Archiv štítku: USA

Spojené státy americké

Lana Del Rey – Honeymoon

Lana Del Rey - Honeymoon
Země: USA
Žánr: dream pop
Datum vydání: 18.9.2015
Label: Interscope Records / Polydor Records

Tracklist:
01. Honeymoon
02. Music to Watch Boys To
03. Terrence Loves You
04. God Knows I Tried
05. High by the Beach
06. Freak
07. Art deco
08. Burnt Norton
09. Religion
10. Salvatore
11. The Blackest Day
12. 24
13. Swan Song
14. Don’t Let Me Be Misunderstood [Nina Simone cover]

Hrací doba: 65:06

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (H.):

Netuším, zdali to tak mám nastavené jenom já, anebo to někdo z vás cítí podobně, ale k takovým těm vysoce komerčně úspěšným mainstreamovým interpretům chovám jakousi averzi a už dopředu tak trochu očekávám, že půjde o konzumní, nekonfliktní a stravitelnou záležitost bez jakékoliv hloubky. Samozřejmě, do jisté míry to asi je předsudek, toho jsem si vědom, nicméně ani ty předsudky nevznikají jen tak ze vzduchoprázdna. Jinými slovy, mnohaletá empirická pozorování mě k takovému názoru přivedla. A to vše i navzdory tomu, že i v této sféře mám několik interpretů, kteří mě poměrně baví, a že si podobnou muziku relativně často a dobrovolně pouštím, byť mnohdy pouze jako takové „guilty pleasure“…

Podobně skrz prsty jsem se svého času díval i na Lanu Del Rey po vydání její druhé (pod major labelem první) desky „Born to Die“… hned to tenkrát byl obrovský úspěch a první místo v prodejních žebříčcích tolika zemí, že tak vysoko snad ani neumím počítat. Jednoduše vše, co člověka jako já více odpuzuje, než přitahuje. Jenže tenhle pohled skrz prsty trval jen do té doby, než jsem její hudbě dal šanci, jelikož zrovna Lana Del Rey má skutečně daleko do instantně hitového tanečního popu, který je většinovým obsahem komerčních rádií. A o tvorbě, jež následuje po přelomovém (z hlediska úspěchu) „Born to Die“, to platí ještě více.

V loňském roce Lana Del Rey uhranula potemněle šedavým „Ultraviolence“, na němž byl znatelný lehce rockovější nádech. Když tehdy ta deska vyšla, nedokázal jsem ji vyndat z přehrávače a točil ji neustále dokola den co den. Tehdy mě ani nenapadlo, že od další nahrávky Lany nás dělí pouhý rok – zpěvačka totiž nijak nezahálela a okamžitě se vrhla do příprav nového alba, které se sice původně mělo jmenovat „Music to Watch Boys To“, avšak nakonec nese název „Honeymoon“ a vyšlo sotva 15 měsíců po svém předchůdci.

Již předem se Lana Del Rey nechala slyšet, že „Honeymoon“ bude docela jiné než „Ultraviolence“, což ve své podstatě vlastně je – už třeba jen opuštěním rockových náznaků. Netvrdil bych ovšem, že je novinka podobná spíše „Born to Die“ (a přidruženému EP „Paradise“), jak bylo v předstihu prezentováno. Naopak cítím jistou paralelu s „Ultraviolence“ v tom smyslu, že po stále ještě spíše popověji laděném „Born to Die“ (byť už i na něm byla ona charakteristická hořkosladká nálada Lany cítit) se zpěvačka dále vzdaluje rádiovému popu a pokračuje ve svém směřování do dream popové zasněnosti s absencí jasných chytlavých hitů. Tím pádem – podobně jako na „Ultraviolence“ – i na „Honeymoon“ se nenacházejí chytlavější písničky typu, dejme tomu, „Off to the Races“ (které však, nutno zmínit, byly v podání Lany taktéž skvělé – třeba tuhle konkrétní mám strašně rád) a naopak jsou náplní minimalističtěji laděné skladby, jež pracují s jemnými detaily a nuancemi a jejichž nejnápadnějším elementem je právě hlas hlavní protagonistky.

Právě díky tomuhle ladění mi při poslechu „Honeymoon“ naskočila jedna asociace, již by nezasvěcený člověk u takto komerčně úspěšné interpretky nejspíš nečekal – některé momenty novinky mi totiž trochu připomněly Nick Cave & the Beeds a jejich poslední nahrávku „Push the Sky Away“. Především díky tomu společnému pojetí, kdy poklidnější hudba nechává plně vyniknout fantastický zpěv. A podobně jako Nick Cave, i Lana Del Rey dokáže takový koncept bez sebemenších problémů utáhnout. A vlastně zpívá takovým způsobem, že by to skoro byla až škoda, kdyby v té hudbě nehrála hlavní roli. Její hlas je zcela podmanivý a uhrančivý, dokáže být jemná a zároveň vyzývavě provokovat, ale nedělá to nějak explicitně nebo strojeně… jednoduše to má takový náboj, když zpívá, což se mi strašně líbí a strašně mě to baví.

Na druhou stranu, nechci zase vzbudit dojem, že je „Honeymoon“ nahrávkou, jež je postavena jenom na hlasu a vše ostatní jen dělá křoví. Ona totiž i ta instrumentální stránka alba – ačkoliv se objede bez jakékoliv velké teatrálnosti, tanečnosti, hitovosti a dalších podobných věcí, které člověk do popové hudby tak nějak předběžně očekává – rozhodně má co říct. V první řadě je nutno zmínit, že i když je „Honeymoon“ opětovně trochu jinde oproti svým předchůdcům, všechny skladby si drží takovou tu typickou náladu muziky Lany Del Rey… už výše jsem to nazval hořkosladkou atmosférou a musím to použít znovu, jelikož mě nenapadá, jak lépe to jedním slovem vystihnout. Má to v sobě zasněnost, trochu retro estetiky, romantiku (která netrpí na klišé, kýčovitost nebo cukrkandl), ale zároveň i nezanedbatelný stín negativních emocí, jenž tomu dodává onu hořkou pachuť, právě díky níž to celé chutná tak znamenitě.

Navíc – zatímco na „Ultraviolence“, přestože ta deska byla fantastická, stále byly asi dva songy, jež mi úplně nelezly do uší, na „Honeymoon“ se nenachází jediná skladba, k níž bych měl jakékoliv výhrady, a ačkoliv nahrávka přesáhla hodinu hracího času, baví mě takovým způsobem, že bych neměl sebemenší problém s tím, kdyby byla ještě delší. Deska funguje jak v těch nejminimalističtějších kusech (hned úvodní a zároveň titulní „Honeymoon“, „Swan Song“ nebo procítěná „God Knows I Tried“), v jiných umí úžasně vygradovat (v tomhle ohledu exceluje především „24“), umí nabídnout skvělé refrény (kupříkladu „Art deco“ či „The Blackest Day“), ale i písně, které jsou prostě „jenom“ výtečné ve všech ohledech („Music to Watch Boys To“, „High by the Beach“ nebo krásná a temperamentní „Salvatore“).

Možná se někomu může zdát, že to zbytečně přeháním, ale já si nemůžu pomoct, protože mně to skutečně líbí tak moc. Neříkám, že je „Honeymoon“ tím nejlepším, co Lana Del Rey doposud vydala, protože všechna její alba mě ohromně baví a nedokážu si mezi nimi vybrat favorita. Můžu ale s naprostým klidem říct, že „Honeymoon“ stávající laťku opětovně udržuje a není o nic horší než starší počiny. A vzhledem k tomu, že za nějaké dva měsíce a kousek už máme konec roku, nebojím se na závěr dodat ještě to, že až budu psát v lednu naše tradiční roční shrnutí, „Honeymoon“ se mezi mými pěti nejlepšími deskami s jistotou objeví.


Druhý pohled (Atreides):

Mé první hlubší setkání s Lanou Del Rey to vzalo trochu hopem. Sice nepřeskočilo lehké oťukávání během „Ultraviolence“, nicméně z lechtivého sahání na kolínko se přesunulo rovnou k líbánkám. Zdaleka to ale nešlo tak hladce, jak jsem si myslel, že půjde. A vlastně to kdovíjak růžové není ani teď. Lana mě na „Honeymoon“ (po předchozích dvou deskách docela obrat v názvu, co?) navzdory názvu nechávala docela chladným. Rozvláčné písně nerušeně plynuly kolem mě, aniž by nějak výrazněji zčeřily mé pocity. Medové tempo, cukrkandl, na oko podbízivý kýč, který však zpěvačku ve skutečnosti činí odtažitější než silně asociální introvertku s poruchou příjmu potravy. Něco podobného zatím dokázala jen Björk, ale Laně se to daří i bez většího experimentování, jen a pouze konvenčními prostředky.

Jemný pop noblesně koketuje s old schoolovými beaty, tolik oposlouchanými ze začínajících hip hopových kapel, hraje si ale i  jazzem a dalšími žánry a je korunován Laniným unášejícím zpěvem. Vše namícháno v poměru, který se navzdory vysokému obsahu cukru jen těžko přejí a zároveň je snadno stravitelný pro všechny. Normcore hadr. Vše je vypiplané do posledního detailu a produkce je tak čistá a propracovaná, jak jen může být, zejména zpěvu byla očividně věnována zvláštní pozornost. Je to lehké, něžné, snivé, podmanivé, krásné. Především krásné a také nebezpečně konejšivé. A to byl přesně onen kámen úrazu, dojem, že „Honeymoon“ je deska „jen“ krásná, sic chytře poskládaná a nápaditá. Víc jsem se mýlit nemohl, a úplně první dojem byl do jisté míry pravdivý, protože až průzkum textů nabízí hlubší porozumění albu. Za omamnou letargií totiž povětšinou stojí nešťastná láska, utrpení, drogy a další „radosti“ všedního života, které na první pohled nejsou vidět a zůstávají skryty za závojem. To z „Honeymoon“ činí počin plný protikladů a nevybíravě stržených růžových brýlí.

Dvojsmyslný závěr v podobě coveru „Don’t Let Me Be Misunderstood“ jako by se snažil uvést předchozí písně na pravou míru a zároveň se tak trochu omluvit všem, kteří opravdu čekali zaláskované držení za ruce, a nikoliv líbánky, během nichž si snad raději sami vezmete život, než abyste je dotáhli do konce.


Human Bodies / Leather Chalice – split

Human Bodies / Leather Chalice - split
Země: USA
Žánr: black metal / punk
Datum vydání: 22.9.2015
Label: Broken Limbs Recordings / Prison Tatt Records

Hrací doba: 09:48

Odkazy Human Bodies:
facebook / bandcamp

Odkazy Leather Chalice:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
The Black Birch

Abych řekl pravdu, ani jednu z kapel, které se účastní tohoto splitu, jsem až doposud neznal. Nicméně se není moc co divit, jelikož obě formace prozatím žádnou velkou díru do undergroundové scény neudělaly…

Human Bodies i Leather Chalice jsou na tom vlastně docela podobně. Obě kapely vydaly své první, demáčové počiny v roce 2013, obě mají na kontě jeden řadový počin z loňského roku („No Life“ v případě Human Bodies, „Sweet Perfume of Coffin Air“ v případě Leather Chalice), ale vzhledem k počtu odkroucených let je diskografie obou relativně bohatá díky množství demosnímků, splitek a dalších neřadovek. I stylově jsou si obě skupiny blízké, protože obě produkují špinavý a neurvalý black metalový underground, který své vlivy chlemtá i z misek s nápisy punk nebo crust. Snad jediný rozdíl tedy tkví v tom, že Human Bodies dle všeho fungují jakožto regulérní kapela s vícečlennou sestavou, zatímco Leather Chalice je jednočlenný projekt, za nímž stojí Jann z Ramlord (což už na crust/blackové scéně není neznámý pojem, ačkoliv já osobně jsem se z jejich poslední fošny „Crippled Minds, Sundered Wisdom“ na zadek moc neposadil).

Od všech čtyř přítomných songů (každá kapela přispěla dvěma) lze tedy očekávat jen jedno – syrový, primitivní a rychlý pankáčský black metal. Ani nemá cenu doufat v nějaké budování atmosféry nebo tak něco, protože splitu vládnou triviální akordy, splašená rytmika, uvřískané vokály a – samozřejmě! – zahuhlaný garážový sound. Všechno cca dvě a půl minuty dlouhé, nemilosrdné vypalovačky, přesně dle hesla „žádné sraní s mladou paní“.

O něco lépe z pomyslného splitového souboje vycházejí Human Bodies. Jejich „Only the Sigh“ ani „Malice Prepense“ sice nejsou žádné vyložené majstrštyky, ale nedá se tomu upřít, že to má docela koule a třeba bicí v „Malice Prepense“ docela zodpovědně nakopávají prdele. A v neposlední řadě, to jejich podání není až taková primitivnost – myšleno tedy „primitivní“ ve smyslu „hloupý“. Jasně, fakt pochybuju, že se k tomu budu někdy v budoucnu vracet, ale poslouchat se to určitě dá.

Strana Leather Chalice mě ovšem moc nezaujala. Což o to, nějaký malý potenciál v tom cítit je a musí se nechat, že se Jann vytasil s – na poměry žánrového směřování – trochu nezvyklou kytarovou melodikou, ale celé snažení v mých očích sráží a veškerý potenciál už v zárodku zabíjí technická stránka. Zní to totiž… no, prostě amatérsky. Nejvíc mě tedy na příspěvku Leather Chalice baví desetivteřinové finále druhého songu „Last Gifts of Worship (Coming Home II)“, které se nese v noisovém duchu. Ale to je trochu málo, zvlášť když ta kapela jaksi nehraje noise…

Split Human Bodies a Leather Chalice je sice učiněná špinavost, ale nejedná se o nic zvláštního. Je to prostě to prostě poměrně obyčejný a nijak zvlášť pamětihodný UG split, jichž po světě vycházejí stovky ročně.


Five Finger Death Punch – Got Your Six

Five Finger Death Punch - Got Your Six
Země: USA
Žánr: groove / alternative metal
Datum vydání: 4.9.2015
Label: Prospect Park

Tracklist:
01. Got Your Six
02. Jekyll and Hide
03. Wash It All Away
04. Ain’t My Last Dance
05. My Nemesis
06. No Sudden Movement
07. Question Everything
08. Hell to Pay
09. Digging My Own Grave
10. Meet My Maker
11. Boots and Blood

Hrací doba: 38:23

Odkazy:
web / facebook / twitter

Před dvěma lety jsem byl z dvojice „The Wrong Side of Heaven and the Righteous Side of Hell Volume 1 & 2“ nadšen. Tehdy ještě za starého číselného hodnocení jsem se nebál sáhnout po opravdu vysokých známkách a stojím si za nimi i dnes. Pro zbytek redakčního osazenstava nepochopitelná numera stále obhajuji názorem, že ačkoliv nikdy nešlo o kdovíjak umělecké opusy, stále se jednalo o slušné a pro mne zábavné desky. Na rozdíl od jiných alb, potažmo interpretů daného žánru, po některé z nich rád sáhnu i v současné době.

Mnoha kolegům na Five Finger Death Punch vadí především „buranský“ styl, kterým se kapela prezentuje veřejnosti. Dále fakt, že Američané na svých deskách prakticky nikdy nepřinášejí nic zvláštního a i přesto svou tvorbu neprávem považují za vrchol současné moderní metalové produkce. A nejhorší ze všeho – z neznámých důvodů s tím mají obrovský úspěch. Tyto názory se svými spolupracovníky nesdílím, ačkoliv je plně respektuji. Dovolte mi alespoň krátce vysvětlit, proč je pro mě předchozí (záměrně píši předchozí, o tom však dále) tvorba Five Finger Death Punch srdcovou záležitostí.

Losangeleská skupina si mě získala už svou prvotinou „The Way of the Fist“ z roku 2007. Její nástupci vysoko nastavenou laťku nikdy nepřekonali, i tak se ale vždy jednalo minimálně o dobrou zábavu opatřenou solidním drajvem. Co si budeme nalhávat, muzika Five Finger Deatch Punch nepřicházela nikdy s uměleckými nebo inovativními ambicemi (ač se to všichni členové snaží vyvracet), vždycky ale dobře pobavila. Ona „buranskost“ a celková macho image mi samozřejmě úplně nevoní, beru ji však jako nutný přívěšek muzice, která se mi i přes všechny nedostatky a neoriginálnost prostě líbí.

„Got Your Six“ jsem kdovíjak dopředu nevyhlížel, i když v posledních srpnových dnech jsem se docela těšil. Uvolněný klip k „Jekyll and Hyde“ sliboval standardně dobrý poslech. Když jsem ale poprvé vložil nové cédéčko do přehrávače, spadla mi čelist. Všechna předchozí alba Five Finger Death Punch mě bavila od začátku do konce, byla hudebně vyrovnaná a ne moc, ale přeci jen rozmanitá. Ne tak „God Your Six“, kde je skladatelsky, produkčně, textově i celkovým vyzněním blbě snad úplně všechno.

Kapela se, ostatně jako obvykle, nechala před vydáním slyšet, že jde o jejich dosud nejlepší, nejdrsnější a nejživelnější nahrávku. Jestli nejlepší znamená hloupá, nejdrsnější sterilní a nejživelnější nudná, tak souhlasím. Kdybych se s „Got Your Six“ nechtěl babrat a jako spořádaný fanoušek přehlížel všechny nedostatky, označil bych jej za recyklát všech předchozích desek, udělil průměrné hodnocení a dělal jakože nic. Asi ale nejsem ten správný „hardcore“ fanda, abych své doposud oblíbené skupině sežral úplně všechno. Protože když někomu na zlatém tácu servírujete načančané hovno, je to pořád jen hovno.

A pokud se u toho ještě tváříte, jako že zrovna přinášíte tu největší delikatesu, a myslíte to smrtelně vážně, je něco fakt špatně. Většina nových textů je bez nadsázky doopravdy blbá (dříve to alespoň nebylo tak do uší bijící) a ani nepřeháním, když řeknu, že Ivan Moody by bez všech těch fucků a motherfuckerů ani neměl co zpívat. Vrcholem všecho je song „Boots and Blood“ se svým „fuck it – fuck it – fuck it all“. Tohle musí být moc i na průměrného amerického strávníka.

Většina textů nejenže často tematicky kopíruje vše, co jsme u Five Finger Deatch Punch už dříve slyšeli, ale také se neustále opakuje. To znamená, že refrén během tříminutové písně slyšíte zhruba stoosmdesátkrát. To je případ zejména jinak docela zábavné „Wash It All Away“ nebo „No Sudden Movement“. Již zmíněná „Boots and Blood“ (která je tedy opravdu debilní) zde drží nechtěný primát — refrén se omezuje jen na několik málo slov a ta se mezi sebou v rámci jedné iterace alespoň třikrát dokola protočí.

Hudebně nemá „Got Your Six“ také nic moc co nabídnout, muzikanti se drží při zemi a žádná z melodií nebo vyhrávek není natolik zajímavá, aby stálo za to ji tady vypíchnout. Zajímalo by mě, kdo tuhle desku za Five Finger Death Punch nahrál, protože to prostě nemohli být ti samí lidé, kteří stojí za předchozí tvorbou. Kam se vytratil všechen ten nadhled, lehkost a jakási samozřejmost tak typická pro předchozí alba?

Five Finger Death Punch

Všechny tyto aspekty vystřídalo naprosto laciné sebevykrádání, protože téměř v každé nové písni poznáte některou ze starších. Zkuste třeba namátkově porovnat „Digging My Own Grave“ s dva roky starou „M.I.N.E (End This Way)“. Skupina se ani nepokouší popírat, že očividně prochází tvůrčí krizí, a tváří se, jako by bylo „Got Your Six“ hrozně originální a nové. A tím také dělá ze všech fanoušků voly.

Jedinou (jedinou z jedenácti!) originální a zajímavou písní je díky úvodu a sborovým vokálům jen „Jekyll and Hyde“. To je na nové album kapely, jež by si ráda říkala „světová“ a srovnává sama sebe třeba i s Iron Maiden, zatraceně málo. Tuhle desku bych možná věřil nějaké lokální začínající formaci, ale ne Five Finger Death Punch. „Got Your Six“ je těžce nepochopitelný průser bez jediné kapky zajímavosti, nedejsatan originality. No co, dříve nebo později to přijít muselo. Sorry, boys.


Disturbed – Immortalized

Disturbed – Immortalized
Země: USA
Žánr: alternative metal
Datum vydání: 21.8.2015
Label: Reprise / Warner Bros.

Tracklist:
01. The Eye of the Storm
02. Immortalized
03. The Vengeful One
04. Open Your Eyes
05. The Light
06. What Are You Waiting for
07. You’re Mine
08. Who
09. Save Our Last Goodbye
10. Fire It Up
11. The Sound of Silence [Simon and Garfunkel cover]
12. Never Wrong
13. Who Taught You How to Hate

Hrací doba: 53:28

Odkazy:
web / facebook / twitter

Pět let je hodně dlouhá doba, za kterou se může změnit spousta věcí. V osobním životě například přítelkyně, zdravotní stav nebo velikost temenního letiště. V případě hudebních uskupení může někdy pětiletá pauza pozitivně přispět k tvůrčímu procesu. Oblíbení Američané Disturbed, jejichž předchozí dvě desky nebyly zrovna vzorem dokonalosti, využili pětiletou odmlku bezezbytku. „Immortalized“ působí tak trochu jako blesk z čistého nebe.

„Indestructible“ z roku 2008 navázalo na megaúspěch o tři roky staršího počinu „Ten Thousand Fists“ (pro nějž má autor textu též slabost), samo o sobě ale moc dobrý materiál až na několik výjimek nepřineslo. Dva roky poté vyšlo „Asylum“, velmi rozporuplně přijatá a nejslabší deska do té doby téměř nedotknutelných Disturbed. Ani se nedivím, že se potom kluci rozhodli dát tak dlouhého šlofíka, protože jestli se něčím „Asylum“ skutečně vyznačovalo, byla to zejména repetitivnost a veskrze průměrné zpracování.

V případě „Immortalized“ se Disturbed s ničím nesrali. Na konci června představili na YouTube videoklip k songu „The Vengeful One“, přičemž do té doby absolutně nikdo netušil, že se kapela vrací, natož že brzy vydá novou fošnu. O dva měsíce později „Immortalized“ vyšlo a za první týden prodalo skoro sto tisíc kopií. Umístilo se na první příčce amerického žebříčku Billboard, a to dokonce jako páté album Disturbed v řadě. To se zatím povedlo jen dvěma skupinám – nějaké Metallice a Dave Matthews Bandu.

Čísla a rozvleklé úvody máme za sebou, nyní již k samotné desce. Produkce se tentokrát ujal Kevin Churko a jeho styl k muzice Disturbed výborně pasuje (což se nedá říci třeba práci toho samého pána pro Five Finger Death Punch, ale o tom třeba zase příště). Kapela měla v plánu přijít se svěžím a nesnadno oposlouchatelným zvukem, což se za pomoci Churka povedlo na jedničku.

Základem jsou samozřejmě opět hutné kytarové vyhrávky a melodie podpírající hlavní trademark Disturbed – hlas frontmana Davida Draimana. Jeho výkon si drží pořád stejně vysokou laťku a nyní si více troufá i do nižších poloh. Cover „The Sound of Silence“ původně od Simon and Garfunkel mu třeba báječně sedí a místy byste za tím melancholickým vokálem Draimana těžko poznali. Na chvíli se u „The Sound of Silence“ ještě pozastavme. Nejde o žádný bonus, nýbrž o plnohodnotnou součást „Immortalized“ a Disturbed moc dobře vědí, co dělají. Tahle píseň je svým zpracováním natolik odlišná od jejich předchozí tvorby, že je až s podivem, jak dokonale v kontrastu s ostatními skladbami funguje. Jestliže je tohle způsob, jímž se kapela chce v budoucnu alespoň částečně profilovat, jsem všemi deseti pro.

Nenecháme tracklist jen tak nakousnutý a projdeme si jej pěkně popořadě. „Immortalized“ začíná kytarovým intrem „The Eye of the Storm“ (mimochodem jde o vůbec první intro v řadové diskografii), jež přechází přímo do valivé titulky „Immortalized“. Jde spíše o typickou skladbu Disturbed a docela se divím, proč zrovna ona dala název celému albu. Zaujme hlavně kytarová linka z rukou Dana Donegana, koneckonců ta je na vysoké úrovni ve valné většině nových písní, což je u téhle kapely dobrý zvykem. Líbí se mi basové překleny mezi slokami a refrénem. S následnou klipovkou „The Vengeful One“ přichází jeden z highlightů nové desky. Vynikající kytarový úvod, boží text a ještě lepší refrén s předskokanem v podobě pomalého veršování. Poprvé se tady také v plné síle projevují bicí Mikea Wengrena, které s novým soundem získaly na intenzitě a údernosti.

Následuje jednoznačná hitovka „Open Your Eyes“, již trochu kazí snad přeci jen trochu laciný refrén doprovázený sborovým oo-o-ooou. Nejnovější singl „The Light“ se rozbíhá pomaleji a drží se spíše ve středním tempu. Rychlovka „What Are You Waiting for“ se naopak přišlápnout plyn nebojí, což dokazuje zejména v refrénech. Stejně jako zmíněný cover je i „You’re Mine“ svým způsobem velmi odlišná od všeho, co jsme u Disturbed zatím slyšeli. Elektronický úvod a sloky zcela plynule gradují v opět vynikajícím refrénu. Myslím, že jsem si našel nového oblíbence. Na „Who“ si Draiman trénuje hlasový rozsah a svoje „uah“, tak typické pro většinu nejznámějších starších písní.

Zprávou ze starého záznamníku startuje „Save Our Last Goodbye“, bohatě gradující v příjemném refrénu. Střední část opět přehrazená záznamem přechází do řízného a z řetězu utrženého kytarového podkladu, aby hned na to naprosto hladce vyústila do klávesové vyhrávky a vrátila se k refrénu. Vynikající. „Fire It Up“ na mě působí jako velmi účelně napsaná hitovka, a ač se to zpočátku vůbec nezdá, po několika posleších jde asi o nejslabší článek „Immortalized“. I když, ta basovka…

O „The Sound of Silence“ jsem se dostatečně vypsal v jednom z předchozích odstavců, přeskočme tedy rovnou na „Never Wrong“ s hodně agresivním kytarovým doprovodem a bombasticky odpáleným refrénem. Odtud už je to jen krok k samotnému závěru desky jménem „Who Taught You How to Hate“ s úvodem velmi připomínajícím starší hitovku „Indestructible“. A to je vše, přátelé. Tedy pokud nepočítáte hromadu různých bonusů, jimiž jsou různé varianty “Immortalized” doslova ověšeny. Některé by si svou kvalitou mohly s klidem vybojovat i místo v základní stopáži.

Jsem bez okolků nadšen. Zprvu jsem ani nedoufal, že by Disturbed mohli přijít s až tak dobrým materiálem. „Immortalized“ je ale nakonec nečekaně vyrovnaná, zábavná a ucelená nahrávka. Vyniká především perfektním zvukem, dobrými nápady a v neposlední řadě také snahou o inovace v již dnes přeci jen trochu zatuchlém konceptu. Z mého pohledu jde o jedno z nejlepších alb letoška, které s klidem strká veškerou možnou konkurenci do kapsy a s předchozími dvěma počiny si teatrálně vytírá pozadí. Heretické pomyšlení na možné sesazení „Ten Thousand Fists“ z pomyslného trůnu najednou začíná nabývat děsivě reálných kontur.


Nile – What Should Not Be Unearthed

 Nile - What Should Not Be Unearthed
Země: USA
Žánr: death metal
Datum vydání: 28.8.2015
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Call to Destruction
02. Negating the Abominable Coils of Apep
03. Liber stellae rubeae
04. In the Name of Amun
05. What Should Not Be Unearthed
06. Evil to Cast Out Evil
07. Age of Famine
08. Ushabti Reanimator
09. Rape of the Black Earth
10. To Walk Forth from Flames Unscathed

Hrací doba: 50:03

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (Onotius):

Pokud v metalové subkultuře uslyšíte o kapele, na niž se lidé odvolávají jako na americké egyptology, dost bych se divil, kdyby nebyla řeč zrovna o technicky death metalových Nile. Tahle skupina, jež nejednoho posluchače uhranula svým specifickým projevem, vlastně mimo jiné i celkem hezky ukazuje, jak je občas žánrové dělení zavádějící. Když se řekne technický death metal, myslím, že si dnes většina lidí představí spíš kapely jako Obscura či Beyond Creation, tedy kapely disponující křišťálovým zvukem dávající na odiv naprostý instrumentální perfekcionismus s kompozicemi leckdy využívajícími i melodičtějších pasáží (občas snažících se navázet tam, kde skončily poslední desky legendárních Death). Jenomže první poslech libovolné ukázky tvorby Nile by člověka rychle vyvedl z omylu. Tady se jedná o hudbu mnohem syrovější, brutálnější, na druhou stranu ovšem také atmosferičtější. Technika a kytarová progrese je zde v naprosté harmonii s hutným naturalistickým zvukem a mezihry na pomezí etnické hudby a ambientu dodávají hrozivou atmosféru zrádných katakomb.

A v tomhle duchu se nese naprostá většina toho, co pod jménem Nile spatřilo světlo světa. Je to vlastně taková jistota – ovšem ne jistota v tom smyslu, že by ta muzika byla nějaká nudná, obyčejná či nedejbože banální, naopak se jedná o muziku velmi zajímavou, komplexní, propracovanou a relativně náročnou – myšlena je tím jistota poctivé porce mistrného death metalu. I přesto je však na každém albu trochu jinak vyladěna hranice mezi těmito stěžejním složkami, a tak je zároveň každá deska jedinečná. Před měsícem vyšla v pořadí osmá studiová nahrávka nesoucí název „What Should Not Be Unearthed“. A jak v mých očích obstála?

Zatímco poslední „At the Gates of Sethu“ se nesla v duchu zpřehlednění zvukového hávu, aby vynikly technické kytary s propracovanými a občas i melodičtějšími výjezdy, a zvuk byl tedy o chlup méně drtící a více ekvilibristický, novinka pojala za svůj cíl vrátit jménu Nile trochu té syrovosti, kulervoucí rytmiky a mohutné technicky deathové zvukové hradby. „Žádné progové pidlikání,“ zazněl halasný a rozhodný příkaz faraona.

Ačkoliv mluvím o syrovosti, co se týče zvukové produkce, je deska vypiplaná více než kdy dříve. Uslyšíte zde krásně nazvučené bicí a adekvátně drtivé kytary, přičemž vše působí celistvě a realtivně vyrovnaně. Snad jen baskytaru bych si byl schopen představit kapku výraznější, nicméně to je skutečně detail. Oproti minulosti však ubylo střípků melodičnosti, epických pasáží a akustických a ambientních meziher. I přes propracované zvukové inženýrství desce trochu chybí ta velkolepá a naléhavá atmosféra. Taková, jež společně s dokonalými nápady dělala z dvojice „In Their Darkened Shrines“ a „Annihilation of the Wicked“ nedostižné žánrové monumenty. Novinka je střízlivějším monolitem, surovým, méně výpravným, ale přesto velmi solidním.

Hned začátek desky nás bez jakéhokoliv koncept tvořícího intra uvrhne přímo do jedné z nejbrutálnějších poloh – prostřednictvím skladby „Call to Destruction“, zpočátku působící obhrouble, při bližším zkoumání odhalující nejeden fantastický moment. Ačkoliv píseň disponuje nezaměnitelným kytarovým rukopisem, nazývat ji nějakým Nile dogmatismem na místě rozhodně není, což se snaží dát najevo i text, jenž namísto starověku řeší současnost. Konkrétně reaguje na ozbrojence Islámského státu, kteří na okupovaných územích Iráku a Sýrie devastují starověké památky nedocenitelné hodnoty (např. paláce v Palmýře). Funguje jako exkurz do fanatických myslí i tvoří soundtrack k oněm mohutným expolozím srovnávajícím tyto historické památky se zemí. Společně se zběsilou sypačkou „Rape of the Black Earth“ se jedná o jednu z nejtvrdších skladeb alba – neobvykle těžkopádná, ale povedená stopa se solidními nápady.

„Negating the Abominable Coil of Apep“ je celkem klasickou vypalovačkou, jež na konci navodí hutnou atmosféru díky využití tamburíny v jedné rytmičtější pasáži. Vyhrávky zde tvoří ony naturalistické kudrliny, které každý, kdo kdy přišel do kontaktu s egyptology, bezpečně pozná. Nejkratší, nejpřímočařejší, přesto velmi šikovně složená je trojka „Liber stellae rubeae“. „In the Name of Amun“ zase začíná atmosferickým etnem a transformuje se v klasický mohutný instrumentální propletenec s výbornými nápady, místy silně rytmický, jindy slušně techniký. Skvělá kompozice, již bych rozhodně chtěl vidět naživo. Taková „Age of Famine“ zase dává prostor rytmickým hrátkám a zajímavým, leckdy disharmonickým kytarovým partům.

Nile

Pokud vám chyběla etnická brnkaná intermezza, „Ushabti Reanimator“ vás jistě potěší. No, a nezapomněl jsem na něco? Co takhle skladba zveřejněná jako druhé lyric video – skvělá „Evil to Cast Out Evil“? Ta disponuje silnými nápady, neobvykle melodickým sólem i velmi chytlavým skandovaným závěrem. Kdybych řekl, že má celkem hitový potenciál, sice bych musel dodat „na poměry Nile, samozřejmě“, nicméně bych se pod to pak klidně podepsal.

Navzdory tomu, že novinka potřebuje chvilku čas na vstřebání, neboť je oproštěna o zpřehledňující berličky, jimiž byly v minulosti například vícedílné skladby či častější etnická intermezza, v rámci diskografie Nile rozhodně nepodlezla vysokou nastavenou laťku. Na největší skvosty kapely to sice nemá, nicméně i tak je nová deska stále něčím víc než jen důstojným pokračovatelem. Ty chlápky to stále baví a je to slyšet. A to je ten nejlepší přístup, nemyslíte?


Druhý pohled (Kaša):

O tom, že Nile patří mezi přední představitele technického death metalu, asi není žádných pochyb. Tahle parta příznivců všeho, co se týká staroegyptské kultury, přišla v podstatě již na svém debutu s celkem jasnou představou toho, jak by chtěla znít, a pokud pominu letmé stylové úkroky spojené spíše se změnami poměru technické brutality k instrumentálním pasážím s feelingem starého Egypta, tak jsou Nile jako stroj, který se dlouhá léta „jen“ upgradoval na novější verzi. Přesně dávkují porci nové hudby, jíž se z jistého úhlu pohledu nedá nic vytknout. Má to koule, atmosféru, instrumentálně vše na jedničku, a když se podaří zvuk, tak není co řešit. Jenže minule už to taková sláva nebyla a „At the Gate of Sethu“ bylo ve výsledku spíše zklamáním, které ve stínu starších majstrštyků strádalo. Lehce vyčpělé nápady a divný zvuk si vybraly svou daň, a byl jsem tak zvědavý, kam se Nile posunou s dalším albem.

Novinka je v tomto ohledu návratem ke starším pořádkům, a přestože bych nerad „What Should Not Be Unearthed“ tituloval lacině jako kalkul a sázku na jistotu, tak přesně takhle mi zní. Myšleno však bez hanlivého nádechu, jenž je z takového označení cítit. Představte si takový ten poctivý výběr toho nejlepšího, s čím kapela v minulých letech přišla, a výsledkem bude nová placka.

Nile - What Should Not Be Unearthed

To znamená, že kytary zabíjejí a jsou ozvučeny brutálně, plně; po prázdně rozostřeném zvuku z minula skoro žádné památky. Navíc mi přijde, že tím, jak se postupně vytrácí četnost egyptských motivů (nic proti tomu, přeci jen ta nápaditost postupem let klesala), tak hudba Nile nijak nestrádá a příklon k živočišnému zemětřesení Sandersovi a spol. sluší. Ve výsledku možná převládají ničivé vály bez výrazných etnických prvků, nicméně pokud budou Nile skládat takové pecky jako „Call to Destrution“ a „Liber stellae rubeae“, tak nemám důvod si stěžovat. I přesto se mi však líbí víc etničtější kusy typu „In the Name of Amun“ a „What Should Not Be Unearthed“, v nichž je ten exotický koktejl z brutality, etnické epiky a technické preciznosti namíchán znamenitě. Souhra kytarových riffů a disharmonických kytarových sól, která už jsou pro Nile poznávacím znamením, nepřestávají v těchto delších kompozicích ani po tolika letech udivovat a George Kollias potvrzuje svou pozici jednoho z nejlepších žánrových bicmenů, protože každý jeho úder je jako přesně mířený direkt.

Osobně se mi při poslechu nabízí srovnání „What Should Not Be Unearthed“ s prvním sólovým počinem právě George Kolliase, který sice zanevřel na egyptskou mytologii, ovšem materiál si pro svou placku přichystal našlapanější a mým slechům příjemnější, takže v pomyslném souboji bych upřednostnil jeho. Nicméně, i tak jsem rád, že se Nile podařilo se po „At the Gates of Sethu“ postavit zpět na vlastní nohy a dál kráčet na své pouti egyptskou mytologií.


La Luz, Rumblemen

La Luz
Datum: 28.9.2015
Místo: Praha, 007
Účinkující: La Luz, Rumblemen

Dnes nebudu report zdržovat nějakým sáhodlouhým okecáváním a jen v rychlosti pro ty, kteří nemají představu, zmíním, oč v případě téhle skupiny běží. La Luz je čtyřčlenná zámořská formace, jejíž sestavu tvoří samé holky a jejíž hudba se pohybuje kdesi na průsečíku mezi indie popem, indie rockem a surf popem. Na kontě aktuálně mají dvě dlouhohrající desky, přičemž ta první, „It’s Alive“, je dva roky stará a ta druhá s názvem „Weirdo Shrine“ je naopak docela čerstvá, jelikož vyšla letos v srpnu. A právě v rámci turné na její podporu se La Luz zastavily také v Praze na Strahově.

Abych řekl pravdu, nemám moc velkou představu nebo dobrý odhad v tom, jak jsou na tom La Luz s věhlasem, ale asi to zas až tak špatné nebude, protože přinejmenším v Praze byl klub docela plný. Jasně, můžete říct, že Sedmička je tak malá, že vypadá plně pomalu i při dvaceti lidech, ale tohle nebyl ten případ, jelikož návštěvnost podle mě byla opravdu slušná.

Jako první vystoupila místní předkapela Rumblemen, o jejíž existenci jsem až do tohoto večera vůbec netušil. Jednalo se o vcelku neurážející surf rock se saxofonem, který se zpočátku tvářil nadějně, ale čím déle Rumblemen hráli, tím méně mě to bavilo. A i vzhledem k faktu, že kapela hrála relativně dlouho (možná tak tři čtvrtě hodiny), mě pak ani nemrzelo, když pětice po vcelku statickém výkonu zmizela. Navíc takřka všechno, co Rumblemen předváděli, mi bylo nějak nebezpečně povědomé, takže jsem celou dobu přemýšlel, jestli prostě hrají celý set jen covery, anebo jsou jenom tak neoriginální. Až zpětně jsem zjistil, že správně je ta první možnost. Tak či onak, přečkat se to dalo, ale fakt to nebyl žádný zázrak a mohlo to být o něco kratší.

Poté už přišel čas na zámořskou čtveřici, jejíž vystoupení bylo o poznání záživnější než v případě předkapely. Sice i tohle mělo hodně daleko do nějakého koncertu roku, ale musí se nechat, že set La Luz ubíhal v sympaticky uvolněném duchu a příjemnou rychlostí. Nestrojené civilní vystupování i pohodová komunikace s posluchači zapříčinily, že klubem docela rychle zavládla pozitivní nálada, jež trvala až do konce. To ostatně hezky ilustroval i moment, kdy La Luz rozdělily přítomné publikum na dvě poloviny tak, aby mezi nimi vznikla taková ulička, v níž se měl člověk protancovat zezadu až dopředu, kde se zase zařadit do davu. Tuhle koncertní kratochvíli tu zjevně nikdo neznal (já jsem to taky viděl poprvé), takže první názornou ukázku musela předvést klávesistka Alice Sandahl, ale pak už tam křepčil jeden člověk za druhým.

Navíc bylo skutečně vidět, že to hraní kapelu baví, což se samozřejmě také velkou měrou podepsalo na dobrém dojmu. Mě osobně nejvíc bavily klávesistka Alice (upřímně, právě klávesy mě nejvíce baví i na vlastní hudbě), která tam neustále tancovala, a také bubenice Marian, jež sice vypadá, jako kdyby pomalu ani neměla občanku, ale hrála dost dobře. Jak už padlo, nebyl to sice nějak opravdu výjimečný koncert, na nějž by člověk vzpomínal do konce života, ale šlo o pohodovou hodinku, která možná nestrhla, zato však příjemně bavila.


Act of Defiance – Birth and the Burial

Act of Defiance - Birth and the Burial
Země: USA
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 21.8.2015
Label: Metal Blade Records

Tracklist:
01. Throwback
02. Legion of Lies
03. Thy Lord Belial
04. Refrain and Re-Fracture
05. Dead Stare
06. Disastrophe (A New Reality)
07. Poison Dream
08. Obey the Fallen
09. Crimson Psalm
10. Birth and The Burial

Odkazy:
facebook / twitter

Když se v loňském roce objevily zprávy o personálním rozkolu v řadách thrashových velikánů Megadeth, bylo to jako blesk z čistého nebe. Tehdejší sestava, která si tou dobou kroutila již několikátý společný rok, vystupovala navenek naprosto idylicky, až se tomu vzhledem k pověsti Davea Mustainea jakožto arogantního panovačného blba nechtělo věřit. Ať už ale byly důvody jakékoli, tak sestavu Megadeth opustili svorně během několika dní kytarista Chris Broderick a bubeník Shawn Drover. A protože ani jeden z nich neměl důvod zahálet, tak se rychle vrhli do práce na společném projektu, a právě zde začínají první krůčky novorozeněte Act of Defiance, který oba jmenovaní po svém odchodu stvořili.

Act of Defiance je možné brát jako superkapelu, protože obě hlavní persóny během uplynulých let díky působení v Megadeth několikanásobně zhodnotily své jméno na metalové scéně a zejména Broderick se vyšvihl z talentovaného kytaristy, který v řadách Jag Panzer příliš velkou díru do světa neudělal, do první ligy kytarových hráčů s vytříbenou technikou. Zbývalo tak doplnit sestavu do kompletního instrumentální složení, k čemuž Broderickovi a Droverovi posloužil Matt Bachand z Shadow Falls – ten se ovšem v Act of Defiance chopil baskytary a odložil kytaru, s níž je ve své domovské partě spjat. A vcelku překvapivě dopadla rovněž volba vokalisty, kterým se stal Henry Derek, jenž je nejméně zkušeným a profláknutým jménem z celé čtveřice, protože za sebou má pouze debutové eponymní album Scar the Martyr, z jejichž řad byl po nedlouhé době vypoklonkován.

Tak, to bychom měli k personálnímu obsazení, ale pojďme si říct, co to ti Act of Defiance k čertu vlastně hrají. Dalo by se říct, že základem je thrash metal řízlý heavy metalem. Ovšem není to staromilská kombinace, která by zněla ve všech ohledech oldschoolově, protože jak Broderick, tak Drover své skladby rádi otáčí směrem k moderním trendům a zejména díky Derekovi u mikrofonu nemá album daleko k moderním metalovým partám koketujícím s alternativou. Ne vždy sice kombinace rychlých kytarových pasáží a melodických momentů šlape úplně bez škobrtnutí, ale upřímně se přiznávám, že po kompoziční stránce není album vůbec špatné a byl jsem mile překvapen, jak slušným skladatelem je zejména Shawn Drover, jehož Mustaine nepustil vůbec k ničemu, a on se přitom vytáhne s říznou „Disastrophe (A New Reality)“, která nakopává celému „Super Collider“ prdel. S Megadeth toho Act of Defiance příliš společného nemají, protože v tvrdších pasážích ničí zrzkovu partu na celé čáře, a když už se Broderick pustí do melodických vod a kytarových sól, tak dává vzpomenout spíš na heavy metalové Jag Panzer.

Jestliže z instrumentálního hlediska je „Birth and the Burial“ vcelku povedeným albem, kterému vévodí Broderickova technická zručnost, jež zastiňuje místy až zbytečně nevýraznou rytmiku, tak z pozice vokálů bylo angažmá Henryho Dereka asi tou největší chybou, jakou pánové mohli udělat. Neříkám, že neumí zpívat a ve velmi moderně laděném materiálu pod hlavičkou Scar the Martyr mu to šlo dobře a se svým střídáním agresivního řevu s melodicky líbivým kňouráním se mi líbil, ale do metalově natlakované jízdy v podání Act of Defiance se příliš nehodí. Nebo jinak – hodí, ale jen v momentech, kdy kytary řežou o sto šest a Henry sází všechno na svůj hrubší projev, jako se tomu děje v úvodní palbě „Throwback“. Nicméně jakmile přijde na přetřes melodický zpěv, tak najedou Act of Defiance ztrácí drajv a Derekův vokál celé snažení strašně devalvuje, přičemž jako nejlepší příklady se mi vybaví okamžitě „Refrain and Re-Fracture“ a druhá „Legions of Lies“, která díky němu zní skoro jako Bullet for My Valentine, což je zatracená škoda.

Skladatelsky si mezi sebou skladby rozdělili Broderick a Drover a oba byli naladěni na stejnou vlnu, protože se nedá jednoznačně říct, že jeden skládá spíš takové songy a druhý zase onaké. Album je v tomto ohledu relativně vyrovnané a nemůžu říct, že by mi některá z písní vyloženě neseděla a lezla na nervy. První polovina mi přijde o malinko silnější, ale ten dobrý dojem z úvodu je umocněn hlavně nářezovou „Throwback“, jež se mi spolu s „Disastrophe (A New Reality)“ líbí z celého alba nejvíc. Ty hrají na klasičtější thrashovou strunu a sluší jim to. Na druhou stranu, ani modernější pojaté záležitosti jako „Thy Lord Belial“ a „Dead Stare“ nejsou špatné a chytlavá struktura druhé jmenované dává zapomenout i na ten vokál, který tak vidím jako nejslabší pojící článek „Birth and the Burial“. Já vím, že svými spoluhráči je do těchto poloh Derek tlačen už jen díky kompozičnímu přístupu, jaký Broderick a Drover razí, a není tak úplně fér strefovat se jen do něj, ovšem i navzdory tomu si myslím, že s jiným vokalistou mohla být nahrávka částečně o něčem jiném.

Necelých 50 minut uteče vcelku bez problémů, a jestliže se po celou dobu sázelo hlavně na kytary Brodericka, tak na samém závěru stojí trošku stranou nenápadná závěrečná titulní věc „Birth and the Burial“, která k melodiím tíhne daleko víc než zbytek materiálu. Třeba už jen podbarvováním akustickou kytarou v refrénu, díky čemuž zní první polovina skoro jako ušitá pro rádiové étery, čímž netvrdím, že to je špatné, protože třeba v těchto plochách mi ani ten melodický zpět není nijak na obtíž. Do takto líbivých melodií se totiž vyloženě hodí. V druhé polovině této písně kytary zhutní a začnou hrát drsný riff, k němuž se přidá Derek se svým agresivnějším vokálem a přerušen jen krátkým sólem mistra Brodericka skladbu vede vstříc svému konci. V závěru se tak jedná o příjemné oživení.

I přes dílčí výhrady k personálnímu obsazení a s tím se pojícím výkonům zpěváka Henryho Dereka si myslím, že Act of Defiance na svém debutu odvedli slušný kus práce, protože „Birth and the Burial“ je album, které se poslouchá vážně dobře a většina skladeb obsahuje skvělé momenty. Líbí se mi ten agresivní feeling, k němuž se Broderick a Drover po svém odchodu z vyčpělých Megadeth odhodlali, nicméně je škoda, že nezůstali jen u toho a jejich tvorba je zbytečně mělněna melodickým placebem bez jakéhokoli účinku. Jestli však pánové budou vydávat i druhé album, tak si jej určitě nenechám ujít a budu doufat, že se naplno projeví potenciál, jejž v sobě ústřední dvojice skrývá.


Slayer – Repentless

Slayer - Repentless
Země: USA
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 11.9.2015
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Delusions of Saviour
02. Repentless
03. Take Control
04. Vices
05. Cast the First Stone
06. When the Stillness Comes
07. Chasing Death
08. Implode
09. Piano Wire
10. Atrocity Vendor
11. You Against You
12. Pride in Prejudice

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (Kaša):

Legenda. Kult. Slayer. Tři slova, která má i navzdory nepříliš přesvědčivým 90. letům a rozporuplně přijaté dvojici posledních studiových alb velká řada fanoušků spjata neodmyslitelně k sobě. I z tohoto důvodu si dovolím odpálit recenzi novinky „Repentless“ tvrzením, že jedenácté studiové album thrash metalových velikánů Slayer se ihned po svém ohlášení zařadilo mezi nejočekávanější počiny letošního roku na metalové scéně. Důvodů k tomu má „Repentless“ samozřejmě více než jen fakt, že se jedná o první album po šestileté studiové přestávce, k níž měla tahle legenda své důvody, ale k tomu se dostanu ještě před samotným rozborem nové placky prostřednictvím následujících řádků.

„Repentless“ je pro Slayer v několika ohledech změnou. Samozřejmě, že tou nejzásadnější je absence kytaristy Jeffa Hannemana, jenž v roce 2013 zemřel na selhání jater v důsledku pokročilého stádia cirhózy. Slayer tak přišli nejen o zakládajícího člena a skvělého kytaristu, ale zejména o vynikajícího skladatele, který v minulosti sypal z rukávu jeden legendární riff za druhým a při vyřknutí názvů skladeb jako „Angel of Death“, „War Ensemble“, nebo „South of Heaven“ všichni víte, o čem mluvím.

Jeffova zdravotní situace nebyla v pořádku delší dobu, takže již několik let za něj zaskakoval Gary Holt z thrashové brusky Exodus, avšak přeci jen je koncertní záskok něco jiného než plnohodnotná náhrada při skládání a nahrávání nového alba. K tomu ještě Holt nebyl bezvýhradně připuštěn, a nahrál tak pouze část sólový partů jakožto protiklad ke Kerrymu Kingovi, protože souboje kytarových sól bývaly ozdobou starších alb Slayer a jedním z poznávacích znamení kapely a jejich absenci by fanoušci jen tak nepřekousli. Jen škoda, že Holt nedostal více prostoru, protože kytarista je to znamenitý.

Když už jsem načal aktuální sestavu, která se na „Repentless“ podílela, tak je nutné říct, že se jedná o placku, jež znamená návrat Paula Bostapha zpět do skupiny na úkor odejitého Davea Lombarda, nad jehož odchodem a důvodech k němu směřujících nemám dodnes jasno. Paul je samozřejmě bijec světové třídy, o tom žádná, „God Hates us All“ je skvělou ukázkou jeho práce, nicméně i tak preferuji živelnější hru Davea Lombarda, jehož je opravdu škoda, protože ten jeho cit a drive nelze nahradit jen tak lusknutím prstu. Nemluvě o chemii, která mezi čtveřicí panovala. Paul se nakonec ukázal jako nejlogičtější a nejsprávnější volba pro záskok, protože svou agresivní hrou stvrzuje kvality „Repentless“ velmi sebejistě. Dvojice Kerry King a Tom Araya zůstává samozřejmě beze změny, a i když se noří pochybnosti nad tím, jestli jsou to ještě Slayer, tak se borci rozhodli pokračovat v načaté cestě.

Proti tomu v zásadě nic nenamítám, ale vzhledem k absenci Jeffových kompozičních příspěvků jsem byl zvědavý, jak letošní zářez dopadne. Hanneman na posledních albech přispíval v menší míře než Kerry King, nicméně když už se tak stalo, byl z toho často o jeden z majstrštyků dané desky („God Send Death“ z „God Hates Us All“, „Jihad“ a bonusová „Final Six“ z „Christ Illusion“, případně titulní skladba z „World Painted Blood“).

Nechci tím narážet na to, že Kerry King skládá samé sračky, to ne, jen je proslulý spíše přímočařejšími a agresivnějšími vály, které Jeffovy kusy skvěle prokládaly, a díky tomu jsem se obával přílišné jednotvárnosti „Repentless“, což nyní můžu vzít zpět. Kerry King si vybral lepší chvilku, a přestože se albu nevyhnulo nějaké to škobrtnutí, tak se jako celek kompozičně nijak výrazně neliší od posledních dvou záseků a přináší ve své podstatě překvapivě svěží, ač lehce rutinní porci thrash metalu s cejchem Slayer na čele a moderní produkcí v zádech. Oproti „World Painted Blood“, jehož zvuk byl sračka jak bič, totiž novinka láme kosti a po technické stránce je radost ji poslouchat. V tomto ohledu velký palec nahoru.

„Repentless“ začíná velmi opatrně dvouminutovým intrem „Delusions of Saviour“, které má zvuk klasických slayerovských postupů. Je sice zbytečně nataženo na dvojnásobnou hrací dobu, než by si zasloužilo, a nechápu jeho fyzické odstřihnutí od následující titulní skladby, již přirozeně a nenásilně uvádí, ale budiž. Titulka „Repentless“ prezentuje nepřekvapivou formu rychlejších skladby s chytlavým riffem, jež Slayer prostě a jednoduše umí. Nechybí samozřejmě kytarová sóla, rychle odříkávající Araya, jenž má vyřídilku jako málokdo, a přímočarý Bostaph. Ingredience, jimiž přetékají takřka všechny písně kapely a fanoušci na tento koktejl stále slyší.

Vůbec prvními zveřejněnými skladbami z desky byly „Atrocity Vendor“, jež se objevila již na limitované edici předchozí placky, a „Implode“, kterou Slayer vypustili již loni jako návnadu toho, že i bez Hannemana v sestavě jedou dál. Ačkoli se mi v době vydání ani jedna příliš nepozdávala, tak uznávám, že nyní je řadím k tomu lepšímu, co se pod pokličkou „Repentless“ skrývá. Zejména „Implode“ má v sobě typický slayerovský rukopis a po pomalejším úvodu se ukázkově rozjede parádním riffem. Nejsem sice bezmezným fanouškem recyklace starších nápadů, ale oba kousky byly znovu nahrány, minimálně u „Atrocity Vendor“ jsem zaregistroval i lehce upravený text, takže alespoň tímto se to Slayer snaží vyžehlit.

Po skončení titulky následuje silná dvojice dalších „nepřekvapivých“ válů v podobě „Take Control“ a „Vices“. Zatímco první útočí svou rychlostí, tak „Vices“ je hutnější a nikam nespěchá, díky čemuž vyznívá i s ohledem na chytlavý zasekávaný kytarový motiv hitověji než agresivní výplachy typu „Take Control“ a „Atrocity Vendor“. Zhruba v polovině alba přichází první slabší moment v podobě „Cast the First Stone“. Což o to, svou postupně gradující stavbou a poklidnému intru je to píseň, která je schopná se odlišit, ale já si v celé její čtyřminutové hrací době nedokázal najít nic, co by mě k ní mělo přitahovat opakovaně. Totéž jsem si po prvním poslechu říkal i o prvním singlu, jímž se stala „When the Stillness Comes“, která se tak nějak podivně nudně táhla jako sopel a bez jediného momentu oživení sázela jen na pomalejší strukturu a atmosféru. V kontextu celé desky jsem z výsledku rozčarovaný o dost méně, protože jako oživení a chvilka odpočinku v polovině stopáže „Repentless“ tahle položka funguje nakonec velmi dobře.

Jdeme dál k „Chasing Death”, což je taková typická slayerovská vypalovačka, která nemá potenciál, aby dokázala zaujmout. Chybí jí atmosféra pomalejších kusů i chytlavost rychlejší „Implode“, takže neurazí, ale ani nenadchne. Co se naopak velmi povedlo, je „Piano Wire“, která skáče od pomalejších pasáží k rychlejším výpadům, než si otěže vezme do svých potetovaných pracek Kerry King s dlouhou sólovou pasáží v druhé polovině. „You Against You“ mi ze všech v předstihu uvolněných písní přišla nejslabší, nicméně „Cast the First Stone“ a „Chasing Death“ strká hravě do kapsy. Pokud pominu zbytečně přibrzděnou první minutu, jež jako by připravovala půdu pro nářezový zbytek, tak je to povedený nářez hrubšího zrna, který pohání kupředu neuvěřitelný Bostaph. No, a závěrečná „Pride in Prejudice“ je z mého pohledu jednou z nejslabších písní alba. Neříkám, že nemám rád pomalejší písně z dílny Slayer, protože zatím chválím spíše ty rychlejší vály, ale „Pride in Prejudice“ prostě a jednoduše nebaví. Nemá čím. Vokální melodie Toma Arayi je taková nijaká, kytarový riff nevyniká nad rámec běžné pomalejší písně a nebýt ataku v poslední minutě, tak mi nemá co nabídnout.

I přes nějaké ty dílčí výtky není „Repentless“ vůbec tak špatným albem, jak jsem si před prvním poslechem myslel, že bude. Kerry King uchopil spolu s Tomem Arayou spadlou pochodeň a po prvním kroku se nebojím toho, že by neměli být schopni ji na svých bedrech unést. Ačkoli už takové to magické kouzlo původní sestavy nikdy na posluchače nedýchne, tak jen díky tomu nelze novinku spláchnout do záchodu jako neposlouchatelný balast. Na poměry žánrové konkurence jsou na tom Slayer stále dost dobře, a když si postavím „Repentless“ do řady k předchozí dvojici počinů, není na tom nejhůře, protože „World Painted Blood“ nechává za sebou, ačkoli na „Christ Illusion“ to nestačí. Škoda té menší nevyrovnanosti, díky níž jedenáctá placka žánrové veličiny trochu strádá na kreditu, ale jinak velmi solidní standard, který mě mile překvapil. Řeknu to asi takhle… Chtěl jsem Slayer a dostal jsem Slayer.

Slayer


Druhý pohled (nK_!):

Půlka Slayer vydala novou dlouhohrající desku. Záměrně píši půlka, protože z klasické sestavy skupiny, jak je jistě všem metalově dotčeným duším známo, zbyl pouze frontman Tom Araya a démonický kytarista Kerry King. Jak „Repentless“ dopadlo bez dvorního skladatele kapely Jeffa Hannemana a jednoho z nejlepších bubeníků světa Davea Lombarda?

Téměř třičtvrtěhodinová deska rozhodně nepatří mezi to nejlepší, co kdy Slayer natočili, ale zároveň nejde ani o nějaký extrémní propadák, jak se hodně fanoušků obávalo. Jeff a Dave jsou pryč, s tím je potřeba se smířit. Kerry stále jede svoje krkolomná sóla a Tom už možná nezpívá tak nasraně jako kdysi, ale pořád má jeho vokál šťávu. Nový bubeník Paul Bostaph hráčských kvalit Lombarda nedosahuje, ale vlastně to ani nevadí. Bicí jsou v jeho podání slušně smrtící.

Zvuk „Repentless“ je na dobré úrovni, deska zní moderně a zároveň si s sebou nese nezaměnitelný feeling starších nahrávek. Co je tady ale špatně? Zásadní problém vidím v jisté repetitivnosti nového materiálu, kdy se některé songy zkrátka pod vší tou neustávající palbou slévají dohromady. Naopak kousky jako naštvaná „Repentless“ (schválně mrkněte na klip, solidní řezničina posouvající prostředí „St. Anger“ ještě o level výše), atmosférická „Piano Wire“ a „Atrocity Vendor“ s vynikajícím ústředním riffem patří určitě mezi to lepší, co kdy Slayer složili.

Obecně jsem spokojen. „Repentless“ dokáže po jistou dobu slušně zabavit a v zásadě nenudí. Nejde také o nic objevného, ale myslím si, že Slayer si ostudu neudělali. Pokud se smíříte s faktem, že starší tvorba zůstává stále nepřekonaná, budete vesměs spokojeni.


Symphony X – Underworld

Symphony X - Underworld
Země: USA
Žánr: progressive power metal
Datum vydání: 24.7.2015
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Overture
02. Nevermore
03. Underworld
04. Without You
05. Kiss of Fire
06. Charon
07. Hell and Back
08. In My Darkest Hour
09. Run with the Devil
10. Swansong
11. Legend

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (Kaša):

Američtí progresivci Symphony X sice nikdy nebyli vyloženě nejpracovitější partou, protože své alba nesypou ve stále častějších dvouletých intervalech a třeba na poslední „Iconolast“ se čekalo čtyři roky, ale i tak jsem v koutku duše doufal, že po skvělém předchůdci si Symphony X pospíší a na novinku nechají čekat kratší dobu. To se nestalo a „Underworld“ vychází až v letošním roce, ale když jsem tak nad tím přemýšlel, tak si říkám, že je lepší dostat jednou za čtyři roky opravdu znamenitou desku než průměrný počin v polovičních intervalech.

Symphony X si během své dlouhé kariéry vypracovali titul jedné z nejlepších progresivních power metalových kapel, ne-li vůbec té nejlepší. Jen pro pořádek si řekněme, že se jedná o americké pojetí power metalu, které není takovou tou veselou evropskou variací na heavy metal, kytary jsou naopak agresivní a chytré. Vokály nemusí za každou cenu sahat do neskutečných výšin a skladby jsou, jakkoli má hudba Symphony X k čistokrevnému progresivními metalu vcelku daleko, košatě stavěné hned na několika nosných nápadech. Jasně, najde se místo i pro přímočařejší palby, jichž je na „Underworld“ několik, a leckdy si to pánové brousí až někam k thrash metalu. To platí třeba pro druhou „Nevermore“, jež následuje hned po kratkém intru „Overture“, a právě její nástup, který je jako rána pěstí, z ní činí jeden z nejvýraznějších momentů „Underworld“.

To se oproti starším albům liší snad jen v textové oblasti a navazuje tak na „Iconolast“, protože ani „Underworld“ není lyricky nijak přikryto jednotným konceptem, který byl pro dřívější alba typický. Ono to není nijak na škodu, protože kapela se nemusí za každou cenu někam tlačit, a pokud si myslíte, že „Underworld“ je jedním z těch počinů, na něž se prostě poskládalo několik písní, které zrovna Symphony X měli po ruce, tak se mýlíte. Jedenácté album této americké veličiny je jednotné, a přestože se dá orientačně rozdělit na část s progresivně laděnými skladbami a na druhou stranu na dílec plný agresivnějších položek, tak při poslechu jsem neměl pocit, že bych poslouchal nějaký slepenec. Popravdě jsem ani nic takového nečekal, protože na „Iconolast“ Russell Allen a spol. ukázali, že to jde i bez toho konceptu.

Jestli Symphony X něco odlišuje od ostatních, tak je to zcela jistě Russell Allen. Já vím, že i sebelepší zpěvák neuplete z hovna bič a nemůže zachránit úplně všechno, ale Russell Allen je jedním z těch příkladů, jenž i průměrnou hudbu táhne kupředu až neskutečným způsobem. Jestli něco podobného dokázal udělat v několika případech Warrel Dane na návratovém albu jeho Sanctuary, tak Russel nemusí sice zasahovat tolikrát, ale jeho charismatický vokál, který si nelze splést, je prostě a jednoduše fantastický. Když se člověk zaposlouchá třeba do titulky a její instrumentální náplně, tak to na poměry Symphony X není žádná klasa, ale Russell Allen, jenž ve slokách agresivně zahrozí a v refrénu ve výškách melodicky pohladí (berte s rezervou, žádné vtíravé popěvky se nekonají), z ní činí alespoň nadprůměrnou záležitost, která baví.

Vyzdvihovat zpěváka na úkor ostatních není úplně fér, ale když ono to u „Underworld“ snad ani jinak nejde. Ostatní hráči jsou samozřejmě skvělí na území, jež okupují, ovšem s tím člověk už tak nějak počítá. To, že Michael Romeo drtí jeden skvělý riff za druhým a rytmická sekce boří zdi, je prostě standard. Překvapením je pro mě ale Michael Pinnella, který možná se svými klávesami nemá tolik prostoru jako ostatní, ale když spustí sólo v titulním válu nebo v „Charon“, tak nestačím mrkat. Většinou se drží jen tak v pozadí a dokresluje táhlými melodiemi vrstvenost materiálu, takže kolikrát jsem si jeho nástroje ani nevšiml. Třeba ve „Without You“, což je taková příjemně hitová melodka, jsem jej zaregistroval až po několika posleších, a přitom ty melodie, které v této písni hraje, jsou velmi líbivé a byla by škoda je promeškat.

Vlastně ani nevím, jestli má cenu nějak vyzdvihovat nejlepší písně, protože bychom tady byli dlouho, ale takovou tu povinnou trojici, která se mi zalíbila nejvíc, si odpustit nemůžu. O úderné „Nevermore“ na úvod již řeč byla, takže poté se moje zraky stáčí k delší, nikterak však roztahané „Charon“. Naopak takové „To Hell and Back“ by lehké zkrácení prospělo. Zpět ale k „Charon“. Ve středním šlapavém tempu působí sofistikovaněji než rychlovky z první poloviny a zejména díky velmi silné melodii v refrénu a zasekávaným kytarám v refrénu s orientálními aranžemi v pozadí se z ní rychle stal můj osobní favorit. Totéž platí o závěrečné „Legend“. Ta se navíc v závěru desky musí potýkat s oslabenou pozorností, a může tak znít nenápadně a šedě, ale navzdory tomu se z ní díky skvělým kytarám a vokálu rychle stal jeden z top momentů „Underworld“.

No, a protože vyložených záporů jsem na „Underworld“ moc nezpozoroval, tak utnu recenzi v tom nejlepším, protože bych už beztak jen omílal několikrát vyřčené. V kontextu posledních alb Symphony X je „Underworld“ možná o něco slabším počinem a na předchozí „Iconolast“ nestačí určitě, ale vzhledem k tomu, že si tahle parta může stále nechat označení jako přední představitel progresivního power metalu, tak má před svou konkurenci stále výrazný náskok a udržuje si prvenství. Nemyslete si, že se mi „Underworld“ líbí jen proto, že se jedná o novinku Symphony X, které mám rád a nechal bych pozlatit všechno, co kdy vydají. Tato pětice přišla totiž opět s vyrovnaným a kompozičně výrazným materiálem, jenž je okamžitě rozpoznatelný. Škoda jen toho hnusného obalu, který mi lehounce kazí dojem, ale co se hudby týče, tak je novinka na top počin a tak je třeba k Symphony X přistupovat. Jako k profesionálům, kteří se s každým albem stávají zaslouženě většími a uznávanějšími.


Druhý pohled (Onotius):

Musím se přiznat, že přestože jsem na novinku amerických Symphony X byl zvědav, nicméně nějakou nesnesitelnou nedočkavostí jsem nehořel. Prvním důvodem byl fakt, že poslední deska „Iconoclast“ ve mně zanechala namísto očekávané posluchačské satisfakce spíše rozpačitý dojem. Nahrávka byla na první pohled ambiciózní, ve výsledku však chladně profesionální a neosobní, přičemž místy působila podivně nuceně a nepřesvědčivě. A navzdory progresivnějšímu formátu nakonec paradoxně zněla jednotvárněji, než bylo zvykem i u relativně přímočarého (avšak silných nápadů plného) předchůdce „Paradise Lost“. Tím druhým pak bylo zveřejnění obalu desky, jenž byl… no uznejte, že celkem odpudivý photoshop. Novinka ale přinesla příjemné překvapení, neboť pod ošklivým obalem se skrývá deska, jakou melodický metal potřeboval jako sůl.

To, co na posledním albu těchto progresivně powerových Američanů začínalo zavánět lehkým sebeopakováním, případně chladnou snahou o progresivitu za každou cenu, byl na novince vyškrtnuto a namísto toho byl kladen důraz na to, aby vynikly nosné nápady. Aby technická ekvilibristika byla prostředek a nikoliv cíl. A to se vydařilo. Ačkoliv nápady novinky na první poslech mohou znít oproti klasickým věcem z „V: The New Mythology Suite“ a „The Odyssey“ méně melodicky, určitě je zde čeho se chytit. Deska působí celkem kompaktně a jako celek funguje solidně. Občas jsou znát odrazy staršího rukopisu, na druhou stranu zní syrověji a upřímně. Kompozice ale nikterak nestrádají co se týče transformací motivů a progresivních meziher. Díky většímu důrazu na kytarový zvuk a méně klasickou melodičnost znějí celkem neoposlouchaně i místy solidně hoblují.

Hned singlová „Nevermore“ předvede kolekci interesantní řízné kytarové práce s melodickým refrénem, ovšem ještě lépe to funguje v následující „Underworld“. Ta si sice, než přijde se silným refrénem, dává na čas (je zde vypozorovatelná kompoziční paralela například s „Inferno (Unleash the Fire)“ z „The Odyssey“), o to více pak funguje a Russell Allen v ní exceluje. A ta melodie – ano, slyším v tom záblesky něčeho už dříve slyšeného, ale zní to fenomenálně. Z těch, co zaujmou na první poslech, nejde nezmínit baladickou „Without You“, chytlavou „In My Darkest Hour“ i nekompromisní „Kiss of Fire“, jež využívá temných sborů a orchestrace, které evokují Dimmu Borgir.

Přitlačení na pilu Symphony X vůbec neuškodilo. Je to deska plná silných nápadů a lahůdkové instrumentace a především deska, jež si nemusí na nic hrát, neboť disponuje energií a elánem, který jí může nejeden konkurent závidět.


Iwrestledabearonce – Hail Mary

Iwrestledabearonce - Hail Mary
Země: USA
Žánr: deathcore
Datum vydání: 16.6.2015
Label: Artery Recordings

Odkazy:
web / facebook / twitter

Louisianská nejen deathcorová smečka s crazy názvem Iwrestledabearonce vydala v půlce června své čtvrté řadové album jménem „Hail Mary“. Nejen deathcorová? Tahle banda ve své muzice mixuje prvky metalcoru, mathcoru, avantgardy a právě deathcoru. Jakže to zní, ptáte se?

Bez rozpaků opravdu šíleně. Hudba Iwrestledabearonce nebyla nikdy úplně snadno přístupná a s „Hail Mary“ stoupá její feeling na úplně nový level hraničící s bezbožnou sebetrýzní. Ono poslouchat třičtvrtěhodinovou nahrávku, na níž se v jednom kuse bez přestání mění tempo postrádající hlavu a patu, může být solidní očistec přirovnatelný k výplachu mozku savem.

Rychlost písní kolísá od velmi pomalých pasáží s těžkým rozjezdem až po ultrabrutální tvrdý násyp, který by jednomu místy vystřelil třmínky z hlavy. To by samo o sobě nemuselo být na škodu, pokud by tedy na tomhle mustru nebyla postavena většina čtrnáctipísňového tracklistu. A kdyby tyto velmi nepříjemné a znatelné výkyvy nepřicházely v pravidelném řádu deseti vteřin.

„Hail Mary“ tak po prvních dvaceti minutách připomíná ze všeho nejvíce hudební řezničinu, v níž je pro mě zhola nemožné se orientovat, natož si ji při poslechu jakkoliv vychutnat. Všechny songy s jednou výjimkou (poslední píseň „Your God Is Too Small“ jede podle nejklasičtější metalcorové formule současnosti) zní naprosto totožně, což po čase ale zcela přestanete vnímat, protože neustávající náročný náhul vám prostě znemožní nad touto muzikou přemýšlet. Jestli jsem někdy toužil vědět, jak asi zní prohnilý zvuk, Iwrestledabearonce mi to na své novince milerádi předvedli.

Z původní sestavy kapely z roku 2007 zbyl už pouze jeden člen – kytarista a klávesista Steven Bradley. „Hail Mary“ je druhým počinem s Courtney LaPlante za mikrofonem. Ta před třemi lety nahradila Krystu Cameron a podle vyjádření kapely se na tvůrčím procesu novinky podílela více než v případě minulé desky. K čemuž nemělo nikdy dojít, protože frustrace se dá vybíjet i jinými způsoby, než natočit materiál, který rve duši z těla a usmívajíc se ji trhá na malé kousíčky.

Kdybych měl „Hail Mary“ k něčemu přirovnat, nebál bych se použít výrazy typu „depresivní bordel mající za úkol dostat posluchače do hudebního pekla“, „až takhle tvrdý zvuk přece nechce nikdo poslouchat“ nebo „smrt ukřičením“. Oblíbenou frází v kontextu předchozí tvorby je také „neuvěřitelně a nečekaně zabitý potenciál“. Věřím, že se někomu může tento druh hudby líbit, mě však tentokrát Iwrestledabearonce nepřesvědčili. Možná nechápu autorský záměr a jsem zcela mimo cílové publikum, ale přístě se jejich muzice raději vyhnu velkým obloukem.