 |
|
Země: Finsko Tracklist: Hrací doba: 38:39 Odkazy: K recenzi poskytl:
|
Obliba pohansky laděné muziky roste v poslední době místy do totální debility. Jako by lidem už nestačila evokativní muzika vycházející z folkových a rockových klasik a muselo se jít dále, někdy až přes retardované mrtvoly. Toto vnuknutí jsem dostal na loňském Brutal Assaultu, konkrétně při vystoupení Heilung, kdy v jedné chvíli na pódium přicupitalo komando umazaných válečníků. Jejich podíl na vystoupení tkvěl v dělání grimas na publikum, zatímco zbytek kapely mlátil do bubnů ze zvířecích kůží a klepal drůbežími kostmi o jelení paroh.
Hexvessel naštěstí patří mezi skupiny, které dokážou tvořit evokativní hudbu bez zacházení ke grotesknosti. Akusticky laděné pasáže vycházejí z těles jako Current 93 a Sol Invictus. V momentě, kdy se hudba přikloní k tvrdšímu, připomene zejména King Crimson nebo Styx. Společně s rozmanitou instrumentací kapelu táhne charakteristický vokál Mata McNerneyho ze současných gothrockových Grave Pleasures, také známého jako Kvohst, který hlas jednou propůjčil třeba i Dødheimsgard.
Od poslední desky finských pagan folkařů neuplynul ani rok a už servírují novinku. Dává to celkem smysl. Předešlá „All Tree“ je totiž dosud tím nejplanějším, co kapela dosud vydala. Vše je hráno až moc na jistotu, bez lepších nápadů a větší vervy. Desce nepomáhá ani kontrast s předchozí „When We Are Death“, která se vydala neprobádanou cestou – kapela zde zaobalila svůj typický pagan folk do psychedelicky-rockového hávu.
„Kindred“ je ve srovnání s „All Tree“ naštěstí odvážnější a zapálenější. Hexvessel se stále drží zejména osvědčeného. Ne ale jen toho nejosvědčenějšího. Vrací se psychedelic-rockový přístup, což jde slyšet hned v první skladbě, která se přes pochodující šroťák přemosťuje do psych jam session á la Hawkwind. Největší silou posléze zasahuje druhá „Demian“ – kratší skladbu nese poměrně jednoduchý, ale za to údernější rockový akord.
Po rázném výkopu „Kindred“ zvolňuje, ale nenudí. Cover „Fire of The Mind“, původní skladby Coil, funguje skvěle. To samé platí pro následující „Bog Bodies“, která disponuje pro kapelu typickou akustickou instrumentací. Nádech je však prostoupen trip-hopem, v určitých momentech až jazzovým noirem. Atmosféra skladby se dá srovnat s nejevokativnějšími momenty Portishead. Podobný, trubkou tažený, stejně efektivní vibe prostupuje věcí „Phaedra“, která následuje po zbytečném instrumentálním předělu „Sic luceat lux“.
Následující intermezzo „Family“ dělí desku od inovativnějšího. Tři poslední skladby nejvíce připomenou původní dvě desky. Ze všech nejvíce uspívá „Magical & Damned“, který navzdory své vleklosti baví a zarývá se návykovým houpavým refrénem. Předchozí „Kindred Moon“ rozvleklost už tak dobře nekočíruje a trpí na poměrně přestřelenou patetičnost. Finální „Joy of Sacrifice“ pak připomíná ritualistické momenty Hexvessel z dob „Dawnbearer“.
„Kindred“ nastiňuje krok správným směrem. Deska sice mohla být ještě odvážnější. Mohla více pracovat s elementy využitými v první polovině. Je zde ale cítit typický náboj ze začátků kapely – ten, který připomíná květnaté rity z původního „The Wicker Man“. Hexvessel tak pomocí „Kindred“ dokazují, že „All Tree“ bylo jen lehčím zaváháním a že i nadále mají co nabídnout.
Podobné články
27.3.2016 Hexvessel – When We Are Death Recenze
27.10.2013 Hexvessel – Iron Marsch Minirecenze
2.4.2016 Hexvessel, New Keepers of the Water Towers Reporty
18.10.2012 Hexvessel – No Holier Temple Recenze
10.7.2017 Žrec – Klíč k pokladům Recenze
5.12.2016 Guruzsmás – Üst a gríz felett Recenze
Minulý album bylo strašný, tam jsem se snad ani jednou nedostal přes první dva, tři songy. Tohle je výrazně lepší, ale docela rychle mě to omrzelo. Na starší věci novinka nemá…
Ten první odstavec bych tesal.
Jestli obliba “pohanského” čehokoliv extra roste v poslední době, tak to nevím. Řekla bych, že tahle poptávka je tu už celkem dlouho. To vystoupení třeba vypadalo trapně (nevím, nebyla jsem tam), ale zas kde jinde se pokusit o nějaké vystoupení než na akci typu BA, kde na to mají podmínky a hodně diváků něco očekává. Že to třeba nevypadalo moc dobře, je taky pochopitelný, protože si nemyslím, že většina kapel má na to, aby platila profíky, tak prostě dělají, co můžou. Logiku to má i jinou… jak jinak dostaneš bezplatně kámoše do sekce pro kapely?
Zpracování jako takové bylo velice profi, jenom ten nápad mi přišel sám o sobě hrozně směšný, takže spíš ta druhá varianta. A co se týče té pagan popularity, přijde mi, že to celkem překotně vzrostlo se seriálem Vikings, což zas tak moc dávno není.
Tak to musela mít ta pagan popularita předtím jen nějakou pauzu od dob, kdy všichni točili flašinety typu Moonsorrow, Eleuveitie nebo Korpiklaani.
Flašinety to zpopularizovaly v rámci metalu. Od Vikingů ten narůst zájmu vnímám i daleko za hranicema metalu, přerostlo to v regulérní mainstream. Ale možná je to jen můj pocit…
Jako je to možný, že to teď v některých sférách frčí i kvůli těm Vikingům víc. Já úplně největší rozmach “pohanství” zažila v dobách, kdy byl po vesnicích kolem každej druhej skinhead, měl na krku kelťák a machroval, jak zná runy. Tolik milovníků Odina jsem už od těch dob neviděla.
J, zní to teda o poznání lépe než předchozí album.
Po několika posleších možná tak úplně nesouhlasím. Kindred je zatím nejslabší a nejmíň výrazný album, byť pořád fajn. All Tree ale bylo boží.