Země: Německo Žánr: thrash metal Datum vydání: 26.8.2016 Label: Steamhammer
Tracklist:
01. In Retribution
02. Rolling Thunder
03. Decision Day
04. Caligula
05. Who Is God?
06. Strange Lost World
07. Vaginal Born Evil
08. Belligerence
09. Blood Lions
10. Sacred Warpath
11. Refused to Die
Vždy když sepisuji recenzi na album skupiny, jejíž předchozí zářez jsem si vzal na paškál taktéž, tak si jen tak cvičně svůj dobový výtvor alespoň letmo pročtu. Ne snad, že bych chtěl opisovat, ale právě naopak se snažím vyhnout tomu, abych kapelu uváděl stejným způsobem, případně ji častoval týmiž přívlastky. Jsou však výjimky, u nichž to nemá žádné velké opodstatnění, protože stejně jako se hudba dané kapely nikam nevyvíjí, tak nemá smysl v ní hledat něco, co jsem minule přehlédl, a vymýšlet nové věci. Řeč je samozřejmě o Sodom a jejich nové placce „Decision Day“, o níž se dá říct úplně totéž, co jsem před třemi lety uvedl na adresu předchůdce „Epitome of Torture“. Nakolik je tento fakt v pořádku, nechám na každém posluchači a jeho osobních preferencích, ale na mě poslední alba Sodom nějak záhadně zabírají a nejinak je tomu i v případě letošní placky, která nese v bohaté diskografii německé stálice pořadové číslo 15.
Tom Angelripper a jeho kumpáni jsou jako ten pověstný pes, jejž novým kouskům nenaučíš, a právě tak je třeba k jejich albům přistupovat. Člověk přesně ví, co čekat, a překvapení v jejich hudbě jsou spíše přáním z říše snů, na něž můžete rovnou zapomenout. Nenávistné texty věnující se současné neklidné situaci ve světě, jako břitva ostré kytarové riffy a agresivní řev Angelrippera jsou hlavní ingredience, na nichž Sodom již dlouhá léta staví svůj militantní thrash nejhrubšího zrna. Samozřejmě hudba této trojice nestojí jen na její ústřední postavě, a protože to v posledních letech Sodom šlape jedna báseň, tak není důvod měnit již zaběhnutou sestavu. Kytarové riffy tudíž ze své šestistrunky opět pálí Bernemann, jejž doplňuje za bicími Makka, který nové vály nadrtil s železnou jistotou.
Dohromady pánové napsali skladby, jež si nic nezadají s minulými dvěma alby Sodom, takže se hned od prvních vteřin na posluchače vyvalí hutně ozvučený thrash metal, který se ve většině skladeb nese (jak jinak) v rychlejším tempu, od něhož trojice ustoupí jen výjimečně. A je to svým způsobem dobře, protože Angelripper moc dobře ví, co si jeho pravověrní žádají, a on jim to moc rád naservíruje. Jak jinak si vysvětlit klasické povedené rychlovky, které tvoří páteř alba. Abych byl konkrétní, mezi to nejlepší na „Decision Day“ rozhodně spadá hitovka „Rolling Thunder“. Ta zní přesně tak, jak si lze dle výmluvného názvu domyslet. Valící se bouře kytar a rychle odříkávající Angelripper táhnou tuhle bestii směle kupředu. V polovině hrací doby se píseň zklidní a za zvuků akustické kytary se pomalu probouzí k mohutné explozi, za níž spěje k samému konci.
Hodně se povedla i „Caligula“. Ta je minimálně z textového hlediska pro Sodom písní méně tradiční, protože ačkoli si z něj dokážu leckteré rýmy přiřadit k aktuálnímu světovému dění, tak Angelripper se v ní, jak už název napovídá, věnuje římskému císaři Caligulovi. První polovina „Decision Day“ mi obecně přijde o něco málo silnější. V závěru mi chybí právě výraznější písně typu „Caligula“ s lehce zapamatovatelným refrénem či zběsilé skladby titulní, jež by se klidně mohla objevit na klasických počinech Sodom, a jsem přesvědčený, že by se nijak neztratila. Drobnou vadou na kráse první poloviny „Decision Day“ je pouze úvodní „In Retribution“. Ne, že by byla vyloženě blbá, ale troufám si říct, že šest minut je pro výplach tohoto zrna až příliš, a dokážu si představit, že by se zastavila na polovině své stopáže, protože v tu dobu by bylo vyřčeno vše podstatné. Ale ústřední kytarová linka a slušný refrén z ní udělaly položku, která se na úvod, kdy je člověk ještě pěkně čilý, dá přežít bez závažných problémů.
Jeden z vrcholů přichází přesně v polovině alba a stala se jím „Strange Lost World“, jež díky pomalejšímu tempu vybočuje ze stereotypu, jímž album po chvíli začne zapáchat. To nemyslím úplně negativně, ale je to prostě a jednoduše fakt, na který je třeba se připravit. Angelripper si ve „Strange Lost World“ zazpívá v relativně melodičtější formě a právě refrén této zatěžkané kompozice je jedním z nejpamětihodnějších momentů celé desky. Bohužel, s blížícím se závěrem už se po pár posleších dostavuje lehký pocit únavy, jenž je způsoben až příliš dlouhou stopáží „Decision Day“. 50 minut je prostě hodně a vypustit dvě slabší věci („Belligerence“ a „Who Is God?“), tak bych dost možná mluvil jinak, protože takové „Sacred Warpath“ či „Vaginal Born Evil“ si nic nezadají s „Rolling Thunder“ z úvodu. A to podotýkám, že jsem si pro jistotu odpustil verzi s bonusovou skladbou.
Jako celek je „Decision Day“ albem, které hravě zapadne do formy, již Sodom představili na svých posledních dvou albech a jimiž ve mně rozdmýchali plamínek touhy poslouchat ty jejich thrashové projektily s chutí, protože s nahrávkami v první dekádě aktuálního tisíciletí to dle mého názoru až tak slavné nebylo. Co říci závěrem? Snad jen aby se Sodom dařilo i v dalších letech tvořit alespoň takto solidní desky. Desky, jež jsou sice zpátečnické až běda a daly by se charakterizovat jako další z řady zářezů na pažbě natočených skoro až z nutnosti, aby se mohlo vyrazit zase na turné. Ale copak to lze Sodom zazlívat? Svou pracovitostí a uvěřitelností se drží u koryta již déle než třicet let, aniž by ze sebe dělali lacinou parodii, takže za to jim mělo patřit uznání.
Země: Slovensko Žánr: thrash metal / hardcore Datum vydání: 19.10.2015 Label: Sliptrick Records
Tracklist:
01. Away from the Darkness
02. Slave to the System
03. Game
04. No Way Out
05. Ham-let
06. You Can’t Stop
07. Right Now
08. I Walk Alone
09. Nobody
10. Let Me Go
11. Confidence
Vždy když nevím, jak uvést recenzi jakéhokoli hudebního díla, tak začínám zbaběle představením skupiny, která jej má na svědomí. Správně tušíte, že tohle bude jeden z dalších případů, takže pojďme směle na to. Historie slovenské pětice Wastage se začala psát koncem roku 2013 v Košicích. Netrvalo to dlouho a přišly první personální rošády, které nejsou pro účel tohoto článku důležité, ale co už důležité je, je fakt, že skupina nedlouho po svém vzniku vydala v roce 2014 EP „Right Now“, začala vystupovat a především se v roce 2015 zařadila se svým debutem „Slave to the System“ do stáje zahraničního vydavatelství Sliptrick Records. To není společnost z těch největších, ale jako taková zajímavost, která by mohla Wastage otevřít dveře i v tuzemsku, to za zmínku určitě stojí.
Jak už jsem zmínil, dlouhohrající debut „Slave to the System“ vyšel již v loňském roce, ale přesto je vhodné mu věnovat pozornost i s menším časovým odstupem, protože navzdory tomu, že se jedná o album skupiny mladé (myslím co do délky fungování, jinak se jedná o borce ostřílené), tak je to počin, jenž se v žánrové konkurenci na české a slovenské scéně neztratí tak snadno, jak by se mohlo zdát. Hned na první poslech upoutá syrový a dobře zmáknutý zvuk, který se zrodil ve studiu Shaark, kde se chlapům podařilo skvěle zachytit syrovou podstatu a energii plynoucí z tvorby Wastage.
Dosud zde nepadla zmínka o tom, co ti Wastage vlastně hrají. Vězte, že se jedná o moderně střižený thrash metal s hardcorovými vlivy, takže výsledek zní jako taková směsice Machine Head a Sick of It All a pro neznalého posluchače to znamená jediné: Rychlé tempo, ostré sekané kytary, sborové vokály a zpěvné refrény stojící na heslovitém opakování, aby se rychle chytly koncertech, při nichž to v podání Wastage musí dole pod pódiem slušně vřít. Wastage totiž do své tvorby vmíchali jen ty nejosvědčenější ingredience z thrashmetalových klasik (slyším zejména Slayer) doplněné o modernější prvky zasekávaných kytar.
Přestože to není nic nového pod sluncem a není zas takový problém si Wastage splést se zahraničními skupinami podobného ražení, tak musím říct, že na ploše necelých 40 minut deska funguje bez větších problémů a nemám problém ji vyslechnout a ještě se u toho docela dobře pobavit. Líbí se mi zabarvení vokálu Bohuše Michalka, jenž zní neučesaně a tak nějak pouličně, což se do takto laděného thrashe parádně hodí, a když vyřvává v punkově neurvalé rychlovce „Slave to the System“, tak mu to žeru i s návnadou. Titulka je mimochodem asi nejlepší skladba na albu a právě zde se syntéza mezi thrashem a skočným HC povedla na jedničku.
O rázný úvod, který posluchače nakopne, se stará agresivní „Away from Darkness“ s povedenými kytarovými stopami, jež jsou poháněny přesnými bicími. Co mě celkově na „Slave to the System“ potěšilo, je výrazná stopa basové kytary, která si to nehraje někde za rohem a člověk aby ji jen tak tušil, ale i při méně pozorném poslechu je na povrchu znatelná, což mám v záplavě všech těch kytarových stěn čím dál radši. Vrcholem v tomto ohledu budiž třetí „Game“, kde baskytara rezonuje na pozadí matematicky přesných kytar, díky čemuž jsem při poslechu této skladby nabyl dojmu, že pánové z Wastage mají rádi Meshuggah, a právě v této písni se to zhmotnilo.
Střed alba sice nedrží vysoce nastavenou laťku, jíž Wastage hájí až po thrashovou rychlovku „No Way Out“, ale neznamená to, že by všechno bylo špatně. „Ham-let“ je na můj mírně utahaná a chybí ji moment oživení, ale následující „You Can’t Stop“ v polovině hrací doby zvedne náladu energicky neurvalou pasáží. Nejlepší položka druhé poloviny alba přichází s „Right Now“, což je velmi přímočará pecka, jež to u mě vyhrála vtíravým riffem. Skvělá věc. Od skončení „Right Now“ už Wastage jedou na plný plyn, protože přichází thrashové palby „Nobody“, „Confidence“ a „Let Me Go“, kdy hlavně v poslední uvedené mi Wastage připomínají Machine Head, což je dost možná způsobeno projevem zpěváka, který má v určitých polohách podobnou barvu hlasu a frázování.
Ačkoli jsem v průběhu recenze uvedl několik známějších jmen, na která si posluchač s velkou pravděpodobností u Wastage vzpomene, tak má smysl si „Slave to the System“ pouštět a neprchat ihned k originálům. Ať už si odpůrci těchto retro thrashových titulů říkají co chtějí, tak Slovákům nelze upřít fakt, že hrají uvěřitelně, má to drive, šťávu a jednotlivé songy jsou dostatečně přitažlivé na to, abych měl chuť si desku pustit opakovaně. I když na nějaký dlouhodobější vztah to nevidím. Spíš takové krátkodobé pobláznění, jež je v danou chvíli velmi příjemné, takže pokud máte volno a hledáte pohodový moderní thrash, tak směle do „Slave to the System“.
Země: USA Žánr: power / thrash metal Datum vydání: 20.5.2016 Label: AFM Records
Tracklist:
01. Seventh Seal
02. Life Is a Mess
03. Taser
04. Iron Maiden
05. Verge of Tragedy
06. Creeper
07. L.O.T.D.
08. The Incantation
09. Monkey Wrench
10. Time to Go
11. Smoking Gun
12. Forbidden Territories
Když skupina, která má na krku již 30 let existence vydává eponymní album, značí to zpravidla jednu jedinou věc. Posluchači se můžou těšit na sázku na jistotu a s tím ruku v ruce na příslib jakési formy bilancování dosavadní kariéry a jejích stěžejních milníků. A arizonští Flotsam and Jetsam nejsou žádnou výjimkou, protože novinka „Flotsam and Jetsam“ je albem, které si fanoušci této kapely jistě přáli již několik let. Abych pravdu řekl, neměl jsem původně v plánu se této placce jakkoli věnovat, takže když tito power/thrasheři oznámili její vydání, nechávalo mě to v naprostém klidu. Ne, že bych byl vůči Flotsam and Jetsam nějakým způsobem zaujatý nebo na jejich tvorbu alergický, ale vycházel jsem z toho, čím své posluchače metaloví klasici zásobovali v letech nedávných.
Pokud totiž přehlédnu naprosto zbytečnou přetáčku klasiky „No Place for Disgrace“ z roku 2014, tak posledním počinem, jímž se Flotsam and Jetsam vytáhli, byla přetěžká nuda jménem „Ugly Noise“. To zní přesně tak, aby dostálo svému výstižnému názvu. Tohle album je pro mě dodnes jen stěží poslouchatelné a nyní bych své dobové hodnocení ještě o chlup srazil dolů, protože za takovou břečku by si takové jméno nezasloužilo nic jiného než vymáchat hlavu v pomejích. Nicméně, o to tady nejde. Tím hlavním impulsem, jenž mě nakonec k poslechu „Flotsam and Jetsam“ dokopal, bylo pozitivní přijetí jak ze strany fanoušků, tak z druhé strany barikády, tedy hudebními kritiky.
Hned na první poslech je patrné, že Flotsam and Jetsam tentokrát nijak neexperimentují a nesnaží se svou tvorbu jakýmkoli způsobem ozvláštnit, protože eponymní novinka, která už je nějaký ten pátek venku, je vrací zpět do hry hudební náplní, jež je zakořeněna v hloubi 80. let. Tedy v době, kdy pětice zažívala svůj umělecký vrchol prostřednictvím prvních alb. Alb, jež dodnes patří ke zlatému fondu amerického thrash metalu; zejména debut „Doomsay for the Deceiver“ je opravdu znamenitá deska. Od té doby ušli Flotsam and Jetsam dlouhou cestu, již nyní jako by popřeli, zatáhli za ruční brzdu a natočili dvanáctku skladeb, jež jsou všechno jen ne nudnou výplní, jako bylo svého času „Ugly Noise“. V tomto ohledu tedy příjemné překvapení.
Arizonští nestoři se vzpamatovali z personálního zemětřesení, které u nich od doby vydání posledního alba proběhlo a po němž zůstala v kapele dvojice ve složení Eric A. K. u mikrofonu a kytarista Michael Gilbert, což jsou oba zakládající členové. Ty brzy doplnili staronový basák Michael Spencer, jenž už nějaký ten rok odkroutil na konci 80. let. A aby současná sestava byla kompletní, tak nám chybí už jen bicmen Jason Bittner z Shadows Fall a kytarista Steve Conley. Nevím, do jaké míry má tato změna na aktuální formu Flotsam and Jetsam vliv, ale oproti nedávným letům znějí jako pokropení živou vodou, takže ať již byl tento návrat ke kořenům kalkulem či nikoli, „Flotsam and Jetsam“ zní přirozeně a energicky. Tedy přesně tak, jak by taková deska měla.
Dalším překvapením je pro mě Eric A. K., jemuž to zpívá velmi dobře, a když si vzpomenu na hubené výkony na zmíněné dvojici předchůdců, tak je to jako nebe a dudy. Nepopírám, že svou roli v tom hraje zázemí ve formě šlapavého a dobře poslouchatelného materiálu, ale Eric je zpívá variabilně a rozhodně Flotsam and Jetsam nijak nebrzdí. Velmi dobrý výkon, jímž podporuje dynamické snažení svých čtyř kolegů.
Největším kladem „Flotsam and Jetsam“ je bezesporu jeho energičnost. Od úvodního válu „Seventh Seal“, jejž zdobí povedená kytarová linka a zpěvný refrén, přes rychlovku „Life Is a Mess“, až po říznou „Smoking Gun“ je na albu jen minimum hluchých míst. V té záplavě power/thrashových jistot mě nechytla jen vyložená vycpávka jménem„Creeper“ s velmi jednoduchým rytmem a rockově přímočarou kytarou a poněkud tuctová „Monkey Wrench“, což není předělávka letité pecky od Foo Fighers, ale záležitost, která se mezi věcmi jako „Time to Go“, nebo „Iron Maiden“ s krásnou osmdesátkovou atmosférou bezpečně ztrácí. Eric A. K. v předposlední jmenované předvádí to nejlepší ze svého hlasového fondu, jenž už není tak ostrý jako v nejlepších letech, ale přihlédnu-li k faktu, že se jedná o v podstatě návratové album letité party, tak je jeho přednes hodně silný.
Zmíněná „Iron Maiden“, následující „Verge of Tragedy“ a závěrečná „Forbidden Territories“ jsou z mého pohledu nejstyčnější body poslechu „Flotsam and Jetsam“. Prvně jmenovaná připomene kytarovými melodiemi a frázováním v refrénu náladu starších alb britských legend. „Verge of Tragedy“ zaujme zamyšlenější strukturou se změnami temp, které v atmosféričtějších momentech okoření východně laděné kytarové aranže. Na úplný závěr si Flotsam and Jetsam nechali rozmáchlejší „Forbidden Territories“, což je reminiscence starých thrashových klasik s krátkým úvodem, jenž v posluchači buduje patřičnou atmosféru, rychlejším tempem, chytlavou kytarou a četnými sóly, jimiž se v tomto případě nešetřilo. Na závěr velmi povedená záležitost.
Jsem překvapen, s jakou grácií se podařilo Flotsam and Jetsam dát dohromady album, jaké je vrací zpět do hry. Přestože je nemožné ignorovat ten zpátečnický odér, s nímž se do novinky vrhli, tak je mi sympatické, že se nejedná o chaotické hoblování s cílem probudit v posluchačích animální pudy. Naopak, „Flotsam and Jetsam“ je vyspělá deska. Ctí kořeny svých tvůrců, a přesto zní v rámci možností současně, což je dáno jednak povedeným zvukem, druhak samotnou hudební náplní, jejíž melodický příklon je datován k aktuální době a díky tomu se nejedná o prachsprostou vykrádačku sebe sama. A za tu energii a jiskru, která je z „Flotsam and Jetsam“ znatelná, dávám pánům palec nahoru.
Dovolím si tvrdit, že našemu běžnému čtenáři bude jméno Proll Guns zcela neznámé, takže mi hned takhle z fleku dovolte několik obligátních keců o kapele. Proll Guns pocházejí z rakouského Salzburgu a jejich vznik se datuje k roku 2013. Hned v prvním roce fungování vydali demo „And the Western Blood“, na nějž navazovalo debutové album stejného jména. Hned od prvních vteřin poslechu mě však napadlo, že Proll Guns není kapela pocházející z končin našich jižních sousedů, ale celková stylizace a hudební náplň by sváděla spíš na americký Texas. Důvod? Jak jižanskou atmosférou, tak lehkým odkazem na legendární Panteru je hudba této skupiny hezky načichlá.
Přestože druhé řadové album Proll Guns vyšlo již začátkem letošního roku, přesněji řečeno 29. ledna, tak aniž bych chtěl omlouvat svou nedochvilnost se sepsáním recenze, nad níž jsem seděl hezkých pár měsíců, tak si myslím, že právě v tomto období je hudba této čtveřice – a tím pádem také tento článek – daleko aktuálnější. Léto, zahradní párty a grilovačky k sobě jednoznačně patří a tvorba Proll Guns by se právě v takovém období mohla dost dobře hodit. Už při pohledu na název desky, který zní „Horseflesh BBQ“, by se dalo alespoň rámcově říct, kudy se hudba této sebranky ubírá.
Samozřejmě, hádat přesnou hudební škatuli jen z názvu alba není jednoduché, ale když si k tomu alespoň letmo projdete názvy skladeb, je jasný minimálně fakt, že se pánové neberou příliš vážně a hrají spíš odlehčenou formu metalové hudby, která má hlavně bavit. A právě tento fakt přihrává tezi, že v létě má hudba Proll Guns mnohem větší uplatnění. Sama kapela svůj styl nazývá jako „rock ‘n’ western roll metal“, takže je patrné, že žádná hlubokomyslná témata se v textech opravdu řešit nebudou a vlastně to ani není zapotřebí. Nedokážu si totiž představit, že by se v jižansky uvolněném thrash / groove metalu mělo zpívat o něčem vážném. Na „Horseflesh BBQ“ se to tedy hemží klasickou kombinací pro chlapy, takže chlast a holky. Stačí se podívat na klipy z živých vystoupení, při kterých pánové na pódiu vybavili dvojicí ženštin Miss Candy Rose a Miss Sherly Colt, jejichž hlavním úkolem je vlnit se a být tak potěšením pro mužské osazenstvo publika.
Na základě doposud uvedeného je jasné, že od „Horseflesh BBQ“ nelze čekat zázraky a že to je jedno klišé vedle druhého. Hlavními atributy tvorby Proll Guns jsou jednoduché, zpěvné vály s přímočarými kytarami, přehlednou rytmikou, která nepřekáží, a celkově odlehčená atmosféra. Tu umocňují jak texty, tak občasné odkazy na westernovou hudbu, špetka barového blues a místy i country. Dokonce i banjo si v několika písních najde své opodstatněné místo v konečném mixu. S tím mimochodem pomáhal Tue Madsen, což je na metalovém rybníčku docela velká ryba, jež má za sebou spolupráci s Moonspell, Heaven Shall Burn a asi tunou dalších jmen. Díky němu je zajištěna technická úroveň „Horseflesh BBQ“, které se poslouchá úplně v pohodě. Kytary jsou ostré, vytažené dopředu, rytmika je slyšet a rezonuje tím správným způsobem a úplně vpředu se nachází uřvaný, tak akorát agresivní vokál basáka Evila Eda, jemuž sekunduje kytarista The Burner.
Přestože jsou jednotlivé skladby samy o sobě dobře poslouchatelné a dokážu si je opravdu živě představit na nějaké kalbě, tak jsem měl později občas problém „Horseflesh BBQ“ dát na jeden zátah, protože v několika případech se hrací doba dané písně natáhla až k naprosto zbytečným pěti minutám. Spolu s takto jednoduchou hudbou prostě lépe fungují krátké tříminutové vály, kde se střihnou dvě, tři sloky, hodí se mezi ně refrén a je vymalováno. Účel taková stavba písní splní úplně v pohodě a není potřeba nic vymýšlet. Přesto se poslech „Horseflesh BBQ“ dá přečkat. Tedy pokud jej nehodláte točit do zblbnutí, protože si nedokážu představit, že by mělo bavit na dlouhé týdny.
Díky pohodovým jízdám jako skladbě titulní, „From Texas to Hell“ či zpěvné hitovce „Fucking Troublemakers“ ten čas minimálně prvních pár poslechů ubíhá vážně hezky a bez závažných zádrhelů. Ono má totiž „Horseflesh BBQ“ dost silný drajv a koule, což v podání podobně laděných skupin znamená dvě věci. Že je o zábavu postaráno a že odpůrci zámořského agra nejhrubšího zrna, kam by se bez ostychu daly zařadit všechny tyhle jižanské, Jackem Danielsem načichlé motorkářské skupiny pro tvrdé chlapy, radši ruce pryč.
Já však s touto hudbou čas od času nemám problém, takže nemám problém si napříč seznamem kompozic najít další povedené kusy. Příjemný je střed alba, kde se usídlila vlezlá „Reno Gang“ s rockovými vyhrávkami, které pročišťují thrashové kytary a agresivní vokál. Překvapila taky hned následující „Looking Out My Backdoor“, což není nic menšího než předělávka od Creedence Clearwater Revival. S touto písní se Proll Guns porvali po svém a není to vůbec špatný pokus, jejž jsem se před prvním poslechem obával. Ovšem pokaždé když tuhle píseň slyším, tak si vzpomenu spíš na vypitou verzi Children of Bodom, která se mi zamlouvá o něco více.
Jak to jen shrnout… Jako koláž k jiné práci je „Horseflesh BBQ“ albem, jemuž se nedá nic vytknout, protože pokud si chcete jen tak podvědomě klepat nohou do rytmu, tak není co řešit. Na nějaké soustředěné poslechy však Proll Guns mistři nebudou, protože stačí si na ten jejich „rock ‘n’ western roll metal“ navyknout prostřednictvím prvních tří písní a po zbylých třicet minut trvání desky vás nemá co překvapit. A to je samozřejmě nezanedbatelný nedostatek, protože životnost této nahrávky se tak v mém případě ztenčila na dobu kratší než jeden týden. Pak to ani ta všudypřítomná pohoda nemůže zachránit… ale tak už to bývá, není každý den posvícení.
Země: USA Žánr: hard rock / thrash metal Datum vydání: 29.4.2016 Label: Fret12
Tracklist:
01. My Last Mistake
02. The Cage
03. Once Dead
04. Dust
05. Betray Me
06. Tore My Heart Out
07. Catching Fire
08. Never Wrong
09. Rising Storm
10. Unable to See
Není pochyb o tom, že kytarový střelec Mark Tremonti zažívá v posledních letech nemalý tvůrčí přetlak, na který jsme u něj nebyli zvyklí. Když se totiž podíváme na soupis alb, pod nimiž je v posledních pěti letech podepsán, tak se při započítání všech jeho tří sólovek a poslední placky domovských Alter Bridge dostaneme k číslu čtyři. A to prosím nepočítám chystanou novinku „The Last Hero“, která se na pulty obchodů dostane již na podzim letošního roku. Tremonti je evidentně při chuti a nejaktuálnějším výsledkem jeho skladatelského rozpoložení je třetí album jeho sólové kapely Tremonti, jež se jmenuje „Dust“.
Přestože jsem o Tremonti mluvil v samém úvodu jako o sólové kapele, tak navenek vystupují pánové jako regulérní čtveřice, v jejímž čele stojí tento slovutný kytarista a která si jen tak mimochodem přisvojila za jméno jeho příjmení, ovšem Mark Tremonti opět nenechává nikoho na pochybách, kdo je v Tremonti šéf. Sám si napsal všechny texty, složil veškerou hudbu, obstarává hlavní kytarové linky, sóla a celkově stojí celá kolekce stejně jako minule výhradně na jeho instrumentálním a skladatelském umu. To má za následek, že na jednu stranu nemůže být nikdo zaskočen něčím opravdu překvapivým, na druhou však Markovi nelze upřít fakt, že si drží slušný standard, který zdobil předchozí placky „All I Was“ a „Cauterize“.
Není se však čemu divit, protože „Dust“ je vlastně dvojčetem předchozího „Cauterize“. Obě desky se narodily ve stejnou dobu, takže si s sebou novinka nese všechny klady i zápory, jaké měl právě loňský předchůdce. Ke kladům asi tolik, že „Dust“ je technicky precizně odvedená práce, protože opět vznikalo pod taktovkou Michaela Basketta a Teda Jensena. Mark Tremonti opakovaně dokazuje, že se jako zpěvák od dob debutu hodně zlepšil a jeho vcelku originální barva hlasu je hezky rozpoznatelná a do takto kytarově orientované hudby pasuje. Co se těch negativ týče, tak musím opět „vyzdvihnout“ zejména celkovou nevyrovnanost, protože i když nejsou jednotlivé skladby samy o sobě až na dvě výjimky vyloženě špatné, tak se snaží Tremonti dohromady spojit dva odlišné aspekty své tvorby a nedaří se mu to tak, jak by si asi přál.
Mark Tremonti totiž opakovaně hlásá, že do Tremonti si schovává písně tvrdší a rychlejší. Písně, jež by pod hlavičkou Alter Bridge nemohly fungovat. A má pravdu… i když jen částečně. Na „Dust“ se najdou jak proklamované heavymetalové vály, jež svou náladou nemají daleko k moderně střiženému thrash metalu, ale opět se dostalo i na klasičtější hardrockové písně v pomaleji šlapavém tempu, které slušně rozjetou jízdu občas zbytečně zbrzdí a které by úplně v pohodě pasovaly na alba Alter Bridge.
Ke skladbám samotných jen v krátkosti. „Dust“ odstartuje vypalovačka „My Last Mistake“, což je přesně ta píseň, již od Tremonti čekám. Rychlá, energická a chytlavým riffem vyzbrojená záležitost, jež se na posluchače valí s pořádným nasazením. Mark Tremonti hraje jako o život a povedený otvírák exploduje v parádním refrénu a kytarovém sóle, v němž Mark zhmotňuje svou kytarovou ekvilibristiku. V podobném duchu, ovšem v provzdušněnějším podání, pokračuje „The Cage“ a „Once Dead“. Poslední zmíněná lehce chybuje v nepřirozenosti, s jakou je do kytarových slok našroubován vlezlý refrén, ale neposlouchatelná věc to v žádném případě není.
První opravdu slabší moment přichází s titulkou „Dust“, která mě příliš nechytla hned od svého vydání, a přestože je volba této položky jakožto prvního singlu pochopitelná, protože má spolu se závěrečnou „Unable to See“ největší hitový potenciál jak zaujmout širší posluchačstvo, tak zrovna „Dust“ chybí něco, díky čemu by se neměla vrýt do paměti jen jako slabší variace na „Another Heart“ z „Cauterize“. Baladická „Unable to See“ je patetická až běda a její zařazení na album tak chápu spíš jen jako odškrtnutí povinnosti, že Tremonti nějakou tu baladu na „Dust“ nacpali a tím to hasne.
Z pomalejších písní mě vyloženě zaujala jen „Never Wrong“, která je hezky vygradovaná do explozivního refrénu, jenž je zdoben příjemnou melodií. K lepším vodám strhává vrchní kormidelník Mark Tremonti svou bárku v řízné „Catching Fire“, jež si za druhou půli vysloužila imaginární cenu za nejtvrdší věc na desce a na níž se mi líbí dobře zapamatovalné vokální melodie.
Protože jsem tady na předchozích řádcích „Dust“ několikrát přirovnat ke „Cauterize“ a častoval oba počiny jako sourozenecké, tak se nelze vyhnout jejich závěrečnému srovnání. Kdybych opravdu musel, tak bych se při hlasování o vítěze tohoto battlu přiklonil spíše k předchozí „Cauterize“, která v sobě měla napakováno větší množství energie. Ačkoliv tím nechci říct, že by všechny pomalejší písně od Tremontiho a jeho kumpánů stály za starou bačkoru, tak momenty, kdy se spoléhá spíš na přímočarý atak s přispěním jeho kytarového umění a údernými vokálními slogany, mi přijdou silnější.
Mělo tedy smysl vydávat „Dust“ a „Cauterize“ odděleně na dvou plackách? Já bych klasicky řekl, že kdyby se obě alba seškrtala a spojilo se dohromady jen to lepší, tak bychom měli čest s počinem, který by měl grády a slabých momentů zatraceně málo, ovšem takhle je výsledek rozmělněn na příliš velkou plochu, s níž má posluchač daleko víc práce, než je u podobně laděné kytarové hudby žádoucí. Pořád palec nahoru, ale už ne tak rezolutně jako minule.
Já vím, že je to poněkud debilní začínat recenzi na thrashmetalovou desku prohlášením, že thrash metal poslouchám tak okrajově, až skoro vůbec, ale realita taková skutečně je. Když dostanu na tenhle žánr náladu, tak si vlastně vystačím s několika konkrétními oblíbenci, kteří se rekrutují z řad veteránů a stylových kultovek a jejich počet se pohybuje v řádu jednotek. Vlastně bych si sám myslel, že pravděpodobnost, že se nějaká (relativně) nová thrashmetalová smečka zařadí mezi moje oblíbence, je tak mizivá, až je to ve skutečnosti nemožné. A stejně se to Američanům Vektor povedlo.
Podobně jako thrash metal obecně vzato nemusím ani technicky vymakanou muziku… radši dávám přednost hře na atmosféru nad instrumentální ekvilibristikou. Jenže výjimka potvrzuje pravidlo, a když Vektor svého času vydali druhou desku „Outer Isolation“, tak mě to regulérně odpálilo – a od té doby jsem tuhle smečku začal ne přímo uctívat, to je zase přespříliš silné pojmenování, ale rozhodně uznávat a v neposlední řadě i poslouchat. Toliko jen pro začátek, abychom si vyjasnili, z jaké pozice recenzi píšu.
Za nějaký čas po vydání „Outer Isolation“ i po zpětném dostudování taktéž skvělého debutu „Black Future“ se pomalu začínal dostavovat hlad po nové muzice. Vektor si ovšem se svým třetím dlouhohrajícím zářezem „Terminal Redux“ dali poněkud na čas a svým příznivcům jej i po několika málo odkladech servírují až pět roků po „Outer Isolation“. Ale jak se říká, lepší pozdě nežli vůbec – hlavně aby byla udržena nastavená laťka! Tak pojďme na věc.
Hned na první pohled, aniž by to člověk slyšel, je zcela zjevné, že Vektor ani na „Terminal Redux“ nijak neuhnuli z linie nastolené předchozími deskami. Opětovně ambiciózní délka (tentokrát 73 minut), skladby povětšinou delšího rázu, jejichž stopáž může na poměry daného žánru, v němž se to obecně nehraje spíš na nějaké velké přemýšlení, může vypadat až rozmáchle. A názvy písniček zase zcela jasně ukazují, že Vektor neopustili ani svou sci-fi tématiku, s níž opětovně koresponduje i skvělá obálka. Na té bych si snad odpustil jen to logo a název alba, radši bych ten artwork (jehož autorem je Adam Burke, který dělal věci třebas pro Hexvessel, Occultation nebo Pilgrim a sám hraje v kapele Fellwoods) viděl čistý.
Ostatně, obálka už tak trochu předurčuje, jakým směrem by se materiál na „Terminal Redux“ mohl ubírat. Když se vzpomenu na artwork „Outer Isolation“, tak ten bych si popravdě dokázal představit třeba i u nějaké spacerockové party, nešlo o explicitně thrashový výjev. A také šlo o nahrávku, na níž Vektor nad ostrým thrashmetalovým základem, který byl sám o sobě složen chytře, stavěli další množství vyhrávek, sólíček a melodií. Oproti tomu přebal „Terminal Redux“ je zjevně temnější a takříkajíc metalovější. A také mi novinka připadá agresivnější.
Samozřejmě jde o agresivnější materiál v rámci nastavených mantinelů Vektor, takže samozřejmě nečekejte, že by snad Američané zahodili jakékoliv přesahy a chytrost za hlavu. Nicméně zde necítím tak ultimátně pohlcující momenty, které by hned na první poslech rvaly koule, jako tomu bylo na „Outer Isolation“ i „Black Future“. „Terminal Redux“ tedy může na první poslech působit o něco přímočařeji, byť je pravda, že i to je v podání Vektor natolik dobré, aby se člověk nemusel nudit. Veškerá lahůdková zvolnění nebo skutečnost, jak moc promakané ty kytarové party jsou, začnou na povrch vyplouvat až po větším počtu poslechů.
Naštěstí tam ale stále jsou a hned první „Charging the Void“ je toho nepochybným důkazem. Mezi moje další favority pak patří zejména „LCD (Liquid Crystal Disease)“, „Pteropticon“ a ještě „Pillars of Sand“. Před vydáním mi příliš nevoněl první singl „Ultimate Artificer“, ale i ten nakonec v kontextu „Terminal Redux“ jakožto celé desky působí sympatičtějším dojmem než samostatně, jakkoliv mezi mé nejoblíbenější kusy stále ani zdaleka nepatří a v konečném zúčtování bych jej asi musel zařadit až na spodní místa. Jinak je ovšem většina tracklistu skvělá, což vedle již jmenovaných platí i o „Cygnus Terminal“, „Psychotropia“ a „Recharging the Void“.
Dojem z alba nijak nezabíjí ani krátká a po většinu času jemnější instrumentální mezihra „Mountains Above the Sun“, jež uvozuje právě onen zmiňovaný singl „Ultimate Artificer“. Jestli mi ovšem na „Terminal Redux“ něco nevoní, tak je to kořenění některých pasáží ženským vokálem. Kdybyste mi tohle řekli před vydáním, tak bych se těšil jak prase a myslel bych si, že to musí být super, že tohle prostě musí znít v podání skupiny jako Vektor mocně. A přesto nakonec právě tohle považuji za ty nejslabší momenty alba. V „Charging the Void“ a „Recharging the Void“ se jedná jen o krátké výstřelky, které mi dojmy z jinak výtečných kompozic nezkazí, nicméně první půle „Collapse“ mě mocně nebaví, a i když se píseň po pěti minutách zlomí do mnohem zajímavější podoby, ten rozjezd mi to hyzdí.
No, a pak je tu ještě jedna taková nemilá věc. „Terminal Redux“ je bezesporu inteligentní thrashmetalovou deskou, jež je složena s nadstandardním umem. Kytarové souboje jsou parádní, riffy řežou jako pily a David DiSanto stále disponuje ječákem ostřejším než šmirgl papír. Všechno se zdá být naprosto v pořádku a vlastně i je… jen s poněkud škodolibou poznámkou, že „Outer Isolation“ i „Black Future“ na tom byly ještě lépe.
Může to znít paradoxně, ale „Terminal Redux“ je pro mě doposud nejméně dobrým albem Vektor – oba předcházející počiny byly prostě působivější a dokázaly nabídnout i dechberoucí momenty, jaké jsem na novince tak trochu neslyšel. Jedním dechem však musím dodat, že Vektor jsou i na své takzvaně nejhorší desce stále hodně vysokým nadprůměrem, svým pojetím thrash metalu doslova ční nad okolní konkurencí bez sebemenšího zaváhání a průměrnou žánrovou masu válcují o několik koňských délek.
Druhý pohled (Kaša):
Nebudu dělat drahoty a zdržovat zbytečnými řečmi a radši hned takhle z fleku řeknu, že „Terminal Redux“ je pecka jako kráva. Vlastně si nepamatuju, kdy jsem naposledy slyšel takto propracované thrashmetalové album. Album, které je až po okraj plné skvělých momentů a chytrých pasáží. Těch je tam tolik, až se jejich koncentrace blíží tomu nejlepšímu z dílny velkých Voivod, kteří jsou již od počátku kariéry Vektor předhazováni coby předobraz jejich tvorby a mladé čtyřce je vytýkána až přílišná inspirace u slavnějších Kanaďanů. Díky vysoce položenému vokálu zpěváka Davida DiSanta a technickým kytarovým riffům jsem si při poslechu novinky zase nejednou vzpomněl i na Chucka Schuldinera a pozdní tvorbu Death. Takhle dobré mi totiž „Terminal Redux“ přijde…
…jako album, na nějž celá thrashmetalová scéna čekala již nějaký ten rok, protože aniž bych chtěl nějak shazovat poslední placky velkých kapel, tak tohle je trefa do černého, která má na to, aby se mohla měřit s tím nejlepším, co je v daném stylovém ranku vůbec ke slyšení. Poslech je jako jízda na horské dráze, nijak mi nevadí ani ta předlouhá hrací doba, jež se zastavila za hranicí jinak vražedných 70 minut. Právě ona rozmáchlost a snaha zaplavit posluchače co největším množství materiálu (nutno dodat, že to nemá žádný vliv na výslednou kvalitu) jen umocňuje jeho nadpozemskost.
„Terminal Redux“ je nesmírně promakaná a do detailu promyšlená deska, jíž se nedá vlastně z formálního hlediska snad ani moc vytknout, protože když si člověk sečte, co všechno se tentokrát povedlo, tak je nutno to vzít od samotného konceptu, přes zvuk, famózní instrumentální výkony a konečně dechberoucí skladby. Od „Collapse“ s teskným intrem a čistým, docela líbivým vokálem až ke zběsilosti jménem „Ultimate Artificer“ si mě Vektor zase jednou obmotali kolem prstu a nedali mi vydechnout. Vrchol z mého pohledu přichází s dvojicí „Cygnus Terminal“ a „Charging the Void“, kdy obě jsou jednak skvěle vygradované, ale ty kytarové linky jsou jak z jiného světa.
S přibývajícími minutami se nijak neubírá z intenzity a krom „Collapse“ se pořádně zpomalí a zmírní jen v dlouhé „Recharging the Void“, kde se Vektor dotknou nálad britských Pink Floyd a jim podobným part, a přesto to nezní nijak rušivě. Naopak. Takový ten nepřeslechnutelný technický a progresivní vklad k hudbě Vektor patří a já se soudě dle poslechu „Terminal Redux“ nijak nebojím toho, že by tohle měla být z jejich strana konečná.
Abych to shrnul… Nejlepší album Vektor? Rozhodně. Nejžhavější kandidát na první příčku nejlepších alb letošního roku? Bezpochyby.
Třetí pohled (Onotius):
Američtí Vektor mají nejvyšší čas, aby se o ně začala širší veřejnost zajímat. Poslechneme-li si totiž jejich novinku „Terminal Redux“, zjistíme, že se jedná o dílo, jaké se v thrash metalu neurodilo požehnanou dobu. Pečlivá kombinace natlakovaného hoblování, naprosto precizní techniky (rytmickými kličkami počínaje, brilantními zběsilými sóly konče) a kompoziční vychytralosti odrážející se na deseti pečlivě propracovaných kompozicích zde totiž zachycuje technický thrash metal v jedné z jeho vrcholných podob. Ve spojitosti s novinkou dokonce často rezonuje i jméno nestora extrémních žánrů Chucka Schuldinera. A ačkoliv je zvuk Vektor zase něco trochu jiného, onu podobnost zde také pozoruji – jeho styl evokuje především zběsilá technika, avšak kompozičně velmi pečlivě rozvržené skladby s promyšlenými stavbami. Pravda, do oné lehkosti a citu pro nesmrtelné kompozice stále Vektor něco chybí – v tomto ohledu přeci jen Vektor více tlačí na pilu. Nicméně přesto je novinka zkrátka povedená.
Hned úvodní devítiminutová kompozice „Charging the Void“ odhalí naprosto bravurní skladatelskou práci a silné momenty. Technika se zde snoubí s úderností a melodie s riffy zde vytváří pečlivě vytříbenou hudební koláž. Z kratších, hitovějších a údernějších je skvělá „Pillars of Sand“ či kytarovou bravurou šperkovaná „Ultimate Artificer“. Z delších a propracovanějších kompozic pak kromě otvíráku funguje především skvělá „Cygnus Terminal“ a různorodá závěrečná „Recharging the Void“. Ta odhalí několik dosud neslyšených poloh a působí až epicky. Baladicky začínající „Collapse“ disponuje zajímavým vývojem a dobrou atmosférou – od klidnějších, takřka progrockových vyhrávek až po technicky naprosto precizní uragán. Za jediný zápor považuji občas možná až kontraproduktivní snahu technicky vyšperkovat skutečně vše. Myslím, že i pár jednodušších momentů by celkově kompozice mohlo pomoct a posílilo jejich gradaci a pestrost.
Zkrátka a dobře, pokud máte rádi thrash metal techničtějšího střihu, a přitom ještě neznáte Vektor, měli byste se sebou něco udělat. Zpočátku možná překombinovaná řežba se totiž zde dobře snoubí s citem pro skladatelskou preciznost. Pravda, trocha odvahy zvolnit od neustálého zahlcování posluchače by možná neuškodilo, nicméně zase má kapela již vybudovaný charakteristický rukopis, díky němuž je asi oproti konkurenci jasně rozpoznatelná. Co se týče thrashové scény, jedná se jednoznačně o svěží vítr na hoře mrtvol zetlelých džískařů.
Země: USA Žánr: thrash metal Datum vydání: 27.5.2016 Label: Nuclear Blast Records
Tracklist:
01. The Moth
02. Cause for Alarm
03. Lost
04. Father of Lies
05. Hell to Pay
06. It Can’t Be This
07. Hatred United / United Hate
08. Breakaway
09. The Electric Cell
10. Let the Pieces Fall
Tuším, že už jsem to tady někde v minulosti řekl, ale nevidím důvod, proč bych to nemohl na úvod recenze nového alba Death Angel s klidným srdcem zopakovat. Přestože Death Angel nikdy nepatřili mezi nejprofláklejší a největší thrashové party, tak jsem k nim vždy choval jakousi formu úcty a měl jsem pro jejich placky malou slabost, protože ta jejich verze thrashe měla něco do sebe. Agresivní, nespoutaná, ale přesto chytrá, melodická a hodně dobře zahraná. Byla tak obrovská škoda, když se pětice, která na počátku 80. let vzešla spolu s daleko slavnějšími a uctívanějšími kolegy z oblasti Bay Area, začátkem 90. let rozpadla. A jestli se na poli thrash metalu dá říct, že měl něčí návrat opravdu smysl, tak jsou to právě Death Angel, protože tato parta s filipínskými kořeny vydává pravidelně materiál, jímž dokazuje, že si svou výjimečnost ponechala až do dnešních dní a umí stále složit dost silnou desku.
Osobně se mi nejvíce zamlouvá druhé po-návratové album „Killing Season“, jež bylo jednoduše skvělé, ovšem ani s dalšími plackami to nebylo vůbec marné, takže z tohoto důvodu jsem v souvislosti s „The Evil Divide“ neměl důvod pochybovat a připravovat se na nějakou změnu; očekával jsem další přísun chytře vystavěných kytarovou duelů, skvělých sól, poctivé rytmiky a vyspělého vokálu Marka Oseguedy, který se drží v polohách jemu nejpříjemnějších a který už léta platí za jednoho z nejzajímavějších thrashových vokalistů. Potud je samozřejmě všechno v pořádku, protože Death Angel jsou opravdoví profíci, kteří jsou si moc dobře vědomi, že jejich fanoušci chtějí tu svoji porci šlapavých válů, kterou jim taky pánové poctivě servírují.
Co mě však při poslechu „The Evil Divide“ (a platí to vlastně již pro minulé „The Dream Calls for Blood“) mrzí, je částečný ústup směrem ke klasickému 80. thrashi na úkor vlastní výjimečnosti a zařazení se tak mezi zástupy podobně smýšlejících kapel, jež záměrně hasí žízeň fanoušků po oldschoolové produkci. V případě Death Angel to znamená zpřístupnění materiálu a jeho zjednodušení širokému metalovému obecenstvu, které si chce při poslechu pořádně zahrozit v prvních řadách na fesťácích. A protože Death Angel na tuto dobovou poptávku slyší, tak ubývá zajímavějších momentů a ke slovu se čím dál častěji dostávají spíše rychlejší pasáže, jež tu a tam protne kytarové sólo ostré jako břitva, melodická vyhrávka či poklidná vsuvka, které ale člověka, jenž si před dávnými lety zamiloval „The Act III“, nemůžou jen tak uspokojit.
Aniž bych chtěl Death Angel obviňovat ze zaprodanství nebo něčeho podobného, tak mě zkrátka mrzí, že jdou s davem, když tomu v minulosti bylo jinak a jejich vizionářství a čistá hlava ke skladatelským postupům jim vynesla místo na metalové mapě. Nutno však říct, že i přesto, že je novinka asi nejslabší v dosavadní diskografii a minimálně z post-návratových počinů je „The Evil Divide“ nejhorší, tak na početnou žánrovou konkurenci jsou na tom Mark Osegueda, Rob Cavestany a spol. stále ještě dobře.
Pokud se podíváme na jednotlivé písně, tak víc než kdy dříve mám pocit, že přibylo takových těch nutných vycpávkových záležitostí, jež v minulosti byly spíše výjimkou, ale tady bych dobrou třetinu materiálu dokázal s klidným srdcem oželet. Mezi to slabší patří úvodní „The Moth“, která se snaží bodovat rychlým riffem v úvodu a atakovat tak posluchačovy animální pudy, ale to je asi tak jediné, co od této rychlovky čekat. To „Lost“ na druhou stranu překvapí příjemně odlehčeným odérem a vzletnými kytarami, dost rychle se však oposlouchá, takže i když přinášela vcelku vítaný odpočinek před dalšími minutami chlapské porce thrash metalu, tak o vyloženém vrcholu se v souvislosti s ní mluvit skutečně nedá. S jedním přivřeným okem bych vzal na milost dvojici šlapavějších válů „Breakaway“ a „Hell to Pay“. První zdobí parádní kytary a chytlavý heslovitý refrén, jenž je ochucen sbory; druhá si zase na nic nehraje a i díky krátké hrací době vyznívá ve srovnání se zbytkem desky dost agresivně.
Co mě naopak hodně baví a nemám důvod pro akceptaci těchto písní přivírat byť jen jediné oko, tak je „Father of Lies“, „It Can’t Be This“ a předposlední „The Electric Cell“, která spolu s „Hatred United / United Hate“ připomene starší počiny, zejména pak „The Act III“, kde bych si dokázal při troše fantazie obě tyto propracované písně představit. Právě tyto čtyři skladby pro mě osobně tvoří takovou kostru, která mě každým poslechem spolehlivě provedla a nedovolila, abych o „The Evil Divide“ mluvil jako o vyloženém zklamání. Neříkám, že jsem nečekal víc, ale zase není problém desku poslechnout i dvakrát po sobě. Hodně se mi líbila hlavně „Father of Lies“ s teskným sólem v polovině hrací doby, od nějž se zase nenásilně přejde k riffovému kvapíku a vůbec to nepůsobí divně.
I když té kritiky padlo nakonec víc, než jsem si při prvním poslechu „The Evil Divide“ byl ochotný připustit, tak nelze zastírat fakt, že Death Angel opět dokazují, že na scéně mají své nezpochybnitelné místo, protože i na jejich poměry lehce nadprůměrné album je ve srovnání s jinými souputníky pořád o kus dál a je radost jej poslouchat. Nemůžu v tomto ohledu nezmínit německé kolegy Destruction, kteří svou novinku vydali takřka ve stejnou dobu a se stejným zpátečnickým přístupem, a Death Angel jim nakopávají zadky. Propříště bych si dokázal představit méně thrashe a více překvapivých momentů, díky nimž bych si připomněl staré dobré časy, ale přesto všechno pořád palec nahoru.
Země: Německo Žánr: thrash metal Datum vydání: 13.5.2016 Label: Nuclear Blast Records
Tracklist:
01. Under Attack
02. Generation Nevermore
03. Dethroned
04. Getting Used to the Evil
05. Pathogenic
06. Elegant Pigs
07. Second to None
08. Stand Up for What You Deliver
09. Conductor of the Void
10. Stigmatized
11. Black Metal [Venom cover]
12. Thrash Attack
Kdyby se mě před vydáním nejnovějšího počinu Destruction někdo zeptal, jestli se na Schmierovu rubanici těším, tak vlastně ani nevím, jak bych odpověděl. Někde v hloubi mám tuhle kapelu pořád rád a její starší počiny jsou skvělou odpovědí na úspěch amerického thrash metalu, ovšem v novém tisíciletí jako by Destruction nedokázali pořádně chytit svou dávnou kondici a převtělit ji alespoň vzdáleně do aktuální době odpovídající formy. Což o to, je to pořád ten jejich neurvalý thrash metal, který zarputile předvádí již tři dekády, je ale „Under Attack“ hodno takového jména, které na evropské metalové mapě pro spoustu lidí znamená pořád hodně? To je ta hlavní otázka, kterou jsem si v souvislosti s novinkou pokládal stále dokola…
Abych pravdu řekl, tak k posledním albům „Day of Reckoning“ a „Spiritual Genocide“ mě to už vůbec netáhne. V době vydání jsem je samozřejmě párkrát sjel, u „Spiritual Genocide“ se i dobře pobavil, ale nedlouho poté na ně sedla těžká vrstva prachu, kterou jsem od té doby nedokázal sfouknout, a k těmto počinům se již nevracel. Má to samozřejmě svůj důvod a v souvislosti s vydáním „Under Attack“ se zdá, že od Destruction už nemá smysl čekat v budoucnu něco víc než jen přiživování staré slávy vydáváním stále stejných a hlavně stejně nezáživných placek, které jsou rychlé, agresivní, mají drive a je z nich cítit Schmierova oddanost ke stylovým pořádkům, ale já se při jejich poslechu už zas tak moc nebavím.
Ke spokojenosti mi na „Under Attack“ chybí nějaké to překvapení. Moment, u něhož bych alespoň uznale pokyvoval hlavou a říkal si, jak moc je cool, že i po tolika letech a albech jsou schopni Destruction přijít s tímhle nebo tamtím. A to se tady neděje. Jasně, je to problém nejen téhle tříhlavé bestie z kraje našich západních sousedů, ale v aktuálním rozpoložení mě to na Destruction sere ze všeho nejvíc. Na „D.E.V.O.L.U.T.I.O.N“ se to podařilo zakrýt zástupem hostů a docela chytlavým materiálem, ale „Under Attack“ je zpátečnické a věřím, že s odstupem času na něj sedna minimálně stejně tlustá prachová vrstva jako v případě jeho tuctových předchůdců.
Povedlo se vlastně na „Under Attack“ něco? Ale jo, to bych zase lhal, kdybych řekl, že je tady špatně úplně všechno. Samozřejmostí, na kterou se dá vsázet, je technické zpracování nahrávky. Pokud tedy pominu škaredý obal, jenž se vůbec nepovedl. Zvuk je klasicky agresivní a rezonuje někde na pomezí mezi krystalicky čistou bruskou a zahuhlaným riffovým nářezem, takže není problém identifikovat jednotlivé nástroje trojice Schmier, Mike Sifringer a Wawrzyniec „Vaaver“ Dramowicz. Docela se mi líbí práce Vaavera, který hraje přímočaře a skladby pohání kupředu přesně tak, jak by tomu mělo být, ale v záplavě těch energických, avšak prázdných riffů linoucích se z kytary Mikea Sifringera to povedené bicí stopy nemůžou v žádném případě zachránit.
Co je jednotlivých písní týče, tak nemá smysl „Under Attack“ podrobovat nějaké rozsáhlé analýze, protože prostě zní tak, jak všichni čekáme. Líbí se mi úvodní titulka s akustickým úvodem a následujícím neurvalým trashovým kvapíkem, jenž se sice natáhl na zbytečně dlouhých šest minut, ale chytlavý refrén a povedené kytarové momenty zvedají tuhle věc nad rámec albového průměru. Špatná není ani valivá „Pathogenic“, která je ke všemu hezky chytlavá a dobře se zadírá pod kůži. No, a do třetice všeho dobrého bych mezi světlejší momenty „Under Attack“ vyzdvihl „Elegant Pigs“, což je možná odrhovačka jako prase, ale díky nedlouhé hrací době útočí na posluchače tak, jak si Destruction představovali, tzn. agresivitou a neurvalostí.
To se bohužel nedá říct u písní jako „Getting Used to the Evil“, jež se zbytečně táhne a chybí jí hnací motor. Schmierův vyřvávaný refrén je sice jako úder pěstí, ale pokus o nápadité semi-baladické sloky s temnou atmosférou se nepovedly a poslech této položky jsem v pozdějších společně trávených chvílích s „Under Attack“ jen přečkával. A to je u takového jména hodně málo. „Generation Nevermore“, „Second to None“ či „Conductor of the Void“ jsou přesně ty šedivé songy, jež nemají v kontextu tvorby Destruction žádnou šanci na úspěch a díky nimž jsou Němci v takové situaci, v jaké jsou.
Řeknu to asi takhle. Kdyby „Under Attack“ vydala neznámá kapela obsazená mladšími ročníky, tak se nad ní ani nepozastavím. Budu vědět, že borci hrají dobře, že složili průměrné thrashové vály, jež mají k nesmrtelným hymnám zatraceně daleko, ale že takhle dnes hraje úplně každý. A to je právě ten problém. Destruction přece nejsou „každý“ a nebýt toho, že Schmier zní už řadu let stejně a že jeho hlas je natolik rozpoznatelný, aby ho i průměrný posluchač identifikoval již po pár chvílích, tak je pro mě tahle parta naprosto šedivá a nicneříkající.
Upřímně řečeno, příště už si poslech nového alba Destruction, které bude jistě propagováno jako pravý thrashový uragán, jenž zase jednou provětrá scénu, odpustím, protože poslouchat čím dál slabší variace na „The Antichrist“, které už asi navždy zůstane posledním opravdu skvělým albem této veličiny, není nic, v čem bych si liboval.
Dovolte mi začít recenzi letošního krátkohrajícího počinu Sixth Dimension prostými fakty. Tito pánové fungují na severočeské scéně již takřka patnáct let a „Trauma“ je jejich čtvrtý výtvor. Pokud tedy budu počítat jedno demo z roku 2006. Na něj skupina navázala plnohodnotným debutem „Nikdy nevíš kdy…“ a následovalo EP „Přežít!“ z roku 2013. Novinka „Trauma“ je tak druhým EP této pětice, jejíž vznik se datuje k roku 2002, a protože je složena ze samých ostřílených mazáků, kteří již v době formování Sixth Dimension měli nějaké ty zkušenosti, tak bych vcelku logicky čekal, že to na jejich tvorbě bude patrné ze všech jejich aspektů, nemyslíte?
Záměrně jsem uvedl, že by tomu tak být mělo, protože „Trauma“ je dle mého prostého názoru naprosto zbytečný počin, bez jehož poslechu bych se s velkým přehledem obešel. Ona snaha hrát v dnešní době oldschool thrash metal není v žádném případě mimo a směr, jímž se Sixth Dimension vydali, chápu. Tenhle hudební styl v posledních letech docela dobře frčí, ovšem ne všechny pokusy o reminiscenci starých časů dopadají tak, jak by si daná kapela představovala. A tohle je bohužel jeden z těch příkladů, kdy se oldschool nevyplatil a místo aktuální formy dříve slyšeného je to nahrávka zbytečně archaická a na dnešní poměry značně zašlá.
Jestli mě s přibývajícími poslechy na „Trauma“ odrazovalo ze všeho nejvíc, tak to byl celkově amatérský dojem, jaký jsem z nového EP Sixth Dimension nabyl. Začíná to samozřejmě hned u zvuku, který člověka napadne jako první věc hned několik vteřin po začátku úvodní titulní skladby „Trauma“, jíž předchází jen krátké „Intro“. Zvuk je nepěkný a zní, jako kdyby pánové někde ve zkušebně zapnuli kazeťák a začali hrát. Konečný produkt zní i na dnešní undergroundové poměry dost špatně, a přestože se jistá snaha o zachování archaičnosti dá u oldschool thrashmetalové nahrávky pochopit, tak v tomto případě zvuk zabíjí dojem z hudby, která už tak sama o sobě není zrovna zářivou hvězdou českého metalového nebe.
Celkem pětice regulérních písní je natolik obyčejná, že je těžké v několika případech říct o nich něco vyloženě pozitivního. Jednotlivé prvky nejsou natolik špatné, což platí zejména pro hlavní motivy v „Šest stop pod zem“ a „Trauma“, ale jakmile se vše spojí dohromady v takovém tom amatérsky znějícím českém předrevolučním thrashovém mixéru, tak třeba v případě prvně uvedené veškerý můj zájem velmi rychle opadal. Jediné písně, jež se mi opravdu líbí v celé své délce, tak je již několikrát zmíněná titulní „Trauma“ a hned následující „Otroci prohnilosti systému“. Prvně jmenovaná alespoň dobře šlape, její text je v pohodě a refrén mám chuť si vždycky při poslechu prozpěvovat. Druhá naopak zaujme kytarovými linkami. Ty zdobí četné vyhrávky, které provzdušňují jinak tíživou atmosféru, již dokresluje zpěvák Wíďuzz. Ten zpívá úměrně ke kvalitě hudby, takže nic, o čem by člověk musel referovat svému okolí.
Zbylé písně už mi nepřijdou natolik dobré, abych se jimi měl zabývat do větších podrobností. Vypíchnout si zaslouží snad jen poslední „Praporčík Kotrmeletz“, který mě negativně zaujal naprosto hloupým textem, jenž je oproti zbytku na úplně jiné úrovni, až jsem říkal, jestli se nejedná o nějakou vykopávku z vlastních šuplíků, kdy Sixth Dimension teprve začínali, protože mým uším to zní skoro jako výtvor puberťáka, který se sám teprve hledá a k spokojenosti mu stačí, že se náhodně volená slova alespoň trochu rýmují.
Asi nebude překvapení, když závěrečné hodnocení nevyzní ve prospěch Sixth Dimension příliš pozitivně. „Trauma“ je prostě špatná záležitost, již ani ta autenticita a evidentní snaha udělat si album tak trochu postaru nikam neposune, protože to hlavní, tedy hudba, je v tomto případě natolik obyčejné a nezajímavé, že nemám důvod se k tomuto počinu ještě někdy vracet. Oproti „Přežít!“, které jsem si jen tak pro informaci vyslechl taktéž, je toto hluboký propad dolů, protože zatímco písně z minulého EP se daly dobře poslouchat i opakovaně, tak „Trauma“ prostě nefunguje.
Země: USA Žánr: hardcore / thrash metal Datum vydání: 13.5.2016 Label: Nuclear Blast Records
Tracklist:
01. A.D.
02. Looking Down the Barrel of Today
03. Seven Enemies
04. In the Walls
05. From Grace We’ve Fallen
06. Us Against Us
07. Something’s Off
08. Remember When
09. Slaughtered in Their Dreams
10. The Apex Within
11. Walking The Knife
12. Dissonance
13. Serve Your Masters
„This dream can’t be what it used to be“ vyřvává Jamey Jasta v úvodu kvapíku „A.D.“, jenž otvírá sedmé studiové album „The Concrete Confessional“, a jako by si byl vědom, že doba se od dob největší slávy Hatebreed změnila a metalcore již není v takovém popředí zájmu, jako byl v době vydání svých vrcholných děl „The Rise of Brutality“ a „Supremacy“. To znamená, že novinka nebudí takový rozruch, jako kdyby vycházela v minulé dekádě, ovšem na druhou stranu tím neříkám, že by zněla znatelně hůř než právě zmíněná dvojice, která spolu s „Perseverance“ zůstane asi už navždy esencí toho nejlepšího, s čím Hatebreed během své kariéry vyrukovali.
Jamey Jasta ví, co si jeho fanoušci žádají, a právě tak k albům Hatebreed od přešlapu v podobě eponymní placky přistupuje. Jako k sázce na jistotu, na níž prostě a jednoduše nacpe ty aktuálně nejlepší songy, jichž je se svými kumpány schopen, ve studiu je nadrtí s intenzitou sobě vlastní a navrch přidá kopu klasických ingrediencí, které už dnes nemůžou nikoho překvapit. Jestli to stačí, to si musí říct každý sám, ovšem tohle je prezentace mého skromného názoru, takže já jsem ten, kdo to musí rozseknout a zodpovědně říkám, že to stačí. Když se člověk zaposlouchá do „The Concrete Confessional“, tak si samozřejmě vzpomene na stylové velikány Agnostic Front či Sick of It All, ale stále častěji mám tvorby Hatebreed pocit, že se snaží nalákat početnou metalovou základnu a do své tvorby tak vmíchávají čím dál více thrashových prvků a vlastně i celých písní.
Jasně, oni třeba Slayer byli u Hatebreed ke slyšení již na druhém a třetím albu (za všechny mě vždycky napadne skvělá hymna „Doomsayer“), ale nedokážu si představit, že by se již zmíněná vypalovačka „A.D.“ fanouškovi rychlých kytarových riffů a agresivních vokálů neměla zalíbit hned na první poslech, protože tohle je thrashová pecka jak vyšitá. Hatebreed si sice ponechávají hutnost, bez níž to nejde, a druhá polovina je přehlídkou zatěžkaných škrtajících kytar s ochrannou značkou Hatebreed, ale v kontextu přímočařejších HC/punkových válů z počátků jejich kariéry je tohle posun, jemuž se nijak nebráním. Viz skvělá „Dissonance“ ze samého závěru, která je další ukázkou, že tahle forma Hatebreed sluší a nezní nijak uměle.
Novinku je tak možno považovat za typickou placku Hatebreed aktuální dekády, protože stejně jako minulé „The Divinity of Purpose“ je „The Concrete Confessional“ masivním pravým hákem do ksichtu všem, jimž tahle hudba přijde už z principu otravná a jednotvárná. Nechybí jak hitové tutovky, jež by se neztratily na setlistu vedle klasik typu „Live for This“ a „Defeatist“ („Looking Down the Barrel of Today“, „Us Against Us“), tak rychlé vály, jimž ta prvoplánová hitovost trochu chybí, ale v rámci celku úspěšně vnáší testosteron do žil posluchače a tlačí „The Concrete Confessional“ kupředu k samému závěru. K tomu vlastně ani netřeba příliš velké síly, protože ta půlhodinka, do níž se “The Concrete Confessional” vešlo, uteče jako voda a ani nepřijde, že konec alba lehce ztrácí na síle. V samém závěru se totiž sešly slabší kusy, jež reprezentuje dvojice „Walking the Knife“ a „Serve Your Masters“”, jimž chybí takové to nepopsatelné něco, díky čemuž by se z nich stály songy, na které si člověk rád vzpomene.
Jinak je tracklist protkán samými klasikami. Ty by se mohly objevit na různých albech z let předchozích, přičemž „In the Walls“ s thrashově hutnou kytarovou stěnou a hitová „Us Against Us“ jsou z první poloviny tím asi nejzajímavějším. Co mi na druhou stranu zrovna nesedí, je snaha o zpěvnější vokály v „Something’s Off“, která tak trochu navazuje na eponymní desku z roku 2009. Příliš se nevyvedl ani vlezle punkový nápěv v „The Apex Within“, jenž na mě působí dosti laciným dojmem. Nic proti takovým pokusům když jsou udělány vkusně, ale v prvním případě už si Jamey Jasta hubu rozbil solidně před sedmi lety a v tom druhém to prostě vyznívá moc prvoplánovitě a křečovitě. Když už snaha o uhlazení dané písně, tak lépe funguje „From Grace We’ve Fallen“, kde tenhle moment působí bojovně nakopávajícím způsobem.
Není pochyb o tom, že Jamey Jasta stále ví, co dělá a že to dělá dobře. Kdybych měl novinku srovnat s žánrově spjatými Walls of Jericho, kteří letos vydali album po dlouhých osmi letech, tak je slyšet, že Hatebreed jsou pořád jiná váhová kategorie, protože i navzdory faktu, že je to mainstreamově laděná deska se vším všudy, tak se předvádějí ve velmi dobrém světle a výsledek jim nelze nevěřit. Zatímco minulému „The Divinity of Purpose“ chybělo trochu víc šťávy a hodně rychle si sedlo a přestalo mě to k němu postupem času táhnout, tak „The Concrete Confessional“ zatím baví a v mých očích oproti prvnímu poslechu dokonce lehce roste. Dobrá práce.
