Archiv štítku: USA

Spojené státy americké

Ironhand – Hello, Operator

Ironhand - Hello, Operator

Země: USA
Žánr: aggrotech / industrial metal
Datum vydání: 10.10.2015
Label: Postmortumn Records / Xperiment XIII

Tracklist:
01. First Hand Account
02. From the Shadows He Follows
03. Speak Silence
04. You Will Be Dead Soon
05. Der Wald
06. Choke
07. TOtheARK
08. From the Shadows He Follows (Obsidian FX Remix)
09. Speak Silence (Acylum Remix)
10. Choke (Unaspected Remix)
11. Der Wald (Midnight Nightmare Remix)
12. Speak Silence (Pheromone Remix)
13. TOtheARK (vProjekt Remix)
14. Choke (Traumascape Remix)
15. Speak Silence († Blood W⚤lf † Remix)
16. From the Shadows He Follows (Sarcophagic Remix)

Hrací doba: 70:14

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
FullBlast!PR

Ironhand je zámořský projekt (konkrétně z New Jersey, abychom to neměli tak obecně), který má za sebou již dekádu fungování. A nutno dodat, že za těch deset let toho Heretic Prime, lídr formace, stihl opravdu dost. Když se totiž člověk podívá na Bandcamp Ironhand, najde zde celých 19 nahrávek, což je dost velké číslo.

Vedle nadprodukce Ironhand provází i větší počet stylových škatulek. Asi tou nejzákladnější je industrial metal, k jehož podrobnější definici se ještě dostaneme. Vedle toho lze ovšem v diskografii najít i hromadu písní, které jsou oproti agresivnímu hlavnímu proudu stravitelnější EBM, jinde je to zas čistý industrial, onde se Ironhand vydává až někam k ambientu či dokonce dark ambientu. Nadstandardně vysoká kadence ve vydávání hudby a skákání mezi styly asi příliš nadějí na kvalitní posluchačský zážitek nevzbuzuje, ale neházejme flintu do žita již v předstihu. Letošní počin „Hello, Operator“ totiž něco do sebe má – ač s jistými výhradami, o nichž se samozřejmě rovněž zmíníme.

Nejprve si však musíme vyříkat ty nejasnosti ohledně industrial metalu. Pokud se vám při vyslovení tohohle žánru vybaví Fear Factory, pak Ironhand asi nebude záležitost dle vašeho gusta. Radši byste si měli představit něco na styl Psyclon Nine, k jejichž produkci má tvorba Heretic Primea velmi blízko. A tím nemyslím jen v tom obecném ohledu, že je to obdobný styl – místy zní muzika Ironhand skutečně jako bratříček Nero Belluma a jeho zfetované party. A tím jsem vlastně i nepřímo řekl, co to ten industrial metal v podání Ironhand znamená. Nečekejte metal s jedním levným samplem. Připravte se spíš na aggrotechovou drtičku, kterou občas prořezává metalová kytara. Přestože jsem si dovolil použít označení industrial metal, vězte, že hudba Ironhand rozhodně nemíchá elektroniku a metal v rovnocenném poměru – elektronika má suverénně navrch.

Ačkoliv v dalším průběhu padnou i nějaká ta negativa, věřte tomu, že po vlastní hudební stránce je loňská placka „Hello, Operator“ vlastně docela dobrá. Pokud máte v oblibě výše jmenované Psyclon Nine nebo třeba Dawn of Ashes z období alba „Anathema“, věřte tomu, že Ironhand se vám bude líbit také. Má to koule i dávku energie, tvrdé elektronické spodky kopají jak bejk a kytary to příjemně zahušťují. Některé songy jsou dost povedené, čímž mám na mysli především „From the Shadows He Follows“, „Speak Silence“ a „You Will Be Dead Soon“. I když abych to nepřeháněl, tak nějaké výtky se taktéž najdou – třeba „Choke“ by mohla mít větší grády, jedná se o zbytečné přibrzdění, a v „TOtheARK“ bych si odpustil některé trochu změkčující klávesové linky. Ale vzato kolem a kolem je to pohodovka, byť trvanlivost materiálu není nijak závratná a postupně zábavnost začne klesat. První poslechy mě však vážně bavily.

Doposud řečené se týká vlastně jen první cca poloviny „Hello, Operator“, té úvodní půlhodiny, kde se nachází původní materiál. Nicméně i tomu trochu ubírá na kreditu skutečnost, že úplně nový song je tu vlastně jenom jeden, a sice „Der Wald“. Zbytek už totiž vyšel nedlouho před „Hello, Operator“ jako EP „The Slender Man“. Bohužel jaksi nevidím smysl ve vydávání toho samého podruhé. Zvlášť když ta druhá polovina „Hello, Operator“, již ten aktuálnější počin nabízí navíc, není vlastní tvorba Ironhand, nýbrž mraky remixů (z nichž dva se jen tak mimochodem také objevily už na „The Slender Man“).

Ironhand

Kvalita jednotlivých remixů je poměrně nevyrovnaná. Jsou tu dost dobré kusy i jeden dost špatný. Většina z nich je ale přinejmenším solidní. Baví mě „Speak Silence (Acylum Remix)“, jenž oproti originálu upozaďuje kytary a pouští dopředu elektroniku. Vcelku kvalitní jsou i oba remixy „From the Shadows He Follows“. Suverénně nejlepší je ovšem „Speak Silence (Pheromone Remix)“, který je v dané úpravě nebezpečně chytlavou taneční peckou. Na opačné straně pak stojí příšerný „Choke (Unaspected Remix)“, jejž lze považovat za regulérně nepovedený.

K albu (je to vůbec album?) jako „Hello, Operator“ je vlastně dost těžké zaujmout nějaký postoj. Hudebně je mi to sympatické, ale nemohu zastírat, že se zde nacházejí i slabší místa a že materiálu zanedlouho začne docházet dech. Navíc se chtě nechtě nabízí jízlivá poznámka o zbytečnosti, když se vlastně jedná jen o rozšířenou kopii již vydaného minialba, přičemž z onoho rozšíření na prdel usazuje jenom a pouze „Speak Silence (Pheromone Remix)“. Na druhou stranu, pořád mi bylo „Hello, Operator“ natolik zajímavé, že jsem už poslechnul i pár starších počinů a klidně si pustím i nějakou budoucí nahrávku.


Helleborus – The Carnal Sabbath

Helleborus - The Carnal Sabbath

Země: USA
Žánr: black metal
Datum vydání: 17.6.2016
Label: Satanath Records / Black Plague Records

Tracklist:
01. Helleborus Black
02. Coils
03. Edge of Black Waters
04. Colored Spores of Yuggoth
05. Draconian Discipline
06. The Poison of Sleep
07. Temple of Seventh Death
08. A Gift of Renewal
09. The Carnal Sabbath

Hrací doba: 54:48

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Asher Media Relations

Helleborus se na první pohled tváří jako mladá formace, ale jak už tomu v mnohých případech bývá, za novým jménem nestojí úplní zelenáči. Abychom se dopátrali původu téhle chásky, musíme si představit formaci Akhenaten. Ta sice taktéž nepatří zrovna mezi veterány, ale pár let již funguje a na kontě má dvě alba – to aktuální nese název „Incantations Through the Gates of Irkalla“ a vyšlo loni. Tuhle smečku tvoří bratrská dvojice Jerred a Wyatt Housemanovi. No, a Helleborus je jejich dalším projektem. Akorát teda když už dělají novou kapelu, mohli si alespoň vyrobit nové fotky, protože používat v obou formacích jeden a ten samý fotoset mi přijde jako nesympaticky lenivé ojebávání…

Samozřejmě se nabízí otázka, v čem se Helleborus a Akhenaten liší, když sestava je tedy zcela totožná a dokonce i styl je +/- obdobný, jelikož se v obou případech jedná o (v základě) black metal. Odpověď na tuhle otázku je docela jednoduchá, neboť v rámci Akhenaten bráchové míchají extrémní metal s orientálními prvky Blízkého východu. Helleborus je tedy zjevně tím konzervativnějším z obou projektů, protože zde se jedná „jenom“ o black metal bez dalších elementů navíc.

Bylo by ovšem vcelku krátkozraké tvrdit, že Housemanovic hoši v rámci Helleborus rezignovali na jakýkoliv koncept. Už jen jméno skupiny je zajímavé, jelikož jde o latinský název čemeřice, tedy rodu rostlin, jehož druhy jsou povětšinou jedovaté a kvetou v zimě, díky čemuž se jim občas říkává zimní růže. Květina to ostatně dopracovala i do loga kapely. Textově pak Helleborus – jistě vzhledem ke jménu tušíte správně – směřují do mystiky a esoteriky. Zdali je to výborné téma či jen zaměření poplatné současným proudům v black metalu, to již ponechám na vašem zdravém uvážení a osobním vkusu.

Každopádně, zatím se to jeví relativně zajímavě, jenže je tu i nějaký ten háček. Vraťme se opět k Akhenaten, jejichž produkce vypadá papírově rovněž velmi dobře. Reálná situace je ovšem taková, že tu hudbu udržují v poslouchatelných sférách ty orientální prvky a vlastní metalová stránka je tuze průměrná. Stále vám Helleborus zní zajímavě i přes tenhle první náznak něčeho nekalého? Dobrá tedy, přidejme další zásah – bráchové kvalitu toho svého metalu moc nepozvedli ani v rámci nového projektu…

Je to prostě tak. Jakkoliv se Helleborus mohou na první pohled tvářit jako něco, co by mohlo stát za pozornost, skutečnost je na tom o poznání hůře. Měl-li bych totiž jejich debut „The Carnal Sabbath“ nějak shrnout, nepříliš oblíbený výraz „průměr“ je jasným favoritem, jak to celé vystihnout. Nejedná se o nahrávku, jejíž konzumace by vám přivodila střevní potíže, ale její úroveň stačí leda tak na to, abyste si to párkrát pustili, neuráželo vás to, ale pak to jednoduše zahodíte, protože se nejedná o záležitost, která by vám toho mohla předat nějak víc. Ještě jinak řečeno, Helleborus nehrají špatně, ale ani nijak zvlášť dobře; mají papírovou úroveň, ale nedokážou nabídnout nic navrch oproti formálnímu standardu. Ten je bezesporu splněn, jenže asi všichni tušíme, že to je trochu málo.

Helleborus

Jeden z velkých neduhů „The Carnal Sabbath“ vidím v jakési roztříštěnosti. Jako by se Helleborus nedokázali rozhodnout, zdali chtějí být symfonickým resp. melodickým black metalem, temným zlo-blackem nebo black’n’rollovou jízdou. Střídavě se tedy pokoušejí o všechny jmenované polohy, což ve finále znamená, že to pořádně není ani jedno z toho. Američané se tedy dle mého názoru zasekli někde na půl cesty už jen v té vizi, co by vlastně chtěli hrát. Paradoxem pak zůstává, že i přes tuto roztříštěnost působí „The Carnal Sabbath“ poněkud jednotvárně.

Druhým velkým problémem „The Carnal Sabbath“ pak je nepříliš vybroušená skladatelská úroveň. Vlastně se potvrzuje to, co jsem již prohlásil stran Akhenaten – bráchové ten metal hrají tuze obyčejně, zaměnitelně, patří do té obrovské masy bezejmenné šedi. Hudba Helleborus to jen potvrzuje. Tu a tam se sice nějaká solidnější pasáž objeví (napadá mě třeba „Colored Spores of Yuggoth“), ale mezi několika málo takovými povedenějšími momenty se nacházejí dlouhé minuty nepříliš záživné muziky. Ani nemluvě o tom, že ani ty nejlepší chvilky nejsou zas až takové pumelice, takže i ony se začínají vcelku rychle ohrávat, jak stoupá počet poslechů.

Vzato kolem a kolem je „The Carnal Sabbath“ prostě obyčejná a nevýrazná nahrávka, jejíž útroby nenabízejí nic, bez čeho by se posluchač neobešel. Sice se produkce Helleborus strávit dá, ale nějak si nevybavuji jediný důvod, proč by se člověk měl k takovému trávení uchylovat. A když by to udělal, tak prostě jen pár poslechů a zahodit, na víc to nemá. Slabý průměr.


Inter Arma – Paradise Gallows

Inter Arma - Paradise Gallows

Země: USA
Žánr: sludge / southern metal
Datum vydání: 8.7.2016
Label: Relapse Records

Tracklist:
01. Nomini
02. An Archer in the Emptiness
03. Transfiguration
04. Primordial Wound
05. The Summer Drones
06. Potomac
07. The Paradise Gallows
08. Violent Constellations
09. Where the Earth Meets the Sky

Hrací doba: 70:14

Odkazy:
facebook / bandcamp

O americké skvadře Inter Arma se tu již v minulosti psalo – hlavně v souvislosti s jejich koncertem v kultovní Sedmičce, který se odehrál před necelými dvěma lety, kdy u nás představili svoji tehdy aktuální desku „Sky Burial“, jíž se nesmazatelně zapsali do mého povědomí. Richmondská pětice nastavila svým jižanským sludgem laťku hodně vysoko, takže asi nepřekvapí, že jsem byl zvědavý, jak se si povede album letošní – již třetí v pořadí. Do třetice všeho dobrého a zlého? Toť téma následujících odstavců!

Letos narozený potomek veselého názvu „Paradise Gallows“ vás přivítá především pestrá obálka v psychedelických barvách. Vrak lodi dekorovaný umrlcem visícím z čnělky na kusu potrhané takeláže zmítá příboj poblíž tajuplně vyhlížejících skal… a pokud se do přebalu zahledíte po několika posleších znovu, zjistíte, že k náladě počinu sedí jedna ku jedné. Šibeniční ráj totiž na pohled vypadá příjemně. Na pohled. Jenže potom na vás vybalí hrací dobu přesahující 70 minut bahna hustého tak, že by se dalo krájet leda krumpáčem, nicméně mohutná, těžko uchopitelná a stravitelná atmosféra působí jako rukavice hozená do ringu, kterou nejde nesebrat.

Úvodní „Nomini“ vás uvítá kvílivými kytarami a sborem, skoro jako by vás kapela vyprovázela do ráje plného šibenic a dalších mučících nástrojů… aby vzápětí zavalila vaše ušní bubínky bezbřehým proudem hnusu a špíny. Splašky lidských existencí se prožerou až do nejhlubších částí mozku, nechají se nasát míchou a ochromí i ty nejposlednější nervy vašeho těla. Nezbude vám, než jen strnule sedět a nechat přetíženou mysl promítat na sítnice bizarní obrazce. Než si stačíte všimnout, která bije, doznívá závěrečný song a vy jen sedíte opaření a chcete to znovu. I když vlastně nerozumíte, proč byste to vlastně měli chtít, když to celé bylo tak zatraceně nepohodlné a znepokojivé.

Dusivou atmosféru poprvé uvolní až instrumentální „Potomac“ za polovinou alba, podruhé svalí kámen z hrudi nádherná „Where the Earth Meets the Sky“. Vše mezitím je brutální útok nejen na sluch, ale přeneseně i na všechny ostatní smyslové orgány, který vám nedá chvilku klidu. Pronásleduje vás, nedá vám spát, zahlcuje vědomí výjevy z nočních můr. A když už nevíte, kam se mezi kytarovými zdmi schovat, „Paradise Gallows“ lehce ubere plyn a vytasí se sólem, z něhož serete dlažební kostky blahem. Struktura alba je dokonalá – pohrává si s vámi, nechá vás zabřednout do nastražených močálů a pak na oko dobrosrdečně podává pomocnou ruku, jen aby vás masivním nátlakem potopilo ještě hlouběji, kde už po kyslíku není ani stopy. Trans? Klinická smrt? Těžko říct, ale když jsem se ponořil do závratných hlubin alba, zažil jsem věci, jaké už dlouho ne.

Inter Arma

Inter Arma ukazují, že se nebojí posouvat a obrušovat svůj rukopis k dokonalosti. Dotyky post-metalu z předchozího alba takřka zmizely, na „Paradise Gallows“ zůstává v jádru (doslova) neurózní sludge šířící chorobnou atmosféru plnou nejistoty a zmaru, pohybující se od mohutných stěn až po takřka stoner-doomové plochy plné kytarových výjezdů. Charakteristický jižanský feeling se místy zvrhává ve floydovská sóla, jindy se blíží živé esenci Wovenhand – vždy ale zůstává věrný kapele. Závěrečná „Where the Earth Meets the Sky“ nechává album doznít v šamanské, smírčí náladě. Klidní zjitřenou energii mohutnou dávkou melancholie na horizontu, čímž se odlišuje od zbytku alba, ale přesto na jeho závěr bezezbytku patří.

Nebudu zakrývat, že jsem z „Paradise Gallows“ unešený. Inter Arma mě tímhle albem odstřelili tak, jako už dlouho žádná kapela ne. Svůj díl na tom má skutečnost, že jeho poslech vám nedá nic zadarmo, a pokud se do něj chcete dostat, je to cesta na několik hodin. Když se mu ale dostanete pod kůži, budete odměněni počinem, na jehož ploše budete mít stále co objevovat. V masivních zdech číhají četné zákruty, jichž si člověk všimne až na několikátý poslech, a stále objevuje něco navíc. Takže pokud jste „Paradise Gallows“ ještě neslyšeli, je nejvyšší čas začít.


Goatcraft – Yersinia pestis

Goatcraft - Yersinia pestis

Země: USA
Žánr: neoclassical / ambient
Datum vydání: 15.7.2016
Label: I, Voidhanger Records

Tracklist:
01. Beyond Nothingness
02. The Rape of Europa II
03. Plague
04. Yersinia pestis
05. Kingdoms in Decay
06. The Great Mortality
07. Flagellation for Atonement
08. Weeping Buboes
09. Bodies Piled
10. Denouement

Hrací doba: 38:58

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
I, Voidhanger Records

Není tomu zas tak dávno – nějakého půlroku nazpátek – co jsme si zde v recenzi představili slovenské Goatcraft a jejich první EP „Όλεθρος“. Dnes se k tomu jménu vrátíme – ale jenom ke jménu, nikoliv k samotné skupině. Nedává vám to smysl? Možná ne, když to záměrně halím do nesrozumitelna, ale věřte tomu, že rozuzlení naší hádanky je velmi jednoduché: není Goatcraft jako Goatcraft. Ano, je to tak, jedná se pouze o shodu jmen, jinak spolu tyto dvě formace nemají společného zhola nic. S radostí ovšem mohu prozradit, že za pozornost stojí obě verze téhož názvu.

Dobrá tedy, o kom že si to dnes budeme povídat? Goatcraft je zámořský jednočlenný projekt, v jehož pozadí stojí jistý Lonegoat. Hudební počátky sahají někam do roku 2010 a letošní deska „Yersinia pestis“ je již třetí dlouhohrající. Perličkou je, že minulé album „The Blasphemer“ se tematicky točilo okolo díla anglického básníka a malíře Williama Blakea. Ani novinka se ale co do konceptu nenechává zahanbit, byť tento je dle názvu o něco průhlednější – Yersinia pestis je totiž bakterie způsobující mor. A jen při pohledu na jména skladeb je zřejmé, že se jedná o nosné téma celé nahrávky.

Nečekejte však básnění o tom, jak kdysi Černá smrt vykosila celou třetinu evropské populace. Album je totiž čistě instrumentální. Nicméně i s omezeným počtem použitým nástrojů se jedná o velice pohlcující záležitost s fantastickou atmosférou. Každopádně, už bych měl asi konečně vyzradit skutečnost, že hájemstvím Goatcraft je neoklasická hudba. Sám autor tvrdí, že má jít o vlastně blackmetalové a deathmetalové skladby zahrané v neoklasickém hávu a že toto vyplynulo z frustrace a zklamání ze stagnace metalové scény. S tímhle tvrzením se osobně moc nedokážu ztotožnit, jelikož kdybych si to nepřečetl, ani by mě nenapadlo v tom hledat jakoukoliv souvislost s metalem – pominu-li tedy jednou očividnou, a sice že počin vyšel pod značkou I, Voidhanger Records.

Ale upřímně řečeno, tohle jsou jen takové kecičky a blbosti, to stěžejní tkví v případě „Yersinia pestis“ v něčem docela jiném. Mám tím na mysli skutečnost, že ta deska je jednoduše úžasná. Celé album vlastně stojí jen na těžkých tónech klavíru, někdy ničím jiným nerušených, jindy se pod nimi ukrývá další ambientní klávesová plocha. Samotné skladby jsou ve své podstatě nepříliš složité, v podstatě všechny se točí okolo jednoho, dvou klavírních motivů a případně třetí ambientní vrstvy, ale ve finále je to plně dostačující k luxusnímu posluchačskému zážitku. Deska totiž dokáže uhranout – v plném rozsahu významu tohoto slova.

Goatcraft

Mnohokrát jsem si už stěžoval, že je nějaká hudba plochá nebo mělká. „Yersinia pestis“ je přesným opakem – jedná se o krásný příklad alba, jehož náplň v sobě ukrývá obrovskou hloubku, v níž se posluchač může ztratit. A toho je nutno si cenit! Nevím, jak vy, ale přesně tohle je jedna z těch vlastností, jaké v muzice obecně vyhledávám, tudíž je vždy příjemné narazit na počin, který něco takového rozhazuje plnými hrstmi. Pověstná náladotvornost pracuje na plné obrátky a lze jí propadnout velice lehce – pokud člověk chce. Zjistil jsem totiž, že „Yersinia pestis“ má jednu tuze zajímavou vlastnost. Je nezbytné desce věnovat maximální pozornost, neboť jedině v takovém případě dokáže odhalit vše, co se v ní skrývá. Ne, že by ten materiál jinak vůbec nefungoval. Jenže jako kulisa je produkce Goatcraft pouze příjemná a leckdy se může zdát až přespříliš monotónní. Plné soustředění a s ním přímo související odkývání jemných nuancí a skrytých vrstev však nese své ovoce. A jakmile člověk propadne, jen těžko lze přestat poslouchat.

Oproti „The Blasphemer“ je materiál na „Yersinia pestis“ „tvrdší“ a svým způsobem i jednotvárnější, ale kompenzuje to intenzitou a o dvacet minut kratší hrací dobou. Ve výsledku je ovšem produkce Goatcraft tuze lákává v obou případech. A pokud by to někomu stále nestačilo, dovolím si na závěr neskromné prohlášení, že „Yersinia pestis“ patří k tomu (nej?)poutavějšímu, co jsem letos slyšel.


Zola Jesus

Zola Jesus

Datum: 31.8.2016
Místo: Praha, Neone
Účinkující: Zola Jesus

Indiepopová pěnice Zola Jesus znovu v Praze po roce a půl? Navíc v komornějším prostoru holešovického klubu Neone? „Pojď mi!“ říkám si a kupuji lístek – dřív než stačím zaznamenat, že ve stejné datum mají v plánu zdemolovat hlavní město i Kayo Dot (které tu netřeba nějak zvlášť představovat) a krom jiného i The Brian Jonestown Massacre, na jejichž koncert si brousím zuby od doby, kdy mi bylo o jejich poslední zastávce v tuzemsku košatě vyprávěno. Koncert Američanky s kořeny ve východní Evropě, jenž se odehrál loňského března v Továrně na maso, ve mně ale zanechal jen těžko smazatelnou stopu, takže srpnové volby jen těžko litovat. A to jsem nevěděl, jaké to bude tentokrát. Ale nepředbíhejme.

Poslední srpnový den začíná docela vtipně. Až v den koncertu se dozvídám, že Zola bude mít předkapelu (jejíž jméno se mi povedlo zapomenout a nepodařilo se mi jej dohledat – omluva na mé straně) a samotná diva se svojí suitou vystoupí až o půl desáté. Překvapení, o němž jsem netušil, jak moc za něj budu rád, protože veškerý předkrm před hlavním chodem s přehledem požírá bezcílné handrkováním s revizory a do Neone tak dorážím až krátce před devátou, kdy byli všichni předskokani ti tam… čímž bych chtěl nejen pánům revizorům, ale i kupónovému systému Dopravního podniku hlavního města Prahy hluboce poděkovat. Díky, kikoti!

Následující půlhodinu můj zrak jitří záblesky různorodého osazenstva klubu, zatímco zbytky jeho minimalisticky zařízených, ovšem dostatečně útulných prostorů požírá příjemné šero. Roztodivné existence korzují dovnitř a zase ven, jako by nevěděly, kde vlastně chtějí setrvat, zatímco moje oči lustrují to jediné výrazněji osvětlené místo. Bar s nápojákem. Srdce křičí pivo, nicméně rozum bere cider a následně se po zbytek mého decentního zevlu zaobírá zásadní otázkou: Proč je v takovém hipsta podniku na čepu předražené géčko do trojky, a nikoliv fancy minipivovar plné chuti a dýňového ocasu? Nebo aspoň Polička?! Otázka důležitostí překračující vesmír, život i všechno ostatní zůstává do konce večera nezodpovězena. Rozptýlení přináší šrumec na pódiu, avšak namísto začátku odhaluje pouze překotné poslední přípravy a čtvrthodinovou sekeru – ačkoliv se předchozích třicet minut nedělo absolutně nic.

Veškeré rozpaky mizí s příchodem hudebníků, kteří klub rozeznívají eponymním intrem z poslední desky „Taiga“, a když se na nízké pódium vyhoupne drobná Nika v červených šatech a spustí energickým hlasem. Podle očekávání následuje hitová „Dangerous Days“ a publikum pod přívalem energie začíná pomalu tát; poslední bariéry mezi přijímačem a vysílačem definitivně prolamuje zvuková lavina v závěru „Dust“. Víc se hraje, než mluví (byla nám slíbena nová deska, juch!), a ač Zola sáhne do staršího repertoáru jen výjimečně – fantastická „Vessel“ je jednou z nich – nijak to nevadí. Síla a energie, kterou drobná zpěvačka předává, je jen těžko představitelná a uchopitelná a zároveň tak nebezpečně blízko, téměř na dosah ruky. Trochu jako kdyby vám začal v obýváku jen pro vás soptit vulkán a země se třást pod nohama, zatímco vy v ochromení stojíte mezi futry a nevíte, co vlastně budete dělat, až to všechno skončí.

Zola Jesus

Bezprostřednost malého prostoru funguje na výbornou a celé vystoupení posouvá od majestátnosti velké koncertní haly do náruče intimity. Zola brilantně pracuje s prostorem i publikem před sebou a nespoutané pohybové výrazivo se vším svíjením se na podlaze a divokého házení hlavou získává na vzdálenost natažené paže a jednoho hlubokého pohledu do očí docela jiný rozměr. Je to jako být na dosah ruky divoké amazonce, čarodějnici, která vás uhrane na první setkání očí, bytosti, z níž se místy ježí chlupy na zátylku, když s výrazem Samary z Kruhu prolézá po kolenou publikem a místy upadá do stavů ne nepodobných posednutí ďáblem… aby se vzápětí mohla proměnit v osobu vzezření tak křehkého a pomíjivého, že snad musí být stvořena jen ze skla a dýmu. Jako když v úvodu „Nail“ svůj hlas neschovává za mikrofon, jako když se rozpouští do publika během přídavkové „Skin“; a mně jen zůstává rozum stát, z jakého pramene čerpá všechny emoce, jež předává dál, když se koupe ve světelných efektech, které celý proces jen umocňují.

Koncertní poblouznění má jen dvě drobné vady na kráse: Trombón Daniela Eatona není přes tepající elektroniku takřka slyšet, což je škoda – jeho zvuk v klidnějších chvilkách přináší do hry zajímavý prvek; hlavně ale pomíjí dřív, než by člověk řekl švec. Ačkoliv jsem do Neone dorazil z výše popsaných důvodů poněkud podrážděn (přesnější by bylo říct nasrán), Zola Jesus z hodiny na pódiu čaruje audiovizuální prožitek, který bude letos zatraceně těžké překonat. Tak dobré to bylo.


Kayo Dot, Fokume

Kayo Dot

Datum: 31.8.2016
Místo: Praha, Zázemí
Účinkující: Fokume, Kayo Dot

Toby Driver se vystupování v Praze vskutku neštítí. Důkazem toho budiž, že jen za loňský rok sem zabloudil hned dvakrát – poprvé se svou kapelou Kayo Dot po boku Botanist, ?Alos a tuzemských Nod Nod, podruhé pak v trochu komornějším prostředí kavárny Potrvá představil naživo svou sólovou tvorbu. Zatímco prvního vystoupení jsem byl účasten – a nutno dodat, že jím byl naprosto učarován – druhé jsem oželel. Tudíž mi komornější tvář tohoto amerického multiinstrumentalisty zůstala utajena. Nu, a neuběhl ani rok a zčistajasna na mě zpočátku měsíce vybafla zpráva – Kayo Dot přijedou opět do Prahy. Dávalo to logiku, na kontě mají nové album „Plastic House on Base of Sky“, i tak jsem byl celkem překvapen, jak si s tím koncertování dává nakvap. Každopádně, chybět jsem nemohl. Už jen proto, že jejich loňské dubnové vystoupení se nakonec v mém žebříčku vyhouplo na příčku koncert roku.

Nicméně navzdory tomu, že jsem naživo Kayo Dot před středečním večerem měl tu čest vidět, jistý punc tajemnosti si kapela zachovala. Nové album totiž je něco hodně jiného než desky, díky nimž jsem se ke kapele dostal. Pokud se zpočátku jednalo o něco, co by se dalo nazvat avantgardním jazz metalem, nyní se kapela posunula do klidnějších, baladičtějších vod, z nichž promlouvá víc darkwave, progrese a gotika. Mocně přibylo syntezátorů, naopak zmizely saxofony (což je teda z mého pohledu trestuhodné, ale kecejte jim do toho, hehe). Nicméně i přesto bylo vystoupení strhující; pravda, v porovnání s vybroušeným loňskem trochu rozpačitější, ale i tak moc fajn. Ale pěkně popořádku.

V multikulturním centru Zázemí jsem byl poprvé. Ani jsem nemusel dlouho hledat, stačilo nastražit uši a tóny ze zvukové zkoušky tuzemských industrial dronových improvizátorů Fokume, kteří se ujali postu předkapely, mě zavedly do příjemně oprýskané hospůdky s klubovým prostorem. Pravda, toto zvučení přilákalo i nějakého uniformovaného pána z vedlejší policejní stanice, ale zavřela se okna, dveře, intenzita se o špetku stáhla, a pokud vím, dál už problémy nebyly. Scéna se postupně připravovala – za pódium přibyl obrácený malovaný krucifix, který byl pak opatřen neonově svítící svatozáří. A lidé přicházeli. Ne moc, nějaké vyprodání, jak tomu bylo ve vile Štvanice, asi nehrozilo, přesto se především hlavní kapela večera dočkala obstojně početného a především pak vděčného publika. Po pár snahách ještě nějak trochu vylepšit zvučení konečně spustili Fokume.

Kayo Dot

A byli fajn, jejich zvukové koláže skutečně měly svůj tvar a postupně začaly naplňovat prostor a fascinovat posluchače. Složení basa, bicí, klávesy, trubka a spoustu mašinek na efekty tvořilo ideální souhru. Rituální, precizní a gradující. Někdy hřmotné, jindy meditující. Především – to nejpodstatnější – nenudící. Čas od času člověk viděl překvapené zbloudilé turisty a náhodné kolemjdoucí, jak nakukují do oken klubu (ano, to je také pro tenhle koncertní prostor specifické – má okna), co se to uvnitř děje za čáry, zatímco obecenstvo pečlivě zahloubané do specifické hudební performance sledovalo, jak kapela v oparu umělého kouře zhudebňuje svou dronovou modlitbu. Svítící kroužek pak jako pomyslná koruna. Ta však čeká až na své právoplatné majitele, kteří mají přijít záhy. Na Kayo Dot.

Scéna se přestavuje, svatozář zůstává. Času na pivko je bohatě. A po návratu nezbývá než čekat, až je poslední kus techniky zapojen a dozní poslední tóny zvučení. Nu, problémy se zvukem, především kláves budou vystoupení ještě značnou chvíli provázet. Ale upřímně řečeno, zas taková katastrofa to není. Kayo Dot jsou zatraceně přesvědčiví. Začínají „And He Built Him a Boat“ a možná působí ještě trochu rozpačitě, ale vše se srovná a atmosféra bude gradovat. Kapela personálně od minule prořídla, tentokrát na nás přišli zapůsobit ve třech. Vlevo rozměrný sympaťák Keith Abrams za bicími, uprostřed tahoun Toby střídající kytaru, basu a klávesy, vpravo kytarista Ron Varod. A stačili na to. Kapela své komplikované kompozice sází s naprostou jistotou a klidem, užívá si éteričnost, žene dopředu hřmoty – vyhrává melodie a ještě má čas si je užívat. Pohlcující. Nejsilnějšími momenty jsou psychedelicky temná „Gemini Becoming the Tripod“ a především pak závěrečná „Mortality of Doves“. Publikum chce přídavek, udýchaný bubeník gestikuluje, že už by to nedal. Takže konec.

Kayo Dot viděni podruhé, tentokrát v komornějším prostředí, v baladičtějším elektronickém hávu – zkrátka opět jiní, a přesto silní. Hudebníkům se opět podařilo solidní vystoupení a pochvala slouží i organizátorům, kteří se o kapelu pěkně postarali, v průběhu byli Kayo Dot neustále občerstvováni tekutinami. S technickými potížemi při zvučení se asi nic moc dělat nedalo, ale to byla vada v podstatě kosmetická.

Těžko říct, zda není současná tvář Kayo Dot takovým kompromisem mezi starou tváří kapely a Tobyho sólovou tvorbou, ale ono je to v podstatě jedno. Dokud to funguje… Vloni v dubnu byli ale jednoznačně víc – na jen o padesát korun dražší akci hráli po boku tří neméně zajímavých jmen, lepší skladby a mám dojem, že déle. Nu, i tak své účasti rozhodně nelituji. Kayo Dot se ukázali jako vyzrálá a progresivní kapela, která působí svobodně a zkrátka žije.


Profanatica – The Curling Flame of Blasphemy

Profanatica - The Curling Flame of Blasphemy

Země: USA
Žánr: black metal
Datum vydání: 22.7.2016
Label: Hells Headbangers Records

Tracklist:
01. Ordained in Bile
02. March to Golgotha
03. Magic & Muhr
04. Black Hymna
05. Host Over Cup
06. Rotten Scriptures
07. Yahweh Rejected
08. Bleed Heavenly Kingdom
09. Vile Blessing
10. Curling Flame

Hrací doba: 36:20

Odkazy:
facebook / bandcamp

Pokud se lidé baví o blacku metalu, jeho tradici a historii, tak se obvykle zastaví nejdéle u severských klasik druhé vlny a na severu pak mnohdy zůstanou, i když se třeba řeč stočí na ty nejranější počátky. No ale všichni víme, že ta první vlna se probouzela takřka všude možně po světě (udělejte mi radost a znalecky přikyvujte) a k volání Ďábla nebyli hluší ani v hlavní baště křesťanského pokrytectví. Debata o tom, co byla první blackmetalová nahrávka v USA, by asi neměla jednoznačného konce, takže uveďme, že mezi ty první patřili Von, Demoncy a Profanatica, kteří jsou evidentně předmětem tohoto článku.

O historii Profanatica bych se rád otřel co nejstručněji. Ono by rozhodně bylo o čem psát, dokonce i o věcech, ze kterých by znejistěl i ten největší samozvaný neznaboh a nemrava. Ale to ať si v případě zájmu každý dostuduje sám. Důležité je, že v prvotní fázi (1990-1992) Profanatica vyprodukovala jen několik krátkých nahrávek a po nahrání svého prvního alba se kapela rozpadla. Oficiální debut tehdy dokonce ani nevyšel, protože finální záznam byl zničen a kdo ví, co by se s odkazem kapely stalo, kdyby ty nejkultovnější skladby nebyly zvěčněny na desce Havohej – „Dethrone the Son of God“. Ale pro nás je tím nejdůležitějším skutkem obnovení Profanatica bubeníkem/vokalistou/lídrem Paulem Ledneym v roce 2001. Po několika letech zdánlivého přešlapování na místě byl do kapely povolán John Gelso, jenž v počátcích kapely také přispěl svým nezanedbatelným dílem. Reuniony starých fotrů, co si zasteskli po mladých letech v kapele, jsou obvykle mor, protože až na těch pár koncertů, jimiž vezme zavděk asi každý fanda, pak s největší pravděpodobností dojde i na vydání dosti slabé desky. Což ale není případ Profanatica. Nejenže v roce 2007 vydali hodně dobré album „Profanatitas de domonatia“, ale dokonce jej o tři roky později trumfli s „Disgusting Blasphemies Against God“. A letos tu máme již desku čtvrtou „The Curling Flame of Blasphemy“, jež odkazu Profanatica rozhodně ostudu nedělá (o třetí „Thy Kingdom Cum“ se ještě otřu).

Na black metal v podání Profanatica je třeba si vypěstovat chuť. Asi jako na prcání pořádně macatých bab, což někdo zmlsaný kultem vychrtlé peroxidky (nebo vypiplaným, přeblástěným „norse-core“ blackem) nemusí chápat, ale o to větší zábava pak tohle vlnivé šukáníčko je. Profanatica vždy byla všechno jen ne melodická nebo progresivní (v klasickém slova smyslu). Regrese každým coulem, rouhavé dřevní riffy smrdící sírou a raným satanským  metalem à la Necrovore, Bathory („The Return……“, „Under the Sign of the Black Mark“), Hellhammer, Incantation či Possessed a nad tím vším ten nejostřejší, ohavný vokál Paula Ledneyho.

Profanatica

Co ovšem považuji za úctyhodné, je fakt, že Profanatica nestojí na místě, vyvíjí se a navzdory výše uvedenému, přistupuje ke své hudbě chytře. „The Curling Flame of Blasphemy“ je toho příkladem. Kapela už z rukávu netahá a snad ani nechce tahat nakažlivé „hity“ jako „Weeping in Heaven“, „I Arose“ nebo „As Tears of Blood…“. Reziduum raných devadesátek nejvíce přetrvávalo na debutu „Profanatitas de domonatia“ v podobě opravdu chytlavých a svým způsobem až zvráceně „veselých“ riffů, ale věci se záhy počaly zvrhávat v horší směr. Chuť přinést co nejprimitivnější, nejhnusnější zloblack vykrystalizovala v „geniálně tupé“ „Thy Kingdom Cum“.

Zatímco některé kapely se snaží vykreslit mocnosti pekla jako cosi romanticky-vznešeného a posvátného, Profanatica zplodili retardovaného, groteskního čorta, co se sadisticky-zvířecím potěšením týrá, mučí a bije. „Thy Kingdom Cum“ přesně takové bylo; ve své zvrácené pitvornosti až fascinující deska, ale jinak není vůle si ji připomínat a už vůbec po mně nechtějte, abych si z ní vybavil jediný riff…

No, a „The Curling Flame of Blasphemy“ lze shrnout celkem jednoduše. Stále se jedná o 100% Profanaticu, o tom žádná. Ale zároveň novinku považuji za „nejvážnější“ album v historii kapely. Ano, regrese a cílené diletantství jsou přítomny, stejně jako pokroucené riffy a stále skvělý vokál, ale zároveň se myslí za roh; každý song nabízí jistou přidanou hodnotu nebo něco v rámci kapely „nového“, což vybízí k opakovaným poslechům a nikoliv jen k občasnému „obveselení“. A nejvíce ctím „rozhodnutí“ zachovat ponurou náladu po celou hrací dobu desky. Zdá se, že jsou pryč zpívánky o cákajícím ptáku Krista, blití po jezulátku a mrdání Panny Marie do ánusu. Zůstalo už jen pohrdání vůči abrahámskému moru a touha po jeho definitivním zániku.

Nevím, jestli stále platí vyřčená myšlenka, že by Profanatica mohla po této desce ukončit činnost. Zdá se, že kytarista a riff-mistr John Gelso ji vzal vážně a s kapelou již nehraje, zatímco Paul Ledney se rozhodl aktivněji koncertovat. Co bude dál, nevím. Faktem zůstává, že „The Curling Flame of Blasphemy“ je ukázkové album Profanatica, které bych bez váhání postavil vedl „Disgusting Blasphemies Against God“ či „Dethrone the Son of God“.

P. S. Pusť si „Magic & Muhr“ a neříkej mi, že zvuk té basy není geniální!

Profanatica - The Curling Flame of Blasphemy


House of Rabbits – Songs of Charivari

House of Rabbits - Songs of Charivari

Země: USA
Žánr: avantgarde / experimental rock
Datum vydání: 20.5.2016
Label: Grotesque Requords

Tracklist:
01. Charivari Overture
02. By the Neck
03. Grandfather Cock
04. Traje de luces
05. The Beating of Señor Hammerheart
06. Madame Orifices
07. Trophy Widow
08. Eyeful Tower
09. The Laundress and the Landmines
10. She Drinks from the Golden Fountain
11. Reflecting Pane
12. March of the Ostrich-Eyed
13. Skimmington’s Last Ride
14. Voyeurville

Hrací doba: 53:26

Odkazy:
web / web / facebook / twitter / bandcamp

Když se na nějakou nahrávku strašně moc těšíte, očekáváte od ní to nejlepší a ona je pak skutečně tak dobrá, jak jste doufali, a splnila veškeré naděje, jaké jste do ní vkládali, tak… je to prostě radost. Nevím jak vy, ale já tu radost prostě mívám, že je to vážně tak moc super, jak si to člověk představoval. Vedle toho je tu ovšem ještě jiná situace, kdy člověka nějaké album může upřímně potěšit. Mám tím na mysli moment, kdy od toho naopak nečekáte vůbec nic, nevíte, o čem to bude, prostě jen zkoušíte naslepo. Pustíte si to a hned s prvním poslechem vám spadne brada na zem, čelist pod stůl a ucítíte, že před sebou máte – nefalšovanou lahůdku. A přesně tohle je případ House of Rabbits.

Mohlo by se zdát, že House of Rabbits jsou novou mladou kapelou, nicméně i navzdory tomu, že „Songs of Charivari“ je dlouhohrajícím debutem formace, jde jen o zdání. Kořeny House of Rabbits totiž vězí v avantgardní skupině FEASTofFETUS, o níž jsem já osobně doposud neslyšel, ale po zkušenosti s novým působištěm tří členů jsem si pustil ukázky ze tří vydaných alb a musím říct, že i zde se jedná o vysoce zajímavou záležitost, na níž se v dohledné době určitě s chutí podívám.

Nicméně zpátky k House of Rabbits, kteří vznikli v roce 2014 poté, co FEASTofFETUS prošli změnami v sestavě a v novém složení se začala vznikající tvorba odchylovat z dřívějších kolejí. Předchozí formace skonala a na svět přišli House of Rabbits, jejichž první známkou života bylo „Demo 2014“, které je v našem povídání důležitější, než jak by mohlo na první pohled vypadat. Na základě čtyř přítomných písní totiž Jess Cron, hlavní skladatel a zpěvák kapely, sepsal scénář k divadelní hře a záhy jej následovalo dalších deset skladeb. Muzikál „Charivari in Voyeurville“ měl premiéru v loňském roce, posbíral několik cen a měl i slušný divácký úspěch.

Deska „Songs of Charivari“ pak není ničím než kolekcí oněch 14 písní (deset novějších + čtyři z demosnímku) vycházející jako deska, s níž kapele vypomohl Jason Schimmel ze Secret Chiefs 3 (tohle jméno všem příznivcům avantgardy bude jistě známo). Po jeho vydání jsem se o House of Rabbits dozvěděl i já, a aniž bych tušil cokoliv o nějaké divadelní hře, hodně rychle jsem se do „Songs of Charivari“ zamiloval.

Netvařte se, že vám to celé už teď nezní zajímavě – jistěže zní, vidím vám až do žaludku! Nicméně chápu, že již začínáte být trochu netrpěliví a chcete, abychom se v našem povídání konečně dostali k jádru pudla, tomu nejpodstatnějšímu, oč tu běží – co to je vlastně za muziku. Žádný problém, vaše přání je mi rozkazem (neplatí obecně – blowjoby gratis fakt nedávám), pojďme na věc!

Sice to podrobně nepopíše, co všechno je na nahrávce ke slyšení, ale její podstatu snad přijatelným způsobem vystihne triviální tvrzení, že „Songs of Charivari“ je především avantgardně rockovou jízdou, kde jeden bravurní nápad střídá další. Už jen z podstaty toho, že se vlastně jedná o doprovod k divadelní hře, asi nepřekvapí, že je to muzika teatrálnější (a to včetně vymazlené a velmi variabilní vokální stránky), expresivní, místy snad i kabaretní. A v neposlední řadě rovněž náladově rozmanitá… a vlastně nejen náladově. Narazíte zde na pasáže, za něž by se nemusel stydět ani takový Mike Patton, jindy si člověk vzpomene třebas na Thee Maldoror Kollective, tuhle se zas objeví moment, který by se vůbec neztratil v soundtracku k nějakému snímku od Tima Burtona, jiné chvíle jsou čistý prog rock, jinde jsou zas čtverácké odkazy na staré rockové klasiky a nakonec to všechno shodí pošukanost evokující The Tiger Lillies.

House of Rabbits

Možná to zní jako pověstný dort pejska a kočičky, ale věřte tomu, že ono to celé drží pohromadě naprosto přirozeně a i tehdy, když se nálady střídají jen v rámci jedné písně, to stále dává smysl a vůbec to nepůsobí strojeně či násilně. Snad i díky tomu je zcela samozřejmě, že v jádru hravá deska nabízí i temné, ba dokonce groteskní momenty, dekadenci, dokonce i orientální motiv či množství vysloveně působivých nápadů. Abychom nemluvili čistě v obecné rovině, tak také zmiňme nějaké konkrétní příklady ilustrativně reprezentující, o čem „Songs of Charivari“ je a jak dobré album to je… sice se vybírá těžko, ale tak třeba: „Traje de luces“, „The Beating of Señor Hammerheart“, „The Laundress and the Landmines“, „She Drinks from the Golden Fountain“ (pasáž s mluveným slovem je naprosto dokonalá!) nebo „March of the Ostrich-Eyed“.

Chtěl bych ovšem explicitně zdůraznit, že „Songs of Charivari“ je skvělé od začátku do konce. Vím, zní to jako klišé, ale je to tak a každá skladba do jedné nabízí mnoho zajímavého k poslechu. Ve skutečnosti bych mohl místo výše jmenované pětice zmínit jakýchkoliv pět jiných songů a vůbec bych nekecal – a taky věřte tomu, že mám vždycky chuť za vrchol označit tu píseň, jež mi zrovna hraje, až tak dobré to je. Já osobně se královsky bavím celých 53 minut, aniž bych se byť i jen na chvilku nudil, což platí i po nějaké té desítce (ne jedné) protočení. Což mi připomíná další obrovské plus celého počinu – je jím obrovská trvanlivost, protože tohle se nedá vypnout ani tehdy, když už to znáte nazpaměť, a i tehdy je to stále strašně zábavné.

Když jsem hned na začátku recenze naznačoval cosi o padání čelisti pod stůl, nepřeháněl jsem. Nestydím se to přiznat – House of Rabbits mě jednoduše dostali, smekám pomyslný klobouk a klaním se, jelikož tady prostě nevidím vůbec nic, co bych mohl ani ne vytknout, ale dokonce co bych mohl nepochválit. Poslech „Songs of Charivari“ jsem si užil v tom pravém slova smyslu a nepochybujte o tom, že budu v tom hodlám pokračovat, protože tohle je jedna z těch věcí, k nimž se vyplatí se vracet i zpětně a s dlouhým časovým odstupem. Povinná koupě a zároveň černý kůň, až se budou v lednu vybírat nejlepší desky roku 2016.


The Howling Void – The Triumph of Ruin

The Howling Void - The Triumph of Ruin

Země: USA
Žánr: atmospheric funeral doom metal
Datum vydání: 29.1.2016
Label: Avantgarde Music

Tracklist:
01. Lords of Barren Fields
02. The Looming Darkness
03. The Nine Worlds Wept
04. Fenrir
05. Where Once a River Flowed
06. Silence After the Storm

Hrací doba: 38:12

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Říkává se, že když přijdete na pracovní pohovor, tak se personalista rozhodne během prvních 30 vteřin, jestli vám práci dá, nebo ne. Jinými slovy: první dojem je prostě důležitý. A platí to i v hudbě. Když má kapela obecně kvalitní tvorbu a mezi ní jednu nepovedenou nahrávku a vy se jako první dostanete právě k téhle jedné, může vás to znechutit a od dalšího průzkumu odradit. Naopak když je první setkání s hudbou té které skupiny pozitivní, je mnohem větší pravděpodobnost, že nejenže budete její tvorbu sledovat i dále, ale že si k ní vytvoříte i nějaké sympatie.

Se zámořským projektem The Howling Void jsem se prvně seznámil prostřednictím EP „Runa“. Anebo ještě přesněji řečeno prostřednictvím jeho o rok mladší reedice, jež oproti původnímu vydání přinesla jednu skladbu navíc. Šlo tehdy také o první počin skupiny, s nímž Ryan Wilson, jediný člen The Howling Void, opustil křídla ruského labelu Solitude Productions, tedy jednoho z přeborníků na doom metal, a přešel pod kultovní italskou firmu Avantgarde Music.

Jak si můžete přečíst v dobové recenzi, „Runa“ se mi dost líbila a v tomto případě byl onen pověstný první dojem jednoznačně kladný. Když tedy došlo k ohlášení nové desky „The Triumph of Ruin“, nijak jsem se poslechu nebránil. Vlastně naopak, docela jsem se těšil, až zjistím, zdali mě i novinka bude bavit. Navnazen krásnou obálkou (jedná se o obraz „Elbrus Behind the Clouds“ z roku 1894 od ukrajinského malíře Nykolaje Jarošenka) jsem se tedy pustil do díla… a hned mohu prozradit, že i tentokrát jsem s výsledkem spokojen.

The Howling Void je v základě funeral doom metal, ale je velmi příjemné, že se nejedná o takovou tu echt typickou žánrovou podobu. Já mám tenhle styl v zásadě rád, jenže funeral doom a vlastně i doom obecně je tak brutálně neinvenční, až se mi to v posledních měsících a jednotkách let pomalu začíná znechucovat, jak to zní všechno úplně a dočista stejně. A přitom stačí jen malinké vybočení a hned to zní v tomhle zatuchlém žánru relativně svěže, což je právě případ The Howling Void. Stačí jen trochu variabilnější struktura skladeb a umně zakomponované symfonické a melodické prvky, které jsou využívány střídmě, leč funkčně a vysoce zábavně, a je vymalováno – povedená nahrávka je na světě.

K dobru The Howling Void slouží i to, že se Ryan Wilson drží v rozumných stopážích, tudíž se nejedná o takové ty 70minutové tryzny, které znějí, jako kdyby celou dobu hrál jeden a ten samý jednoduchý šnečí riff furt dokola. „The Triumph of Ruin“ hraje příjemných 38 minut rozdělených do šesti čitelných a nesplývajících kompozic. Může to znít, že si odporuju sám sobě, když tu povětšinou v recenzích žehrám na stravitelnost a naopak si cením náročnosti, nicméně tady to (relativní) zjednodušení charakteristické stylové formy dává smysl a je jenom ku prospěchu věci.

The Howling Void - The Triumph of Ruin

Můžete si říct, že mírná odchylka od stejně znějícího zástupu a rozumná stopáž nahrávky přece samy o sobě nestačí k nadšení – jistě máte pravdu. Je tu ovšem ještě jedna záležitost, jež už z „The Triumph of Ruin“ dobré album dělá. Mám na mysli úroveň samotných skladeb a skladatelskou jistotu, s níž byla nahrávka zjevně napsána. Písně jsou budovány chytře a funkčně, tklivé, nikoliv však kýčovité či ubrečené melodie jsou dávkovány s rozumem a některé z nich jsou navíc opravdu hezké, až má z toho člověk vyloženou radost. Nadto se zde vedle doomovějších kusů nachází i subtilnější „The Nine Worlds Wept“, která počin osvěžuje a také dokáže překvapit rockovou sólovou kytarou ve své druhé půli.

Za mě osobně tedy palec jednoznačně směrem nahoru. Hudba The Howling Void mě dokázala oslovit a „The Triumph of Ruin“ tento stav vlastně jenom potvrzuje… ačkoliv ono to svým způsobem také nemusí být úplně málo. Sice už jsem tentokrát věděl, co lze očekávat, ale šestice přítomných písniček je natolik kvalitní, že i přes nevelký posun oproti minulosti si mě dokázala získat. Ze svého pohledu tedy mohu „The Triumph of Ruin“ rozhodně doporučit. Možná to není extrémní funeral doom, který vás zdeptá a jehož poslech je mnohdy spíš dobrovolná sebetrýzeň, ale to přece nemusí vadit. Hledáte-li atmosféru, The Howling Void může být správnou volbou.