Archiv štítku: black metal

The Great Old Ones – Tekeli-li

The Great Old Ones - Tekeli-li
Země: Francie
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 16.4.2014
Label: Les acteurs de l’ombre Productions

Tracklist:
01. Je ne suis pas fou
02. Antarctica
03. The Elder Things
04. Awakening
05. The Ascend
06. Behind the Mountains

Hodnocení:
H. – 8/10
Ježura – 8/10
Skvrn – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 8,2/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp / youtube

Francouzská formace The Great Old Ones toho prozatím vlastně ještě moc nestihla, ve skutečnosti před aktuální novinkou “Tekeli-li” vydala pouze jednu dlouhohrající desku “Al Azif” a pak jeden nepříliš zajímavý singl (obsahoval totiž jen jednu skladbu – cover “Bachelorette” od Björk), přesto byl právě tento druhý velký počin ne úplně zanedbatelným počtem lidí poměrně očekáván – a upřímně, já jsem patřil mezi ně. The Great Old Ones totiž na “Al Azif” předvedli opravdu povedený atmosférický black metal s mírnými vlivy ambientu. Viděl jsem sice už i označení post-black metal, ale to je podle mě trochu zavádějící…

Zasvěceným napoví už samotné jméno kapely, čemu se asi tak budou tito Francouzi ve své tvorbě věnovat. No, vlastně ani zas tak zasvěcení být nemusíte, protože komu při názvu The Great Old Ones v hlavě okamžitě nenaskočí Howard Phillips Lovecraft, ten by se měl spíš stydět. Opravdový znalci totiž podle názvu nové desky “Tekeli-li” poznají rovnou i to, že se francouzští black metalisté budou na své novince nejspíše věnovat slavnému Lovecraftovu dílu “At the Mountains of Madness” neboli “V horách šílenství” – a opravdu je tomu tak, protože celý koncept “Tekeli-li” se točí právě okolo tohoto majstrštyku, který je třeba pro mě osobně jednou z mých nejoblíbenějších věcí od Lovecrafta vůbec. Tak či onak, nyní se podíváme na to, jak se deska povedla… v minirecenzi na “Al Azif” jsem svého času prohlásil, že mocný Cthulhu by mohl mít radost… dá se to říct i o “Tekeli-li”?

Novince jsem věnoval nějaký ten poslech, podrobil ji svému zaručeně odbornému posudku a verdikt je následující – rozhodně ano, dá! Dokonce si myslím, že z “Tekeli-li” by Cthulhu mohl mít ještě větší radost… když tedy samozřejmě pomineme fakt, že se “V horách šílenství” vůbec nevyskytuje. Pojďme už však na samotnou muziku. “Al Azif” nabídlo vrstvené kompozice delšího rázu, jež se hodně vágně řečeno pohybovaly na ose mezi black metalem povětšinou ve středním až pomalejším tempu s výjezdy do rychlejších momentů, sem tam probleskl nějaký ten náznak ambientu, nejdůležitější roli hrála atmosféra. Není žádným překvapením, že “Tekeli-li” víceméně pokračuje v obdobné hudební formě a právě vyřčený hrubý popis debutu by šel vlastně vztáhnout i na novinku. Nicméně…

…nicméně i přesto se nedá tvrdit, že by bylo “Tekeli-li” jen pouhou kopírkou svého předchůdce. Spíš bych se nebál říct, že novinka jednoduše navazuje a tu formuli, jakou si The Great Old Ones definovali už na “Al-Azif”, posunuje ještě o kus dopředu. Zvukově je “Tekeli-li” ještě o něco hutnější (pochvala za krásně slyšitelnou baskytaru!), ale hlavně kompozice se mi zdají ještě uhrančivější, silnější a po všech směrech propracovanější. Důležitá je ovšem jiná věc – již jsem zmínil, že na “Al-Azif” hrála hlavní roli atmosféra, takže stěžejní je pro mě to, že na “Tekeli-li” nic ze své síly neztratila, naopak je možná je o kus koncentrovanější a působivější. A to je upřímně přesně to, v co jsem před vydáním doufal.

Skladby jsou sice relativně rozsáhlé (nepočítáme-li úvodní intro “Je ne suis pas fou”, pak má nejkratší kus “The Ascend” sedm a půl minuty, nejdelší “Behind the Mountains” naopak téměř 18), takže by se mohlo zdát, že – jak už tomu ostatně u podobných záležitostí bývá – že půjde o poměrně monotónní hudbu, ve skutečnosti to ovšem není tak úplně pravda. “Tekeli-li” je především masivní stěna zvuku, tudíž na první poslech opravdu může působit monotónně, ale jakmile se v tom člověk začne orientovat, tak zjistí, že všechny písně jsou ve své podstatě relativně pestré a v žádném případě nenudí, ačkoliv táhnou za stejný provaz a nesou se v podobném duchu.

Přesně dle očekávání (ostatně u podobných nahrávek je to skoro i nepsané pravidlo) je naprostým vrcholem celého snažení kapely ten nejdelší a nejrozmáchlejší opus – v tomto případě “Behind the Mountains”. Opravdu je tomu tak a mě osobně si The Great Old Ones tímhle 18minutovým kolosem opravdu získali. Nejsilnější atmosféra, nemocnější nápady, nejlepší pocit z výsledku… všechno, co je ke slyšení v předcházejících minutách (“Behind the Mountains” desku samozřejmě zakončuje) je zde shrnuto v ještě působivějším podání. Přesně takhle to má vypadat!

Nechci ovšem vzbudit dojem, že by ostatní písně byly jen chudými příbuznými, protože tak to rozhodně není. Naopak, všechny mají dost velké kouzlo, jde jen o to, že “Tekeli-li” prostě postupně a přirozeně spěje a graduje do onoho majestátního závěru v podání “Behind the Mountains”. Jinak vysokou laťku nastaví hned první regulérní věc “Antarctica”, jež ještě společně s “Awakening” patří k dalším mým oblíbeným skladbám… například moment v polovině “Awakening”, kdy se The Great Old Ones po poklidnější vsuvce rozjedou a především bubeník Léo Isnard se na chvilinku vyloženě urve ze řetězu, patří k těm, na něž se při poslechu vyloženě těším. Nicméně ani “The Elder Things” a instrumentální “The Ascend”, kterou zdobí skvělý oddechový závěr téměř plynule přecházející ve vrcholovou “Behind the Mountains”, nastavenou úroveň v žádném případě nepodlézají.

Od “Tekeli-li” jsem jednoduše dostal přesně to, co jsem od The Great Old Ones požadoval – nahrávku ve stylu “Al Azif”, avšak dotaženou na ještě lepší a vyšší úroveň. Skvělý atmosférický black metal, který si umí člověka získat a na nějakou dobu jej nepustit nikam dál. Za mě obrovská paráda a zcela zasloužená osmička…


Další názory:

Jako fanoušek extrémního metalu a tvorby H. P. Lovecrafta v jedné osobě si celkem dávám pozor na kapely, které tyto dva světy ve své hudbě propojují, a sluchovody už mi tak prošla celá řada muziky, ze které tak trochu čouhají chapadla. A kdybych měl sestavit pomyslný žebříček kvality, novinka The Great Old Ones by se umístila zatraceně vysoko. “Tekeli-li” bere Lovecraftův opus magnum za své na jednu stranu citlivě, vkusně a s úctou, na druhou stranu ale vypráví kýžený příběh s místy až strhující intenzitou a každý, kdo dílo “V horách šílenství” četl, musí uznat, že se The Great Old Ones podařilo přenést zlověstnou a zároveň majestátní atmosféru předlohy s nebývalou grácií. Nebudu tu opisovat kolegu a povídat, jak toho výsledku The Great Old Ones dosahují, ale “Tekeli-li” funguje opravdu parádně, a i když je celá skvělá, dlouho tušená závěrečná gradace v podobě skvostných “The Ascend” a “Behind the Mountains” je vážně mocná záležitost. Debut “Al Azif” jsem neslyšel, ale s “Tekeli-li” si mě The Great Old Ones získali ve velkém stylu. Berte to prosím jako doporučení pro každého Lovecraftofila a koneckonců i pro všechny fanoušky dobré hudby…
Ježura

Od prvního seznámení s The Great Old Ones jsem si říkal, že tohle je trefa do černého. Rozhodně nemůžu říct, že bych byl největším odborníkem přes Lovecrafta, to vůbec… ale přesto. Kapela se nejenže tváří unikátně, ale ona unikátní prostě je. Celé to kolem The Great Old Ones má totiž hlavu a patu a zároveň svou vlastní tvář, což je v dnešní době asi největší kompliment. Ono svým způsobem konání The Great Old Ones zas tak průlomové a svérázné není, ovšem jako celek to všechno vypadá poměrně neotřele. Co jde říct o celkovém pocitu z The Great Old Ones, jde říct i o samotné hudbě. Kapela tím v zásadě neříká něco úplně nového, ale opět je to nesmírně silné jako celek, jako jednolité pásmo skvělého francouzského blacku. Od artworku až po hudbu je “Tekeli-li” nesmírně komplexní záležitostí, propracovanou až do posledního puntíku, respektive tónu. Co víc si přát?
Skvrn

Goats of Doom – Ashes from the Past

Goats of Doom - Ashes from the Past
Země: Finsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 18.3.2014
Label: Ewiges Eis Records

Hodnocení: 5,5/10

Odkazy:
facebook / bandcamp / youtube

K recenzi poskytl:
Against PR

Přijde mi, že to poslední dobou píšu nějak moc často, ale i Goats of Doom z Finska jsou další kapelou, o níž musím prohlásit, že se její muzika poslouchá úplně v pohodě a vlastně proti ní vůbec nic nemám, ale nic víc než ono “poslouchá se v pohodě” nedokáže nabídnout a patří tedy do solidního a poslouchatelného průměru, případně lehounkého nadprůměru. Než ale přistoupíme k letošnímu EP “Ashes from the Past”, dejme si nejdřív trochu formálního balastu…

Goats of Doom nejsou žádní veteráni, tu svou black metalovou káru táhnou od roku… no, vlastně ani nevím odkdy, ale jisté je, že svůj první nosič (split s Dødkvlt), vypustili v roce 2011, o rok později přišla první řadovka “Lost in Time and Void” a pak až právě aktuální “ípíčko” “Ashes from the Past”, které je hlavní hvězdou tohoto textíku.

Goats of Doom se vám sice na svém oficiálním profilu budou snažit nakukat, že tvoří experimentální black metal, ale nevěřte tomu ani náhodou, protože experimentální na jejich muzice není vůbec nic… přinejmenším tedy na “Ashes from the Past” ne. Ačkoliv na fotkách kapela nepůsobí nijak zvlášť ortodoxně, samotná muzika se nese v poměrně klasickém duchu mírně syrovějšího severského black metalu, jemuž vyjma sem tam nějaké melodie nechybí ani klávesový podmaz (ovšem nic výrazného, v nějaké symphonic nebo melodic odnoži se nepohybujeme). To nejexperimentálnější, co zde najdete, je asi krátké zvolnění v závěrečné “Musta seremonia”, ale takové věci bych do experimentů osobně fakt nepočítal. Co mě ovšem potěšilo, to byla pěkně hutná a slyšitelná baskytara.

Samotné songy jsou poměrně dobré, najdou se v nich i solidní nápady a celý počin mě nijak nenudí… což by ostatně bylo poměrně smutné, kdyby nudil, když má necelých 16 minut. Jenže i přesto, že je těch 16 minut slušných, nenabízejí Goats of Doom v konečném součtu nic, kvůli čemu bych si měl mezi tou miliardou severských black metalových pekelníků zapamatovat právě je…


Haeres – Trom

Haeres - Trom
Země: Kanada
Žánr: black metal
Datum vydání: 15.3.2014
Label: Hymnes d’Antan

Hodnocení: 5,5/10

Odkazy:
web / facebook

Kanadští black metalisté Haeres se letos vytasili se svou druhou dlouhohrající deskou “Trom”, na níž člověka hned na první pohled zaujme poměrně povedený obal, díky němu jsem si z nějakého důvodu ihned vzpomněl na norské Helheim (nejspíš kvůli přebalu k desce “Kaoskult” z roku 2008). Aby bylo formální úvodní omáčce učiněno zadost, dodejme ještě, že novinka navazuje na tři roky starý počin “Héritiers du sang noir”. Teď už ovšem ke stručnému povídání k “Trom”

Haeres ve své podstatě nepředvádějí žádné výjimečnosti. Jejich black metal je (na poměry svého žánru, v němž se dají nalézt i pořádná pekla a ani to nedá moc práce) poměrně přívětivý, dost melodický a čitelný, sound je rovněž v pohodě poslouchatelný i pro ty, kdo nejsou zrovna fanoušci chrastivých kanálních výblitků. Jak už ovšem bylo zmíněno, samotná kompoziční stránka není nic zvláštního – “Trom” se hezky poslouchá, člověk se u toho vlastně ani nenudí, ale na to, abyste si z té desky odnesli nějaký hlubší zážitek, to při vší úctě nemá.

Muzika Haeres je vážně pohodová a její poslech vám žaludeční potíže v žádném případě nepřivodí, ale z obecného hlediska je to prostě a jednoduše kapela, která se pohybuje ve v podstatě zaměnitelné sortě průměrných, maximálně lehce nadprůměrných formací, jichž po celém světě běhají tisíce. Poslechem “Trom” tedy nic moc nezkazíte a neměli byste být znechuceni, ale neexistuje důvod, proč byste si měli cíleně shánět právě toto album.

Budeme-li se bavit o konkrétních skladbách… “Trom” celých necelých (to je obrat!) 50 minut šlape v +/- stejném duchu, takže ačkoliv poslech nenudí, nějaký konkrétní song si člověk úplně nezapamatuje. Z alba asi nejvíce vystupuje instrumentálka “Le chemin des souffrances”, “Patriote” díky epičtějšímu refrénu a možná ještě “Nous sommes légion”, která je tak nějak mírně výraznější.


Harakiri for the Sky – Aokigahara

Harakiri for the Sky - Aokigahara
Země: Rakousko
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 21.4.2014
Label: Art of Propaganda

Hodnocení:
H. – 7/10
Ježura – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7,25/10

Odkazy:
facebook

První pohled (H.):

Eponymní debutové album rakouských Harakiri for the Sky z roku 2012 sice neznám, ale tak nějak jsem měl z kapely vždy pocit, že jde o dobrou záležitost. Jestli tomu tak doopravdy je, to jsem se pokusil zjistit s aktuální druhou deskou “Aokigahara”. A hned na začátek klidně můžu předeslat, že to rozhodně nedopadlo špatně…

Harakiri for the Sky se pustili do jakéhosi post-black metalu, možná z jistého úhlu pohledu i atmosférického black metalu kombinovaného s post-rockem. Ve finále je to sice víceméně jedno a jde o to samé, nicméně jestli nás čtete pravidelně, možná jste si už všimli, že jsem tu tuto žánrovou kombinaci nejednou poměrně stíral. Harakiri for the Sky jsou naštěstí ten případ, kdy k tomu není důvod, protože zde je tahle záležitost provedena velice umně. Není to ani z toho důvodu, že vyloženě “post” ta deska zase není, jako spíš proto, že veškeré ty melodie v podání těchto Rakušanů nepůsobí nijak “teple”, naopak mě to spíš baví. Sem tam sice nějaký motiv začíná být už skoro na hraně, ale Harakiri for the Sky tu hranu, za níž by se mi to už nelíbilo, nikdy úplně nepřekročí, za což dávám palec nahoru.

Další věc, která se mi na “Aokigahara” líbí, je to, že se skupině podařilo ukočírovat i poměrně velkou hrací dobu. 64 minut sice není žádný extrém, ale není to ani úplně málo… zpočátku sice jednotlivé skladby až příliš splývají, ale to se se zvýšeným počtem poslechů spraví a pak už zvládne “Aokigahara” bavit po celou svou délku. Nějaká písnička, jíž bych mohl vypíchnout nad ostatní jako absolutní vrchol, tu pro mě sice není, ale na druhou stranu se mi počin líbí jako celek, čehož si možná cením o něco víc.

“Aokigahara” možná není nějaká naprosto dechberoucí genialita, ze které bych se posadil na zadní části kalhot, ale pořád je rozhodně oprávněné tvrdit, že Harakiri for the Sky nahráli parádní desku, jež za poslech(y) zcela jistě stojí.


Druhý pohled (Ježura):

Upřímně, jediným důvodem, proč jsem se do poslechu “Aokigahara” pustil, je avizovaná účast Harakiri for the Sky na nadcházejícím ročníku Phantoms of Pilsen, a tak jsem chtěl zjistit, co mě na podzim čeká. A dobře, že jsem tak učinil, protože druhé album mladých Rakušanů se mi zatraceně strefilo do vkusu.

Harakiri for the Sky hrají atmosférický black metal se silným důrazem na melodie, což v praxi vypadá tak, že jde většinou o konstatní sypanici, jež ale nepůsobí nijak agresivně, je to naopak velmi přístupné a nechává to vyniknout kytarové melodie a poměrně rozvážné riffy, které mají dohromady opravdu sílu. Na první poslech to může znít monotónně (a ono to vlastně monotónní je), ale různé poklidnější vsuvky, rytmické změny a hrátky s melodiemi to tak akorát ozvláštňují, takže o nudě nemůže být řeč.

Melodie a riffy, ústřední to prvky celé desky, nejsou nijak přelomové a ve své podstatě jsou vlastně dost jednoduché. Napsané jsou ale tak, že to funguje velice dobře a při zachování solidní atmosféry to místy zvládá být i zatraceně chytlavé. Celé album si bohužel nedrží vysoký standard, začátek druhé poloviny počínaje skladbou “Parting” je proti zbytku desky poněkud nevýrazný a občas mu chybí šťáva. I to slabší je ale slušné, má to velmi dobré momenty a hlavně start a závěr jsou opravdu silné, takže ve výsledku jde o poměrně dost působivou záležitost.

Co se týče konkrétních skladeb, musím určitě vyzdvihnout famózní “Homecoming: Denied!” následovanou “My Bones to the Sea”, “Jhator” a pak závěr v podobě skvěle gradující “Nailgarden” a především závěrečné pecky “Gallows (Give ‘Em Rope)”. Zajímavostí je velmi přívětivě podaný bonusový cover rádiového hitu “Mad World” od Tears for Fears

“Aokigahara” není dokonalé album, ale výborné už rozhodně ano a hlasitě křičí do světa, že s Harakiri for the Sky je třeba počítat. Desku jsem si i přes těch pár slabších míst velice oblíbil a její tvůrce začínám bedlivě sledovat, protože tady dřímá potenciál k opravdu velkým věcem.


Mayhem – Esoteric Warfare

Mayhem - Esoteric Warfare
Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 6.6.2014
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Watchers
02. Psywar
03. Trinity
04. Pandaemon
05. MILAB
06. VI.Sec.
07. Throne of Time
08. Corpse of Care
09. Posthuman
10. Aion Suntelia

Hodnocení:
H. – 8,5/10
Kaša – 8/10
Atreides – 9/10
Skvrn – 8/10
Thy Mirra – 7/10

Průměrné hodnocení: 8,1/10

Odkazy:
web / facebook / youtube

Pokud bychom chtěli jmenovat nejlegendárnější kapely black metalového žánru, není vůbec o čem diskutovat – ať si o jejich tvorbě myslíte cokoliv, jméno Mayhem prostě zaznít musí. Podle mě je to jednoznačně nejvíc zásadní skupina proslulé druhé vlny black metalu… jasně, někdo by mohl oponovat s Burzum, ale z mého pohledu stojí Mayhem co do vlivu ještě o stupínek výš (čímž nutně neříkám, že mám jejich tvorbu radši). Základy žánru sice už před nimi položily formace jako Venom, Celtic Frost (Hellhammer) a především Bathory, ale osobně si myslím, že to byli právě Mayhem, kdo celému stylu vtiskl tu jeho typickou podobu a estetiku, již dnes chápeme jako klasický black metal.

Zároveň s tím ovšem platí, že Mayhem nikdy nebyli obyčejnou a průměrnou kapelou, která jen drhne ten svůj “klasický black metal”, naopak byli vždy o krok kupředu. Nejdříve všem se svou ranou tvorbou ukázali, jak se má dělat sypací black metal, a když to po nich začali všichni opakovat, tak už na “Grand Declaration of War” experimentovali s elektronikou. Jistě, rozhodně nebyli první, kdo zkoušel spojit industrial s black metalem, už před nimi se do toho pustili třeba Mysticum, zásadní desky Dødheimsgard nebo Aborym také vyšly dříve. Chtěl jsem ovšem říct jinou věc – na každé své nahrávce Mayhem byli vždy zase o kus jinde než na té minulé a vždy se dokázali posunout dál. Otázkou je, zdali to platí i o “Esoteric Warfare” a zdali novinka opětovně dokázala udržet vysoce nastavenou laťku tvorby téhle kultovky…

Mayhem svými dlouhohrajícími nahrávkami vždy docela šetřili. Ostatně, letos je to přesně 30 let od jejich vzniku a “Esoteric Warfare” je teprve pátým řadovým počinem, na nějž se navíc čekalo dlouhých sedm roků. V neposlední řadě pak v mezičase od minulého opusu “Ordo ad Chao” proběhla jedna zásadní změna – sestavu opustil dlouholetý kytarista Blasphemer, jenž složil drtivou většinu hudby na předcházejících třech albech. Rozhodně tedy bylo na místě se ptát, jak bude vypadat výsledek po odchodu člověka, který doposud třímal skladatelské otěže, byť na jeho místo nenaskočil žádný amatér. Na pozici Blasphemera totiž přišel protřelý mazák Teloch, jenž působí nebo působil ve formacích jako Nidingr, The Konsortium, 1349 nebo Gorgoroth.

A jak že to tedy dopadlo? Nebudeme chodit kolem horké kaše – stále to jsou Mayhem. A to jak co do hudebního projevu, tak co do kvality, což myslím asi hovoří za vše. Opět se jedná o trochu něco jiného než na minulém majstrštyku, přesto bych se nebál o “Esoteric Warfare” tvrdit, že jistá podobnost a návaznost zde bezesporu je. “Ordo ad Chao” byl hnus a bahno se špinavým soundem a odpornou atmosférou a právě odsud si “Esoteric Warfare” vypůjčuje svou nehostinnou, skličující atmosféru a odtažitost. Nicméně to nežene až do takového extrému, jako tomu bylo právě na “Ordo ad Chao”, ani zvukově ne, takže se tentokrát nekoná až taková zahuhlanost… v tomto ohledu možná vzdáleně vidím menší paralelu s “Chimera”, na niž jsem si díky některým melodiím rovněž vzpomněl. V žádném případě ovšem neplatí, že by Mayhem na “Esoteric Warfare” jen udělali extrakt ze své dřívější tvorby, protože novinka je v rámci jejich diskografie pořád jasně identifikovatelná a ukazuje kapelu opět v trochu jiném světle, aniž by popírala minulost.

Kromě již zmiňované nevlídné atmosféry a lehce misantropického nádechu vládnou na “Esoteric Warfare” především dvě věci. Aniž bych chtěl jakkoliv snižovat důležitost kytar (které jsou jinak skvělé) nebo baskytary, s níž Necrobutcher rozhodně předvede nejeden kulervoucí výstup (například když si vezme hlavní slovo v polovině pátého tracku “MILAB” – to je jeden z těch momentů, na něž se při poslechu vždy vyloženě těším), tak jsou to především bicí a vokál. To však asi pro nikoho nebude žádné velké překvapení, protože všichni víme, jací mistři svého oboru mají rytmiku a zpěv v Mayhem na starosti…

Bicí artilerie je samozřejmě v režii Hellhammera… říkejte si co chcete, ale tenhle chlap je prostě borec, který si jen těžko hledá konkurenci – a to nejen na poli black metalu. Jestli by si měl někdo na svůj nástroj pořídit zbrojní pas, tak je to právě on, protože jeho práce na kopácích vždycky neskutečně zabíjí a “Esoteric Warfare” v tomto ohledu ani v nejmenším není výjimkou. Jakmile začne Hellhammer sypat, tak je to prostě a jednoduše extratřída. A vokál? To snad ani nemá cenu komentovat – Attila Csihar je naprostý ďábel a to, co on dokáže vyloudit ze svých hlasivek, prostě nemá obdoby. Své hrdelní běsy tahá snad ze samotného pekla a na jakékoliv desce, na níž se podílí, to vždy a znovu potvrzuje – a ani v tomhle “Esoteric Warfare” není výjimkou, protože i zde Attila předvádí celý svůj šílený arzenál. Znám lidi, kteří tvrdí, že tenhle maďarský génius extrémního zpěvu svým “kňouráním” Mayhem definitivně dojebal, ale já si to ani v nejmenším nemyslím – i když možná půjdu proti proudu, při vší úctě k ostatním je to pro mě osobně právě on, kdo je jediným pravým frontmanem Mayhem a tím nejlepším vokalistou, jakého kdy skupina měla. A “Esoteric Warfare” mi opětovně dává za pravdu.

Pokud byste chtěli, abych vyzdvihnul nějaké konkrétní skladby z “Esoteric Warfare”… no, já vím, že je to klišé, ale upřímně se mi do toho příliš nechce, jelikož to na mě funguje jako ucelená deska, tak to beru a nemám sebemenší důvod z toho vytahovat nějaký konkrétní dílek… i v tomto ohledu mi nová nahrávka připomíná “Ordo ad Chao”, kde jsem to vnímal úplně stejně. Kdybyste mě vážně nutili, mohl bych říct, že jsem si hodně oblíbil třeba “Trinity” nebo “Corpse of Care”, ale jinak si myslím, že opravdu celá desítka válů hravě drží vysokou úroveň kvality a působí na mě konzistentně. Jednoduše řečeno – “Esoteric Warfare” je deska, ne sbírka písniček, tak proč se s tím srát a tahat z toho nějaké songy na úkor ostatních.

Je možná pravda, že již několikrát zmiňovaného “Ordo ad Chao” si cením ještě o kousek výše a třeba s “De Mysteriis dom Sathanas” může “Esoteric Warfare” soupeřit jen těžko, protože tomuhle albu obrovsky přidává kredit ta jeho historická hodnota. Porovnáním s “Grand Declaration of War” a “Chimera” si rovněž nejsem úplně jistý, tam to asi spíš záleží na konkrétní náladě, jaký počin by to vyhrál… ale ono je to vlastně úplně jedno, protože přednější je jiná věc, kterou jsem už vlastně jednou zmínil. Ať novinka ze souboje se svými předchůdci vychází jakkoliv, pořád je “Esoteric Warfare” deskou, jež do posledního prohnilého puntíku dokáže dostát legendárnosti jména Mayhem – a to hovoří za vše a také je to pro mě to stěžejní. A i díky tomu jsem s “Esoteric Warfare” naprosto spokojený a Norové s touhle plackou naplnili má (dost vysoká) očekávání…


Další názory:

Možná si říkáte, proč člověk, který na našem skromném blogu v minulosti několikrát vyjádřil svou nelibost v klasickém black metalu, poslouchá a hodnotí “Esoteric Warfare” norských Mayhem. No, právě proto, že se jedná o Mayhem. Legendu žárnu. Jejich novinku si prostě nelze nechat ujít, a přestože to není vyloženě můj šálek čaje, tak mě to svým způsobem baví. “Ordo ad Chao” je pro mne dodnes strašně nepřístupná deska, jejíž atmosféra je mi až vyloženě nepříjemná, ale “Esoteric Warfare” je mnohem poslouchatelnější. Nemluvím teď o nějakém vyměknutí, ale skladby i celkový sound nejsou natolik nepřátelské, jak jsem očekával. Pitvat desku po hudební stránce je zbytečné, protože H. to udělal perfektně, takže jen vyjádřím své nadšení nad výkony všech zúčastněných a jmenovitě nad Attilou, jehož výkon je dechberoucí. Ten člověk snad ani není člověk a to, co předvádí v asi nejlepší skladbě “MILAB”, je neuvěřitelné. Stejně tak se mi však líbí ukrutný náser “Psywar”, protože jak už padlo v recenzi – “Esoteric Warfare” je deska velmi vyrovnaná, na níž se vyloženě hluchý moment hledá velmi špatně. A proč tomu po tolika slovech chvály nedávám víc než 8 bodů? Upřímně si nemyslím, že se k tomuto albu budu pravidelně vracet, čímž ale nevyvracím jeho kvality… jen si ve volných chvílích pustím radši něco jiného.
Kaša

Jednou na to prostě dojít muselo. Hodně lidí kolem mě nechápe, jak můžu poslouchat black metal a přitom neznat takovou stěžejní kapelu žánru, jakou Mayhem bezpochyby jsou. A upřímně řečeno, donedávna mě to ani nijak zvlášť netrápilo – dokud jsem se k tomu konečně nerozhoupal a nedal si s Mayhem první dostaveníčko v podobě “Esoteric Warfare”. Pak už se dostavily jen nadávky do debilů a hlad po starší tvorbě, protože novinka mě (nijak nepřekvapivě) dokázala strhnout. Principál Attila Csihar mi svým vokálem dokázal řádně pocuchat sluchové ústrojí a zbylí mistři nástrojů v čele s Hellhammerem rovněž. Ačkoliv na mě ve světle spolků jako The Body album nepůsobí tak skličující a dusivou atmosférou, lidství potírající nihilismus a zloba z “Esoteric Warfare” sálá na sto honů a nezbývá mi, než to Mayhem žrát i s navijákem. Jak již zmiňuje H., album výborně funguje jako jednolitý celek, přičemž svojí formou připomíná černý monolit, tak dobře známý z děl A. C. Clarka. Podobně jako on totiž zažehává v neznalém člověku něco nového, nový pohled na celou situaci a nutí ho přemýšlet a vyvíjet se. A v případě Mayhem na vlastní kůži zakoušet severský mráz, hněv a sebedestruktivní stavy.
Atreides

Mayhem

O tom, že skrze “Esoteric Warfare” Mayhem vychrlili další várku prvotřídního zla, zloby, hnusu a jiných povznášejících věcí, nemá smysl spekulovat. Hellhammerovi to opět šlape na jedničku, svými blast beaty neustále strhává black metalovou špínu k dokonalému teroru a Atillovi to podle očekávání kvílí, vřeští i kvičí. A sluší se říct – oba jmenovaní potvrzují svou, zdá se, neohrozitelnou pozici žánrových špiček. Ne, že bych nechtěl i jmenovat další členy, ale tihle dva prostě vyčnívají a v současné době jsou na svých nahrávkách “nejviditelnějším” důkazem (omluva skladatelům), že Mayhem tu jsou stále v plné polní. Přesto to bez mého rýpnutí nepůjde. Uznávám, že se mi “Esoteric Warfare” ani za těch deset poslechů úplně nezatavila pod prsty, ale i tak si nemůžu pomoct – není tak svébytná jako její někteří předchůdci. A to je hlavní důvod, proč bude minimálně trojici “De Mysteriis dom Sathanas”, “Grand Declaration of War” a “Ordo ad Chao” koukat jen na záda.
Skvrn

Když mi bylo šestnáct, dostal jsem se nějak k legendárnímu příběhu o Vargovi a Eurovi, skrz které jsem si obstaral svoje první black metalová alba, a sice “Hviss lyset tar oss” a “De Mysteriis dom Sathanas”. Do Burzum jsem se hned naprosto zamiloval, zatímco Mayhem mě vůbec nebavili a nenašel jsem si k nim cestu v podstatě nikdy. Mám rád právě víc atmosférické a introvertní věci jako právě Burzum, Wolves in the Throne Room nebo Alcest a tyhle kozlí zlometaly typu Mayhem nebo Immortal mě nikdy moc nebraly, a když už, tak to musí být třeskutá sranda jako Carpathian Forest, takže jsem chtěl původně hodnocení odpískat, abych ikoně žánru neshodil známku jenom proto, že mě to prostě neba, ale nakonec jsem se do “Esoteric Warfare” stejně pustil se záměrem pokusit se ohodnotit desku tak nějak objektivně. Existuje obří spousta desek, kde první dva songy posluchače napnou a nakopnou, ale po třetím songu začne nuda, kterou utne nějaký zajímavý zavírák. U “Esoteric Warfare” je to přesně obráceně, první dva tracky jsem nezkousával a myslel jsem, že to ani nedojedu do konce, potom se ale trochu zpomalilo, zvážnělo a zhutnělo. Po počátečním bordelu se dostavila kýžená atmosféra a já si zbytek alba užil vlastně až do konce. Nebudu ani vybírat, která píseň mě zaujala nejvíc, stačí asi říct, že singlová “Psywar” to fakt není, což mě od poslechu desky lehce odradilo už v únoru, kdy kapela pilotní song vyslala na síť. Nutno říct, že Mayhem pro mě jakoby s dvacetiletým rozestupem desek, které jsem si od nich pustil, celkem překvapili, čekal jsem, že to bude nuda, nakonec mě to místy i bavilo, takže sedmička je z mé strany asi odpovídající a maximálně důstojné hodnocení pro slovutné a velké jméno, jako je Mayhem.
Thy Mirra


Mirzadeh – Desired Mythic Pride

Mirzadeh - Desired Mythic Pride
Země: Finsko
Žánr: melodic black / gothic metal
Datum vydání: 25.4.2014
Label: Inverse Records

Tracklist:
01. Secrets
02. The Forger of Celestial Sphere
03. Aino
04. Ukon Vakka
05. Rain of Blood
06. The Washed Yards
07. Demented Visions of Madness
08. Myrkkymieli
09. Lost
10. The Plains of Time
11. Rise with Norther Witchcraft

Hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
web / facebook / youtube

K recenzi poskytl:
Inverse Records

Finové Mirzadeh nejsou zrovna nějak zvlášť známou kapelou, obzvláště my z České republiky se k jejich jménu dostaneme asi jen stěží, když je to v podstatě jen jedna další finská metalová skupina z tisíce. Přesto se mi na ně před pár lety povedlo nějakým (a vážně už si nevzpomínám jakým) způsobem narazit. No, ono to vlastně tak úplně pár let není, ve skutečnosti je to už nějaký ten pátek…

S Mirzadeh jsem se totiž poprvé setkal, když vydali svou druhou řadovou desku “The Creatures of Loviatar”, což se stalo v roce 2006. Jenže poté se Finové nějak sekli a se třetí dlouhohrající plackou “Desired Mythic Pride” se vytasili až letos, tedy po dlouhých osmi letech. Nejsem si úplně jistý, proč příprava nového alba trvala takovou dobu… před několika lety jsem s jedním ze členů Mirzadeh komunikoval a bylo mi řečeno, že mají problémy s nahrávacím studiem… ale přece jenom, osm let? No, nevadí… sice už jsem si jeden čas pomalu začínal myslet, že se třetí fošna konat nebude, ale nakonec je přece jenom tu, tak se na ni pojďme zlehka podívat­…

Mirzadeh produkují takový hodně přívětivý black metal… nečekejte žádné zlo, je to dost melodická a poměrně dost stravitelná muzika, navíc ještě trochu cáknutá gothic metalem (myšleno takovým tím “gothic” metalem, jenž s opravdovou gotikou nemá společného takřka nic) a typickou finskou melodikou. Takhle tomu plus mínus bylo na “The Creatures of Loviatar” a ve své podstatě je tomu tak i na novince – pouze s tím rozdílem, že “Desired Mythic Pride” se mi zdá posluchačsky ještě přívětivější a stravitelnější, lidově řečeno ještě měkčí.

Nemyslete si ovšem, že jsou Mirzadeh nějaký dobře skrytý klenot, protože to opravdu nejsou, ve své podstatě je to opravdu jen další skupina z mnoha, což nic nemění na tom, že se jejich muzika poslouchá docela příjemně. “The Creatures of Loviatar” nebyl žádný majstrštyk, ale svého času mě to album docela bavilo… dnes už si z něj sice pamatuju jen parádní hitovku “Tuonelan lasten tanssi”, ale matně si vzpomínám, že jsem tu nahrávku v době vydání míval poměrně rád. O to víc jsem byl ovšem zvědavější, jak budou Mirzadeh znít po osmi letech a jestli mě se svou novinkou dokážou opětovně chytnout.

“Desired Mythic Pride” je album v pohodě – nic víc, nic míň. Prostě pohodová melodicky metalová nahrávka, toť vše. A tentokrát bych se už opravdu nebál říct, že jde opravdu jen o melodický metal s trochu ostřejším vokálem (byť ani ten není žádným extrémem), protože po nějakém black metalu takřka nezbylo ani památky. Pokud byste po mně chtěli srovnání s předchůdcem, řekl bych, že “The Creatures of Loviatar” bylo o něco lepší, ale možná ze mě mluví trochu nostalgie… mimoto, osm let je přece jenom dlouhá doba a nijak nezastírám fakt, že během té doby se můj vkus značně proměnil, takže kdyby “Desired Mythic Pride” vyšlo tenkrát a “The Creatures of Loviatar” nyní, možná bych to viděl naopak.

Tak či onak, žvásty o mojí osobě vás už nejspíš trochu nudí, tak se pojďme podívat na jednotlivé písničky na “Desired Mythic Pride”…­ se všemi se sice zatěžovat nebudeme, ale pár jich za zmínku jistě stojí. Hned na ráně je videoklipová “Lost”, kterou si můžete pustit i někde okolo těchto písmenek. I když, je pravda, že ta za tu zmínku stojí především proto, že k ní vzniklo ono video, jinak se totiž nejedná o nějaký velký zázrak a na albu jsou podle mě i silnější kousky. Na druhou stranu, je pravda, že tenhle song vám dá poměrně přesnou představu o tom, jak muzika na “Desired Mythic Pride” vlastně zní, takže jestli byl právě tohle ten důvod, proč se Mirzadeh rozhodli se prezentovat právě s ní, tak je to v pořádku.

Když jsem před chvílí zmínil ty silnější kousky, tak se na ně rovnou vrhněme. Jako vrcholy “Desired Mythic Pride” bych označil především dvojici “Aino” a “Myrkkymieli”, o níž se nestydím prohlásit, že mě dost baví. Jsou zde některé dost solidní nápady, třeba v “Aino” je to ústřední klávesová melodie, která se dost povedla. “Myrkkymieli” mimo jiné potěší pěkně vygradovaným finále. Jako třetí nejlepší bych jmenoval asi “The Forger of Celestial Sphere”, jež mi sice něco strašně připomíná, nicméně vzhledem k tomu, že si prostě nedokážu vybavit, oč se jedná, tak jim to nemůžu dát sežrat. Jinak se ovšem jedná o solidní písničku, v níž se jako v jedné z mála objeví i čistý zpěv (další se ozve například v “The Washed Yards” a je tam možná ještě o chlup povedenější).

Jsou zde ovšem i skladby, které se zas tak nepovedly. Asi nejkřiklavějším případem je čtvrtá “Ukon Vakka”… pokud vám ten název nápadně připomíná jedno album od Korpiklaani, jste skoro na správné adrese. Tedy, ne, že bych snad Mirzadeh opisovali od svých známějších krajanů, spíš jen vycházejí ze stejného zdroje (ten název odkazuje na starý pohanský obřad)… měl jsem spíš na mysli to, že se v “Ukon Vakka” objeví znatelné folkové vlivy, zejména v první půli songu. Víc než na Korpiklaani jsem si ale vzpomněl na Finntroll. Tak jako tak, osobně mě tahle písnička moc nevzala, nicméně je pravda, že i tenhle nejslabší track není žádná sračka a dá se poslouchat bez problémů. Všechen ten zbytek, který jsem nezmínil, jsou pohodové kusy, jež z celku stylově ani kvalitativně nevybočují a poslouchají se dobře.

Jak si tedy “Desired Mythic Pride” stojí? Inu, budu se už poněkolikáté opakovat – nejedná se o žádný opus nebo vyloženou pecku, ale fakt hezky se to poslouchá, baví to a není to ztráta času. Není to nic extrémně trvanlivého, takže nečekejte, že vás Mirzadeh budou bavit třeba třicet poslechů, ale nějaká ta hodinka se v jejich společnosti strávit dá, je to vcelku příjemná společnost a posluchač neodejde zklamán. Pokud se vám líbí finský melodický metal, není jediný důvod, proč bych vám neměl “Desired Mythic Pride” doporučit…


Stoic Dissention – Autochthon

Stoic Dissention - Autochthon
Země: USA
Žánr: doom / black metal
Datum vydání: 30.5.2014
Label: Rain Without End Records

Tracklist:
01. Wolcnum
02. Weathered Stones
03. A Fevered Grip
04. The Father of My Trials
05. This Feral Temple
06. The Eldritch and the Atavistic

Hodnocení: 6/10

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Naturmacht Productions / Rain Without End Records

Formace s lehce nezvyklým jménem Stoic Dissention pochází z Colorada ze Spojených států amerických a na scéně se nepohybuje nijak zvlášť dlouhou dobu – její vznik se datuje teprve do roku 2010. Přesto se nejedná o záležitost, při jejímž poslechu byste si pomysleli něco o nezkušenosti a podobně, v čemž do jisté míry určitě svou roli hraje i fakt, že přítomní muzikanti již nějaké zkušenosti z dřívějška mají (byť ani jeden z nich nehrál ve vyloženě známé kapele, tudíž se s tím nemá cenu zdržovat). Přesto jejich druhý dlouhohrající počin “Autochthon” není až tak silnou záležitostí, jak jsem čekal a doufal…

Ačkoliv s pilotním minialbem “Senium” z roku 2011 a o rok mladším regulérním debutem “Relinquished (A Crumbling Monument Witnessed by None)” jsem tu čest neměl, na poslech “Autochthon” jsem se vlastně dost těšil. Chcete znát důvod? Jakkoliv to někomu z vás možná bude připadat divné nebo vtipné, oním důvodem byly fotky kapely. Ty jsou totiž na poměry extrémního metalu dosti netradiční – kapela zahalená v černých kutnách a s anonymními maskami na obličejích se nachází na poli plném dlouhých zlatých klasů pod modrým letním nebem bez jediného mráčku. Nevím, prostě mi to přijde jako skvělý nápad a hodně se mi to líbí, není to klišé a působí to na mě dost zvláštně a netradičně – a především mě to hodně navnadilo na samotný poslech, protože když má někdo nápad a soudnost ve své prezentaci, je dost pravděpodobné, že ji bude mít i v samotné hudební tvorbě.

Ačkoliv se někde můžete dočíst o tom, že je to black metalová či dokonce death metalová (to mi vůbec hlava nebere, proč tohle někdo napsal) skupina, vůbec tomu nevěřte, protože Stoic Dissention produkují především doom metal. Jestli něco, tak místy vystrčí své růžky black metal, ale mnohdy je to spíš co do feelingu a nálady než opravdové hudební formy. Šest skladeb a bez několika málo vteřin rovná hodina hudby jasně značí, jaký přístup ke své muzice kapela má. Z tohoto i ze žánrového zařazení téměř přímo plyne, že zde budeme mít co dočinění s delšími kompozicemi, které rozhodně nepojedou v zaběhnutém schématu střídání slok a refrénů, ale budou se spíše snažit vybudovat nějakou atmosféru. A přesně tak to je – hned úvodní skladba “Wolcnum” lehce přesahuje čtvrt hodinu hrací doby a hned od jejího začátku začnou Stoic Dissention splétat své sítě. Až do tohoto bodu je vše v tom nejlepším možném pořádku…

Nicméně, jakkoliv je tohle přesně ta hudební forma, jaká mě oslovuje a jakou mám rád, a jakkoliv měli Stoic Dissention hodně dobrou výchozí pozici, nakonec jsem “Autochthon” nedokázal přijít na chuť tak moc, jak jsem doufal, že se stane. Nahrávce jsem věnoval obrovské množství času (možná dokonce i víc, než jsem měl) a úsilí, avšak přes veškeré předpoklady a neoddiskutovatelné kvality (které Stoic Dissention v žádném případě neupírám) mě to prostě nedokázalo oslovit nějak výrazněji. Samozřejmě netvrdím, že chyba nemůže být i na mé straně, ale myslím si, že jsem dost pozorný posluchač, tento styl mám rád a svou šanci “Autochthon” dostalo… co je tedy špatně?

Problém první – ačkoliv je muzika Stoic Dissention co do formální stránky vlastně výborná, tak nějak se mi vlastně zdá nevýrazná a působí na mě strašně roztahaně. To má za následek jednu poměrně nepříjemnou záležitost – už jsem zmiňoval, že “Autochthon” trvá hodinu, jenže při poslechu mi to připadá spíš jako dvě, což je prostě špatně. V jistých momentech se mi některé pasáže zdají až příliš natahované, jako kdyby Stoic Dissention chtěli za každou cenu stvořit dlouhé písně, i když ten motiv (a že já proti repetitivnímu opakování jednoho motivu opravdu nic nemám, já mám monotónnost naopak rád) není natolik silný, aby dokázal utáhnout několik minut v kuse.

Ještě větší záhadou je pro mě ovšem to, že Stoic Dissention dokážou přijít i s téměř perfektními nápady, s nimiž mě zvládnou strhnout – jenže tyto se třeba vyskytují jen na velmi malé ploše oproti těm nevýrazným. Jako příklad uveďme opět “Wolcum” – prvních osm minut sice není úplně na jedno brdo a nějaký vývoj v nich je, přesto působí jednolitě a nejde o nic extra působivého. Pak ovšem přijde minutové zvolnění a na začátku desáté minuty Stoic Dissention vystřihnou naprosto fantastickou pasáž, která však bohužel trvá všehovšudy nějakých 40 vteřin. A to je oproti prvním osmi minutám “ničeho” obrovský nepoměr. A je to jen jeden příklad za všechny, takových “vtípků” tam je rozhodně víc.

V případě těch dlouhých skladeb se nemohu zbavit dojmu, že by jim prospělo, kdyby se Stoic Dissention drželi trochu víc na uzdě a ty nejzajímavější nápady a melodie (a že tam zajímavé motivy rozhodně jsou v každé písničce, to zase ne že ne) posbírali a nahustili do poloviční doby. Na druhou stranu, podobný pocit mám bohužel i v některých momentech nejkratší “The Feral Temple”, která má “jen” šest minut.

Oné přílišné jednotvárnosti a nevýraznosti podle mě značnou měrou napomáhá (tj. v celkovém ohledu škodí) i zvuk “Autochthon”. K tomu, co Stoic Dissention produkují, by se mi hodil spíš nějaký dynamičtější a především osobitější sound, ale deska zní vlastně poměrně standardně, svým způsobem i “hodně” a dynamiky příliš nepobrala, což je škoda, protože si myslím, že i samotné muzice by zlepšení v tomto technickém ohledu pomohlo.

Na druhou stranu, jak už jsem nejednou zmínil, jinak hudba Stoic Dissention rozhodně není marná nebo špatná. Už padlo, že Američané umí přijít i s vysloveně parádními momenty, na něž jsem se během poslechů vyloženě těšil. Vyjma zmiňované pasáže ve “Wolcnum” je to kupříkladu lehký ženský vokál v “This Feral Temple” nebo finále “The Eldritch and the Atavistic” se skvělou sólovou kytarou. Poslední jmenovaný song je pak společně ještě s “The Father of My Trials” obecně asi tím nejlepším, co “Autochthon” nabízí. Rozhodně ne nezajímavý je i zpěv, při němž jsem si nejednou vzpomněl na samotného maďarského démona extrémních vokálů – například v jednom momentě “Weathered Stones” jsem se vážně musel jít podívat, jestli náhodou Attila Csihar na “Autochthon” skutečně nehostuje.

Tak jako tak, z “Autochthon” mám bohužel poměrně rozporuplné pocity, byť se může jednat o problém jen na mém přijímači. Ačkoliv je mi počínání Stoic Dissention ve své podstatě sympatické, je v té hudbě velký potenciál a samotné jednotliviny jsou v některých případech vlastně výborné, stále na nahrávce vidím poměrně velké množství nedostatků a neduhů, které mi prostě a jednoduše zabraňují v tom, abych si poslech vyloženě užil. Čekal jsem uhrančivou atmosféru, jež mě pohltí, ale to se nakonec nestalo. Sice to teď může znít, že si budu trochu protiřečit, ale i přes tohle všechno se mi “Autochthon” svým způsobem stále líbí, a jak jsem již řekl, jsou mi Stoic Dissention vlastně sympatičtí. Snad i díky tomu nakonec přece jen vytáhnu nadprůměrnou známku – vím, že podle textu samotné recenze se vám tohle hodnocení může zdát příliš vysoké, ale nějak pocitově mi k tomu materiálu šestka sedí nejvíc… nicméně v žádném případě nepopírám, že je to hodně o fous a že asi trochu přivírám oči…


Árstíðir Lífsins – Þættir úr sǫgu norðrs

Árstíðir Lífsins - Þættir úr sǫgu norðrs
Země: international
Žánr: black / folk metal
Datum vydání: 21.3.2014
Label: Ván Records

Hodnocení:
H. – 7/10
Skvrn – 7/10

Průměrné hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

První pohled (H.):

Na jméno mezinárodního projektu Árstíðir Lífsins, v němž se potkávají muzikanti z Islandu a Německa (například členové Helrunar, Carpe Noctem, Dämmerfarben, v sestavě se ale vyskytuje i majitel Ván Records), jsem poprvé narazil s vydáním debutové desky “Jötunheima dolgferð” v roce 2010, ale tak nějak jsem tomu sotva věnoval letmý poslech a z nedostatku času jsem se do nahrávky úplně neponořil, až jsem na ni postupně zapomněl. Podobná situace se ovšem opakovala i v případě druhého alba “Vápna lækjar eldr” (2012) a splitu “Fragments – A Mythological Excavation” (2013) s Helrunar – i když jsem to vždy plánoval, protože jsem cítil, že mě hudba Árstíðir Lífsins bude bavit, nějak jsem si k poslechu nenašel čas.

Tím pádem je to až aktuální letošní EP “Þættir úr sǫgu norðrs”, u něhož jsem se konečně dokázal hecnout a vyhradil si na jeho poslech čas, abych se přesvědčil, zdali Árstíðir Lífsins vážně stojí za takovou pozornost, jak jsem doufal. Nebudu to nijak protahovat, protože v minirecenzích není moc prostoru, a rovnou řeknu, že rozhodně ano. Minimálně od první a poslední skladby “Þórsdrápa I” a “Hrafns þáttr réttláta” jsem totiž dostal přesně to, co jsem chtěl – skvělý hymnický black metal se silným pohanským feelingem, znatelným vlivem folku a parádní atmosférou. A to vše v uvěřitelné a vysoce kvalitní formě. Oba songy obsahují množství dost povedených nápadů a v žádném případě ani na chvíli nenudí. Z mého pohledu jednoznačně super.

O trochu méně mě už ovšem zaujala prostřední položka “Þórsdrápa II”, jež naprosto rezignuje na black metal a vlastně i jakýkoliv jiný metal a nese se v čistě folkovém duchu. Vůbec nic proti tomu obecně nemám, naopak se mi právě takové záležitosti na nahrávkách tohoto druhu líbí, ale “Þórsdrápa II” až na pár krátkých výjimek bohužel neobsahuje nějakou opravdu poutavou linku a se sedmi a půl minutami se mi zdá až moc natažená. Poslouchá se sice v pohodě, ale jinak hodně dobře rozjeté EP spíše brzdí…


Druhý pohled (Skvrn):

Helrunar jsou uznávaným jménem německého pagan black metalu. Zajímavý začátek textu o Árstíðir Lífsins, že? Svůj podstatný důvod to ale má. Nejenže jde o kolegy žánrové, ale existuje zde i personální propletenost, přičemž jeden ze členů Árstíðir Lífsins tvoří živou soupisku Helrunar a druhý dokonce i tu studiovou. Důležitějším důvodem mé zmínky o Helrunar je však fakt, že loňský split právě s Němci byl mým prvním seznámením s hudbou Árstíðir Lífsins. Na splitu se v mých očích nejen vyrovnali vysoce nasazené laťce Helrunar, ale dokonce ji ve své dvacetiminutové kompozici zdolali a známější Němce tak ve vzájemném “souboji” pokořili.

Nyní tu máme EP “Þættir úr sǫgu norðrs”, na kterém máme dva pagan black metalové vály a jeden akustický, čistě folkový. Jak “Þórsdrápa I”, tak i “Hrafns þáttr réttláta”, tedy dva epické pagan blackové kousky, mají skvělou atmosféru a díky postupné gradaci máte pocit, že se v nich pořád něco děje. To se ovšem nedá říct o “Þórsdrápa II”, kdy jsem s redakčním kolegou za jedno. Ta skladba je po skvělé “Þórsdrápa I” takovým chudším bratříčkem a až na jejím konci se začínají objevovat zajímavější momenty. Být to na konci desky, asi bych ji sprostě přeskočil. Vůbec nic proti téhle hudbě nemám, ale jsem toho názoru, že Árstíðir Lífsins jsou v metalových vodách zručnější, jistější a jednoduše lepší než v nemetalových partech. Alespoň zatím.

Mám-li zacházet do podrobností, primárně musím vyzvednout bezvadnou vokální práci, protože tohle je fakt špička. Árstíðir Lífsins totiž plně využili potenciál velkého počtu dostupných hlasivek a ten severský naturál je z toho skvěle cítit. Druhá věc, kterou musím pochválit je obal. V jednoduchosti je prostě krása a po prohlédnutí obalu jde člověk s jasnou vizí, co od hudby čekat – tak to má být.

Jsem milerád, že si Árstíðir Lífsins udržují svou kvalitu a vysokou plodnost, protože většina takovýchto mezinárodních projektů končí de facto prvním zásekem. Nuže, vypadá to na průzkum starších řadovek…


Slagbjørn – Mørkt og jævlig

Slagbjørn - Mørkt og jævlig
Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 18.3.2014
Label: Darker Than Black Records

Hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
web / facebook

V minirecenzích není moc místa, takže je lepší ho neztrácet historií kapely, ale u Slagbjørn udělám výjimku. Norové vydali svůj první nosič (split s Forhatt) v únoru 2012, ale v červnu začal být jejich hlavní skladatel Vanskjebne nezvěstný, načež v září zbytek kapely ukončil činnost. V listopadu téhož roku pak bylo nalezeno Vanskjebneho mrtvé tělo (příčina smrti je veřejnosti neznámá, podle všeho však bez cizího přičinění) a o měsíc později Slagbjørn odehráli svůj první a také poslední koncert jako vzpomínku na bývalého spoluhráče. Někdy v mezičase pak také byla ohlášena posmrtná debutová deska “Mørkt og jævlig”

“Mørkt og jævlig” nakonec vyšlo v březnu letošního roku a nachází se zde kompletní strana Slagbjørn z výše zmiňovaného splitu a další dvě skladby (jmenovitě “Slagbjørn” a “Vanskjebne”). Hudebně se nejedná o nic špatného, ale ani extrémně výjimečného – Slagbjørn jednoduše sypou klasický severský mrazivý black metal v povětšinou rychlém duchu, takže se můžete těšit na další várku špinavých riffů, krkavčího ryku a bicích salv. Nějaké zpomalení se objevuje spíš výjimečně, například na začátku “Slagbjørn”, poklidnějším konci “Vanskjebne” nebo v průběhu finální a nejpropracovanější osmiminutovky “Dauen”, která je suverénně vrcholem celého počinu.

I když “Slagbjørn” na svém debutu, jenž je zároveň i labutí písní, nepředvádějí nic, co byste dřív v životě nikdy neslyšeli, tak ten způsob, jakým to dělají, je uvěřitelný a je v něm cítit ne úplně malá kvalita. Snad i díky tomu je tedy poslech “Mørkt og jævlig” zábavný – zjevné neoriginalitě navzdory. A také je díky tomu na místě prohlásit, že je škoda, že činnost Slagbjørn musela kvůli smrti ústředního člena skončit dřív, než pořádně začala, protože kdyby se tak nestalo, mohla by být budoucí aktivita tohoto projektu zajímavá. Nicméně alespoň “Mørkt og jævlig” za poslech stojí a fanouška klasického black metalu myslím nezklame…


Lord Mantis – Death Mask

Lord Mantis - Death Mask
Země: USA
Žánr: sludge / black metal
Datum vydání: 29.4.2014
Label: Profound Lore Records

Tracklist:
01. Body Choke
02. Death Mask
03. Possession Prayer
04. You Will Gag for the Fix
05. Negative Birth
06. Coil
07. Three Crosses

Hodnocení:
Atreides – 8,5/10
H. – 8/10

Průměrné hodnocení: 8,25/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Kdyby neznalá osoba prvně viděla přebal dnes recenzované desky, nejspíš by si řekla, že to bude nějaký pěkně zvrhlý grind. Pěkně šeredná shemale zombie se zjizveným tělem a maskou smrti na obličeji, to se koneckonců běžně nevidí (mimochodem kapele a autorovi artworku Jeffovi Whiteheadovi, kterého můžete znát z Leviathan nebo Hate Meditation, patří dík za to, že přebal alba neopatřili žádným logem nebo názvem desky a dali tomu kousku hnusu krásně vyniknout). Nicméně chyba lávky – “Death Mask” má na svědomí parta z amerického Chicaga, která drtí nekompromisní sludge s řádnou příměsí blacku. A popravdě se divím, že jsem o Lord Mantis nezakopl někdy dřív, když zrovna ze sludgových a dronových bahen se v posledních několika letech rekrutují mé nejoblíbenější spolky.

Přitom Lord Mantis se dvěma předchozími alby na kontě nejsou žádnými nováčky a na scéně fungují již bezmála deset let. Svým žánrem v zásadě příliš nevybočují ze standardů sludge, respektive od jeho charakteristických znaků. Všechno, co sludge dělá sludgem, v jejich tvorbě najdete – alespoň na “Death Mask”. Těžký zvuk tvořený agresivní kytarou a hutnou basou, nakřáplé bicí a agresivní vokál. Chicagská čtveřice k tomu přidává blackový nášup, totiž černokovové riffy pronášené sludgovou rétorikou a nějakou tu sypačku k tomu. Sic zdaleka nejde o takový sonický bordel jako v podání francouzských magorů Celeste, kteří se ve zhruba stejných mantinelech pohybují především v hlukových stěnách a hypnotické atmosféře, Lord Mantis na své novince rozhodně pořádné koule nechybí – a stejně tak ani pořádně zprasená atmosféra.

Album otevírá pomalá, mohutná skladba “Body Choke”. Téměř devítiminutový vál do vás pomalu tlačí jeden riff za druhým a do toho všeho nemocně, občas až zoufale řve zpěvák Charlie Fell. Lord Mantis se s ničím nepářou a již od samého začátku to je výběr těch nejlepších splašek a sraček, které byste v kanálech lidské mysli mohli najít. Když jsem album slyšel prvně, už v šesté minutě úvodní “Body Choke”, kdy skladba poprvé graduje (aby mohla o nějaké dvě minuty později vygradovat podruhé a tentokrát již naposledy), jsem se spokojeně usmíval jak měsíček na hnoji, že tohle je přesně to, co mi sedne a co od hnusného, mazlavého sludge očekávám. V samém jádru útočí Lord Mantis kombinací zoufalosti, nasranosti a špíny na primitivní lidské pudy, riffy potom oddělují lebky od páteře, bicí drtí každou kost v těle a šílený vokál je schopný udělat i z těch neotrlejších borců ubulená děcka, které rodiče zapomněli vyzvednout ve školce. Jedním slovem námrd.

Deska jako taková je kompaktní skládka lidského odpadu a od začátku poslechu do poslední vteřiny drží pohromadě, nerozpadá se. Roste, bobtná, dusí vás atmosférou a vyklepává mozek z hlavy. Těžko vybrat na “Death Mask” nějakou nejlepší skladbu, spíše bych vybral z celého celku několik skutečně fantastických momentů, které totálně nakopávají prdele a protrhávají ušní bubínky. Nejvýraznějším z nich je postupná gradace a samý závěr poslední skladby “Three Crosses”. Mrazivý, blackový riff, který se opakuje a roste a stává se stále více chorobným, se postupně začne prolínat trýznivým kvílením kytary a měnit se v závěrečnou hlukovou stěnu. Nad tím vším kvílí, řve a zoufale štěká Charlie jako pes, kterého perverzní chlápek pověsil za koule do průvanu. Druhým silným momentem je pasáž v titulce “Death Mask”, někdy kolem čtvrté minuty – sekané, silně rytmické pasáže střídající s blackovou sypačkou a silným riffem. Do toho opět hněvem nasáklý vokál.

Do třetice ale přece jen musím vyzdvihnout jednu skladbu. “Possession Prayer”, ačkoliv ne o moc, chtě nechtě vyčnívá nad ostatní. Sama o sobě je průřezem těch nejhnusnějších a nejbestiálnějších poloh, jež jsou na “Death Mask” k nalezení. Celá skladba je prakticky jen monotónním opakováním jednoho ústředního motivu, který kapela postupně rozvíjí do naprosto chorobné podoby. Po krátké zpěvákově deklamaci uprostřed skladby se přehoupne v rybník plný utrpení a hnusu. Prvotřídní odpornost, které nelze odolat. Zběsilý křik, trýznení kytar, noisové ruchy a výjimečně nevýrazné bicí, které na pozadí odměřují čas, jenž zbývá do samého konce.

Plynule na ni navazuje odvrácená tvář alba v podobě dvouminutové mezihry “You Will Gag for the Fix”, která je v podstatě jen neškodným vybrnkáváním na industriálním podmazu. Vytváří ale patřičné napětí před následující “Negative Birth” a album tak ani v hudebně klidnějších momentech neztrácí na atmosféře. Celkově se “Death Mask” převaluje mezi naprostým náserem a právě klidnějšími částmi, které jako by vypadly z repertoáru nějaké atmo-blackové skupiny. A funguje na výbornou. Lord Mantis mají očividně velmi jasnou představu o tom, co chtějí hrát, a jde jim to zatraceně dobře. Sic na poli sludge nejde o nic vyloženě převratného, Lord Mantis se můžou pyšnit jasně rozpoznatelným, vředovitým ksichtem, který prostě poznáte na první poslech. Pokud tedy máte pro takovéhle výplachy alespoň trochu porozumění, nebo byste měli to nutkání poznat zvrácenou tvář black metalu, “Death Mask” je přesně pro vás. Nadprůměrné album ve všech možných ohledech.


Další názory:

Nebudu vám nic nalhávat, na “Death Mask” jsem měl vlastně jenom jeden jediný požadavek – aby to byl nemocný a odporný hnus s hutnou a bezútěšnou atmosférou, stejně jako tomu bylo v případě minulého majstrštyku “Pervertor”. A nutno dodat, že Lord Mantis vůbec v ničem nezaváhali a přesně tohle na své novince stvořili – chorobné riffy, zmučený zvířecí řev a ta atmosféra kurva, to je přesně ono. Uznávám sice, že třeba žánrově spříznění kolegové z Coffinworm se svým letošním opusem “IV.I.VIII” stvořili ještě o kousek větší ohavnost, ale přesto má “Death Mask” úplně všechno, co od kombinace sludge a black metalu chci slyšet.
H.