Země: Japonsko Žánr: crust punk / sludge metal Datum vydání: 3.7.2020 Label: Fangs Anal Satan Tracklist: 01. Genesis 02. Anti-Gone 03. Non Blood Lore 04. Temple of Hatred 05. 鏡 -Zerkalo- 06. HxCxHxC -Parforation Line- 07. キキノウエ -Kiki no Ue- 08. Lust 09. Fundamental Error (Gudon Cover) 10. Loveless 11. Interlude Hrací doba: 40:15 Odkazy: web / facebook / twitter / bandcamp / instagram

Ačkoliv je na Boris nahlíženo převážně jako na dronovou kapelu, jejich diskografie čítá všelijaké odbočky. Co ale mají jejich desky společného, je fakt, že je to vždycky přinejmenším zajímavé. Boris je těžké nějak jednoduše zařadit. Někdy jsou sotva prostupní, jindy zase až kýčovitě podbíziví. Kromě dronu a příbuzného sludge se už hodněkrát dostalo i na stoner a psychedelii, své neopomenutelné místo má v jejich rejstříku i post-rockově laděná tvorba, stejně jako ta noiserocková a své si užili i se shoegaze a samozřejmě také j-popem. V jejich rozsáhlém katalogu lze najít fakt všechno možné a rovnou se přiznávám, že ho celý nastudovaný nemám. Proto si pouze troufám odhadovat, že punkové album dosud složili jenom jedno, problémové „Vein“ z roku 2006.

Může to být trochu s podivem, protože jak známo, Japonsko je punku země zaslíbená. Však také termín Japanese hardcore se nevžil do hudebních análů jen tak pro nic za nic. Klasiky jako Bastard, Crow, G.I.S.M. nebo S.O.B. asi netřeba představovat. Jak se na tuto zemi sluší a patří, tito borci to vždycky hráli trochu hlasitěji a drsněji. A to je přesně něco pro Boris. S novou deskou „NO“ se opět pokouší zabrousit právě do tohoto žánru, ovšem dle předpokladů tak trochu po svém.

„NO“ není pouhým punkem. Víc než punk je „NO“ hlavně stále řadovka Boris, takže se tu toho mísí dost. Hlavním jmenovatelem asi může být crust a hardcore, kolem nichž se tu průběžně všechno točí. V praxi to pak vypadá tak, že úvod alba tvoří šestiminutová sludge / doom špína „Genesis“, která rozhodně nenasvědčuje tomu, že by se na této nahrávce mělo jít i do rychlejších otáček. Pro Boris však není žádnou překážkou hned v následující „Anti-Gone“ přeřadit za řinčení kytar do klasického crossover thrashe. Má to koule, energii i dobré nápěvy. Sehraná trojka Takeshi, Wata a Atsuo ukazuje, že i v tomto žánru si ví rady.

Boris na „NO“ často připomínají střet rrröööaaarrrovských Voivod s G.I.S.M. a Melvins. Třeba „Non Blood Lore“ ale do tohoto základu ještě vkládá noiserockové postupy s ospale melodickými vokály, čímž to celé přetváří v naprosto svébytnou tvorbu hodnou Boris. Podobně funguje také „HxCxHxC -Parforation Line-“, u níž lze slyšet i ozývající se klávesy a zdejší zasněná shoegaze stěna tvoří zcela netypický pohled na dosud slyšený hardcore / thrash, dá-li se to tak ještě vůbec nazvat. Kombinace agresivní hudby a čistého vokálu se na „NO“ využívá obecně dost a patří to k jeho nejlepším aspektům.

Nachází se tu ovšem i momenty, které svěžest „NO“ trochu tahají dolů. Doomová mučírna „鏡 -Zerkalo-“ nepřináší nic dříve neslyšeného, a co hlavně, zbytečně přeřezává právě dobře rozjetou desku. „キキノウエ -Kiki no Ue-“ a „Lust“ jsou zase na Boris až příliš obyčejné a nepřidávají onomu crust punku nic extra navíc, což se týká hlavně druhé jmenované. Předělávka „Fundamental Erorr“ od veteránů japonského hardcoru Godon jede v podobně prosté rovině, ale plusové body získává za to, že je tím největším masakrem na „NO“ zasahujícím až někam k thrashcoru. Nicméně ani to nebrání tomu, abych vnímal tuto pozdější pasáž alba jako slabší.

„Loveless“ je vlastně ideálním ukončením, kdy stíhá postupně představovat všechny na „NO“ slyšené polohy Boris. Trochu ji podkopává přílišné opakování se, ale těsně, než to začne posluchače srát, se utne do dalšího umíráčku, který už vede nahrávku do samotného konce s prorockým názvem „Interlude“. Závěru „NO“ se rovněž nedaří dostat na úroveň vytyčenou dobrou první polovinou alba, čímž se nahrávka ke škodě dělí na lepší a horší část. Celkově však po „NO“ zůstává dobrý dojem, čemuž nasvědčuje i skutečnost, že její poslech nebývale rychle utíká a vlastně nenudí.

„NO“ si rozhodně své místo v diskografii Boris najde. Je to sympatický a i přes průměrnější druhou půlku stále zdařilý pokus o představení borisovské vize o thrash metalu a hardcoru. U Boris mám i nadále daleko raději jejich stonerové a noiserockové řadovky, ale věřím, že i k „NO“ se občas vrátím.