Jedním z největších překvapení roku 2011 bylo druhé album amerických Hope for the Dying, “Dissimulation”. Metalcore, který je zároveň progresivní, technický a symfonický, se jen tak nevidí. “Dissimulation” bohužel mělo daleko k dokonalosti i kvůli delší stopáži a stále ještě doznívajícím porodním bolestem začínající kapely, a tak jsem ho po několika týdnech intenzivního poslouchání odložil a již se k němu nevrátil. Hope for the Dying mě o dva roky později dokázali překvapit podruhé, jelikož jejich třetí počin “Aletheia” je esencí toho nejlepšího z “Dissimulation”, a mnohem víc.
“Aletheia” je především mnohem dospělejší album. Technika i symfoničnost ustoupily stranou a výsledek se mnohem lépe poslouchá než roztěkaný předchůdce. Všechny písně se vyvíjejí, točí se okolo silného ústředního motivu a zároveň pravidelně přinášejí nové nápady a silné melodie. Základy stále tkví v moderním metalovém zvuku, technickém riffování a častých změnách temp. Vokály jsou jasně metalcorové. Nejčastěji se ozývá řev, který ovšem není nervy drásající a svou jednotvárností kupodivu do proměnlivé hudby snadno zapadá. Méně častý čistý zpěv je docela vysoko položený a působí lehce počítačově. A v tom tkví jediný zápor tohoto alba. Zpěv je totiž menší součástí komplexního problému. Celé album zní až moc uhlazeně, jako hudební ekvivalent Photoshopem vylepšených modelek. Je to hezké, vlastně bezchybné, ale nějak se tomu nedá věřit. Zejména u bicích si vůbec nemůžu být jistý, jestli za nimi sedí živý člověk, nebo jsou jen věrně naprogramované. Výsledkem je album (neúmyslně) zbavené lidské přítomnosti, album bez emocí.
Tento problém však nemění nic na situaci, že skladatelsky je “Aletheia” opravdu výborná. I přes hodinovou délku zde není náznak nudy, i přes časté změny nezní roztříštěně. Hlavní přednost předchůdce, tedy neuvěřitelná kytarová sóla, jsou zde také. Nejsou tak dominantní a okázalá, ale možná díky tomu album funguje jako celek. “Aletheia” je prostě dokonalá, bohužel až moc.
Země: USA Žánr: sludge / doom metal Datum vydání: 17.7.2013 Label: Nomadic Fortress
Tracklist:
01. The Land Speaks
02. Песнь просыпающегося города :: Song of the Waking City
03. Ложь во спасение :: White Lie
04. Боритесь, чтобы жить свободно :: Fight Hard Live Free
05. Ни шагу назад! :: Not a Step Back
06. Дом Павлова :: Pavlov’s House
07. Позор :: Shame
08. Сибирь :: Siberia
09. Волк (Скорбящая мать) :: Wolf (Grieving Mother)
10. Эволюция I: Кочевники :: Evolution I: Nomads
11. Эволюция II: Родина-мать зовет! :: Evolution II: Soviet Motherland Calls
12. Заградительные отряды :: Barrier Troops
13. Новая могила :: The New Grave
14. Королева – оленьи рожки :: Queen of Antlers
15. Patriotic Song
16. Эпилог :: Epilogue
Sludgové duo nomádů z Athens v americké Georgii se letošního července rozhodlo navázat na poslední album “Throned in Blood” a ještě mladší EP “Nadir” – tentokráte opět koncepčním albem, podobně jako v případě “L’autrichienne”. Že se Jucifer příběhem přesunuli z rebelující Francie do mrazivého Ruska, svědčí už název psaný v azbuce, jenž v překladu znamená “Za Volhou není žádná země” a točí se kolem nepříliš šťastného osudu Volgogradu, či chcete-li Stalingradu. A ne, za Volhou opravdu není žádná země, jen bezmála osmdesát minut sludge, doomu a dronu těžšího než plutonium.
Co se týče koncepčních alb, od předchozího “L’autrichienne” se změnilo mnohé. Co se týče přirozeného vývoje kapely, jde jen o další logický krok vpřed. Od směsky energického sludge, punk rockových riffů, country vydrnkávaček a všudypřítomných drog předchozích alb se Jucifer dostali do mnohem těžších a temnějších vod, jaké zvěstovali už na “Nadir”. Když se podívám zpětně, krátké EP mělo jediný úkol, totiž naznačit budoucí směřování kapely, protože po našlapaném a poněkud chaotickém “Throned in Blood” kapela udělala krok stranou někam úplně jinam a ponořila se do hustých vod močálu, jenž byl na novém albu nahrazen nekonečnou Sibiří a vražednou ruskou zimou. Už úvodní “Song of the Waking City” dává vědět, že tohle bude výplach se vším všudy a že pokud vás v závěru stihne nějaká ta drobnější lobotomie, budete za ni ještě docela rádi. Hluková stěna tvořená kytarou tak podlazenou, že Gazelle Amber Valentine snad musí drhnout šňůry na prádlo, a nekompromisními bicími Edgara Livengooda navrch překrytá uječeným vokálem a zabalená do opravdu špinavého zvuku, sráží do kolen a na celých osmdesáti minutách vám nedovolí se byť jen nadechnout. Když vyjmu intro, outro a občasná intermezza v rámci částí jednotlivých písní, které jsou tvořeny monology “Matky Rusi” ku svému národu a zemi, pořád ještě zbývá dobrých pětašedesát minut, jež nemají jiné snahy, než vás pohřbít pod nekončící závěje sněhu.
Na rozdíl od H., který se přes delší stopáž nedokázal přenést, mi nedělá problém i přes notnou délku doposlouchat “За Bолгой для нас земли нет” až do konce. Osmdesát minut je na takhle hutný a nekompromisní sludge/drone, místy připomínající kultovku Sunn O))), vážně hodně, neříkám, že ne, ale i přesto mě album baví od začátku do konce. Je dlouhé, je zdrcující, ale masochistickým způsobem mě vážně baví. I přes jistou monotónnost ale nemůžu říct, že by se nic nedělo, tu totiž vytváří především jednolitá zvuková masa. Rozhodně na albu není jedno a to samé tempo a riff od začátku do konce a ač se dobrá polovina alba nese ve středním a pomalejším tempu, najde se i několik dost agresivních skladeb v čele s “Ложь во спасение :: White Lie” nebo “Ни шагу назад! :: Not a Step Back”. Jediná má výtka putuje na adresu čistého vokálu. Kdo zná předchozí tvorbu, ví, že Gazelle nosí zlato v hrdle a její eterický, atypicky zabarvený hlas byl vždy jednou z předností hudby Jucifer. Přijde mi proto jako neskutečné mrhání, že opravdu v plné síle se na albu objeví jen a pouze jednou, a to až téměř závěru alba. “Королева – оленьи рожки :: Queen of Antlers” to v mých očích sice automaticky pasuje do pozice nejlepší skladby, přesto bych byl mnohem raději, kdyby na “За Bолгой для нас земли нет” nebylo tolik harsh vokálu na úkor čistého zpěvu.
Valivý sludge ovšem není to jediné, na co “За Bолгой для нас земли нет” vsází. Jucifer vždy uměli pracovat s atmosférou a nejinak je tomu i tady, ač na předchozích albech byla nálada spíše utopená v drogách a melancholii než přívalech sněhu a deprese. Na rozdíl od “L’autrichienne”, které bylo věnováno Marii Antoinetě a jeho příběh mi přišel spíše jako okrasa než stavební prvek, na novince dává koncept albu hloubku a další rozměr. Je dost možné, že kdyby “За Bолгой для нас земли нет” bylo prostým dlouhohrajícím albem, asi mě natolik neosloví, ale ve spojení s ponurým osudem Volgogradu jsem albu naprosto propadl. Není pro mě jen osmdesáti minutami sludge, doomu a dronu, pomalého tempa a těžkých monotónních riffů, nýbrž osmdesáti minutami bolesti, žalu a drsné Sibiře přikryté pod bílou peřinou. Osmdesáti minutami dlouhé cesty zničeným Volgogradem i hlavami jeho neméně zničených obyvatel. Atmosféra se pro svou hustotu dá krájet leda diamantovou čepelí. Sedmiminutová “Эпилог :: Epilogue”, z níž většina je cesta současným městem doprovázená zvukem projíždějících aut, pak působí jako vytržení ze sna do tvrdé reality – a vy se nechcete probrat, takže vás nakonec donutí si to celé zopakovat ještě jednou znovu. A znovu. Tak dlouho, dokud sami nebudete mít dost, tedy za předpokladu, že už napoprvé vás právě již zmiňovanou délkou album nezabije.
Shrnuto a podtrženo, “За Bолгой для нас земли нет” je skvělé album. Dlouhé a tvrdé jako ruská zima, ale právě tím je mi nesmírně sympatické. S ničím a s nikým se nepáře. Posluchače bez servítek semele, rozžvýká a vyplivne a donutí vlézt mu do chřtánu znovu. Nebudu lhát, čekal jsem něco poněkud odlišného a “Nadir” považoval spíš za úlet než za manifest nového zvuku, ale Jucifer si mě i přes změnu stylu opět získali, přičemž náročností poslechu spolehlivě deklasovali veškerou svoji předchozí tvorbu do role sluníčkových, snadno přístupných alb. Osobně ale doufám, že se k nim s budoucím počinem tak trochu vrátí, protože mám obavy, že další deska podobného ražení by se jim nemusela příliš vyplatit.
Druhý pohled (H.):
Ačkoliv známka 7,5 rozhodně není z obecného hlediska špatná, v případě Jucifer značí hodně rozporuplný pocit, který z “За Bолгой для нас земли нет” mám. Víte, v základě se mi po hudební stránce ta deska opravdu líbí, fakt hodně. Podobně nařvaný hnusný sludge, který se člověku pomalu zarývá do hlavy a bolestivě tam všechno drtí a ničí, mám vážně rád. A Jucifer zde předvádí, že i tohle umí skvěle. Některé skladby jsou vážně výtečné, třeba až black metalem načichlý náhul “Ни шагу назад! :: Not a Step Back”, mrazivá “Эволюция I: Кочевники :: Evolution I: Nomads” nebo nádherným čistým vokálem kořeněná “Королева – оленьи рожки :: Queen of Antlers”.
Tohle všechno je super a opravdu mě to oslovuje. Co však nahrávku potápí, to je skutečně přemrštěná délka, jež se blíží až k 80 minutám. Obecně má s tímhle problém dost sludgových nebo dronových alb, protože drhnout podobná zla víc jak hodinu je vražda, zvlášť když je těch minut ještě 80 a když si je dost písní podobných jako vejce vejci. Koncept nekoncept, tohle je prostě moc a upřímně se přiznám, že na první pokus jsem měl opravdu velký problém zmáknout “За Bолгой для нас земли нет” na jeden zátah – a to já jsem – dovolím si tvrdit – docela otrlý posluchač. Dlouho se mi nestalo, abych měl co dělat, abych nějaké album doposlouchal kvůli tomu, jaký je to nářez, v drtivé většině případů se mi to totiž stává spíš proto, že se jedná o nudnou hudbu. Pravda, s dalšími poslechy jsem si trochu zvyknul a “За Bолгой для нас земли нет” vstřebal lépe, ale i tak si myslím, že ta stopáž měla být o hodně kratší. A ve výsledku je to škoda, protože čistě po hudební stránce “За Bолгой для нас земли нет” na těch 8,5, které dává kolega, opravdu je…
Země: USA Žánr: groove / alternative metal Datum vydání: 30.7.2013 Label: Prospect Park
Tracklist:
01. Lift Me Up
02. Watch You Bleed
03. You
04. Wrong Side of Heaven
05. Burn MF
06. I.M.Sin
07. Anywhere But Here
08. Dot Your Eyes
09. M.I.N.E (End This Way)
10. Mama Said Knock You Out
11. Diary of a Deadman
12. I.M.Sin [feat. Max Cavalera]
13. Anywhere But Here [feat. Maria Brink]
14. Dot Your Eyes [feat. Jamey Jasta]
Předpokládám, že neexistuje návštěvník našeho webu, který by neznal americké moderně-alternativní metalisty Five Finger Death Punch. V případě, že by se doopravdy někdo takový přeci jen našel, dovolím si hned v úvodu malé seznámení. Five Finger Death Punch fungují již osmým rokem a za tu dobu se jim podařilo dostat na světlo světa již čtyři alba, přičemž na to čtvrté, aktuální, naváží ještě druhou částí někdy na podzim tohoto roku. Obecně nevím, jestli je dobrý nápad vydávat dvojalba nebo desky na pokračování s minimální časovou prodlevou, protože se mi obvykle stává, že mě zaujme (když už) pouze jedna část. Ale nevadí, tohle budeme moci zhodnotit až na konci roku. Takže směle do novinky, která úspěšně aspiruje na cenu za nejdelší název rockové desky letoška – “The Wrong Side of Heaven and the Righteous Side of Hell Volume 1” (Rob Zombie se letos držel dost při zemi).
Nebudu zbytečně chodit kolem horké gulášovky a prozradím, že se mi nová deska velice zamlouvá. Ostatně Five Finger Death Punch je již delší dobu jedna z mých oblíbených kapel a na každé další album se těším jako na druhé Vánoce. Ne, že bych automaticky hodnotil vše, co Five Finger Death Punch vydají, vysokou známkou pouze z čiré oblíbenosti, ale obvykle tak trochu očekávám, že budou nové písničky kvalitativně opět na výši a prakticky vždy se mi tato predikce potvrzuje. Přeci jen kapela, která vydává jednu lepší fošnu než druhou, by si měla dlouhodobě držet nastavenu nějakou laťku, kterou dokáže příště znovu překročit nebo alespoň udržet, a to se Five Finger Death Punch zatím pokaždé podařilo (a jsem upřímně zvědav, jak dlouho jim to dokáže vydržet).
Technicky jako obvykle není co vytýkat, veškerý nový materiál je na vysoké úrovni jak z hlediska muzikantského majstrštyku, textů (samozřejmě v rámci kapely a žánru), mixu a skladby jednotlivých songů i vokálního projevu frontmana Ivana Moodyho. Hudba Five Finger Death Punch není zajisté nijak extra náročná nebo snad (nedejsatan) umělecká, ale co dělají, dělají pořádně – výborně baví. “The Wrong Side of Heaven and the Righteous Side of Hell Volume 1” se poslouchá prakticky samo, je snadno uchopitelné a ani po měsíci intenzivního náslechu mě zatím neomrzelo, což bohužel nelze říci o všem, na co se během roku těším. Pro porovnání – minulý počin, “American Capitalist” jsem dva roky nazpět hodnotil solidní devítkou, protože se podle mého jednalo o výjimečně dobré album. Myslím, že tehdy jsem se trefil, protože do dneška nemám problém ho dokola sjíždět a užívat si jej. “The Wrong Side of Heaven and the Righteous Side of Hell Volume 1” považuji za desku na velmi podobné úrovni, což přiblížím o několik řádků níže v podrobném popisu skladeb. Doufám, že mi vydrží taktéž tak dlouho jako její předchůdce. Předpoklady k tomu zajisté má.
Zajímavostí a předností nové desky je fakt, že si Five Finger Death Punch přizvali ku spolupráci spousty známých zpěváků z ještě známějších uskupení. Několik písní je čistě v režii kapely a (zřejmě coby bonus) navíc se dají na konci playlistu nalézt s obohaceným vokálním projevem jednotlivých hostů. Třeba hned úvodní song zdobí hlas mistra nad mistry – velkého Roba Halforda z Judas Priest. Dalšími hosty se pro první část dvojalba stali Max Cavalera (Soulfly), Maria Brink (In This Moment) a Jamey Jasta (Hatebreed). Pěkné, zajímavá obměna, jen tak dál.
Jak bylo již zmíněno, úvod obstarává Rob Halford v “Lift Me Up”, která se zároveň stala i prvním singlem. Ven se dostala už v květnu a posluchače nadchla, což dokládají přehledy a žebříčky jednotlivých US rádiových stanic. Ohromuje především nekompromisní kytarovou linkou a refrénem, který je s Halfordovou pomocí prostě vynikající. “Watch You Bleed” brnkne z počátku na pomalejší notu, ale hned v zápětí přichází dunivý riff umocněný palebnou silou bicích a opět suprový refrén (ty Five Finger Death Punch prostě umí). “You” – úderná a naštvaná rychlovka se řadí mezi nejrychlejší a nejagresivnější nové kousky. Živě určitě bomba. Hned čtvrtý song, “Wrong Side of Heaven”, se řadí k tomu úplně nejlepšímu, co kapela kdy vyprodukovala. Jakoby tlumené pomalejší intro, melancholický úvod a megalomanský refrén, který mi bude hlavou znít ještě hodně dlouho. Musím uznat, že tento song mě chytil hned na první poslech a kolikrát si pouštím jen tento. Excelentní.
Brutálně rychlý násyp “Burn MF” musí živě také bourat stadiony. Nejedná se o jakkoliv složitý song, přesto má šťávu a pořádnou sílu. “I.M.Sin” – střednětempá Five Finger Death Punch klasika. S Maxem ještě o chlup lepší. Další pomyslný vrchol – “Anywhere But Here” – si posluchače získává výbornou gradací, převážně v přechodech mezi refrény. Super text a výborné bicí, verze s Mariou z In This Moment je navíc zpívána coby duet. Parádička. “Dot Your Eyes” rozseká vše, co potká, a ještě to pro jistotu zadupe do země. Zní hodně hardcorově a to je zřejmě důvod, proč si upravenou verzi střihl sám HC pán největší – Jamey Jasta. “M.I.N.E (End This Way)” – povinná “ukolébavka” potýkajícími se s podobnými tématy co na předchozích deskách. Avšak vůbec není špatná, poslouchá se dobře a zaujme především nosná kytarová melodie během refrénu. “Mama Said Knock You Out” je cover původně od LL Cool J a jako taková mi do konceptu desky moc nesedí. Trochu krok vedle, ale předělávka povedená. “Diary of a Deadman” desku pomyslně uzavírá a tvoří jakousi zpověď (ostatně název sám o sobě již napoví).
Jednoduše nemám “The Wrong Side of Heaven and the Righteous Side of Hell Volume 1” skoro co vytknout. Obsah je variabilní, zajímavý a ani vteřinu nenudí. Kapela jede na plné obrátky a je znát, že zažívá zatím nejlepší období své kariéry. Ať si říká kdo chce co chce, pod devět prostě jít nemůžu. V hloubi duše se modlím ke všem démonům, aby podobně dopadla i druhá část!
Další názory:
Asi to nebude žádné překvapení pro nikoho, kdo nás chvíli sleduje nebo kdo dokonce pamatuje recenze na minulá alba Five Finger Death Punch, ale tady prostě musím s kolegou nade mnou extrémně nesouhlasit, protože dává hodnocení, které by mělo být určeno pro nahrávky, jež jsou už něčím opravdu výjimečné a neotřelé, tupému mainstreamovému výplachu pro americké puberťáky. Nic jiného totiž “The Wrong Side of Heaven and the Righterous Side of Hell Volume 1” a Five Finger Death Punch obecně nenabízí. Ne, že bych proti kapele měl něco osobního, to vůbec ne, a i když mi předchozí alba přišla dobrá akorát tak na vyzvracení, pokud by mě novinka bavila, neměl bych sebemenší problém ji pochválit, jenže to nestalo a ani se moc nedalo čekat, že by se to stalo, protože Five Finger Death Punch s tím, co hrají, slaví hlavně v zámoří ohromné úspěchy (pro mě naprosto nepochopitelně), takže se není čemu divit, že recept nemění a už čtvrté album znějí úplně stejně. Hlavně co nejvíc jednoduše, triviální riffy, rytmika bez nápadu, primitivní nápěvy, aby se ani náznakem nemohlo stát, že to někdo nepochopí nebo že by nad tím někdo nedejbože mohl přemýšlet. Five Finger Death Punch jasně útočí na první signální a ani se nesnaží se tvářit, že by v jejich hudbě mělo být něco být, je to jenom hloupá kravinka pro rádia a ta kapela se ještě tváří, že je to její největší přednost. A právě podobná bezduchost je něco, co mi v hudbě strašně vadí – a Five Finger Death Punch to na svých albech metají plnými hrstmi. Jeden song jako druhý a všechny stejně nudné. Jestli to nK_! poslouchal intenzivně měsíc v kuse, tak zaslouží metál, protože já jsem měl problém to vůbec doposlechnout poprvé, i podruhé, i potřetí, i počtvrté… no, a dál už jsem to radši nezkoušel, protože s každým dalším poslechem mě ta muzika iritovala čím dál tím víc. A ne, není to tím, že se podobné věci prostě takhle hrají a jenom já to nedokážu ocenit, protože jednoduchý a chytlavý metal určený primárně jako zábava se vážně dá zahrát i tak, aby to bylo zajímavé a mělo to nějaký smysl, což mimo jiné dokazuje třeba kolegou zmiňovaný Rob Zombie, jehož letošní novinka je asi tak o sto levelů lepší než blbosti typu “The Wrong Side of Heaven and the Righterous Side of Hell Volume 1”. Five Finger Death Punch jsou Ameriku to samé, co jsou Sabaton pro Evropu nebo Dymytry pro Českou republiku – průměrná až podprůměrná hudební zvrhlost, která slaví obrovské úspěchy u většiny lidí, ale člověk, který nehledá hudbu, k jejímuž docenění je potřeba totální absence mozkových buněk, nad tím jen nechápavě kroutí hlavou. Ačkoliv vím, že tímhle s největší pravděpodobností – podobně jako u recenzí na minulé desky – schytám v diskuzi pár nadávek do debilů, říct to musím – tohle album je z mého pohledu prostě odpad. Tečka. H.
Abych pravdu řekl, naprosto nechápu, kde se ta popularita Five Finger Death Punch bere, protože hudbou to zcela určitě být nemůže. “The Wrong Side of Heaven and the Righteous Side of Hell Volume 1” je prvním počinem kapely, s nímž jsem měl tu pochybnou čest, a rozhodně bych se nezlobil, kdyby byl i tím posledním, protože jedenáctka skladeb, které tahle deska obsahuje, nenabízí absolutně nic, čím by náročnější hudební fanoušek mohl vzít zavděk. Je to jednapadesát minut zvukově precizní nudy par excellence. Jako ano, kytaristé hrát umí a jejich riffy jsou více či méně chytlavé, ale je to přesně ten druh chytlavosti, ze kterého smrdí kalkul na sto honů. Nejinak je na tom vokál Ivana Moodyho, který sice odvadí objektivně slušnou práci, ale v praxi to není nic jiného než jen další z řady zpívajících drsoňů, kteří umí i romantickou polohu. Říkal tu někdo Nickelback? Je mi z toho šoufl úplně stejně. “The Wrong Side of Heaven and the Righteous Side of Hell Volume 1” je album, které při pozorném poslechu nenabízí nic jiného než pořád tu samou odrhovačku, jenom zahranou na několik způsobů s tím, že se občas ubere tempo nebo změní poloha vokálu. Je to přesně ten typ hudby, která když hraje delší dobu v hospodě, nejdřív si klepete do rytmu, ale po pár skladbách už si začnete říkat, co to vlastně posloucháte za blbost, a pokud jste trochu ráznější povahy, nakonec začnete hledat kabely, které by se daly vyškubnout ze zdi, aby byl konečně pokoj. Úplná hudební žumpa to sice – buďme fér – není, ale když už náhodou sama muzika neirituje enormní stupiditou, nebohého posluchače dodělá ta do očí bijící arogance, s jakou je na zlatém podnosu servírováno hovno. Raději knihu… Ježura
Trouble patří k základům americké doom metalové scény. Ta je dosti svébytná a zrovna u této kapely mám dojem, že tam toho doomu nikdy příliš nebylo. Sabaťácký základ tam sice je, ale jde se více do heavy metalu než do zkázonosné odnože. Co vlastně tedy novinkové album “The Distortion Field” přináší? Především není nazpívané charismatickým Ericem Wagnerem, ale Kylem Thomasem…
Rozhodně se musí nechat, že jde o kvalitního pěvce, přesto mi jeho projev zní poněkud tuctově. Schází mi tam nějaká jiskra, něco, u čeho bych si fakt dokázal říct, že mu to žeru i s navijákem. Nemám tím na mysli, že by to byl nějaký průser, muzika je kvalitní a chytlavá. Po všech těch letech už má kapela přece jen nějakou praxi, a tudíž nehrozí, že by po skladatelské stránce měli zklamat. Vlastně mě docela překvapilo, jak uvolněným dojmem celá nahrávka působí. Hned od úvodu se valí těžkotonážní riffy, aby se skladba následně rozjela a evokovala mi Black Sabbath v éře s nebožtíkem Diem. Chvílemi to fakt zní jako regulérní heavy metal se zatěžkanějšími kytarami.
Album dosahuje stopáže přes hodinu, ale nenudí. Skladby jsou nápadité a napínavé, navíc s chytlavými refrény. Těžkotonážní zvuk výsledku jen a jen pomáhá. Vysloveně mě to baví, jen jsem musel překonat to počáteční překvapení z celkového vyznění a nového vokalisty. Přece jen jsem očekával něco trochu jiného, ale ve finále jsem spokojený. Riffy nutí do pařby hned od prvních tónů, jsou správně úderné, jednoduché, účelné. V podstatě celá deska je taková… účelná. Vše je na svých místech a nic nepřečuhuje víc, než je potřeba.
Nemám moc co dál k této desce říct. Tohle by se mělo poslouchat, ne sáhodlouze komentovat. Pro milovníky doomovek (těch tradičních z amerického kontinentu) určitě povinnost. Trouble totiž umí a ani po třiceti letech rozhodně elán neztrácí. Dokáží jít s dobou a přitom hrát v podstatě archaický žánr. I to je dneska už umění. Mnoho kapel oživuje odkazy dob dřívějších, ale je kumšt neznít při tom jako stupidní revival. Ne tak v tomto případě, když nějakou hudbu děláte takovou dobu, asi těžko můžete přijít s vyloženým propadákem. Myslím, že na svou novou desku můžou být Trouble hrdí, protože byť bez původního pěvce, dokázali s novým zpěvákem vytvořit silnou fošnu.
Země: USA Žánr: groove metal / metalcore Datum vydání: 30.7.2013 Label: E1 Entertainment
Tracklist:
01. The Machine
02. No Mercy
03. All That’s Left Is Blood
04. I Despise
05. Plastic Wonderland
06. The Transmigration
07. Crown of Phantoms
08. Spineless
09. Kings of the Shadow World
10. Wrapped in Violence
11. Love Soaked Death
Přední zástupce nové vlny amerického metalu a hlavně nadějná kapela, která skvěle kombinuje klasické thrashové postupy s moderními groove / metalcorovými rytmy a melodickými kytarami. Kapela, která měla všechny předpoklady k tomu, aby se stala další Panterou. Přesně takhle jsem měl před pár lety zafixovanou šestici jménem Chimaira. Kdysi slibná kapela, jíž zařízly personální rošády a odchod hlavních tahounů a která pomalu, ale jistě začíná vyklízet dříve získané pozice. Tak takhle jsem na Chimairu nahlížel po posledním, nezáživném “The Age of Hell”, jež by se dalo chápat jako nový start. Kapelu postupně opustila sestava snů ve složení DeVries, Arnold, Lamarca, Herrick a Spicuzza a na jejich místo se dostali noví, sice instrumentální vyspělí, leč skladatelsky ne tolik vytříbení (teď myslím hlavně náhradu za Roba Arnolda) členové, kteří obklopili posledního zakládajícího člena, zpěváka Marka Huntera.
Eskalací výše popsaného je novinka “Crown of Phantoms”, která navazuje na svého předchůdce téměř ve všech ohledech. Dalo by se říct bohudík, ale stejně tak dodám i bohužel. Samozřejmě, že tím bohudík mám na mysli především zvukovou stránku, protože Chimaira si za ta léta vypracovala svůj vlastní zvuk, který těží z namakané produkce, jíž má na starosti opět Ben Schigel a kde jsou ostré metalové momenty stejně úderné jako melodičtější pasáže, v níž vládnou především kytarové melodie, protože Mark Hunter není ten typ zpěváka, jenž by ze svého hrdla vykouzlil melodický vokál na počkání a soustředí se především na agresivní řev. A proč bohužel? “Crown of Phantoms” sice není takový průšvih jako “The Age of Hell” ale i tak doplácí na sílu “Resurrection” a “The Infection”, jejichž dopad byl vskutku ničivý, a pokud se pustíme do přímého srovnání mezi těmito alby a posledními dvěma počiny, tak se nemáme o čem bavit. Tím nechci říct, že by to byla alba vyloženě špatná, ale v kontextu věcí předešlých to prostě nestačí a člověk se nestačí divit do jakého (nad)průměru se Chimaira během velmi krátké doby dostala.
Všechny skladby z novinky jsou sice objektivně naprosto v pořádku, ale některým chybí takový ten moment oživení, což má za následek, že chtě nechtě se člověk nevyhne posluchačskému stereotypu, kterým “Crown of Phantoms” i přes nekonfliktní čtyřicetiminutovou stopáž občas trpí. Skladby, jež i po několika posleších vyčnívaly z davu, bych spočítal velice rychle, přesto jsou to vážně dobré pecky. “The Machine” je hned na úvod jedním z top momentů celého “Crown of Phantoms”. Smrtící nálož riffů, přesné bicí a jasně deklarující Mark Hunter jsou i nadále poznávacími znameními Chimairy a tohle je jedna z písní, kde to všechno funguje pohromadě. Navíc mám takový pocit, že se kapela s příchodem nových členů místy posunula do vod progresivního thrashe ve stylu Nevermore, byť se tak neděje moc často, tak zrovna v “The Machine” mě to praštilo do ksichtu a možná tudy by v budoucnu vedla cesta jak se vymanit ze stereotypy svázaných stylových hranic. Úvod se dle mého názoru vyvedl, protože i následující “No Mercy” je až po okraj přeplněna skvělými riffy a změny tempa nedají odpočinout. V dalších minutách už to ale taková sláva není, protože jak “All That’s Left Is Blood”, tak do jisté míry i “I Despise” jsou klasické Chimaira songy z “The Age of Hell”, tedy nic, čím by kapela ještě dokázala usadit na prdel. Sekané riffy mají stále pořádnou sílu, bohužel skladbám jako celku chybí tah na branku, který by z jejich poslechu činil příjemný zážitek. První půlku tak uzavírá slušná “Plastic Wonderland” s proměnlivou strukturou a delší stopáží. Začíná se uvolněně, rychle však nastoupí skvělý drtivý riff, jenž se ve slokách promění v klasickou rubanici bez náboje a výborné kytarové sólo v druhé polovině to nezachrání, bohužel.
Přiznám se, že při prvním poslechu jsem album chtěl v tomto momentě vypnout, protože jsem se bál, že na podobné vlně nezáživné hudební produkce se budu pohybovat dalších dvacet a víc minut. Akustická “The Transmigration” ještě nic neřeší, protože se jedná o intro ke skladbě titulní, nicméně ta mne svou razancí a agresivitou odrovnala. Je to zvláštní, že zrovna v této, velice temné skladbě s tíživou atmosférou, se Mark Hunter zmohl k melodickému refrénu, který jako by měl celé to dusno odlehčit. “Spineless” mi přišla zprvu trošku utahaná, přestože po většinu stopáže uhání v tempu rychlém. Konečně jsou pořádně slyšet klávesy, které byly v dosavadních skladbách trošku upozaděné před kytarovou stěnou, jež hrála jasný prim. “King of the Shadow World” je dalším vrcholem nahrávky, který umně balancuje mezi agresivními a melodickými momenty, jež připravují půdu pro závěr, o nějž se postaralo piáno. “Wrapped in Violence” mi hodně připomněla nepřekonatelné “The Infection”, na němž Chimaira zpomalila a ukázala, jak si umí pohrát se strukturou jednotlivých písní. “Wrapped in Violence” sice nedosahuje kvalit zmíněného počinu, ale zatěžkaným riffem, díky němuž celá skladba nikam nespěchá, k němu nemá daleko. Na úplný závěr tady máme “Love Soaked Death” s kvílivou panterovskou kytarou. Mark Hunter si opět trošku zazpíval a opět to nedopadlo špatně, možná i díky tomu, že oproti poslednímu albu těchto momentů ubylo a je s nimi zacházeno s rozvahou, což je dobře.
“Crown of Phantoms” zachraňuje fakt, že není horším albem, než bylo “The Age of Hell”. Řada písní nepostrádá tu správnou chimairovskou atmosféru a momenty, které právě na posledním albu chyběly, ale i tak se nedá říct, že by se Chimaira dostala zpět do formy, kterou oplývala před nějakými čtyřmi lety, kdy měla nakročeno k opravdu velkým věcem. Dlouho jsem přemýšlel nad výslednou známkou, která se s každým poslechem měnila na škále od pěti do sedmi bodů. Nakonec jsem se ale rozhodl, že se budu držet alespoň trochu zkrátka, protože si nemyslím, že mi můj optimismus vydrží na dlouhou dobu, což je ostatně můj problém s téměř každým albem této kapely s výjimkou dvou donekonečna zmiňovaných “Resurrection” a “The Infection”. Osobně si počkám do příště, zda se potvrdí to, že i bez neodmyslitelných tahounů je Chimaira schopna poskládat dohromady album, za nějž se nemusí stydět. Uvidíme za pár let…
Země: USA Žánr: death metal / grindcore Datum vydání: 6.8.2013 Label: Relapse Records
Tracklist:
01. Coins Upon the Eyes
02. The Shape of Deaths to Come
03. Necrocracy
04. Dysmorphic
05. Sickened
06. (So Passes) the Glory of Death
07. Ravening
08. The Carrion Call
09. The Rotting
Fanoušci amerických Exhumed budou asi dost překvapení vyzněním jejich novinkového počinu s názvem “Necrocracy”. Vývojem kapela sice prochází už minimálně od druhého alba “Slaughtercult”. Nyní však došlo k téměř naprostému oproštění od vlivů grindcoru a Exhumed se vydali na pole jakéhosi moderního pojetí death metalu s výraznou melodikou. Pro někoho zklamání, pro někoho zpřístupnění jejich hudby.
Řemeslně je zde vše v nejlepším pořádku. Hrát umí v kapele všichni, řízné riffy, rychlé rytmy bicích, štěkavý vokál střídající se s řádným growlingem. Ale přece to zní tak dalece od všeho, co tato kapela kdy utvořila. Pryč je grindový bordel, zůstaly klasické death metalové záseky, podporované smrtícími blastbeaty. Hudebně jsme však skočili až někam do thrash metalu. Máme tu co do činění s relativně moderně znějící death thrashovou mlátičkou, stopáže skladeb se prodloužily a ani ten gore už necáká z názvů na všechny strany, jak bylo dobrým zvykem. Je to na škodu, nebo ne?
Odpověď je nejednoznačná, já osobně jsem od nahrávky Exhumed čekal úplně něco jiného, než jsem ve finále dostal. Ale nelze této fošně upřít kvality. Skladby nenudí, jsou naplněny dostatkem změn a chytlavých riffů. Ošperkovány jsou i zajímavými melodickými vyhrávkami a co mě překvapilo nejvíc, to byla kytarová sóla, hraničící s regulérním heavy metalem. Jejich melodický potenciál je velmi silný a je vidět, že si tyto pasáže Matt Harvey a spol. užívali. To, že silně zmelodičtěli, nevidím jako mínus, ale pro mě to bylo spíš překvapení, vystřídané relativní spokojeností. Mě totiž “Necrocracy” kurevsky baví, a to i bez toho všudypřítomného grindu, který byl pro jejich předešlé desky vlastní.
Je nabíledni, že hardcore fans starých Exhumed zrovna jásat nebudou, nicméně si tímto způsobem otvírají dveře k dalším fanouškům. Vždyť death metal, ověnčený kvalitním zvukem a se s melodiemi se dnes těší velké oblibě. Neberte to tak, že by Exhumed nějak výrazně změknuli, to ne, jejich hudba je stále nasáklá brutalitou, jen je trochu zakryta všeobecnou čitelností a melodikou. Díky tomu se z většiny skladeb stávají potencionální hity. Všechny jsou velmi chytlavé v refrénech, i ve svých motivech. Už ale vidím, jak si od spousty die hard fans vyslouží jen slova zatracení a něco o zaprodanosti. Na produkci se už od minule podílí podílí Ryan Butler, který tak nějak přesně rozumí tomu, jak jim ten zvuk namíchat. Je totiž moderní, čistý, ale přesto tak nějak hrozivě chrastivý, vysílající energii do všech stran.
Je dost možné, že se hudební složka podřídila i té lyrické. Texty totiž opravdu působí spíše političtějším dojmem než kdy dřív. Už jenom název “Necrocracy” dává tušit, že se zde brnká na jinou strunu. Upřímně, za mě Exhumed nepřišli se špatnou deskou, otočili kormidlo úplně jinam a mnohým připravili docela velké překvapení. Víceméně mi tam ale tak trochu chybí taková ta nasraná energie, která ještě sálala z poslední “All Guts, No Glory”. Ve srovnání s před pár dny recenzovanými Autopsy mi “Necrocracy” vychází trochu jako chudokrevný bratříček.
Země: Velká Británie / USA Žánr: folk rock / medieval Datum vydání: 11.6.2013 Label: Frontiers Records
Tracklist:
01. I Think It’s Going to Rain Today
02. Troika
03. The Last Leaf
04. Lady in Black [Uriah Heep cover]
05. Minstrels in the Hall
06. The Temple of the King
07. Dancer and the Moon
08. Galliard
09. The Ashgrove
10. Somewhere Over the Sea (the Moon Is Shining)
11. The Moon Is Shining (Somewhere Over the Sea)
12. The Spinner’s Tale
13. Carry On… Jon
Blackmore’s Night zaujímají v mém srdci velmi zvláštní místo. K jejich starým deskám jsem přilnul přibližně v době, kdy vydali album “Ghost of a Rose”, tedy někdy před deseti lety, a ačkoli jsem tehdy neměl páru, kdo to je Ritchie Blackmore, muzika, kterou se svou manželkou tvořil, si mě získala. Bylo to něco naprosto odlišného od všeho toho rádiového balastu, mělo to duši, jedinečnou atmosféru a jak jsem postupem let zjistil, bylo to zatraceně dobré. Blackmore’s Night mi od té doby dělali společnost několik let, než jsem je s postupným objevováním metalového žánru odložil do škatulky srdcovek, ve které jsem čas od času zašmátral a i jejich prostřednictvím si připomněl nostalgii mých prvních hudebních krůčků. Jak jsem však zjistil při průzkumu novějších zářezů do diskografie Blackmore’s Night, počínaje albem “Village Lantern” se z jejich hudby něco alespoň pro mě důležitého vytratilo a až na pár jednotlivých skladeb už mě tvorba kapely najednou nic moc nenabízela. Přesto ve mně ale letošní novinka zažehla opatrnou naději, že by se mohly ledy pohnout a že by Blackmore’s Night třeba mohli nahrát album, které mi vrátí důvěru v jejich hudbu. Jakkoli jsem desky “Village Lantern” počínaje v podstatě neposlouchal, “Dancer and the Moon” jsem dopřál dostatek času na to, aby mě o svých kvalitách přesvědčila, jenže jak to tak vypadá, ani tentokrát se moc neurodilo…
Tedy neurodilo… Ono se to asi dost zásadně odvíjí od toho, co po Blackmore’s Night člověk žádá. A komu je po chuti tvář, kterou kapela nastavuje v posledních letech, “Dancer and the Moon” se mu do noty nepochybně strefí. Všechno zásadní se totiž zdá být na svém místě. Zadumaný bard Ritchie si sóluje na některý ze svých četných strunných nástrojů, blonďatá a usměvavá Candice svým hezkým hlasem zpívá hezké melodie, svým šest set let starým vzorům zuby nehty se blížící nástroje rozličných tvarů dodávají nezbytný renesanční feeling… Tohle všechno je zde přítomno stejně jako v heroických dobách “Under a Violet Moon” nebo “Fires at Midnight”, tak kde je tedy problém? Problém je v tom, že to, co Blackmore’s Night produkují dnes, jsou většinou prachobyčejné písničky, kterým i přes nezpochybnitelný skladatelský jazyk chybí autenticita folk rockově zpracovaných tradičních nápěvů nebo elektrizující magie vlastní tvorby, které dříve když ne zcela dominovaly, tak alespoň efektivně vyvažovaly naivní přívětivost, která měla v tvorbě vždy své místo. Jenže po autenticitě i magii zbylo jen pár nejasných stop a zůstala akorát ta naivní přívětivost, která sama o sobě dělá mnoho škody a užitku jen minimum.
Jako ano, musí se nechat, že když člověk zahodí očekávání návratu k tomu, čím si Blackmore’s Night udělali jméno a získali zástupy příznivců napříč kontinenty, poslouchá se to docela dobře, protože ona to v zásadě špatná hudba rozhodně není. Nabízí jak sluníčkové skladby, tak lehké upomínky starší tvorby a dokonce i moderní a energickou polohu, která u Blackmore’s Night také není novinkou. Pro tichý podkres nějakého prosluněného zářijového pikniku je to vlastně ideální a v takové situaci může deska jako celek zafungovat. Bohužel, při domácím poslechu vyjde najevo, že je to z větší než zanedbatelné části poměrně jalový materiál, který se se svými předchůdci z let 1997-2003 až na výjimky nemůže měřit, neboť to, co tehdy dovedlo strhnout, je dnes omezeno jak na četnosti, tak na intenzitě. Je docela smutné, že některé skladby spíš než hudebními kvalitami upoutají tím, jak jsou praštěné. Taková “Troika” je sice docela v pohodě song, ale je vyloženě trapné, jak se snaží navodit atmosféru bohatýrského Ruska pomiliontéprvé použitými hlubokými zpěvy mužského sboru a dalšími neskutečně provařenými “ruskými” motivy. Než takové náhražky, dám si tisíckrát raději něco autentického a žánrově příbuzného… Ještě větší zhovadilost je ale naprosto zbytečný cover kultovní “Lady in Black” od Uriah Heep. Jako bonus bych to ještě pochopil, ale cpát tohle do první třetiny desky? Proboha proč?!
Ale abych jenom nehanil, padla tu řeč také o příjemných výjimkách. Třeba taková “The Last Leaf” je sice velmi umírněná balada, ale svojí melodikou a náladou dává vzpomenout na léty prověřené první čtyři desky a určitě se před nimi nemusí stydět, což nemusí ani předposlední “The Spinner’s Tale”, která je na tom ještě o kus lépe. Na poměry alba velmi solidní je koneckonců i taková “The Moon Is Shining (Somewhere Over the Sea)”… “Dancer and the Moon” krom toho obsahuje řadu i pár dalších přijatelných skladeb (“Temple of the King”, “Dancer and the Moon”), slušných melodických obratů a zejména Ritchieho kytarovou práci, která ač tentokrát nepřináší nic, co bychom ještě neslyšeli, má zkrátka pořád něco do sebe, ale až na zmíněné výjimky je bohužel dost nápadné, že většina skladeb postrádá něco, co by k nim posluchače připoutalo. Takhle je z toho takové proč ne album, které místy příjemně potěší, ale nějak nevím, proč bych si ho měl vlastně pouštět, když jeho tvůrci mají na kontě mnohem zdařilejší počiny.
Blackmore’s Night tedy mé rozčarování z jejich současné tvorby rozhodně nepřebili a místo další skvělé desky je pro mě “Dancer and the Moon” spíše dalším zklamáním, byť ne až tak silným, jako to zpočátku vypadalo. Nepochybuji, že si deska své posluchače najde, a to i v řadách letitých fanoušků kapely, protože když nic jiného, je rozhodně lepší než třeba předchozí “Autumn Sky”, a kdo chce, slušné věci si na jejích padesáti minutách určitě najde. Bojím se však, že k tomu zavdá důvod spíše nostalgie než samotné hudební kvality alba, které úrovně svých předchůdců zkrátka nedosahují. A když tak marně pátrám po důvodech tohoto trendu, vzpomínám si, že to není tak dávno, co Candice Night v jednom rozhovoru prohlásila, že Ritchie Blackmore už nečerpá inspiraci z temné části emocionálního spektra, ale z jeho druhé, pozitivní strany. Bohužel pro nás (nebo alespoň pro mě), ta temná strana zjevně skýtala hodnotnější inspiraci…
Země: USA Žánr: death metal Datum vydání: 24.6.2013 Label: Peaceville Records
Tracklist:
01. Slaughter at Beast House
02. Mangled Far Below
03. She Is a Funeral
04. Coffin Crawlers
05. When Hammer Meets Bone
06. Thorns and Ashes
07. Arch Cadaver
08. Flesh Turns to Dust
09. Running from the Goathead
10. The Headless Ritual
Kapela Autopsy, která stála spolu s dalšími u zrodu death metalového žánru s gore tématikou, udělala fanouškům největší radost, když se v roce 2011 po šestnácti letech vrátila na scénu s deskou “Macabre Eternal”, na které bubeník a zpěvák v jedné osobě (a legenda žánru, vždyť odbouchal i legendární “Scream Bloody Gore” slovutných Death) Chris Reifert oprášil své textové umění plné krve, lebek a zombií, jelikož razí názor, že když death metal, tak jedině gore. Společně s ostatními kumpány uvařil opět chutný gulášek, který potěší především staromilce.
Jejich death metal je totiž skutečně starý, ale pozor, nikoliv ve smyslu, že by neměl sílu a koule. To právě naopak oproti hromadě moderních přetechnizovaných hovadin má. Jen se drží klasiky, kterou načali již na debutovém “Severed Survival”. Jen s tím rozdílem, že dnešní doba zvukově podobnému chlívu přeje. Zvuk je totiž organický, čitelný, ale přesto je namíchaný tak, aby to v sobě mělo i trochu brajglu. Jak vyplývá z mých předchozí slov, technika tu není skutečně primární, nejtechničtější jsou tu snad sóla a ani ta nepatří k tomu nejtěžšímu, co lze zahrát. Hlavní je energie, zábava a na koncertech moshpit!
Už od prvního Reifertova chorobného výkřiku pochopíte, na jaké orné půde se nacházíte. Odpich deska dostává již od úvodního fláku “Slaughter at Beast House”. Vražedné tempo se drží prakticky po celé trvání desky, ačkoliv samozřejmě rozpoznáte hromadu zpestřujících prvků a pomalejších pasáží. Již ve zmiňované úvodní skladbě se dočkáte v polovině téměř až doomové pasáže, která se nakonec zlomí do naprosté tryzny s šíleným Reifertovým vokálem. Pořád to ale celé má takový zvrácený nádech. Za největší hit však považuji valivou sedmiminutovku “She Is a Funeral”, která má chytlavé riffy, hodně melodický potenciál (ale ne v kýčovitém smyslu), mnoho vrcholů a pádů.
I když album nemá vyloženě čím překvapit, i tak nehrozí, že se budete při jeho poslechu nudit. Tahle brutalita ze staré školy před sebou hrne lebky zombií jako buldozer a nezastavuje se před ničím. Hoši jsou holt veteráni a ví přesně, jak to naservírovat co nejchutněji. Výhodou je samozřejmě i plnokrevný zvuk a nejspíše i způsob nahrávání. Autopsy si totiž libují v hodně po staru pojatém nahrávacím procesu, čili přinejlepším zaznamenat celou kapelu najednou, s dotáčkami sól a jiných drobností. Proto má pak nahrávka takovou nakažlivou energii, působí totiž, jak kdyby kapela hrála přímo před vámi. Jakožto milovník těchto “veteránských” praktik rozhodně zvedám palec nahoru.
Za Reifertovým jednoduchým, ale účelným bubnováním nezaostává ani zbytek sestavy. Kytarové riffy si prostě splést nemůžete a jak Coralles, tak Cutler mají tuhle death metalovou chorobu v pravačkách silně zakořeněnou. Opět nečekejte nějaké technické breaky, většinou jde o tak 20 let staře znějící kousky na pomezí thrashe, deathu s náběhem na heavy metal či až punk. Oldschool jak svině. Ten punkový odér je například silně cítit v “The Arch Cadaver”. Kdo Autopsy zná, bude s albem spokojený, kdo ne, tak ten taky!
Někdo si možná říká, proč poslouchat album kapely, která v podstatě akorát oživila osmdesátá léta a valí v tom stylu. Já říkám proto, že je příliš málo kapel, které opravdu dokážou držet zástavu osmdesátých let tak hrdě a pevně jako právě Autopsy! Mladí většinou nedokážou správně prožít tu atmosféru, starým buď došel dech, nebo otočili kormidlo jiným směrem. Tohle je ta jistota, při níž každému milovníkovi vousatých záležitostí poskočí jeho shnilé srdíčko blahem. A proč by to měli poslouchat ti, co Autopsy neznají? Protože tuhle klasiku by měl slyšet aspoň jednou každý a nevidím důvod, proč nezačít zrovna novinkovým “The Headless Ritual”. Jedinou výtku mám k obalu, který mi připadá vyloženě divný, a to mám Petagnovy práce docela rád.
Země: USA Žánr: atmospheric black metal Datum vydání: 29.7.2013 Label: Hypnotic Dirge Records
Tracklist:
01. Brothers in the Stars
02. Black Hole in Human Form
03. My Hands Were Made to Hold the Wind
04. The Birth of Tragedy
05. Individuation
06. A Nest of Ravens in the Throat of Time
Obsidian Tongue je skupina z Massachusetts ze Spojených států amerických, která se věnuje atmosférické formě black metalu. Samozřejmě, black metal je hudba, která by dle mého skromného názoru měla stát především na atmosféře, ať už se jedná o jakoukoliv podobu žánru, nicméně zde se jedná o vyloženě takovou tu formu, kterou přímo nazýváme atmospheric black metal, což je záležitost, kterou v Severní Americe vážně umějí, zcela bezesporu jsou zde kapely, jejichž desky jsou vysoce kvalitní a které postupem času samovolně utvořily jednu z mnoha vývojových větví tohoto košatého žánru – a zrovna jednu z těch, jež ukazují, že nejen stavbou na dnes již klasických postupech 90. let může black metal fungovat. Obsidian Tongue ovšem nepatří k těm, kteří by po této pomyslné stezce severoamerického atmosférického black metalu kráčeli jako první… na úplném počátku sice nestojí, přesto se na cestu vydali teprve nedávno. Vznik skupiny se datuje do ledna roku 2009, tehdy ještě v podobě jednočlenného projektu Brendana Jamese Haytera. Na sklonku toho samého roku se k němu přidává i bubeník Greg Murphy a v této podobě fungují Obsidian Tongue dodnes. V loňském roce se objevila jejich dlouhohrající prvotina “Volume I: Subradiant Architecture” a nyní duo navazuje s pokračováním, které vychází s velice zajímavou obálkou a velice zajímavým názvem “A Nest of Ravens in the Throat of Time”…
“A Nest of Ravens in the Throat of Time” je pro mě osobně premiérovým setkáním s hudbou Obsidian Tongue, protože se zmiňovaným debutem jsem tu čest neměl. Pánové se zde prezentují už jako vyzrálá skupina, která má zcela jasnou vizi, co a jak chce nebo nechce hrát, čemuž posléze odpovídá i samotná výsledná podoba nahrávky. Ta je – s naprostým klidem to můžeme říct hned – velice dobrá až skvělá a za slyšení jistě stojí. Jelikož se ovšem jedná o až přespříliš triviální verdikt, což v recenzích nemám tak úplně rád, podíváme se té desce na zoubek podrobněji, protože i přes nesporné kvality a stále platící doporučení k poslechu tu je několik věc, které by ohledně “A Nest of Ravens in the Throat of Time” zaznít měly, ať už v tom kladném nebo záporném slova smyslu.
Začneme tím, co je z mého pohledu ne vyloženě pozitivní, byť v tomto případě a v téhle míře zároveň nejde o nic, díky čemu by měla být nahrávka vyloženě zatracována. Jde o to, že na nad “Hnízdem havranů ve chřtánu času” mocně krouží jméno jedné jiné skupiny a nezřídka její křídla zakryjí vlastní výraz Obsidian Tongue – Agalloch. Možná je to i trochu nespravedlivé, ale nemůžu si pomoct, tito portlandští náladotvůrci jsou alfou i omegou “A Nest of Ravens in the Throat of Time” a jejich vliv znatelně promlouvá do podoby alba. Ať už to Obsidian Tongue dělají záměrně nebo samovolně, v průběhu celých 50 minut se člověku jméno Agalloch vybaví poměrně často a některé momenty jako by přímo vypadly z dílny této skupiny, jmenujme kupříkladu třetí “My Hands Were Made to Hold the Wind”, v jejíchž některých pasážích je to natolik znatelné, že by bylo opravdu uměním to neslyšet. Nechci tvrdit, že by byli Obsidian Tongue pouhou kopírkou Agalloch, protože tak to v žádném případě není, nicméně je zde velmi znatelně cítit, kdo zámořské duo při skládání desky tak ovlivnil. I proto jistě není náhoda, že sám John Haughm osobně, frontman a hlavní mozek Agalloch, na “A Nest of Ravens in the Throat of Time” přispěl jako host svým vokálem.
Na druhou stranu, John Haughm rozhodně nehostuje kdekomu, a když už se někde výjimečně objeví, lze myslím předpokládat (byť do hlavy mu jistě nikdo nevidí), že půjde o záležitost, která jej něčím oslovila, a vzhledem k tomu, v jaké úctě tvorbu Agalloch sám chovám, i tohle je pro mě malým znamením toho, že na “A Nest of Ravens in the Throat of Time” něco bude. A světe div se, opravdu tomu tak je. Poměrně brzy jsem totiž zjistil, že mi ta podobnost vůbec nevadí a že si poslech alba užívám i tak. A ten důvod je velice prostý. Budeme-li se totiž zaobírat pouhou hudební stránkou a její kvalitou, pak nám vyjde zcela jednoznačný výsledek, a sice že “A Nest of Ravens in the Throat of Time” je skvělá záležitost. Ta deska je kompozičně výborně postavena, má silnou a pečlivě budovanou atmosféru a má dostatečnou sílu na to, aby člověka přesvědčila, že za poslech a za nějaký ten čas jistě stojí.
K tomu, aby se Obsidian Tongue svou hudbou přehoupli z kategorie “velmi dobré až skvělé” na úroveň “skvělé až úžasné”, jim chybí se trochu oprostit od výše zmiňovaného vlivu a ještě více přidat na svém vlastním výrazivu, protože čistě po skladatelské stránce jsou na tom podle všechno evidentně výtečně a již teď mají schopnost napsat desku, která zvládne utáhnout více jak 50 minut, nenudit a ještě posluchače provokovat k tomu, aby poslech opakoval. A opravdu upřímně věřím tomu, že na to Obsidian Tongue vážně mají, protože v jejich hudbě cítím do budoucna obrovský potenciál k tomu, aby došlo i na alba doopravdy excelentní. Jak již ale bylo nejednou řečeno, i “A Nest of Ravens in the Throat of Time” je samo o sobě dostatečně poutavou nahrávkou k tomu, abych ji mohl z fleku doporučit, a upřímně vám mohu garantovat, že minimálně ti z vás, kteří se nemohou dočkat nějakého nového materiálu od tolikrát propíraných Agalloch, si tento počin jistě užijí a bude se jim velice líbit.
Co se týče číselného hodnocení, “A Nest of Ravens in the Throat of Time” si u mě stojí přesně na pomezí 7,5 a 8 bodů, ale vzhledem k tomu, že se mi strašně moc líbí obal alba a že je mi celé počínání Obsidian Tongue i přes několik zmíněných mušek ohromně sympatické (už jen tím, že mi chvíli trvalo, než jsem desce přišel na kobylku – na první poslech to určitě nebylo, ani na druhý ne), se tentokrát hýbnu směrem nahoru.
Země: USA Žánr: heavy / power metal Datum vydání: 2.6.2013 Label: selfrelease
Tracklist:
01. Overture: Hymn to Sathanas
02. A Thousand Lies: A New Dark Age
03. A Thousand Lies: Intra Vires
04. A Thousand Lies: Onward
05. To Ruin & Divide: The Witchmark
06. To Ruin & Divide: Man from Myth
07. To Ruin & Divide: Cast Them Down
08. To Ruin & Divide: Kingdoms Fall
09. Breaking the Sanctuary: Abandonment
10. Breaking the Sanctuary: To Assent the Fall
11. Breaking the Sanctuary: The Infamous Dawn
Fungovat jako redaktor i u takového nepříliš významného plátku, jako je ten náš, s sebou nese jisté výhody i nevýhody. Člověk se díky tomu občas dostane ke skvostným nahrávkám, které by jinak nejspíše minul (hned z fleku si v mém případě stačí vzpomenout na geniální desku netra – ještě pořád jsem to nepřestal poslouchat), ale zároveň s tím se mu do přehrávače dostane i dost “plevelu”, o nějž by za normálních okolností také ani nezakopl a na rozdíl od té první kategorie by vůbec o nic nepřišel. Přesně do téhle sorty spadá i dnešní majstrštyk “Gather, Darkness!” od zámořských bojovníků Burning Shadows…
Úplně na rovinu vám řeknu, že tohle není zrovna záležitost, o níž bych měl potřebu sám od sebe páchat dlouhé romány, takže pojďme aspoň nějaké místo zaplácnout úvodní omáčkou, která se vlastně může i trochu hodit, protože se myslím mezi vámi najdou tací, pro něž je tahle skupina doposud neznámá. Tak tedy začněme. Jak již bylo řečeno, Burning Shadows pocházejí ze Spojených států amerických a hrají cosi na pomezí power a heavy metalu. Už tady to začíná trochu smrdět… při vší úctě se mi zdá, že až na výjimky tohle opravdu nejsou žánry, které by v Americe nějak zvlášť uměli. Ale pryč s předsudky, dejme tomu šanci. “Gather, Darkness!” je druhá řadovka kapely a jak už je zcela jasně patrné jen z názvů skladeb, jedná se o koncepční nahrávku, jejíž inspirací se pro Burning Shadows stala stejnojmenná sci-fi novela z roku 1943 od amerického spisovatele Fritze Leibera. Takže tu máme koncepční americký power/heavy metal, který chce vyprávět nějaký (asi) epický příběh. Neříkejte, že to nezní lákavě… oukej, nezní no, jsem na tom úplně stejně.
Možná už jsem příliš skeptický a předpojatý, protože jsem si zvyknul na fakt, že spojení “dobrý power metal” je v dnešní době skoro větší pohádka než samotné power metalové texty, ale když se mi do ruky dostane nahrávka s portfoliem jako “Gather, Darkness!”, očekávám prostě totální agro. A k mé obrovské radost – dostal jsem ho. Musím však hned na začátek říct, že ačkoliv jsem od Burning Shadows neočekával nic jiného než hnůj, nakonec to zdaleka není tak strašné a ve skutečnosti se dá “Gather, Darkness!” prohnat ušima bez nějaké větší újmy. Což je klad, opravdu ano. Pořád platí, že je to tak trochu kýč a tak trochu fakt hodně klišé jak prase a že kdybych to neslyšel, vážně by existence mojí tělesné schránky nebyla ochuzena o nějakou hudební nirvánu, ale když výslednou podobu “Gather, Darkness!” porovnám s tím, na co jsem se předem psychicky připravoval, vychází z toho ta deska vlastně ještě docela se ctí…
Trochu mě překvapil poměrně umírněný a střízlivý zvuk, který má daleko do nějakého vyumělkovaného a přeprodukovaného hovínka, jaká jsou na power metalové scéně ke slyšení spíš. V některých momentech si živě dokážu představit, že kdokoliv jiný by tam z fleku natřískal bombastické aranže, díky nimž to ve výsledku pro mě osobně vyznělo ještě kýčovitěji, ale Burning Shadows se drží relativně při zemi, což se nakonec ukáže být docela příjemným faktem. Na druhou stranu mi však v mysli hlodá myšlenka, jestli to není spíš z nouze ctnost, která je dána možnostmi skupiny. Ale to je nakonec vedlejší.
Co se týče samotné hudební náplně, ta je stejně jako u většiny podobných kapel velmi neobjevná a nepřekvapivá, taková žánrová klasika, která nejenže ani náznakem nepřináší nějakou vlastní invenci, ale ona se o to ani náznakem nesnaží. Samozřejmě, zrovna v případě Burning Shadows to rozhodně není nějaký průser, poslouchat se to dá vlastně docela bez problému, ale jako vždy se nabízí nepříjemná otázka – proč to poslouchat? Podobných kapel jsou stovky, všechny znějí v podstatě stejně a já nevidím důvod, proč s některou z nich ztrácet čas… a když už bych na tom trval, proč bych si měl vybrat zrovna Burning Shadows? Jinak je to ale i přes absenci nějakého vlastního ksichtu docela v pohodě, větší problém bych ale viděl ve výkonu zpěváka Toma Davyho. Na jednu stranu bychom mohli považovat za klad, že se nejedná o klasického power metalového eunucha, jehož hlas zní, jako kdyby si zrovna skřípnul koule do šuplíku, ale na tu druhou se mi zdá, že on vlastně ani pořádně nezpívá, spíš jako by ve většině písniček jenom mluvil. Možná jde o umělecký záměr v rámci výše zmiňovaného konceptu, ale nemůžu si pomoct, i tak mi to při každém poslechu přijde dost zábavné… tedy, ne tím pozitivním způsobem.
Co se onoho konceptu týká, “Gather, Darkness!” je díky němu rozděleno do celkem čtyř částí. Tu první tvoří jenom pohodové intro “Overture: Hymn to Sathanas”, které je trochu paradoxně asi nejpříjemnějším songem alba. Ve zbylých třech částech už moc velký rozdíl po hudební stránce není a všechny jedou ve stejném power/heavy metalovém kolovrátku. Dokonce ani více jak sedmiminutová “To Ruin & Divide: Kingdoms Fall”, která by díky své délce mohla cosi slibovat, nijak neuhne a jede pořád podle stejného mustru. Trochu zábavnější je jenom “To Ruin & Divide: Man from Myth”, jejíž začátek je docela chytlavý a hlavně vůbec poprvé mi v něm přijde, že se Tom Davy snaží trochu zpívat, ve druhé polovině se navíc nachází jedna docela povedená pasáž. Další zajímavá věc přijde až v podobě poklidné a baladické “Breaking the Sanctuary: Abandonment”, jež je oproti všemu předchozímu poměrně příjemnou změnou, působí uvolněně a líbí se mi. Za zmínku pak stojí ještě hned následující “Breaking the Sanctuary: To Assent the Fall”, kdy Burning Shadows v průběhu druhé minuty nabízejí hodně slušný motiv, v němž zní zpěvák konečně trochu naléhavěji a zajímavěji. V závěrečné “Breaking the Sanctuary: The Infamous Dawn” se zase objeví několik pěkných kytarových melodií. Kromě vyjmenovaných pasáží jsou ty jmenované písničky pořád na jedno brdo, ale je vidět, že když se chce, tak to jde, a bohatě to stačí k tomu, aby byla finální část “Breaking the Sanctuary” tím nejzábavnějším, co “Gather, Darkness!” nabízí. Zbytek písniček se poslouchat taky dá, ale není to nic, co by člověka vytrhlo.
Celkově je “Gather, Darkness!” lehkým nadprůměrem, který kohokoliv, kdo se v metalu pohybuje déle jak měsíc, nemůže překvapit ani v nejmenším. Jak již bylo řečeno, poslouchat se to dá a na rozdíl od ještě jiných power metalových bojovníků se z toho člověku neudělá nevolno. Vždycky se mi zdálo, že Američané ten power/heavy metal hrají oproti evropským skupinám trochu naivněji, což platí i o Burning Shadows, ale to není věc, která by mi tak extrémně vadila, ostatně power metal sám o sobě je už tak docela naivním žánrem. Ta absence nějakého vlastního výraziva je už horší… jasně, dneska s tím má problém drtivá většina kapel, ale to není omluva. Pokud by sem ovšem čistě náhodou zavítal nějaký zatvrzelý fanoušek melodického metalu, ať “Gather, Darkness!” klidně zkusí, určitě ho to osloví víc než mě…
