Země: USA Žánr: black / death metal Datum vydání: 17.5.2016 Label: RCP Tapes & Records / Wohrt Records / Larval Productions
Tracklist:
01. F. F. F. (Intro)
02. The Bludgeoning
03. Iron Scourge
04. Ceremonial Disembowelment
05. Altar of Crushed Enemies
06. La eterna guerra sangrienta
07. Caveman Cult
08. Barbaric Bloodlust
09. Death Before Surrender
10. Supremacy of the Savage Hordes
11. Caverns of Atrocity
Už to bude aspoň pět roků, co odezněl trend bestiálního black / war metalu vycházejícího ze soundu Blasphemy a Sarcofago. Všude byla samá plynová maska, bipedální kozli s rotačáky, kopírky vykrádaly jiné kopírky, až se nakonec všechny ty bestiální satanik goat jednoakordovky po pátý pražec nedaly ani rozumně sledovat, natožpak poslouchat. Jak to s takovými vlnami bývá, na jednu slušnou kapelu připadlo alespoň deset dalších mrdek. Zájem blackmetalového světa se poté přesunul z kozofilie a zavádění jaderných hlavic do pochvy panenky Marie na hady a okultismus level Ezo.tv. A tak v onom bestiálním ranku setrvaly, nebo teprve začaly vyrůstat, kapely, co si hrají prostě po svém.
Caveman Cult nezaložily nijak slavné persony undergroundu. Pohled na archivy odhalí spřízněnost s kapelami, které neznám a znát asi nepotřebuji. Bubeník, hvězda tohoto alba, dokonce hraje v Torche, kteří hrají takový jemný a neškodný stoner / doom (?). Ovšem pokud člověk není kokot, co si eklektismem jen honí ego, je široký hudební záběr obvykle plus. Už jenom proto, že takový hudebníkům podle mého skromného názoru nechybí schopnost přemýšlet za roh a hluboká oddanost hudbě jako takové nese své plody, ať už se hraje kdovíco. Zdali jsou všichni tři členové Caveman Cult skutečně takoví, to opravdu netuším. Vím jen, že před dvěma roky vydali první, kurevsky slibné demo „Rituals of Savagery“ a to pak vedlo k dnes recenzovanému debutu „Savage War Is Destiny“.
Caveman Cult nehrají stokrát slyšený rip-off Blasphemy. Špičaté logo napovídá, že se kmen inspiruje spíše tupou hrubostí Conqueror / Revenge, ale pro exaktnější popis, by se mi hodilo jmenovat mnohem mladší kapely. Úplně nejbližší této desce mi přijde debut australských Impetuous Ritual. Především co se týče zvukové podoby, protože obě desky jsou zkurveně surové, maximálně destruktivní, ale zároveň je hudební chaos cílený a promyšlený. Lze tady slyšet naprosto vše, i když teda nevím, zda si riffy ve zdejší hlukové stěně někdy nedomýšlím podle sebe, haha. Dále zde cítím jakousi „duchovní“ spřízněnost s nepříčetnou Austrálií (SadEx / Martire) a militantním Novým Zélandem (Diocletian / Heresiarch) a také mi Caveman Cult ve svém urputném primitivismu evokují duch španělských Proclamation. Dále má „Savage War Is Destiny“ tah na branku srovnatelný s přehlíženými, avšak vysoce smrtícími grindery Watchmaker, kteří svého času vycházeli u Willowtip. Nepřekvapilo by mě ani, kdyby členové měli v oblibě hnusný crust, ale zde nemohu sloužit. I když je zdejší hudba fakt megabrutální, spokojí se s pomalejším, ale o to surovějším tempem. Až budete chtít někoho ubít šutrem, asi mu do hlavy nebudete třískat v 270 bpm, ale hezky ze všech sil bum, buch, buch, kch, kch, křup, čvacht, čvacht, čvacht… Rychlost, ale ani „temnotu”, byť si pod ní může každý představit leccos, zde nehledejte.
„Savage War Is Destiny“ je pochopitelně deska s jediným cílem, ale i tak jsou skladby ve svém barbarství dosti různorodé. Netrvá to dlouho, než člověk začne rozeznávat jednotlivé tracky od sebe a vybírat oblíbené kousky. Také si dost cením detailu, že se Caveman Cult pro občasné výplně (intro, outra některých skladeb) neuchylují k stupidnímu metalovému ambientu (hate!) nebo samplům vykradených z kdejaké béčkové sračky, ale prostě začnou hlukařit. K úplné spokojenosti mi chybí snad jen maličko šílenější vokál. Lze slyšet, že vokalista se do mikrofonu opírá ze všech sil, sem tam zaječí opravdu nepříčetně, a dokonce jasně vyslovuje texty (teda ne, že bych jim nějak zvlášť rozuměl). Ale nejvíc by mi tu asi vyhovoval hysterický řev à la Revenge.
V dřívějších odstavcích padlo pár jmen, díky kterým se případný posluchač může rozhodnout, zda desce věnovat svůj čas, ale Caveman Cult (už ten název hovoří za vše!) by podle mého neměl přehlížet nikdo, kdo si libuje v doopravdy agresivní a násilné hudbě. Půlhodina strávená s touhle deskou dovede v posluchači rozdmýchat velice divoký, živočišný plamen a představa, jak by tohle mohlo působit živě, je celkem zajímavá. Asi to bude kruté.
Neurosis jsou již dávno kapelou, jejíž jméno budí veliký respekt a právem si drží status legendy, která patří k základním stavebním kamenům celého hnutí post-metalu a také výrazně ovlivnila další subžánry tvrdé kytarové hudby. Nicméně, jak každý správný fanoušek ví, svět Neurosis je mnohem bohatší. Jednak to jsou aktivity Neurot Recordings, vlastní značky kapely, jednak také množství vedlejších projektů, které Neurosis obklopují a k nimž svým dílem přispívají všichni členové. Počínaje formací Tribes of Neurot, v níž se angažovala kompletní sestava Neurosis, konče třeba sólovými počiny Stevea Von Tilla či Scotta Kellyho.
No, a poslední jmenovaný je také důvodem, proč jsem úvod věnoval Neurosis, protože právě on stojí i za dnes recenzovanou skupinou. Než si ji ale představíme, zmiňme ještě jiný Kellyho vedlejšák. Před pár lety se totiž tento zpěvák a kytarista sčuchnul s dalšími vysoce zajímavými postavami alternativní tvrdé muziky, jmenovitě Mikem Williamsem (Eyehategod), Brucem Lamontem (Yakuza) a Sanfordem Parkerem (Buried at Sea, ex-Minsk, ex-Nachtmystium, ex-Twilight). Mám tím samozřejmě na mysli Corrections House, kteří už dnes mají na kontě dvě výborné desky.
A proč že o tom mluvím? Inu, jednoduše proto, že v rámci zbrusu nového projektu Mirrors for Psychic Warfare pokračuje spolupráce Scotta Kellyho a Sanforda Parkera. Těm zjevně společné působení v Corrections House nestačilo, a tak se pustili do další, ještě experimentálnější tvorby. A výsledkem těchto snah je právě hlavní předmět naší recenze – bezejmenná debutová deska Mirrors for Psychic Warfare.
Stačí jen trocha představivosti a je možné u Mirrors for Psychic Warfare vidět paralely (nejen) s Corrections House. Nová formace již však definitivně rezignuje na cokoliv společného s metalem. Neříkám, že rezignuje na kytaru, jejíž záchvěvy se zde rozhodně objevují. Nicméně řečí hudebních žánrů se zde bavíme o dronu, industrialu, místy dokonce soft noisu. Že řečí žánrů nehovoříte? Dobrá, pojďme na to řečí pocitů – stísněná klaustrofobická atmosféra, temnota, rituál.
Hned první skladba „Oracles Hex“ je silná, jak když kopne bejk. Rozjezd je pozvolný a plíživý – dronové pískání, „šumivé“ pozadí, industriálně kovový zvuk a Kellyho deklamace. Ve dvou třetinách ovšem dojme ke zlomu a Mirrors for Psychic Warfare přejdou ke zkurveně mocnému kytarovému riffu. Ten se sice táhne pomalu, ale tím větší je jeho majestát a tím spíš vás zadupe do země. Předchozí motivy písně ovšem neodezní do ztracena, onen riff se k nim vlastně jen přidá, ale graduje to až do pekla a Kelly / Parker mají posluchače okamžitě v hrsti.
Jeden ze dvou vrcholů přichází hned vzápětí v podobě bezmála čtvrthodinového monolitu „A Thorn to See“. Zejména tato kompozice byla důvodem, proč jsem výše použil slovo rituál, protože přesně takhle působí. Celou skladbou prostupuje jednoduchá, vlastně až takřka primitivní rytmická linka, jež člověka pomalu, ale jistě stahuje do hlubin. Kolem ní pak Mirrors for Psychic Warfare střádají další motivy, trpělivě budují, píseň postupně roste, atmosféra houstne, aby nakonec vše vyvrcholilo ve fenomenálním závěru.
„CNN WTZ“ a „I‘ll Try You All“ působí po „A Thorn to See“ skoro až méně záživně, než ve skutečnosti jsou, protože obecně vzato jsou vlastně pořád výtečné. V obou případech se jedná o ortodoxně arytmické kusy stojící čistě na dronové kytaře a industriálních mašinkách, které se postupně (opět se graduje jak svině!) odhodlají i trochu zahlučit. Něco podobného vlastně předvádí i finální „43“, akorát je v tom ještě působivější a dotahuje tento model k dokonalosti. Navíc se vymyká čitelným klávesovým motivem, jenž (zase) prostupuje celým songem. Oč minimalističtější je rozjezd, o to víc pak „43“ vyvrcholí – tentokrát ani není třeba kompozici lámat do kombinace kytarového riffu a hluku, protože stačí jen onu melodii nechat narůstat a sílit a přidat k ní chorobný skřek. Nicméně je to natolik sugestivní, že právě tuhle věc považuju za onen druhý vrchol po „A Thorn to See“.
V průběhu recenze hned několikrát zaznělo slovo „gradace“. Nebylo to náhodou, jelikož přesně tohle je jednou z největších zbraní desky. Kelly a Parker dokážou ve všech pěti případech písničky dotáhnout do odzbrojujícího finále, s nímž tomu vždy nasadí onu pověstnou třešničku na dortu, která z toho dělá o dost víc než jen další random drone / industrial album. Vyjadřovací prostředky a postup jsou vždy podobné, a přesto pokaždé trochu jiné, díky čemuž je každá z pěti skladeb svébytná a nesplývá se zbytkem, což pro nahrávky tohoto typu rovněž nebývá pravidlem.
Jinými slovy, debutu Mirrors for Psychic Warfare mohu vytknout jen máloco, v podstatě skoro nic. Jistě očekávání vzhledem k sestavě nebyla malá, neboť Scott Kelly a Sanford Parker jsou esa, která za sebou mají mnoho hodin excelentní muziky, o tom žádná, ale i tak jsem nečekal, že tahle deska bude až tak dobrá. Myslím, že snad ani není nutné mírnit nadšení – tohle je prostě zasraně skvělé, je to sugestivní, uhrančivé, mocné. Neváhejte, poslouchejte.
Pokud by snad byla pravda, že někdy američtí Astronoid hráli post-black metal, jak hlásá například jejich profil na Last.fm, pak vězte, že na desce „Air“ se ho nenachází ani stopové množství. To budiž upozornění pro ty černé duše, jež se nenechaly odradit mdlým (až nevkusným) artworkem a očekávali hipsterskou odnož svého oblíbeného žánru. To, čeho se však dočkáte na zbrusu novém albu těchto pro mě donedávna neznámých hudebníků do sytosti, jsou prvky shoegaze. Kombinace této zasněné odnože alternativního rocku s metalovým zvukem není v poslední době již nic tak nového – kapely Alcest, Deafehaven či čerstvě populární Ghost Bath tento žánr spojují s black metalem, což dalo za vznik škatulce blackgaze (z čehož pravděpodobně pochází onen omyl ve stylovém zařazení). Avšak kombinace s jinými metalovými odnožemi se shoegaze dočkal, pokud vím, až nyní. V samotné metalové složce slyším tlumené prvky groove metalu, progressive metalu a metalcoru.
Co se tedy týče žánru, jsou Astronoid celkem originální. A co se týče nápadů? Ani náhodou. Stačí letmý poslech libovolné skladby z „Air“ a bude vám jasné, že z desky bude promlouvat klasická zasněná shoegazová melodika. Vyznění alba je velmi nekonfliktní, metalové kytary, ačkoliv místy předvádějí relativně zajímavé kličky, mají celkově spíš doprovodný charakter. Vokály jsou po celou dobu čisté a upřímně řečeno mně osobně nesedly. Jedná se o vysoké zpěvy evokující Alcest, ba i Cynic (odmyslíme si „robotičnost“ danou vokodérem), jež ve spojitosti se sterilně znějícím zvukem a předvídatelnými melodiemi nejsou nic extra.
Z formálního hlediska vlastně není problém, deska se nechlubí nějakým amatérismem a je slyšet, že za ní stojí relativně zruční hudebníci a asi slušná porce práce. Horší je to však s obsahem. Je to vlastně zvláštní, ale navzdory tomu, že si svým způsobem kapela spojením žánrů vybudovala svůj vlastní styl, jako by jí chyběl vlastní ksicht. Melodie působí povědomě (a to rozhodně nejsem žádný shoegazový znalec) a navíc je na desce naprostá absence čehokoliv, co by v průběhu překvapilo. Je neuvěřitelně paradoxní – člověk si říká „to je zajímavý, co to je vlastně za styl?“ a zároveň po chvíli přesně ví, jak to bude znít dál. Tomuto pocitu nahrává i instrumentální zpracování, jež často používá opakovaných hudebních postupů.
Intro „Incandescent“ zní zpočátku velmi nadějně (tj. brnkání v duchu sedmičkových akordů a posléze spouštějící se masiv elektrických kytar), jenomže jakmile spustí vokály, vývoj jako by se zastavil. Instrumentace se začíná silně podřizovat dílčí melodii, což je škoda. Dát nástrojům větší prostor, rozhodně by to celkový dojem pozvedlo. Deska pokračuje skladbou „Up the Atom“, jež na jednu stranu disponuje technickými kytarovými party, na druhou ale také naprosto předvídatelnými melodiemi. Již na této skladbě lze z mého pohledu dobře ilustrovat problém alba. Ačkoliv je technicky vše na svém místě, píseň nedisponuje ničím nečekaným – žádnou disharmonií, jež by posluchače vytrhla z letargie, žádnými změnami rytmů či nálad, neobvyklým využitím nějakého nástroje ani žádnými změnami ve vokálech. Zkrátka a dobře, člověk po pár skladbách pozná šablonu a zná tím pádem celou desku. Nemluvě o tom, že mnohé melodie jsou prostě kýč jak noha.
A nemusíme chodit daleko, stačí si počkat na začátek „Resin“, jejíž úvodní motivy jsou zkrátka nudné klišé. Tahle věc sice disponuje celkem chytlavým refrénem, o nic objevného se ovšem nejedná. Jistě, z technického hlediska je zde rozhodně potenciál, avšak trestuhodně nevyužitý. Astronoid vědí, jak navodit atmosféru, většinou ji ale záhy zdevastují nějakou moc infantilní melodií, jejímž prostřednictvím pak potlačí instrumentální složku ve prospěch té melodie – většinou tažené těmi vysokými vokály (jež mě, nemohu si pomoct, fakt dráždí). Z dalších skladeb stojí za zmínku možná ještě závěrečná „Trail of Sulfur“, v níž celkem vyniknou bicí a některé melodie působí o špetku zádumčivěji, než je pro desku typické. Zároveň disponuje velmi výrazným refrénem – to je asi ten nejzapamatovatelnější (avšak v kontextu alba velmi povědomě znějící), který je na jednu stranu klišé, na druhou stranu ovšem celkem funguje. Tahle skladba má asi nejsilnější atmosféru z celé nahrávky. Problémem však zůstává, že je předvídatelná.
Aby se na mě náhodou nesesypala kritika, že snad recenzuju něco, k čemu nemám žádný vztah, nutno dodat, že proti kombinacím shoegazu s metalem nic nemám – zmiňované blackgazové kapely jsou podle mě fajn, ba i čistý shoegaze občas rekreačně protočím. Jenomže k hudebnímu zážitku potřebuji zkrátka dobré nápady a pořádnou atmosféru. A deska „Air“ od Astronoid podle mě nemá ani jedno. Možná ještě ta atmosféra je vlastně tak na půl cesty, ale ze skladatelského hlediska mě Astronoid uspávají trochu víc, než byl záměr.
Země: USA Žánr: alternative metal Datum vydání: 29.4.2016 Label: Zodiac Swan Records / T-Boy Records / Universal Music
Tracklist:
01. The Last of the Demons Defeated
02. Satanic Cyanide! The Killer Rocks On!
03. The Life and Times of a Teenage Rock God
04. Well, Everybody’s Fucking in a U.F.O.
05. A Hearse That Overturns with the Coffin Bursting Open
06. The Hideous Exhibitions of a Dedicated Gore Whore
07. Medication for the Melancholy
08. In the Age of the Consecrated Vampire We All Get High
09. Super-Doom-Hex-Gloom Part One
10. In the Bone Pile
11. Get Your Boots On! That’s the End of Rock and Roll
12. Wurdalak
Když Rob Zombie svého času připravoval sólovou desku „Hellbilly Deluxe 2: Noble Jackals, Penny Dreadfuls and the Systematic Dehumanization of Cool“, její vydání bylo hned několikrát odloženo. Nejdříve kvůli Zombieho vytížení ohledně natáčení filmu „Halloween II“, poté kvůli problémům s dosavadním labelem Geffen Records, který dle všeho trochu dlabal na propagaci (což ostatně tehdy vyústilo ke změně nahrávací společnosti). V případě letošní novinky „The Electric Warlock Acid Witch Satanic Orgy Celebration Dispenser“ jako by se situace opakovala, jelikož už někdy loni na podzim se objevovaly zprávy, že hororový král a jeho smečka mají další placku hotovou, přesto bylo vydání v nedohlednu. A tentokrát byla na vině Zombieho práce na snímku „31“ (na festivalu Sundance byl uveden v lednu, do kin se dostane v září).
Nicméně, nakonec jsme dočkali a „The Electric Warlock Acid Witch Satanic Orgy Celebration Dispenser“ je venku. Jak vidno, Rob Zombie si už definitivně oblíbil názvy dlouhé jak pondělní šichta, což na svém nejnovějším díle dotáhl k dokonalosti nejen pojmenováním samotné desky, ale i vlastních songů. Skandovat to na koncertech budou asi jen die-hard fans, já osobně si ty názvy z hlavy pamatovat fakt nebudu, ale je to zábavné, takže proč ne. Hlavní je však stále muzika, která je tentokrát…
…no, vlastně kurevsky cool! Nijak se netajím tím, že mě Zombieho tvorba baví a jeho jediná deska, jež mě moc nebere, je shodou okolností výše zmiňované „Hellbilly Deluxe 2“. To sice nabídlo pár pekelných hitů, ale taky nepříjemně hodně vaty, takže obecně vzato album za kultovním „Hellbilly Deluxe“ z roku 1998, na nějž mělo navázat, zaostávalo o světelné roky. Následná placka „Venomous Rat Regeneration Vendor“ naštěstí Zombiemu a jeho partě spravila reputaci a „The Electric Warlock Acid Witch Satanic Orgy Celebration Dispenser“ dává na slabší chvilku v podobě „Hellbilly Deluxe 2“ dočista zapomenout.
Jedním z hlavních znaků „The Electric Warlock Acid Witch Satanic Orgy Celebration Dispenser“ je to, že se jedná o velmi krátkou desku. Jasně, Zombie nikdy netočil hodinové počiny a vždy se pohyboval okolo těch 40 minut, nicméně tentokrát jen o chlup přelezl půlhodinku. A tomu odpovídají i délky skladeb, jelikož s výjimkou závěrečné pětiminutovky „Wurdalak“, jejíž velkou část ovšem zabírá outro, se úplně všechny tracky pohodlně vejdou do tří minut.
Tohle má za následek, že album uhání dopředu jak splašené, a než se člověk naděje, tak je najednou konec. Zombie do posluchače hustí jednu chytlavou pecku za druhou, našlapaný refrén jednoho songu takřka okamžitě střídá našlapaný refrén dalšího songu, John 5 opětovně sype parádní riffy z rukávu, všechno to až na několik málo výjimek maká. Onou výjimkou je paradoxně první singl, jenž byl vybrán k prvotní propagaci nahrávky. Nemůžu si pomoct, ale „Well, Everybody’s Fucking in a U.F.O.“ prostě nemá koule a především jí chybí právě mocný refrén, s nímž Zombie dokáže svoje písničky vyšperkovat. Trochu mi to připomíná předchozí „Venomous Rat Regeneration Vendor“, kdy byla jako první singl zvolena taktéž asi nejslabší skladba „Dead City Radio and the New Gods of Supertown“, na níž mi něco nesedělo. V případě „Well, Everybody’s Fucking in a U.F.O.“ už je ale ono „nejslabší“ docela jednoznačné, protože kdybych měl možnost z novinky vyrazit jednu jedinou věc, bez sebemenšího zaváhání by letěla právě tahle.
Povedené tracky však naštěstí převažují, tak se přesuňme k těm vrcholům. Osobně jsem si hodně oblíbil „The Life and Times of a Teenage Rock God“, jejíž některé motivy se možná zpočátku tváří lehce rozpačitě, ale to trvá jen do doby, než Zombie a jeho kapela odpálí ultimátně kulervoucí refrén, kvůli němuž stojí za to vydržet. Parádní je vypalovačka „The Hideous Exhibitions of a Dedicated Gore Whore“, již ozvláštňují vintage klávesy, které jen tak mimochodem natočil producent Zeuss. Takových srandiček bych si klidně nechal líbit ještě víc.
Pokračujme dále. Super je i další ze singlů „In the Age of the Consecrated Vampire We All Get High“, což je vlastně takový typický Zombieho song včetně industrial metalem nasáklých slok, díky nimž si člověk trochu vzpomene na staré časy. Vše vyvrcholí ve výbušném refrénu a celé to má odpich jak čuně – přesně to, co „Well, Everybody’s Fucking in a U.F.O.“ tak schází. Mým úplně nejoblíbenějším kouskem z „The Electric Warlock Acid Witch Satanic Orgy Celebration Dispenser“ je asi desátá „In the Bone Pile“. Tenhle skrytý hit, nesinglový a zastrčený těsně před koncem, je vlastně bez chybičky a představuje přesně to, co chci od Zombieho slyšet a co mě na něm tak baví.
Na „The Electric Warlock Acid Witch Satanic Orgy Celebration Dispenser“ je zajímavá ještě jedna věc. Vzhledem ke krátkým stopážím by člověk mohl čekat, že půjde o hitové vypalovačky, které nic moc neřeší a jen rychle upalují ke svému blízkému konci, ale pozor – na desce se nachází i pár svěžích vtípků. Vyjma hutného intra „The Last of the Demons Defeated“ a zajímavých meziher „A Hearse That Overturns with the Coffin Bursting Open“ a „Super-Doom-Hex-Gloom Part One“ (hlavně druhá jmenovaná je krásně zfetovaná), které Zombie přece jen vždycky uměl, to jsou třeba již jmenované klávesy v „The Hideous Exhibitions of a Dedicated Gore Whore“ nebo skvělý sampl v „Medication for the Melancholy“. Ani nemluvě o práci Johna 5, protože tenhle týpek je na kytaře fakt pán, což ale není žádná nová informace. Kapitolou sama pro sebe je pak finální „Wurdalak“, jež je – v rámci mezí – trochu experimentálnější a méně přímočará i navzdory tomu, že i ona, minimálně ve své první půli, stále ctí jednoduchou strukturu sloka-refrén. Druhá půle je pak klávesovým outrem nejen písně, ale i celé desky.
Ve své podstatě Rob Zombie tentokrát „jenom“ nezklamal. „The Electric Warlock Acid Witch Satanic Orgy Celebration Dispenser“ do jeho tvorby nevnáší nic moc nového a vesměs jen rozšiřuje již tak početnou sbírku hitů o pár dalších výborných kousků. Ale na rovinu – mně to v tomhle případě bohatě stačí. Když si pouštím Roba Zombieho, tak chci vypnout u parádní našlapané muziky, která může být nenáročná, ale je daleka demenci střelců typu Five Finger Death Punch. Nečekám progresi, ale pekelnou zábavu s hororovou atmoškou, která má koule až za roh, A přesně tuhle představu naplňuje i „The Electric Warlock Acid Witch Satanic Orgy Celebration Dispenser“. Bavím se královsky, a tudíž jsem spokojen.
Když jsem před čtyřmi lety sepisoval recenzi předešlého alba amerických alternativců Deftones, „Koi No Yokan“, tak jsem tvrdil, že se kapela nachází na vrcholu svých uměleckých sil. Od vydání „návratového“ „Diamond Eyes“ letos uteklo již šest let a já si myslím, že moje tvrzení z období před čtyřmi lety je stále aktuální. Očekávání byla samozřejmě vysoká, protože Deftones se na vydání nového alba „Gore“ připravovali takřka čtyři roky, a ačkoli hotové bylo již loni, tak mezi posluchače si prorazilo svou cestu až letos v dubnu. A jaké je? To si povíme na následujících řádcích.
Přestože se to tak na první pohled nezdá, protože čtyři roky panoval přímo v táboře Deftones relativní klid (pokud samozřejmě pominu smutné úmrtí bývalého baskytaristy Chi Chenga), tak v širší souvislosti s kapelou se toho od minulého alba „Koi No Yokan“ událo docela dost, i když to všechno padá na hlavu zpěváka China. Jestli si totiž někdo i navzdory nabitému koncertnímu kalendáři našel čas na jiné aktivity, tak to byl jednoznačně Chino Moreno. Pro mě jedna z nejvýraznějších pěveckých osobností kytarové hudby současnosti a tahoun kapely si v roce 2013 odskočil k několika kámošům z řad Isis, výsledkem čehož bylo eponymní album post-rockových Palms. Netrvalo dlouho a mezi fanoušky si to směřovala debutová deska trip-hopového projektu †††, jemuž vyšlo stejnojmenné album v roce 2014.
A věřím, že jsem nebyl sám, kdo byl zvědavý, jak se tyto aktivity promítnou do hudby Deftones. Ti od zmíněného „Diamond Eyes“ ubrali na kytarové naléhavosti a začali budovat svou hudbu spíše na celkové atmosféře a hedvábně křehké auře, již tu a tam rozčísla osmi-strunka Stephena Carpentera, ale oproti dřívějším albům byl jeho prostor značně zredukován. A přestože jsem minule předvídal, že by v tomto ohledu mohli jít ještě dál, tak mám takový dojem, že si Stephen ve studiu dupl a novinka je tak v jistém ohledu tvrdším počinem, než byly předchozí dva. Deftones sice neztratili nic ze své schopnosti vystavět kolem vcelku jednoduché písně skvělou atmosféru, a pokračují tak v jistém ohledu v cestě, již si v posledních letech vyšlapali, ale i tak je „Gore“ určitě kytarovější, temnější a energičtější nahrávkou. Takový ten zastřený závoj, jímž byla tvorba skupiny v posledních letech zahalena, není tolik patrný a „Gore“ má naopak citelně ostřejší hrany.
Díky tomu je „Gore“ albem, které lze označit jako počin protikladů a přirovnal bych jej tak k eponymní placce z roku 2003. Naproti sobě jako by stáli Chino Moreno se zalíbením v poklidných plochách, jež reprezentuje „(L)MIRL“ či „Hearts / Wires“, na níž je skvělá hlavně její křehká atmosféra, a Stephen Carpenter s burácejícími skladbami „Doomed User“ a „Gore“, které jsem od Deftones s ohledem na jejich nedávnou minulost a zasněnost příliš neočekával. Jasně, ono se něco málo v podobném ražení objevilo i na minulých počinech, ale byly to spíš výjimky („Gauze“, „CMND/CTROL“), jež stvrzovaly výsledný dojem poklidných a rockověji přístupnějších alb. Jakkoli to může znít divně, tak i přes jakousi nejednotnost v řadách Deftones se kapele ten zdánlivý nesoulad při tvůrčím procesu podařilo odladit ve svůj prospěch a proměnit výsledek v nahrávku, která dává smysl a o níž jsem brzy nabyl dojmu, že nic lepšího jsem od této pětice neslyšel od dob přelomového „White Pony“. Opravdu, tak dobré se mi „Gore“ zdá.
Kdybych měl na albu hledat nějaké mouchy, tak mě vážně nic nenapadá. „Gore“ zní skvěle jak po technické stránce (produkci a mix měl na starosti Matt Hyde), tak po té hudební. Z toho druhého hlediska se na první pohled výraznější materiál nachází v samém úvodu alba, ovšem méně nápadný závěr „Gore“ s přibývajícími poslechy příjemně roste (skvělý závěr v podobě melodické „Phantom Bride“ a kytarově výrazné „Rubicon“). První singlovka „Prayers / Triangles“ je ale hned na úvod trefou do černého. Přestože to není na první poslech hitovka typu „Swerve City“ či „Diamond Eyes“, jež otvíraly předchozí placky, tak až nenucenou naléhavosti poklidných slok a explozí emocí v refrénu je tohle moment, který se do paměti vryje zatraceně hluboko. Aniž bych chtěl vyvyšovat China Morena nad rámec ostatních, tak je to právě jeho vokální práce, jež dává písním další rozměr a samozřejmost, s níž přechází od melodického přednesu k agresivnímu řevu, mě nepřestává ani po tolika letech, co tuhle kapelu poslouchám, bavit.
Kdybych měl vybrat další nejlepší písně, tak bych sáhl po tíživé „Acid Hologram“, podmanivé „(L)MIRL“, jež mě zaujala výraznou basovou linkou a skvělými melodiemi. Dalším vrcholem je střed nahrávky. Ten patří skvěle vygradované „Hearts / Wires“, jejíž první polovina patří klidným melodiím, které se v polovině stáhnou na úkor kytarové zdi Stephena Carpentera. Nesmím však opomenout ani zmíněné „Gore“ a „Doomed User“, které stojí na hutné kytaře a naléhavosti Morenova vokálu v refrénu. A protože je toto kombinace, jež stále funguje a Deftones se nespoléhají jen na ni – vědomi si faktu, že bez kvalitní hudby to prostě nejde – tak si ode mě pětice za svou novinku zaslouží jen chvalozpěvy.
Nepopírám, že mám Deftones hodně rád, že jejich hudbu poslouchám zatraceně často, takže o nějaké objektivitě nemůže být řeč, ovšem i tak věřím, že jsem schopný posoudit, jestli „Gore“ patří k vrcholům diskografie této veličiny alternativního metalu, což znamená někam na úroveň „White Pony“ či dvojice posledních placek, nebo se jedná o nafouknutou bublinu, která už šlape spíše ze setrvačnosti a spoléhá se na sílu základny svých příznivců a marketingové síly vydavatelství. Naštěstí se z „Gore“ vyklubal první případ. Na Deftones je vidět, že si hudbu dělají stále ještě podle sebe, a tak to taky zní. Nenuceně, uvěřitelně a hlavně zatraceně dobře. Za mě jasný adept do společnosti pětice nejlepších alb letošního roku.
Jméno The Poisoned Glass se vynořilo zdánlivě zničehonic a zdánlivě odnikud, ale okamžitě si na alternativní scéně získalo ne úplně malou pozornost. Relativně se o tom mluví, ani nestačilo vyjít první album a formace už jela evropské turné, v jehož rámci si zahrála i na slovutném festivalu Roadburn. Odpověď na otázku, jak je tohle možné, by mohla být poměrně jednoduchá – sestava.
V The Poisoned Glass se totiž bezesporu nacházejí lidé, jejichž některá bývalá působiště se v jistých kruzích těší kultovnímu statusu. G. Stuart Dahlquist a Edgy 59 totiž hrávali v Burning Witch, což možná není vyložená prvoligová legenda nebo ta úplně nejvíc zásadní záležitost svého stylu, ale mnozí na jejich muziku dodnes přísahají a jistého respektu tahle formace jistě dosáhla. V portfoliu těchto dvou chlapíků ovšem najdeme i další kapely, zejména působiště Dahlquista jsou zajímavá, jelikož mezi ně patří Asva či Goatsnake; nehledě na fakt, že se mihl i v Sunn O))).
Na druhou stranu, pro mě osobně to až zas takové kulty nejsou (jestli něco uctívám, tak je to leda Thorr’s Hammer, tedy předchůdce Burning Witch, v němž ovšem Dahlquist ani Edgy 59 nepůsobili), tudíž jsem ten vznik The Poisoned Glass nijak extrémně neprožíval a na debut „10 Swords“ jsem se netřásl jak malý fracek na dárky pod stromečkem. Nicméně jsem ani neměl důvodu potenciálně zajímavou nahrávku cíleně ignorovat, takže když se mi dostala do rukou, proč si ji nepustit…
The Poisoned Glass sami sebe prohlašují za orchestral doom, což je škatulka, již po poslechu „10 Swords“ do jisté míry dokážu pochopit, ale stejně mi přijde trochu na pytel a radši bych se jí vyvaroval. Minimálně to orchestral je diskutabilní, protože příliš orchestrální to teda není, byť jsou jedním ze stěžejních nástrojů The Poisoned Glass varhany. Stejně tak pod nálepkou doom nám asi všem naskočí doom metal, a i když pomalé „10 Swords“ jistojistě je, metalu v tom nenajdete ani zbla. Být to na mně, tak tomu prostě říkám drone / experimental a je vymalováno.
Tak či onak, hlavním znakem a projevem The Poisoned Glass je minimalismus. Vedle již zmiňovaných varhan je dalším důležitým nástrojem desky baskytara (což se dalo očekávat – Dahlquist byl vždy především basák). A o tom to vlastně celé je. Sem tam lehká vazbička, trochu minimalistické elektroniky, výjimečně rytmický úder. Nad to vše pak tu a tam vylézá Edgyho vokál, který zvládne jak rituálně působící přednes, tak i jedovatý jekot, který ovšem bývá trochu přidušený, snad aby obecně minimalistickou hudbu nerozbíjel agresí. Spíš než na zapamatovatelné nápady se hraje na jednolitou atmosféru, víc než jednotlivým linkám dávají The Poisoned Glass přednost samotným zvukům.
Musím se přiznat, že když to tak po sobě čtu, „10 Swords“ mi z takového popisu vyznívá jako hodně zajímavé album, jemuž bude vládnout temná klaustrofobická atmosféra a které bude nabízet sugestivní posluchačský zážitek. Vlastně přesně tohle jsem od debutu The Poisoned Glass také chtěl. Ale přesto všechno nemůžu být nadšený a nemůžu „10 Swords“ vynášet do nebes. Vážně jsem se o to snažil a chtěl jsem, aby se mi to líbilo, ale ten výsledek mě i navzdory jistým formálním kvalitám, jež tomu rozhodně neupírám, nechává docela chladným.
To je vlastně taková bolístka podobně abstraktní muziky obecně. Tady není nic, čím by vás to zaujalo kromě jakéhosi neurčitého pocitu, do něhož se ta deska musí trefit a jakýmsi způsobem zarezonovat. Když se to podaří, o to působivější věci to pak jsou; takové nahrávky pak člověku vydrží tak dlouho, že se s tím odpočinkové poslechy chytlavých kapel nedají srovnávat. Jen se mi to u „10 Swords“ nestalo. Tím pádem je to pro mě docela nuda (ono jinak se tam toho zas tolik neděje, to si nebudeme nalhávat), v níž výjimečně probleskne nějaký zajímavý motiv (především varhanní, občas i vokální), ale jako celek mě The Poisoned Glass docela minuli.
Možná, že si tím zničím pečlivě budovanou auru elitářského intelektuála (to byl vtip), ale přijde mi poněkud ustřelené něčemu tleskat jen proto, že to má experimentální nálepku a hraje v tom člověk, co se kdysi mihl v Sunn O))). Svým způsobem asi dokážu pochopit, když to někdo bude žrát, ale já už si to nikdy nepustím. Dneska holt budu za toho vymaštěného burana, který nechápe alternativní umění. Jdu si vypláchnout držku desítkou a pustit Hrobku s Pitvou, tak nazdar…
Země: USA Žánr: blues rock Datum vydání: 25.3.2016 Label: Provogue / J&R Adventures
Tracklist:
01. This Train
02. Mountain Climbing
03. Drive
04. No Good Place for the Lonely
05. Blues of Desperation
06. The Valley Runs Low
07. You Left Me Nothin’ But the Bill and the Blues
08. Distant Lonesome Train
09. How Deep This River Runs
10. Livin’ Easy
11. What I’ve Known for a Very Long Time
Jestliže Joe Bonamassa s předchozím albem „Different Shades of Blue“ vstupoval do neznámé řeky a vzbuzoval prostřednictvím první kolekce ryze autorských písní nemalé obavy, tak novinka „Blues of Desperation“ je na tom už zcela jinak. Tenhle bluesrockový kytarový všeuměl před dvěma lety přesvědčil posluchačskou obec, že není jen zručný hráč a osobitý zpěvák, který se v tvorbě musel spolehnout jen na převzaté kompozice z pera svých oblíbenců, ale taky velmi dobrý skladatel, jenž dokáže utáhnout celé album bez většího zaváhání. A protože v současné době by byl návrat ke cover verzím krokem zpět, tak bylo jasné, že v tomhle trendu už bude muset Joe Bonamassa pokračovat, aby si udržel vysoké renomé, které jeho sólová alba dlouhodobě provází.
S klasickým dvouletým odstupem tak přišel čas na to, aby se rodák z New Hartfordu spojil se svým oblíbeným producentským parťákem Kevinem Shirleyem, jenž celý nahrávací proces a konečný zvuk staví kolem Joeovy kytary a bez nějž už si jeho alba dokážu jen těžko představit. Album vznikalo ve studiu v Nashvillu necelý týden a dokážu si i bez koukání na making-of video ze studia představit, jak pohodová atmosféra při nahrávání vládla. Ačkoli třeba šedivý obal může znamenat předzvěst méně barvitého materiálu, jenž se skrýval za oranžovým „Driving Towards the Daylight“ a modrým „Different Shades of Blue“, tak výsledný kotouček je ve všech ohledech klasickým počinem nesoucí pečeť Shirleyho živé produkce, Joeovy kytarové zručnosti a zejména vokálu, který si nelze jen tak s někým splést.
Snad jedinou změnou, kterou na „Blues of Desperation“ oproti minulejšku spatřuji, je, že album zní o něco více moderněji a svěžejším dojmem. Skladby si pořád drží jako integrální součást country prvky, silný bluesový feeling je taky těžce přeslechnutelný, ovšem část písní bych si dokázal představit na klasických hardrockových albech a ve spojení s aranžérskou barvitostí díky tomu zní novinka fantasticky a je radost ji poslouchat. A to navzdory tomu, že mi přijde, že od minula ubylo kytarových stop, a jakkoli jsem neměl v tomto ohledu s předchozími alby problém, tak když poslouchám „Blues of Desperation“, mám dojem, že to Bonamassovi nikdy nehrálo a Shirley to nezachytil do digitální podoby líp.
Albu vládne plný zvuk, jemuž nemám co vytknout. Je velkým překvapením, že album nabouchali hned dva bubeníci, díky čemuž se Shirleymu podařilo dosáhnout organicky živelného a hutnějšího zvuku, jenž zní skoro jako živý. Navíc věrohodně zachytil rockovou podstatu Bonamassových písní, což je patrné hned z poslechu klipové hitovky „Mountain Climbing“, která je pro mě vrcholem desky. Místy jsem měl pocit, že poslouchám v aktuálních podmínkách nahrané Led Zeppelin. Dunivá basa, na poměry minulých alb místy dost nevýrazná kytara, klávesy a doprovodné vokály jsou spolu se zpěvem Bonamassy těmi nejvýraznějšími prvky, jež fungují na jedničku. Když už jsem nakousl ty Led Zeppelin, tak jejich vliv je na „Blues of Desperation“ slyšitelný hned v několika kusech, přičemž mě napadá titulka „Blues of Desperation“ nebo „Distant Lonesome Train“, v nichž se Bonamassa předvede i co do sólové zručnosti.
Nejambicióznější skladbou je rozhodně čtvrtá „No Good Place for the Lonely“, kterou bych zjednodušeně popsal jako zatěžkanou bluesovou kompozici s orchestrálními prvky a skvělým kytarovým sólem v samém závěru, z něhož mi nejednou naskočila husí kůže. Joe Bonamassa ví, jak ze svého hlasu vytáhnout maximum, a právě písně, kde se zdánlivě netlačí na pilu a kde může pracovat se svým příjemně zabarveným vokálem, mu dávají vyniknout nejvíc. A děje se tak právě v „No Good Place for the Lonely“, stejně jako v gospelové „The Valley Runs Low“. Jednou z nejpříjemnějších skladeb je pak úvodní svižná záležitost „This Train“ s barovým piánem, jež album dost slušně nakopne a dává tak vzpomenout na ještě lepší úvodní píseň „Slow Train“ z alba „Dust Bowl“, ačkoli hudebně jsou obě trochu jinde. Jde spíš o ten úvodní dojem, který na mě při prvním poslechu přeskočil.
Přestože se „Blues of Desperation“ co do kvality jednotlivých písní se staršími počiny plných předělávek srovnává jen těžko, tak v přímém souboji s „Different Shades of Blue“ by obstálo se ctí a dost možná by jej i porazilo. Líbí se mi jeho semknutost, pohodová atmosféra (což ovšem u Bonamassy nikdy nebyl problém) a fakt, že tentokrát se rozhodl poodkrýt i trochu víc ze své hardrockové tváře, díky čemuž zní deska živěji a barvitěji. Na první poslech můžete nabýt dojmu, že desce schází hitovka, na které jsem si třeba já z minulých alb zvykl (titulní skladby z posledních dvou alb), ovšem postupem času si podobný status vypracovala jak „Mountain Climbing“, tak nezvykle odlehčená „You Left Me Nothin’ But the Bill and the Blues“.
Může to z mých úst znít skoro jako klišé, protože tuhle formulku používám čím dál častěji, ale Joe Bonamassa je jako sázka na jistotu. Tenhle sympaťák moc dobře ví, na co jeho fanoušci slyší, a „Blues of Desperation“ je tak samozřejmě možno brát jako ničím výjimečný krok, který nepřekvapí. Na druhou stranu je nutno ocenit, že dokázal složit jedenáctku dost silných kompozic, jež i přes hodinovou hrací délku nesplývají a které mají díky silnému osobnímu charisma Joea Bonamassy obrovskou sílu zaujmout. Já jsem spokojený.
Země: USA Žánr: acoustic / southern rock Datum vydání: 8.4.2016 Label: Entertainment One Music
Tracklist:
01. Autumn Changes
02. Tears of December
03. Lay Me Down
04. Lost Prayer
05. Darkest Hour
06. The Levee
07. Eyes of Burden
08. Forgotten Memory
09. Yesterday’s Tears
10. Harbors of Pity
11. Sorrowed Regrets
12. Useless Apologies
13. Sleeping Dogs
14. The King
Zakk Wylde si sice již léta buduje image zarostlého a drsného dřevorubce, s nímž byste si nechtěli nic začít, ale zkušenějšího posluchače by nemělo překvapit, že se rozhodl vydat sólové album „Book of Shadows II“, jež obsahuje výhradně akustický materiál plný baladický kousků bez kytarového hřmění. Přestože chápu, že ne každý má na paměti dvacet let starou prvotinu „Book of Shadows“, jíž si tehdy Zakk vyplnil období mezi Ozzyho„Ozzmosis“ a prvním albem své domoviny Black Label Society, tak právě na albech své vlastní kapely, v níž je samozřejmě on tím hlavním tahounem, se občas dostane na nějakou tu tesknou baladu, které mají posluchačům odlehčit od hromady kytarových riffů, sól a kvílení, jež ze svého Les Paula s motivem černobílého terče pravidelně trousí.
Což o to, takhle papírově to zní jako dobrý nápad, protože Zakkova akustická kytara měla vždycky obrovské charisma a totéž platí i o jeho vokálu, jenž sice nepobral na variabilitě, ale díky té jeho typické barvě si nedokážu představit, že by na albech Black Label Society měl zpívat někdo jiný než právě Zakk. Abych pravdu řekl, tak na „Book of Shadows II“ jsem se těšil. Jednička nebyla vůbec špatná, a přestože jsem ji před vydáním dvojky už pár let neslyšel, tak to nemění nic na tom, že tehdy byl Zakk ještě plný mladického elánu a nápadů, díky kterým si mohl dovolit utáhnout na vcelku minimalistickém základu i hodinovou desku. A právě tohoto jsem se v souvislosti s „Book of Shadows II“ bál nejvíc.
Black Label Society vydávají alba v relativně pravidelném sledu, a přestože se jejich rozestupy nenápadně prodlužují, tak to s jejich kvalitou už není to, co bývalo. Přesto jsem věřil, že to Zakkovi klapne a se ctí naváže na svou dodnes ceněnou sólovou prvotinu z roku 1996. Bohužel se mu to povedlo jen napůl. Kdybych měl vyzdvihnout všechny klady, tak uznám, že je to skvělý hráč a charismatický zpěvák. Nepopírám, že jeho charisma je v těch akustických, jižansky laděných baladách ještě silnější než v metalových válech jeho hlavní party a věřím mu skoro každé slovo, které procítěně zpívá a brnká si při tom na kytaru. Potud je to album v naprostém pořádku a nemám proti němu výhrad, protože to, co od podobné hudby čekám, jsem zde dostal v míře opravdu vrchovaté.
Na druhou stranu se Zakkovi vymstil nedostatek sebekritiky, protože na finálním produktu se ocitlo 14 skladeb, z nichž každá trvá v průměru asi čtyři minuty, což značí dost dlouhou desku. Zakk sice i v relativně nedávné v minulosti ukázal, že podobně laděnou nahrávku, čímž mám na mysli „Hangover Music Vol. VI“ z roku 2004, která vyšla pod hlavičkou Black Label Society, dokáže utáhnout úplně bez problémů, ale tentokrát to plně neklaplo. Obě alba mají podobné ambice, odlehčeně laděné písně, ovšem v přímém srovnání u mě odchází „Hangover Music Vol. VI“ jako vítěz, protože mě dodnes baví v celé délce, což se o „Book of Shadows II“ nedá říci úplně bez výhrad. Rozhodně se nejedná o desku, která by se hodila jako kulisa k jiné práci. Kdepak, je třeba opravdu naslouchat a snažit se hrát se Zakkem tu hru, že vám dá možnost na hodinu vypnout a nechat se unášet na líbivých akordech a tónech své kytary, nicméně každá sranda se jednou omrzí. A já ten pocit z „Book of Shadows II“ dostal docela brzy.
Nedá se ani tak říct, že by byl začátek alba slabší nebo horší, protože formálně jsou ty skladby, jakkoli to zní hanlivě, jedna jako druhá. Ale s přibývajícími poslechy u mě opadala touha oddávat se té hudbě celou hodinu, protože jí chybí oživení. Třeba ve formě svižnější písně, jež by tu dlouhou sérii balad alespoň částečně provzdušnila. Některé písně znějí víc jižansky, jiné v sobě mají špetku country, ovšem ve výsledku to zní poměrně jednotvárně.
Přesto jsem si našel kompozice, na něž jsem se při poslechu těšil, a nejedná se jen o kousky z první poloviny hrací doby, jak by se mohlo zdát z předešlých vět. Mám na mysli jmenovitě „Autumn Changes“, tesknou „The Levee“, „Sorrowed Regrets“ a klipovou „Sleeping Dogs“. Ty jsou dle mého názoru vrcholy nahrávky, ale nachází se zde několik dalších, které za nimi zaostávají jen o malý kousek. Chápejte to jako čistě subjektivní výčet, protože ty rozdíly jsou v tom, jestli se mi ústřední melodie dané skladby líbí více nebo méně. „Lay Me Down“, „Forgotten Memory“ i závěrečná „The King“ jsou dobré písně, které stojí na pevných nohách jak samy o sobě, tak dokážou vyčnívat z „Book of Shadows II“ jako celku.
Menší oživení po sérii velmi melancholických písní přináší alespoň částečně dvojice „Darkest Hour“ a „Eyes of Burden“, na nichž se mi líbí poctivá rocková rytmika, o kterou se postarali jistí John DeServo a Jeff Fabb. Ani jeden nepředstavuje žádné velké jméno a možná je to tak dobře. Svoji poctivou práci odvádí solidně, nijak nevynikají a hrají takzvaně ve prospěch celku a nechávají veškerou pozornost na Zakkovi, o něhož tady jde především.
Přestože v průběhu recenze zazněly i kritické řádky, tak se mi líbí, jak se Zakk Wylde po dvou dekádách rozhodl oprášit svou sólovou prvotinu, a ukázal, že ta melancholická duše v něm pořád je a nejedná se jen o hranou pózu; opravdu věřím, že natočil písně, které napsal upřímně. „Book of Shadows II“ představuje takový náhled do jeho nitra, který skalní fanoušek jistě ocení, ale na mě je to až příliš dlouhá nahrávka, jíž se mi nedaří docenit v celé její délce na jeden zátah.
Země: USA Žánr: progressive metal / rock Datum vydání: 29.1.2016 Label: Roadrunner Records
Tracklist:
Disc I:
01. Descent of the NOMACS
02. Dystopian Overture
03. The Gift of Music
04. The Answer
05. A Better Life
06. Lord Nafaryus
07. A Savior in the Square
08. When Your Time Has Come
09. Act of Faythe
10. Three Days
11. The Hovering Sojourn
12. Brother, Can You Hear Me?
13. A Life Left Behind
14. Ravenskill
15. Chosen
16. A Tempting Offer
17. Digital Discord
18. The X Aspect
19. A New Beginning
20. The Road to Revolution
Disc II:
01. 2285 Entr’acte
02. Moment of Betrayal
03. Heaven’s Cove
04. Begin Again
05. The Path That Divides
06. Machine Chatter
07. The Walking Shadow
08. My Last Farewell
09. Losing Faythe
10. Whispers on the Wind
11. Hymn of a Thousand Voices
12. Our New World
13. Power Down
14. Astonishing
Třinácté studiové album zámořským progových velikánů Dream Theater, „The Astonishing“, je počin, jemuž se nelze nevěnovat. Nedokážu si totiž představit, že by člověk, jenž sleduje metalovou scénu, o něj v prvním čtvrtletí letošního roku alespoň letmo nezavadil. Ani ne tak kvůli masivní marketingové kampani nebo nadšeným reakcím pasujícím tohle ambiciózní dílo již s předstihem na trůn pro nejlepší album roku, ale kvůli rozporuplnému přijetí a bouřlivým diskuzím, jež s vydáním začaly zaplavovat internet. „The Astonishing“ je totiž bez přehánění albem, které lze buď milovat, nebo nenávidět. Nic mezi tím si nedokážu dost dobře představit, a jestli bych měl jmenovat nejkontroverznější desku letošního roku, tak v současné době mě nenapadá žádný výrazný konkurent.
A čím si „The Astonishing“ zasluhuje ono rozporuplné přijetí? Nejedná se o klasické album Dream Theater, které by se vezlo na vlně posledních dvou počinů. Kdyby takto kapela učinila a nahrála další „Dream Theater“ nebo jemu podobné, tak by se nad tím asi nikdo nepozastavil, protože by to byl vcelku logický krok, jejž bych od Johna Petrucciho a Jordana Rudesse, kteří jsou po odchodu Mikea Portnoye hlavními tahouny kapely, čekal. Začátky „The Astonishing“ sahají někam do roku 2013, kdy si John Petrucci řekl, že by nebylo špatné napsat si progrockovou operu, což také učinil, a protože ostatní členové kapely z toho byli nadšení, tak se postupně začalo makat na novince. Výsledkem je megalomansky pojatá rocková opera o dvou dějstvích, jejichž délka dosahuje více než dvou hodin. Dvou hodin, které jsou plné patetických melodií, kytarových sól, orchestrálních aranží, vokálních melodií a příběhu, jenž si by si zasloužil, aby nikdy nevzniknul.
Je to totiž taková klišovitá variace na souboj dobra se zlem, který v záplavě všeho toho patosu, jenž je na desce ke slyšení, vyznívá spíš jako taková lepší telenovela, jen s tím rozdílem, že se neodehrává v Jižní Americe, ale ve vzdálené budoucnosti (píše se rok 2285 v zemi Great Northern Empire of the Americas). V období, kdy jedinou povolenou hudbu tvoří stroje Noise Machines čili Nomacs a jakákoli jiná její podoba je zakázaným prostředkem pro vyjádření svobody lidské mysli. To se samozřejmě nelíbí všem, a tím se tak dostávám k hlavním hrdinům „The Astonishing“, jimiž je parta odpůrců v čele s bratry Gabrielem a Arhysem. Jejich snaha bojovat proti strojům a nadvládě pomocí hudby se zase nelíbí krutému vládci Nafyryusovi. Ten má dceru Faythe, a jak už asi tušíte, co čert nechtěl, Gabriel a Faythe se sblíží víc, než by asi měli. No prostě hnus, je to jako taková moderně pojatá verze Romea a Julie, z jejíž zhudebněné verze bolí zuby. Tak moc přeslazená je.
Příběh se tváří opravdu velkolepě a musel být rozdělen do dvou aktů, z nichž každý představuje jeden disk výsledného produktu a i díky jemu jsou nuceni Dream Theater dodržovat určité postupy, které si tahle laciná love-story žádá. A tím se taky dostávám k největším neduhům, jimiž jsou vražedná hrací doba a pak taky neuvěřitelné množství klavírních balad, v nichž dostal Jordan Rudess tolik prostoru pro popuštění uzdy své zálibě v patosu, až to není hezké.
Upřímně nemám nic proti odvaze Dream Theater a svým způsobem je mi sympatické, že se rozhodli nejít vyšlapanou cestičkou a nenatočili si další variaci na „Dream Theater“, které nebylo nic moc, ale že se rozhodli stvořit svůj nejambicióznější počin, jemuž však k dokonalosti chybí mnoho věcí. Lepší dramaturgie a hudební variabilita jsou z těch nejpodstatnějších. Ono se sice občas hrábne trošku víc do strun a Petrucci vytáhne z rukávu, který je těsně obepnutý kolem jeho mohutného bicepsu, nějaký ten riff a parádní sólo, ale až příliš hrací doby je plytká variace na baladický materiál, jenž mi v podání Dream Theater nikdy moc nechutnal. Jinými slovy „The Astonishing“ schází schopnost udržet si moji pozornost po celou dobu. Neříkám, že dílčí momenty nejsou dobré. Jsou. A je jich hned několik, ovšem celkově mám dojem, že to lepší se vměstnalo do prvního aktu a ten druhý už je jen slabší odvar, což je při celkovém dojmu z prvního disku špatně.
Ruku v ruce s melodicky plytkým materiálem v pomalejším tempu se bohužel zúžil prostor pro rytmickou sekci, která místy vykročí ze stínu a předvede nějakou tu vsuvku, kdy hlavně Mike Mangini se opravdu snaží, aby svou hrou přinášel občas nějaké to oživení, ale basa Johna Myunga hraje až třetí housle. Kdo mě naopak při poslechu „The Astonishing“ překvapil, je James LaBrie. Ten se zhostil úkolu ztvárnit sám několik charakterů se ctí, a přestože jsem zrovna jeho hlasu nikdy neholdoval, tak se dokázal poprat jak s ženskými vokály, které logicky ztělesňuje ve vyšších polohách, tak mužské v těch nižších, případně si občas pomůže nějakým vokálním efektem. Co mrzí, je, že se neobjevil pro linky hlavního záporáka nějaký host s temnějším hlasem. Sice nevěřím, že to James někdy všechno uzpívá naživo, ale přesto jsem byl z jeho práce příjemně překvapen, o tom žádná.
Pokud si říkáte, kde že je něco konkrétního k písním samotným, tak vás zklamu a nečekejte ode mě žádný pokus o rozbor celé hrací doby, protože zaprvé se mi do toho nechce a za druhé si říkám, že „The Astonishing“ za to ani nestojí. Celé album se dá jen těžko popsat v tom smyslu, že bych se měl věnovat obsahu jednotlivých kompozic do bližšího detailu, protože se tam toho prostě děje hodně. Je to ale všechno na jedno brdo a brzy se začnou veškeré snahy Dream Theater ztrácet v množství nudných pasáží, takže pokud pominu několik slušných songů, tak na mě mělo „The Astonishing“ místy až odpudivý účinek, protože nejpozději po hodině poslechu jsem měl občas chuť umřít. Vážně.
Opravdu povedených písní – a to tak povedených, že se mi líbí v celé délce – je na prvním disku několik. Patří mezi ně hitový singl „The Gift of Music“, progmetalová pecka „A New Beginning“ s dobrou kytarovou linkou, „A Savior in the Square“, jíž vládne skvělý LaBrie, slušně vygradovaná „Act of Faythe“, temnější „Ravenskill“ a experimentální „Three Days“. Posledně uvedená přináší asi největší odvaz z celého prvního kotoučku, jímž je závěrečná avantgardní pasáž, která bohužel končí dřív, než se stačí pořádně rozjet, protože těch 20 vteřin je zatraceně málo. Z druhého disku mě zaujala klasická „dreamovka“ „Moment of Betrayal“, jež je dost možná úplně nejlepší kompozicí z celého dvojalba, a „Our New World“ s hezky čitelnou strukturou a chytlavým kytarovým motivem. Toť vše.
Naproti těm několika povedeným kusům, jež by dohromady daly jedno slušné album, jaké bych si poslechl s velkou chutí, však stojí obrovská spousta vaty a nechutného kýče. Právě díky krávovinám jako „When Your Time Has Come“, „A Life Left Behind“, „Chosen“, „Begin Again“, „Hymn of a Thousand Voices“ či „Losing Faythe“ (a to jsem zdaleka neuvedl všechny; vybral jsem jen ty, které mě vážně sraly) je „The Astonishing“ albem, jemuž se nezaslouží přiznat všechny pocty, o něž se Petrucci a Rudess při skládání snažili. Na to, aby utáhli se ctí takovou porci muziky a vyšperkovali ji skutečně dobrým příběhem, při jehož čtení bych se bavil, na to jsou i tito profesoři malí páni. Kam se celá tahle sranda hrabe na klasiky od Queensrÿche nebo nedejbože „The Wall“ od Pink Floyd.
„The Astonishing“ je deska, která se prostě musí slyšet. Nelze si na ni vypracovat názor z několika ukázek nebo jen letmého poslechu. Je nutno opravdu naslouchat. Já se snažil nesčetněkrát, ale verdikt za mě zní, že se jedná o velkou promarněnou šanci. Šanci, jež už se opakovat nebude, protože jakožto pokus Dream Theater o sepsání rockové opery si budu pamatovat jen „The Astonishing“, a pokud ještě pánové budou někdy mít tu odvahu, aby se do podobně velkého projektu pustili opakovaně, tak já už u toho nebudu. To utrpění, které jsem zažíval s poslechem „The Astonishing“, mi za to totiž vážně nestojí.
Druhý pohled (Onotius):
Ne, bohužel. Dream Theater mám fakt rád, avšak novinka je jedna velká nafouknutá bublina. Stopáž přes dvě hodiny, nicméně skutečně silný nápad aby člověk pohledal. Na jednu stranu si cením touhy posunout se trochu jinam, nahrát opět po letech zase koncepční desku, ale sakra, když chci nahrát zhudebněný epický příběh, dvě hodiny hudby si prostě z paty nevytáhnu. Ano, album disponuje výtečnou instrumentací a pestrými aranžemi, ale kde jsou ty silné nápady a ta kompoziční bravura, s níž nám už před dvaceti lety navozovali husí kůži po celém těle? Tahle potěmkinovská vesnice mě prostě nebaví. A opravdu mě to mrzí, neboť jsou pro mě Dream Theater srdeční záležitost.
Formálně je vlastně vše na svém místě – propracované intro, na sebe navazující skladby, melodie provázející celým konceptem desky – zkrátka album s příběhem s jasnou inspirací v koncepčních klasikách „The Wall“, „Operation: Mindcrime“ a podobně. Fanoušek znalý zlaté éry Dream Theater se skoro raduje, že se chystá nové „Metropolis Pt.2.: Scenes from the Memory“. Jenomže záhy přichází hromada dobře obaleného klišé a nastává dopad očekávání přímo na zem. Namísto solidních nápadů je zde totiž planá muzikálovost. Zvuk je oproti kytarovějšímu předchůdci o poznání více zaměřen na klávesy a řekl bych, že i co se týče skládání dostal Jordan Rudess tentokrát více prostoru. Avšak ačkoliv klaviaturu technicky prohání bezchybně, co se týče melodií, ničeho dosud neslyšeného se rozhodně nedočkáte. Navíc je zvuk různorodými klávesami tak přehlcen, že působí spíš přeplácaně a neautenticky.
Deska se snaží být koncepční, ale zároveň velmi písničková, ve výsledku však v sobě skrývá akorát tak kreativní bezradnost. A přitom, kdyby kapela měla soudnost, myslím, že by se z povedených momentů dala sestavit velmi solidní deska. Například „Moment of Betreyal“ je solidní hitovka, umně mezi melodičností a progresivitou balancující „A New Beginning“ též, podobně se velmi povedlo hned intro „Dystopian Overture“. Dále „The Gift of Music“, „Heaven’s Cove“ a queenovská „Lord Nafaryus“ ještě celkem ujdou. Většina ostatních je ale jen okleštěná písničkářská variace na tisíckrát vyřčené. Jak se zdá, mnohem důležitější je, aby deska zněla co nejteatrálněji, než aby disponovala opravdu silnými nápady, a to je jednoznačně špatně. Jako celek je těch pár dobrých momentů utopeno v hromadách tu lépe, tu hůře maskované vaty.
Instrumentální genialita versus vatovité melodie plné klišé. Když pejsek a kočička pečou dort, nemusí to být ještě zákonitě blaf, jenomže pokud kuchař neohlídá kvalitu ingrediencí, je už zaděláno na průšvih. Takový dort upekli Dream Theater na nové desce. A upřímně řečeno, stojí vám zato přejídat se hromadou přeslazené variace na něco co už znáte, když jste v téhle restauraci už ochutnali naprosté delikatesy?
Země: USA Žánr: drone / dark ambient Datum vydání: 1.4.2016 Label: Sige Records
Tracklist:
01. By the Light of My Body
02. Flower of the Field II
03. 13 Burning Stars
04. Mara
05. Domestication of the Ewe I (Est Ovum)
06. Domestication of the Ewe II (Höhle)
07. Domestication of the Ewe III (Divine Virus)
08. Parthenogenesis
Faith Coloccia, Aaron Turner – dvě jména, dvě hvězdy dnešní recenze, manželé. Je-li vám povědomé jméno první zmíněné, pravděpodobně znáte i americké Mamiffer. Pakliže znáte Aarona Turnera, dost možná neznáte hudbu Mamiffer, ale už jste o něčem takovém slyšeli, jen pořádně nevíte kde. A jestli jsem doposud zapomněl na vás, ty, kterým nic neříká ani jedno ze jmen, nezoufejte. Zřejmě postačí zmínit Isis. Snad ani ne ty tisícovky blbečků hrajících si v poušti z dlouhé chvíle na vojáky, ale samozřejmě onen ikonický post-metal, jenž zřejmě nadobro dohrál v roce 2010. Aaron Turner, ústřední postava Isis, se po rozpadu kapely uhnízdil hned na několika hudebních frontách, případně v již tehdy rozjetých mimoisisovských aktivitách dále pokračoval. Takovýchto projektů je dodnes celá řada. Za zmínku rozhodně stojí třeba Old Man Gloom či stále novotou se skvoucí těleso Sumac, přičemž v obou případech jde o hudbu velmi podobnou právě Isis. Zároveň však Turner funguje (případně fungoval) v úctyhodném počtu projektů točících se kolem rozličných forem ambientu. Jedním z takových útočišť jsou i Mamiffer.
Nerad bych se pouštěl do nějakého podrobného historického průzkumu, jak a proč Mamiffer vznikli, kdy Coloccia a Turner už nebyli jen spoluhráči, ale taky pár, a tak podobně. Pro představu bohatě postačí informace, že projekt vznikl v roce 2007. Pár měsíců nato byla na světě první řadovka a do dnešního dne můžeme napočítat již čtyři dlouhohrající nahrávky. Rozhodně však nejde o jediné vydané počiny, Mamiffer jsou hlavně o spolupracích. Ať již ve formě splitu nebo kolaborace, projekt má na kontě společné nahrávky s krautrockem finských Circle, se zastánci dronařin Locrian či experimentátory Pyramids. Ačkoliv jsem ani jeden z výsledků těchto spoluprací neměl tu čest slyšet, náladově jde o kapely veskrze blízké a nevidím jediný důvod, proč by to mohlo dopadnout nedobře. Co se týče řadovek, tak ty zpravidla fungovaly na symbióze ambientu, dronu a post-rockového vlivu. Zatímco první dlouhohrající alba se přiklání spíše k instrumentální poloze, kupříkladu minulé „Statu Nascendi“ již Faith Coloccia znatelně ozdobila svým nebeským vokálem. A na letošní novince „The World Unseen“ v tomto trendu Mamiffer pokračují.
Pakliže jste již Mamiffer někdy poslouchali, vězte, že nové album není z hlediska formy výrazným překvapením. Příjemné je však také zjištění, že projekt nestagnuje a v rámci nastolených nálad dochází k jisté evoluci. Tam, kde na starších nahrávkách (především na debutu „Hirror Enniffer“) vévodil ještě bicí podklad, můžeme nalézt už jen minimalistický droning a (dark)ambientní tóny. Pakliže se ale podíváme na „The World Unseen“ jako na celek, k minimalistickému vyznění má velmi daleko, jde o album až překvapivě různorodé.
Během úvodní čtvrthodiny exceluje právě Faith Coloccia se svým andělským vokálním projevem. Mamiffer jsou zde snoví, povznášející a zní-li takto nebe, jinam už nechci. Krom nových melodií dostávají prostor také tóny z minulé desky, kdy příznačně nazvaná „Flower of the Field II“ strčí svou předlohu hravě do kapsy. Nic komplikovaného, jen perfektně využitá melodie a nádherný vokál, k němuž nelze nevzhlížet. V obdobném duchu se hraje až po finální tóny čtvrté „Mara“, jež je ozdobou celých přibližně 15 minut. Žádný náznak změny, jen plynulý, až jímavý děj. Jenže jakkoliv je to nečekané, v momentě, kdy dohraje „Mara“, přichází náhlý zlom a hození posluchače do vesmírné prázdnoty přebalu.
„Domestication of the Ewe I (Est Ovum)“ přichází s ostrým kontrastem, darkambientním soundtrackem pro plavbu kosmem se všemi možnými nástrahami. Jestliže doposud byli Mamiffer přístupní a nečekaně chytlaví, právě pátá skladba je čirým opakem, a to zatraceně vytrvalým, hned desetiminutovým. Mnohdy jsem se zde – s těmi líbeznými tóny za sebou – zasekl a děj „The World Unseen“ násilně utnul. Jaké to chyby jsem se dopouštěl…
Dojdete-li až k „Domestication of the Ewe I (Est Ovum)“, nevypínejte, přijdete o rozuzlení. Mamiffer se z nepříjemného vesmírného exkurzu postupně vrací k úvodem nastoleným náladám. Zatímco přechod z „Mara“ do „Domestication of the Ewe I (Est Ovum)“ je náhlý, zkrátka utnutí bez sebemenšího varování, výstup z temnoty na nebeské světlo probíhá mnohem pozvolněji. Snad jako by se člověk přibližoval z kosmu k planetě naděje. A života – opět je totiž k zaslechnutí ženský vokál, jenž si hledá svou cestu na zpět skrze ambientní ruch. Postupně, přirozeně, jen tak, skoro jakoby nic. Celé dění se postupně zklidňuje a směřuje v 11minutovou, možná až příliš nataženou meditaci „Domestication of the Ewe III (Divine Virus)“. Na jejím konci přichází menší znejistění, jelikož Američané na chvíli znovu sáhnou po vesmírném prázdnu, nicméně jen na chvíli. Konec v podání „Parthenogenesis“ je stejně jako začátek celého alba smířlivý. Jsem jediný, kdo si zde vzpomněl na Ulver a závěrečnou „Solaris“ z poslední horoskopové desky?
„The World Unseen“ nepřišlo s ničím komplikovaným a neočekávatelným. Mamiffer zde přirozeně pokračují v rozvíjení svých vizí prostřednictvím zajímavého hudebního příběhu a pozorný posluchač musí být spokojen. Neříkám nadšen, takovou sílu zase „The World Unseen“ – to jen, abychom si rozuměli – nemá, ale k nespokojenosti nemám důvodu. Těm, kteří Mamiffer znali z dřívějších desek adresuji doporučení, ostatním s potěchou sděluji, že průzkum diskografie může začít třeba právě zde.
