Země: Norsko Žánr: alternative / industrial rock Datum vydání: 19.10.2018 Label: Spinefarm Records Tracklist: 01. Take Me 02. Animal 03. My Church 04. Fight Song 05. When the Lights Go Out 06. Smash It Up! 07. When I’m Gone 08. Everything Dies 09. End 10. Hole in the Sky Hrací doba: 35:31 Odkazy: web / facebook / twitter

O norských Shining se toho v období vydání stěžejního alba „Blackjazz“ namluvilo spoustu. Tohle experimentální dílo si rozhodně zasloužilo veškerý ten humbuk okolo. Však taky takhle unikátní věc plnou nesourodých žánrových prolnutí a nápadů neslyšíte každý den. Sklidili tak ovoce za veškerou předchozí snahu a zejména odvahu zkoušet nové věci a nebát se v podstatě kompletně změnit svůj žánr, kdy začínali jako čistě jazzová kapela.

Až na třetím albu „In the Kingdom of Kitsch You Will Be a Monster“ zahrnuli do své hudby také prvky rocku, no a na následujícím „Grindstone“ už to začínalo chytat bláznivé kontury avantgardně elektronického jazz-metalového cosi, co vyvrcholilo na zmiňovaném „Blackjazz“. Zřejmě si uvědomili svůj vrchol, či nevěděli, kam dál by se v tomto ranku mohli pohnout, a tak k překvapení mnoha fanoušků zvolili na dalších dvou deskách poklidnější cestu industriálního metalu. Saxofon i občasné dovádění zůstalo, ale v porovnání s předchozí tvorbou to bylo nic. Přesto se minimálně „One One One“ dá docela v pohodě poslouchat a třeba já vzal tuhle změnu jako logickou a vlastně v souladu s dosavadním vývojem Shining. Bohužel, tady měl ten vývoj asi skončit…

Nyní máme na stole novou placku „Animal“, no a nebudu chodit zbytečně okolo horké kaše: „Animal“ je kapitální sračka. Jiné pojmenování pro to neexistuje. Nejenomže je to příšerné hudebně, ale zároveň se to příčí všemu co doposud Shining udělali. Lidé si je oblíbili pro svou originalitu, pro neustále vymýšlení něčeho nového, pro neotřelé zakomponování saxofonu, ale všechno tohle je na „Animal“ dokonale pohřbeno. „Animal“ je vlastně úplný opak jejich ostatních nahrávek. Opravdu nevím, kdo má toto album poslouchat, protože fanouška Shining to musí bytostně urážet. Jedině snad fanoušek schizofrenik, který si jeden den libuje v unikátních kompozicích a další den je schopen si užívat odrhovačky s debilními texty a slizkými refrény s absolutně nulovou invencí, tak ten jo.

Vypadá to tak, že si Jørgen Munkeby a spol. udělali album pro sebe. Na tom by asi nebylo nic špatného, ale hodili tím přes palubu všechny svoje příznivce a svou unikátnost zadupali hluboko do země. Nebo si snad myslí, že tímto osloví nové fanoušky? A opravdu musí cílit zrovna na příznivce hoven typu Five Finger Death Punch nebo Nickelback? Je to prostě výsměch do tváře a nejlepší bude na tuhle diskotéku zapomenout. To, že se chystá průser, se dalo vytušit už z prvních promo fotek a celkového nového vizuálu kapely, která se nyní stylizuje do jakýchsi futuristických disco floutků.

Hlavní ale byly první ukázky, které mohly být pro leckoho šokem. Poznávací znamení jsou ta tam, takže první, co člověk udělá, je opětovné překontrolování, jestli se opravdu jedná o ty Shining. Saxofon už tu není, namísto toho se rozmohly klávesové party. Kolovrátkovým způsobem podkreslují skladby a právě tím prvním, co slyšíte po zapnutí „Animal“, je klávesový motiv, který jako když vypadne z osmdesátek. Dále je tu kladen důraz na kytarové riffy, které skladbu vždy nějak rozehrají, zajistí její kostru a přes veskrze zbytečné sloky spějí k refrénu, na jejichž hitovost a chytlavost se tu cílí předně. Takhle prosté „Animal“ je, líbivé vyprodukované nic. O nějakých zajímavých nápadech nemůže být řeč.

Ve své celé délce jsem zvládnul „Animal“ přehrát všehovšudy čtyřikrát, a přestože má relativně krátkou hrací dobu, bylo to nekonečné utrpení. Jak se Munkeby pitvoří, jak se snaží ze všeho tahat hity, jak to celé tahá za uši, jak je u toho člověku trapně, jak je mu na blití z tý nechutný prvoplánovosti, americkému rockovému střednímu proudu vlastní, za to všechno si zaslouží noví Shining jen to nejhorší hodnocení.

Těžko uvěřit, že desky „Blackjazz“ a „Animal“ pocházejí od stejné kapely. Tohle se hrubě nepovedlo a docela mě zajímá, jak to s Shining zamává. Kdyby zachovali něco málo alespoň z minulých dvou desek, alespoň ten saxofon kurva, poslouchalo by se to lépe, ale o takovouhle žánrovou změnu snad nikdo nestál. Doporučení je jasné – ruce pryč.