Čas od času (a vlastně to není nic zas tak výjimečného) se stává, že nějaká kapela, nezřídka i z poměrně tvrdších žánrů jako death, thrash nebo grind, v rozhovoru prohlásí, že ta muzika má být zábava – pro pobavení sebe sama i posluchačů. Co na to říct? Do hajzlu s takovými sráči, ať chcípnou v nějaké veselé sluníčkové škarpě. Když si pouštím death metal, tak je mi u píči nějaká zábava, chci zvířecí antihudbu, která rve páteře z těl! A sláva těm, kdo k tomu přistupují se stejným úhlem pohledu a svou tvorbou se snaží posluchače dohnat k sebevraždě. Soudě dle čerstvého EP, Američané Hissing do téhle sorty spadají.
Hissing nejsou žádnými veterány. Jedná se o víceméně začínající smečku, jež prozatím na kontě nemá žádnou desku. V předchozích letech vydala jen jedno ípko a demosnímek. Evidentně však tyto nosiče měly nějaký a ne úplně malý potenciál, jelikož si formaci okamžitě vyhmátla firma formátu Southern Lord Recordings. Nejnovější sedmipalcové minialbum (pozor, i to předchozí bylo bezejmenné, ale nejedná se o jeden a ten samý počin!) tedy vychází pod záštitou tohoto kultovního zámořského labelu, což slibuje, že se nebude jednat o žádný výblitek nehodný pozornosti. A ať to nezdržujeme – je tomu tak, těchto 11 minut je ultimátně ošklivý chlívek.
Hissing produkují animální despotický death metal s blackmetalovou aurou, který si zcela zjevně neklade za cíl být kulisou pro vidlácké mlácení řepou nebo retardové moshpity. Obě přítomné skladby „Cairn“ a „Husk“ jsou totiž mocně zlé bahno, v němž se nevyskytuje ani zbla naděje na lepší zítřky. Hissing do posluchače perou neprostupnou temnou masu, již ještě umocňuje odporný zahuhlaný sound, který byl snad vytažen ze Satanovy prdele. Ale bacha, tohle říkám s respektem (bez ironie) a myslím to jako pochvalu. Když hnus, tak ať je to hnus po všech stránkách, žádné polovičaté zmrdstvo! Korunu všemu pak ještě nasazuje naprosto zvěrský vokál, který je hlubší než Macocha na druhou.
Samozřejmě je tu ale skutečnost, že Hissing nespadli jen tak ze vzduchoprázdna a je z jejich tvorby znát vliv jiných podobně zaměřených smeček. Třeba v nátlakových pasážích „Cairn“ je z toho cítit australské arcizlo Portal jak vyšité. Ale na druhou stranu, jestli se vám podobné bince líbí, pak si Hissing určitě zapište do svých nekrodeníčků, protože skladatelský talent a schopnost vytvořit temnou atmosféru jsou na aktuálním EP neoddiskutovatelné. Potenciál pro růst je tu nemalý a budu hodně zvědavý, s čím Američané přijdou na případném dlouhohrajícím debutu.
Já vím, že je to poněkud debilní začínat recenzi na thrashmetalovou desku prohlášením, že thrash metal poslouchám tak okrajově, až skoro vůbec, ale realita taková skutečně je. Když dostanu na tenhle žánr náladu, tak si vlastně vystačím s několika konkrétními oblíbenci, kteří se rekrutují z řad veteránů a stylových kultovek a jejich počet se pohybuje v řádu jednotek. Vlastně bych si sám myslel, že pravděpodobnost, že se nějaká (relativně) nová thrashmetalová smečka zařadí mezi moje oblíbence, je tak mizivá, až je to ve skutečnosti nemožné. A stejně se to Američanům Vektor povedlo.
Podobně jako thrash metal obecně vzato nemusím ani technicky vymakanou muziku… radši dávám přednost hře na atmosféru nad instrumentální ekvilibristikou. Jenže výjimka potvrzuje pravidlo, a když Vektor svého času vydali druhou desku „Outer Isolation“, tak mě to regulérně odpálilo – a od té doby jsem tuhle smečku začal ne přímo uctívat, to je zase přespříliš silné pojmenování, ale rozhodně uznávat a v neposlední řadě i poslouchat. Toliko jen pro začátek, abychom si vyjasnili, z jaké pozice recenzi píšu.
Za nějaký čas po vydání „Outer Isolation“ i po zpětném dostudování taktéž skvělého debutu „Black Future“ se pomalu začínal dostavovat hlad po nové muzice. Vektor si ovšem se svým třetím dlouhohrajícím zářezem „Terminal Redux“ dali poněkud na čas a svým příznivcům jej i po několika málo odkladech servírují až pět roků po „Outer Isolation“. Ale jak se říká, lepší pozdě nežli vůbec – hlavně aby byla udržena nastavená laťka! Tak pojďme na věc.
Hned na první pohled, aniž by to člověk slyšel, je zcela zjevné, že Vektor ani na „Terminal Redux“ nijak neuhnuli z linie nastolené předchozími deskami. Opětovně ambiciózní délka (tentokrát 73 minut), skladby povětšinou delšího rázu, jejichž stopáž může na poměry daného žánru, v němž se to obecně nehraje spíš na nějaké velké přemýšlení, může vypadat až rozmáchle. A názvy písniček zase zcela jasně ukazují, že Vektor neopustili ani svou sci-fi tématiku, s níž opětovně koresponduje i skvělá obálka. Na té bych si snad odpustil jen to logo a název alba, radši bych ten artwork (jehož autorem je Adam Burke, který dělal věci třebas pro Hexvessel, Occultation nebo Pilgrim a sám hraje v kapele Fellwoods) viděl čistý.
Ostatně, obálka už tak trochu předurčuje, jakým směrem by se materiál na „Terminal Redux“ mohl ubírat. Když se vzpomenu na artwork „Outer Isolation“, tak ten bych si popravdě dokázal představit třeba i u nějaké spacerockové party, nešlo o explicitně thrashový výjev. A také šlo o nahrávku, na níž Vektor nad ostrým thrashmetalovým základem, který byl sám o sobě složen chytře, stavěli další množství vyhrávek, sólíček a melodií. Oproti tomu přebal „Terminal Redux“ je zjevně temnější a takříkajíc metalovější. A také mi novinka připadá agresivnější.
Samozřejmě jde o agresivnější materiál v rámci nastavených mantinelů Vektor, takže samozřejmě nečekejte, že by snad Američané zahodili jakékoliv přesahy a chytrost za hlavu. Nicméně zde necítím tak ultimátně pohlcující momenty, které by hned na první poslech rvaly koule, jako tomu bylo na „Outer Isolation“ i „Black Future“. „Terminal Redux“ tedy může na první poslech působit o něco přímočařeji, byť je pravda, že i to je v podání Vektor natolik dobré, aby se člověk nemusel nudit. Veškerá lahůdková zvolnění nebo skutečnost, jak moc promakané ty kytarové party jsou, začnou na povrch vyplouvat až po větším počtu poslechů.
Naštěstí tam ale stále jsou a hned první „Charging the Void“ je toho nepochybným důkazem. Mezi moje další favority pak patří zejména „LCD (Liquid Crystal Disease)“, „Pteropticon“ a ještě „Pillars of Sand“. Před vydáním mi příliš nevoněl první singl „Ultimate Artificer“, ale i ten nakonec v kontextu „Terminal Redux“ jakožto celé desky působí sympatičtějším dojmem než samostatně, jakkoliv mezi mé nejoblíbenější kusy stále ani zdaleka nepatří a v konečném zúčtování bych jej asi musel zařadit až na spodní místa. Jinak je ovšem většina tracklistu skvělá, což vedle již jmenovaných platí i o „Cygnus Terminal“, „Psychotropia“ a „Recharging the Void“.
Dojem z alba nijak nezabíjí ani krátká a po většinu času jemnější instrumentální mezihra „Mountains Above the Sun“, jež uvozuje právě onen zmiňovaný singl „Ultimate Artificer“. Jestli mi ovšem na „Terminal Redux“ něco nevoní, tak je to kořenění některých pasáží ženským vokálem. Kdybyste mi tohle řekli před vydáním, tak bych se těšil jak prase a myslel bych si, že to musí být super, že tohle prostě musí znít v podání skupiny jako Vektor mocně. A přesto nakonec právě tohle považuji za ty nejslabší momenty alba. V „Charging the Void“ a „Recharging the Void“ se jedná jen o krátké výstřelky, které mi dojmy z jinak výtečných kompozic nezkazí, nicméně první půle „Collapse“ mě mocně nebaví, a i když se píseň po pěti minutách zlomí do mnohem zajímavější podoby, ten rozjezd mi to hyzdí.
No, a pak je tu ještě jedna taková nemilá věc. „Terminal Redux“ je bezesporu inteligentní thrashmetalovou deskou, jež je složena s nadstandardním umem. Kytarové souboje jsou parádní, riffy řežou jako pily a David DiSanto stále disponuje ječákem ostřejším než šmirgl papír. Všechno se zdá být naprosto v pořádku a vlastně i je… jen s poněkud škodolibou poznámkou, že „Outer Isolation“ i „Black Future“ na tom byly ještě lépe.
Může to znít paradoxně, ale „Terminal Redux“ je pro mě doposud nejméně dobrým albem Vektor – oba předcházející počiny byly prostě působivější a dokázaly nabídnout i dechberoucí momenty, jaké jsem na novince tak trochu neslyšel. Jedním dechem však musím dodat, že Vektor jsou i na své takzvaně nejhorší desce stále hodně vysokým nadprůměrem, svým pojetím thrash metalu doslova ční nad okolní konkurencí bez sebemenšího zaváhání a průměrnou žánrovou masu válcují o několik koňských délek.
Druhý pohled (Kaša):
Nebudu dělat drahoty a zdržovat zbytečnými řečmi a radši hned takhle z fleku řeknu, že „Terminal Redux“ je pecka jako kráva. Vlastně si nepamatuju, kdy jsem naposledy slyšel takto propracované thrashmetalové album. Album, které je až po okraj plné skvělých momentů a chytrých pasáží. Těch je tam tolik, až se jejich koncentrace blíží tomu nejlepšímu z dílny velkých Voivod, kteří jsou již od počátku kariéry Vektor předhazováni coby předobraz jejich tvorby a mladé čtyřce je vytýkána až přílišná inspirace u slavnějších Kanaďanů. Díky vysoce položenému vokálu zpěváka Davida DiSanta a technickým kytarovým riffům jsem si při poslechu novinky zase nejednou vzpomněl i na Chucka Schuldinera a pozdní tvorbu Death. Takhle dobré mi totiž „Terminal Redux“ přijde…
…jako album, na nějž celá thrashmetalová scéna čekala již nějaký ten rok, protože aniž bych chtěl nějak shazovat poslední placky velkých kapel, tak tohle je trefa do černého, která má na to, aby se mohla měřit s tím nejlepším, co je v daném stylovém ranku vůbec ke slyšení. Poslech je jako jízda na horské dráze, nijak mi nevadí ani ta předlouhá hrací doba, jež se zastavila za hranicí jinak vražedných 70 minut. Právě ona rozmáchlost a snaha zaplavit posluchače co největším množství materiálu (nutno dodat, že to nemá žádný vliv na výslednou kvalitu) jen umocňuje jeho nadpozemskost.
„Terminal Redux“ je nesmírně promakaná a do detailu promyšlená deska, jíž se nedá vlastně z formálního hlediska snad ani moc vytknout, protože když si člověk sečte, co všechno se tentokrát povedlo, tak je nutno to vzít od samotného konceptu, přes zvuk, famózní instrumentální výkony a konečně dechberoucí skladby. Od „Collapse“ s teskným intrem a čistým, docela líbivým vokálem až ke zběsilosti jménem „Ultimate Artificer“ si mě Vektor zase jednou obmotali kolem prstu a nedali mi vydechnout. Vrchol z mého pohledu přichází s dvojicí „Cygnus Terminal“ a „Charging the Void“, kdy obě jsou jednak skvěle vygradované, ale ty kytarové linky jsou jak z jiného světa.
S přibývajícími minutami se nijak neubírá z intenzity a krom „Collapse“ se pořádně zpomalí a zmírní jen v dlouhé „Recharging the Void“, kde se Vektor dotknou nálad britských Pink Floyd a jim podobným part, a přesto to nezní nijak rušivě. Naopak. Takový ten nepřeslechnutelný technický a progresivní vklad k hudbě Vektor patří a já se soudě dle poslechu „Terminal Redux“ nijak nebojím toho, že by tohle měla být z jejich strana konečná.
Abych to shrnul… Nejlepší album Vektor? Rozhodně. Nejžhavější kandidát na první příčku nejlepších alb letošního roku? Bezpochyby.
Třetí pohled (Onotius):
Američtí Vektor mají nejvyšší čas, aby se o ně začala širší veřejnost zajímat. Poslechneme-li si totiž jejich novinku „Terminal Redux“, zjistíme, že se jedná o dílo, jaké se v thrash metalu neurodilo požehnanou dobu. Pečlivá kombinace natlakovaného hoblování, naprosto precizní techniky (rytmickými kličkami počínaje, brilantními zběsilými sóly konče) a kompoziční vychytralosti odrážející se na deseti pečlivě propracovaných kompozicích zde totiž zachycuje technický thrash metal v jedné z jeho vrcholných podob. Ve spojitosti s novinkou dokonce často rezonuje i jméno nestora extrémních žánrů Chucka Schuldinera. A ačkoliv je zvuk Vektor zase něco trochu jiného, onu podobnost zde také pozoruji – jeho styl evokuje především zběsilá technika, avšak kompozičně velmi pečlivě rozvržené skladby s promyšlenými stavbami. Pravda, do oné lehkosti a citu pro nesmrtelné kompozice stále Vektor něco chybí – v tomto ohledu přeci jen Vektor více tlačí na pilu. Nicméně přesto je novinka zkrátka povedená.
Hned úvodní devítiminutová kompozice „Charging the Void“ odhalí naprosto bravurní skladatelskou práci a silné momenty. Technika se zde snoubí s úderností a melodie s riffy zde vytváří pečlivě vytříbenou hudební koláž. Z kratších, hitovějších a údernějších je skvělá „Pillars of Sand“ či kytarovou bravurou šperkovaná „Ultimate Artificer“. Z delších a propracovanějších kompozic pak kromě otvíráku funguje především skvělá „Cygnus Terminal“ a různorodá závěrečná „Recharging the Void“. Ta odhalí několik dosud neslyšených poloh a působí až epicky. Baladicky začínající „Collapse“ disponuje zajímavým vývojem a dobrou atmosférou – od klidnějších, takřka progrockových vyhrávek až po technicky naprosto precizní uragán. Za jediný zápor považuji občas možná až kontraproduktivní snahu technicky vyšperkovat skutečně vše. Myslím, že i pár jednodušších momentů by celkově kompozice mohlo pomoct a posílilo jejich gradaci a pestrost.
Zkrátka a dobře, pokud máte rádi thrash metal techničtějšího střihu, a přitom ještě neznáte Vektor, měli byste se sebou něco udělat. Zpočátku možná překombinovaná řežba se totiž zde dobře snoubí s citem pro skladatelskou preciznost. Pravda, trocha odvahy zvolnit od neustálého zahlcování posluchače by možná neuškodilo, nicméně zase má kapela již vybudovaný charakteristický rukopis, díky němuž je asi oproti konkurenci jasně rozpoznatelná. Co se týče thrashové scény, jedná se jednoznačně o svěží vítr na hoře mrtvol zetlelých džískařů.
Imperial Triumphant je svým způsobem docela divná kapela. Ani ne tak stylově (ačkoliv pro někoho jistě i tímhle způsobem), jako spíš tím, jak rozdílně na mě jejich počiny působí. Anebo jinými slovy – však proč se diplomaticky schovávat za eufemismy – jak nevyrovnaná jejich tvorba je.
Ze všeho, co jsem z produkce těchto Američanů doposud slyšel, byl cítit velký potenciál i hudební myšlenka – (záměrnému) chaosu navzdory. Nicméně ne vždy to bylo to pravé ořechové a u většiny nahrávek jsem cítit nějaké rezervy, cosi mi tam chybělo. Až s poslední deskou „Abyssal Gods“ se Imperial Triumphant konečně trefili do černého a byla to krásně odporná fašírka ušních bubínků. Avantgardní chaotický black metal vysokých (byť stále ne nejvyšších) kvalit, prostě paráda.
Jen rok a dva měsíce Imperial Triumphant trvalo, než přišli s kůží na trh prostřednictvím dalšího počinu, tentokráte minialba. EP dozajista jitří pozornost už jen svým obalem a názvem „Inceste“, které toho v kombinaci se stylem kapely slibují hodně. Nicméně ve finále… no, co do hudební stránky z toho mám obdobný pocit jako z předchozího EP „Goliath“ (2013). Ve své podstatě je to velice chytře vystavěný hnus, ale pocitově mi tam něco chybí. Nijak si nestěžuji na to, že se není moc čeho chytit – to se vzhledem k minulosti Imperial Triumphant dalo čekat, že to nebude nijak lehký poslech, s tím jsem do toho i šel. K úplné spokojenosti mi však na „Inceste“ cosi schází.
Některé momenty EP jsou ale i přesto bezesporu zajímavé. Každá ze tří standardních skladeb (úvodní „Libertine“ je jen intro) obsahuje mocně zvrhlé momenty. Třeba závěr „Kaleidoscopic Orgies“ se velmi povedl stejně jako trýznivé finále „Breath of Innocence“. O tom se nikdo nepře. Zdá se mi však, jako by už Imperial Triumphant nedokázali udělat ten poslední krok navíc a nad lámanými chaotickými kytarami neuměli přistavit nějakou tu přidanou hodnotu, jež by tomu dodala onu třešničku na dortu. Schází ten přesah, bez něhož se Američané prostě nemohou dotáhnout do pozice konkurenceschopné špičkám daného subžánru. A to je škoda, jelikož si myslím, že Imperial Triumphant mají na víc, než aby byli jenom další obyčejnou továrnou na krkolomné blackové riffy.
Nicméně i navzdory tomu, co padlo, je „Inceste“ stále slušná práce, která určitě nepatří k průměru a která by snad za tu koupi i stála – kdyby to nevyšlo jen ve stokusovém nákladu, jenž byl vyprodán zmrdsky rychle. Tak či onak, pravidelně se zrovna k téhle nahrávce vracet asi nebudu, ale rozhodně budu dále sledovat budoucí kroky Imperial Triumphant. Stále jsem přesvědčen, že „Abyssal Gods“ nebyl strop a že to tahle čtveřice zvládne ještě sugestivněji.
Země: USA Žánr: industrial metal Datum vydání: 3.6.2016 Label: Out of Line
Tracklist:
01. We Are the Plague
02. My Life My Rules
03. Glitchteeth
04. Exit Eternity
05. Skullcrusher
06. Time Again
07. Destroy Everything
08. Tired of Hating You
09. Don’t Care How You Feel About It
10. Blackened Heart
11. Pay to Play
12. Slakt
13. Black Tar Dove Pt. 1
14. Black Tar Dove Pt. 2
15. Homeward
Byly doby, kdy pro mě byla elektronická hudba sprostým slovem. Jednoduše jsem kdysi býval typická ortodoxní metalová píča a neuznával jsem nic jiného než riffující kytary. Ale to už se změnilo, sice možná až příliš pozdě, ale lepší nežli nikdy. A zrovna Combichrist patřili k těm, kteří tohle měli na triku, protože to byla právě jejich alba, do nichž jsem se tehdá zažral a nemohl se od nich odtrhnout. Už jen z tohohle důvodu u mě budou mít Combichrist speciální postavení a jejich desky budou mít v mojí polici čestné místo (ale jen obrazně, protože v reálu to mám všechno seřazené dle abecedy, ha!).
O to víc je pro mě paradoxní, že se Combichrist posléze začali odvracet od někdejšího aggrotechového soundu a namířili si to do metalu. První vlaštovkou byl v tomhle ohledu soundtrack „No Redemption“ ke hře „DmC: Devil May Cry“ a následné album „We Love You“ tohle směřování potvrdilo. A nijak se netajím tím, že mi tento vývoj u Combichrist příliš nevoní, protože transformaci z mocně kulervoucího aggrotechu do vcelku obyčejného industrial metalu prostě považuju za špatný krok. A veškerá vybočení do nějakých experimentálnějších poloh na „We Love You“ taktéž nefungovala, takže vyjma několika málo povedených pecek jako „Every Day Is War“, „From My Cold Dead Hands“ či „We Rule the World Motherfuckers“ to za mě bylo spíše zklamání.
V případě „This Is Where Death Begins“ jsem trochu doufal v onen takzvaný návrat ke kořenům, byť mi bylo jasné, že je to asi dost naivní a v reálu jsem takový obrat nečekal. A také se tak nestalo. Ale když nic jiného, aspoň musím ocenit, že si Andy LaPlegua a jeho parta stojí za svým, a i přes stížnosti mnohých starších fandů jdou radši do změny svého soundu a míří si to do hudební polohy, v níž se v současné době evidentně cítí pohodlněji. Vlastně tak pohodlně, že aktuálně již ve skupině není ani klávesista a Combichrist jedou v sestavě typické pro metalovou kapelu, akorát teď čerstvě od letoška s kombem dvou bicích souprav.
Všem naivkům doufajících v návrat starých dobrých aggrotechových časů zatne tipec hned úvodní track „We Are the Plague“, jenž jasně dává najevo, že Combichrist dnes mají blíž k takovým Rammstein než ke svému dřívějšímu já z období „Everybody Hates You“ či „What the Fuck Is Wrong with You People?“. Na druhou stranu, zrovna „We Are the Plague“ je z oněch kytarových věcí ještě to lepší, protože ten ústřední riff, jakkoliv je sám o sobě poměrně triviální, má docela tah na bránu, refrén má říz a baví mě i sampl v pozadí. Dokud se ještě hraje takhle, tak to sice není to pravé ořechové, ale zase mě to nesere. Jestli by si však Combichrist něco fakt mohli odpustit, tak to jsou rádoby hitové odrhovačky, jaké asi nejlépe reprezentují „My Life My Rules“ a „Skullcrusher“, kteréžto řadím mezi to nejslabší na „This Is Where Death Begins“. Vtipné je, právě tyhle dva tracky byly vybrány k propagaci nahrávky prostřednictvím videí. Na druhou stranu, ani tyhle naštěstí nejsou tak příšerné jako „Love Is a Razorblade“ z „We Love You“, což byla úplně nehorázná mrdka a asi nejhorší song Combichrist vůbec.
Jestli mě na novince něco trochu dráždí, tak je to… jako by se Combichrist se změnou soundu inspirovali u některých metalových kapel. Třeba zmiňovaná „Skullcrusher“ připomíná uřvanějšího Marilyna Mansona; „Glitchteeth“ z nevýrazných slok vybuchuje do kytarových pasáží znějících jako béčkový Rob Zombie; jeden motiv z „Destroy Everything“ zní jako obšlehnutý od Slipknot; v „Pay to Play“ to zase nepřeslechnutelně smrdí jmenovanými Rammstein. Dále mám trochu rozporuplné pocity z „Blackened Heart“, která má solidní momenty (riff ve slokách s klávesovým podmazem) a bohužel zbytečně halekací refrén, a s naprosto klidným srdcem bych se obešel bez „Tired of Hating You“, již spolu s „My Life My Rules“ a „Skullcrusher“ považuji za jednu z nejméně zábavných položek tracklistu.
Nicméně abych Combichrist nekřivdil, tak je zde i několik skladeb, jež se naopak hodně povedly. Zmiňovaná „Destroy Everything“ sice není žádným velkým zázrakem, ale aspoň se na konci blýskne skvělým vyvrcholením, v němž nejprve nastoupí epické klávesy (akorát škoda, že tahle pasáž není delší) a následně drtící vícehlas. Předešlý vývoj písničky mě zas tak nerajcuje, ale poslední čtvrtina je regulérně super. Jsou tu však i kusy, které mě baví celé, což se týká třeba věcí laděných více do elektroniky. Nemůžu si pomoct, ale v téhle poloze jsou Combichrist jednoduše stále o třídu výš, což potvrzují „Exit Eternity“, „Don’t Care How You Feel About It“ a do jisté míry ještě „Time Again“, v nichž sice kytara stále je, ale nehraje hlavní roli.
V neposlední řadě se pak „This Is Where Death Begins“ může pochlubit vysoce zajímavým závěrem, který mě svým způsobem i překvapil. Začíná to již s dvanáctou „Slakt“ nazpívanou v norštině (Combichrist jsou sice dnes americkou kapelou, ale lídr Andy LaPlegua pochází z Norska). Splašené bicí se střídají s kytarovými nájezdy a především hymnickým refrénem, jenž mě strašně baví, a i když taková kombinace na první poslech může znít zvláštně, je to vlastně paráda. Ještě lepší je ovšem následující „Black Tar Dove“, konkrétně tedy druhá část (první je vlastně jen předehrou ke dvojce), v níž se Combichrist vydají do poněkud atmosféričtější polohy, aniž by popřeli svůj sound, a Andy navíc předvede i regulérně blackmetalový jekot. A musím říct, že mě to hodně baví, a pokud by čistě náhodou právě tudy vedlo další směřování skupiny (jakkoliv tomu příliš nevěřím), uvítal bych to s mnohonásobně větší radostí než servírování halekacích vypalovaček jako „My Life My Rules“. Ještě klidnější (až na poslední třetinu), skoro až outrová pak je finální „Homeward“, ale po „Black Tar Dove Pt. 2“ také přijde k chuti.
Obecně vzato si novinky cením asi o kousek víc než jejího předchůdce. Ačkoliv už to nejsou ti „praví“ Combichrist, je objektivně nutno uznat, že vysloveně dementní to rozhodně není. Pár skladeb bych si sice s chutí odpustil, ale nakonec se to dá vlastně poslouchat celé a zejména na první poslechy je to v richtiku… posléze začne vyplouvat skutečnost, že pár songů je přece jen lehce povrchních a nějakou větší trvalostí disponují jen ty věci, které jsem si výše dovolil označit za vrcholy. Oproti „We Love You“ je však na „This Is Where Death Begins“ ten poměr povedených nebo přinejhorším solidních písniček příznivější a také se zde nenachází žádný opravdu neposlouchatelný kus jako „Love Is a Razorblade“ (fakt tenhle track nesnáším!). Jistě, bylo i lépe a cokoliv od „Making Monsters“ dozadu si pustím vždycky radši, nicméně bych lhal, kdybych tvrdil, že je „This Is Where Death Begins“ úplně o ničem a vůbec se mi nelíbí.
Země: USA Žánr: thrash metal Datum vydání: 27.5.2016 Label: Nuclear Blast Records
Tracklist:
01. The Moth
02. Cause for Alarm
03. Lost
04. Father of Lies
05. Hell to Pay
06. It Can’t Be This
07. Hatred United / United Hate
08. Breakaway
09. The Electric Cell
10. Let the Pieces Fall
Tuším, že už jsem to tady někde v minulosti řekl, ale nevidím důvod, proč bych to nemohl na úvod recenze nového alba Death Angel s klidným srdcem zopakovat. Přestože Death Angel nikdy nepatřili mezi nejprofláklejší a největší thrashové party, tak jsem k nim vždy choval jakousi formu úcty a měl jsem pro jejich placky malou slabost, protože ta jejich verze thrashe měla něco do sebe. Agresivní, nespoutaná, ale přesto chytrá, melodická a hodně dobře zahraná. Byla tak obrovská škoda, když se pětice, která na počátku 80. let vzešla spolu s daleko slavnějšími a uctívanějšími kolegy z oblasti Bay Area, začátkem 90. let rozpadla. A jestli se na poli thrash metalu dá říct, že měl něčí návrat opravdu smysl, tak jsou to právě Death Angel, protože tato parta s filipínskými kořeny vydává pravidelně materiál, jímž dokazuje, že si svou výjimečnost ponechala až do dnešních dní a umí stále složit dost silnou desku.
Osobně se mi nejvíce zamlouvá druhé po-návratové album „Killing Season“, jež bylo jednoduše skvělé, ovšem ani s dalšími plackami to nebylo vůbec marné, takže z tohoto důvodu jsem v souvislosti s „The Evil Divide“ neměl důvod pochybovat a připravovat se na nějakou změnu; očekával jsem další přísun chytře vystavěných kytarovou duelů, skvělých sól, poctivé rytmiky a vyspělého vokálu Marka Oseguedy, který se drží v polohách jemu nejpříjemnějších a který už léta platí za jednoho z nejzajímavějších thrashových vokalistů. Potud je samozřejmě všechno v pořádku, protože Death Angel jsou opravdoví profíci, kteří jsou si moc dobře vědomi, že jejich fanoušci chtějí tu svoji porci šlapavých válů, kterou jim taky pánové poctivě servírují.
Co mě však při poslechu „The Evil Divide“ (a platí to vlastně již pro minulé „The Dream Calls for Blood“) mrzí, je částečný ústup směrem ke klasickému 80. thrashi na úkor vlastní výjimečnosti a zařazení se tak mezi zástupy podobně smýšlejících kapel, jež záměrně hasí žízeň fanoušků po oldschoolové produkci. V případě Death Angel to znamená zpřístupnění materiálu a jeho zjednodušení širokému metalovému obecenstvu, které si chce při poslechu pořádně zahrozit v prvních řadách na fesťácích. A protože Death Angel na tuto dobovou poptávku slyší, tak ubývá zajímavějších momentů a ke slovu se čím dál častěji dostávají spíše rychlejší pasáže, jež tu a tam protne kytarové sólo ostré jako břitva, melodická vyhrávka či poklidná vsuvka, které ale člověka, jenž si před dávnými lety zamiloval „The Act III“, nemůžou jen tak uspokojit.
Aniž bych chtěl Death Angel obviňovat ze zaprodanství nebo něčeho podobného, tak mě zkrátka mrzí, že jdou s davem, když tomu v minulosti bylo jinak a jejich vizionářství a čistá hlava ke skladatelským postupům jim vynesla místo na metalové mapě. Nutno však říct, že i přesto, že je novinka asi nejslabší v dosavadní diskografii a minimálně z post-návratových počinů je „The Evil Divide“ nejhorší, tak na početnou žánrovou konkurenci jsou na tom Mark Osegueda, Rob Cavestany a spol. stále ještě dobře.
Pokud se podíváme na jednotlivé písně, tak víc než kdy dříve mám pocit, že přibylo takových těch nutných vycpávkových záležitostí, jež v minulosti byly spíše výjimkou, ale tady bych dobrou třetinu materiálu dokázal s klidným srdcem oželet. Mezi to slabší patří úvodní „The Moth“, která se snaží bodovat rychlým riffem v úvodu a atakovat tak posluchačovy animální pudy, ale to je asi tak jediné, co od této rychlovky čekat. To „Lost“ na druhou stranu překvapí příjemně odlehčeným odérem a vzletnými kytarami, dost rychle se však oposlouchá, takže i když přinášela vcelku vítaný odpočinek před dalšími minutami chlapské porce thrash metalu, tak o vyloženém vrcholu se v souvislosti s ní mluvit skutečně nedá. S jedním přivřeným okem bych vzal na milost dvojici šlapavějších válů „Breakaway“ a „Hell to Pay“. První zdobí parádní kytary a chytlavý heslovitý refrén, jenž je ochucen sbory; druhá si zase na nic nehraje a i díky krátké hrací době vyznívá ve srovnání se zbytkem desky dost agresivně.
Co mě naopak hodně baví a nemám důvod pro akceptaci těchto písní přivírat byť jen jediné oko, tak je „Father of Lies“, „It Can’t Be This“ a předposlední „The Electric Cell“, která spolu s „Hatred United / United Hate“ připomene starší počiny, zejména pak „The Act III“, kde bych si dokázal při troše fantazie obě tyto propracované písně představit. Právě tyto čtyři skladby pro mě osobně tvoří takovou kostru, která mě každým poslechem spolehlivě provedla a nedovolila, abych o „The Evil Divide“ mluvil jako o vyloženém zklamání. Neříkám, že jsem nečekal víc, ale zase není problém desku poslechnout i dvakrát po sobě. Hodně se mi líbila hlavně „Father of Lies“ s teskným sólem v polovině hrací doby, od nějž se zase nenásilně přejde k riffovému kvapíku a vůbec to nepůsobí divně.
I když té kritiky padlo nakonec víc, než jsem si při prvním poslechu „The Evil Divide“ byl ochotný připustit, tak nelze zastírat fakt, že Death Angel opět dokazují, že na scéně mají své nezpochybnitelné místo, protože i na jejich poměry lehce nadprůměrné album je ve srovnání s jinými souputníky pořád o kus dál a je radost jej poslouchat. Nemůžu v tomto ohledu nezmínit německé kolegy Destruction, kteří svou novinku vydali takřka ve stejnou dobu a se stejným zpátečnickým přístupem, a Death Angel jim nakopávají zadky. Propříště bych si dokázal představit méně thrashe a více překvapivých momentů, díky nimž bych si připomněl staré dobré časy, ale přesto všechno pořád palec nahoru.
O tom, co může vést dvě kapely k společnému splitku, jsme se bavili už v minirecenzi Aosoth / Order of Orias. Nepochybuju, že v dnes recenzovaném splitu měl prsty label Debemur Morti, ale přeci jen je na zdejším spárování něco víc, co je oběma kapelám velice vlastní a blízké. Inspirace je nepostradatelný aspekt tvůrčího procesu a onen pocit, kdy z vás samovolně tryskají slova, vize nebo tóny, je úžasný. Ten se ale nedostavuje pokaždé a ruku na srdce, není ho potřeba vždy, své nezastupitelné místo má samozřejmě i tvrdá, vůlí poháněná práce a nezbytný um. Některé kapely mají ono propojení na vyšší sféry inspirace poněkud silnější a mezi takové bych zařadil právě Blut aus Nord a Ævangelist.
U Blut aus Nord o tom netřeba polemizovat. Vindsval sám v rozhovoru pro webzine Steel for Brains zdůrazňoval význam čiré, až posvátné inspirace, s níž, poté co má ujasněnou vizi a koncept, tvoří hudbu. Není-li inspirace dostatečná může dojít i k úplnému smazání dosud stvořeného. Samozřejmě nelze ve finále opomenout jeho hlubokou znalost hudební teorie, svých nástrojů a nesporný skill ve hře. Příkladem budiž černý monolit „What Once Was… Liber II“, který byl vytvořen a nahrán během jednoho dne, za téměř totální improvizace. Anebo éterická „Epitome II“ ze „777 – Sect(s)“ složená během několika minut. Zde musela být opěvovaná „vyšší inspirace“ opravdu silná. Ale teď již k nové hudbě.
Okultní audio výzkum strany Blut aus Nord se v úvodu navrací k již známému, zhutnělému Godflesh-soundu obohaceném o zkušenosti Vindsvala s atonalitou a mikrotóny, které nabyl při tvorbě svých nejzásadnějších desek. S každou další skladbou metalový lomoz zdánlivě ustupuje, aby část Blut aus Nord vyvrcholila s „Infra-Voices Ensemble“, jež sama o sobě působí spíše jako biomechanické techno (?) z pekla než industriální (black) metal. Tahle minimalistická tepačka proložená hnusnými hlasy je opravdu nepříjemná a zlověstná, zvlášť za pozměněných stavů vědomí, cha. Přesto je ale potěšující, že Blut aus Nord zas vykročili do „neznáma“.
Ale nejen v této závěrečné skladbě je znatelný ještě jiný posun. Tentokrát je jiná hlavně rytmika. Vindsval mírně osvěžil zvukovou banku, bicí jsou opět syntetické, heavy jak prase, rytmicky pravidelnější a super. Taková směs staré dobré dekadentní polyrytmiky, jak ji známe z „MoRT“ nebo „sedmiček“, a přímočařejší Thornsovy hry na posledních titulech (zejména na splitku s P.H.O.B.O.S.). Čtyři nové skladby Blut aus Nord na posluchače působí silně, ale je tomu hlavně díky mocné, atypicky temné atmosféře než nápady samotnými. Kromě čtyřky si vlastně žádný song, žádný motiv nijak extra nevybavuji, a to jsem nový materiál sjížděl opravdu důkladně a mnohokrát. I přesto nemám výhrad. Ke zdejším skladbám se budu vracet často a tak trochu doufám, že na podobný sound naváže Yərûšəlem (plánovaný ritualistický projekt Vindsvala a bubeníka Sinmara / Slidhr).
Jak jsem psal již v posledním eintopfu, vůči Ævangelist mám dosti ambivalentní vztah. Teoreticky by to mohla být moje oblíbená kapela, ale v reálu se tomu tak nestalo. Samotná idea kapely je zajímavá. Na každém titulu, jejž jsem prozatím od Ævangelist slyšel, jsem si našel výborné pasáže, ale celek vždy zbytečně působil unáhleně, nedotažený do formy, kterou by si nápady doopravdy zasloužily. Navzdory mé mírné averzi vůči přílišné vydavatelské kadenci, jsem ale přesvědčen, že se Matron Thorn a Ascaris také dokáží napíchnout na proud čiré inspirace, podobně jako Blut aus Nord. Škoda jen, že ji také tak nedokáží zpracovat.
Ævangelist nabízí jednu dvacetiminutovou skladbu „Threshold of the Miraculous“, ze které zpočátku opravdu nemám pocit, že by snad byla hodna sdílet prostor s Blut aus Nord. Úvodní disharmonická linka poněkud nudí, zvuk bicích mě sere, muzikou se opět prolíná atmosférický „hluk“, ten je ale zamíchán do celku s rozumem. Naštěstí Ævangelist brzy začnou sestupovat. Kam? Někam, kde jsem s nimi ještě necestoval. Je třeba přiznat, že jako poslední jsem slyšel full-length „Writhes in the Murk“ a EP „Dream an Evil Dream“, takže netuším, zda kapela nerozvíjí nějaké nedávné nápady, ale cesta to je opravdu proměnlivá a ve své delirické nepříjemnosti docela fascinující. Ævangelist metamorfují mezi formami extrémního metalu a přibližně v půlce se dokonce vydají i do sfér jakéhosi podivného „trip/hip-hopu“ (výborná pasáž mimochodem), kde dojde i k jinému, důležitějšímu předělu. Ze zajímavé, slušné muziky se totiž stane hypnotický, jednoduše opracovaný monolit, od něhož nelze odtrhnout pozornost. A rázem se „Threshold of the Miraculous“ stává i tím nejlepším dílem, které jsem od Ævangelist slyšel a rovnocenný partner na splitku.
Přijetí půlky Blut aus Nord bude záležet na tom, co vlastně od kapely očekáváte/vyžadujete, ale nezapomínejte, že vaše přání jsou absolutně nedůležitá. Fanoušci Ævangelist si přijdou na své. Pokud náhodou kapelu ještě neznáte nebo ji nemáte v oblibě, je možné, že se něco změní. Splitko jako celek je podle mého názoru výborné a vaši pozornost si zasluhuje. „Bow down and pray.“
Druhý pohled (H.):
Blut aus Nord mají ve své (už poměrně rozsáhlé) tvorbě jen minimum zaváhání, z nichž asi nejkřiklavějším je zcela zbytečné EP „Debemur MoRTi“, které prostě zní, jako kdyby Vindsval & spol. vymetli šuplík, aby něco mohli věnovat svému labelu k výročnímu vydání. Takové věci jsou však naštěstí jen výjimečné. Obecně vzato je totiž celá diskografie Blut aus Nord lahůdkou pro každého milovníka avantgardního black metalu. A nejnovější nahrávka „Codex obscura nomina“ to jen potvrzuje.
Trefou do černého bylo již minulé splitko „Triunity“, na němž se Blut aus Nord podíleli s krajany P.H.O.B.O.S. Novinka, v jejímž rámci Francouzi spojili své síly s americkým projektem Ævangelist, ovšem nijak nezaostává. V momentě, kdy se poprvé rozjede „Evanescent Hallucinations“, to tam jednoduše je a je to tam až do úplného konce. Elektrizující atmosféra, nezaměnitelný sound a v neposlední řadě samozřejmě nadpozemské melodie, jaké prostě neumí žádná jiná skupina na světě.
Jistěže lze vystopovat podobnost s nějakými staršími nahrávkami Blut aus Nord (už jen proto, že ten rukopis si splést nelze). Mně osobně třeba materiál na „Codex obscura nomina“ atmosférou docela připomíná „777 – The Desanctification“ v poněkud zvrhlejší verzi. Nicméně pozor – i tak má tohle splitko v diskografii Blut aus Nord stále svůj ksicht, a jak je u téhle kapely dobrým zvykem, není to prostě zaměnitelné s jejich dalšími počiny. Může to znít jako klišé, ale jsou to pořád Blut aus Nord, a přesto je to zase trochu jinde. Stačí si ostatně poslechnout třeba „Infra-Voices Ensemble“, protože takovýhle bez přehánění až „taneční“ rytmus snad Blut aus Nord ještě nikdy neměli. Ale je to úplně zkurveně skvělé, o tom žádná!
Z toho, co jsem doposud napsal, je asi docela zřejmé, že „Codex obscura nomina“ vnímám především jako nahrávku Blut aus Nord, což je možná lehce nefér vůči druhé zúčastněné kapele, ale tak to je. Tak či onak, tvorbu Ævangelist znám asi méně, než bych rád a než by si zřejmě zasloužili. Dlouhou dobu jsem nějak neměl chuť to poslouchat, jelikož jsem se bál nekvality způsobené brutální nadprodukcí Matrona Thorna (že toho Ævangelist nevydali zas tolik… ha, podívejte se, kolik má dalších projektů a jak velké jsou diskografie některých z nich, příkladně třeba Benighted in Sodom). Nicméně postupem času jsem přece jenom něco zkusil a líbilo se mi to. A „Threshold of the Miraculous“, tedy jediná (avšak více jak dvacetiminutová) skladba, s níž Ævangelist na „Codex obscura nomina“ vyrukovali, tento pocit stvrzuje.
Hlavní hvězdou nahrávky jsou stále Blut aus Nord, to bezesporu, ale ani Američané si ve společnosti avantgardních bohů neutrhli ostudu. „Threshold of the Miraculous“ sice (samozřejmě?) není tak výlučná, jako je tomu v případě předchozích čtyř kusů z francouzské provenience, ale i tak se dá atmosféra krájet, spoustu momentů lze považovat za silné a velmi dobře fungují i experimentálnější výlety do jiných žánrů (např. pasáž, jež začíná na konci 12. minuty, je vpravdě mocná). Jako celek mě to rozhodně baví, a když „Codex obscura nomina“ poslouchám, nemám důvodu to zapíchnout po „Infra-Voices Ensemble“, naopak si to s chutí vyslechnu až do konce včetně Ævangelist. Za sebe tedy mohu s albem vyhlásit bez obav spokojenost, je to po čertech povedená placka a jedno z těch splitek, jimž se vyplatí věnovat pozornost i čas.
Na čerstvé bahno jsem v extrémní hudbě nenarazil už nějakou dobu – jednak drone, noise a jejich kombinace s jakýmkoliv dalším žánrem nestojí v poslední době v popředí hudby, kterou doma poslouchám, jednak většina nových desek obvykle pochází od zavedených celků. Američané Dendritic Arbor tak působí do jisté míry neokoukaně a tak trochu jako čerstvý vítr (jakkoliv to v tomhle žánru tak trochu zní jako oxymóron). Jejich existence započala roku 2012 v Pittsburghu, přičemž od té doby vydali dvě ípka, dva demáče, jeden singl a dlouhohrající debut – „Romantic Love“ z loňského roku. Středem mého zájmu ovšem není řadovka, nýbrž druhé EP „Sentient Village / Obsolescent Garden“, které rovněž spatřilo světlo světa loňského roku.
Dále netřeba přilévat omáčky: Dvacet minut materiálu je rozděleno do čtyř stop, přičemž hlavní náplní alba je nelidský, silně disharmonický black metal více či méně islandského střihu – chaos, bordel, těžko čitelné vyhrávky, v podání Dendritic Arbor navíc řízlé notnou dávkou hluku. Po žánrové stránce ale „Sentient Village / Obsolescent Garden“ není jednolitý masiv, v některých skladbách se černý kov mísí s brutálním death metalem, možná až grindcorem – nicméně stále vystavěným na technice a disharmoniích. Prolínání jednotlivých žánrů nejvíce vynikne ve třetí „Keratoconus“, která má dost prostoru i na změny v tempu a z celé čtveřice působí nejchaotičtěji; naproti tomu druhá dlouhá skladba „Latex“ sází víc na darkambientní plochy a atmosféru. Nutno však podotknout, že ať Dendritic Arbor hrají cokoliv, technicky jsou opravdu na výši, a to jak kompozičně, tak i zvukově. Produkce, kterou mělo na starosti Treelady Studios, je správně špinavá, ale i dynamická, jednotlivé nástroje jsou čitelné a nijak se mezi sebou nepřebíjí.
Za zmínku stojí i výkon vokálů, které se nesou v duchu instrumentální stránky – nelidské skřeky, vytí, pazvuky, před výkonem hlasivek nezbývá než smeknout. Rozhodně je to ta část, která na mě působí přirozeněji, uvěřitelněji, a pokud na mě z desky sálá nějaká atmosféra, z velké části to je díky nim. Nemůžu si totiž pomoct, ale hudbě samotné tu snahu o vymýcení lidstva a představu jatek prostě nějak nevěřím. Technicky je to parádní, o tom se těžko přít – ale na úkor atmosféry, která je pro mě u podobné hudby naprosto esenciální. Mrazení v zádech, nepříjemný pocit beznaděje, absolutní nehumánnost… to na „Sentient Village / Obsolescent Garden“ z větší části chybí, což došlo až tak daleko, že EP pro mě i přes kompoziční vyzrálost časem ztratilo kouzlo, onu živelnou podstatu, kterou by si mě dokázalo přitáhnout a udržet.
Škoda, protože v opačném případě věřím tomu, že by mi takhle dvacetiminutová prasečina nakopávala prdel nevídaným způsobem. Technicky na to má, duší bohužel nikoliv.
Musím říct, že takováhle grafická podoba nahrávek, kdy kapely využívají renesanční obrazy, mě v black metalu docela baví. Američané Sarcoptes přesně tohle nabízejí na přebalu svého dlouhohrajícího debutu „Songs and Dances of Death“ a vlastně to využili i na svém pilotním ípku „Thanatos“ z roku 2013. Ačkoliv je pravda, že tohle není nic extra originálního… ostatně, stačí se podívat na „Thanatos“ – úplně stejný výřez obrazu „The Triumph of Death“ od Pietera Bruegela rozhodně nebyl použit prvně, viz třeba album „Buried“ od německých Pest. Pro pořádek ještě dodejme, že přebal „Songs and Dances of Death“ zase zdobí obraz „Death and the Miser“ od Hieronyma Bosche, jenž v téhle oblasti patří k nejvyužívanějším umělcům.
No, a aby toho náhodou nebylo málo, tak i název Sarcoptes je vlastně docela zajímavý. Jedná se totiž o latinský výraz pro zákožky, tedy druh roztočů. Není těžké vidět spojitost s tematickým laděním obrazů užívaných jako obaly, jelikož zákožka svrabová, jak už ostatně její název napovídá, způsobuje svrab (známý také jako – a teď pozor – sarkoptóza).
To je všechno samozřejmě hezké, ale si to řekněme na rovinu – v konečném důsledku to je, když to řeknu hodně blbě, trochu šumák, jak se kapela jmenuje a co má na obalu. Samozřejmě trochu s nadsázkou, protože mít zajímavou grafickou stránku je plus. Nicméně to hlavní, oč tu běží, je vlastní muzika. A v tomto ohledu Sarcoptes bohužel nijak zvlášť nevynikají. Neříkám, že je to echt sračka, skutečně „jen“ nevynikají, jsou průměrní, zapomenutelní… vlastně až nudní…
Zámořské duo hraje klávesový black metal, který se spíš než k bombastickým symfonickým zpívánkám blíží k devadesátkovému modelu subžánru. Proti tomu v zásadě nic. Akorát minulost nám z téhle muziky zanechala i mnohonásobně lepší věci a dokonce i dnes se najdou formace, jež tuhle formu black metalu oživují podstatně záživnějším způsobem. U Sarcoptes jednoduše postrádám silné nápady, které by mě skutečně a upřímně bavily, postrádám nějakou hutnější atmosféru, postrádám cokoliv, kvůli čemu bych měl potřebu se k „Songs and Dances of Death“ vracet.
Celá deska vlastně zní na jedno brdo, a i když jsem jí věnoval poměrně slušný počet poslechů a ten domácí úkol před recenzí jsem, dovolím si tvrdit, neodfláknul, pořád mi to celé zní strašně jednotvárně a vesměs nejsem schopen rozeznat jednotlivé písně mezi sebou. Něco takového samozřejmě lze za určitých okolností odpustit, ale vzhledem k tomu, že Sarcoptes nejsou machři ani co do tvorby atmosféry, tak tohle není ten případ.
„Songs and Dances of Death“ prostě nenabízí nic jiného než obyčejný stravitelnější black metal s klávesovým podmazem. Celé to postrádá výraznější chuť, vlastní ksicht, působivé momenty, cokoliv, co by člověka zaujalo. Poslouchat se to dá, ale pořád se bavíme maximálně o průměrné nahrávce, možná i o slabším průměru. Mě osobně tohle zámořské duo se svým debutem rozhodně nepřesvědčilo. Což je škoda, zdálky se to totiž tvářilo relativně zajímavě…
Země: USA Žánr: hardcore / thrash metal Datum vydání: 13.5.2016 Label: Nuclear Blast Records
Tracklist:
01. A.D.
02. Looking Down the Barrel of Today
03. Seven Enemies
04. In the Walls
05. From Grace We’ve Fallen
06. Us Against Us
07. Something’s Off
08. Remember When
09. Slaughtered in Their Dreams
10. The Apex Within
11. Walking The Knife
12. Dissonance
13. Serve Your Masters
„This dream can’t be what it used to be“ vyřvává Jamey Jasta v úvodu kvapíku „A.D.“, jenž otvírá sedmé studiové album „The Concrete Confessional“, a jako by si byl vědom, že doba se od dob největší slávy Hatebreed změnila a metalcore již není v takovém popředí zájmu, jako byl v době vydání svých vrcholných děl „The Rise of Brutality“ a „Supremacy“. To znamená, že novinka nebudí takový rozruch, jako kdyby vycházela v minulé dekádě, ovšem na druhou stranu tím neříkám, že by zněla znatelně hůř než právě zmíněná dvojice, která spolu s „Perseverance“ zůstane asi už navždy esencí toho nejlepšího, s čím Hatebreed během své kariéry vyrukovali.
Jamey Jasta ví, co si jeho fanoušci žádají, a právě tak k albům Hatebreed od přešlapu v podobě eponymní placky přistupuje. Jako k sázce na jistotu, na níž prostě a jednoduše nacpe ty aktuálně nejlepší songy, jichž je se svými kumpány schopen, ve studiu je nadrtí s intenzitou sobě vlastní a navrch přidá kopu klasických ingrediencí, které už dnes nemůžou nikoho překvapit. Jestli to stačí, to si musí říct každý sám, ovšem tohle je prezentace mého skromného názoru, takže já jsem ten, kdo to musí rozseknout a zodpovědně říkám, že to stačí. Když se člověk zaposlouchá do „The Concrete Confessional“, tak si samozřejmě vzpomene na stylové velikány Agnostic Front či Sick of It All, ale stále častěji mám tvorby Hatebreed pocit, že se snaží nalákat početnou metalovou základnu a do své tvorby tak vmíchávají čím dál více thrashových prvků a vlastně i celých písní.
Jasně, oni třeba Slayer byli u Hatebreed ke slyšení již na druhém a třetím albu (za všechny mě vždycky napadne skvělá hymna „Doomsayer“), ale nedokážu si představit, že by se již zmíněná vypalovačka „A.D.“ fanouškovi rychlých kytarových riffů a agresivních vokálů neměla zalíbit hned na první poslech, protože tohle je thrashová pecka jak vyšitá. Hatebreed si sice ponechávají hutnost, bez níž to nejde, a druhá polovina je přehlídkou zatěžkaných škrtajících kytar s ochrannou značkou Hatebreed, ale v kontextu přímočařejších HC/punkových válů z počátků jejich kariéry je tohle posun, jemuž se nijak nebráním. Viz skvělá „Dissonance“ ze samého závěru, která je další ukázkou, že tahle forma Hatebreed sluší a nezní nijak uměle.
Novinku je tak možno považovat za typickou placku Hatebreed aktuální dekády, protože stejně jako minulé „The Divinity of Purpose“ je „The Concrete Confessional“ masivním pravým hákem do ksichtu všem, jimž tahle hudba přijde už z principu otravná a jednotvárná. Nechybí jak hitové tutovky, jež by se neztratily na setlistu vedle klasik typu „Live for This“ a „Defeatist“ („Looking Down the Barrel of Today“, „Us Against Us“), tak rychlé vály, jimž ta prvoplánová hitovost trochu chybí, ale v rámci celku úspěšně vnáší testosteron do žil posluchače a tlačí „The Concrete Confessional“ kupředu k samému závěru. K tomu vlastně ani netřeba příliš velké síly, protože ta půlhodinka, do níž se “The Concrete Confessional” vešlo, uteče jako voda a ani nepřijde, že konec alba lehce ztrácí na síle. V samém závěru se totiž sešly slabší kusy, jež reprezentuje dvojice „Walking the Knife“ a „Serve Your Masters“”, jimž chybí takové to nepopsatelné něco, díky čemuž by se z nich stály songy, na které si člověk rád vzpomene.
Jinak je tracklist protkán samými klasikami. Ty by se mohly objevit na různých albech z let předchozích, přičemž „In the Walls“ s thrashově hutnou kytarovou stěnou a hitová „Us Against Us“ jsou z první poloviny tím asi nejzajímavějším. Co mi na druhou stranu zrovna nesedí, je snaha o zpěvnější vokály v „Something’s Off“, která tak trochu navazuje na eponymní desku z roku 2009. Příliš se nevyvedl ani vlezle punkový nápěv v „The Apex Within“, jenž na mě působí dosti laciným dojmem. Nic proti takovým pokusům když jsou udělány vkusně, ale v prvním případě už si Jamey Jasta hubu rozbil solidně před sedmi lety a v tom druhém to prostě vyznívá moc prvoplánovitě a křečovitě. Když už snaha o uhlazení dané písně, tak lépe funguje „From Grace We’ve Fallen“, kde tenhle moment působí bojovně nakopávajícím způsobem.
Není pochyb o tom, že Jamey Jasta stále ví, co dělá a že to dělá dobře. Kdybych měl novinku srovnat s žánrově spjatými Walls of Jericho, kteří letos vydali album po dlouhých osmi letech, tak je slyšet, že Hatebreed jsou pořád jiná váhová kategorie, protože i navzdory faktu, že je to mainstreamově laděná deska se vším všudy, tak se předvádějí ve velmi dobrém světle a výsledek jim nelze nevěřit. Zatímco minulému „The Divinity of Purpose“ chybělo trochu víc šťávy a hodně rychle si sedlo a přestalo mě to k němu postupem času táhnout, tak „The Concrete Confessional“ zatím baví a v mých očích oproti prvnímu poslechu dokonce lehce roste. Dobrá práce.
Přiznám se, že zatímco švédské post-metalové Cult of Luna chovám v oblibě už nějaký čas; pokud jde o newyorskou zpěvačku Julii Christmas, její jméno jsem poprvé slyšel až ve spojitosti právě s chystanou kolaborací na albu „Mariner“. Ačkoliv je známá především svým někdejším členstvím v noiserockových Made Out of Babies, tenhle projekt rozhodně není její první kontakt s metalem – svého času svými hlasivkami totiž přispívala v krátce existující post-metalové superkapele Battle of Mice. Když jsem se tedy dozvěděl, že k takové kolaboraci dojde, zpočátku jsem to přijal pokrčením rameny. Lehká zvědavost se proměnila v údiv až ve chvíli, kdy jsem vyslechl první ukázku („A Greater Call“), jež byla fantastická. Nikterak zásadně komplikovaná, avšak disponující neskutečnou atmosférou kombinující vizionářskou epičnost a hutnost posledního koncepčního alba Cult of Luna, „Vertikal“, s éterickými polohami hlasu téhle divoženky.
Podobně jako „Vertikal“, i „Mariner“ disponuje jakousi audiovizualitou. Minimalistický, a přesto výrazný obal celkem šikovně koresponduje s vyzněním desky, jež na jednu stranu vlastně co do dílčích ingrediencí neoslňuje něčím zásadně neslyšeným, ale jako celek působí naprosto uhrančivě. V některých momentech nás hudba ukolébá, jindy nás rituálně rozcupuje na kousíčky. A nutno dodat, že takhle funguje i při opakovaném podání.
Deska se skládá z pěti skladeb, jejichž stopáže sahají od osmi do necelých patnácti minut. A na této ploše se rozehrává příběh, jenž hned po první inkarnaci zanechá v posluchači pocit, že zažil něco výjimečného. Něco důvěrně známého, ale zároveň úplně nového. Je to střet dvou přístupů, trochu jako byste poslouchali zhudebněný jin a jang. Tato antiteze je pro desku důležitá, stejně jako vrstvení a vzrůstající intenzita, s níž na vás komando působí. Kdo se dopracoval až k triumfálnímu závěru „Cygnus“, ví, o čem mluvím.
Umístit „A Greater Call“ na začátek byl dobrý nápad – píseň se rozvijí pomalu s důrazem na melancholicky meditativní vyznění, aby v refrénu vzbudila v posluchači respekt a úctu. Je to vlastně osvědčený postup, ale stejně to působí tak nějak jinak – neoposlouchaně. K prezentaci před vydáním taktéž ideální volba, neboť má asi nejsilnější potenciál zapůsobit naplno hned napoprvé. Až v „Chevron“ ukáže Julia i své druhé já – z víly je záhy čarodějnicí. Dočkáme se brilantních kontrastů, instrumentace disponuje velmi precizními detaily a atmosféra zůstává pohlcující. Jeden moment sice celkem evokuje jednu pasáž z „Vertikal“, avšak vzhledem k tomu, že v tomto kontextu zní neméně famózně, nevadí to. Především ale „The Wreck of S.S. Needle“ tento kontrast nikterak nepopírá, ba naopak. Refrén mohutně pulzuje a basové linky bok po boku s kytarovými masivy patřičně útočí na představivost.
„Approaching Transition“ je minimalističtější plavba vesmírem, která barvitě odhaluje zákoutí zádumčivé mysli. Skladba nejméně využívající kontrastu, zato schopna člověka ukolébat až uhranout. V kontextu desky působí trochu zdlouhavě, přesto bych ji rozhodně do koše neházel – například při živé prezentaci by mohla vyniknout. Největší různorodostí pak logicky oplývá nejdelší „Cygnus“, jež má něco málo pod patnáct minut a opět disponuje silnými nápady a šikovnými Juliinými vokálními finesami. Celkově mi instrumentálně místy evokuje „Cultí“ „Vicarious Rademption“, ale díky Julii je melodičtější a více využívá atmosferických hudebních ploch na úkor techniky.
Pravda, z předchozích řádků je patrné, že co se týče instrumentální stránky alba, deska v mnohém navazuje na poslední desku samotných Cult of Luna, „Vertikal“, nicméně díky Julii je zde odhalen dosud neslyšený rozměr. Nahrávka funguje jako celek a zároveň se v průběhu vyvíjí. Srážka vesmírů Cult of Luna a Julie Christmas se tedy vyvedla na výbornou. Cult of Luna dostali nový impuls do již tak velmi dobře rozehrané hry a Julie Christmas se opět jednou ponořila do vln post-metalu, a to velmi úspěšně, řekl bych. Zkrátka a dobře – natočili poctivé album plné atmosféry a dobrých nápadů. Hudba je v jejich pojetí rituál – iniciační, spirituální, očistný a především uvěřitelný.
Druhý pohled (Atreides):
„Cult of Luna s ženským vokálem? Kult!“ říkal jsem si, když švédská šestihlavá hydra oznámila kolaboraci „Mariner“ s uhrančivou Američankou Julií Christmas (Battle of Mice, Made Out of Babies). Nicméně přehnaná očekávání jsem se snažil mírnit, a ve výsledku tak před vydáním převládala spíše mírná zvědavost. Což se vyplatilo, protože v jistém smyslu si nejsem tak úplně jist tím, jak mám k desce přistupovat. Plnohodnotná kolaborace to pro mě není, protože Julie (jakkoliv výborně) „jen“ zpívá, a pokud se příliš nemýlím, do skládání samotné hudby nezasahovala. Jestli něčím skutečně přispívá, je to rámování typického soundu kapely do nového kontextu, který její uhrančivý vokál přináší.
Osobně by mě ale zajímalo, jak by „Mariner“ zněl bez ní, kdyby jej odeřval jen Persson, jak bývá u Švédů dobrým zvykem, protože hudebně Cult of Luna opět vykročili dalším směrem – tentokrát vstříc éteru a hlubinám vesmíru… a vsadili hlavně na atmosféru. Pětice kompozic se nevyznačuje experimentem či technickými finesami jako třeba poslední „Vertikal“, spíše na ploše necelých 55 minut brouzdá nekonečnem, podobně jako mohutné lodě brázdí širý oceán. Nechávají posluchače unášet na vlnách kytarových riffů, pohlcujících stěn a mohutných záchvěvů basových linek. Podobně je na tom i struktura alba, která se dostala pouze k monolitům a rezignovala na mezihry a atmosférické předěly. Nic takového na albu nenajdete. Pouze pětici kytarových masivů osedlaných nebezpečně přitažlivým hlasem. Od plnohodnotné řadovky Cult of Luna bych z tohoto hlediska asi očekával podstatně víc.
Na druhou stranu, skladbám samotným to na síle nijak zvlášť neubírá. Slabší kus se najde pouze jeden. „Approaching Transition“ se vzhledem k 13minutové stopáži rozjíždí snad až neúměrně dlouho, a když to konečně začne být zajímavé, song končí dřív, než by člověk řekl švec. Chápu, že na předposlední pozici slouží tak trochu jako klid před bouří, nicméně podobnou úlohu už v diskografii Cult of Luna zastaly i mnohem zajímavější kusy, případně je nahradila efektní mezihra. Zbylé čtyři písně jsou ovšem jiné kafe. Hymnická „A Greater Call“ je výborný otvírák, jehož zbytkovou energii skvěle využívá následující „Chevron“ plná disharmonií a kvílení kytar, z něhož mrazí v zádech. „The Wreck of S.S. Needle“ nabízí mnohem víc než jen výborný ústřední riff a excelentně vypointovaný závěr v podobě čtvrthodinové „Cygnus“, která nabízí dva ze čtyř vrcholů alba během svých posledních pěti minut, bere dech takovým způsobem, že člověk rád odpustí skutečnost, že pasáž podobnou té ve třetí minutě už slyšel v „Ghost Trail“ z „Eternal Kingdom“.
Výkon Julie Christmas pak rámuje povětšinou perfektní práci nástrojů do dosud neslyšených kombinací, což obvykle funguje na výbornou, a éterická atmosféra profituje jak z masivních stěn, tak z uhrančivého řevu. Její zpěv by ale mohl být vyrovnanější: občasné kolísání a nejistota sice přidává Julii na autenticitě, nicméně mám dojem, že to místy opravdu mohlo být lepší – uvěřitelnost, neuvěřitelnost. Pasáže, v nichž se zapojuje společně s Johanessem, jsou naproti tomu naprosto kulervoucí a je možná škoda, že nejsou častější. Kolem a kolem toho ale můžu „Mariner“ vytýkat jen málo. Ano, nejsou to ti progresivní Cult of Luna, které znáte z posledních dvou, možná tří desek. Sázka na atmosféru jim ale vyšla a vyjma výše zmíněné „Approaching Transition“ je album napěchované perfektními momenty, kvůli nimž se vyplatí si „Mariner“ poslechnout.
