Zamlouvat si recenzi s pocitem, že ona hodnocená deska bude balancovat na hranici poslouchatelnosti a na kapele nejspíš nenechám nit suchou, asi není ten nejchvályhodnější přístup, ovšem někdy se to takhle prostě sejde. Jednak nevím o nikom z redakce, kdo by zobal folk metal toho nejtuctovějšího kalibru, druhak si to někdo na recenzi vzít musí. Nakonec jsem si tedy o nové EP kapely slyšící na jméno Aktarum, řekl z neznámého důvodu sám. Jak jsem naznačil, nějakými vysokým očekáváními jsem rozhodně neoplýval, a i když by člověk neměl na prvotní dojem a s ním spojené předsudky dát, u Aktarum jsem tak nějak neměl na výběr.
Už jen obal (ten je ještě v rámci scény docela únosný) a název ve mně vzbuzoval špetku nedůvěry, a když jsem se podíval, jací to pánové za Aktarum stojí, tušil jsem na čem jsem. Ne, že bych čtveřici pánů s přezdívkami TrollAklass, TrollOur, Trolladal a Trollhammer upíral hráčské a skladatelské schopnosti, ale řeknu vám, o originalitu asi téhle skvadře moc nešlo. Snad každý, kdo se někdy setkal s folk metalem (většinou s tím pofidérních kvalit), musel zavadit o tuhle nesmírně populární “trollí popularitu”. Rozhodně nepopírám, že jsem se jedno období svezl na vlně komerčního folk metalu, ale trollové ve mně vždycky vzbuzovaly špetku nedůvěry. Ne, že bych se chtěl tomuto tradičnímu (i vzhledem k lidové tvorbě) tématu jakkoli vysmívat, nešťastné mi spíš přijde to kýčovité, hloupoučké podání, které tuny nových kapel každým dnem přinášejí. Tam, kde se třeba Finntroll (zvlášť s přibývajícími lety) nesnaží tvářit vážně a nebojí si udělat srandu ze sebe sama, tak u Aktarum nic podobného necítím. Zvlášť když jsem nahlédnul do diskografie Aktarum a spatřil počiny s naprosto tuctovými názvy “We Are the Trolls” a “Gang of Trolls”, říkal jsem si, že tohle nebude dobré. Nyní je tu novinka s názvem, pozor… “Game of Trolls”!
Teď k samotné muzice. Určitě se nedá říct, že bych hudebně čekal něco bůhvíjak originálního, ale i tak jsem aspoň doufal, že se v tvorbě Aktarum najde něco zajímavého, co by mě potěšilo a umožnilo mi si nahrávku v rámci možností užít. Nepovedlo se. Hned vám řeknu, že neoriginalita Aktarum vizuální stránky je velice blízko i samotné hudební složce. Představte si pompézní folk metal toho nejtuctovějšího kalibru, hromadu kláves, přidejte black metalové vokály a jste doma, lépe řečeno u “Game of Trolls”. Je to přesně případ desky, ze které nemusíte slyšet ani minutu a beztak vám je hned jasné, jak bude znít. Sice existuje spousta kapel, které nehrají zrovna objevnou hudbu, ale ve výsledku je to pořád parádní muzika. Bohužel, v případě Aktarum ani tohle neplatí. Je to spíš taková chudší verze kapel jako Ensiferum, Equilibrium nebo Finntroll, z nichž hlavně první dvě nejsou kapely, které bych měl potřebu sjíždět od rána do večera, nedejbože poslouchat jejich kopii.
Jak jinak, vše začíná rádoby epickým intrem, které je na nahrávce takovéhle sorty už něco jako povinnost než jako zpestření, jež má něco do sebe. Dost možná to u Aktarum vypadalo takhle: “Fajn, intro by bylo, co se má dělat teď?” Jasně, přeháním, ale tuhle tuctovost jsem prostě měl zapotřebí vyzdvihnout. Můžete namítat, že intro tu je prostě na otevření atmosféry, ale říkat už prvními tóny, “tady nic nového nečekejte, jsem jen další načančaná klávesová fiflena,” není asi to nejlepší.
Na obranu “Game of Trolls” tu je pořád jeden nepopiratelný fakt. Pokud se oprostíte od toho, co se dnes v hudbě snažíte nalézt a necháte “Game of Trolls” hrát jen na pozadí při práci, deska je to docela snesitelná. Párkrát si kopnete do rytmu, ale u toho to povětšinou skončí. Nějakých momentů, kdy by člověk pocítil kvalitativní změnu, moc není. Celé minialbum se točí kolem všudypřítomných kláves, které sice sem tam zaujmou chytlavou melodií, ale na druhou stranu to zní hrozně lacině, důkladným příkladem budiž začátek “Light Up the Torches”. Abych jen nehaněl, nakonec jsem si v té záplavě šedi našel i příjemnější úseky, jako je například zapojení sborů v “Enchanted Forest”, i když i v tomhle případě je to poctivý recyklát, tentokrát Ensiferum. Nakonec i titulní “Game of Trolls” není tak jalová, ale na šestiskladbovou desku jsou dvě lepší místa dost málo.
Žádné překvapení se tedy nekoná, “Game of Trolls” je zkrátka bída. Neříkám, že je to deska neposlouchatelná, ale doopravdy nejde o věc, ke které bych se s radostí vracel a netrpělivě vyhlížel jejího nástupce. Kapel jako Aktarum po světě běhá mraky a nevím, proč by se zrovna téhle partě povést prosadit se v už tak přehuštěné scéně, které dominuje jen pár vyvolených, ze kterých Aktarum nezakrytě čerpají. Čtyři s přimhouřením všech očí…
Další názory:
Možná, že na někoho to “trollování” funguje, ale já když něco takového vidím a navíc v takové míře, okamžitě si pomyslím něco o sračce – a od belgické chásky Aktarum jsem očekával přesně něco takového. Co dodat, chlapci vůbec nepřekvapili a jejich hudební produkce zní přesně tak, jak vypadá jejich prezentace – jako trendové klišé dost pochybných kvalit. Abych byl férový, musím přiznat, že jsem od “Game of Trolls” (že by “nenápadný” odkaz na populární “Game of Thrones”?) čekal ještě horší úroveň, než jakou to ve skutečnosti má, ve finále se to technicky vzato poslechnout i dá. Pořád to ale není nic jiného než podprůměrný ripoff kapel, které zmiňoval již kolega, především tedy Ensiferum, Equilibrium a Finntroll (fakt, že první dvě jmenované se mi zdají špatné samy o sobě, teď ponechám stranou). Jednoduše řečeno, pokud někdo řekne “folk metal” a vám se vybaví dřív Primordial než Korpiklaani, pak Aktarum obejděte hodně velkým obloukem. H.
Vzhledem k tomu, že letos vydává novou desku ruská Аркона, rozhodli jsme se, že zpětně zrecenzujeme desku Arkony polské, na kterou jsme v době vydání tak trochu opomněli. S máslem na hlavně přiznávám, že ačkoliv se polská black metalová mlátička těší mojí oblibě a zejména poslední dvě řadovky mám velmi rád, vydání “Chaos.Ice.Fire” jsem zkrátka prosral a tohle je příležitost, jak to napravit, ačkoliv od její premiéry v prosinci minulého roku již uběhlo pěkných pár měsíců. Zpětně zjišťuji, že nová deska Arkony byla toho času poměrně diskutovaná událost (čemuž se nelze divit, viz níže), tím spíše ale čím dál více přemýšlím nad tím, jak se mi povedlo jejímu vypuštění do světa vyhnout a dozvědět se o něm o dobrých pět měsíců později. Nicméně dost lamentování, je čas si vyklepat popel z vlasů a podívat se, zač je toho Arkona po desetileté pauze od poslední řadovky.
Skutečně, na aktivitu z počátku minulého desetiletí, kdy během tří let vydala tři alba, navázala Arkona až loni. Mezitím se sice neflákala – vyjma dvou kompilaček vydala i čtyři splitka, ale aktivita byla dost na vážkách. Nemusím tedy nijak zdůrazňovat, že loňský počin je v tomto ohledu unikátem. Ale k hudbě. Oproti poslednímu albu “Konstelacja lodu” se udál možná až nečekaný počet změn – veskrze pozitivních. Kdo zná alespoň předchozí dvě desky, rozhodně ho v prvé řadě zarazí kvalita zvuku. Rozhodně už nejde o underground, jaký jste mohli najít “Nocturnal Arkonian Hordes” a i oproti “Konstelacja lodu”, která občas byla pořád cítit garáží, je znát značný posun směrem ke kvalitě.
Změny v produkci ale nějak vyloženě nepřekvapí, ale o to více potěší – ostatní změny jsou v mnoha ohledech citelnější a když pominu určitý vývoj, kterým si prochází snad každá kapela kromě Sabaton, mají především jednoho společného jmenovatele, a to personální změny. Značně proměnlivá sestava Arkony, kde de facto jediným stálým členem je Khorzon, který už si za ty roky prostřídal snad všechny instrumenty a role, se ustálila na čtyřech členech. Oproti starším počinům, přibyl kytarista Triumphator, bicman Tzargath a na post vokalisty a basáka v jedné osobě zaujal Armagog. Jeho hrubší projev sedne novým songům jako prdel na hrnec, hrozit dokáže na poslech velmi kvalitně, jen celé to jeho nekompromisní vystupování poněkud nahlodává fakt, že i přes kvalitní harsh vokál je ve srovnání s jinými blackovými křiklouny poněkud zaměnitelný. Pro člověka, který je zvyklý na Khorzonův sípavý skřehot je to holt změna trochu rozporuplná, důležitější ale je, že do tváře nové Arkony prostě padne.
Co se týče hudby jako takové, Arkona neztrácí na agresivitě. Na rozdíl od poněkud bezhlavých spanilých jízd a čirého hněvu však přešla k mírně komplikovanější formě, udala nasranosti tvar a prokreslila ji do hloubky. Někomu by se možná chtělo říct, že je “Chaos.Ice.Fire” v jistých ohledech uhlazenější, upravenější a podobně – jenže ono není. Zvuk a vokál jen napomáhá tomu, že je deska rozjetou mašinerií, která boří vše, co se jí postaví do cesty. Ostře nabroušené kytary, výrazná kulometná palba bicích a menší množství kláves způsobuje, že je album ve výsledku syrovější než jeho předchůdci, (jakkoliv může jít o syrovost kvalitativně jiného ražení). Parta kolem Khorzona stvořila dokonalý nástroj na stínání hlav, který funguje tak, že i Robespierre a jeho gilotina mohou jen blednout závistí.
Přitom se ale Arkona nevzdala žádného poznávacího znaku. Stále jde o mrazivý, zlobou nasáklý black metal, který naštěstí nijak nepřekračuje hranice žánru. Namísto toho z něj ždímá, co to dá, a výsledek vybrušuje k dokonalosti. Spolu s klávesami sice ubylo středních temp a klidnějších momentů, ale v případě “Chaos.Ice.Fire” to vůbec nevadí. Struktura skladeb prošla značnou proměnou a dá se říct, že více pomalejších momentů by jí bylo ke škodě, neboť onu charakteristickou atmosféru si drží i tak. Jedinou pomalejší skladbou tak zůstává “Zasypiając w strachu”, jež se nese ve středním tempu, zbylých sedm skladeb však žene vpřed pod taktovkou Tzargathových nemilosrdných bicích.
Těžko říct, kterou skladbu bych vypíchnul, neboť na desce není žádná vyloženě slabší skladba. Když nepočítám již zmiňovanou “Zasypiając w strachu”, o něco málo více mi v paměti utkvěly “Gdy bogowie przemówią głosami natury”, “Gwiazda boga chaosu” (a předvším pak naprosto skvostná druhá polovina) a poslední “Dopóki krew nie zastygnie w żyłach”. V zásadě ale nejde o nic, co by kvalitu zbylých písní jakkoliv sráželo, protože pořád jde o silné kusy, díky čemuž album prostě baví. Tři čtvrtě hodina v jeho přítomnosti mizí do neznámá dřív, než stačíte doříct black metal. Lepší návratovou desku než “Chaos.Ice.Fire” si Arkona snad ani přát nemohla – a nekompromisně dokazuje, proč si (nejen) v mém srdci zasluhuje titul jediné a pravé Arkony, které nějaká ruská jmenovkyně nesahá ani po kotníky.
Další názory:
Říká se, že klasický sypací black metal už je dávno vyčerpaná věc… jak se to vezme, svým způsobem určitě ano, já si ovšem myslím, že i takováhle muzika klidně může pořád fungovat. A kdybyste se mě zeptali, jak bych si to představoval, odpověď je jasná – “Chaos.Ice.Fire”. Staré desky polské Arkony jsou v jistých kruzích skoro uctíváné, čemuž se osobně vůbec nedivím, protože i pro mě je to obrovský kult a všechny čtyři fošny mám hodně rád… na novinku se čekalo dlouhých deset let (a to si pamatuju, že už čtyři roky zpátky se mluvilo o nahrávání), v jednu chvíli už jsem si dokonce myslel, že se Arkona k nové nahrávce snad nikdy nedohrabe, a když už dohrabe, tak jestli se po takové době podaří navázat na staré majstrštyky. “Chaos.Ice.Fire” však jakékoliv pochybnosti smetlo ze stolu, protože se jedná o naprosto špičkový a prvotřídní black metal, který prostě nakopává prdele. Je v tom snad všechno, co chci od takové desky slyšet – agresivní tempo a nekompromisní vyznění, ale zároveň obrovské množství perfektních nápadů, díky nimž nahrávka nemá šanci ani na chviličku nudit – a to vše je zde navíc podané přesvědčivě, uvěřitelně a v nejvyšší možné kvalitě. Čím déle “Chaos.Ice.Fire” poslouchám, tím více si říkám, že je to pro mě jedna z nejlepších čistokrevný black metalových nahrávek posledních let. Přesně takhle by měl znít současný black metal! H.
“Revelation” je sice debutovým dlouhohrajícím počinem francouzské black metalové sebranky Malhkebre, předcházející neřadové nahrávky rovněž neznám, ale přesto jsem se z nějakého důvodu na poslech téhle desky dost těšil. Něco mi totiž napovídalo, že by se mohlo jednat o setsakra zajímavou záležitost. Očekával jsem skvělý misantropický a extrémní hnus s patřičně nemocnou atmosférou, což je přesně ten druh black metalu, který mám vážně rád (já mám tedy rád skoro všechny black metaly, ale to už je jiná věc)… jak to dopadlo?
Což o to, “Revelation” ve své podstatě to, co jsem očekával, do puntíku splňuje – samotná hudební náplň debutu Malhkebre by se zcela jistě dala popsat jako hnusný black metal s nepříjemnou a odpornou aurou. Technicky vzato. Realita je ovšem taková, že mě “Revelation” jednak vůbec nebaví, jednak si občas říkám, jestli to jako není spíš prdel, což je něco, co by si člověk u black metalové nahrávky tohoto druhu říkat rozhodně neměl. Obzvláště totálně pošukaný vokál mi místy přijde vyloženě úsměvný. Kraviny jako dvě minuty ženského hekání u mě dojem taky moc nevylepší. Nemůžu sice tvrdit, že by Malhkebre natočili vyložený odpad, protože pár svých momentů to má a nějakou úroveň taktéž, ale vzato kolem a kolem je pro mě “Revelation” nakonec spíše zklamáním.
Nevím, možná už vážně začínám stárnout. Kdybych tohle slyšel tak v 15, 16 letech, okamžitě by to pro mě byl kult jako svině. Už jenom fotka kapely, kde borci vystrkují nahaté zkrvavené prdele do objektivu a v nějakém chlévě hrozí plachtu na zdi, je k té kultovnosti vyloženě předurčuje. Hudebně se však u mě “Revelation” dost minulo účinkem, jakkoliv jsem fakt chtěl slyšet dobrou věc. Suma sumárum mi pár zajímavých pasáží na jedné straně a celková rozpačitost na druhé dávají dohromady s přivřenýma očima jen průměrných pět bodů…
Budeme-li se bavit i nejvýznamnějších black metalových (a vlastně nejen black) kapelách České republiky, jen těžko lze na prvních místech nezmínit Master’s Hammer. Jejich prvotní tvorba je dodnes pro spoustu lidí obrovský kult a třeba já osobně řadím první dvě desky “Ritual” (1991) a “Jilemnický okultista” (1992) vůbec k tomu nejlepšímu, co kdy u nás vyšlo… ani více jak dvacetileté stáří těmto majstrštykům nic nesebralo na jejich neopakovatelné atmosféře, jež je i dnes aktuální a stále v ní je ta síla. Jsou lidé, pro něž stojí o něco výš ještě předchozí demo tvorba, ale já mezi ně nepatřím a právě tyhle první dvě řadovky jsou pro mě vrcholem tvorby Master’s Hammer a snad i českého black metalu obecně.
Po velice rozpačitých “Šlágrech” z roku 1995 se ovšem nad Master’s Hammer na mnoho let zavřela voda až do roku 2009, kdy skoro jako blesk z čistého nebe vyšla čtvrtá nahrávka “Mantras”. I tohle album bylo mnohými přijato docela rozporuplně, ale já jej mám ve velké oblibě a z mého pohledu dokázalo důstojně navázat na starou tvorbu, aniž by ji kopírovalo, a zároveň ten počin zvládnul dostát velikosti jména Master’s Hammer, která v undergroundových vodách i po mnoha letech nečinnosti nebyla zrovna malá. Oproti tomu “Vracejte konve na místo” si již vysloužilo v podstatě jenom kladné ohlasy a František Štorm se svou kumpanií na něm dali dohromady další prvotřídní materiál. Po Konvích, které se mají vracet na místo, se ovšem soukolí v táboře Master’s Hammer nebývalo rozpohybovalo, výsledkem čehož byla postupně hned trojice nových sedmipalců a pár reedic staršího materiálu… až nakonec tato aktivita vyvrcholila šestou dlouhohrající deskou s názvem “Vagus Vetus”…
Nemám problém hned na rovinu říct, že Master’s Hammer už dost dlouho řadím do oné nepočetné sorty srdcových kapel a snad s výjimkou “Šlágrů”, jimž jsem nikdy na chuť přijít nedokázal, nedám na jejich hudbu dopustit, ať už jde o ty staré kulty nebo současnou tvorbu. Z toho by se mohlo zdát, že nás nyní čeká další óda na genialitu Mistrova kladiva (a upřímně, já jsem rovněž věřil tomu, že to tak bude), ale jak se hned po prvním poslechu “Vagus Vetus” ukázalo, tentokrát to nebude až tak jednoznačné. Abychom měli hned od začátku čistý stůl, rovnou prohlásím, že i přesto, co se na následujících řádcích objeví, se mi novinka opravdu upřímně líbí (nenápadný vzkaz kapele, že ten vinyl, který přijde jen v případě, že se muzika bude líbit, na podzim vážně chci), tentokrát to ovšem má pár ale…
Vždycky se mi Master’s Hammer mimo jiné líbila jedna věc, a sice že každé album bylo jiné a své. Sice si zachovávalo typický rukopis skupiny, ale přesto bylo o něčem jiném, všechny ty placky jsou mezi sebou naprosto nezaměnitelné a nebojím se říct, že každá z nich je i unikátní. A právě zde přichází první kámen úrazu “Vagus Vetus”, protože jde snad o první počin skupiny, na němž je ten posun dost malý, vlastně spíš jen kosmetický. Podle všeho to vypadá, že s vydáním “Vracejte konve na místo” se současní Master’s Hammer našli a od té doby pokračují právě v tom stylu, který sami sobě vytyčili právě na dva roky staré nahrávce. Bylo to slyšet už třeba v písničkách “Transgalaktický řezník” a “Barva kosmu” z bezejmenného singlu, ale tam to nevadilo, protože to jsou obě obrovské pecky a protože to byl jen singl.
“Zkáza nepřijde shůry ni v dešti strašlivých neutronů. Úpadek architektury toť první vlaštovka Armageddonu.” (Chrchel)
Musím říct, že jsem vlastně i očekával, že “Vagus Vetus” bude pokračovat ve šlépějích “Vracejte konve na místo”, ostatně se stačí podívat už jen na ten přebal, jenž je vyveden naprosto totožným stylem, ale doufal, že to přece jenom nebude znát až tak moc. Tím spíš, že se opětovně proměnili zúčastnění muzikanti a na rozdíl od “divné nemastershammerovské” sestavy z “Konví” byla novinka vytvořena pouze lidmi z klasické sestavy (byť ne všemi), jmenovitě Silenthellem, Necrocockem a samozřejmě Františkem Štormem. Přítomnost Silenthella samozřejmě znamená i návrat tympánu, který na “Vracejte konve na místo” chyběl, stejně tak mi z hudby čistě pocitově přijde, že i mistr bizarnosti Necrocock protentokrát dostal o něco víc prostoru, stejně tak je nutné zmínit, že je na aktuálním počinu snad ještě více sypaček a bicí místy jedou doslova jak kulomet (a vlastně i kytary jsou takové víc blek metl)… ale i přesto je ve výsledku ten rozdíl mezi “Konvemi” a “Vagus Vetus” (co do atmosféry a pocitu z obou nahrávek) nepříliš velký.
Otázkou zůstává, jak je možné, že na zmiňovaném bezejmenném singlu ta podobnost s “Vracejte konve na místo” vůbec ničemu nevadila a nyní najednou vadí. Odpověď je jednoduchá a vlastně už jednou nepřímo padla – “Transgalaktický řezník” i “Barva kosmu” jsou v obou případech perfektní songy. Oproti tomu “Vagus Vetus”… nechci říkat, že je ta deska slabá, protože to v žádném případě není a i tady se nacházejí fakt excelentní skladby, zároveň s tím tu však je i pár o trochu slabších kusů, díky čemuž novinka nedokáže tu nejvyšší úroveň udržet po celou dobu svého trvání.
A upřímně řečeno, asi nejslabší píseň “Vagus Vetus” nastoupí hned po dohrání intra “αιολος I.”. Nemůžu si prostě pomoct, ale “XMZ” mi jednoduše přijde jako snad jeden z nejméně záživných tracků Master’s Hammer vůbec, hlavně mě trochu mrzí refrén, který bych si spíš nechal líbit celý odzpívaný čistě. Stejně tak mi song příliš nesednul ani textově, což jsem u Master’s Hammer už vůbec nečekal. Následující “Panuška”, která se – jak už ostatně její název napovídá – věnuje malíři Jaroslavu Panuškovi, se mi líbí už mnohem více a třeba čistě zpívané party nebo krásně podivné zvuky za kytarami a bicími jsou fakt skvělé, nicméně jinak to je opět spíš takový standard současných Master’s Hammer. Podobně je na tom ještě i další “V aiolských harfách”… opět je to standardní song současného Mistrova kladiva a vládne mu především čistý vokál, byť ani v nejmenším netvrdím, že by se snad tyhle dva kusy neposlouchaly naprosto parádně.
“Chtěl bych mít laserové ukazovátko ukryté ve vycházkové holi a kam já tou špacírkou namířím všechno se v atomy drolí.” (Špacírka)
První opravdu výborná věc se skrývá až na páté pozici v podobě pecky “Chrchel”. Třeba nádherně úchylný popěvek před refrénem a vlastně i samotný refrén jsou těžce hitové záležitosti, které již od prvního poslechu “Vagus Vetus” nemůžu dostat z hlavy. Podobně je na tom i fantastická “Špacírka” – kdybych měl z “Vagus Vetus” vybrat jen jeden nejlepší song (jakkoliv by to samozřejmě bylo značně dementní), volil bych právě tenhle. Obecně právě střed alba se mi zdá suverénně nejsilnější, jelikož i další dva vály “Na kanibalských jatkách” a “Beedi” naprosto hravě drží nejvyšší úroveň. V první jmenované se například konečně ozve nějaký fakt kulervoucí riff (poprvé v průběhu textové linky “Ruka v kádi střeva pere, druhá špejle chystá…”), ta druhá zase opětovně boduje těžce kultovním refrénem. Posledním vrcholem “Vagus Vetus” je pak z mého pohledu ještě “Prďák”.
“Zvířecí zvuky” jsou po hudební stránce opět spíše standardnější (ačkoliv třeba kytarové vyhrávky se dost povedly), ale zase jsou pekelně zábavné svým textem, jenž odkazuje na první demosnímek “The Ritual Murder” z roku 1987, při jehož natáčení do sklepa (v němž právě ono natáčení probíhalo) vešla babička Františka Štorma a pronesla: “Bez těch zvířecích zvuků by to nešlo, Franto?” A přesně o tomhle lyrická stránka tohoto songu je, navíc přesně v proslulém Štormově stylu – zábavně, s nadhledem, ale pořád chytře, skvělé hrátky se slovy… tohle je jedna z věcí, v nichž současná tvorba Master’s Hammer prostě nemá konkurenci.
“Teď kouříme jen beedi to synonymum bídy až zbohatneme naráz tož budem kouřit čaras!” (Beedi)
Sice asi půjdu proti proudu, když řeknu, že z té nové éry jsou moje nejoblíbenější texty na “Mantrách”, kde František Štorm perlil a každý jeden song je co do textů majstrštyk, ale i tady, na “Vagus Vetus”, je to opětovně nejvyšší kvalita, jež i ty slabší (hodně relativně – “slabší” Master’s Hammer jsou z obecného hlediska pořád super) kusy táhne nahoru. To ovšem neplatí pouze o “Zvířecích zvucích”, ale i o dalším hudebně dobrém, nikoliv však výjimečném songu “Pod vrstvou prachu”, jež zase vypráví o dvou dopisech, které Master’s Hammer svého času dostali od Øysteina Aarsetha (Euronymous) a Varga Vikernese. I když abych zase nevzbudil dojem, že co do muziky je “Pod vrstvou prachu” nějaká tuctovka, sluší se dodat, že i tady je pár silných momentů a třeba linka “Helvete, helvete!” má fakt říz. Aby bylo formalitám učiněno zadost, asi by měla padnout zmínka, že tahle skladba se objevila již na jednom z dřívějších sedmipalců, jmenovitě na letošním “BLMH 14”, druhém splitu s kolegou Blackoshem.
Jak ale “Vagus Vetus” začalo nezáživně, stejně tak i končí – “Nengemengelengem” je totiž společně s “XMZ” a doposud nezmíněnou “Recepturou” písnička, jež mě na albu působí nejméně zábavně. Sice to u “Nengemengelengem” ani u “Receptury” není tak markantní jako v případě “XMZ”, ale i tak můžu upřímně říct, že bych se bez nich asi i obešel. Je pravda, že formálně mají všechny tři veškeré atributy současných Master’s Hammer a jsou úplně v pořádku, ale pocitově to pro mě jednoduše není to pravé ořechové.
Bilance je tedy z mého značně neobjektivního pohledu následující: na “Vagus Vetus” se sešly tři slabé písničky, pět naprosto skvělých, čtyři dobré, ale více či méně standardní, a navrch pěkné intro a outro. Už jen z toho je asi zřejmé, že navzdory všemu, co padlo výše, bude hodnocení stále kladné. Jak už jsem zmínil, “Vagus Vetus” se mi upřímně líbí a “slabší” Master’s Hammer jsou obecně vzato stále skvělá hudba, nehledě na fakt, že i v těch kusech, jež jsou “jenom” dobré, jsou některé konkrétní motivy pořád špica… k tomu už jen stačí připočíst sympatie, jaké k téhle skupině dlouhodobě chovám (což už se nejspíš nikdy nezmění), abych z toho dostal naprosto zasloužených 7,5 bodu.
Je naprostá pravda, že ze tří desek nové éry mi “Vagus Vetus” přijde jednoznačně nejméně dobré (zcela záměrně neříkám “nejhorší”, aby to nevypadalo, že je to špatná nahrávka), o “Ritualu” a “Jilemnickém okultistovi” ani nemluvě, díky čemuž u mě novinka vlastně překonává pouze “Šlágry”, ale přesto všechno se mi to pořád líbí. Když budu brát “Vagus Vetus” jako celek (což beru, jelikož staromódně muziku poslouchám po deskách, nikoliv po písničkách), pak jsou mé dojmy bez váhání kladné a palec míří směrem nahoru. A teď by to ještě chtělo ten vinyl…
Další názory:
Master’s Hammer jsou od vydání comebackovky “Mantras” zjevně při chuti, což je na jednu stranu super, ale na druhou to trochu budí obavy o kvalitu materiálu – tím spíše při vědomí o tom, jak vysoukou laťku nasadila dva roky stará řadovka “Vracejte konce na místo”. A “Vagus Vetus” je vpravdě podivné dílo… Při zachování soundu svého předchůdce je deska formálně metalovější a přitom se svým způsobem experimentálnější, a proto na poslech méně přívětivá. Nabízí se tedy prostý dotaz, a to, jestli si Master’s Hammer zkrátka nevybrali slabší chvilku. Nu, rozhodně pochopím každého, kdo tento názor sdílí, protože si, buďme upřímní, “Vagus Vetus” neužívám rozhodně tolik jako “Vracejte konve na místo”. Pořád je to ale dílo, které jménu svých tvůrců nedělá ostudu a na jeho pětapadesáti minutách se nachází zatraceně moc výtečného materiálu. Mými osobními favority jsou “Panuška”, “Chrchel”, “Špacírka” a “Zvířecí zvuky”, ale ani zbytek nepostrádá doslova výtečné momenty, kterých se tu i mimo jmenované kusy sešla dlouhá řada. Ve výsledku tedy nejsem zcela nadšen, ale o plnohodnotném uspokojení už se zde hovořit rozhodně dá. Ježura
Ani já nebudu pro “Vagus Vetus” tasit tak vysokou známku, jakou jsem svého času obodoval předešlé “Vracejte konve na místo”. Master’s Hammer jsou pojem a jejich muzika bude mít vždycky punc originality a nesmazatelnou známku kvality (no dobře, “Šlágry” mě neberou), ale “Vagus Vetus” tak trochu stojí za svým předchůdcem minimálně v tom ohledu, že vlastně “jen” pokračuje tam, kde se minule skončilo. Sice obsahuje velké množství vyloženě skvělých momentů (“Špacírka”, “Pod vrstvou prachu” nebo “Na kanibalských jatkách” fakt nemají chybu), ale mimoto se na placce nachází hned několik písní, které bych diplomaticky označil za průměr. Jako celek si “Vagus Vetus” udržuje nepopiratelnou kvalitu, ale mít o pár songů míň (klidně bych oželel “Beedi” nebo “Nengemengelengem”), tak bych mohl mluvit klidně i o vyrovnání laťky “Vracejte konve na místo”. Ale takhle? Sice uznávám, že Master’s Hammer umí, ale vyloženě na prdel jsem si z letošního zářezu nesedl, což je výsledek, který bych od nějvětší české black metalové legendy čekal jako samozřejmost. Možná byla má očekávání přehnaně vysoká a mluví tak ze mě pouhé zklamání, ale tak jako tak mě Master’s Hammer letos prostě nebaví tak jako minule. Šmitec. Kaša
Nerad se chlubím zrovna tímhle nešvarem, ale téměř všechny texty mnou poslouchaných songů jdou kolem mě. Ne, že bych o ně nejevil zájem, ale i přes jakés takés znalosti cizího jazyka (primárně tedy angličtiny) mi jejich skrytý obsah nebo poslání často úspěšně uniká. O to příjemnější je poslech kapely, která zpívá v mé mateřštině, ba co víc, její texty jsou prostě klasa. Ano, teď je už jasné, že řeč není o nikom jiném než Master’s Hammer, respektive o jejich “Vagus Vetus”. Upřímně mě redakční kritika docela zaskočila. Nepopírám tvrzení, že se Štormova parta od vydání “Konví” hudebně přiliš neposunula, ovšem pořád je to kvalita hodná Mistrova kladiva. Master’s Hammer nikdy nebyli nějací geniální instrumentálisti a nikdy si na ně ani nehráli, jejich síla je však někde úplně jinde. Umění, jak přetvořit black metalovou rubanici v píseň plnou nadhledu i při zachování vážné tváře – na to mají Master’s Hammer patent. A nejinak tomu je i na “Vagus Vetus”, albu, jež mě opět potěšilo svými skvělými texty, ale i většímu prostoru věnovanému čistému vokálu i klasickými “Mástrovskými” vložkami, které do black metalu formálně vůbec nemají zapadat, ale tady to funguje opět znamenitě. Připouštím, že češtinou netknutý posluchač by váhal i s šestkovým hodnocením, jenže Master’s Hammer jsou prostě Master’s Hammer včetně textů i té magické aury, která se nad kapelou nedotknutelně vznáší už přes pětadvacet let. Skvrn
Země: Itálie Žánr: black metal Datum vydání: 16.5.2014 Label: Folter Records
Tracklist:
01. A Fallen Empire of Flesh (Intro)
02. The Sentinel
03. Old Bones
04. He, the Destroyer
05. The Illusion of Control
06. Dying in the Cold
07. Lost in the Grey
08. Worms and Silence
09. One Moment
10. Il sangue nero (Outro)
“The Eerie Sound of the Slow Awakening” je z jistého úhlu pohledu hodně příjemná záležitost… tedy, pro recenzenta. Jedná se totiž o album, které vám stačí si poslechnout jednou, a už tu recenzi klidně můžete napsat. Samozřejmě se nemusíte bát, pro jistotu jsem si to pustil víckrát, ale při každém dalším poslechu jsem se v tom jen utvrdil.
Deathrow, jak se jmenuje onen italský projekt, jenž má “The Eerie Sound of the Slow Awakening” na triku, totiž neprodukuje nic jiného než “prostě black metal”. Tím je řečeno naprosto vše, protože se jedná o zcela standardní žánrovou záležitost po všech myslitelných stránkách, kolik jich jen vymyslíte – kompoziční, zvukové, pocitové atd. Dokonce i když se podíváte na grafickou podobu nahrávky, ani na vteřinu vás nenapadne si byť i jen náznakem pomyslet, že by tohle nebyl black metal jak řemen.
Co si budeme povídat, když někdo hraje muziku, jež je žánrově vyhraněná a jasně identifikovatelná, rozhodně to neznamená, že by to mělo být automaticky špatně. Ani v případě Deathrow to v zásadě úplně špatně není. O něco horší už je ovšem fakt, že “The Eerie Sound of the Slow Awakening” je nahrávka poměrně lehce zaměnitelná s kopou dalších podobných počinů. Co si budeme povídat, jednočlenných projektů, které produkují syrovější black metal, běhá po světě fakt strašně moc a Deathrow je čistě po hudební stránce prostě jedním z davu. Na Facebooku Deathrow se píše, že jde o “primitive and visionary black metal”… to primitivní je určitě pravda (co do formy), ale s tím vizioářstvím bych tedy byl o hodně opatrnější…
Netvrdím, že je “The Eerie Sound of the Slow Awakening” špatná nebo nepovedená deska, protože není, naopak je to úplně pohodová placka, jež se mi v základě vlastně i líbí… jen prostě a jednoduše nenabízí nic, kvůli čemu byste jí měli dát přednost na úkor desítek dalších podobných undergroundových alb. Po celou svou hrací dobu ubíhá v jednom +/- monotónním tempu, z něhož nějakým způsobem vystupuje jen minimum momentů (například song “The Illusion of Control”, jenž se nese v pomalejším duchu, klidnější “Lost in the Grey” nebo trochu melodičtější “One Moment”) – a úplně stejně nevyčnívá ani počin jako celek ve srovnání se svou stylovou konkurencí.
O trochu zajímavější je ovšem člověk, jenž za Deathrow stojí. V rámci této kapely si říká Thorns, ale s kultovním norským industrial black metalovým projektem stejného jména nemá společného zhola nic. Že vám to tedy nic neříká? Nejspíš vám svitne, když si povíme jeho občanské jméno – není totiž nikdo jiný než starý známý italský bubeník Gionata Potenti. Tenhle borec fakt umí a má toho na triku neskutečně moc – v současnosti jej najdete například v sestavách Frostmoon Eclipse, Kult, Tumulus Anmatus nebo Acherontas, v minulosti hrál nebo se alespoň mihnul u jmen jako Blut aus Nord, Glorior Belli, Ad Hominem, Handful of Hate, Benighted in Sodom, Enthroned, Arcana Coelestia, Tundra a dokonce i u českých Silva Nigra… to už je fakt pěkné portfolio a to jsem zdaleka nevyjmenoval ani polovinu jmen, kde se objevil. A to ani nemluvím o živé sestavě Deathrow, kde se dále vyskytují lidi jako Tumulash (Kult, Tumulus Anmatus), Davide Gorrini (Frostmoon Eclipse, Stroszek) nebo dokonce Bornyhake (Borgne, Enoid), jehož vlastní tvorbu mám v obrovské oblibě. A to už je prostě skvadra jako prase (klidně i to prase na obrázku).
Což o to, spoustu těchto skupin mám fakt hodně rád a spoustu alb, na nichž se s nimi Gionata “Thorns” Potenti podílel, vážně žeru. Stojí také za zmínku, že na většině z nich se objevil na pozici bubeníka (ale ne vždy – třeba u Silvy Nigry týral s mikrofonem hlasivky). Deathrow ovšem není žádná kapela, v níž by “jenom” hrál, je to jeho vlastní a osobní projekt, v jehož rámci si (ve studiu) vše obstarává naprosto sám. Z tohoto pohledu je zajímavé, že i když jej známe především jako skvělého bubeníka, bicí na “The Eerie Sound of the Slow Awakening” nehrají tu nejhlavnější roli… jestli mi nějaký nástroj přijde nejvýraznější, tak je to spíš kytara.
Jak ovšem novinka dokazuje (možná bych mohl zmínit, že předcházející tři fošny neznám), drtit škopky u kvalitních kapel s nadanými skladateli v čele mu jde lépe než vymýšlet vlastní muziku… což rozhodně nemyslím nějak hanlivě nebo jako výsměch k jeho snažení, naopak – za to, co všechno už nahrál, má můj respekt, vážně. Přesto bych však lhal, kdybych tvrdil, že jsem si z “The Eerie Sound of the Slow Awakening” kecnul na zadek. Jak jsem již zmínil, ta nahrávka je fakt v pohodě, poslouchá se dobře a svojí úroveň bezesporu má… ale nalijme si čistého vína, takových alb jsou dnes prostě stovky.
Země: Česká republika Žánr: melodic black metal Datum vydání: 21.4.2014 Label: Pařát Magazine
Tracklist:
01. The Awakening
02. End of All Nights
03. Insurrection
04. Tainted Hopes
05. Heretic God
06. Stay Primitive
07. Horned Crown
08. In the Ruthless Wastelands
09. Revelation Through Affliction
10. Agony in Vain
11. Burial Flowers
Nejsem si jistý, jestli tomu tak bylo vždycky, nebo jsem si toho jenom já začal pořádně všímat až v posledních letech, ale zdá se mi, že je fakt hodně v módě pořád někoho k někomu přirovnávat. V recenzích se většina recenzentů snaží kapely přirovnávat k jiným, což bych ještě bral, když to čtenářům mají přiblížit, ale v hojné míře to svým koňům dělají i samotné vydavatelské firmy, když jim na nosiče lepí nálepky “Pro fanoušky: [seznam xx jiných kapel]”. V některých případech se takhle objevují docela perly… já osobně se například kvalitně pobavím pokaždé, když z police vytáhnu CD “Rengeteg” od Thy Catafalque, na němž je nalepené lejstro, které hlásá, že je to hudba pro fandy ruských folkařů Аркона… oukej no, asi to na Season of Mist slyší trochu jinak…
Právě z těchto důvodů podobným reklamním blbostem a přirovnávání na každém rohu nevěnuju nějak zvlášť velkou pozornost. Stejně tak tomu bylo i v případě jihočeských melodických black metalistů Desire for Sorrow, o nichž jsem všude četl, že to jsou prý čeští Cradle of Filth. Nijak jsem to neřešil a myslel jsem si, že je to klasicky trochu přehnané… dokud jsem si jejich dlouhohrající debut “At Dawn of Abysmal Ruination” sám nepustil…
Kdybych to chtěl vyjádřit diplomaticky, tak bych řekl, že v případě Desire for Sorrow je přirovnání ke Cradle of Filth opravdu na místě a vliv Daniho party je na “At Dawn of Abysmal Ruination” vážně cítit. Nicméně vzhledem k tomu, že se za diplomata nepovažuji, klidně prohlásím na rovinu, jak mi to přijde, byť to takhle řečeno může znít dost hnusně – není to totiž podobnost ani inspirace, Desire for Sorrow při vší úctě zní jako nefalšovaná vykrádačka.
I kdyby se někdo čistě náhodou snažil to tam neslyšet, přeslechnout to vážně nelze, protože Cradle of Filth, konkrétněji řečeno tedy Cradle of Filth model 90. léta, z nahrávky smrdí každým coulem po drtivou většinu hrací doby. Melodie, atmosféra, vokál… všechno to tam je. Stačilo by ještě stylově sladit obal a vyměnit na něm logo a člověk by řekl, že “At Dawn of Abysmal Ruination” je album, které Cradle of Filth omylem zapomněli vydat někdy mezi “Cruelty and the Beast” a “From the Cradle to Enslave”. Pokud si Desire for Sorrow vytyčili za cíl znít právě takhle, pak do puntíku splněno…
Věřím tomu, že své fanoušky si to najde… Cradle of Filth jsou hodně oblíbená skupina a je spousta lidí, kteří nedají dopustit právě na jejich 90. léta a dnes jim ta formace přijde mrtvá (což samozřejmě nic proti tomu, jejich staré desky mají dodnes něco do sebe, na rozdíl od současné nemastné-neslané tvorby) – právě takovým by “At Dawn of Abysmal Ruination” mohlo chutnat. Mě osobně to ovšem při poslechu strašně obtěžuje a tak nějak jsem nedokázal se přes to přenést a mávnout nad tou podobností rukou… neřeknu, kdyby šlo třeba o jednu, dvě písničky, ale v případě Desire for Sorrow je to na moje uši už přes čáru, protože opisování od britské stálice se děje napříč celým albem.
Momentů, kdy bych mohl tvrdit, že to zní trochu původně, je tu totiž naprosté minimum… vybavím si možná tak závěr “Heretic God” (od sóla dál), části “Horned Crown” (kytara na začátku a na konci, dále povedená kytarová melodie krátce po dvou minutách) a rozjezd “Agony in Vain”, jenž je pro mě suverénně tím nejlepším, co Desire for Sorrow na svém debutu nabízejí. Nicméně vzhledem k tomu, že ani tyhle pasáže nejsou nijak zvlášť dlouhé a tak extrémně strhující, aby dokázaly výsledný dojem jakkoliv zvrátit, je pro mě “At Dawn of Abysmal Ruination” docela regulérní nuda.
I pokud by se však člověku nějakou záhadou povedlo se přenést přes všechno to máchání se ve Filthovském rybníčku, pořád tu ještě zůstává fakt, že ani čistě po hudební stránce se mi nezdá, že by “At Dawn of Abysmal Ruination” mělo nějakou pořádnou sílu. Zpočátku jsem si samozřejmě myslel, že to je tím, že ještě nemám album pořádně naposlouchané a vstřebané, ale s rostoucím počtem poslechů jsem si čím dál tím více uvědomoval, že jako celek mi to prostě přijde o ničem. Uznávám, že bych Desire for Sorrow hodně křivdil, kdybych tvrdil, že se to nedá poslouchat, protože poslouchatelné to pořád je (což ovšem neznamená, že ten poslech musí bavit), stejně tak je zcela jistě pravda, že co do technické stránky je na “At Dawn of Abysmal Ruination” všechno v nejlepším pořádku… ale dávat v roce 2014 třeba 7 nebo 8 bodů z 10 jen za to, že kapela umí hrát dobře na své nástroje, je s prominutím píčovina. Na druhou stranu, fakt, že to muzikantům hraje a nejsou to žádní cucáci, že zvukově to zní dobře a hudebně “dospěle” (tak moc, jak jen takhle okatá inspirace může znít), že tam je bezesporu slušná úroveň a že na rozdíl od jiných expertů to vážně jde poslouchat, pořád stačí na to, aby ta hudba nešla sestřelit do podprůměru.
Samozřejmě netvrdím, že můj názor musí sdílet každý (ostatně už i padlo, že fandům starých Cradle of Filth by Desire for Sorrow mohli být hodně po chuti), kapela může relativně těžit i z toho, že vyloženě melodický black metal v České republice hraje málokdo (možná tak Mater Monstifera, ale ta mi upřímně taky přijde dost průměrná), nicméně mně osobně se “At Dawn of Abysmal Ruination” do vkusu příliš netrefilo. Jasně, pořád je to debut, takže neříkám, že na případných dalších nosičích nedám Desire for Sorrow šanci mi chuť spravit, ale do té doby bohužel hodně slabá pětka…
Upřímně řeknu, že muzika Woods of Desolation mi až doposud docela úspěšně unikala… nebo lépe řečeno, něco jsem slyšel, ale hodně letmo a nic moc konkrétního si nevybavuji, nicméně jsem měl tenhle australský jednočlenný projekt vždycky zaškatulkovaný jako kvalitní záležitost. Mezeru ve znalostech jsem se jal napravit s aktuální třetí řadovkou “As the Stars”, od níž jsem očekával, že mi onen dojem, že jde o kvalitní muziku, potvrdí.
Nemohu tím pádem soudit, jak si “As the Stars” stojí v porovnání se svými dvěma předchůdci, ani nevím, jestli na tom nejsou náhodou lépe, ale novinka v mém případě zůstala docela dost za očekáváním. Namísto silné, uhrančivé a atmosférické black metalové desky jsem totiž dostal poměrně rozplizlou a ničím nevýraznou nudu, která sice je v zásadě black metal, ale ten je v podání Woods of Desolation rozmělňován poslední dobou (a pro mě dost nepochopitelně) čím dál tím populárnějšími post-rockovými postupy s lehkými doteky shoegazu.
Nikdy jsem se nijak netajil tím, že mi tohle není vůbec po chuti – nikoliv však automaticky, abych si něco dokazoval, ale především z toho důvodu, že jsem snad ještě nenarazil na skupinu, jež by to dokázala podat takovým způsobem, aby mě to doopravdy a v plné míře oslovilo. Což se tedy nedá říct ani o Woods of Desolation, potažmo “As the Stars”. Zdá se mi totiž, že všechno tohle “post-rockování” ten black metal neuvěřitelným způsobem “ztepluje”, dělá z něj takovou homo muziku, jež je pro mě jednak nudná, jednak na hony vzdálená tomu, o čem by black metal měl být (a to ani omylem nepatřím mezi ten typ lidí, kteří nutně potřebuji black metal v jeho původní formě). A to už na Woods of Desolation, potažmo “As the Stars” sedí úplně přesně.
“As the Stars” je pro mě tím pádem zklamání. Není to neposlouchatelné, ale je to nuda, která funguje jen jako podklad k nějaké činnosti, když to album vnímáte maximálně na půl ucha. Když se totiž člověk soustředí je to… o ničem.
Druhý pohled (Skvrn):
Woods of Desolation bezesporu patří k nejdůležitějším black metalovým projektům skromné australské scény. A to především, že se podílela na definici žánru, který v poslední době vylétl strmě nahoru – “blackgaze”. Spousta lidí mi bude mít za zlé další škatulkovací povídání, ale nemohu si ho v případě “As the Stars” odpustit. Blackgaze, jakožto mix black metalu, post-rcoku, shoegaze a já nevím čeho ještě, je totiž na desce zastoupen po celé délce. Mně osobně přijde, že za blackgaze se vydává takový pozitivnější black metal, i když ono slovíčko pozitivní je hodně ošemetné. Zvlášť, když se někteří nepářou Woods of Desolation obdařit škatulkou DSBM.
Omluvte nezvykle dlouhý úvod, ale ohledně “As the Stars” by stačila právě pouhopouhá dvě slovíčka – solidní blackgaze. Hned na začátek říkám, čekal jsem víc. Atmosféru i již tradiční feeling Woods of Desolation jsem dostal, ale něco mi na novince nefunguje, především zvuk. Ten se na první pohled podobá poslední řadovce “Torn Beyond Reason”, na novince je však nepříjemnější, a to prosím doslova, uši po nějaké čtvrté písničce celkem trpí, a fakt, že jsou skladby vystaveny v obdobném duchu, tomu rozhodně nepřidává. Nedokážu specifikovat, co konkrétně je na zvuku špatně. Vokály jsou opět hodně zastrčené – nevadí, tak prostě zní Woods of Desolation; bicí oproti “Torn Beyond Reason” ztichly – taky žádný problém; přijde mi však, že blackové kytary jsou až moc intenzivní a až moc vyhulené co se týče výšek a s tím mám problém. Všechny skladby se nesou v podobných náladách, v nichž se na rozdíl od drtivé většiny black metalové produkce najdete i smysl pro naději a líbivost. To vše by bylo pěkné, poměrně snadno přístupné nebýt toho zvuku, který mi pocit z “As the Stars” kazí.
Je pro mě těžké vyřknout konečný ortel, zvlášť když předchůdce “Torn Beyond Reason” jsem měl hodně rád. Od té doby se zas tak moc nezměnilo, Woods of Desolation jsou stále dobře rozpoznatelní, jen necítím, že by to bylo úplně ono. Protekčních šest a půl…
Já upřímně nejsem zrovna zastánce prznění českého jazyka tím, že se v něm používají anglická slova (nemám na mysli převzatá), stejně tak ani nejsem příznivcem různých těch zkratek a patvarů, které je posledních pár roků v módě používat především v internetové komunikaci. V případě desky “Ikuus” se sem ale jeden podobný patvar docela hodí, protože pro něj čeština prostě nemá takhle úderný ekvivalent – tohle album je totiž těžké wtf.
Začněme ale ještě jednou a trochu méně zmateně. Suruni je finská kapela (záměrně ještě neříkám styl, k tomu se dostaneme záhy a právě ten je zdrojem onoho “wtf efektu”), jejíž název lze do naší mateřštiny přeložit jako “Zármutek”. Kapela funguje od roku 2011 a doposud měla na kontě pouze jedno EP “Antropomorfism” z roku 2012. Letos, konkrétně řečeno v dubnu, vyšel dlouhohrající debut, jehož název zní “Ikuus”. O co tu tedy kráčí?
Dokážete si představit experimentální lo-fi black metal? Jestli ne, tak to nás až donedávna bylo víc… a právě s “Ikuus” máte možnost to změnit a podívat se na to, jak to vypadá, podobně jako jsem to před časem udělal já sám. Nicméně, nerad to říkám, ale právě studijní důvody (to abyste se dozvěděli, jak zní něco takového, kde už škatulka vypadá dost šíleně) jsou asi tím největším argumentem, proč prvotinu Suruni doporučit k poslechu. Po hudební stránce už je to takové… no, prostě divné jak prase. Až moc…
Já osobně mám syrový chrastivý a prasácký lo-fi black metal rád. Opravdu ano, patřím k těm několika málo postižencům, kteří podobné věci fakt dobrovolně a dokonce i rádi poslouchají a líbí se jim. Stejně tak mám v oblibě i experimentální black metal. Ale jak Suruni ukazují, spojit tyhle dvě věci dohromady je dost velká magořina.
Zvuk “Ikuus” je přesně takový, jaký si představíte, když vám někdo řekne, že se jedná o lo-fi black metal. Je to zahuhlaný bzučivý chlív, jak kdyby to Suruni pomalu natáčeli tím stylem, že doprostřed zkušebny postaví nepříliš kvalitní magneťák a už jedou. I když takhle to nejspíš nebylo, neboť se jedná o jednočlenný projekt, což je škoda, protože mi to boří takovou pěknou teorii o způsobu nahrávání. Každopádně, tahle black metalová složka je spíše pomalejšího rázu, možná středně rychlého, v podstatě žádné vichřice se nekonají. Kromě toho je ten black metal vlastně dost primitivní… bicí jsou jen takové prostě mlácení, kytary skřípou víc jak schody ve tři ráno nebo padesát let nenamazané kovové dveře, prostě klasika. Baskytary si většinou ani nevšimnete, že tam nějaká je, pokud si teda třeba nevezme hlavní slovo jako třeba v první polovině osmiminutové “Ismi”.
No, a do tohohle náhodně rozházejte nějaké akustické vyhrávky (“Ei se ollut vahinko”, “Kirkkauden virtaus”, “Lopuksi”). Pak přidejte kousek jako “Ismi”, který ve své první půli úplně dlabe na kytaru a na místo ní suverénně nabízí jen basu, aby se v závěru zvrhl do nesmyslné kakofonie, jež zní, jak kdybyste kocourovi skřípli kulky do svěráku a on na vás začal prskat. Nesmí chybět nějaké to sólování jako třeba na začátku “Vastans” nebo rovnou naprosto totálně ujeté momenty jako třeba harmonika v “Akana”. Kromě toho je ještě většina “Ikuus” instrumentální, což je ale vlastně docela dobře, protože vždycky, když se zpěv ozve, tak si říkám, že si jej Sakari Piisti, onen jediný člen Suruni, klidně mohl nechat, protože nestojí za nic… no, popravdě ten vokál stojí za hovno, ale nechtěl jsem být kurva sprostý.
Je asi jasné, že takovýhle bláznivý koktejl polo-akustického raw black metalu může dopadnout buď jako fakt originální, neotřelá a zajímavá záležitost, na jakou nenarazíte na každém rohu, nebo jako absolutní blbost. A jakkoliv jsem osobně nakloněn všem hudebním experimentům, v případě je “Ikuus” je bohužel správně ta druhá možnost. V tom úplně nejzákladnějším jádru je ta myšlenka Suruni možná dobrá, ten koncept a pojetí jsou zajímavé, ale finální výsledek bohužel vypadá tak, že opravdu dobré je jen minimum z těch 37 minut, co počin trvá. Konkrétně jde především o onu harmonikovou “Akana”, která je tak mimo, až je to vlastně zábavné, a možná ještě první půli “Ismi”. Zbytek ovšem balancuje někde na hraně mezi rozpačitým a neposlouchatelným.
Máme tu dvě možnosti. První je ta, že Suruni je čisté umění, k jehož pochopení, ocenění a docenění jsem ještě nebyl schopen mentálně dozrát, a tudíž jsem to nepochopil a ta genialita “Ikuus” mi zůstala skryta, protože jsem ignorant, barbar a nekulturní hovado. Druhou možností je to, že ta deska je prostě a jednoduše debilita. A vzhledem k tomu, že nemám v plánu tu sám sobě veřejně nadávat do ignorantů, musím hlasovat pro tu druhou možnost a prohlásit “Ikuus” za debilitu.
Možná, že někde hluboko uvnitř v tom je ukrytý potenciál… akorát je ukrytý až moc dobře. Uznávám, že by si “Ikuus” nejspíš zasloužilo ještě méně bodů, ale za těch několik málo ne úplně marných momentů a hlavně za to, že je mi sympatické, když někdo zkouší takhle šílené experimenty, dám čtyři… anebo ne, radši ještě o půl bodu míň. Na rovinu říkám, že ta základní hudební filozofie Suruni a odvaha zkusit to jinak se mi líbí mnohem víc než to, jak ta muzika v reálu zní…
Další názory:
Tak nějak nevím, co si o téhle desce vlastně myslet, protože takhle rozporuplný počin jsem v uších už hodně dlouho neměl (když pominu, že si sem tam pustím Babymetal). Abych byl konkrétnější – základ “Ikuus” je jako takový dobrý. Možná i víc než dobrý. Bohužel to, co už je na tom základu postavné, už tak slavné zdaleka není, a ačkoliv podobně jako kolega nade mnou oceňuji, že se pokouší k hudbě přistupovat jinak než většina scény… ale pokud už chce vydávat desku a myslet to vážně, opravdu by neškodilo k celé věci i seriózně přistupovat. “Ikuus” mi v tomto ohledu připomíná moje pokusy, kdy jsem v zápalu nadšení blbnul s akustikou a na starý mikrofon určený pro VOIP nahrával black metal. Jak strašně něco takového zní, si jistě domyslíte sami a Suruni na tom v případě debutu nejsou o mnoho lépe. Tohle se snad ani nedá omluvit polními podmínkami, tohle je prostě kanál, který v zásadě dobré nápady nijak nezachrání. Nelámu nad Suruni hůl, protože někde v hloubi potenciál bezpochyby má – jen by jej mohl proměnit do stavu, kdy je člověk bude moci poslouchat bez trvalých následků. Atreides
Země: Finsko Žánr: black metal Datum vydání: 14.4.2014 Label: Osmose Productions
Tracklist:
01. King Reborn
02. Flaming Sword of Satan
03. Pathological Hunger for Violence
04. Vestal Virgins
05. Martial Law
06. Riskiarvio
07. Apocalypse Principle
08. Kuoleman varjot
09. Vigorous and Liberating Death
10. Drink Consultation
11. Dystopia A.S.
12. Sananvapaus
13. Hostis humani generis
Budeme-li se bavit o black metalu v severských zemích, pak Finsko na první a letmý pohled vždy stálo tak trochu ve stínu svých sousedů Švédska a Norska. V reálu je to ovšem trochu jinak a i zde se samozřejmě nachází hodně početná a silná scéna s množstvím velice zajímavých skupin. A jedním z těch nejstarších a neznámějších jmen jsou bezesporu i Impaled Nazarene…
Tahle parta okolo holohlavého ďábla Mika Luttinena své nahrávky dřív pálila téměř stejnou rychlostí, jakou drtily blastbeaty v její muzice. Maximálně každý druhý rok se objevila nová studiová fošna, jež opětovně trhala palice, drtila koule a s přehledem dělala i další podobně roztomilé věcičky, jaké člověk od muziky tohohle druhu tak nějak očekává. Poslední dobou ovšem Impaled Nazarene svou kadenci trochu zpomalili a třeba na minulou placku “Road to the Octagon” z roku 2010 se čekalo tři roky. Nyní Finové čekací pauzu na novinku ještě o rok prodloužili, což znamená, že tentokrát šlo o nejdelší díru mezi alby v celé historii skupiny.
Tak jako tak, nový zásek na studiové pažbě už je tu a jmenuje se “Vigorous and Liberating Death”. I přes čtyři roky čekání jsem ovšem já osobně neměl sebemenších pochyb o tom, že půjde opět o klasický rychlopalebný náser přesně v již dávno zaběhnutém stylu Impaled Nazarene; jednoduše nebyl jediný důvod, proč by se člověk měl domnívat, že se Impaled Nazarene v roce 2014 nějak změní, že se dají na progres a přijdou s nějakým stylovým obratem.
Nemá cenu to nijak prodlužovat, protože už jste “Vigorous and Liberating Death” beztak všichni slyšeli, takže to řekneme rovnou – ano, je to tak, žádná změna se nekoná a Impaled Nazarene si stále jedou tu svojí klasiku. Tihle Finové byli vždy proslulí obrovskou rychlostí a zběsilostí své muziky a místy (vlastně ne až tak výjimečně) také až punkovým feelingem v black metalovém podání. To všechno do puntíku platí i o “Vigorous and Liberating Death”, čímž by tahle recenze klidně mohla bez jakýchkoliv obtíží skončit. Impaled Nazarene prostě hned v úvodním válu “King Reborn” dupnou na plyn a nohu z něj na pár vteřin sundají až ve finální “Hostis Humani Generis” (a částečně vlastně ještě v trochu hutnější titulce). Ale opravdu jen na pár vteřin, protože vyjma několika krátkých (a na poměry kapely ne úplně obvyklých) vsuvek se opět jedná o bleskurychlý projektil.
Trochu zajímavější však bude, když si povíme o tom, jak si “Vigorous and Liberating Death” stojí v porovnání se zbytkem již dost početné diskografie finských rychlíků. Klidně se přiznám, že mám tvorbu Impaled Nazarene relativně rád, půjdu ale nejspíš trochu proti proudu, protože na rozdíl od většiny jejich fandů nekriticky neuctívám kulty z 90. let (a tím kultem nemyslím jen “Latex Cult” z roku 1996), ale spíše tvorbu po roce 2000 od nahrávky “Nihil” dál, protože právě v tomhle období se mi zdá, že měli Impaled Nazarene největší formu. Obzvláště mám v oblibě dvojici “Absence of War Does Not Mean Peace” (2001) a “All That You Fear” (2003). Tahle forma ovšem bohužel skončila po fošně “Manifest” z roku 2007, protože následující “Road to the Octagon”, což je přímý předchůdce “Vigorous and Liberating Death”, mi přijde jako jedno z nejslabších alb, jaká kdy Finové nahráli. Pořád vlastně docela solidní, ale v porovnání s tím zbytkem…
A jak do toho tedy pasuje “Vigorous and Liberating Death”? Jsem rád, že mohu prohlásit, že “Road to the Octagon” naštěstí bylo překonáno a na rozdíl od minulé nahrávky mě nyní poslech v případě novinky docela baví. Některé vypalovačky se Impaled Nazarene tentokrát vážně povedly, jmenovitě jsem si oblíbil třeba “Kuoleman varjot”, titulní kus “Vigorous and Liberating Death”, finsky zpívanou “Riskiarvio”, nebezpečně chytlavou “Flaming Sword of Satan” nebo kraťoučkou zběsilost “Sananvapaus”. A vlastně i to už jednou zmiňované finále v podobě “Hostis humani generis” s vyřváváním kultovního hesla “Fuck off and die!” se mi líbí. V tomhle ohledu rozhodně super, protože na “Road to the Octagon” tolik hitovek rozhodně nebylo. Na druhou stranu však musím chtě nechtě dodat, že i tak mají Impaled Nazarene ve svém portfoliu pořád i silnější placky a určitě tím nemám na mysli jen tu svojí nejoblíbenější dvojici.
Ve finále jsem ovšem s “Vigorous and Liberating Death” stále vlastně docela spokojen – především proto, že mi Impaled Nazarene opětovně spravili chuť po “Road to the Octagon”. Stejně tak se mi na rozdíl od mnohých líbí i parádně šílený přebal s kopulujícími a masturbujícími kostlivci, který se k těmhle finským magorům prostě hodí. Abych to ale zase trochu zchladil, trochu nemile mě překvapilo, že “Vigorous and Liberating Death” je úplně první (!) řadovkou Impaled Nazarene vůbec, na níž se nenachází žádný song se slovíčkem “goat” v názvu… já vím, že je to vlastně blbost, ale byla to kurva tradice!
Další názory:
Já to cítím úplně stejně jako kolega v hlavní recenzi. Po opravdu špatném “Road to the Octagon” je “Vigorous and Liberating Death” rozhodně krokem vstříc lepším zítřkům, nicméně na ta nejlepší alba Impaled Nazarene, která spatřuji taky v počinech s datem vydání krátce po roce 2000 (“Nihil” je opravdový majstrštyk), se dívá pořád z pěkné dálky. Jasně, je to pořád ta samá jednoduchá odrhovačka, kterou pánové píšou už pěkných pár let, ale v jednoduchosti je síla, no ne? Stačí si pustit důkazy jménem “King Reborn” a “Riskiarvio”. Hodně se mi navíc líbí silný thrashový feeling ve skladbách jako “Martial Law” či “Drink Consultation”. Ne, že by to snad bylo něco úplně neslýchaného v dosavadní tvorbě finských neznabohů, protože ten thrash tam svým způsobem na pozdější albech vždycky byl, ale přesto mě to potěšilo. Řešit hudební náplň “Vigorous and Liberating Death” nějak blíž je zbytečné, protože se o to už postaral H., takže bych stejně jen přicmrdával a ukončím to tím, že novinka opět zabijí a není jen takovým prázdným bezduchým nářezem, který sice řeže, ale jinak příliš nebaví. To se tentokrát nekoná, takže proč nepřiznat, že mě “Vigorous and Liberating Death” dostatečně uspokojilo a v dlouhé diskografii Impaled Nazarene jej hodnotím jako nadprůměr. Nejlepší vály? “Flaming Sword of Satan” a “Drink Consultation”. Kaša
Země: USA Žánr: atmospheric folk / doom / black metal Datum vydání: 13.5.2014 Label: Profound Lore Records
Tracklist:
01. Birth and Death of the Pillars of Creation
02. (Serpens Caput)
03. The Astral Dialogue
04. Dark Matter Gods
05. Celestial Effigy
06. Cor Serpentis (The Sphere)
07. Vales Beyond Dimension
08. Plateau of the Ages
09. (Sepens Cauda)
Jestli bych si o nějaké kapele troufl říci, že nemůže vydat špatné album, byli by to právě Agalloch. Čtveřice z amerického Portlandu je obdařena přízní fanoušků i hudebních kritiků v podstatě již od svého druhého počinu “The Mantle” z roku 2002 a vše, co v posledním desetiletí vysypala z rukávu, sklidilo velký úspěch na obou frontách. “The Mantle” a o čtyři roky mladší “Ashes Against the Grain” jsou považovány za počiny převážně folk metalové a black metalové, přestože ani z jednoho žánru kapela nečerpala nijak výrazně a smyčce či blastbeaty tak nikde nenajdeme. Na čtyři roky starém “Marrow of the Spirit” přišli Agalloch s citelnou změnou zvuku, z black metalových náznaků se stal téměř suverénní atmosférický black metal v plné kráse a folkové nádechy vymizely téměř úplně.
Právě s “Marrow of the Spirit” jsem sílu Agalloch poznal i já sám a možná i proto mi starší počiny kapely, přestože i je mám velice v oblibě, nikdy nepřišly tak silné jako právě toto album. V mezidobí mezi alby “Marrow of the Spirit” a dnes recenzovaným “The Serpent & the Sphere” stihli Agalloch vydat jednoskladbové EP “Faustian Echoes”, nádhernou dvacetiminutovou ódu, jež vyskočila ještě nad úroveň těžko překonatelného “Marrow of the Spirit”. Je “The Serpent & the Sphere” o další kus lepší, jak by se z jednoduchého prodloužení dosavadního trendu dalo předvídat?
Nebudu se tvářit tajemně a vyhodnocení si syslit až na úplný závěr, neboť to bude z následujících řádků tak či onak zřejmé – novinka Agalloch mě docela zklamala. Navíc nejde o zklamání na jediné frontě, naopak na “The Serpent & the Sphere” vidím slabá místa hned z několika úhlů pohledu, ovšem začít musím tím nevětším, a tedy samotnou kvalitou materiálu. Co z předchozích odstavců mělo vyplývat, je konzistentnost, s jakou Agalloch každé čtyři roky doručovali do uší fanoušků kvalitní materiál. Na “The Serpent & the Sphere” zní kapela vyčerpaně. Zatímco mezi předchozími alby byl vždy znát zřetelný vývoj, novinka si bere možná až příliš z předchozího alba. Klíčovou úlohu hraje kytara a její velice melodický a lahodný zpěv, kapela se nebojí dlouhých instrumentálních ploch či přechodu do pouhé akustiky, a tak v zásadě nelze mluvit o klasické black metalové agresi, jako spíš o post-rockové melancholii (míněno čistě obrazně, post-rock na albu nehledejte). To vše zůstává stejné, ale na novince už to jednoduše neklape jako dříve. Na desce nalezneme jen poměrně malé množství izolovaných momentů, kde kapela zní opravdu kouzelně. Druhá polovina “Dark Matter Gods” s elegantně symbiotickými kytarami, často zpomalující “Celestial Effigy” a její melodický dojezd, sólo v polovině “Vales Beyond Dimension” či zejména celá “Plateau of the Ages”, to vše se povedlo velice. Mezi tím však nenacházím dostatek kvalitního pojiva a častěji než je zdrávo si říkám, že jsem vše již jednou slyšel, ovšem v lepší podobě.
Vokální diverzita byla další věcí, která mě na starší tvorbě Agalloch velice bavila. V tomto ohledu se “The Serpent & the Sphere” smrsklo na jediný druh zpěvu, a to Haughmův nakřáplý black metalový chraplák. Nalézt čistý zpěv je stejně snadné jako nalézt jehlu v kupce špendlíků, mám-li zneužít známého rčení. Mrazivý jekot v “Black Lake Niðstång” ve mně vyvolává hrůzu i po čtyřech letech od prvního poslechu, jenže na novince žádný podobný prvek nenajdeme. Celkově bych tak vokály na celém albu nazval téměř zbytečnými, nejlepší a zároveň nejdelší píseň alba je ostatně instrumentální.
Do třetice kritiky pak musím zmínit zvuk alba. Snad je z předchozích řádků zřejmé, že na kytarách a jejich harmoniích stojí hudba Agalloch ze všeho nejvíce. Pak tedy nechápu, proč je produkce pohřbila ve výsledném mixu tak hluboko. Stále jsou čitelné, to ano, ovšem vzhledem k jejich důležitosti na ně není zdaleka kladen dostatečný důraz. Naopak opravdu brutálně zní baskytara, a ačkoli jsem obecně zastáncem výrazné basy, u hudby Agalloch mi to nějak nejde dohromady a kromě hezkého sóla v “The Astral Dialogue” moc nevidím důvod, proč by měla mít takto významné postavení. Celkově tak zvuk působí “zahuhlaně” a v kombinaci s monotónním vokálem dusí i ty dobré melodie, které kapela dokázala vyprodukovat. Jelikož je album i skladatelsky o něco tvrdší než předchůdce, tipoval bych volbu produkce jako důsledek záměru vytvořit opravdu temné album, ale výsledek je… inu, zmršený.
Nyní, když za sebou máme slabé stránky, je na čase zahrát na pozitivnější notu (což by potřebovali i Agalloch, chce se mi říci). Několikrát zde proběhla zmínka o skladbě “Plateau of the Ages”. Právě tato instrumentálka s délkou přesahující dvanáct minut má vše, co mě na hudbě Agalloch baví, a zároveň je dobře napsaná. Pomalá gradace, hezké melodie, krátké, ale nerušivé vstupy akustiky, zvonivé kytarové plochy, sóla i závěrečný nášup mírně připomínající některé úseky z “Faustian Echoes”, to vše je prakticky bezchybné (když opomeneme zmíněné trable se zvukem). Stejně tak “Dark Matter Gods” není vyloženě slabá, byť tomu nejlepšímu od kapely jen smutně kouká na záda. Obecně je také nutno zdůraznit, že stále mluvíme o Agalloch, jejich nejslabší chvilky jsou tak v porovnání s průměrnou kapelou stále dost dobré, ale možná i právě proto bych přeci jen čekal něco víc než jen “něco málo nad průměrem”. Trojice akustických meziher je hezká a přidává albu cosi na charakteru, ovšem nepochopitelně ho trhá na tři menší úseky, z nichž jeden je vyhrazen úvodní skladbě “Birth and Death of the Pillars of Creation”, která se ovšem ne a ne rozjet, a album tak pro mě opravdu začne až třetí stopou. S výjimkou závěrečné “(Serpens Cauda)” tudíž postrádám větší důvod pro přítomnost těchto meziher.
Když vše výše zmíněné spojíme s poznatkem, že do “The Serpent & the Sphere” se opravdu těžko proniká (k nalezení prvních pozitiv jsem potřeboval dvouciferné množství poslechů), tak album jednoduše nelze hodnotit vysokým číslem. Mluvíme zde o nadprůměrném počinu, a tak bychom neměli klesat pod číslo pět, průměr je navíc přeci jen naštěstí vzdálen, a tak musíme poskočit o něco výš. Přesto však nelze pokračovat nad číslo šest a půl a nebýt povedené “Plateau of the Ages”, klidně bych album hodnotil půl stupně níže.
Další názory:
Agalloch byli vždy kapelou, která se prostě nemýlila a každé její album bylo trefou přímo do černého… až doposud. Nejsem si úplně jistý tím, co přesně se stalo a co přesně je na “The Serpent & the Sphere” špatně, ale prostě to špatně je, protože novinka ani omylem nemá tu sílu svých předchůdců a všem nahrávkám kapely z minulosti kouká jen z dálky na záda… ano, bohužel je to tak, Agalloch natočili suverénně nejméně záživný článek své diskografie. Formálně sice na té desce je všechno, co od nich člověk čeká, ale je to spíš jakási naředěná verze, už to tolik nepůsobí… možná to bude znít hnusně, ale opravdu se mi chce říct, že je to skoro až recyklát minulých počinů, akorát okleštěný o onu hloubku, o níž vždy šlo v téhle muzice především. Asi nejlepší regulérní skladbou “The Serpent & the Sphere” je podle mě “Celestial Effigy”, pár dalších docela solidních pasáží se pak nachází ještě v “Dark Matter Gods” a “Plateau of the Ages”, ale ani jedna z těchto dvou nemá na to, aby si obhájila celou svou délku o víc jak osmi, resp. dvanácti minutách. Naopak třeba úvodní “Birth and Death of the Pillars of Creation” je čistá nuda. Ano, je samozřejmě pravda, že (jak už zmínil kolega v samotné recenzi) Agalloch ve své nejhorší formě vůbec jsou z obecného hlediska vlastně pořád dobří, ale i tak je to pro mě hodně velké zklamání… H.
Ačkoli jsem s tím vůbec nepočítal a ani náznakem mě to netěší, musím se bohužel přidat na stranu zklamaných. Agalloch na “The Serpent & the Sphere” totiž dodali materiál, který je mírně řečeno rozpačitý. Samozřejmě je z toho pořád znát, kdo tu desku nahrál, a formálně je všechno v naprostém pořádku. Dokonce je tu nemálo momentů, které se nebojím označit za opravdu parádní, a ten zbytek nakonec také není špatný, protože Agalloch prostě nejsou kapelou, která by byla schopná natočit opravdovou kravinu. Přesto si ale z desky odnáším pocit relativní nudy a především obyčejnosti, která mrzí o to víc, že cokoli Agalloch vytvořili v minulosti, bylo v každém ohledu neobyčejné. Jediná skladba, která mě opravdu baví, je “Celestial Effigy”, něco do sebe mají i “The Astral Dialogue” a “Dark Matter Gods” (střed je obecně nejsilnější) a dobré momenty se najdou i v “Birth and Death of the Pillars of Creation”, “Plateau of the Ages” a sem tam i jinde, ale jako celek to prostě nefunguje ani zdaleka tak, jak by se na kapelu formátu Agalloch slušelo. Šest a půl bodu je sice solidní známka, ale v tomhle případě je výrazem zklamání, protože od Agalloch jsem čekal hodnocení začínající devítkou… Ježura
Přestože jsem kouzlu Agalloch podlehl v porovnání s většinou svých kolegů relativně nedávno, tak už jsem dokázal část jejich diskografie vstřebat a hlavně se na “The Serpent & the Sphere” pořádně těšit, protože s tím, s čím jsem doposud přišel do styku, jsem byl pokaždé dokonale uchvácen. Přiznám, že jsem byl mírně zklamán z pohledu na seznam skladeb, protože jsem si oblíbil hlavně rozmáchlejší kompozice těchto náladotvůrců, kteří umně kombinují black, folk, psychedelii nebo post-rock. Avšak “The Serpent & the Sphere” je další trefou do černého, protože to, co jsem si na Agalloch oblíbil, je i zde v té nejvyšší možné kvalitě a řada momentů je doslova geniálních. Album je velmi vyrovnané a nemám problém ani s těmi kratšími skladbami, které jsou v přinejmenším skvělé. Mými osobními favority jsou úvodní “Birth and Death of the Pillars of Creation” a hlavně pak “Dark Matter Gods”, která je tak krásně melodická, až je mi líto, že se nedočkala špetky melodických vokálů Johna Haughma. Ale to se nedá nic dělat. Tak jako tak je “The Serpent & the Sphere” dalším z řady důkazů, že tahle parta umí a já jí i nadále zobu z ruky, protože tohle je přesně to, co mě baví. Kaša
Na “The Serpent & the Spere” jsem se fakt těšil. Ke každé řadovce Agalloch člověk přistupoval s tím, že pozná jednu z dalších tváří říše kapely a její dechberoucí propracovanost. Jenže tentokrát to bohužel nevyšlo. Ne, že by byla “The Serpent & the Spere” špatná deska, to ne, ale nedokázala mě zaujmout. A jak tak koukám kolem sebe, nejsem jediný. Přitom ani mimo výtky “nedokázala zaujmout” vlastně pořádně nevím, co je špatně. Hlavní problém nejspíš vězí v celkové jednotvárnosti materiálu. Agalloch se stále pevně drží svého nezaměnitelného rukopisu, jen s tím rozdílem, že čerstvé skladby nejsou tak výrazné jako dřív. To by na jednu stranu ještě nebylo úplně špatně, koneckonců i z velkých monotónních ploch jde udělat majstrštyk nejvyššího kalibru, ale “The Serpent & the Spere” je nevýrazné “špatným směrem”. Celkovou nevýraznost materiálu navíc podporuje Haughmův nevýrazný vokální projev, těžko říct, proč Agalloch nezařadili i jeho čistý vokál. Jak jsem řekl, “The Serpent & the Spere” rozhodně není špatné, ale ze všech stran na mě útočí pocity, že minule to bylo lepší. Kapela si udržela tradiční výpravnost, silné instrumentální vložky, pořád se to skvěle poslouchá, ale celkově to prostě není ono. Jestli bych tvrdil, že “The Serpent & the Spere” není zklamáním, lhal bych už jen kvůli tomu, že očekávání byla extrémně vysoko. Nezbývá mi než doufat, že si Agalloch vybrali slabší chvilku a příště přikráčí opět v plné síle. Nebo snad nadešel čas pro konkurenci? Skvrn
