Archiv štítku: USA

Spojené státy americké

Shroud Eater / Dead Hand – split

Shroud Eater / Dead Hand - split

Země: USA
Žánr: sludge metal
Datum vydání: 21.11.2016
Label: Southern Druid Records

Hrací doba: 11:59

Odkazy Shroud Eater:
web / facebook / bandcamp

Odkazy Dead Hand:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dewar PR

Dnes budeme pokračovat v našem nepravidelném seriálu o splitkách nepříliš známých skupin. Tentokrát si vezmeme na paškál dvě sludgové záležitosti ze Spojených států amerických, které samy sebe nazvaly Shroud Eater a Dead Hand. A hned mohu předeslat, že se jedná o poměrně příjemnou nálož hutných těžkých riffů.

Začněme u toho (trochu) lepšího, za což v tomto případě považuji stranu „Destroy the Monolith“, již mají na svědomí Shroud Eater. Shroud Eater je trio pocházející z Miami na Floridě, přičemž je zajímavé, že dvě třetiny sestavy tvoří něžnější pohlaví. Na kytaru hraje Jeannie Saiz a na baskytaru Janette Valentine, které zpoza bicích jistí Davin Sosa. Venku prozatím mají jednu řadovku „ThunderNoise“ (2011) a několik ípíček.

Něžnější pohlaví však nutně neznamená něžnou muziku. „Destroy the Monolith“ je parádně mazlavý sludge / doom, který kope docela zodpovědně. Skladbu táhne kupředu především výborný ústřední riff, z něhož lze díky sympatické zašpiněnosti a zemitosti cítit i vliv stoner metalu. Povedené jsou i táhlé vokály, o něž se obecně dělí všichni tři členové. Docela by mě zajímalo, jestli hlavní pěveckou linku skutečně obstarává bubeník, jak mi to připadá, anebo jestli holky mají až takovýhle chraplák. Ale to je nakonec šumák, protože stěžejní je, že „Destroy the Monolith“ funguje velmi dobře. Nestydím se říct, že mě to baví, a na základě tohohle tracku mám docela chuť si pustit i další věci Shroud Eater.

Kolegové Dead Hand z Georgie již mají sestavu početnější (pět človíčků), ale co do dlouhohrajících desek jsou na tom stejně – aktuálně se nacházejí na čísle jedna. Jejich debut nese název „Storm of Demiurge“, vyšel v roce 2015 a jen tak mimochodem má docela pěkný přebal.

Hudebně Dead Hand také nejsou špatní, jen jejich „Guaiacol“ nepůsobí jako něco extra kvůli sousedství skvělého „Destroy the Monolith“. Což je vůči Dead Hand možná trochu nefér, ale takové jsou mé pocity. Jinak ale ani oni svému žánru ostudu nedělají. Je to solidní standard, nic zvláštního nebo extra výlučného (i když to lze vlastně říct i o Shroud Eater), ale poslouchá se to vcelku pohodově a několik slušných motivů písničce upírat nejde. Také potěší několik klávesových ruchů v pozadí.

Celkově vzato se jedná o slušné splitko, kam obě kapely poslaly povedené příspěvky. Není to tak dobré, aby člověk pocítil potřebu si sedmipalec zpoza oceánu objednat. Kdybych však na placku narazil v nějakém blízkém distru za dvě kila, klidně bych si to vzal… i když se to asi nestane vzhledem k místu vydání a (ne)známosti interpretů.


Uškumgallu – Rotten Limbs and Dreams of Blood

Uškumgallu - Rotten Limbs and Dreams of Blood

Země: USA
Žánr: black metal
Datum vydání: 15.8.2016
Label: Vrasubatlat

Tracklist:
01. (—)
02. Rotten Limbs
03. In Tombs of Lust
04. Morbid Seed and Spiritual Entrails
05. Dreams of Blood
06. Monolith Dementia

Hrací doba: 43:47

Odkazy: –

Američtí Uškumgallu jsou jedna z několika kapel labelu Vrasubatlat, v jehož čele stojí R. F., kterého také podezírám, že je ústředním autorem hudby nejen zde, ale i v dalších spřízněných projektech. Chlap evidentně nemá o nápady nouzi, ale ty na mě prozatím působily dostatečně poutavě, a tudíž má smysl si Uškumgallu, Urzeit, Dagger Lust, Serum Dreg nebo Triumvir Foul někdy pustit. Někoho snad naláká i hudebníkova účast ve známých Ash Borer, ale vězte, že „Rotten Limbs in Dreams of Blood“ a vůbec všechny ostatní kapely Vrasubatlat nabízejí poněkud jiné porce hnusu.

Přirovnání ke konkrétním kapelám dokáže práci ulehčit, ale v případě Uškumgallu mám problém. Jistou spřízněnost cítím možná tak s americkými Arizmenda nebo Kuxan Suum, tedy skupinami z okruhu Crepusculo negro / The Black Twilight Circle. Ono samotné fungování kapel okolo Vrasubatlat mi model Crepusculo negro (a vůbec dalších podobných kruhů, legií apod.) připomíná tím, jak si pár hyperaktivních hudebníků v čele s magorem největším navzájem vypomáhá v x projektech. Ale tím bych přirovnání rychle utnul.

Je-li pro někoho black metal v prvé řadě o atmosféře, tak Uškumgallu, jak už sám název „Shnilé údy a sny o krvi“ napovídá, vytvářejí trýznivé a zvrácené vize. Čehož ale kapela dosahuje trochu jinak než by někdo možná čekal. Úvodní setkání může navodit trochu jiný dojem, ale pomalá tempa a disharmonické vybrnkávačky jsou tu především tím pomyslným kořením, takže jakmile se prokoušete úvodní skladbou, můžete se těšit, že vás „Rotten Limbs“ praští drátem přes koule. Ono zhnusení, splín a depréze tedy nejsou příliš podobné tomu, co si na člověku občas rádo pošmákne ve tři ráno za bezesné noci, ale spíše si to představuji jako něco, čemu by čelil nějaký protagonista „Silent Hillu“ s rezavou tyčí v ruce. Ano, deprimující beznaděj zdejší tóny a rytmy definuje, ale je tu taky dost slušná porce natlakovaného násilí vedeného ani ne tak vůči sobě jako proti oněm démonům. Katarze jak vyšitá.

„Rotten Limbs and Dreams of Blood“ je variabilní deska ve smyslu, že základní jednoduchý recept představuje s každou písní jinak. A každá skladba s těmi několika málo nápady zachází výborně. Uplácat sedmi-až-devítiminutovou skladbu ze dvou, tří riffů je podle mého názoru, který dost pošramotily zástupy třetiřadých kopírek Burzum, opravdu o hubu. Ale světe div se, ono to tady fakt funguje. Nejsou tu motivy, které by mi ve své základní formě odstřelily mozek, ale Uškumgallu jsou velice důvtipní v tom, jak neustále poskytují různé perspektivy toho samého. Nejen proto mi deska přijde dostatečně poutavá. Velkým plusem je i autentičnost a nasazení, s  nimiž jsou výše uvedené emoce předneseny. Vokály jsou prostě zoufalé a vzteklé v tom nejlepším slova smyslu, a posluchači tak umožňují se do hudby lépe vcítit.

Extrémních hlubin či výšin, které jste určitě pocítili s jinými kapelami, Uškumgallu dle mého názoru nedosahují, ale album svůj smysl má. Nebudeme přece poslouchat dokolečka dvacet oblíbených nahrávek, ale občas je proložíme něčím, co nám ty naše oblíbené prožitky a motivy poskytne trochu jinak, ne? To jen tak krátce o desce, která by si asi zasloužila více slov, ale pořád lepší, než kdybychom ji tu neměli vůbec. Zmaru zdar.


Deathstalker and the Warriors from Hell (1988)

Deathstalker III: Nájezdníci z pekla

Země: Mexiko / USA
Žánr: fantasy / adventure

Originální název: Deathstalker and the Warriors from Hell

Rok vydání: 1988
Režie: Alfonso Corona
Hrají: John Allen Nelson, Carla Herd, Thom Christopher, Terri Treas

Hrací doba: 86 min

„Deathstalker I“ je levná béčková hovadina, která je tak hloupá, až je svým způsobem vtipná. Budete-li se na ni koukat s nadsázkou a s trochou upitého alkoholu, lze se u toho mocně pobavit. „Deathstalker II: Duel titánů“ je vesměs to samé, akorát přidává dávku odlehčeného humoru, díky čemuž může být druhý díl zábavný i bez toho alkoholu. Nicméně třetí část s podtitulem „Nájezdníci z pekla“ už je učiněný blábol, jejž nejde omlouvat ani pověstnou formulkou guilty pleasure. Ledaže by to bylo hodně guilty a málo pleasure.

Jedním z problémů „Deathstalker III: Nájezdníci z pekla“ je zcela jistě fakt, že se snaží hrát na trochu serióznější notu, což je u takhle laciné voloviny samozřejmě průser jak poleno. Na rozdíl od jedničky navíc trojka nemá takovou auru roztomilé tuposti. A výsledkem toho jen těžko může být něco jiného než brak. Sice nepopírám, že na několika místech jsem se i tentokrát upřímně zasmál – záklon hlavy a nahlas. Jenže ve trojce je ten smích dost škodolibý a do jisté míry je to obrana před trapností.

Další věc k nasrání je, že se „Deathstalker III: Nájezdníci z pekla“ zbavuje některých příjemných trademarků série. Je to celé takové cudnější a uhlazenější. Nejenže chybí lehké gore jako v jedničce, trojka dokonce skoro rezignuje i na nahotu! Letmo zahlédnete dvoje mini-kozy, pak už se objevuje jen pár cecků v jedné krátké scéně večeře vojáků na hradě, ale jinak… nic.

„Potatoes are what we eat!“

Jestli nějaký trademark újmy nedošel, tak je to opětovně ultimátně hloupoučký příběh. Ano, tušíte správně, opět nechybí zlý kouzelník a princezna, bez toho by to samozřejmě nešlo. Nicméně v předchozích dílech byli záporáci fakt záporáci… ukradli království, princeznu nebo obojí. V „Nájezdnících z pekla“ není nijak řečeno, proč by měl Troxartes vlastně zdechnout bídnou smrtí. Prostě má nějaké území a chce získat všechny části magického šutru, protože velká moc, znáte to, ale jinak mi není jasné, proč by to měl být až takový hajzl. Asi to nejhorší, co za celý film udělá, je, že oživí pár mrtvol.

Horší je ovšem to, že záporáka hraje příšerný kořen. Kouzelník v jedničce byl slizoun jak hovado, ve dvojce to byl sympatický hajzlík… tady je to plešatící fotr s brutálně velkým rypákem. Ale tím bohužel nekončíme. Samotného Deathstalkera opět hraje jiný herec a je ze všech jeho představitelů nejhorší. Nekoná se žádný béčkový odvar Conana jak v jedničce, ani hláškujícího frajírka jak ve dvojce… tady je to takový slušňáček, jemuž tu roli legendárního vrahouna vůbec nevěříte, což je špatně. Dokonce ani ta princezna není zdaleka tak hezká, na tu ze dvojky se nechytá ani náhodou. To už je hezčí Troxartesova holka, u níž se zase divák nedozví, kdo to je a proč tam je. Asi prostě nějaká random buchta. Navíc mě pobavilo, že na konci žádnou z postav ve filmu tahle roštěnka nesere… však no a co, že chrápala s hlavním záporákem a že chtěla umučit Deathstalkera, nikdo se o ni nestará a dokonce s ostatními oslavuje výhru. Ale co si budeme povídat, těch lapsů, různých děr a nepovedených scenáristických kliček by se našlo více.

No, nebudeme to dále prodlužovat. „Deathstalker III: Nájezdníci z pekla“ je nepovedená píčovina, na niž by se měli podívat pouze ortodoxní milovníci filmového braku. Všichni ostatní ruce pryč.


Battle Dagorath – I – Dark Dragons of the Cosmos

Battle Dagorath - I - Dark Dragons of the Cosmos

Země: USA / Švýcarsko
Žánr: black metal / ambient
Datum vydání: 30.9.2016
Label: Avantgarde Music

Tracklist:
01. From the Black Sun’s Fire
02. Phantom Horizons Beyond
03. Return to Gates of Dawn
04. Through the Rite of the Stars
05. Transfixion of the Spheres
06. Psychic Abduction

Hrací doba: 57:45

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Against PR

Myslím, že kdo se zajímá a jen trochu chtěl, se jménem Battle Dagorath už se nejspíš setkal. Cest, po nichž šlo k objevení tohoto projektu dojít, je hned několik. Alba skupiny například svého času byla běžně k sehnání v domácích distribučních kanálech, tudíž si jich našinec mohl lehce všimnout. Nebo jste Battle Dagorath mohli zaznamenat díky tomu, že se do sestavy přidal Christoph Ziegler z Vinterriket. A kdyby vám ani jedno z toho nestačilo, tak minimálně ve stáji Avantgarde Music jste Battle Dagorath zaznamenat mohli; připojili se sem v relativně nedávné době.

Loňské „I – Dark Dragons of the Cosmos“ je ve skutečnosti prvním albem Battle Dagorath, jež pod značkou jmenovaného elitního labelu z Itálie vychází. To je samo o sobě jistou známkou kvality, nicméně zasvěcení věděli již předem, co od nahrávky čekat – starší věci totiž byly dostatečně výmluvnými záležitostmi.

Vše se tváří nanejvýš slibně, tak se radši vraťme na zem. U Battle Dagorath se zdá být vše na svém místě, ale mně osobně muzika téhle skupiny nikdy nepřipadala tak uhrančivá, jak by papírově měla být. A přitom Battle Dagorath hrají přesně to, co mám obecně vzato tuze rád – monotónní atmosférický black metal prošpikovaný ambientem (ještě aby ne, když na klávesy hraje Ziegler). Aby toho nebylo málo, tak se nejedná o pomalejší uspávačku ve středních tempech omílajících tentýž hymnický riff až do zblbnutí. Battle Dagorath se nebojí vyšších rychlostí a na posluchače útočí (i) tlakem. Ne nadarmo se v souvislosti s touto kapelou dost často zmiňují švýcarští Darkspace, k nimž má mezinárodní duo skutečně poměrně blízko, byť jejich nálady nejsou tak chladně industriální. Navrch je vše zalito sympaticky syrovým zašpiněným soundem, což platí i o „I – Dark Dragons of the Cosmos“, ačkoliv novinka není co do zvuku tak mrazivá jako předchozí dvojalbum „Cursed Storm of Ages“ z roku 2013.

Abych to zkrátil, Battle Dagorath prostě hrají dobře, na čemž „I – Dark Dragons of the Cosmos“ nemění zhola nic. Bohužel však hrají jenom dobře. Deska trvá hodinu a poslouchá se docela příjemně, o tom žádná. Jenže k onomu kýženému stavu, kdy se do hlubin hudby bezmezně propadnete a začnete atmosféru hltat všemi póry těla, cosi schází. Předpokládám, že právě něco takového bylo záměrem stvořit (přinejmenším z toho mám ten pocit), tudíž lze misi považovat za… ne přímo neúspěšnou, ale ani ne úspěšnou. Výsledek skončil tak na půli cesty, místy ony síly povznášející mysl do vyšších sfér nesměle probleskují, o jejich skutečném působení však mluvit nelze.

Battle Dagorath - I - Dark Dragons of the Cosmos

Navrch mi na „I – Dark Dragons of the Cosmos“ příliš nesedla kytarová sóla, která jako kdyby tam snad ani nepatřila. Nemohu si pomoct, ale když se ze špinavé kytarové masy protkané ambientem zničehonic vynoří melodické sólo, působí to na mě až nepatřičně. V neposlední řadě je pak nutno zmínit, že pokud by album bylo tak o skladbu kratší, nic zásadního by se nestalo, což také není úplně nejlepší vizitka. A díky jednotvárnosti je vlastně téměř jedno, o jakou píseň by se mělo krátit, za zaručené zachování by případně stála snad jen předposlední „Transfixion of the Spheres“, kteroužto tím pádem lze považovat za vrchol „I – Dark Dragons of the Cosmos“.

Může to vypadat, že se desce dostalo víc kritiky, než by si možná zasloužila. Uznávám, že jsem se v předchozích řádcích soustředil především na negativní stránky „I – Dark Dragons of the Cosmos“. Na druhou stranu ovšem nemá cenu plýtvat superlativy, pokud si je nahrávka jednoznačně nezaslouží. Navzdory všemu řečenému se jistě nejedná o špatnou věc – ačkoliv je přebal „I – Dark Dragons of the Cosmos“ šedivý, sama hudba unylým šedivým průměrem není. Jen není na místě přechvalovat jen ucházející dílko, když se v tomto ranku dají lehce najít mnohem působivější formace.


Injury Reserve – Floss

Injury Reserve - Floss

Země: USA
Žánr: hardcore hip-hop
Datum vydání: 15.12.2016
Label: Las Fuegas

Tracklist:
01. Oh Shit!!!
02. Bad Boys 3
03. All This Money
04. S on Ya Chest
05. What’s Goodie
06. Girl With the Gold Wrist
07. 2016 Interlude
08. All Quiet on the West Side
09. Eeney Meeny Miny Moe
10. Keep on Slippin
11. Back Then
12. Look Mama I Did It

Hrací doba: 42:05

Odkazy:
facebook / twitter

Není nic příjemného trávit hodiny a hodiny v zubní ordinaci. Jde o záležitost časově i finančně náročnou a většinou také bolestivou. Proto se rada, s níž Injury Reserve přišli v názvu své druhé desky, zdá jednoznačně dobrá. Kdo by však čekal album plné hodnotných medicínských doporučení, bude asi těžce zklamán.

Zubařská tematika není Injury Reserve cizí, ovšem ne z důvodu, že by o své zlaté zuby nějak přehnaně pečovali. Trio Steppa J. Groggs, Ritchie with a T a Parkey Corey svůj debut „Live from a Dentist Office“ natočili právě v zubní ordinaci (jak název ostatně dost průzračně napovídá) a stejně jako v případě „Floss“ zde šlo spíše o symbolické spojení než o jakékoli výrazné ovlivnění hudby, jež v tomto depresivním místě vznikla.

„So you want to be a rap star?
You think lyrics and dope beats will really get you that far?
Shit, I wish that’s all that it took
It’s way more than a catchy ass hook“
(Eeny Meeny Miny Moe)

S „Live from a Dentist Office“ získali Injury Reserve nemálo fanoušků, přičemž na „Floss“ z velké části reflektují právě tento rychlý a nečekaný úspěch a dále rozvíjejí nastolenou kombinaci jazz rapu a hardcore hip-hopu, byť tentokrát je to méně „jazz“ a více „hardcore“. Ne snad, že by byl debut bez chybičky a na novince mohla arizonská trojice již pohodlně opakovat zaručený recept na úspěch. „Live from a Dentist Office“ bylo místy hodně těžkopádné a nedomyšlené a jeho zajímavost se tak skrývala spíše ve vokálech než v samotné hudbě, což se s novinkou výrazně změnilo, neboť jde o desku mnohem rozmanitější a experimentálně založenou, o čemž se snaží přesvědčit už úvodní skladba (a první singl) „Oh Shit!!!“. „Oh Shit!!!“ je otvírák jak vyšitý a rozhodně kapele nadělá ostudu svým ostrým refrénem, jenže selhává v úplném závěru, v němž se trojice dopustila jakýchsi hrátek s auto-tunem, přičemž alespoň pro mě se tak ze solidně nastartovaného počinu rázem stane těžko poslouchatelná břečka hodná hitparády Evropy 2.

„Floss“ se však po nejistém počátku rozjede do nečekaných obrátek a tu největší sílu skrývá ve svém středu, kde trůní mocná trojice „S on Ya Chest“, „What’s Goodie“ a „Girl with the Gold Wrist“, přičemž každá skladba na to jde tak trochu odjinud. První jmenovaná patří k nejodvážnějším kouskům na albu, díky samplovanému saxofonu je instrumentálně zábavná, přičemž to hlavní se děje na rovině vokálů. Ty se různě prolínají a vytváří tak kakofonii hlasů, z nichž se nakonec vyklestí komicky vysoký hlásek (dodnes nevím, zda jde o něčí opravdový hlas, či někomu ujela ruka při produkci), jenž s ohromnou rychlostí dokáže v kratičkém vstupu do textu vměstnat „yeah“ rovnou třiatřicetkrát. Netuším jak, ale prostě to funguje. Následná dvojice je pak o dost přímočařejší. „What’s Goodie“ útočí dunivými beaty, zatímco „Girl with a Gold Wrist“ mámí posluchače primitivním a chytlavým kytarovým rytmem. Obě jsou zábavné nejen díky své přímočarosti, pro nahrávku trochu netypické, ale i díky krátké stopáži.

Jenže s mezihrou „2016 Interlude“ se album opět rozmělní a žádný vyloženě bezchybný kus už nalézt nedovedu. Samotná „2016 Interlude“ je moc plytká a nedokáže utáhnout ani dvouminutovou délku, „All Quiet on the West Side“ nudí hlavně pomalým refrénem (byť sloka není vůbec zlá) a „Eeney Meeny Miny Moe“ se ještě jednou pokouší navodit onu chytlavost nejsilnějších skladeb, avšak jen s částečným úspěchem. Závěrečnou trojici pak sice musím pochválit za rozmanitost (od R&B po gospel), ovšem s kvalitou je to všelijaké a místy doslova až nahnědlé.

Pokud je tedy samotné provedení desky přinejlepším nevyvážené, texty jsou na tom velice podobně, byť tu vedle typických chvástavých rýmů najdeme místy i hlubší myšlenky. Mezi nejvýraznější patří „Keep on Slippin“, jež mluví o boji se závislostí na drogách, „Eeney Meeny Miny Moe“ poukazující na rasovou nesnášenlivost či „2016 Interlude“, která se ptá, jak je možné, že Amerika stále řeší témata, jako kam chodí transgender lidé na toaletu, a prezidentské volby vyhrává strach z Islámu. Bohužel se tu najde také pár vyložených přešlapů jako závěrečná „Look Mama I Did It“, jež působí až nevkusně vychloubačně, když se v ní oba rapeři tváří, jako by natočením debutového alba dosáhli ohromného úspěchu, jaký může překonat jen výhra cen Grammy (dost pochybný cíl, musím podotknout).

„Yup, what’s really good
I’m the hottest motherfucker in my neighborhood
Even if I came to yours, I probably would
Ok maybe not if you live in Hollywood“
(What’s Goodie)

„Floss“ vyšlo těsně před Vánoci loňského roku a jako takové se velice snadno dostalo do mnohých žebříčků nejlepších alb posledních dvanácti měsíců. Netvrdím, že by snad bylo špatné, i ty slabší momenty se poslouchat dají a ty silnější jsou prostě skvělé, jenže jeho problémem je ohromná nevyváženost. Myslím, že kdyby měli redaktoři hudebních magazínů více času se s albem seznámit, možná by sklidilo mnohem horší kritiku, protože pod líbivým povrchem se stále skrývá hodně nedostatků, byť oproti debutu je posun pozitivním směrem zřetelný. Injury Reserve tak přinejlepším ukazují, že mají potenciál stát se jednou z nejzajímavějších kapel moderního hip-hopu. Jen si to musí nejdříve odmakat.


Deathstalker II: Duel of the Titans (1987)

Deathstalker II: Duel titánů

Země: Argentina / USA
Žánr: fantasy / adventure / comedy

Český název: Deathstalker II: Duel titánů

Rok vydání: 1987
Režie: Jim Wynorski
Hrají: John Terlesky, Monique Gabrielle, John Lazar, Toni Naples, Maria Socas

Hrací doba: 85 min

Zdroj fotek: IMDb.com

Není to zas tak dávno, co jsme si zde v rámci filmového koutku povídali o kultovní fantasy sračce „Deathstalker I“. Už tehdy jsem vyhrožoval, že články o dalších dílech budou následovat, tak pojďme na to, ať to máme za sebou. Jestli první díl nebyla žádná perla, tak dvojka s podtitulem „Duel titánů“ je naopak perla béčkové videotéky jako svině. Bez ironie!

Série „Deathstalker“ je hezká v tom, že jednotlivé díly na sebe vůbec nenavazují, čili je úplně šumák, jestli jste viděli ten předchozí. Společné jsou jen některé styčné body – fantasy žánr, hloupoučký příběh (zase se jde zabít zlý čaroděj a zachraňuje se princezna), lacinost a spoře oděné nebo rovnou vůbec neoděné dívky na každém rohu. Jinak je ovšem dvojka vlastně samostatný film, jenž se svým předchůdcem nemá společného nic vyjma názvu. Dokonce i samotného Deathstalkera hraje úplně jiný borec – namakaného svalouše s debilním sestřihem vystřídal namachrovaný frajírek, který trousí jednu hlášku za druhou a s radostí by ojel cokoliv, co se mu přiblíží k poklopci. Více než meč používá hubu, a pokud to jde, tak se z problémů snaží radši vykecat.

No, a to je vlastně důvod, proč je „Duel titánů“ mnohem lepší než jednička a zároveň je to nejzábavnější díl ze všech čtyř – vůbec se nebere vážně. Sice výrazně ubylo brutality, takže ve dvojce už nejsou žádné utrhané ruce ani usekané kebule, ale to je vyváženo komediálními prvky a vtipnými momenty, jimiž je „Deathstalker II“ nacpaný po celou dobu svého trvání.

Jako kdyby si sami tvůrci byli vědomi toho, že netočí žádný výpravný velkofilm, ale pekelnou kravinu, tak si z toho aspoň udělali mocnou prdel. Už jedna z úvodních scének, kdy Deathstalker mlátí stráže lopatou a do toho hraje mocně epická muzika, je docela bžunda, ale to je pouze lehký rozjezd. Pak už je to nahláškovaná jízda („To je tvůj meč, nebo jseš tak rád, že jseš se mnou?“) s několika regulérně komediálními vsuvkami jako třeba souboj Deathstalkera s obří zrzavou kudrnatou amazonkou v boxerském ringu. Jo, a nechybí ani zombie scéna na hřbitově!

Hodně zábavné jsou hlavně první dvě třetiny filmu, pak už se ta laťka trochu snižuje, ale vůbec není problém vydržet do konce, protože když nic jiného, s přibývajícími minutami roste kadence obnažených poprsí. V tomto ohledu si dost užije (a vy s ní) představitelka hlavní úlohy, která si střihla rovnou dvojroli trošku tupé princezny a její upírské dvojnice (obzvláště ta má velmi úsporné oblečení). Samozřejmě opět nechybí zlý čaroděj (naštěstí to není takový nechutný slizoun jako v jedničce) ani další zábavné postavičky jako vražedkyně v hodně úsporném outfitu nebo parta buranských žoldáků s exkluzivním portfoliem („…propuštěn Ivanem Hrozným za nadměrnou brutalitu.“).

Deathstalker II: Duel titánů

Jinými slovy řečeno, jedničce se člověk smál, protože byla (nechtěně) směšná. Dvojce se člověk směje, protože je vtipná.

Jinak příběh sám o sobě je samozřejmě opět dost hloupoučký, ale když nic jiného, tak i v tomhle ohledu „Duel titánů“ svého předchůdce překonává. Dvojka totiž aspoň není tak zmatená a divák nemá problém se v ději (z)orientovat. Nakonec lze odpustit i skutečnost, že dvojka – snad kvůli ušetření rozpočtu a natažení minutáže? – bezostyšně vykrádá záběry z jedničky. A ne nějaké nepoužité závěry, ale přímo ty z prvního bijáku. Navíc je sakra poznat, že do toho filmu zrovna nepatří, a dokonce se s tím tvůrci (mimochodem – „Duel titánů“ točil protřelý céčkař Jim Wynorski!) tak nesrali, že je tam vidět i jedna z hlavních postav prvního dílu. Jenže vzhledem k tomu, jak moc je „Deathstalker II“ neseriózní a nevážný, se tomu člověk spíš zasměje, než aby ho to nasralo.

Deathstalker II: Duel titánů

Opět platí, že pokud sháníte kvalitní snímek, tak od tohohle ruce pryč. Jestli si ale chcete odfrknout u něčeho trochu zhovadilého, tak „Deathstalker II: Duel titánů“ může být dobrá volba. Veškerou levnost a infantilnost totiž film dokázal obrátit ve svůj prospěch, takže se u toho dá vážně dobře pobavit, naladíte-li se na správnou vlnu. Jestli nějaký díl ze série „Deathstalker“ stojí za zhlédnutí, je to jednoznačně právě dvojka.


Big Trouble in Little China (1986)

Velké nesnáze v Malé Číně

Země: USA
Žánr: action

Český název: Velké nesnáze v Malé Číně

Rok vydání: 1986
Režie: John Carpenter
Hrají: Kurt Russell, Kim Cattrall, Dennis Dun, James Hong, Victor Wong

Hrací doba: 99 min

Zdroj fotek: IMDb.com

Jména režiséra Johna Carpentera a herce Kurta Russella se na stříbrném plátně protnula mnohokrát. Dokonce tolikrát, že skoro lze Russella považovat za dvorního herce Carpentera. Sice nehrál ve všech jeho nejslavnějších filmech, ale v některých známých klasikách od Carpentera se objevil. A právě o jedné jejich spolupráci si dnes popovídáme.

„Velké nesnáze v Malé Číně“ ovšem nejsou jejich nejznámějším ani nejlepším snímkem, v nichž se tyhle dva potkali – jeden před kamerou a druhý za kamerou. Samozřejmě to není takový kult jako „Útěk z New Yorku“ ani tak atmosférická lahůdka jako „Věc“. Přesto mají „Velké nesnáze v Malé Číně“ svoje nesporné kouzlo. V jádru je to vlastně béčko, ale sakra důstojné a sakra zábavné.

Zčásti je to akční jízda, která je poplatná roku svého vzniku, ale pozor – v tomhle případě to myslím v dobrém slova smyslu, protože 80. léta, všechna čest, byla zlatým věkem akčních bijáků. Carpenter prý vždycky toužil natočit film s bojovým uměním a právě „Velké nesnáze v Malé Číně“ jsou tím kouskem, kde si tenhle sen splnil. A místy je to vidět, protože nechybí množství scén, kde se to mlátí hlava nehlava, a nechybí ani kung-fu bitky.

Nechybí však ani husťácké hlášky a komediální prvky, o něž se dost často – pro někoho možná trochu překvapivě – stará především Kurt Russell. Jeho role ve „Velkých nesnázích v Malé Číně“ není tak drsňácká a ikonická, jako byl Snake Plisken v „Útěku z New Yorku“, napůl je to akční hrdina i komická figurka v jednom, protože tady vlastně hraje echtovního amerického burana. Ale to vůbec není myšleno jako negativum, aspoň je to změna. Film navíc přihazuje i fantasy prvky a stylistku Číny, okolo jejíchž mýtů a magie se to do jisté míry točí – a Čína je malá proto, že se jedná jen o čínskou čtvrť v americkém městě.

Jestli „Velké nesnáze v Malé Číně“ v něčem excelují, tak jistě v tom, že má snímek spád a pořád se tam něco děje. Jedna parádní scéna střídá druhou a odsýpá to přímo pekelně. Poměr mezi zábavnými elementy a akcí se podařilo skvěle vyvážit, druhá jmenovaná složka má sice navrch, ale tak to má být vzhledem k zaměření filmu. Hlavní hrdinové jsou sympaťáci a divák nemá problém jim fandit, zatímco záporáci jsou patřičně cool a nepůsobí směšně. Fantasy prvky to navíc příjemně osvěžují a třeba některé příšerky, které se ve filmu mihnou, se vážně povedly – snad jen škoda, že nedostaly o trochu větší prostor (hlavně chlupatý opičák je suprově ošklivý).

Samozřejmě, hledáte-li umělecký snímek, „Velké nesnáze v Malé Číně“ vám asi moc neposlouží. Příznivce seriózních bude zajímat spíše výše jmenovaná „Věc“, protože, jak už padlo výše, „Velké nesnáze v Malé Číně“ jsou v jádru béčko – ale prostě parádní. Třeba já mám tenhle druh filmů rád, a pokud jste na tom stejně, určitě to stojí za vidění (jestli jste to samozřejmě ještě neviděli). V kinech to sice svého času propadlo (myslím, že trochu neprávem; dost se na tom podepsala horší propagaci), ale na videu se biják později stal kultem. A dle mého názoru právem, jelikož – jak se říká – to má koule.

Velké nesnáze v Malé Číně

Na závěr si ovšem nemohu odpustit jedno postěžování, byť ne přímo vůči tomuhle kousku. Hollywood totiž i nadále potvrzuje svou bezradnost ve vymýšlení nových témat a nesnesitelnou obsesi pro recyklování již vymyšleného. „Velké nesnáze v Malé Číně“ se totiž stanou dalším snímkem, který bude zprzněn do moderního remaku. Příliš informací o něm zatím není a nezjistil jsem jasné info, kdy by měl mít premiéru (ani si ale nejsem jistý, jestli mě to vůbec zajímá), nicméně to vypadá, že by se v něm hlavní roli měl představit Dwayne „The Rock“ Johnson, který prý chce na spolupráci ukecat i samotného Carpentera. Režisér originálu se však na remake údajně netváří dvakrát nadšeně a já ho plně chápu. Tak či onak, být vámi „Velké nesnáze v Malé Číně“ zkouknu dřív, než vám dojem zkurví novodobá předělávka. Klidně vsadím svojí levou kouli, že případná nová verze bude mnohem horší než její předloha.


Aesop Rock – The Impossible Kid

Aesop Rock - The Impossible Kid

Země: USA
Žánr: hip-hop
Datum vydání: 29.4.2016
Label: Rhymesayers Entertainment

Tracklist:
01. Mystery Fish
02. Rings
03. Lotta Years
04. Dorks
05. Rabies
06. Supercell
07. Blood Sandwich
08. Get Out of the Car
09. Shrunk
10. Kirby
11. TUFF
12. Lazy Eye
13. Defender
14. Water Tower
15. Molecules

Hrací doba: 48:32

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Nejsem žádným velkým znalcem hip-hopu (čti: nemám o tom vůbec šajnu) a i to málo, co o něm vím, je určitě špatně. Přesto jsem už leccos naposlouchal a mohu vám povědět, že Aesop Rock je v mnohém unikátní. A když se řekne „unikátní“, nemyslím tím ani trochu „divný“, jak se občas stává, protože na jeho tvorbě není divného nic. Je jedno, jaké album si pustíte, vždy dostanete solidní hip-hop, který se příjemně poslouchám a přitom není tuctové (jak ve vztahu k ostatním albům interpreta, tak i vzhledem k ostatním interpretům). A tak se nabízí otázka, zda to prostě může fungovat i na sedmé desce.

„My first name is a random set of numbers and letters and other alphanumerics that changes hourly forever
My last name, a thousand vowels fading down a sinkhole to a susurrus, couldn’t just be John Doe or Bingo“
(Shrunk)

Aesop v posledních letech získává stále větší pozornost mainstreamových médií, a proto je prvním potěšením, že to jeho tvorbu nijak neovlivnilo. „The Impossible Kid“ je dokonce o něco hůře přístupné než jeho předchůdce, což ale pořád znamená, že vás větší část skladeb bude bavit už na první poslech. Horší přístupnost je však důsledkem něčeho, co se posléze ukáže být hlavní předností alba. Aesop si totiž „The Impossble Kid“ produkoval od první po poslední skladby zcela sám, a když už došlo na hosty, až s pedantickou přesností si ohlídal jejich příspěvky tak, aby do konceptu alba dokonale zapadly. Proto bych se nedivil, kdybyste si po poslechu alba odnesli dojem, že si ho celé Aesop uvařil u sebe ve sklepě a nikoho k němu nepustil, dokud nebylo zcela kompletní. Oněch hostů je ve skladbách nakonec poměrně dost, a i když si to nemusíte uvědomovat, bylo by bez nich „The Impossible Kid“ děravé. Přesto nabízí celý počin jednotnost, jakou jsem na hip-hopové desce už dlouho nezaznamenal.

Dalším dílkem této skládačky jsou texty a zde opět musím vyzdvihnout celistvost alba. Nelze sice mluvit o koncepčním počinu se vším všudy, jednotné téma se však skladbami jasně prolíná. „The Impossible Kid“ je Aesopova osobní zpověď, pohled do umělcovy hlavy, a kdo by čekal mučednické obrazy jako na Ježíšově poslední cestě, překvapí ho relativně „fádní“ myšlenky a vzpomínky docela vyrovnaného člověka, který na vše kouká až s nadlidským nadhledem. Aby však nebyl Aesop přehnaně otevřený, vše halí do svého obvyklého závoje abstrakce a slovních hrátek, který je někdy natolik silný, že není jasné, o čem ten chlap vlastně mluví. I tak jsou mi ale texty velice sympatické a Aesopův „otevřeně-abstraktní“ přístup k poodhalení vlastního nitra na mě působí ve výsledku otevřeněji než obvyklé hip-hopové honění superega.

“You can’t imagine the rush that ensue
When you get three dimensions stuffed into two
Then it’s off to a school where it’s all that you do
Being trained and observed by a capable few“
(Rings)

Hudebně je „The Impossible Kid“ postaveno na energických beatech a hrátkách se syntezátorem. Místy se pak do skladeb vmísí kytara či dokonce beatbox. Díky téměř výhradně elektronickému původu zvuků nezní album tak živě jako jeho předchůdce, absence dalších „skutečných“ nástrojů však vlastně ničemu nevadí, protože se ani tak nudit nebudete. Všemu pak korunuje samotný Aesopův hlas, který je snad ještě silnější, než býval dřív.

Z patnáctiskladbového tracklistu i přes vyváženost vystupuje několik kousků, například singl „Rings“ s překvapivě konkrétním textem pojednávajícím o opuštěných koníčcích. Aesopova flow je v jedné chvíli až neskutečně rychlá, což vynikne zejména, když si pustíte instrumentální verzi skladby a necháte se zaskočit jejím pomalým tempem. „Rings“ oplývá i chytlavým refrénem, což je u Aesopa pořád spíše výjimka. „Dorks“ je instrumentálně skoro až nudná, postavená na primitivním kytarovém motivu, jenže s přidáním zpěvu (tedy vlastně rapu) je vše jinak, ze skladby se stává jedna z nejsilnějších na albu. Za vrchol si pak troufnu označit podivně pojmenovanou „Blood Sandwich“, v níž Aesop vzdává hold svým bratrům v doprovodu velice chytře gradující instrumentální složky. Ani ve své druhé polovině však nahrávka neslábne a obsahuje pecky jako „Shrunk“ (o konfliktu abstraktně se vyjadřujícího umělce s exaktně uvažujícím psychologem), „Kirby“ (s vlezlým refrénem a textem o Aesopově kočce) a „Water Tower“, jež pojednává o nestrannosti a neodvratitelnosti smrti.

Na „The Impossible Kid“ mě tak vlastně baví jedna věc, a totiž že jde o album skutečně umělecké. Já vím, hudba je svou podstatou jednou z forem umění, jenže jen málokterou desku bych si troufl za umění označit. „The Impossible Kid“ takové je, i když to třeba není nejlepší výtvor století, ale „jen“ velice dobrá hip-hopová nahrávka. Ostatně, umělecký je i její obal (vzhledem k žánru navíc dost netradiční) nebo třeba videoklip celé album doprovázející, jenž je vlastně miniaturní napodobeninou Kubrickova „The Shining“. Pokud máte alespoň trochu rádi hip-hop a nevadí vám absence agrese, nového Aesopa si rozhodně poslechněte.

„Life is so unfair, party over here, I’ll be over there“
(Dorks)


Deathstalker (1983)

Deathstalker I

Země: Argentina / USA
Žánr: fantasy / adventure

Rok vydání: 1983
Režie: John Watson
Hrají: Rick Hill, Barbi Benton, Richard Brooker, Lana Clarkson, Bernard Erhard

Hrací doba: 80 min

Fantasy filmy dnes patří mezi ty nejvýdělečnější filmové žánry. Ať si pod tím představíme něco v širším slova smyslu včetně komiksovek, které aktuálně vydělávají jak šílené, nebo klasické fantasy kousky à la „Pán prstenů“. Zdaleka to ale není první a jediná éra, kdy byly fantasy fláky v kurzu. My dnes zabrouzdáme hluboko do minulosti k jednomu oldschoolovému vypalováku z roku 1983…

Nečekejte však od „Deathstalkera“ žádný klenot. Naopak, je to levný béčkový trash jak vyšitý – a to mu s tím béčkem možná ještě fandím. Už samotný příběh je prostinký jak lehká děva. Jsou tu nějaké tři magické předměty (haha), které dohromady majiteli dávají velkou moc (haha) a všechny je chce získat zlý čaroděj (haha) Munkar (vypadá jak slizký plešatý pedofil). Ten zároveň ukradnul království i s princeznou, takže pravý král sedí v lese a pojídá svoje psy. Ehm. Do toho přijde hlavní frajer Deathstalker (svalouš s příšerným osmdesátkovým účesem) – krále nejdřív vyfakuje, ale pak ho úkolem pověří nějaká čarodějnice, která tak napůl vlastní jeden z těch předmětů (další dva má kouzelník), ale tu už borec nevyfakuje a úkol přijme. Zástěrkou, proč se na Munkarův hrad vydat, je velký turnaj, jehož vítěz se má stát kouzelníkovým nástupcem. Haha, no nic…

Jasně, samozřejmě je tupé jak poleno, ale o příběh tam ani moc nejde. Alfou a omegou jsou souboje osvalených borců v kůži a spousta nahatých holek. Kozy a zadky se před kamerou objevují pravidelně a v solidní kadenci (na první prsíčko musí divák čekat jen dvě a půl minuty), a když tam nejsou přímo nahotinky, tak se tam aspoň promenádují holky v hodně úsporných kostýmech. Ne náhodou hraje jednu z hlavních rolí playmate Barbi Benton. Další buchta zas nosí „brnění“, z něhož jí visí kozy (to jsem si fakt nevymyslel). A celé to vypadá jak ze starých videoklipů Manowar (bez ironie).

Možná se ptáte, co je na tomhle bijáku vlastně dobré. Objektivně – vlastně asi nic, v podstatě je to píčovina jak mraky. Ale ty vole, je to tak blbé, až je to v rámci guilty pleasure fakt prdel. Je úplně šumák, že je to strašná slátanina, jednotlivé scény na sebe navazují jen s hodně velkou dávkou fantazie, až to mnohdy ani pořádně nedává smysl. Přesto všechno je to strašná prdel a místy se u toho člověk fakt řeže smíchy.

Třeba scéna večeře na hradě, kde se to všechno řeže hlava nehlava a poprvé se objeví týpek s prasečí hlavou, je fakt k popukání. Hlavně když tenhle prasečák náhodnému kolemjdoucímu utrhne ruku, aby s ní mohl mlátit jiného kořena. To prostě chceš. Docela sympatické je i to, že hlavní frajer Deathstalker není žádný Mirek Dušín a vesměs mu jde taky jen o to, aby si něco nakradl a zašukal si. Víte, jak se říká, že je něco tak blbé, až je to zábavné? Tak tohle je ten případ. Snad až závěrečná scéna souboje Deathstalkera a Munkara je lehce trapné wtf, které už nelze omlouvat ani rokem natočení, ani lacinou produkcí.

Celkově vzato je ovšem „Deathstalker I“ docela prdel. Možná ze mě mluví nostalgie, protože jsem tenhle flák kdysi sjížděl z VHSek, ale i dnes se u toho dá vcelku bez problémů pobavit, když člověk nemá velké nároky, vypne mozek a dá si k tomu trochu alkoholu. Snad i díky vysoké kadenci pěkně tvarovaných nahotinek, sem tam sexuální scéně, sem tam menšímu gore a některým srandovním nápadům (přeměna poskoka na princeznu, výše opěvovaný prasečí borec) to nakonec ubíhá docela příjemně. Ale není sporu o tom, že je to film spíš pro jedince, kteří mají slabost pro béčka, která byla trochu dementní i na poměry 80. let.

Tak či onak, „Deathstalker I“ i přes své nevysoké kvality odstartoval celou filmovou sérii, jež se nakonec vyšplhala na čtyři díly včetně tohoto. Ale o těch dalších si povíme zas někdy příště…


Death Fetishist – Clandestine Sacrament

Death Fetishist - Clandestine Sacrament

Země: USA
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 28.10.2016
Label: Debemur Morti Productions

Tracklist:
01. The Gifted Medium
02. Astral Darkness
03. Voidtripper
04. Netherrealm
05. Beauty from Wretchedness
06. Verbrannt im altem Morast
07. Wreckage of the Flesh
08. Upturneth the Chalice

Hrací doba: 50:24

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Debemur Morti Productions

Matron Thorn je jeden z těch týpků, kteří jsou ve tvorbě hudby sakra aktivní. Na to, že je mu teprve 27 roků, už do světa pustil mnoho desek a mnoho hodin muziky a také má na triku množství různých kapel. Nebudeme si vyjmenovávat vše, zájemci nechť ráčí směřovat své pomyslné online kroky na metalové archivy a tam si příslušný telefonní seznam prohlédnout. Pouze zmíním, že já osobně jsem se s Matronem setkal poprvé prostřednictvím Benighted in Sodom, což – soudě dle počtu vydaných nosičů – asi býval jeho stěžejní projekt.

Ale to už zjevně neplatí. Poslední album Benighted in Sodom, „Monstrously Beautiful Sorrow“, vyšlo už před třemi roky, což je na Matronovy poměry hodně dlouho. V posledních letech je o něm slyšet především díky Ævangelist, jejichž jméno rychle roste – a snad by se dalo říct, že i právem, poněvadž kvalitu ani zajímavost tomuto dvoučlennému projektu (druhým členem je Ascaris z Vlk, Venowl a dříve Velnias) upírat nelze. Tím ovšem Matronovy aktivity rozhodně nekončí, a přestože je kadence nových počinů Ævangelist nemalá, stále mu zbývá dost času a sil na další skupiny. Je ovšem otázkou, zdali má vedle dostatku času a sil i odpovídající dávku invence…

Jistě tušíte správně, že jedním z těch dalších projektů je i Death Fetishist. Podobně jako u Ævangelist se jedná o dvoučlennou formaci, přičemž zde vedle Matrona Thorna působí ještě bubeník Grond Nefarious, jehož dalším nejznámějším působištěm je smečka Panzergod. A nutno dodat, že ani Death Fetishist se s vydáváním neflákají, jelikož už letos stihla vyjít dvě ípka „Whorifice“ a „Lucifer Descending“ (obě v únoru), na něž v říjnu navázala i první dlouhohrající deska „Clandestine Sacrament“.

Snad ani nemá cenu zmiňovat, že Death Fetishist hrají black metal. Je však pozitivní, že je zde cítit rozdíl mezi tímhle a zbylými projekty Matrona Thorna. Samozřejmě, jisté styčné lze minimálně s Ævangelist nalézt, ale na jedno brdo to není, to zas nesmíme křivdit. „Clandestine Sacrament“ je těžko přístupná temnota, která nejen na první, ale i na mnohé další poslechy působí nestravitelně, jen jako stěna zvuku. Tento pocit je výsledkem kombinace hned několika různých faktorů:

Na jednu stranu je „Clandestine Sacrament“ relativně jednotvárnou nahrávkou. Vynecháme-li ambientní kousky „The Gifted Medium“ a „Verbrannt in altem Morast“ (v druhé jmenované jen tak mimochodem hostuje Jürgen Bartsch z Bethlehem), pak se většina alba v obdobném duchu. Na druhou stranu Death Fetishist nehrají jednoduše, triviálně a předvídatelně, mnohé rytmické zvraty jsou i ve vyšších rychlostech relativně nečekané. Díky tomu není úplně jednoduché se v tom orientovat, rozeznávat jednotlivé písně a zapamatovávat si. To se týká hlavně části alba od „Astral Darkness“ po „Beauty from Wrechedness“.

Death Fetishist

Navíc to dodělává skutečnost, že většinou hrací doby prostupují klaustrofobické kytarové vyhrávky, které to celé ještě více zahušťují. A aby toho náhodou nebylo málo, vše završuje poněkud zahuhlaný nečitelný zvuk, v němž to celé trochu splývá. Bez většího povšimnutí tak zůstanou i zajímaví hosté, mezi něž vyjma jmenovaného Bartsche patří D. G. (Misþyrming, Naðra, Skáphe, 〇, Martröð), Doug Moore (Pyrrhon) nebo Mories (Gnaw Their Tongues, De magia veterum, Cloak of Altering, Pyriphlegethon).

Mohlo by se zdát, že čas vše vyspraví a že jakmile deska dostane svůj prostor, materiál se konečně patřičně vybarví. Přesně tohle jsem si říkal také, ale postupem času jsem začal pochybovat, zdali tomu tak skutečně je. Víte, „Clandestine Sacrament“ se mi dostalo do drápů víc jak měsíc před vypuštěním mezi lidi a takřka ihned jsem jej začal naposlouchávat, protože jsem původně chtěl mít recenzi venku před oficiálním datem vydání. Jenže jsem měl stále pocit, že do toho ještě úplně nevidím a že potřebuji další poslech. Album jsem dávkoval pravidelně, ale nyní je konec prosince a pořád mám pocit, že „Clandestine Sacrament“ dostatečně neznám. Jistě, trvanlivost je obecně plus a možnost postupně odhalovat zákoutí desky taktéž, ale všeho s mírou…

Nicméně i navzdory právě řečenému mě baví „Clandestine Sacrament“ poslouchat. Když nic jiného, debut Death Fetishist oplývá krásně zvrácenou temnou atmosférou, jež z toho páchne na sto honů hned od začátku. I přes lehce rozporuplný pocit (zůstává otázkou, jestli to takhle nemá být) se ovšem jedná o záležitost, jíž – stejně jako v případě Ævangelist – nechybí zajímavost i vysoká úroveň. Což lze poznat už jen z toho, že i po onom tříměsíčním boji mě „Clandestine Sacrament“ svým způsobem stále láká a vlastně si dokážu bez problémů představit, že si to koupím. A z tohoto úhlu pohledu si dovolím říct, že Death Fetishist za pozornost stojí, byť není zaručeno posluchačské uspokojení. Ale i ta nervní nejistota, že v tom něco je, ale nevím co a nedokážu na to dosáhnout, je vcelku přitažlivá.