Samozřejmě se ani v nejmenším nechci nějak strefovat do kolegy pode mnou, ale upřímně prostě nechápu, kde z tohohle alba vydoloval 8,5 bodu. Je možné, že bude třeba problém na mé straně, protože už jsem různě na internetu viděl víc recenzí s hodnocením třeba za 90 %, ale nemůžu si pomoct, nepřijde mi, že by třetí deska řeckého projektu Spectral Lore byla něčím, co by vyloženě stálo za pozornost.
Předně, “III” má dohromady skoro 90 minut, což je prostě totální šílenost. Jasně, jsou alba, která jsou takhle dlouhá a opravdu fungují a jsou zábavná, ale na to, abyste dokázali takhle obrovskou plochu smysluplně naplnit, potřebujete také obrovské množství fakt dobrých nápadů nebo přinejmenším opravdu dechberoucí atmosféru. Jenže na “III” není pořádně ani jedno z toho.
Je pravda, že vyloženě marná hudba Spectral Lore není, ale na to, aby Ayloss, jediný člen projektu, dokázal utáhnout skoro hodinu a půl, to prostě a jednoduše nemá. Pár solidních a vlastně i docela povedených momentů se na “III” najde, ale na to, aby ta nahrávka skutečně dokázala zaujmout, jsou rozmělněny na přespříliš velké ploše a mezi nimi se vyskytuje sice ne úplně blbý, ale ani nějak zvlášť poutavý materiál.
Hlavní první disk je docela hluchý a třeba první dva songy “Omphalos” a “The Veiled Garden” se mi zdají o ničem. Jedině rozjezd a finiš “The Cold March Towards Eternal Brightness” nabízí trochu solidnější pasáže a vlastně i následující nemetalová instrumentálka “Drifting Through Moss and Ancient Stone” se teoreticky dá skousnout, ale něčím extra záživným také není.
Druhý disk je na tom o něco lépe a dá se o něm tvrdit, že nějakým způsobem funguje. I z toho důvodu by se mi zdálo rozumnější se na první CD dočista vybodnout a vydat jen těch 37 minut z druhé placky. Nicméně jedinou skladbou “III”, o níž můžu upřímně prohlásit, že mě baví, je až úplně závěrečná “Cosmic Significance”, která se na rozdíl od toho zbytku povedla, což je ale málo. Alespoň, že ta obálka je fakt pěkná…
Druhý pohled (Onotius):
Ambientní black metal většinou nepatří mezi žánry, jež bych si dopřával dennodenně, ovšem řadí se mezi jednu ze škatulek, k nimž chovám velký respekt. Málokterý hudební žánr je obestřen takovou tajemnou aurou, jakou projekty typu Blut aus Nord či Darkspace oplývají, málokterý hudební směr pak poskytuje tak autenticky atmosférické výrazivo jako zmiňované spolky. Když jsem proto při bloudění po metalových archivech narazil na novou desku řeckého jednočlenného projektu Spectral Lore, jehož obálka mi evokovala poslední Aosoth, zpozorněl jsem na nejvyšší míru.
Leckoho možná může zarazit stopáž alba, jež čítá celých 87 minut, ovšem nenechte se zmást, nejedná se o žádný konstantně minimalistický ambientní šum, nýbrž o velice sofistikovaný i instrumentálně propracovaný materiál, který mistrně propojuje ducha temné i magické atmosféry se skladatelskou a nástrojovou šikovností. První skladba “Omphalos” začíná čistou esencí amtosfericky blackového humbuku s ambientním prostředkem, ovšem v druhé polovině již odhalí cit pro melodie (ve stylu třeba Krallice občas s lehkým folkovým nádechem, nic vlezlého). Zatímco jiní zástupci atmosferické hudby spíš opakují motiv a variují, Spectral Lore zjevuje nové a nové motivy, přesto zachovává i minimalističtější hypnotické party a je neuvěřitelné, že stále má čím překvapovat. Za zářný příklad nechť mluví například skvostná “The Cold March Towards Eternal Brightness” (od solidně blackových momentů, přes ambientní brnkání po melodické a totálně srdcové pole evokující Ársaidh). To, že jediný mozek projektu Alyoss umí i dobře čistě zpívat, ukazuje neméně propracovaná “The Spiral Fountain”.
Přijde mi celkem škoda, že je tento projekt vůči konkurenci tak neznámý, protože nejenže má potenciál zaujmout i širší okruh posluchačů než někteří lídři této minoritní metalové odnože, ale především protože se jedná o výbornou desku, kterou si i přes krutou stopáž příště zase rád pustím. Když je nálada, tak klidně třeba o bod více, jinak…
Na desku “Makt til uskyld” jsem poprvé narazil už v loňském roce hned po jejím vydání, ale nakonec jsem se k ní tak úplně nedostal, v minirecenzích mi na ni už nezbylo místo, tak jsem ji nechal plavat… aby se mi nyní vrátila jako bumerang v jedné nedávné várce alb na recenze. O co se tedy jedná?
Svadilfare je dalším z nekonečného zástupu jednočlenných black metalových projektů z Norska, nicméně v tomto případě se jedná o záležitost z řekněme béčkové ligy. To nemusí být nutně myšleno hanlivě, protože na té špičce prostě nemůžou být všichni a i podobné formace jako Svadilfare občas dokážou natočit příjemnou žánrovou desku, která fanoušky stylu může potěšit. Jenže jak se záhy ukáže, tenhle projekt pod vedením Ildsinta (jenž jinak hraje i v Gandreid, jejichž loňská řadovka “Nordens skalder” se tu nedávno také rozebírala) není béčkovou záležitostí jen co do věhlasu, ale i co do kvality…
V žádném případě netvrdím, že by se “Makt til uskyld” nedalo poslouchat, protože to by nebyla pravda, ale jednoduše to není žádný zázrak, to je celé. Představte si hodně syrový black metal s řezavým soundem a ve středním tempu. Máte to? Tak v podstatě přesně takhle “Makt til uskyld” zní, víc na tom není co řešit. Z této formule Svadilfare vystoupí jen málokdy, třeba v klidnějších momentech (rozjezd “Flertall i blinde”, outro “Svik”) nebo naopak rychlejším začátku “Naiv”. Nic velkého, co by měnilo ráz alba, to ovšem není…
Celkově se “Makt til uskyld” poslouchá úplně v pohodě, není to úplná blbost a nějaké ty povedené pasáže se tu rovněž najdou. Ale jak už jednou padlo, z obecného hlediska to prostě není žádný trhák, jen takové v pohodě album, jemuž škodí především dvě věci. Jednak se dost rychle oposlouchá, jednak je všude okolo spousta mnohonásobně lepších skupin podobného nebo dokonce i stejného zaměření…
Tuším, že jsem to tu v různých článcích a recenzích říkal už několikrát, ale jak to tak vypadá, vzhledem k aktuálnímu trendu to nejspíš ještě nejednou zopakuji. Upřímně doslova nesnáším, když nějaká skupina vezme svůj starší materiál, kompletně jej přetočí a vydá jej znovu. Docela mi to vadí i v těch případech, kdy jde třeba o jednu, dvě písničky, které v této nové podobě vyjdou jako bonus nějaké nové nahrávky, ale vzít a kompletně předělat celá alba je podle mě prasárna největšího kalibru.
Ptáte se, proč mi to tolik vadí? Těch důvodů je spousta… třeba proto, že když tu kapelu znám a mám tu desku vstřebanou a skladby pro mě mají nějaké kouzlo tak, jak jsou, vždycky mi tyhle předělávky sebe sama budou připadat jen jako chudí příbuzní originální podoby, v podstatě prostě není možné tu původní desku překonat, naopak to těm písním může jen uškodit. A i když to album z dřívějška neznám, tak přece nepotřebuji, aby to pro mě přetáčeli… když budu chtít, tak si to seženu a i po případném přetočení si stejně vždycky seženu tu původní nahrávku.
A další věc… možná to bude znít jako klišé, ale ve své podstatě opravdu platí, že každé album je do jisté míry odrazem doby svého vzniku. Ne nadarmo se říká, že například současné black metalové nahrávky již nemají onen pověstný feeling, jímž disponovaly žánrové klasiky ze začátku 90. let… ono to tak svým způsobem vážně je. A když to staré album vezmete a nahrajete jej znovu dnes, tak vcelku logicky právě tuhle unikátní dobovou atmosféru od základu zničíte a mnohdy tím i naprosto zkazíte kouzlo té hudby. O tom, že to nejsou jen tlachy a že si to nevymýšlím, svědčí bezpočet příkladů, kdy tohle nějaká skupina zkusila a originální muziku totálně pohřbila… z těch nejkřiklavějších příkladů lze jmenovat například Gorgoroth a jejich nesmírně dojebané “Under the Sign of Hell 2011” nebo šílené překopávky “Battle Hymns MMXI” a “Kings of Metal MMXIV” od Manowar.
Jistě vám došlo, že i dnes se bude bavit o nahrávce, jež vznikla před mnoha lety a nyní vychází znovu… akorát nově natočená, přearanžovaná, s novým obalem. V tomto případě jde o francouzské depresivní black metalisty Nocturnal Depression, kteří sice v letošním roce fungují teprve rovných deset let, ale v některých kruzích již pomalu platí za téměř kultovní záležitost. Já osobně je zas tak extrémně nežeru a nikdy jsem nebyl nějaký zarytý fanatik do jejich tvorby, spíš mi vždy přišli jako taková poměrně pohodová záležitost, zároveň mi ale na rozdíl od některých nijak neleželi v žaludku. Ustavičné přetáčení starých věcí by si ale odpustit mohli…
Dříve Nocturnal Depression novou hudbu dávali ven relativně rychle, ale v posledních letech s tím trochu polevili. Poslední pořádný materiál v podobě desky “The Cult of Negation” vyšel už před čtyřmi lety a od té doby kapela svou tvorbu rozmělňuje v pár splitech a jednom sice poslouchatelném, ale jinak nijak zvláštním minialbu “L’Isolement” z loňského roku. A do toho ještě nějakým způsobem přišli na to, že by byl nejspíš super nápad začít znovu přehrávat a vydávat svá stará dema… v roce 2011 se takhle objevilo “Suicidal Thoughts” a nyní se dostalo na druhý demosnímek “Near to the Stars”… ani bych se nedivil, kdyby v budoucnu do rodiny přibyly i další demonahrávky “Soundtrack for a Suicide” a “Fuck Off Parisian Black Metal Scene”…
Přistupme už ale konečně k “Near to the Stars”. Snad jediná opravdu zajímavá věc na tomhle počinu je to, že jde o jednu z posledních záležitostí, které s Nocturnal Depression ještě spáchal někdejší tahoun Herr Suizid, jenž před dvěma lety formaci opustil. Jinak… já vám nevím. Naštěstí se nejedná o tak mocný fail, jako tomu bylo ve dvou výše zmiňovaných příkladech u Gorgoroth a Manowar, ale stejně pořád nevidím důvod, proč bych to měl chtít poslouchat znovu, když už to kdysi jednou vyšlo, radši bych konečně viděl už delší dobu slibovanou novou řadovku.
Což o to, “Near to the Stars” se určitě poslouchat dát a sám o sobě to špatný materiál není. Navíc – to jen tak na okraj a pro zajímavost – je na něm docela dobře slyšet, že se za těch deset let Nocturnal Depression ve své tvorbě posunuli jen minimálně (v porovnání třeba s loňským “L’Isolement”). Kdo někdy tyhle francouzské sebevražedníky slyšel, tak mu jistě nemusím povídat, jak to zní… pomalé tempo, klasické kytarové melodie, které jsou pro depresivní black metal tolik charakteristické, přidušený black metalový řev, spíše melancholičtější a smutnější atmosféra (mně to prostě depresivní nepřijde… depresivní jsou tak Stalaggh nebo Gulaggh, ne tohle). Celkově tu máme dva solidní songy (“Near to the Stars” a “Crystal Tears”), dva jakž takž poslouchatelné, ale nijak zvláštní (“In the Arms of Fog”, “Nocte Aeterna”), a jeden vyloženě blbý (“Lost in the Nothingness”), v němž to opravdu těžce skřípe.
Jestli bylo smyslem vytvořit jen poslouchatelnou záležitost, pak dejme tomu, poslouchat se to dá, ačkoliv třeba já osobně to z již výše zmiňovaných důvodů poslouchat nechci. Jestli ovšem mělo být smyslem nového “Near to the Stars” vytvořit záležitost, jež má smysl, tak to u mě tedy nesplněno… už jen z čistého principu, když ve své podstatě nejde o nic jiného než recyklování toho, co Nocturnal Depression již jednou řekli před deseti lety. A to prostě dle mého skromného názoru není cesta, po níž by jakákoliv hudební skupina měla jít…
Ascendant je relativně mladá metalová partička z Dánska, která vznikla v roce 2006 původně pod názvem Amorém a tvrdí o sobě, že hraje experimental blackened death metal. Nyní se pustíme do krátkého povídání o tom, jak vypadá debutová deska “The Alteration”, jež je venku již dva roky…
Předně jedna věc – můžu hned na začátek s klidem prozradit, že ono slovíčko “experimental” je fakt hodně nadnesené a s opravdovým experimentováním nemají Ascendant společného zhola nic. Tedy přinejmenším já jsem takové nekulturní hovado, že si pod pojmem experimentování prostě nepředstavím drobnosti typu jedna několikavteřinová akustická vsuvka v songu “Shadows of Wealth”… sorry, ale takhle to podle mě prostě s experimentováním nechodí, tohle je maximálně tak nesmělé ozvláštnění materiálu. V případě “The Alteration” tedy mám tu čest s normální metalovou deskou, která v sobě míchá death metal a black metal, je to tak?
Ano i ne. Na jednu stranu v tom vlivy death metalu i black metalu zcela jistě jsou, ale na druhou stranu je na “The Alteration” cítit, že to nahrála poměrně nezkušená kapela, jež prozatím nemá úplně na 100 % jasno v tom, co a jak chce zahrát. To má za následek, že do skladeb dost znatelně pronikají i další vlivy, především z těch modernějších metalových odvětvích. To by samozřejmě nemusela být obecně vůbec chyba, ale v podání Ascendant to zní trochu rozhádaně, jako kdyby si Dánové ukousli příliš velké sousto.
Musí se ale nechat, že po technické stránce je všechno zmáknuto velice slušně až dobře, jak co do zvuku, tak co do hráčských výkonů. Ascendant své nástroje ovládají s jistotou a je to na výsledku cítit; zvuk rozhodně není žádná demo prasárna, ale odpovídající standard dnešní doby…
Ve výsledku není “The Alteration” žádná pecka a na zkušenější kapelu bych byl asi trochu přísnější, ale vzhledem k tomu, že jde o debut, je to slušný odrazový můstek a nějaké dobré nápady v tom jsou. Jen si ujasnit, jakým směrem přesně se vydat hudebně a mohlo by to být zajímavé.
Norští avantgardisté Vulture Industries nejsou v našich končinách ani zdaleka tak neznámí, jak by se nezasvěcený jedinec mohl domnívat. Je sice pravda, že svůj lokální věhlas vybudovali prakticky výhradně před plzeňským publikem, ale jedná se o věhlas tak intenzivní, že skrze jednotlivé fans prosakuje na drtivou většinu domácího území a slovem se šíří stále dál. Když tedy vešlo ve známost, že se Vulture Industries domluvili s rumunskými Dordeduh a za podpory švýcarských Blutmond vyrazili na evropské turné, jehož první zastávka se měla odehrát v Praze, v obeznámených kruzích bylo rázem o čem diskutovat pěkných pár měsíců předem.
Ono se koneckonců není čemu divit. Samotné duo Vulture Industries – Dordeduh je zárukou excelentní muziky a – když to podmínky dovolí – také výjimečného živého zážitku. Na pozici supportu figurující Blutmond pak k této už tak dost vydatné náloži očekávání přidali velký potenciál dalšího mimořádného koncertu, neboť podle toho, co jsem zjistil, se jejich muzika v médiích potkala s velmi příznivými reakcemi, jejichž oprávněnost jsem si osobně potvrdil letmým průzkumem jejich tvorby na YouTube. Podmínky se tedy sešly prakticky ideální a dokonce i počasí slibovalo, že člověk mezi vystoupeními neumrzne, takže osud večera ležel v rukou samotných muzikantů.
Hrát se začalo něco po osmé večerní a těmi, kdo otevřel program, byli samozřejmě Blutmond. Jak jsem již naznačil, na jejich výkon jsem byl dost zvědavý, nicméně dojmy, jaké jsem si z něj odnesl, jsou takové rozpačité. Ne, že by to bylo špatné, to rozhodně netvrdím. Naopak – když Blutmond hráli, bylo to hodně dobré, a to i přes ne úplně dokonalý zvuk, díky kterému bylo občas docela složité rozeznat, co která ze tří kytar hraje. Nasazení zejména obou zpěváků, z nichž jednomu visela na krku kytara a druhému baskytara, bylo rovněž příkladné a palec nahoru dávám i za živý saxofon, kterého se čas od času chopil třetí sekerník. Mírně řečeno podivné to ale bylo mezi skladbami. Už ty samotné končily jakoby odflákle či neurvale, komunikace s publikem se omezila asi na tři totálně nesrozumitelné basákovy průpovídky a z muzikantů čišelo něco mezi otráveností, pohrdáním a totálním nezájmem. Kupodivu to ale nemám potřebu odsuzovat, protože jsem měl celou dobu pocit, že je to tak trochu divadlo a záměr. Ať už ale bylo nebo ne, působilo to značně nihilisticky, a pokud na tuto hru člověk přistoupil, mohl si vystoupení Blutmond vcelku obstojně užít, protože jak říkám – samotná muzika a její živá prezentace byly vážně dobré.
Jelikož byl plakát koncertu vyveden ve stylu aktuální desky Vulture Industries, “The Tower”, a jméno Norů na něm bylo na stejné úrovni jako jméno Rumunů, čekal jsem, že právě Vulture Industries budou celý večer uzavírat. Jenže to se nestalo a Vulture Industries nastoupili vzápětí po Blutmond. Tuhle kapelu jsem měl tu čest vidět už dvakrát. Poprvé se pánové postarali o z mého pohledu suverénně nejlepší koncert Phantoms of Pilsen 2012. Podruhé, o rok později a na tom samém místě, předvedli hudebně-divadelní představení, které svůj umělecký přesah vykoupilo pořád vynikajícím, ale přesto ne až tak strhujícím výsledkem jako posledně. Účast na druhém “obyčejném” klubovém vystoupení mi tak přinesla možnost zjistit, jestli ona rok a tři čtvrtě stará fantazie nebyla jen dílem prvotního šoku…
Setlist Vulture Industries:
01. The Tower
02. The Bolted Door
03. Divine – Apalling
04. The Hound
05. The Hangman’s Hatch
06. The Pulse of Bliss
07. Pills of Conformity
08. This Cursed Flesh
09. Blood Don’t Eliogabalus
10. Lost Among Liars
11. Path of Infamy
Nebyla. I když tohle byl vůbec první koncert Vulture Industries v Praze tudíž před novým publikem (i když tváří známých z Plzně zde nebylo vůbec málo), všechno zafungovalo přesně tak, jak to zafungovat mělo, a výsledkem byl další fantastický zážitek. Jestli ve mně po loňských Phantoms of Pilsen maličko hryzaly pochybnosti, teď mohu s jistotou prohlásit, že Vulture Industries jsou jednou z nejlepších živých kapel, jaké jsem kdy viděl. Pomiňme protentokrát skutečnost, že všechna tři jejich alba přetékají nezaměnitelnou, umělecky hodnotnou a přitom až návykově zábavnou hudbou. Vulture Industries posouvají pojem “kontakt s publikem” na zcela novou úroveň. Výkon, jaký předvádí frontman Bjørnar Nilsen, je totiž výkonem prvotřídního herce, maniakálního šoumena a skvostného zpěváka v jednom. Nebudu vám kazit překvapení popisem jeho eskapád, ale věřte, že pokud Vulture Industries neznáte, nic podobného jste ještě neviděli. Vulture Industries ale samozřejmě nejsou jen Bjørnar – ostatní muzikanti se také činili náramně a jejich výkon nesnese jedinou výtku, což je pochvala zejména pro bubeníka Tomase, který zaskakuje za rodičovskými povinnostmi vytíženého Tora-Helgeho Gjengedala a pro kterého bylo pražské vystoupení premiérou.
Potěšil výtečně poskládaný setlist, který kladl důraz na aktuální album “The Tower”, ale zazněla i řada skladeb z desek předchozích (tedy až na “The Crumbling Realm”, které jsem se živě opět nedočkal…) a honosnou korunu tomu všemu nasadil takřka perfektní zvuk, který dovolil muzice Vulture Industries vyniknout v plné šíři. Druhý koncert večera mi tak zaprvé potvrdil, že živé kvality Vulture Industries nejsou jen vybájenou iluzí, a zadruhé nasadil laťku, kterou překonat bylo zatraceně obtížné. Jenže ačkoli mám Vulture Industries opravdu rád, jejich hudbu mám naposlouchanou skrz naskrz a z celého večera jsem se právě na ně těšil suverénně nejvíc, Dordeduh se podařilo něco, co jsem opravdu nečekal – překonat je.
Dordeduh samozřejmě nemusí nikomu dokazovat, jak je jejich hudba působivá a že ji i naživo umí přednést s maximální výmluvností, protože to se jim povedlo jak dvojicí nosičů “Valea Omului” a “Dar de duh”, tak řadou vystoupení, která už mají na kontě a z nichž dvěma jsem byl přítomen osobně. Jenže mezi dobrým vystoupením, jaké jsem očekával, a zcela strhujícím vystoupením, které toho večera předvedli, je zatracený rozdíl. A přitom to začalo vcelku nenápadně – akustickou klipovkou “Dojana”. Už tehdy ale začala vystrkovat růžky naprosto fenomenální atmosféra, která s postupujícím časem sílila jako vodní proud a která nakonec Dordeduh vystřelila ke hvězdám.
Za strůjce celé té nádhery mohu podle očekávání označit ústřední dvojici Hupogrammos – Sol Faur, přičemž mužem číslo jedna celého koncertu byl výhradně Hupogrammos. Z pozice frontmana to byl totiž právě on, který svým výrazem a ponořením se do muziky udělal strašně moc. Krom toho vyloženě dokonale střídal čistý zpěv i growl a obě polohy odzpíval naprosto skvostně. Když už ale jmenuji konkrétní muzikanty, slušelo by se zmínit, že oproti dřívějším koncertům Dordeduh aktuálně vystupují v pouze čtyřčlenné sestavě s novým živým baskytaristou, a to za vydatné pomoci samplů. Všechny možné netradiční hudební nástroje, jejichž živým využitím se mohli Dordeduh pyšnit v minulosti, jsou sice stále přítomné, ale nyní fungují spíš jako takové zpestření. Jenže ono nejenže to nijak nevadí, ale v malých prostorách, jako je třeba Modrá Vopice, je to spíš ku prospěchu věci a celé vystoupení působí tak nějak přirozeněji. A přirozenost, to byl ostatně další ze stěžejních pilířů úspěchu prvního pražského koncertu Dordeduh…
Řadovka “Dar de duh” je ve studiové podobě bez debat výtečný kus hudby, ale minimálně pro mě ta muzika až nyní ožila, projevila se v celé své kráse a majestátu a nechala mě prožít nezapomenutelnou hodinu ve své přítomnosti. Abych pravdu řekl, dlouho jsem nebyl svědkem tak intenzivního atmosférického vystoupení a Dordeduh nejenže tento deficit smazali, ale rovnou se postarali o to, že mě nenapadá nikdo, kdo by je mohl v dohledné době na stejném poli dorovnat nebo dokonce překonat. Dodávat tedy, že se celý koncert zakončil ve velkém stylu jedinečným zážitkem, je prakticky bezpředmětné. Nicméně – a to už se opakuji – ani předchozí vystoupení nebyla špatná. Blutmond si vysloužili mé opatrné sympatie a ochotu na ně někdy v budoucnu zajít znovu, zatímco Vulture Industries definitivně potvrdili svoje kvality a po Plzni jim padlo k nohám další město, dokonce rovnou to hlavní. To vše završeno strhujícími Dordeduh pak dohromady nelze nazvat jinak než podnik, který za relativně směšný obnos naservíroval příchozím takovou porci hudebního uspokojení, že z něj půjde vyžít pěkných pár týdnů. Když by po mně někdo chtěl synonymum dobře utracených peněz, tenhle koncert by jako příklad posloužil více než dobře…
O kousek výše jsme si pověděli o dlouhohrajícím debutu dánské kapely Ascendant, tak teď je načase se podívat také na jeho pokračování. Dva roky uběhly jako velká voda a Dánové se letos v březnu vytasili se svým druhým nosičem, jímž je EP s názvem “Serenity”. Tak pojďme na věc…
“The Alteration” jsem trochu vyčítal, že je žánrově poměrně rozhádané. Samozřejmě nic nemám proti rozmanitosti, právě naopak, ale radši mám rozmanitost vážně mezi různými žánry (tj. ne subžánry metalu), naopak, čistě v rámci metalu mi o něco víc sedí trochu větší vyhraněnost a mix nanejvýš dvou stylů (byť výjimky se jako vždy najdou, o tom žádná). Do hlav muzikantů nevidím, ale podle “Serenity” to vypadá, že nějak došli k něčemu podobnému, protože EP už nemám sebemenší problém označit jako onen death/black metal, ačkoliv přívlastek “experimentální” bych si pořád odpustil.
Ascendant na novince tentokrát opravdu znějí víc jako (modernější) death/black metalová kapela – a hned to jejich muzice sluší o poznání víc. Na “Serenity” už mi to začalo dávat smysl a nemám tu pocit, jako kdyby se mezi sebou některé písničky trochu hádaly nebo tam něco neštymovalo.
Možná si ale vzpomenete, že jsem výše u “The Alteration” říkal, že ani tak Dánům nechybí nápady. To se naštěstí potvrzuje i zde, protože Ascendant vážně dokážou přijít někdy s až překvapivě kvalitními motivy a momenty, především co se kytar týká. Ty podle mě mají asi největší slovo a tvoří to nejzajímavější, co se zde nachází. Osobně jsem si v tomto ohledu oblíbil zejména druhou “Serene”, kde se objeví pár fakt dobrých pasáží. Nicméně ani jisté nápady v takové “When We Blindly Follow the Enigma” rozhodně nejsou bez šťávy.
Celkově na mě “Serenity” působí o poznání lépe a vyzráleji než debut, ten poslech mě docela baví a je na něm ještě znatelnější, že ta skupina v sobě nějaký potenciál má. Jestli ho dokáže i zúročit, to se plně ukáže až na druhém velkém albu, ale tohle EP je rozhodně slibný nástřel…
Coffinworm patří mezi ty kapely, jež osobně řadím do vlastní pomyslné škatulky s pracovním názvem “bordel”. To ovšem není myšleno v negativním smyslu, právě naopak, ačkoliv je to trochu paradoxní, protože podobná muzika co do sdělení bývá hodně negativní. Nicméně, oním bordelem jednoduše myslím opravdu brutální míchanici extrémních žánrů, která je podána v hodně těžkém duchu.
Na podobných skupinách se mi líbí to, že jsou hodně nestravitelné, netriviální, (především zpočátku) možná přespříliš chaotické a je poměrně nelehké jim přijít na chuť, ale jakmile do toho spadnete, už není cesty zpátky a takovéhle desky vás naprosto pohltí. Líbí se mi ta nekompromisnost, extrémní intenzita a neskutečně nemocná atmosféra.
A přesně tohle všechno do posledního puntíku platí i o Američanech Coffinworm a jejich druhé desce “IV.I.VIII”. Už jen ten žánrový nástřel jasně naznačuje, že tohle bude zlé – a také, že ano. Základem je nařvaný a nasraný sludge, jemuž je nějaký posluchač úplně u prdele – jednoduše vás chce jenom zničit. Ten je navíc do ještě větší intenzity vyhnaný black metalovou odporností a občasným závanem doomové plíživosti.
K tomu všemu kromě zmiňované nepříjemné atmosféry připočtěte ještě obrovský počet fakt hodně silných a mnohdy i působivých momentů, které se nacházejí ve všech šesti vyrovnaných kompozicích (nicméně kdybych měl volit vrchol, po těsném souboji bych asi hlasoval pro mocnou dvojici “Lust vs. Vengeance” a “Of Eating Disorders and Restraining Orders”, jakkoliv mě baví všechny songy) a vyjde vám, že před námi stojí excelentní nahrávka. Sice excelentní takovým tím způsobem, že to ani omylem není pro každého, spíše jen pro ty, kdo si libují v tom, aby se nechali hudbou deptat, ale to mě osobně absolutně nezajímá, protože já stojím na té straně barikády, která tyhle hnusy točí s oblibou.
Další názory:
Jediný důvod, proč jsem se odhodlal sám od sebe si pustit druhé album Coffinworm, byla ona hudební škatulka, která mně osobně přišla skoro až nespojitelná a představoval jsem si neskutečný bordel, jenž nemůže dohromady fungovat. “IV.I.VIII” mě však rychle vyvedlo z omylu, protože takhle ucelenou desku při veškerém tom chaosu, který její poslech přináší, jsem vážně nečekal.
Je tam vše, co uvedl kolega nade mnou, nicméně já tam slyším ještě lehké závany death metalu, což nemění nic na tom, že výsledkem je velmi špatně stravitelná nahrávka, jejíž poslech mi byl místy až nepříjemný. Strašně těžká atmosféra by se dala doslova krájet a já se sám sobě divím, co mě na té desce přitahuje natolik, že nemám problém se k ní i po nějaké době vrátit. Sympatický je mi hlavně fakt, že se tady nepřehánělo se stopáží, takže všechen ten chaos (který ale má jakýsi řád, jen je potřeba se k němu prohrabat) je nahuštěný na přijatelné ploše čtyřiceti minut a dopadá tak na posluchače s maximální možnou intenzitou.
Snad jediná skladba, která mi v kontextu celé nahrávky přijde slabší, je “A Death Sentence Called Life”, která je na můj vkus až příliš animální a sludge/doomové momenty nehrají s výjimkou prostřední části zas tak velkou roli jako třeba v geniálně utahané “Black Tears”. Ta je mým osobním vrcholem alba, nicméně ani ten zbytek není špatný, to rozhodně ne. Nelidský řev zpěváka Davea Brittse se zařezává až do morku kostí a docela rád bych ho viděl, jak se s tímhle popere naživo, protože to musí být peklo.
“IV.I.VIII” je vážně skvělá deska a Coffinworm se pro mě díky ní stali jedním z letošních nejzajímavějších objevů, ačkoli je to tak specifická záležitost, na kterou je potřeba mít už něco naposloucháno, protože si dokážu představit, že ta opravdu nechutná atmosféra spoustu potenciálních fanoušků na první poslech odradí.
Země: Belgie Žánr: black metal Datum vydání: 15.4.2014 Label: Agonia Records
Tracklist:
01. Anteloquium
02. Sine Qua Non
03. Of Feathers and Flames
04. Lamp of Invisible Lights
05. Of Shrines and Sovereigns
06. The Edge of Agony
07. Divine Coagulation
08. Baal al-Maut
09. Nerxiarxin Mahathallah
Nejsem sice žádný black metalový fanatik, takže to nemohu tvrdit s určitostí a jistotou, ale přesto mi připadá, že belgičtí Enthroned ani v rámci svého žánru nepatří k nějak zvlášť provařeným kapelám. Přesto už ale na scéně figurují přes dvacet let a za tu dobu stihli nahrát hromadu neřadového materiálu plus deset plnohodnotných desek navrch, takže jde rozhodně o kapelu zkušenou. Kulatou desátou desku vydali Enthroned letos, dali jí do vínku jméno “Sovereigns” a asi není moc složité si z těchto indicií dovodit, že právě “Sovereigns” se pokusí trochu rozebrat recenze, která začíná prááááávěěěěě….. teď!
Fajn, dost bylo citací kultovního díla “Pár pařmenů”, teď trochu vážněji. Jak jsem psal už o odstavec výše, nejsem žádný black metalový fanatik, takže není žádné překvapení, že pomyslná stránka v mé hlavě vyčleněná Enthroned byla donedávna úplně čistá. Očekávání, která jsem choval k “Sovereigns”, proto nebyla nijak konkrétní, pomineme-li naděje, že půjde o vesměs klasický black metal, kterému nebude chybět úroveň, jakou by člověk od kapely s dvacetiletou kariérou tak nějak čekal. Jak sami jistě uznáte, nároky to nejsou nijak vysoké, takže by nemuselo být vůbec složité je naplnit. Otázkou tedy je, jestli a případně jak moc se to Enthroned podařilo.
Když bych to chtěl sfouknout rychle a bez zbytečných průtahů, řeknu, že Enthroned ani v jednom ohledu nezklamali, protože “Sovereigns” skutečně je black metal hodně klasického střihu a zároveň je na něm znát, že jej nesložili žádní mlíčňáci, ale banda ostřílených harcovníků, kteří tuhle muziku mají v ruce a vědí, jak to napsat, aby to nestálo za starou bačkoru. To by ale asi u vedení jen tak neprošlo, takže to zkusím rozvést… Black metal v podání, jaké Enthroned prezentují na “Sovereigns”, je takový relativně agresivní, zběsilý a místy až chaotický, ale zase v tom nehledejte nějaké Deathspell Omega. Všechny tyhle přívlastky jsou totiž sice zcela na místě, ale projevují se poměrně střízlivě a vzato kolem a kolem se “Sovereigns” za hranice přístupné muziky nijak daleko nevydává. Zvuk je takový chrastivý a skřípavý a občas je to vážně docela zmatek, ale přesto jde album pojmout bez větších problémů, stačí k tomu jen trocha soustředění a samozřejmě ochoty.
Na “Sovereigns” se nachází osm plnohodnotných skladeb plus minutu a půl dlouhé intro “Anteloquium” a většina z těchto osmi skladeb se nese v dost obdobném duchu. Mrazivé riffy, zneklidňující nálada, sem tam nějaké to zběsilé sólo nebo táhlá vyhrávka a deklamující hlasy v pozadí… Zapomněl jsem na něco? Jasně, melodie. Z výše uvedeného je zřejmé, že Enthroned rozhodně nehrají žádné klávesové zpívánky, ale kytarové melodie tu stejně jsou a jsou docela významným prvkem. Celou tu relativní divočinu odlehčují, ale přitom se do toho zla parádně hodí, nijak neruší a nezřídka kdy celou skladbu pomáhají určit. Protože ale – jak známo – výjimka potvrzuje pravidlo, mezi osmičkou songů je jeden, který se svým pojetím od ostatních docela znatelně liší. Počítáme-li intro, je to v pořadí čtvrtý vál “Lamp of Invisible Lights”, který z té smršti vyčnívá svou možná až trochu black’n’rollovou šlapavostí. I přes mizivou podbízivost je to naprosto jednoznačná hitovka a dovedu si živě představit, jak mocně se na ní naživo musí pařit…
“Lamp of Invisible Lights” je rozhodně skvělá, ale to neznamená, že by za ní zbytek alba zaostával. Sice to není vždy úplně skvělé, ale ze čtyřiceti minut stopáže tvoří dobrou polovinu vážně poctivý materiál, kterému lze sotva něco vyčítat, napříč albem se dále vyskytne několik skutečně skvostných momentů a tam, kde Enthroned zrovna úplně nebodují nápady, tam to zase dohánějí zřetelným nasazením a zlověstnou atmosférou, která se dovede docela zažrat pod kůži.
A stejně jako její atmosféra se pod kůži dovede zažrat i celá deska. Rozhodně nechci tvrdit, že jde o bůhvíjaký skvost, ale poctivá a kvalitně odvedená práce už to je na každý pád. “Sovereigns” funguje přesně tak, jak si představuji, že by solidní black metalová deska fungovat měla, a i když Enthroned mojí vyloženě oblíbenou kapelou asi nikdy nebudou, k poslechu jejich novinky jsem se nikdy nemusel přemlouvat. A protože něco takového v rámci black metalového žánru nemohu říct ani zdaleka o každé nahrávce, která mi projde rukama, k silné sedmičce mohu s klidem přidat i vřelé doporučení, protože poslechem “Sovereigns” opravdu nejde nic zkazit. Prostě dost dobrá práce, co víc k tomu dodat.
Další názory:
Enthroned jsou kapela s poměrně nevyrovnanou diskografií, mají na kontě jak fakt skvělá a naprosto zničující alba, tak i pár tak trochu průměrů, které se sice poslouchat dají, ale není to zas až takový zázrak. A vzhledem k tomu, že na předcházející desce “Obsidium” si Belgičané vybrali fakt silnou chvilku a napsali jednu z nejvíce strhujících desek své kariéry, tak jsem u novinky “Sovereigns” příliš nečekal, že by se jim povedlo to po dvou letech zopakovat, a spíš jsem byl už tak nějak předem smířený s tím, že to bude spíše slabší záležitost, jakou bylo třeba předposlední “Pentagrammaton”. “Obsidium” sice pokořeno opravdu nebylo a tomuhle majstrštyku se nejnovější počin dívá jen na záda, ale i tak nakonec dopadl o trochu lépe, než jsem doufal, rozhodně lépe než zmiňované “Pentagrammaton”. Ve finále “Sovereigns” patří spíš tak někam doprostřed již poměrně početné diskografie Enthroned, ale i tak se tu najde pár dost solidních kusů. Obzvláště střed nahrávky mi přijde dobrý a jmenovitě ve skladbách jako “Of Feathers and Flames”, “Lamp of Invisible Lights”, “Of Shrines and Sovereigns” a “The Edge of Agony” se nacházejí některé vážně povedené momenty, které mě prostě baví. Výsledkem je tedy dost solidní fošna, jež téhle belgické stálici ostudu rozhodně nedělá… H.
I když se rozhodně nedá říct, že bych se v diskografii Enthroned mrskal jako ryba ve vodě, věděl jsem, co od novinkové desky čekat. “Sovereign” je opravdu hodně drsná black metalová smršť, ovšem ani zdaleka primitivní, což je vzhledem ke zkušenostem zúčastněných poměrně logické. A i když jsem rozhodně neočekával nějaký prasácký garážový zvuk, takhle vytříbenou záležitost po zvukové stránce jsem nečekal. Všechny složky jsou perfektně vyvážené a slibují hodně hutný zážitek podpořený dobře napsanými skladbami. Jenže… onen perfektní posluchačský zážitek se dostavuje jen občas. Ano, všechny skladby v sobě mají ukryto energie na rozdávání, ale právě ty nejnaštvanější songy mě nebaví tolik, jak bych si představoval. Naštěstí se, ku mému překvapení, na “Sovereign” objevují pasáže, které se do toho black metalového kvapíku vlastně náramně hodí, ale na desce takového střihu bych je neočekával. Jmenoval bych “Lamp of Invisible Lights” s perfektním využitím “mluveného” slova a třeba takové zpomalení v “The Edge of Agony” považuji za nejlepší moment celé desky. Je to celkem paradoxní, že album, které má posluchače semlít především agresivitou, mě přivádí ke spokojenosti jedním zpomalením. Na druhou stranu i ty čistě agresivní šlehy jako “Divine Coagulation” jsou na slušné úrovni, takže ve výsledku vlastně nemohu být nespokojen. Skvrn
Země: Velká Británie Žánr: post-black metal Datum vydání: 28.2.2015 Label: Avantgarde Music
Tracklist:
01. You Need a Warm Smile and a Cold Blade
02. Distressing Range
03. Vestigia nulla retrorsum
04. Étouffer l’instinct de survie avec dose précise de ressentiment
05. Fragments
06. If You Listen, You Can Hear Them Chewing
07. Never Liked Flowers, Until I Saw Your Grave
08. Aesthetics of Discouragement
09. Down the Road of Nothing
V poslední době trpím dost nepěkným předsudkem – který je ale vzato kolem dokola docela pochopitelný, neboť člověk se tak obvykle vyhne hromadě hudby, kterou ve většině případů nechce slyšet. Tak nějak jsem se naučil, že cokoliv, co se vyznačuje přehnaným názvem, obvykle mívá barvitější obal než obsah, který naopak stojí většinou za starou belu. Ať je to již jméno zbytečně zkomolené, přehnaně emocionálně zabarvené, případně až příliš vyumělkované (dobře, to je hodně subjektivní, ale hádám, že víte, co tím myslím), zkrátka cokoliv, co zní dost divně nebo trve evil na to, aby mohlo už jen názvem přitáhnout případného posluchače, je pro mě ve většině případů varovným majáčkem. Přesně z toho důvodu jsem se měl na pozoru i před Tomorrowillbeworse, kteří mi ukázali, že předsudek je pořád jen předsudek a dost často se plete.
Na první pohled jsem si vážně říkal, že blbější jméno už si tahle dvojice původem z Velké Británie dát ani nemohla. O to víc mě ale překvapilo, že to není sračkoidní slátanina, nýbrž dost obstojná hudba, která se nejenom vcelku příjemně poslouchá, ale má i něco do sebe. Abych ale kapelu trochu představil: Navenek se kapela tváří jako dvojice, v zásadě ale jde o sólový projekt multiinstrumentalisty a zpěváka Kenosise, kterého slečna vystupující pod přezdívkou R. zásobuje řádně depresivními texty a stará se o (mimochodem docela pěkný) artwork a další grafické serepetičky. A právě letošního roku tohle duo pustilo do světa svojí řadovou prvotinu – “Down the Road of Nothing”.
Na první poslech je celý projekt dost underground, což přináší některá úskalí jako nedotažená (post) produkce nebo dost výrazné programované bicí, které plochostí trochu ubírají celku na kráse. Co je na jedné straně technickým nedostatkem, to je na straně druhé i pozitivem – zastřenější zvuk téhle desce vážně sluší a naopak přispívá k temnější atmosféře. “Down the Road of Nothing” je totiž záležitostí, jež vyniká především po stránce skladatelské a hlavně pak díky atmosféře. Pokud bych totiž měl Tomorrowillbeworse nějak škatulkovat, sahal bych v první řadě k black metalu, z podstatné části hutného jádra lze však vyčíst i výrazné doomové prvky. Směska je to vskutku přitažlivá – skladby jsou hutné, valivé, vyznačují se ostrými, agresivními riffy a sypačkami, nechybí však ani podmanivé atmosférické plochy. Na to, že Kenosis toho nemá příliš za sebou a je na skládání v podstatě sám, povedlo se mu namíchat opravdu nebezpečně chytlavou hudbu, fungující na první, maximálně druhý poslech. Byť je řádně depresivní.
Sic mám dojem, že u názvů skladeb ujela autorům Tomorrowillbeworse ruka někam do prdele a většinu z nich se mi tu nechce vypisovat víc než jednou (pokud vůbec), skladby samotné jsou opravdu dobré. Na čtyřiceti minutách jich najdete hned devět, takže je vcelku jasné, že kdovíjak dlouhé kusy nenajdete. Vzhledem k dost jednoznačně, občas až monotónně vyhraněné náladě desky ale fungují ponejvíce jako celek. Nedá se říct, že by deska měla nějaký jednoznačný cíl, k němuž by měla dospět, a u některých skladeb mám dojem, že jim občas dochází dech, přesto se najdou jasná pojítka, která se proplétají celým albem a postupně gradují.
Pomyslným vrcholem desky tak je zároveň nejdelší kompozice “Aesthetics of Discouragement”, která se svými téměř osmi minutami nabízí největší prostor rozmáchlým riffům a černým náladám. Nejslabším kusem je pak asi třetí “Vestigia nulla retrorsum”, snažící se k blacku a doomu přihodit i nějaký ten výraznější vliv post-metalu, což se jí ve větší míře příliš nedaří. Ne, že by post-black nebyl na “Down the Road of Nothign” cítit i jinde, ve zmíněném vrcholném opusu se jeho vlivy rovněž najdou, stejně jako v dalších skladbách, vždy ale probublává na povrch spíše výjimečně a po většinu času slouží “jen” jako efektní koření. Pouze u vokálů bych uvítal větší rozmanitost. Kenosis očividně zvládá jen jednu jedinou polohu, která je dost nemastná neslaná a člověku se po pár posleších trochu přejí. Není to nic, co by vyloženě iritovalo, ale tahle deska by si zasloužila lepší, výraznější vokál.
Musím ale říct, že i přes tenhle nešvar, stejně jako těch pár dalších (produkce, občasná monotónnost) jsem si poslech tohohle debutu docela užíval. Ukazuje totiž, že Tomorrowillbeworse rozhodně mají potenciál se s další deskou vyšvihnout výš. Protože už teď to rozhodně není špatné a myslím, že v budoucnu můžou ještě příjemně překvapit.
Další názory:
Podle kolegovy recenze jsem upřímně očekával, že se mi “Down the Road of Nothing” nebude příliš zamlouvat, ale ve výsledku mě deska docela příjemně překvapila, protože Tomorrowillbeworse podle mého názoru rozhodně natočili přinejmenším slušnou nahrávku, ačkoliv třeba já bych se nebál říct, že je to nahrávka rovnou dobrá. Produkce a sound desky mi v žádném případě nevadí, vlastně právě naopak, zvuk se mi líbí, docela mi sednul a na rozdíl od většiny současné produkce se jeho dynamický rozsah neutápí hluboko v rudých cifrách, čehož si cením. S (relativní) monotónností taktéž nemám sebemenší problém, já ji mám naopak rád, protože s ní podle mě lze nejlépe budovat atmosféru – a právě to se na “Down the Road of Nothing” daří. Trochu jsem se bál post-black metalové škatulky, protože mně osobně ta post-podoba žánru ne úplně sedí, ale (řekl bych, že naštěstí!) tam takových věcí cítím minimum, vlastně skoro žádné. Pro mě osobně Tomorrowillbeworse stvořili povedené black metalové album s příjemně podmanivou atmosférou, s níž se tráví čas hodně pěkně. Nevidím tam žádné vrcholy ani nějaké propadáky, beru to jako nedělitelný celek, jelikož právě tak “Down the Road of Nothing” poslouchám a právě tak mě ten počin baví… H.
Kombinaci black metalu a hardcoru mám osobně opravdu rád, protože tyhle věci dost často bývají tak extrémní a agresivní výplachy, že se jim vyrovná jen máloco. Přesně do téhle sorty spadá taktéž dánská pětice Hexis, která za čtyři roky svého působení nasbírala už nejeden neřadový nosič, ale s klasickou dlouhohrající fošnou vyrukovala až letos v lednu. Ta fošna se jmenuje “Abalam” a právě teď si o ní v krátkosti popovídáme…
Stačí se podívat jenom na tracklist a je takřka ihned jasné, jakým stylem na to Hexis jdou – krátké úderné šlehy bez slitování, obrovský tlak a obrovsky nemocná atmosféra. A přesně tak to také je. Jakmile skončí trochu přidušené a zastřené intro “Faciem” a rozjede se první sprška black metalové chorobnosti a hardcorové údernosti v podobě “Tenebris”, je vymalováno. Hexis ihned nasadí brutální a neskutečně agresivní tempo, které do konce “Abalam” poleví jen málokdy. V podstatě všechny songy na sebe navíc naprosto plynule navazují, takže o to větší ten pocit jednolitého nasraného monolitu je. Skoro všechny písničky se sice víceméně nesou podle jednoho mustru, nuda to však naštěstí není, čemuž napomáhá i kratší délka, která je zcela adekvátní hudební náplni.
Z celé nahrávky nejvíce vystupuje až závěrečná “Inferis”, která se svými devíti minutami zabírá v podstatě čtvrtinu “Abalam”. Oproti zbytku desky výrazně ubere na tempu i na agresi, ale to ve výsledku rozhodně neznamená, že by byla na poslech lehčí nebo snad dokonce příjemnější, protože odporná atmosféra jí prostupuje úplně stejně jako při vyhlazovačkách typu “Exterminati”, “Desolatum” nebo “Exhausit”.
Je pravda, že jsem v tomhle specifickém subžánru slyšel už i působivější věci než “Abalam”, ale to nic nemění na tom, že i Hexis natočili hodně drtivou nálož, která mě velmi baví. Jak už jsem zmínil, rozhodně v tom hraje roli i to, že podobné prasárny jsou přesně moje krevní skupina, ale nemůžu si pomoct, za mě prostě super.
