Archiv štítku: black metal

Recenze

Lugubrum Trio / Urfaust – Bradobroeders

Komentáře: 4
Lugubrum Trio Urfaust - Bradobroeders

Země: Belgie / Nizozemsko
Žánr: psychedelic rock / black metal
Datum vydání: 30.11.2019
Label: Ván Records

Tracklist:
I. Lugubrum Trio
01. Bruine moeder

II. Urfaust
02. Scabreusheden uit het Tuchtarsenaal

Hrací doba: 15:16

Odkazy Lugubrum Trio:
web / facebook / bandcamp

Odkazy Urfaust:
facebook / twitter / bandcamp / instagram

Urfaust dlouhodobě patří k mým nejoblíbenějším kapelám, z toho už jsem se zde ostatně několikrát zpovídal, takže by pro pravidelného čtenáře asi nemělo jít o nějaké překvapení. Dokonce se jedná o jednu z kapel, od nichž si objednávám většinu nahrávek hned s prvním dnem spuštění předobjednávek, a takových mnoho není (bez nadsázky bych je spočítal na prstech jedné ruky). Vesměs vynechávám živáky, které Urfaust za poslední tři roky vydali hned tři, ale jinak si jejich placky kupuju pravidelně a rád. Splitko „Bradobroeders“ na tom nebylo jinak…

U limitovaných vydání se často stává, že se vyprodají okamžitě, ale zrovna u Urfaust – alespoň tedy u těch nahrávek, které mě zajímaly, poněvadž některá ta zmiňovaná live alba vyšla v dost omezených nákladech – jsem tenhle problém nikdy nepocítil. Proto mě překvapilo, když jsem v den D dorazil domů z práce, začal projíždět shop Ván Records, co za další elpíčka si k tomu přihodím, a když se chystám konečně vložit „Bradobroeders“, čumím, že je kurva do psí prdele vyprodáno.

Naštěstí už byla část vinylů rozházených do dalších obchodů, tudíž mě zachránilo distro Amor Fati, přesto je evidentní, že posluchači black metalu o Urfaust mají velký zájem. Každopádně, docela se mi líbila forma, v jaké „Bradobroeders“ vyšlo. Vylisovalo se pět verzí asfaltu limitovaných na 110 (černá, modrá, bílá) nebo 109 (červená, fialová) ručně číslovaných kusů. Vtip byl ale v tom, že zákazník si nemohl vybrat a barvy (a nejde jen o barevné provedení samotného vinylu, ale také obalu) se rozesílaly náhodně. Na mě zbyla fialová a ještě s krásným náglovským numerem 88, takže teď nad tím můžu fetišisticky onanovat, že mám o jeden kus limitovanější verzi, haha!

Zatím se hovořilo jen o Urfaust, ale split samozřejmě typicky tvoří dvě nebo víc kapel (pokud tedy nejste Furze, který kdysi na pána vydal split sám se sebou). S belgickými sousedy Lugubrum se Urfaust na společném nosiči nepotkávají poprvé. Už v roce 2015 pustily formace do světa sedmipalec „Het aalschuim der natie“ s nádherně blbým obalem (to byla pochvala, jen abychom si rozuměli).

Lugubrum respektive Lugubrum Trio jsem se nikdy nenaučil mít rád tak, jak by si tahle nevšední kapela asi zasloužila. Prostě jsem si ještě nenašel čas jim věnovat odpovídající pozornost, ačkoliv vím, že se s dost velkou pravděpodobností jedná o skupinu, jejíž muzika by mě bavila. „Bruine moeder“ to do určité míry potvrzuje, jelikož Lugubrum ukazuje jako divnou formaci s neotřelým soundem. Mluvit v případě tohohle songu o metalu je trochu mimo místu, protože se jedná spíš o jakousi rockovou prapodivnost, která si vypomáhá některý psych/retro postupy (u těch klapek je prostě evidentní, odkud vítr vane). Zní to hodně v cajku.

Přesto „Bruine moeder“ tahá za ten kratší konec a funguje pro mě spíš jen jako předehra před tím zásadním. Prostřednictvím „Scabreusheden uit het Tuchtarsenaal“ Urfaust navazují na tradici svých nejlepších minialb jako „Einsiedler“. Jde o pomalou hypnotickou skladbu s unikátním Urfaustím feelingem i nezaměnitelnou vokální stránkou. Skvost jak hovado a určitě by to mělo potěšit i ty fans, jimž nebyl úplně po chuti směr, jakým se Nizozemci vydali na posledních „Empty Space Meditation“ a „The Constellatory Practice“.

Resumé nemůže být jednodušší. Lugubrum – hodně fajn. Urfaust – pecka jak svině. Celkově – povedená fošna.

Recenze

Vaeok – Vaeok

Komentáře: 5
Vaeok - Vaeok

Země: USA
Žánr: black metal
Datum vydání: 7.1.2020
Label: World Terror Committee

Tracklist:
01. Terricula Nox
02. Atrox
03. Malaesthete
04. Souls Void

Hrací doba: 22:11

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
World Terror Committee

Na závěr roku se mi nakupilo vícero nahrávek, které vyžadují bližší představení, ale čert tomu chtěl, abych prostor věnoval EP nové kapely, které vyjde na začátku ledna. Důvod je velice jednoduchý. Za ten měsíc a půl, co mám „Vaeok“ k dispozici, jsem ho slyšel opravdu mnohokrát, zdejší melodie jen těžko vyháním z hlavy a při poslechu hlavně cítím jakousi neurčitou tíhu, kterou si spojuji s black metalem opravdu vysokých kvalit.

Vaeok bude pro většinu neznámý pojem, ale kořeny kapely se táhnou až nějakých dvacet let do minulosti, když v USA vznikli Tenebrous. Jejich dvě nahrávky, EP „Arias Toward the Black Sun“ (2005) a dlouhý debut „Opus Magnum“ (2009), asi upadly ve všeobecné zapomnění, ale i když nemám páru, kdy jsem full-length slyšel naposledy, pár silných riffů si z něj vybavím bezpečně; prostě blackmetalová poctivost, která neurazí, ani nenadchne. Vůdčí postava a skladatel Tenebrous / Vaeok, M.S., se dále profiloval i jako koncertní vokalista Demoncy nebo basák Kult ov Azazel, na pódiu v Bruselu vypomáhal i Adaestuo. Čímž se dostávám k druhé, neméně významné postavě Vaeok, která ostatně také působila v Tenebrous, a to VJS, jehož blackmetalová posedlost mi poprvé vytřela zrak prostřednictvím výtečných a nezemských Incursus. VJS dále hraje a skládá v Nightbringer nebo v nejzásadnější blackmetalové entitě posledních let: Adaestuo (jestli si myslíš něco jiného, tak víš hovno, bro). Seskupení, kde přiložil více či méně zásadním způsobem ruku k dílu. by šlo jmenovat více, ale za všechny zmíním už jen Sargeist a Demoncy.

První kapela, která posluchači vytane na mysli při úvodním poslechu Vaeok, budou nejspíš Nightbringer, konkrétně poloha představená na poslední desce „Terra Damnata“, pokud si odmyslíme jejich inklinaci k nelidským blast-festům. Ječák M.S. lze přirovnat k výrazu Naase Alcametha a Onielar z Darkened Nocturn Slaughtercult, klikaté melodie se obvykle pohybují ve vyšších tóninách a celkově je přístup Vaeok k black metalu, stejně jako v případě Nightbringer, aristokratický, ve smyslu že všechny hudební aspekty jsou na vysoké úrovni a vůbec Vaeok představují žánr ve formě, jakou by měl mít, pokud jsou jeho ambice tradicionalistické a magické. Ale bylo by mylné jejich tvorbu odbýt jen jako nápodobu nějaké kapely. EP, ať už se vám bude zdát jakkoliv kvalitní či obyčejné, je také vhodné brát jako představení, nástin věcí budoucích, a i když Vaeok „uctívám“ již teď, předpokládám, že teprve dlouhé album, které je již hotové, bude doopravdy výjimečná záležitost. Snad na něj nebudu muset dlouho čekat…

Na účet „Vaeok“ mohu vznést asi jen jedinou námitku: Nevím, zda všechny klávesové kejkle (evokující norský Tartaros) a perkusivní ruchy (à la Adaestuo) jsou v hudbě skutečně nezbytné. Dále mi ještě nesedí, že jako úvodní singl byla vybrána závěrečná „Souls Void“, která je z přítomné čtveřice kompozic nejmírnější. Klasické melodie Vaeok jsou zde sice představeny, ale posluchač měl být spíše konfrontován s jedem a sírou předchozích skladeb. To ale těžko dávat za vinu kapele.

Nechci z této nahrávky dělat jakési neskutečné zjevení, ale úvodní EP Vaeok je doopravdy vznešenou obětí položenou na oltář Black Metalu. Ďábelská esence, jež prýštila z archetypálních riffů starých Emperor, Mysticum nebo Thorns, je zde s úctou a intelektem zpracována v romantický epos mrazivého chladu.

Minirecenze

Trest – Ordalium

Napsat komentář
Trest - Ordalium

Země: Německo
Žánr: black metal
Datum vydání: 3.7.2019
Label: Caligari Records

Hrací doba: 52:26

Odkazy: –

K recenzi poskytl:
Caligari Records

Všichni asi víme nebo přinejmenším podvědomě tušíme, že kvalita té které nahrávky neplyne pouze z vlastních skladatelských nápadů nebo instrumentálních schopností. Na celkovém dojmu se určitě podílejí i další „vedlejší“ aspekty jako třeba grafická stránka, ale ještě víc než ty výsledek ovlivňuje zvuková úprava. Tohle je dost velká alchymie, na jejímž vnímání se navíc velkou měrou podepisují také subjektivní chutě jednotlivých posluchačů. Sám zvukařině a studiové magii vůbec nerozumím a patřím k hlupákům, kteří pomalu ani nevědí rozdíl mezi mixem a masteringem, takže jediné, co mi zbývá, je prosté líbí / nelíbí, když to pak na té placce slyším.

Chápu nicméně, že udělat zajímavý a dobrý zvuk může být docela řehole a že někdy i samotné kapely trochu váhají, do jakého pojetí to celé hodit. Přesto si myslím, že by takové rozhodnutí padnout mělo a album by mělo mít jasně danou zvukovou tvář.

Proto moc nechápu nahrávku jako „Ordalium“. Ta vyšla na audiokazetě, jejíž obě strany ukrývají prakticky ten samý program. Na čemž samo o sobě není zvláštního, to se u kazetových vydání dělá docela běžně, pokud se obsah vejde jen na jednu stranu, protože pak si to člověk nemusí přetáčet jak kokot, když si chce desku pustit znova. V případě „Ordalium“ se však jedná o jen o tentýž obsah po hudební stránce, nikoliv však zvukové. Jinými slovy, každá strana nabízí těch samých pět songů, ale obě v odlišné zvukové úpravě. Strana A nese název „Ordeal Version“ a strana B „Pyre Version“.

Nemůžu si pomoct, ale trochu to na mě působí dojmem, jako kdyby se Trest nedokázali rozhodnout, jakým způsobem by vlastně mělo debutové album znít. A nakonec, označení počinu jako dlouhohrající je také diskutabilní, protože vlastní obsah zabírá nějakých 26 minut, které jsou pouze zdvojnásobeny dvojitou verzí těch samých písniček.

Navíc se ani nedá říct, že by nějaká strana zněla lépe než ta druhá. Úprava „Pyre Version“ nabízí výrazně syrovější zvuk, což mi přijde lepší v riffových a rychlejších pasážích. Na druhé straně, na „Ordeal Version“ lépe vynikají atmosféričtější momenty, což je nejlépe slyšet v závěru „5th Witch: Gesche“, který na „Ordeal“ platí za vrchol, ale na „Pyre“ až takovou sílu nemá.

Jinak ale nějak nevím, jak se mám vlastně k „Ordalium“ postavit a která z těch dvou předkládaných verzí by měla být považována za tu definitivní. Hudebně to úplně blbé není, ale osobně si myslím, že sound by měl být nedílnou součástí dojmu, takže jsem trochu zmatený, jakou stranu mám vlastně poslouchat, a kvůli tomu nemám moc chuť poslouchat ani jednu. Škoda, protože jinak to Trest nehrají špatně plus čarodějnická tématika mi rovněž přijde fajn. Možná, že nějaký budoucí počin zkusím (pokud zas nebude takhle dvojmo), ale na „Ordalium“ už si nejspíš nikdy ani nevzpomenu.

Recenze

Haxandraok – Ki Si Kil Ud Da Kar Ra

Komentáře: 6
Haxandraok - Ki Si Kil Ud Da Kar Ra

Země: Řecko / Polsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 13.12.2019
Label: Ván Records

Tracklist:
01. The Temptress of Ud Da Kar Ra
02. Ba’al Zel Bul at the Gates of Nox
03. Tower Sub Rosa
04. Lilith Unbound
05. La sorciere rouge

Hrací doba: 30:13

Odkazy:
facebook / bandcamp / instagram

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

U kapely jako Haxandraok se úvody recenze vymýšlejí docela jednoduše, a to si člověk ani nemusí dělat infantilní humory z názvu jejich debutové desky „Ki Si Kil Ud Da Kar Ra“. Ten sice působí jako cvičení ze slabik v první třídě základní školy (oukej, stejně jsem si ten vtípek nemohl odpustit), ale mnohem přínosnější bude si představit sestavu, poněvadž za Haxandraok stojí dva zkušení borci.

Vokály a kytaru má na starosti řecký muzikant Saevus Helcath, v jehož portfoliu najdeme jména jako Devathorn, Acherontas nebo Shibalba; v minulosti se ukázal třeba i v Dødsferd, což je další poměrně známé jméno místní scény. Zpoza bicích mu kryje záda polský bubeník Marcel Szumowski, jenž se objevil kupříkladu v Besatt, ale našinec si jej jistě bude především díky jeho epizodě u Inferno, s nimiž natočil doposud poslední řadovku „Gnosis Kardias (Of Transcension and Involution)“. To by byla stálá sestava Haxandraok, ale pro úplnost můžeme dodat, že baskytary se pro nahrávání „Ki Si Kil Ud Da Kar Ra“ zhostil hostující Arkhus Death rovněž z Devathorn (kteří loni vydali splitko „Zos Vel Thagirion“ s Inferno, takže vlastně všichni tři se někdy s českou kultovkou potkali na společném nosiči, haha).

Haxandraok jsou každopádně dalším přírůstkem do početné rodinky okultního black metalu. Už vidím, jak se spousta z vás začala chytat za hlavu a hned vzápětí se sápat po zavření karty prohlížeče, ale zkuste ještě chvíli vydržet. Já vím, že occult black už je dneska klišé jako svině, těch kapel tu bylo milion (ale žádné strachy, ještě minimálně jeden další milion nás do budoucna čeká), takže chápu, že spoustu fans už tahle odnož tak trochu sere. Bohužel se jí totiž stalo to nejhorší, co se čemukoliv může kdy přihodit – stalo se to populární, byť v tomto případě jen v omezené formě v rámci relativně okrajového žánru. Díky tomu se na okultní black metal nabalila hromada pozérů a pokrytců, kteří tupě využívají potenciálně působivé vizuální stránky a celkové atmosféry, aniž by svému počínání dokázali vtisknout cokoliv hlubšího, což nakonec jen těžko mohou dokázat, když tupě následují trendy.

Zrovna Haxandraok ovšem nepatří k těm, kdo by danému subžánru dělali nějakou zlou službu nebo snad dokonce ostudu. „Ki Si Kil Ud Da Kar Ra“ (to si pište, že to pokaždé kopíruju, tohle odmítám přepisovat) je totiž hodně fajnová deska. Neměl jsem vůči ní nějaká vysoká očekávání, ale půlhodinový materiál prostě ubíhá. Snad to bude i tím, že Haxandraok se ve všech ohledech prezentují docela střídmě. Na fotkách nejsou žádné kápě a okultní oltáře, borci se nechali vyfotit normálně v civilu, akorát teda do ruky čapli jednu lebku, aby se neřeklo.

Haxandraok

Podobně ani po hudební stránce se nejedná o nějaké nabubřelé hovno, které se do nějaké atmosféry uměle tlačí hromadou chórů. Haxandraok hrají poměrně přístupný black metal s výpravnými melodiemi, a přesto se jim daří navodit požadovanou náladu. Právě melodie považuju za největší přednost „Ki Si Kil Ud Da Kar Ra“ – jde o povedené, zapamatovatelné, leč nevtíravé motivy. Když se navíc s jejich pomocí podaří skladbu vygradovat, pak se jedná o, nebojím se říct, silné momenty. Finále „The Temptress of Ud Da Kar Ra“ nebo „Lilith Unbound“ toho budiž důkazem. Pro mě osobně se jedná o dvě vrcholné pasáže celé desky.

Haxandraok se samozřejmě uchýlí k povinnému ritual ambientu, ale i ten je proveden docela vkusně a na „Ki Si Kil Ud Da Kar Ra“ pasuje, což snad může být dáno i tím, že se Saevus Helcath angažuje v Shibalba. Každopádně, patříte-li k příznivcům šamanských rytmů, budete si je moct užít v závěrech písní „Ba’al Zel Bul at the Gates of Nox“ a „Tower Sub Rosa“ plus v celé „La sorciere rouge“.

„Ki Si Kil Ud Da Kar Ra“ mě osobně baví docela dost, až tomu sám divím. Ale ten materiál je jednoduše složený fakt dobře, střízlivě a bez zbytečných póz. Díky půlhodinové hrací době se v tom navíc posluchač neutopí jako v případě některých samozvaných epických opusů. Za mě tedy příjemné překvapí, palec nahoru a doporučení.

Recenze

Stellar Master Elite – Hologram Temple

Komentáře: 3
Stellar Master Elite - Hologram Temple

Země: Německo
Žánr: black metal
Datum vydání: 3.5.2019
Label: Unholy Conspiracy Deathwork

Tracklist:
01. Null
02. Freewill Decrypted
03. Apocalypsis
04. Ad infinitum
05. The Beast We Have Created
06. Agitation – Consent – War
07. Black Hole Dementia
08. The Secret of Neverending Chaos
09. Tetragon

Hrací doba: 61:34

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Němci Stellar Master Elite mě až do nynějška docela míjeli. Vím, že jsem svého času jednu jejich desku zkoušel poslouchat, ale už si ani nemapatuju, jestli to byla „II: Destructive Interference Generator“ z roku 2013, nebo „III: Eternalism – The Psychospherical Chapter“ z roku 2015. Matně si vzpomínám jen na to, že jednalo o ambiciózní black metal, k němuž jsem si však nedokázal úplně najít cestu a z hlavy mi pokaždé rychle vyprchal. Na druhou stranu, zas tolik vůle a píle jsem tomu nevěnoval, takže jsem si Stellar Master Elite do paměti uložil jako kapelu, která by mohla mít potenciál mě zaujmout, ale jen pokud budu mít dostatečnou trpělivost.

Další roky jsem neměl potřebu dávat Stellar Master Elite druhou šanci, takže obligátní prokletí podobných odložených skupin neoriginálně zlomil až příchod nového alba, které se jmenuje „Hologram Temple“. Ne snad, že bych tak zásadně toužil po objevení kouzla Stellar Master Elite, ale řekl jsem si, že tentokrát bych se mohl pokusit o sepsání recenze. Nakonec se ukázalo, že právě vidina psaní bylo to jediné, co mě u „Hologram Temple“ udrželo, protože nebýt choré potřeby referovat o skoro každé píčovině, jakou si proženu přehrávačem, zcela určitě bych se na tu desku vybodnul mnohem dřív.

Dovolím si tvrdit, že tentokrát jsem se muzice Stellar Master Elite věnoval zodpovědně a nechal albu dostatečný prostor. Ta trpělivost tam byla. Přesto i víc jak půl roku od vydání „Hologram Temple“ jsou moje dojmy prakticky totožné jako u letmých poslechů onoho staršího počinu. Album jsem v minulých měsících průběžně poslouchal, v jednu chvíli jsem se mu věnoval poměrně intenzivně, poté jsem jej nechal na nějakou dobu uležet, abych se k němu posléze opět vrátil a pak opět nechal odležet. Ať jsem na to šel jakkoliv, na chuť jsem „Hologram Temple“ prostě nepřišel.

Dokonce jsem si po nějaké době uvědomil, že navzdory relativně vysokému počtu poslechů si z celé nahrávky pamatuji prakticky jen jedinou věc, a to úvodní skladbu „Null“… jednak je docela ucházející, ale hlavně se nachází hned na prvním místě. Odnesl jsem si z ní rozvážné tempo a několik opravdu dobrých klávesových motivů. Rychlejší momenty mě ovšem nějak zásadně nezaujaly a myslím, že osm minut to nepotřebovalo.

„Hologram Temple“ v podobném rytmu pokračuje i nadále… muzika je vesměs oukej, ale prakticky nijak nezaujme a zní trochu bez ksichtu. Na úplně odpálení do hajzlu to však není, protože občas z té šedi vykoukne lepší nápad, dle něhož lze usuzovat, že nějaký hudební cit Stellar Master Elite mají. Bohužel se mi ale zdá, že borcům chybí větší sebekritika a že nedokážou ukočírovat svoje ambice.

Stellar Master Elite

„Hologram Temple“ totiž určitě zní ambiciózně. Kapela si ostatně věřila na víc jak hodinovou hrací dobu a třeba poslední „Tetragon“ si nekompromisně sáhne na hranici patnácti minut. Ale není to jen o délkách. I vlastní muzika takový dojem budí. Jenže koncentrace těch skutečně zajímavých nápadů je prostě příliš nízká a odvážnou stopáž naneštěstí vyplňuje vata v míře, jakou náročnější posluchač nemůže tolerovat. Ani nemluvě o tom, že některé pasáže nejsou „jen“ mdlé, ale rovnou hloupé. Kupříkladu první polovina „Black Hole Dementia“ je tak sterilní, zaměnitelná a podprůměrná, až to bolí.

Z jistého úhlu pohledu jsem docela rád, že jsem „Hologram Temple“ slyšel: konečně jsem si konečně vyjasnil, že jsem o Stellar Master Elite smýšlel zbytečně smířlivě, protože jejich produkce není žádný zázrak, spíš naopak. Trochu mě ale mrzí, že jsem se tolik snažil o pochopení něčeho, co tam prostě není, a že jsem prázdnotu alba neprohlédl dříve. Takhle jsem s „Hologram Temple“ zbytečně trávil čas, který jsem mohl věnovat poslechu zajímavějších kapel. Ale co už, stává se. Alespoň můžu s klidným svědomím říct, že tohle mě opravdu výrazně zklamalo.

Recenze

Sordide – Hier déjà mort

Napsat komentář
Sordide - Hier deja mort

Země: Francie
Žánr: black metal
Datum vydání: 15.2.2019
Label: Throatruiner Ṙecords

Tracklist:
01. Prelude
02. La peur du noir
03. Hier déjà mort
04. Le cadavre ou l’offrande
05. La chute
06. Carapace
07. La saveur de la fièvre
08. Postlude

Hrací doba: 39:21

Odkazy:
facebook. / bandcamp

K recenzi poskytl:
Throatruiner Ṙecords / Sordide

Určitě jste už někdy slyšeli takové to ohrané klišé, že třetí album s konečnou platností rozhoduje o životaschopnosti té či oné skupiny. Sám jsem to sice v průběhu let už několikrát v recenzi jako berličku použil, ale jinak si myslím, že je to docela píčovina. Obecně. Nicméně zrovna u francouzských Sordide jsem měl tak trochu pocit, že to bude právě třetí dlouhohrající počin, jenž konečně rozsekne, jakým způsobem bych měl na kapelu nahlížet.

To máte totiž tak… debutový počin „La France a peur“ z roku 2014 se mi líbil, dokonce bych i řekl, že poměrně dost. Když si tu nahrávku dneska pustím, nemám dojem, že by se jednalo jen o nadhodnocenou vzpomínku zastřenou nějakou nostalgií nebo tak něco. Pořád se jedná o poměrně zajímavé album, a byť nejde o skutečnou extratřídu, rozhodně jde o důstojný počin, jenž v přehrávači obstojí se ctí i s takovým časovým odstupem.

To samé ovšem nemohu říct o druhé desce „Fuir la lumière“ z roku 2016, kterou vnímám prakticky opačně – jako nepříliš zajímavou nahrávku. Nijak zásadně mě nebavila už v době svého vydání a s odstupem už vůbec nevidím jediný důvod, proč by jí člověk měl věnovat čas. Nepamatuji si z ní prakticky nic s nečestnou výjimkou v podobě dojmu, že to za moc nestálo.

Od třetí fošny „Hier déjà mort“ jsem si sliboval, že si ujasním celkový názor na Sordide, respektive že se ukáže, zdali bylo „La France a peur“ výsledkem náhodného povyražení s múzou, anebo jestli naopak bylo „Fuir la lumière“ náhodným klopýtnutím kapely, která jinak může být dobrá.

„Hier déjà mort“ tuto otázku do určité míry víc komplikuje než objasňuje, protože svůj zvuk stáčí jiným směrem než předešlá alba. Už mezi „La France a peur“ a „Fuir la lumière“ byl cítit určitý posun, když Sordide upozadili baskytaru, ale kontinuita v tom byla. „Hier déjà mort“ nicméně ze zvukového hlediska představuje docela skok… Francouzi značně zpřístupnili ladění kytar a opustili dřívější syrové vyznění. Novinka zní plněji, sytěji a asi i blíže metalovému standardu.

Na druhé straně ale musím říct, že jsem se své odpovědi přece jenom dočkal. Ze skladatelského hlediska totiž „Hier déjà mort“ navazuje spíš na nezajímavost „Fuir la lumière“. Ale svým způsobem je to docela diskutabilní. Bylo by totiž příliš příkré tvrdit, že Sordide nejsou schopni přijít s žádným rozumným nápadem. Jejich black metal je poměrně variabilní a různých momentů, které by teoreticky měly posluchačovy dojmy šoupnout trochu nahoru, se tu nechá najít vlastně vcelku dost…

Sordide

Přesto je to trochu k ničemu. Album se moc neumí prodat a i ty lepší nápady vesměs zapadnou do celku, aniž by se staly tím stěžejním, co desku potáhne kupředu. Není tu nic strhujícího, žádná gradace, nic, nad čím by se člověk pozastavil. Ve finále tedy „Hier déjà mort“ působí příliš nevýrazně, obyčejně a jednotvárně, což je s podivem s ohledem na to, že se tu prakticky pořád něco děje a Sordide rozhodně neždímají jeden riff x minut.

Kritika může vyznívat docela tvrdě, ale skutečným průserem „Hier déjà mort“ samozřejmě není. Vyloženě špatná alba přece jenom znějí a vypadají jinak. Sordide si nějakou rozumnou úroveň kvality pořád drží a jde o příliš zkušené borce (v sestavě se nacházejí členové formací jako Ataraxie, Void Paradigm nebo Monarch) na to, aby pustili ven nějaký klystýr. Desce ale schází větší charisma a schopnost zaujmout, neřkuli strhnout.

Recenze

Kêres – Ice, Vapor and Crooked Arrows

Napsat komentář
Keres - Ice, Vapor and Crooked Arrows

Země: Finsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 21.8.2019
Label: Terratur Possessions

Tracklist:
01. Dream of Clouds
02. The Sleeping Master
03. At the Arch of Victories
04. Grail Dance
05. Into the Underworld
06. Moon Guide
07. Instrumental
08. The Tall Ones
09. Sleepers Below

Hrací doba: 42:19

Odkazy: –

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

„Ice, Vapor and Crooked Arrows“ je jedno z těch alb, která mě na první poslech velmi zaujala a těšil jsem se na jejich další, hlubší a podrobnější průzkum. Ten nicméně ukázal starou známou pravdu, že výborný první dojem ještě nezaručuje skutečně výbornou nahrávku. S dalšími poslechy totiž síla „Ice, Vapor and Crooked Arrows“ povážlivě slábla, až zeslábla snad až nelichotivě…

Nejprve nicméně několik slov k samotnému interpretovi. Finská formace Kêres pro mě osobně do nynějška nebyla známým pojmem, ale podle všeho jde tentokrát o moji ignoraci. Kapela funguje už patnáct let a nahrávek má na svém kontě požehnaně. Dlouhohrajících desek sice moc není („Ice, Vapor and Crooked Arrows“ je teprve čtvrtá řadovka), ale těch neřadovek je tam hromada a speciálně se Kêres zaměřuje na demosnímky, jichž se během těch let nastřádala slušná hromádka.

O něco povědomější mi byl pohled na sestavu. Kêres je jednočlenným projektem, za nímž stojí Atvar známý z řady dalších skupin. Já osobně mám povědomí o Circle of Ouroborus, Rahu (tohle mně osobně přijde asi nejzajímavější, debut „The Quest for the Vajra of Shadows“ z roku 2012 za slyšení stojí) a Vordr, jejichž bezejmenné album ostatně vyšlo souběžně s „Ice, Vapor and Crooked Arrows“ také na značce Terratur Possessions. Zmínit dále můžeme také Atvarovo hostování u Cosmic Church nebo Alghazanth.

Na „Ice, Vapor and Crooked Arrows“ mě asi nejvíc baví chladný syrový sound, který byl nakonec právě tím, díky čemu mě album na první poslech tak zaujalo. Obzvláště se mi líbily ty nejprimitivnější pasáže s neúprosným dutým sypáním bicích, které nechalo vzpomenout na klasiku Judas Iscariot. Dovolím si tvrdit, že pokud by tohle platilo za hlavní tvář nahrávky, pak bych byl spokojen i navzdory neoriginalitě, kterou však od raw black metalu ani moc nevyžaduji. Jsou jednoduše žánry, kde si víc cením feelingu, atmosféry a autentičnosti, a raw black metal mezi takové nesporně patří. V těch ortodoxněji laděných momentech „Ice, Vapor and Crooked Arrows“ to pomyslné něco navíc občas pocítím.

Záhy se ale ukáže, že ve skutečnosti je „Ice, Vapor and Crooked Arrows“ o něčem trochu jiném. Jakkoliv zní nahrávka na první poslech mrazivě a jakkoliv se určitě může pochlubit syrovým zvukovým kabátkem, ve své podstatě je ten materiál poměrně melodický a klávesy v něm hrají prominentní roli. Někdy to nevadí a daří se tvořit i povedené chvíle, ale jindy mě jisté melodické obraty spíš otravují a některé se mi vyloženě nelíbí. Jako exemplární příklad můžu použít třetí skladbu „At the Arch of Victories“, která pravidelně střídají dobré momenty s těmi docela nepovedenými.

Keres

Asi nejlepší jsou pro mě rychlé pasáže v „Dream of Clouds“ nebo v „Into the Underworld“ (tady se ukazuje, že to jde v pohodě i s klávesami). Na opačné straně pak stojí „Grail Dance“ s „groovy“ tempem a docela kýčovitá „Moon Guide“, kteréžto společně s nudnou instrumentálkou originálně pojmenovanou „Instrumental“ patří k nejzbytečnějším položkám tracklistu. Nicméně i v dalších písních se najdou chvíle, bez nichž bych se úplně v pohodě obešel.

Jak mi „Ice, Vapor and Crooked Arrows“ na první letmý poslech přišlo zajímavé, postupem času jsem zjistil, že mě tady víc minut nebaví než baví. Za mě osobně tedy nakonec nuda, na níž je vidět, že ani label s takovým renomé jako Terratur Possessions není vždycky zárukou kvality a skvělého poslechu.

Recenze

Non opus dei – Głód

Napsat komentář
Non opus dei - Glod

Země: Polsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 23.9.2019
Label: Pagan Records

Tracklist:
01. Siew
02. Po jałowej ziemi
03. Diabeł posiał
04. Głód
05. Do ołtarzy w piekle
06. Czarci most
07. Plon

Hrací doba: 36:29

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Myslím a možná i doufám, že kapelu jako Non opus dei není nutné nijak obšírně představovat. Sice se nejedná o skutečné veterány v tom smyslu, že by fungovali už někdy od osmdesátých let, přesto si myslím, že se tahle aktuálně čtyřčlenná parta zařadila ke stálicím polské scény. Za více jak dvacet let fungování Non opus dei nastřádali celkem osm řadových nahrávek, a to včetně letošní novinky „Głód“, na nichž drží vesměs konzistentní kvalitu (tedy alespoň na těch, co jsem slyšel, protože ne všechny staré věci znám a podrobně mám zmapovanou spíš novější tvorbu). Každopádně solidní vizitka.

Svou předešlou desku Non opus dei vydali už před čtyřmi lety. „Diabeł“ byla skvělá fošna a s odstupem času bych snad řekl, že pro mě znamená vrchol dosavadního snažení kapely. Bylo tedy na co navazovat. V oné čtyřleté pauze se nicméně členové skupiny neflákali a vyblbnuli se v dalších formacích. Baskytarista Isil a bubeník Gonzo loni vydali povedený debut „Piach“ s projektem Gorycz a Klimorh se podílel na výborných Narrenwind, jimž už stačila vyjít dvě alba „Mojej bolesnej śnię dobrą śmierć“ a „Ja, Dago“, přičemž to druhé jmenované se objevilo prakticky ve stejnou chvíli jako „Głód“, a nenudil se ani s folkovým vedlejšákem Alne. Jednoduše toho bylo dost, ale na kvalitách „Głód“ se vedlejší aktivity jednotlivých členů naštěstí neprojevují, přinejmenším tedy ne v tom negativním slova smyslu.

Album svým nezaměnitelným hlasem otevře polská čarodějnice Hekte Zaren v krátkém intru „Siew“. Popravdě řečeno mi úplně uniklo, že má na „Głód“ hostovat, ale její přítomnost i s takovou neznalostí odhalíte hned s prvním poslechem, protože tenhle vokál se splést fakt nedá. Možná je trochu škoda, že Non opus dei využívají Hekte Zaren primárně v „doplňkových“ stopách, protože kromě zmiňovaného intra se ke slovu dostane ještě v mezihře „Głód“ a outru „Plon“. I tak se ale jedná o příjemné ozvláštnění.

V regulérních skladbích Non opus dei dále pilují svůj chytrý technický black metal, jak jej známe už z minulých alb. Naštěstí se ale nejedná o nějaké mlácení prázdné slámy a vykrádání starších počinů. Poláci pořád nabízejí dost invence na to, aby se jednalo o poutavou desku. Techničnost se navíc nijak nevylučuje s atmosférou, kterou Non opus dei vydatně podporující několika skutečně výtečnými momenty.

Důkazem toho může být hned první „Po jałowej ziemi“, která je možná předčasným vrcholem celé kolekce. To ale neznamená, že by dál nebylo do poslouchat, protože minimálně taková „Czarci most“ šlape „Po jałowej ziemi“ na paty. Více jak desetiminutová „Do ołtarzy w piekle“ a pouze tříminutová „Diabeł posiał“ jsou už o trochu níž, ale pořád se jedná o dobré kusy, které Non opus dei ostudu určitě nedělají.

Dohromady to určitě vydá na povedenou fošnu, která vydrží na uspokojivý počet poslechů, aniž by začala nudit. V tomhle ohledu určitě v pořádku, ačkoliv nebudu zastírat že předešlý „Diabeł“ vraždil víc a určitě se jednalo o víc strhující nahrávku. Řekl bych to asi tak, že „Głód“ si cením přibližně nastejno jako „Eternal Circle“, byť jsou svým vyzněním obě alba trochu jinde (což stvrzuje výše zmiňovanou domněnku, že se Non opus dei v nastavených mantinelech někam posouvají). Navíc se mi na novince líbí ten trend delších písní, v nichž to Polákům sedí, takže by mi nevadilo, kdyby takhle pokračovali i do budoucna.

Recenze

Arnaut Pavle – Arnaut Pavle

1 komentář
Arnaut Pavle - Arnaut Pavle

Země: Finsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 9.9.2015
Label: Mystískaos

Tracklist:
01. Unholy Black Balsam
02. True Power from Below
03. Carpet Bombing Nazareth
04. A Dying God Hears No Prayers
05. Poison Grail
06. Crematory Gates
07. Welcome the Night
08. This Palace Built of Your Bones
09. One Final Command
10. For the Darkness of Our Hearts

Hrací doba: 28:57

Odkazy:
bandcamp

Demáčům osobně moc času nevěnuji, ale na ten, jaký v roce 2013 vydali finští Arnaut Pavle, se jen tak nezapomíná. To mě ještě nenapadlo, že na následovníka, tedy konečně nějakou studiovou nahrávku, se bude muset čekat dalších pět let. Dali si načas, ale eponymní debut „Arnaut Pavle“ přeci jenom vyšel. Nevím, co za tou dlouhou dobou stálo, ale z hudebního hlediska jako by žádný čas neuplynul. Jestliže má demo sloužit jako ukázka věcí následujících, tak „Arnaut Pavle“ to splňuje do posledního dílku.

Jméno Arnaut Pavle, pravda, nezní zrovna finsky. Jedná se o skutečnou historickou postavu, konkrétně srbského bojovníka, tzv. hajduka, kteří bojovali před tři sta lety s Osmany. Tím zajímavým ale je, že se po své smrti měl stát upírem. Skupina Arnaut Pavle ale není žádnou gotickou romanťárnou, nýbrž black metalem, zasraně špinavým black metalem. Jsou tu slyšet Celtic Frost, Craft, Darkthrone i britský hardcore/d-beat. Produkce je patřičně syrová, tak jako samotný projev kapely, a od té na demu se vlastně výrazně neliší. Kanálně mrtvolná produkce tu má své kouzlo a ona nenávist a agresivita díky ní správně štípe a zařezává se pod kůži.

Arnaut Pavle oplývají díky punkovým tempům d-beatu nebývalou porcí energie, čímž notně narušují tradiční blackmetalový lomoz. Úvod jasně cupuje na kusy – „Unholy Black Balsam“ nepolevuje, ale druhá „True Power from Below“ ukazuje, že pro valivější riff se tu také nepůjde daleko. Riffy ostatně byly už na demu tím nejlepším a na tom se nic nemění. Stejně tak nakřáplý vokál působí neméně zhoubně a mlácení do činelů nestíhá doznívat. Hlavním je to, že se stopáž „Arnaut Pavle“ podařilo naplnit momenty, k nimž se prostě chcete vracet. Nejedná se o nic nového, ani objevného, ale přesto kurva zábavného. Kdo si neomlátí palici během totálně posedlého nářezu „Carpet Bombing Nazareth“ (už ten název!), tak musí být snad mrtvý. Není to však jenom o zběsilých tempech, i když se na první poslech může zdát, že právě ty hrají prim.

Změnu ukáže ve větším měřítku o něco pomalejší „A Dying God Hears No Prayers“ a ještě dál zajde „Poison Grail“, která má až lehce epický nádech, což kupodivu funguje hodně dobře. Obdobně zdařile se to zopakuje i s „This Palace Built of Your Bones“. Ta má i melodický refrén, což se může pro Arnaut Pavle zdát jako sprosté slovo, ale sedí to sem naprosto přesně. Vlastně by se mi líbila jako závěr celé placky, protože tam se nachází nepříliš výrazné kusy, které už nemají to extra, co i z tak zdánlivě obyčejného bordelu činí frajeřinu se skvělými nápady. Ale ona i ta „For the Darkness of Our Hearts“ na konci láme kosti…

Přestože se zde najdou i slabší party, ty potěšující rozhodně převažují. Díky tomu, že má „Arnaut Pavle“ jen necelou půlhodinku, se velice rádo pouští opakovaně. S každým dalším poslechem mě to bavilo víc a víc a velice rychle se začne ukazovat, že to není jenom o tom bezprizorním nájebu, ale že Arnaut Pavle také dokáží předvést nějakou smysluplnou strukturu a poskládat skladby i album tak, aby všechno šlapalo. Jestli toužíte po chvilce zběsilého, ale o to upřímnějšího black metalu, tak jste tady správně.

Recenze

Qayin Regis – Doctrine

Komentáře: 2
Qayin Regis - Doctrine

Země: Španělsko
Žánr: occult black metal
Datum vydání: 31.10.2019
Label: BlackSeed Productions

Tracklist:
01. Via Sincretica Obscura
02. Yee Naaldlooshii
03. Neenia Ataecina
04. Deo Aironis

Hrací doba: 42:08

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Qayin Regis je dalším přírůstkem do už tak početné rodiny okultního black metalu, a pokud si potrpíte na pořádné klišé, tak tohle španělské trio ho rozhazuje plnými hrstmi. Toužíte po zakuklených fotkách u oltářů, lebkách, okultních symbolech? Buďte v klidu, Qayin Regis všechno mají, a dokonce i něco navíc…

U svého debutového alba „Doctrine“ totiž borci docela slušně vyhrotili die hard edici. Kromě barevného vinylu a cédéčka k ní totiž přidali taky hromadu dalších píčovin jako třeba nějaký okultní rukopis sepsaný zpěvákem Sublime Tirannus of Vedma (odmítám skloňovat), svícny, černé zrcadlo nebo hřbitovní zeminu. A také cypřišovou tinkturu z listů nasbíraných na třech hřbitovech. A také malý katafalk, který byl údajně posvěcen krví zpěváka a živicí z Judeje a následně byl po padesát nocí pohřben v hrobě pramatky bubeníka (a opět vám seru na skloňování) Patriarch Venerable Saturn.

Jako nevím, tohle už mi skoro přijde spíš směšné, a to tím spíš, jestli je to fakt pravda. Moc se mi tomu ale nechce věřit. Obzvlášť humorná mi přijde představa zakopávání krabiček do hrobu. I kdyby se náhodou stalo, že babička zaklepala bačkorama v příhodné době, aby se to mohlo pohřbít rovnou s ní, beztak by jí frajeři museli za těch padesát dnů vykopat, aby si ten poklad zase vyzvedli, což by se správci hřbitova ani úřadům asi moc nelíbilo, a těžko by mohli argumentovat tím, že to je umění a že hrajou strašně zlý black metal. Ale třeba poctivě vrátili všechny konve na místo, takže to správce hřbitova nechal plavat za úplatek jedné tinktury. Nebo tak něco. Anebo hoši na tom kapelním Facebooku trochu kecají, aby vypadali zajímavěji a/nebo se jim lépe tahaly prachy z metalových fetišistů.

Mnohem lépe by trio Sublime Tirannus of Vedma, Patriarch Venerable Saturn a Sovereign Pontiff Aheraaz udělalo, kdyby vymýšlelo méně kokotin okolo a věnovalo méně času vynalézání krutých přezdívek, a namísto toho radši pořádně zamakalo na hudební stránce věci. Netvrdím, že je „Doctrine“ prachbídná mrdka, ale s klidem si dovolím tvrdit, že výsledek není tak hluboký a transcendentální, jak by si Qayin Regis asi přáli.

Na desce se nechá nalézt několik vydařených pasáží, to skupině upírat nemohu. Za všechny bych jmenoval třeba závěr „Deo Aironis“. „Yee Naaldlooshii“ a „Neenia Ataecina“ jsou také s občasnými výhradami v pohodě a některé momenty mají něco do sebe, a to včetně povinné ambientní pasáže na začátku druhé jmenované. Nejméně se podle mě povedla úvodní „Via Sincretica Obscura“, kde Qayin Regis v první části zbytečně a po pár posleších navíc i otravně vždy na chvíli zabrzdí tempo; zajímavá začne být až poslední třetina.

Qayin Regis

Možná vás napadne, kde je tedy nějaký zásadnější problém, když tři skladby ze čtyř jsou přinejmenším ok a ta poslední taky není skrz naskrz hloupá. Potíž tkví v celkovém výrazu. Skladatelsky je to sice ucházející, ale Qayin Regis strašně chybí nějaký vlastní ksicht. Jejich sound i pojetí zní úplně stejně jako jakákoliv jiná standardní occult-BM smečka, která začala hrát v posledních letech. Jakkoliv se „Doctrine“ samo o sobě poslouchá vlastně fajn a nemám pocit vyloženě promarněného času, Qayin Regis znějí příliš zaměnitelně na to, aby měl jejich debut šanci obstát v delším časovém horizontu. Nehledě na to, že ani ty nejsilnější momentz nejsou skutečně odzbrojující, na něco takového aspiruje prakticky jen jediná pasáž na desce (už zmiňované finále „Deo Aironis“).

„Doctrine“ je tedy pohodová jednohubka pro fandy stylu, jimž nevadí si sem tam pustit i kapely druhého kvalitativního sledu. Pokud okultnímu black metalu nějak zásadně neholdujete, debut Qayin Regis můžete klidně přejít a to místo v přehrávači si schovat pro působivější nahrávky.