Archiv štítku: USA

Spojené státy americké

Minirecenze, Recenze

Viranesir – Suffering, Fear, Lucifer | Survival / Viranesir – Unity / Solaris

Napsat komentář
Viranesir - Suffering, Fear, Lucifer
Země: Turecko
Žánr: experimental black metal
Datum vydání: 10.2.2015
Label: Merdümgiriz

Tracklist:
01. Fuck You Vermin
02. I Love Torturing Defenseless Creatures and Eating Them
03. Whenever I See a German Girl, I Want to Infect Her Genes with My Worthless Semen and Mock Her with a Swastika
04. Middle East Should Be Wiped Out the World, Kill Us Too If You Have To
05. Murder Citation Guide
06. War Is a Political Language
07. If They Are So Equal, Then Why Aren’t They Better?

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Merdümgiriz

Viranesir – Suffering, Fear, Lucifer

Možná si vzpomenete, že se zde před nějakým časem objevila recenze na debutové album experimentálně black metalového projektu s prapodivným názvem Blliigghhtted, který pocházel z Turecka. Dnes se do této země vrátíme, dokonce i do stejného žánru… a dokonce i k úplně stejným lidem…

Jádro veškerého dění tkví ve vydavatelství Merdümgiriz, pod jehož křídly nachází útočiště jen velice omezený počet (v řádu jednotek) skupin a projektů, přičemž takřka všechny jsou vzájemně personálně propojeny skrze tři lidi, jimiž jsou Merdümgiriz (ano, říká si stejně jako onen label), Ruhanathanas (což je jen tak mimochodem dívka, ačkoliv to tak podle pseudonymu nemusí na první pohled vypadat) a nakonec Emir Toğrul, který všechny nosiče vydávané pod onou firmou vyrábí ručně. Těmi propojenými projekty pak jsou kromě již zmiňovaných Blliigghhtted ještě Viranesir a Yayla, přičemž jejich vznik je seřazen přesně opačně, než jsem je vyjmenoval.

Skupina Viranesir, jejímž hlavním mozkem je Emir Toğrul, ačkoliv i oba další zmiňovaní uličníci se v ní nějakým způsobem angažují, tedy nevznikla jako první, ze všech tří projektů je však co do vydávaných nosičů nejčilejší. První deska vyšla v roce 2013 a aktuálně recenzované „Suffering, Fear, Lucifer“, jež se objevilo letos v únoru, je pak už pátou plackou. A jak vidno, neskromná kadence zjevně nebude mít jen tak konce, jelikož než jsem se k sepsání recenze dokopal, stačilo již vyjít další album „Kaos Garden: Burn the Homeless“ (v dubnu) a čerstvě, sotva před týdnem, také split „Unity / Solaris“ se zámořskou bandou Survival, o němž ještě v krátkosti pohovoříme v druhé části článku.

Nejprve se však pojďme podívat na „Suffering, Fear, Lucifer“, které je pro mě osobně prvním seznámením s muzikou Viranesir – krásně dle hesla „hoďte ho do vody“ začínám přímo uprostřed diskografie. Jednu věc ovšem těmhle tureckým bláznům musím rozhodně nechat – ačkoliv jsem byl zocelen poslechem „Zeroes“ od Blliigghhtted, ačkoliv jsem vycvičen poslechem velkého množství pošukaných šíleností a od „Suffering, Fear, Lucifer“ jsem předem neočekával vrchol normálnosti, i tohle album mi podobně jako zmiňované „Zeroes“ dalo docela zabrat.

Zajímavé přitom je, že se hudba Viranesir od Blliigghhtted zas až tak neliší – přinejmenším tedy co se „Suffering, Fear, Lucifer“ týče. Navíc je právě tahle fošna svým způsobem o kousek stravitelnější než „Zeroes“, nicméně onu stravitelnosti berte s velkou rezervou, jelikož „Suffering, Fear, Lucifer“ je stále marast jako prase. Deska trvá pouhopouhých necelých 28 minut, a přesto upřímně říkám, že na první pokus jsem ji až do konce nedoposlouchal…

„Suffering, Fear, Lucifer“ totiž s naprostým přehledem ukazuje, jak zní špinavá garáž. Zároveň s tím však ukazuje i to, jak zní experiment v black metalu. „Suffering, Fear, Lucifer“ je totiž obé najednou – syrovost a experiment jdou ruku v ruce, pak si zasouloží a vznikne hodně prazvláštně znějící humus. Nakonec ještě štěstí, že má to album jen těch 28 minut, protože těžko říct, jak by se to vůbec dalo strávit, kdyby to mělo hodinu.

Zajímavé je však i to, že „Suffering, Fear, Lucifer“ nejenže zní podobně jako „Zeroes“, ale nakonec na mě obě alba působí takřka stejně a stejně probíhalo i jejich vstřebávání. V oné první recenzi jsem napsal: „Jakkoliv to zní na první poslech trochu strašně, nějak jsem to nedokázal přestat poslouchat, a i když jsem z toho po uplynutí onoho 43 minut dlouhého marastu nebyl zrovna dvakrát moudrý, měl jsem chuť si to pustit znovu.“ Stačilo by mi vyměnit jen 43 za 28 a mohl bych to samé napsat i o „Suffering, Fear, Lucifer“.

V tom brajglu, který se místy opravdu blíží úrovni chaotické kombinace bzučení a sypání brambor (rozuměj kytarových včelínů a bicího mlácení), se totiž vážně ukrývá i množství zajímavých a zvláštních momentů, divných melodií, sjetých vokálů, výtečných rytmických přechodů a dalších ve špíně ukrytých legrácek. A jak postupně narůstá počet poslechů a s ním se postupně všechny tyhle zajímavé věci posluchači odkrývají jedna vedle druhé, roste ohromným způsobem i zábavnost nahrávky. A vzhledem k tomu, kolik tam toho všeho je, se nakonec „Suffering, Fear, Lucifer“ vypracuje z desky, jež zní na první pokus téměř neposlouchatelně, až k desce, od níž lze jen těžko odtrhnout sluch. Inu, jak se říká: trpělivost přináší růže, byť jsou ty růže v tomto případě velmi zaprasené.

Aby byl ovšem dojem turecké divnosti úplně kompletní, je nutno k celkovému obrazu připočíst rovněž lyrickou stránku, jež si s tou hudební v šílenosti v ničem nezadá a nechybí jí řádná dávka hodně svojského nadhledu. Jako jeden příklad za všechny stačí uvést pouhý název songu „Whenever I See a German Girl, I Want to Infect Her Genes with My Worthless Semen and Mock Her with a Swastika“ (a to ty texty jen mimochodem píše ta holka)…

Jen těžko lze věci jako „Suffering, Fear, Lucifer“ skutečně doporučovat každému posluchači na potkání. Řadíte-li se ovšem mezi dobrodružnější příznivce black metalu, pak se na tuhle záležitost neváhejte podívat.

Survival / Viranesir - Unity / Solaris
Země: USA / Turecko
Žánr: thrash metal / hardcore / experimental black metal
Datum vydání: 7.7.2015
Label: Merdümgiriz

Odkazy Survival:
facebook / bandcamp

Odkazy Viranesir:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Merdümgiriz

Survival / Viranesir – Unity / Solaris

Vzhledem k tomu, že o Viranesir jsme si podrobněji povídali výše, začněme část o splitu „Unity / Solaris“ menším představením té druhé (na samotném nosiči vlastně spíš první) formace, jež se na tomhle počinu společně s Viranesir podílela. Jsou jí Američané Survival, kteří aktuálně fungují šestým rokem. Obecně nejsou ve vydávání nahrávek až takoví bombarďáci jako jejich turečtí kolegové, nicméně i oni už stihli vyjma tohoto splitu letos vydat dvě řadové desky, jmenovitě „Shayda:1“ a „Hapiness“. Co se předchozích let týká, Survival mají na kontě ještě jedno řadové album („Love God“ – 2012) a pak nějaké ty neřadové kraťasy.

Kámen úrazu však tkví v tom, co Survival hrají. Jestli čekáte podobnou zhůvěřilost jako Viranesir, pak při poslechu narazíte podobně jako já – Američané totiž produkují jakousi směsku thrash metalu, hardcoru a špetky groove metalu. Kombinace je to značně neoriginální stejně jako vlastní výsledek. Jako jediný trochu zajímavější track mi připadá druhá „Mother of Alchemy“, již si člověk zapamatuje díky houpavému riffu, vibrující baskytaře a také dvěma solidním kytarovým sólům. Potenciálně interesantně se rozjíždí i „Persevere“, kterou otevře klidnější intro, ale zanedlouho Survival opětovně vytáhnou svoji neobjevnou klasiku.

Vezmu-li „Unity“ (tak se jmenuje strana Survival na splitu) jako celek, tak ani ta jedna slušnější věc to nezachraňuje a stále se dle mého skromného názoru jedná o docela nudnou záležitost. Jasně, nemám problém přiznat, že to, co Survival hrají, není zrovna můj šálek kávy a drtivá většina obdobně laděných formací mi prostě zní na chlup stejně, ale i tak si nemohu pomoct – příspěvek Survival mě jednoduše nebaví.

S o poznání větší nadějí jsem se upíral ke straně Viranesir, jež byla pojmenována „Solaris“. Nicméně přítomná čtveřice skladeb (z nichž jedna je navíc jen coverem) bohužel citelně zaostává za tím, co je ke slyšení na „Suffering, Fear, Lucifer“. Zprvu se to tak nemusí zdát, protože zdánlivě je vše stále na svém místě a několik povedených momentů se rozhodně najde (zejména v písních „Love“ a „Night of the Mare“ – druhá jmenovaná je onou předělávkou a původně pochází od belgických gotiků Poésie noire). Netrvalo to však příliš dlouho, aby mi došlo, že opakované poslechy „Solaris“ mi zdaleka nečiní takovou radost jako opakované poslechy „Suffering, Fear, Lucifer“. Řečeno jinými slovy, „Solaris“ se prostě tuze rychle ohraje.

Vyjma slabšího materiálu od Viranesir a nudného materiálu od Survival (což je samo o sobě dost) má „Unity / Solaris“ ještě jeden obrovský neduh, který jsem sice doposud nezmínil, avšak myslím, že musí být zřejmý jen z povídání o žánrech. Ty kapely se totiž k sobě absolutně, ale absolutně nehodí. Možná, že spolu jsou kámoši (což asi ano, když pod Merdümgiriz vyšla poslední deska Survival), ale hudebně i náladou jsou si obě formace na světelné roky vzdálené a společně na jednom nosiči k sobě vůbec nepasují. Když vše sečtu dohromady, tak tento split k poslechu doporučit nemohu.

Recenze

Tau Cross – Tau Cross

Napsat komentář
Tau Cross - Tau Cross
Země: USA / Kanada
Žánr: crust / metal / rock
Datum vydání: 15.5.2015
Label: Relapse Records

Tracklist:
01. Lazarus
02. Fire in the Sky
03. Stonecracker
04. Midsummer
05. Hangmans Hyll
06. We Control the Fear
07. You People
08. Prison
09. Sons of the Soil
10. The Lie
11. Our Day
12. The Devil Knows His Own

Odkazy:
facebook / bandcamp

Věřím, že v jistých kruzích jsou Tau Cross považování za superskupinu, protože sestava, která čítá léty prověřená jména z uskupení jako Voivod, War/Plague a Amebix nenechává hrstku posluchačů klidnou, ovšem pro mě je to prostě a jednoduše boční projekt Michela Langevina, tedy bubeníka Voivod, protože zbylá část personálního obsazení, jež se za projektem Tau Cross skrývá, je pro mě jednou velkou neznámou. Ovšem pro úplnost je třeba říct, že spolu s Langevinem, jenž usedl samozřejmě na bubenickou stoličku, tvoří Tau Cross zpěvák a basák Rob Miller a dvojice kytaristů Jon Misery a Andy Lefton. Tak, tím jsem si odbyl nezbytné úvodní představení a můžu se tedy vrhnout na debutové album „Tau Cross“.

Při bližším pohledu na zázemí jednotlivých členů, kdy většina z nich má za sebou působení v punkově crustových partách, kde se občas mihne i nějaká ta hardcorová pasáž, jsem byl velmi zvědavý, jak se do tohohle uragánu dokáže procpat Michel „Away“ Langevin, od něhož se automaticky očekává futuristická thrashová řežba v takovém ražení, jak ji předvádí v řadách svého domovského působiště. Jistě, v srdci Voivod pumpuje punková krev taky nemalou měrou, ovšem při poslechu Amebix, které má ve svém portfoliu zpěvák Rob Miller, to nestojí ani za řeč. A jak to tedy dopadlo?

Výsledkem spojení zmíněných persón je vcelku přímočará metalová řežba s oldschoolovým nádechem starých Venom, což umocňuje hlavně vokál Roba Millera, který má k tomu Cronosovu chrapláku vcelku blízko. Vyloženě thrashová tempa nečekejte, protože rytmika je punkově jednoduchá a má díky tomu obrovský tah na branku. Kytarové riffy taky nejsou ódou na progresivní thrash metal ve stylu Voivod, takže je jasné, že Langevin v tvůrčím procesu nedržel otěže pouze ve vlastních rukách, což je koneckonců velká škoda, když se podívám na výsledek „Tau Cross“ jako celku.

Hned zkraje si řekněme, co je na „Tau Cross“ špatně. Je to bohužel hrací doba. Ať se na mě pánové nezlobí, ale natáhnout obdobně laděnou desku, jíž by vzhledem k přímočarému zaměření krásně stačilo 30 minut, na délku blížící se jedné hodině, je opravdové zlo. Skladby, které by jinak překypovaly energií a přímočarostí, jsou tak najednou v té záplavě riffů a nepříliš zajímavých refrénů stěží rozeznatelné a album jako celek je špatně stravitelné. Nevadí mi, že jednoduché vypalovačky se natáhly ve většině případů k hranici čtyř minut, protože příkladně „Lazarus“ a „Midsummer“ ona repetitivnost dokonce pomáhá k budování chladné atmosféry, ale když to člověk musí poslouchat takřka hodinu, tak věřte, že i to, co je vám zkraje velice po chuti, najednou nemůžete ani cítit. A právě to je případ Tau Cross, kteří si ukousli příliš veliké sousto.

S jednotlivými skladbami, které jsem si pouštěl jen tak náhodně, jsem ani v závěru desky, jenž už při souvislém poslechu nevnímám tak, jak bych asi měl, neměl žádný závažný problém a třeba balada „The Devil Knows His Own“ je velmi příjemné překvapení skrývající se v samém závěru, ovšem chce to obalit se notnou dávkou trpělivost, než se k ní doposloucháte. Podobnou náladou překvapí ještě „We Control the Fear“, která uprostřed stopáže funguje velmi dobře a přelévá desku ve slabší druhou polovinu. Je možná škoda, že s přibývajícími minutami ubývá rychlých válů jako „Stonecracker“ a „Fire in the Sky“, přičemž na jejich místo se dere skoro až post-punkově emocionální kompozice „Sons of the Soul“, případně utahané kytarovky, jimiž už dnes Tau Cross nikoho na prdel neposadí. To je případ „The Lie“ a „You People“. Naopak nejlepší písně se skrývají za nářezovou „Fire in the Sky“ a delší „Hangman’s Hyll“, přičemž hlavně od té druhé bych to fakt nečekal, protože před prvním poslechem bych čekal rozchrastěnou, punkově říznou píseň, jen s tím rozdílem, že tentokrát ji někdo bude natahovat na plochu trojnásobné doporučené hrací doby, což se neděje a postupným stavěním atmosféry je tohle ten pravý vrchol nahrávky.

Z výsledku jsem dosti zklamaný, protože ty crustově chrastivé riffy spolu s dynamickým vokálem Roba Millera, jenž nahrávce propůjčuje silný retro nádech, fungují dohromady v rámci jednotlivých písních hodně dobře, ale Tau Cross se na svém debutu dopustili osudové chyby a snažili se přinést až příliš velkou porci materiálu, díky němuž je výsledný efekt úderné placky s punkovým feelingem fuč a v hlavě po jejím poslechu zůstane jen hromada riffů a vokálních partů, což je zatracená škoda, protože ten potenciál tady byl a Tau Cross jej promrhali až trestuhodně jednoduše.

Recenze

Armored Saint – Win Hands Down

Komentáře: 5
Armored Saint - Win Hands Down
Země: USA
Žánr: power / heavy metal
Datum vydání: 2.6.2015
Label: Metal Blade Records

Tracklist:
01. Win Hands Down
02. Mess
03. An Exercise in Debauchery
04. Muscle Memory
05. That Was Then, Way Back When
06. With a Full Head of Steam
07. In an Instant
08. A Dive
09. Up Yours

Odkazy:
web / facebook / twitter

Kdyby se vyhlašovala anketa o nejnedoceněnější kapelu na metalové scéně, tak Armored Saint by se dle mého skromného názoru umístili vcelku vysoko. Tahle parta z Los Angeles během své historie, jejíž první kapitola se začala psát již v roce 1982, nikdy nevystoupala na širší vrchol metalového Olympu a vždy zůstávala co do věhlasu někde v základním táboře. Je fakt, že si za to může částečně i sama, protože roky její aktivní kariéry jsou celkem slušně ořezané v závislosti na působení pěvce Johna Bushe v řadách thrash metalových velikánů Anthrax, a právě tady tedy začnu dnešní pojednání o sedmém albu veličiny amerického power / heavy metalu.

V průběhu 80. let se vše zdálo být v naprostém pořádku a skupina pomalu a jistě směřovala ke svému nejdůležitějšímu opusu, jímž se stalo „Symbol of Salvation“ z roku 1991. Skvělé album, které je dodnes esencí toho, co Armored Saint pro americkou heavy metalovou scénu znamenají. Po skončení turné k této desce však dostal John Bush nabídku od zmíněných Anthrax, již přijal, zbytek kapely odmítl pokračovat a Armored Saint se oficiálně rozpadli. Trvalo dalších osm let, tedy do roku 1999, než se nad budoucností Anthrax vznášel velký otazní, a basák Joey Vera s Johnem Bushem se rozhodli oživit své vlastní dítě. Ve studiu se sešla stará sestava a výsledkem byla deska „Revelation“, jež sice na famózního předchůdce nedokázala navázat, ale přesto se jedná o skvělou heavy metalovou nahrávku, která si přešlapů vybrala jen opravdové minimum.

V té době se však schylovalo k návratu Anthrax do studia a natáčení nové desky, takže Armored Saint se v roce 2003 opět na několik let rozešli. No, a třetí „začátek“ této pětice na sebe nenechal čekat dlouho poté, co se John Bush pakoval z řad velkých thrash metalistů z New Yorku. V roce 2010 tak vyšlo album „La Raza“, jemuž se nepodařilo zopakovat úspěch předchozích nahrávek, a přestože jednotlivé písně nebyly špatné, tak pro mě osobně tohle album bylo zklamáním, protože dřívější chemie jednotlivých členů nějak záhadně nefungovala, čímž se dostáváme do letošního roku, kdy vychází sedmá řadovka, která se jmenuje „Win Hands Down“ a která by měla napravit reputaci po předešlém škobrtnutí.

Od minula se personálně nic nezměnilo a Armored Saint tak opět stojí ve své nejsilnější možné sestavě čítající famózního Johna Bushe za mikrofonem, kytarový tandem Phil Sandoval a Jeff Duncan a rytmickou sekci v obsazení Joey Vera u baskytary a Gonzo Sandoval za bicí soupravou. Co to znamená? Fanoušci se můžou těšit na příval charakteristických melodií a kytarových riffů a sól, díky nimž tolik tuhle partu milují. A zásadní otázka, jestli se Armored Saint podařilo navázat na své nejsilnější desky, si zaslouží zcela jistě kladnou odpověď. „Win Hands Down“ je totiž fantastická nahrávka, která dýchá na krk i takovému opusu, jakým je „Symbol of Salvation“, protože načasování skladatelské formy se Armored Saint vydařilo opravdu na jedničku a během celých 50 minut nešlápla tahle pětice vedle.

Laťku nastaví zatraceně vysoko úvodní singl „Win Hands Down“. Tahle skladba se mi ihned po zveřejnění dostala hluboko pod kůži a v osobním žebříčku nejoblíbenějších písní kapely se postupně usadila na předních příčkách. Tohle je přesně ta skladba, která naplno odhaluje kouzlo Armored Saint, takže krom v životní formě zpívajícího Johna Bushe přináší tahle energická záležitost v rychlejším tempu ukázku kytarové souhry dvojice Duncan/Sandoval. „Win Hands Down“ vrcholí ve skvělém kytarovém sólu, jemuž předchází krátká jazzová pasáž, jež opravdu překvapila. Následující „Mess“ za titulní kompozicí nijak nezaostává a svým tahem na branku se jí i vyrovná. Nedostalo se jí sice tak hitového potenciálu, ale Armored Saint nejsou od toho, aby účelně tvořili hity. Právě tato píseň by se asi nejvíce vyjímala na „Symbol of Salvation“, protože si drží jeho kytarovou i vokální nabroušenost, která ostatní položkám schází.

Není pochyb o tom, že hlavní postavou „Win Hands Down“ je John Bush. Jeho zemitý vokál zní i po padesátce skvěle a hudbě Armored Saint dodává opět obrovskou porci energie a dynamiky, což je slyšet v zprvu nenápadné kytarovce „That Was Then, Way Back When“, jíž chybí vyložený moment oživení, protože po většinu doby šlape v rychlejším tempu, ale zpěvák ji pozvedl minimálně o třídu výš. Totéž by se dalo říct o „Dive“, ačkoli v tomto případě to neplatí s tou dynamikou, protože se jedná o pomalou baladu s melancholickou atmosférou, v níž se k Bushovi přidali ostatní členové jen jako takový letmý doprovod, protože minimálně v průběhu její první poloviny patří hlavní slovo právě zpěvákovi. Postupně se nabalují ostatní nástroje a teskné kytarové sólo s piánem trochu zboří grungeovou atmosféru, již si “Dive” pomalu buduje, a jak balady nemusím, tak tohle je výjimka potvrzující pravidlo.

Pokud se nepletu, tak „Win Hands Down“ přináší vůbec poprvé vokální hostovačku a děje se tak prostřednictvím energické riffové jízdy „With a Full Head of Steam“, v níž se vedle Bushe postaví za mikrofon Pearl Aday, což je manželka Scotta Iana z Anthrax, o níž jsme již letos mohli slyšet v souvislosti s Motor Sister a jejich debutovou deskou. Tahle píseň je natlakovaná hitovka, jíž vokální odpovídačky obou pěvců sluší a díky rychlému tempu si ji určitě zapamatujete. Oproti ostatním písním je svou jednoduchostí a zpěvností trochu odlišná. Přeci jen, delší kompozice typu „An Exercise in Debauchery“, „Muscle Memory“ a „In an Instant“ operují s něčím jiným než jen přímočarou drzostí. Prvně jmenovaná power metalovými kytarami s epickým refrénem, „Muscle Memory“ košatou stavbou, kdy se ubralo na rychlosti a přidalo na dramatičnosti, a „In an Instant“ zase gradací, kdy Armored Saint přecházejí od akusticky odlehčených pasáží ke klasickým heavy metalovým pořádkům. Ačkoli se poslední dva kousky natáhly za hranici sedmi minut, tak nelze říct, že by to bylo ke škodě věci, protože i přes delší hrací dobu ty písně mají stále takový ten zdravý tah na branku a neplácají se v bezradnosti skladatelské neschopnosti a všechny prvky do sebe zapadly.

Od „Win Hands Down“ jsem čekal hodně, nebudu lhát, že tomu tak nebylo. První zveřejněné písně mě hodně slušně navnadily, ale nyní musím říct, že výsledek ještě předčil moje optimistické očekávání. Armored Saint se podařilo natočit jednu z nejlepších desek své dosavadní kariéry, ne-li vůbec tu nejlepší. „Win Hands Down“ sice nelze přišít takový ten punc léty prověřené kvality, jímž se může „Symbol of Salvation“ pyšnit již čtvrt století, ale slabého místa byste na této desce hledali marně. Všechny písně jsou provázány se skladatelskou jistotou velmi těsně, a výsledkem je tak metalová nahrávka ryzí čistoty, která letos ve své váhové kategorii jen těžko najde přemožitele. Hodně překvapivý aspirant na album roku!

Reporty

Dream Theater, Black Star Riders, Persona Grata

Napsat komentář
Dream Theater
Datum: 28.6.2015
Místo: Praha, Fórum Karlín
Účinkující: Black Star Riders, Dream Theater, Persona Grata

Nebyla to tentokrát nová deska, co přivedlo americké progresivně rockové/metalové velikány Dream Theater opět do našich končin, konkrétně pak do Prahy na pódium Fóra Karlín, nýbrž oslava 30 let existence. Za tu dobu si kapela vydobyla status jednoho ze základních žánrových uskupení a nahrála dvanáct dlouhohrajících desek, přičemž vždy velice umně kloubila propracované kompozice plné instrumentálních fines se silnými melodiemi a riffy. Zatímco desky „Images and Words“, „Awake“ a především „Metropolis Pt.2: Scenes from a Memory“, se dají dnes považovat za nedostižnou klasiku, ani s novými tvrdšími, někdy více technickými a ekvilibristickými, jindy přímočarými a melodickými deskami nikdy nezahrabali svou poctivě vybudovanou pověst.

Tato zastávka po boku pohrobků klasický rockerů Thin Lizzy, Black Star Riders, a slovenské progresivní omladiny Persona Grata byla pořádající agenturou bůhví proč nazvána nicneříkajícím názvem Prague Sounds Good Fest, což upřímně řečeno chápu čistě jako komerční tah vzhledem k tomu, že tři kapely jsou v podstatě parametry klasického koncertu. Proto tedy se na nás z lístků ksichtila podivná opička a já si mohl v duchu alespoň chválit, že „letos navštívím hned dva fesťáky“. A jak že to tedy dopadl ten první?

Kolem avizované šesté hodiny se skutečně začalo pouštět do sálu, a tak jsem se po chvíli postávání ve frontě a krácení si dlouhé chvíle prohlížením si triček ostatních fanoušků konečně prodral kontrolou a za příjemného zjištění, že šatna, je zadarmo odložil batoh. Naproti šatně při vchodu po vaší pravici stál merch, jenž jsem přelétl pohledem a poté šel uhasit žízeň.

Ve Fóru Karlín jsem byl poprvé, a proto mě překvapilo jak až formální prostředí to je. Působí moderně, ovšem trochu chladně v porovnání s kluby, které obvykle navštěvuji. Rozlehlý funkcionalisticky působící prostor s kapacitou kolem 3000 míst byl ze zadní (přibližně) čtvrtiny opatřen vyvýšeným hledištěm s místy na sezení. To byla jedna z věcí, již jsem skutečně nepochopil. Samozřejmě rozumím, že když je někdo nějakým způsobem imobilní, tak je dobré mít možnost sedět, na druhou stranu nedokážu pochopit, jak někoho zdravého (nejlépe mladého a plného energie) může bavit sledovat koncert ze židle. To je však otázka preferencí a já jednak nevlastním monopol na rozum, navíc sám stojím pěkně v příjemné vzdálenosti od pódia a to je hlavní.

Persona Grata spustila jen se zanedbatelným zpožděním a vzhledem k tomu, že jsem měl o jejich hudbě povědomí jen na základě pár ukázek, o to více mě překvapilo, o jak zajímavou záležitost se jedná. Jejich progresivní rock s častými instrumentálními kejklemi mezi klávesami a kytarou byl zpestřován o melodické postupy hrané na příčnou flétnu, o něž se starala slečna svým vzezřením evokující čarodějku. A jakkoliv začátek mohl působit jako klasická exhibicionistická žánrovka, ve chvíli, kdy se přidaly vokály, jež měl pro změnu na svědomí chlápek v černém tílku s dvěma kříži a takřka indiánským účesem, začaly skladby dostávat smysluplnější kontury a v některých momentech to bylo vskutku perfektní. V tu chvíli byl totiž nalezen příjemný poměr mezi chytlavým a progresivním, zvraty v rámci struktur působily adekvátně a skladby byly pospolitými celky a nikoliv pouze ekvilibristickými slepenci, jak se to občas u progových kapel zvrtne. Skladby jako „Ace“ a „Forevermore“ byly propracované a zároveň melodie fungovaly na první poslech.

Setlist Black Star Riders:
01. Bound for Glory
02. Jailbreak [Thin Lizzy cover]
03. Soldierstown
04. Are You Ready [Thin Lizzy cover]
05. Bloodshot
06. All Hell Breaks Loose
07. Emerald [Thin Lizzy cover]
08. Through the Motions
09. Kingdom of the Lost
10. Finest Hour
11. The Boys Are Back in Town [Thin Lizzy cover]
12. The Killer Instinct
13. Whiskey in the Jar [traditional cover]

Zatímco jsme se se známým z Fobie celkem jednohlasně shodli, že se jednalo o velice příjemné překvapení, pódium se začalo chytat na druhou skupinu večera. A po chvíli hemžení publika se rozezněly první tóny Black Star Riders. A ti zněli přesně, jak jsem čekal. Tedy, nechápejte mě špatně, odvedli profesionální práci a byla na nich vidět radost z toho, co dělají, jenomže mně je tahle muzika dost vzdálená. Jednu dvě skladby si klidně rád poslechnu, taková příjemné chytlavá muzika na dobrou náladu, jenomže po chvíli se mi tohle začne dost zajídat. Když totiž člověk přesně ví, jak bude znít další skladba a ta po ní, tak ho to zkrátka nějak delší dobu nebaví. Podobný problém mívám i při poslechu věhlasnějších AC/DC. Hrálo se z jejich i z reperotoáru Thin Lizzy a nakonec mě z nudy vytrhlo těch pár fláků, které jsem znal, takže jsem si takovou notoricky známou „Whiskey in the Jar“ i s chutí zazpíval.

Black Star Riders tedy objektivně předvedli poctivou show, jež však se na tento večer dramaturgicky příliš nehodila. Pokud však někdo přišel kvůli nim, jsem přesvědčen, že doteď skáče radostí.

Setlist Dream Theater:
01. False Awakening Suite (intro)
02. Afterlife
03. Metropolis Pt. 1: The Miracle and the Sleeper
04. Caught in a Web
05. A Change of Seasons: II Innocence
06. Burning My Soul
07. The Spirit Carries On
08. About to Crash
09. As I Am
10. Panic Attack
11. Constant Motion
12. Wither
13. Bridges in the Sky
– – – – –
14. Behind the Veil

Vzhledem k mé znalosti materiálu předchozí dvojice kapel je asi zřejmé, že ti, kvůli kterým jsem přišel, byli Dream Theater. Možná to bylo tím, jak jsem se těšil, ale čekání na ně mi přišlo jako nejdelší. Když se konečně setmělo a spustilo z reproduktorů intro „False Awakening Suite“, byl jsem blahem bez sebe ještě dřív, než se hudebníci objevili na pódiu a rozjeli první skladbu, jež pocházela z debutu. V rámci výroční show totiž hráli chronologicky z každé desky jednu skladbu. Již od začátku je znát, že zvuk je oproti předkapelám trochu hůře čitelný, především basové party Johna Myunga fungují spíš rytmicky, než že by byly správně rozeznatelné, a zpěv Jamese LaBrieho je slyšet více v agresivnějších frekvencích. I tak však nejde o žádnou tragédii a solidně to odsýpá, kapela působí sebejistě a hraní si užívá. Jako druhá skladba (tedy zástupce „Images and Words“) spustí opus „Metropolis Pt. 1“ a já si chválím výběr. Některé momenty si sice musím kvůli zvuku domýšlet, přesto jsem nadšen. Když pak pokračují skvělou „Caught in a Web“, můj entusiasmus stoupá a já gestikuuji a prožívám každý takt. A ačkoliv se v publiku najde pár těch, kteří jen stojí jak tvrdé y a skoro se tváří, že je ti, kteří tu muziku prožívají, popuzují, většinou jsou lidi také nadšeni. A když čas dospěje do roku 1999, kdy vyšlo jejich dle mého názoru vrcholné album „Metropolis Pt.2: Scenes from a Memory“, a rozezní se nejznámější „The Spirit Carries On”, atmosféra graduje. Je sice pravda, že tenhle song je taková sázka na jistotu a je trochu škoda, že neoprášili nějaký vzácnější kousek, na druhou stranu zde funguje znamenitě. Především to sólo je lahůdka. A ačkoliv se jedná o baladu, živé provedení je mnohem tvrdší.

Přerod k tvrdšímu výrazu a prvkům až metallicovsky thrashovým započal alby „Six Degrees of Inner Turbulence“ a následujícím „Train of Thought“. Vzhledem k tomu, že z první zmiňované zazněla melodičtější „About to Crash“, jež mimochodem disponuje skvělými klavírními party, nejsyrovější část večera probíhá až formou „As I Am“ a následně „Panic Attack“ z „Octavarium“ a „Constant Motion“ ze „Systematic Chaos“. Dále pak zbývá příjemná balada „Wither“ a „Bridges in the Sky“, opus z předposlední desky. Poté hudebníci odcházejí.

Tedy, ne ve skutečnosti, protože všem je jasné, že ještě nehráli z novinky. A tak se po chvíli hlasitého potlesku opět zjeví na pódiu, aby dovyprávěli příběh své dosavadní historie prostřednictvím sedmiminutové „Behind the Veil“. Poté se už hudebníci definitivně loučí, ukláněji se, mávají, děkují a mizí.

Ačkoliv vystoupení působilo trochu neosobně, k čemuž přispíval průřezový playlist a žádný skutečně spontánní přídavek, popřípadě absence nějaké větší komunikace s publikem, Dream Theater předvedli silné charismatické vystoupení. A já jako velký fanoušek byl nadšen. Stejně tak bylo příjemné zjištění, že je již rozjeta práce na nové desce, jež by měla vyjít příští rok (původně James vtipkoval rokem o nějakých padesát let vzdálenějším). Sečteno a podtrženo tedy – Persona Grata příjemné překvapení, Black Star Riders dobře odvedené rockové klišé, Dream Theater – pecka.

Recenze

Faith No More – Sol Invictus

Napsat komentář
Faith No More - Sol Invictus
Země: USA
Žánr: alternative metal / experimental rock
Datum vydání: 19.5.2015
Label: Reclamation Records / Ipecac Recordings

Tracklist:
01. Sol Invictus
02. Superhero
03. Sunny Side Up
04. Separation Anxiety
05. Cone of Shame
06. Rise of the Fall
07. Black Friday
08. Motherfucker
09. Matador
10. From the Dead

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (Kaša):

To, co se ještě před několika lety zdálo jako naprostá utopie, tedy návrat jedné z nejzásadnějších rockových kapel 90. let, je zde a myslím, že je tak zcela na místě označit „Sol Invictus“ jako jednu z nejočekávanějších událostí minimálně v horizontu letošního roku, ale pro spoustu fanoušků se dost možná jedná o nejvyhlíženější album v posledních 18 letech. Tak dlouho totiž trvalo, než se dlouho nefunkční Faith No More rozhodli vydat následovníka svého minulého počinu „Album of the Year“, jež se zdál na dlouhá léta posledním albem v diskografii této vskutku výjimečné party. Pětice kolem Mikea Pattona tomu však chtěla jinak a otázka, jestli návrat Faith No More měl smysl, tak konečně dostala své rezolutní odpovědi.

Není pochyb o tom, že Faith No More na scéně prostě chyběli. Jejich vlastní výlučnost a zvuk jejich tvorby jsou natolik jedinečné a nenapodobitelné, že se od jejich odchodu na scéně žádná podobná parta neobjevila. A to myslím naprosto vážně i s vědomím, že poznávací znamení kapely, tedy Mike Patton, v mezičase nezahálel a sypal z rukávu projekty Fantômas, Peeting Tom či Tomahawk. A jak tedy návrat, který posledních pět let vypadal jako čistě pódiový, dopadl? Faith No More zastavili čas a jejich novinka „Sol Invictus“ zní přesně tak, jako kdyby se žádná pauza nekonala a hudebně jsou tak zaseknutí v 90. letech, ovšem s tím rozdílem, že v tomto případě se nejedná o žádné retro. Faith No More zůstali sví a hudebními škatulkami nesvázaní, takže na „Sol Invictus“ se toho děje i přes jasnou písničkovou strukturu řady skladeb a krátkou hrací dobu dost na to, aby bylo co objevovat i po několika posleších.

Jako první singl byl poměrně překvapivě představen Pattonův recitál „Motherfucker“, který podtrhuje předešlý odstavec a ukazuje, že Faith No More si vždy dělali to, co uznali sami za vhodné, protože tahle skladba – ačkoli nepopírám, že patří k tomu nejzajímavějšímu, co lze na „Sol Invictus“ nalézt – je jakožto první ukázka vcelku netypická. V této experimentální písni, pokud ji tak lze minimálně v první polovině vůbec nazvat, hraje hlavní roli Mike Patton, jehož strhující výkon, který bych se nebál označit za fenomenální, pozvedá novinku na vyšší úroveň, než by bez jeho osobitosti byla. Vskutku zajímavá volba prvního singlu, po němž následovala klasická skladba „Superhero“, která je přesně tou devadesátkovou alternativou, jakou od Faith No More všichni čekali. Patton štěká na svoje spoluhráče, kteří spustí v celkem kvapíkovém rytmu, jemuž dají v orientální melodií ozvláštněném refrénu vale a se zpěvností Pattonova vokálu v zádech připravili jeden z předčasných vrcholů nahrávky. Skvělá skladba.

Mezi další nejsvětlejší momenty desky patří „Sunny Side Up“ se svou optimistickou náladou a vzdušným rockovým přístupem, jenž se nevytrácí ani v krátké pasáži na začátku druhé minuty, kde Faith No More malinko přiostří hrany, které jsou vzápětí zbroušeny lehkou klavírní pasáží, přes niž „Sunny Side Up“ spěje do svého závěru. Nepolevuje se ani s následujícími minutami, protože ačkoli to tak hned na první poslech nevypadá, tak střed nahrávky je velmi silný i bez vypalovačky typu „Superhero“ nebo naopak experimentu „Motherfucker“. „Cone of Shame“ se rozjíždí hodně pomalu a rytmickým zvukem bubnů v první třetině vyvolává dojem vojenského marše, ovšem v polovině hrací doby kytary pořádně zhutní a strhující závěr je nakonec jedním z nejsilnějších vyvrcholení na „Sol Invictus“. Uvolněně se zpočátku zdá i „Rise of the Fall“, ale zvrhne se v dekadentní jízdu na strašidelné horské dráze, jíž šéfuje opět ten šílenec za mikrofonem. To „Black Friday“ je v refrénu zástupcem neurvalé punkové školy a nebýt několika klasických melodických motivů Faith No More, které celou skladbu lemují, tak mohla být výsledkem zatraceně energická jízda, čímž netvrdím, že je „Black Friday“ špatná.

Méně zdařilý je až závěr desky, o nějž se stará především zbytečně roztahaná „Matador“, již ani fantastický Patton nedokáže vyloženě zlomit. Píseň působí až teatrálním dojmem, což umocňuje právě Patton, který zde své parťáky nechal hrát vyloženě druhé housle, až je škoda, že hudebně se „Matador“ příliš nevyvedla a usměrní se teprve v závěrečné minutě, kdy dostane dosavadní volná disciplína trochu řádu a začne držet pohromadě. Jako poslední nám zůstala akusticky příjemná záležitost „From the Dead“, která toho moc nevymyslí a je to spíše takový závěr, který nechá fanouška prozpěvovat si líbivou vokální melodii za právě doznívající deskou. Přestože jsou jednotlivé písně na sobě nezávislé a rozmanité, tak je výsledek příjemně semknutý.

Trochu jsem v dosavadním povídání upozaďoval instrumentální osazenstvo Faith No More, které hraje znamenitě, ale třeba rytmická dvojice Gould a Bordin si v minulosti vybrala i lepší chvíle. Ovšem s rukou na srdci si přiznejme, že „Sol Invictus“ ovládl až neskutečným způsobem Mike Patton, jehož výkon tvoří nemalou část dojmu, jež deska zanechává. Samozřejmě, bez dobré hudby ani s takovým talentem nejde vymyslet velké věci (viz poslední album Tomahawk), ale Faith No More = Mike Patton. Tak to bylo a je.

Obligátní slovo závěrem… pokud se na „Sol Invictus“ podívám jako na celek, tak je to počin velmi příjemně barevný a hlavně zábavný, takže i přes drobný pokles vysoké úrovně v samém závěru placky, se jedná o album, kterým Faith No More definitivně umlčeli všechny pochybovače a odpůrce reunionů, protože jestli by se nemělo doufat v návraty velkých kapel kvůli deskám jako „Sol Invictus“, tak nevím, kvůli čemu by se tak mělo dít.

Druhý pohled (Zajus):

Ne snad, že bych byl přímo skeptický, ale… ony tyhle comebacky málokdy dopadají dobře. Faith No More, kapela která byla zejména v pozdějších fázích svého fungování úspěšná díky (a možná i trochu navzdory) tomu, že si z očekávání fanoušků příliš vrásky nedělala, však ukazuje, nakolik byly mé obavy zbytečné.

„Sol Invictus“ je velice povedená placka, dokonce mnohem povedenější, než bych i v nejoptimističtějším scénáři předpokládal. Faith No More poskládali desku, na které nechybí chytlavější skladby (jimž vévodí profláklý „Motherfucker“), ale chytlavost není její hlavní předností. Agresivní kousky jako „Superhero“ a „Separation Anxiety“ patří mezi nejsilnější písně desky a výrazně odkazují na historii kapely, podobně jako temnější „Matador“. „Cone of Shame“ zase zkraje připomíná některé z „vražedných balad“ Nicka Cavea (dokud se v druhé polovině nerozjede a nezíská zase trošku odlišnou tvář) a i ten vlezlý „Motherfucker“ mě dosud nezačal nudit, byť k tomu má nakročeno. Jediná poloha, kterou tak Faith No More stále nežeru, je načichlá country a ozve se zejména v „Black Friday“ a „From the Dead“, ovšem v takhle malých dávkách mi vlastně vůbec nevadí. „Sol Invictus“ je prostě dobré a moje jednoduchá heuristika jak nakládat s comebacky tak tentokrát selhala.

Faith No More

Recenze

Timber Rattle – Phantoms of Place

Napsat komentář
Timber Rattle - Phantoms of Place
Země: USA
Žánr: minimal / folk / atmospheric / chant
Datum vydání: 11.12.2013
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Beast of Passage
02. Skeleton Head
03. He’eile moloa’a
04. Solar Ghost

Odkazy:
bandcamp

Máte rádi ticho? Nemám na mysli v tom smyslu, že nic nehraje, ale ve smyslu, že hraje ticho…

Samozřejmě, všechna tato hudební „ticha“ v reálu skutečným a naprostým tichem nejsou a i v tom největším minimalismu je alespoň šum. Přesto však existuje velké množství hudby a celých hudebních žánrů, v nichž se zdánlivě nic neděje. Velmi důležité slovo předchozí věty je ono „zdánlivě“, neboť právě v tom tkví ono gró takových stylů. Avšak ne každý dokáže ve skoro-tichu slyšet to, co tam je pod povrchem ukryto.

Přesně tohle je tím důvodem, proč je drtivá většina hudebního minimalismu na samém okraji zájmu a dění a proč se jedná o tak těžce stravitelné záležitosti. Většina obyčejné muziky totiž funguje tak, že to, co v ní máte slyšet, vám sama rovnou ukáže… je to zahráno na nástroje, zazpíváno, ale na každý pád naservírováno na podnose. V minimalismu tomu tak není, protože to, o čem taková hudba je, musíte najít sami – nikoliv na CD, nýbrž ve svojí hlavě. A tím pádem ono „to“ samozřejmě může pro každého být docela jiné.

Lze tedy vůbec říct, který hudební minimalismu je dobrý a který špatný? Ano, určitě lze… je to rozlišení vysoce subjektivní, čistě pocitové a hodnocení toho či onoho alba se může značně lišit dle konkrétního jedince, nicméně to jde, protože to prostě poznáte. Bez ohledu na jakékoliv žánry, škatulky nebo hudební formy – jedna z nejdůležitějších věcí, které muzika musí mít, je „feeling“. U každého stylu to znamená trochu něco jiného, ale aby byla hudba dobrá, musí to tam být, ať se jedná o nasraný hip-hop, angažovaný punk, prasečí grindcore, neofolkovou atmosféru, jemný indie pop, agresivní metal nebo cokoliv dalšího. A platí to i pro minimalismus – a zatímco jeden šum je nudný, druhý, zdánlivě (!) stejný vás položí.

Nedokážu přesně vysvětlit proč, ale „Phantoms of Place“ je deska, která jednoznačně patří do té druhé kategorie – takřka „nic“ se na ní neděje, ale je neskutečně silná, hypnotická, skoro až magická.

Těžko říct, co jsou Timber Rattle vlastně zač… když se člověk pokusí pátrat na internetu, narazí pouze na Bandcamp (kde jsou všechna alba k dispozici zdarma) a možná tak pár koncertních fotek a záznamů, které někde kdosi pořídil. Skutečných informací se však nedopátráte s výjimkou těch naprosto nejzákladnějších – Timber Rattle pocházejí ze Spojených států amerických a doposud vydali tři desky, jmenovitě „Nature in Darkness“ (2010), „The Embers Burn in Code“ (2012) a nakonec „Phantoms of Place“ (2013), kvůli níž tento článek vznikl.

„Phantoms of Place“ tvoří čtyři skladby o celkové hrací délce 40 minut, ale když na to přijde, ono rozdělení na jednotlivé stopy je vlastně podřadné, jelikož všechny čtyři vlastně mají společného jmenovatele a takřka totožný recept. Celou desku vesměs tvoří jen poklidné kytarové brnkání a tichý zastřený vícehlas, výjimečně šamanský úder perkusí, který ovšem do meditativní atmosféry nevnáší sebemenší závan… inu, čehokoliv. I kdyby byly všechny čtyři písně v jedné dlouhé stopě, ničemu by to nevadilo, protože stejně fungují dohromady jako nedělitelný celek, jenž působí folkovým nádechem a hlubokou atmosférou.

Formální popis toho, co se na „Phantoms of Place“ děje, skutečně je až takto triviální, nicméně tohle je přesně ten druh alba, které je jednoduché pouze co do formy, rozhodně však ne co do obsahu, protože po této stránce toho Timber Rattle naopak nabízejí mnohem více než většina jiných kapel (jediné, čím si nejsem jistý, je pouze to, zdali je v tomto případě na místě používat výraz „kapela“). Síla „Phantoms of Place“ je ukryta v nepojmenovatelné abstrakci, takže i to hlavní, co byste si měli z popisu výše odnést, nejsou nástroje nebo zmínka o folku, ale ty abstraktní pojmy, s jejichž pomocí jde nahrávku vystihnout nejlépe – meditace, klid, hypnóza, magie, hluboká atmosféra. Pouze bych k nim doplnil jedno další: rituál.

„Phantoms of Place“ je minimalistická a velmi tichá deska. I když hlasitost posunete hodně doprava, stále je tichá. I přesto – nebo snad právě proto? – je kouzelná a dokáže člověka pohltit. Zcela jistě není pro každého, ale to už není její chyba. A jak už tomu u podobných záležitostí bývá, jak to kouzlo objevíte, tak se od něj neodtrhnete.

Timber Rattle

Recenze

Colin Stetson & Sarah Neufeld – Never Were the Way She Was

Komentáře: 5
Colin Stetson & Sarah Neufeld - Never Were the Way She Was
Země: USA / Kanada
Žánr: experimental
Datum vydání: 28.4.2015
Label: Constellation Records

Tracklist:
01. The Sun Roars into View
02. Won’t Be a Thing to Become
03. In the Vespers
04. And Still They Move
05. With the Dark Hug of Time
06. The Rest of Us
07. Never Were the Way She Was
08. Flight

Odkazy Colin Stetson:
web / facebook / twitter / bandcamp

Odkazy Sarah Neufeld:
web / facebook / twitter

První pohled (Zajus):

Kolaborace jsou pro mě jednou z nejzajímavějších hudebních forem. Zejména když na jednu desku svedou umělce, jejichž tvorba pokrývá docela odlišné konce hudebního spektra. Na kolaboracích je také vidět, který ze zúčastněných autorů více prosadil svou vizi, neboť málokdy vznikne album, na kterém je slyšet podíl všech jeho tvůrců stejnou měrou (byť nepochybně existují výjimky). „Never Were the Way She Was“ ale ukazuje, že i když jeden z hudebníků převažuje, může přínos toho druhého být naprosto nedocenitelný.

Colin Stetson je saxofonista (a klarinetista, flétnista a lesní rohista), který se poprvé pod svým jménem úspěšně ukázal světu trilogií „New History Warfare“. Technika cirkulárního dechu, kterou ve své hudbě používá, zaručuje dosti unikátní zvuk a Stetsonovi při živém hraní dodává poněkud srandovní vizáž, možná i díky čemuž povědomí o něm rychle roste. To jméno Sarah Neufeld mi bylo donedávna neznámé, neboť sólově tato slečna právě chystá teprve druhou desku. Kanadská houslistka se však výrazně zapsala do historie Arcade Fire, na jejichž albech se podílela dvakrát jako členka a dvakrát jako hostující hudebnice. Právě v Arcade Fire se setkala se Stetsonem (který má mimochodem bohatou zkušenosti s hostováním, zahrnující kromě Arcade Fire třeba legendárního Toma Waitse či rostoucí Bon Iver), z čehož po mnoha letech vyrašila spolupráce ve formě dnes recenzované desky.

„Never Were the Way She Was“ je ponejvíce poznamenána Stetsonovým unikátním zvukem, a tak pokud jste někdy slyšeli třeba jeden z dílů jeho trilogie, budete se na novince cítit jako doma. Jestli jste se ovšem, podobně jako já, na Stetsonových sólových počinech potýkali s přílišnou jednotvárností a obtížnou uchopitelností skladeb postavených bez výrazných momentů na jednom nástroji, pak vás potěším. Právě zde totiž do věci vstupuje Sarah Neufeld, která Stetsonově těžkotonážní bezcitnosti dodává tolik potřebnou kultivovanost. „Never Were the Way She Was“ je lepší, zábavnější a přesto stále hlubokomyslnou verzí „New History Warfare“, mohu-li to podat jednoduše.

A jak to vlastně zní? Praxe se liší skladbu od skladby, ale pěkný obrázek si lze udělat již z přiloženého videoklipu k písni „The Rest of Us“. Stetson udává rytmus, z něhož občas ujede na pár vteřin do zvláštních tónin, na které je si nutno zvykat. Neufeld je vlastně všude kolem, vyplňuje Stetsonovy rytmy souvislejšími melodiemi či častěji vytváří beztvarý ambientní podklad.

Když náhodně proskáčete desku, s největší pravděpodobnější to budou housle Sarah Neufeld, na které narazíte. Přitom mám i po mnohých posleších tendenci vzpomínat jen na ty momenty, do kterých se výrazně zapsal Stetson. Je to trošku nefér, neboť Neufeld tak pocitově odvádí mnohem menší díl práce, než jak je tomu ve skutečnosti. V „The Rest of Us“ je příspěvek obou hudebníků takřka shodný, ovšem specifičnost Stetsonovy hry válcuje méně nápadnou (ale důležitou) roli Neufeld. Někdy je Neufeld ještě méně výrazná („The Sun Roars into View“, „In the Vespers“), jindy pro změnu skladbám dominuje („And Still They Move“, „Never Were the Way She Was“). Bohužel jsou i přes nesporně vyrovnanou kvalitu „Stetsonovy“ písně výraznější a tudíž zapamatovatelnější.

Pestrá je kaskáda nálad, kterou duo vytváří. Od hloubavé melancholie ve „Won’t Be a Thing to Become“, přes tichý zmar ve skladbě titulní až po podobně neveselé drama ve „With the Dark Hug of Time“ jsou však emoce hlavním produktem spojení Stetsona a Neufeld. Někdy si až říkám, jak dokáží vytvořit tak silnou a hutnou atmosféru jen s pomocí dvou nástrojů. Přitom nelze oponovat známým tvrzením, že v jednoduchosti je síla – „Never Were the Way She Was“ je leccos, ale jednoduché určitě není. Je však výkladní skříní oslavující hledání nových cest. Stetson samotný z mého pohledu nalezl nový směr, který by sám o sobě možná zůstal poněkud neotesaný a zapomenutý. Až příspěvek Neufeld pomohl v nalezení jeho pravého smyslu. Výsledkem je dosud nejpříjemnější překvapení roku.

Druhý pohled (H.):

Popravdě řečeno, původně jsem vůbec neměl v plánu „Never Were the Way She Was“ poslouchat. Vlastně abych to řekl úplně upřímně, není to zas tak dlouho, co jsem vůbec netušil, kdo to je Colin Stetson nebo Sarah Neufeld a o existenci těchto dvou lidí jsem neměl sebemenší tušení. Když mi kolega Zajus před nějakým časem hlásil, že by si na něco takového rád napsal recenzi, tak jsem mu na to kývnul, aniž bych se obtěžoval si cokoliv zjišťovat, co to je zač, a kdyby si ze mě náhodou dělal prdel a mluvil o prodavačích párků v rohlíku z hlavního nádraží, vůbec bych to nepoznal.

Když už pak byla recenze napsaná a já jsem ji pročítal, zrovna mi nic nehrálo, tak jsem z lenosti (ano, občas může být člověk dokonce tak líný, že se mu nechce si vybírat, co dalšího si pustit!) kliknul na přiložený videoklip. „The Rest of Us“ ani nestačilo dohrát, abych už věděl, že tu desku chci slyšet celou. Nicméně už jen tento fakt – že „Never Were the Way She Was“ dokáže takhle z fleku zaujmout a poměrně záhy i pohltit člověka, jenž ještě chvíli předtím neměl jakoukoliv představu, oč půjde nebo ci očekávat – dokazuje, o jak silnou nahrávku se jedná.

Ve své podstatě to ovšem není zas až tak divné, že „Never Were the Way She Was“ dokáže oslovit posluchače obskurní hudby, protože navzdory nástrojovému obsazení ta deska disponuje poměrně temným soundem. Až jsem se tomu místy docela i divil, jak moc se nahrávka, na níž se vlastně vyskytuje jen saxofon, klarinet, housle a špetka beztextového vokálu, jenž působí spíš jen jako další nástroj, může svým feelingem blížit žánrům jako třeba dark ambient.

Na rozdíl od kolegy však nemám potřebu nějak zvlášť rozlišovat, kdo z obou zúčastněných hraje v té či oné písni víc, ani k tomu vlastně nemám jakýkoliv důvod. Stejně tak mi jednotlivě skladby ve svých náladách nepřijdou zas tak odlišné a pestré (což nemyslím v pejorativním slova smyslu, možná spíš naopak). Já se totiž vždycky při poslechu propadnu do té hloubky, již v sobě „Never Were the Way She Was“ skrývá, a z hypnózy se proberu až poté, co dozní poslední tóny alba – a přesně tak mi to vyhovuje, protože nahrávky, jež jsou natolik dobré, že dokážou tohle, mám nejradši a právě takové jsou z mého pohledu ty nejsilnější.

Pokud v hudbě hledáte spíše ty abstraktní věci jako uhrančivost atmosféry či hloubku sdělení a žánrové pozadí nebo použité nástroje jsou spíše druhotné záležitosti, pak s poslechem rozhodně neváhejte, protože „Never Were the Way She Was“ za to skutečně stojí. Jednoduše – excelentní deska.

Recenze

The Flight of Sleipnir – V.

Napsat komentář
The Flight of Sleipnir - V
Země: USA
Žánr: stoner / doom metal
Datum vydání: 24.11.2014
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. Headwinds
02. Sidereal Course
03. The Casting
04. Nothing Stands Obscured
05. Gullveig
06. Archaic Rites
07. Beacon in Black Horizon

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

První pohled (Atreides):

Třetí hodina ráno, cesta nočkou plnou individuí, od kterých byste se jinak drželi přinejmenším na vzdálenost odchytové tyč a jejichž pronikavému zápachu se nelze vyhnout. Naprostá katarze podpořená únavou a démonem alkoholu. Střih. Hluboké lesy, stejná hodina. Nikde ani noha, jen skrz větve prosvítá zářivý koláč úplňku a nad hustým jehličnatým porostem kráká havran. Odkudsi z dáli se ozývá zpěv a hluboký buben udávající rytmus šamanského rituálu. Střih. Zlatavé slunce vrhá své paprsky skrze padající listí, aby o kus dál měkce pohladilo zčeřenou hladinu jezera v údolí. Vzduchem líně poletují jemné pavučiny babího léta a přenáší silně nakažlivé nicnedělání na každého, na kom spočinou byť jen na pár okamžiků.

Je zajímavé, jak v některých případech dokáže hudba perfektně vystihnout podstatu určitého místa a při poslechu vás do něj přenést, jakkoliv ono místo nemá s právě prožívanou realitou společného zhola nic, snad krom myšlenky, že někde tam by člověk byl mnohem raději než tady a teď. Popravdě neznám moc kapel, které něco takového dokážou, nicméně po seznámení s americkou dvojicí David Csicsely – Clayton Cushman, jež tvoří The Flight of Sleipnir, se můj soukromý seznam takových uskupení o jednu rozrostl, neboť jejich hudba zrovna tohle zvládá naprosto s přehledem.

Naše pomyslné poprvé proběhlo, když se mi do spárů dostala jejich pátá řadovka, pro jednoduchost nazvaná „V.“, která vyšla loni na podzim. Než se zastavím u hudby, musím zmínit vizuál  – nádherně vyvedená valkýra napovídá mírně secesní stylizací, k jakému žánru se duo hlásí, a k mému štěstí nemůžu tvrdit, že je lepší než hudba samotná. The Flight of Sleipnir na své páté řadovce míchají, stejně jako na předchozích albech, specifickou směsici stoner rocku a doom metalu kořeněnou (neo)folkem. A bez obalu vám říkám, že tak činí na výbornou.

Album staví ze zatěžkaných doomových riffů, kytarových sól, psychedelických výjezdů a folkových vyhrávek. Nad těmito čtyřmi prvky se rozléhá blackový skřehot s čistým vokálem a celá scenerie je zahalena do závoje mystična a drog. Ve středním tempu, které se za celé album takřka nemění, pak na bahnitých základech budují nádherné, barvité kompozice, jejichž základem je přelévání poměru základních ingrediencí mezi jednotlivými pasážemi. V jádru nejde o skladby nijak složité, rozhodně nelze tvrdit, že The Flight of Sleipnir hrají nějak technicky náročnou či objevnou muziku.

To ostatně ani není potřeba, neboť dvojice sice míchá již dobře známé, ale činí tak ve všech případech citlivě a přirozeně, s ohledem na podstatu užívaných žánrů. Jejich síla tkví v citu pro detail, vrstevnatosti a především pohlcující atmosféře, kterou dokážou vytvořit. Z ženského vokálu v úvodu „Archaic Rites“ téměř mrazí, ale flétna o pár minut později dokáže navodit zcela odlišnou, posmutnělou náladu. Skvělý je i rozhovor klidných pasáží a hutných riffů v „Nothing Stands Obsured“, avšak každá skladba má v tomhle ohledu něco do sebe a deska je díky tomu silně náladotvorná.

Zároveň jsou všechny prvky na „V.“ v rovnováze. Ničeho nepřebývá, nic neschází, vše je perfektně seskládané dohromady a album funguje jako celek. Jednotlivé skladby malují atmosféru vrstvu po vrstvě, a i když chybí zřetelnější koncepce, jejich vývoj dává smysl. Postupně posluchače vtahuje hlouběji a hlouběji do svých útrob a ze svých osidel pouští ještě pomaleji. Vikinské příběhy a mýty uchopené psychedelickým žánrem jsou vpravdě nezvyklou kombinací, avšak jsou o to návykovější a na rozdíl od pagan metalu z nejrůznějších koutů Evropy je The Flight of Sleipnir zpracovávají více rovinách, než jen coby výpravné eposy.

V závislosti na náladě a prostředí tvoří nejrůznější obrazy podobně, jak jsem naznačil v úvodu, samotné příběhy se promítají především v textech a spíše v celkové náladě, než přímo v hudbě, která víc než severem načichla spíš uměním indiánských šamanů a jejich halucinogeny. Nejvíc mě na tom celém fascinuje fakt, že k celé věci přistupuje dvojice s citem a pokorou, vše působí přirozeně, uvěřitelně. Žádný kýč, žádná křeč nebo faleš. Přistupují k příběhům vlastním způsobem, který však není o nic horší než pojetí kapel ze starého kontinentu, spíše jich valnou většinu předčí o několik délek, že by se od The Flight of Sleipnir mohly učit, jak se to má vlastně dělat. Až mám občas pocit, jako bych poslouchal stonerovou odpověď na irské Primordial.

„V.“ má jediný, zato však výrazný kaz: produkci a postprodukci, jejíž úroveň kvalitě hudby hrubě neodpovídá. Špinavý a zašuměný zvuk sice vytváří určitou patinu, jakýsi punc zašlosti a stáří, čímž podtrhuje už tak melancholickou atmosféru alba, pokud mu ale něco schází, je to hloubka a dynamika. Kontrast mezi hutným stoner/doomovým riffem a jemnou akustickou pasáží je takřka neznatelný, schází mi výraznější baskytara, protože se ztrácí rozpitá kdesi na pozadí rozostřených kytar. Ty by ostatně také zasluhovaly trochu péče, protože jsou seřízlé tak nechutně, že to mlátí dveřmi. Zasiflenost a nakřáplost snad nemusí nutně neimplikovat mizerný dynamický rozsah a dost se divím, že tomu tak je. Člověk by čekal, že když někdo vydává u Napalm Records, mohl by v tomto ohledu dostat adekvátní servis.

Když ale pominu zvuk, tak „V.“ prakticky nemám co vytknout. Tahle deska si mě omotala kolem prstu a odmítá mě pustit a upřímně mě baví jako málokterá jiná. The Flight of Sleipnir totiž hrají přesně ten druh hudby, který tak nějak podvědomě hledáte a chodíte kolem něj po špičkách, dokud vám z ničeho nic nedá pěstí do obličeje. „V.“ je prostě atmosférická lahoda a jasná povinnost pro všechny kluky a holky, kteří se kdy nechali alespoň trochu omámit stonerem či severskou mytologií. Rozhodně doporučuji a doufám, že do příště kapela něco vymyslí se zvukem, aby to bylo perfektní po všech stránkách.

The Flight of Sleipnir

Druhý pohled (H.):

Podobně jako pro kolegu, i pro mě je „V.“ prvním skutečným seznámením s tvorbou The Flight of Sleipnir, přestože ponětí o existenci téhle kapely mám již nějakých pár let. A ačkoliv stonerové žánry povětšinou nejsou tím, v čem bych si dennodenně liboval a bez čeho bych nedokázal žít, i mně se tohle album hodně zalíbilo.

Bilance „V.“ je ve své podstatě docela jednoduchá – sedm vysoce vyrovnaných skladeb, rovná hodina muzika a výtečná atmosféra, na jejíž síle nahrávka stojí především. Jeden z hlavních důvodů, proč je deska tak zábavná, je dozajista jemný folklórní feeling, který je znatelný takřka po celou dobu trvání, ale až na absolutní výjimky jej The Flight of Sleipnir dokážou vytvořit jen za pomoci metalových prostředků a bez berliček folkových nástrojů. Když už ale nějaká výjimka v podobě nástrojového či vokálního ozvláštnění nastane, lezou z toho jedny z nejvýraznějších momentů „V.“ (sice to vedle výše zmiňované vyrovnanosti může znít trochu jako protimluv, ale není). Zářným příkladem budiž zejména předposlední „Archaic Rites“ se skvělým ženským zpěvem a flétnou – jednoduše stoner/doomový opus jak víno. Hodně povedená je ovšem třeba i „The Casting“, jež rovněž patří k mým oblíbeným kusům. A když už jsme u toho, tak jako svého třetího favorita bych nominoval čtvrtou „Nothing Stands Obscured“, jež je svým způsobem esencí toho, co se mi na „V.“ tak líbí, zejména díky koncentrované atmosféře, pomalu se převalujícím melodiím, skvělým klidnějším pasážím a v neposlední řadě také výborně vygradovanému závěru.

Další nespornou výhodou „V.“ je to, že se jedná o album, které dokáže člověka zaujmout a vlastně skoro i podmanit už během prvního poslechu, ale naštěstí mu nedojde hned vzápětí dech. Tedy alespoň já jsem s nahrávkou docela solidní množství času, aniž by se mi ohrála, což se rozhodně počítá. Z mého pohledu tím pádem jednoznačná spokojenost.

Recenze

Tremonti – Cauterize

Napsat komentář
Tremonti - Cauterize
Země: USA
Žánr: hard rock / thrash metal
Datum vydání: 9.6.2015
Label: Fret12

Tracklist:
01. Radical Change
02. Flying Monkeys
03. Cauterize
04. Arm Yourself
05. Dark Trip
06. Another Heart
07. Fall Again
08. Tie the Noose
09. Sympathy
10. Providence

Odkazy:
facebook / twitter

Kapela Tremonti, jak už název napovídá, je vlastně sólovým působištěm Marka Tremontiho, což je kytarista, který je znám především jako bývalý kytarista a zakladatel amerických post-grungerů Creed a věhlasem ne tak slovutných, ovšem co hudebních kvalit o několik tříd lepších Alter Bridge. Ti plánují nahrávání svého pátého alba až na příští rok, a protože má Myles Kennedy, tedy druhá hlavní persóna Alter Bridge, pravidelně napilno jakožto zpěvák Slashovy doprovodné kapely, tak Mark Tremonti se již podruhé rozhodl zužitkovat nápady, jež se mu do rendlíku s nápisem Alter Bridge nehodí. Před třemi lety tak učinil prostřednictvím debutového alba „All I Was“, které nebylo úplně špatné, a letos nahrál hned dvojici alb, z nichž to první jménem „Cauterize“ je už nějaký týden venku a tomu se taky budeme věnovat, protože druhá placka jménem „Dust“ ještě nemá ani předběžný termín vydání.

Přestože Mark Tremonti vystupuje s Tremonti jakožto s kapelou, jež pouze nese jeho příjmení, tak vězte, že se jedná o sólový projekt se vším všudy. Mark se sice obklopil sestavou, která čítá Erica Friedmana s kytarou v ruce, Garretta Whitlocka za bicími a nově Wolfganga Van Halena (to jméno není jenom náhoda, jedná se o syna slavnějšího otce Eddieho) u baskytary, ovšem nikoho nenechává na pochybách v otázce, kdo že je v řadách Tremonti hlavním kápem. Mark se pod všechny skladby podepsal výlučně sám, obstarává si všechny vokály a samozřejmě hlavní kytarové linky, takže pro člověka, jenž jeho kapely sleduje pravidelně, by nemělo být směřování Tremonti žádným obrovským  překvapením. Tremonti opět dostává svému tvrzení, že pro své sólové projekty si bude schovávat zejména tvrdší písně, které se občas pohybují až na hranici thrash metalu a které se pro Alter Bridge nehodí, protože „Cauterize“ je hodně kytarově orientovaná nahrávka s mocně rezonující rytmikou, nicméně ty jeho melodie už jsou natolik profláknuté, že si je těžko spletete s někým jiným, a duch Alter Bridge tak je cítit i zde.

Ve výsledku je tak „Cauterize“ opět o hodně tvrdším albem Alter Bridge, jen s tím rozdílem, že za mikrofonem chybí charisma jménem Myles Kennedy, čímž na druhou stranu netvrdím, že by se jednalo o špatné album. Je to prostě takový ten zámořský rockový nadstandard, který se díky skladatelskému a hráčskému rukopisu od běžného průměru odlišuje, ale zase ne tak moc, abych měl potřebu o „Cauterize“ psát domů. Mark Tremonti jako by se pořád nemohl rozhodnout, jestli chce udělat čistokrevně metalové album, k čemuž svádí třeba úvodní „Radical Change“ či nářezová „Arm Yourself“, nebo příjemné hard rockové album, jež by dalo naplno vyniknout jeho melodickému vokálu. Do té druhé skupiny patří „Flying Monkeys“, „Tie the Noose“, skvělá semi-balada „Dark Trip“ nebo první singl „Another Heart“, který má díky vzletnému refrénu ze všech písní k Alter Bridge asi nejblíže a zároveň se tak stává jedním z top momentů „Cauterize“.

Právě díky takové té rozháranosti, na jejímž základě jsem několik skladeb rozdělil na dvě pomyslné skupiny, kdy nelze zcela jednoznačně poznat, co tím chtěl Tremonti říct, je „Cauterize“ takřka na stejné kvalitativní laťce jako její předchůdce „All I Was“. Ony ty písničky jako takové nejsou vůbec špatné a třeba jen ten explozivní zvuk z rukou producenta Michaela Basketta a Teda Jensena (mastering), je opravdu fantastický, ale jako celku „Cauterize“ chybí semknutost a jednotná atmosféra, jež by desítku písní spojovala v něco víc než jen v kolekci náhodně poskládaných kompozic, které jsou dohromady vylisované na jednom kotoučku. Tím, že Tremonti od minula dokázal album zkrátit na pouhých deset položek, tak se deska poslouchá celkem v pohodě a nebýt nevýrazné dvojice „Fall Again“ a „Providence“ ze samého závěru, tak neobsahuje „Cauterize“ jediný vyloženě slabý článek. Ovšem, jak už jsem řekl, jako celku tomu pořád něco chybí.

Od minula je cítit, že se Tremonti jako zpěvák o něco málo zlepšil a v některých momentech dokázal přidat na naléhavosti, s čímž měl na „All I Was“ občas problém, protože zněl ve všech částech dané skladby takřka stejně. V tomto ohledu potěší předposlední „Sympathy“, již zdobí jeho nejlepší vokální výkon na „Cauterize“. Kdybych měl novinku postavit přímo vedle „All I Was“ a vybrat lepší zářez v diskografii této party, tak sáhnu určitě po letošním dílku, avšak stejně bych si nejvíc přál, aby se pro příště Mark Tremonti dokázal rozhodnout, jakou cestou se vydá, a osobně doufám spíše v cestu většího odporu a tvrdších kytar, protože právě v těchto momentech, tedy mocně riffujícího a s nohou opřenou o odposlech, si jej představuji jako rybu ve vodě a o upřímnosti těchto písní netřeba pochybovat. Tak snad zase příště…

Recenze

Imperial Triumphant – Abyssal Gods

Napsat komentář
Imperial Triumphant - Abyssal Gods
Země: USA
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 27.2.2015
Label: Code666 Records

Tracklist:
01. From Palaces of the Hive
02. Abyssal Gods
03. Dead Heaven
04. Celestial War Rape
05. Opposing Holiness
06. Krokodil
07. Twins
08. Vatican Lust
09. Black Psychedelia
10. Metropolis

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Aural Music / Code666 Records

V posledních letech se po vzoru formací jako Blut aus Nord či Deathspell Omega hodně rozmohla jedna specifická větev avantgardního black metalu, jež se zdánlivě vydala zcela opačným směrem, než kam směřovala úplně původní podoba black metalu. Namísto jednoduché, mnohdy téměř až primitivní formy a jakési neotesané aury primordiální animálnosti přišly kapely tohoto druhu s pojetím black metalu, který je naopak vysoce komplikovaný, technický a namísto sice triviálních, zato však mrazivých riffů nabízí riffy, které jsou naopak vysoce technické, lámané a celý hudební projev je spíše složitý a vyvolává dojem nezřízeného chaosu.

Přesně do takové sorty se řadí rovněž Američané, kteří si říkají Imperial Triumphant. Ti mají za sebou už několik let hraní, řádku neřadových počinů (z nichž nejvíc za pozornost stojí asi EP „Goliath“ z roku 2013) a jednu dlouhohrající desku „Abominamentvm“ z roku 2012 (jež v červnu 2014 vyšla doplněná o songy z „Goliath“ znovu pod názvem „Shrine to the Trident Throne“ a s jiným přebalem). Letos si Imperial Triumphant nachystali další počin, jímž je druhé regulérní album, jehož název zní „Abyssal Gods“…

Přestože Imperial Triumphant hrají avantgardní metal, jejich projev není vyloženě originální. Na předcházejících počinech byl vliv dvou výše zmiňovaných tahounů téhle formy black metalu v muzice Američanů znatelný a vzhledem k tomu, že na „Abyssal Gods“ svůj nijak výrazně nezměnili a pokračují v nastolené cestě, je asi docela zřejmé, že je onen vliv cítit i na novince. Jeden znatelný rozdíl však v hudbě Imperial Triumphant přece jen je – zatímco obě jmenované francouzské veličiny avantgardního black metalu ten svůj chaos koření nadpozemskými melodiemi, Američané tak nečiní a vesměs se soustředí čistě jen na chaotické proudy lámaných kytar. Nějaké umírněnější momenty se sice tu a tam najdou, příkladně třebas začátek „Opposing Holiness“ a samozřejmě i mezihry „Celestial War Rape“ a „Vatican Lust“ (zato outro „Metropolis“ je zase docela divočina, byť ne black metalová), nicméně většinu času si Imperial Triumphant libují v chaosu.

Podobně tomu bylo i na minulých nahrávkách, přesto mezi nimi a novinkou vidím jeden podstatný rozdíl. Ačkoliv byly starší věci dobré a hudebně poměrně zajímavé, pocitově mi tam stále cosi nepojmenovatelného nesedělo a zdálo se mi, jako kdyby to ještě nebylo úplně ono a že by to mohlo být ještě lepší… výborně to bylo slyšet třeba na „Goliath“, na němž se nacházelo 13 minut formálně skvělé muziky, ale trochu se ten poslech táhnul, jakkoliv se mi to vlastně líbilo. Nedokážu říct, co přesně se na „Abyssal Gods“ změnilo a co Imperial Triumphant udělali jinak, ale tentokrát mám konečně pocit, že si všechno sedlo na správné místo a planety jsou ve správné konstelaci, protože nyní již nemám to nutkání si vnitřně říkat, že tomu ještě něco schází – na „Abyssal Gods“ mi to neschází, protože novinka mi zní tak, jak jsem si u předcházejících počinů říkal, že by to mělo znít.

Hádám, že po minulém odstavci ani nikoho z vás nijak zvlášť nepřekvapím prohlášením, že „Abyssal Gods“ tím pádem považuji za dosavadní vrchol tvorby Imperial Triumphant. Jakkoliv je cítit, kde Američané (nejspíš) hledali inspiraci, jejich nejnovější deska je jednoduše výtečný avantgardní black metal… jasně, je pravda, že do skutečné geniality vůdčích formací tohoto subžánru (konkrétní jména lze opětovně hledat v prvním odstavci) jim ještě něco zbývá, ale i tak je jejich letošní nahrávka po čertech silná. Ačkoliv album jede v prvotřídní kvalitě celou svou délku, na důkaz svého tvrzení bych si dovolil vypíchnout dvě konkrétní skladby, jež se pro mě osobně staly vrcholy „Abyssal Gods“.

První z nich je určitě osmiminutové zlo „Krokodil“, což je možná dosud nejpůsobivější věc, jakou dali Imperial Triumphant dohromady. Na první poslech se sice nemusí tvářit, že by nějak extrémně vybočovala ze zbytku (což není nic překvapivého, protože při prvním poslechu se v tom člověk lehce ztrácí – co si budeme povídat, pořád je to chaotický black metal), ale ve skutečnosti je zajímavě strukturovaná, a zatímco v ostatních písních kapela povětšinou sází na konstantní nátlak, v „Krokodil“ se Imperial Triumphant nezalekli postupného gradování kompozice od atmosférické první půle až po následné kytarové zmatky ve středním tempu, včetně jedné skutečně lahůdkové pasáže se šílenými baskytarovými eskapádami. Druhým vrcholem je pak předposlední „Black Psychedelia“ s ohromně mocným rozjezdem, v němž opětovně ničí téměř až godfleshovsky nahulená baskytara, aby se následně song přeléval z chaosu do atmosféry a zase zpátky.

Každopádně, „Abyssal Gods“ je dle mého skromného názoru skvělé album. Sice ve svém specifickém stylu nepatří na nejvyšší piedestal, protože na něm si přece jen bez obav hoví jiná jména, ale i tak tohle jistě stojí za slyšení. Jak již padlo, na první poslech se to určitě tvářit nepřístupně, což ostatně takřka přímo plyne už jen z té hudební formy, do jaké se Imperial Triumphant pustili, ale jakmile se člověk v tom labyrintu začne trochu orientovat, najde nahrávku, k níž stojí za to se vracet i s odstupem. Za mě rozhodně palec nahoru.