Země: USA Žánr: thrash metal Datum vydání: 18.11.2016 Label: Blackened Tracklist: Disc I: 01. Hardwired 02. Atlas, Rise! 03. Now That We’re Dead 04. Moth into Flame 05. Dream No More 06. Halo on Fire Disc II: 01. Confusion 02. ManUNkind 03. Here Comes Revenge 04. Am I Savage? 05. Murder One 06. Spit Out the Bone Hrací doba: 77:29 (37:13 / 40:16) Odkazy: web / facebook / twitter

„Hardwired… to Self-Destruct“. Událost, na kterou se čekalo dlouhých osm let. Přestože Metallica již dlouhé roky není v pozici, z jaké by udávala směr tvrdě kytarové hudbě, jako tomu bylo v 80. letech a na začátku 90. let, tak je každé její album považováno za jednu z největších události daného roku. Sice už to vypadalo, že se z dlouho oddalovaného počinu stane takové druhé „Chinese Democracy“, ale nakonec se fanoušci dočkali a 18. listopadu tak vyšlo jubilejní desáté album největší metalové kapely všech dob.

Metallica sice během těch osmi let nijak nezahálela, nedá se ovšem říct, že by její aktivity od dob vydání „Death Magnetic“ v roce 2008 byly přijaty s nadšením. Kolaborace s Lou Reedem jménem „Lulu“ bylo vším jen ne přísunem dobré hudby a dodnes na něj nahlížím jako na přešlap, jehož jediné opodstatnění je v tom, že si Metallica prostě a jednoduše chtěla zajamovat s Lou Reedem. Koncertní film „Through the Never“ byl rovněž takový nedodělek, který nefungoval ani jedním směrem. Nejedná se o plnohodnotný koncertní záznam a už vůbec ne o film, který by táhla nějaká nosná dějová linka, takže když se někdy koncem loňského roku začalo mluvit o tom, že se americká čtveřice nachází ve studiu, byla má očekávání na střízlivé úrovni.

Nechápejte mě zle, miluji Metallicu. Mám rád jak klasické počiny z thrashmetalového období a stejně tak si moc rád poslechnu „Černé album“ a dvojici „Load“ a „Reload“ z 90. let. A přijde mi, že James Hetfield s Larsem Ulrichem jako by nevěděli, kterým směrem se na novince vydat. „Hardwired… to Self-Destruct“ není tak křečovitým pokusem o oprášením oldschoolové slávy, jako bylo svého času „Death Magnetic“, nicméně nejedná se ani o hardrockovou nahrávku s košatým zvukem ve stylu „Load“. Jednotlivé skladby v několika případech evokují pozdější tvorbu legendy z Bay Area, nahrávka je ale celá mířena spíše na fanoušky starší tvorby kvůli staromilsky metalovému zvuku.

Když už jsem nakousl zvuk, tak jsem rád, že můžu říct, že to není totální průser ve stylu „Death Magnetic“. Greg Fidelman, jenž dohlížel na nahrávání a album mixoval, odvedl v rámci možností dobrou práci. Dokážu si totiž představit, že ego-maniaci James a Lars do výsledného produktu zasahovali v dosti velké míře, takže fakt, že je na „Hardwired… to Self-Destruct“ ke slyšení basa Roba Trujilla, je skoro malý zázrak. Kytary jsou nazvučeny hutně, syrově a bicí jsou vytaženy do popředí tak, aby byl slyšet každý Larsův úder. Jeho hra je sice úsporná (čti: nudná) ve stylu klasické bum-čvacht šablony a jeho nejlepší forma je dávno pryč, nicméně i přesto si nedokážu představit, že by do sestavy měl zapadnout na jeho místo někdo jiný.

Co zamrzí, je, že se do tvorby „Hardwired… to Self-Destruct“ nijak výrazně nezapojil Kirk Hammett. Kecy o ztrátě telefonu s veškerými zaznamenanými nápady ať si strčí za klobouk. Jakkoli je jeho hra na posledních albech spíše takovou údržbovou sázkou na jistotu, tak umí pořád vystřihnout dobré kytarové sólo a občas z něj vypadne i skvělý riff („My Apocalypse“ z „Death Magnetic“). Novinka je tak vůbec prvním albem od dob debutu, kde není Kirkovi přiznán jakýkoli autorský vklad.

Největší nevýhodou „Hardwired… to Self-Destruct“ je, jak už je u Metallicy na pozdějších albech zvykem, předlouhá stopáž. Opravdu nechápu smysl natočit jednou za osm let album, na nějž se musí za každou cenu nacpat všechny nápady, které taťuldové během dlouhé doby vysypali z rukávu. James Hetfield je dobrým skladatelem a mistrem na psaní kytarových motivů, ale jejich občasné natahování některým skladbám vyloženě škodí a zejména na druhém disku se nachází výplně víc, než bych si ke své vlastní spokojenosti přál. Základní verze nahrávky trvá celých 77 minut a nutno říct, že to lepší je nacpáno na prvním kotoučku, díky čemuž je celistvý dojem díky slabému druhému disku srážen.

Začněme tedy chronologicky od toho nejlepšího, co „Hardwired… to Self-Destruct“ nabízí. Tedy od prvního disku. Titulní rychlovka „Hardwired“ je učebnicovou thrashovou palbou, kterou jsem od Metallicy už snad ani nečekal. Chytlavý kytarový riff, bublající basa a Kirkovo povedené sólo jsou natěsnány do tří minut a i díky přesně frázujícímu Hetfieldovi se jedná o velmi údernou a na úvod překvapivou věc. Následuje drobná sázka na jistotu v podobě „Atlas, Rise!“. Svižnější sloky střídají pomalejší refrén s dobrou melodií a občas se ukáže Hammett s nějakou tou kytarovou výplní. V době zveřejnění jsem ji ze tří uvolněných singlů považoval za nejslabší, ale během těch několika týdnů jsem si na ni navykl a nemám s ní problém.

To nejlepší z celého dvojalba přichází s dvojicí „Now That We’re Dead“ a „Moth into Flame“. Prvně jmenovaná je střednětempá záležitost se zpěvným refrénem a povedeným ústředním kytarovým motivem. Nenudí ani na vteřinu a stala se pro mě nejsilnějším momentem celé novinky. To „Moth into Flame“ je věc, kterou bych si dokázal s trochou rezervy představit na starších albech. Kytarový riff je jedním z těch nejlepších, jaké si Hetfield pro novinku schoval, a heslovitá vokální linka do něj pasuje jedna báseň. Potěší četné změny temp, díky nimž se „Moth into Flames“ stává jakýmsi prototypem toho, jak by to mohlo vypadat na ploše celé placky a Metallica tak mohla slavit vítězství.

„Dream No More“ je silně ovlivněna 90. léty a cítím z ní náladu „Load“ říznutou stoner metalem ve stylu Corrosion of Conformity. Právě v této písničce mi vadí ten klasicky metalový zvuk, díky němuž trochu zaniká její zadumaná atmosféra, a myslím, že psychedelickým vokálem říznuté sloky by v jiném kabátku měly ještě větší grády. První disk uzavírá „Halo on Fire“, která se tváří zprvu jako čistokrevná balada, v refrénu se ovšem přitvrdí a v druhé polovině už se v dynamickém metalovém rytmu spěje do vzdáleného konce. Ten by mohl přijít o dvě minuty dřív, protože Kirkova sóla v druhé polovině lehce nudí a Larsova nezáživná hra jakbysmet, ale úplně špatná kompozice to není. Vzdáleně připomíná „Bleeding Me“ z „Load“, na její laťku však nestačí.

Druhý disk je oproti tomu prvnímu pozadu kvůli absenci většího rozptylu nálad a změn temp. Při prvních posleších jsem měl pocit, že poslouchám jednu nekončenou skladbu. Časem jsem je od sebe pochopitelně začal dělit, ale trojice „ManUNkind“, „Here Comes Revenge“ a „Am I Savage?“ jsou dle mého názoru totální tuctovky. Záležitosti, pro něž mělo zbýt místo maximálně mezi bonusy na třetím disku deluxe edice. „Here Comes Revenge“ spolu s „ManUNkind“ vzdáleně připomínají „Černé album“, oběma jim ovšem chybí lehkost a samozřejmost, s jakou tehdy Metallica vytvořila dnes již legendární desku. „Here Comes Revenge“ bych možná byl ochotný vzít na milost kvůli Hetfieldově vokální práci. Jeho hlas zní nejen v této písni pořád dost silně a přesvědčivě, ale na „Am I Savage?“ i ta nejmenší pozitiva hledám velmi obtížně, což je prostě špatně.

To „Confusion“ a „Murder One“, která vznikla jako posmrtná pocta Lemmymu, jsou z druhé placky jednoznačně silnější písně. „Confusion“ nikam nespěchá, díky Hetfieldovu povedeném refrénu si mezi mými oblíbenci místo našla a hodně se mi líbí Hammettovo sólo. „Murder One“ se valí jako parní válec, a přestože jsem si avizované uctění památky frontmana Motörhead představoval více ve stylu této britské legendy, tak je to jeden z top momentů druhé poloviny „Hardwired… to Self-Destruct“. Závěrečná „Spit Out the Bone“ je další thrashmetalový kvapík. Hodně čerpá z odkazu starých alb z 80. let a musím říct, že i přes sedmiminutovou hrací dobu je tohle jedná z písní, která baví od začátku do konce. Ačkoli Metallice tuhle pózu žeru jen tak napůl, tak uznávám, že pořád umí složit klasickou vypalovačku, jež u mě vyvolává spokojený úsměv na tváři.

Nikdy jsem se netajil tím, že jsem se na „Hardwired… to Self-Destruct“ těšil. A to hodně. Jestli jsem z výsledku spokojený? Jen částečně. Je to v několika ohledech obtížná nahrávka. Vyžaduje víc času než „Death Magnetic“, ale obsahuje řadu hodně podařených kompozic, které patří k tomu nejlepšímu, s čím Metallica přišla od vydání „Load“ („Moth into Flame“, „Now That We’re Dead“). Bohužel trpí klasickým neduhem dvojalb. Je příliš rozvláčné a místo toho, aby Metallica vydala jednu placku o hrací době jedné hodiny, která by byla plně dostačují a svým dopadem daleko intenzivnější, tak tady máme alba dvě. Jedno velmi silné a druhé ve výsledku zcela průměrné. Zklamání? Taky, nicméně pozitivní dojmy ve mně převládají.