Archiv štítku: USA

Spojené státy americké

Recenze

Stellar Descent – Fading

1 komentář
Stellar Descent - Fading

Země: USA
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 15.9.2015
Label: Dusktone

Tracklist:
01. Fading

Hrací doba: 67:06

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dusktone

Stellar Descent je dalším z mnoha a mnoha jednočlenných blackmetalových projektů. Tento konkrétní pochází z Oregonu ve Spojených státech amerických (byť na Facebooku skupiny je jako místo původu uvedeno – „Earth“) a stojí za ním chlapík, jenž si říká jednoduše A. O co kratší je však jeho přezdívka (hádám, že půjde o zkratku jména Anthony, což by měl údajně mít v občance v kolonce křestního jména), o to delší jsou jeho skladby. A zrovna ta, o níž si nyní budeme povídat, je bez přehánění kolosální…

Nicméně nepředbíhejme – nejprve něco málo stručných faktografických údajů. Náš milý A. už dle všeho v minulosti měl nějaké ty jednočlenné projekty, z nichž žádný ale díru do světa moc neudělal. Vše nasvědčuje tomu, že všechny tyto projekty patří minulosti a že A. veškerý svůj čas soustředil právě do Stellar Descent a s touto skupinou již povydával hned několik nahrávek. Jenže pozor – tvrdit, že to opravdu vydal, je v tomto případě lehce ošemetné. Některé demosnímky sice existují, ale nebyly vydány, zatímco jiné další počiny sice vyšly, ale v extrémně limitovaných nákladech (většinou jde tak o 15 kusů), někdy pouze pro úzký okruh přátel. V nějakém slušnějším počtu kopií doposud vyšel snad jen počin „Accretion“ z roku 2012, na němž se objevila jedna bezmála 50minutová skladba.

Zdá se vám, že 50 minut na jednu píseň je docela vražedné? Pokud ano, věřte tomu, že toto pro Stellar Descent rozhodně není strop. Kapely se v loňském roce ujalo italské vydavatelství Dusktone, které do světa vypustilo další profesionálně ošetřenou nahrávku „Fading“ – což je přesně ta, jejíž náplní se tu máme zabývat. A v jejím rámci A. neváhal zvednout stopáž o dalších takřka dvacet minut. Ano, domýšlíte si to naprosto správně – „Fading“ obsahuje jednu jedinou kompozici, jejíž délka se zastavila jen kousek před hranicí 70 minut. Už chápete, proč jsem o tomhle drobečkovi výše tvrdil, že je to něco kolosálního?

Jistě vás napadlo, že na utáhnutí takto obrovské plochy, navíc v rámci jedné jediné stopy, bude nutno mít v záloze doslova studnici nápadů. Ve skutečnosti bych tomu ale takhle určitě neříkal. Popravdě, až napíšu, jak „Fading“ zní, tak to takhle na papíře bude vypadat, že ta deska nemůže fungovat ani ve snu. A přesto už v předstihu říkám, že se mi ten počin upřímně líbí a baví mě.

Black metal v podání Stellar Descent je monotónní až na kost. Ano, to v překladu znamená, že celých těch 67 minut „Fading“ se skutečně odehrává bez výraznějších změn. S nadsázkou řečeno, celá deska (skladba) je postavena na jednom motivu, jednom riffu, jednom tempu – od začátku do konce a nikdy jinak. Není sporu o tom, že tohle z „Fading“ dělá záležitost, jež mnoho lidí neosloví ani náhodou – ostatně, ani kritika není vůči Stellar Descent úplně shovívavá, takže se album dočkalo i recenzí, které to odsoudily jako píčovinu na kvadrát. Což vlastně plně chápu, jakkoliv mě osobně to baví – může to znít obehraně, ale tohle je vážně věc, k níž si buď najdete cestu a necháte se pohltit, anebo jste v pytli a během deseti minut to začnete ze zvědavosti proklikávat a přetáčet, jestli se to jakože fakt vůbec nemění, a když zjistíte, že vážně nemění, tak to znechuceně vypnete a tím pro vás existence Stellar Descent přestane být relevantní. Pokud ovšem máte hypnotizující monotónní black metal v krvi, pak „Fading“ rozhodně má na to, aby vás bavilo.

Výše jsem řekl, že s nadsázkou celá deska stojí na jednom motivu. Když si to nyní řekneme už bez nadsázky, tak to tvrzení samozřejmě nebylo tak úplně pravdivé. Monotónní to je, bezesporu, ale jak už tomu tak u takových záležitostí bývá, onen ústřední leitmotiv se v průběhu času vyvíjí, pomalinku se obměňuje. Objevují se zde přechody, ale když se změní tempo, riff nebo melodie zůstávají; když se změní riff, zůstává tempo… a i všechny tyto přechody se dějí velice pozvolně, po mnoha minutách. A právě to budí dojem neměnnosti a stálosti.

Stellar Descent - Fading

Nicméně, všichni víme, co je na takové hudbě stěžejní – atmosféra. A tu „Fading“ zcela jistě má a není zde slabá. Album zní v desáté minutě stejně jako ve třicáté a ve třicáté stejně jako v padesáté a v padesáté zní zase stejně, jako znělo v páté, dvacáté nebo jakékoliv jiné minutě a jak bude znít i za dalších deset minut, ale právě díky té atmosféře to drží pohromadě a není problém se do toho ponořit a nechat se unášet. Hodně se mi líbí, že „Fading“ není ospalou záležitostí, jak by leckdo čekal, naopak se po celou dobu daří držet konstantní tlak, který není tak zdrcující, aby to posluchače zničilo a odradilo, ale je dost velký na to, aby to udrželo v napětí a nepustilo.

To má za následek to, že „Fading“ – přinejmenším tedy v mém případě – prostě nejde vypnout, ani zastavit, ani nemůžete odběhnout. Celých 67 minut v kuse na jeden zátah, pak ta budovaná nálada funguje a je skvělá. Pokud ji násilně přerušíte, ve své křehkosti se zboří jak domeček z karet v silném větru a zbude pachuť nedopovězeného – ale to není chyba nahrávky, to je vaše chyba, když to useknete v půlce. Je nutno nechat „Fading“ působit v celé jeho délce, dokud samo neskončí – pak si totiž člověk řekne, že to uběhlo nějak podezřele rychle a že by si to měl pustit znovu.

Stellar Descent - Fading

Beru, že se to spoustě lidem nebude líbit ani náhodou. Beru i to, že spousta lidí bude kroutit hlavou nad tím, jak se to někomu může líbit a jak se to může líbit mně. Ale to, co Stellar Descent na „Fading“ předvádí, je přesně moje krevní skupina, takovýhle druh muziky mě ohromně baví a ta deska je dostatečně silná na to, abych ji rád přijal za svou.

Minirecenze

The Glorious Rebellion – Euphoric

Napsat komentář
The Glorious Rebellion - Euphoric

Země: USA
Žánr: noise rock / stoner metal
Datum vydání: 8.4.2016
Label: Magnetic Eye Records

Hrací doba: 19:10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dewar PR

„Noise rock žije!“ Pokud se The Glorious Rebellion na svém debutovém ípku „Euphoric“ snaží předat svým posluchačům nějakou zprávu, mohla by znít zhruba takhle. To je docela fajn zpráva a dokonce funguje přinejmenším ve chvíli, kdy hledáte rock, u kterého můžete beztrestně vypnout. Ovšem ve chvíli, kdy začnete hledat noise rock, docela narazíte. Při skládání materiálu tahle kapela sice zabředla hluboko do devadesátek, ovšem brala odevšad, jen ne z odkazů noiserockových kapel.

Hlavní devízou „Euphoric“ je koňská dávka energie, kterou kope do všech kolem sebe. Šestice nařachaných skladeb jde až na dřeň a víc než na hezké kudrlinky sází na upřímnost vyznění, což je (alespoň mně) velmi sympatický přístup. The Glorious Rebellion navíc nemají problém sázet jeden chytlavý riff za druhým a něco podobného mohu tvrdit i o sólech a melodiích. Písně sice většinou mají tradiční strukturu sloka – refrén – vyhrávka – sloka (a její obměny) a nelze v tomhle směru čekat nic převratného, nicméně jsou dostatečně ucelené a zároveň rozmanité – tak akorát, aby fungovaly jak jednotlivě, tak v rámci celku. A na rovinu, kapela by s tímhle materiálem utáhla i větší formát než jen necelých dvacet minut.

Zvuk je rovněž v pořádku – zašpiněný, aby podtrhl syrovost a razanci materiálu, ale stále čitelný a vyvážený. Jednotlivé nástroje mají dostatek prostoru, aby jejich linky mohly vyniknout a sehrát svoji roli. Jediná věc, která je na tomhle EP naprosto mimo, je škatule, do které se The Glorious Rebellion snaží vecpat. Říct, že hrají noise rock, je přinejmenším lehce nadnesené, spíš až zavádějící tvrzení – v hudbě se docela slyšitelně mísí další žánry od hard rocku přes jižanský stoner metal až po nařvaný hardcore nebo groove metal, přičemž prvky typické pro noise rock by se vešly za nehet. Na druhou stranu, výsledný blend je pořád dost zábavný sám o sobě na to, aby to nějak zvlášť vadilo, takže to spíš berte jako upozornění před rozčarováním, že pánové nedrhnou nic na způsob Swans nebo Melvins.

Kolem a kolem, „Euphoric“ stojí za to slyšet. Už jen s ohledem na to, že jde o prvotinu, která nedopadla špatně. Nejde sice o nic převratného, ale pokud koukáte po mladé krvi, kterou byste si osvěžili playlist, během něhož můžete hodit nohy na horu, případně nerušeně pracovat, nešlápnete vedle. Jen v okamžiku, kdy si budete chtít pustit noise rock, sáhněte třeba OvO nebo po některém z výše zmíněných velikánů – ten totiž na „Euphoric“ najdete jen ve stopovém množství.

Recenze

Dälek – Asphalt for Eden

1 komentář
Dälek – Asphalt for Eden
Země: USA
Žánr: experimental hip-hop
Datum vydání: 22.4.2016
Label: Profound Lore Records

Tracklist:
01. Shattered
02. Guaranteed Struggle
03. Masked Laughter (Nothing’s Left)
04. Critical
05. 6dB
06. Control
07. It Just Is

Hrací doba: 38:09

Odkazy:
facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Rarely Unable

První pohled (Metacyclosynchrotron):

Asi neexistuje ustálený hudební styl, jenž by postrádal interprety, co s jeho kořeny nakládají poněkud svébytně. Magoři a géniové, kteří si s radostí vypůjčují ze žánrů zdánlivě nesouvisejících, posouvají hranice a oslovují posluchače napříč všemi druhy muziky. Američtí Dälek se takto profilují už někdy od konce 90. let se svým unikátním hip-hopem prolnutým vlivy industriální, hlukové či alternativní rockové hudby. A pokud bych měl vybrat nějakou známější extrémně metalovou kapelu, která má co se týče přístupu ke svému mateřskému stylu k Dälek blízko, byli by to Francouzi Blut Aus Nord. Není divu, že obě kapely spolu chtějí někdy společně tvořit, hehe.

Nové album Dälek bylo očekáváno s docela velkým napětím. Po vydání slušného alba „Gutter Tactics“ si kapela dala na pár let pauzu, během které Dälek opustil dlouholetý spolutvůrce Oktopus. Loni k sobě MC Dälek opětovně přizval bývalého člena DJ rEka a nově také Mikea Mantecu z Destructo Swarmbots, s nimiž objel všechna možná koncertní pódia, a oznámil, že pod proslulým kanadským labelem Profound Lore vyjde nové EP, z něhož se nakonec vyklubal regulérní full-length, „Asphalt for Eden“.

S novinkou jsem měl tu čest strávit několik posledních týdnů, ale na rovinu, ani jeden z poslechů nenabídnul takové hudební či pocitové uspokojení jako kterýkoliv dřívější titul Dälek. Pánové svou unikátní identitu neztratili, to ani náhodou. Od prvních sekund na bubínky zatlačí typický kapelní sound, hutné beaty a zasněný podklad, který hrozí, že s každou vteřinou vybouchne do hlukové smrti. Ovšem hned zpočátku první skladby (po 22 sekundách) mě zarazilo zařazení refrénu (jenž poté zazněl ještě čtyřikrát), což na mě působilo, jako by Dälek chtěli za pomocí svého obvyklého výraziva vytvořit song do rádia. Chci snad tímto obvinit interpreta ze zaprodanosti? Můžu se o to pokusit! „Asphalt for Eden“ totiž nenabízí žádný pověstný extrém. Žádný hlukový nápor jak v „Spiritual Heaving“, žádné monotónní týraní duše „Images of .44 Casings” či nokturno „Eyes to Form Shadows“ a už vůbec ne mindfuck à la „Armed with Krylon“. Myslím si totiž, že na „Asphalt for Eden“ není žádný doopravdy striktní song. Kdybych z předchozí „Gutter Tactics“ vyházel těch pár výjimečných songů, asi by mi zůstala deska někde na úrovni té nové. A kdybych byl fakt škodolibý rýpal, tak Dälek nařknu i z vykrádání sebe sama, protože jeden chytlavější motiv za půlkou „Control“ mi až příliš evokuje „2012 (The Pillage)“.

Skutečnost naštěstí není tak mizerná. I když Dälek nesplnili mé představy o nekompromisním, progresivním umění, tak něco „Asphalt for Eden“ přiznat přeci jen jde. Pokud bylo cílem vytvořit desku s typickým soundem Dälek, jež bude hip-hopovější a přístupnější, tak si myslím, že kapela uspěla. Přeci jen mám pocit, že pár nových posluchačů o ně díky Profound Lore a jejich intenzivní promotion zakopne. A co je hlavní, až na pár výše uvedených problémů, které s deskou mám, není „Asphalt for Eden“ hloupá, podbízivá lacinost. Strávit těch 40 minut hrací doby se sluchátky na uších není marná zábava a v podmazu je i pár detailů, které posluchače přinutí se vrátit zpátky. A MC Dälek má za mikrákem rovněž dobrou formu. Jistě nebudu sám, kdo rap v Dälek považoval za druhořadý vedle instra, ale zde je samotný přednes výraznější a silnější než kdy dřív. Ale jak je vidno z dřívějších řádků, mně jde přeci jen o něco jiného. Možná kdyby ony společensky uvědomělé texty nešly zcela mimo mě, „Asphalt for Eden“ bych docenil více.

Nové album nabízí pohodový, uvolněný poslech, který stojí na dobrém základě. Starší desky ale pro mě prostě nabízejí více. Je možné, že když dostanu někdy pořádný šmak na Dälek, tak si pustím i „Guaranteed Struggle“ nebo „It Just Is“ (imho asi nejlepší skladby na albu), ale pochybuji, že bych sjel desku celou. Na to je „pohodová“ až příliš.

Druhý pohled (Atreides):

Klenot industriálního hip-hopu, a jedno z uskupení, které mě (spolu se jmény jako Astronautalis či Sage Francis) přivedlo k hip-hopu a rapu obecně. Pestrý experimentální bizár podpořený vražednou lyrikou „From Filthy Tongue of Gods and Griots“ si mě získala stejně jako beznadějnost a industriální brutalita z „Absence“, nicméně pozdější tvorba už mě tak výrazně nezasáhla. I přesto jsem se ale na novou desku docela těšil, jakkoliv v tom těšení byl stín nejistoty, když už v kapele nefunguje Oktopus, jenž se odstěhoval do Berlína.

Popravdě ani netuším, co jsem čekal po sedmi letech od „Gutter Tactics“, které mě navíc kdovíjak neoslovilo (jestli proto, že jsem mu dal málo času, nebo proto, že až tak moc zase nenabízí, těžko říct). „Asphalt for Eden“ mě ale překvapilo v tom smyslu, že Dälek docela uhnuli od brodění se bahnem nejzapadlejších ulic a lidských osudů a namísto toho se vydali na noční toulky vylidněným městem. Náladou někde mezi skladbami „Ever Somber“, „Classical Homicide“, „Opiate the Masses“ nebo „Forever Close My Eyes“ (tam vážně jen náladou, protože nic podobného už Dälek nikdy nenahráli) nahrává do karet nočním procházkám ztichlými bulváry či rozjímání nad drogou dle výběru.

Dälek

Nejsou to ti samí Dälek, kteří deset a víc let zpátky dělali z mozků fašírku pro prasata, protože jejich beaty nasáklé hlukem zabíjely se strojově přesnou kadencí koncentračního tábora. Jak by taky mohli být, když se na hudbě spolu s MC Dälekem podílí i DJ rEK a Mike Manteca. Jejich dílo, stejně jako předešlé desky, nepostrádá hloubku ani silnou atmosféru. Ambientní plochy se potkávají s beaty na éterických plochách, přičemž někde v pozadí se ozývá hluk trýzněných kytar a z hlubin pronikají vrstvy šumu, hluku. Namísto bezhlavé potřeby zničit samou podstatu člověka utopením v těch nejhorších svinstvech, jaké kdy z jeho společenství vzešly, se „Asphalt for Eden“ minimálně v rovině hudební zaobírá spíš tématem prázdnoty a osamění. Přitažlivými dálkami, kam až se mysl může zatoulat a zase se vrátit zpět.

Trochu to na mě působí dojmem, jako kdyby Dälek vyvětrali sklep plný toho nejhoršího hnusu, jaký si umíte představit, který od jeho vzniku nikdy nikdo nevyvětral, vymyli ho dezinfekcí a to, co přežilo, nakonec vzali za své a zasadili do nového kontextu. A nutno říct, že mě jejich nový přístup vlastně i baví, byť docela jiným způsobem, než bych od tohoto tělesa kdy čekal.

Třetí pohled (Skvrn):

Můžeme se tvářit jakoby nic, chodit kolem horké kaše a říkat si, že „Asphalt for Eden“ je jen další řadovkou Dälek, jenomže sedmiletá pauza od předcházejícího „Gutter Tactics“ a změny v sestavě dělají své, ne že ne. Při pohledu zpět navíc vidím unikátní sound, parádní desky, tudíž co jiného chtít než neméně skvělý návrat?

Když jsem slyšel „Asphalt for Eden“ poprvé, říkal jsem si cosi o běhu na dlouhou trať. V souvislosti s Dälek vlastně nejde o žádné překvapení, stačí zavzpomínat na poslechy předchozích nahrávek. Nicméně zatímco v případě „Absence“ či „Abandoned Language“ jsem o postupném vykvétání neměl pochyb, s letošní deskou se to mělo jinak. Jméno Dälek mi již nebylo neznámé a k „Asphalt for Eden“ jsem nevyhnutelně přistupoval kritičtěji než k jeho předchůdcům.

Jak jsem naznačil, během úvodních bojů, přibližně prvních tří poslechů, jsem nebyl s to přijít novince na chuť. Nešlo to. Problémy jsem měl především s klidnějšími pasážemi, které si tak nějak plynuly, a když už se zdálo, že by mohly odkrýt svou sílu, zakročil vše přebíjející industriální náklad jménem „Critical“. Plynoucí čas ale začal s tóny nových Dälek hýbat a dokonce se jim rozhodl i přát. Promluvila ke mně především snovost a jakási náznakovost. Krásy začaly odhalovat pomaleji plynoucí atmosférické kusy jako „Guaranteed Struggle“ nebo nečistými zvuky noisu nejnarušovanější, přesto svým způsobem uklidňující „6dB“. Do toho vždycky vlítl klasický dälekovský hit „Critical“. Z jedné strany nepřirozený narušovatel, z té druhé parádní skladba, jež se od Dälek tak trochu čeká. A nejlepší písně? Těžko určovat, snad jen vyjma doteď neoblíbené „Shattered“ vyrovnanost sama.

Jediné, co mi na „Asphalt for Eden“ chybí, je jasnější identita. Nejsem schopen si vymezit, jací noví Dälek vlastně jsou. Vsadili na jistotu a čerpají z minulosti, ve většině momentů jsou spíše klidní a snoví, ale po stmelující atmosféře nejdou celou dobu. Jistě za to může i střízlivá stopáž, na které je jakýkoliv úkrok markantnější. Tak jako tak, „Asphalt for Eden“ neustále roste, i teď, a odkrývá další povedené momenty, jichž je bezpočet. K tomu nejlepšímu, co Dälek vydali, sice „Asphalt for Eden“ z proklamovaných důvodů nepatří, nicméně o velmi zdařilou práci a důstojný přírůstek do diskografie jde naprosto jednoznačně.

Dälek

Recenze

Walls of Jericho – No One Can Save You from Yourself

Napsat komentář
Walls of Jericho - No One Can Save You from Yourself

Země: USA
Žánr: metalcore
Datum vydání: 25.3.2016
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. Intro
02. Illusion of Safety
03. No One Can Save You from Yourself
04. Forever Militant
05. Fight the Good Fight
06. Cutbird
07. Relentless
08. Damage Done
09. Reign Supreme
10. Wrapped in Violence
11. Anthem
12. Beyond All Praise
13. Probably Will

Hrací doba: 40:52

Odkazy:
facebook / twitter

Když se Walls of Jericho letos po osmileté pauze přihlásili prostřednictvím své páté studiové desky „No One Can Save You From Yourself“ o mou pozornost, byl jsem zvědavý, jestli se během těch osmi let, jež uplynuly od vydání „The American Dream“, někam posunuli. Přeci jen, doba se za tu necelou dekádu trochu změnila. Nemyslím tím jen sociálně a politicky, což jsou témata, jimž se Walls of Jericho věnují ve svých textech pravidelně, ale při pohledu na metalovou scénu je nutno v souvislosti s nimi říct, že metalcore už nemá tak výsostné postavení, jako v polovině minulé desetiletky, a aniž bych čekal, že kapela otočí a začne hrát něco zcela jiného, tak se obecně čekalo, jestli se naváže tam, kde se minule skončilo, nebo se Walls of Jericho pohnuli směrem k aktuálním trendům.

Tak schválně, co myslíte? Koná se nějaké překvapení? Kdepak. Popravdě řečeno, od kapely, která už má na krku 18 let fungování, se pořádná revoluce čekat asi ani nedá. Walls of Jericho s energickou pěvulí Candace v čele jako by si dali klasickou dvouletou pauzu od vydání svého posledního alba a s naprostou suverenitou nadrtili v krátkém časovém sledu jeho přímého následovníka. Takhle přesně totiž „No One Can Save You from Yourself“ vyznívá. Otázka, jestli je to dobře nebo špatně, je na zodpovězení každého daného posluchače, ale protože tady prezentuji svůj skromný názor, tak za sebe říkám, že to je dobře. Walls of Jericho ten metalický metalcore hrají s obrovskou dávkou nasazení, a přestože se „No One Can Save You from Yourself“ od svých předchůdců možná v ničem zásadním neliší, tak na jeho obranu říkám, že se nekoná výrazný kvalitativní propad. Ovšem lhal bych, kdybych nepřiznal, že předchozí dvě alba byla o chlup lepší.

Když jsem řekl, že se nic moc nemění, tak je jasné, že hlavním tahounem Walls of Jericho zůstává i nadále řízná zpěvačka Candace, jež má do křehké ženštiny dost daleko, a musím říct, že tou její pravačkou bych nechtěl dostat po tlamě, protože ve vzduchu by visel těžký otřes mozku. A přesně tak, jak Candace působí co do vizuální stránky, taky zní. Jako nasraný týpek, který je proti celé společnosti a dává to velmi hlasitě najevo. Pod tím se střídají svižné škrtající kytary a zasekávané pasáže, jež s typickými sborovými vokály dodávají hudbě Walls of Jericho nefalšovanou HC šťávu.

Z hudebního hlediska je tedy novinka ve své podstatě nepřekvapivá. A úvod tomu dává za pravdu. Začíná se intrem, které je klišé jako prase, takže se připravte na sirény a hlášení, čímž si Walls of Jericho připravují fanoušky pro poslech 40minutového soundtracku k procházce zkaženou společností. „Intro“ plynule přechází do krátké HC vypalovačky „Illusion of Safety“, jež bohužel není příliš výrazná a v našlapaném úvodu nahrávky se ztratí. Ovšem následující hitovka „No One Can Save You from Yourself“ je trefa do černého. Zběsilé tempo a chytlavé kytarové riffy, jejichž hlavním úkolem je vrýt se do paměti a rozhýbat krční svalstvo. Totéž platí pro refrény, v nichž se řeší snadno zapamatovatelné slogany, které se často shodují s názvem dané písně, a pocit živelnosti, který z nahrávky zavání, dokreslují sbory. Abych to uzavřel, tak titulní vál patří k tomu nejlepšímu, co lze na albu najít.

Jak Walls of Jericho postupují hrací dobou nahrávky směrem k pozdním minutám, tak nijak výrazně neubírají na intenzitě, je ale nutno říct, že lepší vály střídají ty slabší, což výslednému dojmu nepřidá. Kdybych měl být konkrétní, tak mezi ty světlejší momenty „No One Can Save You from Yourself“ patří chytlavá „Cutbird“, slayerovskými kytarami protkaná „Damage Done“, nářezová „Relentless“ a nečekaná „Probably Will“, jež čistým melodickým vokálem a poklidnou atmosférou jasně navazuje na EP „Redemption“. Možná by se našly i jiné písně, ale tohle jsou ty, na jejichž poslech se před spuštěním první vteřiny „Intra“ těším ze všech nejvíc.

Na druhé straně barikády pak stojí slabší věci jako singl „Fight the Good Fight“, „Reign Supreme“ a „Beyond All Praise“, na níž se mi líbí pouze vokální práce Candance. Ne, že by tyto songy byly oproti ostatním v něčem vyloženě horší, ale rozhodně by si zasloužily pamětihodnější kytarové motivy a refrény. Nebudeme si nic nalhávat, na tomhle tato hudba prostě stojí. Jakmile se vám nezasekne refrén do hlavy napoprvé, tak jej tam jen stěží dostanete. Naštěstí těch relativně slabších songů není tolik, aby se „No One Can Save You from Yourself“ nedalo vyslechnout na jeden zátah bez ztráty pozornosti.

Walls of Jericho sice nenahráli nejlepší album kariéry, což bych si s ohledem na delší tvůrčí pauzu hodně přál, ale je pozitivní, že nijak výrazně nezaostávají na svými staršími plackami a nevypadli tak z jedoucího vlaku, na který by museli složitě naskakovat. „The American Dream“ zůstává nepřekonáno, ale nijak to „No One Can Save You from Yourself“ neubírá na kreditu, protože tahle maskulinní parta dokáže pořád lámat kosti. A to nejen doslova pod pódiem v kotli, ale i obrazně skrze sluchovody.

P.S. Jsem zvědavý, s čím se vytáhnou žánrově spříznění Hatebreed, na jejichž květnovou novinku „The Concrete Confessional“ se těším ještě víc.

Recenze

Wolvserpent – Aporia:Kāla:Ananta

Napsat komentář
Wolvserpent - Aporia:Kāla:Ananta

Země: USA
Žánr: drone / doom metal
Datum vydání: 4.3.2016
Label: Relapse Records

Tracklist:
01. Aporia:Kāla:Ananta

Hrací doba: 40:30

Odkazy:
web / facebook

„Perigaea Antahkarana“, poslední deska zámořského dua Wolvserpent, vyšla již před třemi lety. Člověk by skoro očekával, že už by bylo na čase, aby Blake Green (zpěv, kytara) a Brittany McConnell (bicí, housle) navázali se třetím řadovým počinem, ale zatím to nevypadá, že by byl další dlouhohrající monument na obzoru. Namísto toho si Wolvserpent připravili „pouhé“ EP – a „pouhé“ je v hodně velkých uvozovkách, které mají hned dvojitý význam. Jednak jsem tímhle pejorativněji zabarveným pojmenováním nechtěl snižovat význam ípek obecně, druhak „Aporia:Kāla:Ananta“ není žádným drobečkem. Ačkoliv se zde nachází jen jedna skladba a ačkoliv se formálně jedná o minialbum, v reálu tento počin co do stopáže o chlup (ve skutečnosti je to cca půl minuty, ale nevadí) poráží i debutovou desku „Blood Seed“.

Z právě řečeného je asi zde budeme mít co do činění s vpravdě kolosální kompozicí. Pravda, zrovinka Wolvserpent se delších skladeb nikdy nebáli. Ostatně, hned na „Blood Seed“ dali 40minutovou hrací dobu ve dvou stopách a v průběhu své další tvorby dvacet minut na píseň zvládli hned několikrát. Nicméně, 40 minut na song je přece jen trochu vyšší level, takže je otázka, jak se Wolvserpent se svou doposud nejdelší skladbou vůbec poprali a zdali si neukousli větší sousto, než jsou schopni spolknout.

Abych řekl pravdu, asi jsem z toho v předchozím odstavci udělal trochu větší drama, než bylo nutné – „Aporia:Kāla:Ananta“ funguje, to si můžeme říct hned a na rovinu, a ačkoliv v rámci téhle kompozice kapela svůj dosavadní rekord pokořila takřka dvojnásobně, není to pro mě žádné velké překvapení, že i takovouhle ambiciózní minutáž Wolvserpent dokázali utáhnout. Ono co si budeme nalhávat, tohle nikdy nebyla skupina, která by to hrála na jednotlivé songy a která by holdovala písničkové formě. Hudba Wolvserpent byla vždy monolitická, nepracovala s výraznými zapamatovatelnými motivy a spíše sázela na tlak a atmosféru. Tím pádem to s nadsázkou řečeno vždy znělo jako jedna předlouhá skladba, již kdosi „omylem“ naporcoval na vícero malých kousků. „Aporia:Kāla:Ananta“ je tedy vesměs to samé, akorát nenaporcované, tak proč by to fungovat nemělo.

Co se hudební stránky týká, „Aporia:Kāla:Ananta“ nenabízí žádná velká překvapení a pokračuje v nastolené cestě, což ale v tomto případě není špatně. Jedná se tedy o strukturovanou, členitou a chytře budovanou záležitost, Wolvserpent píseň pečlivě gradují skrze dronové vazby a krásné využití houslí (subjektivně mi přijde, že zde hrají výraznější roli než kdykoliv předtím, za což rozhodně palec nahoru) až k mohutným hradbám kytarových riffů, aby posléze povolili, opět spadli do mazlavého dronového bahna a začali stavět zase odznova, ale jiným způsobem a jiným směrem.

Sice jsem výše řekl, že tvorba Wolvserpent nestojí na zapamatovatelných motivech, ale to nijak neodporuje tvrzení, že se na „Aporia:Kāla:Ananta“ nachází spousta výtečných momentů, které na posluchače dokážou zapůsobit. První na ráně jsou v tomhle ohledu housle, jelikož ty jsou zde vážně lahůdkové. Hned úvod nahrávky dokáže vtáhnout po dění – po plíživých minimalistických pěti minutách začnou nesměle nastupovat housle, aby si zanedlouho převzaly hlavní slovo s nádherným motivem, za nímž pomalu začínají růst další nástroje, až Wolvserpent plynule dojdou k nervní rytmice. Dají vám několik málo minut téhle výtečně kombinace, pak pád do ticha a opět začínáme růst ze dna. Člověk se ani nenaděje a víc jak čtvrtina stopáže je pryč. Nicméně, nemyslete si, že EP stojí a padá jen na houslích, i bez nich dokážou Wolvserpent tvořit skvělé momenty, důkazem čehož může být například temná depresivní pasáž od 22. do 25. minuty.

Wolvserpent

Celé „Aporia:Kāla:Ananta“ je vlastně natolik zábavné, že je skoro až podezřelé, jak rychle to utíká. Několikrát se mi dokonce stalo, že jsem se zaposlouchal, a najednou už byl konec, tak jsem to tam hned vpálil znovu a takhle to EP otočil třeba třikrát za sebou. A to u kompozic přesahujících 40 minut hrací doby rozhodně není nic, co by člověk dělal úplně běžně. Ve skutečnosti je ten materiál tak dobrý, že mi přijde skoro až škoda jej označovat jen za EP, když kvalitou i délkou by to ani s nálepkou dlouhohrající desky ostudu nedělalo. Tak či onak se ovšem jedná o velmi povedený počin, který za slyšení stojí.

Minirecenze

Chelsea Wolfe – Hypnos / Flame

Napsat komentář
Chelsea Wolfe - Hypnos / Flame

Země: USA
Žánr: experimental indie folk rock / drone
Datum vydání: 1.4.2016
Label: Sargent House

Hrací doba: 24:25

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Pojem B strana bývá spojen s takovými trochu druhořadými skladbami. Postupem času se tak nějak vžilo, že A strana je ten skvělý a navoněný singl, zatímco na oné odvrácené straně se nachází třebas nějaký formálně exkluzivní song, ale ze sorty těch šuplíkových, čili ne tak dobrých, aby se dostaly na dlouhohrající elpíčko.

Je ovšem poněkud nespravedlivé a krátkozraké pokládat „béčkový“ song automaticky za špatný. Jakkoliv má spousta lidí, do jisté míry i já, pojem B strany vybarvený v pejorativnějších barvách, rozhodně jsou i interpreti, u nichž je vymetání šuplíků zajímavé. Éterickou Američanku Chelsea Wolfe miluju, minimálně platonicky, ale možná nejen to, takže když ona prohrabává archív, rád si to pustím. Singl „Hypnos / Flame“ je právě takovýmhle ohlédnutím.

Středobodem singlu jsou dvě (vlastně obě titulní) skladby „Hypnos“ a „Flame“, což jsou kusy, které vznikly při nahrávání posledního alba „Abyss“, jež vyšlo v srpnu loňského roku. A je to na nich skutečně cítit, protože svým soundem a náladou do temnějšího ladění „Abyss“ zcela jistě pasují. Nejedná se však o takové ty hutné a vysloveně zatěžkané záležitosti typu „Carrion Flowers“, v nichž se Chelsea Wolfe přiblížila až k drone / doom metalu. „Hypnos“ i „Flame“ se vezou na „unplugged“ vlně a formálně by to šlo pojmenovat spíš jako experimentální indie folk rock.

Nicméně, ta charakteristická potemnělá nálada a atmosféra bledá víc než samotná Chelse Wolfe tu stále jsou a fungují. Nehledě na fakt, že i takovéhle písně na „Abyss“ měly své místo – a k některým z nich jdou vlastně novinky nakrásně přirovnat. „Hypnos“ nemá daleko k „Survive“ a „Flame“ zase svým podáním trochu připomene „Crazy Love“. To ale není myšleno ve zlém, protože je to stále skvělé (však jsem říkal, že občas není na místě dívat se na „béčka“ skrz prsty). Hlavně takřka až „táboráková“ „Flame“ mě velmi baví, ale oba dva kusy jsou dost dobré na to, aby za vydání alespoň v takovéhle singlové formě stály.

Vedle „Hypnos“ a „Flame“ se zde dále nacházejí demoverze tří skladeb z „Abyss“, jmenovitě „Grey Days“, „Simple Death“ a „Survive“. Tyto jsou oproti svým podobám z alba logicky syrovější, na kost ohlodanější, chybí zde několik melodických linek a aranží. To důležité jádro je ovšem stále patrné a už v těch demoverzích se jedná o natolik dobré písně, že by mnozí jiní mohli závidět. Ale tak Chelsea Wolfe není tuctová interpretka. Na druhou stranu, mě osobně vydávání x různých úprav jednoho songu nikdy nebralo. I v téhle podobě jsou ty skladby dobré, rád jsem si to poslechl, ale do budoucna přece jen zůstanu u košatějších a zvukově o něco bohatších verzí z „Abyss“, mimo jiné i pro albový kontext. Což ale nic nemění na tom, že „Hypnos“ a „Flame“, o nichž je tenhle počin především, za slyšení stojí, máte-li Chelsea Wolfe rádi.

Minirecenze

Sar Nath – Sorrow and Psychopathium Consummate

Napsat komentář
Sar Nath - Sorrow and Psychopathium Consummate

Země: USA
Žánr: black metal
Datum vydání: 31.10.2015
Label: Merdümgiriz

Hrací doba: 48:14

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Merdümgiriz

Možná si vzpomenete na to, jak jsem tu před časem (mini)recenzoval ípko „Epilogue Eternal“ od zámořského jednočlenného projektu Sar Nath. Počin mě ovšem tehdy příliš nezaujal, přičemž na vině byly tři faktory resp. jejich kombinace. Šlo o nepříliš velký účinek a sílu v pocitové stránce, poměrně nevalné provedení a v neposlední řadě také ohromně špatný bicí automat, který byl naprogramovaný jak od prasete. Zdravý rozum velí držet se po takové zkušenosti od Sar Nath dál, což jsem měl také původně v plánu. Nakonec však přece jen zvítězila moje zvrácená zvědavost (nestydím se za ni!) a rozhodl jsem se, že dám tomuhle borcovi, jenž si nechává říkat Lord Sar Nath Hypnosia, ještě jednu šanci, a to prostřednictvím druhé dlouhohrající desky „Sorrow and Psychopathium Consummate“.

Bohužel, ani druhá šance nebyla ze strany Sar Nath využita, jelikož ani „Sorrow and Psychopathium Consummate“ není ničím, co bych měl zrovna zájem poslouchat. Popravdě řečeno, ta muzika je prostě špatná – tak moc, že jsem měl z nudy vážně problém nahrávku doposlouchat a až na x-tý pokus jsem se k tomu sebemrskačsky donutil, abych zjistil, jestli se náhodou v pozdějších fázích alba nenachází něco zajímavého. Alespoň vám díky tomu mohu s klidným srdcem říct, že nenachází, tudíž vy to martyrium podstupovat nemusíte.

Svým způsobem tu však nějaký potenciál je. Líbí se mi zřejmá orientace na takový ten zvrácený a nepřátelský hnus. A abych zas Sar Nath úplně nekřivdil, musím také říct, že některé skladatelské nápady samy o sobě taktéž nejsou úplně k zahození a šlo by na nich stavět. „Sorrow and Psychopathium Consummate“ však dost sráží forma, protože z celého počítání tohoto týpka prostě čiší ultimátní amatérismus. A ač amatérský přístup může být leckdy docela sympatický a dokonce mít i své kouzlo, v tomhle případě to neplatí a to pojmenování jsem skutečně myslel v negativním slova smyslu.

Vokál je příšerný – asi to měl být pokus o nějaké působivé hrdelní běsy, ale moc se to nepovedlo. Kytary znějí jak vytažené z prdele. Bicí automat je opět značně pochybný, byť je pravda, že na výše jmenovaném EP byl ještě horší. Nejde mi o kvalitu zvuku ani o to, že je to bordel, čert to vem… stačí Sar Nath srovnat třeba s podobně znějícími Viranesir (ostatně toto CD vyšlo u labelu, jehož vlastníkem je hlavní postava Viranesir, takže se to srovnání docela hodí), což je vlastně taky brajgl se špatným soundem, ale ta úroveň a působivost výsledku je na úplně jiné úrovni.

Jak říkám, co do nápadů to úplný fail není, cítím v tom nějakou základní vizi, jež mi vlastně i dává smysl, akorát tu dle všeho nejsou schopnosti na to, aby tato vize byla převedena do nějaké ucházející podoby, která by to celé nesrážela do podprůměru. Jediné, co lze opravdu pochválit, je obal „Sorrow and Psychopathium Consummate“, jenž je mnohem zajímavější než ten obsah, co se pod ním skrývá.

Recenze

Drowning Pool – Hellelujah

Napsat komentář
Drowning Pool - Hellelujah
Země: USA
Žánr: alternative metal
Datum vydání: 5.2.2016
Label: Entertainment One Music

Tracklist:
01. Push
02. By the Blood
03. Drop
04. Hell to Pay
05. We Are the Devil
06. Snake Charmer
07. My Own Way
08. Goddamn Vultures
09. Another Name
10. Sympathy Depleted
11. Stomping Ground
12. Meet the Bullet
13. All Saints Day

Hrací doba: 48:51

Odkazy:
web / facebook / twitter

Skoro přesně tři roky jsou tomu, kdy jsem o předchozí desce Drowning Pool (pro zapomnětlivé se jmenovala „Resilience“) napsal, že tihle hoši mají ve své kariéře poprvé konečně našlápnuto opravdu dobře. Trochu jsem doufal, že „Hellelujah“ (mimochodem, zkuste si to na klávesnici napsat desetkrát rychle za sebou), bude pokračovat ve stejném duchu jako „Resilience“ (no, tohle zkuste taky). Z větší části se mu to povedlo.

V první řadě – angažmá Jasena Morena stále považuji za dobré rozhodnutí, protože i na „Hellelujah“ jeho vokál bezchybně funguje a do muziky Drowning Pool se skvěle hodí. Ve skutečnosti jde technicky o nejlepšího frontmana v řadách kapely. To je bezva. Na druhou stranu mi ale přijde, že některé songy (jmenovitě třeba „Push“ nebo „Another Name“) kapela postavila jen na jeho hlasu a hudba se tak stala pouze jakýmsi doplňkem. Takový pocit jsem na „Resilience“ neměl. Nic proti tomuto přístupu, nový trademark se musí náležitě prodávat, jen jsem si chtěl maličko rýpnout.

V samotné hudbě zcela bezpečně poznáte rukopis starých dobrých Drowning Pool (také aby ne, když celý ne-vokální zbytek kapely stojí za svými nástroji od samého počátku). Rychlý, agresivní a melodický hard rock promíchaný s metalem. Zvuk nahrávek byl u Drowning Pool vždycky na dobré úrovni a „Hellelujah“ se z tohoto pohledu nijak nevymyká. Hodně se mi líbí středně rychlé písně jako „Hell to Pay“, jejíž stěžejní melodická kytarová linka je prostě boží. Spád a tempo zlomené na začátku refrénu do krátké vyhrávky nemá mezi ostatními skladbami konkurenci. Kytara C. J. Pierce je ostatně skvělá jako obvykle.

Stejně jako předchozí album se i novinka pyšní třinácti písněmi. Na rozdíl od minulého počinu už z nich ale nejsem tolik nadšený. Dost podstatnou roli na tom hraje fakt, že poslední třetina oproti zbytku dost pokulhává a dostavuje se s ní pocit nepříjemné repetitivnosti. Úplně bohatě by stačilo poslední tři songy odstřihnout, případně „All Saints Day“ prohodit s vidláckou odrhovačkou „By the Blood“. U té se na chvíli zastavím, protože mě zaráží, že si Drowning Pool stejně jako minule k propagaci nové desky zvolili nejpřímočarejší a nejjednodušší možný singl. Ještě k tomu úplně ten nejhloupější s tisíckrát omletou tematikou, kterou už beztak jiní zpracovali lépe. Nebo je to jen můj pocit?

S ostatními písněmi nemám žádný problém. Děsně mě baví zmíněná „Hell to Pay“, solidní refrén v „Snake Charmer“ nebo neobvyklé změny tempa v „Goddamn Vultures“. Dynamický úvod v podobě „Push“, výborné intro ve „We Are the Devil“ i pomaličká balada „Another Name“ tvoří dohromady rozmanitou a zábavnou nahrávku. Nebýt toho slabšího závěru…

Vzato kolem a kolem, „Hellelujah“ na určitou dobu zabaví. Je řemeslně skvěle provedené a plné sympatických songů, které neurazí. Nebýt několika přešlapů v podobě singlu „By the Blood“ a horší poslední části, neváhal bych jej ve svém soukromém žebříčku ihned zařadit před „Resilience“. Jasen Moreno působí sebejistě a je to právě on, kdo současnou muziku Drowning Pool táhne vpřed. Škoda, že pod jeho výkonem zbytek občas trochu zaniká. Vždycky mě zajímalo, jací jsou Drowning Pool živě, a nyní jsem zvědavý ještě víc. Rozumně odvedená a v rámci mezí kvalitní práce.

Recenze

Abhomine – Larvae Offal Swine

Napsat komentář
Abhomine - Larvae Offal Swine

Země: USA
Žánr: death metal
Datum vydání: 29.4.2016
Label: Osmose Productions / Hells Headbangers

Tracklist:
01. Intro: Worm Pig Shit
02. Buried with Pig
03. Kapos and Whores
04. Crown of Flies
05. Blackmaguswhitehouse
06. Narcocult
07. Reptile Annunciation
08. Nest of Disgust
09. Outro: Larvae Offal Swine

Hrací doba: 26:26

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Osmose Productions

Pete Helmkamp sice není žádný Nergal (naštěstí), ale pokud bych měl jmenovat nějakou výraznou osobnost deathmetalového světa, tak bych plácnul jeho. Žánr by se s jeho neexistencí sice vyrovnal, ale my bychom přišli minimálně o pár kurevsky dobrých kapel. Už jeho první štace v kansaských Order from Chaos je přímo legendární a nikdo mi nevymluví, že desky „Stillbirth Machine“ či takřka dokonalá „An Ending in Fire“ nejsou prvotřídním ztělesněním pravověrného black / thrash / death METALU. Angelcorpse se sice nikdy úplně neprotlačili mezi DM extraligu, ale „Exterminate“ či „Inexorable“ zanechaly na scéně dozajista nesmazatelný vryt. Industriálně metalové Feldgrau a Terror Organ jsem nikdy příliš nedocenil, ale je fajn, že Helmkamp není Speckmann a rozhodl se zkusit i něco jiného. Opomenout nelze ani působení v megabrutalitách Revenge a Kerasphorus, kde byl jeho skladatelský příspěvek upozaděn, ale přeci do obou kapel vnesl dost. Jistě by se dalo zmínit, že Helmkamp napsal „okultně-filosofickou“ knihu „The Conqueror Manifesto“ (není to upřímně žádná sláva) nebo jak ortodoxní basák to je, když zakončoval rozhovory mírně upravenou „Warriorovskou“ průpovídkou „only four strings are real“, případně by se dalo napsat pár řádků o kvalitách jeho textů, ale to lépe shrnuli Watain, kteří Helmkampa označili za Shakespeara metalové hudby (přehnané, ale něco na tom je). No, a hlas jako on nemá prostě nikdo. To vše bez debilních estrád, poklesků či desek, co nestojí za řeč (nebo já o nich aspoň nevím).

Po rozpadu Kerasphorus a odchodu z Revenge v roce 2011 Helmkamp oznámil jediné: Chystám sólo projekt, kde si všechno složím a nahraji sám. Což byla celkem velká změna, neboť ve většině svých dřívějších kapel se o skládání s někým dělil a mám důvod si myslet, že to nebylo vždy 50:50; respektive Helmkamp napsal většinu, ne-li všechny texty, ale hudebně přispěl jen pár skladbami. A výše uvedené oznámení znamenalo ještě jednu věc. Helmkamp poprvé vezme do ruky klasickou elektrickou kytaru. O něco později se člověk už mohl dočíst, že je debutové album hotovo, ale vydání se opozdí. Z Helmkampových problémů s krční páteří se vyklubal podstatně horší, život-ohrožující problém, který si žádal neodkladný chirurgický zákrok, což věci dosti pozdrželo. Avšak Helmkamp žije, když se člověk podívá na fotky, tak si všimne, že ho životní události a věk (přeci jen mu pomalu táhne na pade) poněkud poznamenaly. Mrtví Angelcorpse a Kerasphorus byli reaktivováni a začínají obrážet světová pódia. A my tu teda máme první album Abhomine, které se nazývá „Larvae Offal Swine“.

Ještě před vydáním byla situace mírně zakalena sporem mezi Helmkampem a členy Pissgrave, kteří měli vypomáhat s koncertními aktivitami Abhomine. Nakonec došlo pouze k jednomu, s nechutí odehranému koncertu, aby si pak obě strany na fejsbůčku vyměnili trapné vzkazy, které zde ani nebudu tlumočit. Ještě trapnější je ovšem intro, které „Larvae Offal Swine“ otevírá. Primitivně zefektovaný Helmkampův vokál opakuje ústřední motto desky „worm pig shit“ (v neméně debilním outru je zas opakováno „larvae offal swine“, což má kontextuálně znamenat skoro to samé), které ale kurva v mých uších zní jako „warm pig shit“… Veškeré vážnost je v tu ránu v hajzlu a já se bojím, aby tohle „motto“ nevystihlo i obsah desky…

…což se naštěstí nestalo (uff). Na rovinu, nemyslím si, že se najde mnoho fandů, kteří Abhomine zařadí naroveň Helmkampových dřívějších kapel, ale v žádném případě není „Larvae Offal Swine“ ztrátou času. Tři, maximálně čtyřminutové songy odsýpají v dobrém tempu a každý se může honosit fakt solidními riffy, až to člověka svádí si zatřepat palicí. Nemá ani smysl zde hledat riffy, které by připomínaly třeba Angelcorpse nebo Kerasphorus. Jasně, něco se tu najde a hudebně se pořád jedná o death metal, ale Helmkamp většinou zkouší něco jiného. Občas tu zasmrádne punkovica, jindy se nálada zradikalizuje a potemní, protože Helmkamp zrovna přísně káže do sypačky a mírně disharmonického, skoro-blackového riffu. Ona ta půlhodinka uběhne fakt příjemně a vím, že kdybych si desku pustil ku psaní recenze, tak napíšu max. pár řádků, protože zbytek hrací doby strávím se zaťatými pěstmi. Nenacházím zde ultrahymnus typu „Wolflust“, „Into the Storm of Steel“ nebo „Swarm Intelligentsia“, ale jestli máte rádi opravdu rádi black / death metal, tak bych se moc divil, kdyby s vámi takové „Kapos and Whores“ nebo „Crown of Flies“  vůbec nehnuly. Jisté výtky bych už jen směřoval směrem k bicím partům, které složil a nahrál jakýsi A. Rodriguez. Jednak mi moc nesedí jejich zvuk a taky nemám pocit, že by hudbu vždy poháněly odpovídajícím způsobem.

Abhomine

Debut Abhomine je fajn a v případě klasického číselného hodnocení bych se asi natahoval po šestce nebo sedmičce (za dobrého rozpoložení). Fanoušci Helmkampovy tvorby desku poslechnou, možná zatřepou mařkou (pokud nějakou ještě mají) a album si pořídí, ale s odstupem času přeci jen raději šáhnou po jiných věcech. Někoho deska zaujme fest jiného třeba vůbec. Prostě takový poctivý standard, který se mezi skutečně prvotřídními věcmi ztratí, ale své fanoušky si přece najde; snad nejen kvůli jménu svého stvořitele. Já čekal a doufal ve víc, ale přesto mě „Larvae Offal Swine“ nějak podezřele moc baví.

Recenze

Brokencyde – All Grown Up

Komentáře: 7
Brokencyde - All Grown Up
Země: USA
Žánr: hip-hop / screamo
Datum vydání: 14.2.2016
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Floozy Season
02. I’m Broken
03. Los Locos [skit]
04. Los Locos
05. Fucked Up [feat. Jay Kelly]
06. Kandyland 2.0
07. I Hate You
08. Bad Onez [feat. Nathan Ryan]
09. Fire
10. Vamanos
11. Fuck That [skit]
12. Fuck That [feat. Deuce]
13. Trick or Treat?
14. Roller Coaster
15. Dance Off
16. 1Up
17. Fee Fi fo Fum [feat. C4mula]
18. Purplez Delight
19. Geronimo
20. Sun Glasses
21. Lost in Forever
22. I Hate You (Sicktanick Remix)
23. Trick or Treat? (Bruno Alison Remix)

Hrací doba: 78:16

Odkazy:
facebook / twitter

Nebudeme chodit kolem horké kaše a řekneme si to hned a na rovinu – Brokencyde je ultimátně příšerná kapela. Dokonce tak moc, že i na YouTube najdete pod každým jejich videoklipem kopu komentářů o tom, jaký je to nehorázný sranec. A to už je skutečně výkon, protože komentáře na YouTube jsou jinak svět sám pro sebe, kde se chválí i věci, které jsou ve skutečností píčovina jak mraky. Kritika z téhle skupiny regulérně zvrací a každé album Brokencyde potápí do horoucích pekel – a vlastně úplně právem. Jestli totiž hledáte nechtěně smešnou trendovou demenci, věřte, že právě u téhle party z Nového Mexika jste na správné adrese. Mimochodem, pro představu doporučuji kliknout sem, docela se pobavíte.

brokencyde
„The act of having a penis inserted into your ear.“
(Urban Dictionary)

Všude možně se dočtete, že Brokencyde hrají crunkcore. Když se proklikáte skrz x hesel na Wikipedii, nakonec si postupně dáte dohromady nějakou formální definici, že crunkcore je kombinace crunku s extrémní vokály, kde crunk je zase nějaký specifický druh jižanského hip-hopu… blabla. Já osobně z toho moc chytrý nejsem, protože nemám páru, jaký by měl být rozdíl mezi hip-hopem z jihu, severu, západu, východu nebo jakékoliv jiné prdele (když teda pominu čistě geografický původ). Neskromně si věřím na to, že vám muziku Brokencyde co do stylových škatulek dokážu popsat mnohem srozumitelněji – je to prostě imbecilní kinder hip-hop cáknutý screamem, plus sem tam trochu taneční muziky (model vesnická pseudo-swag diskotéka). To nasypte do mixéru, zapněte a do skleničky si pak můžete nalít jeden extra silný koktejl špatné muziky.

Brokencyde
„Brokencyde is possibly one of the worst bands ever. People don’t know how that noise they make is even considered music.“
(Urban Dictionary)

Myslíte si, že se přece jen musí najít někdo, komu se taková produkce bude líbit a kdo Brokencyde fandí? Vlastně ano, máte pravdu. Těch lidí je na celém světě přesně 35. A rozhodně nemluvím v řádu tisíců, stovek, miliónů nebo čehokoliv jiného, žádné nuly za tím číslem nepokračují – fakt jen 35. Když totiž Brokencyde pořádali crowdfundingovou kampaň pro nahrávání své nejnovější desky „All Grown Up“ (celkově již čtvrtý dlouhohrající opus), tak se našlo přesně 35 fandů, kteří jim byli ochotni přispět. Ze stanovené částky tím pádem kapela vybrala nádherných 5 %. Nicméně ani to ústřední duo Se7en–Mikl nezastavilo před tím, aby do světa vypustili čtvrtého masového vraha mozkových buněk.

Brokencyde
„A band so horrible, they make deaf people cry. If it’s a joke, I don’t get it. If it’s legit, I certainly don’t get it.“
(Urban Dictionary)

Jestli se někdy alespoň vzdáleně a s vypnutými nároky dalo tvrdit, že hudba Brokencyde nějakým způsobem funguje, pak jedině v pozici guilty pleasure. S tím, že to guilty je fakt hodně guilty a ono pleasure je docela diskutabilní. Na druhou stranu, Brokencyde za svou historii přece jen nastřádali několik málo písniček, které jsou tak debilní, až jsou skoro i zábavné (ten většinový zbytek je ovšem jen regulérně debilní). Nemám důvod tu kecat – když mám náladu na nějakou brutální hovadinu (ano, i to se mi tu a tam stává), mnohdy si na YouTube pustím právě Brokencyde a těch pár (maximálně dva, při třetím už člověku natahuje) snesitelných tracků otočím. Když nic jiného, člověk dostane o to větší chuť pustit si nějakou kvalitní hudbu.

Brokencyde
„Music so bad, it has become the universal standard for bad music:
The band that always wins the ‘what is the worst shit-ass music ever created by man’ argument. Everyone thinks that they know horrible music, but upon subjugation to the ‘freaxx’ youtube video, Brokencyde unanimously decides the debate.
It is now the gold standard to which all unbelievably shitty music is to be compared.“
(Urban Dictionary)

A právě tohle je také jediný důvod, proč jsem se pustil do poslechu i recenzování „All Grown Up“. Rozhodně jsem však neočekával, že by se snad Brokencyde zlepšili a nabídli konečně solidní album. Naopak, šel jsem do toho s tím, že to zas bude nefalšovaná kokotina, a když se hodně zadaří a kapelu osvítí duch svatý, třeba tu budou další dva, tři tracky, po jejichž poslechu člověku nepraskne hlava. Že by se snad dala poslouchat celá deska, s tím jsem věru nepočítal – jednoduše proto, že doposud žádnou z dosavadních nahrávek Brokencyde jsem nebyl s to dát celou na jeden zátah. A světe div, „All Grown Up“ tuhle nelichotivou sérii prodlužuje.

Je docela vtipné, že Brokencyde mají odvahu točit ne zrovna krátká alba. Ono i to nejkratší, jímž je předchozí 40minutové „Guilty Pleasure“ (všimněte si názvu!), byl problém doposlouchat. Nicméně „All Grown Up“ jde v tomhle ohledu úplně nelogicky na doraz, protože tentokrát se s tím Brokencyde – snad asi nevybouření po (s přehledem nejdelší) pětileté přestávce od poslední placky – vůbec nemazali a pustili do světa 21 tracků o souhrnné 70 délce minut, které v samotném závěru doplňují ještě dva remixy posouvající stopáž na skoro astronomickou cifru necelých 80 minut. Na takovou hrací dobu je při takové hudební náplni potřeba opravdu koulí ze železa, ne-li rovnou železobetonu.

Brokencyde
„A group of individuals with questionable intelligence, tallent and reason to live that have sucessfully turned the expression ‘chicken scratch’ into an audible noise.“
(Urban Dictionary)

Oukej, dá se tam vůbec něco poslouchat? Jediné trochu snesitelné momenty (netvrdím však, že dobré!) jsou u těch tanečnějších věcí, kde to s přimhouřením očí a všech tělesných otvorů trochu zachraňují alespoň poměrně chytlavé beaty. Mezi takové kusy patří třeba „Vamanos“ nebo „Geronimo“. Výjimečně se objeví nějaký osamocený konkrétní motiv, který docela jde, ale jde skutečně tak o vteřinku (nakonec nenaplněné) naděje, jelikož zbytek těch songů je pořád extrémně blbý. A v drtivé většině případů se jedná o beaty a instrumentální stránku, protože… no, protože vokály jsou na „All Grown Up“ otravnější ještě víc než kdykoliv předtím, a to se týká obou hlavních protagonistů.

Většinu nahrávky vyplňuje rádoby hip-hop pro mentálně trochu pomalejší děti, několik podbízivých sraček jako „Kandyland 2.0“ či „Roller Coaster“, dočista dementní skity (pokud se nevyznáte v hip-hopovém slangu, čtěte tady) a obecně songy, s nimiž byste si ani nevytřeli prdel, protože i toho hovna si člověk váží víc.

Brokencyde
„ie:Brokenshit
Music that makes you really question society and how stupid kids are; The art of getting ear-raped; People that just need to get the fuck out.“
(Urban Dictionary)

Ohromně zajímavá mi však na „All Grown Up“ přijde jedna věc. Na starších albech se výjimečně objevil i song, jenž se v rámci povinné guilty-pleasure-kvóty relativně dal. Na novince ale takový vlastně není. Naopak je ta muzika snad ještě dementnější než na předchozích nahrávkách. Jak jsem už řekl výše, nečekal jsem od toho nic dobrého (to bych musel být imbecil, kdybych čekal něco dobrého), ale fakt mě ani nenapadlo, že budu muset prohlásit, že „All Grown Up“ je naprosto hovadské i na poměry Brokencyde – a to je skoro nový druh nadávky, je to posun dna ještě níž a hlouběji do žumpy. A z toho, milé děti, plyne jedno životní ponaučení: nikdy není tak špatně, aby to nemohlo být ještě horší.

Brokencyde
„shit“
(Urban Dictionary)