Archiv štítku: black metal

Recenze

Zalmoxis – A Nocturnal Emanation

Komentáře: 2
Zalmoxis - A Nocturnal Emanation

Země: Německo
Žánr: black metal
Datum vydání: 31.1.2020
Label: Signal Rex

Tracklist:
01. A Nocturnal Emanation

Hrací doba: 24:27

Odkazy:
bandcamp

Nezávislost se s rozvojem internetu a rozvojem technologií umožňujících si nahrávat všechno doma na koleně stala v hudebním světě velkým hitem. A je to dobře. Osobně jsem za to rád. Určitě se najde někdo, kdo přijde s protiargumentem, že taková situace scénu zahltila, což je nepochybně pravda, ale mně to přijde jako přijatelná daň za to, že kdokoliv, kdo má tu potřebu, se může bezproblémově realizovat a hned výsledky své snahy poslat do světa. Pohodlnější způsob, jak hudbu tvořit a dostat ji k lidem, dal prostor spoustě interpretů, kteří by jinak nejspíš neexistovali. Undergroundovým a obskurním žánrům to hodně pomohlo, což mi přijde jako žádoucí. Koho přesycenost scény štve, poslouchat to nemusí.

Ačkoliv je mi taková nezávislost sympatická, neodmítám ani příslušnost k labelům. Naopak si myslím, že leckdy může skupině velmi pomoct, pokud vydá(vá) nahrávky pod zavedenou značkou, jejíž jméno má zvuk. Německý projekt Zalmoxis toho ostatně může být důkazem, protože bych si ho nejspíš nevšimnul, kdyby některé jeho počiny nevyšly pod křídly Harvest of Death (reedice demosnímku „Pralayic Beheading“) / Signal Rex (nové EP „A Nocturnal Emanation“).

Před touhle recenzí jsem si zpětně doposlouchal i starší dema a musím říct, že jsou skvělá. „The Fiery Path“ (2017) i „Pralayic Beheading“ (2018) za slyšení stojí. Určitě byste se na ně měli podívat, pokud vám imponuje třeba sound krajanů Häxenzijrkell.

Nové minialbum „A Nocturnal Emanation“ je rovněž skvělé a rovněž stojí za slyšení – o tom nemám žádných pochyb. Oproti dřívějším demosnímkům ovšem přináší zásadní změny. To ilustruje i razantní změna stylu přebalu, na němž dřívější mono-barevné zrnité výjevy vystřídala barevná, trochu fantasy malůvka, která ve mně zpočátku vzbuzovala určitou nedůvěru.

Hned úvodní poslechy „A Nocturnal Emanation“ ovšem ukázaly, že takové obavy byly liché. Zvuk je sice o trochu méně UG, než tomu bylo na demosnímcích, což by se v případě black metalu mohlo zdát jako nežádoucí, ale naštěstí i „A Nocturnal Emanation“ stále dokáže nabídnout syrovou magii v uspokojivé míře.

Změny ovšem nastaly i v hudební rovině. „A Nocturnal Emanation“ obsahuje jedinou píseň trvající bezmála 25 minut. Jedná se o vrstevnatou kompozici narvanou výbornými nápady i silnou atmosférou. Objeví se některé skoro až „epické“ momenty, ale i takové jsou ve finále ku prospěchu věci. Kompozičně je „A Nocturnal Emanation“ zvládnuté na jedničku.

Zalmoxis

Takový vývoj každopádně v případě Zalmoxis smysl dává. Už na předešlých demosnímcích bylo zřetelně cítit, že určitá evokativnost a schopnost svého posluchače vtáhnout do víru dění nebyla Zalmoxis nikdy cizí. „A Nocturnal Emanation“ tyto snahy ještě víc vystavuje na odiv a prezentuje je jako to hlavní, na čem hudba skupiny staví. Není to vůbec na škodu, neboť Entheogen, jediný člen Zalmoxis, aktivně tvoří i s dalšími (a rovněž zajímavými) projekty jako Fortress of the Olden Days, Ås nebo A Binding Spirit. Všechny tyto se mezi odlišují trochu jiným náhledem na black metal a pro nás je dnes důležité, že to platí také pro Zalmoxis.

Nebojím se říct, že Zalmoxis potažmo tvorba Entheogena je mým prvním velkým objevem letošního roku. „A Nocturnal Emanation“ v posledních dnech točím dost intenzivně a strašně mě to baví. I proto EP rád doporučím také vám.

Minirecenze

Volahn – El Tigre del sur

Komentáře: 16
Volahn - El Tigre del sur

Země: USA
Žánr: black metal
Datum vydání: 19.10.2019
Label: Nuclear War Now! Productions

Hrací doba: 14:09

Odkazy: –

Děje se to asi každému každý rok. Pár dní po sesumírování žebříčků loňského roku zjišťujeme, že nám těsně pod prdelí utekla nahrávka, která by seznamem zamíchala. Věřím, že podobných případů mi vletí do ksichtu ještě několik. Doposud největším osobním zachrápáním bylo jednoskladbové EP „El Tigre del sur“ od Volahn. Proto si alespoň malé, leč pozdní ohlédnutí, zaslouží.

To, že Volahn tahají inspiraci z poměrně – alespoň na black metal – neotřelých zdrojů, není nic nového. Desky a splity jsou často tematicky i hudebně ovlivněny aztéckou a mayskou mytologií. Na „El Tigre del sur“ je tomu trochu jinak, stále však velice originálně. 14minutová skladba vzdává hold Emilianovi Zapata – vůdci dělnického odboje v mexické revoluci, která se táhla první polovinou 20. století.

Originalita tématiky je přímo úměrná hudebnímu zpracování. Skladba se dělí do dvou polovin. Ta první je věnována black metalu, který Volahn prokládají občasnými „tribal“ prvky (zejména divošské povyky a bojové pokřiky), ale hlavně autentickým feelingem divokého západu. Ortodoxní, rychlé blackmetalové jádro je obohaceno o aranže a melodie, které znějí, jako by je Volahn vybrali ze soundtracků Ennia Morricone, které složil pro Leoneho nejvytříbenější westerny. Největší devizou prvního partu je pro westernový žánr typický kytarový tón, který na výbornou evokuje smrad střelného prachu, sluncem spařenou krev a onošené kožené boty.

Po sedmi minutách se skladba až s neobyčejnou lehkostí překlápí do folkové polohy, kterou nese tamburína a akustická kytara. Nahozenou linku doplňuje i občasné vyhrávání elektrické kytary z předešlé části a vítr (pravděpodobně) mexických planin. Volahn si odfrkává od předešlého ryku a westernovou baladu doplňuje zastřeným zpěvem. Je až zarážející, jak klidná a stejně dlouhá pasáž po předešlé blackmetalové zběsilosti funguje. Vlastně až tak moc, že bych si dokázal představit celou desku v podobném duchu. Nebránil bych se tomu, kdyby Volahn využili nápad od Panopticon a vydali double album, jehož jeden disk by byl věnován black metalu, zatímco druhý by obsahoval westernový folk. Kapele jde totiž obojí na výbornou. Bezpochyby jeden z nejoriginálnějších a nejzábavnějších neřadových počinů roku 2019. Viva Zapata!

Recenze

Jordablod – The Cabinet of Numinous Song

Komentáře: 3
Jordablod - The Cabinet of Numinous Song

Země: Švédsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 24.1.2020
Label: Iron Bonehead Productions

Tracklist:
01. A Grand Unveiling
02. The Two Wings of Becoming
03. Hin ondes mystär
04. The Beauty of Every Wound
05. Blood and Rapture
06. The Cabinet of Numinous Song
07. To Bleed Gold

Hrací doba: 42:57

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Iron Bonehead Productions

Recenzi na „The Cabinet of Numinous Song“ snad ani nelze začít jinak než vzpomínkou na „Upon My Cremation Pyre“. Debutové album švédských Jordablod vyšlo na jaře 2017 a hned na první poslech mě zaujalo. Jednalo se o velmi dobře podaný „black ‘n‘ roll“ s výbornými riffy a několika fantastickými melodickými momenty. Prostě a jednoduše šlo o ten druh desky, jež vám uvízne v paměti. Vím, o čem mluvím, protože některé stěžejní pasáže „Upon My Cremation Pyre“ jsem byl schopen si vybavit, aniž bych nahrávku slyšel nevím kolik měsíců. Posuďte sami, o kolika (nově vycházejících) albech můžete něco takového říct. A ještě k tomu připočtěte, že jsem v tomhle ohledu docela sklerotik.

Každopádně, na druhý dlouhohrající počin Jordablod jsem se tím pádem těšil docela fest. A snad netřeba dodávat, že „The Cabinet of Numinous Song“ se díky tomu nacházelo v docela odlišné a o poznání těžší pozici. Zatímco „Upon My Cremation Pyre“ nevzbuzovalo žádná očekávání a překvapení přišlo prakticky „odnikud“ (předešlé neřadovky jsem neslyšel, přestože vydání „Promo 2016“ jsem svého času zachytil, a debut jsem si pustil prakticky jen díky tomu, že vyšel u Iron Bonehead a zaujal mě jeho obal). „The Cabinet of Numinous Song“ již očekávání byla a navíc byla docela vysoko. Jak známo, mnohdy je lehčí něco získat, než si to následně udržet / obhájit.

Jordablod však naštěstí neselhali a i na „The Cabinet of Numinous Song“ servírují výtečný materiál. Zdá se mi sice, že Švédové trochu ubrali na těch skutečně působivých momentech, ale naštěstí se i tak nějaké najdou jako třeba v „Blood and Rapture“. Skvělé melodie se nechají nalézt i v úvodní „A Grand Unveiling“, titulní „The Cabinet of Numinous Song“ je suprově vygradovaná a Jordablod to hodně sluší nejen v krásně vystavěných melodiích, ale i v kratších a neurvalejších kusech jako „The Two Wings of Becoming“.

Tím chci říct jednu věc: sice jsem prohlásil, že „The Cabinet of Numinous Song“ nemá tolik výrazných a strhujících momentů jako „Upon My Cremation Pyre“, přesto je na ní toho dost co poslouchat a svým způsobem je novinka i vyrovnanější. Celkově je deska po skladatelské stránce zvládnutá výborně a její poslech mě ohromně baví, a to i po poměrně vysokém počtu poslechů.

Jasně, mohl bych pičovat, že těch hudebně velkých momentů mohlo být víc, ale přišlo by mi docela hnidopišské, ne-li rovnou pokrytecké si otvírat hubu na fošnu, jejíž poslech si takovým způsobem užívám. Zvlášť když se všemi změnami a posuny, jaké Jordablod na svém druhém počinu učinili, jsem přinejmenším v pohodě anebo mi přijdou jako dobrý krok. Více „akustických“ vsuvek mi nevadí. Ještě větší „heavy metal“ feeling mi naopak sedl jak prase. Jiné důležité atributy „Upon My Cremation Pyre“ navíc zůstaly zachovány – specifická atmosféra je nedotčena a podání je opět intenzivní.

Někde výše jsem řekl, že „The Cabinet of Numinous Song“ bylo v poměrně těžké pozici, protože muselo dostát kvalitám nastaveným na debutu „Upon My Cremation Pyre“. Za mě se to nakonec povedlo. „The Cabinet of Numinous Song“ je skvělá nahrávka, která mě baví od začátku do konce a s klidem ji mohu doporučit dál. Za mě jedna z prvních povinných koupí roku 2020.

Recenze

Czernina – Shed

1 komentář
Czernina - Shed

Země: Polsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 9.6.2019
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Intro
02. The Greater Our Shadow Becomes
03. Harlot’s Dance
04. The Blackest Filth
05. Carousal with States of Morality

Hrací doba: 29:49

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Czernina

Czernina je docela nová polská formace, která v loňském roce vydala svůj první demosnímek s názvem „Shed“. Letmý poslech mě sice na lopatky nepoložil (popravdě řečeno mě v prvních dojmech mnohem víc zaujal obal, který svou atmosféru má), ale nakonec jsem se rozhodl dát demíčku šanci a představit jej tu i v recenzi. K tomu se „Shed“ hodí i z toho důvodu, že se nejedná jen o nějaký kratičký štěk, nýbrž o rovnou půlhodinový materiál, což je na demo poměrně slušná porce. Kdyby Czernina svou prvotinu označili rovnou za full-length, mě osobně by to vůbec neuráželo, protože i po zvukové stránce zní „Shed“ obstojně (rozuměj: špína tomu nechybí, což je samozřejmě plus, ale všechno je v pohodě slyšitelné a rozpoznatelné, takže nejde o neučesanou garáž, která jakoukoliv zvukovou úpravu neviděla ani z rychlíku).

Docela má mě zaujal i název skupiny. Czernina je totiž v polském jazyce název polévky vyráběné z kachní krve (případně prý lze použít i slepičí, králičí nebo vepřovou krev) a drůbežího vývaru. V překladu ono slovo znamená „černá polévka“. Zajímavé navíc je, že pokrm měl v Polsku v devatenáctém století i jakousi kulturní úlohu. Když muž žádal dívku o ruku a jeho žádost byla přijata, byla mu u rodinného stolu naservírována právě tato polévka. V případě odmítnutí dostal polévku bez kachní krve. Czarnina díky tomu hrála i roli ve slavném díle „Pan Tadeusz“ od polského básníka Adama Mickiewicze.

Czernina mi dopředu slibovali, že hoblují mix devadesátkového black metalu, ohavného sludge a syrového punkového přístupu. Přístup muzikantů ke hraní posoudit neumím, takže jim budu muset věřit. Sludge se na „Shed“ projevuje hlavně skrze řvaný vokál, možná trochu i skrze trochu nabasovaný zvuk nahrávky a občas i hudebně. Black metal nicméně pocitově hraje prim, přičemž se dá do určité míry souhlasit i s tím časovým ohlédnutím, protože některé postupy na poslední desetiletku minulého století nechají vzpomenou. Přijde mi ovšem, že přístup ke kompozici (a nakonec i vlivy sludge) odkazuje spíš na pozdější fáze žánru, tudíž bych to určitě nenazýval 90‘s black metalem.

Kompozice Czernina jsou spíš delšího rázu. Jedinou výjimkou budiž ani ne čtyřminutová „The Blackest Filth“, která uhání neurvale kupředu, a jestli se někde ve větší míře projevuje punk, pak právě v ní. Ne náhodou mi z celého dema přijde nejméně zajímavá.

Skladby „The Greater Our Shadow Becomes“, „Harlot’s Dance“ a „Carousal with States of Morality“ už se snaží o vrstevnatější kompozici, nějakou myšlenku a snad i hlubší atmosféru. V dílčích momentech se tato snaha setkává s úspěchem. Czernina ze sebe dokázali vypotit i pár vcelku dobrých nápadů, s nimiž jemnocit posluchače neurazí. Skutečně skvělé nebo snad pamětihodné momenty tomu ovšem schází a silnější zaujetí se nedostavuje.

Poláci udržují rozumnou laťku prakticky po celou dobu a vlastně nedělají nic moc špatně. Stejně tak ale nepředvádějí ani nic nadstandardního. Jejich tvorba se poslouchat nepochybně dá, ale nějak jsem k tomu nenašel žádný pádnější důvod. Jedná se sice o důstojnou prvotinu, ale podobných slibných demosnímků vycházejí tuny a „Shed“ mezi nimi nijak nevyčnívá. Na pár poslechů tedy ok, ale pokud tyto poslechy budete věnovat něčemu charismatičtějšímu a osobitějšímu, asi uděláte lépe.

Recenze

Arkona – Age of Capricorn

Komentáře: 4
Arkona - Age of Capricorn

Země: Polsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 13.12.2019
Label: Debemur Morti Productions

Tracklist:
01. Stellar Inferno
02. Alone Among Wolves
03. Age of Capricorn
04. Deathskull Mystherium
05. Towards the Dark
06. Grand Manifest of Death

Hrací doba: 46:46

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Debemur Morti Productions

Psát dneska nějaké originální pohledy na takovou kultovku jako Arkona asi moc nejde. Polská stálice okolo kytaristy Khorzona dodává kvalitní black metal již od první poloviny devadesátých let a já si moc neumím představit, že někdo, kdo se tomuhle žánru alespoň trochu věnuje, by na tohle jméno doposud nenarazil. Co tedy s tím? Člověk může hodit nějaký obligátní vtípek na to, že byste si to neměli plést s formací Аркона (což by ale měl každý, kdo není úplný lobotom, poznat podle toho, že jeden název je napsaný v latince a druhý v azbuce) nebo že Poláci na rozdíl od svých ruských jmenovců hrají pořádný metal nebo že jediná true Arkona je právě ta z Polska. Tyhle humory by ale ode mě byly trošku pokrytecké, protože mě osobně neuráží ani muzika od ruských jmenovců.

Můžu ale říct, že polskou Arkonu osobně považuji za fakt dobrou skupinu. Všechna čtyři alba ze staré éry jsou prostě skvělá. Pokud někdo tvrdí, že třeba „Zeta Reticuli: A Tale About Hatred and Total Enslavement“ nebo „Nocturnal Arkonian Hordes“ nejsou majstrštyky, tak ať jde regulérně do hajzlu. Cením si nicméně toho, že Arkona dokázala i po dlouhé studiové přestávce, která nastala po vydání čtvrté řadové nahrávky „Konstelacja lodu“, navázat na svojí dřívější tvorbu se ctí. „Chaos.Ice.Fire“ i „Lunaris“ jsou povedené věci, jejichž prostřednictvím Arkona ukázala, že i dnes se stále jedná o relevantní skupinu, která nemusí jen přežívat v teple žhnoucí záře slávy minulé.

Prosincová novinka a celkově sedmá řadovka „Age of Capricorn“ polské formaci rovněž nedělá ostudu. Určitě bych řekl, že se jedná o album nabízející nadprůměrně kvalitní produkci. Stejně tak stále platí, že Abrkona je dobrá kapela a „Age of Capricorn“ je důstojná nahrávka. Přesto je tu jeden velký háček. Kdybych měl seřadit všechna dosavadní alba skupiny, měl bych velký problém rozmyslet si, co patří na první příčky. Docela bezbolestně bych však volil ty poslední – ať totiž přemýšlím sebevíc, vždycky dojdu k tomu, že na samém chvostu by mělo být právě „Age of Capricorn“. Není to ani tak dáno tím, že by snad novinka byla tak špatná. Jak už jsem řekl – není a to platí. Jen mi prostě přijde, že všechna ostatní alba Arkony se mi zdají  lepší (někdy i výrazně) a pustím si je radši.

„Age of Capricorn“ jako kdyby dotahovalo určitý posun ve zvuku Arkony, jejž naznačovalo už minulé „Lunaris“. Zdá se mi, že se Poláci od agresivního a syrovějšího pojetí black metalu nenápadně sunou k melodičtějším vodám. Například některé momenty druhé skladby „Alone Among Wolves“ mají blíže k subžánru melodic black metalu než ke staré tvorbě Arkony. A není v tom osamocena. Stejně tak i zvukový kabát desek se posunul směrem k větší plnosti, srozumitelnosti a snad i stravitelnosti. Rozdíl oproti starým deskám je samozřejmě markantní a pochopitelný, ale ještě „Chaos.Ice.Fire“ docela řezalo. O „Age of Capricorn“ (a nakonec i „Lunaris“) bych něco takového neřekl. Tuto změnu snad prezentuje i skutečnost, že „Age of Capricorn“ je prvním dlouhohrajícím počinem Arkony, na jehož obálce se neobjevuje notoricky známé logo, jež vystřídal uhlazenější a čitelnější nápis.

Arkona

Právo na existenci nicméně „Age of Capricorn“ neupírám. Kompoziční schopnosti Arkony jsou stále uspokojivé. Sice se na desce nechají najít nějaké motivy, které mi úplně nesedí, ale jde jen o detaily a celkově vzato se pořád jedná o solidní počin. Abych navíc nebyl špatně pochopen, dodám ještě dvě věci:

Za prvé se „Age of Capricorn“ nedá upřít, že navzdory většímu podílu melodií pořád umí i zasypat. Khorzon to má těžce pošéfované a Arkona black metalu zůstává věrna; žádná rozplizlá mrdka se z toho nestala. Za druhé mám dojem, že v tomhle případě se skutečně jedná o upřímný progres, nikoliv umělou snahu jít naproti většímu počtu posluchačů. I díky tomu „Age of Capricorn“ stále považuji za solidní fošnu, ačkoliv nepopírám, že starší věci Arkony si pustím radši.

Recenze

Umbra Conscientia – Yellowing of the Lunar Consciousness

Komentáře: 2
Umbra Conscientia - Yellowing of the Lunar Consciousness

Země: Kostarika / Německo
Žánr: black metal
Datum vydání: 30.11.2019
Label: Terratur Possessions

Tracklist:
01. El caos que precede a la creación (Intro)
02. Maze of Exile
03. Romance of Contradictions
04. Citrinitas
05. Umbra Conscientia
06. Lord of Phosphorus
07. Yellowing of the Lunar Consciousness

Hrací doba: 39:15

Odkazy:
facebook / bandcamp

Terratur Possessions si vydobyli statut kultovního labelu. Sice částečně i z důvodů, které úplně nesouvisí s kvalitou vydání, ale hudební poklady v jejich soupisce lze nalézt. Proto se přiznám, že kdybych debut Umbra Conscientia zahlédnul na nějakém YouTube promo-kanále nebo u „no-name“ firmičky, tak nevím, nevím, zda by mi stál za více poslechů či vůbec za pozornost. Ale nakonec jsem „Yellowing of the Lunar Consciousness“ studoval dostatečně, abych se cítil oprávněn vynášet soudy v recenzi.

Věc se má tak, že debut kostaricko-německých Umbra Conscientia upřímně není žádná velká pecka. Jedno nezanedbatelné plus ke zlu mu ale přičíst musím. Hudba je totiž zřetelně ovlivněná prvními deskami Funeral Mist a Katharsis. Jasné, Katharsis sice na debutu předvedli jen Darkthrone na steroidech a vůbec by se dalo „666“ vyčíst mnohé, každopádně „Salvation“ je absolutní nadkult a monument satanské posedlosti. Umbra Conscientia podobně jako uvedené legendy evokují nepříčetný „chaos“ bez jakýchkoliv progresivních nebo grindových tendencí, a to je pro mě největší klad nahrávky.

Průšvih ale je, že ani po více jak deseti posleších od sebe nerozeznávám jednotlivé skladby. Výjimkou je možná song „Umbra Conscientia“, protože začátek mi děsně připomíná „Puch slovanské díry“ od Inferna a hlavně se brzy rozvine v tak zlovolnou jízdu, až se mi z ní poctivě křiví huba, což je spolehlivé znamení, že právě poslouchám skutečně zlý metal s gulama. Trochu se odlišuje i poslední skladba, protože je pomalejší a temnější než zbytek, ale to je tak vše. Samozřejmě tím nemyslím, že by kvalitní nápady byly soustředěny pouze v těchto skladbách. Prakticky lze říct, že fajn riff nebo riffy jsou všude, s odstupem času přeskakuji pouze intro a těch 40 minut intenzity si dokážu náležitě užít podobně jako loni recenzovaný debut Ultra Silvam. Muzika Umbra Conscientia nemilosrdně hrne, a když si k tomu přičtete výtečný vokál, tak určitě nedá moc práce si uvědomit, kvůli čemu by „Yellowing of the Lunar Consciousness“ mohlo stát za pozornost.

Prvotina Umbra Conscientia je dobrým příkladem solidního debutu, který ale těžko považovat za víc než solidní jednohubku pro puristy. Trochu větší hodnotu nabídne fanouškům zmíněných Funeral Mist a Katharsis a z toho důvodu si budu kapelu pamatovat do budoucna. Dále bych teda ještě ocenil, kdyby se tu projevilo, že mozek kapely a druhý vokalista pochází z Kostariky, ale pomyslnou exotiku, špínu ani unikátní jiskru metalistů ze země „třetího světa“ tu necítím, Umbra Conscientia zní prostě „evropsky“. Potenciál tu každopádně je, vize se mi zamlouvá a na aspektech jako song-writing a svébytnost se dá zapracovat. Pokud se tak stane, třeba se z nich ještě vyklube kapela doopravdy hodná pozornosti.

Recenze

Impavida – Antipode

Napsat komentář
Impavida - Antipode

Země: Německo
Žánr: black metal
Datum vydání: 12.7.2019
Label: Ván Records

Tracklist:
01. Demons’ Eerie Flutes Accompany with the Decay of Corpses Defiled
02. Corpse Devourer
03. The First Flame Initiates the Cleansing of Putrid Terrestrial Spirits
04. Towards the Pyre

Hrací doba: 39:10

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Impavida není kapela, již bychom mohli označit jako začínající, ale určitě platí, že patří k neokoukaným nebo snad možná i zapadlým. Debutová deska „Eerie Sceneries“ vyšla v roce 2008 na značce Ván Records… a od té doby nic. Ani já osobně jsem o tomhle albu potažmo o kapele celkově neměl tušení. Čemuž ostatně dost dopomohli i samotní Impavida, o nichž prostě nebylo poslední dekádu a něco vůbec slyšet. Dle všeho byla skupina nějakou dobu úplně u ledu a nijak nefungovala.

Před dvěma lety se ovšem Impavida opět probudili k životu a toto probuzení vyústilo ve druhé řadové album „Antipode“. Za chvíli se na něj půjdeme podívat, ale nejprve si ještě řekneme něco k sestavě:

Hlavní postavou Impavida je multiinstrumentalista s podivným pseudonymem God Killing Himself. Za touhle přezdívkou se skrývá německý muzikant Dennis Blomberg známý též jako Evae, jehož můžete znát díky Vargnatt (debut „Grausammler“ vyšel v roce 2015 u Eisenwald Tonschmiede) nebo Trautonist (za mě neposlouchatelný poštovní black metal, fujky). Toho v aktuální inkarnaci Impavida doplnil nový vokalista s taktéž řádné pošukanou přezdívkou He, Who Walketh the Void, jenž by měl pocházet ze Spojených států amerických. Příznivce poštovního black metalu by pak mohlo zajímat, že dříve ve formaci působil a bicí na první desku nahrál Markus Siegenhort z Lantlôs. Mě osobně by však tahle informace od poslechu Impavida spíš odradila. Naštěstí jsem na to přišel až v době, kdy už jsem měl „Antipode“ docela hutně naposlouchané, haha.

Už několikrát padly narážky na post-black metal, ale nemusíte se bát – Impavida i navzdory svému personálnímu napojení na Trautonist nebo Lantlôs naštěstí nehrají post-black metal. „Antipode“ je žánrově čistší, přestože i ona k němu přistupuje spíše soudobým stylem. Způsobem, jakým jsou určité momenty vygradovány do silných melodických motivů, může vzdáleně připomenout třeba okultní stylové souputníky, ale určitě k nim nepatří. Stejně tak bych asi nikomu nevyčítal, pokud by mu jisté momenty připomněly depressive black metal, ale všeobecné házení Impavida do tohoto ranku mi také přijde značně přehnané. Spíš jde o „prostě black metal“, který se nebojí dobré kytarové melodie, na čemž nehledejte nic pejorativně zabarveného.

„Antipode“ se zprvu tváří docela nenápadně. Zpočátku se mi nezdálo, že bych poslouchal něco víc než jen důstojně odehraný průměr. Ale ta kvalita v tom určitě je a brzy začal vylézat na povrch. Nemůžu sice popřít, že se na albu nachází poměrně dost pasáží, u nichž jsem si říkal, že tohle už jsem někde slyšel (jen si vzpomenout kde…), ale záhy jsem zjistil, že mi to vlastně nijak zásadně nevadí. „Antipode“ je totiž složené fakt dobře a především obě +/- šestnáctiminutové skladby „Demons‘ Eerie Flutes Accompany with the Decay of Corpses Defiled“ a „The First Flame Initiates the Cleansing of Putrid Terrestrial Spirits“ dokážou nabídnout skutečně povedené momenty s výbornou atmosférou a obě se mohou pochlubit dobrou gradací s hned několika klimaxy.

Obě kratší písně „Corpse Devourer“ a „Towards the Pyre“, jejichž hrací doba se pohybuje mezi třemi a čtyřmi minutami, působí vedle oněch dlouhých kusů trochu chudě, druhá jmenovaná dokonce spíš jen jako outro desky, ale dojem naštěstí nezkurví. Na druhou stranu – ani nevylepší. Je evidentní, že to hlavní se odehrává jinde, a kdyby „Antipode“ mělo jen dvě stopy a o nějakých těch sedm minut méně, uspokojení z poslechu by bylo stejné, ne-li větší.

Přesto mám z „Antipode“ nakonec poměrně dobré pocity. Jde o příklad nahrávky, která mě nejdřív moc nezaujala, ale postupně narostla a získala si mě na svou stranu, což je vždycky fajn, protože takový obrat nebývá častý. Netvrdím, že nyní desku považuji za převratnou, ale nestydím se říct, že se mi vcelku líbila. Nemyslím si ale, že by se jednalo o natolik dobrou záležitost, aby bylo nutné se k ní v budoucnu vracet.

Recenze

Black Earth – Gnarled Ritual of Self Annihilation

Napsat komentář
Black Earth - Gnarled Ritual of Self Annihilation

Země: Španělsko
Žánr: drone / black metal / dark ambient / noise
Datum vydání: 27.9.2019
Label: Cyclic Law / Sentient Ruin Laboratories

Tracklist:
01. Doctrines of Dissociation
02. Abject Practises Beyond the Threshold
03. Behold the Serpent
04. The Sharp Blade That Mutilates the Void
05. Drowned Under Seas of Coagulation
06. Lurking Hounds Stagger in the Deep
07. The Mourning Waters Where Fire Never Dwells

Hrací doba: 45:02

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sentient Ruin Laboratories

Myslím, že španělský muzikant Álex „A.T.“ Tedín pro hodně z vás nebude neznámým pojmem. Znát jej můžete z formací Sheidim a Suspiral, které jsou obě v rámci undergroundu poměrně dobře viditelné. Zejména druhá jmenovaná kapela za pozornost rozhodně stojí, protože obě její dosavadní alba „Delve into the Mysteris of Transcendence“ a „Chasm“ jsou skvělá. Dnes se ale podíváme na jeho jiný projekt, v němž ukájí svoje choutky po experimentálnějších formách extrémní muziky.

Nechci ale vzbudit dojem, že Black Earth je výhradně Tedínova kapela. Sestava čítá ještě další dva členy, přičemž minimálně Miguel A. García je hodně činorodý týpek, jenž má na triku množství různých formací. Na rozdíl od Tedína se ovšem ve svých ostatních skupinách nevěnuje metalu, ale je věrný experimentálním žánrům.

V rámci Black Earth se borci snaží tvořit nihilistickou odpornost, za níž by se neměl stydět žádný slušný schizofrenik. Tahle černá díra do sebe nasává prostředky typické pro drone, dark ambient, black metal, noise anebo industrial – jednoduše klasická ohavo-směska. Dle uvedeného výčtu je asi docela zřejmé, že tvorba Black Earth by tím pádem měla zajímat posluchače, kteří se s oblibou a rádi čvachtají v bahnech typu Sutekh Hexen.

Já vám nebudu kecat: všechny podobné zvrhlosti si do přehrávače vždycky naperu s náramnou chutí a ani Black Earth nebyli výjimkou. Vzhledem k tomu, že jejich dřívější počiny „A Cryptic Howl of Morbid Truth“ a „Diagrams of a Hidden Order“ jsem sice zachytil, ale nakonec neochutnal, na poslech aktuálního zářezu „Gnarled Ritual of Self Annihilation“ jsem se těšil o to víc. Bohužel to ale tentokrát není až tak strhující záležitost, jak u podobných stylů vždycky doufám…

Nemůžu říct, že by Black Earth na „Gnarled Ritual of Self Annihilation“ dělali z hudebního hlediska něco špatně. Formálně se totiž jedná o onen kýžený tíživý marast, jejž člověk od takového svinstva očekává a vyžaduje. Tempo buď není, anebo je spíš táhle pomalé. A když už se objeví nějaké hlukovější momenty jako třeba ve třetí stopě „Behold the Serpent“, vlastně to ráz desky ani nenaruší a zvuk jako celek stále proudí plynule bez většího vzrušení.

A myslím si, že právě v tomhle tkví problém „Gnarled Ritual of Self Annihilation“. Zamysleme se nad tím, co může posluchač vyžadovat od hlukového spektra hudby. Je evidentní, že to nemohou být melodie nebo chytlavost jako ve stravitelnějších žánrech; stejně tak tu asi málokdo bude hledat nějakou instrumentální ekvilibristiku, kterou si užívají příznivci techničtějších odnoží muziky, přestože i zde mohou být některé výkony, zejména ty vokální, docela úctyhodné. V obecnosti bych řekl, že od „bordelu“ člověk očekává intenzivní prožitek a tlak docílený prostřednictvím akustického terorismu, určitě také nihilismus, misantropii a všeobecný negativismus.

„Gnarled Ritual of Self Annihilation“ nepochybně splňuje nároky na negativismus, protože do nějakého láskyplného poslechu to má daleko. Desce nicméně schází intenzita a schopnost zatlačit do kouta. Zjistil jsem, že tohle mi u takových žánrů vadí docela dost. Možná bude na vině víc zvuková úprava nahrávky než vlastní materiál, ale ve finále je to vlastně docela jedno. Pro album, které hovoří skrze ty nejhnusnější zvukové prostředky, totiž nemůže být horší vizitkou, že jen tak neškodně plyne a nedokáže svého posluchače pocuchat.

Nechci Black Earth ponižovat, protože skutečně špatné mi „Gnarled Ritual of Self Annihilation“ nepřijde. V pocitových aspektech nicméně albu cosi zásadního chybí, díky čemuž mi nedává smysl jej poslouchat.

Recenze

Svarttjern – Shame Is Just a Word

Napsat komentář
Svarttjern - Shame Is Just a Word

Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 17.1.2020
Label: Soulseller Records

Tracklist:
01. Prince of Disgust
02. Ment til å tjene
03. Melodies of Lust
04. Ta dets drakt
05. Frost Embalmed Abyss
06. Ravish Me
07. Bonded by Blood
08. Shame Is Just a Word

Hrací doba: 34:46

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Norové Svarttjern na blackmetalové kolbiště vtrhli v roce 2009 s debutovou desku „Misanthropic Path of Madness“. Jsem si dost jistý, že jsem zdaleka nebyl sám, koho tehdy album zaujalo. Svarttjern sice nepředváděli nic originálního nebo neobyčejného, ale jejich podání black metalu bylo patřičně agresivní a podané s odpovídající intenzitou. Dovolím si tvrdit, že kapela tehdy důstojně navázala na tradiční sound skupin jako Urgehal, Ragnarok (k nimž ostatně zpěvák HansFyrste na čas přestoupil a nařval s nimi dvě alba „Collectors of the King“ a „Malediction“, takže tady se to srovnání fakt nabízí) nebo Tsjuder.

S pozdějšími nahrávkami Svarttjern už to ale tak žhavé nebylo. Vzpomínám si, že na druhé „Towards the Ultimate“ jsem se svého času hodně těšil a také jsem jej těsně po vydání točil s velkou vervou, ale jednalo se pouze o stav krátkodobého pomatení mysli způsobený instantním nadšením, které zanedlouho opadlo. Zpětně to žádný zázrak není, i když o slušnou placku, která můj jemnocit neuráží ani dnes, se stále jedná.

Zato následující dvě nahrávky už mě minuly velkým obloukem. „Ultimatum Necrophilia“ jsem poslouchal vlastně jen letmo a nic jsem si z toho neodnesl. Následující „Dødsskrik“ už jsem pro jistotu odignoroval kompletně a neobtěžoval jsem si jej poslechnout byť i jen jednou.

Logika hovoří, že stejný osud by měl potkat i pátou desku „Shame Is Just a Word“. Ale myslím, že už se staly i divnější věci, než když jsem se rozhodl si novinku Svarttjern pustit. Nic zásadního jsem od tohoto znovu-shledání nečekal a nic zásadního jsem od „Shame Is Just a Word“ také nedostal…

„Shame Is Just a Word“ je přesně tím druhem alba, o němž nemůžete říct, že to je píčovina, protože není. Píčoviny prostě znějí jinak. Úplně stejně ale o tom nemůžete říct, že by to album bylo nějak zásadně dobré, vybočovalo z řady, mohlo se pochlubit nějakým specifickým atributem. „Shame Is Just a Word“ je jednoduše odehrané suverénním způsobem a s jistotou zkušené formace, ale jinak dost neinvenčně a prakticky jen podle standardních žánrových pravidel.

Pokud vám to zní jako ukecaný popis průměru, je to asi správně, protože „Shame Is Just a Word“ působí průměrně prakticky ve všech směrech. Svarttjern ze sebe tu a tam vypotí rozumný riff, ale nějaký pamětihodný ani jednou. Ze šedi posluchače během vyhrazených 35 minut vytrhne jen minimum momentů. Poprvé jde o vcelku povedenou pomalejší část ke konci skladby „Melodies of Lust“. Asi nejlépe se mi jeví ústřední motiv „Frost Embalmed Abyss“. V méně pozitivním smyslu pak zaujme ještě cover „Bonded by Blood“ od amerických thrasherů Exodus, protože se k celkovému rázu desky příliš nehodí. Ta změna, kdy se Svarttjern na chvíli vydají z tnbm soundu do thrashového riffování, mi při poslechu vždycky dala facku.

Celkově vzato ale není moc o čem povídat. Nenáročný posluchač by se mohl přít, že třeba titulní track je docela chytlavý nebo že celé album díky neustálému kvapíkovému tempu ubíhá rychle. Proč ne, jestli tohle někomu stačí ke štěstí, já mu to neberu, ať si „Shame Is Just a Word“ klidně poslouchá. Za mě osobně se nicméně jedná o nezajímavou placku, jíž zoufale chybí hlubší charisma. Nepopírám však, že všechno je relativní. Kdyby mi bylo 15 a s black metalem bych akorát začínal, tak bych si z toho osral spodky radostí.

Recenze

Mayhem – Daemon

Komentáře: 5
Mayhem - Daemon

Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 25.10.2019
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. The Dying False King
02. Agenda ignis
03. Bad Blood
04. Malum
05. Falsified and Hated
06. Aeon daemonium
07. Worthless Abominations Destroyed
08. Daemon Spawn
09. Of Worms and Ruins
10. Invoke the Oath

Hrací doba: 49:24

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp / instagram

První pohled (H.):

Oukej, nechoďme kolem horké kaše a řekněme si to na rovinu – tahle recenze je úplně zbytečná. Mayhem jsou titáni black metalu a jejich věhlas dalece přesahuje hranice žánru. Jejich počínání a každé nové album jsou tím pádem ostře sledované. O celkově šesté řadovce „Daemon“ to platí jakbysmet. Mluvilo se o ní prakticky všude, kde to bylo jen trochu relevantní, a snad každý časák nebo stránka, které mají nějakou spojitost s metalem, si o tuhle desku otřely hubu.

Jinými slovy, všichni už „Daemon“ dávno slyšeli, vědí, jak to zní, a mají na album svůj vlastní názor. Já, vy i milion dalších šulínů, z nichž mnozí ani pořádně nemají ánung, co to je ten blek metl, ale stejně to slyšeli a mají na to erudovaný názor, poněvadž Mayhem je legenda pičo metal pičo a každý to přece poslouchá. Recenzovat takovou placku čtvrt roku po jejím vydání samozřejmě nedává moc smysl, ale i navzdory zájmu mnohých pozérů nelze nemít k Mayhem respekt jakožto k jedněm z pilířů elitního a v tom nejlepším slova smyslu elitářského metalového stylu, jímž black metal nesporně je (jestli si myslíš něco jiného, možná by ses měl zamyslet, jestli nezačít číst jinou stránku). A jako takoví si zde malý pomníček v podobě článku nepochybně zaslouží. Nečekejte ale, že se v něm dozvíte něco nového. Vždyť už to stejně znáte.

„Daemon“ má totiž jeden velký určující znak, o němž mluví úplně všichni. Nelze jej přehlédnout, nelze jej přeslechnout, nedá se vynechat. Mayhem vždycky patřili k těm, kdo se hýbali kupředu a s každým novým albem byli trochu jinde, posouvali se. Díky tomu má každá jejich dosavadní nahrávka v celé diskografii kapely výsadní postavení a svůj smysl odrážející dané období. „Daemon“ se jako první téhle progrese zřekl a nepokrytě se obrací do minulosti.

Jistě, někdo by mohl nazývat pokus o obšlehnutí první dlouhohrající fošny „De mysteriis dom Sathanas“ z roku 1994 návratem ke kořenům, na nějž se současní Mayhem cítili. Možná to tak i je, vždyť aby se na to necítili, když nevím jak dlouho hoblovali „De mysteriis dom Sathanas“ v celé jeho délce na koncertní šňůře. Svým způsobem to ale také může odrážet aktuální období a rozpoložení kapely. Možná, že nakonec také Mayhem dorazili do stádia metalového fotroství tolik příznačného i pro další žánrové legendy, kdy sázka na jistotu a snaha uspokojit svoje posluchače vítězí nad tvůrčí invencí a chutí tvořit díla s hlubší výpovědní hodnotou.

Silná slova? Možná ano. Až budoucnost a její směřování ukáže, zdali je „Daemon“ jednorázovou úlitbou démonu minulosti přiživenému nekončeným přehráváním dávného kultu živě, anebo skutečnou ztrátou koulí a odvahy se umělecky posouvat i za cenu případného hazardu se svým (byť v tomto případě legendárním) jménem. Jedno vím ale jistě: ať si o předešlých řadovkách Mayhem myslíte cokoliv, všechny do jedné působily víc svěže a upřímněji než „Daemon“. Ještě před pěti lety Norové přišli s „Esoteric Warfare“, na němž ukázali, že nepotřebují žít z dávné slávy a dřívějších úspěchů, že dokážou jít s dobou a být relevantní skupinou i po spoustě let fungování, a přitom na novější vývojové proudy žánru reagovat s vlastním náhledem.

Po „Daemon“ se nicméně tento pocit otřásl v základech, neboť se skutečně jedná o sázku na jistotu ve všech směrech. To je to hlavní, co jsem si z poslechu novinky odnesl, a popravdě řečeno mě to i trochu sere. Mayhem totiž vždycky měli na víc a myslím si, že stále mají, pokud by byla vůle. Což o to, „Daemon“ je rozhodně poslouchatelná deska. Pár songů je vlastně docela dobrých, ale pár dalších se zase krutě ohrálo (třeba „Falsified and Hated“ a „Worthless Abominations Destroyed“ už bez milosti přeskakuju). Všehovšudy je to vlastně ale docela jedno, jelikož celkově „Daemon“ není ničím víc než béčkovým odvarem z „De mysteriis dom Sathanas“. Z povinnosti se to samozřejmě do sbírky časem koupí, ale bude na to jen sedat prach, protože když budu mít náladu na Mayhem v téhle podobě, vždycky vyhraje album s ikonickou katedrálou na obalu.

Druhý pohled (Dantez):

Jak zaznělo výše, recenze „Daemon“ přichází se zpožděním. Dalo by se tudíž říct, že celkem postrádá smysl. Když už nic, může text posloužit jako pohled na desku od jednoho z nejzásadnější black metalových těles se s kratším odstupem, který je v tomto případě poměrně kýžený.

„Daemon“ je z řemeslné perspektivy kvalitním počinem: skvěle nahraný, dobře zahraný a ve srovnání s „De mysteriis dom Sathanas“, ke které se novinka zvukově i autorsky evidentně vrací, v jistých ohledech vyzrálejší. „Daemon“ nabízí více variability. Hraje si s tempy, různě přistupuje ke psaní riffů a nabízí solidně široké spektrum zajímavých aranží, ze kterých asi nejvíce bije do uší syntetická zvonkohra ve „Falsified and Hated“ připomínající „Filosofem“. O úroveň výše je i výkon Attily, který pomocí různých vokálních poloh dokáže usměrňovat charakter celých skladeb. To platí zejména pro kontemplativní „Malum“, deklamační „Worthless Abominations Destroyed“ a zádumčivou „Invoke the Oath“.

Mayhem

Deska tudíž po několika prvních rotacích oslňuje. To ostatně většina recenzí potvrzuje. Jenže těch pár poslechů k docenění vlastně stačí a nutkání, které by pudilo se k „Daemon“ vracet, je brzo téměř zcela pryč. Neoplývá totiž unikátní magií „De mysteriis dom Sathanas“. Zároveň se nevydává se do neprobádaných sfér jako „Ordo ad chao“. Není zde zkrátka nic, co by mohlo být odhaleno a abosrbováno i po delší době.

Navzdory rychlému ohrání však „Daemon“ jisté opodstatnění v diskografii Mayhem má. Formálně je kvalitní, relativně snadno stravitelná, a proto by mohla fungovat jako iniciační materiál pro nové fanoušky, kterých se po zhlédnutí „Lords of Chaos“ vyrojí mnoho (setkal jsem se dokonce s názorem, že jde z tohoto hlediska o kalkul ze strany kapely). Skalní se nicméně raději budou vracet k ověřenému a náročnějšímu.