Země: USA Žánr: thrash metal Datum vydání: 26.2.2016 Label: Megaforce Records Tracklist: 01. You Gotta Believe 02. Monster At The End 03. For All Kings 04. Breathing Lightning 05. Suzerain 06. Evil Twin 07. Blood Eagle Wings 08. Defend / Avenge 09. All of Them Thieves 10. This Battle Chose Us 11. Zero Tolerance Hrací doba: 59:37 Odkazy: web / facebook / twitter

Nechci nijak snižovat zásluhy Anthrax z let 80. a hanit jejich přispění k vývoji thrashmetalové hudby nebo si proti sobě poštvat jejich fanoušky, kteří to neslyší rádi, ale jsem toho názoru, že tato pětice z New Yorku vždycky platila za největšího outsidera tzv. „Velké čtyřky“. Anthrax prostě a jednoduše nikdy nebyli v popředí zájmu jako Metallica, Slayer nebo Megadeth. A mám to už od dob, kdy jsem jejich hudbu začal poslouchat, tedy zhruba v období vydání alba „We’ve Come for You All“, kdy jsem je měl zafixované jako skupinu, jíž se nepodařilo dosáhnout věhlasu a uznání výše uvedené trojice. Ačkoli je pravda, že tahle parta kolem Scotta Iana si za to může tak trochu sama.

Po zlatých 80. letech přišel útlum v zájmu o thrash metal jako takový a Anthrax na to zareagovali výměnou vokalisty, kdy místo ikonického Joeyho Belladonny nastoupil fenomenální John Bush z Armored Saint, s nímž vydali několik zajímavých desek. V devadesátkách to i přesto měli těžké a jen se štěstím se jimi protloukli do nového tisíciletí, aby se někdy před deseti lety rozhodli, že je třeba otočit kormidlo zase hezky dozadu a obnovit zašlou slávu staré sestavy. Osobně si myslím, že to nebylo dobré rozhodnutí, protože vyhazovem Bushe, pódiovým návratem Belladonny, podivným angažováním Dana Nelsona, které mělo jepičí život, krátkodobým návratem k Bushovi a nakonec velkým přivítáním Belladonny zpět v kapele, připomínali tito velikáni spíše trapný cirkus než stabilně fungující kapelu. Navíc jsem toho názoru, že tu nejlepší sestavu Anthrax tvořila právě pětice v období alb „We’ve Come for You All“ a „The Greater of Two Evils“, takže otevřeně přiznávám, že návrat Joeyho Belladonny jsem i navzdory jisté nostalgii nesl s velkou nelibostí.

Ovšem jedním dechem dodávám, že výsledek dopadl nad očekávání dobře. Na minulou placku „Worship Music“ se sice čekalo nechutně dlouhou dobu, ale odměnou posluchačům byl materiál dost silný na to, aby se dalo na období několika předchozích let plných zmatků a nezdarů zapomenout a vzít starou sestavu na milost. Retro přece táhne a jak jinak toho využít než naservírovat fanouškům návratovou desku v takřka nejslavnější sestavě, v níž chyběl jen Dan Spitz, jehož nahradil u šestristrunky Rob Caggiano. A protože se železo musí kout, dokud je žhavé a je po něm sháňka, tak Anthrax slibovali nástupce v co možná nejkratší době. Ve výsledku jsme si museli počkat dalších pět let, jež vyplnilo zcela zbytečné EP „Anthems“ a odchod kytaristy a producenta v jedné osobě Roba Caggiana, jenž naskočil do dánského expresu Volbeat.

Příchodem Jonathana Donaise z Shadow Falls do řad kapely se na finálním formátu skladeb prakticky vůbec nic nezměnilo, protože stejně jako v minulosti měla kompozici hudby na starosti trojice ve složení Scott Ian, Frank Bello a Charlie Benante, a přestože bylo „For All Kings“ již v předstihu ohlašováno jako nejtvrdší album kapely za hodně dlouhou dobu, tak tady máme zjevné pokračování úspěchu jménem „Worship Music“. Jediným rozdílem je fakt, že novinka mi přijde malinko melodičtější a svěžejší ve stylu „We’ve Come for You All“, a kdybych měl poslední dvě alba srovnat z hlediska, jak jsem na ně chvíli po vydání nahlížel, tak bych se nebál pasovat „For All Kings“ na vyšší pozici než jeho předchůdce. Otázka, jestli tedy „For All Kings“ za to čekání stálo, je zodpovězena, protože já tvrdím, že ano.

Ona zmíněná barvitost a svěžest má pochopitelně své důvody, přičemž ty hlavní se skrývají pod názvy „Breathing Lightning“ a „Blood Eagle Wings“, což jsou skladby, které bych si na stylově sevřenějším předchůdci nedokázal úplně živě představit. „Breathing Lightning“ je podle mě vůbec nejlepší skladbou na desce, ačkoli si myslím, že to závěrečné natahování v podobě krátkého outra si Anthrax mohli odpustit. Kytary Scotta Iana a vokál Joeyho Belladonny jsou v této kompozici vzdušné a melodické, a přestože to na první poslech nezní jako typičtí Anthrax, kteří se snaží vrátit o třicet let zpět, tak je to právě nečekaný vliv z 90. let s odkazem na poslední řadový počin s Bushem u mikrofonu, jenž posunul kapelu do velmi příjemných vod. A věřte, že tahle forma skupině sluší. „Blood Eagle Wings“ je druhou nejpřekvapivější položkou na albu. Díky pomalému tempu v první polovině a gradované struktuře, v rámci které se přechází od melodičtější první půlky ve vypjatější prostřední pasáž a opět zpět k poklidnému závěru, vyznívá epicky rozmáchle a tvoří zajímavý protipól k ostřejším věcem typu „For All Kings“, „Zero Tolerance“, „Suzetrain“ či „Defend / Avenge“.

Právě tohle jsou totiž písně, na něž fanoušci Anthrax slyší a které si slyšet vyloženě přejí. A ti jsou si toho dobře vědomí, takže klasických rychlejších songů na albu převládá. Jen škoda, že ne ve všech případech jsou to takové pecky, aby se o nich dalo hovořit jako o něčem naprosto skvělém. Kdybych měl být konkrétní, tak mě nebaví „This Battle Chose Us“, jež kazí slušný závěr desky, a singlová „Evil Twin“, která se velmi rychle oposlouchá. Je nutno říct, že za ten nedůrazný výsledek může i Joey Belladonna, jenž v rychlých slokách zní pořád ještě sebejistě, ale občas mi začíná vadit jeho neměnný výraz a absence nátlaku ve vokálním projevu. Díky tomu příkladně „Evil Twin“ ani „This Battle Chose Us“ nedostávají žádný další rozměr, protože Belladonna „jen“ spustí tu svoji klasiku a mimo melodičtější refrény na hudbu nijak výrazně nereaguje. A to je dle mého názoru docela škoda, protože i když se Anthrax na Belladonnův projev adaptují a snaží se znít co nejvíce klasicky, tak větší porce variability a živelnosti ve stylu Johna Bushe (nemluvím teď o naprosto odlišné barvě hlasu) by rozhodně nebyla na škodu.

Co se hudební stránky týče, tak je drtivá většina „For All Kings“ v naprostém pořádku a zaslouží si pečeť značky Anthrax. Od úderného otvíráku „You Gotta Believe“, přes nářezovou „Suzerain“, která jako jedna z mála alespoň částečně hutným riffem stvrzuje zvěsti o nejtvrdším albu za dlouhou dobu, až po závěrečnou rychlovku „Zero Tolerance“ je „For All Kings“ albem vyrovnaným a na povedené písně ne zas tak hubeným, jak jsem si po prvním poslechu myslel. Vše je navíc stvrzeno skvělými instrumentálními výkony, které jsou na téhle úrovni standard, nad nímž se člověk už ani nepozastaví, ale hodně se mi líbí melodický vklad kytarových sól Jonathana Donaise. Ten možná nezíská takové postavení, aby byl připuštěn i ke skladatelskému procesu, ale jeho hra do stylu skupiny sedí.

Nelze zastírat, že Anthrax nahráli desku, již lze považovat za sázku na jistotu, která je cílená na vyznavače alb s Belladonnou u mikrofonu, protože časy „Volume 8: The Threat Is Real“ a „We’ve Come for You All“ s hitovkami jako „Inside Out“ a „Safe Home“ jsou nenávratně pryč. Ovšem i tak se mi líbí letmý příklon k velkým stadiónovým refrénům a melodiím, kdy zejména ty v „Monster at the End“ a „Breathing Lightning“ se vážně povedly. A vzhledem k tomu, že vedle sebe dokáží fungovat jak tyto melodičtější písně, tak rychlejší vály typu „Suzerain“ a „For All Kings“ takovým způsobem, aniž bych měl z přístupu Anthrax pocit laciného kalkulu a snahy zavděčit se všem, tak nemám důvod album zatracovat, protože poslech mě i opakovaně dost bavil.

Scott Ian a jeho parta nemá nikomu co dokazovat, protože za svou dlouhou kariéru si vypracovali dost silnou pozici, o níž se zástupům skupin může jenom zdát, ale fakt, že nejedou vyloženě jen na setrvačnost, je mi sympatický. Studiově je na tom tahle legenda velmi dobře, a kdybych měl vyhlásit thrashového krále úvodu letošního roku, kdy proti sobě stanuli Megadeth s „Dystopia“ a Anthrax s „For All Kings“, tak zvednu ruku pro pětici z New Yorku. Za vyrovnanost alba jako celku, za velkolepé refrény a skvělé kytarové riffy mistra Iana. Příště už jen sehnat někoho, kdo kapele nakreslí normální obal, protože to, co novinku zdobí, je příšerný hnus; až se mi nechce věřit, že to má na starosti věhlasný Alex Ross.