, napríklad Poľsko.

Když už jsme nakousli to zahraničí… máte nějaké ohlasy na „Zbojnícky tanec“ (případně i předcházející nahrávky) i zpoza českých a slovenských hranic? Zkoušel jsem Google a žádných zahraničních recenzí jsem si nevšimnul…

Boris: Asi nemáme.

Na druhou stranu, v rámci České republiky a Slovenska už recenzí na „Zbojnícky tanec“ vyšlo poměrně dost… Sledujete to nějak zevrubněji, co na fošnu říkají kritici? Jste spokojeni se způsobem, jakým lidi album přijali? Narazil jsem snad jen na jednu recenzi s lehce podprůměrným hodnocením – žere vás to, když vám muziku někdo v recenzi zdrbe, anebo nad tím jen mávnete rukou s tím, že se to nemůže líbit všem?

Jano: Kritici je pekné slovo. Skoro jak keby si nás nazval profi kapelou. Haha. Vo všeobecnosti to vychádza asi 8:2, viac je tých pozitívnych. Teší nás, že sa doska páči, ale viac jak nejaká recenzia na nete nás teší, keď nám niekto osobne do huby povie že sa mu to páči. Že nás nepoznal, ale dostal sa k nemu nový album alebo si ho stiahol dakde z uložto, a že ho to odjebalo. Podaktorí sú dosť odvážni a tvrdia, že by sa za to nemusela hanbiť ani zahraničná kapela. Ale to posúďte sami.

Svůj dlouhohrající debut „Zbojnícky tanec“ jste vydali vlastně až po celé dekádě fungování – proč to trvalo tak dlouho? Vím, že tam byly nějaké personální rošády, ale i tak se nabízí se zeptat – proč k vydání první full-length placky nedošlo už dříve?

Boris: Personálne zmeny nám to vždycky rozjebali. Keď došiel nový člen, trebalo ho začať učiť songy. Kým sa ich naučil, ubehlo polroka. Začali sme skladať nové songy, ale kým sme stihli spraviť viac, tak odišiel iný. A dokolečka. Keď sme sa potom po rokoch ohliadli za niektorými staršími pesničkami, už sme s nimi neboli natoľko spokojní a začali sme tvoriť nové. Keď tu zrazu – dakto od nás zasa odišiel!!! Až teraz, necelé tri roky, sme spolu v tejto zostave a to bol asi potrebný čas na zloženie toľkého materiálu.

Jak dlouho vlastně trval celý proces vzniku desky, tedy i se samotným skládáním?

Jano: +- 2 roky

Catastrofy

Při poslechu mě zaujal skvělý zvuk. Jakým způsobem nahrávání ve studiu Shaark probíhalo? Jedná se o výsledek „živého“ hraní, kdy jste byli všichni v jedné místnosti, nebo si každý o samotě nahrával své vlastní party, aby mu do toho ostatní nekecali? Šli jste do studia s materiálem perfektně secvičeným ze zkušebny, nebo se ještě něco ve studiu nahrávalo „z voleje“?

Jano: Cvičili sme to v skúšobni do nemoty, aby sme sa zohrali čo najviac a nahrali to potom rýchlo a čo možno najpresnejšie. To sa nám, až na malé úpravy, aj podarilo a celkom to odsýpalo. Za pochodu sme vymysleli len pár blbostičiek v speve alebo do „Anciáša“ sme nahrali ozembuch, ktorý sa váľal v štúdiu. Inak sme mali všetko do detailov pripravené.

Nahrávali sme oddelene, každý sám. V réžii sme sedeli vždycky všetci a pozorne počúvali, či niekde niečo nehapruje, prípadne sa hecovali k lepším výkonom.

Album otevírá folkové intro „Anciáša, zmráka sa!“. Nechci vypadat jako úplný debil, ale mohli byste člověku bez hlubší znalosti slovenštiny vysvětlit kdo nebo co je ten/ta „Anciáš/a“?

Boris: Anciáš je ľudovo povedané ancikrist. Ak by si vyrástol na Slovensku a sral svoju babku, tak aspoň raz v živote by ti vynadala: „Anciáša tvojho!!!“. U mojej babky, tak ľudia nadávali aj na robotu, keď sa im nedarila: „Anciáša tam!“. A môžeš tým dačo komentovať, tak jak my v intre: „Anciáša, zmráka sa!“, čo v preklade znamená: „Kurva, mraky idú, bude pršať jak hovado!“.

Zůstanu chvilku u vašich textů, které jsou podle mě jedním z poznávacích znamení hudby Catastrofy. Mně osobně přišla lyrická složka na „Zbojnickém tanci“ na můj vkus až příliš jednoduchá a – abych tak řekl – pubertálně prostá. Leze to z vás samo, nebo se jedná o záměr jak podpořit až pouliční živelnost, která je z hudby Catastrofy patrná?

Boris: Ja by som sa nebál nazvať texty detinskými, ba dokonca až infantilnými. Termín pubertálna prostota môže zavádzať čitateľov. Keď chceš poetiku, pusti si Majster Kat. Keď chceš primitívnu zábavu a bez obalu povedané veci do papule, pusti si Catastrofy.

Nicméně, vedle srandiček typu „Ančine cecky“ se v některých písních objevují i vážnější témata. Jak vy sami Catastrofy vnímáte – jako kapelu se seriózními texty, nebo kapelu, která je spíš o té srandě? Přijde mi, že na „Zbojníckém tanci“ je to tak nějak půl na půl…

Boris: Kamoško. Teší ma, že to zatiaľ všetko chápeš a vidíš presne tak, jak sme pôvodne zamýšľali. Songy sa na preskačku striedajú: veselý/vážny/veselý/vážny… a tie veselé sú spravidla zbojnícke. Máme radi srandu, radi sa bavíme, vypustíme negatívne myšlienky. Tak vyzerá aj naša cesta na koncert, kedy sa v aute smejeme na nezmyselných pičovinkách a aj koncert samotný je pre nás zábava. Na druhej strane samotný život niekedy prinesie drsné a neveselé situácie, ktoré takisto zažívame a chceme sa o ne podeliť. Album teda dopadol rovnako jako my – schyzofrenicky pol na pol.

Catastrofy – Zbojnícky tanec

Kazimír z písně, „Kazimír“, který se objevil i ve „Zbojnících apokalypsy“, je skutečně žijící člověk, nebo se jedná o čistě fiktivního postavu? Pokud platí první možnost, tak proč se mu „všichni smáli, že je prijebaný“?

Boris: Je to reálna postava slovenskej histórie, o ktorej sa píše v Príručke mladých svišťov v kapitole ,,Ozajstné bytosti, alebo podrvh?“ medzi Yetim a Lochneskou. Smiali sa mu preto, lebo bol iný než oni. Vlastnosť stará, jak ľudstvo samé.

Ještě by mě zajímalo (a věřím, že nejen mě), o čem se to zpívá v poslední písni „Krik a beznádej“? Má ten song vůbec nějaký text?

Jano: To je cover fínskej hardkorpankovej legendy Öttergät. Text je o tom, jak fínsky zbojník Bändittäs beží o zlomkrky lesom v ústrety modernej civilizácií. Stret nedopadne veľmi dobre.

Dá se vůbec říct, jak vypadá typický fanoušek Catastrofy? Metalista, pankáč…? Ve vaší hudbě je slyšet thrash metal, punk, hardcore, takže si osobně představuji spíš takový mix, kde je od každého něco. Jak to na koncertech z pódií vidíte vy?

Jano: Tak jak píšeš. Hráme mix a tak aj máme radi zmiešané publikum. Sami chodievame na akcie od stoneru cez crust až po grind, takže keď robíme vlastné showky, snažíme sa to tiež mixovať. Je zbytočné separovať sa v tejto malinkej scéne.

I vzhledem k té hudební směsici, kterou hrajete, by mě zajímalo, jaké kapely vás při tvorbě inspirují? Mě napadají zejména Municipal Waste nebo Warbringer… sledujete tyto party? A co říkáte na mladou thrash metalovou vlnu, která vrcholila před několika lety a která se ve své tvorbě obrací ke klenotům z dávných 80. let a staví na tom svoji existenci?

Jano: Sledujeme obe bandy (a takisto kopec ďalších), no každý z nás má iný obľúbený žáner. Sám za seba môžem povedať, že pre mňa to je väčšinou HC, čo sa týka energie. Medzi technickejšie bandy u mňa jednoznačne vedie Sylosis. Čo sa mladej vlny týka, asi ako každý registrujem bandu Lost Society, to je docela pecka, alebo taký Crisix je tiež celkom morda. Samozrejme registrujem, že tých kapiel je stále viac a viac a že ožíva thrash (niektorí vraveli, že mŕtvy žáner – pche). Tešíme sa z toho.

Catastrofy

Ke „Zbojníckému tanci“ jste natočili videoklip „Bastardi spoločnosti“ – proč jste si vybrali zrovna tenhle song? Máte v plánu i nějaké další klipy? Mimochodem, zdá se mi, že je u videa „Bastardů spoločnosti“ na YouTube strašně utlumený zvuk, takže to zní trochu divně… není to škoda?

Boris: Týpek, čo nám postrprodukoval finál klipu je hluchý. My sme to neporovnávali so zvyškom našich videí na youtube a nevšimli si dostatočne skoro, že hlasitosť je nižšia. Teraz to už nebudeme prehadzovať, lebo by sme prišli o tisíce videní a to likehunteri jako my nemôžu dopustiť. Dá sa to ale vyriešiť celkom jednoducho. Na repráku je také kolečko – volume. Otočením doprava sa zdvíha hlasitosť. Dosť často to dokáže pomôcť.

Vizuál a myšlienka klipu najviac korešponduje s daným songom. Kopec bastardov zo scény nahádzaných v jednom klipe. Teraz točíme ďalší klip na vyššie spomenutý „Krik a beznádej“. Neviem kedy vychádza tento rozhovor, možno už je ten klip vonku.

Pokud se nemýlím, tak se text „Bastardů spoločnosti“ týká lidí z různých subkultur… a podle klipu i vašeho stylu mi přijde, že je to mířeno především na lidi z metalové, punkové a hardcorové scény, je to tak? Jaký máte názor na jiné další subkultury, hlavně tedy z hudebního ranku, například gotiku nebo hip-hop?

Jano: Sme radi, že existuje široké spektrum subkultúr, aspoň to žije alternatívou. Pravého gotika som ešte asi ani nestretol. Pravdepodobne nechodia do tých klubov a na akcie kam my, čiže neviem to posúdiť. Rap počúva väčšina z nás. Viac ale inklinujeme k tomu, čo má podobný názor jak my. Kopec raperov sa názorovo od našej scény veľmi nelíši. Napríklad Strapovi na novom albume hosťoval Boris v jednom songu. Nevadí nám takéto spájanie žánrov. Text ale pojednáva o fandoch žánrov, ktoré si spomenul, lebo výzor je pre spoločnosť nestráviteľný. Hiphopový fandovia nestrašia babky na ulici tak, jak pokérovaný pankáči s čírom.

V nedávné době u nás v ČR probíhal projekt Kmeny, který se věnoval právě subkulturám – nejprve v knižní, posléze i v televizní podobě v rámci dokumentů, z nichž jeden se týkal i thrash metalu. Já osobně jsem to sledoval spíš okrajově, ale co jsem zachytil, tak na ty televizní dokumenty byly ve všech případech hodně špatné ohlasy, díl o thrash metalu nevyjímaje. Viděli jste to? Pokud ano, jaký na to máte názor (ať už na epizodu o thrash metalu nebo na celý projekt?

Boris: Knihy som nečítal, ale videl som ich hrúbku a po letmom prelistovaní som si utvoril obraz o obšírnom obsahu. V dokumentoch nebolo toľko priestoru, takže chápem sklamanie divákov. Ja som videl skoro všetky diely a bol som spokojný. Nečakal som, že sa za 20 minút dozviem v kocke všetky informácie o tom alebo tom kmeni. Vladimir [518 z PSH, jedna z hlavních postav projektu Kmeny – pozn. redakce] v rozhovoroch hovoril, že je to pohľad na pár ľúdí z danej subkultúry, pohľad do ich súkromia, ako prežívajú bežný deň. Ľudia na thrash pičovali, ale podľa mňa to presne hentak vyzerá na 95% akcií. Áno, sú aj koncerty organizované pre charitu, zvieracie útulky a to tam ukázané nebolo, lenže to je zlomok z celku a ten často vyzerá presne tak, jak v dokumente.

Přebal i další grafika „Zbojníckého tanca“ mi přijde dost zajímavá, taková komiksově folklórní, což se mi líbí. Na druhou stranu, v samotné muzice nic takového (s výjimkou již zmiňovaného intra „Anciáša, zmráka sa!“) není. Nepřemýšleli jste někdy o tom, že byste mohli zkusit nějakou kombinaci folklóru a thrashe, když už máte takovouhle grafiku (která vlastně byla i na ípku „Tento štát sa musí zničiť!“)? Určitě by to byl přinejmenším zajímavý mix, který tady asi ještě nebyl… Abych řekl pravdu, při prvním pohledu na obálku jsem tak trochu doufal, že by to tak mohlo znít…

Boris: Fujaru, ktorú je počuť v „Anciášovi“, sme chceli natrepať do viacerých songov, lenže potom sme rozmýšľali nad tým, jak to kurva nazvučíme na koncertoch, kde je často problém nazvučiť dobre dve gitary. Chceme pôsobiť autenticky a to čo nahráme v štúdiu chceme predviesť naživo, tak sme sa na to vysrali. Kapely to robia tak, že majú milión stôp v nahrávke, ale naživo to nevedia dať a potom to tam chýba.

Catastrofy – Zbojnícky tanec

Pomalu se blížíme ke konci, takže obligátní otázka – jak vypadá nejbližší budoucnost Catastrofy? Přemýšlíte už pomalu o dalším albu, nebo je ještě příliš brzy mluvit o nové hudbě?

Jano: Koncom októbra (října) ideme do štúdia nahrať 4 nové fláky na avizované splitko s Kaar a Exorcizphobia – našimi českými bratmi. Na scéne sme rovnako dlho, od 2005 a poznáme sa od 2010, tak si k tejto desaťročnici a päťročnici darujeme spoločný album. Okrem toho nejaké koncerty na obzore, ďalšie sa chystajú, nejaké pribudnú… klasika.

Inu, jdeme do finiše. Na úplný závěr bych vás požádal, jestli byste se nepodělili o nějakou šílenou historku z kapelního života – ať už z cest, z nahrávání nebo ze zkušebny. Díky za vaše odpovědi a ať se daří!

Boris: Pred nedávnom sme hrali v Nitre a po koncerte sme stáli vonku, kecali s ľuďmi a jeden z nich mal poloprádzny pohár s pivom. Uprostred rozhovoru vytiahol cicinu a dochcal si až po rysku. Hecovali sme ho dovtedy, kým si neodpil takých 5 – 6 logov, na čo nám odvetil, že to neni špatné, len trochu slané! Kráľ. Týmto ho zdravíme a tebe ďakujeme za priestor, otázky a podporu. Vážime si to!

Recenze

Act of Defiance – Birth and the Burial

Napsat komentář
Act of Defiance - Birth and the Burial
Země: USA
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 21.8.2015
Label: Metal Blade Records

Tracklist:
01. Throwback
02. Legion of Lies
03. Thy Lord Belial
04. Refrain and Re-Fracture
05. Dead Stare
06. Disastrophe (A New Reality)
07. Poison Dream
08. Obey the Fallen
09. Crimson Psalm
10. Birth and The Burial

Odkazy:
facebook / twitter

Když se v loňském roce objevily zprávy o personálním rozkolu v řadách thrashových velikánů Megadeth, bylo to jako blesk z čistého nebe. Tehdejší sestava, která si tou dobou kroutila již několikátý společný rok, vystupovala navenek naprosto idylicky, až se tomu vzhledem k pověsti Davea Mustainea jakožto arogantního panovačného blba nechtělo věřit. Ať už ale byly důvody jakékoli, tak sestavu Megadeth opustili svorně během několika dní kytarista Chris Broderick a bubeník Shawn Drover. A protože ani jeden z nich neměl důvod zahálet, tak se rychle vrhli do práce na společném projektu, a právě zde začínají první krůčky novorozeněte Act of Defiance, který oba jmenovaní po svém odchodu stvořili.

Act of Defiance je možné brát jako superkapelu, protože obě hlavní persóny během uplynulých let díky působení v Megadeth několikanásobně zhodnotily své jméno na metalové scéně a zejména Broderick se vyšvihl z talentovaného kytaristy, který v řadách Jag Panzer příliš velkou díru do světa neudělal, do první ligy kytarových hráčů s vytříbenou technikou. Zbývalo tak doplnit sestavu do kompletního instrumentální složení, k čemuž Broderickovi a Droverovi posloužil Matt Bachand z Shadow Falls – ten se ovšem v Act of Defiance chopil baskytary a odložil kytaru, s níž je ve své domovské partě spjat. A vcelku překvapivě dopadla rovněž volba vokalisty, kterým se stal Henry Derek, jenž je nejméně zkušeným a profláknutým jménem z celé čtveřice, protože za sebou má pouze debutové eponymní album Scar the Martyr, z jejichž řad byl po nedlouhé době vypoklonkován.

Tak, to bychom měli k personálnímu obsazení, ale pojďme si říct, co to ti Act of Defiance k čertu vlastně hrají. Dalo by se říct, že základem je thrash metal řízlý heavy metalem. Ovšem není to staromilská kombinace, která by zněla ve všech ohledech oldschoolově, protože jak Broderick, tak Drover své skladby rádi otáčí směrem k moderním trendům a zejména díky Derekovi u mikrofonu nemá album daleko k moderním metalovým partám koketujícím s alternativou. Ne vždy sice kombinace rychlých kytarových pasáží a melodických momentů šlape úplně bez škobrtnutí, ale upřímně se přiznávám, že po kompoziční stránce není album vůbec špatné a byl jsem mile překvapen, jak slušným skladatelem je zejména Shawn Drover, jehož Mustaine nepustil vůbec k ničemu, a on se přitom vytáhne s říznou „Disastrophe (A New Reality)“, která nakopává celému „Super Collider“ prdel. S Megadeth toho Act of Defiance příliš společného nemají, protože v tvrdších pasážích ničí zrzkovu partu na celé čáře, a když už se Broderick pustí do melodických vod a kytarových sól, tak dává vzpomenout spíš na heavy metalové Jag Panzer.

Jestliže z instrumentálního hlediska je „Birth and the Burial“ vcelku povedeným albem, kterému vévodí Broderickova technická zručnost, jež zastiňuje místy až zbytečně nevýraznou rytmiku, tak z pozice vokálů bylo angažmá Henryho Dereka asi tou největší chybou, jakou pánové mohli udělat. Neříkám, že neumí zpívat a ve velmi moderně laděném materiálu pod hlavičkou Scar the Martyr mu to šlo dobře a se svým střídáním agresivního řevu s melodicky líbivým kňouráním se mi líbil, ale do metalově natlakované jízdy v podání Act of Defiance se příliš nehodí. Nebo jinak – hodí, ale jen v momentech, kdy kytary řežou o sto šest a Henry sází všechno na svůj hrubší projev, jako se tomu děje v úvodní palbě „Throwback“. Nicméně jakmile přijde na přetřes melodický zpěv, tak najedou Act of Defiance ztrácí drajv a Derekův vokál celé snažení strašně devalvuje, přičemž jako nejlepší příklady se mi vybaví okamžitě „Refrain and Re-Fracture“ a druhá „Legions of Lies“, která díky němu zní skoro jako Bullet for My Valentine, což je zatracená škoda.

Skladatelsky si mezi sebou skladby rozdělili Broderick a Drover a oba byli naladěni na stejnou vlnu, protože se nedá jednoznačně říct, že jeden skládá spíš takové songy a druhý zase onaké. Album je v tomto ohledu relativně vyrovnané a nemůžu říct, že by mi některá z písní vyloženě neseděla a lezla na nervy. První polovina mi přijde o malinko silnější, ale ten dobrý dojem z úvodu je umocněn hlavně nářezovou „Throwback“, jež se mi spolu s „Disastrophe (A New Reality)“ líbí z celého alba nejvíc. Ty hrají na klasičtější thrashovou strunu a sluší jim to. Na druhou stranu, ani modernější pojaté záležitosti jako „Thy Lord Belial“ a „Dead Stare“ nejsou špatné a chytlavá struktura druhé jmenované dává zapomenout i na ten vokál, který tak vidím jako nejslabší pojící článek „Birth and the Burial“. Já vím, že svými spoluhráči je do těchto poloh Derek tlačen už jen díky kompozičnímu přístupu, jaký Broderick a Drover razí, a není tak úplně fér strefovat se jen do něj, ovšem i navzdory tomu si myslím, že s jiným vokalistou mohla být nahrávka částečně o něčem jiném.

Necelých 50 minut uteče vcelku bez problémů, a jestliže se po celou dobu sázelo hlavně na kytary Brodericka, tak na samém závěru stojí trošku stranou nenápadná závěrečná titulní věc „Birth and the Burial“, která k melodiím tíhne daleko víc než zbytek materiálu. Třeba už jen podbarvováním akustickou kytarou v refrénu, díky čemuž zní první polovina skoro jako ušitá pro rádiové étery, čímž netvrdím, že to je špatné, protože třeba v těchto plochách mi ani ten melodický zpět není nijak na obtíž. Do takto líbivých melodií se totiž vyloženě hodí. V druhé polovině této písně kytary zhutní a začnou hrát drsný riff, k němuž se přidá Derek se svým agresivnějším vokálem a přerušen jen krátkým sólem mistra Brodericka skladbu vede vstříc svému konci. V závěru se tak jedná o příjemné oživení.

I přes dílčí výhrady k personálnímu obsazení a s tím se pojícím výkonům zpěváka Henryho Dereka si myslím, že Act of Defiance na svém debutu odvedli slušný kus práce, protože „Birth and the Burial“ je album, které se poslouchá vážně dobře a většina skladeb obsahuje skvělé momenty. Líbí se mi ten agresivní feeling, k němuž se Broderick a Drover po svém odchodu z vyčpělých Megadeth odhodlali, nicméně je škoda, že nezůstali jen u toho a jejich tvorba je zbytečně mělněna melodickým placebem bez jakéhokoli účinku. Jestli však pánové budou vydávat i druhé album, tak si jej určitě nenechám ujít a budu doufat, že se naplno projeví potenciál, jejž v sobě ústřední dvojice skrývá.

Recenze

Slayer – Repentless

1 komentář
Slayer - Repentless
Země: USA
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 11.9.2015
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Delusions of Saviour
02. Repentless
03. Take Control
04. Vices
05. Cast the First Stone
06. When the Stillness Comes
07. Chasing Death
08. Implode
09. Piano Wire
10. Atrocity Vendor
11. You Against You
12. Pride in Prejudice

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (Kaša):

Legenda. Kult. Slayer. Tři slova, která má i navzdory nepříliš přesvědčivým 90. letům a rozporuplně přijaté dvojici posledních studiových alb velká řada fanoušků spjata neodmyslitelně k sobě. I z tohoto důvodu si dovolím odpálit recenzi novinky „Repentless“ tvrzením, že jedenácté studiové album thrash metalových velikánů Slayer se ihned po svém ohlášení zařadilo mezi nejočekávanější počiny letošního roku na metalové scéně. Důvodů k tomu má „Repentless“ samozřejmě více než jen fakt, že se jedná o první album po šestileté studiové přestávce, k níž měla tahle legenda své důvody, ale k tomu se dostanu ještě před samotným rozborem nové placky prostřednictvím následujících řádků.

„Repentless“ je pro Slayer v několika ohledech změnou. Samozřejmě, že tou nejzásadnější je absence kytaristy Jeffa Hannemana, jenž v roce 2013 zemřel na selhání jater v důsledku pokročilého stádia cirhózy. Slayer tak přišli nejen o zakládajícího člena a skvělého kytaristu, ale zejména o vynikajícího skladatele, který v minulosti sypal z rukávu jeden legendární riff za druhým a při vyřknutí názvů skladeb jako „Angel of Death“, „War Ensemble“, nebo „South of Heaven“ všichni víte, o čem mluvím.

Jeffova zdravotní situace nebyla v pořádku delší dobu, takže již několik let za něj zaskakoval Gary Holt z thrashové brusky Exodus, avšak přeci jen je koncertní záskok něco jiného než plnohodnotná náhrada při skládání a nahrávání nového alba. K tomu ještě Holt nebyl bezvýhradně připuštěn, a nahrál tak pouze část sólový partů jakožto protiklad ke Kerrymu Kingovi, protože souboje kytarových sól bývaly ozdobou starších alb Slayer a jedním z poznávacích znamení kapely a jejich absenci by fanoušci jen tak nepřekousli. Jen škoda, že Holt nedostal více prostoru, protože kytarista je to znamenitý.

Když už jsem načal aktuální sestavu, která se na „Repentless“ podílela, tak je nutné říct, že se jedná o placku, jež znamená návrat Paula Bostapha zpět do skupiny na úkor odejitého Davea Lombarda, nad jehož odchodem a důvodech k němu směřujících nemám dodnes jasno. Paul je samozřejmě bijec světové třídy, o tom žádná, „God Hates us All“ je skvělou ukázkou jeho práce, nicméně i tak preferuji živelnější hru Davea Lombarda, jehož je opravdu škoda, protože ten jeho cit a drive nelze nahradit jen tak lusknutím prstu. Nemluvě o chemii, která mezi čtveřicí panovala. Paul se nakonec ukázal jako nejlogičtější a nejsprávnější volba pro záskok, protože svou agresivní hrou stvrzuje kvality „Repentless“ velmi sebejistě. Dvojice Kerry King a Tom Araya zůstává samozřejmě beze změny, a i když se noří pochybnosti nad tím, jestli jsou to ještě Slayer, tak se borci rozhodli pokračovat v načaté cestě.

Proti tomu v zásadě nic nenamítám, ale vzhledem k absenci Jeffových kompozičních příspěvků jsem byl zvědavý, jak letošní zářez dopadne. Hanneman na posledních albech přispíval v menší míře než Kerry King, nicméně když už se tak stalo, byl z toho často o jeden z majstrštyků dané desky („God Send Death“ z „God Hates Us All“, „Jihad“ a bonusová „Final Six“ z „Christ Illusion“, případně titulní skladba z „World Painted Blood“).

Nechci tím narážet na to, že Kerry King skládá samé sračky, to ne, jen je proslulý spíše přímočařejšími a agresivnějšími vály, které Jeffovy kusy skvěle prokládaly, a díky tomu jsem se obával přílišné jednotvárnosti „Repentless“, což nyní můžu vzít zpět. Kerry King si vybral lepší chvilku, a přestože se albu nevyhnulo nějaké to škobrtnutí, tak se jako celek kompozičně nijak výrazně neliší od posledních dvou záseků a přináší ve své podstatě překvapivě svěží, ač lehce rutinní porci thrash metalu s cejchem Slayer na čele a moderní produkcí v zádech. Oproti „World Painted Blood“, jehož zvuk byl sračka jak bič, totiž novinka láme kosti a po technické stránce je radost ji poslouchat. V tomto ohledu velký palec nahoru.

„Repentless“ začíná velmi opatrně dvouminutovým intrem „Delusions of Saviour“, které má zvuk klasických slayerovských postupů. Je sice zbytečně nataženo na dvojnásobnou hrací dobu, než by si zasloužilo, a nechápu jeho fyzické odstřihnutí od následující titulní skladby, již přirozeně a nenásilně uvádí, ale budiž. Titulka „Repentless“ prezentuje nepřekvapivou formu rychlejších skladby s chytlavým riffem, jež Slayer prostě a jednoduše umí. Nechybí samozřejmě kytarová sóla, rychle odříkávající Araya, jenž má vyřídilku jako málokdo, a přímočarý Bostaph. Ingredience, jimiž přetékají takřka všechny písně kapely a fanoušci na tento koktejl stále slyší.

Vůbec prvními zveřejněnými skladbami z desky byly „Atrocity Vendor“, jež se objevila již na limitované edici předchozí placky, a „Implode“, kterou Slayer vypustili již loni jako návnadu toho, že i bez Hannemana v sestavě jedou dál. Ačkoli se mi v době vydání ani jedna příliš nepozdávala, tak uznávám, že nyní je řadím k tomu lepšímu, co se pod pokličkou „Repentless“ skrývá. Zejména „Implode“ má v sobě typický slayerovský rukopis a po pomalejším úvodu se ukázkově rozjede parádním riffem. Nejsem sice bezmezným fanouškem recyklace starších nápadů, ale oba kousky byly znovu nahrány, minimálně u „Atrocity Vendor“ jsem zaregistroval i lehce upravený text, takže alespoň tímto se to Slayer snaží vyžehlit.

Po skončení titulky následuje silná dvojice dalších „nepřekvapivých“ válů v podobě „Take Control“ a „Vices“. Zatímco první útočí svou rychlostí, tak „Vices“ je hutnější a nikam nespěchá, díky čemuž vyznívá i s ohledem na chytlavý zasekávaný kytarový motiv hitověji než agresivní výplachy typu „Take Control“ a „Atrocity Vendor“. Zhruba v polovině alba přichází první slabší moment v podobě „Cast the First Stone“. Což o to, svou postupně gradující stavbou a poklidnému intru je to píseň, která je schopná se odlišit, ale já si v celé její čtyřminutové hrací době nedokázal najít nic, co by mě k ní mělo přitahovat opakovaně. Totéž jsem si po prvním poslechu říkal i o prvním singlu, jímž se stala „When the Stillness Comes“, která se tak nějak podivně nudně táhla jako sopel a bez jediného momentu oživení sázela jen na pomalejší strukturu a atmosféru. V kontextu celé desky jsem z výsledku rozčarovaný o dost méně, protože jako oživení a chvilka odpočinku v polovině stopáže „Repentless“ tahle položka funguje nakonec velmi dobře.

Jdeme dál k „Chasing Death”, což je taková typická slayerovská vypalovačka, která nemá potenciál, aby dokázala zaujmout. Chybí jí atmosféra pomalejších kusů i chytlavost rychlejší „Implode“, takže neurazí, ale ani nenadchne. Co se naopak velmi povedlo, je „Piano Wire“, která skáče od pomalejších pasáží k rychlejším výpadům, než si otěže vezme do svých potetovaných pracek Kerry King s dlouhou sólovou pasáží v druhé polovině. „You Against You“ mi ze všech v předstihu uvolněných písní přišla nejslabší, nicméně „Cast the First Stone“ a „Chasing Death“ strká hravě do kapsy. Pokud pominu zbytečně přibrzděnou první minutu, jež jako by připravovala půdu pro nářezový zbytek, tak je to povedený nářez hrubšího zrna, který pohání kupředu neuvěřitelný Bostaph. No, a závěrečná „Pride in Prejudice“ je z mého pohledu jednou z nejslabších písní alba. Neříkám, že nemám rád pomalejší písně z dílny Slayer, protože zatím chválím spíše ty rychlejší vály, ale „Pride in Prejudice“ prostě a jednoduše nebaví. Nemá čím. Vokální melodie Toma Arayi je taková nijaká, kytarový riff nevyniká nad rámec běžné pomalejší písně a nebýt ataku v poslední minutě, tak mi nemá co nabídnout.

I přes nějaké ty dílčí výtky není „Repentless“ vůbec tak špatným albem, jak jsem si před prvním poslechem myslel, že bude. Kerry King uchopil spolu s Tomem Arayou spadlou pochodeň a po prvním kroku se nebojím toho, že by neměli být schopni ji na svých bedrech unést. Ačkoli už takové to magické kouzlo původní sestavy nikdy na posluchače nedýchne, tak jen díky tomu nelze novinku spláchnout do záchodu jako neposlouchatelný balast. Na poměry žánrové konkurence jsou na tom Slayer stále dost dobře, a když si postavím „Repentless“ do řady k předchozí dvojici počinů, není na tom nejhůře, protože „World Painted Blood“ nechává za sebou, ačkoli na „Christ Illusion“ to nestačí. Škoda té menší nevyrovnanosti, díky níž jedenáctá placka žánrové veličiny trochu strádá na kreditu, ale jinak velmi solidní standard, který mě mile překvapil. Řeknu to asi takhle… Chtěl jsem Slayer a dostal jsem Slayer.

Slayer

Druhý pohled (nK_!):

Půlka Slayer vydala novou dlouhohrající desku. Záměrně píši půlka, protože z klasické sestavy skupiny, jak je jistě všem metalově dotčeným duším známo, zbyl pouze frontman Tom Araya a démonický kytarista Kerry King. Jak „Repentless“ dopadlo bez dvorního skladatele kapely Jeffa Hannemana a jednoho z nejlepších bubeníků světa Davea Lombarda?

Téměř třičtvrtěhodinová deska rozhodně nepatří mezi to nejlepší, co kdy Slayer natočili, ale zároveň nejde ani o nějaký extrémní propadák, jak se hodně fanoušků obávalo. Jeff a Dave jsou pryč, s tím je potřeba se smířit. Kerry stále jede svoje krkolomná sóla a Tom už možná nezpívá tak nasraně jako kdysi, ale pořád má jeho vokál šťávu. Nový bubeník Paul Bostaph hráčských kvalit Lombarda nedosahuje, ale vlastně to ani nevadí. Bicí jsou v jeho podání slušně smrtící.

Zvuk „Repentless“ je na dobré úrovni, deska zní moderně a zároveň si s sebou nese nezaměnitelný feeling starších nahrávek. Co je tady ale špatně? Zásadní problém vidím v jisté repetitivnosti nového materiálu, kdy se některé songy zkrátka pod vší tou neustávající palbou slévají dohromady. Naopak kousky jako naštvaná „Repentless“ (schválně mrkněte na klip, solidní řezničina posouvající prostředí „St. Anger“ ještě o level výše), atmosférická „Piano Wire“ a „Atrocity Vendor“ s vynikajícím ústředním riffem patří určitě mezi to lepší, co kdy Slayer složili.

Obecně jsem spokojen. „Repentless“ dokáže po jistou dobu slušně zabavit a v zásadě nenudí. Nejde také o nic objevného, ale myslím si, že Slayer si ostudu neudělali. Pokud se smíříte s faktem, že starší tvorba zůstává stále nepřekonaná, budete vesměs spokojeni.

Recenze

Melechesh – Enki

Napsat komentář
Melechesh - Enki
Země: Izrael / Nizozemsko
Žánr: black / thrash metal
Datum vydání: 27.2.2015
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Tempest Temper Enlil Enraged
02. The Pendulum Speaks
03. Lost Tribes
04. Multiple Truths
05. Enki – Divine Nature Awoken
06. Metatron and Man
07. The Palm, the Eye and Lapis Lazuli
08. Doorways to Irkala
09. The Outsiders

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (H.):

Melechesh samozřejmě nejsou jediní, kdo do metalové muziky přimíchává blízkovýchodní feeling, ale dovolil bych si tvrdit, že hned po svých izraelských kolezích Orphaned Land jsou asi nejznámější, kdo s tímhle konceptem pracuje. Na rozdíl od svých zmiňovaných a o kousek proslulejších krajanů se však Melechesh neutápějí v otravném multikulti sluníčkování a jejich pojetí je stále nabroušené a metalové.

Konkrétněji si tahle smečka okolo holohlavého ďábla Ashmediho hoví v povětšinou rychlejším black metalu řezaným znatelnou thrash metalovou pilou. Na Melechesh se mi však vždy líbilo, že onen orientální pel v jejich hudbě nepramení pouze ze samplů, nějakých těch perkusí a sem tam tradičního (anebo pro metal netradičního – přijde na úhel pohledu) nástroje, ale ten feeling je cítit i v jejich hře na elektrické kytary.

I tohle byl jeden z důvodů, proč jsem si Melechesh svého času oblíbil – samozřejmě vedle vysoké úrovně skladatelské stránky. Popravdě mě tahle kapela zaujala hned na první poslech, když jsem na ni svého času narazil v období po vydání třetí desky „Sphynx“ (2003), s níž začalo něco, co bych si dovolil nazvat jako zlaté období Melechesh. Skupina ten svůj charakteristický ksicht a rukopis začala pořádně formovat na druhém záseku „Djinn“ (2001), jenž navázal na poměrně syrový debut „As Jerusalem Burns… Al’Intisar“ (1996). Po něm přišla dvojice vrcholných nahrávek v podobě již jmenovaného „Sphynx“ a následného „Emissaries“ (2006), které se stalo mým osobním favoritem v diskografii téhle formace. Následné „The Epigenesis“, které vyšlo na podzim roku 2010 jakožto první počin Melechesh pod metalovým gigantem Nuclear Blast, mě s odstupem několika let baví o něco méně než „Emissaries“ a „Sphynx“, nicméně stále šlo o výborný počin, jenž svým autorům ostudu rozhodně neudělal a víceméně dokázal udržet vysoko nasazenou laťku.

Na přípravu další nahrávky Melechesh spotřebovali pět let času, čímž vyrovnali doposud nejdelší prodlevu mezi debutem a „Djinn“. I přes kvalitní a vyrovnanou diskografii jsem však novinku „Enki“ vyhlížel s menšími obavami – na každém z předcházejících počinů byl znát alespoň nějaký posun a další krok v postupném vybrušování svého stylu. Když ale vyšlo „The Epigenesis“, měl jsem z té desky pocit, že je to konečná stanice. Jak se záhy ukázalo, „Enki“ mi bohužel dává za pravdu, protože se jedná o první počin v historii Melechesh, na němž necítím onen další krok na pouti black / thrashovou pouští. Jako kdyby se Ashmedimu a jeho partě až příliš zalíbilo na koberci a u vodní dýmky, s nimiž se objevili na promo fotkách k „The Epigenesis“, že v další cestě (vývoji) již není třeba pokračovat.

Právě toto je jeden z hlavních důvodů, proč je pro mě „Enki“ mírným zklamáním a proč jej řadím k tomu méně dobrému, co kdy Melechesh vydali. Ano, musím sice uznat, že po formální stránce mi „Enki“ připadá ještě o kousek rychlejší a thrashovější než jeho předchůdce, ale to je v konečném důsledku jen detail, jelikož to vlastní jádro a pocity jsou vlastně stejné.

Nicméně, nechápejte zle – Melechesh patří mezi skupiny, které jsou i ve své „slabší“ chvilce stále velice dobré a pohybují se nad průměrem, což je i případ „Enki“. Technicky vzato totiž nahrávce vlastně nemám co vytknout – a tím nemyslím jen zvuk nebo fakt, že je to všechno výborně zahrané. Měl jsem na mysli i to, že je „Enki“ také velice dobře složené a že proti vypalovačkám jako „The Pendulum Speaks“, „Lost Tribes“ anebo „Metatron and Man“, jež se po úvodní zběsilé pasáži zvrhne do rozmanitější druhé půle, nelze nic moc namítat. Riffy opětovně řežou jak pouštní vzduch, Ashmedi svým jedovatým vokálem opětovně vzývá všechny džiny a blízkovýchodní feeling je takřka všudypřítomný. Všechno je na svém místě a je to super… až na malý detail, že na „The Epigenesis“, „Emissaries“, „Sphynx“ i „Djinn“ mi to připadalo o kousek působivější.

Nepopírám však, že „Enki“ obsahuje i několik skvělých skladeb, které se v mých očích staly jednoznačnými vrcholy. Jedná se o celkem tři písně a shodou náhod to jsou zrovna ty tři nejdelší. Ačkoliv když tak o tom přemýšlím, ona to zas až taková náhoda asi nebude, jelikož v těch rozmáchlejších kusech se Melechesh ještě o něco více zaměří na atmosféru, což mi plně vyhovuje. Abych ale nechodil příliš dlouho kolem horké kaše, tak už konečně vybalím, že mluvím o skoro-titulní „Enki – Divine Nature Awoken“, jež postupnými obměnami ústředního riffu skvěle graduje, a finálním opusu „The Outsiders“, který je kompozičně hodně zajímavě vystavěn (paralelu s „The Epigenesis“, titulním závěrečným songem předchozího alba, nelze nevidět). Nicméně abych byl zcela upřímný, naprosto suverénním vrcholem celého „Enki“ je pro mne osmiminutová tribal instrumentálka „Doorways to Irkala“ s excelentní mysticky-orientální aurou.

Melechesh

Trochu zklamáním jsou ovšem tři hvězdné hostovačky. Pozvání na album totiž přijali Max Cavalera (Soulfly, Cavalera Conspiracy, ex-Sepultura) do songu „Lost Tribes“, Sakis Tolis (Rotting Christ) do písničky „Enki – Divine Nature Awoken“ a Rob Caggiano (Volbeat, ex-Anthrax) do „The Palm, the Eye and Lapis Lazuli“. To jsou ve všech třech případech dost velká jména na metalové scéně, a když už si na desku pozvete někoho takového, myslím, že není od věci mu dát prostor. Abych byl ale upřímný, kdybych si o jejich přítomnosti nepřečetl, tak bych to během poslechu nijak nepostřehl, protože všichni tři se v té smršti riffů dočista ztratili a jsou zcela neviditelní. Že člověka netrkne na první poslech, že na tu kytaru hraje někdo jiný, to ještě dejme tomu, ale když se ztratí i vokály (a to třeba řev Cavalery je hodně jinde než Ashmediho vřískot), tak to je asi stejně „dobrá“ vizitka, jako že je na black / thrash metalovém albu nejzábavnější folková instrumentálka. Jasně, ten Cavalera tam přece jen trochu slyšet je, ale dokud jsem ho nezačal hledat, tak mě to samo o sobě prostě nepraštilo do uší…

Vím, že jsem tentokrát kritikou úplně nešetřil, avšak Melechesh je natolik kvalitní skupina, že by bylo pokrytecké přivírat oči a tvářit se, že z toho sedím na prdeli. Nicméně i přesto musím zdůraznit, že „Enki“ je obecně vzato stále povedená nahrávka, a nezastírám, že jejím asi největším neduhem je to, že Melechesh v minulosti hned několikrát dokázali, že to umějí ještě lépe…

Druhý pohled (Kaša):

Izraelští Melechesh si tentokrát dali řádně na čas, když na svou šestou studiovou nahrávku „Enki“ nechali čekat pět let, ačkoli jedním dechem dodávám, že to čekání se opravdu vyplatilo. I když nepatřím mezi skalní příznivce kapely, což znamená, že letošní placku jsem nevyhlížel měsíce dopředu a první dvě alba jsem slyšel snad jednou v životě, tak „Enki“ je po vzoru svých dvou předchůdců opět velmi kvalitní počin, a Melechesh tak ukazují, že si svůj tvrdě vydobytý respekt zaslouží.

Ta jejich kombinace blacku, thrashe a špetky orientálních prvků funguje dohromady tak přirozeně, že nevadí ani hodinová hrací doba, která je oproti „The Epigenesis“ ještě vcelku v pohodě. Na Melechesh pro mě není nejpřitažlivější jejich orientální původ, který mám celkem na salámu, protože i když je novinka jistě svázaná nějakým lyrickým konceptem, tak bez dalšího studia východního božstva do něj člověk stejně nijak nepronikne. Kdepak. Tím hlavním magnetem, jímž mě k sobě Melechesh přitahují, je kytarová práce Molocha a Ashmediho, jejichž barvitost je mi velice po chuti. Jak v rychlejší „The Pendulum Speaks“, tak v rozmáchlejší „Enki – Divine Nature Awoken“ se toho děje dostatek, aby si posluchač mohl objevovat ty skryté poklady dálného východu, ale zase ne tak moc, aby se v té hudbě začal ztrácet.

Melechesh

Oproti minulému zářezu obsahuje „Enki“ méně skladeb, a přijde mi tak o něco živelnější a jasněji orientované směrem na výsledek. Samozřejmě, dá se namítat, že „Enki – Divine Nature Awoken“, závěrečná „The Outsiders“ nebo v celé délce východně-orientální „Doorways to Irkala“ jsou košatější kompozice, které si vyloženě hrají s vrstvenými strukturami, ovšem bez nich by údernost „Lost Tribes“ a „Metatron and Man“ tolik nevynikla. Když už jsem zmínil tu „Lost Tribe“, tak největším překvapením je pro mne nečekaně fakt, že hostující Max Cavalera si v „Lost Tribes“ našel své místo a vůbec nezní blbě, ačkoli jsem se obával pravého opaku a jeho vokální bitva s Ashmedim je jedním z mých nejoblíbenějších momentů desky.

Nebudu to zbytečně protahovat, protože všichni víme, kam tím mířím. Melechesh se mi na „Enki“ zase zalíbili. Těch pět let stálo za to, a ačkoli „Enki“ v mých očích „Emissaries“ ani „The Epigenesis“ nepřekonalo, tak tahle čtveřice opět dokazuje, že se svou tvorbou jistě míří mezi skutečnou elitu extrémního metalu.

Recenze

Soulfly – Archangel

Komentáře: 11
Soulfly - Archangel
Země: USA
Žánr: thrash / groove metal
Datum vydání: 14.8.2015
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. We Sold Our Souls to Metal
02. Archangel
03. Sodomites
04. Ishtar Rising
05. Live Life Hard!
06. Shamash
07. Bethlehem’s Blood
08. Titans
09. Deceiver
10. Mother of Dragons
11. You Suffer [bonus]
12. Acosador Nocturno [bonus]
13. Soulfly X [bonus]

Odkazy:
web / facebook / twitter

Ach jo, vážně by mě zajímalo, co se s tím Maxem děje. Jak se člověk, který v 90. letech dosáhl v řadách Sepultury na metalové scéně snad úplně všeho, dokáže dostat tak hluboko, že má zapotřebí vydávat desky typu „Archangel“. A to ani nemusím jít tak hluboko do vod jeho bývalého působiště, když bych chtěl poukázat na světlejší stránky jeho dosavadní tvorby. Stačí se podívat o nějakou dekádu zpět do dob, kdy Soulfly nahráli alba „Prophecy“ a „Dark Ages“, jež jsou dodnes tím nejlepším, co pod touto dnes již značně vyčichlou hlavičkou vyšlo. Od té doby jako by Max Cavalera zatáhl za ruční brzdu a slušného „Conquer“ se vrací stále víc ke kořenům své kariéry, v důsledku čehož z jeho pera padají zcela náhodné, ničím nezajímavé blbosti, které maximálně ctí skladatelský rukopis slavného jména, ovšem to v tomto případě není míněno jako pochvala.

Když kapela vydává své jubilejní desáté album, tak je logické, že očekávám něco víc, no ne? Tak nějak doufám, že si borci dají víc záležet a že si s připravovaným materiálem dají víc práce, aby takovéhle jubileum, které se opravdu nepodaří každému, nepřišlo vniveč na úkor jen další z řady nudných desek, jimiž své fanoušky zásobuje hlavní principál, v tomto případě právě Max Cavalera. A bohužel přesně tohle se s „Archangel“ stalo. A přitom to zpočátku nevypadalo tak negativně. Třeba už jen zveřejněný obal patří k tomu lepšímu, co zdobí alba Soulfly, a když se podívám na poslední ohavnost na přebalu „Savages“, tak „Archangel“ je skoro umělecké dílo. Fakt dobrá práce, za niž by pánové tentokrát zasloužili metál.

Na rozdíl od spousty jiných mé nadšení neopadlo ani se zveřejněním prvního singlu, jímž se stala úvodní rychlovka „We Sold Our Souls to Metal“. Vlastně ani nevím proč, ale tenhle vál se mi hned od prvního poslechu zalíbil. A to navzdory tomu, že úplně krásně ztělesňuje vše, proč jsou pro mě poslední Cavalera Conspiracy naprostá sračka nebo proč album „Omen“ od Soulfly jen těžko můžu doposlouchat do konce. „We Sold Our Souls to Metal“ totiž stojí na opravdu triviálním riffu, ještě prostší rytmice a hlavně refrénu, který se nepřekvapivě skládá z opakování titulu skladby, čímž už je Max tak trochu proslulý. Textově tedy žádný zázrak, hudebně už vůbec, nicméně i tak se mi líbila ta přímočarost a ta idea takové hymny pro metalové fanoušky pro živá vystoupení. Proti tomu nelze nic moc co namítat.

Oproti posledním albům je novinka krokem správným směrem určitě ve zkrácení hrací doby, která se v základní verzi alba nepřehoupla přes 40 minut, což činí „Archangel“ nejkratším albem v diskografii Soulfly. Kvituji rovněž trošku větší důraz na rozmanitost skladeb a jejich lehké oživení naaranžováním nemetalových prvků, které na předešlých albech chyběly. Mluvím třeba o atmosférickém závěru titulky „Archangel“, sborech v refrénu „Sodomites“ nebo etnických nástrojích v „Bethlehem’s Blood“. Ono se možná zdá, že to není nic, ovšem když si dám na výběr, jestli poslouchat letmé snahy o návrat alespoň směrem ke „Conquer“, což právě z těchto písní cítím, nebo poslouchat tragické hovadiny typu „Deceiver“ a „Mother of Dragons“, které jsou dokonalou ukázkou bezzubosti současného Maxe Cavalery, tak nemusím dlouho přemýšlet.

Ona celkově je první polovina lepší než druhá. Je tomu tak právě díky alespoň té zdánlivé rozmanitosti, protože po úvodním výplachu „We Sold Our Souls to Metal“ přichází další dva singly „Archangel“ a „Sodomites“, které se ve středním tempu snaží navodit trošku epičtější atmosféru, a třeba „Sodomites“ se to díky přeříkávání biblických veršů v prostřední části i daří. Po celou dobu se drží tak nějak zpátky, aby v poslední minutě Soulfly povolili opratě a vydali se k závěrečnému sprintu. „Archangel“ taky nikam nespěchá a pomalé riffování spolu s kytarovou pestrostí Marca Rizza z ní činí jednu z těch opravdu dobrých písní na desce. Slušnou první půli jistí ještě „Live Life Hard!“, v níž se blýskl hostující Matt Young z řad King Parrot, jenž svým nervním řevem tuto skladbu ozvláštnil. Po chvíli si bere slovo Max, aby se v následujících čtyřech minutách pánové klasicky prostřídali. Druhá polovina už se nedrží pevně dané struktury z úvodu a pod tíhou těžkého riffu se plazí k závěru a právě tento moment se mi zalíbil fakt hodně.

Ony se i v první půli najdou nevýrazné záležitosti jako „Ishtar Rising“, jež mi přijde jako demo, které se nahrálo, aby se Soulfly dostali na počet alespoň desíti skladeb, a „Shamash“, na níž je nejzajímavější snad jen kytara Marca Rizza v prostřední části její hrací doby. Právě Marc Rizzo drží současnou tvorbu Soulfly ještě nad vodou a jestli jsem před pár lety pokládal právě jeho stále se opakující hru za jeden z důvodů úpadku Soulfly, tak nyní se mu zpětně omlouvám, protože poslední dvě alba (nepočítám ještě „Pandemonium“ od Cavalera Conspiracy) stojí za zmínku opravdu jen kvůli jeho kytarovým vyhrávkám a melodiím. Pokud se v první polovině jedná jen o náznaky, tak s příchodem „Titans“ už následují jen samá negativa, takže v závěru jsem již měl opravdu co dělat, abych album doposlouchal, což není při jeho krátké hrací době zrovna dobré. Poslední dvě skladby jsou vyloženě navíc a nekonečné omýlání jednoho riffu nemá žádný směr ani výraz. Nebýt Rizza, který svou sólovou hrou zachraňuje konec „Mother of Dragons“, tak desku vypínám ještě před jejich začátkem.

„Archangel“ je sice profesionálně odvedenou prací, jež si v jistém smyslu drží standard Soulfly, ovšem problém je, že s náplní samotné hudby to jde s každou další skladbou pomalu k šípku. Nezachrání to ani vteřinový cover „You Suffer“ od Napalm Death a bohužel ani další bonusovka „Acosador Nocturno“ v níž si zapěl dnes již bývalý basák Tony Campos, jenž rozšířil řady Fear Factory. Poslední bonus „Soulfly X“ je již klasickou instrumentálkou s etnickým nádechem, které postupně zdobí všechny alba Soulfly, a je opět škoda, že skončila jen mezi bonusy, protože zrovna tato je se svou magickou atmosférou a španělskou kytarou v závěru vážně povedená.

Nejhorší album v diskografii Soulfly? To asi ne, protože si myslím, že „Omen“ bylo ještě horší, ale i tak je na „Archangel“ obsaženo až příliš vaty, která se možná díky té krátké stopáži může jevit jako dravost, energie a přímočarost, ale druhá polovina je prostě a jednoduše tragická. Víte, posledních několit let si říkám, že příště už se na Maxe vyseru a novou placku si nepustím, ale stejně to vždycky udělám, protože mám pro tohohle Brazilčana slabost, pubertu jsem prožil v přítomnosti jeho desek a jakási nostalgie mě ke starším deskám Sepultury a Soulfly táhne dodnes a o to je těžší si přiznat, že Max už je definitivně za zenitem. Těch pár dobrých aranžerských nápadů a skladatelských světlých chvil to nezakryje tak silně, aby se dal přehlídnout ten balast, kterým „Archangel“ oplývá. Ztráta času — nic víc od „Archangel“ nečekejte.

Recenze

Dew-Scented – Intermination

Napsat komentář
Dew-Scented - Intermination
Země: Německo
Žánr: thrash / death metal
Datum vydání: 30.6.2015
Label: Prosthetic Records

Tracklist:
01. Declaration of Intent
02. On a Collision Course
03. Scars of Creation
04. Affect Gravity
05. Means to an End
06. Ode to Extinction
07. Demon Seed
08. Power Surge
09. Ruptured Perpetually
10. Living Lies
11. Atavistic
12. Reborn
13. Radiation Sickness

Odkazy:
web / facebook / twitter

Dvacet let na scéně za sebou a na kontě desátá studiová deska, která klasicky začíná od písmene „I“. Jasně, řeč není o nikom jiném než o německých thrash / death metalistech Dew-Scented, kteří před nějakými dvěma měsíci vydali svou novou desku s titulem „Intermination“. Ještě předtím, než se k pustím do alba samotného, tak mi dovolte vyjádřit svůj vztah k německé škole thrash metalu, jež mi byla vždy vzdálenější než ta americká, ačkoli co do kvality těch vrcholných počinů se jedná o v podstatě vyrovnané scény. Dříve mi šla proti srsti taková ta špinavost a divokost starších Destruction a Kreator a někdy v té době jsem přičichl k čistšímu podání z dílny Dew-Scented, kteří ten thrash metal pochopili tak nějak moderněji a míchali do něj špetku death metalové hrubosti, což jim zůstalo až do dnešních dní.

Od té doby jsem Dew-Scented přestal sledovat blíže a aktivně, což bylo před nějakými osmi lety, ale řekl jsem si, kdy jindy oprášit trošku nostalgického vztahu než při příležitosti jubilejního desátého počinu. Od dob „Incinerate“, které jsem snad slyšel naposledy, nezůstal v řadách Dew-Scented kámen na kameni a krom zpěváka Leifa Jensena mají Němci komplet nové obsazení, ovšem že bych to poznal sám od sebe, aniž bych si to přečetl, to asi ne. Pozastavovat se u takového jména u instrumentální zručnosti je skoro tak zbytečné jako polemizovat nad kvalitou technického zpracování. Všechno je samozřejmě vypiplané do nejmenšího detailu, ačkoli v podání Dew-Scented to neznamená chladně dokonalou desku ve stylu Arch Enemy. Riffy řežou jako blázen, bicí uhání ukázkově, Leif prohání své hlasivky taky neúnavně a přitom to dohromady zní energicky a hybně, což je velmi příjemné.

Když totiž Dew-Scented zpomalí a z thrash / death metalového rybníčku zavítají do sfér modernějších sekaných riffů, tak to nepůsobí nijak nepatřičně ani hloupě. Němci prostě ví, jak to zabalit tak, aby „Intermination“ znělo současně, přesto ctilo staré postupy a nepůsobilo jako dort pejska a kočičky, kde se přidávalo od všeho trochu, aby to bylo úplně nejvíc nejlepší. Písní, která ukazuje, jak může dohromady fungovat staromilský thrash metalový přístup s mladšími zasekávačkami, je „Scars of Creation“. Ta se hned při prvním poslechu vyhoupla do přední linie těch nejlepších skladeb a spolu s našlapanou „Demon Seed“ a „Means to an End“ tam stojí i po několika posleších.

Samotné skladby nejsou poskládané vyloženě nečekaně a sází na jistotu, což není od Dew-Scented překvapivé, protože tak nějak vypadalo i několik starších počinů. Riffuje se s maximální vervou, aby se občas přihlásily o slovo buď death metalově valivé momenty, nebo naopak ony sekačky, ale takovým tím přirozeným drajvem jsou na poslech sympatické a nenásilné. Viz třeba už zmíněná „Demon Seed“ nebo „Ruptured Perpetually“, které povzbuzují v pokračování poslechu i do druhé poloviny.

Je škoda, že se pětici nepodařilo udržet nastavenou laťku po celou dobu, protože aniž by album nějak lineárně upadalo, tak se v druhé polovině střídají silnější skladby se slabšími a závěr již není tak zábavný, jak si asi Dew-Scented představovali. Mezi ty slabší kousky bych zařadil „Power Surge“, „Living Lies“, jež se pořád nemůže nějak rozjet, „Atavistic“, kterou částečně zachraňuje slušná basová linka v úvodu, a konečně závěrečný cover „Radiation Sickness“ od Repulsion, jenž i přes zjevnou snahu zapůsobit úderností a přímočarostí nefunguje a na album se moc nehodí. Jako bonus možná, ale v základní verzi trochu zbytečná položka. O mnoho lépe se mi poslouchala předposlední „Reborn“, která si co do agrese nic nezadá s poslední skladbou alba, nicméně už jen kytarová nápaditost a sólování v prostřední části nutí držet uši nastražené.

Při tak početné diskografii se bez problémů dá určit, jestli nové album spadá mezi ty lepší nebo naopak horší počiny. Osobně bych „Intermination“ viděl někde v horní polovině, ačkoli na ty úplně nejklasičtější počiny se dívá z podstatné vzdálenosti. Dew-Scented však zvládli téma na jedničku, a přestože do něj nevložili veškeré své umění a odehráli to spíš jen tak na jistotu, tak v porovnání s konkurencí jsou na tom pořád ještě docela dobře. Minimálně první polovinu má „Intermination“ spád jako kráva, který je v druhé půli přibrzděn několika horšími skladbami, ale jako celek se těch 45 minut poslouchá úplně bez škobrtnutí, takže svým způsobem vše v pořádku..

Recenze

E-Force – Demonikhol

Napsat komentář
E-Force - Demonikhol
Země: Kanada / Francie
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 19.6.2015
Label: Mausoleum Records

Tracklist:
01. Apéro
02. Grievance
03. Double Edged Sword
04. Invasion
05. Debauchery
06. The Day After
07. Ultimatum
08. Insidious
09. Demonikhol
10. State of Delusion
11. Last Call

Odkazy:
facebook

Vypadá to, že Eric Forrest je aktuálně při chuti, protože čtvrté album své domovské kapely E-Force, které se jmenuje „Demonikhol“, vypustil do světa zhruba rok od vydání poslední placky „The Curse…“. Jasně, oproti vyhlášeným workoholikům to není žádné terno, ale když se podíváte na diskografii blíž, tak pětiletá pauza, která dělila debut „Evil Forces“ s nástupcem „Modified Poison“, nebo dokonce šest let mezi druhým a třetím albem, je oproti aktuálnímu pracovnímu nasazení této party rozhodně někde jinde.

Když si vzpomenu na loňské „The Curse…“, tak se mi vybaví neskutečné množství energie a poctivá porce natlakovaného thrash metalu. Jednalo se o první album E-Force, které jsem měl možnost slyšet, a líbilo se mi tak hodně, že jsem si řekl, že do příště už budu mít nastudované i předchozí dva počiny, ovšem Eric Forrest vypustil „Demonikhol“ tak rychle a nečekaně, že jsem svůj slib splnit nemohl a první roky kariéry této kanadské trojice jsou mi tak stále utajeny, ovšem to není v jádru žádná překážka, aby si kdokoli, kdo je na tom stejně, nemohl „Demonikhol“ užít.

To hlavní, čeho se v případě takhle rychle vydaného nástupce skvělé desky člověk bojí, je, zda se i tentokrát podaří udržet laťku kvality na předchozí úrovni, nebo bude výsledek působit spíš jako chudý příbuzný a slepenec minule nepoužitých nápadů. Sám za sebe můžu říct, že ačkoli novinka vznikala v opravdu rychlém sledu za „The Curse…“, tak nemám pocit, že by Eric Forrest a Krof, kteří tvoří aktuálně tvoří sestavu E-Force, něco zanedbali nebo záměrně ošidili. Pokud si říkáte, že ve výčtu sestavy chybí Jérôme Point-Canovas, tak vězte, že v sestavě je stále uveden jako kytarista, ovšem rytmické stopy nahrával tentokrát Forrest sám a o sóla se podělila pětice kytaristů, z nichž nejzajímavější je pro nás Tomáš Skořepa z řad domácích Exorcizphobia, takže čert aby se v té aktuální situaci vyznal.

Hlavní je, že „Demonikhol“ je svou kvalitou s „The Curse…“ téměř srovnatelné a díky zkrácení hrací doby o takřka čtvrt hodiny a osekání většiny skladeb k hranici čtyř minut zní ještě více natlakovaně. E-Force nedělají žádné ústupky, takže se připravte na 40 minut agresivního thrash metalu, z jehož instrumentálního vyjadřování (zejména skvělá sóla) je vzdáleně cítit progresivní přístup, ale skladby samotné jsou ze skladatelského hlediska přímočarým direktem na tvář.

Oproti minulejšku se lehce zhutnil zvuk, přičemž zejména kytary už neřežou tak pronikavě, a deska tak ztratila ten oldschoolový náboj, který byl minule zřetelný. Hrany se trochu zaoblily a nástroje se při zvučení roztáhly do šířky, a i když zní výsledek více vyleštěně, tak je „Demonikhol“ jako masivní koule, která je však při prostém nástrojovém obsazení kytara-basa-bicí jasně identifikovatelná a člověk nemá šanci se ztratit. Eric Forrest své hlasivky mučí ve stále stejné poloze agresivního řvouna s až death metalovým výrazivem v hrdle a hlasové experimenty jako střídání různých nálad se nekonají, ovšem v tomto případě to není nikterak na škodu, protože po celou dobu přitvrzuje již tak agresivní podklad „Demonikhol“. Po jisté době se hudba E-Force může zdát jednotvárná a monotónní, protože vyložený moment překvapení se po celou dobu nedostaví, ovšem není to nic, co by mě mělo při poslechu otravovat.

Pokud totiž pominu úvodní intro „Apéro“, závěrečné instrumentální industriální dozvuky jménem „Last Call“ a krátkou mezihru „The Day After“ s mluveným slovem, tak nám zbývá pouhých osm skladeb, které jsou sice jedna vedle druhé celkem úspěšně zaměnitelné (zejména první poslech v tomto byl peklo), ale přímočaré riffy a v rámci možností chytlavé sloganovité refrény se zadírají pod kůži vcelku rychle a počáteční zmatek byl rychle nahrazen řádem, který v sobě až strojově nezpomalující novinka má. Z oné osmičky skladeb se i navzdory dojmu, že jsou všechny takřka stejné a dá se říct, že i stejně kvalitní, dá bez problémů vybrat dvojice, která vyčnívá. Za mě je to skvělá „Doubled Edged Sword“, která splňuje nároky na thrashovou hymnu bez jakýchkoli pochyb a od řízného odpichu přes chytlavý refrén a skvělé kytarové sólo je tohle skladba, kterou jsem si zamiloval okamžitě na první poslech. Totéž platí ještě o vynikající „Ultimatum“, v níž se Forrest výjimečně v refénu pouští do vyšších poloh, a přidává tak na naléhavosti svého sdělení. Skvělý vál se silným thrashovým vlivem starších kapel. Tím, že jsem vybral tuto dvojici, nechci říct, že zbytek je o ničem, ale pokud bych měl určit pár songů, které „Demonikhol“ skvěle prezentují, tak to bude právě tato dvojice a úvodní rychlopalba „Grievance“.

Je hodně pozitivní, že „Demonikhol“, které by teoreticky mělo být šité zatraceně horkou jehlou, protože on ten rok není vskutku dlouhá doba, je ve výsledku neméně kvalitním albem, jakým bylo „The Curse…“, a E-Force tak zažívají hodně silné období, kdy se jejich skladbám dá vytknout jen opravdu málo. Pokud si člověk odmyslí ten fakt, že jsou si jednotlivé kompozice dosti podobné a může se tak jednoduše stát, že se z „Demonikhol“ stane kulisa k jiné činnosti, tak ten příval ostrých riffů a zmučeného vokálu Erica Forresta prostě a jednoduše má něco do sebe. Já dávám zcela jistě palec nahoru.

Recenze

Warfaith – Wise Man Is Dead

Napsat komentář
Warfaith - Wise Man Is Dead
Země: Francie
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 20.3.2015
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Intro
02. Wise Man Is Dead
03. Jesus Sucks
04. Furious Pig
05. Purgatory
06. Terrorist
07. Crack’s Whore
08. Kill with Truth
09. Addiction
10. Warslave
11. Redemption

Odkazy:
facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Phenix Promotion

Během těch několika let, co mezi čtenáře našeho webového plátku šířím své názory, jsem psal již tolik recenzí na alba mladých thrashových kapel, jejichž největší invence spočívá v tom, že náhodně proházely 30 let staré riffy z písní velikánů scény a výsledné songy přejmenovaly, že je čím dál těžší psát nějaké zajímavé úvody. Právě proto jsem se rozhodl, že odpich recenze debutového alba Francouzů Warfaith nebudu nijak lámat přes koleno, protože aniž bych chtěl tuhle pětici obviňovat z prachsprosté svatokrádeže, tak jejich hudba je natolik obyčejná, že si vlastně ani nic jiného nezaslouží.

Warfaith nelze, stejně jako zástupům jim podobných, odpírat obrovskou porci energie, protože to je asi tak jediné, čím můžou znalého posluchače, jenž už slyšel klenoty thrash metalové scény, alespoň částečně překvapit. „Wise Man Is Death“ tak boduje rozhodně živelností, kterou podporuje občasné zařazení hardcorově skočných pasáží a sborových křiků v refrénech, ovšem jako celek je tahle deska strašně jednotvárná a vlastně jsem v sobě za celou dobu nenašel jediný impuls k tomu, abych si ji pouštěl z vlastní vůle. Na rovinu říkám, že kdybych o album zavadil náhodou, tak si ho poslechnu jednou, možná ani to ne. Tak obyčejné totiž je.

K Warfaith samotným se sluší říct snad jen to, že navzdory faktu, že je „Wise Man Is Dead“ jejich studiovým debutem, jímž navazují na krátkohrající počin „Blood and War“, tak zní slušně vyhraně a při poslechu jsem neměl pocit, že by jim to nešlapalo. Naopak, hraje jim to dobře a nástrojové osazenstvo ví, co dělá, ale je to prd platné, když do vás půl hodiny pumpujou obyčejnou hoblovačku, kterou ani pekelně agresivní vokál zpěváka Maxe nijak nezachrání. Album zní dobově úplně přesně jako z 80. let a nebýt toho, že vím skutečný rok vzniku, tak i díky živelně neučesanému zvuku bych „Wise Man Is Death“ v mnoha skladbách označil za 30 let starý produkt.

Kdybych měl hovořit o jednotlivých skladbách, tak si vystačím s přízvisky jako vypalovačka, rychlá a neurvalá, protože mezi desítkou písní z „Wise Man Is Dead“, mezi něž nepočítám úvodní „Intro“, jsou jen kosmetické rozdíly v tempu a samotné struktuře, takže ačkoli sám sebe považuji za velkého fanouška této hudby a mnohdy se stane, že mě podobné provedení thrash metalu bez špetky novátorství hodně baví, tak u Warfaith to nějak nefunguje a do poslechu, který by měl být díky hudební škatulce a hrací době pohodlnou záležitostí, jsem se musel spíš nutit, což je zcela určitě špatně.

Ovšem abych nebyl za zmetka, kterému Warfaith nestojí ani za tu námahu, tak s klidným srdcem můžu určit tři nejlepší skladby desky, jež se mi zalíbily. Rozhodně v tomto krátkém výčtu nesmí chybět titulka „Wise Man Is Death“. Ta se mi líbí hodně a spolu s následující „Jesus Sucks“, jež evokuje starší Exodus, ji považuji za nejsilnější část nahrávky. Avizovanou trojici písní uzavírá hymnická „Warslave“, která se opravdu snaží vnést do hudby Warfaith trochu vlastního ksichtu. Plynulý přechod od melodičtějších pasáží s mluveným slovem (ty melodie berte s rezervou, protože kytary jsou stále pěkně bruskovité) k rychlým momentům s kytarovými vichry v zádech je vážně skvělý, ovšem těch několik světlých momentů nedokáže vyvážit mističku horších kousků, mezi něž patří kupříkladu nešlapající „Purgatory“ a  „Addiction“.

Není zrovna fér lámat nad Warfaith hůl, protože přeci jen se jedná o debut a nějaké světlé momenty, mezi nimiž vyčnívá „Warslave“, má a třeba se příště dočkám překvapení, ovšem soudě dle poslechu novinky nemůže být finální verdikt pozitivní. Má tedy vůbec smysl „Wise Man Is Dead“ poslouchat? Mně osobně tahle placka nedala vlastně vůbec nic a fanouškům žánru, kteří už mají něco za sebou, nemá co nabídnout, takže ne. Co se mladších posluchačů týče, tak věřím, že můžou Warfaith zabodovat úderností, ovšem to není nic neobvyklého a v tomto případě bych tak dotyčného odkázal třeba na Municipal Waste nebo Warbringer, kteří ve stejné váhové kategorii platí právem za zvučnější jména. Skrz naskrz průměr, to je to, oč tu běží…

Recenze

Catastrofy – Zbojnícky tanec

Napsat komentář
Catastrofy - Zbojnícky tanec
Země: Slovensko
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 21.2.2015
Label: Support Underground

Tracklist:
01. Anciáša, zmráka sa!
02. Zbojnící apokalypsy
03. Sedlák
04. Kazimír
05. Bastardi spoločnosti
06. Ančine cecky
07. Žabomyšie vojny
08. Na detskej oslave
09. Zapadám prachom
10. Krik a beznádej

Odkazy:
facebook / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Support Underground

Je pro mě vždycky milým překvapením, když jakožto posluchač, jenž lokální (teď budu mluvit o české i slovenské metalové scéně dohromady) hudební rybníček nemá zmapovaný ani zdaleka tak důkladně, jak by se slušelo, narazím na vcelku zajímavou nahrávku, která boří můj osobní předsudek o nevyvinutosti metalové hudby v našich končinách, protože krom těch opravdu velkých jmen, jež zná každý, nemám vnitřní potřebu pátrat po skrytých pokladech zakopaných na území Česka a Slovenska. A jedním z takových pokladů se nakonec ukázali slovenští Catastrofy, kteří na sebe letos důrazně upozornili svým prvním dlouhohrajícím albem „Zbojnícky tanec“.

Ačkoli jsem upozornil, že „Zbojnícky tanec“ je prvním albem Catastrofy, tak historie kapely se pod jménem Bastards začala psát již v roce 2005, takže je jasné, že o naprosté mlíčňáky se nejedná. Navíc za sebou mají dvojici EP „Deep Rotten Nation“ z roku 2010 a „Tento štát sa musí zničit!“, které je o dva roky mladší. Obě již vyšly pod jménem Catastrofy, k němuž se kapela kolem vokalisty Borise uchýlila jen několik měsíců po svém vzniku, díky čemuž měli Bastards vlastně jen jepičí život, ale o to nejde. Samozřejmě, že jde hlavně o hudbu, a ta se povedla.

Catastrofy hrají v jádru celkem obyčejný thrash metal, občas až punkově jednoduše, ovšem ten slovanský dotyk, jejž obstarávají nejen texty v mateřštině, ale i taková blbost jako folkové intro „Anciáša, zmráka sa!“, je z alba příjemně čitelný a jsem rád, že můžu říct, že nemám co do činění s jednoduchou thrashovou řežbou, která by vzdávala hold starým pardálům. Catastrofy naopak znějí v rámci možností moderně, což je do jisté míry zásluha i studia Shaark, protože takový ten klasický dozvuk post-socialistických končin, jímž mnohdy nahrávky stále trpí, je zcela potlačen, a kdyby Boris spolu se svými kumpány, jež mu pomáhají se sbory, přešli na angličtinu, tak bych zemi původu hádal jen naslepo.

Kapitolou samou o sobě jsou texty, kterým člověk tak nějak automaticky věnuje větší pozornost, když se jedná o jeho (skoro)mateřský jazyk. Boris sice není žádný velký poeta, ovšem vzhledem k hudebnímu směřování jsou ty jednoduché, skoro až pubertální, říkánky vlastně i na místě, ačkoli dokážu pochopit, že ne každému tenhle styl sedne. Poslouchat se dají v pohodě, ovšem nesmíte je brát příliš vážně, protože i když se věnují i vážnějším tématům, tak míra vulgarismů a vtipných průpovídek je degraduje někam na úroveň hospodské zábavovky, ale opakuji, že poslouchat se dají a nahrávku nijak významně neshazují. Třeba taková „Ančine cecky“ se textově vymyká, je vtipná („Anča, chcem byť tvoj kojenec“) a vzhledem ke krátké stopáži a velmi rychlému thrash/punkovému rytmu vyznívá spolu se závěrečnou „Krik a beznádej“, jejíž vokální linka plně reflektuje název skladby, hodně crossoverově.

Zdravým jádrem nahrávky jsou však delší skladby, jež představují klasičtější variaci na thrash metalové téma. Jmenovitě do této sorty patří „Zbojnická apokalypsa“, skvělá „Kazimír“ a „Na dětskej oslave“, jejíž hlavní riff vážně zabíjí a stal se vůbec nejoblíbenějším momentem, který jsem si na „Zbojnickém tanci“ našel. Ne, že by zbylé vály nějak výrazně zaostávaly, protože díky koňské dávce adrenalinu a energie není čas řešit, který song funguje líp a který naopak hůř, ovšem tyto fláky se mi v paměti usadily nejsilněji. Boris deklaruje své texty s jistotou a úderné frázování žene vály jako „Sedlák“ a „Ančine cecky“ suverénně kupředu. Aby to však nevypadalo, že to stojí jen na něm a že by byl tou hlavní hvězdou nahrávky, tak musím upozornit, že jeho kolegové odvádějí taktéž skvělou práci, což platí zejména pro kytarový tandem Beňo/Jano (skvělé kytary v „Na dětskej oslave“ a „Bastardi spoločnosti“).

Catastrofy možná nepřišli s ničím novým, ovšem pokud pominu stylově částečně spřízněné krajany Čad, tak mě nenapadá podobně znějící kapela v Česku a Slovensku, a protože jsou skladby vydařené a album vám ani nedá čas na únavu a nepozornost, tak jsem s výsledkem dost spokojený. Catastrofy jsou jako pověstný uragán, protože během necelé půlhodiny na vás vtrhnou s pořádnou porcí kytarově agresivních momentů a přímočarých textů. Kdybych měl na jinak povedeném albu vypíchnout nějaký zápor, tak to budou částečně ty texty. Pro příště bych klidně uvítal sofistikovanější lyriku, která nebude znít jako od puberťáka, ovšem i přes tuto drobnou výhradu, již jsem s albem po čas našeho společného času místy měl, si „Zbojnícký tanec“ poslechnu hodně rád i v budoucnu.

Minirecenze, Recenze

Viranesir – Suffering, Fear, Lucifer | Survival / Viranesir – Unity / Solaris

Napsat komentář
Viranesir - Suffering, Fear, Lucifer
Země: Turecko
Žánr: experimental black metal
Datum vydání: 10.2.2015
Label: Merdümgiriz

Tracklist:
01. Fuck You Vermin
02. I Love Torturing Defenseless Creatures and Eating Them
03. Whenever I See a German Girl, I Want to Infect Her Genes with My Worthless Semen and Mock Her with a Swastika
04. Middle East Should Be Wiped Out the World, Kill Us Too If You Have To
05. Murder Citation Guide
06. War Is a Political Language
07. If They Are So Equal, Then Why Aren’t They Better?

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Merdümgiriz

Viranesir – Suffering, Fear, Lucifer

Možná si vzpomenete, že se zde před nějakým časem objevila recenze na debutové album experimentálně black metalového projektu s prapodivným názvem Blliigghhtted, který pocházel z Turecka. Dnes se do této země vrátíme, dokonce i do stejného žánru… a dokonce i k úplně stejným lidem…

Jádro veškerého dění tkví ve vydavatelství Merdümgiriz, pod jehož křídly nachází útočiště jen velice omezený počet (v řádu jednotek) skupin a projektů, přičemž takřka všechny jsou vzájemně personálně propojeny skrze tři lidi, jimiž jsou Merdümgiriz (ano, říká si stejně jako onen label), Ruhanathanas (což je jen tak mimochodem dívka, ačkoliv to tak podle pseudonymu nemusí na první pohled vypadat) a nakonec Emir Toğrul, který všechny nosiče vydávané pod onou firmou vyrábí ručně. Těmi propojenými projekty pak jsou kromě již zmiňovaných Blliigghhtted ještě Viranesir a Yayla, přičemž jejich vznik je seřazen přesně opačně, než jsem je vyjmenoval.

Skupina Viranesir, jejímž hlavním mozkem je Emir Toğrul, ačkoliv i oba další zmiňovaní uličníci se v ní nějakým způsobem angažují, tedy nevznikla jako první, ze všech tří projektů je však co do vydávaných nosičů nejčilejší. První deska vyšla v roce 2013 a aktuálně recenzované „Suffering, Fear, Lucifer“, jež se objevilo letos v únoru, je pak už pátou plackou. A jak vidno, neskromná kadence zjevně nebude mít jen tak konce, jelikož než jsem se k sepsání recenze dokopal, stačilo již vyjít další album „Kaos Garden: Burn the Homeless“ (v dubnu) a čerstvě, sotva před týdnem, také split „Unity / Solaris“ se zámořskou bandou Survival, o němž ještě v krátkosti pohovoříme v druhé části článku.

Nejprve se však pojďme podívat na „Suffering, Fear, Lucifer“, které je pro mě osobně prvním seznámením s muzikou Viranesir – krásně dle hesla „hoďte ho do vody“ začínám přímo uprostřed diskografie. Jednu věc ovšem těmhle tureckým bláznům musím rozhodně nechat – ačkoliv jsem byl zocelen poslechem „Zeroes“ od Blliigghhtted, ačkoliv jsem vycvičen poslechem velkého množství pošukaných šíleností a od „Suffering, Fear, Lucifer“ jsem předem neočekával vrchol normálnosti, i tohle album mi podobně jako zmiňované „Zeroes“ dalo docela zabrat.

Zajímavé přitom je, že se hudba Viranesir od Blliigghhtted zas až tak neliší – přinejmenším tedy co se „Suffering, Fear, Lucifer“ týče. Navíc je právě tahle fošna svým způsobem o kousek stravitelnější než „Zeroes“, nicméně onu stravitelnosti berte s velkou rezervou, jelikož „Suffering, Fear, Lucifer“ je stále marast jako prase. Deska trvá pouhopouhých necelých 28 minut, a přesto upřímně říkám, že na první pokus jsem ji až do konce nedoposlouchal…

„Suffering, Fear, Lucifer“ totiž s naprostým přehledem ukazuje, jak zní špinavá garáž. Zároveň s tím však ukazuje i to, jak zní experiment v black metalu. „Suffering, Fear, Lucifer“ je totiž obé najednou – syrovost a experiment jdou ruku v ruce, pak si zasouloží a vznikne hodně prazvláštně znějící humus. Nakonec ještě štěstí, že má to album jen těch 28 minut, protože těžko říct, jak by se to vůbec dalo strávit, kdyby to mělo hodinu.

Zajímavé je však i to, že „Suffering, Fear, Lucifer“ nejenže zní podobně jako „Zeroes“, ale nakonec na mě obě alba působí takřka stejně a stejně probíhalo i jejich vstřebávání. V oné první recenzi jsem napsal: „Jakkoliv to zní na první poslech trochu strašně, nějak jsem to nedokázal přestat poslouchat, a i když jsem z toho po uplynutí onoho 43 minut dlouhého marastu nebyl zrovna dvakrát moudrý, měl jsem chuť si to pustit znovu.“ Stačilo by mi vyměnit jen 43 za 28 a mohl bych to samé napsat i o „Suffering, Fear, Lucifer“.

V tom brajglu, který se místy opravdu blíží úrovni chaotické kombinace bzučení a sypání brambor (rozuměj kytarových včelínů a bicího mlácení), se totiž vážně ukrývá i množství zajímavých a zvláštních momentů, divných melodií, sjetých vokálů, výtečných rytmických přechodů a dalších ve špíně ukrytých legrácek. A jak postupně narůstá počet poslechů a s ním se postupně všechny tyhle zajímavé věci posluchači odkrývají jedna vedle druhé, roste ohromným způsobem i zábavnost nahrávky. A vzhledem k tomu, kolik tam toho všeho je, se nakonec „Suffering, Fear, Lucifer“ vypracuje z desky, jež zní na první pokus téměř neposlouchatelně, až k desce, od níž lze jen těžko odtrhnout sluch. Inu, jak se říká: trpělivost přináší růže, byť jsou ty růže v tomto případě velmi zaprasené.

Aby byl ovšem dojem turecké divnosti úplně kompletní, je nutno k celkovému obrazu připočíst rovněž lyrickou stránku, jež si s tou hudební v šílenosti v ničem nezadá a nechybí jí řádná dávka hodně svojského nadhledu. Jako jeden příklad za všechny stačí uvést pouhý název songu „Whenever I See a German Girl, I Want to Infect Her Genes with My Worthless Semen and Mock Her with a Swastika“ (a to ty texty jen mimochodem píše ta holka)…

Jen těžko lze věci jako „Suffering, Fear, Lucifer“ skutečně doporučovat každému posluchači na potkání. Řadíte-li se ovšem mezi dobrodružnější příznivce black metalu, pak se na tuhle záležitost neváhejte podívat.

Survival / Viranesir - Unity / Solaris
Země: USA / Turecko
Žánr: thrash metal / hardcore / experimental black metal
Datum vydání: 7.7.2015
Label: Merdümgiriz

Odkazy Survival:
facebook / bandcamp

Odkazy Viranesir:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Merdümgiriz

Survival / Viranesir – Unity / Solaris

Vzhledem k tomu, že o Viranesir jsme si podrobněji povídali výše, začněme část o splitu „Unity / Solaris“ menším představením té druhé (na samotném nosiči vlastně spíš první) formace, jež se na tomhle počinu společně s Viranesir podílela. Jsou jí Američané Survival, kteří aktuálně fungují šestým rokem. Obecně nejsou ve vydávání nahrávek až takoví bombarďáci jako jejich turečtí kolegové, nicméně i oni už stihli vyjma tohoto splitu letos vydat dvě řadové desky, jmenovitě „Shayda:1“ a „Hapiness“. Co se předchozích let týká, Survival mají na kontě ještě jedno řadové album („Love God“ – 2012) a pak nějaké ty neřadové kraťasy.

Kámen úrazu však tkví v tom, co Survival hrají. Jestli čekáte podobnou zhůvěřilost jako Viranesir, pak při poslechu narazíte podobně jako já – Američané totiž produkují jakousi směsku thrash metalu, hardcoru a špetky groove metalu. Kombinace je to značně neoriginální stejně jako vlastní výsledek. Jako jediný trochu zajímavější track mi připadá druhá „Mother of Alchemy“, již si člověk zapamatuje díky houpavému riffu, vibrující baskytaře a také dvěma solidním kytarovým sólům. Potenciálně interesantně se rozjíždí i „Persevere“, kterou otevře klidnější intro, ale zanedlouho Survival opětovně vytáhnou svoji neobjevnou klasiku.

Vezmu-li „Unity“ (tak se jmenuje strana Survival na splitu) jako celek, tak ani ta jedna slušnější věc to nezachraňuje a stále se dle mého skromného názoru jedná o docela nudnou záležitost. Jasně, nemám problém přiznat, že to, co Survival hrají, není zrovna můj šálek kávy a drtivá většina obdobně laděných formací mi prostě zní na chlup stejně, ale i tak si nemohu pomoct – příspěvek Survival mě jednoduše nebaví.

S o poznání větší nadějí jsem se upíral ke straně Viranesir, jež byla pojmenována „Solaris“. Nicméně přítomná čtveřice skladeb (z nichž jedna je navíc jen coverem) bohužel citelně zaostává za tím, co je ke slyšení na „Suffering, Fear, Lucifer“. Zprvu se to tak nemusí zdát, protože zdánlivě je vše stále na svém místě a několik povedených momentů se rozhodně najde (zejména v písních „Love“ a „Night of the Mare“ – druhá jmenovaná je onou předělávkou a původně pochází od belgických gotiků Poésie noire). Netrvalo to však příliš dlouho, aby mi došlo, že opakované poslechy „Solaris“ mi zdaleka nečiní takovou radost jako opakované poslechy „Suffering, Fear, Lucifer“. Řečeno jinými slovy, „Solaris“ se prostě tuze rychle ohraje.

Vyjma slabšího materiálu od Viranesir a nudného materiálu od Survival (což je samo o sobě dost) má „Unity / Solaris“ ještě jeden obrovský neduh, který jsem sice doposud nezmínil, avšak myslím, že musí být zřejmý jen z povídání o žánrech. Ty kapely se totiž k sobě absolutně, ale absolutně nehodí. Možná, že spolu jsou kámoši (což asi ano, když pod Merdümgiriz vyšla poslední deska Survival), ale hudebně i náladou jsou si obě formace na světelné roky vzdálené a společně na jednom nosiči k sobě vůbec nepasují. Když vše sečtu dohromady, tak tento split k poslechu doporučit nemohu.