Archiv štítku: USA

Spojené státy americké

Recenze

Serj Tankian – Harakiri

Napsat komentář
Serj Tankian - Harakiri
Země: USA
Žánr: alternative metal
Datum vydání: 10.7.2012
Label: Reprise Records / Serjical Strike Records

Tracklist:
01. Cornucopia
02. Figure It Out
03. Ching Chime
04. Butterfly
05. Harakiri
06. Occupied Tears
07. Deafening Silence
08. Forget Me Knot
09. Reality TV
10. Uneducated Democracy
11. Weave On

Hodnocení:
Zajus – 4/10
H. – 6/10

Průměrné hodnocení: 5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Jméno Serje Tankiana bude jistě známé většině z vás. Bývalý (a zdá se, že snad i současný) frontman System of a Down se po rozpadu své domovské kapely z hudební scény ani zdaleka nestáhl. Jeho první sólové album “Elect the Dead” se ještě drželo tvrdě rockových vod a možná i díky tomu šlo o počin fanoušky velmi dobře přijatý. Dva roky staré “Imperfect Harmonies”, stavící na alternativně-symfonickém rocku již sklidilo spíše kritiku, ovšem to Tankianovi nezabránilo v přípravě opravdu velkolepého projektu. “Harakiri”, jež je předmětem dnešní recenze, je totiž pouze první ze čtyř alb, která by měla následovat v blízké budoucnosti. Jen stručně zmiňme, že půjde o jazzové album “Jazz-In-Christ”, orchestrální “Orca” a elektronické “Fuktronic”. Co nás však zajímá, je “Harakiri”. Jak dopadlo na dlouhou dobu poslední kytarové album kdysi božského Tankiana?

Kdo slyšel již zmíněné “Elect the Dead” si představu o novém materiálu udělá velmi snadno. Ačkoliv autor mluví o snaze vytvořit unikátní materiál například tím, že jeho skládání probíhalo na iPadu, již od první písně vše pokračuje v zajetých kolejích. Album otevírá “Cornucopia”, která je jako jedna z mála skladeb opravdu dobrá v celé své délce. Ať už jde o refrén, nevtíravou sloku či pomalejší sekci téměř v samotném závěru, “Cornucopia” se jednoduše povedla. “Figure It Out” pobaví přinejmenším rychlým náklepem po každém refrénu, celkově povedenou rytmikou a skvělou instrumentální vložkou v druhé třetině. Na druhou stranu samotný refrén je vyloženě utahaný, což jinak povedenou píseň v podstatě kazí. Šílenost jménem “Ching Chime” jsem nedokázal strávit ani po měsíci poslouchání alba. Serjovo podivné rapování postrádá jakýkoliv náboj, ještě že alespoň následující refrén patří mezi ty nejlepší na desce. “Butterfly” patří k intenzivnějším písním a poprvé zde ucítíme náznaky jisté atmosféry, jenže opět jen v refrénu. Ty Serjovi jednoduše jdou, ovšem ostatní části skladeb se jim povětšinou nedokážou vyrovnat.

Výjimkou potvrzující pravidlo budiž hned následující “Harakri”, titulní a jistě nejmelodičtější skladba alba. Její začátek působí ještě poněkud ubrečeným dojmem, ovšem mohutný refrén dá na jakýkoliv sentiment zapomenout. Když se pak ke konci písně ten samý refrén vzedme do ještě intenzivnějších vod, mohu poprvé Serje pochválit za kvalitní píseň. “Occupied Tears” je jaksi nijaká a nebýt (vždyť již víte sami) dobrého refrénu, patřila by jednoduše do koše, spolu s následující trojicí písní. Těm totiž ani refrén nepomůže vyhrabat se z šedivé průměrnosti. “Deafening Silence” je podbarvena jakýmsi beatboxem, což chválím už jen proto, že jde o netradiční krok, zatímco “Reality TV” místy připomíná zlaté časy System of a Down. Nic to nemění na skutečnosti, že tyto skladby nemohou v podstatě nic jiného nabídnout. Album naštěstí ke konci ještě vytahuje závěrečná dvojice rychlých punkovek “Uneducated Democracy” a “Weave On”, bohužel jinak pošramocenou reputaci Serjovi již zachránit nemůžou.

Problém je, že album je téměř jednostranně zaměřeno na Serjův hlas a chytlavé melodie. To samo o sobě nemusí být špatné, ostatně již zmíněné “Elect the Dead” si s touto kombinací poměrně důstojně vystačilo. Zabijákem “Harakiri” je však kvalita samotných skladeb. Až na několik výjimek si u mě většina písní prošla nejdříve krátkým obdobím nadšení, kdy jsem mohl album protočit klidně dvakrát za sebou, aby po ne mnoha posleších spadla do nefalšované nudy. Jisté výjimky se samozřejmě najdou, ovšem pokud prohlásím, že životnost “Harakiri” končí po deseti posleších, nebudu daleko od pravdy. Problém tkví v Tankianovi samotném. Za dob System of a Down se svým hlasem předváděl všelijaké šílenosti, křičel, šeptal, skuhral (a navíc ho doplňoval blázen Daron Malakian), jenže od chvíle kdy se pustil do sólové kariéry zní stále stejně. Navíc, a omlouvám se za vyloženě neodborný výraz, mi přijde, že čím dál více “mečí”. Jeho hlas mi jednoduše začal lézt na nervy a ve svém okolí zdaleka nejsem sám. Jenže Serjův zpěv je vlastně jediné, co je na “Harakiri” důležité. Kytara s baskytarou nejsou nijak zajímavé, obě jednoduše plní roli řadového nástroje. Jedině bicí znějí zajímavě a věrně. Zbytek instrumentální složky je solidně odvedená práce bez jakéhokoliv nadšení pro věc.

Dalším problémem jsou texty. Serj Tankian vystupuje jako aktivista v mnoha tématech, a tak není překvapením, že texty jsou jeho prostorem k vyjádření, jenže některé jeho myšlenky jsou přinejmenším podivné. Ve “Figure It Out” viní z problémů společnosti ředitele velkých společností, “Harakiri” pojednává o sebevraždách zvířat a “Reality TV” reaguje na televizní reality show textem tak hloupým, že by ho snad svedl napsat i průměrný účastník kritizovaných pořadů. Navíc se v písních mísí poměrně vážně míněné myšlenky se zcela záměrnými nesmysly, a jak má pak takové sdělení umělce posluchač brát vážně?

V dobách jejich největší slávy jsem System of a Down poslouchal denně, a když se kvalita jejich hudby po famózním “Toxicity” začala pomalu sunout směrem dolů, měl jsem za to, že na vině je stále menší a menší Tankianův vliv. Nyní se však musím Malakianovi pomyslně omluvit, protože v porovnání se současnou sólovou tvorbou arménského zpěváka vypadá i to nejslabší z Malakianovy tvorby jako dílo hudebního génia. A tak na závěr poněkud protimluvné recenze zbývá jen vyslovit ortel, což nebude vůbec jednoduché. Pokud bych měl hodnotit po prvních pěti posleších, nebál bych se sáhnout i na osmičku, jenže dnes se těším, až “Harakiri” založím někam hluboko do regálu mezi průměrná alba, kde se na něm bude akorát tak hromadit prach. Otázka na závěr pro všechny z vás tak zní: poslechli byste si “Harakiri”, kdyby nebyl jeho autorem slavný hudebník? Odpovědět si již musíte sami, ovšem za mě je to jednoznačné ne, i kdybych předem moc dobře věděl, co od alba mohu očekávat.

Další názory:

Musím se přiznat, že sólová tvorba Serje Tankiana mi k srdci nikdy příliš nepřirostla. Přijde mi, že Tankian je mnohem lepší zpěvák než skladatel a chybí mu nějaký opravdu silný autor, jako byl Daron Malakian v System of a Down, protože celou desku čistě jen na svém nezaměnitelném hlasu prostě neutáhne. Na prvním “Elect the Dead” to ještě tolik znát nebylo a výsledek byl v pohodě, ale “Imperfect Harmonies” a “Harakiri” už tohle potvrzují bezezbytku. Ne, že by se na “Harakiri” nenašlo pár podařených momentů, ale vždy je to třeba jenom jeden, dva motivy či linky na skladbu, většinou – jak již zmínil kolega v recenzi – se jedná o refrény, zbytek je však takový hluchý, případně mi rovnou neleze do uší. V hodnocení sice budu o něco shovívavější než kolega, zas tak černě bych “Harakiri” neviděl, přesto se rozhodně nejedná o nahrávku, bez jejíhož poslechu bych se neobešel. Čistě z posluchačského hlediska bych dal v tomto případě přednost tomu, aby se pánové ze System of a Down znovu pokusili dát dohromady to, co opravdu fungovalo – spojení Malakianových nápadů, Tankianova hlasu, šílených basových kreací a nápadité rytmiky. Serjova tvorba na vlastní pěst totiž značně pokulhává, byť je “Harakiri” o něco lepší než “Imperfect Harmony”. A jestli už další desky opravdu dělat nechtějí, tak dám radši přednost Scars on Broadway, jejichž stejnojmenný debut před čtyřmi lety jasně ukázal, kdo byl v System of a Down tím hlavním tahounem a tvůrcem skvělých songů…
H.

Recenze

Nile – At the Gate of Sethu

Napsat komentář
Nile - At the Gate of Sethu
Země: USA
Žánr: death metal
Datum vydání: 29.6.2012
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Enduring the Eternal Molestation of Flame
02. The Fiends Who Come to Steal the Magick of the Deceased
03. The Inevitable Degradation of Flesh
04. When My Wrath Is Done
05. Slaves of Xul
06. The Gods Who Light Up the Sky at the Gate of Sethu
07. Natural Liberation of Fear Through the Ritual Deception of Death
08. Ethno-Musicological Cannibalisms
09. Tribunal of the Dead
10. Supreme Humanism of Megalomania
11. The Chaining of the Iniquitous

Hodnocení:
Ježura – 7,5/10
H. – 8/10
Kaša – 7/10

Průměrné hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Ke starým Egyptem postiženým Američanům Nile chovám zvláštní vztah. Jsou první a doposud snad i jedinou kapelou, která spadá do škatulky brutálního technického death metalu a která mi přirostla k srdci, ale přesto jejich muziku nedovedu poslouchat za všech okolností. Když se ale hvězdy sejdou ve správném postavení, venku se setmí mračna a z dálky je slyšet nějaká masivní bouřka, v takových chvílích bych byl schopen přísahat, že právě Nile jsou to jedinou kapelou na světě, která zaslouží pozornost. A i když takové situace nenastávají každý den, od čerstvé novinky “At the Gate of Sethu” jsem si sliboval opravdu hodně. A abych hned v prvním odstavci neházel spoilery, desku v následujících řádcích rozpitvám pěkně postupně, aby to bylo taky trochu napínavé…

Prvním, co mě praštilo do uší a co předpokládám praští do uší většinu těch, kteří mají jakž takž naposlouchanou alespoň předchozí desku “Those Whom the Gods Detest”, byl zvuk desky a kytar především. Slova pro jeho popis nehledám úplně snadno, ale realitu asi nejlépe ilustrují přívlastky jako primitivní, animální, minimalistický a surový. Zkrátka a jednoduše je to po masivním, mohutném a plném zvuku minulé řadovky docela šok. Jenže i když to pro mě byl v prvních chvílích šok dost nepříjemný, postupem času, jak se mi všechny složky alba začaly propojovat do výsledného obrazu, i ten zvuk začal dávat smysl. Všechny ty přívlastky, kterými jsem se zvuk pokoušel výše popsat totiž jedině umocňují to, čím atmosféra alb Nile vyniká. Je to všudypřítomný pocit hnilobného zla, dusivé bezmoci, božské faraonovy aury a otrokářova biče na zádech. Tahle atmosféra je přítomna, zvukem znásobena a je to tak dobře, protože je to důkaz skutečnosti, že si Nile i při zřetelné evoluci některých dílčích prvků vlastní tvorby dovedou zachovat esenciální základ svého výrazu, který valnou měrou přispívá k jejich jedinečnosti. Ve srovnání s předchozími počiny má však jistá zvuková okleštěnost i jeden velmi nepříjemný dopad, o kterém se však podrobněji rozepíšu níže.

V dokonalém souladu s posunem zvuku je i vokální stránka “At the Gate of Sethu”. Dallas Toler-Wade, který dostal na starosti většinu hlavních vokálů (nebo alespoň myslím – celkem pět growlerů, kdo se v tom má vyznat…) totiž nezřídka kdy ani ne tak “zpívá”, jako spíš deklamuje. Opravdu, jeho frázování dělá velmi často dojem kázání pološíleného fanatického kněze a musím uznat, že to je velmi efektivní – dále to totiž posiluje tu klíčovou zlou atmosféru. Vzato čistě faktograficky, Dallas se svým hlasem pracuje velmi široce, a když se jeho vokální linky doplní o ty páně Sandersovy a všech tři hostí, novinka na tomto poli opravdu exceluje.

Tyto přísně arytmické zpěvy jsou však dvojsečnou zbraní. Na jednu stranu znějí opravdu působivě, na druhou stranu v některých momentech přispívají k tomu, že celá příslušná pasáž dělá dojem naprosto náhodného instrumentálního a vokálního bordelu bez špetky řádu. V rámci tvorby Nile zvyklý na muziku, která dává smysl a působí organizovaně byť jen při nemalé pozornosti, se tady té organizovanosti občas snažím dobrat marně, i když se snažím sebevíc. Ale když o tom tak přemýšlím, to jsem si onehdá myslel o “Those Whom the Gods Detest” také a teprve v tomhle srovnání vyniká, jak je ta deska při vší složitosti a záludnosti vlastně bez větších problémů uchopitelná a organizovaná.

V některých momentech tedy prosvítá na povrch skutečnost, že i samotná hudba alespoň v mých očích/uších zaznamenala jistý posun směrem k mučení posluchačů naprosto dusivými pasážemi bez jediného záchranného stébla, které by zabránilo utonutí v chaosu, což někdo nemusí vydýchat, zatímco jiný si v takových momentech bude libovat. V čem si ale budou libovat dost určitě všichni, kteří už kouzlu Nile propadli, to jsou etnické prvky, které se organicky prolínají celou deskou a plného prostoru se jim dostává v krátkých skladbách “Slaves of Xul” a “Ethno-Musicological Cannibalism”. Možná je to jen zdání, ale přijde mi, že jsou tyhle ambientem šmrnclé vložky zastoupeny v nepatrně větší míře, než jak tomu bylo v minulosti, a já si na to rozhodně nemohu stěžovat, protože kdykoli Karl Sanders drnkne do strun svých neortodoxních a čtyři tisíce let staré egyptské realitě se blížících nástrojů, nebo se ozve křik mučených, stojí to za to…

Zbytek znáte – nezaměnitelně stavěné riffy, zběsilá sóla, šílenec George Kollias za bicími… Je tu však jeden a to poměrně zásadní problém, jehož bližší rozbor jsem sliboval na konci druhého odstavce. Všechen ten instrumentální matroš je sice velmi dobrý, místy výborný, jenže jeho problém spočívá v tom prokletém zvuku, kterému jsem věnoval dostatek pozornosti výše. Doplácejí na to především kytary, protože riffy neznějí ani zdaleka tak mocně nebo drtivě, jak by mohly a jak by mi bylo po chuti. Zkrátka a jednoduše, je to opravdu solidní řezničina, která však ve výsledku nevyzní v plné šíři svého potenciálu. Paradoxem je, že i z téhle skutečnosti možná pramení pocit žízně a vyprahlosti, který mě při každém poslechu “At the Gate of Sethu” popadá a který částečně přispívá k tomu surovému a nemilosrdnému vyznění desky. Trochu to zavlažit a zelenalo by se mnohem více.

A nějakým takovým tvrzením by se dala ve své podstatě shrnout celá deska. “At the Gates of Sethu” je bezesporu dobrý počin, ale jak moc dobrý, to už záleží na pohledu konkrétního posluchače. Komu sedne nezvyklá a rozporuplná produkce, ten nebude mít moc důvodů říct na adresu desky křivé slovo, zatímco opačná strana posluchačského spektra asi pěkně spláče nad výdělkem. Já jsem se zasekl někde mezi těmito dvěma tábory a namísto nadšení se dostavilo lehké zklamání. Ale to je tak, když čekáte osmý div světa a dostanete “trapný” El Escorial. Až se vypravím do obchodu pro svoji první originálku Nile, “At the Gate of Sethu” to určitě nebude, ale i tak nepochybuji, že její nesporné kvality prověří až delší časový odstup a bude se tak moci směle zařadit mezi dlouhou řadu svých skvostných předchůdců.

Nile

Další názory:

Nile nezrají jako víno, ale jako pořádně ostrá egyptská kořalka z nilského rakosí. A “At the Gate of Sethu” to dle mého názoru bezezbytku potvrzuje. Všímám si, že spoustě lidí na novince nesedí trošku méně čitelnější zvuk, ale to mně osobně ani nevadí, do jisté míry to chápu jako jeden z dalších prostředků, jak se někam posunout. Ono by se totiž mohlo zdát, že Nile se vlastně točí pořád dokola na tom svém vlastním písečku (vzhledem k jejich zaměření skoro doslova), mně osobně však přijde, že to kolovrátek není a nějaké inovace cítím na každé desce – někdy jsou třeba jen kosmetické, ale pořád dostatečné na to, aby mi alba nesplývala. Nicméně zpátky k “At the Gate of Sethu”. Nile jsou v posledních pár letech (ono je to vlatně víc než jen pár let, ve skutečnosti už pěkně dlouho) v opravdu vysoké formě a pozitivní je, že ani sedmé album jim jejich čistý štít nijak neposkvrnilo. Asi je pravda, že “Those Whom the Gods Detest” bylo o něco lepší, monumentální “Ithyphallic” bylo lepší určitě, “Annihilation of the Wicked” také, a když tak o tom přemýšlím, tak “In Their Darkened Shrines” jakbysmet, přesto stále platí, že je “At the Gate of Sethu” parádní věc, která má dostatečnou sílu na to, aby mi s ní Nile opětovně připomněli, proč patří k mým nejoblíbenějším death metalovým kapelám.
H.

Nile nahráli již sedmé studiové album. Informace, která by při hodnocení nového počinu stačila, aby si každý dokázal představit, jaké “At the Gate of Sethu” vlastně je. Za těch pár let už parta kolem Karla Sanderse zjistila, v jaké poloze jí to sluší nejvíc, a té se drží. Nechci říct, že je to špatně, protože Nile jsou v té své egyptské škatulce jedineční a na poli technického death metalu by jen těžko hledali sobě rovného. Bohužel se stalo, že “At the Gate of Sethu” nedosahuje kvalit předchozích počinů. Bylo jasné, že famózní “Those Whom the Gods Detest” se bude překonávat horko těžko, ale že zařadím album jako jedno z nejslabších, se kterým se kapela dosud vytáhla, jsem s ohledem na dlouhodobou formu Nile nečekal. Zdánlivě je všechno v pořádku, nicméně hned na první poslech mě zarazil zvuk, který je oproti minulosti rozostřený, trošku nečitelný, což mně osobně zrovna nesedí. Ale i po hudební stránce jako by si Nile pro nové album vytáhli z balíčku Černého Petra a vybrali si slabší chvilku. Samozřejmě, není to tak zlé, že by se to nedalo poslouchat, to rozhodně ne, ale i když si oproti konkurenci udržují Nile stále bezpečný náskok, na své vlastní rekordy nestačí. Jasné vrcholy vidím v úderné “The Inevitable Degradation of Flesh”, na skvělé kytaře postavené “The Gods Who Light Up the Sky at the Gate of Sethu” a především pak závěrečné epické “The Chaining of the Iniquitous” s parádním sólem. Co mě nepřestává zarážet a fascinovat, je kytarová práce Karla Sanderse, jehož vysokofrekvenční riffy nemají obdoby, a bubenická ekvilibristika George Kolliase. Lepšího bubeníka byste na scéně hledali těžko. Staroegyptské motivy, které kapela do své tvorby aplikuje, již možná nepůsobí tak překvapivě jako dříve, přesto dotváří konečnou atmosféru tak, jak mají. I přesto, že “At the Gate of Sethu” není tak vyrovnané jako jeho předchůdci a pár skladeb mě nebavilo, tak by vaší pozornosti nemělo ujít.
Kaša

Recenze

Bonded by Blood – The Aftermath

Napsat komentář
Bonded by Blood - The Aftermath
Země: USA
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 2.7.2012
Label: Earache Records

Tracklist:
01. I Can’t Hear You
02. Shepherds of Rot
03. The Aftermath
04. Crawling in the Shadows
05. In a Wake
06. Repulsive
07. Among the Vultures
08. Show No Fear
09. Restless Mind
10. Left Behind
11. Killing in the Name [Rage Against the Machine cover]

Hodnocení:
Kaša – 4,5/10
H. – 5/10

Průměrné hodnocení: 4,75/10

Odkazy:
facebook / twitter

Thrashový uragán Bonded by Blood by klidně mohl aspirovat na titul největší kopírky v rámci nové vlny amerických kapel, které těží, ať už v míře přiměřené či nikoli, z odkazu legendárních spolků, které v 80. letech udávaly směr vývoje metalové hudby. Na smysl existence Bonded by Blood a podobných spolků můžeme nahlížet z několika různých úhlů, ať už je to kopie osvědčených postupů, vzdávání úcty svým vzorům, nebo snaha o to, aby oldschool thrash metal nevymizel z povrchu zemského, odpovězte si každý sám. Já sám bych v tom viděl od každého něco, takže si myslím, že jejich existence má svůj důvod.

Tahle kalifornská čtveřice působí na scéně už sedm let, během kterých vydala tři řadová alba (přičtěme jedno EP ve vlastní režii a demo) u labelu Earache Records, což je chlebodárce, který si do své stáje vybírá, alespoň mi to tak přijde, ty kvalitnější spolky. Nechci říct, že by svou kvalitou Bonded by Blood do této stáje úplně nepatřili, protože debut “Feed the Beast” byl docela příjemným albem, u kterého jsem si s chutí zavzpomínal na staré dobré časy, ale sestupná tendence kvality jejich alb je patrná. Chytlavý thrashový koktejl, jehož hlavní ingredience jsou Exodus, Kreator a Slayer, je takový nápoj, kterého bych se papírově neměl jen tak přepít, jenže ejhle, novinka “The Aftermath” mě prostě nebaví. Přestože jsem se opravdu snažil do jejich nového alba dostat a pochopit záměr, se kterým vzniklo (což určitě nebylo způsobit revoluci ve vnímání metalové hudby, ale přinejmenším přinést desítku skladeb, které budou slušně odsýpat), tak se mi to nepodařilo, a musím tak “The Aftermath” pasovat na pozici nejhoršího alba v útlé diskografii Bonded by Blood. Pověsti o důležitosti a zásadnosti třetího řadového alba tedy zůstaly nevyplněny (alespoň doufám) a chlapi ten svůj koktejl nějak nezvládli doladit.

Klasický postapokalyptický cover nikoho nepřekvapí ani neurazí, takže potud se tahle parta drží osvědčeného kopyta. Bohužel od minulého, sice ne tak kvalitního jako byl debut, ale pořád ucházejícího alba “Exiled to Earth” se v sestavě Bonded by Blood událo několik překvapivých změn v sestavě. Odešel kytarista Alex Lee, jehož spolupráce s dnes už jediným kytarovým tahounem Juanem Juarezem patřila k hlavním tahákům jejich tvorby, protože sehraní byli opravdu jedna báseň, nyní vše spočinulo na bedrech Juareze, který se sice snaží, ale druhá kytara chybí. Největší ztrátu však vidím v odchodu zpěváka Jose Barralese. Přiznám se, že jsem na něj kdysi dost nadával, protože zněl místy jako kopie Stevea “Zetra” Souzy z Exodus, jen s tím rozdílem, že mu chyběla troška dravosti, kterou má veterán z Bay Area na rozdávání, ale pořád to byl vokalista, jehož hlas se dobře poslouchal a do tohohle typu thrashové řezačky se hodil. Nováček v podobě Maura Gonzalese má v sobě trošku HC/punk feelingu a jeho hlas má mnohem blíž k projevu Marka Oseguedy z Death Angel říznutého Rogerem Miretem z Agnostic Front. Ale to, co Roger a Mark dokáží svým charismatem a uvěřitelností dotáhnout do dokonalosti, u Bonded by Blood vyznívá nudně a někdy dokonce úsměvně, bohužel. Hlas novice za mikrofonem byl aspekt, který mě při poslechu iritoval nejvíc, občas sice přitlačí na pilu a je to lepší, ale takových momentů je málo.

Nechci se nějak hlouběji rozepisovat o hudební stránce či dokonce jednotlivých skladbách. Kdo dočetl až sem, tak mu musí být naprosto jasné, jak album bude znít. Ale jen pro pořádek. Představte si tři čtvrtě hodiny thrash metalové rubanice toho nejzákladnějšího charakteru, občas chaotické sólo ve stylu citovaných hudebních hrdinů a bicí artilerie. Chlapci sice i přes svůj relativně nízký věk umí hrábnout do strun a mlátit do bicích, o tom žádná, ale skladbám chybí něco, co by z “The Aftermath” učinilo zajímavější kolekci než jen další z dlouhé řady alb, které v tomto ranku v poslední době vznikly.

Abych tady nehanil celé stádo, tak existují i výjimky, kapely jako Evile, Fueled by Fire, Warbringer či Municipal Waste nejsou stejně jako Bonded by Blood kdovíjak originální úkazy na scéně, přesto jsou jejich alba o (minimálně) třídu lepším posluchačským zážitkem, než je současná tvorba Bonded by Blood. Důvod je mi neznámý a pídit se zde po něm nebudu, to není účel. Nic to však nemění na tom, že všechny poslechy, které jsem v souvislosti “The Aftermath” absolvoval, byly vlastně nudou a musím přiznat, že do konce jsem to vydržel jen občas a ve většině případů ve chvíli, kdy jsem se při poslechu začetl a přestal tak jejich hudbu pořádně vnímat. V opačném případě jsem doslova odpočítával minuty. Ale dobře, nebudu svině a zmíním dvě písně, které alespoň trochu vyčnívají a při jejichž poslechu jsem se docela bavil – titulní “The Aftermath” a dobrým sólem protkaná “Crawling in the Shadows”, toť vše. Závěrečný cover “Killing in the Name” z pera Rage Against the Machine byl pro mě docela překvapení a musím přiznat, že borci se s ním poprali nad očekávání dobře.

Abych tady na Bonded by Blood nekydal jen kopu hnoje, tak je na druhou stranu musím pochválit, že i když je jejich aktuální hudební podoba vcelku nudná, tak ze živých záběrů, které jsem měl možnost vidět (naživo jsem to potěšení/smůlu neměl), mi přijde, že je hraní baví, že to dělají pro radost a to se v dnešní době cení. Přestože jsem slyšel už daleko horší alba, a to i v rámci žánru, tak mi nezbývá, než udělit Bonded by Blood pouze podprůměrné hodnocení a zaposlouchat se radši do debutu. A vám bych doporučil to samé. Kdo thrash metal už nějakou dobu poslouchá, slyšel všechno v několika mnohem povedenějších variantách, pokud se do tohoto stylu teprve dostáváte, zkuste to jinde a “The Aftermath” se radši vyhněte.

Bonded by Blood

Další názory:

Nemohu si pomoct, ale Bonded by Blood jsou z mého pohledu naprosto zbytečná kapela, která jen vzala to, co už někdo vymyslel a zahrál (a nutno, že zahrál mnohem lépe) před čtvrtstoletím, a nyní s tím rádoby znovu dobývá svět. Což o to, já samozřejmě nic nemám proti oldschool muzice, naopak ji mám velmi rád, ale jaksi – už je z principu – od oldschool kapel. Od těch mladších, což je i případ Bonded by Blood, bych – když už chtějí mermomocí vycházet z klasiků a ctít tradice, které sami nezažily – přece jenom chtěl alespoň minimální známku nějaké invence nebo svěžího větru, ne prostě obšlehnout svá oblíbená alba a tvářit se, jaké to není cool umění. Něco takového je však pro Bonded by Blood zjevně sprosté slovo. Ne, že by se “The Aftermath” poslouchat nedalo, to se zase poslechnout dá, ortodoxní fandové thrashe možná i budou spokojeni, ale mám-li mluvit sám za sebe, deska jen tak ubíhá někde okolo, člověk ji po chvíli přestane vnímat, nic pořádného se na ní neděje, furt to samé dokola, v podstatě tam ani není deset songů, ale jeden song desetkrát pod různými názvy. Výsledek tedy jen prohučí okolo a na nic víc se nezmůže. Jediné, co člověka alespoň trochu vytrhne z letargie je až závěrečný cover “Killing in the Name” od kultovních levičáků Rage Against the Machine, ale ta vlastní tvorba… poslouchat to jde, ale není k tomu jediný důvod, druhý den si na tuhle placku ani nevzpomenete. Když jsem se opravdu nutil k tomu, abych našel alespoň jeden světlý moment, jako jediná mi vylezla čtyřka “Crawling in the Shadows”, ale jinak vážně slabota…
H.

Recenze

Chaos Inception – The Abrogation

Napsat komentář
Chaos Inception - The Abrogation
Země: USA
Žánr: death metal
Datum vydání: 5.6.2012
Label: Lavadome Productions

Tracklist:
01. The Abrogation
02. Phalanx (The Tip of the Spear)
03. Lunatic Necromancy
04. Pazuzu Eternal
05. Hammer of Infidel
06. Black Blood Vortex
07. Ancient Ways Prevail
08. The Exterminati
09. Scald Command

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Lavadome Productions

Chaos Inception nejsou žádní velcí veteráni, vznik téhle zámořské smečky z Alabamy se datuje do roku 2008, přičemž první deska “Collision with Oblivion” vyšla v roce následujícím. Aktuální “The Abrogation”, vycházející pod českým labelem Lavadome Productions, je pak druhým dlouhohrajícím zářezem na pažbě Chaos Inception. Se zmiňovaným debutem jsem tu čest neměl, ale soudě čistě dle novinky, ne moc dlouhá historie kapele nikterak nebrání v tom, aby neměla jasno ohledně toho, co chce hrát a jakým způsobem to chce hrát, což se na konečném výsledku vždy projeví.

Hájemstvím Chaos Inception je death metal. To sice není zrovna nejdelší definice, nicméně je plně dostačující. Když do přehrávače budete vkládat tuhle placku, neměli byste čekat apokalypsu jen na povedené obálce, nýbrž i apokalypsu hudební. Pokud je tohle přístup, jaký vám v hudbě vyhovuje, pak věřím, že pro vás “The Abrogation” v žádném případě nebude zklamání, spíš naopak, jelikož jestli mají Chaos Inception něco zmáknuté, pak je to zcela jistě drtivý death metal v charakteristickém stylu floridské brutální školy.

Je pravda, že Chaos Inception do svého žánru v zásadě nepřinášejí nic nového, ale předpokládám, že to tak úplně ani nebyl ze strany skupiny účel. Pokud však měli Chaos Inception za cíl natočit muziku, která člověku lidově řečeno nakope prdel, pak se rozhodně dá tvrdit “The Abrogation” uspělo, protože tohle naplňuje do puntíku. Ostatně je to i pochopitelné, neboť má empirická zkušenost říká, že fanoušci death metalu, jimž je deska přece jenom určena primárně, obecně přílišné posouvání hranic nevyhledávají, ale dají přednost, když někdo vezme již vymyšlené a pokusí se to zahrát ještě tvrději a brutálněji. A jak “The Abrogation” ukazuje, pořád lze death metal napumpovat takovou intenzitou, že to prostě stále bude bavit, ačkoliv jste podobné muziky mohli slyšet více než dost.

Asi nebude moc překvapivé, když prozradím, že se “The Abrogation” po většinu svého času odehrává v hodně rychlém tempu. Kapela rozhodně nijak nemarní čas a doslova od první vteřiny úvodního titulního válu se na posluchače vyvalí nekompromisní nářez. Tu a tam jej pročísne nějaká ta techničtější finesa, riffovou a blastbeatovou palbu vcelku pravidelně narušují kytarová sóla, která jsou mnohdy velice povedená, viz třeba “Phalanx (The Tip of the Spear)” nebo “The Exterminati”, nezřídka se však objevují i nějaké ty ne tak úplně rychlé valivé pasáže, poskytující pádný důvod k tomu, aby si člověk při poslechu mezi ustavičným headbangingem také trochu zahrozil (smích). Příkladem může být třebas skvělá pecka “Lunatic Necromancy” nebo opět “The Exterminati”. Jedná se ovšem spíše o ozvláštnění, protože prim stále hraje brutalita ve vysoké rychlosti.

Co na “The Abrogation” velmi oceňuji, je velmi inteligentně nasazená délka. Deska totiž bez pár vteřin trvá rovnou půlhodinku, což je u muziky podobného zaměření akorát. Ani málo, aby si to člověk pořádné neužil, ale ani moc, aby to ke konci nepřestalo bavit, jak se u mnoha 50+ minutových death metalových alb stává. Půlhodina je u “The Abrogation” vyměřena přesně tak, aby z vás po poslechu zbyl mastný flek té správné konzistence – ani ne moc řídký, ani ne moc hustý mastný flek. A to je, ruku na srdce, přesně to, proč člověk tuhle hudbu poslouchá.

Asi se není třeba bavit o tom, že “The Abrogation” potěší zejména žánrové fanoušky, na druhou stranu si ovšem myslím, že je zase potěší více než dost, neboť Chaos Inception v tomto případě nahráli počin bezesporu kvalitní. Nejspíš to nebude úplně to nejlepší, co jste kdy slyšeli, nic to však nemění na faktu, že je na “The Abrogation” cítit pěkný kus poctivé práce, což se určitě také počítá.

Recenze

Manowar – The Lord of Steel

Komentáře: 6
Manowar - The Lord of Steel
Země: USA
Žánr: heavy metal
Datum vydání: 16.6.2012
Label: Magic Circle Music

Tracklist:
01. The Lord of Steel
02. Manowarriors
03. Born in a Grave
04. Righteous Glory
05. Touch the Sky
06. Black List
07. Expendable
08. El Gringo
09. Annihilation
10. Hail, Kill and Die

Hodnocení:
H. – 6/10
Ellrohir – 6/10
Zajus – 7/10
Kaša – 6,5/10

Průměrné hodnocení: 6,4/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Manowar jsou bezesporu velmi vděčné téma po všech stránkách, a to jak pro jejich věrné příznivce, tak pro jejich věčné odpůrce, kteří na ně plivou, kudy chodí. Není se ovšem vůbec co divit, neboť Manowar si o to svou patetickou maskulinní prezentací přímo koledují. Mají tuny die-hard fanoušků, kteří samozvaným Králům metalu všechny ty pohádky o pravém heavy metalu věří až za hrob a uctívají je jako bohy, úplně stejné počty má však i armáda těch, kteří nemohou přijít Manowar na jméno, posmívají se jejich klišovité image, siláckým kecům a nesmírně homosexuální image. A to vše prosím není žádný výmysl, v případě Manowar to platí opravdu doslovně. Zapomeňte na vše, co jste kdy slyšeli o jakékoliv kapele a o tom, jak ji jedni milují, druzí nenávidí – u Manowar to není jen stokrát znásobené, Manowar na tohle mají přímo patent. Že by chlápaci s Joeym DeMaiem v čele kralovali metalu, to si věru nemyslím, avšak o tom, že kralují v míře fanatismu od příznivců a kadenci posměšků od odpůrců, jsem přesvědčen zcela jistě.

Nyní by se asi hodilo prohlásit, že Manowar jsou prostě kapela, kterou buď naprosto milujete, nebo naprosto nesnášíte, nicméně to udělat nemohu, neboť jsem sám sobě důkazem toho, že existují lidé i někde mezi tím. Ano, samozřejmě si z Manowar střílím velmi rád a velmi často, ostatně již bylo řečeno, že oni se k tomu přímo vybízejí, tudíž by byl hřích toho nevyužít; na druhou stranu ovšem ani v nejmenším nepopírám fakt, že tito američtí bojovníci s naolejovanými bradavkami (vidíte? vtip!) mají na kontě opravdu skvělé nahrávky, to je zcela bez diskuze. Vlastně úplně všechny desky, které vyšly v 80. letech, bezesporu patří do zlaté studnice heavy metalového žánru. Jasně, Manowar vypadali docela trapně už tehdy – a to je na poměry té doby opravdu úctyhodný výkon -, ale samotná ta muzika je prostě skvělá a ve vší vážnosti si dovolím tvrdit, že takové “Kings of Metal” patří mezi desítku nejzásadnějších heavy metalových alb všech dob. Ani v devadesátkách, kdy klasický metal chcípal na úbytě, nebyly placky Manowar špatné, ba naopak, dodnes tvrdím, že po hudební stránce je “Louder Than Hell” to nejlepší, co kdy DeMaiova legie vydala. Právě díky téhle fošně patřili Manowar v druhé půli 90. let, kdy jsem pomalu začínal poslouchat heavy metal, mezi mé nejoblíbenější skupiny vůbec, vlastně bych tvrdil, že byli společně s nesmrtelnými klasiky Iron Maiden na první příčce. Tím chci říct, že mám k Manowar opravdu vztah, a ačkoliv nevynechám příležitost si z nich utáhnout, jejich starou muziku mám stále velice rád.

Nicméně po roce 2000 už to s Manowar začalo jít poněkud sešupem dolů po šikmé ploše. Počet vydaných koncertních DVD se začíná zvyšovat astronomickou rychlostí a zároveň se na světelné roky začínají počítat i přestávky mezi tím, co je u hudební skupiny dle mého názoru nejdůležitější – mezi dlouhohrajícími deskami. A když už nějaká jednou za sto let vyšla, byla to sračka jak bič. “Warriors of the World” je s výjimkou famózního titulního válu “Warriors of the World United” naprostý blábol, který nestojí ani za to, aby si jej člověk nelegálně stáhnul. Něco podobného platí i o dalším “Gods of War”, na němž se Manowar jali experimentovat s orchestrem, výsledek byl ovšem až na dvě skladby (svižná “Loki God of Fire” a opět titulní “Gods of War”) diplomaticky řečeno velmi rozpačitý – do té míry, že i zmiňovaní ortodoxní uctívači kultu Manowar dost znejistěli, jestli to je jako doopravdy myšleno vážně – DeMaiova permanentně kamenná tvář však ukázala, že ano. Přesto i samotní Manowar pochopili, že na tomhle poli asi pšenka nepokvete, tudíž celý dříve s velkou slávou ohlášený koncept mnoha desek nechali potichounku vyšumět do ztracena hned po prvním dílu a vcelku logicky se rozhodli vrátit k tomu, co je proslavilo, co jim jde nejlépe a co po nich všichni chtějí – k tomu svému “true fucking heavy metal baby”. A tím se naše pohádka o jedné kapele, která má i trenýrky z kůže, dostává do současnosti, kdy vychází nová kapitola toho nejmocnějšího, nejepičtějšího a nejpravějšího příběhu všech dob, deska “The Lord of Steel”.

Z “The Lord of Steel” je oproti předcházejícím dvěma provarům zcela jasně cítit zlepšení, což je dozajista potěšující věc, nic to ovšem nemění na faktu, že nějaká extrémní výhra “The Lord of Steel” stále není. Bohužel. Sic souhlasím s jedním ze svých kolegů pod recenzí, jenž napsal, že je novinka prvním poslouchatelným albem od dob zmiňovaného “Louder Than Hell”, stále nemohu říct, že by mi Manowar touhle muzikou svými vysokými koženými botami a ocelovými riffy nějak nakopali prdel, ačkoliv bych to ve skutečnosti prohlásil rád, neboť by to znamenalo, že Manowar konečně opět natočili opravdu výbornou nahrávku. Jenže to se prostě nestalo. Ano, “The Lord of Steel” obsahuje i některé slušné songy, ba i některé velice dobré songy, to nikdo nepopírá, souběžně ale obsahuje i stejně velkou dávku zbytečné vaty, tudíž je posluchačův finální dojem (není-li posluchač členem jednoho ze dvou výše zmiňovaných ortodoxních táborů, ať už leštičů DeMaiových bot, nebo těch, co na ty boty plivou) tam, kde je – na půl cesty.

Jedna z věcí, které by se “The Lord of Steel” daly vytknout hned z fleku, je určitě klišé, které z alba cáká na všechny strany. Nicméně zrovna tohle by mně osobně v tomto případě nevadilo, jelikož je nutné si uvědomit, že Manowar jsou snad jediná kapela na světě, u níž ten hrdinský patos není záporem, nýbrž jejím poznávacím znamením a nejspíš i největší výhodou. V tomto ohledu tedy “The Lord of Steel” splňuje očekávání vskutku na výbornou, a pokud by se hodnotilo tohle, odešli by Manowar jistojistě s 10/10. Je nutné si však uvědomit jednu věc – to, že DeMaiovci strhnou další rekord v koncentraci patosu na minutu, ještě neznamená, že půjde o dobrou desku, a to, co fungovalo kdysi, nemusí nutně fungovat i dnes. Nehodlám operovat s faktem, že by mělo jít o zastaralou muziku – ostatně to, že se staré desky Manowar dodnes poslouchají ve velkém, leccos napovídá o tom, že to stále ještě může být aktuální -, problém je v tom, že tentokrát to pořád není to pravé ořechové po skladatelské stránce, “The Lord of Steel” prostě nemá ty potřebné koule (myšleno samozřejmě ty hudební), přestože své dva přímé předchůdce bez problému překonává.

Manowar

Vezměme to ale hezky popořádku. Úvodní titulka “The Lord of Steel” má dvě hlavní poznávací znamení – je rychlá a je nesmírně trapná. Podle hlasitosti baskytary na první poslech bezpečně poznáte, kdo má v kapele největší ego, ale to je asi tak vše, co je na tomhle songu zajímavé. Jedná se o písničku, u které člověku po většinu času cukají koutky od úst do úšklebku nad tím, jak moc zlé to je. Jediná poslouchatelná pasáž se objeví ve třech čtvrtinách, kde to začnou zachraňovat klávesy v pozadí. Druhá “Manowarriors” staví na podobném, trochu hybnějším duchu, na rozdíl od své kolegyně se však už dá tvrdit, že má slušný odpich a slušně se poslouchá. Sice se v ní také vyskytuje několik momentů, bez nichž bych se milerád obešel, a celkově se o žádný nezapomenutelný opus nejedná, i tak je ale “Manowarriors” o třídu výš než “The Lord of Steel”. Text je sice ukrutně hloupoučký, dokonce víc než obvykle, avšak stále v rámci stylu, tudíž budu předstírat, že jsem ho nečetl a že slovům nerozumím (smích).

Následující dvě skladby jdou s rychlostí dolů. “Born in a Grave” disponuje středním tempem, a ačkoliv tak na první pohled asi nepůsobí, ve svém jádru se jedná o prozatím nejlepší song, především refrén mi vzdáleně připomíná to zlaté období Manowar. Nic takového se už ale nedá tvrdit o “Righteous Glory”, která na “The Lord of Steel” představuje obligátní baladu. Nikdy jsem neměl balady Manowar příliš v lásce, to přiznávám, ale “Righteous Glory” je už opravdu moc i na můj (dovolím si tvrdit, že ne zrovna slabý) žaludek – je přespříliš patetická i na poměry Manowar a to je sakra co říct. Ideální maximálně tak na vyzvracení večeře.

Náladu ovšem spraví “Touch the Sky”, která se možná zpočátku na albu tváří poněkud nenápadně, možná ale právě díky tomu se z ní nakonec vyklube jeden z jeho vrcholů, na němž je krásně vidět, že když se chce, tak to jde i v roce 2012. Žádné silácké kecy, hezky šlapavá muzika bez zbytečného klišé, které by poslech znechutilo, výborný Eric Adams, sem tam opět vykouknou hrdinské klávesy, dokonce i baskytara vrchního principála tu pracuje spíš ve prospěch celku. Přesně takhle si to představuju, a kdyby v takové kvalitě byl i zbytek desky, rozhodně bych byl spokojený. Podle mého nejlepší kus na “The Lord of Steel”.

Nahrávka se přehupuje do druhé půle s valivou “Black List”, která není jen nejdelší na albu, ale podobně jako “Touch the Sky” také jedna z nejlepších. Velice slušnou laťku drží i šlapavá “Expendable” s výbušným refrénem a výpravná “El Gringo”, jež rovněž patří k tomu nejzajímavějšímu, co “The Lord of Steel” nabízí, především sloky se opravdu povedly. Střed alba je zcela jasně nejsilnější a právě tyhle čtyři songy – “Touch the Sky”, “Black List”, “Expendable” a “El Gringo” – jsou podle mě jediné, které budou mít trochu delší životnost.

Závěrečná dvojice není vyloženě zlá, ale opět jde s kvalitou poněkud dolů, zvláště to platí o “Annihilation”, která je obyčejným průměrem. “Hail, Kill and Die” je o něco lepší než “Annihilation”, ale rozhodně se nedá tvrdit, že by na závěr přinesla něco osvěžujícího.

Manowar nahráli počin značně nevyrovnaný – od velice dobrých songů až po kousky, u nichž má člověk chuť spáchat sebevraždu. Nicméně i tak jsem přesvědčen, že se jedná o krok správným směrem, neboť v případě “Warriors of the World” a “Gods of War” jsem měl chuť blinkat 75 % hrací doby. “The Lord of Steel” je po čase opět v pohodě poslouchatelná nahrávka Manowar. Pokud z ní navíc vyhodíte polovinu songů, dostanete výborné EP. Přesto jsem stále skálopevně přesvědčen, že Manowar rozhodně mají na to, aby natáčeli mnohem lepší desky. Určitě by jim prospěl alespoň ždibíček nadhledu, ale nejsem zase natolik naivní, abych si myslel, že je tohle reálné, proto nezbývá nic jiného, než doufat, aby příště všichni bohové osvítili Joeyho DeMaia natolik, aby skládal jen songy typu “Touch the Sky” nebo “El Gringo”.

Manowar

Další názory:

Dlouhých 16 let Manowar trvalo, než poskládali dohromady kolekci písní, která je první poslouchatelnou od dob “Louder Than Hell”. Po předchozím podprůměrném “Warriors of the World” a naprosté hovadině “Gods of War” je “The Lord of Steel” slušnou deskou, která sice má své mouchy, ale když vezmu v potaz, že mé očekávání bylo na bodu mrazu, tak se pánové pochlapili a vytáhli se s albem, za které se nemusí stydět. Manowar se zaplaťpánbůh vykašlali na orchestrální experimenty, zaměřili se na údernost jednotlivých písní a díky tomu většina nových songů slušně odsýpá. Na novém albu zásobují posluchače hymnickými refrény, ne úplně špatnými riffy a klasickou baskytarou mistra DeMaia. Takhle to má být. Borci si sice mohli sice odpustit utahanou nudu ve formě kýčovité “Righteous Glory”, která album zbytečně zpomalí, nebo závěrečnou zbytečnost “Hail, Kill and Die”, které se dobrých nápadů nějak nedostalo, ale nedá se svítit. Palby jako titulní rychlovka “The Lord of Steel”, nesmírně chytlavá “El Gringo” či nakopávající “Manowarriors” jsou písně, které mají dobrou atmosféru, a po dlouhé době jsem si s americkými bojovníky dokonce zanotoval. Nečekal jsem nic a překvapivě jsem dostal tři čtvrtě hodiny solidního hrdinského metalu, který mě docela baví, takže v tomto ohledu jsem vlastně spokojený.
Kaša

Nejkoženější kapela světa se po letech rozhodla vydat desku, která není kompilace ani živák, ale skutečné album plné nové hudby. Jelikož jsem na jejích starších počinech takřka vyrůstal, novinku “The Lord of Steel” jsem si nemohl nechat uniknout, i když má očekávání rozhodně nebyla nijak vysoká. Co jsem však dostal, je tři čtvrtě hodina solidního heavy metalu, proti jehož kvalitě jednoduše nelze nic namítat. Basa Joeyho DeMaia je elektrizující, vokály Erica Adamse jsou výborné a občasná sóla od Karla Logana přinejmenším příjemná. Kapele se povedlo několik opravdu povedených “nakopávaček”, mezi nimiž je například bojovná “Manowarriors” či “Annihilation” se skvělým dlouhým sólem. Většina alba se však odehrává v pomalejším rytmu a i to kapele sluší. Hymnická “Righteous Glory” či dobrodružnější “El Gringo” se na desce jistě neocitly náhodou. I přes důstojnost materiálu však nelze najít menší či větší problémy, které přinejmenším zamrzí. Předně jde o délku, album totiž ke konci začíná trochu nudit. To je ostatně problém, který u Manowar nemám zdaleka poprvé. Problémem číslo dva je kýčovitost, která z “The Lord of Steel” teče proudem. Ta se však stala téměř poznávacím znamením Manowar, a tak by byla vlastně hloupost jim ji vyčítat. Netřeba dalších rozborů, “The Lord of Steel” americkým bojovníkům ostudu jednoduše neudělá.
Zajus

Zajímala by mě úroveň materiálu, který “bohové pravého metalu” sami prohlásili za natolik špatný, že je třeba ho komplet vyhodit do koše. Asi to musela být velká hrůza, jestliže má být album “The Lord of Steel” kvalitní nápravou. Ne, že by tam nebylo několik docela povedených kousků – na Manowar a jejich styl, kterého se roky a roky drží -, ale není jich dost a zbytek desky je patetický, plytký a nudný i na mě. Leccos bych jim odpustil, mám je z historických důvodů pořád docela rád, ale co je moc, to je moc. Že je hudba prvoplánově líbivá a přetékající pseudohrdinským patosem, to je pro mě ok. Potíž tohoto díla ovšem je, že líbivá minimálně z půlky stopáže ani není. Jen nuda, šeď a křečovitý kýč přesluhujících řekněme legend… Nicméně takovou “Annihilation” bych bez váhání zařadil do playlistu toho nejlepšího od Manowar. Ale je to málo. To i na “Gods of War” bylo zajímavých momentů víc.
Ellrohir

Recenze

Linkin Park – Living Things

Komentáře: 2
Linkin Park - Living Things
Země: USA
Žánr: alternative rock
Datum vydání: 20.6.2012
Label: Warner Bros. Records / Machine Shop Recordings

Tracklist:
01. Lost in the Echo
02. In My Remains
03. Burn It Down
04. Lies Greed Misery
05. I’ll Be Gone
06. Castle of Glass
07. Victimized
08. Roads Untraveled
09. Skin to Bone
10. Until It Breaks
11. Tinfoil
12. Powerless

Hodnocení:
Zajus – 7,5/10
H. – 6,5/10
Kaša – 6/10

Průměrné hodnocení: 6,7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Asi se nespletu, když prohlásím, že Linkin Park slyšel někdy v životě každý, kdo alespoň na chvíli zapnul jakékoliv rádio či hudební televizi. Svým debutovým albem vyzdvihli nu-metal na vrchol popularity, a i když prodejnost jejich alb od té doby vždy jen klesala, na jejich jméno se nikdy nezapomnělo. Přežili napjatě očekávané druhé album a i přes jeho úspěch se následně vydali prozkoumávat velmi odlišné hudební světy. Na třetím albu “Minutes to Midninght” již kompletně opustili nu-metalovou škatulku a důkladně prozkoumali jak svou rockovou, tak popovou stránku. Ani zde však nezůstali dlouho a donedávna nejnovější počin “A Thousand Suns” z roku 2010 tak operoval na poli experimentální elektroniky (experimentální v rámci možností slavné kapely s milióny fanoušků). Před vydáním novinky “Living Things” kapela prohlašovala mimo jiné, že album bude méně odvážné než jeho předchůdce, ovšem že v žádném případě nejde o návrat k nu-metalu. Jak už to tak bývá, pravdivá jsou obě tvrzení, ovšem jen částečně.

Je to však dva roky staré “A Thousand Suns”, ze kterého si novinka bere nejvíce. Jistě vás to napadne již v úvodu první skladby “Lost in the Echo”, který tvoří výhradně elektronika, a i když ta své postavení nepřepustí žádnému nástroji po celou dobu, struktura písně prozradí, že se zde kapela v mnohém inspirovala vlastní minulostí. “Lost in the Echo” totiž plyne v klasickém formátu střídání sloky a refrénu, který Linkin Park na svém posledním albu často odmítali. I závěrečné přitvrzení, Shinodovo agresivní rapování a řev Chestera Benningtona svým způsobem připomíná skladby ze slavného debutu. První píseň je energická, rychlá a každopádně zábavná.

Druhá “In My Remains” se od své předchůdkyně skladatelsky v mnohém liší, její zvuk ovšem zůstává podobný. To je ostatně jednotící prvek celé desky, díky čemuž zní uceleně a ne jako roztříštěná sbírka písní. V důležitější roli také konečně uslyšíme kytary a k mému překvapení i baskytaru, ovšem žádné sólující orgie nečekejte. První polovině písně dominuje Bennington a z naprostého hudebního minimalismu (kdy zpívá jen za doprovodu tepajícího kopáku) ji vynese až do poměrně intenzivního refrénu. V roli “uklidňovače” se do skladby vmísí Shinoda a nutno podotknout, že mu to jde výtečně. Tuto úlohu ostatně nemá poprvé (skvělé jí splnil například v “Blackout” z minulého alba) a jde o jedno z mála míst, kde jeho zpěvu nemám co vytknout.

“Burn It Down” jistě již znáte, jde totiž o první singl, který kapela uveřejnila před vydáním alba. Strukturou odpovídá druhé “In My Remains”, kytara je zde ovšem degradována do pouhého přisluhovače v refrénu. Shinoda navíc místo uklidňujícího zpěvu svým rapem píseň spíše nakopne. Na první poslech šlo o poměrně velké zklamání, ovšem čas ukázal, že ani třetí skladba nedělá Linkin Park ostudu. Vrchol alba má však teprve přijít. “Lies Greed Misery” patří do té škatulky nevyzpytatelných písní, které klamou tělem. Rap v jejím začátku je hodně agresivní a spolu s popovým refrénem bych skladbu zařadil spíše někam do podzemního tanečního klubu. Zajímavé věci se ovšem začnou dít v poslední minutě, kdy Benningtonovo “You did it to yourself” vygraduje do energické bomby s agresivní kytarou v pozadí. To je ta tvář Linkin Park, kterou na minulém albu zcela opoměli, a troufnu si říci, že se zde kapela opravdu vrátila ke svému debutu a k době, kdy při poslechu závěru “A Place for My Head” mohl spokojeně pokývat hlavou kdejaký otevřenější metalista.

Po tak povedeném závěru ovšem přirozeně musí trpět následující skladba a tato kletba dopadla na “I’ll Be Gone”. Je to škoda, protože nejde o špatnou píseň. Kráčí v šlépějích hitovek jako “What I’ve Done”, staví na silném refrénu a nenápadných smyčcích. Po “Lies Greed Misery” však vyznívá poněkud fádně. Podobně dopadá i “Castle of Glass”, která je křehčí a hlavní pěveckou roli zde poprvé přebírá Shinoda. Na rozdíl od “In My Remains”, kde jsem jeho hlas chválil, zde však musím kritizovat. Shinoda zní bezbarvě, s písní bojuje, jako by ani nebyla psaná pro něj. To se ostatně zdůrazní, když se k němu přidá Bennigton, který zní výrazně líp.

Pošramocenou bilanci alba však přichází zachránit “Victimized”. S pouhou minutou a tři čtvrtě hrací doby je až zarážející, kolik nápadů do ní Linkin Park stihli nahustit. Je to navíc nejtvrdší píseň alba a dost možná i nejtvrdší píseň Linkin Park vůbec. Skvělou práci zde odvádí agresivní bicí a cosi, co zní jako počítačem protažená sólující kytara. Po “Victimized” ovšem nastává stejný problém jako po “Lies Greed Misery”. Linkin Park jednoduše opět vytvořili velmi silnou skladbu, po které následující “Roads Untraveled” zní nevýrazně. Je to škoda, protože mezi pomalejšími písněmi je “Roads Untraveled” jistě nejlepší.

Následující dvojice skladeb se může pochlubit zcela rozhodující rolí elektroniky. Zatímco “Skin to Bone” zní jako počítačem protažená balada (a dává tak lehce připomenout na skvělou poslední desku The Mars Volta), “Until It Breaks” je převážně hip-hopová píseň postavená na extrémně výrazných basách (subwoofer si ji jistě užije). Instrumentálka “Tinfoil” pokračuje v myšlenkách, jež Linkin Park započali již na albu “Meteora” písní “Session”, aby po minutě plynule přešla k závěrečné “Powerless“. Skladba, kterou si kapela vybrala jako druhý singl, je podle mě krokem špatným směrem. Nemohu se totiž smířit s Benningtonovým frázováním, které zní v několika místech jednoduše mimo. Po několika posleších se vše sice usadí a skladba již za uši netahá, ovšem přesto je právě “Powerless” spolu s “Castle of Glass” nejslabší písní alba.

Novinka Linkin Park je jistě rozporuplné album, jak se ostatně dalo čekat. Pánové vyspěli a místo nu-metalových hopsaček tvoří mnohem dospělejší hudbu, ve které má hlavní roli elektronika. V porovnání s rozvážným “A Thousand Suns” je “Living Things” rychlé a energické album, které po předchůdci podědilo zejména zvuk a směřování některých skladeb. Na druhou stranu je na “Living Things” znát návrat ke starým zvykům a album by tak mohlo potěšit i fanoušky, kteří kapelu s posledními alby zavrhli. Linkin Park si vytvořili svůj vlastní zvuk, který album sjednocuje. Proto všechny kytary znějí počítačově, stejně jako bicí. Baskytara je nevýrazná a mnohdy zcela chybí. Nevím, jak u Linkin Park probíhá psaní hudby, ovšem vsadil bych boty, že otěže třímá čím dál více dvojice Shinoda–Bennington. Zda je to dobře, již posoudit nedokážu, “Living Things” je však každopádně nejdospělejším albem kapely a nebýt několika slabších skladeb, bylo by i tím nejlepším.

Další názory:

Upřímně vám řeknu, že si stále nejsem tak úplně jistý, jak se k “Living Things” postavit. Na jednu stranu uznávám, že je výsledná podoba desky určitě lepší, než jsem očekával, ani nezastírám, že se v jejím průběhu objeví některé opravdu zajímavé a dobré momenty; na druhou stranu tu ovšem stále zůstává fakt, že i přesto není “Living Things” jako celek nějaká velká výhra, a pokud bych album neslyšel, určitě by se nedalo tvrdit, že bych prošvihnul něco zásadního. Nicméně se “Living Things” určitě dá poslouchat a jako nepříliš náročný společník i funguje. Pokud vezmu potaz, že Linkin Park jsou už dnes normální rádiová kapela, pak nahrávka vlastně dopadla ještě docela dobře, jelikož je přece jenom lepší slyšet z rádia věci jako “Burn It Down” než to, co se tam objevuje normálně. Jako vrchol bych vyzdvihl za sebou jdoucí nesourodou dvojici “Castle of Glass” a “Victimized”. Celkově je to docela slušně odvedená práce.
H.

Nechci působit jako někdo, kdo chová k Linkin Park nějaký odpor, zášť a novinku si k hodnocení vybral jen proto, aby ji mohl pošpinit. Kdepak, první dvě alba považuju za skvělé nahrávky, které jsem na přelomu základní/střední školy sjížděl dnes a denně několikrát za den. “Minutes to Midnight” mi zase oproti prvotině a “Meteora” přišlo vyzrálejší, popovější a pořád skvělé. Na minulém “A Thousand Suns” se to nějak zlomilo. Zapojení elektronických elementů nepovažuji dodnes za dobrý nápad, ale budiž, stalo se. “Living Things” je v tomto ohledu naštěstí o trošku méně “novátorské” a více rockové, ale pořád to není úplně ono. “Burn It Down” je povedená rocková rádiová pecka a podobné měřítko snese dobrá polovina skladeb. Najde se bohužel několik zbytečných kousků, které celkový dojem těžce sráží, jmenovitě například “Lies Greed Misery” a úplný průser v podobě “Skin to Bone”, takže v celkovém důsledku zanechá “Living Things” pachuť průměrné nahrávky.
Kaša

Recenze

Spineshank – Anger Denial Acceptance

Napsat komentář
Spineshank - Anger Denial Acceptance
Země: USA
Žánr: alternative metal
Datum vydání: 19.6.2012
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. After the End
02. Nothing Left for Me
03. Anger Denial Acceptance
04. I Want You to Know
05. Murder Suicide
06. The Endless Disconnect
07. I Am Damage
08. Ploratio Morbus
09. Everything Everyone Everywhere Ends
10. The Reckoning
11. God Complex (Anger)
12. Motive Method Opportunity (Denial)
13. Exit Wounds (Acceptance)

Hodnocení: 5/10

Odkazy:
facebook

Neuvěřitelných devět let je tomu, co vyšlo doposud poslední album amerických alternativních metalistů Spineshank. “Self-Destructive Pattern”, tak se tenkrát jmenovalo a na autora tohoto článku muselo počkat ještě další tři roky, než dostalo šanci ukázat se mu v plné síle. Neuvěřitelný náboj a tempo z něj čišely do všech stran a já si tehdy říkal, zda bude další placka také tak nadupaná. Tenkrát jsem samozřejmě netušil, že se Spineshank rozpadnou a po chvíli zase dají dohromady, že jim bude produkce dalšího alba trvat tak šíleně dlouho a že to nakonec nebude tak horké, jak jsme tehdy možná očekávali. Ale popořadě.

Jak bylo výše nastíněno, Spineshank se v roce 2008 skutečně rozpadli a nějakou chvíli to vypadalo, že se reunionu a logicky zároveň i dalšího alba už nikdy nedočkáme. Pak ale povolily ledy a bylo oznámeno znovuspolčení a práce na novém materiálu. Početná fanouškovská základna tehdy zaplesala, ve zdrženlivějších z nás však začal hlodat červík pochybnosti. Upřímně řečeno musím říci, že oprávněně. Výroba “Anger Denial Acceptance” trvala déle, než je zdrávo, a na výsledném mixu je to bohužel dost znát.

První fackou, která posluchače uhodí do tváře, je vážně minimalistická kvalita nahrávky. Vše zní jakoby zastřeně a z dálky, takže výsledný dojem evokuje koncertní pozici za zvukaři a ještě někde za sloupem. To by nemuselo zase tak vadit, horší je, že odposledka zvuk “zhrubnul” a není tak čistý. Netvrdím, že se jedná o vyložené mínus, ale z předchozích nahrávek jsem byl zvyklý na kvalitní a nezkreslený sound, kterého se mi tady satanžel nedostává. Z hlediska techničnosti se tady není absolutně o čem bavit, protože “Anger Denial Acceptance” je jako vystřižené z konfekčního metalcorového katalogu. Ani po několika posleších jsem nebyl schopen narazit na jakýkoliv vyloženě nový nebo zajímavý kytarový riff, vyhrávku nebo melodii, která by měla tu moc odrazit se od země a dostat danou písničku do vyššího stavu poslouchatelnosti a znovupřehratelnosti. Alespoň že Jonny Santos (frontman) se (hlasově, nikoliv proporčně, pašík jeden) nezměnil. Pořád dokáže křičet jako za mlada a s čistými vokály to také není tak zlé. Opět zde ale vyvstává problém jakési zastřenosti a navíc je zpěv oproti zbytku nástrojů poměrně zeslabený, takže mu místy není vůbec rozumět. Ne, že by stálo za to sledovat texty, protože v případě Spineshank hrají tyto spíše druhé housle.

Možná to tak nemusí zatím vypadat, ale “Anger Denial Acceptance” se od svých předchůdců liší více, než je zdrávo. Hodně se zhrublo (popsáno výše) a zároveň (ač to může znít paradoxně) zpomalilo. Ano, energie dávkovaná ve velkých porcích, na kterou jsme byli minule zvyklí, se vytratila neznámo kam a růžky vystrčí jen v několika vzácných momentech během pár (asi dvou) písní. Refrény, které byly vždy silnou zbraní Spineshank, jsou nyní zatlačeny do pozadí a plní spíše funkci jakési vaty, aby se neřeklo (naštěstí na pár výjimek).

Pokusím se vypíchnout alespoň několik zajímavých písní, protože popisovat všechny by bylo mrhání časem. Singlovka “Nothing Left for Me”, ke které se někde kolem povaluje i video, zahraje na melancholickou notu a jako jedna z mála disponuje alespoň trochu funkčním refrénem a chytlavou melodií. Pravděpodobně nejrychlejší kousek “Murder Suicide” sází na kytarový efekt a docela mu to i vychází. Najednou už jsme v polovině alba a přichází “The Endless Disconnect”, kterou považuji za jeho vrchol. Nejedná se skladatelsky o nic neočekávatelného nebo kulervoucího, ale alespoň trochu připomíná Spineshank z dob dávno minulých a navíc zaujme hned na první pokus. Závěr patří trojici písní “God Complex (Anger)”, “Motive Method Opportunity (Denial)” a “Exit Wounds (Acceptance)”, které na sebe vzájemně navazují a budí dojem komplexnější skladby plné přechodů a změn tempa. Poslední jmenovaná, “Exit Wounds (Acceptance)” je z nich nejdelší a nejzajímavější.

Očekávání byla velká, výsledek neuspokojující. “Anger Denial Acceptance” je tuctové album, které si pustíte pětkrát a už se k němu nevrátíte, protože nebudete mít žádný důvod. Po tak dlouhé odmlce by se snad dalo leccos odpustit, ale pokud budou Spineshank pokračovat příště v podobném duchu, budeme tady mluvit o dalším nevyužitém a promarněném potenciálu a zbytečném reunionu. Škoda.

Recenze

Dying Fetus – Reign Supreme

Napsat komentář
Dying Fetus - Reign Supreme
Země: USA
Žánr: death metal
Datum vydání: 19.6.2012
Label: Relapse Records

Tracklist:
01. Invert the Idols
02. Subjected to a Beating
03. Second Skin
04. From Womb to Waste
05. Dissidence
06. In the Trenches
07. Devout Atrocity
08. Revisionist Past
09. The Blood of Power

Hodnocení:
Ježura – 8,5/10
Mortalis – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
facebook / twitter

Američany Dying Fetus jsem vždy podvědomě řadil do té skupiny kapel, které jsou na můj vkus trochu moc brutální. Jenže pak jsem při brouzdání po YouTube takřka omylem narazil na klipovku “Your Treachery Will Die with You” a rázem se mi rozsvítilo, představy o přemrštěné brutalitě padly a od té doby kapelu vedu jako tvůrce řádně ostrého, ale pěkně od podlahy budovaného death metalu, který dovede zaujmou zdaleka nejen tím, že poslech může slabším povahám způsobit krvácení z uší…

Jenže jak jsem se do novinky “Reign Supreme” pustil vyzbrojen pouze dobrým dojmem z jedné skladby, několika prvním poslechům následovalo docela slušné zklamání. Pár dobrých riffů jsem sice v tom marastu rozpoznat dokázal, ale z celkového pohledu mi “Reign Supreme” připadalo stejně prvoplánově brutální a přitom nekonečně nudné, jako moje prvotní představy o hudebním projevu kapely. A tak jsem si desku pouštěl stále dokola jako kulisu při práci, abych dal uším příležitost na tu řezničinu přivyknout, jenže můj názor ne a ne doznat změny, já se musel ke každému dalšímu protočení vyloženě přemlouvat a už už to vypadalo, že to milí Dying Fetus pěkně odskáčou.

Jenže pak jsem si řekl, že tahle to přeci nejde, vypnul všechny internety a ničím nerušen a plně soustředěn jsem si dopřál další kolečko. A najednou jako bych poslouchal úplně jinou desku – brutalita sice zůstala, ale ten bordel bez pravidel byl ten tam a na jeho místo nastoupil excelentní starosvětský death metal, který na mě opravdu zabírá. Těch pár dobrých riffů, které jsem odhalil již dříve, nikam neuteklo, ale místo toho je doplnil nespočet dalších, které zafungovaly s minimálně stejnou razancí, zato však v několikanásobné šíři. Zkrátka a jednoduše, co se riffů týče, “Reign Supreme” je přehlídka toho, co si pod pojmem death metalový riff představuji, a není tedy žádný div, když prohlásím, že tyhle riffovací orgie musí bez výjimky každého death metalového fanouška přinejmenším uspokojit.

Jenže kdyby celé album tvořil jeden riff za druhým, asi by to nebylo úplně ono, i kdyby byl každý jeden z nich sebelepší. Dying Fetus se ale naštěstí podařilo trefit ten správný poměr mezi zastoupením riffů a dalších kytarových hrátek, kterých je na “Reign Supreme” přítomna rovněž pěkně početná řádka. Všelijaké prstolamy, vyhrávky, sólíčka… je jich dost na to, aby celek zpestřily, oživily a dodaly mu koňskou dávku posluchačské atraktivity. No, a když to vše ženou vynikající bicí a spodní frekvence jistí rovněž velmi zdařilá baskytara, není se tu moc o čem bavit.

Toliko k dílčím jednotlivinám a nyní bych chtěl pohovořit o faktorech, které utvářejí tvář alba jako celku. A začneme u zvuku. Jak už jsem zmínil v úvodu, ani zdaleka se nemohu označovat za znalce tvorby Dying Fetus, ovšem když jsem si v uplynulých dnech jen tak pro srovnání pustil pár skladeb z předchozí desky “Descent into Depravity”, nabyl jsem dojmu, že oproti ní zní “Reign Supreme” méně čistě a ostře. Možná je to jen dojem, ale zdá se mi, že novinka sází naopak na špinavější zvuk, který i přes zdánlivě menší ostrost plošně drtí a mně osobně sedí o něco více než ten, kterým se honosí deska předchozí (čímž nechci říct, že by byl špatný – obzvlášť když jsem “Descent into Depravity” ani pořádně neposlouchal).

Další zajímavostí je přístup, který Dying Fetus vyznávají k uplatňování jednotlivých nástrojových linek. Jak známo, kapela čítá pouhé tři členy a v této sestavě vystupuje i naživo. Je tedy potěšující, že “Reign Supreme” prakticky neoperuje s vícero kytarovými linkami skládanými přes sebe (a pokud ano, je tak činěno velmi nenápadně). Popravdě jsem si takového momentu na celé desce všiml snad jen dvakrát a v obou případech se jednalo o nikterak dlouhé pasáže. Na zbytku sedmatřicetiminutové stopáže je potom jasně znát, že tady nejde o žádné mixážní puzzle – buď se riffuje, sóluje, nebo něco mezi tím, a pokaždé je to dost hutné, než aby to potřebovalo jakkoli přiživit. Musím říct, že tenhle poctivý oldschoolový přístup mi přijde mimořádně sympatický.

Dalším pozoruhodným momentem je způsob, jakým Dying Fetus pracují s tempem a rytmikou. Není ničím výjimečným, když se death metalová skladba drží jednoho, povětšinou středního tempa a rytmus se mění jen tehdy, když skladba dojde k refrénu, přechodu nebo něčemu takovému. Neříkám, že je na tom něco špatně a stejně tak neříkám, že to jinde nefunguje na výbornou, ovšem Dying Fetus se neštítí páchat rytmické i tempové veletoče v omezeném prostoru jediné skladby a já jsem za to neskonale vděčný – je to totiž další z faktorů, které přispívají k neutuchající atraktivitě celého materiálu. Kdo totiž desku nezná nazpaměť, většinou se nechá příslušnou změnou překvapit a tomu nelze, než zatleskat.

Než ale nad deskou vynesu konečný a především stručný ortel, chtěl bych poukázat ještě na dvě zajímavosti. I přesto, že Dying Fetus bezpochyby patří k čelním představitelům mimořádně ostrého až brutálního death metalu, několik momentů na “Reign Supreme” naznačuje, že se nebojí začlenit do svého repertoáru i v rámci žánru kapánek netradiční prvky. Mluvím tady hlavně o mimořádně dlouhých, podezřele melodických a na každý pád skvělých sólech, které mě v závěrečných dvou skladbách zaujaly už při prvních posleších. V závěru alba mi rovněž neunikl náznak jakési hypnotické atmosféry, kterou bych od takové kapely rozhodně nečekal. A jelikož mám všelijaké experimenty rád, obě tyto skutečnosti mě velmi potěšily, protože opět přispívají k potenciálu, který se v “Reign Supreme” skrývá.

Jaké tedy čerstvá novinka Dying Fetus je? Je brutální, nekompromisní a pestrá, přičemž její nápaditost neubíjí přílišná délka. Sice je potřeba jí věnovat pár soustředěných poslechů (anebo ne a je to jenom můj problém), ale když tak učiníte, nebudete litovat. S čistým svědomím tedy mohu “Reign Supreme” označit za naprosto excelentní death metalový počin, který by opravdu neměl vynechat žádný příznivec tohoto žánru, a věřím, že se najde i nemálo těch, které “Reign Supreme” přesvědčí, jaké zážitky může poctivý a našlapaný death metal nabídnout. A kdo ví, třeba za nějakou dobu zjistím, že je 8,5 bodu pro takový nářez pořád málo…

Další názory:

Na novou fošnu od Dying Fetus se lze dívat ze dvou různých úhlů pohledu. Skalní fanoušek, který zná jejich předchozí tvorbu beat od beatu, v ní najde přesně to, co má rád. Nekompromisní riffy dokonale sedí se zabijáckými kopáky, a celou tuhle smrtící zvukovou vlnu podtrhává jak jinak než k dokonalosti dovedený growl. Na druhou stranu se kapela pořád neplácá v tom stejném rybníčku a hudebně postupuje do experimentálních vod různých melodií. Tím pádem skladby nesplývají v jednu velkou patlanici podobných riffů a variací na jedno téma. Právě naopak, celé CD je velmi dobře čitelné a může pobavit i člověka, co doposud nepřišel této muzice na chuť.
Mortalis

Recenze

Fear Factory – The Industrialist

Napsat komentář
Fear Factory - The Industrialist
Země: USA
Žánr: industrial metal
Datum vydání: 5.6.2012
Label: AFM Records / Candlelight Records

Tracklist:
01. The Industrialist
02. Recharger
03. New Messiah
04. God Eater
05. Depraved Mind Murder
06. Virus of Faith
07. Diffrence Engine
08. Disassemble
09. Religion Is Flawed Because Man Is Flawed
10. Human Augmentation

Hodnocení: 6/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

S Fear Factory je to jako na houpačce. Lepší alba střídají slabší a vzhledem k tomu, že tenhle vzorec je na jejich tvorbu aplikovatelný od dob “Obsolete”, tak bych papírově neměl od “The Industrialist” čekat kdovíjaké zázraky, ale já mám pro tuhle industriální mlátičku slabost, a proto jsem tak nějak doufal, že se nové album povede. Bohužel jsem hned po prvním poslechu musel přiznat, že osmý studiový zářez Fear Factory nijak nevybočuje z šedého průměru slabších desek, jako byly svého času “Transgression” či “Digimortal”. Před vydáním novinky bandu opustili, či byli odejiti, Gene Hoglan a Byron Stroud, přičemž se jedná o obrovskou škodu, protože oba jmenovaní svým nástrojům vládnou víc než mistrně, a přestože odchod Strouda na první poslech není tak patrný jako ten Hoglanův, tak se rozpadla asi ta nejsilnější sestava, která se kdy ve Fear Factory sešla. Místo Strouda se na “The Industrialist” chopil baskytary kytarista Dino Cazares a bubeníka nahradil bicí automat, kterého programoval John Sankey – ten se nakonec stal novým bubeníkem.

Každý, kdo už někdy slyšel Fear Factory, si může udělat úplně jasnou představu, jak “The Industrialist” zní. Trošku škarohlídsky by se dalo říct, že všechna alba v jejich diskografii znějí v podstatě stejně s tím, že jediný rozdíl, který způsobí, že se ze špatné desky stane povedená je, zda mají jednotlivé songy takový tah na branku, aby na ploše nějakých padesáti minut nezačala deska nudit, což je u takhle úzce vyprofilovaného hudebního zaměření úkol nelehký. Na posledním “Mechanize” se sešly povedené skladby ověnčené skvělými sekanými riffy, vynikajícími bicími mistra Hoglana a dokonce Burton C. Bell byl v dobré formě, a to jak v ostřejších, tak melodičtějších pasážích. Na “The Industrialist” je všechno v tomto ohledu v naprostém pořádku. Strojově přesná rytmika a riffování s industriálním odérem a občas se do toho vloží svým nezaměnitelným melodickým zpěvem Burton. Bohužel se ve druhé polovině alba ukazuje, že desce docházet dech, skladby samy o sobě nejsou vyloženě špatné, ale díky určité kolovrátkovosti je dost obtížné je od sebe nějak oddělit a zabránit tak pachuti nezáživné hudební koláže, u jejichž poslechu jsem se nebavil a nedokázal udržet pozornost.

Nebyli by to Fear Factory, kdyby se na album nedostalo několik opravdových pecek, které “The Industrialist” sice nedotáhnou až do vítězného finále, ale alespoň díky nim kapela neskončila někde v půlce trati. Hned na první poslech mě zaujala úvodní “The Industrialist”, která má o něco pomalejší rozjezd, ale o to intenzivněji pak působí ve zbytku své šestiminutové stopáže. Parádní sekaný riff, dvoukopáková palba a charakteristický Burton C. Bell jsou taková poznávací znamení, že nemáte šanci si Fear Factory s nikým splést. Přiznám se, že jsem měl docela strach, když jsem se před vydáním dočetl, že bicí obstará automat, protože i když jsou alba, na kterých to poznat nejde a občas to atmosféře pomůže (což by se dalo čekat do jisté míry u Fear Factory, jejichž bicí vždy zněly dost počítačově až mechanicky), tak se nejedná o žádný průser, jako byl svého času například u “Remains” od Annihilator. Je fakt, že Genea Hoglana ani Dannyho Herreru, který do toho v kapele mlátil ještě před ním, nic nenehradí a třeba v práci s činely je to sakramentsky poznat, tak bych i přesto toto neviděl jako důvod proč album odstřelit, že se z něj vytratila lidskost a podobné žvásty, jak jsem kdesi četl.

Další peckou je jako první singl uvolněná “Recharger”, která je typickou koncertní tutovkou a skladba se ihned zařadí mezi největší hity skupiny. Agresivní sloky postavené na jasném a úderném škrkaném riffu a nasraným Burtonem, který se v refrénu změní z uřvané bestie v melodického anděla, jsou největší devízou písně. Zrovna v “Recharger” se refrén velice povedl a dlouho jsem si ho cestou do práce po ránu prozpěvoval. Totéž platí o odlehčené “New Messiah”. Přestože jsem o druhé půlce alba mluvil o jako relativně slabší či nezáživnější, tak se našla jedna výjimka, a sice “Disassemble” s parádní rytmikou. Naopak jako naprostý krok vedle hodnotím závěrečnou industriálně ambientní “Human Augmentation”, kterou jsem při asi deseti posleších nikdy neslyšel pořádně do konce. “Final Exit” z “Mechanize” – jo, to byl panečku závěr; tohle je spíš utrpení.

Snažil jsem se vyzdvihnout ty lepší stránky alba, protože když se to vezme kolem a kolem, tak ono není zas tak moc co kritizovat. Technicky je všechno vyšperkované na jedničku s hvězdičkou, typický cover nepřekvapí ani neurazí a řada skladeb má dost hitové ambice. Věřím, že mnoho posluchačů bude “The Industrialist” velebit jako další z řady povedených alb této legendy. Ale vzhledem k tomu, že skladby nefungují při poslechu jako celek, což nečiní “The Industrialist” o nic povedenějším albem než posluchačsky přístupnější “Digimortal” a nedotažené “Trangression”, tak nemůžu při hodnocení sáhnout výš než pro průměrné hodnocení.

Další názory:

Ne, že by se mi “The Industrialist” nelíbilo, to ne, ba právě naopak, samotné jednotlivé skladby jsou super – muzika opravdu řeže, rytmika je mechanicky přesná, atmosféra chladně odlidštěná a industriální, občas ji pročísne čistý vokál Burtona C. Bella – přesně tohle já od Fear Factory očekávám. Má to ovšem jeden malý háček – zatímco jednotlivě songy fungují, dohromady jako téměř padesátiminutová deska to už takovou sílu nemá. Na svědomí to má fakt, že je “The Industrialist” nahrávka poněkud jednotvárná, díky čemuž již tak ve své polovině začíná malinko nudit, byť ve svém jádru není špatná. V podstatě se mi “The Industrialist” líbí, ale toto docela nepříjemné negativum mu dost ubírá na kreditu. Jinak ale více než slušná práce. Vrcholem je pro mě osobně poslední regulérní pecka “Disassemble”.
H.

Poslední album “Mechanize” představovalo ze strany Fear Factory jasný návrat do formy a možná i proto jsem několik prvních poslechů “The Industrialist” doslova protrpěl. U Fear Factory mám zásadní problém s nedostatkem originality. Zdá se, jako by Dino před dvaceti lety vymyslel jediný riff, a ten od té doby nesmí chybět v žádné jeho skladbě. Náznaky opakování se se na “The Industrialist” objevují také ve zpěvu, některé linky jako by pocházely z předchozího alba a změny proběhly jen na úrovni textů. Když však přenesete přes srdce skutečnost, že se Fear Factory opravdu nikam neposunuli, a to ani o píď, zjistíte, že “The Industrialist” není úplně špatné album. Nelze mu upřít šikovné proplétání chytlavých refrénů s precizně dávkovanou agresí, ani jisté náznaky hutné atmosféry. Líbí se mi jak odlehčenější písně (“Virus of Faith”), tak i tvrdší skladby (“Difference Engine” se svým skvělým nástupem budiž nejlepším příkladem). Nevadí mi ani závěrečná “Human Augmentation”, i když ve skutečnosti ji většinou nedoposlouchám do konce. Na famózní “Final Exit”, jež skvěle uzavírala album “Mechanize”, však tento čistě ambientní pokus nemá. Fear Factory se zasekli v kruhu, a přestože tentokrát jsem jim to ještě sežral, příště už bych chtěl slyšet něco trochu jiného.
Zajus

Recenze

John 5 – God Told Me To

1 komentář
John 5 - God Told Me To
Země: USA
Žánr: instrumental rock / country / flamenco
Datum vydání: 8.5.2012
Label: 60 Cycle Hum / Rocket Science Ventures

Tracklist:
01. Welcome to Violence
02. Beat It [Michael Jackson cover]
03. Ashland Bump
04. Killafornia
05. The Castle
06. The Hill of the Seven Jackals
07. Noche Acosador
08. The Lust Killer
09. The Lie You Live
10. Creepy Crawler

Hodnocení:
Zajus – 8/10
Kaša – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7,75/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Sólovou kariéru Johna 5 jsem ignoroval kvůli jeho předchozímu působení v kapele Marilyna Mansona. Obával jsem se totiž, že pokud v Mansonově hudbě ukazuje vše, co umí, nebylo by na jeho sólové desce co poslouchat. Jeho přechod k Robu Zombiemu byl takříkajíc změnou z bláta do louže a důvodů k poslechu jeho sólovek o moc nepřibylo. Je to tedy až jeho šesté album “God Told Me To”, u kterého jsem se přiměl k poslechu. Byla to ovšem chyba čekat tak dlouho, Johnovy schopnosti jsou totiž úplně jinde, než bych čekal.

“Gold Told Me To” je především velmi rozmanitá deska kloubící technickou zručnost se schopností napsat písničku, jež se dobře poslouchá. V předchozí větě je pak důležité hlavně slovo “rozmanitá”, protože takové množství nálad (a v menší míře i stylů) by Johnovi mohli závidět i velikáni sólové kytarové hudby. Album otevírá industriální “Welcome to Violence”, která hned z kraje rozjede nekompromisní metalovou jízdu. Její hlavní riff by se neztratil ani v hudbě Ministry, sóla, která se s ním střídají, pak hraničí s technickou extází. Na rozdíl od písní následujících jde v “Welcome to Violence” hlavně o předvádění síly, je to proto nejrychlejší skladba alba a její umístění hned na začátek může být trochu zavádějící.

Pokud “Welcome to Violence” nerozbila moje představy o Johnově hudbě, druhá “Beat It” to udělala zaručeně. Jak název napovídá, “Beat It” není Johnova vlastní tvorba, nýbrž cover stejnojmenné písně Micheala Jacksona. Není náhoda, že si John 5 vybral právě ji, v jejím nitru se totiž schová proslulé sólo Eddieho Van Halena. Kromě zvýraznění rytmické kytary a nahrazení Jacksnova hlasu kvílící kytarou se John 5 velmi přesně drží originálu a nejvýraznější změnou je tak povedené rozšíření Van Halenova sóla, jež tak v Johnově verzi částečně proniká do refrénu v závěru skladby. Cover “Beat It” není popravdě ničím originálním, ostatně v kytarové verzi ho hrál například Steve Vai, ovšem i tak funguje dobře.

Dalším dílkem do skládačky zvané “God Told Me To” jsou akustické skladby ve stylu španělského flamenca. Nejsem zrovna příznivcem podobné hudby, ovšem byla to právě akustická část alba, jež mě k němu přilákala. Sám John 5 se prohlásil, že právě tyto akustické prvky jsou pro něj zcela nové. Akustických skladeb jsem na albu napočítal přesně pět. Každá má vskutku unikátní náladu, některé jsou pomalejší a dojemné, ovšem nechybí ani rychlejší kusy. Kupříkladu pátá “The Castle” je se svou nesmírně složitou technikou stránkou opravdu povedená. Jemnější nálady naopak zajišťují poslední dvě písně alba, “The Lie You Live” a “Creepy Crawler”. První zmíněná navíc využívá povedené elektrické kytary, ovšem ve velmi nenápadné a takříkajíc podřadné roli. “Creepy Crawler” je pak ideální pro závěr alba, je postavená na tesklivé melodii, takříkajíc hraje na city a vyvolává touhu si album pustit znova od začátku. “Noche Acosador”, asi jediné opravdu plnohodnotné flamenco na albu, se pak třpytí jako drahokam. Sólo v její druhé půli je pak krásnou ukázkou spojení skvělého v kusu s velkým talentem. Abych však jen nechválil, musím zmínit také “Ashland Bump”, první akustickou píseň, na níž při poslechu alba narazíte. Nevím proč, ovšem na rozdíl od svých kolegyň jednoduše nefunguje. Možná je to až příliš “levnou” melodií, ovšem je to jediná skladba alba, jež si časem začala koledovat o přeskočení.

Dostáváme se tak konečně k poslední trojici skladeb. Všechny vycházejí z podobného konceptu jako úvodní “Welcome to Violence”, ovšem s výjimkou písně “Killafornia” se již kompletně oprošťují od vlivu industrial metalu a staví hlavně na melodiích. V mnoha ohledech se dají přirovnat k tvorbě již zmíněného Joe Satrianiho, který také dokáže ze své kytary vyloudit velmi melodické písně. Na pomyslný Olymp John 5 vystoupá v šesté “The Hill of the Seven Jackals”, která, ač začíná poměrně tvrdě, v sobě nese jedno z nejlepších sól letošního roku. “The Lust Killer” je z poslední trojice nejemotivnější, využívá i akustické kytary a (stejně jako skladby předchozí, ovšem v největší míře) znatelného elektronického podkladu.

“God Told Me To” je album plné překvapení. Pokud pominu skutečnost, že od kytaristy Marylina Mansona a Roba Zombieho bych v žádném případě nečekal takto duchaplnou tvorbu plnou skvělých kytarových kudrlinek, je zde ještě samotná rozmanitost alba, jež mě překvapuje i těší stále dokola. Pokud bych se měl dopustit poněkud nefér srovnání a postavit “Gold Told Me To” proti posledním albům Satrianiho, Gilberta či dokonce Loomise, vyšel by z toho John 5 vítězně. Zmíněná alba jsou totiž ve všech případech excelentními ukázkami práce talentovaných kytaristů, ovšem postrádají duši a emoce, které naopak ve skladbách jako “The Lust Killer” či “Creepy Crawler” v žádném případě nechybí. John 5 si mě získal hned při prvním seznámení a s “God Told Me To” stvořil velmi zajímavé album. Zda je to výjimka, či zda takto dobře zní jeho celá sólová tvorba, se plánuji přesvědčit co nejdříve. “God Told Me To” mi ovšem vystačí na ještě velké množství poslechů.

Další názory:

John 5 se svými sólovými alby celkem úspěšně boří předsudek, že instrumentální kytarová alba jsou vlastně nudné počiny, na kterých se toho příliš zajímavého neděje. Tenhle borec je jednou z mála výjimek a nejen na “God Told Me To” ukazuje, že jeho potenciál zůstával po celou dobu jeho působení vedle Marilyna Mansona nevyužit a o jeho kompozičních schopnostech ani nemluvě. Novinka “God Told Me To” vychází z minulých počinů, snad jen ubylo industriálních vlivů, přibylo akustiky, a kde bylo potřeba, se přitvrdilo. Třeba hned v úvodní palbě “Welcome to Violence” se jede v rychlém industriálním tempu, které je atakováno sólovými výpady Johna 5. Celkem překvapivě pro mě působilo zařazení coveru Jacksonovy “Beat It”, ale mé původní obavy, že tohle nemůže dopadnout dobře, se vytratily hned po prvním poslechu a John 5 se s touhle peckou popral víc než dobře, zpěv je šikovně nahrazen kytarovým kvílením, a i když fenomenální sólo z pera Eddieho Van Halena zůstalo nepřekonáno, tak se jedná o zajímavé osvěžení desky a přidává to na její rozmanitosti. Co jsem na předchozích deskách Johna 5 nemusel, byly akustické skladby, někdy i s vlivem country, ke kterému taky došlo. Na “God Told Me To” naopak působí tyto skladby nenásilně a nenarušují celkovou atmosféru desky, opravdu jsem se při jejich poslechu dobře bavil. Při hodnocení sice nemůžu sáhnout po vyšší známce, než jakou bych udělil mému nejoblíbenějšímu “Songs for Sanity”, ale to nemá vůbec žádný vliv na to, že “God Told Me To” je povedená deska.
Kaša