Archiv štítku: USA

Spojené státy americké

Green Day – Revolution Radio

Green Day - Revolution Radio

Země: USA
Žánr: punk rock / alternative rock
Datum vydání: 7.10.2016
Label: Reprise Records

Tracklist:
01. Somewhere Now
02. Bang Bang
03. Revolution Radio
04. Say Goodbye
05. Outlaws
06. Bouncing Off the Wall
07. Still Breathing
08. Youngblood
09. Too Dumb to Die
10. Troubled Times
11. Forever Now
– I. I’m Freaking Out
– II. A Better Way to Die
– III. Somewhere Now (Reprise)
12. Ordinary World

Hrací doba: 44:29

Odkazy:
web / facebook / twitter

Zámořští rockeři Green Day jsou jednou z mnoha kapel, které se v minulosti přesvědčily o tom, jak je hudební průmysl nevyzpytatelný a do jisté míry i nevděčný. Jedná se o prostředí, kde se každý úspěch cení zlatem, ale jakékoli klopýtnutí či jen odklon od toho, co zrovna trh žádá, se trestá velmi tvrdě. Green Day se po vydání svého přelomového počinu „Dookie“ přesvědčili o tom, co je to úspěch. Prodejní čísla byla skvělá a poháněni tehdejším chtíčem po neo-punkové hudbě si to trojice kolem Billieho Joea Armstronga směřovala do ranku těch největších kapel. Bohužel pro něj a jeho kumpány následující alba nebyla nic moc a koncem tisíciletí už spíš jen tak paběrkovali pro své věrné fanoušky a nadšence žánru.

V roce 2004 však přišel hluboký nádech a Green Day se dostali do situace, jaká se nepodaří zrovna každému. Album „American Idiot“ bylo ve všech ohledech neuvěřitelným úspěchem a pokud se v období kolem vydání singlu „Basket Case“ mluvilo o Green Day jako o hvězdách, tak po „Americkém idiotovi“ to byly celebrity. Green Day bylo všude plno a znali je i lidé, kteří o rockovou hudbu nejeví v podstatě žádný zájem. Úspěch singlů jako „Boulevard of Broken Dreams“ či „Wake Me Up When September Ends“ poháněl „rockovou operu“ „American Idiot“ vskutku do nemyslitelných výšin, a přestože to s původní punkovou podstatou Green Day nemělo příliš společného, tak minimálně za toto album si zaslouží nesmrtelnost.

Budu se opakovat. Bohužel pro Armstronga, Mikea Dirnta a Tré Coola se od té doby pánové vezou po sinusoidě úspěchů směrem dolů. Díky nabubřelému „21st Century Breakdown“, které bylo prázdné až běda, a hlavně trojici nudných nahrávek „¡Uno!“, „¡Dos!“ a „¡Tré!“ z roku 2012 se jim od té doby nepodařilo dobýt zpět pozici, jíž se těšili v polovině minulé dekády. A jestli se ptáte, zda na tom něco změní novinka „Revolution Radio“, tak vás musím razantně usadit zpět na zem ubezpečením, že nikoli.

Green Day sice natočili album, jímž se snaží navázat na své nejlepší roky a v jistém směru nemá „Revolution Radio“ do „American Idiot“ zase tak daleko, výsledný dojem je ovšem minimálně o třídu horší. Novinka obsahuje několik hodně slušných songů, na nichž je slyšet, že Green Day dospěli v sebevědomou rockovou partu, ale na ploše 40 minut, které byly „Revolution Radio“ naděleny, se toho neděje zas tak moc, abych měl důvod jej poslouchat někdy v budoucnu v celé jeho délce. Je pravda, že Billie Joe Armstrong a spol. nejsou tak afektovaní jako na „21st Century Breakdown“ a ani tak k uzoufání nudní jako na trojici placek z konce roku 2012, ale to ještě neznamená, že by dvanáctá řadovka měla ambice stát se jedním z klenotů jejich bohaté diskografie.

V první řadě ztrácí „Revolution Radio“ body díky své nevyrovnanosti. Jak jsem řekl, obsahuje několik povedených písní, ale stejně tak se dostalo i na vyložené vycpávky, jejichž koncentrace je vyšší, než bych od zavedené skupiny po čtyřech letech čekal. Když začnu od toho špatného, tak se nepovedla kupříkladu čtvrtá položka jménem „Say Goodbye“. Ta je sice aranžérský pestrá a uvolněná pasáž na začátku druhé minuty ji ozvláštňuje, ale jinak je to přesně ten typ písně, jichž trojice z Kalifornie na předchozích třech nahrávkách předvedla dost, a je tak velmi jednoduché na ni zapomenout.

Totéž se dá říct o tuctovce „Youngblood“, stupidní odrhovačce „Too Dumb to Die“, již nezachrání ani Billie ve vcelku úderném refrénu, a koneckonců i nadějné „Forever Now“ ze samého závěru. Se svou rozmáchlostí a barvitostí se snaží alespoň částečně navodit atmosféru „American Idiot“. Nutno uznat, že se jí to docela daří a v prvních třech minutách má dobrý rozjezd, jenže v druhé polovině se po krátké akustické pasáži začne stavět ústřední melodie zase od začátku a už bez energie z úvodu. Není to nejhorší skladba, ale že bych nad ní skákal radostí, to se říci nedá.

Kapitolou samou o sobě je baladická „Outlaws“, což je jedna z dalších snah navodit časy „American Idiot“, výsledkem je ovšem pouze patetická skladba, která zaujme výraznou melodií. Na jednom slušném momentu se takový song vystavět opravdu nedá. Díky své stavbě vzdáleně připomíná „Wake Me Up When September Ends“, ale to je hitovka jiné váhové kategorie, s níž se „Outlaws“ opravdu nemůže rovnat, a brzy na ni zapomenu. Na další pomalé písni, závěrečné „Ordinary World“, je příjemná minimalistická atmosféra, jež má oproti „Outlaws“ větší hloubku, a bez onoho patosu se jedná o pohodovou záležitost na závěr.

Green Day

Oproti výše uvedeným kusům na mě naopak zapůsobily takové ty klasické rádiové hity, které jsou alespoň v rámci možností úderné a díky své chytlavé struktuře a melodiím se snadno zasekly pod kůži. Myslím tím na úvod trochu atypicky pomalejší „Somewhere Now“ či následující rychlovku „Bang Bang“ s punkově neurvalou atmosférou. Nejsou to sice vyloženě překvapivé kousky, přesto si radši od Green Day v aktuální podobě vyslechnu klasicky zmáknuté hity než prázdné tuctové songy. Proto si cením singlové titulky „Revolution Radio“ s příjemným refrénem a hybným tempem, skvělé „Still Breathing“ s neuvěřitelně nakažlivou a procítěnou vokální linkou Billieho Armstronga a houpavé „Bouncing Off the Wall“.

Kdybych čistě matematicky známkoval „Revolution Radio“ podle toho, kolik písní se mi líbí a kolik naopak považuji za vyloženě slabé, tak se pohybujeme někde kolem 50 %, což je myslím tak akorát adekvátní hodnocení. Je to prostě a jednoduše průměrné album Green Day, jemuž se v žádném případě nemůže povést získat legendární status, na druhou stranu však zřejmě neupadne v zapomnění tak rychle jako trojice „¡Uno!“, „¡Dos!“ a „¡Tré!“. Pro fanoušky skupiny bude „Revolution Radio“ nahrávkou, na niž budou hrdí a věřím tomu, že i sami Green Day si za ním pevně stojí, protože slušných momentů je na něm hned několik, ale ruku na srdce… až budu chtít poslouchat Green Day, tak sáhnu po úplně jiném počinu.


The Dillinger Escape Plan – Dissociation

The Dillinger Escape Plan - Dissociation

Země: USA
Žánr: mathcore / experimental rock
Datum vydání: 14.10.2016
Label: Party Smasher / Cooking Vinyl

Tracklist:
01. Limerent Death
02. Symptom of Terminal Illness
03. Wanting Not So Much to as To
04. Fugue
05. Low Feels Blvd
06. Surrogate
07. Honeysuckle
08. Manufacturing Discontent
09. Apologies Not Included
10. Nothing to Forget
11. Dissociation

Hrací doba: 50:07

Odkazy:
web / facebook / twitter

The Dillinger Escape Plan před vydáním svého aktuálního počinu „Dissociation“ vypustili do světa znepokojující zprávu, že právě novinka bude jejich posledním počinem a že po nadcházejícím turné svoji činnost zcela ukončí. Když budu vycházet z jejich prohlášení, tak ze své pozice údajně dosáhli všeho, čeho mohli, a není tak důvod táhnout tuhle káru dál. Jakkoli je mi tato myšlenka vlastně sympatická a cením si jejich odvahy zabalit to ve chvíli, kdy můžou sami o sobě tvrdit, že jsou na vrcholu, tak je na druhou stranu škoda, že k tomuto poznání dospěla právě tato parta, z jejíž tvorby je náznak vyčpělosti a ohranosti cítit jen minimálně.

The Dillinger Escape Plan jsou již léta považováni za přední představitele mathcoru a jejich vizionářství v náhledu na tvrdou hudbu jim už nikdo neodpáře. Tím spíš je z mého pohledu ohromná škoda, že zrovna v době, kdy tahle parta vydává jedno ze svých nejlepších alb, se rozhodla, že kariéru pověsí na hřebík. „Dissociation“ je totiž právě tou nahrávkou, jež podtrhuje výjimečnost skupiny a zároveň posiluje schopnost napsat brilantní a překvapivý materiál, přestože v jádru se od posledních dvou počinů na přístupu The Dillinger Escape Plan ke kompozici nic zásadního nezměnilo.

Poslední dvě alba totiž představovala The Dillinger Escape Plan v trochu jiném světle, než v jakém si je pamatují posluchači prvních alb. Doba „Calculating Infinity“ i přelomového „Miss Machine“ jsou pryč a od té doby Greg Puciato a Ben Weinman spolu se svými parťáky přesunuli svou tvorbu do trochu přístupnější pozice. Tím pochopitelně nechci nadhazovat obvinění z prvoplánovosti, přesto je šílenost prvních alb v nedohlednu od rafinované propracovanosti „One of Us Is the Killer“ nebo právě „Dissociation“. A musím říct, že zrovna mně toto nečiní žádný problém, protože patřím k zástupu těch, kteří na The Dillinger Escape Plan nahlíží s každým jejich dalším albem jako na kapelu větší a dospělejší.

„Dissociation“ mělo před vydáním jednu velkou konkurenci a tím je právě předchozí „One of Us Is the Killer“, které považuji za esenci toho nejlepšího z dosavadního „Dillingeří“ tvorby. V tomto ohledu tedy novinka neměla zrovna nejjednodušší pozici, a i když se jí nepodařilo předchůdce překonat ve všech ohledech, jedná se o víc než zdařilého následníka. Obsahuje vše, co mám na této partě rád, což znamená nekonečné množství brejků, jazzových vsuvek, disharmonických postupů a šílených kytarových ekvilibristik mistra Weinmana. Na druhou stranu si cením čím dál častějších melodických výletů do vzletnějších a éteričtějších sfér. Greg Puciato totiž umí pořád stejně dobře zařvat jako melodicky zapět s akustickou kytarou v pozadí a osobně jej považuji za jednoho z nejosobitějších zpěváků na scéně.

Potud je tedy všechno při „starém“. Na úvod The Dillinger Escape Plan, jak už je jejich zvykem, připravili explozivní nálož v podobě „Limerent Death“, která začíná, jako kdyby se nástrojů chopili psychicky labilní trestanci. V úvodní palbě se sice najde prostor pro kytarové vyhrávky a melodický vokál Puciata, ale pořád převládá až nepříjemná atmosféra plynoucí z ostřejších momentů, kdy se jede na plný plyn. Nutno dodat, že těchto skladeb je na novince nejvíc, takže na své si přijdou všichni, kdo mají rádi šílenou, avšak technicky bravurně odvedenou metalovou hudbu. Hodně podobná úvodní „Limerent Death“ je příkladně „Honeysuckle“, v níž však Greg vystřihne o něco více melodických nápěvů, a ještě víc tak odlehčuje jinak nervní atmosféru.

Ona právě ta podoba, kdy do mathcorové rubanice vmísí organicky nějakou odlehčující pasáž, sluší The Dillinger Escape Plan nejvíc. Když třeba poslouchám „Wanting Not So Much as To“, v níž se se mezi agresivními slokami zničehonic zjeví potemnělá jazzová pasáž s akustickou kytarou a trubkou, tak nestačím koukat. Přestože to není v podání této party nic neobvyklého, lehkost, s níž toto činí, je opravdu dech beroucí. Druhá polovina písně je mnohem více postavena na melodiích a připravuje půdu pro elektronický experiment v podobě „Fugue“.

Dalším z vrcholů „Dissociation“ je „Low Feels Blvd“, což je taková fúze mezi jazzem s rockovým nádechem a neurvalým mathcorem, již může vymyslet snad jen Ben Weinman. Potěší i veskrze agresivní „Apologies Not Included“, které chybí častější změny temp a progresivní postupy, jimiž překypují ostatní písně, a drží se spíš klasické metalové struktury. Netvrdím, že je na poměry The Dillinger Escape Plan jednodušší na strávení, ale není to taková matematická zvrácenost jako příkladně „Limerent Death“.

The Dillinger Escape Plan

Kdybych měl vybírat ty úplně nejsilnější momenty „Dissociation“, tak budu tahat spíš z vod melodičtějších skladeb, které mě u The Dillinger Escape Plan baví s každým dalším albem víc a víc. Jsem toho názoru, že bez nich už by to pořádně ani nešlo, protože poslouchat bez ustání nervní metal plný brejků a skrytých momentů překvapení se prostě a jednoduše přejí, a právě proto dodávají „Dillingeři“ barvivo v podobě kompozic typu „Black Bubblegum“ z „Ire Works“ či titulky z předchozí studiovky. Tuto funkci nyní zastává „Symptom of Terminal Illness“, již považuji za naprostý vrchol „Dissociation“. Vyniká zejména vokál Grega Puciata a jeho schopnost napsat podmanivou vokální linku. V podobném duchu, ovšem bez kytarového hřmění se odehrává pak ještě závěrečná titulka, jež díky vrstveným vokálům a smyčcovým aranžmá doznívá ve velmi poklidném duchu a dává tak na moment zapomenout na právě skončivší zhudebněné šílenství.

The Dillinger Escape Plan prostě a jednoduše potvrdili svoji výjimečnost a já jenom doufám, že tohle není úplně poslední slovo, jaké tahle bestie vykřičela do světa. Přeci jen, kdo jiný by měl táhnout tenhle styl kupředu když ne jeho pionýři, jimž to i s přibývajícími odslouženými léty hraje stále parádně. Možná ze mě mluví troška nostalgie z blížícího se konce sebranky, k níž chovám již řadu let velký respekt, ale myslím si, že zrovna v tomhle případě přijde onen zánik dřív, než měl. Skvělé album, víc netřeba dodávat.


Lady Gaga – Joanne

Lady Gaga - Joanne

Země: USA
Žánr: pop / indie pop / rock
Datum vydání: 21.10.2016
Label: Streamline / Interscope Records

Tracklist:
01. Diamond Heart
02. A-Yo
03. Joanne
04. John Wayne
05. Dancin’ in Circles
06. Perfect Illusion
07. Million Reasons
08. Sinner’s Prayer
09. Come to Mama
10. Hey Girl [feat. Florence Welch]
11. Angel Down

Hrací doba: 39:05

Odkazy:
web / facebook / twitter

Dovolil bych si říct, že existoval moment, kdy byla Lady Gaga největší hudebním interpretem na světě. Její hity kralovaly hitparádám, prestižní časopis Forbes ji označil jako nejmocnější ženu planety a její kariéra byla na vrcholu. Ale jak známo, z vrcholu existuje cesta už jen jedním směrem – dolů – a právě po ní Lady Gaga dle všeho nyní jede.

Výrazný pokles prodejů byl vidět již na minulém albu „Artpop“, jehož úspěch byl optikou undergroundových kapel stále astronomický, ale oproti „The Fame“ a „Born This Way“ vykazoval řádově menší počet udaných kopií. V tomto neblahém trendu pak pokračuje i novinka „Joanne“, jejíž prodeje jsou opět citelně slabší. Ale všechno je relativní – stále to stačilo na první místo v žebříčku Billboard, díky čemuž se Lady Gaga stala první ženou aktuální dekády, které se podařilo vystoupat na vrchol amerického žebříčku prodejnosti se čtyřmi alby (počítá se tam i kolaborační počin „Cheek to Cheek“ se zpěvákem Tonym Bennettem). To by se sice mohlo zdát jako stále dobrý výsledek, ale i přesto „Joanne“ přináší razantní změny…

Tak trochu se mi zdá, jako by si Lady Gaga klesající popularitu postupem času začala sama uvědomovat, a tak se rozhodla asi k tomu nejlepšímu kroku, jaký mohla udělat: Nesnažit se zopakovat ohromný úspěch svých prvních dvou desek a tvořit další megahity typu „Poker Face“ či „Born This Way“; namísto dalšího tanečně-popového výplachu radši zkusit hrát skutečnou hudbu. Asi jen těžko lze polemizovat o tom, že by snad Lady Gaga postrádala nějaký talent, tudíž mně to zní jako dobrý nápad, pokud se konečně rozhodla přestat jej utápět ve vodách čistokrevné mainstreamové komerce a podívat se na popový žánr z trochu smysluplnějšího hlediska. Zlehka to naznačilo už „Artpop“, byť nešlo o tak drastický odklon od dřívějšího soundu, a samozřejmě také „Cheek to Cheek“, ale to zase nebyla klasická sólová deska. „Joanne“ přerod dokonává a tomuto směřování ostatně odpovídá i její tematický obsah, který je tentokrát zjevně mnohem osobnější než v minulosti.

Hlavním důvodem, proč jsem se na „Joanne“ vlastně docela i těšil, byl první singl „Perfect Illusion“, který je prostě skvělý. Už tehdy jsem si říkal, že pokud se nahrávka ponese v takovém duchu celá, pak by to mohlo být hodně dobré. Ale na druhou stranu, úplně jsem to neočekával, ostatně i vzhledem k tématu se dalo předpokládat, že dojde na nějaké srdceryvné balady a že půjde o poněkud rozmanitější počin. A takový předpoklad „Joanne“ splňuje – a nyní můžeme polemizovat, jestli je to plus nebo mínus.

„Joanne“ určitě obsahuje několik parádních písniček. Již jmenovaná „Perfect Illusion“ je výborná a dokazuje, že stále lze vymyslet chytlavou skladbu s jednoduchou strukturou sloka-refrén, aniž by se jednalo o křečovitou rádoby hitovost s tupými řvoucími synťáky. Podobně mě baví i dvojice „Diamond Heart“ a „John Wayne“, které se nesou na obdobné vlně z toho pohledu, že jde opět o sympaticky chytlavé, nikoliv však podbízivé věci, přesto mají obě trochu jinou náladu. Právě tuhle trojici bych bez váhání pasoval na to nejlepší, co „Joanne“ nabízí.

Dál už to až taková sláva není, ale pár relativně povedených kousků se stále najde. Docela příjemná je „Sinner’s Prayer“ s výrazným country nádechem a vcelku hezkým refrénem. „Dancin‘ in Circles“ bezchybná není a jeden její motiv bych si asi odpustil, ale většina písničky mě vlastně baví. Trochu nesvůj jsem naopak z „A-Yo“, u níž jsem se stále nedokázal rozhodnout, jestli je dobrá nebo špatná. Má svoje momenty, v rámci sympatické variability nahrávky lze ocenit surfrockovou kytaru, ale některé jiné pasáže mě zrovna neberou. Nicméně vzhledem k tomu, že se „A-Yo“ nachází na začátku alba hned na druhé pozici, kdy je posluchač ještě čerstvý, tak se to dá. Naopak třeba předposlední „Hey Girl“, v níž si zahostovala Florence Welch z Florence + The Machine, mě vůbec nebaví, přestože se rusovlasá diva podílela i na skladatelské stránce. Vyjma jednoho slušného syntezátorového motivu je totiž docela prázdná věc.

Deska se samozřejmě nevyhnula ani obligátnímu zástupu balad. Snad jedinou snesitelnou z nich je titulní „Joanne“, kterou zachraňují jemné perkuse a povedený refrén, v němž Lady Gaga ukazuje, že zpívat umí. Naopak „Million Reasons“ je navzdory ucházejícímu refrénu a jemné gradaci strašně nudná a taková „Come to Mama“ mě vyloženě sere a nezachrání ji ani skutečnost, že jsem ji do odstavce věnovaného hlavně baladám zařadil trochu nepřesně. Finální „Angel Down“ už je nevýrazná zívačka – opět platí, že nějaký vedlejší motiv by stál za rozvinutí, ale celkový dojem není nijak dobrý.

Mohlo by se zdát, že bilance není nijak závratně dobrá – vždyť z jedenácti písní jsou zde jen tři skutečně povedené. Na druhou stranu, stále je zde několik záležitostí, jichž si lze na „Joanne“ cenit. Předně je to posun Lady Gaga do mnohem sympatičtější a nápaditější polohy, než jak ji posluchači znali doposud (a to říkám jako člověk, jemuž se líbí i některé starší mainstreamové věci). V návaznosti na to lze zmínit velkou rozmanitost „Joanne“, protože onen posun se netýká pouze odklonu od tanečního popu – na novince totiž na sebe Lady Gaga neklade jasné žánrové mantinely, díky čemuž se „Joanne“ hudebně pohybuje od indie popu přes rockové rytmy až po country, v jedné skladbě lze mluvit i o ethno feelingu.

Tím spíš mi přijde škoda, že je „Joanne“ nahrávkou, kde stále hraje hlavní roli zpěv. Lady Gaga zde sice dokazuje, že skutečně je zpěvačkou, jež umí předat emoce, zajímavě pracovat s hlasem a utáhnout píseň, nikoliv jen producentským věšákem na šaty, který se bez autotune neobejde, přesto by mi subjektivně dával větší smysl důraz spíše na instrumentální stránku. Mnohé songy třeba nejsou dokonalé a bezchybné, ale většina z nich včetně těch nudnějších obsahují aspoň jeden motiv, na němž by se případně dalo stavět. Což znamená, že skladatelský potenciál tu jistě je, a právě tady bych osobně viděl cestu. Pokud je „Joanne“ prvotním vykročením do nové éry, jež bude zde naznačený výraz rozvíjet a kvalitativně růst, pak je to jenom dobře, byť se k aktuálnímu počinu s výjimkou tří kousků vracet nebudu.


Adaestuo – Tacent semitae

Adaestuo – Tacent semitae

Země: USA
Žánr: black metal / dark ambient
Datum vydání: 11.11.2016
Label: World Terror Committee

Tracklist:
01. The Abyss (Otchłań)
02. Cicatrices plexae (Scar-Braids)
03. Destroyer of Constellations (Niszczycielem gwiazdozbiorów)
04. Tacent semitae (Silent Paths)

Hrací doba: 20:40

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
World Terror Committee

První pohled (Metacyclosynchrotron):

Rád se s lidmi bavím o hudbě a je úplně jedno jaké, pokud má druhá osoba přehled a svou oblíbenou muzikou skutečně žije. Obvykle dojde i na výměnu tipů, a pro tyto příležitosti mám v záloze několik obskurních, ale výborných kapel. Z ryze blackmetalového ranku to jsou například američtí Incursus jejichž jediné album „Eternal Funeral Trance“ si ve své zběsilosti, atmosféře a ortodoxnosti v ničem nezadá se zásadními deskami kultů jako Katharsis, Watain, Funeral Mist nebo ranými Deathspell Omega. Po debutu už následovalo pouze extrémistické EP „Adaestuo“ a kapitola Incursus se se smrtí vokalisty Horida uzavřela. Mozek Incursus, VJS, byl aktivní i v jiných kapelách. Instrumentálně i skladatelsky přispěl například na třech deskách Nightbringer, za zmínku určitě stojí i nepříliš známá, ale rovněž dobrá kapela Tenebrous. A výčet by mohl pokračovat dál, ale na to už máte Metal-Archives…

Pokud jste první odstavec nepřeskočili, tak samotný název kapely napoví odkud vítr vane. Dalo by se jistě říci, že VJS přímo navazuje na svou dřívější kapelu, ale je to trochu složitější. Zaprvé se o škrcení strun, bušení a tvorbu dělí s druhým členem pod pseudonymem P. E. Packain. A zadruhé je zde prostor nejen pro ryzí black metal, ale také pro další temné žánry. Ambientní skladby byly sice přítomny i v nahrávkách Incursus, ale v Adaestuo je tento prvek implementován organičtěji.

První skladbu „The Abyss (Otchłań)“ otevírá pochmurný riff hraný agresivním tremolem, který dává tušit klasický blackmetalový majestát, ale s blastbeaty přijde i malá změna. Nikdo zde (alespoň zpočátku) neječí, neřve, nechroptí, neboť se nad hudbou nese přízračný hlas zpěvačky Hekte Zaren, kterou jste již mohli slyšet z nahrávek Kvltist nebo Duszę wypuścił. Nečekejte gotické vytí, ale přednes, který hudbu perfektně podtrhuje. Navíc lze tušit, že se zmíněná vokalistka primárně inspiruje kreacemi Diamandy Galás, případně éterickým peklem Aghast, a to je veliké plus. Později Hekte Zaren do repertoáru zařadí i hodně slušný blackový vokál a navíc vedle angličtiny používá i polštinu (což je minimálně za mě plus). Maniac Butcher by zdejší vokální performance možná přinutila přehodnotit svůj názor na ženská ústa. Ovšem to, co Adaestuo podle mého odlišuje od obyčejných kapel, které se mnohdy neprávem označují za black metal, spočívá v něčem jiném.

Blackmetalová tvář Adaestuo je vysochána opravdu stroze, těmi nejjednoduššími nástroji, ale i tak je pohled vržený na posluchače elektrizující. Každý riff je interpretován s maximální mírou zlovolného fanatismu a žáden nikdy nevybočí z přísně stanoveného rámce minialba. Jistě pochopíte, co mám na mysli, pustíte-li si přiloženou ukázku „Destroyer of Constellations (Niszczycielem gwiazdozbiorów)“. Úvodní „The Abyss (Otchłań)“ zdánlivě vychází z totožného trnitého receptu, ale i tak je její efekt docela odlišný. Adaestuo nejsou originální ve smyslu, že by přinesli něco nového, neslyšeného. Ale s aspekty, které vytvořili průkopníci, zacházejí čistě po svém. Alespoň si to myslím já.

Adaestuo

Výše jsem ale zmiňoval, že hudba Adaestuo nestojí pouze na black metalu. Pozadí „The Abyss“ i „Destroyer of Constellations“ občas doplní klávesy či jemné (zpravidla perkusní) ruchy, ale ambientu, případně hluku, je vyhrazen prostor především ve skladbách číslo dvě a čtyři. „Cicatrices plexae (Scar-Braids)” na mě působí „jen“ jako intenzivní outro první skladby, ale „Tacent semitae (Silent Paths)“ je již kapitolou samou o sobě. Zvukomalebný ambient tvořený dobře zvolenými zvuky / hluky, hlasy, vazbami a kytarovými linkami perfektně zapadá do atmosférického konceptu minialba a dokonce díky této skladbě doufám, že poměr black metalu a (nejen) ambientu bude i na případné delší nahrávce vyrovnaný. Pokud čekáte alespoň nějakou kritiku na závěr, tak vás zklamu. Zpočátku jsem měl sice malý problém s produkcí bicích a jejich poměru vůči ostatním nástrojům, ale vše napravilo pouhé zvýšení hlasitosti.

Z existence Adaestuo jsem nadšený a doufám, že budoucí tituly přinesou minimálně stejně nekompromisní a podmanivou porci černého umění, jaká se nachází zde. Příští rok bychom se měli dočkat minimálně splitu s Aoratos a osobně doufám, že v přípravě se už nachází i dlouhohrající album.


Druhý pohled (H.):

Z jistého úhlu pohledu mi kolega s touhle recenzí neudělal tak úplně radost, protože se o „Tacent semitae“ rozepsal takovým způsobem, že k tomu mohu dodat jen máloco. Souhlasím s ním jak v samotném popisu toho, co se na debutovém EP Adaestuo odehrává, tak i s nadšením z výsledku. „Tacent semitae“ je totiž skrz naskrz prošpikováno ledovou atmosférou, kterou nelze přeslechnout hned na první pokus. Jen těžko ji ale lze setřást, jelikož nahrávka funguje skvěle i po vysokém počtu poslechů a v momentě, kdy ji znáte velmi dobře.

Samozřejmě, nejnápadnější a hned první na ráně je působivý čistý vokál Hekte Zaren. Záhy se ale ukáže, že „Tacent semitae“ nestojí jenom na něm a že je album dotažené do konce po všech stránkách. A nejedná se jen o základní blackmetalovou složku excelující jak v syrové, leč hypnotické kytarové stránce, tak i v zajímavé rytmice, která se rozhodně neomezuje jen na tupé sypání blástů. Výborné jsou i atmosférické kusy „Cicatrices plexae (Scar-Braids)“ a „Tacent semitae (Silent Paths)“, jež naštěstí nepůsobí jen jako výplň hrací doby. Nicméně i přesto je mi o trochu bližší blackmetalová tvář Adaestuo – ta je totiž skutečně mocná. „The Abyss (Otchłań)“ hned na začátek chytne pod krkem a doslova posluchače vtáhne; mrazivé finále „Destroyer of Constellations (Niszczycielem gwiazdozbiorów)“ je pak možná vrcholnou pasáží celého počinu.

Není o čem diskutovat – prvotina Adaestuo je prostě výtečná a na poli syrového black metalu patří k těm výraznějším věcem letošní sezóny. Stejně jako kolega doufám v brzký příchod dlouhohrajícího debutu, který sílu téhle smečky stvrdí!

Adaestuo


Torrid Husk / End – Swallow Matewan

Torrid Husk / End - Swallow Matewan

Země: USA / Řecko
Žánr: black metal
Datum vydání: 23.9.2016
Label: Grimoire Records / Arcane Angels

Tracklist:
I. Torrid Husk
01. Mourning Cloak Spell
02. Carminite
03. Rhododendron

II. End
04. Virga
05. Existential Litany
06. Winter [Amebix cover]

Hrací doba: 40:40

Odkazy Torrid Husk:
facebook / bandcamp

Odkazy End:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dewar PR

„Swallow Matewan“ nabízí na poměry split alb docela nadstandardní porci muziky. V tomto případě se totiž nejedná o splitko, kde se dvě kapely spojí na sedmipalcovém vinylu a obě přispějí několika málo minutami hudby, aby byl dodržen formát malého asfaltu. Spojení zámořské formace Torrid Husk s řeckými End patří k těm splitům, které jsou pojaty v epičtějším duchu. Obě skupiny nabízejí něco přes dvacet minut materiálu, takže dohromady se pod vcelku zajímavou malovanou obálkou nachází porce muziky v délce normální dlouhohrající desky.

Vedle toho by možná stálo za zmínku, že vydání „Swallow Matewan“ nebylo ošizeno nejen co do množství obsahu, ale i co do formy. Grimoire Records (jeden ze dvou majitelů labelu se jen tak mimochodem v minulosti podílel na zvukové stránce nahrávek Torrid Husk) totiž do světa pustili CD i audiokazetu a label Arcane Angels pak přidal také dvanáctipalcový vinyl. Má-li tedy někdo zájem, rozhodně nemusí strádat z hlediska absence svého oblíbeného formátu – tedy v případě, pokud zrovna nejste extrémisté, kteří vyžadují pouze pásky pro kotoučák, haha.

Samozřejmě ale stojí za to se zeptat, jestli je „Swallow Matewan“ natolik zajímavé, aby měl člověk mít chuť si to koupit, ať už na jakémkoliv formátu. Jak jistě správně tušíte, přesně tomuhle se na následujících řádcích budeme věnovat – já se pokusím něco vyblít na papír a v ideálním případě si to třeba přečtete. Pojďme na věc!

Jako první se slova ujímají Američané. Torrid Husk mají doposud na kontě jedno album, jednom EP a jeden split s krajany Myopic, tudíž „Swallow Matewan“ je čtvrtým počinem, pod nímž je kapela podepsána, což mimo jiné znamená, že právě oni jsou na nahrávce tou méně zkušenou formací. Metal-Archives u nich hlásí vtipnou škatulku depressive sludge (což je ovšem furt lepší než nějaká smyšlená sračka, kterou si Torrid Husk napsali na Facebook), ale v případě tohoto splitu bych byl s takovým pojmenováním trochu opatrnější. Asi bych se nehádal do krve, pokud by mi někdo tvrdil, že tam lze vliv sludge tu a tam zaslechnout, přesto dle mého hraje hlavní roli black metal. Sice zdaleka ne ortodoxní devadesátky, ale však všichni víme, že tento žánr může nabývat rozličných podob.

Trochu nerozhodný jsem však co se kvalit vlastní hudby týče. Torrid Husk nehrají vůbec špatně a formálně je to vlastně dobré. Skupině nelze upírat, že některé nápady jsou kvalitní a že zjevně vládne schopností víceméně smysluplně složit skladby i relativně delšího rázu (zde se pohybují v rozmezí od šesti do osmi minut). Jenže subjektivně mě jejich produkce nedokázala zasáhnout, a i když proti ní nemám žádných konkrétních výtek, prostě mi to nic moc nedalo a necítím „to“ tam. Ve snaze přijít tomu na kloub jsem navíc po nějaké zjistil, že se mi dvacetiminutovka Torrid Husk dost ohrála, aniž by došlo k onomu kýženému prozření, a nadto se mi mnohé motivy začaly poněkud zajídat. To se týká zejména baskytary, přestože by jinak šlo ocenit, že je v mixu hezky slyšitelná. Některé momenty jsou možná vcelku příjemné, to nepopírám, ale zdaleka to nestačí k tomu, aby mě Torrid Husk při dnešní konkurenci zaujali jakkoliv výrazněji nebo abych měl po poslechu „Swallow Matewan“ potřebu jít zkoumat starší tvorbu.

Torrid Husk / End - Swallow Matewan

Zato řečtí kolegové mě zaujali o něco víc. Ale to při pohledu na sestavu End není zas takovým překvapením, jelikož zde působí ostřílení borci. Strunné nástroje obstarává bývalý člen Enshadowed, za bicími sedí John Votsis z Ravencult, Thou Art Lord a donedávna i Dodsferd, zatímco současným americkým zpěvákem není nikdo jiný než Aaron Carey z Nechochwen, které jste jistě všichni zaznamenali nejpozději v loňském roce s deskou „Heart of Akamon“.

Středobodem strany End je více jak jedenáctiminutová kompozice „Virga“. Ta se zpočátku rozjíždí trochu „cheesy“ pasáží, ale po dvou minutách přijde krátký předěl, od něhož už se skladba začne odvíjet o poznání zajímavěji. End dokážou budovat příjemné napětí i atmosféru, a i když „Virga“ až do svého konce projde ještě několika proměnami (aby také ne při takové stopáži), kvalitativní laťku už se daří držet nahoře a jedná se o výborný poslech. Velmi dobře pokračuje i další „Existential Litany“, která se již odklání od black metalu a působí mírně experimentálnějším dojmem. Smysl mi to ale dává a vlastně by to klidně mohlo být i delší než dvě minuty, protože takhle „Existential Litany“ působí spíš jako předěl k finální „Winter“, což je ve skutečnosti předělávka od kultovní crust/punkové smečky Amebix. Abych byl ale upřímný, tak předlohu bych v tom tedy nepoznal, ani kdyby mě mučili, a pokud bych si danou informaci nepřečetl, ani by mě nenapadlo, že je to předělávka a navíc zrovna od Amebix. Vnitřně to tedy beru spíš jako další song End, a jestli to vezmete stejně, pak se vám dostane důstojného zakončení celé nahrávky.

„Swallow Matewan“ ve finále není hloupé splitko. End jsou dobří a jejich strana je zajímavá. Torrid Husk mě zaujali méně, ale do jisté míry to může být čistě jen subjektivní záležitost, protože jistou kvalitu Američané také mají. Navíc si cením i toho, že z muziky (obou skupin) mám podobné pocity jako z přebalu „Swallow Matewan“, což je věc, která člověka potěší snad vždy.

Nakonec bych to uzavřel svou odpovědí na otázku, již jsem vyřkl výše někde zkraje recenze. „Swallow Matewan“ určitě není tak dobré, abych byl ochoten platit šílenou dopravu z Marylandu, kde sídlí Grimoire Records, protože poštovné na Bandcampu vychází dvakrát dráž než samotné CD (u MC rovněž). Pokud bych ale na splitko narazil v nějakém evropském distru za rozumný peníz (což cena sedmi amerických dolarů, kolik si říkají Grimoire za CD, po mém soudu splňuje), nakonec bych si to klidně vzal. Protože prostě proč ne, minimálně tu stranu End si nejspíš ještě někdy pustím.

Torrid Husk / End - Swallow Matewan


Testament – Brotherhood of the Snake

Testament - Brotherhood of the Snake

Země: USA
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 28.10.2016
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Brotherhood of the Snake
02. The Pale King
03. Stronghold
04. Seven Seals
05. Born in a Rut
06. Centuries of Suffering
07. Black Jack
08. Neptune’s Spear
09. Canna-Business
10. The Number Game

Hrací doba: 45:26

Odkazy:
web / facebook / twitter

Testament jsou sázka na jistotu. Kdykoli totiž tahle americká veličina thrash metalu ohlásí nové album, tak si můžete být jistí, že si za ním stojí a že připravili to nejlepší, čeho jsou aktuálně schopni. Nejedná se o uspěchanou kolekci písní, které se ve studiu nadrtí jen proto, aby se mohlo vyjet na další turné a za dva roky celý ten koloběh zase otočit. Kdepak. Parta kolem Chucka Billyho to myslí vážně a já jí to žeru i s navijákem. Když se poohlédnu za letošním rokem a velkými thrashovými alby, tak i když Megadeth s Anthrax překvapili a nahráli povedené kousky, Testament jako by si řekli, že všem zatnou tipec a ukáží, jak se ten klasický thrash dá zahrát svěže a bez zatuchlého odéru rutiny.

Aby taky ne, když za „Brotherhood of the Snake“ stojí sestava, jež by se dala označit jako opravdová all-stars. Ne snad, že by klasické personální obsazení Testament poskládané z jejich kmenových členů nebylo nabité jedněmi z nejuznávanějších jmen scény, ale když se ke stabilní trojici ve složení Chuck Billy, Alex Skolnick a Eric Peterson přidali před dvěma lety Gene Hoglan a „nově“ taky baskytarista Steve DiGiorgio, tak bylo jasné, že tohle nemůže dopadnou špatně. O technické stránce je zbytečné pochybovat a velmi pravděpodobně bych aktuální sestavu kapely označil za vůbec nejsilnější v její historii. DiGiorgio už si v řadách Testament protáhl prsty na famózním „The Gathering“ a výběrové kompilaci „First Strike Still Deadly“, takže po odchodu Grega Christiana byl logickou volbou a jeho dunivá basa na pozadí je pastvou pro uši.

Asi je to po úvodních dvou odstavcích jasné, ale přesto se to říct musí. Nebudu to nijak natahovat a na rovinu prohlašuji, že novinka „Brotherhood of the Snake“ je zkrátka fantastická jízda. Skladatelský tahoun Testament, jímž je dlouhá léta Eric Peterson, připravil zabijácký materiál, jejž můžou ostatní zaběhlé thrashové kapely směle závidět. Tohle je totiž thrash metal té nejvyšší kvality podaný s takovou energií a grácií, že nelze nic zásadního vytknout. Co se mi na novince líbí, je, že i když obsahuje vlastně všechny osvědčené receptury, jež Testament po svém návratu vybrušovali jako drahý kámen, „Brotherhood of the Snake“ není zpátečnická deska, z níž by ta sázka na jistotu čpěla a kazila tak dojem z nové hudby těžké váhy thrashmetalové scény.

Úvodní dvacetiminutovka má takový odpich, že mi hned při prvním poslechu padala čelist. Titulní „Brotherhood of the Snake“ je klasická thrashová hymna, což znamená, že na své si přijdou vyznavači kytarové práce dvojice Skolnick–Peterson. Alex Skolnick pravidelně dokazuje, jak důležitým elementem v sestavě Testament je, a jeho sólová kytara je ozdobou nejen této hitovky, již Chuck Billy svým mohutným projevem zvedená o další třídu výš. Jeho hlasivky popírají vliv narůstajícího věku a s přehledem přechází od hutně melodického vokálu k hrubšímu řevu. No, a je nutno něco dodávat k rytmice, když ji má na starosti dvojice Hoglan a DiGiorgio? Hoglan je zvíře, který ostatním bicmenům dává nakládačku, i kdyby hrál jednou rukou, a bublající basa je lahůdkou, jež mě snad nikdy neomrzí.

„The Pale King“ přebírá pochodeň energického otvíráku ze zdviženou hlavou a přidává vzletně melodický vokál Chucka Billyho. Ten nijak nesklouzává do podbízivosti a dělá tak z této položky jeden z vrcholů. Jestliže „The Pale King“ trochu zvolnila tempo, „Stronghold“ je tady ze zcela opačného důvodu a díky valivým slokám je to velmi chytlavá hymna. Zvolní jen ve středu hrací doby, kdy se vše připravuje ke kytarovému sólu Alexe Skolnicka, jenž je sype z rukávu jako málokdo. „Seven Seals“ slibuje v úvodu další thrashový uragán s vysokou ničivostí, ale z této písně se nakonec vyklube jedna z pomalejších kompozic, v níž Testament představují zamyšlenější podobu své tvorby.

S následující dvojicí „Born in Rut“ a „Centuries of Suffering“ přichází lehce šedivá pasáž desky, kde se sice neubírá na intenzitě a třeba druhá jmenovaná je thrashová vichřice se vším všudy, ale přesto mi v ní něco schází. Něco, díky čemu by se z ní stalo víc než „jen“ dobře odvedená práce, jež za úvodní čtveřicí trochu ztrácí. Nicméně, nemyslím to tak, že po skončení těchto dvou písní už nemá cenu poslouchat dál, protože další várka klenotů se nachází i v druhé polovině „Brotherhood of the Snake“.

Testament

„Black Jack“ je přesně tím typem písně, již chci na nových albech Testament poslouchat. Rychlá, ozdobená silným vokálem Chucka Billyho a navrch špetka blastbeatů mistra Hoglana, jenž Testament ve slokách pohání kupředu jako neúnavná bestie. Druhá polovina už patří výhradně sólové kytaře pánů Petersona a Skolnicka, kteří ji táhnou do samého závěru. Moc povedená položka, jež se okamžitě zabodne do paměti jako jeden z vrcholů nahrávky. „Neptune’s Spear“ je stejně jako „Seven Seals“ posazená do pomalejšího tempa a oproti své sestře z první poloviny je ozdobena takovou magickou atmosférou. Jejím styčným momentem je proplétání melodických sólových kytar Skolnicka a Petersona, kteří jeden druhého doplňují, jako by to byla samozřejmost.

Závěrečná dvojice „Canna-Business“ a „The Number Game“ přeřadí zpět na vyšší rychlostní stupeň a co do hitovosti a naléhavosti ani jedna z nich nezaostává za skladbami z velmi silného úvodu. Klasická thrashová práce v závěru a zasekávaná kytara ve třetí minutě „The Number Game“ nechávají doznívat „Brotherhood of the Snake“ v ryze pozitivních vibracích. Díky celkové vyrovnanosti, již ani ta vycpávková „Centuries of Suffering“ nemůže ohrozit, se album jako celek poslouchá velmi pohodlně a přirozeně, že není problém jej sjet i dvakrát za sebou.

Přestože jsem věřil, že „Brotherhood of the Snake“ bude kvalitní dílo, tak jsem nečekal, že to bude až taková bomba, díky níž se Testament ocitli na dalším z vrcholů své kariéry. Co se alb z aktuálního milénia týče, tak bych novinku usadil v každém případě na stupínek nejvyšší, což je při kvalitách „The Formation of Damnation“ (jakkoli jej dosud považuji za lehké zklamání) a zejména pak „Dark Roots of Earth“ velmi dobrý výkon. „The Gathering“, jež mám mezi novějšími alby Testament ze všech nejradši, sice zůstalo opět nedotčeno, ale v každém případě je jedenáctá řadová nahrávka této pětice z Bay Area tou aktuálně nejlepší ukázkou toho, že klasický thrash může v podání zaběhnuté kapely znít svěže a zatraceně nebezpečně.


Ritual Chamber – Obscurations (To Feast on the Seraphim)

Ritual_Chamber_Obscurations

Země: USA
Žánr: death metal
Datum vydání: 26.02.2016
Label: Profound Lore Records

Tracklist:
01. Into the Collective Coffin
02. The Eternal Eye
03. Beings of Entropy
04. The Aphotic Dread
05. A Parasitic Universe
06. Toward a Malignant Bliss
07. The Grasp of the Host
08. Void Indoctrination
09. As Dust and the Animal

Hrací doba: 59:18

Odkazy:
facebook / bandcamp

Co se takhle podívat na další slušnou deathmetalovou nahrávku? Ritual Chamber pochází z USA a jediného člena kapely Daria Dernu / Numinase můžete znát z blackmetalových Krohm či Vetus Obscurum. Ale také v minulosti přiložil ruku k dílu v čistokrevných deathových zlech jako Drawn & Quartered, Funebrarum a Infester, jejichž „To the Depths, in Degradation“ bývá mnohými považováno za nedoceněný kult. Zmínit si také zaslouží, že Derna nahrál klávesy na prvních dvou deskách Evoken. Zkušenosti danému hudebníkovi tedy nechybí a Ritual Chamber jsou jeho prvním ryze deathmetalovým vyjádřením, kde si vše složil a nahrál sám. Už první demo „Pit of Tentacled Screams“ z roku 2013 znělo velice slibně, ale kdyby mi únorový debut „Obscurations (To Feast on the Seraphim)“ nedávno doslova nepřistál pod nos, asi bych jej zazdil úplně. Své v tom nejspíš sehrála v lednu vypuštěná ukázka „Void Indoctrination“ a má osobní zkušenost, že desky vydané Profound Lore se mi dokáží až nepříjemně rychle ohrát (což zde zatím neplatí). Ale k věci.

Když hned zpočátku napíšu, že Ritual Chamber hrají temný death metal, okamžitě se nabídne srovnání s ranými Incantation Inu, proč ne. Minimálně paralela s nadkultem „Mortal Throne of Nazarene“ tu lze nejen slyšet, ale i cítit. Spojení s Infester je rovněž více než personální a také jsem si při poslechu „Obscurations“ mnohokrát vybavil nejtemnější desku Cannibal Corpse – „The Bleeding“.

Černočerná, hnusná a neustále tíživá atmosféra je ta největší přednost desky. Teda není to až takové zvrácené zlo, aby citlivějším jedincům přivodilo třeba noční můry, ale jsem přesvědčen, že tento aspekt „Obscurations“ docení každý fanoušek blacku, deathu a doomu. Avšak základem každé metalové desky jsou prostě riffy a zde Ritual Chamber po většinu hrací doby také nezaostávají. Třeba takový první riff „Beings of Entropy“ se mi dokázal zavrtat do podvědomí opravdu důkladně a pasáží, ze kterých se mi málem ježily chlupy tu je taky nemálo (z úvodu „The Eternal Eye“ jsem se napoprvé málem posral). Minimálně první půlka alba se může chlubit skladbami, kde se ponurých částí a podivných melodií nachází hned několik. Nebýt tu jistých zbytečných vad, tak se o „Obscurations“ mluví podstatně více a na webzinech by se to jen hemžilo kecy o „nejlepší deathmetalové desce roku“ apod.

Mezi ony nedostatky patří plané, bezzubé pasáže. Mnohdy tolerovatelné, protože dané songy dojem vyvažují zmíněnými hnusoparty, ale v poslední třetině už desce prostě dochází dech. Úplný závěr „As Dust and the Animal“ je nezemský, ale minimálně první půlku této skladby opět stahuje dolů nudná vata. „The Grasp of the Host“ nebo zmíněnou „Void Indoctrination“ jsem se snažil za různých podmínek nějak vstřebat, ale prostě to nešlo. Čímž se dostávám k další „vadě“ a tou je délka; „Obscurations“ tu hodinu prostě neutáhne. Desce by neuškodily ani jiné vokály. Chápu, že si Derna chtěl své dílo nablít sám, ale jeho chroptění je obyčejné a časem nudné. Takový kanál ve stylu Infester (příklad) by hudbu jistě posunul dál, stejně jako asi i špinavější produkce, ale tohle konkrétně je už ten nejmenší detail.

Může se zdát, že jsem kritizoval víc, než chválil, ale přesto si myslím, že fanoušek temného oldschool death metalu by si Ritual Chamber neměl nechat ujít. „Obscurations (To Feast on the Seraphim)“ na úplnou špici sice nemá, ale taky to není taková nuda a kopírka jako Father Befouled a podobně.


Norah Jones – Day Breaks

Norah Jones - Day Breaks

Země: USA
Žánr: pop / jazz
Datum vydání: 7.10.2016
Label: Blue Note Records

Tracklist:
01. Burn
02. Tragedy
03. Flipside
04. It’s a Wonderful Time for Love
05. And Then There Was You
06. Don’t Be Denied
07. Day Breaks
08. Peace
09. Once I Had a Laugh
10. Sleeping Wild
11. Carry On
12. Fleurette Africaine (African Flower)

Hrací doba: 48:47

Odkazy:
web / facebook / twitter

Přestože ve volných chvílích poslouchám převážně desky, jež přesně spadají do primárního zaměření našeho webu, tak je fajn jednou za čas vypnout a odpočinout si od burácejících kytar a drtící rytmiky. Tedy alespoň já to takto mám, a i když se nabízí hudební styly metalové hudbě příbuznější, u nichž bych onen odpočinek našel zajisté taky, tak pro mě je již dlouhá léta synonymem pro hudební oddech tvorba Norah Jones, pro níž mám strašnou slabost.

Tahle rodačka z Texasu v roce 2002 vylétla jako raketa a její debutové album „Come Away with Me“ mělo ve všech ohledech ohromný úspěch. Od prodejů, které se pohybují někde na úrovni 26 milionů nosičů, přes pět cen Grammy, jež si Norah za svůj debut tentýž rok odnesla, až po přijetí hudební kritikou je toto album, které jí bude už navždy předkládáno jako základní srovnávací laťka kvality. Jazzem nasáklý melancholický pop, jenž stál na klavírní virtuozitě sympatické zpěvačky a jejím sametově jemném hlase, se vymykal trendům a toho se Norah drží dosud. Na své osobitosti si vybudovala kariéru, v rámci které se nebála pravidelně experimentovat.

Následující desky se tak postupně odvracely od úspěšného modelu „Come Away with Me“ a Norah se zaměřila spíše na kytaru a od jazz-popu si přičichla k folku, country, rocku i blues, ovšem i přesto byl její vklad jasně rozpoznatelný. Alba „Feels Like Home“ či „The Fall“ sice byla jiná, avšak neméně kvalitní. A nyní, 14 let od vydání debutu, přišel čas, aby se pomyslný kruh uzavřel. Navzdory faktu, že si Jones během své aktivní hudební kariéry nedopřála žádnou souvislou pauzu a své nahrávky vydává v pravidelných rozestupech, tak je její šestá řadová placka „Day Breaks“ obecně považována za návratovou. Ten návrat je samozřejmě hudební, protože po letech experimentů přišel pro Norah čas usednou zpět za piáno, kde jí to sluší nejvíc, oprostila se od country a folkových vlivů a nahrála své nejjazzovější album.

Hudební náplň na „Day Breaks“ tvoří celkem tucet skladeb, z nichž devítka je autorským dílem Norah a tyto doplňuje trojice předělávek. Hrací doba se zastavila na necelých 50 minutách, což je tak akorát, aby se nezačala dostavovat dřímota. Kdybych měl „Day Breaks“ nějak charakterizovat, tak nejjednodušší by bylo zařadit jej někam mezi popovou hudbu a moderní jazz, přičemž ten melancholický pop samozřejmě převládá. Nejedná se o mainstreamovou záležitost nasáklou trendovými postupy. „Day Breaks“ je deska zasněná, pomalá, ale nenudí, což je její hlavní předností. Je aranžérsky barvitá, a přestože i z reklamního hlediska sází na opětovné spojení Norah Jones a piána, tak oproti debutu je mnohem pestřejší.

Za onou barvitostí nestojí jen hlavní představitelka, ale taky plejáda hostů, jež si na albu zahrála. Ti jsou především z řad jazzových hudebníků, které ve většině případech neznám, takže vás nebudu zatěžovat jmény. Nicméně abych to nějak kulantně shrnul, na své si přijdou příznivci klasických nástrojů, takže mimo houslí, violy či kontrabasu je možné slyšet dechy, jež jsou zastoupené saxofonem, pozounem a trubkou. I díky onomu pestrému obsazení je radost „Day Breaks“ poslouchat hezky do sluchátek a užívat si harmonii a všechny vrstvy schované za líbivým vokálem. Ten je ve výsledném mixu lehce zastřený a v písních jako „Burn“, „Don’t Be Denied“ nebo „Sleeping Wild“ dokresluje barovou atmosféru první poloviny minulého století.

Drtivá většina hrací doby „Day Breaks“ je tvořena baladickým materiálem, díky čemuž se může zdát zejména druhá polovina lehce monotónní, s čímž jsem měl zpočátku problém, ale jakmile si člověk objeví ty své záchytné body, tak původní nedůvěra je pryč. Oněch záchytných bodů je na nahrávce dostatek, přičemž mně se z druhé poloviny okamžitě vybaví nádherná smyčcová melodie v titulní „Day Breaks“, dechy v „Once I Had a Laugh“ či klavírní linka závěrečné „Fleurette Africaine (African Flower)“. Samotná Norah zazáří hlavně v singlové „Carry On“, což je díky jejímu charismatu asi nejsilnější věc desky. Do paměti se rychle vtiskne taky další singl „Flipside“, ovšem v tomto případě je to díky svižnému tempu, které je oproti pomalejším písním v první polovině skvělým zpestřením. A ty hammondy v pozadí, paráda. Nejrockovější položka alba rozhodně vybočuje a o to více upozorňuje na svůj silný hitový potenciál.

Norah Jones

O vyrovnanosti „Day Breaks“ svědčí mimo jiné lehkost, s níž do celku zapadly výše zmíněné covery. Nejzajímavější je dvojice „Peace“ od Horace Silvera a finální „Fleurette Africaine (African Flower)“ od Dukea Ellingtona. Ty dodávají celku největší množství jazzové atmosféry a mezi autorsky původní kompozice „It’s a Wonderful Time for Love“ nebo „Burn“ se hodí bez problémů. „Don’t Be Denied“ od Neila Younga se rovněž povedla. Norah si ji upravila k obrazu svému a zanechala stranou původní rockovou atmosféru, síly zmíněných dvou předělávek z vod klasického jazzu však nedosahuje.

Na „Day Breaks“ je zřejmé, že Norah Jones se rozhodla uspokojit fanoušky svých prvních alb, kde ještě nebylo ke slyšení toliko rozličných vlivů. Pro mě, jakožto pro člověka, jenž k hudbě Norah Jones přičichl právě přes debut „Come Away With Me“, který dosud poslouchám velmi často, je „Day Breaks“ příjemným překvapením tohoto podzimu. Překvapením, které mi ještě nějakou chvíli v přehrávači rozhodně vydrží, protože tomu sametovému hlasu a upřímné atmosféře prostě a jednoduše nemůžu odolat.


Suicidal Tendencies – World Gone Mad

Suicidal Tendencies - World Gone Mad

Země: USA
Žánr: crossover thrash metal
Datum vydání: 30.9.2016
Label: Suicidal Records

Tracklist:
01. Clap Like Ozzy
02. The New Degeneration
03. Living for Life
04. Get Your Fight On!
05. World Gone Mad
06. Happy Never After
07. One Finger Salute
08. Damage Control
09. The Struggle Is Real
10. Still Dying to Live
11. This World

Hrací doba: 56:20

Odkazy:
web / facebook / twitter

Abych pravdu řekl, tak od nového alba Suicidal Tendencies jsem si toho příliš nesliboval. V jednu chvíli jsem byl dokonce přesvědčený, že jej ani nebudu poslouchat a na partu kolem Mikea Muira se vykašlu. Samozřejmě za tím není nějaká osobní nevraživost a odpor k tvorbě těchto Američanů, ale když se podívám do nedávné minulosti a na poslední dvě alba této crossover-thrashové veličiny, tak výsledek považuji za přetěžkou nudu, jež by se jménem této velikosti neměla být radši ani spojována. Pak se však cosi zlomilo a nadšené ohlasy na dvanáctou desku „World Gone Mad“ mě přesvědčily, abych těmto nespoutaným thrasherům dal ještě jednu šanci.

A můžu být rád, že jsem tak učinil, protože k mému vlastnímu překvapení se za „World Gone Mad“ skrývá nečekaně dobré album, které se dost dobře poslouchá. Ale to už předbíhám. Vraťme se nejdříve o pár let zpět do doby, kdy vyšlo předchozí „13“. To považuji za nejhorší album v historii skupiny a v životě si jej už dobrovolně nehodlám pustit. Mike Muir před třemi lety se svými kumpány šlápl vedle a nesourodá kolekce, která vznikla v průběhu několika let, kdy to s budoucností Suicidal Tendencies vypadalo všelijak, jen ne růžově, byla prostě špatná.

Od té doby, během těch tří let, došlo k obměně velké části sestavy, v níž zůstali pouze zpěvák a zakládající člen Mike Muir a kytarista Dean Pleasants. K nim naskočil do znovu rozjetého vlaku Ra Díaz k baskytaře, druhý kytarista Jeff Pogan a konečně jedna z nejsilnějších akvizic, již může kapela za bubenickou stoličku získat, a sice Dave Lombardo. Neříkám, že Dave nakopl skupinu do vyšší společnosti, ale věřím, že i díky jeho přispění a zajisté taky pohodové atmosféře ve studiu vznikl materiál, jejž považuji za nejlepší od dob „Suicidal for Life“. To možná není vzhledem ke kvalitě jeho následovníků kdovíjaký úspěch, přesto je „World Gone Metal“ příjemným počinem, jenž dobře odsýpá.

Oproti minulejšku je novinka rozhodně ucelenější a sebejistější. Mám dojem, že Suicidal Tendencies si dali za cíl vytvořit nahrávku, která by co možná nejvíc splňovala představu o tom, jak znějí klasičtí Suicidal Tendencies v moderním hávu, a výsledkem je „World Gone Metal“. Svěží, rychlé a energické album, na nějž se nevešlo tolik vaty, kolik jsem před prvním poslechem očekával, a právě proto s ním nemám žádný zásadní problém. Mike Muir deklaruje své nesouhlasy s aktuální situací ve světě, kytary jsou thrashově řízné a k rytmice nelze nic vytknout, protože to vše drží pohromadě a pohání kupředu. Celkově je „World Gone Metal“ rychlejší a punkověji orientovaný výtvor, jenž je mi svým oldschoolovým thrashovým pojetím velmi blízký.

Nejlepší skladby? Těžko říct, protože pokud pominu nezvyklou baladu „Still Dying to Live“, na níž je zajímavá jen její gradace v závěrečný kvapík, a „Happy Never After“, které obě trpí na přestřelenou hrací dobu, tak je „World Gone Metal“ příjemnou jízdou, jež nemá ani vyložených vrcholů, ani propadů. Základní stavební kostru „World Gone Metal“ tvoří samozřejmě svižnější písně jako „The New Degeneration“, „Living for Life“, „One Finger Salute“ případně kratší „The Struggle Is Real“. Ty jsou asi nejvýraznějšími hitovkami a dost dobře bych je tak vybral za nejsilnější část desky. Přeci jen, v tomhle byli Suicidal Tendencies vždycky nejjistější a vyložené experimenty a pomalejší akustické písně (závěrečná „This World“) jsem od nich nikdy nežádal. Dost možná i proto chápu „Still Dying to Live“ a „Happy Never After“ jako zbytečnou výplň, bez níž bych se při poslechu úplně v klidu obešel.

Suicidal Tendencies

Navzdory několika drobným vadám na kráse je „World Gone Metal“ albem, které vrací Suicidal Tendencies zpět do mého zorného pole, a doufám, že v této formě jim to ještě chvíli vydrží, protože ten potenciál natočit povedenou placku v nich (pro mě dost překvapivě) pořád ještě je. Jestli se budu k „World Gone Metal“ vracet i v budoucnu, to v současné době nevím, ale jestli některé z jejich posledních čtyř alb má alespoň teoretickou šanci, tak je to právě novinka. Musím uznat, že po letech paběrkování mezi kvalitativní spodinou se slabými plackami jsou pro mě aktuální Suicidal Tendencies dost pozitivním překvapením, na které bych si před vydáním svoje prachy nevsadil.