Archiv štítku: avantgarde metal

Recenze

Abyssal – Antikatastaseis

1 komentář
Abyssal - Antikatastaseis
Země: Velká Británie
Žánr: avantgarde death / black metal
Datum vydání: 23.6.2015
Label: Profound Lore Records

Tracklist:
01. I Am the Alpha and the Omega
02. The Cornucopian
03. Veil of Transcendence
04. Telomeric Erosion
05. A Causal Landscape
06. Chrysalis
07. Delere auctorem rerum ut universum infinitum noscas

Hrací doba: 58:20

Odkazy:
bandcamp

Britové Abyssal mě svým avantgardním chaotickým death metalem svého času hodně zaujali již na svém debutu „Denouement“ z roku 2012, k němuž jsem se sice dostal až zpětně, rok po původním vydání prostřednictvím jeho reedice, nicméně jsem okamžitě vytušil, že se tu začíná rýsovat další tuze zajímavé jméno na scéně náročného extrémního metalu. Hned rok po své první dlouhohrající desce, tedy v roce 2013, Abyssal navázali s druhým počinem „Novit enim Dominus qui sunt eius“, na němž dokázali naprosto hravě potvrdit, že „Denouement“ zjevně nebylo jen náhodné vzepětí tvůrčích, ale že v téhle smečce skutečně dřímá talent a že s jejím jménem bude záhodno do budoucna počítat.

Existuje ovšem takové trochu klišovité pořekadlo, které tvrdí, že je to až třetí řadové album, jež životaschopnost té které skupiny potvrzuje. Se svou třetí deskou si už Abyssal dali dvouletý odstup, opět ji vybavili nelehce zapamatovatelným názvem „Antikatastaseis“ a na rozdíl od předchozích dvou počinů si ji už nevydávají sami, ale za pomoci kanadského labelu Profound Lore Records, jehož jméno má v undergroundu hodně dobrý zvuk. Avšak, nedělejme z toho zbytečné drama – i „Antikatastaseis“ (snad už definitivně) potvrzuje, že Abyssal skutečně jsou setsakra zajímavou skupinou, jejíž muzika disponuje opravdu vysokou kvalitou.

To úplně nejzákladnější gró zůstává na svém místě a i na „Antikatastaseis“ Abyssal přicházejí s velmi nelehce stravitelnou směsí chaoticky pojatého death metalu se znatelnými závany z oblasti black metalu. Abyssal se nijak nesnaží hrát hudbu, která by snad měla být pohodově poslouchatelná a jednoduchá na docenění, vlastně je tomu spíše naopak – jejich kompozice jsou relativně dlouhé, nepřehledné a náročné. Britové se snaží vytvořit regulérní nátlak na posluchače a vysloveně odpornou atmosféru, jež vám bude odkapávat z reproduktorů, a přesně to se jim i daří. Jinými slovy řečeno – pokud jste Abyssal doposud neznali, rozhodně byste měli zpozornět v případě, že máte rádi formace typu Portal či dejme tomu Mitochondrion.

Přestože by to, co padlo v předcházejícím odstavci, šlo bez újmy na obecnosti či přesnosti vztáhnout na všechny tři dosavadní desky Abyssal, tu nejnovější tedy nevyjímaje, rozhodně nemohu říct, že by ty nahrávky mezi sebou splývaly – své náročnosti a nelehké „naposlouchatelnosti“ navzdory. Když vedle sebe postavím „Antikatastaseis“ a kupříkladu „Novit enim Dominus qui sunt eius“, tak ten rozdíl je i přes společný základ, díky němuž je poznat, že se jedná o díla jedné a té samé kapely, znatelný hned na první poslech.

Zdá se mi, jako kdyby byly skladby (přinejmenším tedy většina z nich) na „Antikatastaseis“ vystavěny na jednom principu, s nímž tedy Abyssal vlastně pracují opakovaně, nicméně tak činí natolik šikovně a zkušeně, že to v žádném případě nevadí. Tento recept je, velmi zhruba a velmi a zjednodušeně popsáno, následující:

Během první části kompozice je posluchač hozen do labyrintu chaotických kytar, zběsilých bicích a extrémně chorobného hlubokého murmuru. V pozdějších částech písní však Abyssal začnou přidávat mnohdy i naprosto skvostné melodie, které nakonec z „Antikatastaseis“ dělají mnohem víc než jen nezřízený marast. Nádherným a možná i nejkřiklavějším příkladem je v tomto ohledu třetí „Veil of Transcendence“, do níž po klidné mezihře v půlce nastoupí jednoduchá, leč maximálně efektní klávesová melodie, jež neúnavně hraje až do závěru tohoto 11 a půl minuty dlouhého monstra. Nicméně i pod touto melodií Abyssal stále jednou doslova zvířecí sypačky a dále ženou ten svůj chaos kupředu, aby nakonec dospěl do natlakovaného finále. Dojem – fantastický.

Ve většině písní se ovšem o tyto gradované melodie starají kytary, což se týká náznakem již úvodní „I Am the Alpha and the Omega“, kde se to objeví až v úplném závěru, a ve větší míře třeba v „Telomeric Erosion“ nebo možná nejmelodičtější „Chrysalis“, v níž jsou tyto kytarové hrátky místy takřka dechberoucí. V takové „The Cornucopian“ zase melodie nepředstavují úplně finále songu, jelikož v úplném konci se Abyssal nebojí posluchače shodit z vrcholu zpátky do hrubého death metalového pekla.

Abyssal

Nicméně, Abyssal ukážou i to, že tohle není jediný recept jejich nejnovějšího alba. „A Causal Landscape“ a další, tentokrát bezmála 12minutový kolos „Delere auctorem rerum ut universum infinitum noscas“ jsou kompozice s trochu proměnlivější strukturou. První jmenovaná se z půlky nese v duchu ambientního minimalismu, po němž nastupuje další nálož zlého death metalu (jemuž stále nechybí atmosféra a ani ty melodie, jež jsou v tomto případě doslova vpleteny do onoho labyrintu), aby píseň opět skončila v poklidném minimalismu. Zato „Delere auctorem rerum ut universum infinitum noscas“ je ještě členitější a roste v průběhu celé své stopáže postupným vrstvením a sílením hudby.

Nedokážu ale říct, která z přítomných skladeb je ta nejsilnější, protože – jakkoliv to může znít jako klišé – všechny do jedné jsou naprosto skvělé, žádná z nich není navíc a všechny nabízejí silné momenty i působivou atmosféru. To, že je „Antikatastaseis“, úžasná deska, je myslím nasnadě, proto ještě předtím, než tento vcelku očekávatelný verdikt ještě jednou zopakuji, chtěl bych zdůraznit jednu věc – pokud to mohlo vyznívat, že „Antikatastaseis“ stojí za pozornost především díky těm vygradovaným melodiím v jednotlivých písních, není to tak úplně pravda. Určitě nepopírám, že právě tohle jsou vrcholné momenty nahrávky, ale i v tom svém „standardním“ chaosu jsou Abyssal stále vysoce poutaví a nedají vydechnout, což z alba činí působivý zážitek po celou dobu jeho trvání.

Abyssal - Antikatastaseis

A nyní již tedy slibovaný, i když nepřekvapivý finální verdikt – „Antikatastaseis“ je po všech směrech excelentní nahrávka, jež rozhodně stojí za slyšení. Není lehká a vyžaduje trochu té snahy, ale to její kvality nijak nesnižuje. Znamenitá deska, která patří k tomu nejzajímavějšímu, co se na poli letošního extrémního metalu urodilo.

Recenze

Solefald – Norrønasongen. Kosmopolis nord / World Metal. Kosmopolis sud

Napsat komentář
Solefald - Norrønasongen. Kosmopolis nord
Země: Norsko
Žánr: atmospheric / avantgarde metal
Datum vydání: 27.10.2014
Label: Indie Recordings

Tracklist:
01. Norrønaprogen
02. Det siste landskap (An Icelandic Odyssey Part IV)
03. Norskdom
04. Norrøna: Ljodet som ljoma
05. Songen: Vargen

Solefald - World Metal. Kosmopolis sud
Země: Norsko
Žánr: avantgarde / metal / world music / electronica
Datum vydání: 2.2.2015
Label: Indie Recordings

Tracklist:
01. World Music with Black Edges
02. The Germanic Entity
03. Bububu Bad Beuys
04. Future Universal Histories
05. Le soleil
06. 2011, or a Knight of the Fail
07. String the Bow of Sorrow
08. Oslo Melancholy

Odkazy:
facebook

První pohled (H.):

Je snad údělem avantgardních a progresivních kapel se neustále vyvíjet? Na jednu stranu asi ano, ale ve skutečnosti je to spíš naopak – spíš těm kapelám říkáme avantgardní, protože jdou neustále kupředu, než že by šly kupředu, protože „jsou avantgardní“. Jistě, i v těchto žánrech jsou skupiny, které se postupem času vydaly na cestu „progresivního“ rutinérství, ale o to víc jsou pak sympatičtější ti hudebníci, kteří dokážou překvapovat, posouvat se ve své tvorbě dál a být v tom dobrém slova smyslu hudebně blázniví. Jenže… co když je další krok vývoje krokem vedle? Stále máme tleskat?

Norské duo Cornelius Jakhelln – Lazare Nedland, společně známé jako Solefald, má za sebou množství velice zajímavé muziky a bezesporu i několik excelentních alb. Mám-li mluvit sám za sebe, pak mým největším favoritem v jejich diskografii je (pro někoho možná překvapivě) dvoudílný opus „An Icelandic Odyssey“. Obecně jsem si však dokázal užít skoro vše od nich včetně donedávna poslední desky „Norrøn livskunst“, jež vyšla koncem roku 2010. Po vážné severské atmosféře tehdy byli Solefald víc praštění a hraví, a i když se tohle album u spousty lidí nesetkalo s příliš velkým nadšením (alespoň takový jsem z toho měl v době vydání pocit), mě poměrně bavil i tento počin, přestože k vrcholům tvorby nepatří ani zdaleka.

Neměl jsem tedy důvod se netěšit na další dávku norské avantgardy, již si Solefald připravili na přelom loňského a letošního roku v podobě dvou provázaných počinů. Bohužel to však tentokrát musím být já, kdo kroutí hlavou – ačkoliv jen u jedné z těchto dvou nahrávek. EP „Norrønasongen. Kosmopolis nord“ a deska „World Metal. Kosmopolis sud“ jsou již na první pohled spjaté – svými názvy, svými přebaly a i jakýmsi pomyslným konceptem hudebního zeměpisu, kdy se onen neřadový počin nese v duchu severské zádumčivosti a ten řadový v duchu jižní hravosti – a přesto jsou oba ve finále zcela odlišné. A to i tím, jak je vnímám.

Jak vám již asi došlo, jedna z obou nahrávek se mi opětovně líbí a Solefald mi na ní připadají takoví, jaké je mám rád – poutaví. Naopak z té druhé – přestože není v jádru špatná – jsou mé pocity velice rozporuplné. Otázka zní: která je která? Začněme chronologicky… a pozitivně…

EP „Norrønasongen. Kosmopolis nord“ vyšlo už na podzim loňského roku a původně, ještě před jeho vydáním, jsem jej považoval za pouhý předkrm před dlouhohrajícím obědem „World Metal. Kosmopolis sud“. Pravda je však nakonec trochu jiná a v mých očích se jedná o samostatný a plnohodnotný (možná ne formálním označením EP, ale hudebně určitě) počin a vlastně si myslím, že je až škoda, že bylo „Norrønasongen. Kosmopolis nord“ „degradováno“ na pouhé minialbum, jelikož i svou délkou přes 37 minut se nejedná o žádnou jednohubku. Fakt, že polovinu stopáže netvoří „čistí“ Solefald, ale kolaborace s jinými umělci, tomu dle mého nijak nebrání.

„Norrønasongen. Kosmopolis nord“ je seversky chladné, plné mlhavé atmosféry a skandinávských nálad. V tomto ohledu mi počin nápadně připomíná právě zmiňovanou fantazii v podobě „Red for Fire: An Icelandic Odyssey Part I“ a „Black for Death: An Icelandic Odyssey Part II“ – zejména tu temnější „černou“. Ostatně – asi ne náhodou se zde nachází píseň s názvem „Det siste landskap (An Icelandic Odyssey Part IV)“, tedy kus volně navazují na obě zmiňovaná alba a na song „Waves Over Valhalla (An Icelandic Odyssey Part III)“ z „Norrøn livskunst“.

Na „Norrønasongen. Kosmopolis nord“ jsou Solefald relativně monotónní, ale tím, že v každé skladbě s výjimkou úvodní „Norrønaprogen“ vlastně celou dobu opakují jeden ústřední motiv, kolem něhož postupně budují další nápady a rozvážně si hrají s detaily, celý počin ohromně graduje. S každou minutou atmosféra houstne a Solefald jsou v tomto podání doslova strhující. Paradoxně nejslabší písní je zde právě úvodní „Norrønaprogen“, kde se těch nálad vystřídá víc a Norové přecházejí mezi temnější severskou náladou a uvolněnějšími pasážemi, nicméně je to stále velice dobré, a i když bych si ony volnější momenty klidně odpustil, nemám s tím až takový problém a ty zadumanější minuty jsou skvělé. Poté už ale začne doslova koncert a co skladba, to doslova skvost.

„Det siste landskap (An Icelandic Odyssey Part IV)“ dýchá pohanským severem i přes tepající rytmiku s feelingem elektronických žánrů. Skvělá zasmušilá minuta a půl „Norskdom“ pak uzavírá vlastní stranu Solefald, aby nastoupila druhá část EP, v níž Norové páchají spolupráci s formací Sturmgeist & The Fall of Rome. „Norrøna: Ljodet som ljoma“ s industriálně-noisovým backgroundem i „Songen: Vargen“ s fenomenálním ústředním motivem vyšly na plný počet bodů a jedná se o úžasné skladby, jejichž poslech mě snad nikdy nepřestane bavit. Nutno zmínit jistě i to, že je navíc celé minialbum dechberoucí po vokální stránce… sice je pravda, že zrovna v tomto byli Solefald vždy dobří, ale na „Norrønasongen. Kosmopolis nord“ mi zpěvy přijdou snad ještě působivější než kdykoliv dřív – a to je hodně co říct. Jednoduše řečeno – úžasná nahrávka.

Po něčem takovém jsem se pak na poslech „World Metal. Kosmopolis sud“ těšil opravdu dost, ale nemohu si pomoct – v tomto případě jsem naopak odešel poměrně zklamaný. Deska je totiž takřka pravým opakem EP. Ta tam je zádumčivost a trpělivě budovaná atmosféra – na jejich místo nastoupila hravost, experiment a palba různých motivů, vlivů i žánrů. To samo o sobě není problémem, přesto jsem „World Metal. Kosmopolis sud“ jaksi nedokázal přijmout. Nějakým způsobem si nemůžu pomoct, ale jaksi mi dělá obtíže brát to album „vážně“. Zvláště vedle seriózního „Norrønasongen. Kosmopolis nord“ mi totiž „World Metal. Kosmopolis sud“ přijde spíš jen jako taková… inu, jen hříčka. Mám z toho pocit, jako kdyby si Solefald jednoduše chtěli zablbnout a nic víc.

Hned první „World Music with Black Edges“ je v tomto případě ukázkovým příkladem, který dělá svému názvu čest. Solefald zde míchají svůj typický rukopis, avantgardní metal, skoro až EBM spodky, čistokrevnou world music i vyloženě prosluněné pasáže, jež mi zní trochu jako „I wanna go to the Cabana party“ v „Solskinnsmedisin“ od Trollfest. Podobně pokračuje i „The Germanic Entity“ – a opět je to místy malinko přeplácané (a to říkám jako někdo, kdo nemá problém s avantgardní smrští, dává-li mu smysl). Některé motivy jsou skvělé, obecně mě baví závany elektroniky, které jsou vážně „echt“, žádný pseudo-„industrial“, jak se to v metalu kolikrát nosí. Snad jen tu dubstepovou pasáž si Solefald odpustit mohli. Nicméně nakonec jsem si na to vše i přes dílčí výhrady dokázal zvyknout – stejně jako na snad nejšílenější „Bububu Bad Beuys“, jež zní jako avantgardní Solefald, world music, elektronika, noise rock a trochu drog zamíchané do jednoho kotle.

To hlavní, kvůli čemu mě „World Metal. Kosmopolis sud“ nakonec zklamalo, přichází až vzápětí a paradoxně v písních, v nichž už se Solefald relativně uklidní. Po ujeté jízdě v podobě prvních tří skladeb je totiž zbytek alba… prostě nevýrazný. Třeba „Future Universal Histories“ není vyloženě špatná, ale je to prostě takový Solefaldovský standard a v rámci tvorby kapely zcela neviditelný kus. V „Le soleil“ se sice na scénu vrací nějaká ta world music, ale už to prostě není ono. Jediná píseň, jež mě v druhé části alba dokáže trochu vytrhnout z letargie, je šestá „2011, or a Knight of the Fail“, která má několik skvělých nápadů, ale sama samotinká už toho moc nespraví. Možná ještě (už jen dle názvu) melancholická „Oslo Melancholy“ na úplný závěr není zlá, ale ta již plní spíše roli outra a navíc se od čtveráckého zbytku „World Metal. Kosmopolis sud“ výrazně odlišuje svou umírněností a minimalismem.

Solefald

Obecně vzato je „World Metal. Kosmopolis sud“ stále v nadprůměru, jelikož Solefald patří mezi tak dobré kapely, že i ve své slabé chvilce jsou vlastně stále dobří. Nic to ovšem nemění na faktu, že v podstatě polovina desky mi přijde poněkud nevýrazná a ta druhá je zas naopak místy přeplácaná. Ve finále je tedy „World Metal. Kosmopolis sud“ albem spíše zajímavým než skutečně dobrým, nicméně i tak se vlastně stále poslouchá v pohodě. Jen jej bohužel budu muset zařadit k tomu slabšímu z dílny Solefald. Zato u dechberoucího EP „Norrønasongen. Kosmopolis nord“ to vidím přesně naopak, protože to se v mých očích může bez obav postavit po bok čehokoliv, co Norové vydali v minulosti.

Druhý pohled (Ježura):

Dvojici novinek, které Solefald uklohnili po několika letech studiového mlčení a které pojí společný titul „Kosmopolis“, jsem očekával se stejnou zvědavostí jako snad každý fanda avantgardního metalu, toho norského zvláště. Když spatřilo světlo světa EP „Norrønasongen. Kosmopolis nord“, navdory dílčím momentům, které mi dost imponovaly, se mi tohle dílko do vkusu zkrátka netrefilo. Neříkám, že jsem se nějak zvlášť snažil do jeho tajů proniknout, ale prostě se stalo a právě tohle je důvodem, proč se moje povídání omezí pouze na plnokrevnou řadovku. S tou to u mě dopadlo naštěstí o dost lépe, přesto ale nemohu říct, že by mě „World Metal. Kosmopolis sud“ zase nějak uhranulo.

Vysoká úroveň se „World Metal. Kosmopolis sud“ v žádném případě upřít nedá a rozhodně nemám v úmyslu se o to snažit. Solefald zde předvádějí další evoluci svého typického rukopisu, který tentokrát obohatili velmi znatelným vlivem world music a dokonce elektroniky. Obojí jim funguje, fúzi novinek s black metalovějšími kořeny zvuku kapely se povedlo provést vkusně a nenásilně a deska je bohatá na momenty, které se místy pohybují až v hájemství pojmů jako fenomenální a podobných. S tím se ale pojí i jeden dost zásadní zápor – nevyrovnanost. Zatímco skladby jako „2011, or a Knight of the Fail“, „Oslo Melancholy“ nebo třeba šílená ale děsně návyková „Bububu Bad Beuys“ fungují výborně a drží pozornost od začátku do konce, jinde to až taková sláva není. Nejvíc mi vadí „Le soleil“ a až na ony skvělé momenty mi úplně nesedla ani dvojice „The Germanic Entity“ a „Future Universal Histories“.

Solefald - World Metal. Kosmopolis sud

V čem je problém? Obecně by to šlo zahrnout pod zmiňovanou nevyrovnanost, ale nakonec mi z toho vykrystalizovalo něco konkrétnějšího. Nesedí mi občas docela dlouhé či početné pasáže, kde se od čistokrevné hudby ustupuje spíše k přednášení textu na pozadí jakéhosi obskurního muzikálního podkladu, a tohle když se dá dohromady s všudypřítomnou world music, moje pozornost pádí někam do dáli jen proto, aby ji vzápětí strhl další z náhle se objevivších skvostných obratů.

Nechci aby to vypadalo, že je „World Metal. Kosmopolis sud“ takových zhůvěřilostí plná. Je tomu spíše naopak, většina desky mě přinejmenším baví, pokud z ní tedy rovnou nejsem úplně na větvi, a když se to dá všechno dohromady, Solefald se pořád pohybují na úplně jiné úrovni než většina „normálních“ kapel. Problém je jen a pouze v tom, že si Cornelius s Lazarem sami nastavili laťku tak vysoko, že ji „World Metal. Kosmopolis sud“ alespoň v mých očích není schopna tak docela překonat. Je to tedy velice dobré, místy fantastické a jinými místy poněkud divné, dosavadních poslechů však rozhodně nelituji a desku si čas od času zcela dobrovolně pustím. Jenže i když si nemůžu a ani nechci hrát na znalce diskografie Solefald, faktem zůstává, že třeba předchozí „Norrøn livskunst“ mě jako celek bavilo zkrátka víc.

Třetí pohled (Kaša):

Solefald to s mou maličkostí mají zatraceně těžké. Jejich poslední alba, kam řadím ta, jež následovala po „Red for Fire: An Icelandic Odyssey Part I“, vždy se zájmem vyhlížím a na jejich poslech jsem zvědavý. Bohužel i navzdory mé neutuchající snaze to po chvíli vzdávám a po pár pokusech každý nový počin odkládám s názorem, že tvorbu téhle dvojice prostě a jednoduše nikdy nepochopím.

Stejně jako kolega v hlavní recenzi bych i já měl začít chronologicky dle data, což znamená vyjádřit se pár větami k EP „Norrønasongen. Kosmopolis nord“, nicméně já to mám s těmi Solefald tak nějak jinak, takže začnu pozpátku.

V případě „World Metal. Kosmopolis sud“ jsem doufal, že se na našem dosavadním, značně odtažitém vztahu konečně něco změní, ale bohužel se tak opět nestalo. Vím, že je to v jádru chytrá hudba a tvorba dvojice Cornelius/Lazare obsahuje spoustu skvělých momentů. Stejně tak vím, že papírově by se mi to mělo zatraceně líbit, protože některé dílčí momenty jsou vážně skvělé, ale tvorba těchto Norů mě nechává i nadále zvláštně chladným.

Solefald

Jasně, najdou se i výjimky, jimiž jsou na „World Metal. Kosmopolis sud“ hned úvodní „World Music with Black Edges“ a „Future Universal Histories“, jež jsou vážně skvělé, ale v celé délce 50 minut si tento počin nedokážu náležitě užít. Oproti minulému „Nørron livskunst“ jsou Solefald méně blackoví, což se mi líbí, ale i navzdory žánrové otevřenosti a spájení zdánlivě nespojitelného je budu mít ve škatulce zajímavých uskupení, jejichž hudba mi přijde nudná a přeceňovaná. Bohužel.

Protože jsem měl nemalé množství času, aby si nahrávka tak nějak sedla a do vydání recenze od sepsání hodnocení uběhlo hezkých pár měsíců, tak jsem ji nedávno oprášil, hezky si ji pustil do uší a čekal, zda se něco změní. Je tady z mé strany však další bohužel a musím trvat na hodnocení ve svém předchozím odstavci, protože ať se snažím sebevíc, tak „World Metal. Komopolis sud“ ve mně nevzbuzuje až na krátké momenty a dílčí prvky žádné větší emoce a tak nějak kolem mě proplouvá, aniž by mě nutilo vytvořit si k němu vřelejší vztah, takže prohlašuji, že to vzdávám.

Vzhledem k tomu, jakým způsobem mě zaujalo plnohotné album, tak jsem usoudil, že naposlouchávání EP „Norrønasongen. Kosmopolis nord“ je pro mě ztráta času, protože soudě dle krátkých ukázek, které (jakkoli znějí značně odlišně od nabídky dlouhohrající desky) mě prostě a jednoduše nezaujaly.

Tohle asi vážně není hudba, kterou bych byl schopen docenit, a pokud Solefald předvádí umění, tak je na mě asi až příliš velké a sofistikovaně skryté.

Čtvrtý pohled (Atreides):

Po čtyřech letech čekání mám před sebou další nadílku od pošukané dvojice Cornelius–Lazare. Co vám budu povídat – těšil jsem se zatraceně moc. Obě části „Islandské odysey“ jsem si zamiloval jen krátce předtím, než jsem se seznámil s posledním (a rovněž silným) počinem „Norrøn livskunst“, a postupně se prokopal i ke starší tvorbě. K té se Solefald na „World Metal. Kosmopolis sud“ navrací. Při prvním poslechu jsem si mimoděk připomněl moment, kdy jsem prvně slyšel dvoudílný opus „An Icelandic Odyssey“ a inkasoval neskrývanou ránu pěstí, která mě zařezala hodně hluboko do křesla. Tentokrát to bylo spíš lehké proplesknutí a připomenutí, že by to nebyli Solefald, kdyby opět nepřišli s naprostým úletem. Po „Norrøn livskunst“ (novince předcházející EP „Norrønasongen. Kosmopolis nord“ se mi z nějakého důvodu prozatím úspěšně vyhýbá) se kapela hnula směrem mně velice sympatickým – jak napovídá název desky, letos je to opravdu hodně „world“.

Mix black metalu, world music, orchestrálních aranží a zběsilé elektroniky je neustále v pohybu. Neustále víří v okolí, tu útočí silou tornáda, tu protančí v lehkém tříčtvrťovém taktu, aby následně přerostl v monument, jenž se samovolně zbortí přesně ve chvíli, kdy dosáhne vrcholu, a následně je překryt dalším motivem. Solefald se občas potýkají se stejným problémem jako poslední dílo Dødheimsgard – přemíra nápadů, které by mnohé spolky stěží nashromáždily na dvou, třech albech, skotačí do uvolněných rytmů i ostřejších pasáží na ploše pouhých 50 minut. Kompozice jednotlivých písní, jakkoliv proměnlivé a nestálé, sice drží poměrně fortelně při sobě a rozhodně to není taková magořina jako „A Umbra Omega“, nicméně v porovnání s vlastní tvorbou je „World Metal. Kosmopolis sud“ asi tak o sto koňských délek dále vstříc chřtánu chaosu, takže zkousnout tenhle šílený parádemarš může být pro někoho seriózní problém.

Zejména práce kytar a hlasivek obou vokalistů však stále dává vzpomenout, že i po dvaceti letech existence a slušné řádce alb to jsou pořád Solefald. Pestrá paleta vokálů zahrnující poctivě nachlazený chraplák i čisté vícehlasy je zkrátka jejich trademark a spolu se skvostnými kytarovými riffy zároveň jedna z toho mála jistot, které při prvních posleších obdržíte, neb ve všem ostatním vás deska zkrátka hodí po hlavě do vody. Když se však začnete do „World Metal. Kosmopolis sud“ nořit hlouběji, přehrabovat se ve stále nižších patrech barvité megapole nasáklé avantgardou, uměním a zběsilou vizí budoucnosti, dostanete se prostřednictvím některých motivů a zmínek v textech až k prvním deskám, které tam někde hluboko stále dýchají a žijí svým vlastním životem.

Právě z textů pramení myšlenkový oblouk spojující starou tvorbu satiricky odrážející psycho-sociálno, deviace člověka i společnosti a další jevy spojené s hektickou post-modernitou a urbanismem, s posledními alby, v nichž se objevuje typicky „Solefaldí“ uchopení severských mýtů a později i důraz na rodný jazyk. „World Metal. Kosmopolis sud“ propojuje obé v jeden celek právě prostřednictvím jazyka. V písních se vzájemně prolíná angličtina s norštinou a celé to funguje přirozeně a samovolně, nejvíc asi v (písni poměrně příznačného názvu) „The Germanic Entity“. Obecně jazyková stránka alba je poměrně zajímavá, v „Le soleil“ dokonce norštinu konfrontuje nikoliv angličtina, ale francouzština, a dvě odlišné pojetí symboliky Slunce neodráží jen jazyky, ale i hudba, která se směrem k závěru stále více rozchází v závislosti na tom, jaký jazyk má zrovna slovo.

Pokud si mě novinka poměrně rychle získala díky ujeté hudební stránce (a zejména díky pošahanosti „Bububu Bad Beuys“), jsou to právě výše zmíněné detaily, které mohu objevovat a díky nimž mě deska stále baví i po tak dlouhé době od vydání. „World Metal. Kosmopolis sud“ zkrátka nešediví a i přes občasnou chaotičnost a nekonzistenci způsobené dvojakou povahou stále roste s každým dalším detailem, který se mi v její zběsilé konstrukci podaří najít. Po hudební stránce mě z letošní avantgardy Dødheimsgard přece jen baví o něco víc, nicméně Solefald se vytasili s jedním z nejlepších alb roku a opět jednou překonali sami sebe. Bravo!

Solefald - World Metal. Kosmopolis sud

Pátý pohled (Skvrn):

Solefald jsou mému srdci velmi blízcí. A víte co, ty karty vyložím hned na stůl, úhybné manévry nemají smysl. Solefald jsou zkrátka srdcovka číslo jedna. Je to fakt, který již nějaký ten rok žije svým životem a zdá se, že do stárnutí se mu nechce. Navzdory některým klopýtnutím, navzdory absenci bezchybného alba, k němuž bych neměl objektivních výhrad. To jen tak pro to počáteční ujasnění, proč že já ty Solefald neplísním, jak bych sem tam měl, a proč je i přes to případné plísnění dokážu chválit a výsledný výtvor s chutí poslouchat.

V krátkosti zpět do roku 2013. V té době to se Solefald nebo alespoň s jejich chystanou deskou vypadalo podobně jako s tou od kolegů Arcturus. Převažovalo ticho, nejasnosti. V případě Solefald se objevily alespoň nějaké informace o názvu a konceptu desky – prý cosi kosmopolitního. Již za nějaký rok bylo vše mnohem konkrétnější. U kosmopolity se zůstává, naopak nahrávka nebude jedna, ale hned dvě. Rok 2014 ve znamení minialbové oťukávanané, rok 2015 pak plně v režii očekávaného dlouhohrajícího nášupu. „World Metal. Kosmopolis sud“ je rázem nejočekávanější deskou roku. Nikoli Enslaved, nikoli Dødheimsgard, ba dokonce ani Kátaiův Thy Catafalque, jen a jen Solefald. A to i přesto, že ve všech třech úspěšně odnegovaných příkladech byly naděje v desku roku mnohem vyšší. Ostatně poslechová realita mi dává postupně zapravdu.

Solefald

„Norrønasongen. Kosmopolis nord“ zůstává, jak název radí, na chladném severu. Solefald hrají na vážnou a poměrně konzervativní notu. Zhudebněná domovina, tradice a kupy hloubavého sněhu. Přesto je tu jedna zásadní změna, která jde všem těm tradicím po krku – hlavní slovo převzala elektronika a folk. Solefald však i přes průzkum jiných hudebních teritorií zůstali sví a ze své unikátnosti nic nepoztráceli. I tak je ale znát, že celkově zůstalo „Norrønasongen. Kosmopolis nord“ jen experimentem a ne zcela dořešeným konceptem. První polovina EP nabízí hned několik skvělých momentů, na poměry Solefald netradičně rozvíjených v delších plochách. Nicméně druhá polovina mnou zůstává nepochopena. Solefald zde (v roztodivných kolaboracích) vytvořili 18minutové experimentální variování na již zaznělá témata z první poloviny minialba. Zatímco v závěrečné „Songen: Vargen“ mě taková umazaná poloha Solefald baví, „Norrona: Ljodet som ljoma“ postrádá jakýkoliv solidnější moment a je z toho takové bezzubé nic polykající 11 minut stopáže.

„World Metal. Kosmopolis sud“ je protipól, hudební i geografický. Namísto ledově klidných pohledů mě už z dálky vítají spoře odění Afričané. Bohužel, rozverné bubínky, tancovačky, ani diskárna, mě zpočátku neberou a všudypřítomnou roztěkanost nedokážu akceptovat. Zanedlouho už však dobře rozeznávám staré známé – do metalu vybarvené – tváře Solefald. Poslech střídá poslech a začínám se dobře bavit. V desce nacházím řád, jejž jsem zprvu postrádal. Čtvrtý, pátý náslech si neskrytě užívám a v hlavě mi běhají myšlenky o hudebním vrcholu roku. Vydrží to ještě pár poslechů, načež přichází zrada. Zvukovou pestrost začíná postupně překrývat hábit skladatelské přímočarosti a sázky na pompézní vyjadřování. Uchu to sice stále lahodí, avšak jeho neustálou pozornost si již udržet nedokáže. Jakmile přijde chvilka nesoustředění, deska nemá skladatelsky na to, aby sebe z téhle bryndy vytáhla. Ano, každá skladba nabízí skvělé momenty, některé bez diskuze geniální („Bububu Bad Beuys“, závěr „Future Universal Histories“), ale v momentě, kdy celku vypovídám spolupráci, to Solefald neutáhnou a já se jen přibližuji ke Kašou zmiňované lhostejnosti.

Vše důležité bylo řečeno, snad už jen vyhlásit vítěze. Nakonec se i přes kupu výhrad rozhoduji pro „World Metal. Kosmopolis sud“. Deskou roku není, absolutní špičkou také ne, je však bezvadně ujeté, tak jak to mám rád. A že je neposlušné a neposlouchá úplně na slovo, nakonec skousnu. Jsou to přece Solefald.

Recenze

Dødheimsgard – A Umbra Omega

1 komentář
Dødheimsgard - A Umbra Omega
Země: Norsko
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 16.3.2015
Label: Peaceville Records

Tracklist:
01. The Love Divine
02. Aphelion Void
03. God Protocol Axiom
04. The Unlocking
05. Architect of Darkness
06. Blue Moon Duel

Odkazy:
facebook

První pohled (H.):

Dødheimsgard je kapela, která se svými počiny vždy docela šetřila, obzvláště v pozdějších fázích své historie. Už jen pouhý fakt, že novinka „A Umbra Omega“ je teprve pátou dlouhohrající nahrávkou, přestože kapela v loňském roce dovršila druhou dekádu od svého založení a po celou tu dobu fungovala nepřetržitě, toho budiž dostatečným důkazem. První dvě, z dnešního pohledu už poměrně stařičká alba „Kronet til konge“ (1995) a „Monumental Possession“ (1996) ještě vyšla jen s roční mezerou, ale od té doby se už rozestupy mezi nahrávkami Dødheimsgard jen navyšují. A zdá se, že perioda tvorby jedné desky těchto pošahaných Norů ustálila na počtu osmi let, protože přesně takhle dlouho trvalo, než svého času vyšlo „Supervillain Outcast“ (2006), a přesně takhle dlouho se čekalo i na letošní opus „A Umbra Omega“.

Nicméně na druhou stranu… je tohle špatně? Vlastně bych řekl, že není, spíš naopak. Zatímco většina kapel plive alba v pravidelných intervalech dvou nebo tří let, postupně pomalu upadá do tvůrčího stereotypu a pro mnohé z nich ty studiové nahrávky slouží spíše jen jako důvod k tomu, aby se mohlo opětovně vyrazit na nekonečné turné, které generuje ten kýžený bakšiš, Dødheimsgard na to jdou jinak – dalo by se říct, že snad úplně opačným způsobem. Tihle Norové sice vydávají desky jednou za uherský rok, ale když už to nastane, člověk si může být skutečně jistý, že to bude stát sakra za to a že to neskutečná šleha, jež smete všechny žebříčky o nejlepší undergroundová alba roku. Nemá cenu to nijak prodlužovat – o novince „A Umbra Omega“ to platí naprosto stejně jako o jejích dvou předchůdcích.

Rozhodně se však nedá tvrdit, že by to novinka měla předem jisté a že by její pozice byla nějaká lehká, protože je tomu právě naopak. Stačí si jen uvědomit, jaká dvě alba „A Umbra Omega“ v diskografii Dødheimsgard předcházejí… „666 International“ z roku 1999 je stylotvorný monument a jedna z mála nahrávek, které pomohly vytvarovat industriální odnož black metalu do její současné podoby. A navíc ani věk tomuhle počinu neubral ani zbla z jeho ohromné síly – Dødheimsgard tehdy jednoduše stvořily nadčasový počin. Poté následoval již jmenovaný „Supervillain Outcast“, s nímž Norové z extrémně vysoko nasazené laťky nijak neslevili, pokračovali v industriálním hávu, ale zároveň si to namířili po stezce šílenosti k mnohem větší avantgardnosti, navíc ve famózní kvalitě.

A do toho přichází „A Umbra Omega“, jež opětovně potvrzuje, že Dødheimsgard prostě jsou výjimečnou formací, jakých po světě moc neběhá. Vlastně by šlo říct, že novinka zase nabízí to, kvůli čemu jsem si třeba já tuhle skupinu tak oblíbil, akorát se hned vzápětí musí dodat, že v tomhle případě to neznamená, že Dødheimsgard hrají nějakou tu svoji klasiku. Naopak, jedna z věcí, díky nimž jsou Norové unikátní, je to, že jsou pokaždé jiní a pokaždé sví – ať už vůči ostatním nebo vůči minulosti sebe sama.

„A Umbra Omega“ je zase někde jinde, než byly předchozí nahrávky Dødheimsgard, a v rámci tvorby kapely zní novinka – stejně jako všechny další desky – svojsky a v žádném případě neopakuje již vyřčené. Přesto tam je cítit zřetelná a logická vývojová linka. Zatímco mezi „666 International“ a „Supervillain Outcast“ Dødheimsgard citelně přidali na čiré avantgardě kombinované s industrialem, mezi „Supervillain Outcast“ a „A Umbra Omega“ kapela dokonala svou pouť k čistokrevně avantgardnímu pojetí black metalu a naopak takřka opustila elektroniku. Netvrdím, že Dødheimsgard hodili za hlavu vše, co dříve stvořili, ono třeba některé pasáže takové „Blue Moon Duel“ dají vzpomenout na „666 International“… jednoduše je novinka svá, ale není problém poznat, o jakou skupinu se jedná. Neutuchající vývoj bez popření dřívějšího zvuku.

Mimoto „A Umbra Omega“ přináší obrovskou změnu co do kompozice samotné nahrávky. Ne snad, že by Dødheimsgard v minulosti nestvořili některé delší skladby, už se ostatně dostali i přes hranici desíti minut, ale až doposud byla jejich alba takříkajíc vždy „písničková“ (nepřehlédněte prosím ty uvozovky) a vyskytovaly se zde relativně kratší kusy. „A Umbra Omega“ však – a ono to ostatně plně koresponduje s onou cestou k čím dál větší avantgardě – volí jiný přístup a sází na malý počet dlouhých kompozic. S výjimkou krátkého intra „The Love Divine“ neklesne žádná skladba pod hranici 11 minut… a celková hrací doba nemá daleko k 70 minutám. To jsou ambiciózní čísla, nicméně Dødheimsgard si je mohou dovolit a navíc jim to v takových stopážích evidentně skutečně sedí.

Takto dlouhé monumenty mají „nevýhodu“ v tom, že už tak složitou muziku ještě znepřehledňují, díky čemuž se „A Umbra Omega“ stává nahrávkou, již skutečně nelze pochopit po pár sezeních. Je to přesně ten druh alba, k jehož plnému docenění se počet poslechů musí počítat spíše na desítky než na jednotky, zároveň jde však o desku, u níž se tak obrovská časová investice opravdu vyplatí. Na „A Umbra Omega“ se totiž v plné míře projevuje ona obrovská výhoda toho, když vychází jedna nahrávka za dlouhé časové období. Za osm roků se totiž stihne nahromadit velká masa nápadů, což je na „A Umbra Omega“ vážně znát.

Ve své podstatě by se dalo říct, že Dødheimsgard s těmi nápady takřka plýtvají. Místy je to skutečně vodopád motivů, různých detailů a hudebních kliček. Navíc je „A Umbra Omega“ chvílemi (v tom dobrém slova smyslu) chaotická, zejména kytarové labyrinty jsou občas velice spletité, nicméně to vše jen prodlužuje už tak extrémně vysokou životnost alba. Musím ovšem upozornit, že ačkoliv jsem řekl, že je „A Umbra Omega“ občas nepřehledná, než v posluchačových uších vše zapadne na své místo, rozhodně se nejedná o takový ten typický avantgardně black metalový chaos, jejž nastartovali zejména Blut aus Nord s Deathspell Omega. Dødheimsgard znějí jinak, znějí po svém…

Dødheimsgard

Avšak proudy black metalové avantgardy nejsou tím jediným, co lze na „A Umbra Omega“ nalézt. Dødheimsgard dokážou i zvolnit a nabídnout neuvěřitelné nádherné uklidňující momenty, které však nepůsobí jako pěst na oko a do celku jsou zapuštěné zcela organicky. Jako jeden z příkladů může posloužit třeba střední pasáž v „Aphelion Void“, která mě osobně položí při každém poslechu. Když se ale bavíme o takových vybočeních, nelze opomenout kupříkladu ani progové hrátky v „The Unlocking“ nebo dechberoucí klávesy v „Architect of Darkness“.

Každopádně, výsledek je jasný – Dødheimsgard dokázali vybudovat další monumentální desku, které se drtivá většina žánrové konkurence kouká z uctivé vzdálenosti na záda. Norové si stále drží svou neuvěřitelně vysokou laťku kvality a nabízejí naprosto lahůdkový počin, jenž patří mezi horké kandidáty na album roku. Poslech je povinností – „A Umbra Omega“ je prostě záležitost, již by si člověk neměl nechat za žádnou cenu utéct.

Druhý pohled (Atreides):

Frekvence, s jakou Dødheimsgard vydávají alba, by se dala bez nadsázky přirovnat k intenzitě sexuálního života pandy velké. Netřeba pak příliš vysvětlovat, že každý počin oprávněně provází četná očekávání – a nejinak tomu bylo ani v případě „A Umbra Omega“. Dødheimsgard si prošli dlouhou cestou a Vicotnik, mající na svědomí naprostou většinu hudby, co tahle smečka složila, se na své pouti nezastavuje ani tentokrát. Tam, kde je „666 International“ industriálním peklem a „Supervillain Outcast“ spíše přímočarým útokem, novinka svým charakterem ponejvíce připomíná rozbité zrcadlo.

Na prvních několik poslechů tak působí snad až nepříjemně. Neustálé přecházení mezi zběsilou sypanicí a uvolněnými momenty, jež jsou prodchnuty kytarovými či basovými vyhrávkami, jazzem či ambientem, minimálně zpočátku budí dojem mnohačetné poruchy osobnosti. Vicotnikovy hyperprostorové skoky do jiných realit se jeví jako dost náhodné, za víc než dvacet poslechů jsem si nevšiml žádného řádu, kterým by se chaotické změny řídily. Ve většině případů jsem došel k tomu, že nastanou, až nastane ta správná chvíle, kterou posluchač pokud možno nečeká – avšak ne vždy jsou tyto přechody zrovna uhlazené a v několika místech působí docela násilně. Nezbývá než postupně sbírat střepy a lepit z nich ucelenější obraz, protože jinak se touhle deskou nejspíš neprokoušete.

Perfektní je souhra kytar a basy, která svým významem a výrazností mnohdy uzurpuje prostor kytarám a nastupuje na jejich místo – zejména v klidnějších částech, které mě svojí rozmanitostí baví z celé desky snad nejvíc. Riffy tu a tam dost výrazně připomínají zásadní „666 International“, ale náladové pasáže přelévající se mezi zběsilostmi Aldrahnova vokálu a barevné palety hudebních prvků jsou naprosto excelentní. Aldrahnovy party se vyznačují širokým spektrem řevu a skřeků, pohybujících se od relativně střízlivého zpěvu až po recitál jak vystřižený z ústavu pro duševně choré. Pravda, není to Aldrahn z prvních desek, není to ani Khvost ze „Supervillain Outcast“, ale zatraceně, tohle je i tak vážně dobré. A když se to spojí s živou prezentací, tak je to ještě o něco lepší.

„A Umbra Omega“ naštěstí není jen souborem rozkouskovaných částí, ale funguje především jako celek, byť se to tak zpočátku opravdu nemusí zdát. Jakmile ale do alba zabřednete hlouběji, už vás nejspíš nepustí. Dødheimsgard si s touhle deskou ostudu rozhodně neudělali.

Dødheimsgard

Třetí pohled (Skvrn):

Bedlivě čekat na návrat avantgardní libůstky typu Dødheimsgard a zároveň tiše doufat v nepříliš výrazný stylový odklon je, co si budeme povídat, trochu bláhové. Jakmile se ten či onen do milé avantgardy namočí, uklouzne a zabředne do ní hezky po kolena. V tu chvíli zjišťuje, že není cesty zpět. Ostatně hrajete-li black metal, začnete do něj cpát pekelně nazlobený industrial a ještě k tomu všemu jste z Norska, je jasné, že na návrat do zaplivané garáže pomyslíte jen stěží. Příkladů je jen v samotném Norsku přehršel. Stačí se držet výše zmíněné šablony a místo industrialu dosadit jiné ingredience. Heslovitá nápověda – kytarová progrese, experimenty s elektronikou a koketování s trip-hopem – není ani zdaleka kompletní. Sem tam sice někdo vsadí na jistotu, připouštím, nicméně letošních Dødheimsgard se to netýká ani v nejmenším.

Z „A Umbra Omega“ se mohlo vyklubat úplně cokoliv – svébytné pokračování ve stylu posledních dvou řadovek nebo něco zhola nového. Pravda je již tradičně někde uprostřed. I přes zachování metalových dard jsou Dødheimsgard rozvážnější a přemýšlivější. I díky absenci industrialových kopanců, charakteristickými to znaky nejposlednější tvorby. Co do hmotných výrazových prostředků jsou Norové tentokrát za tradicionalisty, avšak v hloubi duše je „A Umbra Omega“ avantgarda jako blázen. Dødheimsgard jsou nadále nezaměnitelní, a když už by se nějaká ta reminiscence objevila, došli bychom maximálně k Ved Buens Ende, což svojskost kapely v mých očích nikterak nesnižuje, ba naopak ukazuje na unikátnost Vicotnikova rukopisu.

Dødheimsgard přesedlali na moře. Mají vážnou tvář, působí zamyšleně a zprvu nepřístupně. Ve svém nitru jsou však nesmírně hraví a toužící po rozmluvě. Všemu vévodí Aldrahn, okolím zavrhnutý mořeplavec, který pro svou ztřeštěnost nebyl kolegy námořníky nikdy pochopen, a své výpravy z cest tak líčí vždy jen několika věrným. Je to poutavý vypravěč, a i když toho občas dost nakecá, poslouchám ho moc rád. Dá se mu totiž věřit. Příběhy z cest líčí tak, jako by je právě prožíval. Možná mě občas tahá za nos, ale buď jak buď, stejně je bezva.

Neexceluje jen Aldrahn. Skvěle mu sekunduje především výrazná baskytara, která se to všechno cestování nebojí rozhoupat, a i když to většinou nemívá v popisu práce, na „A Umbra Omega“ se nejednou ujímá hlavního slova. A proč jí ho taky brát, třeba v poslední třetině „Aphelion Void“ je neskutečná. Výborný je i bubeník Sekaran, který příkladně ukazuje, že intenzita a rychlost ani v metalu neznamená vše. Tady je to vlastně úplně obráceně. Zejména skvostnou práci s činely jsem si totiž užil spíš v tišších a pomalejších pasážích. Všechny instrumentální dílky jsou navíc díky vyváženému zvuku maximálně čitelné a je pak radost poslouchat, jak jeden nástroj pro druhý věrně tepe.

Největší uznání však zasluhuje Vicotnikova skladatelská práce, bez níž by se loď Dødheimsgard potopila pár minut po vyplutí. Díky nevídané cykličnosti a pozoruhodným obměnám podobně znějících motivů je „A Umbra Omega“ jedním kompaktním organismem bez slabin. Není jen tím, nese i jasné poselství. Pořádná black metalová avantgarda se obejde i bez eletkroniky, saxofonu a nánosu kláves. Nemá cenu to prodlužovat, „A Umbra Omega“ je zkrátka skvost. A vážný aspirant na desku roku, to jen tak mimochodem.

Čtvrtý pohled (Onotius):

S norskými Dødheimsgard se jsem se poprvé setkal ještě v časech, kdy jsem se podobné hudbě věnoval spíše rekreačně. Ačkoliv mě tedy dnes již kultovní EP „Satanic Art“ bavilo, na dlouhou dobu jsem je nechával pouze v letmém povědomí, jež jsem narušil až poslechem letošní novinky. O to víc jsem si pak trhal vlasy, že jsem se kapele pořádně nezačal věnovat mnohem dříve, neboť letošní deska „A Umbra Omega“ je opravdu famózní záležitost.

Pokud jsem u Enslaved psal, že nabourávají klišé o konzervativismu na norské black metalové scéně, stačí jediný poslech novinky Dødheimsgard, aby bylo jasné, že pro tyhle to platí nejméně dvojnásob. Mezi instrumentálně propracovanými blackovými náklepy se tu vloudí melancholická progresivní mezihra, saxofon, tu elektronika, tady zase akustická kytara, jeden nápad střídá druhý a skladby v průměru čítající kolem třinácti minut se vyvíjejí a nenudí. Zároveň jsou kompozice obdivuhodně vyrovnané a oproti industriálněji pojatým předchůdcům disponují čitelnějším zvukem, jenž ačkoliv nabourává syrový naturalismus, jímž disponovalo například skvělé „666 International“, více člověku pomáhá se orientovat v dlouhých strukturách skladeb. Deska zachovává tradiční postupy, zároveň zní však neskutečně moderně a předvádí Dødheimsgard jako skladatele v tom nejlepším světle. S citem pro změny nálad, instrumentální finesy, kořenící odbočky, melodie a komplexní struktury.

A když už jsem u nové desky A Forest of Stars začínal se svými nominacemi na desku roku, zde nemohu jinak než opět přidat položku na seznam. Výtečná deska, kde má člověk stále co objevovat. Taková black metalová vážná hudba.

Recenze

Imperial Triumphant – Abyssal Gods

Napsat komentář
Imperial Triumphant - Abyssal Gods
Země: USA
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 27.2.2015
Label: Code666 Records

Tracklist:
01. From Palaces of the Hive
02. Abyssal Gods
03. Dead Heaven
04. Celestial War Rape
05. Opposing Holiness
06. Krokodil
07. Twins
08. Vatican Lust
09. Black Psychedelia
10. Metropolis

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Aural Music / Code666 Records

V posledních letech se po vzoru formací jako Blut aus Nord či Deathspell Omega hodně rozmohla jedna specifická větev avantgardního black metalu, jež se zdánlivě vydala zcela opačným směrem, než kam směřovala úplně původní podoba black metalu. Namísto jednoduché, mnohdy téměř až primitivní formy a jakési neotesané aury primordiální animálnosti přišly kapely tohoto druhu s pojetím black metalu, který je naopak vysoce komplikovaný, technický a namísto sice triviálních, zato však mrazivých riffů nabízí riffy, které jsou naopak vysoce technické, lámané a celý hudební projev je spíše složitý a vyvolává dojem nezřízeného chaosu.

Přesně do takové sorty se řadí rovněž Američané, kteří si říkají Imperial Triumphant. Ti mají za sebou už několik let hraní, řádku neřadových počinů (z nichž nejvíc za pozornost stojí asi EP „Goliath“ z roku 2013) a jednu dlouhohrající desku „Abominamentvm“ z roku 2012 (jež v červnu 2014 vyšla doplněná o songy z „Goliath“ znovu pod názvem „Shrine to the Trident Throne“ a s jiným přebalem). Letos si Imperial Triumphant nachystali další počin, jímž je druhé regulérní album, jehož název zní „Abyssal Gods“…

Přestože Imperial Triumphant hrají avantgardní metal, jejich projev není vyloženě originální. Na předcházejících počinech byl vliv dvou výše zmiňovaných tahounů téhle formy black metalu v muzice Američanů znatelný a vzhledem k tomu, že na „Abyssal Gods“ svůj nijak výrazně nezměnili a pokračují v nastolené cestě, je asi docela zřejmé, že je onen vliv cítit i na novince. Jeden znatelný rozdíl však v hudbě Imperial Triumphant přece jen je – zatímco obě jmenované francouzské veličiny avantgardního black metalu ten svůj chaos koření nadpozemskými melodiemi, Američané tak nečiní a vesměs se soustředí čistě jen na chaotické proudy lámaných kytar. Nějaké umírněnější momenty se sice tu a tam najdou, příkladně třebas začátek „Opposing Holiness“ a samozřejmě i mezihry „Celestial War Rape“ a „Vatican Lust“ (zato outro „Metropolis“ je zase docela divočina, byť ne black metalová), nicméně většinu času si Imperial Triumphant libují v chaosu.

Podobně tomu bylo i na minulých nahrávkách, přesto mezi nimi a novinkou vidím jeden podstatný rozdíl. Ačkoliv byly starší věci dobré a hudebně poměrně zajímavé, pocitově mi tam stále cosi nepojmenovatelného nesedělo a zdálo se mi, jako kdyby to ještě nebylo úplně ono a že by to mohlo být ještě lepší… výborně to bylo slyšet třeba na „Goliath“, na němž se nacházelo 13 minut formálně skvělé muziky, ale trochu se ten poslech táhnul, jakkoliv se mi to vlastně líbilo. Nedokážu říct, co přesně se na „Abyssal Gods“ změnilo a co Imperial Triumphant udělali jinak, ale tentokrát mám konečně pocit, že si všechno sedlo na správné místo a planety jsou ve správné konstelaci, protože nyní již nemám to nutkání si vnitřně říkat, že tomu ještě něco schází – na „Abyssal Gods“ mi to neschází, protože novinka mi zní tak, jak jsem si u předcházejících počinů říkal, že by to mělo znít.

Hádám, že po minulém odstavci ani nikoho z vás nijak zvlášť nepřekvapím prohlášením, že „Abyssal Gods“ tím pádem považuji za dosavadní vrchol tvorby Imperial Triumphant. Jakkoliv je cítit, kde Američané (nejspíš) hledali inspiraci, jejich nejnovější deska je jednoduše výtečný avantgardní black metal… jasně, je pravda, že do skutečné geniality vůdčích formací tohoto subžánru (konkrétní jména lze opětovně hledat v prvním odstavci) jim ještě něco zbývá, ale i tak je jejich letošní nahrávka po čertech silná. Ačkoliv album jede v prvotřídní kvalitě celou svou délku, na důkaz svého tvrzení bych si dovolil vypíchnout dvě konkrétní skladby, jež se pro mě osobně staly vrcholy „Abyssal Gods“.

První z nich je určitě osmiminutové zlo „Krokodil“, což je možná dosud nejpůsobivější věc, jakou dali Imperial Triumphant dohromady. Na první poslech se sice nemusí tvářit, že by nějak extrémně vybočovala ze zbytku (což není nic překvapivého, protože při prvním poslechu se v tom člověk lehce ztrácí – co si budeme povídat, pořád je to chaotický black metal), ale ve skutečnosti je zajímavě strukturovaná, a zatímco v ostatních písních kapela povětšinou sází na konstantní nátlak, v „Krokodil“ se Imperial Triumphant nezalekli postupného gradování kompozice od atmosférické první půle až po následné kytarové zmatky ve středním tempu, včetně jedné skutečně lahůdkové pasáže se šílenými baskytarovými eskapádami. Druhým vrcholem je pak předposlední „Black Psychedelia“ s ohromně mocným rozjezdem, v němž opětovně ničí téměř až godfleshovsky nahulená baskytara, aby se následně song přeléval z chaosu do atmosféry a zase zpátky.

Každopádně, „Abyssal Gods“ je dle mého skromného názoru skvělé album. Sice ve svém specifickém stylu nepatří na nejvyšší piedestal, protože na něm si přece jen bez obav hoví jiná jména, ale i tak tohle jistě stojí za slyšení. Jak již padlo, na první poslech se to určitě tvářit nepřístupně, což ostatně takřka přímo plyne už jen z té hudební formy, do jaké se Imperial Triumphant pustili, ale jakmile se člověk v tom labyrintu začne trochu orientovat, najde nahrávku, k níž stojí za to se vracet i s odstupem. Za mě rozhodně palec nahoru.

Recenze

A Forest of Stars – Beware the Sword You Cannot See

Komentáře: 5
A Forest of Stars - Beware the Sword You Cannot See
Země: Velká Británie
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 27.2.2015
Label: Lupus Lounge

Tracklist:
Beware the Sword You Cannot See:
01. Drawing Down the Rain
02. Hive Mindless
03. A Blaze of Hammers
04. Virtus sola invicta
05. Proboscis Master Versus the Powdered Seraphs
Pawn on the Universal Chessboard:
06. Part I: Mindslide
07. Part II: Have You Got a Light, Boy?
08. Part III: Perdurabo
09. Part IV: An Automaton Adrift
10. Part V: Lowly Worm
11. Part VI: Let There Be No Light

Valley of Desolation:
01. Gestation
02. Catafalque Caravan Quandary
03. Plastic Patriarch Lynch Squad (Enduring December)

Odkazy:
web / facebook

První pohled (H.):

Recenzi na A Forest of Stars snad ani nejde začít jinak než vyznáním lásky – bez jakékoliv ironie, vy cyničtí pacholci! Tahle kapela pro mě osobně totiž přes počáteční zvědavost před seznámením a prvotní zaujetí při prvním seznámení vyrostla v jednu z nejvíc srdcových skupin. Je jen málo kapel, od nichž se snažím sbírat naprosto vše, co vydají, a skupina, od níž bych měl doma skutečně vše, na čem se kdy její logo objevilo, je jen jedna a jsou jí právě A Forest of Stars (dobrá, pomineme-li případy, které zatím vydaly jen jednu placku a v jednom formátu).

Je mi naprosto jasné, co vás asi napadlo – že na vás čeká naprosto nekritická recenze od člověka, jenž bude tuhle formaci vynášet do nebes stůj co stůj bez ohledu na skutečnou kvalitu novinkového alba. Možná takový jsem, aniž bych si to sám uvědomoval, ale já sám naivně věřím, že mi ještě zbylo tolik soudnosti, že bych to dokázal neocenit, kdyby mi to připadalo na draka. Jedno z největších kouzel letošní desky „Beware the Sword You Cannot See“ však tkví v tom, že (opětovně) nedává sebemenší důvod takové věci řešit, protože A Forest of Stars jsou stále stejně úžasní. Je rok 1895 a gentlemanský klub opětovně zve do svého unikátního a nenapodobitelného světa…

„He said ‘Let there be light’.
Oh, and there WAS light.“
(Pawn on the Universal Chessboard Part II: Have You Got a Light, Boy?)

První dvě desky A Forest of Stars, „The Corpse of Rebirth“ a „Opportunistic Thieves of Spring“, byly – a vlastně stále ještě jsou – bez přehánění dechberoucí záležitosti, které hraničí s genialitou. Z naprostého minima na těchto dvou počinech Britové vytřískali absolutní maximum a stvořili monumentální kus umění, jehož síla nijak neochabla ani sedm respektive pět let po jeho vydání. A přesto obě ty nahrávky zněly odlišným způsobem. A opět odlišně znělo i třetí album „A Shadowplay for Yesterdays“, byť nezaměnitelný rukopis zůstal, zároveň však šlo o desku, jež laťku oproti svým dvěma předchůdcům snížila. Nicméně, A Forest of Stars jsou natolik výlučnou kapelou, že i v této „slabší“ chvilce byli stále fantastičtí a poutaví takovým způsobem, že jim všichni okolo mohou koukat na záda z velmi uctivé dálky, protože to, co je v jejich podání zdánlivě „horší“, je obecně stále na úrovni, na niž drtivá většina hudebních skupin nedosáhne za celou svou kariéru.

Pokud bychom chtěli bodovat, pomyslná pozice „Beware the Sword You Cannot See“ v portfoliu A Forest of Stars je pro mě osobně jednoznačná – novinka je o kousek úžasnější než „A Shadowplay for Yesterdays“, první dvě alba však zůstala nepokořena. Ačkoliv kvalitativní rozdíly mezi všemi těmi počiny jsou ve skutečnosti tak minoritní, že kdybychom číselně hodnotili, ve všech čtyřech případech se bavíme o nejvyšší možné známce.

Zvukem a náladou materiálu má „Beware the Sword You Cannot See“ nejblíže ke svému přímému předchůdci „A Shadowplay for Yesterdays“, až by se s jistou dávkou tolerance dalo říct, že novinka pokračuje tam, kde předcházející počin skončil. Rozhodně tím však nechci ani náhodou naznačit, že by se A Forest of Stars opakovali – prozatím každá jejich deska byla výlučná a svá, a jakkoliv každá z nich naprosto přirozeně zapadá do světa této groteskní viktoriánské Anglie, všechny mezi sebou byly nezaměnitelné a trochu jiné. A bezezbytku to platí i po vydání „Beware the Sword You Cannot See“.

„This double vision is dividing all thought.
If this cortex is remotely cerebral,
I’ll eat the mind from under your hat.“
(A Blaze of Hammers)

Ačkoliv zde A Forest of Stars – nutno dodat, že z velké části to má na svědomí právě moje maličkost – již drahně let protlačujeme, nevěřím tomu, že nás všichni sledujete již od doby, kdy vyšla recenze „A Shadowplay for Yesterdays“, a že musí být nutně všichni s tvorbou této skupiny obeznámeni z jiných zdrojů. Právě proto bych si dovolil se na chvíli zastavit u toho, co od hudby na „Beware the Sword You Cannot See“ co do stylu očekávat. Šestice gentlemanů a jedna dáma produkují avantgardní formu black metalu, která je v jejich podání, dovolím si tvrdit, skutečně unikátní – ostatně jako takřka vše okolo A Forest of Stars. Základem je samozřejmě stále black metal, do něhož Britové přidávají další nástrojové ingredience jako housle či flétnu, což vám možná nemusí znít jako něco, z čeho byste si okamžitě měli sednout na zadek, jenže ten výsledek neobyčejný skutečně je.

A Forest of Stars jsou totiž zvláštní i zvukem kytar, na čemž nic nemění ani to, že právě na tomto probíhají jediné změny v sestavě – na „Beware the Sword You Cannot See“ se po jednoalbové pauze vrátil Mr. T.S. Kettleburner, po jehož boku se poprvé představuje nováček Mr. William Wight-Barrow. Uhrančivá je v jejich podání i rytmika – nevím, jak to Mr. John „The Resurrectionist“ Bishop dělá, ale jeho hra na bicí prostě nezní jako všichni ostatní bubeníci všude okolo, nicméně stejnou pochvalu zaslouží i Mr. Titus Lungbutter, jehož předoucí baskytara byla ozdobou již posledně a stejně parádní je i na novince. Stále ještě nejsme ve finiši, protože i práce dalších členů je pro celou mozaiku nepostradatelná – bez klávesových kliček a hrátek v pozadí v podání The Gentlemana (na „Beware the Sword You Cannot See“ jen tak mimochodem vytáhne z rukávu hned několik nádherných vintage zvuků) bych si už A Forest of Stars nedokázal představit stejně jako bez Katheryne, Queen of the Ghosts (což není nikdo jiný než Katie Stone, již si mnozí z vás budou pamatovat jako někdejší houslistku My Dying Bride), která obstarává zmiňované housle a flétnu a navrch přidává také skvělý vokál. A když už jsme u těch vokálů, přímo se nabízí vypíchnout posledního člena – Mister Curse a jeho bestiální řev si totiž s výkony svých kolegů nijak nezadá a i on je fenomenální.

Důvod, proč jsem považoval za nutné to takto otrocky vyjmenovat, je následují: Většina dobrých kapel v něčem vyniká – tahle banda má skvělou kytarovou práci, zatímco bicí jen drží prosté tempo, jinde zase muziku táhne skvělý zpěvák. U A Forest of Stars nikoliv – u nich je totiž každá složka hudby nejlepší a takřka bezchybná, nic není do počtu anebo snad navíc. Zatímco u spousty metalových kapel mi přijde, že mají baskytaru jen proto, že je to prostě zvyk, aby v metalu byla baskytara, ačkoliv tam hraje s prominutím hovno, u A Forest of Stars něco takového neexistuje, protože vše je dotaženo k dokonalosti. A to není řečnický obrat – skutečně k dokonalosti.

„All our ears are open / all our eyes are smiling
Gracelessly receiving empty threats of heaven.“
(Drawing Down the Rain)

„Beware the Sword You Cannot See“ je pomyslně rozděleno na dvě části… no, z jistého úhlu pohledu vlastně na tři. Tu první tvoří pětice úvodních skladeb, z nichž každá – sice to už může znít jako klišé, ale prostě to tak sakra je! – je famózní. Původně jsem plánoval to tu rozebírat podrobně a skutečně se snažit vypíchnout vše, co by si za zmínku zasloužilo, jenže nechci, aby ta recenze byla neúnosně dlouhá, kromě toho to prostě ani není možné, protože bych vážně musel vyjmenovat všech těch pět skladeb a v podstatě bez nadsázky je rozebrat od začátku do konce. Tam prostě není vteřina špatně, každá dechberoucí pasáž končí jen proto, aby mohla pustit ke slovu další podobně působivou a jiné než takhle působivé A Forest of Stars v nabídce nemají. Není to vtip, však si to pusťte a uslyšíte sami… akorát se nedivte, až budete muset sbírat čelist z podlahy, varováni jste byli.

>

Druhou částí alba je pak 21minutový opus „Pawn on the Universal Chessboard“, který byl sice na desce rozdělen do šesti samostatných stop, ty však dohromady tvoří jeden velký celek a osobně by mi vůbec nevadilo, kdyby šlo skutečně jen o jednu dlouho skladbu. A Forest of Stars totiž ani zde nijak neslevují ze své vysoko nastavené laťky a tahají jeden krásný moment za druhým, tudíž nemám pochyb o tom, že kdyby to nebylo nasekané do šesti menších podcelků, tak by se ta síla někam vytratila. Když totiž Britové vytáhnou tak ohromující nápady jako třeba v rozjezdu „Part III: Perdurabo“ nebo ve finále „Part VI: Let There Be No Light“ či snad nepopsatelnou extázi v závěru „Part IV: An Automaton Adrift“, není co řešit. Rovná hodina neobyčejné muziky je za námi a o tom, že A Forest of Stars naservírovali další neobyčejnou desku, nemůže být pochyb.

Vzhledem k tomu, že razím filozofii, že A Forest of Stars není NIKDY dost, jsem rád, že můžu říct, že i přes konec „Beware the Sword You Cannot See“ stále nejsme u konce „Beware the Sword You Cannot See“. Nedává vám to smysl? Právě zde nastupuje ona třetí část alba. K limitované dvoudiskové krabicové edici nahrávky totiž skupina přidala další hudbu navíc v podobě EP „Valley of Desolation“. To ve svých útrobách ukrývá další tři skladby na ploše 14 minut, jež se ovšem nesou v odlišném duchu. Pamatujete si, jak jsem výše říkal, že základem hudby A Forest of Stars je stále black metal? Inu, tak na „Valley of Desolation“ tomu tak není, protože zde se Britové vydali do nemetalových vod. V hlavní roli jsou housle, klávesy, vokál a perkuse a až v závěrečné „Plastic Patriarch Lynch Squad (Enduring December)“ se ozve (stále nemetalová kytara) s baskytarou. Fenomenální úroveň je ale stále na svém místě a ani v této podobě nejsou A Forest of Stars o nic méně poutaví.

Vyrábět nějaké epické závěry a shrnutí na konec snad ani nemá cenu. „Beware the Sword You Cannot See“ je jedním ze žhavých kandidátů na album roku a v současné době na první pozici bez váhání stojí. Není ale nutné si hrát na žebříčky, protože to je jen berlička – hlavní je to, že A Forest of Stars nabízejí hudbu, jaká se jinde neslyší. Mají svůj vlastní svět a ten je vážně geniální. Ještě víc než meče, který nemůžete vidět, se střežte závislosti, protože jakmile jednou člověk tomu světu propadne, už nikdy se nebude chtít z viktoriánské Anglie konce 19. století vrátit.

„So, the colour drained from the last of days.
Nothing ever after.“
(Plastic Patriarch Lynch Squad (Enduring December))

Druhý pohled (Kaša):

Dámy a pánové, mám před sebou album roku! A nebojím se to říct již nyní, začátkem dubna. Ačkoli jsem před nějakou dobu v našem redakčním eintopfu upřednostnil Stevena Wilsona, tak nyní, když už mám obě alba hluboce pod kůží, můžu říct, že A Forest of Stars britskému prog rockerovi pěkně nařezali, a to prosím nepovažuji „Hand. Cannot. Erase.“ za nějaký slabý póvl. S každým dalším albem se britský klub gentlemanů a jedné sličné lady posouvá směrem od black metalové psychedelie k ještě více neuchopitelné avantgardní hudbě, v níž anglické folkové prvky promlouvají se stále většími ambicemi. Upřímně řečeno, myslel jsem si, že nic lepšího než naprosto geniální „A Shadowplay for Yesterdays“ už tahle parta vymyslet nemůže, ovšem tito Angličané mě naprosto uzemnili ještě dokonalejší novinkou se záhadným titulem „Beware the Sword You Cannot See“.

Základní stavební prvky jsou z mého pohledu neměnné, takže za psychedelickým black metalem, který diriguje Mr. Curse, jenž zní opět jako kdyby se měl každou chvíli nervově zhroutit, ale je to celková atmosféra a propojení psychedelicky kytarových momentů se smyčcovými party a špetkou ambientu, jež činí hudbu této originální party opravdu jedinečnou. Možná právě proto považuji za nejsilnější momenty úvodní klipovku „Drawing Down the Rain“, která se v půli zlomí a po black metalovém ataku si hlavní slovo přebírá nádherně podmanivá vokální melodie Kathryne, Queen of the Ghosts. Při výčtu nejlepších skladeb nesmím v žádném případě opomenout „A Blaze of Hammers“ a čtvrtou část místy až progrockové hexalogie „Pawn on the Universal Chessboard“ s podtitulem „An Automaton Adrift“, jejíž druhá polovina je dechberoucí a ve všech ohledech geniální, a kdybych měl vybrat jediný moment z desky, který si budu pamatovat snad už navždy, tak je to právě melodie, jež vyhrává s blížícím se koncem této kompozice.

Když to vezmu kolem, tak není na „Beware the Sword You Cannot See“ jediné slabé místo a to poslouchám pravidelně verzi s trojicí bonusů, jejichž poklidná folková atmosféra bez black metalových výjezdů je neméně působivá jízda, až se člověku vkládá do hlavy myšlenka, jaké by to bylo, kdyby viktoriánští vizionáři představili celou desku v podobném stylu. Vzhledem k dlouhodobě rostoucí kvalitě (mluvím samozřejmě sám za sebe, protože s každým dalším albem pro mě A Forest of Stars rostou a zvedají si už tak vysokou laťku) by to nemusel být vůbec žádný průser. Naopak. Proč nezkusit něco jiného. Tenhle klub totiž ještě určitě neřekl poslední slovo a já jsem rád, že můžu být u toho, protože takhle skvělé desky, jako „Beware the Sword You Cannot See“ se nerodí často. Jedním slovem fantazie.

A Forest of Stars - Beware the Sword You Cannot See

Třetí pohled (Atreides):

Poslední počin gentlemanského klubu (s jednou dámou na palubě) A Forest of Stars, „A Shadowplay for Yesterdays“ (zároveň jediný, který jsem doposud hlouběji prozkoumal), ve mně zanechal nezaměnitelný otisk psychiatrického oddělení a duševní narušenosti. Čistokrevná black metalová psychedelie linoucí se z hodinového alba pro mě byla při prvním seznámením něčím do té doby neslýchaným a byl jsem zvědav, co se mnou udělá čtvrtý zářez do vypolstrované stěny. A upřímně, nemá cenu to nijak zakrývat – za tajemným názvem „Beware the Sword You Cannot See“ se nachází jedno z nejlepších alb letošního roku.

Mezi několik naprostých zběsilostí, které již letošního roku vyšly, vstupují A Forest of Stars na první pohled decentně, ve fešácké vestičce, cylindru a s Nekronomikonem v podpaží. Vzhledem k tomu, že jeho charakteristiku alba tu již dostatečně vystihl vrchní kazatel H., vyjádřím se spíše k tomu, jak na mě působí, než abych jej dále popisoval. Pokud bych měl vytáhnout nějaký konkrétní pocit, stejně jako u předchozího alba ani omylem nepochodím. Nicméně tam, kde „A Shadowplay for Yesterday“ vyvolávalo čistokrevnou nejistotu, „Beware the Sword You Cannot See“ přidává všeobjímající hřejivý pocit přijetí, pochopení. Bezpečí? Možná. Není vůbec těžké se nechat unášet na křídlech z kytar, smyčců, spadnout do objetí měkkého zpěvu Katheryne, položit se do procítěného neurotického řevu Mr. Curse.

Jakoby mimoděk si při poslechu promítám hrdinskou epiku Moonsorrow, žalozpěvy Primordial, vypjatost houslí, jakou umí vedle A Forest of Stars už jen Dornenreich. Z každého kusu sálá zašlá sláva a vznešenost Britského impéria, a když dojde na nádhernou, šestidílnou kompozici „Pawn on the Universal Chessboard“, v níž se proplétá černý kov, progresivní postupy a odkaz osmdesátkové gotiky, mám pocit, že víc už k životu nepotřebuji. V mysli zůstává symbol ourobora s ocasem ve svých ústech, jenž neskrývaně ponouká k tomu, abych v přítomnosti alba vydržel na věčné časy. Čirá esence dokonalosti.

A Forest of Stars

Čtvrtý pohled (Zajus):

Tady u nás na Sicmaggotu jsou A Forest of Stars takovým malým zázrakem, polobozi v gentlemanském ustrojení. Snad jen já stále vzdoruji. Poslední dvě alba mi přišla mírně nevyrovnaná – perfektní (a to při použití těch nejnáročnějších měřítek) skladby se zde mísily s těmi, které mě prostě nedokázaly ani po letech nadchnout. S „Beware the Sword You Cannot See“ se však situace konečně zlomila a já ho s radostí prohlašuji za výborné album od začátku do konce.

Než abych zde vychvaloval každou píseň (a všechny by si to opravdu zasloužily), zmíním se o jediné výhradě, kterou k albu mám. I po množství poslechů se mi „Beware the Sword You Cannot See“ zdá jako velice nečitelné album. Znám ho do posledního detailu a přesto většinou nedokážu identifikovat, ze které písně daný moment pochází. Zejména v prvních skladbách je výsledkem nepřístupnost, jež jde v protikladu vůči zábavnosti většiny (včetně těch nejtvrdších) pasáží. „Beware the Sword You Cannot See“ působí jako mozaika, v níž je každý dílek sám o sobě dokonalý, mozaika samotná však postrádá smysl. Nejspíš prozatím jen nevidím obraz z dostatečné vzdálenosti a další poslechy mi pomohou k jeho lepšímu pochopení. Do té doby bude ale čtvrté album A Forest of Stars pouhý stupínek od bezchybnosti.

Pátý pohled (Skvrn):

Víte, já to mám na rozdíl od expertů přes tvorbu A Forest of Stars enormně ulehčené. Veškerého srovnávání jsem vzhledem k neznalosti minulosti kapely ušetřen a jednodušší to mám nejen já, ale i samotné „Beware the Sword You Cannot See“. Jelikož jsem pozvání klubu gentlemanů přijal vůbec poprvé, starosti, zda servírovaný cider nebyl před těmi třemi či pěti lety snad o něco lepší, odpadly. A je to moc příjemný pocit. Bez předsudků, se sklenkou v ruce, co víc si přát. Hodinové unášení viktoriánskou Anglií začíná.

A Forest of Stars, to není jen hudba, je to obraz doby, do hloubky promyšlený koncept, který lze s posmutnělým povzdechnutím označit za ojedinělý. Jakmile začnete o čemkoliv ze světa gentlemanů začnete pochybovat, zanedlouho zjistíte, že i to je přirozenou součástí celé koncepce. Viz letošní obal, který by mě za jiných okolností výrazně nezaujal. Tím nejdůležitějším je ale hudební vyjádření, jehož kvalita umožnila celé to kolem brát smrtelně vážně a ne jen jako bezcenný polotovar postrádající tu nejpodstatnější ingredienci.

A Forest of Stars - Beware the Sword You Cannot See

Sáhodlouhý počet myšlenek na toto téma je již zvěčněn nade mnou, ale jen pro připomenutí vzkazuji, že „Beware the Sword You Cannot See“ je z největší části o black metalu. Blackový podklad je přítomný všude, i tam, kde by jej posluchač standardně neočekával. A Forest of Stars totiž nepřistoupili na laciné schéma „bugr – instrumentální výplň – bugr“, ale veškeré neblackové prvky propletli skrz kytarový základ. Housle, flétna, klávesy i kytary jsou vyrovnány na linii značící jejich absolutní rovnocennost. Kompaktnost tak lze v případě A Forest of Stars vnímat jak na makroskopické (obal, hudba a všechno „to okolo“), tak i mikroskopické úrovni (jednotlivé složky samotné muziky). Unikát, jiné slovo mě nenapadá. Jmenovat jednotlivé písně se tak logicky rovná nošení dříví do hvězdného lesa. Gentlemani sice sáhli po dělení na kratší celky, nicméně stejně tak jsme se mohli dočkat jedné, hodinu plynoucí skladby. Jednotlivé části do sebe zapadají bez jakéhokoliv zádrhele a spíš než jako písně, lze oněch jedenáct ploch brát jako tematicky ucelené díly.

Má „Beware the Sword You Cannot See“ nějaké mouchy? Jediné, co mě napadá, je zvuk, který mohl být o něco čitelnější. Jinak ale dokonalost sama. S jistotou vám povím, že lepší metalové album jsem již nějaký ten pátek neslyšel a jeho překonávání bude pro letošní (nejen metalovou) konkurenci úkolem po čertech složitým. Hodinka ve společnosti gentlemanského klubu končí a zbývá se už jen rozloučit. Potřásám pravicí, na tváři úsměv a ve dveřích děkuji za doposud nejlepší hudební zážitek roku 2015.

Šestý pohled (Onotius):

Jsou desky, jež s dalšími poslechy přinášejí vystřízlivění a zjištění, že by mnoho věcí mohlo být jinak a lépe. Také jsou však alba, která jakkoliv se mohou na první poslech zdát nenápadná, s každým dalším poslechem zrají jak víno, aby se nakonec mohla suverénně umístit mezi nejlepšími dekami roku. Asi není překvapením, že nový počin britských A Forest of Stars u mě patří právě do druhé zmíněné kategorie. Ačkoliv jsem z prvního poslechu byl potěšen, co se týče atmosféry, tentokrát na mě novinka působila poněkud civilněji, než jak tomu bylo v případě předchůdce – méně syrově i tajemně, následující poslechy mě však vyvedly z omylu. Jakmile se člověk naladí na správnou vlnu, atmosféra pracuje přesně jak má a podporuje skvěle fungující nápady. Především díky jim (ať už jejich kvalitě či kvantitě) se deska stala mým oblíbeným objektem zkoumání. A je stále co objevovat.

A Forest of Stars - Beware the Sword You Cannot See

Když tak album poslouchám, není divu, že se kapela v poslední době těší čím dál tím větší pozornosti.  Jedná se totiž o hudbu, jež kombinuje prvky atmosféry, tvrdosti, ovšem i melodiky a vše to spojuje a vrství v inteligentních kompozicích, které působí kompaktně a pestře zároveň. Zatímco úvodní a asi nejlépe vstřebatelná „Drawing Down the Rain“ disponuje především perfektními houslovými party a nádhernými pasážemi se zpěvem v druhé polovině, specificky poskládanou kompozicí je hned následující „Hive Mindless“, jež pro melodičtější části prozměnu využívá zvuku fléten. Z psychedeličtějších pak funguje skvěle „A Blaze of Hammers“ či „Proboscis Master Versus the Powdered Seraphs“. To, co je ovšem nejzajímavější, je sledovat metamorfózy nápadů v závěru desky – tedy onom v šestidílném hudebním příběhu plném skvělých partů, emocí a atmosféry, že mi z toho jde hlava kolem.

Už jen na základě množství zmíněných skladeb je asi jasný další klad desky a to je vyrovnanost. Skvělých motivů je zde jako stromů v lese a jsou skvěle rozmístěny, navázány, vygradovány i variovány a výsledný pocit je po každém poslechu lepší a lepší. Já jsem tedy nakonec nejen spokojen, nýbrž i uchvácen. Nevím, kdy jsem naposledy měl v rukou desku, kdy jsem se bezprostředně po doposlouchání měl chuť hned desku protočit znovu. A přesně to se mi stalo i teď.

Reporty

Kayo Dot, ?Alos, Botanist

1 komentář
Kayo Dot, ?Alos, Botanist
Datum: 16.4.2015
Místo: Praha, Vila Štvanice
Účinkující: ?Alos, Botanist, Kayo Dot, Nod Nod

První pohled (H.):

Jsou koncerty, na něž se člověk těší už dlouhou dobu dopředu, a zrovna tenhle mezi ně dozajista patřil. Společné turné avantgardních Kayo Dot a herbálních black metalistů Botanist by bylo vysoce zajímavé samo o sobě, ale když se k němu v Praze připojil ještě experimentální projekt ?Alos z Itálie a našinci Nod Nod, kteří patří k tomu nejlepšímu, co se na domácí kytarové scéně v poslední době urodilo, nepřipadala neúčast v úvahu – a zjevně jsem nebyl sám, kdo to viděl podobně, jelikož cedule u vstupu hovořila jasně: “sold out”. 16. duben se přiblížil dřív, než se člověk nadál, a tak nezbývalo nic jiného, než se vypravit do vily na ostrově Štvanice, v jejíchž útrobách se akce odehrávala.

Hádám, že zasvěcené komentáře na téma pokecu se známými a pití piva před koncertem vás nezajímají, tak se vrhněme rovnou na muziku. První nastoupili Nod Nod, kteří však i přes silnou a netradiční zahraniční konkurenci ani náhodou nebyli jen do počtu a jasně ukázali, že česká předkapela vážně nemusí být pouhou kulisou k popíjení piva před hlavními hudebními chody. Jejich alternativní sludge metal totiž v živém podání fungoval s ještě větší silou než na skvělém eponymním debutu z loňského roku. Přemýšlivější pasáže se bezchybně lámaly do intenzivních mohutných riffů a vrcholných (byť relativně vzácných) agresivnějších pasáží s extrémním vokálem, všechno fungovalo na jedničku, atmosféra se takřka ihned od začátku dala krájet, výkony všech muzikantů perfektní a soustředěné. Rozjezd akce ve velkém stylu.

Já osobně jsem byl z celého večera možná nejzvědavější na druhé účinkující, jimiž byli Botanist. Flórou nasáklý black metal, navíc ještě bez elektrických kytar, není něco, co by člověk potkával na každém rohu, natožpak na koncertech, a abych vlastně úplně upřímný, když jsem na Botanist svého času poprvé narazil v době vydání desky “III: Doom in Bloom”, nemyslel jsem si, že vůbec někdy budu mít příležitost vidět tuhle záležitost živě. Nicméně stalo se a pětice rostlinných mnichů, kteří kromě bicích a baskytary disponovali rovněž dvěma dulcimery a flašinetem, se skutečně dostavila. A podobně, jako jsou Botanist (v dobrém slova smyslu) divní z alba, divní byli i živě, přesto (nebo snad právě proto?) mě to však tuze bavilo. Co si budeme povídat, už jen pohled na oba dulcimeristy, kteří na své nástroje naprosto doslova hoblovali takovým způsobem, že si o tom kterýkoliv kytarový tvrďák může nechat jen zdát, byl prostě k nezaplacení. K tomu už stačí jen přidat naprosto fanatický výraz mistra flašinetáře při vřískání do mikrofonu, aby v kombinaci s muzikou nebyl žádný prostor pro nudu.

Možná mi to nebudete věřit, ale přesto všechno nebyli Botanist tím nejdivnějším účinkujícím večera, jelikož tento titul si pro sebe nakonec hravě uzmula italská čarodějnice Stefania Pedretti v rámci svého jednočlenného projektu ?Alos. A když říkám čarodějnice, myslím to fakt doslova, protože ta ženská byla tuze ošklivá, což ještě podtrhla malováním na ksichtě a dredy tak dlouhými, že s nimi zametala podlahu. Jenže i vzhled byl vedlejší proti tomu, co se začalo linout z reproduktorů – temná kombinace kytarového hnusu, dark ambientu, zvukového experimentu a rituálu měla živě zvláštní sílu, ať už Stefania držela v ruce kytaru a do mikrofonu zvracela neskutečně záhrobním murmurem, nebo když kytaru odložila a začala dupat po podlaze, napojovat dráty na hlasivky či v kleče cinkat zvonečky a pomocí krabiček pouštět z beden hluk. Možná celá performance mohla být o kousek kratší, ale jinak to byla další velmi zajímavá záležitost, byť v konečném součtu bych ?Alos zařadil nejspíš až na poslední místo v pomyslné bilanci večera.

Naopak finále celé akce v podání Kayo Dot by patřilo na první místo, přestože vůbec poprvé na akci bylo na místě mít výtky ke zvuku. Kytara totiž byla poměrně řezavá a trochu přeřvaná, čímž utrpěly klávesy a především saxofon, který byl takřka neslyšitelný. Jenže i přesto si Kayo Dot dokázali publikum podmanit, jakkoliv vlastně “jen” hráli. Jenže předváděli skutečně virtuózní výkon, zejména kytarista Ron Varod a zpěvák/baskytarista Toby Driver, jehož vokál byl doslova famózní. Kayo Dot jednoduše hráli Koncert s velkým K, jehož jedinou nedokonalostí kromě zvuku bylo to, že utekl strašně rychle. Ve tři čtvrtě jednu ráno však dozněly poslední tóny přídavku “Spirit Photography”, s nímž skončila i celá akce.

Skoro by se dalo říct, že to byl téměř dokonalý večer. Čtyři rovnocenně kvalitní formace se zajímavou muzikou předvedly čtyři skvělá vystoupení s dobrým zvukem (až na zmiňované věci u Kayo Dot, které se však nakonec daly přežít) a v pěkném a netradičním prostoru. Pivo bylo dobré (na akci bylo dokonce i nějaké domácí uvařené jen pro tento večer, ale to bylo okamžitě fuč, takže jsem ho nestačil ochutnat) a merch bohatý. I přes kapacitu využitou do posledního lístku se ve vile dalo stále pohodlně hýbat, což bylo také velmi příjemné. Ve zkratce to prostě bylo po všech stránkách super, a pokud byl někdo z přítomných i tak nespokojen, těžko říct, co víc by mohl chtít.

Druhý pohled (Skvrn):

Nechci být za kulturního barbara, ale Štvanici jsem měl doposud spojenou pouze s rozpadlým hokejovým stánkem a tenisovými kurty, jimž se daří o poznání lépe. Ne, že bych je před koncertem zvědavostí obcházel, ale zcela nekompromisně řečeno – kurty na rozdíl od zimáku stále stojí. Mnohem zajímavější objekt se nalézá na úplně opačné straně pražského ostrova – zdejší vila, která se i přes nepřízně živelných pohrom dodnes skví v plné kráse a dočkat se tak mohla exkluzivní návštěvy. Ano, exkluzivní, to je ten pravý přívlastek charakterizující tento večer. Už samotné místo slibuje něco, na co se nechodí každý druhý den. Samotná soupiska však nevšednost ještě důrazněji akcentuje, neb Kayo Dot a Botanist nejsou nejpilněji koncertujícími spolky, což se týká i táborských Nod Nod. Vyloženou perličkou line-upu byla italská umělkyně ?Alos, která mimořádnost akce stvrdila dvojitým podtržením. Nemá cenu chodit kolem horké kaše, od téhle akce jsem čekal velké věci. A jak to dopadlo s jejich naplněním?

Začít se mělo v 19:40, což pro čtyři plnohodnotnou dobu hrající kapely není dvakrát brzy. Akce ale naštěstí začala tak, jak pořadatel garantoval, a skončit ještě před půlnocí se nezdálo být nedosažitelným. Na místo jsem měl v plánu dorazit s nějakým tím předstihem. Avšak bloudění tunely na Vltavské mě zaměstnalo natolik, že z toho bylo jen nějakých deset minut. Předkrm v podobě naturalistického obrazu krabicákového strádání do samotného koncertu atmosféricky příliš nezapadl, tudíž příště dle rad pořadatelů fakt raději přes Florenc. Štvanickou vilu nebylo těžké přehlédnout, neb se jednalo o to nejstarší v dohledném okolí a k záměně tak nemohlo dojít. Samotné místo bylo v době mého příchodu již solidně zaplněné a podpořilo mé náznaky o silné sestavě, z níž není radno cokoliv vynechat. Útulný interiér je pro kulturní akce jako stvořený, a ačkoliv bylo vyprodáno, něco přes stovku lidí se sem vměstnalo bez větších problémů.

S drobným zpožděním se cosi začalo dít na pódiu, a načase tak bylo zbystřit – Nod Nod se ujali slova. Je jasné, že většina lidí zašla na dvojici headlinerů, o tom nemusíme diskutovat, nicméně Nod Nod jsem vážně nestavil do role pouhopouhého předskokana. A podobně to viděl i zbytek obecenstva, jež se sešlo v opravdu pěknému počtu. Naději vzbuzoval už jen plánovaný hrací čas, jejž pětice vyfasovala. Za nějakých 45 minut stihli Nod Nod říct veskrze všechno, co mají ve svém repertoáru. To jsou ale jen strohá fakta, která v konkurenci samotného představení nemají šanci obstát. V divy, jež Nod Nod předvedli, jsem ani ve snu nedoufal a již po nějakém druhém songu po mě lezla regulérní husina. Tomuhle vážně není co vytknout, nevyjímaje zvuk, který byl pro Nod Nod a vlastně i celý večer prvotřídně ošetřen. Skvělý začátek, laťka je pro další nastavena pekelně vysoko.

Botanist, kteří na řadu přišli po české naději, jsem stavěl do pozice mírného favorita. Ne, že bych Otreborův projekt vyloženě adoroval, ale co si budeme povídat, black metal bez jediné klasické kytary člověk nevidí každý den. S tím se samozřejmě pojila i jistá rizika, především co se zvuku týče. Nemyslím si, že hammered dulcimer, jehož českého ekvivalentu jsem se nedopátral, je nástrojem dvakrát běžným, a bylo by tak snad i omluvitelné, kdyby to alespoň z počátku zvukově skřípalo. Jenže opak byl pravdou. Po chvíli, co spustilo intro v podobě ptačího štěbetání, si ohledně nazvučení nebylo nač stěžovat. Slyšet bylo vše naprosto krystalicky, včetně těch záhadných skříněk, které bych nezasvěcenému přirovnal k miniaturnímu cimbálu.

Velký prostor dostala novinka “VI: Flora”, z níž zazněly například “Stargazer” či “Callistemon”. Z ptačího intra se nakonec stalo intermezzo, jež vyplňovalo prostor mezi jednotlivými skladbami. Botanist svůj set zahráli, jako by na pódiu stáli odjakživa, a po nějaké nevyhranosti, jíž jsem se trochu obával, nebylo ani památky. Měl bych ale dvě drobnosti. Tou první jsou taneční kreace jednoho z cimbálistů, které z jinak vážné atmosféry bohužel výrazně ukusovaly. Druhou maličkostí je Otreborův projev mezi skladbami. Věc je to ryze subjektivní, ale nemohu si pomoci, k vystoupení by se mnohem více šiklo klasické mluvené slovo namísto agresivního řevu, jenž paradoxně působil mnohem bestiálněji než v samotné hudbě. Jinak ale spokojenost.

Slibované neznámo přišlo s příchodem italské umělkyně ?Alos. Jestli někoho na první pohled neupoutala právě ona, tak kdo jiný? Vizáží tajemné ježibaby s dredy až na zem si mě ovšem Italka nezískala. Ne, že by její vzhled působil výrazně směšně, k čemuž v obdobných případech může lehce dojít, ale tohle mi zkrátka nic neřeklo. Ale to všechno je věc druhořadá, na Štvanici se přišlo přece za muzikou. Bohužel, v případě ?Alos je úplně jedno, jestli se zrovna bavíme o muzice či vizuálu, neboť pro hudbu platilo totéž. Italská umělkyně si mě vážně nezískala a tentokrát si myslím, že ani nešlo o můj ryze subjektivní dojem. Za celou dobu jsem nepostřehl náznak výraznější gradace, za což bych byl v muzice tohoto ranku rád. Povětšinou jsem tak jen zíral na to, co se na pódiu odehrává fyzicky. Atmosféru navíc kazila blízkost baru, jehož hluk rušil tišší pasáže. Bylo evidentní, že samotná aktérka je ve svém živlu a vlastní muzice se do posledního tónu oddává, jen se naše pocitové cesty pohybovaly po diametrálně odlišných trasách. Vystoupení skončilo a já odcházeje věděl, že co se světa ?Alos týče, je to bohužel poprvé a naposledy.

Setlist Kayo Dot:
01. And He Built Him a Boat
02. Zlida Caosgi (To Water the Earth)
03. The Mortality of Doves
04. Offramp Cycle, Pattern 22
05. [new song]
06. Library Subterranean
07. The Assassination of Adam
08. [new song]
09. Passing the River
– – – – –
10. Spirit Photography

Pozitivnější optikou ?Alos posloužila jako bezvadné uklidnění před temperamentem Kayo Dot. Z dramaturgického hlediska tedy vlastně vše v pořádku, ne? S vážným výrazem ve tváři trocha uklidnění opravdu bodla, neboť američtí jazz metalisté předvedli bezpochyby nejživější vystoupení celého večera. Kayo Dot na pódiu působili dojmem zkušených pardálů a svůj set odehráli s obdivuhodnou bravurou. Měrou vrchovatou se hrálo z poslední řadovky “Coffins on Io”, což mi již tak dobrou náladu zvedlo ještě o nějaký stupínek výš. Důvody k tomu byly hned dva. Jednak mám tuhle bezvadnou věc pečlivě nestudovanou, druhak si s již nepatrně horšími zvukovými podmínkami tato deska poradila nejlépe. Nejvíc totiž trpěl saxofon, jenž ale na “Coffins on Io” výrazně zastoupen není. Místo, kde saxík Daniela Meanse dostatečně vynikl, se skrývalo až na uklidňujícím konci v režii dechberoucí “Spirit Photography”, což byl ten nejlepší konec, který si kdo mohl přát.

Je pár minut před jednou ranní a zbývá čas na drobnou rekapitulaci. Absolutorium zaslouží Heartnoize Promotion, kteří ze sestavy vyždímali naprosté maximum. Víc prostě udělat nešlo. A kapely? Kromě ?Alos, jíž se překvapit nepodařilo, zbylý trojlístek předvedl prvotřídní výstupy, z nichž nakonec subjektivně vyhráli hned první Nod Nod. Kdo si toho večera nepospíšil, vážně prohloupil.

Recenze

Decline of the I – Rebellion

Komentáře: 2
Decline of the I - Rebellion
Země: Francie
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 27.2.2015
Label: Agonia Records

Tracklist:
01. Lower Degree of God’s Might
02. Hexenface
03. Le rouge, le vide et le tordu
04. The End of Prostration
05. Pieces of a Drowned Motion
06. Deus sive musica
07. On est bien peu de chose

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Agonia Records

První pohled (H.):

Jsou formace, u nichž se jen těžko recenze začínají jinak než suchými fakty o tom, kdo v nich hraje. Francouzská smečka Decline of the I je přesně tímhle případem, protože jen těžko lze neříct, že hlavní postavou tohoto projektu je A.K. Ptáte se, co to jako má být za týpka? Dobrá, tak ještě jednou a pomaleji…

A.K., někdy též známý jako Judicael, je poměrně činorodý francouzský muzikant, který má za sebou účinkování hned v několika black metalových skupinách, které sice nepatří mezi nejsvítivější hvězdy hudebního nebe, přesto však mají v žánrovém undergroundu vybudované více než solidní jméno. Předně jsou to Vorkreist, jejichž je A.K. po sebevraždě baskytaristky LSK posledním zakládajícím členem. Touhle formací to ovšem rozhodně nekončí – před několika lety se náš muzikant přidal rovněž k Merrimack, dále se angažuje v Malhkebre, jejichž loňský debut “Revelation” udělal na podzemní scéně docela vítr (ačkoliv mě osobně dost nesedl), nebo v Neo Inferno 262, dříve působil v Love Lies Bleeding a krátce se mihl i v živé sestavě portugalských Corpus Christii. A to už je dost solidní výčet, nemyslíte?

Tak či onak, Decline of the I je jeho osobní projekt, v němž se stará o strunné a klávesové nástroje a o zpěv a k sobě má ještě další tři kolegy – bubeníka a dva zpěváky. Společně vydali v roce 2012 excelentní debutovou desku “Inhibition”, což byl přesně ten druh desky, která v sobě má něco hlubšího a má v sobě tu sílu, aby člověku uhranula takovým způsobem, že se od ní na delší dobu nebude moct odtrhnout. Letošní deska “Rebellion”, vycházející dva a půl roku po svém předchůdci, tedy rozhodně měla na co navazovat.

V případě, že někdo vydá takto silný debut, jakým “Inhibition” bezesporu bylo, se po odeznění prvotního nadšení z poslechu samozřejmě vynoří několik nevyhnutelných otázek, mezi nimiž nejvíce ční ta následující – půjde na něco takového vůbec důstojně navázat? Jakkoliv jsem byl z “Inhibition” svého času lidově řečeno v prdeli, vlastně jsem ani moc nepochyboval o tom, že Decline of the I dokážou laťku nastavenou debutem přinejmenším dorovnat… tedy až do doby, než vydavatelská firma začala do světa pouštět svá moudra na adresu novinky. Když jsem si totiž přečetl, že “Rebellion” představí “brutálnější stránku Decline of the I“, lehce jsem znejistěl – sakra, vždyť právě ten experiment, vlivy elektroniky, nádherně chorobná atmosféra a všeobjímající pocit toho, že něco není v pořádku, byly tím, co z “Inhibition” dělalo tak silnou záležitost, jež vystupovala z davu.

Jenže nakonec nic není tak žhavé a promo cancům firem není radno naslouchat ani tehdy, když se jedná o label jako Agonia Records. Možná, že díky sypačkám jako třeba v písních “Le rouge, le vide et le tordu” či “Pieces of a Drowned Motion” by se s přivřenýma očima dalo říct, že je “Rebellion” mírně metalovější, ale myslím, že mnohem přesnější by bylo říct, že novinka jednoduše pokračuje ve stejném duchu jako “Inhibition”. Tedy v základě black metal, avšak przněný množstvím dalších záležitostí od atmosférických vsuvek až po již jmenovanou elektroniku, mnohdy také przněný pouhým netypickým přístupem k žánru – to vše zabaleno v oné typické neodolatelné francouzské dekadenci. Jako když servírujete prašivou krysu s morem v kožichu na zlatém podnose a se sklenkou nejlepšího vína. Kdo nepožádá slizkého upoceného kuchaře o přidání, ten neví, co je dobrá muzika!

Veškerá ta neobvyklost a neortodoxní přístup k černému kovu je zde prezentován pod škatulkou post-black metalu. Ta ovšem značí pouze to, že by člověk neměl očekávat kopírku něčeho, co předváděli Mayhem už někde na “Deathcrush” – nic víc. Rozhodně to však neznačí to, že byste se na “Rebellion” (a i “Inhibition”) měli dočkat nějakého přitepleného blackgazu, který je mnohdy, zdá se mi, myšlen pojmenováním post-black metal. To se spíš připravte na temný industrial (ne metal, jen industrial!) v první části téměř devítiminutového opusu “Deus sive musica”. Možná je to slovíčkaření, ale říkat tomu avantgardní black metal mi jednoduše přijde přesnější.

Čekáte, že se nyní začneme probírat tracklistem a že vám začnu vykládat, jaké songy na albu jsou ty nejlepší? Ale no tak, lidi! Jedna z věcí, která je na těch nejlepších deskách nejlepší, je to, že žádné písně nejsou nejlepší a že všechny skladby jsou fantastické. Zní to jako klišé, ale v případě “Rebellion” je to prostě tak. Jasně, taková “The End of Prostration” je skutečně excelentní záležitost a za zmínku by jistě stála, stejně tak jako taková “Hexenface”, jejíž některé pasáže jsou prostě neskutečné. Jenže ten vtip je v tom, že to samé jde říct i o písních, jež jsem zmiňoval výše, a také i o těch, jež jsem prozatím nezmínil. Věřit mi to klidně nemusíte, to je na vás, ale já si stojím za tím, že od úvodní “Lower Degree of God’s Might” až po závěrečnou “On est bien peu de chose” drží Decline of the I nejvyšší kvalitu. Nějaká vata, vycpávkové momenty, nuda nebo průměrnost? Neznáme, nevedeme – takové věci hledejte na jiných deskách!

Inu, nemá cenu to dále prodlužovat, jelikož už jste nejspíš pochopili, že “Rebellion” je jednoduše fenomenální nahrávka. Netradičnost, působivá atmosféra, extrémně silné nápady, uhrančivost… pokud cokoliv z tohoto hledáte, Decline of the I to rozhazují plnými hrstmi a na “Rebellion” toho najdete koňskou dávku. Cože? Vy se ještě pořád ptáte, jestli si to fakt máte pustit? Já vám jednu plesknu! Prozatím jeden z nejlepších black metalů letošního roku a vy furt váháte… Tady přestává sranda, dámy a pánové – “Rebellion” je deska, kterou byste si vážně neměli nechat proklouznout.

Druhý pohled (Skvrn):

Debutovou nahrávku francouzských Decline of the I neznám, avšak druhý zásek v podobě “Rebellion” mi skrz prsty nemohl protéct. A udělal jsem dobře, neboť takováto záležitost si dlouhé přehlížení nezaslouží. K poslechu mě zlákalo hned několik aspektů, a ať se bavíme o obale, žánrovému vymezení či bočních aktivitách zúčastněných, všude to hýří zajímavostí. Hudba samotná nakonec vyjmenovaná lákadla ještě převyšuje, navzdory drobným muškám, které se rozhodly bezchybnost “Rebellion” nepatrně zneuctít.

Základním stavebním kamenem hudby Francouzů je black metal, o tom nemůže být sporu. Klidně si ono žánrové označení opatřete předponami (post-) či různými druhy přívlastků (avantgardní, experimentální), ale pravdě se stejně nevyhnete – většina hrací doby je v režii dnes již klasického black metalu. V něm jsou Decline of the I zřejmě nejslabší (byť stále nadprůměrní) a často až příliš okatě ukazují na významnější představitele francouzského blacku či na rakouské Abigor. To, co dělá Decline of the I vyloženě zajímavými, jsou až multižánrové pasáže, které nahrávce dávají úplný rozměr a posouvají ji minimálně o třídu výš.

Deska je skrz naskrz propletena mluveným slovem, jež se zhostilo role průvodce při toulkách po méně tradičních partech, a při jeho zjevení není od věci pečlivě nastražit uši. Vždyť přeslechnout excelentní pasáž takové “Le rouge, le vide et le tordu” by byla vážně škoda. Další vrchol následuje hned vzápětí, kdy se svého slova ujímá bezvadně gradovaná “The End of Prostration”. Mírný útlum přichází s “Pieces of a Drowned Motion”, která sice splňuje zavedené standardy a desce ostudu nedělá, vliv Deathspell Omega v nejsilnější pasáži skladby (tedy od času 03:30) je však spíš už za hranou než na ní. Vše ale vynahrazuje následný vrchol celého díla. To, co Francouzi předvádí v předposlední “Deus sive musica je bez přehánění dechberoucí. Chaotická elektronika syrové příchutě do dekadentní blackařiny neskutečně sedne a já budu tím posledním, kdo by bránil jejímu častějšímu užití v budoucnu.

Je evidentní, že Decline of the I mají světu co říct a “Rebellion” je pouhým zlomkem jejich myšlenkových pochodů. Přesto si neodpustím menší výtku. Desku mi nedělá sebemenší problém protočit třikrát za sebou nejen kvůli jejím nesporným kvalitám, ale rovněž kvůli hledání toho nejvyššího posluchačského uspokojení, do jehož zajetí jsem se bohužel nedostal. Stále tak mám pocit částečně rozpracované práce a jisté nedotaženosti. Předložitelnými důkazy však nedisponuji, a spokojit se tak budete moci pouze s mými pocity. Ty ale jinak opanovala spokojenost, jejíž stopy následuje vycítění příslibu do následujících let.

Recenze

In tormentata quiete – Cromagia

Komentáře: 2
In tormentata quiete - Cromagia
Země: Itálie
Žánr: avantgarde metal / rock / folk
Datum vydání: 17.11.2014
Label: My Kingdom Music

Tracklist:
01. Blu
02. il profumo del Blu
03. Rosso
04. il sapore del Rosso
05. Verde
06. il sussurro del Verde
07. Giallo
08. la carezza del Giallo
09. Nero
10. la visione del Nero
11. InVento

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
My Kingdom Music

Když někdo mluví o metalu v Itálii, je docela přirozené a vlastně i poměrně logické, když člověku jako první na mysli vytane symfonický power metal, přesto je to k Italům trochu nespravedlivé, jelikož se na poloostrově ve tvaru vysoké boty ukrývá i velké množství nesračkovité muziky. Tedy ne, že bych měl a priori něco proti symfonickému power metalu… ale vlastně proti němu něco mám, protože mně ty klávesové zpívánky znějí všechny stejně (a bohužel stejně blbě). V případě skupiny In tormentata quiete však máme tu čest s diametrálně odlišnou hudbou – jak co do stylu, tak co do kvality.

Tato relativně početná kapela (sedm členů, pokud jsem napočítal správně) hraje něco, co není žánrově úplně vyhraněné a tím pádem ani úplně jednoznačně zařaditelné. Budeme-li ovšem pro utvoření jakési hrubé představy mluvit o koktejlu, jenž v sobě míchá avantgardní black metal, folk rock a progresi, aniž by nějaká ze tří jmenovaných složek výrazně převyšovala ty zbylé, snad to nebude tak daleko od toho, jak produkce In tormentata quiete v reálu zní. Asi je ale nutné dodat, že toho uslyšíte ještě víc než jen tyhle tři věci, protože Italové se místy nebojí sáhnout namátkou třeba po lehké elektronice, (pro metal) neobvyklých nástrojích a spoustě dalších věcí. Jak už tomu tak ale bývá, otázka nějakého stylového zařazení je ve skutečnosti čistě formální záležitostí, jež slouží víceméně jen k tomu, aby měl i nezasvěcený člověk možnost si utvořit jakýs takýs odhad toho, oč vlastně půjde. Jinak je však mnohem důležitější otázka “jaké to je?” ne ve smyslu žánru, ale ve smyslu kvality…

Hudba In tormentata quiete není obecně lehká na vstřebání a není triviální… tedy, přesněji řečeno, není to nějaké neuchopitelné chaotické zlo, to ani zdaleka ne, přesto vám to svým způsobem musí sednout – a já netvrdím, že to musí nutně sednout každému. Navzdory tomu si však dovolím na výše vyřčenou otázku odpovědět triviálně a jednoznačně: ano, to, co In tormentata quiete hrají, kvalitní skutečně je. Nebo abych se vyjádřil ještě přesněji – mně osobně (nutno říct, že z mého zcela subjektivního a nikterak profesionálního pohledu) hudba In tormentata quiete připadá kvalitní… vlastně dokonce vysoce kvalitní.

In tormentata quiete své kvality předvedli již na předcházející desce “Teatroelementale” z roku 2009, která byla vážně skvělá. A což o to, oni ji (myšleno kvalitu, ne desku) možná předváděli i na svém eponymním debutu, to však nejsem schopen potvrdit ani vyvrátit, neboť jsem líné hovado a ještě jsem se nedokopal k tomu, abych si jej sehnal. To je ale vedlejší, protože pro potřeby naší skromné recenze plně postačí konstatování, že In tormentata quiete (vysokou) laťku nastavenou “Teatroelementale” na svém nejnovějším a celkově třetím počinu “Cromagia” zase o kousek navýšili. Sice jim příprava novinky zabrala poměrně dlouhých pět let, ale v tomto případě je jistě na místě vytáhnout okřídlené rčení o tom, že to čekání za to stálo. A důvodem je to, že “Cromagia” je opětovně excelentní nahrávka, kterou lze poslouchat měsíce (empiricky ověřeno – album vyšlo v listopadu a stále mne baví) a kterou bude mít člověk chuť si pustit i s delším časovým odstupem (toto už není empiricky ověřeno – jde však o můj vysoce odborný odhad).

Tracklist “Cromagia” čítá celkem 11 položek, nicméně skutečně “regulérních” skladeb je pouze pět a nacházejí se vždy na sudých pozicích. Okolo nich naskládány mezihry, které jistě mají nějakou souvislost s konceptem (ten se táhne přes všechna dosavadní alba In tormentata quiete… cosi o člověku a jeho emocích, ale upřímně jsem to moc do hloubky nepobral vzhledem k tomu, že italštině ani zbla nerozumím) a jejichž hrací doba ale taktéž není zanedbatelná, protože velká část z nich přesahuje i tři minuty. Důležité jsou ovšem dvě věci – jednak je to jistě to, že nahrávka díky nim není nijak roztříštěná, i tyto kusy působí v rámci desky přirozeně a dávají na “Cromagia” smysl. Druhak je to pak fakt, že mnohé z nich jsou hudebně také velmi zajímavé, ať už je to třeba sitárová onanie “Rosso”, folkové kousky jako “Verde” a “Giallo” nebo (dark) ambientní “Nero”.

Jistě, i v těchto mezihrách jsou In tormentata quiete bezesporu dobří a především zajímaví, přesto se to stěžejní odehrává v oněch pěti delších regulérních kompozicích, z nichž je každá do jedné bez přehánění fantastická. Ať ukážete na jakoukoliv složku hudby, vždy najdete skvěle propracovanou a promyšlenou záležitost, která v žádném případě nestojí na jednom místě… až by se s nadsázkou dalo říct, že Italové s výbornými nápady skoro plýtvají. To ale myslím v dobrém slova smyslu, protože když si někdo může dovolit tohle (a In tormentata quiete si to dovolit zjevně mohou), pak jsou to žně pro posluchače. Jenže ono to tak skutečně je, protože nazvat “Cromagia” pastvou pro uši je trefné jako máloco jiného.

Kdybych však měl přece jen vyzdvihnout jednu jedinou složku muziky… inu, asi bych byl blb, pokud bych v recenzi speciálně nevypíchnul vokály, neboť ty jsou na “Cromagia” naprosto skvostné. In tormentata quiete disponují hned trojicí regulérních pěvců… nebo spíše dvěma pěvci a jednou pěvkyní. Dočkáte se tedy čistého mužského vokálu, extrémního zpěvu a ženského zpěvu, přičemž všechny tři hlasy jsou úžasné, vzájemně se proplétají, doplňují, mluví spolu a hlavně všechny nasazují už tak nádherné nahrávce korunu.

In tormentata quiete

Možná by bylo na místě prohlásit, že u “Cromagia” v mém případě převládá spokojenost, ale vlastně se mi do toho moc nechce, protože říct, že jsem s touhle deskou “jen” spokojen, by bylo docela málo. Spíše bych se nebál mluvit o nadšení, možná i trochu závislosti, protože In tormentata quiete se svou novinkou okupují můj přehrávač skutečně již dlouhé týdny a stále není chuť na tom cokoliv měnit. Hledáte-li nějaký inteligentní metal s hodně otevřenou hlavou, který nepostrádá zajímavost, poutavost, atmosféru, neotřelost, rozmanitost a vlastně skoro cokoliv dalšího, co od mimořádně kvalitní hudby očekáváte, pak není vůbec co řešit – “Cromagia” byste v žádném případě minout neměli.

Minirecenze

Peste noire / Diapsiquir – Rats des villes vs rats des champs

Napsat komentář
Peste Noire / Diapsiquir - Rats des villes vs rats des champs
Země: Francie
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 21.7.2014
Label: La mesnie herlequin

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy Peste Noire: –

Odkazy Diapsiquir:
facebook

Peste noire jsou prostě unikát, to mi nikdo nevymluví. Jejich extrémně pestrá hudba propletená s dekadentně ztřeštěnou francouzskostí mě od prvních seznámení dostávala do kolen, což ostatně platí i nadále. Není tedy divu, že i jejich letošní počin nemohl minout mé sluchovody, byť trochu počáteční skepse bylo na místě. Důvod? Splitko, nevyzpytatelný formát. Pro jednoho plnohodnotná nahrávka, pro druhého jen odkladiště materiálu, který by se nedočkal lepšího využití. Peste noire naštěstí nezklamali a vydali se po cestě prvně zmiňovaných.

No, a kdo že je tím druhým do party, kterého tu od počátku diskriminuji? Krajané Peste noire, šílené duo Diapsiquir. Projekt, o jehož existenci jsem až do letošního roku neměl tušení. A věřte, jsem hodně překvapený, že mi tito Francouzi až do vydání “Rats des villes vs rats des champs” unikali. Všechno kolem Diapsiquir vypadá hodně zajímavě a tuším, že nový split není poslední příležitostí našeho setkání.

Pakliže znáte dosavadní počínání Peste noire, k jejich tvorbě si připočtěte ještě nějaké jedno promile v krvi a před sebou de facto máte nové songy “Dans ma nuit” a “Le rat de ville et le rat des champs”. Jestliže Peste noire neznáte, připravte se na hodně uvolněnou atmosféru, která nezasvěcenému může lézt na nervy, ale pakliže bude chtít, do vínem nasáklého francouzského šarmu se zanedlouho zamiluje. Nový materiál zní ještě obhroubleji, dost možná i uvěřitelněji. K tomu napomáhá videoklip, se kterým se Peste noire vytasili a jenž se stal nedílnou součástí mých poslechů nové nahrávky.

Strana patřící Diapsiquir pro mě byla velkou neznámou. Tam, kde Peste noire prohlubují svoje alkoholové toulky, Diapsiquir se již probouzí po mohutné opicí. V porovnání s Peste noire jde v podstatě o chilloutovou muziku, která kombinuje blackovou špínu s hip-hopem a dalšími směry. Kombinace věru zajímavá, která sice o fous prohrává se zažitými kolegy, ale jedno je jisté – jméno Diapsiquir si dvojitě podtrhuji, abych na jeho další kroky nezapomněl.

Recenze

Blut aus Nord / P.H.O.B.O.S. – Triunity

Komentáře: 5
Blut aus Nord / P.H.O.B.O.S. - Triunity
Země: Francie
Žánr: avantgarde black metal / industrial / doom metal
Datum vydání: 20.6.2014
Label: Debemur Morti Productions

Tracklist:
01. Blut aus Nord – De librio arbitrio
02. Blut aus Nord – Hùbris
03. Blut aus Nord – Némeïnn
04. P.H.O.B.O.S. – Glowing Phosphoros
05. P.H.O.B.O.S. – Transfixed at Golgotha
06. P.H.O.B.O.S. – Ahrimanic Impulse Victory

Hodnocení:
H. – 8,5/10
Kaša – 6,5/10
Skvrn – 7/10

Průměrné hodnocení: 7,3/10

Odkazy Blut aus Nord:
facebook

Odkazy P.H.O.B.O.S.:
web

Sice bych netvrdil, že “Memoria Vetusta III: Saturnian Poetry” je pro mě zklamáním, protože zklamaný se z té desky necítím, ale jak už jste si mohli přečíst o kousek výše v mém hodnocení, nejsem z té desky tak na větvi, jak z u nosičů se jménem Blut aus Nord na obálce obvykle bývám. Vlastně si myslím, že třetí pokračování ságy “Memoria Vetusta”, která začala už v roce 1996 s “Memoria Vetusta I: Fathers of the Icy Age”, patří k tomu slabšímu, co tihle svébytní Francouzi kdy vydali. Ačkoliv… ne přímo slabšímu, protože to je trochu zavádějící pojmenování, ale spíše méně dobrému. Nutno však připomenout, že se bavíme o Blut aus Nord, u nichž je i “méně dobře” z obecného hlediska stále skvělé.

Nicméně i přes tohle všechno nemohu tvrdit, že bych letos neměl důvod Blut aus Nord pořádně poslouchat, protože Francouzi v tomto roce do světa vypustili hned tři počiny. “Memoria Vetusta III: Saturnian Poetry” je z nich jistě nejnápadnější a taktéž nejočekávanější, měl-li bych ovšem z jejich letošních nahrávek vybrat vítěze, nebylo by to ani toto album, ani lednové EP “Debemur MoRTi”, které spíš než jako další dávku unikátního avantgardního umění chápu víc jako takový dárek kapely labelu Debemur Morti Productions, jenž se o vydávání počinů Blut aus Nord dlouhodobě stará. Máte-li přehled o tom, co Blut aus Nord vydávají a co vydali letos, jistě vám je už jasné, že oním vítězem je v mých očích něco, co se jmenuje “Triunity” a vyšlo to v červnu.

Podle toho, co jsem řekl, to může vypadat, že je “Triunity” jednoduše dalším počinem Blut aus Nord, ve skutečnosti to však není tak úplně pravda. Jedná se totiž o split, který Vindsval a jeho družina sdílejí s dalším francouzským projektem s názvem P.H.O.B.O.S. Asi nebudu jediný, kdo o něm slyšel prvně v životě právě až v souvislosti s “Triunity”, jak se však záhy ukázalo, ani v tomto případě se nejedná o nezajímavou záležitost. Nejprve však několik málo slov o straně Blut aus Nord…

O trojici skladeb, které Vindsval & spol. na “Triunity” nabízejí, lze v krátkosti říct asi následující: toto Blut aus Nord opětovně v plné síle! Lednové “Debemur MoRTi” se sice vrátilo k takovému typickému “blutausnordovskému” pojetí black metalu, které je vysoce avantgardní a chaotické, výsledek byl ovšem mírně rozpačitý (byť stále dobrý) a člověku se při jeho poslechu do mysli vkrádala dotěrná myšlenka, jestli už se dokonce i Blut aus Nord nevyčerpali a jestli sami sebe neopakují až příliš okatě. “Triunity” sice žádný velký posun v tvorbě skupiny nepřináší, takže ti, kdo mají předcházející desky Blut aus Nord v malíku, překvapeni jistě nebudou takřka ničím, přesto však každá ze tří přítomných písní zcela jasně ukazuje, že Blut aus Nord a jejich muzika vyčerpaná stále není.

Na “Triunity” – myšleno tedy na polovině patří Blut aus Nord – totiž slyším přesně to, co mi scházelo na “Debemur MoRTi” a v menší míře i na “Memoria Vetusta III: Saturnian Poetry”. Hned s prvními vteřinami “De librio arbitrio” nastoupí přesně ta zvláštní a uhrančivá atmosféra, která posluchače okamžitě a bez jakékoliv milosti chytí pod krkem. Nechybí zcela nezaměnitelný sound, jaký mají jen Blut aus Nord a nikdo jiný, stejně jsou opětovně přítomné charakteristické lámané riffy a nezemské melodie… jakmile se po minutě a půl “Hùbris” ozve fenomenální kvílící kytara, tak je to jednoduše pořád infarktová záležitost, i když už člověk něco podobného od Blut aus Nord v minulosti slyšel.

Jednu změnu však “Triunity” pro Blut aus Nord přece jen přináší, nejde však o změnu v zaběhnutém výrazivu nebo skladatelských postupech. Je to přítomnost živých bicích, které vystřídaly dlouhodobě používaný automat… a i když to je změna vesměs kosmetická, protože onen typický feeling Blut aus Nord zůstává stále na svém místě, jistý rozdíl v tom cítit je a je to zajímavé. Neříkám, že lepší nebo horší, ale určitě zajímavé.

Přesuňme se nyní do druhé půle “Triunity”, v níž vládne Frédéric Sacri se svým projektem. Jak už jsem výše prozradil, P.H.O.B.O.S. jsem doposud vůbec neznal, takže se jedná o moje první setkání s jeho tvorbou, rozhodně jsem byl však zvědavý, co to bude zač. Co jsem tak zaznamenal různé ohlasy na “Triunity”, spoustě lidem P.H.O.B.O.S. těžce nesedl, u mě je to však přesně naopak. Hned od prvního poslechu mě ta trojice přesně sedmiminutových skladeb ohromně baví, ačkoliv P.H.O.B.O.S. ve všech třech předvádí vlastně úplně to samé.

Jak se ovšem ukazuje, hudba P.H.O.B.O.S. nepotřebuje nějakou rozmanitost, aby byla skutečně silná, protože její hlavní devízou není nic jiného než neskutečně zatěžkaná a tíživá atmosféra zmaru. Jedná o pomalé industriální zlo, u něhož si člověk díky nechutně ohulené base tu a tam vzpomene třeba na legendární Godflesh (právě pro jejich fanoušky je to záležitost jak dělaná). Sice dokážu pochopit, když tohle bude někomu připadat jako šílenost, nebo když mu to v kontextu přítomnosti Blut aus Nord bude připadat mimo (co si budeme povídat, P.H.O.B.O.S. je docela jiná muzika), ale mně se to vážně líbí a dokonce si myslím, že se Frédéric Sacri neztratil ani v konkurenci takových velikánů. Sice jsem původně chtěl vyzdvihnout alespoň jednu skladbu, ale ono to nejde, protože všechny tři jsou hutné a hnusné, že o moc víc už to nejde, takže jen suše prohlásím, že “Glowing Phosphoros”, “Transfixed at Golgotha” i “Ahrimanic Impulse Victory” jsou síla jak hovado.

Tak či onak, myslím si, že “Triunity” je po všech směrech povedená nahrávka a obě zúčastněné skupiny přispěly skvělými skladbami, díky nimž to není počin jen na ozdobu, jako tomu u spousty splitů bohužel bývá. Blut aus Nord se zde předvedli v nejlepší letošní formě a P.H.O.B.O.S. je pro mě zase velké překvapení, takže jen těžko mohu být nespokojen.

Další názory:

Blut aus Nord

Já měl hned od prvního poslechu s druhou polovinou tohoto splitka, tedy s tou, jež patří pod hlavičku P.H.O.B.O.S., nemalý problém, takže jsem to vyřešil šalamounsky tak, že jsem prostě po třetí skladbě s poslechem končil a pravidelně točil jen materiál Blut aus Nord. Uznávám, že jsem nikdy nebyl fanouškem industriálu, ambientu a jiné nervní hudby, jak ji na “Triunity” představují P.H.O.B.O.S., a to třeba s Godflesh problém nemám a jejich hudbu mám rád. Přestože jsem se v posledních dnech kvůli recenzi musel naučit poslouchat i druhou část “Triunity”, tak se mi nepodařilo do hudby P.H.O.B.O.S. proniknout. Má to atmosféru, tlak, který na posluchače i skrze takto nekytarově orientovanou hudbu přechází, je obrovský, ale mě těch jejich 20 minut prostě a jednoduše nebaví. Bohužel. Vrchol tohoto počinu se tak v mých očích skrývá hned na začátku. První tři songy z dílny Blut aus Nord jsou totiž skvělé a zejména “Hùbris” bych klidně označil za geniální záležitost a ona kolegou zmíněná kytara v druhé minutě této písně vážně nemá chybu. Ovšem znamenité momenty jsou i ve zbylých dvou kompozicích, takže nějakým způsobem vyzdvihovat jednu jedinou je nefér. Kdybych měl hodnotit každou část “Triunity” zvlášť, tak Blut aus Nord udělím až osm bodů, kdežto v případě P.H.O.B.O.S. bych sahal po pětce, možná ještě níž, takže mi vychází průměrných 6,5.
Kaša

Vím, že napsolouchávání jedné strany splitu není úplně košér, ale tentokrát jsem v tom fakt nevinně. Jakmile dohrály poslední tóny nové Memorie Vetusy, z repráků se začal linout příspěvek Blut aus Nord na “Triunity”. A vůbec se mi to nezdálo špatné. Chaotická tvorba francouzských velmistrů je jednak hodně odlišná od klasičtějšího blackového pojetí, a druhak působí jako výborný kontrast právě k nové řadovce. První, byť nechtěné poslechy, se tedy odehrávaly ve stavu spokojenosti a já ani nyní nemám potřebu na tomto stanovisku něco měnit. Blut aus Nord na “Triunity” předvádí víceméně svůj vysoký standart a podporují ho i vynikajícím momentem na konci “De librio arbitrio”, což je nejen vrchol celého splitka, ale taktéž vrchol celé letošní tvorby kapely. O druhou stranu se postarali mně až do posledních týdnů neznámí P.H.O.B.O.S.. Ti na to jdou o poznání jinak, avšak jejich industrial gradovaný v některých pasážích do metalových vod Blut aus Nord atmosféricky solidně doplňují. Jinak mě však P.H.O.B.O.S. příliš nepřesvědčili. Ne že bych pro hudbu obdobného střihu neměl pochopení a průměrně jako Kaša bych to zase neviděl, ale dle mého ten materiál není natolik silný, abych měl potřebu se k němu někdy vracet. Jediná skladba P.H.O.B.O.S., která vyrovnává laťku Blut aus Nord přichází až v úplném závěru v podobě industrial/blackové špíny “Ahrimanic Impulse Victory”. Tahle skladba se na první dva tracky P.H.O.B.O.S. kouká shůry a až ona dokazuje, proč si Blut aus Nord přizvali právě své nepříliš známé krajany.
Skvrn