 |
|
Země: USA Tracklist: Hrací doba: 44:29 Odkazy:
|
Zámořští rockeři Green Day jsou jednou z mnoha kapel, které se v minulosti přesvědčily o tom, jak je hudební průmysl nevyzpytatelný a do jisté míry i nevděčný. Jedná se o prostředí, kde se každý úspěch cení zlatem, ale jakékoli klopýtnutí či jen odklon od toho, co zrovna trh žádá, se trestá velmi tvrdě. Green Day se po vydání svého přelomového počinu „Dookie“ přesvědčili o tom, co je to úspěch. Prodejní čísla byla skvělá a poháněni tehdejším chtíčem po neo-punkové hudbě si to trojice kolem Billieho Joea Armstronga směřovala do ranku těch největších kapel. Bohužel pro něj a jeho kumpány následující alba nebyla nic moc a koncem tisíciletí už spíš jen tak paběrkovali pro své věrné fanoušky a nadšence žánru.
V roce 2004 však přišel hluboký nádech a Green Day se dostali do situace, jaká se nepodaří zrovna každému. Album „American Idiot“ bylo ve všech ohledech neuvěřitelným úspěchem a pokud se v období kolem vydání singlu „Basket Case“ mluvilo o Green Day jako o hvězdách, tak po „Americkém idiotovi“ to byly celebrity. Green Day bylo všude plno a znali je i lidé, kteří o rockovou hudbu nejeví v podstatě žádný zájem. Úspěch singlů jako „Boulevard of Broken Dreams“ či „Wake Me Up When September Ends“ poháněl „rockovou operu“ „American Idiot“ vskutku do nemyslitelných výšin, a přestože to s původní punkovou podstatou Green Day nemělo příliš společného, tak minimálně za toto album si zaslouží nesmrtelnost.
Budu se opakovat. Bohužel pro Armstronga, Mikea Dirnta a Tré Coola se od té doby pánové vezou po sinusoidě úspěchů směrem dolů. Díky nabubřelému „21st Century Breakdown“, které bylo prázdné až běda, a hlavně trojici nudných nahrávek „¡Uno!“, „¡Dos!“ a „¡Tré!“ z roku 2012 se jim od té doby nepodařilo dobýt zpět pozici, jíž se těšili v polovině minulé dekády. A jestli se ptáte, zda na tom něco změní novinka „Revolution Radio“, tak vás musím razantně usadit zpět na zem ubezpečením, že nikoli.
Green Day sice natočili album, jímž se snaží navázat na své nejlepší roky a v jistém směru nemá „Revolution Radio“ do „American Idiot“ zase tak daleko, výsledný dojem je ovšem minimálně o třídu horší. Novinka obsahuje několik hodně slušných songů, na nichž je slyšet, že Green Day dospěli v sebevědomou rockovou partu, ale na ploše 40 minut, které byly „Revolution Radio“ naděleny, se toho neděje zas tak moc, abych měl důvod jej poslouchat někdy v budoucnu v celé jeho délce. Je pravda, že Billie Joe Armstrong a spol. nejsou tak afektovaní jako na „21st Century Breakdown“ a ani tak k uzoufání nudní jako na trojici placek z konce roku 2012, ale to ještě neznamená, že by dvanáctá řadovka měla ambice stát se jedním z klenotů jejich bohaté diskografie.
V první řadě ztrácí „Revolution Radio“ body díky své nevyrovnanosti. Jak jsem řekl, obsahuje několik povedených písní, ale stejně tak se dostalo i na vyložené vycpávky, jejichž koncentrace je vyšší, než bych od zavedené skupiny po čtyřech letech čekal. Když začnu od toho špatného, tak se nepovedla kupříkladu čtvrtá položka jménem „Say Goodbye“. Ta je sice aranžérský pestrá a uvolněná pasáž na začátku druhé minuty ji ozvláštňuje, ale jinak je to přesně ten typ písně, jichž trojice z Kalifornie na předchozích třech nahrávkách předvedla dost, a je tak velmi jednoduché na ni zapomenout.
Totéž se dá říct o tuctovce „Youngblood“, stupidní odrhovačce „Too Dumb to Die“, již nezachrání ani Billie ve vcelku úderném refrénu, a koneckonců i nadějné „Forever Now“ ze samého závěru. Se svou rozmáchlostí a barvitostí se snaží alespoň částečně navodit atmosféru „American Idiot“. Nutno uznat, že se jí to docela daří a v prvních třech minutách má dobrý rozjezd, jenže v druhé polovině se po krátké akustické pasáži začne stavět ústřední melodie zase od začátku a už bez energie z úvodu. Není to nejhorší skladba, ale že bych nad ní skákal radostí, to se říci nedá.
Kapitolou samou o sobě je baladická „Outlaws“, což je jedna z dalších snah navodit časy „American Idiot“, výsledkem je ovšem pouze patetická skladba, která zaujme výraznou melodií. Na jednom slušném momentu se takový song vystavět opravdu nedá. Díky své stavbě vzdáleně připomíná „Wake Me Up When September Ends“, ale to je hitovka jiné váhové kategorie, s níž se „Outlaws“ opravdu nemůže rovnat, a brzy na ni zapomenu. Na další pomalé písni, závěrečné „Ordinary World“, je příjemná minimalistická atmosféra, jež má oproti „Outlaws“ větší hloubku, a bez onoho patosu se jedná o pohodovou záležitost na závěr.
Oproti výše uvedeným kusům na mě naopak zapůsobily takové ty klasické rádiové hity, které jsou alespoň v rámci možností úderné a díky své chytlavé struktuře a melodiím se snadno zasekly pod kůži. Myslím tím na úvod trochu atypicky pomalejší „Somewhere Now“ či následující rychlovku „Bang Bang“ s punkově neurvalou atmosférou. Nejsou to sice vyloženě překvapivé kousky, přesto si radši od Green Day v aktuální podobě vyslechnu klasicky zmáknuté hity než prázdné tuctové songy. Proto si cením singlové titulky „Revolution Radio“ s příjemným refrénem a hybným tempem, skvělé „Still Breathing“ s neuvěřitelně nakažlivou a procítěnou vokální linkou Billieho Armstronga a houpavé „Bouncing Off the Wall“.
Kdybych čistě matematicky známkoval „Revolution Radio“ podle toho, kolik písní se mi líbí a kolik naopak považuji za vyloženě slabé, tak se pohybujeme někde kolem 50 %, což je myslím tak akorát adekvátní hodnocení. Je to prostě a jednoduše průměrné album Green Day, jemuž se v žádném případě nemůže povést získat legendární status, na druhou stranu však zřejmě neupadne v zapomnění tak rychle jako trojice „¡Uno!“, „¡Dos!“ a „¡Tré!“. Pro fanoušky skupiny bude „Revolution Radio“ nahrávkou, na niž budou hrdí a věřím tomu, že i sami Green Day si za ním pevně stojí, protože slušných momentů je na něm hned několik, ale ruku na srdce… až budu chtít poslouchat Green Day, tak sáhnu po úplně jiném počinu.
