Archiv štítku: USA

Spojené státy americké

Recenze

Prurient – Frozen Niagara Falls

Komentáře: 4
Prurient - Frozen Niagara Falls
Země: USA
Žánr: noise / industrial / experimental
Datum vydání: 12.5.2015
Label: Profound Lore Records

Tracklist:
Disk I:
01. Myth of Building Bridges
02. Dragonflies to Sew You Up
03. A Sorrow with a Braid
04. Every Relationship Earthrise
05. Traditional Snowfall
06. Jester In Agony
07. Poinsettia Pills
08. Shoulders of Summerstones

Disk II:
01. Wildflowers (Long Hair With Stocking Cap)
02. Greenpoint
03. Lives Torn Apart (NYC)
04. Frozen Niagara Falls (Portion One)
05. Cocaine Daughter
06. Falling Mask
07. Frozen Niagara Falls (Portion Two)
08. Christ Among The Broken Glass

Odkazy: –

První pohled (H.):

Technicky vzato, Prurient vlastně není skupina. Ve skutečnosti je to spíše umělecký pseudonym, za nímž se skrývá jistý Ian Dominick Fernow ze Spojených států amerických. Tenhle holomek je vcelku aktivní muzikant a má na kontě množství hudebních projektů, spolupráci s mnoha různými labely, přičemž jeden, Hospital Productions, dokonce sám vlastní. Dovolím si však tvrdit, že jeho nejznámějším působištěm je (asi společně s Vatican Shadow) právě ten projekt, v jehož rámci vystupuje jako Prurient a skrze nějž pouští do světa již drahně let zběsilosti ze žánrů jako noise, industrial nebo power electronics.

Od konce 90. let, kdy se jméno tohoto projektu zjevilo poprvé, si Prurient dokázal vybudovat neotřesitelnou pozici na noisové scéně – myslím, že nebudu vůbec přehánět, když prohlásím, že v celosvětovém měřítku jde o jednoho z nejznámějších hlukařů. Udržet si ovšem nějaký podrobnější přehled o tom, co všechno pod hlavičkou Prurient vyšlo, anebo to snad mít dokonce vše naposloucháno, to je docela těžký úkol. Jak už tomu tak na hlukové scéně bývá, kadence nahrávek je vysoká a jejich množství se počítá na desítky.

Nebudu vás nijak lakovat – já osobně odborník na tvorbu Prurient rozhodně nejsem a z celé té masy počinů jsem jich slyšel jen pár, víceméně náhodně vybraných. Nicméně to, co jsem slyšel, se mi povětšinou líbilo a kupříkladu na takové „Cocaine Death“ z roku 2008 vzpomínám jako na kvalitní hlukařinu… sice říznutou industrialem a dark ambientem, ale pořád po čertech dobrou. Přesto nové nahrávky Prurient nijak zvlášť aktivně nevyhledávám a vlastně poslouchám jen to, co se mi omylem dostane pod ruku. A po nějaké době odloučení letos nastalo opětovné shledání s muzikou tohoto chlapíka, když se mi pod ruku dostal jeho nejnovější výtvor s názvem „Frozen Niagara Falls“…

Upřímně se však musím přiznat, že jsem měl před „Frozen Niagara Falls“ docela respekt. Noise rozhodně není lehká muzika, já si dokonce myslím, že takový ten skutečně harsh noise, který je jenom o nervydrásajících proudech naprostého bordelu, je tou snad nejextrémnější hudební formou, jakou jen lze produkovat, protože proti tomu jsou i extrémní metalové smečky jen taková srandička. Tím chci naznačit, že je leckdy výkon si noisovou desku poslechnout. Jenže „Frozen Niagara Falls“ není jedna deska – je to rovnou dvojalbum. A to už je sakra výzva.

Jakkoliv jsem se tedy do „Frozen Niagara Falls“ pustil s jistou dávkou nedůvěry, nakonec musím zpětně uznat, že obavy na místě rozhodně nebyly. Popravdě jsem byl až překvapen, že není vůbec žádný problém sjet obě části na jeden zátah, přestože to v součtu dělá lehce přes 90 minut lomozu a industriálních pazvuků. Jenže ono to ve velké míře jistě bude dáno i tím, že Prurient není čistokrevný brajgl, který se hodí pouze k propláchnutí mozku. Jeho tvorba je totiž – na rozdíl od mnohého jiného noisu, u něhož je hudebnost spíš na debatu a především na subjektivní posouzení – skutečná hudba, která dává smysl.

Samozřejmě, i na „Frozen Niagara Falls“ si člověk užije dost skřípení a uši-rvoucího bordelu, jako se tomu děje třeba v „A Sorrow with a Braid“, „Traditional Snowfall“ či „Poinsettia Pills“ z prvního disku nebo ve „Falling Mask“ a „Frozen Niagara Falls (Portion Two)“ z disku druhého. Zároveň s tím však Prurient hodně experimentuje a nechává do svojí muziky proniknout i množství dalších vlivů, ať už z industrialu a ambientu nebo i dalších příbuzných žánrů. A navíc – navzdory tomu, že se to v těchto žánrech běžně nenosí – dokáže Prurient stvořit i skutečně silné pasáže, které vám v hlavě uvíznou. V jednu chvíli tak „Frozen Niagara Falls“ může hlukově lomozit a za chvíli člověku nabídnout uhrančivý rytmický buchar v podání „Dragonflies to Sew You Up“.

„Dragonflies to Sew You Up“ však může posloužit i jako nádherný příklad toho, že Prurient umí skvěle pracovat také s výraznými kontrasty. Tuhle konkrétní skladbu tvoří již zmiňované industriální třískání a rovněž zběsilé vokální vřískání, ale na jejich pozadí souběžně plyne i skoro až jemná, hypnotická melodie. Výsledek je pak vážně působivý.

Ona práce s kontrasty a experimentování s přesahy mimo hluk a mimo jemu příbuzné styly však na „Frozen Niagara Falls“ zachází mnohem dále. Na desce totiž potkáte i množství živých nástrojů, díky nimž má nahrávka skutečně duši – a to je něco, co nelze tvrdit o každém noisovém albu (a to říkám jako někdo, kdo má tento diplomaticky řečeno specifický žánr poměrně v oblibě). Sluší se dodat, že o nahrání těchto nástrojů se nepostaral Fernow osobně, ale další hudebníci – „Frozen Niagara Falls“ totiž nestvořil pouze on sám. Na hudbě a textech se včetně něj podílelo celkem pět lidí.

Ono využívání živých nástrojů však zachází tak daleko, že se na „Frozen Niagara Falls“ nacházejí i momenty a nálady, jaké byste od industrial / noisové desky rozhodně nečekali. Už třeba taková „Greenpoint“ začíná něžnou akustickou kytarou, z níž posléze píseň graduje do další nálože industrialu, ale to není ještě nic proti tomu, co se nachází v „Christ Among the Broken Glass“. V tomto více jak jedenáctiminutovém opusu, jenž celé dvojalbum uzavírá, se totiž Prurient vydává až někam na hranice neofolku. A jakkoliv vám to může na takové nahrávce nepatřičně, zapadá to do sebe naprosto přirozeně a dává to smysl – což je jen tak mimochodem jedna z největších předností „Frozen Niagara Falls“.

Nakonec se ještě nabízí otázka, zdali je nějaký podstatný rozdíl mezi oběma polovinami desky, nebo jde pouze o proud písní, jichž se urodilo tolik, že se na jeden disk nevešly. Vlastně jsou pravdivé obě možnosti – „Frozen Niagara Falls“ je monolitický celek, obě jeho části zcela jednoznačně patří k sobě (dokonce bych až řekl, že jedna bez druhé je neúplná) a je znát, že se jedná o jeden souvislý počin. I přesto – a to aniž bych si protiřečil – bych řekl, že čistě pocitově mi přijde, že první disk je o něco víc industriální, zatímco druhá půle „Frozen Niagara Falls“ sází o kousek víc na atmosféru. Zpočátku se mi zdálo, že první disk je o něco silnější, ale postupem času jsem tento dojem musel přehodnotit, jelikož i druhé CD je skvělé a nabízí spoustu skvělých pasáží. Ve výsledku jsou tedy pro mě oba disky svou kvalitou vyrovnané a oba mě baví, byť každý trošku jiným způsobem.

Tak či onak, „Frozen Niagara Falls“ je rozhodně excelentní deska – vlastně bych se nebál říct, že se jedná o regulérní noise / industriální majstrštyk. Nicméně nezastírám, že tím, co albu obrovskou měrou přidává na síle, jsou právě přesahy do dalších stylů, což je ve své podstatě ohromný paradox. Ale na druhou stranu – proč se v tom vrtat, když je „Frozen Niagara Falls“ tak skvělé…

Prurient

Druhý pohled (Skvrn):

Hodně dlouho jsem před sebou neměl tak složitou nahrávku jako „Frozen Niagara Falls“, přiznávám. Její komplikovanost ještě navíc dokáže posluchače atakovat komplexně ze všech úhlů. Zepředu, pěkně na férovku, zasazuje nemilosrdné údery smrtící koktejl noisu, industrialu a ambientu, ze stran útočí obtížná zapamatovatelnost způsobená rozmáchlostí kompozic a vzadu se jen pro jistotu, kdyby to náhodou nestačilo, dychtivě plíží stín zvaný 90minutová stopáž.

Co do obsahu to však nejsou vražedné disharmonie a ubíjející intenzita, které „Frozen Niagara Falls“ vévodí. Většina hrací doby je totiž plně odevzdána klidnějším pasážím. Druhý stupeň klidného adjektiva však nepoužívám náhodou, neb i onen předpokládaný relax je mnohdy znásilňován všemožnými šumy, zvuky i pazvuky. A právě tato poloha Prurient mi vyhovuje nejvíc. Není tak divu, že k mým favoritům řadím „Cocaine Daughter“, „Every Relationship Earthrise“ či „Christ Among the Broken Glass“. Nejsilnější okamžiky ale nalézám ještě trochu jinde, a sice na začátku a konci prvního disku. Výtečná dvojice „Poinsettia Pills“, „Shoulders of Summerstones“ pak budiž samotným vrcholem celého dvoudiskového snažení. Ty největší nosiové zabijárny mě sice většinou samy o sobě nedostaly, ale i ony mají svou nezanedbatelnou roli – poskytují výživné podhoubí oněm klidům neklidům, které si pak člověk vychutná ještě mnohem lépe.

„Frozen Niagara Falls“ je vůbec deska kontrastů. V pozadí klid, vepředu noisové peklo. O dokumentaci se skvěle stará třeba úplný konec celého dvoualba. „Frozen Niagara Falls (Portion Two)“ a „Christ Among the Broken Glass“, hluk a ticho, černá a bílá. Kontrasty ostatně čarují i se mnou. Někdy já „Frozen Niagara Falls“ tuze rád, tuhle ho zas nechci ani vidět. Samotná deska ovšem dělá to, co má v popisu práce – trýzní. Dělá to přesvědčivě a s využitím několika prostředků. I přes jistou nekomfortnost, která je pro mé denní užívání už hodně na hraně, jsem si jist, že příští Prurient si ujít nenechám. A kdyby byl na úkor rozmáchlosti celistvější, vůbec bych se nezlobil.

Recenze

Soulfly – Archangel

Komentáře: 11
Soulfly - Archangel
Země: USA
Žánr: thrash / groove metal
Datum vydání: 14.8.2015
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. We Sold Our Souls to Metal
02. Archangel
03. Sodomites
04. Ishtar Rising
05. Live Life Hard!
06. Shamash
07. Bethlehem’s Blood
08. Titans
09. Deceiver
10. Mother of Dragons
11. You Suffer [bonus]
12. Acosador Nocturno [bonus]
13. Soulfly X [bonus]

Odkazy:
web / facebook / twitter

Ach jo, vážně by mě zajímalo, co se s tím Maxem děje. Jak se člověk, který v 90. letech dosáhl v řadách Sepultury na metalové scéně snad úplně všeho, dokáže dostat tak hluboko, že má zapotřebí vydávat desky typu „Archangel“. A to ani nemusím jít tak hluboko do vod jeho bývalého působiště, když bych chtěl poukázat na světlejší stránky jeho dosavadní tvorby. Stačí se podívat o nějakou dekádu zpět do dob, kdy Soulfly nahráli alba „Prophecy“ a „Dark Ages“, jež jsou dodnes tím nejlepším, co pod touto dnes již značně vyčichlou hlavičkou vyšlo. Od té doby jako by Max Cavalera zatáhl za ruční brzdu a slušného „Conquer“ se vrací stále víc ke kořenům své kariéry, v důsledku čehož z jeho pera padají zcela náhodné, ničím nezajímavé blbosti, které maximálně ctí skladatelský rukopis slavného jména, ovšem to v tomto případě není míněno jako pochvala.

Když kapela vydává své jubilejní desáté album, tak je logické, že očekávám něco víc, no ne? Tak nějak doufám, že si borci dají víc záležet a že si s připravovaným materiálem dají víc práce, aby takovéhle jubileum, které se opravdu nepodaří každému, nepřišlo vniveč na úkor jen další z řady nudných desek, jimiž své fanoušky zásobuje hlavní principál, v tomto případě právě Max Cavalera. A bohužel přesně tohle se s „Archangel“ stalo. A přitom to zpočátku nevypadalo tak negativně. Třeba už jen zveřejněný obal patří k tomu lepšímu, co zdobí alba Soulfly, a když se podívám na poslední ohavnost na přebalu „Savages“, tak „Archangel“ je skoro umělecké dílo. Fakt dobrá práce, za niž by pánové tentokrát zasloužili metál.

Na rozdíl od spousty jiných mé nadšení neopadlo ani se zveřejněním prvního singlu, jímž se stala úvodní rychlovka „We Sold Our Souls to Metal“. Vlastně ani nevím proč, ale tenhle vál se mi hned od prvního poslechu zalíbil. A to navzdory tomu, že úplně krásně ztělesňuje vše, proč jsou pro mě poslední Cavalera Conspiracy naprostá sračka nebo proč album „Omen“ od Soulfly jen těžko můžu doposlouchat do konce. „We Sold Our Souls to Metal“ totiž stojí na opravdu triviálním riffu, ještě prostší rytmice a hlavně refrénu, který se nepřekvapivě skládá z opakování titulu skladby, čímž už je Max tak trochu proslulý. Textově tedy žádný zázrak, hudebně už vůbec, nicméně i tak se mi líbila ta přímočarost a ta idea takové hymny pro metalové fanoušky pro živá vystoupení. Proti tomu nelze nic moc co namítat.

Oproti posledním albům je novinka krokem správným směrem určitě ve zkrácení hrací doby, která se v základní verzi alba nepřehoupla přes 40 minut, což činí „Archangel“ nejkratším albem v diskografii Soulfly. Kvituji rovněž trošku větší důraz na rozmanitost skladeb a jejich lehké oživení naaranžováním nemetalových prvků, které na předešlých albech chyběly. Mluvím třeba o atmosférickém závěru titulky „Archangel“, sborech v refrénu „Sodomites“ nebo etnických nástrojích v „Bethlehem’s Blood“. Ono se možná zdá, že to není nic, ovšem když si dám na výběr, jestli poslouchat letmé snahy o návrat alespoň směrem ke „Conquer“, což právě z těchto písní cítím, nebo poslouchat tragické hovadiny typu „Deceiver“ a „Mother of Dragons“, které jsou dokonalou ukázkou bezzubosti současného Maxe Cavalery, tak nemusím dlouho přemýšlet.

Ona celkově je první polovina lepší než druhá. Je tomu tak právě díky alespoň té zdánlivé rozmanitosti, protože po úvodním výplachu „We Sold Our Souls to Metal“ přichází další dva singly „Archangel“ a „Sodomites“, které se ve středním tempu snaží navodit trošku epičtější atmosféru, a třeba „Sodomites“ se to díky přeříkávání biblických veršů v prostřední části i daří. Po celou dobu se drží tak nějak zpátky, aby v poslední minutě Soulfly povolili opratě a vydali se k závěrečnému sprintu. „Archangel“ taky nikam nespěchá a pomalé riffování spolu s kytarovou pestrostí Marca Rizza z ní činí jednu z těch opravdu dobrých písní na desce. Slušnou první půli jistí ještě „Live Life Hard!“, v níž se blýskl hostující Matt Young z řad King Parrot, jenž svým nervním řevem tuto skladbu ozvláštnil. Po chvíli si bere slovo Max, aby se v následujících čtyřech minutách pánové klasicky prostřídali. Druhá polovina už se nedrží pevně dané struktury z úvodu a pod tíhou těžkého riffu se plazí k závěru a právě tento moment se mi zalíbil fakt hodně.

Ony se i v první půli najdou nevýrazné záležitosti jako „Ishtar Rising“, jež mi přijde jako demo, které se nahrálo, aby se Soulfly dostali na počet alespoň desíti skladeb, a „Shamash“, na níž je nejzajímavější snad jen kytara Marca Rizza v prostřední části její hrací doby. Právě Marc Rizzo drží současnou tvorbu Soulfly ještě nad vodou a jestli jsem před pár lety pokládal právě jeho stále se opakující hru za jeden z důvodů úpadku Soulfly, tak nyní se mu zpětně omlouvám, protože poslední dvě alba (nepočítám ještě „Pandemonium“ od Cavalera Conspiracy) stojí za zmínku opravdu jen kvůli jeho kytarovým vyhrávkám a melodiím. Pokud se v první polovině jedná jen o náznaky, tak s příchodem „Titans“ už následují jen samá negativa, takže v závěru jsem již měl opravdu co dělat, abych album doposlouchal, což není při jeho krátké hrací době zrovna dobré. Poslední dvě skladby jsou vyloženě navíc a nekonečné omýlání jednoho riffu nemá žádný směr ani výraz. Nebýt Rizza, který svou sólovou hrou zachraňuje konec „Mother of Dragons“, tak desku vypínám ještě před jejich začátkem.

„Archangel“ je sice profesionálně odvedenou prací, jež si v jistém smyslu drží standard Soulfly, ovšem problém je, že s náplní samotné hudby to jde s každou další skladbou pomalu k šípku. Nezachrání to ani vteřinový cover „You Suffer“ od Napalm Death a bohužel ani další bonusovka „Acosador Nocturno“ v níž si zapěl dnes již bývalý basák Tony Campos, jenž rozšířil řady Fear Factory. Poslední bonus „Soulfly X“ je již klasickou instrumentálkou s etnickým nádechem, které postupně zdobí všechny alba Soulfly, a je opět škoda, že skončila jen mezi bonusy, protože zrovna tato je se svou magickou atmosférou a španělskou kytarou v závěru vážně povedená.

Nejhorší album v diskografii Soulfly? To asi ne, protože si myslím, že „Omen“ bylo ještě horší, ale i tak je na „Archangel“ obsaženo až příliš vaty, která se možná díky té krátké stopáži může jevit jako dravost, energie a přímočarost, ale druhá polovina je prostě a jednoduše tragická. Víte, posledních několit let si říkám, že příště už se na Maxe vyseru a novou placku si nepustím, ale stejně to vždycky udělám, protože mám pro tohohle Brazilčana slabost, pubertu jsem prožil v přítomnosti jeho desek a jakási nostalgie mě ke starším deskám Sepultury a Soulfly táhne dodnes a o to je těžší si přiznat, že Max už je definitivně za zenitem. Těch pár dobrých aranžerských nápadů a skladatelských světlých chvil to nezakryje tak silně, aby se dal přehlídnout ten balast, kterým „Archangel“ oplývá. Ztráta času — nic víc od „Archangel“ nečekejte.

Recenze

Fear Factory – Genexus

Napsat komentář
Fear Factory - Genexus
Země: USA
Žánr: industrial metal
Datum vydání: 7.8.2015
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Autonomous Combat System
02. Anodized
03. Dielectric
04. Soul Hacker
05. Protomech
06. Genexus
07. Church of Execution
08. Regenerate
09. Battle for Utopia
10. Expiration Date

Odkazy:
web / facebook / twitter

Když své deváté album oznámila americká metalová mlátička Fear Factory, tak bych to přirovnal k něčemu tak obyčejnému, jako když rosničky oznámí, že následující den se obloha zatáhne a přijde déšť. Prostě všichni víme, že bude pršet a už se nad tím ani nikdo nepozastaví, protože to je natolik všední a nepřekvapivá věc, že to vyvede z rovnováhy jen málokoho. Fear Factory totiž hned na svých prvních albech v hloubi 90. let utvořili svůj vlastní styl, který několik dalších let vybrušovali do dokonalosti, a nejpozději od „Obsolete“ se spíš už jen vezou na vlně svého dřívějšího vizionářství. Pravda, někdy přijde album lepší („Mechanize“), jindy zase horší („The Industrialist“), ovšem stále je to ta samá „Továrna strachu“, jež už možná nemá čím překvapit, ale v rámci své diskografie se jí daří držet si relativně kvalitní standard. A minimálně toho si u nich cením.

Oproti minulejšku pro mě bylo hned po svém oznámení „Genexus“ příslibem lepšího alba už jen tím, že se upustilo od bicího automatu, který mi prostě a jednoduše neseděl. Ačkoli si i živé bicí, dokonce i v podání takových mistrů jako Raymonda Herrery a Genea Hoglana, držely pořádnou míru chladné strojové přesnosti a zněly dosti počítačově, tak v tomto ohledu bylo „The Industrialist“ krokem zpátky. Sterilní práce počítače prostě a jednoduše nenahradí lidský cit (zdravím Meshuggah a jejich „Catch Thirtythree“). Novinku tak nabouchal jistý Mike Heller, který největší stopu zanechal v řadách technických death metalistů Malignancy. Není to sice takový bicmen, jako zmínění předchůdci z let minulých, ale kopírovat Cazaresovy riffy a pohánět je kupředu zvládá bez potíží. Když už jsem načal personální otázku, tak je vhodné zmínit, že ještě před vydáním „Genexus“ posílil řady Fear Factory Tony Campos (Ministry, ex-Soulfly, ex-Static-X), avšak na albu ještě tlusté struny nadrtit nestihl, protože ty zůstaly stejně jako minule v kompetenci Dina Cazarese, hlavního mozku kapely.

„Genexus“ svého předchůdce překonává rovněž co se týče hudební náplně. Letošní zářez je živější, nepůsobí tak staticky, a přestože nepřináší vůbec nic nového a stojí na kombinaci strojových bicích se škrkajícími kytarami a vzletně melodickými refrény, tak je finální produkt přeci jen o něco zábavnější než minule. Přijde mi, že trochu přibylo samplů a kláves v pozadí, čímž se album trochu vzdaluje svým klasickým předchůdcům, což výsledku nijak neškodí. Naopak to činí „Genexus“ vzdušnější a přístupnější. Pořád se sice nemůže rovnat skvělému „Mechanize“, což byl první počin po Cazaresově návratu, kde se Fear Factory vytáhli, ale nemůžu říct, že by se „Genexus“ nedalo poslouchat, to v žádném případě ne.

Úspěch Fear Factory se vždy kryl se schopností provázat dohromady hlavní složky, tedy tu industriálně nářezovou s melodickými výlety Burtona C. Bella, a ačkoli se to nedaří ve všech deseti položkách obsažených na „Genexus“ úplně na jedničku, tak je tu hned několik skladeb, které jsou na tom z tohoto hlediska velmi solidní. Zmínit musím dvojici „Anodized“ a „Regenerate“, jež mi v tom kompozičním spojení stroje a lidské bytosti (platí i o textové náplni, protože tomuto se Fear Factory věnují zatraceně často) přijdou z celé desky nejlepší. Obě odpálí zasekávaný riffing mistra Cazarese a po konci první sloky plné agresivního řevu přijde andělský vokál čistý jako lesní studánka. Na fakt, že to Burton bude na pódiu kurvit jedna báseň, teď nehledím. Když se toto Fear Factory povede a nesklouzne to do příliš násilné kombinace, což se děje snad jen v „Battle for Utopia“, tak mají na půl vyhráno.

Krom dvou kousků, jež jsem zmínil výše, patří mezi ty nejsvětlejší momenty „Genexus“ ještě úvodní „Autonomous Combat System“, což je opravdová trefa do černého. Jak skvělou úvodní sci-fi lyrickou myšlenkou “People are always fearful of something they don’t understand. The next step in evolution is a machine; a machine that can think and feel. Surviving is all that will matter.”, tak hnací silou ústředního Cazaresova riffu, který ji v ostřejších pasážích pohání kupředu jako dobře namazaný stroj. Burton C. Bell nejen v této písni stále střídá ty svoje dvě polohy, ovšem i přes zjevný nedostatek momentu překvapení, protože Fear Factory už léta omílají stejný mustr, je „Genexus“ překvapivě zábavnou nahrávkou. „Soul Hacker“, „Dieletric“ či titulní „Genexus“ — to všechno jsou skladby, které na posledním albu chyběly a které zvedají šedivý průměr směrem vzhůru, protože Burtonovy melodie se letos vyvedly.

Když si to tak po sobě čtu a kontroluji, tak se sám sobě divím, že se mi nedostává slov vyložené kritiky, ačkoli vím, že „Genexus“ není žádná extra třída. Je to pořád to samé, pořád dle toho samého vzorce, stále stejný zvuk i individuální výkony, ovšem i tak se mi „Genexus“ líbí. Rozhodně víc než často zmiňovaný předchůdce nebo třeba „Transgression“, k němuž má novinka s  klávesovým oparem v zádech ne úplně daleko. Možná mě to jen chytlo v dobrém rozpoložení, možná je to opravdu kvalitativně lepší deska než minule, nicméně těch necelých 50 minut mě baví a nebýt slabší „Battle for Utopia“ a zbytečně rozplizlého závěru v podobě „Expiration Date“, tak se jedná o album, jež by sneslo srovnání i s takovým „Archetype“, které v novém miléniu považuji za stále nejlepší počin Fear Factory. Těm se tehdy i bez svého dosavadního hlavního mozku podařilo napsat parádní desku. A novinka k ní nemá až tak daleko, jak jsem si původně myslel.

Recenze

Halestorm – Into the Wild Life

Komentáře: 4
Halestorm - Into the Wild Life
Země: USA
Žánr: hard rock
Datum vydání: 10.4.2015
Label: Atlantic Records

Tracklist:
01. Scream
02. I Am the Fire
03. Sick Individual
04. Amen
05. Dear Daughter
06. New Modern Love
07. Mayhem
08. Bad Girls World
09. Gonna Get Mine
10. The Reckoning
11. Apocalyptic
12. What Sober Couldn’t Say
13. I Like it Heavy

Odkazy:
web / facebook / twitter

Já vím, že recenze, jakkoli je to subjektivní literární útvar vyjadřující názor jednotlivce, by se měla tvářit co nejvíce objektivně a asi by tímhle způsobem začínat neměla. Nicméně v souvislosti s americkými rockery Halestorm si nemůžu pomoct, ale kdybych měl jmenovat rockovou kapelu, kolem které se v posledních letech dělá až příliš humbuku pro nic, tak je to dle mého názoru právě tato čtveřice z Pensylvánie. V podstatě již od prvního alba jsou kroky party utvořené kolem Elizabeth „Lzzy“ Hale sledovány s velkou pompou, ačkoliv hudebně netvoří nic, co by stálo vyloženě za řeč. A nic na tom nemění ani letošní novinka „Into the Wild Life“, na niž vám nyní představím svůj subjektivní, vysoce neobjektivní názor.

Přiznávám, že debutovou desku Halestorm jsem neslyšel a nemám zájem na tom nic měnit. Druhé album „The Strange Case of…“ jsem si po zisku Grammy v kategorii Best Hard Rock/Metal Performance ze zvědavosti poslechl, protože o Halestorm jsem do té doby pořádně nezavadil, a hlava mi nebrala, jak se nenásilný hard rock protkaný popovými vlivy, z něhož je již na první poslech patrné zaměření na široké masy, může těšit tak široké oblibě. Jasně, Amíci jsou divní a člověka by to překvapit nemělo, ale stejně to pro mne byla záhada, jak se průměrná parta, jejíž jediným světlým článkem je charisma zpěvačky, může dostat takhle vysoko. A totéž si říkám po poslechu „Into the Wild Life“, které je již třetím albem v diskografii čtveřice a u nějž jsem nezaznamenal oproti předchozímu „The Strange Case of…“ nějaký vývoj či snahu se někam posunout. Pokud tedy nepočítám zařazení více baladických kousků a markantnější potlačení kytar ve finálním mixu.

To, že hudebně nejsou Halestorm ničím vyloženě ohlušujícím, je asi soudě dle předešlých dvou odstavců jasné. Ono se totiž jedná o zcela obyčejný americký rádiový hard rock, jenž se možná snaží tvářit zatraceně tvrdě, ovšem kolize s popovými melodiemi a celkově nenásilnými postupy („Dear Daughter“, „What Sober Couldn’t Say“) připomíná občas spíše výsledek snažení Kelly Clarkson, jen s tím rozdílem, že samply jsou nahrazeny opravdovými bicími a občas je na pozadí ke slyšení nekonfliktní kytarový riff, který nesmí být hlavně moc výrazný a tvrdý, protože jinak by to rádia nehrála. To platí hlavně o úvodní „I Am the Fire“, jež melodicky není vůbec špatná, protože klenutá vokální linka Lzzy se povedla, ale špetka kytarové nabroušenosti by vypjatému refrénu slušela o něco více než takové neforemné nic.

Z celkového počtu třinácti písní, které se na „Into the Wild Life“ sešly, bych si dokázal dobré dvě třetiny z fleku odmyslet, protože ani po vícero posleších si nedokážu zapamatovat byť jen jediný nosný motiv. Namátkově bych oželel vedle „Bad Girls World“ nebo „New Modern Love“ i zmíněnou dvojici skladeb výše. Všechny doposud jmenované písně jsou nudné baladické záležitosti, jež by částečně mohla zachránit Lzzy se svým slušným vokálem, ale její nejsvětlejší momenty přichází spíše v rockově říznějších pasážích, kdy trochu přitlačí na pilu, což o těchto dvou kouscích neplatí. Ze zbylých songů je krokem vedle ještě „Sick Individual“ se zasekávanými kytarami, na níž chválím alespoň chytlavý refrén, který je však ve spojení s hodně jednoduchou strukturou degradován na úroveň prosté pop-rockové odrhovačky, již ani ta Lzzy nezvedá nikam výš. Ona totiž slečna zpívat umí, o tom žádná, ale dokud se nechá doprovázet natolik prázdným instrumentálním podkladem, tak nebudou Halestorm ničím víc než generickou záležitostí, na niž brzy všichni zapomenou, jakmile se obrátí vítr na opačnou stranu.

Podobnou strukturou, již má v sobě „Sick Individual“, je vybavena i následující „Amen“, jenže v jejím případě to dohromady vcelku dobře funguje, takže sloganovitý refrén schovávající se za přímočaré kytary se mi i líbil. Špatná není ani „Apocalyptic“, ačkoli mi takovým tím kytarovým zasekávaním připomíná opět předchozí dvě písně, ale refrén je v pohodě a naživo to bude tutovka. Jednou z nejlepších skladeb na „Into the Wild Life“ je rozhodně hned úvodní „Scream“. Zejména díky výrazné rytmice se odlišuje od zbytku desky, který si jen tak volně plyne a snad s výjimkou krátké pasáže v „Mayhem“ necítím z projevu Halestorm skoro žádnou energii, což pro „Scream“ neplatí zcela jednoznačně. Jasně, pořád to není žádný zázrak, ale věřte, že v porovnání s „New Modern Love“ nebo „Sick Individual“ je to pořád ještě ukázka alespoň něčeho a říkám si, jak moc se by se na novince hodilo něco ve stylu „Love Bites“ z minulé desky, jež měla energie dostatek a k tomu slušnou melodii.

Kdybychom se pohybovali na nějaké číselné hodnotící škále, tak na rovinu říkám, že se Halestorm nedostanou ani na její polovinu, protože „Into the Wild Life“ je fakt špatná deska. Lzzy Hale se možná snaží působit zatraceně tvrďácky a v kožené bundě si budovat image rebelky, ale když si člověk odmyslí celé tohle divadýlko, které je při poslechu takto nekonfliktní hudby až úsměvné, tak ve finále jsou Halestorm jen dalším pop-rockovým uskupením, jež mělo oproti jiným to štěstí, že se o něm více mluví. Ovšem jestli si to vzhledem ke kvalitě své tvorby zaslouží, to už je jiná věc, na niž si musí odpovědět každý sám. Za mě v žádném případě ne a vzhledem k tomu, že jsem si poslechem „Into the Wild Life“ maximálně tak odškrtl povinnost, tak můžu s klidným srdcem říct, že jestli se Halestorm zmůžou i na čtvrtou desku, tak svůj čas s ní ztrácet určitě nehodlám.

Recenze

Abney Park – Nomad

Napsat komentář
Abney Park - Nomad
Země: USA
Žánr: steampunk / world music
Datum vydání: 28.11.2014
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Tribal Nomad
02. Born at the Wrong Time
03. Whole Life Crisis
04. Two Elixirs
05. On the Fringe
06. Pity the Free Man
07. Escape the Ground
08. Stranger Than Anything You Could Have Dreamed (The Casbah Intro)
09. The Casbah
10. Night Train from Saint Petersburg
11. I’m Glad I Lost You
12. Special
13. Give’em What For
14. Clockwork Heart

Odkazy:
web / facebook

První pohled (Atreides):

Abney Park je vůbec zajímavá smečka – a navzdory tomu, že posledních několik let vydává desky s kadencí kapel jako Korpiklaani, jsme tu o ní ještě nemluvili, nemýlím-li se. Nejvyšší čas to napravit, protože i když je „Nomad“ loňský kousek, rozhodně není pozdě se mu podívat na zoubek.

Já sám jsem se ke kapele, jež pochází ze Spojených států a oplývá poměrně bohatou historií, dostal před několika lety skrze první steampunková alba, která se nesou veskrze v rytmech barvité world music zahalené do oblaka kouře minulosti. Abney Park vznikli před nějakými šestnácti lety se jménem ukradeným z jednoho z londýnských hřbitovů, což výrazně korespondovalo s jejich tehdejším temně industriálním gothic rockem. Nicméně po dvou, třech deskách, z nichž nejvýraznější je bezesporu kousek jménem „Cemetery Number 1“, se chytli začínající vlny páry a ozubených koleček, čímž dopomohli k odpálení současné steampunkové mánie, která doposud trvá a dále roste.

Na deskách „Lost Horizons“ a „Æther Shanties“ zformovali svůj unikátní styl pohybující se mezi gothic rockovým základem, taneční elektronikou a world music, sbírajíc inspiraci po celém světě od Starého kontinentu přes arabský svět až po Dálný východ. Popravdě nemám ponětí, co kapela hraje na deskách následujících po „The End of Days“, jež vyšla někdy před pěti lety, neb jsem se k jejich tvorbě vrátil právě až s loňskou „Nomad“, přičemž mezitím stihli do éteru vychrlit zhruba další tři, čtyři desky.

Stejně jako předchozí desky si i „Nomad“ kapela vydala kompletně sama na vlastní náklad, přičemž za tenhle přístup má už léta můj respekt. A stejně jako předchozí desky se nese v určité náladě, která se line napříč celou deskou. Pokud „Lost Horizons“ bylo rozlítané a plné pirátů a „Æther Shanties“ se plně věnovalo století páry potulujíc se po všech možných koutech západního světa, „Nomad“ je procházkou převážně koloniální Afrikou a Blízkým východem (byť se pár odboček najde), což se porůznu prolíná do všech čtrnácti písní.

Pod vedením principála Roberta Browna kapela tepe do posluchačů svižná tempa poháněná elektronickým srdcem podobně jako na předchozích deskách. Sem tam zpomalí, sem tam přitvrdí, tu a tam se uvolní do naprosto ležerní pózy. Vcelku nic moc se nemění, rozhodně nejde o nic, co bych neznal z předchozích nahrávek. Jednotlivá alba, jakkoliv jsou základní stavební kameny vždy dost podobné, odlišuje právě nálada a směřování novinky vytváří dojem, že jde o jiný materiál, než jaký jste slyšeli na minulých počinech. Zároveň jsou to však jedni a ti samí Abney Park s nezaměnitelným rukopisem, čímž vzniká paradoxní situace, při níž mám dojem, že jsem čerstvě prezentovaný materiál slyšel v minulosti asi tak stokrát, a přitom v podstatě ani jednou. Jak to tahle kapela dělá, vážně nevím, ale dokud mě to baví, tak proč to řešit.

Hudebně rozhodně nejde o nic náročného, ostatně Abney Park nikdy nehráli nic, co byste museli louskat na desetkrát. Naopak, opět se jim na výbornou daří nepodbízivá chytlavost, která mě k jejich deskám připoutala už tolikrát. Plejáda kratších písní s širokou paletou nápadů skutečně vytváří dojem, že s každým albem kapela procestuje dobře půl světa, čímž pojmu world music dodává tak trochu jiný rozměr než většina interpretů z daného žánru. Ať je to počáteční kytarová „Tribal Nomad“ načichlá saharskou pouští, zpěvná „Born in the Wrong Time“ (kterou jako bych už někde slyšel, nemám ale vůbec ponětí kdy a kde), uvolněná „Escape the Ground“, v níž kytara vzdává hold vzdálenému orientu, či „Night Train from Saint Peterburg“, s výborným banjem a refrénem, pokaždé to má něco do sebe. „The Casbah“ jako by míchala náladu indického tržiště s rytmy tanga, „Whole Life Crisis“, „Two Elixirs“ zase míchají do jedné směsi silně taneční elektroniku a projížďku (trochu neočekávaným) divokým západem. A ty výjezdy baskytary!

Takhle bych mohl v podstatě pokračovat i ve zbytku skladeb. Sice už na mě nepůsobí takovým wow efektem jako třeba „Airship Pirates“, „Buidling Steam“ nebo „Under the Radar“ z prvních steampunkových desek (nemluvě o rané goth éře), nicméně stále mě dokáží zabavit. Jejich pestrost na někoho může působit trochu roztěkaně, nicméně přesně na téhle barvitosti Abney Park staví. Jasně, v rámci kompozice písní od téhle skupiny toho příliš nového čekat nelze, ostatně Robert Brown si pravděpodobně nenechává do skládání zrovna dvakrát kecat, když je Abney Park víceméně jeho duchovní děcko po všech stránkách, ale to v zásadě nijak zvlášť nevadí. Tím nechci říct, že by to bylo hudebně blbé, to rozhodně ne, celé je to poskládané dobře a s citem, spíše poukazuji na určitou míru stagnace, která ale paradoxně není tak škodlivá, jak by z podstaty slova měla být. Abney Park se i po řadě alb daří udržovat velmi slušnou kvalitu materiálu a hudební rozmanitost dohání zkrátka jinak než experimentováním se strukturou skladby. Jediná výraznější výtka směřuje ke klávesovým rejstříkům a samplům, které by už chtěly obměnit či rozšířit, protože některé motivy vcelku jasně rozpoznávám ještě ze starých alb.

Zároveň ale těžko tvrdit, že by Abney Park chrlili jednu desku za druhou za účelem osobního obohacení, z jejího přístupu mám spíš dojem, že tak činí zkrátka proto, že je to baví, a prachsprostému kalkulu jsou na hony vzdálení. Důležité je, že „Nomad“ baví i mě, což je upřímně rozhodně víc, než jsem před prvním poslechem alba očekával (kolem a kolem jsem vzhledem ke kadenci alb neočekával pro jistotu vůbec nic), takže konec dobrý, všechno dobré. Pokud hledáte nenáročnou, melodickou a živou hudbu, která zároveň není tupá jak cihla, s „Nomad“ rozhodně nešlápnete vedle.

Druhý pohled (H.):

Já osobně nejsem na muziku Abney Park ani zdaleka takový kanón jako kolega nade mnou, a ačkoliv mám o jejich existenci povědomí již mnoho let, z dosavadní tvorby skupiny znám vlastně jen více či méně náhodně střípky, protože jsem doposud nebyl s to se dokopat k podrobnějšímu prozkoumání. Nicméně i díky oněm střípkům jsem do poslechu „Nomad“ nešel úplně čistý a měl jsem představu, co bych měl od aktuálního alba Abney Park očekávat.

Ne snad, že bych se tu chtěl veřejně chlubit svou jasnozřivostí, ale nakonec jsem od „Nomad“ skutečně dostal to, co jsem předpokládal. Očekával jsem barvitou a hravou desku a přesně takové „Nomad“ skutečně je. Abney Park nevymýšlejí žádné hudební opusy a jedou v pohodovém písničkovém tempu a na vlně steampunkovou estetikou kořeněné world music. I přes počet 14 skladeb se celková stopáž zastavila na příjemně střízlivých 43 minutách, což v součtu s faktem, že je muzika Abney Park opravdu hodně chytlavá, přístupná a (v dobrém slova smyslu) vlezlá, znamená, že „Nomad“ ubíhá jedna báseň.

Jediné, co nahrávce trochu ubírá na kreditu, je to, že se na ní bohužel urodilo i něco málo vaty, bez níž by se albu dýchalo o kousek lépe. Z mého pohledu jsou to především pomalé „Escape the Ground“ a „I’m Glad I Lost You“, jejichž absence by „Nomad“ z mého pohledu jen prospěla. První jmenovaná se ještě s přivřenýma očima dá vzít na milost, ale ta druhá měla letět do koše bez milosti. Osobně bych se pak obešel klidně i bez takové „Born at the Wrong Time“, která sice obsahuje některé solidní motivy, ale jako celek mi k srdci zrovna nepřirostla, byť v tomhle případě už jsem ochoten to překousnout.

Počet povedených písniček je však naštěstí o poznání vyšší, protože to jsou takřka všechny ostatní. „Tribal Nomad“ a „Two Elixirs“ jsou naprosto tutové hitovky a kupříkladu u druhé jmenované snad ani nejde nepodupávat nohou do rytmu, jak je to návykové. Hodně mě baví baladická „On the Fridge“, s jejíž pomocí Robert Brown a jeho kumpáni dokazují, že pomalu to také umějí, ale i (na poměry desky) ostřejší „Pity the Free Man“. Další výtečná pecka, o níž platí nemlich to samé co o „Two Elixirs“, je i „The Casbah“ a velmi příjemná je i opětovně pomalejší „Night Train from Saint Petersburg“, jež kromě lehce melancholického nádechu nabídne i hodně pěkné a trochu vintage klávesy v pozadí. Je ale super, že albu nedochází dech ani v závěru a i v posledních třech písních po již zmiňované slabotě „I’m Glad I Lost You“ dokážou Abney Park držet jak nastavenou laťku, tak i posluchačovu pozornost – zejména to platí o povedené „Give’em What For“.

I přes trochu té omáčky jsou tedy dojmy z placky rozhodně pozitivní, jelikož dobré skladby s velkým náskokem převažují oproti těm horším. Celkově vzato je tedy „Nomad“ hodně příjemné a hlavně sympatické album, které se mi líbí. Asi ho nebudu točit s železnou pravidelností ještě nevím jak dlouhou dobu, ale určitě se k němu v budoucnu tu a tam rád vrátím. Ostatně už jen fakt, že jsem jej nyní oprášil víc jak půl roku od doby, kdy jsem jej slyšel naposledy, a stále mě to baví, mluví sám za sebe…

Recenze

Between the Buried and Me – Coma Ecliptic

Napsat komentář
Between the Buried and Me - Coma Ecliptic
Země: USA
Žánr: progressive metal
Datum vydání: 10.7.2015
Label: Metal Blade Records

Tracklist:
01. Node
02. The Coma Machine
03. Dim Ignition
04. Famine Wolf
05. King Redeem / Queen Serene
06. Turn on the Darkness
07. The Ectopic Stroll
08. Rapid Calm
09. Memory Palace
10. Option Oblivion
11. Life in Velvet

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (Onotius):

Jakkoliv je klevetníci mohou nazývat planými hudebními eklektiky, jedno jim rozhodně upřít nemůžou. V čase, kdy byla progresivní scéna spíše udržována a zřídkakdy osvěžena něčím skutečně novým, přišli se svou odvážnou kombinací death metalu, progresivního rocku a metalcoru a způsobili poprask. Byli kreativní a divocí a své nástroje ovládali až s pedantskou precizností. Z tvrdých math metalových pasáží, přecházeli do jemných precizních vyhrávek, deathově zahoblovali, ba ani prvků bluegrassu se na své páté řadovce „Colors“ neštítili. Těm znalejším z vás by jistě i bez nápovědy došlo, že mluvím o americké kapele Between the Buried and Me, jež na nás letos nachystala koncepční novinku „The Coma Ecliptic“. Od časů debutového eponymního debutu se změnilo mnohé, kapela kupříkladu s minulým albem přešla k velkému labelu Metal Blade, důležitější změny se však dočkala jejich samotná hudba. Dělají vlastně to, co si škatulka žádá – vyvíjí se.

Již při prvním pohledu na obal nové desky je jasné, že oproti poslední „The Parallax II: Future Sequence“ proběhl skok ne nepodobný přechodu od výborné nespoutané „Colors“ k přehlednější a kompozičně jasnější a vytříbenější „The Great Misdirect“. I koncept alba věnující se mysli v komatu, jež je konfrontována s výjevy z minulých životů, napovídá, že bude kladen větší důraz na přehlednější výstavby skladeb ve prospěch příběhu. Letošní dílko navíc dbá více i na jednoznačně chytlavé motivy, jež z minulosti mohou reprezentovat například části „Lay Your Ghosts to Rest“ z předchůdce, již zdobí gradující vokál a podporují klasické instrumentální kejkle. Zatímco minulá deska člověka nenechala vydechnout a neustále mu servírovala různá instrumentální vyjádření i různá extempore a vlastně nevadilo, že tato instrumentální sóla jdou přes sebe, prolínají se a hrají si navzájem jak kočka s myší, novinka preferuje spíše hrátky s kompozicí jako celkem. Samozřejmě by to však nebyli oni, kdyby na nás nepřichystali spoustu změn rytmů, nálad a vyhrávek.

To, co je však v rámci formy alba nediskutovatelné, je četnější využívání čistých vokálů. Kapela dává trochu sbohem tomu, co v začátcích evokovalo vliv The Dillinger Escape Plan či death metalu, a jde vstříc více klasickému progresivnímu metalu, a to především ve stylu Dream Theater. Jejich vliv je na albu a zvuku znatelný (koneckonců již zmiňovaný obal by mi k matadorům dost seděl). Některé melodické kytarové linky ve spojení s čistými vokály Tommy Rogerse stěží popřou vliv Petrucciho s LaBriem, v úvodu takové „The Ectopic Stroll“ či „Memory Palace“ zase člověk slyší odraz časů, kdy „Snové divadlo“ ještě s občasným vokálním přizvučením Mika Portnoye s vlivem Metallicy koketovalo s thrashovějším zvukem. Různé klavírní a klávesové party pro změnu dají vzpomenout na plešatého exhiobicionistu Rudesse. Ale nebojte, přes to všechno jsou to stále Between the Buried And Me a jejich méně jednoznačný přístup k muzice. Tam, kde se Dream Theater drží klasičtějších struktur, si mladá krev ráda s posluchačem trochu pohraje.

Deska začíná jemným intrem s klávesami a Tommyho čistým zpěvem, kam se později vloudí kytara. Pomalu graduje a evokuje postupný průchod do světa za zrcadlem. Navazuje skladba „The Coma Machine“, jež předvádí kontrast mezi takovou lehce „queenovskou“ slokou, tvrdšími metalovými postupy a progresivní vyhrávkou fungující jako refrén. Skladba ukazuje, že po kompoziční stránce má kapela daleko čistší projev než kdy dříve. Přehledné, přitom však stále chytré a už vůbec ne jednoduché. Pravda, mnohem rychleji vstřebatelnější než kdykoliv předtím. Aspekty elektroniky v sobě nesou „Dim Ignition“ a „Famine Wolf“, dobrý kontrast mezi tvrdostí, melodičností, kompoziční propracovaností i občasnou překvapivostí (jež je však, jak již bylo zmiňováno, oproti minulosti redukována). Jemnější části jsou šikovně aranžovány a skladby se vyvíjí. Jemný a melodický začátek zdobí „King Redeem / Queen Serene“, plnohodnotnou baladu ovšem nečekejte. Záhy se mezi úvodní motiv vloudí tvrdší odbočka. Refrén, kde kytarová vyhrávka doprovází zpěv, je záhy střídán death metalovými a metalcorovými částmi. Na závěr pak přichází návrat k úvodnímu jemnému a melodickému postupu, který zaujme hned napoprvé.

Více Dream Theater evokující „Turn on The Darkness“ a především „The Ectopic Stroll“ nás ještě více uvrtají do příběhu alba. Druhá jmenovaná oplývá solidní energií i precizností. O chlup atmosferičtější gradující sedmiminutovku „Rapid Calm“ vystřídá nejdelší kompozice desky, „Memory Palace“, což je brilantní opus kombinující všechny klady nahrávky. Silná skladba, silné melodie, vyhrávky a riffy. Navazující „Option Oblivion“ využívá vyhrávky na akustiku a tvrdost snoubí s melodikou, jež se zde snaží vygradovat co nejvíce. A také se to na konci nádherně vydaří. Motivem z intra hraném na klavír začíná postupný návrat zpět před zrcadlo ve formě závěrečné „Life in Velvet“. A na závěr této exkurze to chce patřičně vygradovaný konec. A taky že se dočkáte.

Jakkoliv jsou mi stylově nyní Between The Buried And Me o kus vzdálenější, jejich letošní návrat nemohu jinak než pochválit a zanechat slova uznání. Bez ohledu na pár momentů evokující slavnější kolegy je kapela zase jinde, zase plná nápadů. Opět kreativní, o něco rozvážnější a čitelnější než minule, avšak především stále bavící. Silné album – opět.

Druhý pohled (Kaša):

Když má kapela navazovat na takový opus, jakým bylo svého času předešlé „The Parallax II: Future Sequence“, tak jsou očekávání vcelku logicky na opravdu vysoké úrovni. Between the Buried and Me patří již řadu let mezi nejzajímavější a nejnadějnější představitele moderního progresivního metalu a svou pozici stvrzují i prostřednictvím své letošní novinky „Coma Ecliptic“. Tedy abych to uvedl na pravou míru, tak nemůžu novinku pasovat do pozice nejlepšího alba v diskografii této party, protože o tento primát se dělí „Colors“ právě s předešlým albem, nicméně pětice ze Severní Karolíny navazuje na svá předešlá alba s důstojností a svůj vlastní ksicht posouvá zase o trošku dál, což nemusí být za všech okolností dobře, ale k tomu se ještě dostanu.

Na Between the Buried and Me je mi ten vývoj, jímž si kapela prochází a který může posluchač pravidelně vyhlížející jejich studiová alba sledovat, vlastně sympatický. Netvrdím, že by s každou další deskou přišel nečekaný stylový posun do úplně jiných sfér, jež by potlačovaly dosavadní vývoj, ovšem postupný odklon od metalcorových začátků a tvrdě metalových výjezdů, které už zdaleka neplní takovou roli jako třeba v případě „Alaska“ z roku 2005, posouvá tuto partu stále blíže k progresivně rockovým vodám, jež doposud hrály ve spojení s agresivními pasážemi přinejlepším vyrovnanou partii, ovšem na „Coma Ecliptic“ se váha přehoupla a na stole tak máme v tomto ohledu nejodvážnější desku.

Between the Buried and Me

Pokud se s úbytkem agresivního řevu Tommyho Rogerse bojíte ztráty energičnosti, kterou si v nemalé míře pánové zachovávali i navzdory košaté a progresivně laděné stavbě svých písní, tak si buďte jisti, že množství chytrých momentů a nápadů, které Between the Buried and Me do svých kompozic nacpali, vám na něco podobného dá alespoň na čas zajít chuť. Ty, kteří by si opravdu zoufali, by mohla částečně uspokojit „Famine Wolf“, protože první půle je hezky explozivní, aby v závěru uvolnila pozici pro progresivní hrátky s rytmikou a vokálem Rogerse. Přesně naopak zase funguje následující „King Redeem / Queen Serene“, která začíná uvolněně a evokuje melodie Stevena Wilsona, aby však vzápětí převzali otěže kytaristé Paul Waggoner a Dustie Waring.

I navzdory přibývajícím poslechům, kdy by si „Coma Ecliptic“ mělo tak nějak sedat a já si na něj postupně zvykat, mi přišlo, že se stále nemůžu úplně sžít s delšími skladbami „Rapid Calm“ a „Memory Palace“, kterým oproti titulce, jež se taky natáhla za sedm minut hrací doby, chybí špetka náboje, protože takhle jsem si při jejich poslechu uznale pokyvoval hlavou jací jsou ti Between the Buried and Me dobří hudebníci a talentovaní skladatelé, avšak pokud i navzdory změnám nálad nenechává „Memory Place“ prostor pro vlastní emoce, tak ji ani rockově uvolněná pasáž v samém závěru nezachrání, což je samozřejmě špatně.

Ačkoli natočili Between the Buried and Me kvalitní desku, která se dobře poslouchá, tak si nemůžu pomoct, ale s tím, jak se původní duch kombinace agresivních a melodických ploch bude vytrácet, tím více se budou chlapi ztrácet ve své vlastní orientaci směrem k rozmáchlým melodiím a zvonivým kytarám. Jinými slovy mi z desky chybí menší špetka energie, s čímž Between the Buried and Me neměli v minulosti problém. Výsledek je pořád dostatečně poutavý, postrádám v sobě ovšem nutkání točit album stále dokola, jako jsem to měl s „The Parallax II: Future Sequence“, což není to, co jsem zrovna čekal. Celkově vzato je to však stále vysoký nadstandard.

Recenze

Lamb of God – VII: Sturm und Drang

Napsat komentář
Lamb of God - VII: Sturm und Drang
Země: USA
Žánr: groove metal
Datum vydání: 24.7.2015
Label: Nuclear Blast Records / Epic Records

Tracklist:
01. Still Echoes
02. Erase This
03. 512
04. Embers
05. Footprints
06. Overlord
07. Anthropoid
08. Engage The Fear Machine
09. Delusion Pandemic
10. Torches
11. Wine & Piss [bonus]
12. Nightmare Seeker (The Little Red House) [bonus]

Odkazy:
web / facebook / twitter

V životě každého člověka může nastat událost, která jej změní. Událost, po níž už ledacos nebude takové, jako tomu bývalo dřív, a život se tak dá pomyslně rozdělit na období před onou událostí a období, které na ni navazuje. Pokud se divíte, proč jsem začal takto zeširoka, tak vězte, že to má svůj důvod. Zvláště je-li člověk součástí tak pevné a lidsky semknuté sociální skupiny, mezi něž hudební kapely bezesporu patří, protože pak se činy a události ovlivňující jednotlivce promítnou do života celé této skupiny. A jistě víte, kam tím mířím, protože Lamb of God si prošli přesně takovouhle situací, takže v návaznosti na úvod tohoto odstavce bude osmá studiová placka už navždy prvním studiovým albem Lamb of God po soudních tahanicích, jimiž si zpěvák Randy Blythe v 2013 prošel.

Víte, původně jsem se tomuto tématu chtěl vyhnout úplně, protože si myslím, že na téma obvinění Randyho Blythea ze zabití fanouška v pražském klubu Abaton v roce 2010 toho bylo napsáno už opravdu mnoho a třeba jen v českých médiích se v posledních letech neskloňovalo jméno žádné jiné metalové kapely tak často, jako se tomu dělo právě u Lamb of God v letech 2012 a 2013 v souvislosti se zatčením a následnou obžalobou Randyho, jenže ignorovat tuto událost v plném rozsahu není tak jednoduché, protože „VII: Sturm und Drang“ je touto zkušeností poznamenáno ve větší míře, než bych po prvních oznámeních o chystané nové placce čekal. Nicméně, k tomuto se ještě dostaneme.

Lamb of God si během své relativně dlouhé kariéry vydobyli vlastní pílí vcelku slušné postavení na americké metalové mapě a jsou po právu řazeni mezi přední představitele nové vlny amerického heavy metalu, takže každé jejich nové album je už v předstihu očekáváno s celkem velkými nadějemi. Já sám jsem byl na „VII: Sturm und Drang“ opravdu zvědavý, protože jednak mě zajímalo, jaký vliv bude mít již zmíněna kauza na album jako takové, a hlavně jestli se podaří Lamb of God navázat na trojici povedených předchůdců, mezi kterými stojí na samém vrcholu stále nepřekonané „Wrath“, ačkoli v době vydání minulého „Resolution“ jsem to měl malinko jinak a právě tohle album si až po čase sedlo z pozice nejlepšího počinu Lamb of God. Nebudu z toho dělat kovbojku, takže na rovinu říkám, že „VII: Sturm und Drang“ je poctivým nástupcem svých starších bratříčků, jimž v žádném případě nedělá ostudu a dokonce jim ukazuje některá dosud málo probádaná území.

„VII: Sturm und Drang“ je hojně diskutováno co do textové náplně. Randy udělal asi to nejlepší, co mohl, a texty jsou v jisté míře ovlivněny jak nedobrovolným pobytem za zdmi vazební věznice Pankrác („512“ a „Still Echoes“), část textů se podívala dokonce do české historie („Anthropoid“ či „Torches“ s odkazy k Janu Palachovi), tak klasičtějšími sociálními tématy. Netvrdím, že texty Lamb of God byly v minulosti nezbytným zlem, kterému z našinců stejně nikdo nerozuměl a které tam byly jen tak, aby bylo na koncertech co hulákat, ale v tomto ohledu je „VII: Sturm und Drang“ někde jinde, protože tolik konkrétních témat a otázek tady ještě od Randyho nebylo (ve srovnání s mnohdy neurčitými sebereflexními texty z minulosti). Co se jeho vokálního projevu týče, tak se toho příliš nezměnilo, což znamená, že řve jako smyslů zbavený a pravidelně přeskakuje z hlubšího k výše položenému řevu s jistotou sobě vlastní, a pokud v minulosti jen tak lehce nakousl melodický vokál („Insurrection“ z „Resolution“), tak nyní se předvedl v přímém světle melodického zpěvu v nejambicióznější písni alba, jíž je bezpochyby „Overlord“.

Jeden z prvních singlů se totiž dosavadní tvorbě Lamb of God lehce vymyká. Nikoli však jednotlivými prvky, protože druhá nářezová polovina je klasickou adrenalinovou bruskou z dílny Willieho Adlera a Marka Mortona, jejichž kytary řežou jako o život, nicméně kompoziční stavbou je „Overlord“ nezvyklým kouskem. První půle je vlastně balada s příjemnými kytarami, a pokud bych měl k něčemu tuto píseň přirovnat, tak si zkuste představit, jaké by to bylo, kdyby se Lamb of God rozhodli napsat svou vlastní „Fade to Black“ od Metallicy… Postupně gradovaná struktura se naplno rozjede v explozivní pasáži, jež startuje ve čtvrté minutě, a jestli do té doby Lamb of God jen tak něžně hladili, tak v závěru z vás vytřesou duši. Překvapivě skvělá píseň, která mnohem líp než jako singl a klipová záležitost funguje až v rámci celku, protože teprve po čase, kdy jsem „VII: Sturm und Drang“ sjížděl na jeden zátah, jsem si „Overlord“ oblíbil.

Oproti posledním albům se nedá říct, že by „VII: Sturm und Drang“ bylo hudebně jiné, je jen trochu vyspělejší, což se vzhledem ke zkušenostem nabytým z uplynulých tří let dalo tak trochu čekat. Zbylé písně tak tedy nejsou z pohledu dosavadní tvorby Lamb of God vyloženě nezvyklé, takže se připravte na spoustu, ale opravdu spoustu riffů, při nichž prsty běhají z jedné strany hmatníku na druhou, a explozivní, leč profesorsky přesnou práci rytmické sekce, jíž velí fantastický Chris Adlera. Až si říkám, že toho člověka bude v řadách Megadeth fakt škoda, zvlášť jestli ho Mustaine nechá bouchat ty svoje sračky, s nimiž nás v posledních letech pravidelně zásobuje. Abych ale nedobíhal… Do této skupiny písní – tedy těch, které drží odkaz zdravě agresivních Lamb of God – patří úvodní „Still Echoes“, „Erase This“, „Anthropoid“ nebo třeba nevýrazná „Delusion Pandemic“, jež mě jako jediná nezaujala. Oproti zbylým třem postrádá pamětihodnější riff, výraznější refrén nebo naopak špetku brutality, jíž uzemňuje mocný atak jménem „Anthropoid“.

Za zmínku stojí rovněž dvojice „Embers“ a „Torches“, které poutají pozornost už jen tím, že si v nich zahostovali vokalisté Chino Moreno z Deftones a Greg Puciato z The Dillinger Escape Plan, a pokud se nemýlím, tak se jedná o první hvězdné hostovačky od dob „Ashes of the Wake“ z roku 2004. Kdybych měl určit, kdo ze sebe vyždímal lepší výkon, tak bych volil China Morena, který s tím svým ztrápeným melodickým zpěvem závěr již tak melodické „Embers“ posouvá do úplně jiných sfér. Možná je to dáno i tím, že dostal více prostoru než Puciato, jenž se pouští do role oponenta k Randymu v odpovídačkách. Škoda, že nedostal možnost spustit ten naplno ten svůj psychotický řev, jinak vůči těmto záležitostem nic proti, protože když už nic, tak člověku, jemuž se ten příval rychlých bicích a kytarových riffů zdá až příliš jednotvárný, můžou rozhodně oživit dojem z nahrávky. Kdo s tímto problém naopak nemá, tak pro toho se v závěru skrývají slušné bonusy „Wine & Piss“ a „Nightmare Seeker (The Little Red House)“, kdy zejména ta druhá boduje skvělými melodickými kytarami.

Z předchozího textu je celkem jasné, že se mi „VII: Sturm und Drang“ líbí. Mám rád Lamb of God již dlouhé roky a pro mě osobně jsou to jedni z představitelů moderního metalu, který je ukázkou toho, že tato hudba se dá dělat mainstreamově a přesto si ponechat svůj vlastní ksicht a nelézt do prdele hudebním produkcím zaměřujícím se na neškodné bezkonfliktní hovadiny, jež se tváří jako největší umění pod sluncem. Právě to je mi na Lamb of God a „VII: Sturm und Drang“ sympatické. Z alba je cítit pozadí za jeho vznikem a třeba z poslechu temnější „512“ jde až mráz po zádech, a přesto to nedělá nijak vypočítavě a prvoplánově. Ruku na srdce, taky jsme se mohli dočkat „koncepčního“ vězeňského díla plného odkazů na vývoj událostí v posledních letech, což by byla ta mnohem horší varianta. Neříkám, že se jedná o nejlepší album Lamb of God v kariéře, ale když už nic, tak si pánové drží vysoký kredit perfektně zmáknutého řemesla, který v posledních letech mají, a díky vyrovnanosti a zdánlivé proměnlivosti jednotlivých songů se ze „VII: Sturm und Drang“ nestává záležitost jednoho či dvou poslechů, ale naopak vydrží vcelku dlouhou dobu.

Recenze

Ashbringer – Vacant

Napsat komentář
Ashbringer - Vacant
Země: USA
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 7.4.2015
Label: Avantgarde Music / Primal Relics Records

Tracklist:
01. Ethereal Aura pt.I
02. Ethereal Aura pt.II
03. Lucid
04. With Vacant Eyes
05. Lonesome
06. Bitter

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Against PR

Ashbringer je další nová a poměrně zajímavá black metalová formace. Jedná se o jednočlenný projekt, jehož domovem je stát Minnesota ve Spojených státech amerických. Pod palcem jej má jistý Nick Stanger – pokud byste snad čekali, že jde o nějakého zkušeného veterána, jenž vodami undergroundové muziky proplouvá již mnoho let, tak je to přesně naopak. Tenhle týpek ve svém hudebním portfoliu nemá skoro nic. Z jistého úhlu pohledu to však není nic překvapujícího, jelikož Nick v letošním roce oslavil teprve 18. narozeniny. Což je svým způsobem pro člověka jako já trochu depresivní, když vidí, že někdo, kdo se narodil teprve v roce 1997, už vydává pod Avantgarde Music… ale to jen tak na okraj.

Vraťme se radši k hlavnímu předmětu naší recenze, tedy k Ashbringer. Vznik projektu se datuje k jaru 2013, kdy Nick Stanger začal skládat muziku a výsledky svého snažení poprvé zvěčnil na demosnímku „The Bitter Taste of Life’s Only Certainty“ z loňského roku, na němž se nacházela jedna desetiminutová píseň. Dalším krokem pak bylo rovnou dlouhohrající album s názvem „Vacant“, jež vyšlo letos na jaře, a jak již padlo, o jeho vydání se (i když jen v Evropě) postarala renomovaná firma Avantgarde Music. Člověk by tedy očekával, že když si někoho hned na debut vyhmátne takovýhle label, tak ta muzika bude stát vážně za to… odpovídá tomuto předpokladu i skutečná podoba „Vacant“­…?

Než si tuto životně důležitou otázku zodpovíme, asi by bylo na místě si povědět také něco o tom, v jakém hudebním žánru seto Ashbringer vlastně pohybuje… i když, ono to nebude příliš složité to pojmenovat. Ashbringer totiž produkuje atmosférický black metal, jehož hlavním poznávacím znamením je přírodní tématika. Jak už tak tomu u podobných záležitostí bývá, tu a tam si člověk vzpomene kupříkladu na Wolves in the Throne Room, támhle se zase objeví letmá inspirace z hájemství Agalloch. Nicméně, ke cti Nicka Stangera bezesporu slouží fakt, že se v žádném případě nejedná o nějakou bezuzdnou vykrádačku, u níž by vám co minutu naskakovalo jiné jméno. Vybroušeným originálem sice „Vacant“ není, to si zase nic nenalhávejme, ale jedná se o takříkajíc dostatečně původní produkci.

Navíc je vše provedeno zručně a se znatelnou jistotou nejen po stylové, ale i po technické a skladatelské stránce. Na to, že Nick celou desku skládal a nahrával sám v průběhu doby, kdy mu bylo 16 a 17 let, tak si dovolím říct, že je to docela výkon, neboť tvořit takto vyspělé počiny v tomhle věku není zas tak běžná záležitost. Je pravda, že ta atmosféra, o niž v tomto druhu black metalu jde především, není v případě „Vacant“ natolik silná, aby vás to skutečně položilo na lopatky, ale výsledek je pořád hodně sympatický a rozhodně se poslouchá velice příjemně.

Kromě black metalových pasáží ve středním tempu, které tvoří drtivou většinu hrací doby „Vacant“, se tu ovšem nacházejí  i ozvláštnění v podobě nemetalových momentů, jako je tomu kupříkladu v závěru „Lucid“, v pasáži ve třech čtvrtinách „With Vacant Eyes“ nebo v celé „Lonesome“. A navzdory faktu, že Ashbringer je stále především metalová skupina, právě v těchto chvílích je „Vacant“ možná úplně nejpůsobivější. Upřímně bych si do budoucna rozhodně nechal líbit, kdyby se navýšil počet věcí ve stylu „Lonesome“… anebo kdyby snad někdy Nick Stanger vydal celou nahrávku v tomto duchu, když mu tato poloha evidentně jde.

Je pravda, že o nějakém albu roku se v případě „Vacant“ nebavíme ani náhodou, na takovou metu má debut Ashbringer přece jen ještě co dohánět. Přesto se jedná o velmi povedený debut, který by měl příznivcům podobných žánrů stát za slyšení. A mimoto – když nic jiného, album ukazuje, že se tu v podobě Ashbringer vylíhl do budoucna velmi slibný projekt, jehož další počínání by mohlo být tuze zajímavé.

Recenze

High on Fire – Luminiferous

Napsat komentář
High on Fire - Luminiferous
Země: USA
Žánr: stoner / sludge metal
Datum vydání: 23.6.2015
Label: eOne Music

Tracklist:
01. The Black Plot
02. Carcosa
03. The Sunless Years
04. Slave the Hive
05. The Falconist
06. Dark Side of the Compass
07. The Cave
08. Luminiferous
09. The Lethal Chamber

Odkazy:
web / facebook / twitter

Přetrvávajícím synonymem, které se dá k tvorbě High on Fire navzdory stále se rozrůstající diskografii úspěšně aplikovat, je konzistence. Tahle trojice si pro své fanoušky na letošní rok přichystala své sedmé řadové album s titulem „Luminiferous“ a věřím, že nikdo z onoho početného zástupu příznivců se neobával nějakého škobrtnutí na překážkové dráze, jíž se High on Fire vydali. Od svého debutu „The Art of Self Defense“, který byl přijat velmi přívětivě, ačkoli tenkrát se kolem kapely ještě nevytvořil takový opar něčeho opravdu kvalitního, stoupají High on Fire strmě vzhůru, a přestože s tímto tvrzením nemusí leckdo souhlasit (a ten, kdo považuje přelomové „Death Is This Communion“ s následující „Snakes for the Divine“ za vrchol tvorby sebranky z Oaklandu v Kalifornii, si bude ťukat na čelo), já se na jejich diskografii dívám jako na stoupající křivku, protože s každým dalším albem je mi výsledek čím dál sympatičtější. Nemusíte tak být zrovna Kojak, abyste uhodli, že „Luminiferous“ se mi zalíbilo.

A když říkám, že zalíbilo, tak u této party mluvím o nejlepším albu jejich dosavadní diskografie. Je možná troufalé to říkat pár týdnů po vydání, ovšem skvělé „De vermis mysteriis“ bylo překonáno, ačkoli se mi v době, kdy bylo aktuální, zdálo, že právě ono představuje vrchol High on Fire. Oproti minulé placce je „Luminiferous“ zdánlivě melodičtějším, možná trochu přístupnějším, a může tak být v jistém ohledu považován za návrat k stonerovějšímu „Surrounded by Thieves“, avšak i když se High on Fire nevzdálili svému jádru a jejich alba na sebe v mnohém navazují a drží se jistou vodící linku, jsou od sebe jasně identifikovatelná. Takže zatímco „Snakes for the Divine“ a „De vermis mysteriis“ byly agresivnější výtvory s přímočařejším vyzněním, tak „Luminiferous“ se dosavadního vývoje drží (nářezová „The Black Pot“), ale přináší i něco nového, ovšem o tom ještě bude řeč.

Onou vodící linkou, jež High on Fire provází přes všechny jejich alba, jsou houpavé kytarové riffy s jižansky špinavým nádechem, které jsou dle potřeby rychlejší a agresivnější, ovšem ono jádro je položeno vcelku jednoznačně. High on Fire staví na stoner metalových základech, které jsou v rychlejších momentech obohacené o rock’n’rollový feeling velikánů Motörhead, takže výsledek je jakousi fúzí právě mezi britskou legendou a klasickým vyprahlých stonerem amerického jihozápadu. Přičtěte si typickou práci Kurta Balloua z Converge za mixážním pultíkem a je jasné, že o přísun explozivního stoneru nebude nouze. Když už jsem nakousl ten zvuk a hudební škatulku, na níž High on Fire bruslí, tak bych rád při této příležitosti vyzdvihl stále se lepšícího vokalistu Matta Pikea, jenž od debutu ušel obrovskou cestu a jeho vokál, který se nyní nachází na pomezí agresivního řevu a melodického skučení, je jedním z nejlepších prvků, jež se na „Luminiferous“ nacházejí. Když navíc zabrousí do líbivě melodických vod oproštěných od agrese, jako třeba v „The Cave“, tak umí psychedelicky zdeptat, což je oproti předchozím plackám příjemné ozvláštnění, protože právě „The Cave“ patří mezi top momenty desky.

A těch vrcholných momentů je na „Luminiferous“ více, takže při seznamu skladeb čítajícím devět položek se ani nehodí je nazývat něčím jiným než konzistentně trvající jízdou, která vlastně nemá výkyvy v kvalitě směrem nahoru, ani dolů. Jediné, co mi na sedmé řadovce High on Fire trochu chybí, je doomově laděná kompozice, jíž byla svého času „Madness of an Architect“ z minulého počinu. Na její místo se však High on Fire vytáhli s psychedelickou „The Cave“, která platí za první baladu v jejich tvorbě. Při délce takřka osmi minut se nikam nežene a struktura, v níž se střídá poklidnější poloha, jež není příliš vzdálená Black Sabbath a jejich „Planet Caravan“ s ostřejšími kytarovými výjezdy, vás drží neustále v pozoru. Několik závěrečných minut už patří souhře kytary Matta Pikea, bicích Dese Kensela, který se v této písni drží na uzdě a upustil od své běžné akrobacie, s níž udivuje v „Carcosa“, a basy Jeffa Matze, jehož drnčení na tlusté struny skladby zatěžkává. Mimochodem, jeho orientální basová linka v úvodu této písně nemá chybu. Nejpřekvapivější a rozhodně nejlepší skladba „Luminiferous“ – víc k „The Cave“ nelze dodat.

Samozřejmě, že placka obsahuje i skladby, jež jsou na poměry High on Fire klasické, takže dojde jak na delší stonerové jízdy jako „The Sunless Years“, „Carcosa“ s ukázkovým houpavě atmosférickým riffem nebo závěrečná „The Lethal Chamber“, která album hypnotickou kytarou v závěru končí. Na své si přijdou i příznivci rychlých válů v podobě „The Black Plot“ se skvělým textem, jež album skvěle nakopne, thrashové „Slave the Hive“ nebo zběsilé předposlední titulky se slayerovským sólem, která v ohledu brutality nemá na „Luminiferous“ konkurenci. I navzdory faktu, že se písně dají rozdělit takto do skupin, tak ucelenost „Luminiferous“ tím nijak netrpí a jedná se o nahrávku, která se na letošní mapě metalových událostí zapsala hodně tučným písmem a myslím, že o ní budu psát ještě jednou zkraje příštího roku při ročním sumáři roku 2015.

High on Fire

No prostě, abych to shrnul, tak High on Fire se podařilo přijít s vážně povedenou plackou, jež nakopává prdele a předchozí počiny nechává za sebou, což je při jejich vysokém standardu pochvala se vším všudy. „Luminiferous“ ilustruje, že tahle parta má i přes přibývající roky stále co říct a v dnešní době, která je z hudebního hlediska zahlcena bezpočtem mladých kapel, jejichž vznik se datuje k aktuálním tisíciletí, se jedná o jednu z jistot, na něž se vyplatí vsázet. High on Fire nejsou nikterak vizionářští, a nelze tak říct, že nevím, co od nich příště čekat, ale v každém případě se na další placku těším již nyní, protože jestli se jim podaří udržet trvale stoupající tendenci svých výtvorů, tak můžeme čekat ještě velké věci.

Recenze

Royal Thunder – Crooked Doors

Napsat komentář
Royal Thunder - Crooked Doors
Země: USA
Žánr: stoner metal / psychedelic rock
Datum vydání: 3.4.2015
Label: Relapse Records

Tracklist:
01. Time Machine
02. Forget You
03. Wake Up
04. Floor
05. The Line
06. Forgive Me, Karma
07. Glow
08. Ear On The Fool
09. One Day
10. The Bear I
11. The Bear II

Odkazy:
facebook / bandcamp

Historie čtveřice z americké Atlanty se začala psát již v roce 2004, k němuž se oficiálně datuje její vznik, ovšem když se na jejich činnost podíváte z blízka, tak uvidíte, že až do roku 2010 se vlastně nedělo nic, co by stálo za zmínku. Teprve v onom roce totiž přišlo na svět první EP s eponymním titulem, po němž si kapely všimli Relapse Records, díky nimž se před třemi lety objevilo na pultech debutové album „CVI“. Royal Thunder, kteří do té doby platili za naprosto neznámou partu, se sice nestali přes noc hvězdami první velikosti, ale díky svému zajímavému debutu, na němž mě svého času štvala jen přestřelená hrací doba, se dostali do širšího povědomí fanoušků zámořské alternativní scény a posluchačů kapel jako Kylesa a Baroness, s nimiž je pojí geografické kořeny.

Album „CVI“ se těšilo vcelku kladného přijetí, a bylo tak jasné, že potenciální druhé album již bude očekáváno ve zcela jiném světle a přesně tak jsem k letošnímu „Crooked Doors“ přistupoval. Ačkoli jsem nevěděl, co přesně od Royal Thunder čekat, tak jsem věřil, že brány debutu budou zdolány a tato parta, jejímž největším poznávacím znamením je basačka a zpěvačka se zvláštní jménem Mlny Parsonz, potvrdí, že tři roky starý úspěch nebyl jen obyčejnou náhodou. A to se taky stalo. Nebudu lhát, „CVI“ jsem od vydání slyšel až v uplynulých týdnech z povinnosti ke „Crooked Doors“, abych se dostal zpět do obrazu a načrtly se mi souvislosti, ovšem kdybych jej neoprášil, tak by se nic nestalo.

„Crooked Doors“ funguje bez znalostí předešlého počinu, a přestože je od minula cítit posun směrem od psychedelicky rockových písní směrem k přístupnějšímu výrazivu a hard rockové zemitosti, tak poznávací znamení, kterým je již zmíněná Mlny, se nikterak nezměnila. Její vokál na pomezí mezi zasněným éteričnem a punkovou neučesanosti tvoří nemálo z charismatu Royal Thunder jako takových, protože jakkoli jsou skladby samy o sobě kvalitní a ta špinavá zasněnost dodává „Crooked Doors“ na atmosféře a nutí člověka poslouchat to stále dokola, tak s mužským vokálem by to nejspíš nefungovalo tak dobře a dost možná bych tady Royal Thunder vytýkal jistou míru neoriginality. Oproti mnohým stonerovým partám jsou Royal Thunder sofistikovanější a postupným vrstvením nálad se třeba od Baroness odlišují.

Novinka boduje oproti svému předchůdci zejména v tom, že je ucelenější, nepůsobí už tak experimentálně a rozháraně a mnohem více je zakořeněno v současnosti a drží se několika ploch, jež Royal Thunder sluší nejvíc, takže se připravte na pomalejší a zatěžkanější kytary, jimž scházejí vyloženě ostré hrany a mnohdy hrají vcelku líbivé melodie. To je případ první „Time Machine“, která je na úvod asi tou nejlepší volbou, protože jestli něco upoutá vaši pozornost, tak je to právě kombinace příjemné melodie kytary s punkově přidrzlým vokálem Mlny a psychedelické nálady, jež se rozplyne až s prvními tóny kytarového sóla. Tak trochu na opačné straně barikády stojí rockově přímočará „Glow“, která potěší chytlavou vokální linkou, jež ji proplétá od úvodu až k závěru, kterému opět vládne sólová kytara jednoho z dvojice kytaristů Joshe Weavera a Willa Fioreho.

Nemyslete si však, že „Crooked Doors“ stojí jen a pouze na vokálech a kytarách, protože jestli mě nějaký nástroj na albu vyloženě očaroval, tak to jsou bicí Evana Diprima, který odvádí opravdu dobrou práci, a přestože jeho hra působí na první poslech minimalisticky a jednoduše, tak každý úder má své pevné místo, a to jak v rychlejších písních typu „Floor“, tak pomalejších trýznivých záležitostech jako „Forgive Me, Karma“ nebo „Ear on the Fool“. Nelze říct, které z písní jsou silnější nebo naopak slabší, ovšem myslím si, že závěr trochu ztrácí vinou dvojice „The Bear I“ a „The Bear II“. Ony to vlastně nejsou ani plnohodnotné písně v pravém slova smyslu, takže zatímco první část je spíš takový recitál Mlny za zvuků piána, tak druhá část tuto kombinaci rozvíjí, ovšem ubylo vokálů a je to vlastně takřka instrumentální outro, jež za albem dělá takovou nevýraznou tečku. Popravdě, kdyby to čtveřice zapíchla po skvělé „One Day“, tak bych se vůbec nezlobil, protože takhle musí člověk vyslechnout ještě sedm minut nepříliš opodstatněného materiálu, jenž mi ke zbytku ideově nezapadá. Ale není problém si poslech utnout o pár minut dřív, ačkoli si to tak Royal Thunder jistě nepřáli.

Nebýt této drobné vady na kráse, tak nemám ke „Crooked Doors“ závažnějších výtek. Na Royal Thunder je mi sympatické to, že se jim podařilo najít malinkou mezírku na trhu a velmi neotřelým vokálem Mlny Parsonz ten svůj jinak vcelku běžný stoner metal kombinovaný s psychedelií a hard rockem lehce okořenit a dodat mu tak hodně šťávy. Přestože je „Crooked Doors“ albem ucelenějším a celkově silnějším, tak nevím proč, ale netlačí na mě takovou silou, jako před třemi lety předchůdce „CVI“, k němuž mám asi o něco hlubší vztah. Ať už na mě však působí nebo nepůsobí, tak mu nelze upřít standard, ke kterému podobně znějící party mohou i s mnohem početnější diskografií stále jen vzhlížet.