Země: USA Žánr: technical / progressive death metal Datum vydání: 16.3.2018 Label: Metal Blade Records Tracklist: 01. Cancer / Moonspeak 02. The Silent Life 03. A Home 04. Old Nothing 05. Subtle Change (Including the Forest of Transition and Dissatisfaction Dance) 06. Terrestria III: Wither 07. Hollow 08. Death Is Real 09. Where Owls Know My Name 10. Capricorn / Agoratopia Hrací doba: 56:38 Odkazy: facebook / twitter / bandcamp

Nikdy jsem nepatřil k fanouškům Rivers of Nihil. Přesto jsem se rozhodl obětovat čas k napsání pár slov a především pak k poslechu jejich nového alba „Where Owls Know My Name“. Říkáte si proč? Tak jednak za to může vzruch, který tato deska způsobila, takže nešlo její vydání minout, ale především pak následovné nadšené recenze napříč médii, ve kterých se nešetří superlativy a výrazy o albech roku. Jelikož mi minulá tvorba kapely nepřipadala ničím výjimečná, byl jsem zvědavý, co že se to na letošní placce odehrává.

Nejprve si ale uveďme pár faktů. Rivers of Nihil brousí svůj technický death metal už bezmála jednu dekádu. V prvních letech vydali dvě EPčka a v roce 2013 došlo na debutové „The Conscious Seed of Light“. To představilo skupinu jako moderní, technicky vyspělou, ale přesto poměrně všední deathmetalovou záležitost, ne nepodobnou Fallujah nebo The Faceless. Nabranou pozici ještě upevnili o dva roky později s deskou „Monarchy“. No, a po třech letech a menších personálních změnách na postu bubeníka tu máme „Where Owls Know My Name“.

„Where Owls Know My Name“ obsahuje, rovněž jako jeho předchůdci, deset skladeb, avšak časově je překonává, jelikož trvá hodinu. Už z tohoto údaje je znát, že novinka je rozmáchlejší a hudebně také daleko více ambiciózní. Což, jak se ukáže, není vždy výhrou. Ono se to totiž musí umět. Pouhé shromáždění nápadů na jednu kopu může taky dopadnout jako v té o pejskovi a kočičce. Jejich upečený dort se taky nedal žrát, podobně jako se „Where Owls Know My Name“ nedá poslouchat. Vlastně teda dá, já sám to zvládl několikrát, ale s přibývajícími poslechy to bylo kurva sebezapření.

Tak se do toho pusťme. Jak už jsem napsal výše, nápadů je tady hodně, děje se tady toho hodně, ale ve výsledku vlastně nic. Takhle suše mechanické podání hudby už jsem dlouho neslyšel. Co na tom, že se tady střídají vokály, používají všelijaké nástroje a mění nálady, když to celé nemá žádnou duši. Vůbec nic z toho, co se tady děje, Rivers of Nihil nevěřím. Je to jako snaha o dosažení všeho a onanismus na všech frontách. Nejčastěji se tu objevují bezhlavé výjezdy salvy bicích, kdy jen kroutím hlavou, proč se zrovna tady museli vecpat kopáky. Stejně tak všechny ostatní nástroje dostávají přehršel prostoru, takže jindy zase začnou sóla na basu, dostane se i na klávesy a když už myslíte, že všechno bylo, tak se tam nasere znovuobjevený a nejčastěji znásilňovaný nástroj tohoto století – saxofon.

Usměrnit tenhle mišmaš se Rivers of Nihil vůbec nedaří a nepomáhá jim v tom ani produkce. Ozvučení alba je značně nevyvážené, takže například když se do toho bubeník opře, všechno ostatní jde dozadu. Možná i proto tady ty bicí jdou tak na nervy. Zároveň je zvuk až křišťálové bezpohlavní, takže když jsou skladby v hrubé poloze, nevyznívá to úplně dobře. V jemných polohách zase písně postrádají silnější rukopis, čili všudypřítomná snaha o epičnost a plné vyznění příběhu vychází vniveč.

Nejcitelněji je to znát v opusu „Subtle Change (Including the Forest of Transition and Dissatisfaction Dance)“, který obsahuje všechny neduhy alba. Píseň byla zamýšlená asi jako přední kousek „Where Owls Know My Name“ a skutečně v jistém slova smyslu znamená jeho věrnou výpověď. O silnou atmosféru se tu mají starat mnohovrstevnaté vokály, od čistě vyleštěných až po growlingové, a různé změny temp a nálad, ale pranic nefunguje. V podobném duchu se nese většina skladeb.

Jak jsem předznamenal, deska má příběh. Ten se týká posledního člověka na Zemi, který byl stvořen nesmrtelným jenom proto, aby mohl této zkáze přihlížet. Texty nejsou nijak abstraktní, takže jim lze lehce porozumět a i ten příběh není špatný, ale k čemu to je, když podkres pro něj, tedy hudba, nestojí za nic? Hudebně by se taky daly vést diskuze, zdali se stále jedná o technický death metal potažmo death metal vůbec. Jsou tu vlivy progresivní ve stylu Opeth či Ne Obliviscaris, trochu Gojiry, píseň „Terrestria III: Wither“ obsahuje kvanta elektroniky, je tu hodně djentu, metalcoru, ale označit něco za čistý death metal se moc nedá.

Asi už to nebudu dále protahovat. Za mě „Where Owls Know My Name“ určitě ne. Jak vidno, své fanoušky si našlo a není jich málo, avšak v mých uších existuje spousta lepšího technického death metalu. Předchozí tvorba Rivers of Nihil, přestože jsem z ní nebyl nijak na větvi, mi byla bližší a daleko uvěřitelnější. Nové album beru jako pokus o senzaci za každou cenu, který se hrubě nepovedl.