Finská pětice Gian na své debutové album čekala dost dlouhých deset let, což pro někoho není zas taková doba, ale když si člověk vezme, že v dnešní uspěchané době je skupina schopna nahrát album v takřka domácích podmínkách a děje se tomu tak i několik měsíců po jejím vzniku, tak je to zatraceně dlouhé období. Těžko říct, co se s kapelou dělo v průběhu její první desetiletky, ovšem pětice demosnímků, z nichž ten první vyšel hned v roce 2006, tedy rok po zrození Gian, značí, že tvůrčím nedostatkem netrpěli. No, to je fuk, hlavní je, že debut „All Life Erased“ je venku, a ještě důležitější je, že není vůbec špatný.
Víte, když se nějaká neznámá kapela začne ohánět kombinací melodického thrashe a death metalu, tak si okamžitě vybavím kopírku Children of Bodom a Norther. Tedy ne úplně ve všech případech, ale když k výše uvedenému vezmu v potaz, že daná skupina pochází z Finska, tak už je tato asociace vcelku pochopitelná, protože ony ty severské kapely mají svůj vlastní zvuk, a nevím, do jaké míry se to v nich projevuje automaticky, a na kolik se jen snaží následovat cestičku těch nejúspěšnějších. Abych to ale nějak rozumně rozsekl, tak na obranu pětice z Suolahti uvádím, že taková laciná kopírka se na „All Life Erased“ nekoná. S těmi melodiemi to není tak žhavé a všudypřítomné klávesové výplně se nekonají, díky čemuž je „All Life Erased“ zdravě agresivním počinem, jemuž ani ta death metalová brutalita a zběsilost není úplně cizí.
Je tak vcelku jasné, že když kapela kombinuje thrash a death metal, tak prim hrají dvě věci. Nabušená rytmika a ostré kytarové riffy. Ty určitě nebudou aspirovat na ocenění za nejoriginálnější přístup k thrashové tvorbě, ale v rámci stylu, který se Gian poměrně hloupě snaží místy osvěžit využitím melodického vokálu zpěváka Jampeho, se toho zas tak moc vymyslet nedá. Hlavní je, aby oba tyto prvky dohromady hrály a držely neoddělitelně u sebe. No, a protože se s tímto Gian vypořádali na poměry debutového alba relativně úspěšně a navrch přidali energické písně, které dobře šlapou, tak můžu říct, že společný čas s „All Life Erased“ jsem si docela hezky užíval.
Po celých 40 minut Gian nezpomalují a předkládají k poslechu jeden rychlejší vál za druhým. Přestože to zní na ploše regulérní řadovky poměrně jednotvárně, tak díky hitovkám jako „Traumm“, „Burn“ či „Pain and Pleasure“ je „All Life Erased“ záležitost, která nudí mnohem méně, než by se na první pohled mohlo zdát. Písně se pohybují někde kolem tří minut, což je tak akorát, aby se předvedlo to hlavní a nezačalo se to do nekonečna opakovat a je tomu tak dobře. Vždyť právě ty nejúdernější songy se do palice zatínaly přirozeněji než příkladně „Self-Immolation Party“ s méně předvídatelnou strukturou stavěnou na pomalejším tempu.
Neříkám, že Gian jsou kapela, na kterou dnešním dnem nedám dopustit, ale jako takové cvičení na severský pohled na thrash metalovou scénu s příměsí death metalových partů funguje „All Life Erased“ bez větších obtíží.
Země: USA Žánr: thrash metal Datum vydání: 22.1.2016 Label: Tradecraft
Tracklist:
01. The Threat Is Real
02. Dystopia
03. Fatal Illusion
04. Death from Within
05. Bullet to the Brain
06. Post American World
07. Poisonous Shadows
08. Look Who’s Talking [bonus]
09. Conquer or Die
10. Lying in State
11. The Emperor
12. Last Dying Wish [bonus]
13. Foreign Policy [Fear cover]
Nová alba s sebou vždy přinášejí celou řadu emocí mezi fanoušky kapely, spoustu diskuzí a spekulací, jestli je novinka lepší nebo naopak horší než minulý kotouček. A platí to dvojnásob, bavíme-li se o opravdu velkých kapelách. Příkladně o kapelách velikosti Megadeth. Sebrance kolem lídra Davea Mustaina, legendární postavě thrash metalu, která patří již tři dekády k tomu největšímu, co lze na této scéně najít, a která si své místo mezi „Velkou čtyřkou“ thrash metalového hnutí zaslouží. Tedy, pardon, zasloužila, protože kdybych chtěl být opravdový hnidopich, tak si myslím, že v současné době na základě kvality aktuálních alb by místo všech čtyř obsadila jména zcela jiná, ale z takového toho historického hlediska je to prostě fakt, který nabubřelému zrzkovi a jeho partě už nikdo neodpáře.
Novinka „Dystopia“ si s sebou nese pořadové číslo patnáct a oproti minulým počinům má rozhodně co napravovat. Když se podívám jen do nedávné minulosti, která následuje po návratu na scénu prostřednictvím nevyrovnaného „The System Has Failed“, tak bilance Megadeth prostě není nijak dobrá. Pominu-li překvapivě svěží desku „Endgame“, tak je tvorba této veličiny v aktuálním tisíciletí spíše jeden držkopád za druhým. „United Abominations“ a „Super Collider“ obsahovaly shodně zhruba tři slušné skladby a přemíru vaty. O „Th1rt3en“, které bylo spíše vyklízením šuplíků a kompilací pro splnění smlouvy u Roadrunneru, ani nemluvě, protože to je album, které nemělo nikdy spatřit světlo světa.
A právě díky nedávné formě Megadeth jsem do „Dystopia“ nevkládal žádné velké naděje. Megadeth mají to nejlepší za sebou a ani občasné personální změny je nedokážou nijak výrazně nakopnout (výjimkou budiž příchod Chrise Brodericka před „Endgame“, které bylo z kytarového hlediska velmi svěží). Dave Mustaine tentokrát musel shánět náhradu hned za dva své bývalé spoluhráče, protože řady kapely opustili v roce 2014 svorně Chris Broderick a Shawn Drover, aby si založili Act of Defiance, takže jako za starých časů se kostrou Megadeth stává dvojice Mustaine a Ellefson. Volba na obsazení pozice sólového kytaristy padla poněkud překvapivě na Kika Loureira z řad brazilských power metalistů Angra. Co se bubenické stoličky týče, tak po dlouhých odkladech a tajnostech se ukázalo, že „Dystopia“ nabouchá Chris Adler, což už pro mě byla informace mnohem zajímavější, protože v Lamb of God odvádí skvělou práci a nějak jsem nechápal, co jej kromě přitažlivosti jména Megadeth do tohoto kolovrátku přilákalo, ale budiž.
To byla vyčerpávající předehra na téma nedávné minulosti Megadeth, takže si konečně pojďme říct, jaké tedy „Dystopia“ je. Ačkoli jsem po prvním poslechu hodnotil album ještě níž než poslední „Super Collider“, tak po mnoha posleších musím svůj názor přehodnotit a říkám, že si novinku ve velké míře užívám, protože představuje nejlepší album od dob „Endgame“ a jeho kvality bych se nebál srovnat i s „Cryptic Writings“, ačkoli hudebně se jedná o dvě odlišné záležitosti. V porovnání s minulostí nedávnou je tak jasné, že „Thi1rte3n“ a „Super Collider“ dostaly solidně nařezáno a neříkám to jen proto, že v jejich konkurenci by obstálo vše, co je alespoň průměrné, ale naprosto vážně si myslím, že „Dystopia“ je o několik tříd lepším albem.
Příjemně mě překvapil vklad zmíněného Kika Loureira, který vnesl do Megadeth trošku melodičtějších a klasických kytar, takže podporuje Davea Mustaina, který se při skládání nového materiálu snažil navodit atmosféru starších počinů z přelomu 80. a 90. let. Množství kytarových sól a celková nálada v několika skladbách dýchá stejný vzduch jako vrcholové dílo „Rust in Peace“ a musím říct, že oproti mainstreamově orientovaným předchůdcům je „Dystopia“ rozhodně krokem lepším směrem. Zklamáním je pro mě však Chris Adler, který buď nedostal příliš prostoru, nebo nevěděl, jak si s tvorbou zrzka poradit, protože jsem nezaznamenal žádný výrazný rozdíl oproti Shawnu Droverovi a jeho hra je taková nijaká. Netuším, jestli to byl záměr, ale čekal jsem minimálně větší odvaz.
„Dystopia“ je všech ohledech snahou o vyloženě klasické album Megadeth. Od již zmíněného hudebního návratu o dvě dekády zpět, přes Mustainovy klasické, sociálně-politické texty zabývající se aktuálními tématy, si nese „Dystopia“ poznávácí značku zrzkova rukopisu, jenž je podporován vcelku vyvedeným zvukem. Chybí mi snad jen znatelnější drnčení Ellefsonových strun, ale s tím se dá žít.
To nejlepší na „Dystopia“ se nachází hned v samém úvodu. Megadeth upozorňují, že reálná hrozba přichází z blízkého východu, takže „The Threat Is Real“ je uvedena krátkým orientálním intrem. Hodně se povedly sólové výlety Kika, který šlapavou thrashovou skladbu protkává melodickými motivy, a výsledek zní překvapivě dobře. V podobně živelném tempu se pokračuje i v písni titulní. „Dystopia“ je možná o trochu hitovější a přímočařejší, ovšem neméně kvalitní kompozicí, díky níž má album velmi výrazný odpich.
Celkově vzato je první polovina „Dystopia“ o něco lepší než druhá. Od instrumentální „Conquer or Die“ už moje pozornost lehce upadala. Dojem ze skomírajícího závěru nevylepšila ani zmíněná „Conquer or Die“, která mi přijde naprosto zbytečná, ani předělávka „Foreign Policy“ od Fear, již bych z alba nejradši vymazal, kdybych měl tu možnost. Na její místo bych si dokázal představit spíše bonusovou hitovku „Look Who’s Talking“, která zapadá mezi ostatní písně o poznání lépe než závěrečná předělávka. „The Emperor“ je dost nezáživnou kompozicí, která pro mě představuje Mustainův standard posledních let, bez nějž bych se obešel. No, a „Lying in State“ mě upoutala alespoň svou živelností, ale nedosahuje kvalit písní z první poloviny, kde se poslech zadrhne jen u výplňové „Death from Within“.
K tomu nejlepšímu bych krom úvodních dvou válů přidal ještě nářezovou „Fatal Illusion“ s četnými změnami temp, skvělým kytarovým motivem a explozivní rytmikou. Právě u této skladby jsem měl pocit, že opravdu poslouchám staré dobré Megadeth, což je pro mě právě období z přelomu 80. a 90. let, protože prvním albům jsem nikdy na chuť nepřišel a devadesátky mě v podání Megadeth moc nebraly. Potěšila i moderněji střižená „Bullet to the Brain“, jež stojí na povedeném riffu. Další vrchol a dost možná nejlepší skladba celé novinkové kolekce se skrývá pod číslem sedm a nese název „Poisonous Shadows“. Tato epicky vzhlížející semi-balada se postupným nabalováním různých vrstev stává plnokrevnou hitovkou v pomalejším tempu s odlehčenými kytarami, a jak jsem pomalejší písně z kuchyně Megadeth nikdy moc nemusel, tak tohle je rozhodně jeden z momentů, kvůli kterému se vyplatí novinku si poslechnout.
Abych řekl pravdu, tak jsem překvapený, jak moc se mi „Dystopia“ líbí. Nad Megadeth jsem už s vydáním posledních dvou placek definitivně zlomil hůl, protože dobrých momentů aby na nich člověk hledal lupou, ale Dave Mustaine překvapil. Sedl na prdel, nahrál velmi dravou a nečekaně energickou desku, o jejíž upřímnosti se možná dá pochybovat a lze ji chápat jako snahu udobřit si co nejvíce zklamaných posluchačů z let minulých, ale tentokrát mu to vyšlo. Jen škoda, že už mu to moc nezpívá, protože jeho vokál je s každým dalším albem čím dál slabší. „Dystopia“ se sice nemůže rovnat v kvalitách s těmi nejzásadnějšími počiny, ale to, že dostanu placku, která se zařadí vedle „Endgame“ na dělenou první pozici v kategorii nejlepší album Megadeth v aktuálním tisíciletí… to jsem fakt nečekal.
Druhý pohled (Onotius):
Přiznám se, že v době, kdy bylo zvěstováno, že vyjde nová deska amerických thrasherů Megadeth, mě tahle informace nechala naprosto chladným. Mohla za to asi především deziulze z posledních dvou desek, jež byly relativně mdlé a nezajímavé, a pokud už se mi na nich něco zamlouvalo, tak to byly většinou momenty, v nichž Megadeth nezněli moc jako Megadeth. Proto jsem je v podvědomí vedl jako kreativně vyčerpanou kapelu, jež navzdory tomu, že má na kontě jedno z mých top thrashových alb „Rust in Peace“, je momentálně na scéně asi tak užitečná (dovolím si parafrázovat komediální klasiku) jako automat na kondomy ve Vatikánu. Jako by Dave Mustaine a jeho parta mé pochyby vyslyšeli, neboť „Dytopia“ je deska zatraceně solidní.
Příklon k chytlavosti a relativní písničkovosti zde nikterak nefunguje na úkor instrumentální a kopoziční nápaditosti, naopak je vše velmi vyváženo. Deska zkrátka správně odsýpá a po únavě náhle není ani stopa. Melodie, charakteristická sóla a pocit, jako bych po spoustě let potkal starého známého. A je s ním sranda jako před lety. I když je pravda, že nazývat Megadeth starým známým by asi bylo trochu krátkozraké vzhledem k tomu, že z klasické sestavy zbyl pouze Dave Mustaine a basák Dave Ellefson. K Megadeth se připojili bubeník Chris Adler (Lamb of God) a kytarista Kiko Loureiro (Angra) a možná i díky jejich přispění je deska svěží, jak tomu u Megadeth bylo naposledy u „Endgame“. Hned titulní píseň disponuje chytlavou melodií i propracovanou instrumentací, přičemž se křečovitě nesnaží zaujmout fanoušky té ti oné fáze kapely, zkrátka je tahle tvář uvěřitelná a hudba zní uvolněně a celkem jde na dřeň. „Bullet for the Brain“ je perfektní peckou reprezentující chytlavost, techniku i relativní atmosféru. Jistě, jsou zde slyšet ověřené vzorce, například když momenty v „Post American World“ připomenou „Symphony of Destruction“, avšak vše je zapracováno tak, aby se jednalo spíše o otisk charakteristického stylu, nikoliv o sebevykrádání. „Poisonous Shadows“ je asi nejatmosferičtější skladba na albu disponující solidní kytarovou prací i klávesami.
Navzdory mým prvotním pochybám nakonec Megadeth velmi příjemně překvapili a vzmohli se na album, jež si pozornost rozhodně zaslouží. Nešvary předchůdců se podařilo relativně eliminovat a díky tomu před námi stojí velmi dospělá inteligentní deska, jež ukazuje, že stárnutí se ctí nemusí být jen utopií.
Země: Česká republika Žánr: thrash / death metal Datum vydání: 1.11.2015 Label: Musick Attack Production
Tracklist:
01. Raging Chaos
02. Vomit the Darkness
03. Creator of Emptiness
04. Funeral of Age
05. Damned
06. The Clash of the Fury
07. Under Fire
08. Rotten Lies
09. www (World Wide War)
Chaos právě začal… Takhle jednoduše, jen volným překladem svého názvu, by se druhá studiová nahrávka ostravské naděje jménem Nahum dala shrnout a představit. Jakmile totiž spustí hitovka „Raging Chaos“, jež „And the Chaos Has Begun“ otevírá, tak je jasné, že tohle není procházka pro žádné padavky, nýbrž pořádná nálož pro milovníky toho nejostřejšího thrash metalu s death metalovými prvky, po kterých Nahum sahají velmi často a hlasitě. A nutno dodat, že tak činí zatraceně dobře.
Ještě před samotným textem, v jehož rámci se pokusím „And the Chaos Has Begun“ představit, si řekneme něco málo o kapele samotné. Vznik Nahum se datuje k roku 2004 a jejich novinková placka vychází tři roky po debutovém albu „The Gates Are Open“. Tou hlavní informací však jistě bude, že pánové na něm přináší opravdu masakrální materiál, který snese srovnání i s mnohem většími jmény. Při vyslovení kombinace thrash a death metal vás nejspíš okamžitě napadne přirovnání k Legion of the Damned, kteří jsou na tomto poli asi nejvýraznějším úkazem posledních let, ale to by k Nahum nebylo fér. Ti se snaží si v rámci mezí zachovávat vlastní ksicht, což v tomto případě znamená, že se nebavíme o prachsprosté kopírce postupů slavnějších Holanďanů a jim podobných následovníků.
Přestože je „And the Chaos Has Begun“ postaveno na klasických základech extrémní hudby, tak nemůže v souvislosti s ním padnout výtka ohledně nějaké zatuchlosti a vyloženém lpění na starých pořádcích. Nahum znějí současně, nasraně a dokážu si představit, že na pódiu to bude pořádné maso, protože už jen z kotoučku jsou živelní až na půdu. Vše uvedené je zásluhou skvělého zvuku, jímž je novinka ošetřena, a pak taky muzikantskými výkony a celkovou sehraností. Sound je hutný, krystalicky čistý; přesně tak, jak to mám u tohohle stylu rád. Z toho instrumentálního hlediska se mi líbí zejména kytary, které znějí parádně, riffy nejsou až na pár retro výletů žádné tuctové odrhovačky (úvod „Under Fire“) a v pomalejších pasážích se jejich sólové linky šikovně proplétají a dopřávají prostor pro menší oddych od vší té agrese kolem.
„And the Chaos Has Begun“ se rozprostírá na ploše 32 minut a při počtu devíti skladeb, které se na finální výlisek vměstnaly, je jasné, že se Nahum nevydávají do vod dlouhých hudebních příběhů s kaskádovitě stavěnými motivy, ale prostřednictvím klasické formulky kombinace agresivního kvapíku ve slokách a heslovitého refrénu spoléhají hlavně na údernost, což jim vychází. On ten materiál, který je na „And the Chaos has Begun“ k nalezení, není nikterak revoluční a odpůrci stagnace budou brblat, ale buďte si jistí, že tohle je jeden z těch případů, kdy se klasika může hrát s takovou lehkostí a zároveň zarputilostí, že jisté opakování není žádný problém a ještě si poslech užijete.
Kdybych měl nějak popsat jednotlivé písně, tak bych se dost možná spokojil s tvrzením, že jsou úderné a jejich dopad je ničivý. Ono totiž jakmile se spustí již zmíněná „Raging Chaos“, která patří určitě k tomu nejlepšímu, co album nabízí, tak Nahum rezignují na nějaké kompromisy a hrají to svoje, což v tomto případě nemyslím jako výtku. Na úvodním válu se mi zalíbil refrén a hned při prvním poslechu jsem věděl, že tohle bude můj personální vrchol. Zpěv Pavla Balcara je vážně povedený a nepamatuji si, že by mě z domácích thrashových řvounů někdo bavil tak moc.
Bez ztráty kytičky se pokračuje přes druhou „Vomit the Darkness“ a následující „Creator of Emptiness“ až k dalšímu z vrcholů v podobě „Funeral of Age“. Přestože jsem výše uvedl, že je dobře, že Nahum si jedou to svoje pod tíhou vlastní nasranosti, tak lehké zpomalení a odlehčení úvodu „Funeral of Age“ přijde vhod. Právě v této písni se Nahum proměňují z primárně thrashové kapely na death metalovou obludu a valivost kytarových riffů podporována hutnou rytmikou mi připomíná severské death metalové party. Skvělá věc.
Druhá polovina „And the Chaos Has Behun“ nijak nezaostává za tou první, takže od thrashové chumelenice „Damned“ s melodickým v kladem v druhé minutě a klepačky „The Clash of the Fury“ se opět neúnavně žene dál k závěrečné sypačce „www (World Wide War)“ s militantním nádechem, který k Nahum sedí jako prdel na hrnec. Vlastně po celou dobu trvání nahrávky mám takový dojem, že se pánové snažili zhudebnit soundtrack k blížící se apokalypse spojené s vypuknutím válečného konfliktu, což jsou témata, o něž se Nahum opírají i textově. V tomto ohledu tak lze říct, že je „And the Chaos Has Begun“ ucelené na všech frontách a texty s hudbou jdou ruku v ruce.
Asi je jasné, že „And the Chaos Has Begun“ se mi vážně zalíbilo. Dostává se ke mně relativně dost kapel z nižších pater co do obecné žánrové významnosti, které jsou teprve v počátcích své kariéry a jsem rád, že Nahum můžu pasovat do role těch, kteří řadu svých žánrových souputníků nechávají daleko za sebou. A to včetně těch zástupů zahraničních, kterých je jako hub po dešti. Skvělá nahrávka od kapely, na kterou bychom si měli dávat pozor, protože co do národních rozměrů se můžeme dočkat ještě velkých věcí.
Země: Švýcarsko Žánr: thrash / groove metal Datum vydání: 6.7.2015 Label: Czar of Bullets
Tracklist:
01. Bitter End
02. Kill the Conductor
03. A Dying T-Rex
04. Play for the Deaf
05. Amorphous Flowing Ice
06. Pelvic Fin
07. Erase It
08. Unicron
09. Light Speed Heart Beat
10. Silence of the Amps
11. Chasm [The Haunted cover]
Když jsem se začetl do propagačního letáku švýcarské akvizice Expenzer, tak jsem byl překvapený, jak hrdě se chlubí tím, že čtveřice undergroundových muzikantů, kteří spolu hrají již 18 let, našli svého pátého člena – zpěváka – a zkompletovali tím nové thrashové monstrum. Nešlo mi na mysl, co borci předchozí takřka dvě dekády prováděli, když si zpěváka našli až nedávno před vydáním svého debutu. Ještě před tím, než je začnu obviňovat z lelkování a zahálky, tak je nutné si říct, že v určitém smyslu ti Expenzer za sebou už oněch 18 let fungování opravdu mají, ačkoli se tomu tak dělo ještě pod původním jménem Pigskin. Pod tímto jménem vydali chlapci tři dlouhohrající alba, z nichž to poslední, „The Never Ending Black“, vyšlo v roce 2010. Čtyři roky poté se po Pigsking slehla zem, a na scénu tak přichází právě Expenzer.
Jen čas ukáže, jestli se z tohoto příběhu stane něco podobného, co zažili Legion of the Damned, když si změnili své jméno z Occult. Tohle je totiž totéž. Expenzer hrají prakticky úplně tu samou formulku thrash / groove metalu jako před změnou svého jména. Jediným rozdílem tak budiž výměna zpěváka, což jim soudě dle ukázek starší tvorby schvaluji. Novic Tom Kapeller svým pouličně neučesaným vokálem vnáší do již tak agresivní hudební náplně další formu živelnosti. Jen škoda míst, kdy se snaží o lehce melodické zpěvy („Pelvic Fin“), protože nevím, jestli je to výsledek špatného mixu, nebo mu to prostě nejde, ale v těchto momentech je jeho přednes strašně slabý a neprůrazný. Vůbec nepřipomíná tu vzteklou bestii, v níž se mění v úderných momentech, kterých je většina. Ale to je jen kosmetická výtka, protože takových chvil je na „Kill the Conductor“ opravdu málo.
Jak už jsem zmínil, tak Expenzer hrají thrash / groove metal, který se sama kapela snaží přirovnat ke stařičkému „Cowboys from Hell“ od Pantery. Tady bych je hrubě pokáral, protože tohle je skoro až klamavá reklama. Po agresi a groovu Pantery není na desce ani památky. Tím neříkám, že jsou za všech okolností nudná a bezpohlavní variace na thrash metal, jen bych Expenzer přirovnal spíš k severským The Haunted. A neděje se tak jen proto, že album zavírá jejich cover „Spasm“. Stejně jako The Hanted drhnou ten svůj thrash metal tak nějak jinak a není to klasická bruska ve stylu Exodus či Overkill, ale ostře řezané riffy v ne úplně rychlém tempu podporované poctivým výkonem rytmické sekce dávají vzpomenout právě na tyto Švédy.
Co říct k samotné „Kill the Conductor“? Je to prostě thrash metal, vždyť všichni víte, jak to zní. A to je v případě Expenzer dost problém, protože ačkoli je jejich tvorba živelná, zní uvěřitelně a tak nějak undergroundově (myslím skladatelsky, po technické je album na výši), tak mi to na ploše 50 minut přijde strašně kolovrátkové a nepřekvapující. Snad jediný moment, z jehož poslechu jsem byl opravdu překvapený a nečekal jsem ho, bylo použití robotického vokálu, jenž je ke slyšení kupříkladu ve druhé polovině písně „Unicorn“. Ta se nachází až ke konci desky, kde jsem už býval dosti otupen a svou svou pozornost přepínal do režimu autopilota. Já vím, že to není správně, ale pomoct jsem si nemohl.
Úvod „Kill the Conductor“ má klasicky slušný odpich, protože člověk je ještě plný elánu a chtíče po agresivním thrashi a Expenzer mu ho v podobě „Bitter End“ a titulky naservírují na zlatém podnose. Ještě někdy do „Amorphous Flowing Ice“ bych byl schopný ty skladby jednu od druhé rozeznat a při jejich poslechu se bavit. Zejména „Dying T-Rex“ s několika změnami tempa se mi v té rychlejší první půli líbí hodně. Bohužel někdy od „Erase It“ už si musím při oddělování jednotlivých skladeb pomáhat právě fakty, že v „Unicorn“ je zmíněný robotický vokál, který mi mimochodem přijde strašně stupidní a do hudby samotné mi vůbec nepasuje, a že „Silence of the Amps“ je zase zbytečně natažená na dvojnásobek hrací doby, kterou bych jí povolil. Hlavně druhá polovina této kompozice už je vyloženě jalová a natahováním kytarového sóla se díra do světa neudělá.
„Kill the Conductor“ chybí něco, co by ve mně zasadilo semínko zvědavosti, díky kterému bych se do alba pouštěl rád a z vlastní vůle. Samy o sobě ty skladby nejsou zas tak špatné, jak by mohlo z předchozích dvou odstavců vyznít, ale jakmile to splácnete dohromady do jedné formy, kterou musíte překousnout na jeden zátah, tak mi od Expenzer chybí něco víc než jen klasicky odvedené řemeslo. Chybí moment překvapení, nějaký neotřelý riff nebo prostě jen hitovka jako prase, jež by se od té rutinní kytarové řežby odlišila. A to tam bohužel není, takže mi nezbývá, než hodnotit „Kill the Conductor“ jako rutinu, která úspěšně zapadne v propadlišti dějin, protože lepších neznámých thrashových kapel už jsme prostřednictvím našeho skromného plátku představili pěknou řádku.
Rakouští mladíci Night Falls Last se od svého vzniku v roce 2008 vzepřeli k vydání dvou demosnímků, kdy první „Decisions and Directions“ vyšel v roce 2010 a následující „Return of the Fallen“ v roce 2012. Druhý jmenovaný počin je již přímým předchůdcem předloňského debutu „Deathwalker“, který nevyšel pod záštitou žádného velkého vydavatelství, a přesto mě Night Falls Last překvapili tím, jak profesionálně se jejich „novinka“ na první poslech tváří.
Hned při prvních vteřinách, kdy spustí „Fear the Machine“, již uvádí zbytečná „Invasion“, jsem byl zaujat povedeným zvukem, kdy jsou všechny nástroje pevně sladěny do výsledné symbiózy, jíž chybí k dokonalosti jen čitelnější baskytara, která v rychlejších momentech dostává slušně na prdel.
No, a pak je tady ještě jeden ohled, v němž mi Night Falls Last udělali radost, a tím je logicky jejich tvorba. Groove / thrash metal obecně není nikterak originální stylová škatulka, která by v zásobě měla ještě něco, čím může být člověk vyloženě překvapený, ale pokud si odmyslím místy zbytečně rozmělněné momenty, které díky natahování ztratily potřebnou údernost, na níž tenhle styl stojí, tak je „Deathwalker“ na poměry žánru albem, jež v žádném případě neudělá ostudu.
Jedním z důvodů je, že obsahuje ty nejosvědčenější postupy, díky nimž znějí Night Falls Last i díky modernímu songwritingu spíš jako Lamb of God než jako klasická jména jako Machine Head a Pantera, které tyhle kapely citují dnes a denně. Zpěvák Wolfgang Fleck je ve všech momentech zatraceně živelný a díky své práci s vokálem, kdy naprosto přirozeně přechází jak od hlubšího growlingu k výše usazenému řevu, je asi tím nejdůležitějším prvkem, který Night Falls Last táhne ještě výš, než na co by se zmohli s obyčejným a tuctovým řvounem. Pochvalu zaslouží i kytaristé Raphael a Peter, kteří odvádějí dobrou práci.
Co mě trochu zamrzelo, je skutečnost, že se Night Falls Last neodvážili pořádně kopnout do vrtule a neukázali, že umí pořádně zabrat, jako se tomu děje ve skvělém a nečekaném závěru páté „Shoothout“, jejíž poslední minuta, která je oproti střednětempé poloze, jež „Deathwalker“ provází, skvělým odvazem. Povedla se ještě „Fear the Machine“ a příjemně odlehčená „A Call from Inferno“, která se po necelých dvou minutách projeví i v kvapíkovém tempu.
Je rovněž škoda, že některé z písní jsou zbytečně kaženy druhým zpěvákem a basákem Christophem, jehož barva hlasu není tak zajímavá, abych viděl v jeho zapojení nějaký jiný důvod než ten, že vtíravé refrény zkrátka frčí, tak proč jej tam občas neprdnout. Naštěstí se nejedná o nepsané pravidlo, na což dojíždí třeba Soilwork, ale v rámci možností o nezbytné zlo, na které jsem si nezvykl, ale alespoň jsem se naučil jej přehlížet.
Nejsilnější jsou Night Falls Last ve skladbách typu „Fear the Machine“ a „Deathwalker“, v nichž mají do ohavné vtíravosti typu „Start to Breath“ daleko. A protože podobné momenty převládají, tak se to celé dá vydržet, aniž bych se do poslechu celé desky musel nutit, takže obecně vzato spokojenost.
Země: USA Žánr: thrash metal Datum vydání: 18.9.2015 Label: Nuclear Blast Records
Tracklist:
01. Gift of Pain [feat. Randy Blythe]
02. Let Darkness Fall [feat. Troy Sanders]
03. Dying Song [feat. Phil Anselmo]
04. Can’t Kill the Devil [feat. Chuck Billy]
05. Scars [feat. Mark Osegueda & Cristina Scabbia]
06. Destination: Nowhere [feat. Matt Heafy]
07. Wait Until Tomorrow [feat. Dough Pinnick & James Jasta]
08. Triangulum (I. Creation / II. Evolution / III. Destruction)
09. Pledge of Allegiance [feat. Mark Osegueda]
10. We Rock [Dio cover; feat. Mark Osegueda, Chuck Billy, Chris Jericho, Tim „Ripper“ Owens, Alissa White-Gluz, Steve „Zetro“ Souza]
Při pohledu na sestavu Metal Allegiance by mělo být všem nad slunce jasné, že tohle není obyčejná skupina. Metal Allegiance nejsou dokonce ani obyčejná superskupina, v jejichž řadách by se spojilo pár kámošů, kteří mají dostatečně provařené ksichty a platí za velká jména. Tento projekt by se svým zaměřením a velikášstvím mohl s přehledem rovnat snaze vydavatelství Roadrunner Records, které v roce 2005 slavilo své narozeniny a největší hvězdy jeho dosavadní historie se podílely na jednom albu „Roadrunner United“ pod taktovkou několika týmových kapitánů. Něco podobného o pár let později vyzkoušeli i Nuclear Blast Records prostřednictvím dvojice alb „Into the Light“ a „Out of the Dark“, které vyšly pod hlavičkou Nuclera Blast Allstars.
Ani v jednom z obou uvedených příkladů se však nejednalo o přirozeně vzniklé těleso, nýbrž o „objednávku“ vydavatelství, takže když už v ničem, tak alespoň v tomto se Metal Allegiance odlišují. Zdravé jádro, které stojí za vznikem eponymní nahrávky této party s početným zástupem hostujících muzikantů, tvoří David Ellefson z Megadeth, Mike Portnoy (ex-Dream Theater, The Winery Dogs) a Alex Skolnick z řad thrashových nestorů Testament. Aby byla sestava kompletní, tak je nutné zmínit ještě jméno Mark Menghi, který se spolupodílel na kompoziční stránce, ale základní nástrojové obsazení tvoří právě trojice ostřílených mazáků.
Tak, to bychom měli za sebou krátké představení, ale co to ti Metal Allegiance vlastně hrají? Soudě dle zázemí jednotlivých hudebníků je jasné, že thrash metal bude mít na nahrávce své výsadní postavení. Ellefson i Skolnick jsou prostě klasici a chtít po nich experimentální hrátky je zbytečné. Taktéž Mike Portnoy se nikdy netajil svou láskou k thrash metalu a Metallice zvlášť, takže ano, rychlé skladby opravdu převládají. Ty by se daly označit jako sázka na jistotu, protože přesně takové album se od takových jmen čeká. Co je však překvapením, je zařazení melodických kousků „Scars“ a „Destination: Nowhere“. Tyjasně cílí na mladší posluchačstvo. A pak je tady „Left Darkness“ a „Dying Song“, které naopak znějí jako snaha oslovit chytřejší část fanoušků, jež má ráda košatěji vystavěné songy.
Víte, dlouho jsem přemýšlel, jak se k recenzi postavit, protože ten seznam hostujících muzikantů je opravdu dlouhý, a nebyl jsem si tak jistý, jestli se v textu i já sám nezačnu brzy ztrácet, ale vezmu to tak, že skladby rozdělím do několika skupin podle toho, jak je stylově vidí moje maličkost, a budu doufat, že se s tím nějak poperete. Hostovačky kytaristů nechám bez bližšího opomenutí, protože kdyby mi někdo neřekl, že v této písni hostuje Phil Demmel z Machine Head a v této zase Andreas Kisser ze Sepultury, tak s výjimkou Garyho Holta z Exodus, jenž se mihne ve třech skladbách, jsem to jednoduše nepoznal, takže nebudu dělat guláš ještě s dalšími jmény.
Jdeme tedy na to. Začněme onou méně překvapivou částí, již zastupuje úvodní „Gift of Pain“ s Randym Blythem z Lamb of God u mikrofonu, „Can’t Kill the Devil“ s Chuckem Billym z Testament a „Pledge of Allegiace“, v níž si zapěl Mark Osegueda z Death Angel. V tuto chvíli ještě nakousnu fakt, že každá ze skladeb je vystavěna tak, aby se v ní daný vokalista cítil co nejkomfortněji, takže „Gift of Pain“ je hodně groovy a moderně orientované přesně ve stylu Lamb of God. Randy Blythe nepřekvapil a se svým neurvalým řevem udělal z úvodního válu nejtvrdší položku nahrávky. „Can’t Kill the Devil“ zní jako slabší píseň z posledních alb Testament, ačkoli samotný Chuck je s přibývajícím věkem v čím dál lepší kondici a jeho přispění je jedním z nejlepších momentů alba. Nejvíce se mi líbí „Pledge of Allegiance“ s Oseguedou, která je pěkně ostrá a ze všech uvedených songů nejvíce připomíná zlaté časy thrash metalu z 80. let.
>
Do skupiny k předchozím písním by se dala zařadit i instrumentální „Triangulum (I. Creation / II. Evolution / III. Destruction)“, která se taktéž dala čekat. Je to taková ta klasická instrumentálka v metalovém ražení, takže nic neslyšeného. V první půli mě zaujala rytmická sekce Ellefson/Portnoy, v té druhé se dostane ke slovu více sólová kytara a tudíž rychlejší tempo, ale lehkost a hlavně nápady legend typu „Orion“ od Metallicy jí chybí, takže stačilo pár poslechů a měl jsem jí tak akorát dost.
Nejvýraznějšími skladbami jsou „Let Darkness Fall“ s TroyemSandersem z Mastodon a „Dying Song“ s Philem Anselmem (ex-Pantera, Down) za mikrofonem. Obě jsou pomalejší, chybí jim klasický thrashový háv a díky delší hrací době vyniknou hned na první poslech. Troy Sanders předvedl svůj klasický vokál, je však škoda, že ve druhé polovině je přibrzděn snahou o ozvláštnění s akustickou kytarou a tribal bubínky, přičemž ani jeden z těchto prvků do písně nezapadá. Jinak v kytarových momentech palec nahoru. Phil Anselmo ukazuje, že mu cizí materiál sluší víc než jeho vlastní sólové pokusy a sabbatovsky zatěžkaná „Dying Song“ mu pásne fakt parádně. Ani si nedokážu představit někoho jiného, kdo by ji zazpíval s takovou silou a suverenitou, protože ať už Phil vystupuje jako sebevětší tvrďák, tak procítěnější poloha mu nedělá žádný problém a jeho charisma činí z této písně další z vrcholů desky.
Jdeme do finále prostřednictvím trojice skladeb, jež jsou výběrem vokalistů a hudební náplní jasně cíleny na mladší publikum, které má rádo melodie a skočné věci, na něž se dobře paří. „Wait Until Tomorrow“ je duet, v němž si to mezi sebou rozdají Doug Pinnick z King’s X a James Jasta z Hatebreed. Prvně jmenovaný zastupuje melodičtější polohu na poklidnějším hudebním podkladu, zatímco Jamey to odpálí ve skočné pasáži, jež má do naléhavosti Hatebreed daleko, ale jako protiklad je to dobré. Dohromady to překvapivě funguje a uznávám, že hlavně Pinnickův part mě hodně bavil. „Destination: Nowhere“ je nejmelodičtější kus na nahrávce. Kytary jsou samozřejmě hodně slyšet, to aby nebylo mýlky, šlape se v rychlejším tempu a za mikforon se postavil Matt Heafy z Trivium. Ten na posledním albu Trivium rezignoval na řev a soustředil se stejně jako v „Destination: Nowhere“ jen na svůj zpěv a tady mu to sluší. Kdyby se Trivium vysrali na ty naivní kraviny, které v posledních letech skládají, a začali nad svou tvorbou trochu víc přemýšlet, tak by se mohli dostat až na tuto úroveň, která by pro relativně mladou kapelu, jíž Trivium stále jsou, pasovala. Silný melodický vokál a skvělá sólová kytara – to je to, co si z této písně odnáším jako hlavní pozitivum.
Na závěr jsem si nechal záměrně „Scars“, v níž si zapěje opět Mark Osegueda a přidá se k němu Cristina Scabbia z Lacuna Coil. Musím říct, že jakkoli mi její domovská kapela přijde zbytečná, tak její zpěv mi nijak nevadí a v tomto případě mě dokonce hodně zaujala. „Scars“ je slušný, moderně střižený duet, kde Mark hraje bestii a Cristina rozvede jeho sloku do melodického refrénu. Ačkoli se píseň od zbytku nahrávky svým směřováním sama úspěšně distancuje, tak to byla položka, na kterou jsem se s každým poslechem těšil. Závěrečná „We Rock“, což je předělávka legendárního kousky od Dio, výsledný dojem nijak nepokazí. Vystřídá se v ní hned několik osobností, kdy za zmínku stojí hlavně Alissa White-Gluz z Arch Enemy a Steve „Zetro“ Souza z Exodus. Pokus o vzdání úcty jako takový neurazí a zaujme spíš jen vokálním osazenstvem, ale na závěr za vcelku solidní nahrávkou obstál.
Tahle alba se hodnotí hodně špatně, protože stejně jako třeba zmíněné Nuclear Blast Allstars a Roadrunner United fungují Metal Allegiance mnohem lépe v jednotlivých skladbách než na celistvé ploše hodinové hrací doby. Různí vokalisté té ucelenosti samozřejmě obvykle nepomůžou, ale můžu říct, že překvapením je pro mě fakt, že to drží pohromadě lépe, než jsem po prvním poslechu, kdy jsem album okamžitě odložil, očekával. Jako klasické album „Metal Allegiance“ příliš fungovat nebude, protože žádná ze skladeb není taková pecka, abych měl v současné době nutkání si při touze slyšet kteréhokoli z hostujících zpěváků nutkání pustit si radši tohle než jeho domovské působiště, ale jako koláž k jiné práci je to dost dobrá věc, která zaslouží za technickou preciznost a celkový dojem palec nahoru. Škoda zpraseného obalu, na který se nedá dívat.
Ne, že bych to snad vůbec neposlouchal, ale i tak musím upřímně říct, že jsem nikdy nebyl nějaký velký příznivec thrash metalu – co se extrémních metalových odnoží týká, jedničkou pro mne vždy byl, je a bude black metal. Úplně stejně příliš nemusím technickou muziku, vždycky mě spíš oslovovala monotónní hudba stavěná víc na atmosféře než hráčské ekvilibristice. A pak bum – zničehonic se objeví thrashová kapela s vymakanou technikou, která člověka složí. A touhle kapelou jsou Američané Vektor, jejichž druhou fošnu „Outer Isolation“ a posléze i zpětně nastudovaný debut „Black Future“ vážně žeru. A i když vím, že je z jejich hudby cítit obrovská inspirace u kanadských kolegů z Voivod (ty vole, už jen to logo!), přesto mě jejich podání ohromně baví. Když se tedy tahle zámořská parta vydala na své první evropské turné a v jeho rámci se vůbec poprvé zastavila i v České republice, bylo mi jasné, že si to ujít nenechám.
Jako první se ve Vopici v roli domácího supportu měli představit Haw, nicméně ti nějaké tři týdny před akcí svou účast odřekli, takže koncert nakonec zůstal jen o třech zahraničních kapelách, které jedou celou šňůru. To mi vůbec nevadilo, protože mi často přijde zbytečné koncerty natahovat o předkapely, zvlášť když je následující den všední. A navíc, v tomhle konkrétním případě jsem beztak šel hlavně na Vektor a to, co hrálo před nimi, jsem vlastně předem vůbec neznal a ani mě to moc nevzrušovalo, takže tím spíš mě odpadnutí lokálního předskokana netrápilo.
Jako první tedy nastupuje holandské trio Distillator, jehož podání thrashe se zdá být zřejmé už jen podle image samotných muzikantů – upnutá kaťata, bílé tenisky, nábojové pásy, však to znáte. Nic nenasvědčovalo tomu, že by nemělo jít o vcelku standardní cvičení na téma oldschool thrash metalu. A přece to nakonec nebylo tak jednoduché a z Distillator se vyklubalo docela příjemné překvapení, protože ta jejich muzika nebyla jen bezhlavá cirkulárka. Nizozemci i ve třech hráli relativně nápaditě, nebáli se zajímavých přechodů, tu a tam se objevil dokonce hrubší growling a výjimečně střihli i nějakou tu baladičtější pasáž. Samozřejmě, základ pořád tvořilo zběsilé thrashové riffování a ječivá kytarová sóla, ale mělo to hlavu a patu. Obzvláště potěšila baskytara, která byla naladěna proklatě hluboko a ve zvuku vytažena proklatě vysoko, takže všichni milovníci čtyř tlustých strun si mohli dosyta užít. Navíc Distillator předvedli nejenergetičtější vystoupení večera a i na malinkém Vopičním pódiu zvládli si trochu zaběhat a zaskákat. Speciální plus pak u mě má baskytarista Frank R., jehož džíska se pyšnila celozádovou nášivkou A Forest of Stars (!), což bych u takové kapely fakt nečekal.
Oproti tomu druzí Španělé Angelus Apatrida předvedli o poznání přímočařejší podání žánru, přestože měli o jednu kytaru víc a zdánlivě tedy větší prostor pro nějaké instrumentální hrátky. A i když ani jejich koncert nebyl špatný, víceméně to byla vcelku standardní thrash metalová palba, jakých je všude dost. Fanoušci thrashe (což tam ten večer byli asi všichni kromě mě) si to asi užívali, a zatímco na Distillator se objevilo jen několik nesmělých hrozičů, Angelus Apatrida už vybudili první moshpit i první plavce (tyto kratochvíle pak samozřejmě pokračovaly i na Vektor). Z mého ne-thrashového úhlu pohledu to ovšem byla taková normální pohodovka, u níž mě nejvíc zaujaly dva konkrétní momenty, kdy zpěvák Guillermo Izquierdo na chvilinku přešel od řvaní k regulérnímu zpěvu, byť šlo v obou případech jen o vteřinky. Celkově vzato jsem neměl problém se na to podívat a žíly mi to netrhalo, ale jak si u Distillator dokážu představit, že bych si jejich letošní debut mohl pustit i doma, vystoupení Angelus Apatrida mě o tom samém nepřesvědčilo. Na druhou stranu, jestli se zas někdy objevím na akci, kde budou tihle Španělé v roli předkapely, utíkat před nimi taky nebudu.
Nyní už ale přichází čas na hlavní chod v podání Vektor. Kvarteto okolo zpěváka a kytaristy Davida DiSanta, jenž předvedl roztomilou kérku „Sci-fi or die!“ na svém rameni, na nic nečekalo a ze zvukovky přešlo plynule ke hraní. Hned začátek vystoupení se nese ve velkém stylu, protože rozjezd obstarává úvodní skladba z „Outer Isolation“, „Cosmic Cortex“. Počáteční atmosférická pasáž se zanedlouho zvrhne ve vymakané riffy, kytarista Erik Nelson pálí zběsilé vyhrávky a melodie a DiSanto hned zkraje předvede, že má v hrdle regulérní šmirgl. Za jeho vysoký ječák by se vůbec nemusel stydět ani Dani Filth ve vrcholné formě – a taky když ten nejvyšší jekot nasadil, tak šel s hubou radši kousek dál od mikrofonu, aby to lidem neustřelilo uši.
Setlist Vektor:
01. Cosmic Cortex
02. Deoxyribonucleic Acid
03. Ultimate Artificer
04. Tetrastructural Minds
05. The Cygnus Terminal
06. Black Future
07. Psychotropia
08. Accelerating Universe
09. Asteroid
Jízda ale pokračuje i nadále, protože hned po úvodní desetiminutovce Vektor nasazují song ze svého debutu – „Deoxyribonucleic Acid“ s naprosto kulervoucími melodiemi. Vzápětí pak přichází první ukázka z nadcházejícího třetího alba „Terminal Redux“, jež vyjde v březnu, jmenovitě již zveřejněná „Ultimate Artificer“. Celkem z chystané zazněly tři kusy, a jak mě „Ultimate Artificer“ na prdel příliš neposadil, ani ze zveřejněného streamu, ani živě, tak zbylé dvě novinky „The Cygnus Terminal“ a „Psychotropia“ zněly mnohem lépe. Především první jmenovaná mě hodně zaujala, protože šlo o opět dlouhý strukturovaný kus, který od atmosférického začátku parádně vygradoval, v půli nabídl krátkou baladickou vsuvku, po níž přišla naprosto mocná pasáž, ve které se obzvláště bubeník Blake Anderson urval ze řetězu. Ostatně, jeho výkon byl obecně skvělý a hlavně v těch rychlejších techničtějších chvilkách, kdy nemusel jen držet tempo, se do toho uměl vážně opřít.
Většinu setu však obstaraly písně z debutového „Black Future“, což je na jednu stranu super, protože nejen „Deoxyribonucleic Acid“, ale i závěrečná dvojice „Accelerating Universe“ a „Asteroid“ jsou výtečné pumelice. Na tu druhou mě trochu mrzelo, že se nedostalo na víc věcí z „Outer Isolation“, neboť vyjma již jmenované „Cosmic Cortex“ zazněla už jen natlakovaná hitovka „Tetrastructural Minds“. Ale jasně, chápu, že nejde zahrát všechno, a navíc ani tak si není moc na co stěžovat, protože to bylo vážně super a Vektor to šlapalo na plné obrátky.
Nechci to nějak zbytečně přehánět, ale takhle jsem se na thrash metalovém koncertu bavil snad naposled u Overkill v MeetFactory, což už jsou nějaké tři roky… i když je pravda, že já thrashové koncerty nijak zvlášť neobrážím, takže to z mojí strany zas tak ultimání prohlášení není. Nicméně i tak si furt stojím za tím, že to byla velká paráda a vážně se mi to líbilo. Jediným zklamáním tak byl merch, protože Vektor už měli kompletně vyprodanou veškerou muziku (a to nejsou ani v polovině turné!), takže měli v nabídce jen trička, která mám na salámu. Ale tak jejich škoda, já jsem aspoň tolik neutratil…
Země: Itálie Žánr: hardcore / thrash / groove metal Datum vydání: 15.11.2014 Label: Sliptrick Records
Tracklist:
01. Revenge
02. No More
03. About World
04. Mad for Hate
05. Soldiers of Pain
06. First Angel
07. Biotech Is Godzilla [Sepultura cover]
08. Slaughterhouse
09. This is my Life
10. My Land
11. Dead Man Walking
12. Hate for All
13. V-Anger
Nebudu chodit kolem horkých pokrmů a hned v úvodu prohlásím, že tímhle albem mi V-Anger udělali fakt radost. Tahle parta z italského Milána se na scéně pohybuje pouhé tři roky a na svém debutovém albu „In Shovel We Trust“ zní jako ostřílení mazáci, kteří studiové placky sekají jako Baťa cvičky za minulého režimu. A proč mi udělali pánové radost? Ono při pohledu na žánrové zaměření, jímž se V-Anger zabývají, je vcelku jasné, že není vhodné očekávat nějakou osvětu, ale ta deska je tak příjemně vlezlá a chytlavá, že se jsem jí propadl hned na první poslech.
„In Shovel We Trust“ je z jistého úhlu pohledu tou nejnaivnější sázkou na jistotu, kterou začínají kapela může nahrát. Jak jinak se dívat na skoro až laciné míchaní osvědčených postupů profláknutých jmen jako Hatebreed, Sepultura, Pantera, Fear Factory. A tímhle ten výčet nekončí, protože při dalším poslechu bych si dost možná vzpomněl i na pár dalších, ale tyhle jsou z tvorby V-Anger patrné na první pohled. Pokud si myslíte, že jsou to kapely, jejichž kombinace dohromady nemůže tak úplně fungovat, tak vězte, že tahle italská čtveřice ukazuje pravý opak. Vezměte si vokál, který je někde na pomezí Jameyho Jasty z Hatebreed a Björna ze Soilwork (na ty jsem málem zapomněl), sborové zpěvy prvně jmenovaných, rytmy s groovem staré Sepultury, riffy s nádechem Pantery a občasné zasekávačky ukradené od Fear Factory a voilà… je tady „In Shovel We Trust“.
Tím bychom si tak trochu odbyli představení hudební náplně „In Shovel We Trust“, ale kdo že za tím vším stojí? Ani jedno z jmen sice není běžnému posluchači známé, ale je slušnost borce alespoň v rychlosti představit. Alex Dominizi za mikrofonem, kytarista Max Maestrelli a rytmická dvojice DaniloCordaro a Rex. O jakémsi vyznění instrumentálního přispění prvních dvou již padla řeč, ale o rytmice se toho dá říct asi tolik, že nijak nevyčnívá a vkusně doplňuje kytarově orientovanou nahrávku, na níž se nachází 13 skladeb, což je dost, ale díky kratší hrací době, jež se obvykle pohybuje někde kolem tříminutové hranice na píseň, neztrácí nic z papírové údernosti, již V-Anger slibují.
A je tomu tak. V-Anger se s tím nijak nepářou a hned úvodní vál „Revenge“ je jako úder do ksichtu. Agresivní, naštvaný a testosteronem nacpaný mix výše citovaných ingrediencí je v jejich podání dostatečně uvěřitelný. A takhle se pokračuje napříč celým „In Shovel We Trust“. Já vím, že vypadám jako debil, protože často na podobné kapely, které si slepě půjčují místy i celé pasáže, nadávám až na půdu, ale znáte to, občas se vám líbí i to, co byste za normálních okolností slepě odstřelili. „In Shovel We Trust“ boduje i po technické stránce, protože je vyšperkované hutným, drtícím zvukem, který podtrhuje maskulinní hudební náplň, a je fakt radost tuhle desku poslouchat.
Jak jsem již uvedl výše, jsou jednotlivé skladby ve své podstatě stále se opakující variací na totéž, nicméně i tak jsou díky skočným a snadno zapamatovatelným pasážím od sebe lehce oddělitelné. S pomyslnými vrcholy nahrávky je to pak složitější, protože „In Shovel We Trust“ je vyrovnaná placka, nicméně kdybych musel, tak nejvíc se mi líbila nářezová „Revenge“, další rychlovka „About World“, „First Angel“ s vložkou kytarových sekaček v druhé polovině a parádní „Soldiers of Pain“ se špetkou death metalu v kytarových linkách.
V druhé polovině se mírně sleví z rychlého tempa a V-Anger se začnou stáčet k pomalejším a skočnějším válům jako „This Is My Life“, „V-Anger“ a „My Land“, které mě zaujaly silným hardcore metalickým nádechem Hatebreed, jejž ostatně lze cítit z celého alba. Napříč celým soupisem skladeb nemůžu najít vyloženě slabé kusy, které by mě nebavily, takže trochu zbytečně působí snad jen předělávka Sepultury, kdy si pánové zvolili „Biotech Is Godzilla“ z „Chaos A.D.“, ale s těmi necelými dvěma minutami, jejichž zařazení do středu nahrávky nechápu, jsem se naučil žít.
Přestože zní výsledek hodně trendově a svým způsobem i dost lacině, tak tou živelností, agresivním feelingem a upřímným přístupem s tím nemám zas takový problém. „In Shovel We Trust“ je album, které se docela rychle oposlouchá, to nepopírám, ale ty počátky v jeho společnosti byly natolik příjemné, že můžu s klidným srdcem říct, že V-Anger si budu určitě pamatovat a až budu mít někdy zájem o chytlavý a nenáročně smýšlející thrash metal s HC živelností, tak tohle bude zaručená volba, jež zřejmě nezklame. Překvapivě zábavná deska určená minimálně všem těm, kteří na kapelách, jejichž jména v průběhu recenze zazněla, vyrůstali. Jako taková hezká nostalgie v současném hávu to totiž funguje.
Země: Austrálie Žánr: thrash metal / grindcore Datum vydání: 15.5.2015 Label: Agonia Records / Housecore Records
Tracklist:
01. Anthem of the Advance Sinner
02. Need No Savior
03. Hell Comes Your Way
04. Like a Rat
05. Tomorrow Turns to Blood
06. Home Is Where the Gutter Is
07. Sick in The Head
08. Punisher
09. Reject
10. Dead Set
Australští King Parrot letos oslavují pět let své existence a při této příležitosti vydali v květnu svou druhou řadovou desku „Dead Set“. Ačkoli jsem o existenci této party neměl až do nedávna nejmenší páru a první seznámení proběhlo až s ohlášením hostovačky zpěváka Matta Younga na poslední placce Soulfly, tak úplní zelenáči to nejsou, protože když už jsem si začal dělat rešerše o této kapele, jež ve své tvorbě kombinuje thrashovou intenzitu s brutálním grindem, tak jsem zjistil, že hned jejich debutová placka „Bite Your Head Off“ z roku 2012 nebyla přijata vůbec špatně, takže tím ve mně vzrostly očekávání od letošního zářezu, na nějž se teď spolu podíváme.
Od dob vydávání debutu se toho u King Parrot zas tak moc neudálo a pokud nepočítám výměnu za bicími, do nichž teď mládí Todd Hansen. Jejich hudba stojí na spájení thrashe s grindem, a přestože to může na první poslech znít jako docela jednoduchá variace již mnohokrát slyšených thrashových formulek v podání početné vlny mladých kapel, tak musím říct, že výsledek je překvapivě ucelený, vyrovnaný a hlavně je dobře poslouchatelný.
Asi tou nejdůležitější změnou spojenou s King Parrot od vydání prvního alba je fakt, že to tato pětice z Melbourne dotáhla do stáje vydavatelství Housecore Records (resp. Agonia Records pro evropský trh), které nezaložil a dodnes mu nešéfuje nikdo jiný než Phil Anselmo (Down, ex-Pantera), který se svou láskou k extrémnímu metalu nikdy netajil. To s sebou nese samozřejmě větší míru pozornosti, ale taky lepší podmínky pro vznik alba, což je jistě znát. „Dead End“ je oproti debutu vyhlazenějším, ale i navzdory čistší produkci, kterou si na své bedra vzal na starosti právě Phil Anselmo, se pánové posunuli k hutnějšímu a zabijáčtějšímu zvuku, jenž té jejich neurvale bruskovité tvorbě sedí.
Po technické a z papírového hlediska i té hudební stránce je „Dead End“ v naprostém pořádku, ale to hlavní, tedy jestli ty skladby mají dost kvalit na to, aby z posluchače vymlátily duši, to jsme si ještě neřekli. Nebudu z toho dělat drama, ale ano, mají. King Parrot se na svém druhém albu podařilo nadrtit materiál vskutku ničivý. Nic jiného taky od grindem načichlého thrashe čekat nelze, protože jakmile spustí krátké vály typu „Anthem of the Advance Sinner“ a „Like a Rat“, případně „Sick in the Head“, tak je jasné, že progresivně ladění posluchači tady nemají co hledat. King Parrot jsou sice technicky zruční hráči, o tom žádná, protože ačkoli se začne hodně často řezat do nástrojů hlava nehlava, tak to pořád má myšlenku („Tomorrow Turns to Blood“), ale přímočarost a zemitá brutalita je u „Dead End“ cítit na míle daleko, neboť hlavně o tohle borcům šlo. Zničit posluchače hned na první poslech.
Mně osobně se líbí delší písně, ve kterých se toho děje o trochu víc než třeba ve zmíněné „Anthem of the Advance Sinner“, jíž nelze v zásadě nic vytýkat, ale podobně laděná „Punisher“, případně “Tomorrow Turns to Blood“, která dělá vlastně totéž, jen lehce sofistikovanějším způsobem se změnami temp a chytřejšími kytarovými riffy v zádech, jsou vzrušujícím posluchačským zážitkem. Aby nebylo mýlky, tak ne všechny písně jsou jen pekelně rychlými výplachy, na „Dead Set“ se najdou i pomalejší, sludgem načichlé songy typu „Home Is Where the Gutter Is“ a titulní „Dead Set“ ze samého závěru. Obě jsou to písně, které si na předchozím albu nedokážu představit, protože to bylo přeci jen jednostranně orientované více směrem k jednoduchosti a zběsilosti, ale jestli někde vyplynula na povrch přítomnost v podobě Anselma a jeho láska k jižanskému metalu, tak jsou to právě tyto dvě kompozice.
Kdybych měl „Dead Set“ na závěr nějakým způsobem zhodnotit, tak převažují kladné dojmy. Po skladatelské stránce není album vůbec jednotvárně nudné, jak jsem se před prvním poslechem a po zkušenostech z debutu obával a děje se tak určitě i díky skvělé vokální práci Matta Younga, který častokrát zní, jako by byl na pokraji nervového zhroucení. Ovšem vychvalovat King Parrot za rozvíření stojatých vod thrash metalu, potažmo grindu, jak jsem kdesi vyčetl, mi přijde přehnané, protože řekněme si to na rovinu; kdyby si tuhle partu pod svá ochranná křídla nezval Phil Anselmo, těžko by se o ní mluvilo tak hlasitě jen na základě jejich hudby, která není špatná, to bych rád zdůraznil, ale v žádném případě to není takový revoluční zázrak. Nicméně, úspěch těmto borcům přeji, protože to, co dělají, dělají od srdce a se zápalem a na výsledku je to dost znát.
Země: Kanada Žánr: thrash metal Datum vydání: 18.9.2015 Label: UDR Music
Tracklist:
01. Suicide Society
02. My Revenge
03. Snap
04. Creepin’ Again
05. Narcotic Avenue
06. The One You Serve
07. Break, Enter
08. Death Scent
09. Every Minute
Když v letošním roce vyšla z tábora kanadských thrasherů novinka, že součástí kapely již není pěvec Dave Padden a že hlavní mozek Jeff Waters jen tak mimochodem připravuje vydání nového alba, které už je vlastně hotové, tak jsem si říkal, že pánové asi rádi překvapují. No dobře, to nové album by ještě takový šok nebylo, protože Jeff si napříč svou dlouholetou kariérou udržuje jisté pracovní tempo a dva roky od poslední placky „Feast“ se dalo ve větru něco tušit, protože by to nebyl on, aby nás neobšťastnil další várkou klasických kytarových riffů nesoucí jeho nezaměnitelný rukopis.
Ovšem s tím odchodem Davea Paddena už to tolik očekávané nebylo, protože tenhle chlápek, jenž se v táboře Annihilator usadil na dlouhých 11 let a díky účinkování hned na pěti řadovkách kanadských nestorů se stal nejdéle působícím členem mimo Jeffa Waterse, do jejich řad zapadl a některá alba z dob jeho působení mám vážně rád. Waters platí za vcelku ostrého diktátora, jenž si v Annihilator dělá rád vše po svém, takže najít náhradu, jíž by se na delší dobu zapláclo volné místo, by nebylo jen tak a zřejmě proto se rozhodl, že opráší své hlasivky a po vzoru alb „King of the Kill“, „Refresh the Demon“ a „Remains“ z poloviny let devadesátých převzal vokální otěže a dával tak svým fanouškům naději v návrat ke starším thrashovým pořádkům, protože minimálně prvně jmenovaný počin je jednoduše skvělý.
„Suicide Society“ však nijak neignoruje vývoj let nedávných, takže spíš než ke „King of the Kill“ má blíž k „Feast“ a vlastně všem Paddenovským albům, které si i přes jistou odlišnost držely svůj sound a základní stavební kameny tvorby Annihilator, jež jsou ke slyšení i na novince. Stejně jako minule nabouchal „Suicide Society“Mike Harshaw, takže tady všechno při starém. Změna nastala logicky na pozici druhého kytaristy, již obsadil jistý Aaron Homma, ačkoli ve studiu nahrával všechny stopy Jeff sám a novice k ničemu nepustil. Totéž platí pro basáka Cama Dixona, pro nějž se jedná o návrat do sestavy Annihilator po 20 letech, protože něco málo si odehrál již v období alba „King of the Kill“, ovšem na svou studiovou premiéru stále čeká.
No, a k Jeffu Watersovi se asi netřeba vyjadřovat, ale přesto to udělám. Co se kytary týče, tak má stále talent od boha, protože sólové party jsou jako vždy super. O tom, že samotné riffy dosti strádají na originalitě a táhnou novinku ke dnu, si něco povíme až později. Byl jsem však příjemně překvapen sílou jeho hlasu, který nedává znát, že se jedná o návrat po téměř dvaceti letech, a při několika skladbách na mě dýchla nostalgie, již jeho vokál přivál. Stačí si pustit úvodní titulku, která byla představena jako první singl, a pamětníci starších alb jistě pochopí.
K hudební náplni „Suicide Society“ se dá říct tolik, že jsou to Annihilator se vším, co k tomu patří. Spousta rychlých riffů, přímočaré rytmiky a taky melodie. Hodně melodií. Jeff stejně jako na minulém „Feast“ zaoblil hrany, nehraje tak neústupně a thrashově zatvrzeně jako na starších plackách a i díky množství vokálních melodií a vtíravě melodických refrénů tak platí novinka za obdobně barvitou desku, jako byl její předchůdce. Bohužel se ukazuje, že studnice nápadů jménem Jeff Waters už je dosti vyschlá, protože z nového materiálu je znatelná recyklace starších nápadů, kdy mi řada skladeb, respektive jednotlivých motivů, připomíná v lepším případě starší tvorbu samotných Annihilator („Creepin’ Again“ či „Narcotic Avenue”), v horším pak těžkou vykrádačku Metallicy a jejich „Damage Inc.“, což je případ „My Revenge“, po jejímž poslechu se bojím, že Lars už s partou právníků začíná spřádat plány, jak Jeffa za tuhle kopírku oškubat. Na druhou stranu nelze Watersovi odepřít, že i přesto tyhle kompozice relativně slušně odsýpají a nijak nenarušují spád ani vcelku jasnou koncepci přímočaré nahrávky. To, že se mi nelíbí, je věc jiná.
První polovina „Suicide Society“ mi přijde lehce slabší, protože krom skvělé titulky v samém úvodu je další opravdu zajímavou písní „Snap“. Ta do celkového výrazu nahrávky hrubě nezapadá a její umírněná nálada a melancholická atmosféra ve slokách, které jednou na pozadí bublající baskytarové linky, se mi líbí, ovšem celou píseň zabil otřesně vtíravý refrén, jenž je ukázkou další z řady patetických momentů, na něž je Jeff občas dost velký machr.
Naopak pochvalu zaslouží za to, že tentokrát se vykvákl na baladu, z níž by se člověku chtělo tak akorát zvracet (úvod „Every Minute“ se dá přežít) a radši se soustředil na kytarové věci, jež tvoří kostru nahrávky. Mezi ty opravdu povedené řadím zejména trojici z druhé poloviny stopáže, do níž patří disharmonická „The One You Serve“, „Break, Enter“ a „Death Scent“. Druhá jmenovaná mi dokonce připomněla svou stavbou a feelingem staré dobré „Alice in Hell“. Ony všechny tyto písně jsou takovou sázkou na jistotu a právě tohle Annihilator v současné době sluší asi nejvíc, protože v této podobě Waterse považuji za nejsilnějšího. Překvapivě svěže vyznívá závěrečná melodická hitovka „Every Minute“, která se stejně jako „Snap“ příliš nehodí do kytarovějšího konceptu alba, ovšem tahle věc má v refrénu skvělý odpich a pomalejší sloky nejsou taky špatné. Kytarové linky v jejím průběhu jsou standard z dílny Annihilator, ale jsou prostě chvíle, kdy to člověku nijak nevadí a několikrát omletý motiv Watersovi spolkne i s navijákem.
Kdybych měl „Suicide Society“ postavit vedle „Feast“, tak musím říct, že předchůdce se mi líbil o dost víc. Na novince je příjemný a mému uchu lahodí ten nostalgický pocit plynoucí z Jeffova vokálního přednesu, ale se samotnými nápady je to horší, protože polovina alba je prachobyčejný průměr, jenž nijak nevybočí ze standardu, kterým nás Annihilator na svých albech zásobují vcelku pravidelně. Samozřejmě to není ideální model, protože abych si u desky o devíti položkách u čtyřech z nich říkal, že to je takové nemastné a neslané a do jejich poslechu se musel vlastně nutit, to je prostě špatně. V kontextu tvorby Annihilator z poslední dekády je „Suicide Society“ průměr, jenž celkem úspěšně zapadne.
Druhý pohled (nK_!):
„Suicide Society“ je pro moderní pojetí Annihilatoru velmi zlomovou nahrávkou. Především kvůli absenci dlouholetého zpěváka Davea Paddena, po jehož odchodu nastoupil za mikrofon sám principál Jeff Waters. Časově jsme se tak vrátili o více než dvacet let zpátky do dob desek „King of the Kill“ a „Refresh the Demon“, které právě Waters nazpíval. Otázkou zůstává, zda jsme to tak chtěli.
Dave Padden se za své více než desetileté působení v řadách Annihilator vyprofiloval ve velmi kvalitního frontmana a jeho odchod ze zavedené pozice je přinejmenším podivný. Paddenovu hlasu nechyběl říz a slušná dávka energie. Waters není špatný zpěvák, ale na „Suicide Society“ jeho projev ze všeho nejvíce připomíná sluníčkovější verzi Jamese Hetfielda.
S Paddenem z Annihilator odešla i jakási „ostrost“ předchozích dvou nahrávek. Skoro to vypadá, jako by si Waters na stará kolena řekl, že když už má zpívat, tak to s tou kytarou nebude moc přehánět. „Suicide Society“ tak zvukově působí trochu rozporuplně a chybí mi na ní nějaké vysloveně kulervoucí pasáže. S tím přímo souvisí i fakt, že po 31leté kariéře i tomu největšímu kytarovému mágovi mohou dojít nápady, a pokud z novinky něco opravdu sálá, je to velká podobnost starší a osvědčené tvorbě.
Na „Suicide Society“ jsem se těšil, po několika posleších jsem ale poměrně zklamán. Sice je pořád fajn sledovat Waterse při jeho kytarové onanii, ale bez hlasové podpory Davea Paddena je výsledek nemastný, neslaný. U „Feast“, neřkuli starších desek, jsem se bavil podstatně více.
