Země: Kanada Žánr: avantgarde black metal Datum vydání: 15.4.2014 Label: Dark Descent Records
Hodnocení:
H. – 8/10
Skvrn – 8,5/10
Průměrné hodnocení: 8,25/10
Odkazy: –
První pohled (H.):
Anonymní kanadskou smečku Thantifaxath jsem poprvé zachytil s jejím eponymním debutovým minialbem, jež vyšlo před třemi lety. Nedá se tvrdit, že by mě “Thantifaxath” vyloženě uzemnilo, nicméně i přesto onen čtvrthodinový hnus věštil, že jméno Thantifaxath by bylo záhodno do budoucna hlídat, protože potenciál zde nebyl zrovna malý.
Thantifaxath nakonec studiově mlčeli tři roky, nicméně letos v dubnu konečně do světa vypustili svou první dlouhohrající desku “Sacred White Noise”, jež je opětovně vybavena excelentní obálkou. Ačkoliv je produkce Thantifaxath značně negativní a kapela zjevně nemá zájem na tom, aby se u její hudby kdokoliv bavil, přece jenom je zde několik velmi pozitivních věcí. Tou největší je asi to, že onen potenciál během těch tří let vážně uzrál, takže “Sacred White Noise” je hodně uhrančivá záležitost, jež je co do obsahové stránky tak odporná, až je vlastně úžasná. Není to záležitost na jeden poslech a opravdu to chvíli trvá, než se v tom chaosu začne člověk trochu orientovat, ale když se mu to podaří, najednou to začne dávat smysl a je to vážně silné. Obzvláště skladby “Gasping in Darkness”, “Panic Becomes Despair” a “Lost in Static Between Worlds” jsou koncentrované zlo. Jediné, čemu jsem na chuť úplně nepřišel, je úvod v podobě “The Bright White Nothing at the End of the Tunnel”, v níž mi přijde, že to Thantifaxath s tím avantgardním lámaným riffováním trochu přehnali a takřka se zde není čeho chytit… na rozdíl od zbytku, jenž i přes veškerou chaotičnost hlavu a patu má.
Jako první člověka při poslechu Thantifaxath jistě napadnou třeba Deathspell Omega, kteří patří na piedestal tohoto druhu black metalu, nicméně zdaleka to není jediná reminiscence – třeba začátek “Where I End and the Hemlock Begins” (což jen jinak další skvělý kus) jako by vypadl od Wolves in the Throne Room, akorát s více zlým soundem. Důležité ovšem je, že jsou Thantifaxath stále sví a nejsou žádnou kopírkou. A to ve výsledku dává počin, který by příznivci opravdu extrémního black metalu neměli minout.
Druhý pohled (Skvrn):
Ke kanadskému black metalovému podzemí chovám poměrně blízký vztah. Ačkoliv se velikost zdejší scény nedá ani v nejmenším nedává srovnávat s tou norskou, švédskou nebo polskou, svým specifickým feelingem všechen handicap maže. Asi největší kanadské black metalové hnízdo sídlí kolem západního pobřeží v okolí frankofonního Montrealu. Nyní je kanadská scéna bohatší i o další nesmírně zajímavé jméno – Thantifaxath. Uskupení, které svým tajemným jménem skrývá uskupení tří anonymních hudebníků, ovšem pochází z jižněji položeného Toronta. Francouzštinu však úplně opouštět nebudeme, neboť se na novince “Sacred White Noise” objevuje spousta chaotických nálad, které natolik proslavily právě scénu zčernalého galského kohouta.
I když je “Sacred White Noise” albem debutovým, Thantifaxath na něm působí dojmem ostřílených mazáků, což je tvrzení, které vzhledem ke vzpomínané anonymitě nemůžeme ani popřít, ani zásadně vyvrátit. Thantifaxath se navíc povedlo v rámci průměrnými nahrávkami přeplněné scény vytvořit zcela vlastní hudební svět, který sice může připomínat občasným chaotickým riffováním připomínat vlivnou dvojici Deathspell Omega/Blut aus Nord, nicméně Thantifaxath si stále uchovávají vysokou dávku autentičnosti. Ta spočívá především v nezvyklé melodičnosti, která sice vzhledem k vzpomínanému chaosu na první dobrou nemá místo, nicméně po několika posleších je znatelné, že celé “Sacred White Noise” je dopředu taženo právě silnými melodiemi.
Jenže šetřit chválou tentokrát nemíním a musím zmínit zvuk, především skvělé kytary. To, co se děje třeba v takové “Gasping in Darkness”, je nepopsatelná temnota, ta atmosféra, ta gradace, tohle je opravdový majstrštyk. Má vůbec “Sacred White Noise” nějakou chybičku? Já upřímně o žádné nevím. Od řemeslného umu přes atmosféru až po samotný “outfit” jde o maximálně propracovanou věc a já jen musím konstatovat, že máme co do činění s výjimečnou záležitostí, čemuž odpovídá i číselné hodnocení.
Nemá cenu tvrdit opak, protože by mi to stejně vůbec nikdo nevěřil, takže to řeknu rovnou – Abigor je skupina, kterou mám opravdu hodně a upřímně rád. Platí to jak o starší a syrovější tvorbě z 90. let, v jejímž rámci si tito dnes již kultovní Rakušané na své konto připsali nejednu skvostnou nahrávku (vlastně co to plácám – v 90. letech Abigor vydávali JENOM klenoty, každá deska z té doby je naprosto excelentní), tak i o novějším avantgardním směřování, do něhož se kapela pustila v novém tisíciletí. Nicméně tohle všechno o tom, jaká jsou stará alba Abigor a jak mám tuhle skupinu rád, tu nemá cenu opakovat, protože jsem to tu už před časem jednou vykládal v rámci recenze na EP “Supreme and Immortal Is the Art of the Devil” z loňského roku, tudíž bych si dovolil vás pro podrobnosti odkázat tam.
Pro ty z vás, kteří s Abigor nejsou podrobněji obeznámeni (je-li vůbec někdo takový) a jimž se nechce klikat, bych řekl pouze to, že onen “avantgardní zlom” v historii kapely přišel s nahrávkou “Satanized (A Journey Through Cosmic Infinity)” z roku 2001, po jejímž vydání ovšem Rakušané ukončili svou činnost. Obnova pak přišla v roce 2006 a jejím výsledkem následně byla alba “Fractal Possession” (2007) a “Time Is the Sulphur in the Veins of the Saint – An Excursion on Satan’s Fragmenting Principle” (2010) – obě opětovně skvělá, jen tak mezi námi. Zejména druhý zmiňovaný počin je neskutečná síla.
Od vydání “Time Is the Sulphur in the Veins of the Saint – An Excursion on Satan’s Fragmenting Principle” již uběhly čtyři roky, během nichž Abigor vyjma zmiňovaného EP “Supreme and Immortal Is the Art of the Devil” vydali ještě počin “Quintessence”, což je dvojdisk, jehož náplní je přepracovaná verze desky “Channeling the Quintessence of Satan” (1999) a demosnímky kapely. Na opravdu novou hudbu si všichni vyznavači rakouského kultu museli počkat až do letošního roku, kdy konečně dorazil nový opus “Leytmotif Luzifer:The 7 Temptations of Man“, o němž si nyní krátce popovídáme…
Stojí před námi dva esenciální otazníky. Ten první se nachází za otázkou, jakou cestou Abigor pokračují co do formy a obsahu své hudby. Ten druhý se pak ptá, zdali “Leytmotif Luzifer:The 7 Temptations of Man“ dokázal udržet vysoko nastavenou laťku (v podstatě všech) předcházejících počinů skupiny. Možná jsem to teď uvedl trochu zbytečně výpravně, jelikož odpovědi na obě vyřčené otázky jsou vlastně jednoznačné a docela jednoduché (v tom smyslu, že je lze napsat docela stručně), což je poměrně paradoxní vzhledem k tomu, že muzika Abigor je všechno možné jen ne jednoduchá. Ale to nevadí, i tak si to okecáme trochu víc.
Co se onoho hudebního směřování týká, Rakušané (dle očekávání) i nadále pokračují ve svém vysoce avantgardním pojetí black metalu, činí tak ovšem trochu jiným způsobem než v případě obou předcházejících počinů (budeme-li se bavit pouze o oné éře po obnově činnosti). Nedá se sice, že by “Fractal Possession” nebo “Time Is the Sulphur in the Veins of the Saint – An Excursion on Satan’s Fragmenting Principle” byla alba nějak výrazněji ovlivněná elektronikou, přesto zde byl patrný jistý pocit industriálnosti. Ten se na “Leytmotif Luzifer:The 7 Temptations of Man“ takřka úplně vytratil a Abigor se vracejí na pole “čistého” black metalu, což by takhle řečeno mohlo vypadat, že je novinka méně avantgardní… ale není. Ve skutečnosti si spíš říkám, jestli Abigor na “Leytmotif Luzifer:The 7 Temptations of Man“ onen experiment – ačkoliv “jen” v rámci black metalu – tentokrát nedotáhli úplně nejdál, jelikož si nevzpomínám, že by mi u jakéhokoliv předchozího alba trvalo tak dlouho, abych jej vstřebal. A to je co říct, když vezmeme v potaz, že třeba “Time Is the Sulphur in the Veins of the Saint – An Excursion on Satan’s Fragmenting Principle” trvalo cca stejně dlouho jako aktuální deska, akorát bylo rozseknuto jen na dvě dvacetiminutové části.
Ona nestravitelnost je do jisté míry jistě dána i tím, že “Leytmotif Luzifer:The 7 Temptations of Man“ na první poslechy působí trochu chaoticky, ačkoliv se nejedná o takový ten dnes “populární” druh chaotického avantgardního black metalu ve stylu Deathspell Omega, podobnost je maximálně jen vzdálená. Abigor jsou rozhodně dost sví na to, aby si mohli dovolit kráčet po své vlastní cestě, což také dělají. Tak či onak, ona zdánlivá neuspořádanost plyne tak trochu z toho, že Rakušané na sebe a přes sebe vrství obrovské množství různých nápadů, až to místy vypadá, že těmi nápady téměř plýtvají. Třeba jen v úplném finále první skladby “Temptation I – Ego” je na velice malé ploše naskládáno hned několik excelentních motivů, které by za nějaké rozvinutí jistě stály – a přesto je Abigor využijí třeba jen na pár vteřinek, protože takových mají dost, aby jimi tímhle způsobem naplnili více jak 40 minut.
Jakmile však dá člověk “Leytmotif Luzifer:The 7 Temptations of Man“ dostatek času (nebo alespoň v mém případě jej tentokrát bylo třeba), deska postupně začne dávat smysl a Abigor začnou odhalovat jednu excelentní pasáž vedle druhé. Jakkoliv to bude znít alibisticky, konkrétní písně není třeba jmenovat, protože v každé do jedné se nachází hned několik skvostných momentů. Nicméně i díky tomu je “Leytmotif Luzifer:The 7 Temptations of Man“ vysoce trvanlivou nahrávkou, v jejíchž útrobách se nachází hodně věcí čekajících na to, až je posluchač objeví.
Řekl jsem, že “i” díky množství motivů a možnosti objevování je album trvanlivé. Pokud je toto jen jeden z důvodů, jaký je pak ten další? Ten další je ve skutečnosti zároveň odpovědí na náš druhý otazník a ve své podstatě jsem jej již nepřímo také řekl. Je to kvalita, která je po celou dobu trvání “Leytmotif Luzifer:The 7 Temptations of Man“ extrémně vysoká. Jsem přesvědčen, že Abigor doposud nenatočili špatnou desku a platí to stále i po vydání “Leytmotif Luzifer:The 7 Temptations of Man“, které tak na své předchůdce navazuje více než důstojně. A to je vzhledem k tomu, jak fantastické počiny Abigor v minulosti natočili, téměř všeříkající.
Další názory:
Šleha. Tak nějak by se dala popsat letošní placka Rakušanů Abigor. Od téhle smečky znám jen novější tvorbu v čele s posledním “Time Is the Sulphur in the Veins of the Saint – An Excursion on Satan’s Fragmenting Principle” které mě dokázalo spolehlivě usadit na prdel, jakkoliv by za ten název měli Rakušáky odnaučit psát. “Leytmotif Luzifer:The 7 Temptations of Man“ je na tom nemlich stejně, ačkoliv mi přijde, že oproti minulé desce jde přes všechnu tu avantgardně-technickou parádu víc na dřeň a tam, kde se posledně snažili Abigor o rozmáchlé kompozice, tam na novince sází jeden nápad za druhým v těsném časovém sledu. Těžko říct, jak vám to líp přiblížit, protože pokud jste album neslyšeli, je dost možné, že ani z popisu páně H. nade mnou si neuděláte o desce valnou představu. “Leytmotif Luzifer:The 7 Temptations of Man“ je jedno z těch alb, které se musí slyšet na vlastní uši, a trvá, než se do něj dostanete. Přiznám se, že mně samotnému se do něj nepovedlo proniknout docela (přinejmenším podle mých přesdtav) a alespoň pro mě platí, že celek je v tomto případě několikanásobně víc než součet všech částí – na rozdíl od samostatných skladeb mám pobrat album jako takové. O to víc ale kvituji, že Abigor nedávají nic zadarmo a závoj chaosu, který halí nitro desky, jako by vás mimochodem ponoukal do dalšího poslechu. Silně uhrančivé a svébytné dílo. Atreides
Až na jednu výjimku z 90. let tvorbu Abigor neznám. Věděl jsem, že dnešní Abigor jsou úplně jinde a taky že ano. Na poměry black metalu velice technická hudba, která však na druhou stranu nepůsobí tak chaoticky, jak jsem původně čekal, čemuž napomáhá třeba krystalicky čistý zvuk. Vlastně i díky ne tolik velké chaotičnosti je z “Leytmotif Luzifer” naprosto originální záležitost, kterou bych si nedovolil přirovnat k jakékoliv doposud slyšené nahrávce. Abigor zní majestátně tak, jako by se vysmívali naprosté většině symfonických blackařů, kteří se k oné velkoleposti ani pomocí všemožných klávesových marasmů nedokáží dopracovat. Kvalitu a vůbec celkový výraz dnešních Abigor nejlépe dokládá pátá “Temptation V – Neglect”, nicméně další kusy tomuto skvostu zdařile sekundují. Desce není prakticky co vytknout a jen čistě subjektivně musím konstatovat, že letošní Thantifaxath a Darkspace mě baví o chloupek víc. Skvrn
Svet Kant je kapela, která má naprosto geniální název. Netuším, jestli to byl záměr, ale když si jejich jméno přečtete, vyslovuje se to úplně stejně jako “zpocená píča”. Co se muziky týká, hovoří o sobě tato formace sídlící v Dublinu, že hraje experimentální (death) metal s vlivy klasické muziky, jazzu, flamenca a folklóru. Což o to, to by klidně mohlo být i zajímavé, formálně vlastně i je, ale to provedení je tak špatné, že byste radši čuchali sweat cunt, než poslouchali Svet Kant.
Dobrá, co je tedy špatně? Instrumentálně na tom naše “Zpocená píča” není zas tak strašně, poslouchat se to i dá a místy se dá hovořit i o tom, že by zde nějaký potenciál mohl být. Mimoto je na nahrávce cítit snaha opravdu znít nějak odlišně a dejme tomu progresivně, což je dozajista chvályhodná věc. O žádný zázrak se sice nejedná, ale řekněme, že Svet Kant relativně obstáli a minimálně průměrnou známku by si za instrumentální část debutového alba “Loneliness” odnesli.
Zpěv je však na tom mnohem hůře. Ten extrémní je většinou špatný, v těch nejsilnějších chvilkách jen podprůměrný, ale i ten je přímo geniální proti tomu, co Svet Kant předvádějí s čistým vokálem. Dámy a pánové, tohle je naprosté zvěrstvo a totálně nechápu, že to vůbec může někdo myslet seriózně a ještě za to chtít nějaké prachy. Zapomeňte na všechny recenze, kde jsem mluvil o falešném vokálu, tohle je úplně jiný level mimo veškerá měřítka. Čistý vokál je tak příšerný, že bych to zazpíval líp i já – a to já fakt zpívat neumím a už na hudební výchově jsem měl od soudružky učitelky povolenou výjimku, abych si dal během třídního zpěvu přestávku.
Tohle je prostě šílenost, která jinak +/- obstojnou instrumentální složku posílá absolutně do pekel. Do toho přidejte, že “Loneliness” trvá astronomických 73 minut, a máte před sebou album, jehož doposlouchání se (bez jakékoliv nadsázky) rovná výkonu tak heroickému, že by i gerojové ze slavných sovětských válečných filmů mohli jen tiše závidět. Ruce pryč, tohle se nedá poslouchat – tahle píča je fakt hodně zpocená.
Se jménem Imperial Triumphant jsem se prvně setkal v loňském roce, když tito Američané vydali krátké EP s názvem “Goliath”. Na něm nabídli nějakých 13 minut poměrně avantgardního a chaotického black metalu, jemuž se nedala upřít jistá zajímavost i kvalita, nicméně mi trochu vadilo, že mi těch 13 minut přišlo spíš jako 30.
Před “Goliath” skupina vydala ještě nějaká další EPčka a dema, ale to jsou teď pro nás poměrně nepodstatné věci – o něco důležitější je totiž dlouhohrající debut “Abominamentvm”, jenž vyšel v září 2012 vlastním nákladem. Tím se pomalu, ale jistě dostáváme až do současnosti k počinu, který dnes budeme recenzovat. Nejprve si ovšem musíme říct, co je nosič s názvem “Shrine to the Trident Throne” vlastně zač, což – jak se hned ukáže – bude trochu zamotané.
Podle oficiálních promo materiálů je “Shrine to the Trident Throne” kompilací raných nezávislých nahrávek Imperial Triumphant. Pod tím bych si já osobně představil, že nejspíš půjde o ta dema a minialba z období před regulérním dlouhohrajícím debutem, nicméně o kousek dále je v těch samých promo materiálech zmínka, že těmi ranými nezávislými počiny je myšlena první řadovka “Abominamentvm” a ono loňské EP “Goliath”… až na to, že obě skladby z “Goliath”, tedy “Sodom” a “Gomorrah”, se zde jaksi nenacházejí. Tím pádem kolekce “Shrine to the Trident Throne” obsahuje úplně ty stejné písničky v úplně stejném pořadí, jak to vyšlo již před dvěma lety na “Abominamentvm”.
Bylo by docela logické očekávat alespoň nějakou změnu ve zvuku, ale upřímně řečeno, nepoznal jsem sebemenší rozdíl, a když jsem si za sebou pustil song z “Abominamentvm” a hned poté jeho protějšek z novinky, znělo to naprosto totožně. Tím pádem se mi zdá, jako kdyby v případě “Shrine to the Trident Throne” šlo jen pouhou reedici, kterou někdo prodává podruhé jen s jiným názvem a obalem. A to se mi zdá trošičku… no, blbé.
Ale nevadí, výše řečené je možná jen můj osobní pocit, takže toho radši nechme a pojďme se podívat na to, oč tu běží především, čímž samozřejmě nemyslím nic jiného než muziku. Co lze od Imperial Triumphant očekávat, to jsem už vlastně letmo naznačil hned na začátku v souvislosti s EP “Goliath” – a dle očekávání ani na dalších počinech nejde o něco absolutně odlišného. To v překladu znamená, že i v případě “Shrine to the Trident Throne” lze očekávat black metal lehce avantgardnějšího ražení s letmými záblesky chaotických riffů, jimiž prosluli kupříkladu francouzští filozofové Deathspell Omega.
U “Goliath” mi však tento pocit chaotičnosti připadal ještě silnější, což možná bude dáno tím, že se na tomto minialbu podle všeho objevil o něco málo mladší materiál. “Shrine to the Trident Throne” (potažmo “Abominamentvm”) sice taktéž není vyloženě muzika pro ořezávátka, o tom žádná, ale zdá se mi, že jsou tyto písničky ve většině případů o chlup stravitelnější než dvojice “Sodom” a “Gomorrah”. Jenže jakkoliv mám tenhle chaotický druh black metalu velice rád, právě ta mírně přístupnější podoba mi u Imperial Triumphant sedí o kousek více. Tak či onak, kapela již pilně pracuje na své druhé desce “Abyssal Gods”, jež by měla vyjít někdy začátkem roku 2015, tak schválně, jakým směrem se zde Američané vydají…
Nicméně zpátky “Shrine to the Trident Throne”. Úvodní “Hierophant” působí možná spíš jako intro, rozjíždí se velice pozvolna, ale nakonec se díky pěkně vytažené baskytaře a následným “francouzským” melodiím začne něco dít. “Hierophant” příjemně narůstá, aby se pak song zlomil do agresivního začátku následující “Manifesto”, což je společně s pátou “Devs est machina” asi nejzběsilejší položka ze všech osmi přítomných. Druhá jmenovaná je ovšem na rozdíl od “Manifesto” chytlavější, byť tento přívlastek může u tohoto druhu black metalu na první pohled vypadat jako něco nepatřičného.
O “Crushing the Idol” a “S.P.Q.R.” se sice v žádném případě nedá tvrdit, že by nedržely jednotný zvuk desky, ale nejsou to takové rychlé šlehy jako “Manifesto” a “Devs est machina”. “Crushing the Idol” sice rovněž obsahuje některé rychlejší momenty, ale obecně se nese spíš ve středním tempu a opět nabízí pár až nečekaně chytlavých riffů; oproti tomu “S.P.Q.R.” zase uhodí na trochu hutnější (nebo víc heavy, chcete-li) notu.
Tohle je víceméně to hlavní, co na “Shrine to the Trident Throne” najdete, protože “Credo in Nihil” a “Scaphism” jsou kratší instrumentální intermezza, která obě sestávají pouze z jakéhosi šumu a velice minimalistického klavírního ťukání. Nicméně, ani jim se nedá jistá zábavnost upřít. Závěr počinu pak obstarává epičtější “Bellvm”… sice jde opět o regulérní song, ale podobně jako “Hierophant” s nadsázkou působilo jako intro, “Bellvm” plní roli outra v délce klasické skladby. Každopádně, i tenhle kus postupně narůstá, aby pak celou nahrávku uzavřel v kvílivém závěru.
Je vcelku zřejmé, že muzika Imperial Triumphant nepostrádá kvalitu, zajímavost a v neposlední řadě ani potenciál. Přesto mi zde ještě něco nesedí a na špičky tohoto subžánru ještě Američané zdaleka nemají. Nic to ovšem nemění na faktu, že jsem si Imperial Triumphant zaškatulkoval do sorty docela zajímavých skupin a že si určitě poslechnu i jejich budoucí počiny – ostatně, o druhém albu “Abyssal Gods” již padla řeč, takže předpokládám, že si tu o něm za nějaký půlrok něco málo povíme.
Jak už to tak bývá, na Terra Tenebrosa jsem svého času natrefil úplnou náhodou… nějak jsem se dostal ke skladbě “The Mourning Stars”, která mě okamžitě posadila na prdel, takže jsem neváhal si sehnat tehdy aktuální debut “The Tunnels”, díky němuž Švédové takřka ihned povýšili mezi mé oblíbené kapely. Ačkoliv se našli tací, jež pak druhá deska “The Purging” zklamala, pro mě osobně Terra Tenebrosa nastavenou laťku udržela.
Nyní přichází na řadu nové EP “V.I.T.R.I.O.L. – Purging the Tunnels”. To završuje celý provázaný koncept a obsahuje dvě skladby, které vznikly v průběhu natáčení prvních dvou alb. I z toho důvodu myslím nebyl důvod se obávat, že by tentokrát Terra Tenebrosa zklamala – a opravdu se tak nestalo, protože se zase jedná o opravdu skvělý poslech, byť tentokrát relativně krátký.
“Draining the Well” je doposud suverénně nejdelší kompozicí skupiny, ale i v minulosti se Terra Tenebrosa nebála ne úplně nejkratších songů, takže není překvapení, že stopáž téměř 18 minut utáhne v pohodě. První část písně se nese v klasickém duchu předchozí tvorby, tedy v poměrně chaotickém (ale ne úplně) avantgardním (black) metalu se specifickou atmosférou. V polovině songu se nachází až dark ambientní předěl, po němž Terra Tenebrosa načne ještě silnější druhou polovinu, jež pomalu narůstá do mocného závěru. Finále s klávesovým podmazem podle mě patří k tomu vůbec nejpůsobivějšímu, co Švédové doposud stvořili, takže super.
“Apokatastasis” už tak rozmáchlá sice není, naopak je oproti “Draining the Well” vlastně i posluchačsky přívětivější, zejména díky zapamatovatelné melodii v rozjezdu, nicméně i tenhle kus po všech stránkách hravě naplňuje kvalitativní standard tvorby Terra Tenebrosa a zase jej zdobí perfektní gradace. Celkový dojem je tedy pro mě zcela jasný – opětovně obrovská spokojenost a další porce výtečné muziky.
Druhý pohled (Atreides):
Švédské trio vystupující pod názvem Terra Tenebrosa se s vydáním své druhé desky “The Purging” postupně ustálilo na avantgardně industriální scéně black metalu a v rámci pražské zastávky Neurosis předvedlo své koncertní kvality i českému publiku. Mě si získalo právě s druhou deskou, brzy jsem ale přišel na chuť i staršímu materiálu a pohlcení hudbou tohoto spolku tak nestálo vůbec nic v cestě.
Nové EP “V.I.T.R.I.O.L. – Purging the Tunnels” tak jedině vítám, neboť obě vydaná alba jsou v mých očích majstrštykem a upřímně jsem doufal, že mě právě tohle ípko utvrdí v tom, že Terra Tenebrosa neumí vydat špatný materiál. EP nabízí dvě skladby, které vznikaly v průběhu skládání a nahrávání obou předchozích desek a nijak nepřekvapí, že nabízí průřez obou dosti rozdílných alb. První sedmnáctiminutová kompozice “Draining the Well” se přelévá mezi pomalým industriálním blackem a dark ambientními/noisovými plochami, přičemž obou těchto poloh nabízí do systosti. Obě jsou vysoce kvalitním koncentrátem zloby a tajuplných vesmírných hlubin. Do nich se nejvíce noří až samotný závěr, který propojuje obě polohy do jednoho celku a vytváří mimořádný zážitek.
Stejně jako “Draining the Well” je i druhá, podstatně kratší skladba “Apokatastasis” silně atmosférickým počinem. O něco intenzivnějším, kytarovějším a hrubším, nabízí odlišnou, melodičtější a méně chorou tvář, oproti prvé kompozici však v ničem neztrácí. Zejména téměř čistě black metalový závěr v duchu druhé desky “The Purging” je velmi povedený. Gradace zvládnutá na výbornou.
Celkově na mě působí EPko jako velmi dobrá tečka za oběma předchozími alby. Vnímám jej jako myšlenkové a hudební završení jedné kapitoly a se zvědavostí hledím do budoucnosti, s čím Terra Tenebrosa přijde příště. Tentokráte totiž nabídla necelou půlhodinu našlapanou do poslední vteřiny a opět jí to žeru i s navijákem.
Třetí pohled (Skvrn):
Terra Tenebrosa je spolek, ke kterému od prvního seznámení chovám velké sympatie. Po vyslovení této věty však ostatní překvapí, že dlouhohrající desky “The Purging” a “The Tunnels” nemám téměř vůbec probádané. Vždycky to skončilo u dvou tří poslechů s tím, že je to hodně zajímavé, ale dostat se skrze onu disonantní stěnu zvuků mi nebylo souzeno. Neustále jsem však byl přesvědčen, že Terra Tenebrosa přichází s něčím novým a neokoukaným. O té hudební složce by se sice trochu dalo polemizovat, ale především vizuální prezentace je výtečná a na poli tvrdé hudby nemá obdoby. Je to vlastně hodně smutné, jak zanedbatelný zlomek metalových kapel se snaží být rozeznatelný a utvořit kolem sebe jakousi auru jedinečnosti. Teď ale konec nářků, hurá k “V.I.T.R.I.O.L. – Purging the Tunnels”.
Jestli se předešlé desky na první poslechy tvářily takřka nerozlousknutelně, “V.I.T.R.I.O.L. – Purging the Tunnels” tento trend minimálně vyrovnává. Dlouho jsem si říkal, že to dopadne obdobně jako s posledními řadovkami a prvotní trápení po chvíli ukončím, ale kousnul jsem se a teď se to vyplácí. Tísnivá neprostupnost, bažinaté vokální výlevy, skladatelská vyspělost, skvělá práce s jednotlivými nástroji. To vše nalezneme na “V.I.T.R.I.O.L. – Purging the Tunnels” v plné kráse (nebo snad ošklivosti?). Ohromné množství skvělých momentů, absence hluchých míst… ty nápady by vydaly snad i na plnohodnotnou desku, mnoho kapel tolik myšlenek nevměstná ani na dvojcédéčko. Fakt hodně dobré.
Až lituji, že jsem předcházející počiny pořádně nepřelouskal už dřív, abych si zachoval postupné pořadí v diskografii kapely a vytřískal z “V.I.T.R.I.O.L. – Purging the Tunnels” ještě víc. Má-li být tohle EP završením jedné éry Terra Tenebrosa, já se během čekání na další hudbu vydám zpět a pořádně probádám “The Purging” a “The Tunnels”, abych byl do budoucna na novou porci zmatku dostatečně připraven.
Země: Japonsko Žánr: avantgarde metal Datum vydání: 9.4.2014 Label: Virgin Babylon Records
Tracklist:
01. Lilac
02. Mirror Mirror
03. Endless Summer 2014
04. Tasogare
05. Good Religion
06. Dizziness of the Sun
07. Oops We Did It Again
08. Endless (Massaka) Summer 2013
09. Lilac (Perfect Ending Ver.)
Hodnocení:
Zajus – 9/10
H. – 5,5/10
Skvrn – 7,5/10
Dnes přinášíme netradiční dvojrecenzi počinů v Evropě málo známé japonské kapely Vampillia. Proč však dvě samostatné recenze? “The Divine Move” a “My Beautiful Twisted Nightmares in Aurora Rainbow Darkness” jsou oficiálně nezávislé počiny, které však vyšly ve velice krátkém časovém rozmezí a navíc jsou, jak už to u dobrých kapel bývá, v mnohém podobné a v mnohém odlišné. Proto se každému z nich budeme věnovat v separátní plnohodnotné recenzi. Přejeme příjemné čtení.
Vampillia – The Divine Move
Japonská kultura je z pohledu Evropana jedna velká ujetost. Není to dlouho co na stránkách Sicmaggotu prolétla dětská metalová kapela Babymetal, a to je jen hodně slabý odvárek toho, co Japonci dovedou. Kulturní bariéra je však v mnoha ohledech příliš velká a japonské skupiny tak málokdy v Evropě a Americe opravdu ve velkém uspějí. Ty, které se o to přesto chtějí pokusit, tak musí buď potlačit kulturu rodné země a v zásadě zapadnout do řady euroatlantického metalu, nebo svou odlišnost podpořit vysokou kvalitou a použít ve svůj prospěch. Z druhé škatulky mě bohužel napadají pouze Sigh, a tak jsem rád, že se dneškem alespoň o jedno jméno rozroste. Oba letošní počiny kapely Vampillia si totiž pozornost rozhodně zaslouží.
“The Divine Move” je album kombinující esoterické melodie a barbarskou brutalitu s hodinářskou precizností. Téměř každá z devíti položek na tracklistu je rozmanitá, každá obsahuje alespoň jeden moment, kdy vám překvapením spadne čelist, a hlavně každá má své místo a účel jasně daný.
Vše začíná v podstatě nevinně. “Lilac” otevírá album hravou melodií, která připomene tradiční japonské motivy, jaké si už jen díky stereotypům Evropan snadno vybaví. První překážka nastává v momentě, kdy zpěvačka spustí svůj (typicky japonský) zpěv. Vysoký hlásek, zvláštní frázování a pochopitelně i naprosto nesrozumitelná japonština mohou být při prvních posleších docela oříšek, který se však vyplatí rozlousknout. Vokálně je totiž hudba Vampillia hodně rozmanitá, a tak i kdybyste se přes zpěv nepřenesli, nebude vás trápit příliš často. Motiv úvodní skladby se mění jen mírně, ovšem hravost zůstává, což působí jako kontrast k následné “Mirror Mirror”. Právě zde poprvé dochází ke zlomu mezi tradičním Japonskem a ujetostí, kterou se vyznačuje Japonsko současnosti. Začátek je jak vystřižený z dětské zpívánky, ovšem smyčce a mužský hlas promlouvající zcela nerytmicky v pozadí dají tušit přicházejícímu zlomu, který dorazí asi v polovině. Zpěv se změní v řev, z ničeho nic se spustí bicí salva a Vampillia předvádí typický metalový chaos – asi na deset sekund. Poté se skladba restartuje a k hlučícímu závěru dojde mnohem přirozenější gradací. A právě překvapení, s jakou se metalová vřava objeví poprvé, vystihuje “The Divine Move” nejlépe.
Vampillia do svých skladeb dokáže vmísit mnoho rozmanitých prvků, přesto jsou však povětšinou písně velice krátké; s výjimkou dvou není žádná delší než pět minut. “Endless Summer 2014” je v porovnání s “Mirror Mirror” mnohem méně šílená, o to větší roli zde hrají emoce. Její začátek i konec jsou křehké a dojemné, uprostřed se však odehrává jedna z nejtvrdších sekcí alba. I v ní však stále zůstávají jako připomínka pravého charakteru písně přítomny housle, piano a nádherný zpěvaččin hlas. “Endless Summer 2014” je díky této skvělé souhře jednou z nejlepších písní desky, což je i vzhledem ke kvalitě alba vysoké ocenění. Podobně tvrdá je pak ještě “Good Religion”, jež v opozici k tradiční gradující struktuře naopak začne v duchu splašeného death metalu a s postupným přidáváním piana a houslí se rychle rozplyne.
“The Divine Move” však nepřináší jen sled málo souvislých, ovšem výborně poslepovaných částí. Vampillia několikrát zabrousí do úplně jiných vod, kdy na delších plochách jen pomalu rozvíjí v jádru neměnné motivy, a jedna z takových situací nastane v první polovině “Tasogare”. Jen za doprovodu piana vypráví mužský cosi smutného, přičemž se nesnaží o žádnou melodičnost či rytmus. “Tasogare” je právě jedna z delších skladeb a její první polovina tak funguje jako naprostý kontrast k polovině druhé, která v jedné chvíli zní, jako by vypadla z pera českých DuobeticHomunkulus, kteří si na souhře piana, technických kytar a brutálního řevu potrpí. Vstup houslí a operní zpěv v závěru však dá zřetelně najevo, koho zde posloucháme. I nejdelší píseň alba “Dizziness of the Sun” se dlouho nikam nehýbe a začíná pouze pianem, oproti “Tasogare” však uslyšíme mnohem příjemnější a melodičtější ženský zpěv. “Dizziness of the Sun” navíc nemá žádný zlom a celých devět minut plynule graduje do nádherného vrcholu.
“The Divine Move” jsem dosud popisoval poněkud obsáhle, protože nedokážu najít účinná přirovnání, slyšel jsem jen málo obdobně unikátních alb. Ačkoli jsem spíše vyprávěl než hodnotil, vše, o čem jsem dosud mluvil, považuji za špičkové – výborně napsané i zahrané. Možná zvuk by mohl být místy lepší, ovšem vzhledem k tomu, kolik nástrojů a hlasů museli producenti na desku dostat, je vlastně obdivuhodné, že je vše slyšet zřetelně a příjemně. “Šílenství” jsem tak dosud prezentoval jako kladnou stránku alba a ve většině skladeb to tak opravdu je, ovšem ne ve všech. “Oops We Did It Again” v podivné kombinaci mísí ambientní podklad smyčců a piana s mnoha různými hlasy a zvuky – šeptání střídá dětský pláč, popotahování či vzdechy a do všeho se z nějakého důvodu přidává prdění. Zde poprvé netuším, čeho vlastně chtěla kapela dosáhnout, ovšem výsledek jde zcela mimo mě, a i když má jen málo přes tři minuty, docela mi kazí jinak krásně plynulý tok alba. Podobně i závěrečná “Lilac (Perfect Ending Ver.)” je pro mě záhadná. Jak název napovídá, jde o pokračování skladby úvodní, je to vlastně taková “Lilac” na steroidech doplněná o elektroniku, jež veškerou nevinnost úvodní skladby rychle rozpráší. Problémem je zpěv, který je (bezpochyb záměrně) naprosto falešný. Chápu že se zde Vampillia pokouší narušit posluchačovy nervy naposledy v samotném závěru alba, ale z mnoha poslechů vím, že je mnohem příjemnější album vypnout ještě před poslední písní, než ho nechat plynout do konce a zkazit si jinak velice příjemný zážitek z poslechu.
A tak nastává čas na závěrečné zhodnocení, které bude i přes dvě posledně zmíněné skladby velice pozitivní. Vampillia přinesla něco nového, hudbu, jakou jsem dosud neslyšel. Nejde doslova o nový žánr, spíše pokračování tendencí míchání žánrů zcela protichůdných, kdy nedochází ke stírání hranic, nýbrž k jejich zřetelnému prolínání. Ruku v ruce s experimentováním tak musí jít i možnost neúspěchu, a když řeknu zcela jednoduše, že Vampilla uspěla (a výrazně) v sedmi z devíti skladeb, jistě uznáte, že jde o počin obdivuhodný. “The Divine Move” si vysoké hodnocení zaslouží.
Další názory:
Musím říct, že jen málokteré nahrávce jsem věnoval tak velké množství času jen kvůli hodnocení na pár řádků, jako tomu bylo nyní v případě japonské úchylnosti Vampillia. Obzvláště tohle první album “The Divine Move” jsem poslouchal vážně intenzivně, ale i přes velký počet poslechů jsem si k té muzice prostě nedokázal najít cestu – a nejsem si jistý, jestli to je jen tím, že jsem nezvládnul pochopit to avantgardní umění, nebo je to fakt tak o ničem, jak se mi zdá. Nicméně si myslím, že jsem – co se hudby týká – hodně otevřený člověk a dokázal jsem si užít i mnohem větší šílenosti než Vampillia, takže bych neřekl, že prostě nemám takové koule, abych “The Divine Move” strávil. On totiž není problém v tom, že by se mi vyloženě nelíbila ta hudba, některé momenty jsou naopak dost povedené, ale jiné jsou zase vyloženě debilní. A co je hlavní, celé mi to tak nějak nedrží pohromadě, dost často mi to všechno přijde lámané přes koleno, křečovité a trochu samoúčelné… jako kdyby to bylo tak avantgardní jen proto, aby to bylo jednoduše co nejméně normální, ne aby to něco sdělovalo. Výsledkem je tak… no, nuda. Kolegovu devítku mi hlava nebere… H.
Jestliže jeden kolega skáče nadšením a druhý se utápí v nudě, já jsem ohledně hodnocení “The Divine Move” na vážkách. Při poslechu Vampillia se rozhodně nenudím, ovšem je tu několik věcí, které by šlo udělat jinak, pokud možno lépe. Do “The Divine Move” jsem se dostal i přes její experimentálnost docela rychle a ony výtky přicházely až samovolně s postupem času. První polovina desky je úplně v pohodě a kolegova devítka u mě má své opodstatnění. Jenže zdánlivě citlivá deska s ostrými metalovými výjezdy (tahle kombinace mě na albu hodně baví) se vydá na svém konci trochu jinou cestou, která mi v případě “The Divine Move” moc nedává smysl a docela mě irituje (za vše mluví “uprděná” “Oops We Did It Again”) Celkově vzato – určitě hodně zajímavá nahrávka, která ukazuje, že Vampillia rozhodně netrpí nedostatkem nápadů. Jen by je chtělo ještě trochu lépe poskládat a pro příště se nebát i něco vynechat. Skvrn
Země: Japonsko Žánr: avantgarde metal Datum vydání: 23.4.2014 Label: Virgin Babylon Records
Tracklist:
01. My Beautiful Twisted Nightmares in Aurora Rainbow Darkness
02. Ice Fist
03. Hiuta
04. Seijaku
05. Storm of the Snow
06. Anata Ni Kakaru Niji
07. Draumur
08. Von
09. Tui
Hodnocení:
Zajus – 8/10
H. – 5,5/10
Průměrné hodnocení: 6,75/10
Vampillia – My Beautiful Twisted Nightmares in Aurora Rainbow Darkness
Při recenzování druhého z letošních počinů japonské Vampillie budu vycházet z předpokladu, že o málo starší “The Divine Move” buď znáte, nebo jste četli recenzi na předchozích odstavcích. Nebudu tak popisovat, o čem přesně hudba kapely je, nýbrž se zaměřím na zdůraznění odlišností. Mantinely vytyčené albem “The Divine Move” v podstatě platí, ovšem je třeba mít na zřeteli několik zásadních změn: “My Beautiful Twisted Nightmares in Aurora Rainbow Darkness” (kterému pro zjednodušení budu v této recenzi říkat jen “Album”) je ve všech ohledech extrémnější, důslednější a v jisté hladině i “méně japonské”.
Nyní se pojďme podívat detailněji, co jsem těmito adjektivy měl na mysli. Desku otevírá skladba titulní a zároveň nejdelší, se sedmi minutami však nejde o kdovíjaký kolos. Zatímco “The Divine Move” začalo s hodně pozitivním nádechem, který si i přes výlety do extrémních směrů udrželo po celou hrací dobu, “Album” je charakterizováno mnohem vážnějším naladěním. Titulní skladba tak začne velice jemně a posmutněle, nádherný zpěvaččin hlas (který je na míle vzdálený vysokému hlásku z “The Divine Move”) doprovázen pouze smyčci a pianem vykresluje překrásné iluzorní obrazy, které postupně začne cosi narušovat. Z hlubin nicoty se začne vynořovat temné hučení, které několik desítek sekund pomalu nabírá na intenzitě, dokud nad písní zcela nepřevezme kontrolu. Smyčce později hluk porazí, ovšem ztratí přitom svou mírnost, vše je najednou mnohem temnější. Takto excelentně pracovat s náladou umí jen opravdoví mistři.
“Ice Fist” navazuje, kde titulní píseň skončila, ovšem přidává špetku hravosti a hlavně ohromnou porci death metalu. V tom největším možném nasazení se prolínají kytary se skučícími smyčci a do všeho se zapojuje ten nejhlubší growling. Druhá píseň je tedy příkladem zmiňované extrémnosti i důslednosti, v místech největší intenzity je síla kapely kulervoucí, zatímco v momentech mezi tím náznaky veškeré agrese zmizí. První dvě skladby tak prostřou prostor pro píseň třetí, která se od nich liší stejně, jako se první dvě písně lišily od sebe navzájem. Právě zde musím ale vztyčit obrovský vykřičník: “Hiuta” je pro mě tím nejlepším z obou alb a v podstatě tak sahá k hranici dokonalosti. Začne pianem, pochodovým rytmem bicích a ženským sborem a z úvodní líbivosti vygraduje do ohromného nášupu. V průběhu gradace se přidají mužské vokály, kytara v pozadí hraje velice jemná sóla, smyčce nabírají na intenzitě a to vše za stále šlapajícího pochodového rytmu. Kytary postupně přeberou vůdčí roli a rozvrství se do několika stop, objeví se i pulzující elektronický rytmus, který skladbu dovede až k vrcholu v podobě zběsilého sóla. V mezidobí se pak na pozadí několika z řetězu utržených vokálů (představte si prolínání opery, grindcoru a záznamu z psychiatrické léčebny) odehrávají hned dvě bicí sóla zároveň. Nevím, jak jinak bych vyjádřil své nadšení z “Hiuta”, pokud si však z obou alb Vampillie poslechnete jedinou píseň, měla by to být pravě tato.
A teď háček: po třetí písni se “Album” zásadně promění. Na prostoru zbylých šesti skladeb uslyšíme postupné umírňování až na úroveň lehké nevýraznosti. Kvalita samotná nespadne nijak výrazně, naopak i zbytek desky je (pokud se pokusím o objektivní soud) na vysoké úrovni. Jenže z alba květnatého, které se rozrůstá do všech koutů hudebního spektra a odevšad si bere to nejlepší, se stane počin trošku sterilní. “Seijaku” je jako demoverze “Hiuta”, hrana mezi žánry je zde ostřejší a kapela ji častěji překračuje, ovšem po samotné “Hiuta” jde o poměrně zapomenutelný kus. “Storm of the Snow” staví na identické struktuře rychlých zvratů, smyčce opět nesou něco z napětí, které vyústí v krátkou metalovou vřavu. Minutovka “Anata Ni Kakaru Niji” nese poslední zbytky metalu a její veselé rytmy smyčců připomínají evropskou folk metalovou školu.
Zbylé tři písně naštěstí míří přeci jen výš. “Dramur” začne jako téměř ambientní kus, ovšem v druhé polovině díky povedené souhře piana a několika kytar získá vcelku unikátní osobnost. “Von” spojuje post-rockové vlny s všudypřítomnými smyčci a stejně jako její předchůdkyně funguje poměrně dobře. I závěrečná “Tui”, kterou svým charakteristickým hlasem opatřila Jarboe, je velice příjemná pianová balada, ačkoli víc než skladba samotná mě baví její tiché a tesklivé klávesové outro. Jestli problém prostředních tří kusů tkvěl v opakování již dříve použitých nápadů, pak poslední trojice trpí, jak již bylo řečeno, mírnou nevýrazností.
V poslední době jsem začal obdivovat dva druhy kapel: ty, které pracují s málem různorodých prvků, ovšem výsledek je chytrý a rozmanitý (příkladem budiž Swans), a ty, které umí poslepovat ohromné množství zdánlivě nesouvislých prvků do neméně chytrého a soudržného celku. Mistry druhé kategorie jsou pro mě australští Ne Obliviscaris, a když řeknu, že Vampillia jim místy silně konkuruje, jde o opravdové ocenění. Na “The Divine Move” této schopnosti využívali pravidelně a v prvních třech písních “Alba” ji vybrousili k dokonalosti. Ovšem po zbytek desky ji nechali ležet stranou a to je škoda. Nebylo by nemožné žádat po kapele vysokou úroveň po celou hrací dobu obou alb, vždyť obě stěží překračují 40 minut a v součtu tak jde o hrací dobu dnes pro dlouhá alba vcelku běžnou. Vzhledem k výše zmíněnému tak nemohu udělit stejně vysoké hodnocení jako v případě “The Divine Move”, osmička je však stále výborné skóre a k poslechu vyzývá jen o málo méně než její o bod vyšší kolegyně.
Další názory:
V hodnocení na “The Divine Move” jsem prohlásil, že mi kolegovu devítku hlava nebere… což o to, osobně nechápu ani tu osmičku pro “My Beautiful Twisted Nightmares in Aurora Rainbow Darkness”, nicméně v jedné věci tentokrát musím s kolegou souhlasit – a sice že “Hiuta” je naprosto suverénně nejlepší skladba obou alb. Popravdě řečeno, právě v ní je to vůbec poprvé a také naposledy, kdy mi muzika Vampillie konečně začne dávat smysl a začne mě bavit. Bohužel však tenhle pocit trvá opravdu jen tuhle jedinou píseň (a vlastně ještě jednu krátkou pasáž v “Seijaku”), protože o zbytku“My Beautiful Twisted Nightmares in Aurora Rainbow Darkness” platí vesměs to stejné, co jsem říkal již výše u “The Divine Move”. A vzhledem k faktu, že mě obě nahrávky nebaví tak nějak nastejno, dávám jim i stejnou známku. Jestli se ptáte, proč deskám, které mě nebaví, dávám 5,5 bodu, pak opět přípomínám, že některé konkrétní momenty se relativně povedly, takže právě ty jsou oním důvod, proč hodnocení neklesá do podprůměru. Nicméně pár slušných nápadů fakt nestojí za to, aby to člověk poslouchal. Jestli chcete opravdu dobrou japonskou avantgardu míchanou s metalem, pusťte si radši fantastické Gonin-Ish. H.
Norští avantgardisté Vulture Industries nejsou v našich končinách ani zdaleka tak neznámí, jak by se nezasvěcený jedinec mohl domnívat. Je sice pravda, že svůj lokální věhlas vybudovali prakticky výhradně před plzeňským publikem, ale jedná se o věhlas tak intenzivní, že skrze jednotlivé fans prosakuje na drtivou většinu domácího území a slovem se šíří stále dál. Když tedy vešlo ve známost, že se Vulture Industries domluvili s rumunskými Dordeduh a za podpory švýcarských Blutmond vyrazili na evropské turné, jehož první zastávka se měla odehrát v Praze, v obeznámených kruzích bylo rázem o čem diskutovat pěkných pár měsíců předem.
Ono se koneckonců není čemu divit. Samotné duo Vulture Industries – Dordeduh je zárukou excelentní muziky a – když to podmínky dovolí – také výjimečného živého zážitku. Na pozici supportu figurující Blutmond pak k této už tak dost vydatné náloži očekávání přidali velký potenciál dalšího mimořádného koncertu, neboť podle toho, co jsem zjistil, se jejich muzika v médiích potkala s velmi příznivými reakcemi, jejichž oprávněnost jsem si osobně potvrdil letmým průzkumem jejich tvorby na YouTube. Podmínky se tedy sešly prakticky ideální a dokonce i počasí slibovalo, že člověk mezi vystoupeními neumrzne, takže osud večera ležel v rukou samotných muzikantů.
Hrát se začalo něco po osmé večerní a těmi, kdo otevřel program, byli samozřejmě Blutmond. Jak jsem již naznačil, na jejich výkon jsem byl dost zvědavý, nicméně dojmy, jaké jsem si z něj odnesl, jsou takové rozpačité. Ne, že by to bylo špatné, to rozhodně netvrdím. Naopak – když Blutmond hráli, bylo to hodně dobré, a to i přes ne úplně dokonalý zvuk, díky kterému bylo občas docela složité rozeznat, co která ze tří kytar hraje. Nasazení zejména obou zpěváků, z nichž jednomu visela na krku kytara a druhému baskytara, bylo rovněž příkladné a palec nahoru dávám i za živý saxofon, kterého se čas od času chopil třetí sekerník. Mírně řečeno podivné to ale bylo mezi skladbami. Už ty samotné končily jakoby odflákle či neurvale, komunikace s publikem se omezila asi na tři totálně nesrozumitelné basákovy průpovídky a z muzikantů čišelo něco mezi otráveností, pohrdáním a totálním nezájmem. Kupodivu to ale nemám potřebu odsuzovat, protože jsem měl celou dobu pocit, že je to tak trochu divadlo a záměr. Ať už ale bylo nebo ne, působilo to značně nihilisticky, a pokud na tuto hru člověk přistoupil, mohl si vystoupení Blutmond vcelku obstojně užít, protože jak říkám – samotná muzika a její živá prezentace byly vážně dobré.
Jelikož byl plakát koncertu vyveden ve stylu aktuální desky Vulture Industries, “The Tower”, a jméno Norů na něm bylo na stejné úrovni jako jméno Rumunů, čekal jsem, že právě Vulture Industries budou celý večer uzavírat. Jenže to se nestalo a Vulture Industries nastoupili vzápětí po Blutmond. Tuhle kapelu jsem měl tu čest vidět už dvakrát. Poprvé se pánové postarali o z mého pohledu suverénně nejlepší koncert Phantoms of Pilsen 2012. Podruhé, o rok později a na tom samém místě, předvedli hudebně-divadelní představení, které svůj umělecký přesah vykoupilo pořád vynikajícím, ale přesto ne až tak strhujícím výsledkem jako posledně. Účast na druhém “obyčejném” klubovém vystoupení mi tak přinesla možnost zjistit, jestli ona rok a tři čtvrtě stará fantazie nebyla jen dílem prvotního šoku…
Setlist Vulture Industries:
01. The Tower
02. The Bolted Door
03. Divine – Apalling
04. The Hound
05. The Hangman’s Hatch
06. The Pulse of Bliss
07. Pills of Conformity
08. This Cursed Flesh
09. Blood Don’t Eliogabalus
10. Lost Among Liars
11. Path of Infamy
Nebyla. I když tohle byl vůbec první koncert Vulture Industries v Praze tudíž před novým publikem (i když tváří známých z Plzně zde nebylo vůbec málo), všechno zafungovalo přesně tak, jak to zafungovat mělo, a výsledkem byl další fantastický zážitek. Jestli ve mně po loňských Phantoms of Pilsen maličko hryzaly pochybnosti, teď mohu s jistotou prohlásit, že Vulture Industries jsou jednou z nejlepších živých kapel, jaké jsem kdy viděl. Pomiňme protentokrát skutečnost, že všechna tři jejich alba přetékají nezaměnitelnou, umělecky hodnotnou a přitom až návykově zábavnou hudbou. Vulture Industries posouvají pojem “kontakt s publikem” na zcela novou úroveň. Výkon, jaký předvádí frontman Bjørnar Nilsen, je totiž výkonem prvotřídního herce, maniakálního šoumena a skvostného zpěváka v jednom. Nebudu vám kazit překvapení popisem jeho eskapád, ale věřte, že pokud Vulture Industries neznáte, nic podobného jste ještě neviděli. Vulture Industries ale samozřejmě nejsou jen Bjørnar – ostatní muzikanti se také činili náramně a jejich výkon nesnese jedinou výtku, což je pochvala zejména pro bubeníka Tomase, který zaskakuje za rodičovskými povinnostmi vytíženého Tora-Helgeho Gjengedala a pro kterého bylo pražské vystoupení premiérou.
Potěšil výtečně poskládaný setlist, který kladl důraz na aktuální album “The Tower”, ale zazněla i řada skladeb z desek předchozích (tedy až na “The Crumbling Realm”, které jsem se živě opět nedočkal…) a honosnou korunu tomu všemu nasadil takřka perfektní zvuk, který dovolil muzice Vulture Industries vyniknout v plné šíři. Druhý koncert večera mi tak zaprvé potvrdil, že živé kvality Vulture Industries nejsou jen vybájenou iluzí, a zadruhé nasadil laťku, kterou překonat bylo zatraceně obtížné. Jenže ačkoli mám Vulture Industries opravdu rád, jejich hudbu mám naposlouchanou skrz naskrz a z celého večera jsem se právě na ně těšil suverénně nejvíc, Dordeduh se podařilo něco, co jsem opravdu nečekal – překonat je.
Dordeduh samozřejmě nemusí nikomu dokazovat, jak je jejich hudba působivá a že ji i naživo umí přednést s maximální výmluvností, protože to se jim povedlo jak dvojicí nosičů “Valea Omului” a “Dar de duh”, tak řadou vystoupení, která už mají na kontě a z nichž dvěma jsem byl přítomen osobně. Jenže mezi dobrým vystoupením, jaké jsem očekával, a zcela strhujícím vystoupením, které toho večera předvedli, je zatracený rozdíl. A přitom to začalo vcelku nenápadně – akustickou klipovkou “Dojana”. Už tehdy ale začala vystrkovat růžky naprosto fenomenální atmosféra, která s postupujícím časem sílila jako vodní proud a která nakonec Dordeduh vystřelila ke hvězdám.
Za strůjce celé té nádhery mohu podle očekávání označit ústřední dvojici Hupogrammos – Sol Faur, přičemž mužem číslo jedna celého koncertu byl výhradně Hupogrammos. Z pozice frontmana to byl totiž právě on, který svým výrazem a ponořením se do muziky udělal strašně moc. Krom toho vyloženě dokonale střídal čistý zpěv i growl a obě polohy odzpíval naprosto skvostně. Když už ale jmenuji konkrétní muzikanty, slušelo by se zmínit, že oproti dřívějším koncertům Dordeduh aktuálně vystupují v pouze čtyřčlenné sestavě s novým živým baskytaristou, a to za vydatné pomoci samplů. Všechny možné netradiční hudební nástroje, jejichž živým využitím se mohli Dordeduh pyšnit v minulosti, jsou sice stále přítomné, ale nyní fungují spíš jako takové zpestření. Jenže ono nejenže to nijak nevadí, ale v malých prostorách, jako je třeba Modrá Vopice, je to spíš ku prospěchu věci a celé vystoupení působí tak nějak přirozeněji. A přirozenost, to byl ostatně další ze stěžejních pilířů úspěchu prvního pražského koncertu Dordeduh…
Řadovka “Dar de duh” je ve studiové podobě bez debat výtečný kus hudby, ale minimálně pro mě ta muzika až nyní ožila, projevila se v celé své kráse a majestátu a nechala mě prožít nezapomenutelnou hodinu ve své přítomnosti. Abych pravdu řekl, dlouho jsem nebyl svědkem tak intenzivního atmosférického vystoupení a Dordeduh nejenže tento deficit smazali, ale rovnou se postarali o to, že mě nenapadá nikdo, kdo by je mohl v dohledné době na stejném poli dorovnat nebo dokonce překonat. Dodávat tedy, že se celý koncert zakončil ve velkém stylu jedinečným zážitkem, je prakticky bezpředmětné. Nicméně – a to už se opakuji – ani předchozí vystoupení nebyla špatná. Blutmond si vysloužili mé opatrné sympatie a ochotu na ně někdy v budoucnu zajít znovu, zatímco Vulture Industries definitivně potvrdili svoje kvality a po Plzni jim padlo k nohám další město, dokonce rovnou to hlavní. To vše završeno strhujícími Dordeduh pak dohromady nelze nazvat jinak než podnik, který za relativně směšný obnos naservíroval příchozím takovou porci hudebního uspokojení, že z něj půjde vyžít pěkných pár týdnů. Když by po mně někdo chtěl synonymum dobře utracených peněz, tenhle koncert by jako příklad posloužil více než dobře…
Blut aus Nord byla vždycky kapela, o níž jsem s oblibou tvrdil, že se neopakuje a že každá její deska je unikát. Jenže postupem času si i já pomalu začínám říkat, jestli náhodou tato francouzská veličina avantgardního black metalu malinko neustrnula v jednom výrazu, jímž mám na mysli jejich typickou (a pravda, do jisté míry stále jen těžko zaměnitelnou) podobu náročných lámaných riffů, mimozemských (nebo snad spíše nadpozemských?) vyšinutých melodií a unikátní chaotické atmosféry.
Zpočátku to příliš znatelné nebylo, protože tuto svou chaotickou formulku Blut aus Nord stále v průběhu posledních let nabourávali různými odbočkami, jako tomu bylo například v případě trilogie “777”, v níž se zejména části “777 – The Desanctification” a “777 – Cosmosophy” dalece vymykaly všemu, co Francouzi natočili v minulosti. Stejně tak by se za takovou odbočku dala označit deska “Memoria Vetusta II: Dialogue with the Stars”, jež byla zase o něco melodičtější. I když nutno dodat, že i v těchto případech zde byl stále znatelný rukopis Blut aus Nord.
Lehké opakování sebe sama jsem si ovšem plně uvědomil s nejnovějším minialbem “Debemur MoRTi”, které vyšlo jako výroční sté vydání labelu Debemur Morti. Jenže tentokrát už je to takové… nepřekvapivé. Člověk si řekne, že něco podobného už přece od Blut aus Nord slyšel. Ne, že by to stále nebylo skvělé, ono ve skutečnosti pořád je a stále mě ta chaotická mozaika s těmi naprosto unikátními melodiemi baví, ale na druhou stranu… Blut aus Nord byli vždy skupinou, která v mých očích měla dost speciální místo a dokázala být jako žádná jiná, takže člověka napadne, jestli náhodou “Debemur MoRTi” prostě není trochu málo, jakkoliv to vlastně může být nespravedlivé.
Nicméně, pořád platí, že “Debemur MoRTi” je takový divný počin vypuštěný na oslavu kulatého vydání firmy, házet flintu do žita není potřeba ani v nejmenším. Pořád zůstávám zvědavý, co bude na další desce… a pořád zůstává pravdou, že i když je “Debemur MoRTi” spíše standard, je to setsakra vysoký standard…
Druhý pohled (Kaša):
Kolega to vlastně řekl za mě, takže jsem přemýšlel, jestli vůbec mám přispívat svou troškou pod jeho vyčerpávající hodnocení, aniž bych se úplně zbytečně neopakoval. Na jednu stranu je pravda, že “Debemur MoRTi” je stále velmi kvalitní počin, o němž si zástupy mnoha dalších můžou nechat pouze zdát, ale ani mně neušlo, že v rámci tvorby Blut aus Nord už neobsahuje natolik překvapivou hudební náplň, abych z ní spadl vyloženě ze židle.
Dvojice nových skladeb “Tetraktys” a “Lighteater” a jeden cover z dílny Pitchshifter, který jsem teda v originále nikdy neslyšel, je materiál, který i nadále udržuje vysoký standard Blut aus Nord, ale lhal bych, kdyby mě při poslechu nenapadla nějaká starší skladba, která by se těm novinkovým přinejmenším podobala, což se mi doposud v případě této neotřelé party vlastně nestalo, ačkoli uznávám, že tvorbou před trilogií “777” jsem se doposud neprokousal. Neříkám, že to je nudný materiál, jen už v sobě nemá ten moment překvapení, kterým mě kapela před lety prostřednictvím “777 – Sect(s)” povalila na zem.
K písním samotným snad jen tolik, že všechny poznávací aspekty z let nedávných zůstaly nezměněny, takže krom nervních rytmů, z nichž chaotická atmosféra jen číší a kterou lehce nabourávají svojsky melodické kytarové plochy, se samozřejmě dočkáte zmučeného vokálu hlavního mozku Blut aus Nord – Vindsvala. Osobně se mi víc zamlouvá “Lighteater”, jež po celou dobu mrazí hypnotickou atmosférou a kterou jsem byl schopný protočit i několikrát za sebou.
Co k “Debemur MoRTi” ještě dodat a neopakovat to, co už několikrát zaznělo? Vlastně ani nic, jen doufám, že Blut aus Nord pro svou další řadovku spřádají plány, jak mě praštit do ksichtu něčím novým, protože se obávám, že příště už by stejný model na úrovni plnohodnotné desky nemusel fungovat tak dobře jako doposud. Nicméně se jedná pořád o vysoký nadprůměr, takže vysoké hodnocení je stále na místě.
Americká čtveřice Murmur za sebou až doposud měla pouze jednu desku “Mainlining the Lugubrious” a také krátké splitko s krajany Nachtmystium. Spojení s Nachtmystium ovšem není až tak nelogické, neboť i Murmur se v textech své tvorby hrabou v drogách a závislostech, čemuž odpovídá už jenom obálka “Mainlining the Lugubrious”, na níž se nachází jehla zaražená do žíly. Méně nápadně už to asi nejde…
Co se ovšem týká stejnojmenné novinky “Murmur”, paralelu s Nachtmystium bychom na ní mohli s přimhouřením oka najít i v hudební rovině, zejména s obdobím dvojalba “Black Meddle”. Ale jen v tom smyslu, že i Murmur hrají black metal, který je prostě takový “jiný”, je v něm cosi netradičního a nebojí se třeba i krátkých výletů do dalších žánrů. Způsob, jakým Murmur ke své tvorbě přistupují, lze naprosto bez debat nazvat jako avantgardní. Základem možná stále zůstává black metal, ale není to takový ten původní syrový a primitivní black metal, vlastně skoro naopak, jelikož Murmur předvádějí dost krkolomné lámané riffy, s nimiž se sem tam blíží na dohled i avantgardnímu jazz metalu. Jindy zase při zvolnění vyseknou čistě prog rockovou pasáž, támhle třeba krátké sólo na syntezátor… atd. atd.
Podobných zajímavých vtípků, ozvláštnění a odboček je na “Murmur” obrovské množství, kapela svému posluchači neustále něco předkládá a nenechá jej, aby se nudil. Zpočátku to sice působí mírně nepřehledně, takže tomu člověk musí dát víc poslechů, než si všechno sedne na své místo, ale o to více je pak deska lepší. A to vše, co zde děje, jde ve výsledku tak daleko od black metalového základu, že vám ani nepřijde jakkoliv nepatřičná předělávka od progressivních rockerů King Crimson, která do kontextu zbytku padne zcela přirozeně.
Každopádně, “Murmur” je rozhodně velice zajímavá a podle mého názoru i vysoce kvalitní deska, která rozhodně má co říct. Jak už tomu tak bývá, asi to nebude pro každého, ale za zkoušku to zcela jistě stojí…
Nocte Obducta je skupina, o níž mám sice už dlouhé roky ponětí, nicméně až doposud jsme se vzájemně vyhýbali, upřímně si nejsem jistý, jestli jsem kdykoliv předtím od těchto Němců slyšel byť i jen jediný tón. Ledy se podařilo prolomit až v letošním roce s aktuální novinkou “Umbriel (Das Schweigen zwischen den Sternen)” a jediné, co mohu říct, je to, že jsem vážně debil, že jsem se do muziky Nocte Obducta nepustil už dřív…
“Umbriel (Das Schweigen zwischen den Sternen)” je totiž jednoduše řečeno doslova nádherná deska. Upřímně se klidně přiznám, že nějaký zvláštní majstrštyk jsem od té nahrávky tak úplně nečekal, ale netrvalo dlouho a německá šestice si mě se svou novinkou doslova podmanila. Jen těžko se na té nahrávce hledají jakékoliv chyby… hudba je to obdivuhodně promyšlená a inteligentní, atmosféra je nesmírně silná a někdy až vysloveně pohlcující, celý počin je bez přehánění prošpikován naprosto úžasnými, někdy až skoro dech beroucími momenty. I přes značnou délku téměř 70 minut Nocte Obducta vůbec nenudí a i po velkém množství poslechů nemám sebemenší nutkání se podívat na hodinky, když to poslouchám znovu. Je úplně jedno, jestli zrovna hraje nějaká kratší skladba, nebo se skupina pustí do delšího opusu jako “Dinner auf Uranos” či “Leere”, vždy a bez výjimky se jedná skoro skvostnou kompozici.
Možná by stálo za to zmínit, že i přes onen proklamovaný avantgardní black metal vlastně Nocte Obducta na “Umbriel (Das Schweigen zwischen den Sternen)” ani příliš black metaloví nejsou, rozhodně zde nečekejte typické žánrové výrazivo. Ne, že by se ten styl v té muzice neprojevoval, ale jde spíše o pocitovou a náladovou rovinu, nikoliv formální co do výrazových prvků.
“Umbriel (Das Schweigen zwischen den Sternen)” je prostě skvělé album, s nímž už jsem strávil pěkných pár hodin velice příjemného poslechu, a něco mi říká, že jsme rozhodně ještě neskončili. To, že si nahrávku obrovsky užívám i několik měsíců po vydání, snad devítkové hodnocení ospravedlňuje dostatečně…
Druhý pohled (Ježura):
Nocte Obducta patří k těm německým kapelám, které mají společné tři věci – hrají nějakou formu black metalu, v zasvěcených kruzích mají dost velké jméno a mně se dlouho vyhýbaly nebo dosud vyhýbají. Zrovna Nocte Obducta mají to štěstí, že jsem na ně respektive na jejich novinku s pro německy nehovořící jedince dost krkolomným názvem “Umbriel (Das Schweigen zwischen den Sternen)” upřel svoji pozornost, a řeknu vám, že to pro mě byla docela fuška a trvalo mi zatraceně dlouho, než jsem se novince dostal alespoň trochu na kobylku. Nevím, jak jsou na tom ostatní desky, ale “Umbriel” je prostě zvláštní album. Zdánlivě minimalistické ale na jeho více než hodinové stopáži se toho děje hromada, místy je něžné ale jinde drásavé, konejšivě melancholické ale zároveň svým způsobem děsivé… Po všech těch měsících, co desku poslouchám, jsem se každopádně přesvědčil o jedné věci – rozhodně nejde o snadno stravitelný materiál, a i když jej člověk docela zná a slyší v něm nezpochybnitelnou kvalitu, pro plné docenění je potřeba velmi specifická nálada nebo pozměněný stav mysli.
A ještě další věc mi došla, když jsem desku nedávno poslouchal – “Umbriel” na člověka může působit dost odlišně v různých situacích. To ale svědčí o kvalitách, které v sobě tento materiál nese, a ty nemohu popřít, ani když jsem asi stále desku úplně nerozklíčoval. Proto je mi docela zatěžko hodnotit číslem a ve své současné pozici si netroufám vynést verdikt, který by odrážel jak kvalitu desky (která je zřejmá a vysoká), tak můj subjektivní dojem, který v současnosti určitě nespadá na škálu spokojenosti/nespokojenosti, ale spíše by se dal charakterizovat jako jistá posedlost. “Umbriel” mě stále dráždí. Jednou mi přináší příjemné, jindy zase dost nepříjemné, ale na každý pád silné dojmy. Je to snad vůbec poprvé, co si se mnou nějaká deska takhle hraje, a z tohoto úhlu pohledu jde tedy o naprostý klenot. Ale prostě nevím, třeba je to jen můj případ. Posuďte sami, na tohle jsem malý pán.
