Ruští Crimson Blue za sebou nemají nikterak dlouho kariéru, jež od vzniku v roce 2009 čítá jedno EP “Island” z roku 2011 a debutové album “Innoncence” z téhož roku, které si kapela vydala svépomocí a kterému se nyní podíváme takhle zpětně v krátkosti na zoubek. Sama kapela se označuje za “nu art metal”, takže hlavní atributy v podobě jednoduché kompoziční stránky, melodických vokálů a rádobytvrdých kytar, které se tváří, že objevily svět tvrdé hudby, se nabízejí samy.
Crimson Blue si však do průhledné hudební škatulky nebáli přidat ono “art”, jež z “Innocence” sice nečiní o nic větší umění, než je na moderní rock/metalovou kapelu běžné, ale na druhou stranu je jejich hudba přeci jen o něco hlubší a prostá vyloženě podbízivých momentů, jejichž hlavním účelem je zaujmout každého. Pokud pominu přemrštěnou hrací dobu, kdy výsledná jedenáctka skladeb začne po nemalé chvíli docela splývat, tak se “Innocence” dá vydržet bez většího problému, ovšem že bych se bavil od začátku do konce, to ne. Zpěvačka Dani Hellstrom má velmi líbivý vokál, který spoustu skladeb táhne o třídu výš (“Forest (Atonement)” či “September”). Album samotné stojí hlavně na kombinaci chytlavých podladěných kytar a jejího zpěvu, přičemž se najdou příklady, kdy to šlape lépe, jako v rytmicky přesné “L.M.A.” nebo parádní hitovce “Clouds”, jež se pro mne okamžitě stala nejzapamatovatelnější písní desky, ovšem najdou se skladby, kdy to prostě nefunguje, příkladem čeho budiž tuctové “Nagual”, “Innocence” či pomalejší balada “Ave Sensorium”. Celek tak působí docela nevyrovnaně, což je škoda, protože některé momenty jsou vyloženě dobré.
Je myslím úplně jasné, pro koho je “Innocence” určené, takže všichni, kteří si doteď ujíždějí na vyčpělých Evanescence nebo jiných moderních metalových kapelách se ženskou v čele, si můžou k mému hodnocení klidně pár bodů přidat, ale pro mne jsou ve výsledku Crimson Blue průměrnou partou, jejíž vokalistka se snaží, seč jí síly stačí, ale průměrný hudební podklad jí brání v rozletu.
Země: Nizozemsko Žánr: alternative rock / symphonic metal Datum vydání: 31.1.2014 Label: BMG Entertainment
Tracklist:
01. Let Us Burn
02. Dangerous
03. And We Run
04. Paradise (What About Us?)
05. Edge of the World
06. Silver Moonlight
07. Covered by Roses
08. Dog Days
09. Tell Me Why
10. Whole World Is Watching
Within Temptation jsou pojem. Jak líp začít povídání o partě, která se za pomocí své vlastní píle dokázala vyšvihnout v přední představitele symfonického metalu, aby později dokázala tuto škatulku opustit a ocitnout se někde na hraně symfonického alternativního rocku se skoro až popovým přesahem, a to s takovou grácií, že o vyložené zaprodanosti nemůže být řeč. Ať už si o tomto vývoji, kterým si během své existence Within Temptation prošli, myslíte svoje, nelze jim upřít, že nestojí na místě. S každým dalším albem se postupně vyvíjí, a přestože od minula ten vývoj není až tak dramatický, jak by se na první poslech mohlo zdát, nedá se na druhou stranu říct, že by “Hydra” – jak zní titul šestého řadového alba – bylo sázkou na jistotu, aneb počinem, kterým si proti sobě hlavně nepoštvat skalní fanoušky.
Kdo sleduje tvorbu Within Temptation, tak mi jistě dá zapravdu, že i na základě výše uvedeného je z dlouhodobého hlediska jejich diskografie – rozdělená na samostatně stojící články – takřka neporovnatelná. Rozdíl mezi prvními dvěma alby “Enter” a “Mother Earth” je v porovnání s posledníma dvěma v podobě “The Unforgiving” a “Hydra” markantní. Skladatelsky i technicky. Zatímco na dvojici zmíněných staroušků (ale jo, je to už hezky dlouhá doba) se symfonické klávesy potkávaly s pronikavě vysokým hlasem tváře kapely Sharon den Adel, tak na albech pozdějších se její hlas usadil do přirozenější, řekněme nižší polohy, která má však stále tu správnou naléhavost. Pokud budu mluvit o svých preferencích, tak její aktuální projev je mým uším mnohem příjemnější, protože právě ten vysoký zpěv z prvních desek mě od častějších poslechů tak trochu odrazoval, ale to jen abyste chápali můj vztah k aktuální podobě jejího zpěvu. V průběhu let pak ubylo symfonických aranží, které tam sice pořád jsou, ale jejich prostor převzaly modernější klávesy a kytarové riffy, jež jsou přímočařejší (čti jako jednodušší) a celkově orientovány k podladěnému zvuku, jenž si aktuální trendy žádají. Nicméně do takového stádia, že by se začalo vařit s breakdowny, se kapela neposunula a stojí pevně na zemi v rámci běžné rock/metalové tvorby.
O tom, jak se na minulém “The Unforgiving”Within Temptation přenesli do melodičtějších vod plných klasických rockových postupů a téměř popových refrénů, se napovídaly už celé romány, takže to rozebírat nebudu, nicméně protože kapela tehdy ve spojení doprovodným komiksem dosáhla slušného komerčního úspěchu, bylo by bláhové očekávat v hudebním směřování nějakou změnu o 180°. Postupný příklon k mainstreamové produkci je patrný už od “The Silent Force”, přičemž “Hydra” by se v tomto ohledu dala považovat za nejodvážnější počin. Už při pohledu na výčet hostů, kteří se na “Hydra” mihnou, nebo ještě lépe na novinkový videoklip k “Dangerous” se střídajícími se záběry wingsuitingu a prostřihy na kapelu plných slow-motion záběrů, je jasné, kudy vítr vane. A protože je vklad hostů dosti výrazný, sluší se věnovat čtveřici skladeb s jejich přispěním zvláštní pozornost.
Postupujme chronologicky, takže Howard Jones (ex-Killswitch Engage) je v už zmíněné písni “Dangerous” hutnějším protikladem, kdy stojí proti melodicky líbivé Sharon, což je kombinace, proti které nelze v zásadě nic namítat. Skladba samotná má švih a melodický potenciál silného refrénu z ní dělá jeden z top momentů “Hydra”. Totéž se dá říct i o pop-metalové hitůvce “Paradise (What About Us?)”, v níž se zaskví Tarja Turunen. Jak jsem si v období před vydáním alba myslel, že se bude jednat o symfonicky metalovou skladbu, v níž se pokusí Within Temptation prostřednictvím protikladu operního vokálu Tarji a křehkého zpěvu Sharon utěšit si rozladěné fanoušky po “And We Run”, v níž dostal prostor zámořský rapper Xzibit, tak nakonec je vše jinak.
Zatímco “Paradise (What About Us?)” je i na poměry Within Temptation až nezvykle přímočará věc se vzdáleně industriálním přesahem, který se díky pochodovému rytmu a moderním klávesám dotýká TägtgrenovýchPain, tak “And We Run”, je pro kapelu už takřka typická skoro-balada, jíž od starších kousků odlišuje pouze fakt, že část textu rozvine svým vlastním způsobem Xzibit, jehož vstup považuji nakonec za velmi povedený, jakkoli jsem se ho zprvu obával. Když spustil poprvé tu svoji “nigga” pasáž, nad níž se jako křehký anděl vznáší Sharon, tak jsem civěl jako puk. Velké překvapení, beze srandy. No, a abychom měli sestavu hostů kompletní, tak na úplném závěru číhá “Whole World Is Watching” s Davem Pirnerem ze Soul Asylum, v níž se nezapře působiště Pirnera, který přenesl kapelu ještě blíž rádiovému formátu, kdy akustické kytary nahradily kytarové hradby, nicméně nemůžu říct, že by se tak dělo ke škoda věci. Úvahu o nezbytnosti účasti jednotlivých hostů pro naplnění umělecké podstaty desky, případně o nahlížení na tento krok jako na silný marketingový tah podpořený hned trojicí klipů (pevně věřím, že i ta “And We Run” se jej dočká), nechám na každém z vás, ale s klidným srdcem říkám, že minimálně Dave Pirner a Xzibit si své opodstatněné místo našli.
Může se zdát, že to nejlepší máme za sebou, protože zbylá šestice skladeb na první poslech nemá takový efekt, což lze určitě přičítat faktu, že krom toho, že v nich nikdo nehostuje, představují klasickou skladatelskou formu Within Temptation posledních let, ale není to tak. Hybné kytary jsou základem a jen tak mimochodem je v současnosti studiově obstarává hned trojice borců, kdy se k zaběhlé dvojici Robert Westerholt a Ruud Jolie občas přidává poslední mušketýr Stefan Helleblad, což v konečném vyznění z alba nijak nepoznáte. Dokonce ani v nejkytarovější věci celé desky, “Silver Moonlight”, kde jde ostrý riff s klávesovými plochami dobře dohromady a skladba se celkem přirozeně mění k chytlavému refrénu, jemuž na hitovosti neubírá ani ostrý vokál Roberta Westerholta, jenž v takové té klasické odpovídačce hraje se Sharon vokální hru na téma “kráska a zvíře”.
Pokud je na “Hydra” kompozice, která by se s jistou dávkou rezervy dala zařadit i na starší počiny, tak je to určitě delší “Tell Me Why”, kde je symfonicky metalový odér nejpatrnější. Hodně se mi líbí kytarové sólo k němuž píseň spěje střídáním slok a refrénu, což sice není kdovíjak progresivní přístup, ale s Sharoniným charisma to vlastně ani nevadí, protože její podmanivý hlas vládne nejen tomuto songu, ale desce jako celku. Jen na ní tak stojí “Edge of the World”, jež je dalším důkazem, že balady Within Temptation vždy uměli a zrovna tahle se povedla na výtečnou. Sice v její první polovině cítím vzdálenou inspiraci u Lany del Rey, ale jakmile se zlomí k vypjatější póze se smyčcovou vložkou, tak jsme zpět na domácím území plném emocí. Protože nevidím na “Hydra” vyloženě slabého kousku, který by působil jako chudý příbuzný těm zbylým, tak není důvod, abych pokračoval ve výčtu těch povedených, poněvadž bych prošel úplně celý tracklist, nicméně dramatickou “Let Us Burn” s výraznými bicími jakožto parádní otvírák, jenž navnadí na věci nadcházející, jsem si nemohl odpustit.
Vyřknout závěrečné hodnocení není v případě “Hydra” vůbec jednoduché. Na jednu stranu se jedná o doposud nejodvážnější album Within Temptation, jemuž nelze upřít všudypřítomné hitové ambice, celkovou pohodovost a šlapavost materiálu, jenž se poslouchá jedna báseň, a to bez toho, aby si člověk začal připadat jako při poslechu tuctového popového alba, na druhou stranu je toto částečně vykoupeno ne zrovna vysokou trvanlivostí materiálu, což je asi tak jediný ohled, ve kterém se z hudebního hlediska nepodařilo předchozí “The Unforgiving” překonat. Poslechnete si to desetkrát, dvacetkrát a najednou zjistíte, že už to netáhne zdaleka tak dobře, jako v prvním týdnu od doby, co jsem se do “Hydry” pustil. Ale abych kapele nekřivdil, tak vzhledem k tomu, že jsem se i po opravdu velkém množství poslechů nemusel nutit, abych počin přečkal k samému závěru, tak jsem ve výsledku spokojený a věřím, že fanoušci kapely, kteří jsou otevření posouvání hudebních mantinelů svých oblíbenců a nezabředli v hloubi symfometalových počinů zkraje kariéry Within Temptation, na tom budou stejně, protože “Hydra” je velmi slušná, až překvapivě povedená deska, jíž nechybí odvaha posouvat se stále dál.
Další názory:
Within Temptation mi přijdou jako jedna z těch skupin, jejichž tvorba je až zbytečně přeceňovaná. Neříkám, že je špatná, jen v ní nevidím až takové hluboké umění jako mnozí další, což platí jak o starší tvorbě, tak i o současné podobě kapely. I přes nepřehlédnutelnou stylovou proměnu (proti níž vůbec nic nemám, naopak je mi sympatické, že Within Temptation nestojí a ten progres je v rámci jejich diskografie vážně velký) mi obě tyto polohy přijdou v podstatě jako pohodová a nenáročná hudba, byť obě trochu jiným způsobem. “Hydra” je na tom úplně stejně, stále větší příklon k líbivosti a většímu mainstreamu mě zrovna u Within Temptation nijak neobtěžuje, protože je uvěřitelný a podpořen několika dost pěknými písničkami. Proč tedy “jenom” šest a půl bodu, ptáte se? Především kvůli nevyrovnanosti materiálu. “Hydra” pro mě obsahuje tři opravdu výborné songy – “And We Run” (Xzibit zabíjí), možná trochu překvapivě “Paradise (What About Us?)” s Tarjou, což je pro mnohé slabý kus, ale mě jednoduše baví, a nakonec hodně povedenou “Covered by Roses”. Pak je tu pár slušných věcí, které mi nevadí (“Let Us Burn”, “Dangerous”), pár sice už ne tak dobrých, ale pořád poslouchatelných (“Silver Moonlight”, “Tell Me Why”) a nakonec vata, která mě vůbec, ale vůbec nebaví (“Edge of the World”, “Dog Days”, “Whole World Is Watching”) a právě ta mi ten dojem kazí, jelikož třeba “Whole World Is Watching” je pro mě tak patetická, až je skoro neposlouchatelná. Nicméně nadprůměr si “Hydra” stále zaslouží, o tom žádná. H.
Po desce “The Unforgiving” se Within Temptation dostali do fáze, kdy už asi jen málokoho šokuje jejich popový sound, a “Hydra” – ačkoli v tom jde ještě o kus dál – tedy nijak zvlášť velkým překvapením není. Akorát je třeba k tomu přistupovat s rozmyslem, protože tohle album už mi nepřijde jako popově znějící metal, ale spíš jako čistokrevný pop, ke kterému hrají kytary, a růžky novinka vystrčí jen výjimečně a to ještě velmi opatrně. Od momentu, kdy jsem “Hydra” začal vnímat z tohoto úhlu, je však prakticky všechno v pořádku. Je to zatraceně chytlavé a přitom skoro vůbec pitomé, Sharon zpívá fantasticky a jako celek se to poslouchá úplně v pohodě. Osobně mi přijde nejsilnější střed alba vymezený skladbami “Edge of the World” a “Dog Days” plus kontroverzní “And We Run”, která jitří emoce dle mého vydařeným příspěvkem zámořského rappera Xzibita; naopak ostatní songy s hostujícími muzikanty mě moc neoslovily. Přesto nemám sebemenší problém desku doposlouchat, a i když se zde ne vše podařilo dotáhnou na takovou úroveň, jak by se mi líbilo, můžu bez okolků říct, že mě to baví. Vynikající “The Unforgiving” se ale “Hydra” přeci jen kouká na záda… Ježura
Within Temptation jsem svého času poslouchal docela dost, než se mi jejich pseudo-gotická póza přejedla. Vrátil jsem se k nim až s deskou “The Unforgiving”, která mě baví doteď, hlavně díky rockovější poloze a civilnímu projevu Sharon den Adel, se kterou kapela podle mě získala vlastní ksicht. Očekávání od “Hydra” tak nebyla úplně malá, ačkoliv nanejvýš střízlivá vzhledem k tomu, jak vrtkavá a proměnlivá je kapela ve své tvorbě. “Hydra” na rozdíl od předchozí desky, není poslech na první dobrou. Některé věci mi sedly na podruhé, někdy až na popáté a na rozdíl od “The Unforgiving” mi některé věci nesedly vůbec. Nejvíc mě baví asi “Covered by Roses”, “Silver Moonlight” a klipovka “Dangerous”. Slušná je i “Edge of the World”, hlavně díky symfonickému podmazu. Album se vůbec poslouchá tak nějak samo a docela dobře (což je asi jeho největší devízou), jak už ale naznačil kolega H. nade mnou, celek působí nevyváženě. Oproti třem silným skladbám stojí závěrečná nuda v podobě “Dog Days”, “Tell Me Why” a “Whole World Is Watching”, kterou Dave Pirner posílá do jámy lvové. Zprvu mi vadila i Xzibitova “nigga chvilka” v “And We Run”, ale i té jsem přišel na chuť. Naproti němu stojí výkon Tarji, která táhne “Paradise (What About Us?)” o pár úrovní výše; ze čtyř hostů nakonec ostrouhal jen jeden, jakkoliv by si podle mě Within Temptation vystačili i bez nich. Kolem a kolem je “Hydra” sice nadprůměr, stále však zůstává přinejmenším o bod a půl za “The Unforgiving”. Atreides
Země: Itálie Žánr: alternative rock Datum vydání: 2013 Label: Bakerteam Records
Tracklist:
01. 3.2
02. Burn This Rock
03. Point of No Return
04. My Demons
05. Hidden by You
06. You Are Your Only Bystander
07. Drag Me to Hell Pt. I
08. Drag Me to Hell Pt. II
09. Unhitch
10. Specular Twin Diadems
11. Sun Reader
12. Soothin’ Myself
13. UnWise
Když už máte místo osvědčeného jména sáhnout po nějaké úplně neznámé kapele, děláte tak buď z nudy nebo ze zvědavosti, každopádně v obou případech platí, že doufáte alespoň v to, aby vás dotyčná formace jakž takž zabavila, a pokud se z toho nakonec vyklube něco opravdu dobrého, je to spíš příjemný bonus než naplnění očekávání – i když výjimky se samozřejmě mohou najít. A co taky čekat od no name italské rockovky než nějakou tu zábavu, takže na kapelu Knowing2fly a jejich řadový debut “Here on My Feet” jsem určitě nekladl nějaké přehnané nároky. Přesto ale není výsledek nikterak oslnivý, a proč tomu tak je, to mám v úmyslu rozvést v následujících řádcích.
Právě kvůli tomu, že jsem od Knowing2fly nečekal žádné zázraky, jsem byl dost překvapený, že ta muzika vůbec není špatná. Knowing2fly totiž zjevně umí hrát i skládat a na výsledku je to sakra znát. Čistě po kompoziční stránce je to vážně dost slušné – zejména kytaristé umějí přijít s dobrými riffy, sóly a kdoví čím ještě a poskládat to dohromady způsobem, který prostě chytne a dovede velmi obstojně bavit. Pocitově bych to zařadil jako přiměřeně moderní rock, v němž jsou slyšet metalové a místy i punkové vlivy, ale i když škatulky odsuneme stranou, má to energii, šlape to a přitom je to po hudební stránce dostatečně kvalitní, aby to člověk neposlouchal jenom jako guilty pleasure, ale jako úplně normální muziku, která ho baví.
Projev Knowing2fly na “Here on My Feet” ale není jen přísně jednotvárný a v rámci žánru nabízí i relativně zajímavá ozvláštnění. Našláplý start alba je celkem standard, nejinak jsou na tom i nezbytné baladické vsuvky (začátek “My Demons” je docela fajn, celá “Drag Me to Hell Pt. I” už méně, ale pořád to jde), ale dále se sem tam objeví různé postupy, které sice někoho připomínají (vzpomněl jsem si jen na System of a Down; další inspirace jsem bohužel nerozklíčoval, ale jsou tam jasně slyšet), ale i tak dělají rozhodně dobrotu. Naprosto mimo a nade všechny ostatní skladby ale ční jedenáctka “Sun Reader”. Získala si mě hned poprvé, co jsem ji slyšel, a už od té doby mi nedochází, jak je možné, že něco takového nahrála stejná kapela, která je podepsaná pod zbytkem “Here on My Feet”. Nevysvětlujte si to špatně, pořád platí to, co jsem psal výše, a “Here on My Feet” je hudebně solidní deska, ale “Sun Reader” je asi tak o dvě ligy výš a navíc úplně jiná než všechno, co se na tomhle albu nachází. Ta skladba je krásná, zasněná, inteligentní, atmosférická a ve své relativní jednoduchosti disponuje ohromnou silou. Kazí ji ale jedna věc – závěr, který se zlomí zpět do toho fajnového, ale s něčím, jako je “Sun Reader”, absolutně nesouvisejícího šlapavého rock metalu, a to i přesto, že si gradace, která tomuto zlomu předchází, vyloženě žádá nějaké majestátní black metalové vyvrcholení. I tak je ale “Sun Reader” takový malý zázrak a navzdory tomu nešťastnému zakončení stoprocentně nejsilnější skladba desky.
Některým čtenářům určitě neuniklo, že když zde Knowing2fly chválím, hovořím výhradně o samotné muzice respektive její kompozici a provedení a jaksi opomínám vokál. To prosím není náhoda, protože zpěv je zde natolik důležitý, že mu věnuji celý odstavec. Když to mám říct na plnou hubu, hlavní vokál je dost příšerný, dá se říct, že jeho majitel neumí zpívat a je tím nejtěžším šutrem, který celou desku táhne dolů. Jako jo, je pravda, že pan zpěvák má své momenty, a když trochu přitlačí na pilu, tak je to docela v pohodě a místy snad i dobré, ale když náhodou nohu z plynu sundá, tak to naprosto regulérně tahá za uši. Uznávám, že onen punkový nádech je zčásti i dílem zpěvákovy nepřesné intonace, ale co je moc, to je příliš a příšernosti, které onen nešťastník vypouští z hrdla třeba v “Hidden by You”, “You Are Your Only Bystander” nebo “Specular Twin Diadems”, to je prostě extrém i na ten nejujetější punk, snést se to opravdu nedá a z jinak přinejhorším průměrných skladeb to dělá takřka neposlouchatelný odpad. A druhý hlas, který se párkrát přihlásí o slovo, to moc nezachraňuje, i když se snaží celkem srdnatě…
Knowing2fly jsou vážně podivné těleso. Jsou schopni napsat materiál, který by měl rozhodně na sedmičkové hodnocení, a dovedou šokovat skladbou, jejíž většina je naprosto skvostná a být celé album na její úrovni, váhám, jestli neudělit devítku. Dokonce i těch padesát minut stopáže “Here on My Feet” lze v jejich režii bez větších útrap přežít, ale pak to zazdí tragickým vokálem, který to všechno táhne brutálně dolů. Fakt by mě zajímalo, jak by “Here on My Feet” zněla, kdyby ji nazpíval kompetentní zpěvák. Takhle bohužel za slabší šestku.
Datum: 22.11.2013 Místo: Praha, Tipsport Arena Účinkující: Nick Cave & the Bad Seeds
Osobně jsem se vždycky vyskytoval spíše na těch klubových koncertech, díky čemuž v mém seznamu toho, co jsem viděl živě, stále chybí spousta velkých kapel, které by měl vidět vlastně každý, až byste se divili. Asi největší dluh jsem sám sobě splatil letos koncem července, když v Praze vystupovali jistí Iron Maiden, ale 22. listopadu se objevila možnost konečně jít na vystoupení jedné skupiny, kterou jsem také chtěl vidět strašně dlouho…
Nick Cave u mě dlouhodobě patří mezi nejoblíbenější umělce – dokonce i v době, když mi bylo nějakých 15, 16 let a po vzoru zajetého klišé pubertálního období jsem v rámci co největší ortodoxnosti cokoliv měkčího než Gorgoroth považoval za komerční a zaprodaneckou sračku, jsem tohoto Australana pořád respektoval. Asi tedy není divu, že do pražské Tipsport Areny jsem šel s tím, že to bude skvělé… že to prostě musí být skvělé. Zcela upřímně vám však mohu říct, že i přesto jsem nečekal, že to bude až takhle moc fantastické…
Celý večer přesně na čas (vlastně možná i o pár minutek dříve) otevřela jako jediný předskokan Američanka Shilpa Ray, jejíž kořeny – ostatně jak jen její jméno napovídá – patří do Indie. Ta předvedla doslova sólové vystoupení, jelikož na velkém pódiu stála sama v jednom nehybném kuželu světla a hrála na cosi jako tahací harmoniku položenou na stole, což byl ovšem do jisté míry pouze podklad pro její místy i bez přehánění úctyhodné hlasové kreace. Především hned na začátku jejího setu, kdy asi drtivá většina přítomných moc netušila, co by měla očekávat, a kdy do toho Shilpa svým chraplákem šlapala nejvíce, to bylo opravdu výborné, jenže jak čas postupně plynul, stávalo se vystoupení čím dál tím monotónnější, snad i díky tomu, že zpěvačka přestala zajíždět do takových výšek, v nichž už ji pomalu ani mikrofon nestačil pobírat, a svůj projev pomalu zklidňovala, což v důsledku ke konci způsobovalo možná ne přímo nudu, ale občasný pohled na hodinky už ano. Sice ve výsledku hrála jenom půl hodinu, ale na náplň v podobě poměrně neměnné a jednoduché hudby a jednoho hlasu (jakkoliv dobrého) to zjevně bylo až až. Kdyby se jednalo doslova o jednohubku o třech, čtyřech písničkách, nemělo by to v podstatě žádnou chybu, ale i takhle to nakonec bylo dost zajímavé vidět a Shilpa Ray na konci za svůj výkon sklidila hodně pěkný a hlavně upřímný potlesk.
Po půlhodinové přestávce, která sloužila k doladění všech náležitostí na pódiu, se v devět hodin konečně dostavili očekávání The Bad Seeds v čele se svým ikonickým frontonem. I přes okamžitý obrovský potlesk nešlo o žádný vyloženě efektní nástup, kapela přišla bez jakýchkoliv gest či póz, chopila se svých nástrojů a koncert otevřela úvodní skladbou svého nejnovějšího alba “Push the Sky Away”, tedy s “We No Who U R”. Přestože to hned od prvních vteřin bylo vysloveně výtečné a The Bad Seeds takřka okamžitě získali snad každého v publiku na svou stranu, “We No Who U R” bylo stále jen slabou předzvěstí toho, co všechno se mělo dít v následujících dvou hodinách, v nichž se především Nick Cave rozjel neskutečným způsobem a předvedl neuvěřitelný a dech beroucí výkon, ačkoliv v (doslova) těsném kontaktu s publikem byl hned od prvního songu.
“We know who you are We know where you live And we know there’s no need to forgive” (We No Who U R)
Rozhodně bych se nebál tvrdit, že měl koncert spoustu vrcholů, vlastně jím byla skoro každá druhá píseň, a jeden z nich zcela jistě nastal s hned druhou “Jubilee Street”, jež je vyloženě kouzelná už ve své studiové podobě, ale v té živé byla přesně taková, jak jsem si to od vystoupení sliboval – byla ještě mnohonásobně působivější. Postupně gradovala až do naprosto fantastického intenzivního závěru, při němž naskakovala husí kůže a člověku se až chtělo brečet, jak neskutečně dokonalé to bylo. Tohle přesně ten moment, u něhož si přejete, aby nikdy neskončil, ale nakonec se tak stalo, Warren Ellis zahodil smyčec svých houslí až někam na strop a po ohromném aplausu The Bad Seeds poprvé sahají hluboko do minulosti ke kousku “Tupelo” složeném v roce 1984. V této chvíli už Cave doslova řádil, svůj zpěv prožíval a na pódiu nechával úplně všechno, ale nutno dodat, že i zbytek The Bad Seeds mu zdatně sekundoval, byť “pouze” svým instrumentálním výkonem. Staré skladby byly v aktuálním živém provedení dost často mnohem zuřivější a hrubější než ve svých originálních verzích, což byl i případ “Tupelo”. Když Cave zpíval sloku “O go to sleep lil’ children”, všiml si v publiku malého dítěte, které si nechal poslat až k sobě a zmiňovanou sloku odzpíval přímo jemu, aby následně zničehonic přišel několikavteřinový výbuch agrese, při němž The Bad Seeds beze srandy na chvilinku zněli tvrději než většina metalových kapel a Cave malému chudákovi vmetl do tváře působivý řev, za nějž by se nemuselo stydět žádný black metalový vokalista.
Setlist Nick Cave & the Bad Seeds:
01. We No Who U R
02. Jubilee Street
03. Tupelo
04. Red Right Hand
05. Mermaids
06. The Weeping Song
07. From Her to Eternity
08. West Country Girl
09. God Is in the House
10. Love Letter
11. Into My Arms
12. Higgs Boson Blues
13. The Mercy Seat
14. Stagger Lee
15. Push the Sky Away
– – – – –
16. Papa Won’t Leave You, Henry
17. Deanna
18. We Real Cool
Po další krátké dávce agrese v samém závěru “Tupelo” se pódium obléklo do fialovo-červeného zabarvení a dekadentní atmosféry s nástupem “Red Right Hand”, při jejímž refrénu pustil Nick Cave poprvé ke zpěvu také publikum. Zato “Mermaids” je z desky hodně klidná a tichá píseň a osobně jsem si dost dobře neuměl představit, jak může fungovat v živém podání, ale bez sebemenších problémů fungovala naprosto skvěle a na rozdíl od studiového originálu nestála především na vokálu, ale více do popředí se dostala instrumentální stránka, díky čemuž “Mermaids” působila o poznání živěji, především ve svém refrénu. Při jejím uvádění navíc Cave obdržel od někoho z publika červenou růži, s níž většinu písně odzpíval, a pokud jsem správně viděl, dokonce i dárek oplatil polibkem… jen jsem ze své pozice nezaregistroval, jakého byl dárce pohlaví.
Další vrchol koncertu přichází s geniální “The Weeping Song”. I ona byla živě malinko dravější a možná i lehce rychlejší, přesto neztratila vůbec nic ze své neopakovatelné atmosféry, a když Cave do mikrofonu svým unikátním vokálem kázal “This is a weeping song”, bylo to působivé jako máloco. Nejbrutálnější věcí vystoupení byla zcela jednoznačně ta nejstarší píseň, která zazněla, “From Her to Eternity”, z níž The Bad Seeds vyrobili opravdu až tvrdý kus. Ona i původní verze je samozřejmě taková nervní a ne úplně přívětivá, ale nyní byl její potenciál dotažen až úplně do konce v dalším mocném kusu a především zdvojené bicí nadělaly doopravdy paseku.
“This is a weeping song A song in which to weep While all the men and women sleep This is a weeping song But I won’t be weeping long” (The Weeping Song)
Po obrovsky intenzivní dvojici “The Weeping Song” a “From Her to Eternity” přichází vydechnutí a zvolnění. Nejprve v podobě fantastické “West Country Girl”, která ani na pódiu neztratila nic ze svého kouzla, a následně s pásmem tří balad “God Is in the House”, “Love Letter” a “Into My Arms”, při nichž se Cave konečně pořádně posadil ke klavíru a převzal otěže i co do instrumentální stránky. Při “God Is in the House” si nechal opět vypomoct od publika, největšího ohlasu se ovšem dostalo třetí zmiňované “Into My Arms”, což je ovšem poměrně logické vzhledem k tomu, že je z oné trojice asi nejznámější.
Další dvě geniální skladby následují hned vzápětí. A první z nich je zároveň i vrcholem aktuální desky – “Higgs Boson Blues”. Pamatujete si, jak výše padlo, že měl koncert svůj vrchol v každé druhé písničce? Ano, tohle byl další, protože i “Higgs Boson Blues” byla jednoduše excelentní s naprosto úžasnou gradací. A pamatujete si tu poznámku o těsném kontaktu s publikem. Kdybyste viděli, jak Nick Cave téměř stojí lidem na ramenou, s impozantním zanícením zpívá “Can you feel my heartbeat?” a přitom bere ruce diváků a přikládá si je na srdce, aby opravdu cítili, jak mu tluče srdce, pochopili byste, že ani tohle jsem si ani omylem nevymyslel. A kdo by si v této chvíli pomyslel, že lepší už to být nemůže, že tohle byla absolutní třešnička na dortu, The Bad Seeds ho přesvědčili o opaku s uhrančivou “The Mercy Seat”. A jako by už nyní nebylo vystoupení Australanů silnější než drtivá většina ostatních kapel, nastupuje legendární “Stagger Lee”, při níž Cave předvádí další šílený a působivý výkon, jaký se hned tak nevidí. Přímo jako osudová tečka za podobnou hudební extází pak působí poklidná a tichá “Push the Sky Away”, jež celý set ukončuje…
…samozřejmě ale jen na chvíli, než dojde k očekávanému přídavku, který The Bad Seeds zahájili s “Papa Won’t Leave You, Henry” s výtečným refrénem. Následuje trochu rozvernější “Deanna” a v úplném závěru pak absolutně nehitová, ale stále absolutně skvělá a depresivní “We Real Cool” opět z aktuální nahrávky. Dvě hodiny uběhly jak nic, až se vlastně ani nechtělo věřit, že už to vážně byly dvě hodiny, protože ve společnosti The Bad Seeds a jejich úžasného vystoupení čas letěl jak zběsilý, ale stalo se. Nick Cave všem popřál dobrou noc, sem tam nesmělé děkovné zamávání od některých členů a kapela zmizela do zákusilí. Vytleskávání dalšího přídavku pak dost rázně uťalo rozsvícení světel, po němž už všem bylo jasné, že je vážně konec… bohužel.
“And some people say it’s just rock ‘n’ roll Aw, but it gets you right down to your soul You’ve got it, just keep on pushing and, keep on pushing and Push the sky away” (Push the Sky Away)
Jak je vidět už ze setlistu, bylo znát, že The Bad Seeds jedou šňůru na podporu desky “Push the Sky Away”, z níž zaznělo suverénně nejvíc songů, celkem šest, čili třetina celého setu. Předchozí tři nahrávky “Dig, Lazarus, Dig!!!”, “Abattoir Blues / The Lyre of Orpheus” a “Nocturama” kapela tentokrát ignorovala úplně, ale od “No More Shall We Part” dozadu zazněl z každého alba minimálně jeden kus, někdy dva, s jedinou výjimkou – “Your Funeral… My Trial” z roku 1986, z níž nebylo nic, přestože na některých koncertech turné se hrálo i odsud. The Bad Seeds totiž na každém vystoupení setlist mírně obměňovali, popřípadě alespoň prohazovali pořadí písniček.
Celkově by se jistě dalo říct, že byl výběr skladeb postavený hodně pěkně, ačkoliv každý by si jistě našel svoje oblíbené písničky, které nezazněly, což byla v mém případě například fantastická “Fifteen Feet of Pure White Snow”, již bych z fleku vyměnil třeba za “God Is in the House”. Stačí ale zůstat jen u toho, co už na tomhle turné zaznělo… například takovou “Jack the Ripper” bych také slyšel hodně rád, ale u skupiny s takhle obsáhlou diskografií to tak bude vždycky a zahrát všechno prostě nejde, s tím se jednoduše musí počítat, takže není sebemenší důvod si stěžovat – už jen z toho důvodu, že spousta skladeb, které jsem slyšet vážně chtěl, jsem také slyšel.
Na předchozích řádcích padalo jméno především Nicka Cavea, jenž na sebe strhával drtivou většinu pozornosti, celý koncert prožíval, zpíval s obrovskou vervou, excelentně komunikoval s lidmi – a tím zdaleka nemám na mysli pouze několik vtípků mezi písněmi nebo pohotové reakce a odpovědi, například jako když někdo z publika zavolal, že jej miluje, ale i samotné chování během hraní, kdy – jak už několikrát padlo výše – šel přímo k divákům a bylo vidět, že se snaží (těžko říct, jestli opravdu cíleně), aby byl koncert intenzivní nejen pro něj, ale pro všechny přítomné. Mezi ním a lidmi nestála žádná hradba securiťáků, Cave si v žádném případě nehrál na žádnou hvězdu a svých posluchačů se nebál. Na druhou stranu však nikdo v prvních řadách nepřekročil mez toho, co si divák může dovolit vůči vystupujícímu umělci. Až by se chtělo říct, že přesně takhle má vypadat perfektní souznění mezi hudebníkem a publikem. Dalším ohledem, v němž si Nick Cave zaslouží absolutorium, je pak zcela jistě jeho výkon a výdrž, jelikož celé dvě hodiny jel doslova na plný plyn, neustále se pohyboval a předváděl své typické taneční kreace, přesto ani jednou ve svém nezaměnitelném zpěvu nezaváhal nebo se nezadýchal… vážně ani jednou, všechno naprosto suverénní a bezchybné. V 56 letech opravdu obdivuhodné.
Je ovšem nutné zdůraznit, že jakkoliv byl Nick Cave králem koncertu, i všichni ostatní členové The Bad Seeds zanechali výborný dojem. Víte, jak se při nějakém extrémně povedeném výkonu přeneseně říká, že to byl koncert? Tak tenhle koncert byl koncert. Jednoduše všechno páni muzikanti, soustředění, přesto přirození a zcela viditelně prožívající to, co zrovna hráli. Ať už to byli veteráni jako bubeník Thomas Wydler, aktuální klíčoví členové jako multi-instrumentalista Warren Ellis s vizáží bezdomovce ve společenském oděvu, nebo nováčci sestavy jako kytarista George Vjestica, všichni fungovali naprosto bezchybně a nedá se jim vytknout absolutně nic. V jejich snažení je navíc plně podporoval vydařený zvuk, v němž bylo vše naprosto nádherně slyšet. Možná se slušelo dodat i to, že The Bad Seeds nepotřebovali vůbec žádné efekty, dokonce i světla byla v podstatě statická, všechno bylo čistě jenom o kapele a o hudbě, ale i s tímhle Australané dokázali předvést vystoupení, které bylo několikanásobně lepší a působivější než většina skupin s vagónem prskavek. Prostě úplně nejvyšší třída…
Že vám to všechno zní až moc dokonale? Pokud ano, tak je to správně, protože tohle opravdu BYL dokonalý koncert… nebo přinejmenším alespoň mě nenapadá nic, co by se ten večer mohlo vydařit víc, než tomu ve skutečnosti bylo. Jednoduše řečeno, Nick Cave & the Bad Seeds předvedli, jak se dělá umění – umění v naprosto doslovném významu. Koncerty tu sice číselně nehodnotíme, ale pokud bychom to dělali, v tomto případě bych ani vteřinu neváhal dát 10/10…
Pod poměrně nenápadným názvem Syndrome se ukrývá projekt, který rozhodně nepostrádá zajímavost… vlastně je mnohem zajímavější, než by se na první pohled mohlo zdát. Hudebníci sami sebe nazývají alternativním elektro rockem a tvrdí, že svou muziku budují pomocí experimentu. Že vás to na první pohled nevytrhne? Proč by mělo, takových v dnešní době je…
Věnujme však Syndrome i druhý pohled, s jehož pomocí zjistíme, že zde přece jenom půjde o něco ne úplně obvyklého. Abych to osvětlil trochu lépe, dovolím si volně převyprávět to, co o sobě říká samotná skupina. Syndrome si totiž podle svých vlastních slov vedle používaní normálních instrumentů programují také nové virtuální nástroje, živé hraní rovněž provozují v poměrně netradičním duchu, v němž hrají podstatné role počítače, ale asi trochu jiným způsobem, než jsou jednoduché playbacky. Jak Syndrome sami tvrdí, svou živou prezentaci neukazují pouze na koncertech, ale i v rámci přednášek na univerzitách nebo na exhibicích. Nechtěl bych to špatně interpretovat, jak to všechno funguje, protože si nejsem úplně jistý, jestli jsem to celé dostatečně pochopil, takže si dovolím udělat něco, co by se podle mě v recenzích moc dělat nemělo, a sice že vás pro podrobnější informace odkážu na stránky skupiny, kde budete moct případnou zvědavost ohledně technického provedení ukojit.
Když se to takhle rozpitvá… vůbec bych se nedivil, pokud by nejednoho z vás napadlo cosi o tom, že půjde jen o samoúčelnost, že půjde o něco stylem, že to zkusíme jen proto, abychom viděli, že to zvládneme, že forma zvítězí nad obsahem a samotná hudební náplň bude spíše druhořadá, podřízená technické stránce věci. A právě v této chvíli přichází na scénu debutové EP “Colourful Cows”, aby tuto možnou domněnku buď potvrdilo, nebo vyvrátilo. Jistě by stálo za ztrátu nějakého toho slova i to, že Syndrome počin zaštítili taktéž koncepčním pozadím, ve skutečnosti se má jednat o první část příběhu o pestrobarevných kravách, což má být metafora lidské společnosti.
Zajímavé je to, že nic z toho, co jsem vám tu až doposud povídal, jsem já osobně při prvním poslechu nevěděl, neměl jsem o tom ani tušení. Jednoduše jsem se neobtěžoval se čtením nějakých informací a rovnou to minialbum nacpal do přehrávače. A když nic z výše řečeného nevíte, tak nemáte sebemenší důvod předpokládat, že by snad nemělo jít o “normální” kapelu, tudíž jsem – nezatížen jakýmkoliv očekáváním čehokoliv vyloženě netradičního – nechal samotnou vlastní hudbu, ať ukáže, co v ní vězí.
A zde přichází odpověď na naši otázku, zdali se nejedná pouze o samoúčelnou ukázku technických možností – v žádném případě nejedná. Při zmiňovaném prvním poslechu se na mě vyvalil velice netradičně a neotřele znějící rock se silnou elektronickou složkou. Vlastně jsem si v některých momentech ani nebyl jistý, jestlipak jde o kytaru nebo elektroniku, ale to mi vůbec nijak nevadilo, jelikož samotná hudba byla hned od začátku velice zajímavá a už s prvním poslechem mě Syndrome měli na své straně. Až později v důsledku výborného dojmu z poslechu přišlo na řadu shánění dalších informací a zpětně objevování toho, proč zní “Colourful Cows” tak moc “jinak”.
V předešlém odstavci se objevilo jedno hodně důležité slovo, které je sice samo o sobě docela abstraktním pojmem, avšak muziku Syndrome vystihuje dost přesně – netradiční. Jak se totiž ukázalo, veškeré ty hrátky s technickou stránkou věci není jen něco na ozdobu, jak se formálně učinit zajímavějším pro posluchače, opravdu se to do zvuku kapely značně promítlo, díky čemuž zní výsledná podobná “Colourful Cows” už jen tím svým soundem svojsky a – jak již bylo řečeno – prostě “jinak” v porovnání se vším okolo.
To všechno je zcela jistě hodně pěkné, chvályhodné, možná i úctyhodné, zcela jistě však přinejmenším zajímavé, nicméně tu hlavní roli pořád musí mít samotná hudba. Jenže s tím Syndrome naštěstí nemají sebemenší problém, celé EP ve všech skladbách bez výjimky je protkané výtečnými nápady a někdy až excelentními motivy, díky čemuž se celých 22 a půl minuty, kolik “Colourful Cows” trvá, stává bez přehánění vytříbeným posluchačským zážitkem, skoro by se místy až dalo tvrdit, že Syndrome těmi nápady téměř plýtvají, jelikož některá vysloveně skvělá místa jsou jen krátkými pasážemi, přestože se mnohdy jedná o věci, které by u jiných skupin mohly s přehledem být nosnými motivy celých songů.
Když jsem přemýšlel, jaké písničky bych měl vypíchnout, vlastně jsem dospěl k závěru, že by si to zasloužila úplně každá, snad s výjimkou titulní věci “Colourful Cows”, což ovšem není regulérní kompozice, nýbrž jen takový dovětek za celým EP. Jinak má ale každá skladba své pevné místo, ať už je to vypjatá “Exhibition Trial”, která hned na úvod stanoví poměrně neveselou atmosféru, nebo fantastická “Change”, jež se mi zpočátku jevila trochu nenápadně, ale nyní je pro mě možná i vrcholem minialba, protože je doslova natřískaná úžasnými nápady. Oproti tomu “Open the Gates” je třeba jednoduší, s nadsázkou trochu baladická, ale Syndrome ji dokázali nádherně vygradovat, díky čemuž se jedná o další silný kus… nehledě na to, že i ta cesta k onomu stupňování je lemována moc povedenými detaily.
Pokud se ale na “Colourful Cows” nachází jeden song, který bychom mohli nazvat hitovkou, je to bez jakýchkoliv sporů jednoznačně čtvrtá “L.Q.C”, která se po tišší půl minutě vytasí s parádně chytlavou pasáží a ve svém dalším průběhu nabídne třeba výbušný refrén nebo hodně zefektované sólo. Na nahrávce má ale tenhle kus úplně stejně logické místo jako následující klavírní, ale ne úplně uklidňující píseň “Exhibition Trial II”. Poslední regulérní skladba “Get My Words” je pro mě po “Change” druhým vrcholem, Syndrome v ní opět tahají jedno eso z rukávu za druhým a díky svému až osudovému vyznění se jedná o skvělou tečku. Na závěr už zbývá jen zmiňované outro “Colourful Cows”, aby definitivně zavřelo vrátka, a pak člověk může utíkat si to pustit znovu.
Někde výše jsem už říkal, že si mě Syndrome získali už s prvním poslechem, ale rozhodně se s ním jejich nahrávka nevyčerpala, ba právě naopak. “Colourful Cows” totiž dokáže chytnout hned napoprvé, zároveň ovšem dokáže se zvyšujícím se počtem poslechů růst výš a výš. Nemůžu si pomoct, ale z toho, co Syndrome natočili, jsem jednoduše v podstatě po všech stránkách nadšený, protože už je to nějaký ten pátek, co jsem narazil na kapelu, jež by dokázala hned na svém debutovém minialbu znít takto neotřele a vyzrále. Víc už snad není třeba říkat – prostě excelentní počin.
Země: Nizozemsko Žánr: alternative rock Datum vydání: 23.9.2013 Label: Inside Out Music
Tracklist:
01. We Live On
02. Treat Me Like a Lady
03. She
04. Drive
05. My Mother Said
06. Forgive Me
07. You Will Never Change
08. Mental Jungle
09. Shooting for the Stars
10. The Best Is Yet to Come
Jméno Anneke van Giersbergen asi není třeba návštěvníkům naší skromné stránky nijak zvlášť představovat. Loni v únoru se tu objevila recenze její předchozí sólové desky “Everything Is Changing”, letos zjara zase report z koncertu, kde dělala doprovod Pain of Salvation a Árstíðir, zmínka o ní tuším padla i v recenzi loňského alba jejích dříve domovských The Gathering… A stejně jako je zbytečné představovat samotnou Anneke, nemá valného smyslu ani opakovat, že jde o jednu z mých vůbec nejoblíbenějších zpěvaček a že ji chovám ve velké oblibě i úctě. Proto jsem novinku “Drive” vyhlížel s rozhodně větším očekáváním než kdejakou jinou desku a byl náramně zvědavý, jakým směrem se tentokrát výraz hudby Anneke ubere. Ten se totiž v posledních letech měnil stejně často, jako jeho autorka střídala účesy, takže jedinou jistotou bylo, že není jisté vůbec nic.
Materiál, jaký Anneke se svou doprovodnou kapelou zvěčnila na albu “Drive”, je proti všem minulým deskám podle očekávání opravdu odlišný. Tentokrát se totiž jedná o nahrávku znatelně přímočařejší, svižnější a údernější, v kontextu toho, co Anneke stihla za svou sólovou kariéru vydat, zkrátka nejvíce rockovou. Ten rockový sound praští do ucha okamžitě a je jedním ze stěžejních prvků celé desky. Hodně prostoru zde dostaly bicí, které jsou valnou měrou zodpovědné za to, jaký má album odpich, a ačkoli se občas může zdát, že je zbytek nástrojů maličko (ale opravdu úplně minimálně) v pozadí, celé dohromady to zní vážně dobře, je to vyvážené a navíc mám vůbec poprvé dojem, že Anneke dala dohromady album, které zní tak nějak plně. Za produkci tedy rozhodně jednička s hvězdičkou – jak z obecného hlediska, tak vzhledem k hudebnímu obsahu desky.
O tom asi dost napověděl už předchozí odstavec a je to skutečně tak – “Drive” je opravdu přímočará (pop)rocková deska, která se od svérázné náladovosti svého řadového předchůdce, neřku-li dokonce od melancholie raných alb typu “Air”, celkem diametrálně liší. Celé album je velmi soudržné, komplexní, všechno zapadá tam, kam to zapadat má, a je znát, že nejde jen o několik náhodně posbíraných písniček, nýbrž že jsou všechny skladby součástí jednoho organického celku. I když “Drive” rozhodně není jednotvárnou deskou, většina skladeb se snaží zaujmou dost podobným způsobem a z jistého úhlu pohledu jsou si tyto skladby i navzájem podobné. To sice tak trochu zavání průserem, ale ten se zde naštěstí nekoná, protože to díky bohu funguje bez větších problémů. Na vině je zejména sympaticky střízlivá stopáž, která je pro podobný materiál zcela dostačující, a také řada funkčních detailů, několik jasně identifikovatelných ozvláštnění a v neposlední řadě rovněž inteligentní rozložení skladeb, které pomáhá udržovat posluchače v pozoru po celou dobu sedmatřiceti minut.
Když o tom tak přemýšlím, právě ono rozložení skladeb hraje možná větší roli, než se může na první pohled zdát. Proč? Zkrátka proto, že mi větší část alba přijde maličko nevýrazná. Nevysvětlujte si to špatně, když ty písničky posloucháte, jsou vážně fajn, nejednou na vás vykoukne hezký moment a marně pátrám v paměti po čemkoli konkrétním, co by mi vadilo. Akorát pak možná stejně jako já zjistíte, že si z desky vybavujete jenom skladby “Mental Jungle” (která na desce vyčnívá zdaleka nejen kvůli tomu, že na ní hostuje turecká superstar Hayko Cepkin), “My Mother Said” (protože je to jediná skutečná a navíc opravdu krásná balada alba), “Treat Me Like a Lady” (díky jejímu přitažlivě ženskému charakteru a rafinovaně chytlavým melodiím), titulní “Drive” (která asi dost lidí překvapila silně popovým feelingem i výrazem) a ještě tak závěrečná a pro svou úlohu naprosto vhodná “The Best Is Yet to Come”. Zbytek je přes své nezpochybnitelné kvality v celkovém kontextu zkrátka dost zaměnitelný, bez nějakých zřetelných záchytných bodů a místy trochu připomíná poněkud plytký pop rock, jaký lze zaslechnout v mainstreamových rádiích. To přirovnání k rádiové hudbě nikterak oslnivé kvality není úplně mimo, protože jsem se sám několikrát přistihl, že bych si tuto méně výraznou polovinu alba v rádiu klidně dovedl představit, a je asi jasné, že to nemyslím úplně jako kompliment. Sice se musí nechat, že hrát rádia takovouhle muziku, asi bych je ladil častěji, ale pořád je tu řeč o celé polovině alba a to je trochu mrzuté.
Pořád je tu ale jeden trumf, kvůli kterému by se album vyplatilo poslouchat, i kdyby se tu nevyskytovaly zmíněné vyčnívající skladby (z nichž zejména “Mental Jungle” opravdu stojí za to). Je to pochopitelně samotná Anneke a její skvostný vokální přednes, který ani tentokrát nesnese kritiku. Ačkoli paní zpěvačka možná nezní před poprockovým pozadím “Drive” až tak výjimečně jako na některých minulých počinech jak vlastních, tak ještě s The Gathering, není zde ani smítko pochybnosti o tom, že je ve svém oboru jen obtížně dostižitelnou favoritkou. I zde totiž zpívá naprosto skvěle a barva jejího hlasu patří k těm nemnoha, které si snadno najdou k posluchači cestu a dovedou ho zahřát a pohladit. Co se vokálu týče, možná trochu překvapivou novinkou je lehounký chraplák, který lze zaslechnout třeba v úvodní “We Live On” i jinde, kde Anneke tlačí na pilu. Já bych se bez toho snad i obešel, ale tohle už je vážně akorát otázka vkusu a navíc lze jen sotva popřít, že se to ke celému vyznění desky zkrátka hodí stejně dobře jako obálka vyvedená v sytých kontrastních barvách.
Není pochyb, že Anneke van Giersbergen natočila velmi solidní desku. Jistě, ne všechno na novince je úplně košer (nebo alespoň mně po chuti) a předchozí “Everything Is Changing” se mi dostala pod kůži o trochu víc. Přesto ale nelze “Drive” upřít zřetelnou vyspělost a komplexní charakter, což jsou pro změnu atributy, ve kterých má zase před svými předchůdci jasně navrch. Pak je tu hromada věcí, které jsou skvělé, a navíc platí, že čím déle album poslouchám, tím více se mi líbí, takže je klidně možné, že do budoucna ještě povyroste. Zatím v něm vidím důstojný přírůstek do diskografie Anneke van Giersbergen a to není vůbec málo.
Páteční večer v pražském klubu Exit-Us sliboval poměrně pestrou směsici žánrů z nejrůznějších koutů světa. Coby hlavní hvězda večera byla oznámena slovensko-americká zpěvačka Snovonne prezentující poslední album “Nightmare Bride” a finská death/thrashová smečka Amendfoil jedoucí turné k letošní desce “Skyline Escape”. K nim se ještě měli připojit slovenští alternativci Hecate a zavedená domácí diskotéka Minority Sound. Ač z celého line-upu jsem znal jen a pouze je, byl jsem zvědavý i na ostatní jména. Především Snovonne slibující mix pestrého vokálu, rockové melodiky a divadelního pojetí vypadala velmi zajímavě nejen podle popisu, ale i podle poslechu skladeb z jejího Bandzone profilu. Nechal jsem se tedy překvapit, s čím každá ze čtyř kapel přijde…
Začátek byl podle všech dostupných informací stanoven zhruba na osmou večerní, přesto jsem vsadil na zpoždění, jež mi v případě Exit-Usu (a většiny hudebních akcí vůbec) přijde spíše jako zavedený standard, nežli nemilá náhoda, jakkoliv nemusí být na vině zrovna klub, jako spíše nešťastné okolnosti – a ty byly ostatně na vině i tentokrát, takže jsem ve výsledku nezameškal vůbec nic, ačkoliv jsem přišel dobře o půl hodiny později. Dopravní problémy, které postihly slovenské Hecate zpozdily jejich příjezd natolik, že začínali ladit hodinu po stanoveném začátku, a aby toho nebylo málo, čekalo se ještě na chybějící části bicí soupravy. Hrát se tedy začalo se značným zpožděním. Jakmile zvuky ze stage začaly u baru připomínat zvuky začínajícího vystoupení a ne zvukové zkoušky, odebral jsem se o patro níže, abych se podíval, co pětice pánů na pódiu předvede. První překvapní byl zvuk, který byl nad očekávání dobrý. Zdaleka ne tak dobrý, jak jsem si ho pamatoval třeba z onoho památného vystoupení Umbrtky, ale vzhledem k předchozím zkušenostem s klubem a časovému presu mě velice potěšil. Metal někde na pomezí (snad) melodického blacku a nezařaditelné moderní alternativy okořeněný slušnou porcí elektronických samplů byl dost živý a energický, překvapily slušně propracované melodie i rytmika. Kapela navíc působila jistě, sehraně a profesionálně. Ostatně korzuje vody československého undergroundu již od roku 1996 a má něco za sebou – o to víc bych ovšem očekával profesionální výkony ve všech ohledech, což zpěv frontmana Mária Maslíka poněkud kazil. Dokud Mário řval a growloval, bylo všechno v pořádku, ale čistý zpěv dost často tahal za uši, občas až nepříjemným způsobem, což byla podobně zásadní vada na kráse jako špatně vyslovovaná angličtina. Česká scéna už dávno není v plenkách a nemyslím si, že po téměř pětadvaceti letech od revoluce se pro mizernou angličtinu najde omluva. Na druhou stranu ale nemůžu Máriovi upřít notnou dávku charismatu a nasazení, které do vystoupení dával, a hádám, že u dámského publika navíc sbíral body i za namakanou postavu. Začátek setu byl tedy našláplý dobře a nijak mi nevadilo, že neznám tvorbu a nevím, co za skladbu zrovna pánové hrají. Ale možná, že kdybych písně znal (a nejspíše hlavně poslední album), užil bych si vystoupení Hecate více do hloubky, protože zhruba po polovině se mi hudba začala slévat v celek, ve kterém skladby sice byly jasně odděleny, přesto se začínaly jedna druhé navzájem nebezepčně podobat. A když jsem k tomu přičetl nepříliš uspokojivý vokál, stage jsem se rozhodl někdy po čtvrté skladbě opustit
Po krátké přestávce strávené u baru jsem se vrátil zpět do spodní části klubu, abych si nenechal ujít pražskou formaci Minority Sound, kteréou jsem tak konečně viděl i na vlastní oči. Ačkoliv jsou na scéně pár let, stihli vydat již dvě alba, přičemž poslední “The Explorer” nám bylo představeno loni. Setlist ovšem nebyl poskládán jen z aktuálního materiálu, nýbrž i ze starších, přímočařejších skladeb a toho večera nejpočetnějšího publiku se tak dostalo jak propracovanějšího industriálu, tak diskotékových tancovaček. Celý setlist vám tu z hlavy nevysázím, ale zcela určitě zazněly skladby “Load of Destruction”, “The End of All”, “Hostile in Your Skull” z posledního alba nebo “Cyberkitty” a tuším i “Never Enough” ze starší desky “Analysis”. Dobrý výběr skladeb i nasazení celé kapely, obzvláště pak frontmana Guleshe, bylo strhující a ani já se moc nenechal přemlouvat k pohazování hlavou. Nicméně zahanbit se nenechal ani zbytek kapely v čele s kytaristou Otusem, který na sebe rovněž strhával část pozornosti. Už jen proto, že když hrál, hrál seč mohl, a když zrovna nehrál, snažil se vzbudit dojem duševně nemocného člověka na vycházkách – a i to zvládal na výbornou, čímž dodával vystoupení špetku humoru a psychedelie. Technická stránka věci byla skvělá, zvuk měli pánové výborný. Jediná výtka by putovala k utopeným samplům (podobným problémem trpěli i Hecate), které místy nebyly slyšet. Nicméně jak mi bylo posléze vysvětleno, pro velkou rozmanitost a rozsah elektroniky je nejde nazvučit tak, aby byly slyšet vždy a všude a zároveň pod sebou nepohříbvaly vše ostatní. Byly tedy obětovány na úkor zbytku kapely, což se pochopit dá, nic to však nemění na tom, že mi místy docela chyběly a musel jsem si je spíš domýšlet. I přes tento nedostatek to ovšem bylo z mého pohledu nejlepší vystoupení večera a publikum to umělo patřičně ocenit – navíc v případě Minority Sound bylo, jak jsem již naznačil, největší a nejživější, bylo tedy poměrně jasné, na koho lidé přišli především.
Po Minority Sound jsem si dopřál na regeneraci trochu delší pauzu než po prvních Hecate, občerstvil se, prohodil pár slov s kapelou, pročež jsem se na stage odhodlal až zhruba v polovině setu Amendfoil – a dopředu můžu říct, že jejich směska deathu a thrashe nijak nezaujala. Vzhledem k tomu, že žánru zrovna dvakrát neholduji, jsem se šel na podívat spíše ze zvědavosti a po jedné, dvou skladbách znuděný odešel vyčkávat, až na pódium nastoupí Snovonne. Technicky nebylo moc co vytknout, zvuk také stále velmi slušný, avšak první, co mi vytanulo na mysl po pár minutách produkce, bylo něco ve smyslu “další z mnoha”. Zato zpěvačka původem ze Slovenska, v současnosti žijící ve všech možných koutech světa, přišla s mnohem zajímavější hudební náplní i vzevzřením. Dostal jsem víceméně to, co jsem očekával – divadelní kreace v hravém, progrockovém hávu se skvělým pěveckým obsazením. Tahle mladá pěnice má určitě ještě co říci, minimálně během živého vystoupení, kdy narozdíl od alba může nabídnout i poměrně originální pódiovou prezentaci plnou různých propriet (třeba mikrofon skrytý ve starožitně vyhlížejícím sluchátku byl opravdu efektní). Zhruba po polovině vystoupení se ale dostavil podobný efekt, jaký provázel i vystoupení Hecate – jednotvárnost. Tentokrát na tom byla hudba pořád docela dobře, v tom by problém nebyl, ale na první pohled originální show se začínala poněkud zajídat. Snovonne opakující stále ty samé pohyby a pózy přestala být tak přesvědčivá, jak se jí to dařilo na začátku, a ani statická kapela, která si odehrála to své a nic víc, nijak neumocňovala dění na pódiu. Únava nakonec rozhodla, že i díky značně pokročilé době je čas nabrat směr domov, a tak jsem vystoupení opustil hadám ve druhé třetině s tím, že to, co jsem slyšel nebylo marné, ale mohlo by to skončit i dřív namísto toho, aby Snovonne do značně prořídlého publika ládovala jeden song za druhým.
Shrnuto podtrženo, rozhodně to nebyl marný večer (jak by se možná mohlo zdát), ač jasně vévodili domácí Minority Sound, kteří platili za nepsaného headlinera a tento neoficiální statut si skvělým výkonem i sympatickým vystupováním rozhodně zasloužili. A ačkoliv jsem toho od zbytku vystupujících příliš mnoho neočekával, rozhodně mohli podat i lepší výkon, neb k plné spokojenosti vždy něco chybělo
Země: USA Žánr: alternative / hard rock Datum vydání: 3.6.2013 Label: Matador Records / Rekords Rekords
Tracklist:
01. Keep Your Eyes Peeled
02. I Sat by the Ocean
03. The Vampyre of Time and Memory
04. If I Had a Tail
05. My God Is the Sun
06. Kalopsia
07. Fairweather Friends
08. Smooth Sailing
09. I Appear Missing
10. …Like Clockwork
Queens of the Stone Age vzniknuvší jakožto pohrobci jižanských Kyuss se velmi rychle dokázali vymanit ze stínu, který po sobě tato legendární parta na scéně zanechala, za což jim patří mé uznání, protože vzhledem k její stylotvornosti to nebylo určitě jednoduché. Přestože jsou v jejich hudebních projevech některé nosné atributy podobné, je to právě sebranka kolem Joshe Hommea, která na bedrech “…Like Clockwork” dřímá pouštní rock a jako třešničku na dortu k němu míchá trošku alternativy, trošku psychedelie, blues a samozřejmě rock ‘n’ rollu. Velice funkční kombinace, která s menšími obměnami funguje již na šestém albu. Pravda, někdy líp, někdy hůř, a protože minule mi to moc nešmakovalo, vkládal jsem z několika důvodů velké naděje právě do aktuálního počinu kalifornské formace.
Teď ty důvody, proč jsem od novinky čekal velké věci. Od šestileté tvůrčí pauzy jsem si sliboval ucelenější a kvalitnější zážitek, než jaký mi přineslo slabší “Era Vulgaris”, na kterém se sice experimentovalo, proti tomu nelze nic namítat, ale jako celek deska pokulhávala. S “…Like Clockwork” je na tom kapela lépe, ale na druhou stranu nutno dodat, že už na tom byla v minulosti mnohem lépe. Od opětovného spojení sil s Davem Grohlem jsem zase očekával trošku živelnosti, která mi na posledních dvou albech chyběla. Ne, že by snad Joey Castillo byl nějaký nudný břídil, ale při vzpomínkách na “Songs for the Deaf” a Grohlovu fantastickou hru mi doteď tuhne krev v žilách. Zde se mé tužby bohužel nevyplnily, protože Grohl si zabouchal pouze v polovině skladeb (tu druhou ještě obstaral Castillo) a navíc, jejich stavba mu nedovolila se nějak výrazněji projevit, jako tomu bylo před jedenácti lety v případě první společné práce. Dalším navrátivším ztraceným synem a kapitolou samou o sobě je Nick Oliveri, který byl z kapely po třetím albu odejit a jehož syrový vokál mi doteď v kapele schází. Těšil jsem se na vypalovačku ve stylu “You Think I Ain’t Worth a Dollar, But I Feel Like a Millionaire”, ale Oliveri si střihl pouze doprovodné vokály ve dvou skladbách a upřímně řečeno, kdyby mi někdo neřekl, že se na albu objevil, tak bych jej ani nezaregistroval. Totéž by se dalo říct o spoustě hostovaček napříč čelou historií kapely, ale zrovna zde mě zanedbatelný prostor, který byl Oliverimu svěřen, zklamal. Přestože mi Queens of the Stone Age má výše uvedená očekávání a přání novinkou znegovali, nemůžu říct, že by se “…Life Clockwork” nepovedlo, naopak, jen je zase trošku jiné.
Jak jiné? No hlavně se nikam nespěchá. Připravte se, že pokud jste si na Queens of the Stone Age oblíbili svižnější singlové věci “No One Knows” nebo “Little Sister”, tak nyní budete zcela určitě zklamáni. Úvodní “Keep Your Eyes Peeled” budiž toho jasným důkazem. Pomalé tempo, nezaměnitelný vokál Joshe Hommea a zastřená kytara spolu s opatrnou rytmikou představuje Queens of the Stone Age i z trošku jiného úhlu. Pár takových skladeb už se v minulosti objevilo, ale vždy na mě působily spíš jako intra navazující atmosféru regulérním skladám, nyní už není pochyb, že “Keep Your Eyes Peeled” je plnohodnotná píseň. Po jejím poslechu mi Queens of the Stone Age přišli tak nějak klidnější a dospělejší, přičemž takto bychom mohli počastovat celé novinkové album. “I Sat by the Ocean” je spolu s “My God Is the Sun” nejpřístupnější píseň na desce a zuby nehty se drží melodických nápadů, které jsou však podepřeny kytarou z vyprahlé pouště. I když jsem právě takovéto přímočaré skladby na novince očekával a těšil jsem se na ně, je pravda, že nyní jsou pro mě zastíněny mnohem zajímavějšími kousky jako úvodní “Keep Your Eyes Peeled”, proměnlivá “Kalopsia”, melancholická, ale stále melodická “I Appear Missing” či “Fairweather Friends”, v níž se vokálně vystřídají Mark Lanagan, Nick Oliveri, Trent Reznor a samotný Sir Elton John. Bohužel i pro ostatní persóny platí výše uvedené, a sice že mohly dostat trošku víc prostoru, ale budiž, když to tak lídr Homme chtěl…
Velkým překvapením pro mě byla dvojice balad “The Vampyre of Time and Memory” a titulka “…Like Clockwork”, v níž se jako v jediné představil nový bubeník Jon Theodore (ex-The Mars Volta). Ne, že by Homme v minulosti nesložil baladu, ale nikdy nebyly takto upřímné a uvěřitelné, že bych neměl chuť je přeskočit a z konečného výlisku alba vypustit. V obou případech jsem si vychutnával každý jejich tón, a to tak, že prvně uvedenou bych zařadil mezi top momenty celé desky. Svou tklivou atmosférou si mě opravdu získala.
Vlastně není nutné nějak dál vytahovat jednotlivé momenty, protože “…Like Clockwork” funguje hlavně jako celek. Netvrdím, že je tak vyrovnané a převratné, jako byly svého času klasiky “Rated R” a “Songs for the Deaf”, ale jako uklidněnější, starší a vyspělejší verze těchto alb novinka celkem s přehledem funguje. Po prvotních rozpacích, které byly jednoduše způsobeny tím, že jsem očekával diametrálně odlišné album, jsem si po chvíli zvykl a přišel novince na chuť. Po dlouhé době opět skvělé grafické zpracování v drakulovském stylu, silné písně s výrazným hitovým potenciálem, jenž možná není tak nápadný, jako tomu bylo na “Lullabies to Paralyze”, ale to by nemělo činit z šesté řadovky pouštních bardů neposlouchatelnou záležitost pouze pro skalní fanoušky. Příjemný počin.
Země: Finsko Žánr: gothic metal / alternative rock Datum vydání: 29.4.2013 Label: Universal Music Group
Tracklist:
01. Unleash the Red
02. All Lips Go Blue
03. Love Without Tears
04. I Will Be the End of You
05. Tears on Tape
06. Into the Night
07. Hearts at War
08. Trapped in Autumn
09. No Love
10. Drawn & Quartered
11. Lucifer’s Chorale
12. W.L.S.T.D.
13. Kiss the Void
Nemůžu říct, že by mě tvorba finského love metalového kvintetu, následovaného zástupem fanynek, u nichž platí bezmála za legendu, kdy oslovila, nikdy jsem mu vyloženě na chuť nepřišel – snad proto, že v době, kdy jsem k nim přičichl, jsem nepokrytě ujížděl na hudbě The SistersofMercy, TypeONegative nebo SiouxeeandtheBanshees, mezi kterými mi přišla hudba HIM nevýrazná, nijaká. Přesto jsem se po dlouhé době rozhodl dát jejich zamilované směsce rocku, metalu a kdovíčeho dalšího ještě jeden pokus v podobě aktuálního alba “TearsonTape“. Dopředu mohu prozradit, že pokus docela pohořel…
Ne, že bych nečekal, že i přes kratší hrací dobu to bude medově utahané a přeslazené tak, že při opakovaném poslechu hrozí akutní nebezpečí cukrovky (pročež poslech rozhodně nedoporučuji diabetikům), ostatně “love metal” se tvorbě HIM neříká jen tak zbůhdarma. To by samo o sobě nevadilo, kdyby většina alba nebyla cukrová vata – naprosto zbytečná, neforemná, homogenní slaďárna, ve které máte problém rozeznat jednotlivé písně od sebe. Celek tak možná působí kompaktně, ale spíš proto, že připomíná vleklou pohádku o taženém štrůdlu, než že by držel pohromadě pomocí myšlenky, o propracovnějším konceptu nemluvě. Kytara působí jako stará bezzubá dáma, které navrch vyřízli jazyk. Neřekne vám naprosto nic, jen občas se pokusí projíst až na povrch, aby si mohla trochu zařvat v sólu – a ani to se jí příliš nedaří, pročež si jen tak brmlá v pozadí nějaký ten doprovod, aby to nebylo jen o zpěvu, klávesách a bicích. A totéž bych mohl říct i o baskytaře. Naopak prostor, jakého se dostává zpěvu, kapelu posouvá blíž popovému projevu. Věřím tomu, že VilleValo v hrdle nosí pořádnou sklenici medu a pravidelně ji doplňuje, leč nemusel by se cpát tak dopředu. Současný stav dávám za vinu faktu, že kdyby byl s ostatními nástroji v rovnováze, nezajímal by snad nikoho. Už jen proto, že to taková sláva zdaleka není a jedna nemastná, neslaná poloha kdesi uprostřed hudebního rozsahu s občasnými úlety k výškám je zkrátka nedostačující.
Tím se dostávám k druhé věci, která mi na “TearsonTape” vadí a kterou jsem naznačil již výše – monotónost. Je nejspíš mojí vinou, že od kapely očekávám něco víc než jen jeden neměnný výraz po celou dobu alba. Většina skladeb působí dojmem, že byly složené podle jednoho mustru a následně bez ladu a skladu rozházené po celé ploše alba. Je mi jasné, že fanoušci (a fanynky především) nejspíš chtějí HIM tak, jak je mají rádi, ale “TearsonTape” zní spíš jako názorný příklad toho, jak se zamilované fláky dělat nemají – nedokáží zaujmout, nedokáží vyvolat sebemenší pocit, který by lásku připomínal, a jediné, co se albu nedá upřít, je neskutečná nálož cukrkandlů, jimiž se spíš udávíte, než abyste si je náležitě vychutnali. Nebo umřete nudou. Nakonec je jen dobře, že sedm ze třinácti stop si vystačí s hracím časem kolem tří a půl minuty a zbylé dvě se vejdou do pěti minut. Dohromady tak na albu najedete devět plnohodnotných skladeb, zbytek tvoří mezihry, intro a outro, kolem dokola téměř na vteřinu přesně jednačtyřicet minut materiálu. A i tak bych se nebál ještě krátit, řezat a amputovat, pokud bych něco takového kdy vůbec vypustil do světa, aniž bych se za svůj výtvor nemusel stydět.
Verdikt? Mizérie. “TearsonTape” je jedno z nejslabších alb, se kterými jsem měl za poslední dobu čest. Nejde o to, že by to byla měkká slaďárna pro náctileté, jako spíš o to, že i ta slaďárna by se dala udělat s nápadem a nábojem, jenž albu žalostně chybí. Na novince na mě působí HIM uťápnutým, vyšumělým dojmem kapely, která už nemá mnoho co nabídnout, a nejspíš nebudu svým odhadem daleko od pravdy, když řeknu, že recykluje sama sebe.
Země: Austrálie Žánr: alternative rock / experimental rock Datum vydání: 18.2.2013 Label: Bad Seed Ltd
Tracklist:
01. We No Who U R
02. Wide Lovely Eyes
03. Water’s Edge
04. Jubilee Street
05. Mermaids
06. We Real Cool
07. Finishing Jubilee Street
08. Higgs Boson Blues
09. Push the Sky Away
Jaké skupiny a interprety člověk poslouchá, uznává, ba dokonce v některých případech i obdivuje, se jistě odvíjí dle osobního subjektivního vkusu, což je samozřejmě naprosto logické a zcela v pořádku. Přesto jsou zde hudebníci, kteří by jednoduše měli mít hluboký respekt všech bez ohledu na to, co bychom s malou mírou nadsázky mohli nazvat žánrovou příslušností. Za předpokladu, že tomu tak opravdu je, pak by dle mého skromného názoru jedním z těchto hudebníků byl jistě i australský gentleman Nick Cave, který již po více než 30 let předává světu svou nevšední hudbu (a vlastně nejen hudbu – přesně ve stylu renesančního člověka Cave také píše knihy nebo se podílí na filmech) s ojedinělou atmosférou, jakou umí vytvořit jedině on. Nemusíte jeho muziku vyloženě milovat a aktivně poslouchat, jednoduše ji však nemůžete jen tak smést ze stolu a ignorovat, prostě už jen z toho důvodu, že si to nezaslouží. Ať člověk poslouchá metal, rock, pop, elektroniku, country nebo cokoliv jiného, co si jen dokážete vymyslet, Nick Cave je hoden jeho uznání. Někteří lidé stojí nade všemi žánry a hudebními škatulkami a dokážou oslovovat posluchače z diametrálně odlišných prostředí, protože ve své muzice umí zprostředkovat něco, na co slyší všichni – emoce, které cítí každý, ať už se jeho vkus ubíral jakýmkoliv směrem. A právě v tom je Nick Cave mistr.
Caveova hudba – a jak již bylo zmíněno, nejen hudba, nicméně dnes se budeme bavit právě o ní – je možná na první pohled poněkud jednoduchá a stravitelná, ale je to jen zdání, neboť co je jednoduché svou formou, nemusí být zákonitě jednoduché svým obsahem, což je právě tento případ. Ani zdání oné takzvané stravitelnosti není tak úplně opodstatněné, jelikož jde v jádru o poměrně neveselou záležitost – ne přímo temnou či snad depresivní, nýbrž opravdu “jen” neveselou. Až je to spíše takový neurčitý pocit, který člověk cítí při “čtení mezi řádky”, jakýsi hlodající červíček pochybnosti, že uhrančivě recitované texty na pozadí jednoduché hudební formy nejsou až tak triviální – a to se bavíme čistě o stránce hudební, aniž by ty texty člověk četl či jim rozuměl – ono to totiž bravurně funguje samo o sobě. Nicméně ignorováním lyrické stránky by se člověk připravil o velmi podstatnou složku, jelikož noblesní texty jsou oním pověstným posledním dílkem skládanky jednoho skvostného celku. A po jeho dosazení na místo člověk zjistí, že ve skutečnosti ona hudba (zde již ve smyslu hudby jako celku se všemi takzvaně vedlejšími elementy, které k ní náleží) ve svých útrobách skrývá až nečekaně pestrou škálu pocitů – a už jen fakt, s jak minimalistickou formou je jí dosaženo, je vlastně sám za sebe pozoruhodný.
Přestože až doposud zde padalo jméno jen Nicka Cavea, nelze opomenout fakt, že nedílnou součástí jeho hudebního počínání je skupina The Bad Seeds, jejímž je frontmanem, souhrnně všichni vystupující pod jménem Nick Cave & the Bad Seeds, přesto je to právě Nick Cave, kdo je tou hlavní postavou celého uskupení, kdo píše veškerá texty, skládá podstatnou část hudby (zde za vydatné pomoci kapelníka Warrena Ellise) a kdo v konečném hudebním výsledku hraje tu největší roli – a o “Push the Sky Away” to platí obzvláště, neboť kapela v případě novinky ohlodala instrumentální stránku doslova až na dřeň minimalismu, a tudíž je to právě Caveův charismatický hlas, který je tím nejvíce určujícím prvkem nahrávky a který celou desku táhne. Snad v tom hraje roli i nedávné angažování se v projektu Grinderman, v němž se Nick Cave a většina The Bad Seeds vyřádili na poli syrovějšího a neurvalejšího rocku, ale “Push the Sky Away” je asi tou nejpoklidnější nahrávkou v jejich kariéře – přesto však nepostrádá nic z oné osobitosti, která formaci Nick Cave & the Bad Seeds vždy zdobila.
Hudební podklad je vskutku někdy – vlastně většinou – až překvapivě jednoduchý… nebo spíše minimalistický – to je správné slovo. Většinu pozornosti na sebe tedy strhává sám Cave a plně rozehrává svou pověstnou schopnost neuvěřitelně uhrančivého přednesu, a přestože na albu vlastně téměř nezmění polohu, celých 40 minut dokáže s naprostým přehledem utáhnout a dovést až do samotného konce, po němž si posluchač řekne, že rozhodně neslyšel desku nudnou, jak by se podle tohoto formálního popisu mohlo zdát, nýbrž desku uhrančivou a plnou napětí. I přes onen proklamovaný minimalismus však i samotná skupina dokáže z jednoho jediného tónu vytěžit naprosté maximum, díky čemuž se posluchač nenudí snad ani vteřinu. To právě souvisí s oním zmiňovaným napětím, neboť “Push the Sky Away” má ve své podstatě obrovskou sílu a toho, kdo se do té nahrávky ponoří, již nepustí, dokud nedohraje závěrečná titulní píseň. Osobně jsem zjistil, že si nahrávku nedokážu užít, pokud se jí nevěnuju opravdu naplno a nevnímám každý jeden tón a zvuk, které si Nick Cave & the Bad Seeds připravili.
Skladby na “Push the Sky Away” bychom vlastně mohli rozdělit do jakýchsi tří kategorií, ovšem pouze s poznámkou, že jde o rozdělení velice hrubé. První sortu tvoří kompozice opravdu poklidné, až by se dalo říct “tiché”. Mezi takové patří například první dvě “We No Who U R” a “Wide Lovely Eyes”, dále titulní “Push the Sky Away” nebo baladická “Mermaids”. Další kategorie se vyznačuje pochmurnější a naléhavější náladou a výraznou roli zde hraje baskytara, což je případ třeba “We Real Cool” a hlavně vypjaté “Water’s Edge”. Poslední část písní stojí někde na pomezí prvních dvou a patří sem vcelku logický zbylé položky, jmenovitě tedy úžasná “Jubilee Street”, s ní související “Finishing Jubilee Street” a nádherná “Higgs Boson Blues”. Které z nich jsou ale vrcholem “Push the Sky Away”, může se neznalý čtenář zeptat? V tom je právě ten vtip – ani jedna. Já osobně album chápu jako jeden nedělitelný celek, jehož rozkouskováním by se výsledný křehký obraz roztříštil – dohromady ovšem dává fenomenální a podmanivou mozaiku, od níž se člověk jen tak neodtrhne.
Nick Cave & the Bad Seeds, ačkoliv to snad už dávno ani nemají zapotřebí, opět potvrdili, že jsou živoucí legendou rockové hudby, kritikou i fanoušky zcela právem oslavovanou. Finálního verdiktu snad ani není třeba, protože jestli to, že “Push the Sky Away” je deska naprosto fantastická, nevyplynulo z předchozích řádků, pak už vás o tomto faktu přesvědčí jen samotný poslech.
Další názory:
Že je Nick Cave legenda, to jsem tak nějak registroval už delší dobu, i když jsem až na výjimku v podobě EP “Where the Wild Roses Grow” s jeho tvorbou do styku pohříchu nepřišel. Že je však legendou plným právem, to mi dokazuje právě na aktuálním počinu “Push the Sky Away”, kterým mě zcela okouzlil. Nechce se mi vybírat nejlepší skladby, protože jsou skvělé všechny bez výjimky a žádná za zbytkem nezaostává, a to je na tom všem rovněž krásné. “Push the Sky Away” je deska nesmírně kompaktní, ale přesto pestrá. Náladou je umírněná a dospělá, ale i tak až po okraj nabitá emocemi, se kterými umí právě Nick Cave pracovat tak jako nikdo jiný. Je to přesně taková hudba, kterou si člověk pustí večer, otevře si k tomu lahev dobrého vína a nechá mozek přemýšlet. Myšlenky to sice asi budou poměrně melancholické, leč s příchutí podvečerního slunce, a víno bude chutnat ještě o trochu lépe… Ježura
Pokud bych měl jmenovat jednoho hudebníka, kterého jsem vědomě a trestuhodně ignoroval mnoho dlouhých let, mohl by to snadno být právě Nick Cave. Jeho tvorba je legendární, ostatně i on sám je svým způsobem legendou. Chybu jsem se rozhodl napravit s novinkou “Push the Sky Away” a rozhodně jsem udělal dobře. Devítku skladeb lze snadno rozdělit mezi chytlavé (“Jubilee Street” či nádherná “Mermaids”) a pochmurně náladotvorné (“Water’s Edge”, “We Real Cool” a další), z nichž právě druhá kategorie mi uhranula nejvíce. Jednoduché, temné kompozice s výraznou baskytarou a občasně i neotřelým využitím smyčců doplňuje Cave hlubokým hlasem a básnickými texty. Ano, “Push the Sky Away” mě jednoduše přesvědčilo. A nyní mě omluvte, jdu sehnat starší alba tohoto australského gentlemana a jeho kapely. Zajus
