Země: Velká Británie Žánr: jazz Datum vydání: 13.4.2015 Label: Kscope Tracklist: 01. What Happens Now? 02. Sound of Muzak / So Called Friend 03. The Start of Something Beautiful 04. Heart Attack in a Layby / The Creator Had a Mastertape / Surfer 05. The Pills I’m Taking (From Anesthetize) 06. Hatesong / Halo 07. Cheating the Polygraph / Mother & Child Divided 08. Futile Odkazy: web / facebook

Znovu nahrávat hudbu již jednou nahranou je ve většině případů s prominutím blbost. Snad až na výjimky, v nichž kapela s malým časovým odstupem oprašuje skladby napsané a nahrané v době, kdy neměla k dispozici pořádné studio a dobrý zvuk, považuji podobné nápady za přiživování se na vlastní minulosti. Podobně, byť v menší míře, smýšlím o předělávkách výraznějšího rázu. Většina z nich jsou, přiznejme si, nezábavné akustické verze původních skladeb a ty snad až na výjimky nikdy neobhájí svou existenci. A pokud jde o předělávky mnohem zásadnější, jde většinou o zbytečnosti. Jednoduše soudím, že sahat do jednou hotové hudby je prostě pochybné.

Nedbaje vlastních pochyb jsem však byl na „Cheating the Polygraph“, jež je jak už asi tušíte albem předělávek, dost zvědavý. Tato zvědavost vyvěrala v rovině subjektivní ze skutečnosti, že jak interpret předělávaný, tak interpret předělávající jsou mi více než milí. V rovině objektivní pak „Cheating the Polygraph“ představuje ambiciózní počin, který z (progresivně) rockových skladeb vytváří kompozice jazzové. Kdo zná jméno Gavina Harrisona, tomu už jsem mu napověděl více než dost. Harrison je totiž bubeníkem dnes zamrzlých Porcupine Tree a název alba „Cheating the Polygraph“ vychází z názvu skladby z EP „Nil Recurring“ Harrisonovy domovské kapely. Že právě Porcupine Tree jsou předělávanou kapelou je již nejspíš zbytečné zdůrazňovat.

Velice zajímavý je už výběr skladeb. Přestože mají Porcupine Tree přehršel písní s výraznými motivy, omezil Harrison svou volbu (s jednou výjimkou) jen na krátké období po roce 2002 (kdy se stal členem kapely) a z něj vybíral převážně outsidery či rovnou skladby vydané mimo dlouhohrající alba. Udělal však jednu fatální chybu, která jeho úmysl vnést do hudby Porcupine Tree vlastní pohled výrazně zkomplikovala. Ze všech možných forem jazzu se totiž pokusil přiblížit Porcupine Tree big bandu. Nemusím být (a nejsem) velkým znalcem jazzu abych si troufl podotknout, že to byla volba nešťastná.

Hudba Porcupine Tree je vlastně velice subtilní, postavená na precizně vyladěné souhře několika málo tónů a melodií. Na druhé straně big band je hlučný a okázale komplikovaný. Porcupine Tree jsou melancholičtí, big band je excentrický. A právě ten ohromně náročný cíl změnit tolik charakteristik naráz a přitom zachovat dost, aby se dalo mluvit o předělávkách, se zdá být nad Harrisonovy síly. Důsledkem toho je „Cheating the Polygraph“ rozpolcené mezi dvěma póly.

Z osmi skladeb mě nejvíce baví „Hatesong / Halo“, v níž Harrison šikovně zkombinoval dvojici písní. „Hatesong“ se svým výrazným basovým motivem dominuje celé první polovině tohoto „slepence“ a podobně jako v originálu se na něm hromadí další, často úplně nové melodie. Ostatně i basa samotná si občas odskočí do světa kreativity a nezůstává plně věrna předloze. Zlom do „Halo“ se sice může zdát poněkud krkolomný, ale skladbě to nic neubírá na přitažlivosti, zejména protože v druhé polovině Harrison dokázal skvěle skloubit původní melodie s novými nástroji. „Cheating the Polygraph / Mother & Child Divided“ se od originálů odpoutala ještě výrazněji a ve výsledku zní jako něco, co by zapadlo na soundtrack Jamese Bonda. Hůře dopadly skladby pomalejší: „The Start of Something Beautiful“ ještě měla v originálu dostatek nápadů, aby ustála hravou Harrisonovu verzi, křehké „Heartattack in a Layby“ však předělání neprospělo vůbec.

I přesto je „Cheating the Polygraph“ zajímavé album, a to hned při několika příležitostech. První nastává ve chvíli, kdy se v něm přehrabujete a snažíte se z jeho dílů složit původní hudbu, kterou tak dobře znáte. To se vám do určité míry může povést (a vzhledem ke složitosti alba je dost pravděpodobné, že při každém novém poslechu naleznete nový povědomý prvek, který jste dříve nedokázali nikam přiřadit), ale taková snaha vás těžko uspokojí. Navíc nikdy nemůžete úplně uspět, plno melodií se do Harrisonova podání nedostalo a ještě víc jich v něm naopak vzniklo. Kdyby tomu tak nebylo, nebylo by „Cheating the Polygraph“ ničím jiným, než původními skladbami zahranými podle nezměněného notového zápisu na jiné nástroje.

Nejlepší je recenzovaná deska až ve chvíli, kdy se oprostíte od pozadí jejího vzniku a vnímáte ji jako suverénní celek. Pak ji nelze upřít zábavnost a jejímu autorovi skladatelský um. Instrumentálně je propracovaná a kdo by se bál, že si z ní Harrison udělá jedno dlouhé bubenické sólo, zjistí, že prostoru si ve svých předělávkách udělil Brit jen o málo víc, než kolik ho měl v originálech. Jenže pokud na album budeme nahlížet tímhle způsobem, doznáme, že vlastně není ničím výjimečné a být v jazzu kovanější, vysypal bych z rukávu jistě desítky kapel, které dělají to samé a lépe.

Pro koho tedy „Cheating the Polygraph“ je? Pro fanoušky jazzu, nebo fanoušky Porcupine Tree? Obávám se, že spíše pro ty druhé. Přestože není vůbec špatné a už volba skladeb ukazuje, že úmyslem Harrisona rozhodně nebylo vydělat balík předěláním nejslavnějších písní kapely, jde ve výsledku o poměrně slabou nabídku. Čekal jsem, přiznám se, trošku víc.