L’hiver je dalším z takřka nekonečného zástupu jednočlenných black metalových projektů. Tento konkrétní pochází ze slunného Řecka a má jej na svědomí muzikant se všeříkající přezdívkou K., jenž je ovšem někdy znám i jako Wintersorrow. Tak se pojďme podívat, co se urodilo na aktuálním minilabu “Raven”, které je v současnosti k dispozici jen jako download (i bezplatný – hledejte Bandcamp), ale brzy vyjde taktéž na kazetě…
Pokud jste doufali, že se do hudby L’hiver nějak promítne země původu a z “Raven” se vyklube black metal s helénskou atmosférou, asi vás budu muset zklamat, protože K. svým zvukem i atmosférou míří spíše (jak jinak) na sever Evropy. Ostatně stačí citovat pouze údajné hlavní vlivy ze stránek kapel – tedy “příroda, zima, utrpení” – aby měl člověk v podstatě už jasno, oč tady půjde.
Samozřejmě je to syrovější mrazivý black metal v pomalejším tempu se znatelným ambientním podmazem, v tomto ohledu se nejedná o vůbec nic originálního, protože tahle žánrová kombinace tu byla již tisíckrát a ještě tisíckrát bude. Klasicky z toho smrdí na sto honů Burzum, jehož rané desky svého času celému tomuto specifickému subžánru položily základy; člověk si ovšem sem tam vzpomene třeba i na bohužel trochu zapadnutý maďarský klenot Forest Silence a jeho fantastický opus “Philosophy of Winter”, s nímž “Raven” nesdílí pouze ambientně black metalový styl, ale také hlubokou zimní atmosféru.
Ačkoliv by se mohlo zdát, že jsou projekty jako L’hiver miliontým recyklátem již dávno slyšeného, nezřídka se stane, že i přesto ta hudba může fungovat, a to z jednoho jediného důvodu, jímž je právě ta atmosféra. A zrovna “Raven” je jeden z příkladů, kdy to vyšlo na jedničku. Jakkoliv jde totiž o záležitost stylově velmi neoriginální, ta atmosféra je natolik hutná a uhrančivá, že to vůbec nevadí, protože je to prostě setsakra dobré. Možná, že formálně by si to zasloužilo spíš tak o půl bodu méně, ale mě osobně “Raven” natolik chytnul a počínání L’hiver je mi natolik sympatické, že dám rád i těch 7 bodů.
Jestli mě něčím fošna “Incendium” od řecké smečky Burial Hordes zaujala hned na první pohled, byl to určitě obal, který sice možná není úplně nejgeniálnějším přebalem, jaký člověk kdy viděl, ale zcela jistě má nějaké charisma, není to klišé a oproti artworkům předchozích dvou alb “War, Revenge and Total Annihilation” (2005) a “Devotion to Unholy Creed” (2008) se z mého pohledu rozhodně jedná o posun k lepšímu. Jak je na tom ale řecká čtveřice hudebně?
Nutno říct, že rozhodně ne špatně… vlastně bych se nebál říct, že dokonce dost dobře. Nejedná se o nějaké objevitele, nic takového si nebudeme nalhávat, ale podobně jako i výše propíraná obálka, také samotná hudba má rozhodně něco do sebe a má atmosféru a… vlastně se opět nabízí zopakovat to stejné slovo, které jsem použil již u artworku, čili – charisma. “Incendium” má v sobě totiž přesně to, díky čemu jste hudbě ochotní odpustit, že vůbec nepřichází s ničím novým – to jest, hodně triviálně řečeno, že je prostě dobrá. Ne výjimečná nebo tak něco, ale i tak fakt dobrá.
Základním stavebním kamenem muziky Burial Hordes je black metal, ale aby to nebylo tak úplně jednoduché, je ten black metal v podání Řeků znatelně načichlý rovněž death metalovou chorobností, která promlouvá jak skrze samotnou hudbu, tak i skrze vokál. Jenže zatímco v tom prvním má stále navrch black metalová složka, vokál zpěváka Cthonose se z větší části nese v hlubokém murmuru. Čas od času se objeví nějaký ten řev, ale to jen minimálně; nějaký charakteristický black metalový jekot, jaký člověk u tohoto žánru tak nějak většinou očekává, tu ovšem nenajdete.
Black metal, jak jej hrají Burial Hordes, rozhodně není takovou tou typickou mrazivou záležitostí. Pokud bych měl produkci kapely na “Incendium” charakterizovat pouze jedním slovem, asi bych řekl, že je ta muzika hodně hrubá – což už ostatně může nepřímo vyplývat z výše zmiňovaného vlivu death metalu. S hodně velkou porcí nadsázky by se skoro dalo prohlásit, že jde o black metal zahraný s death metalovým soundem a death metalovým vokálem. Ať už to ale nazveme jakkoliv a ať už s těmi škatulkami budeme slovíčkařit sebevíc, tím hlavním zůstává fakt, že ve výsledku “Incendium” jako deska prostě a jednoduše funguje.
V rychlých momentech jsou Burial Hordes patřičně chorobní, špinaví a drtící a v těch pomalejších, v nichž se Řekové vytasí s parádními vyhrávkami a sice jednoduchými, nicméně vysoce účelnými a ve výsledku působivými melodiemi, zase nastupuje skvělá atmosféra. A zdaleka se nejedná pouze o téměř osmiminutový opus “Scorned (Aokigahara)”, jenž se jako jediný na nahrávce nese v pomalejším tempu takřka celou délku, protože podobné zvolnění se děje vlastně v každém songu. I když zvolnění není úplně nejšťastnější výraz, protože jak už bylo řečeno, tam, kde Burial Hordes zvolní tempo a povolí hradbu riffů, zase zahustí atmosféru. Kromě “Scorned (Aokigahara)” bych mezi další hodně výborné kusy zařadil třeba závěrečnou titulku “Incendium”, “Nailed Curse” nebo “Path of Bloodshed”.
V těchto dvou polohách se Burial Hordes více či méně pohybují takřka celou hrací dobu alba, ale jakkoliv se tento recept může zdát až příliš jednoduchý a pro někoho snad i vyčerpaný, “Incendium” ukazuje, že i tohle může ke štěstí stačit. V jednoduchosti je síla, jak se říká. Na druhou stranu ale ta hudba zas až tak jednoduchá není, protože minimálně ty pomalejší pasáže, v nichž Burial Hordes dokážou navodit patřičně zlou náladu takřka ihned s první vteřinou, rozhodně ukazují, že do nějaké úplně triviálnosti to má zase daleko.
Osobně mě “Incendium” chytlo hned na první pokus a první poslechy byly vyloženě zničující a skvěle jsem si tu desku užíval. Po chvíli mě album trochu omrzelo, tak už jsem si pomalu začal říkat, že mu asi došel dech a budu muset do recenze napsat, že se bohužel nejedná o příliš trvanlivou záležitost, nicméně než jsem to stačil udělat, najednou mě “Incendium” chytlo podruhé a ještě víc než v první fázi, konečně prokoukly všechny detaily a desku jsem si definitivně zařadil do šuplíčku kvalitních počinů. Pořád platí to, co již padlo výše, a sice že se nejedná o nějakou genialitu a adepta na nahrávku roku, ale to nic nemění na tom, že Burial Hordes prostě nahráli povedenou a poctivou fošnu. Za mě se jedná o 40 minut parádního black/death metalu, který umí jak drtit, tak i přinést kus výtečné atmosféry. Takhle nějak si představuji, že by podobná muzika měla znít, takže z mého pohledu bezesporu spokojenost.
Země: Polsko Žánr: death / black metal Datum vydání: 3.2.2014 Label: Nuclear Blast Records
Tracklist:
01. Blow Your Trumpets Gabriel
02. Furor divinus
03. Messe noire
04. Ora pro nobis Lucifer
05. Amen
06. The Satanist
07. Ben Sahar
08. In the Absence ov Light
09. O Father O Satan O Sun!
Asi nikdo z těch, kdo si ještě na vlastní oči (uši) pamatují, jak před 20 lety Behemoth na svých raných počinech drhli čistý syrový black metal, v té době neodhadoval, do jaké podoby se skupina postupem času dostane. Už se třetí deskou “Pandemonic Incantations” (mimochodem, podle mě asi nejpodceňovanější počin diskografie kapely) se do jejich zvuku začaly vkrádat vlivy death metalu, které postupem času čím dál tím více nabíraly na síle. Behemoth vydávali jedno kvalitní album za druhým a pustili se do intenzivního koncertování. Ten zlom, v němž se dá začít tvrdit, že se jim to nasazení opravdu vyplatilo, nastal s počinem “Demigod” z roku 2004, s nímž Behemoth definitivně vkročili do první ligy, což následující deska “The Apostasy” jen potvrdila. V této chvíli se pomalu někteří začali ptát, zdali Nergal a spol. s rostoucí popularitou nezpřístupní svůj zvuk, ale odpovědí byla nahrávka s naprosto opačnou povahou – agresivní a technická jízda “Evangelion”.
V téhle chvíli už Behemoth začali být opravdu velkou skupinou se jménem, na nějž metalová obec slyší. Jakkoliv by se mohlo zdát, že jim už nic nestojí v cestě, do hry vstoupila leukémie frontmana Nergala, která kapele vystavila na dlouhé měsíce stopku. Jenže i když to s lídrem Behemoth v jednu chvíli vypadalo poměrně bledě, nakonec všechno dopadlo dobře a přípravy desátého dlouhohrajícího opusu mohly započít. Popularita kapely, pětiletá pauza od předchozího alba, otázka, jak se do nového materiálu promítne Nergalova zkušenost s nemocí – to všechno zapříčinilo, že “The Satanist” zcela jistě patřilo mezi nejočekávanější alba roku 2014. Postupem času se kolem nahrávky vytvořil tak mohutný hype, navíc vydatně podporovaný také hodně sebevědomými prohlášeními samotného Nergala, až byla deska vlastně již předem “odsouzena” k úspěchu, když ji mnozí pasovali pomalu na album roku dlouho předtím, než vůbec vyšla…
A zcela jistě budou lidé, kteří tu desku tak opravdu budou vnímat a budou přesvědčeni, že opravdu jde o naprosto fantastické veledílo, jaké pomalu nemá obdoby. Na jednu stranu… nic proti tomu, protože ve výsledku “The Satanist” vážně je dost povedenou nahrávkou, to si můžeme na rovinu říct hned. Já osobně se ovšem na počin dívám poměrně střízlivěji… starší tvorbu Behemoth mám vcelku rád, rozhodně mají na kontě pár výborných fošen a vyloženě slabou doposud nenahráli (a to platí i o “The Satanist”); kapela má zcela jistě můj respekt už jen proto, že to není žádná rychlokvaška vyvezená na vrchol reklamní kampaní firmy, ale že si své pozice vybojovala roky tvrdé práce. Nicméně přesto všechno je zdaleka neřadím mezi své nejoblíbenější skupiny a na rozdíl od spousty jiných lidí jsem nebyl přesvědčen o genialitě “The Satanist” ještě než jsem jej slyšel… vlastně mě první dvě vypuštěné skladby “Blow Your Trumpets Gabriel” a “Ora pro nobis Lucifer” příliš nenadchly. Právě proto ten střízlivější pohled a ve výsledku asi i střízlivější hodnocení oproti většině ostatních recenzí, v nichž budou nejspíš lítat cifry 9 a výše.
Hlavní rys “The Satanist” je vcelku zjevný už na první poslech – novinka rozhodně nezní jako druhé “Evangelion”, zdaleka není tak agresivní, zběsilá a rychlá. Naopak je zde mnohem větší množství středně rychlých až pomalejších pasáží (čímž netvrdím, že by zde žádné rychlé momenty nebyly) a důraz je zjevně ze všeho nejvíce kladen na atmosféru, čímž se “The Satanist” jasně ohlíží spíše za “The Apostasy”, jež byla stavěna podobným způsobem. Na rozdíl od několika předchozích alb novince výrazně chybí jedna věc – opravdu jasný hit, který by desku táhnul. Když budeme brát nahrávky Behemoth od “Satanica” a dál, snad každá fošna obsahuje minimálně jednu (někdy však i víc) kultovní pecku, z nichž většina dodnes figuruje v koncertním setlistu Behemoth. Na “The Satanist” žádný vál jako (namátkou) “Slaves Shall Serve”, “Chant for ΕΣΧΗΑΤΟΝ 2000” nebo “Ov Fire and the Void” není. Svým způsobem by to mohlo být i plus, jelikož díky tomu deska působí od počátku soudržněji, což už však záleží na úhlu pohledu. Za mě to ovšem není nic, co by nutně muselo vadit.
Oproti svým přímým předchůdcům pak “The Satanist” dále postrádá ještě jeden trumf – nějakou vyloženě překvapivou skladbu, jež by z té placky vybočovala. Přesně takovou, jakou byl na “Evangelion” monumentální “Lucifer” nebo na “The Apostasy” famózní a na poměry Behemoth velmi netradiční “Inner Sanctum”. Ale opět platí to stejné jako v předchozím odstavci – o co méně jednotlivé skladby vystupují z celku, o to více ten celek může být vyváženější, takže to v žádném případě automaticky neznamená negativum. Přesto se klidně přiznám, že bych takovou skladbu na “The Satanist” osobně docela uvítal… teoreticky by takovou roli mohl zastávat epičtější závěr v podobě “O Father O Satan O Sun!”, ale o tak překvapivý kus, jakým svého času byla třeba zmiňovaná “Inner Sanctum”, se zdaleka nejedná.
Desku otvírá jedna z těch již dříve známých skladeb, kterou Behemoth dokonce už nějaký pátek prezentují taktéž koncertně – “Blow Your Trumpets Gabriel”. Jak už jsem někde výše řekl, v předstihu za doprovodu videoklipu mě song na zadek tak úplně neposadil, ale nakonec se naštěstí potvrdilo to s onou soudržností, jelikož v rámci kontextu zbylých písniček funguje “Blow Your Trumpets Gabriel” o poznání lépe (a “Ora pro nobis Lucifer” rovněž). Album se nerozjíždí žádným mohutným nářezem, který by vám okamžitě utrhnul hlavu, protože se “Blow Your Trumpets Gabriel” ve větší části své stopáže nese v pomalejším a majestátnějším duchu, který může vzdáleně připomenout začátky songů “He Who Breeds the Pestilence” a “Alas, Lord Is Upon Me” z “Evangelion”, nyní ovšem na mnohem větším prostoru. Až ve třech čtvrtinách se song překlene do chaotické sypačky, nicméně na můj vkus je ten přelom možná až trochu moc násilný. Naopak finální pasáž s výraznou baskytarou, v jejímž úplném závěru je pěkně slyšet pověstné umění bubeníka Inferna, je hodně dobrá.
Ačkoliv ani jedna z následujících písní, jichž zbývá ještě celkem osm, není slabá a všechny s přehledem udržují (vysoký) standard Behemoth, dovolím si vypíchnout jen několik nejpamětihodnějších pasáží, v nichž já osobně vidím vrcholy “The Satanist”. Obecně se jedná spíše o druhou polovinu alba, protože ta mi přijde o něco silnější. Z té první totiž nejvíce zaujme druhá dříve vypuštěná písnička “Ora pro nobis Lucifer”, jež je docela příjemně chytlavá oproti svým dvěma předchůdcům “Furor divinus” a “Messe noire”, které sice nejsou v žádném případě zlé a pár svých momentů také mají, nicméně jinak se jedná o vcelku standardní songy Behemoth posledních let. Následující “Amen” pak ve své první části předvede jednu z nejzběsilejších sypaček alba, aby přibližně ve dvou čtvrtinách nabídla excelentní atmosféričtější pasáž, jež pro mě patří mezi ty lepší momenty “The Satanist”.
Poté už nastupuje ona silnější druhá půle, jíž načíná zajímavá titulka “The Satanist”, která po lehce opatrnějším začátku graduje přes chytlavější střed až do kytarového sóla a následného rychlejšího kusu. “Ben Sahar”, která své jméno jen tak mimochodem sdílí s jedním izraelským fotbalistou, nabízí na úvod jeden z nejlepších a nejzapamatovatelnějších riffů celé nahrávky a v čase tři a tři čtvrtě minuty taky jednu excelentní pasáž. “In the Absence ov Light” se zpočátku tváří jako jeden z nejagresivnějších songů “The Satanist”, ale o to více v něm vynikne hodně klidná vsuvka s mluveným slovem v polštině a především pak výtečné finále. Úplný závěr pak obstarává nejdelší a také nejčlenitější “O Father O Satan O Sun!” s poměrně proměnlivou strukturou a několika velmi povedenými nápady. Jako celek tahle sedmiminutovka oproti zbytku už jenom kvůli své délce rozhodně působí epičtějším dojmem, který je navíc podporován momenty, jakým je třeba nástup zpěvu, v němž je Nergal podbarven sborem.
Jako celek je “The Satanist” zcela jistě obstojnou deskou, která obsahuje několik fakt skvělých věcí, poslouchá se moc dobře a jenom potvrzuje, že Behemoth snad vyloženě špatné album udělat ani neumí, ale rozhodně v tom nevidím něco, co by mě absolutně uzemnilo. Pokud někdo čekal, že by novinka mohla po delší přestávce vynucené Nergalovou nemocí přinést nějakou výraznější změnu, ten bude asi zklamán. Sice si desky Behemoth určitě nejsou podobné jak vejce vejci, přesto se dá bezpečně prohlásit, že “The Satanist” zvukově i kompozičně vlastně jen pokračuje v tom, co kapela piluje již od přelomu tisíciletí a co v plné míře ukázala už na předchozích třech albech.
Zároveň musím říct, že i přes všechny nesporné kvality nové desky bych “The Satanist” zařadil spíše do druhé poloviny kvalitou natřískané diskografie Behemoth. O tom, že by šlo o nejsilnější album, se nemá cenu bavit, protože například takovému “Demigod” se novinka dívá jen zdálky na záda; v mých očích vlastně “The Satanist” opravdu poráží pouze první dvě, tehdy ještě čistě black metalové řadovky. Na dojmu pak rozhodně nepřidá ani klasicky přejetý a plochý zvuk, který je u Behemoth už dlouhou dobu bohužel standardem. Ale na druhou stranu… jestli si i po takovémhle verdiktu “The Satanist” stále zaslouží (sice slabších, ale pořád) sedm bodů, což bez sebemenších debat ano, aspoň je na tom vidět, jak vysoko tahle kapela ve své hudební tvorbě stojí, což také o něčem svědčí. Přesto bych “The Satanist” ani náhodou neoznačil za zklamání, jelikož i navzdory tomu, co právě padlo, se mi to stále docela líbí (a upřímně jsem tak nějak čekal, že to takhle dopadne). Jenom bych to zbytečně nepřeceňoval…
Další názory:
Psal jsem to už v eintopfu – čím větší hype se okolo “The Satanist” točil, tím víc jsem byl přesvědčen, že to zdaleka takový trhák nebude. Co s tímhle očekáváním udělala zkušenost s poslechem samotného alba? No… “The Satanist” je dobrá deska, o tom žádná, ale tak dobrá, aby dala všem těm nadšeným výkřikům za pravdu, to zase ne. Hodně se mi líbí znatelný příklon k melodickým prvkům a především sólům, které svou občasnou (ale zato výraznou) nemetalovostí dodávají desce příjemný nádech dalšího posunu ve výrazu Behemoth, ve který jsem osobně celkem doufal. Podobně je na tom i práce se zvukem různých nástrojů (neplést se zvukem celé nahrávky – loudness war za sebou nechala další hnijící mrtvolu) – relativně pestré rejstříky decentně užitých kláves a místy velmi netradičně znějící kytara dělají jenom dobrotu. Bohužel, sound kytar je na nich asi tím nejlepším, protože proti technickým a přesto zlověstným a drtivým strunným orgiím, kterým “Evangelion” vděčí za mnoho ze svých výtečných kvalit, je stav věcí na “The Satanist” o poznání chudší a méně přitažlivý, ačkoli se najdou výtečné momenty a i celkově platí, že to špatné rozhodně není. V tomto kontrastu pak dost vyčnívají skvostné Infernovy bicí, které naopak ze své nelidské úrovně neztratily zhola nic. Jak správně podotkl kolega ve vlastní recenzi, velký důraz je zde kladen na atmosféru a to je další problém – daří se to tak nějak napůl. Formálně je to naprosto strhující a mělo by to bez pardonu umístit posluchače na zadní kapsy kalhot a nechat ho, ať se tetelí blahem, jenže alespoň v mém případě se tak děje s výrazně menší intenzitou, než by mělo. Připadá mi to jakoby trochu strojené, čímž samozřejmě fatálně trpí uvěřitelnost… “The Satanist” je velká a ambiciózní nahrávka, která nabízí celou řadu výtečných momentů a jako celek funguje dobře. Jenže “dobře” je na Behemoth přeci jen trochu málo, protože tady se jasně mířilo na hudební monument nevídané úrovně, a tím “The Satanist” prostě není, je mi líto. Ježura
Není žádným tajemstvím, že Behemoth patří už léta mezí mé nejoblíbenější kapely, takže asi chápete, že na “The Satanist” jsem se vážně těšil. No, a jasně tak vystává otázka, jestli se Nergalovi a jeho partě podařilo uspokojit má očekávání, která byla na hodně vysoké úrovni? Nebudu z toho dělat drama, takže za sebe říkám, že novinka je skvělé album. Neříkám, že pod hlavičkou Behemoth nevyšlo nikdy nic lepšího, to v žádném případě, protože především dvojice “Demigod” a “Evangelion” je z mého pohledu nedostižná, ale to nebrání konstatování, že “The Satanist” je jasnou deklarací toho, že Poláci špatné album neumí a v posledních deseti letech jsou v opravdu působivé kondici. Z mého pohledu nemá smysl vytahovat nejlepší skladby, protože jsem si album oblíbil jako celek od začátku do konce, takže nerozlišuji mezi “epičtějšími” “Blow Your Trumpets Gabriel” a “O Father O Satan O Sun!” či přímočarejšími peckami postavenými na pevných black/deathových základech, mezi něž patří zejména “Furor divinus” a “Ora pro nobis Lucifer”. “The Satanist” je v každém ohledu přesvědčivé dílo, z něhož je cítit obroská vyzrálost. Příklon k trošku špinavějšímu vyznění se mi nakonec zamlouvá mnohem víc, než by se po volání po pokračování “Evangelion” dalo v mém případě vůbec očekávat. Na první poslech možná chybí výrazná hitovka, které v minulosti zastupovaly první klipovky, ale o to semknutěji album vyznívá jako celek. Takhle zkraje roku se to asi ještě nehodí, nicméně “The Satanist” je vážný kandidát na titul death metalového alba roku. Skvělá práce. Kaša
Behemoth u mě vždycky patřili do šuplíku skupin, které vydávají nesmírně kvalitní materiál, avšak jsem si k nim z různých důvodů nenašel cestu, ať už jde o známá či undergroundová uskupení. Když už jsme u toho, nikdy jsem nepobral, proč zrovna Behemoth se stali z jednou nejlépe se prodávajících kapel. Přičteme-li k tomu jejich nepopiratelnou kvalitu, je pro mě popularita Behemoth ještě větší záhadou, protože většinou přímá úměra mezi kvalitou a popularitou neplatí. Nyní však již k samotnému “Satanistovi”. Tak především deska působí hodně kompaktně a všechny písně pasují do konceptu alba. Až je to někdy na škodu, protože v druhé polovině mi začnou písně trochu splývat. Ale to je snad jediná výtka, naopak musím vyseknout poklonu za předvedený zvuk, protože jakmile začnou třeba symfonické pasáže v “Blow Your Trumpets Gabriel”, skladba dostává ještě větší epickou šíři a je nejlepším kouskem vedle “Ora pro nobis Lucifer” s perfektně mrazivým ústředním black metalovým rifem, kterých je na albu (očekávaně) pomálu. Celkově vzato, fanoušci Behemoth budou určitě hodně spokojeni, u mě se “The Satanist” zřejmě v přehrávači moc dlouho neohřeje, ovšem neznamená to, že by nebyl kvalitativně na výši. A to si tedy pište, že je! Skvrn
V žánrové kombinaci, v jaké se pohybuje rovněž zámořský projekt s názvem NTSLAE, je ona hranice mezi dobrým a špatným velice, velice tenká a je hodně lehké ji překročit a skončit na té “špatné” straně. Navíc ještě v tomto specifickém stylu platí, že někdy až křečovitá snaha vytvořit depresivní a misantropický monument má přesně opačný účinek, a sice že výsledek působí všelijak, jenom ne depresivně… většinou spíše mírně trapně, úsměvně, někdy se člověk té hrané temnotě i zasměje, jak je to blbé. Samozřejmě zde vznikají i kvalitní díla, o tom není sporu, ale jak si tak všímám, to horší suverénně převažuje. Do jaké sorty patří onen tajemný projekt NTSLAE?
…bohužel do té špatné. A to jakože hodně. Deska s názvem “Dream Harassment” totiž dává přímo ukázkový příklad, jak by to prostě znít nemělo, takže ano, ve výsledku zrovna tenhle rádoby opus zní tak, že se mu spíš zasmějete, jak je to debilní, než abyste měli náladu skočit z okna, což by mělo být něco, co opravdu pořádná depresivní muzika vyvolává. Pokud tedy z toho okna nebudete chtít skočit proto, abyste už tu sračku nemuseli poslouchat…
Co si budeme povídat, na “Dream Harassment” je všechno špatně od začátku do konce, zní to trapně a ve finále je to počin, který je v podstatě úplně neposlouchatelný. Většinu hracího času tvoří nějaké neurčité lomození bez hlavy a paty, které formálně sem tam může připomínat i drone, ale to je nakonec jedno, protože hovadina je to tak jako tak. Do toho nezapomeňte přidat obligátní uječený vokál, který je také mírně (vlastně hodně) úsměvný, tu a tam nějaký náznak industrialu a samozřejmě nekvalitní zvuk (ten, zdá se mi, přeskakuje i mezi jednotlivými songy). Jediné, co se na tom albu dá trochu poslouchat, je “Useless Sanity”, která zní aspoň trochu jako black metal, a poklidné outro “Now Is Not the Time”. Zbytek je fakt hovadina, jež postrádá jakýkoliv řád nebo smysl a nedá se poslouchat.
Země: Německo Žánr: pagan black metal Datum vydání: 31.1.2014 Label: selfrelease
Tracklist:
01. Elemente
02. Die Sprache der Zwölf
03. Eisenwald
04. Zwischen den Ufern
05. Zersetzung
06. Grimmfrost
07. Gelobt und gejagt
08. Sie vergessen nicht
09. Rückzug
Když s tou kapelou nejste obeznámeni už z minulosti a předchozích alb, bývá německý black metal skoro vždy docela loterie. Není pochyb o tom, že se v této zemi v rámci tohoto žánru vyskytuje množství skvostů a vysoce kvalitních smeček, v žádném případě netvrdím opak, protože já sám mám tvorbu nejedné místní formace v obrovské oblibě. Na druhou stranu, nezřídka se stává, že je black metal z Německa těžký průměr (to ještě v tom šťastnějším případě) nebo rovnou totální hovadina (to když máte fakt pech), v nemalém procentu případů je na vině to, že ta která skupina ve své tvorbě uplatňuje pověstnou německou pohanskou kýčovitost. A vzhledem k tomu, že debut “Helwege” z roku 2010 jsem neslyšel, byla pro mě pětičlenná formace Hangatyr z Durynska a její druhá deska “Elemente” právě takovouhle sázkou do loterie…
Jak to teda dopadlo? Spadá “Elemente” do oné vzácnější sorty skvostů, nebo se jedná o ten druhý případ? Nebudeme nijak chodit kolem horké kaše, Hangatyr jsou ukázkovým příkladem toho druhého a o poznání méně pozitivnějšího scénáře. Jak bylo naznačeno v prvním odstavci, tento scénář může mít hned dvě verze, z nichž “Elemente” je naštěstí ještě ta o něco lepší a poslouchatelnější, což v překladu znamená, že se stále nejedná o nějaký extrémní provar, po jehož poslechu byste měli potřebu poslat dříve zkonzumované pochutiny zpět na světlo boží (čti: zvracet), ale jde o album, jež spadá tak nějak do průměru, maximálně hodně lehounkého nadprůměru, ale to už vážně jen o chlup. To z “Elemente” dělá nahrávku, kterou si určitě můžete poslechnout, nijak vás to neurazí a třeba jako kulisa k nějaké práci to může posloužit, protože když to vnímáte na půl ucha, tak se tou nohou do rytmu klidně poklepávat dá.
Jenže, povězme si to upřímně – alb, o nichž se dá říct něco podobného, v dnešní době vycházejí v podstatě desítky denně. Proč si v tomhle neskutečně obrovském objemu, jenž dalece přesahuje možnosti jednotlivce, zaslouží vaši pozornost právě Hangatyr? Abych řekl pravdu… nevím. Během všech těch poslechů, které jsem ve společnosti “Elemente” absolvoval, jsem tak nějak neobjevil důvod, proč by si právě tihle Němci měli místo v přehrávači fanouška kvalitní hudby zasloužit. Není vlastně důvod, proč si je nepustit, ale ani tu není nic, co by naopak mělo hovořit v jejich prospěch – jednoduše proto, že existuje spousta a spousta hudby, která si to zaslouží mnohonásobně více.
A zde bych mohl recenzi s naprosto klidným srdcem skončit, protože víc toho o “Elemente” vlastně ani nepotřebujete vědět. Nijak zvlášť vás od poslechu Hangatyr neodrazuju, zároveň vám jej však ani nemohu doporučit. Jak již bylo řečeno, pokud zrovna potřebujete nepříliš náročnou kulisu a nemáte nic po ruce, proč ne, tímhle nic moc nezkazíte, ale tím životnost “Elemente” hasne. Jelikož jsem ale dobrák od kosti (fakt!), zkusme být na chvíli optimisté a najít něco, co je na téhle nahrávce vyloženě dobré a chvályhodné.
Vezměme to však trochu zeširoka. Explicitně to ještě nepadlo, ale black metal, jakým se prezentují právě Hangatyr, je poměrně dost laděný do pohanské estetiky a atmosféry. Chápete zcela správně, že jedna z věcí, jež mi na “Elemente” vadí, je právě to, že kapela tu a tam sklouzává k čemusi, co připomíná onu tolik nechvalně proslulou germánskou halekačku. Jednou z těch chvályhodných záležitostí je to, že ve výsledku není “Elemente” ani náhodou tak hrozné, jak by to při podobné konstelaci mohlo být. Naopak se dá říct, že pár minimálně slušných obratů se Hangatyr povedlo dát dohromady, čehož může být důkazem… no, vlastně víc songů. Dejme tomu, že třeba pár momentů v “Grimmfrost”, aby tu zaznělo něco konkrétního.
Jenže těch pár minimálně slušných záblesků je všechno zajímavé, s čím Hangatyr zvládnou přijít. Všechno mezitím není žádná hrůza, ale je to takové o ničem. Atmosféru to nemá, tah na bránu to nemá, ksicht to nemá, charisma to nemá… na originalitu se ani neptejte, protože to bych si myslel, že jste až doteď neposlouchali. Jestli naopak něco “Elemente” má, tak je to jednotvárnost, nevýraznost či obyčejnost. Samozřejmě nejsem tak naivní, abych od každého alba očekával stylotvorný skvost s nezaměnitelným soundem, na takové požadavky jsem rezignoval dávno předtím, než jsem o nich vůbec začal přemýšlet, ale aspoň nějaký elementární základ, aspoň náznak “něčeho” v hudbě pořád slyšet chci. A tady nic takového není.
Co si budeme povídat, ortel je už nyní myslím docela zřejmý – už jen proto, že jsem jej vlastně již řekl hned několikrát, akorát pokaždé lehce jinými slovy. Abychom si ale úplně rozuměli, tak to zopakujme ještě jednou i pro ty pomalejší, jsou-li mezi vámi tací… “Elemente” je (pagan) black metalové album, jehož poslech vám nijak neublíží, ale zároveň ani není šance, že byste si z něj mohli něco odnést. Nakolik tohle je nebo není při současné přeplněnosti scény důvod si to shánět, to nechť si už každý rozhodne sám za sebe. Co se týče mě, já sám zase sebe říkám ne, byť nemůžu tvrdit, že by mě hudba Hangatyr vyloženě obtěžovala. Jednoduše… mám lepší věcí na poslech.
Země: Řecko Žánr: black metal Datum vydání: únor 2014 Label: Hellthrasher Productions Původní vydání: srpen 2013, Iron Bonehead Productions
Tracklist:
01. Crawling Hope
02. Bleeding of the Giant Sun
03. The Oldest of Times
04. Concatenation
05. Destiny of Death
06. Unknown Salvation
07. Επτά
Kdysi dávno platilo nepsané pravidlo, že severský black metal byl dobrý black metal a black metal z jiných části Evropy (neřkuli světa) byl skoro jako něco méněcenného. To už ovšem naštěstí dávno neplatí a snad každý, kdo se tomu vyloženě nebránil, již dávno musel uznat, že i v ostatních částech zeměkoule se rodí žánrové skvosty nejvyšší kvality, které se nezřídka norským kultům i vyrovnají, pokud je v jistých případech rovnou nepřebijí.
Ačkoliv bychom jistě našli mnohem exotičtější kouty planety, na něž by něco podobného šlo vztáhnout, zcela jistě to platí i o Řecku. Člověku, který má tenhle styl na párku, to tak možná nepřijde, protože si z této země vybaví možná tak jednu kapelu tohoto ražení, jež vlastně ani nepatří mezi nějaké vyloženě ostré smečky (snad netřeba říkat, které Rotting Christ mám na mysli), ale ve skutečnosti se tu nachází dost bohaté podhoubí se spoustou výborných kapel. Pro někoho to může být i překvapující, nakolik zrovna v Řecku black metal jede, ale tamní scéna má opravdu dlouhou tradici. Několik vlaštovek jsme tu už v průběhu času recenzovali, ale další velké množství by za zmínku samozřejmě ještě stálo. Jednou z dalších formací z tohoto obrovského zástupu řeckého undergroundu je i athénská smečka s názvem Heretic Cult Redeemer.
Než se pustíme do samotné hudby, jaká se na tomto stejnojmenném (nebo také bezejmenném, záleží na úhlu pohledu, jak je ctěná libost) debutu “Heretic Cult Redeemer” nachází, možná bychom si nejprve mohli ujasnit, jak se to má s jeho vydáním a proč jej recenzujeme až nyní. Původně totiž počin vyšel už v srpnu loňského roku v režii firmy Iron Bonehead Productions, avšak pouze v LP podobě. Až nyní, v únoru 2014, se objevila rovněž verze na lesklém kotoučku známém jako kompaktní disk, neboli zkráceně CD, a to u polských Hellthrasher Productions. Tak pojďme na věc…
Asi jste už všichni zdárně pochopili, že Heretic Cult Redeemer se v rámci svojí tvorby věnují black metalu… ostatně by byla blbost, abych dva odstavce zasvěceně psal o hloubce řecké black metalové scény a pak prozradil, že recenzovaná skupina tvoří melodický power metal. Jak je ovšem známo, black metalová škatulka je i přes zdánlivou ortodoxnost velice široká a pestrá, takže to pojďme lehce specifikovat. Heretic Cult Redeemer produkují black metal řekněme “modernějšího” střihu… osobně mi tento výraz k tomuhle stylu příliš nesedí (vlastně vůbec), ale použil jsem jej z toho důvodu, aby bylo ihned zřejmé, že byste od “Heretic Cult Redeemer” neměli očekávat skřípající starou školu, u níž vůbec nepoznáte, jestli ji někdo nahrál včera nebo před čtvrt stoletím. Nic takového se tu neděje, black metal Heretic Cult Redeemer je rozhodně současného ražení.
Nezaměňujte však současné ražení s nějakou podbízivostí, melodičností nebo vyměklou podobou žánru. Heretic Cult Redeemer jsou totiž stále pravověrným black metalem, a i když je zvuk jejich prvotiny sám o stravitelný, po hudební stránce už to pro mnohé tak stravitelné nebude (ačkoliv je samozřejmě pravda, že se ani zdaleka nejedná o tu úplně největší divočinu, jakou v žánru můžete slyšet). Heretic Cult Redeemer bych bez nějakého většího váhání zařadil do té vlny okultně laděného black metalu, která se v posledních pár letech objevila a nabrala na síle. Je to přesně ta podoba žánru, u níž nemáte sebemenších pochyb o tom, že je to čistokrevný black metal, ale i přesto ta hudba má otevřenou hlavu a silnou atmosféru nasáklou rituály, hořícími svícny, oltáři z kostí a dýmem z kadidel.
Upřímně se mi dost líbí, že hudba Heretic Cult Redeemer má takový “plný” sound. Kapela staví na hradbě riffů a mase zvuku, která povoluje jen málokdy, většinou v nějakých pomalejších a čistě atmosférických momentech. Jak už tomu tak bývá, s tímhle přístupem pak výsledek působí velice jednolitým dojmem s nepříliš velkým počtem záchytných momentů, ale je to vyváženo již zmiňovanou silnou atmosférou. Je mi jasné, že někomu tenhle přístup nemusí vůbec sedět, avšak já osobně si nemůžu pomoct, na mě to tímhle způsobem jednoduše funguje a přesně takhle to mám rád. Pokud se tedy výsledek nezasekne někde v půlce cesty a opravdu se podaří vytvořit působivou atmosféru, tak je to za mě super – a nutno říct, že Heretic Cult Redeemer se se svým opusem v půlce cesty určitě nezasekli.
Před chvíli jsem zmiňoval, že podobné desky obsahují jen minimum záchytných bodů, které si opravdu zapamatujete, což ovšem neznamená, že by tu nebyly vůbec žádné. Jedním z nich je určitě předposlední skladba “Unknown Salvation”, jež se po celou svou délku nese v dost pomalém tempu a hodně výraznou roli v ní hraje sólová kytara. Dalším je bezesporu čtvrtá píseň “Concatenation”, v níž se místy objevuje doslova kvílivá kytara, jež však působí opravdu zajímavě a rozhodně tam má své opodstatnění. Pro jiného to třeba může být úvodní “Crawling Hope” – už jen z toho důvodu, že se nachází na první pozici, kdy je pozornost většiny lidí asi největší. Na druhou stranu se jí ale nedá upřít ani fakt, že po atmosféričtějším rozjezdu a následné sypanici se v ní Heretic Cult Redeemer vytáhnou vyloženě chytlavým riffem. Doslova skvělý je rovněž začátek druhé “Bleeding of the Giant Sun”, jenž v sobě skrývá hodně velkou sílu. Osobně si nemůžu odpustit ani zmínku o perfektně vystavěném opusu “The Oldest of Times”, který je pro mě – aniž bych chtěl jakkoliv snižovat kvality ostatních skladeb – možná úplným vrcholem desky. To už jsme ale vyjmenovali většinu tracklistu, ne? Jestli mě zrak nešálí, tak ano, tudíž to ukončeme tím, že i poslední dva kusy “Destiny of Death” a řecky pojmenovaná “Επτά” laťku nijak nesnižují, a pojďme se vrhnout na závěrečné hodnocení…
Asi to po předchozích řádcích nebude zrovna překvapivý verdikt, ale za mě určitě ano, já dávám palec nahoru. Jak jsem již výše zmínil, na mě podobný druh black metalu prostě a jednoduše funguje, takže když je výsledek v odpovídající kvalitě, má to u mě kapela vyhrané. A vzhledem k tomu, že přesně to se Heretic Cult Redeemer povedlo, není vůbec co řešit. Za mě je to výtečná black metalová nahrávka s myšlenkou a hlavně silnou atmosférou. Když k tomu navíc dodám, že právě atmosféra je asi tím, čeho si na hudbě obecně cením nejvíce (a to do takové míry, že když se povede atmosféra, jsem ochoten odpustit téměř jakýkoliv neduh, ale to už se netýká těchto Řeků, neboť zde je těch neduhů minimum), je jasné, že hodnocení bude mířit vysoko…
Po Aenaon se tu už podruhé v krátké době objevuje recenze na progressive black metalovou formací z Řecka, ale mezi Aenaon a Hail Spirit Noir, jak zní název tria, jemuž se nyní budeme věnovat, je těch paralel vlastně víc, než by se na první pohled mohlo zdát. Kapely samozřejmě sdílejí plus mínus podobnou žánrovou škatulku a řecký původ, ale kromě toho dále “Oi Magoi” i “Extance” od Aenaon vyšly v úplně stejný den a pod stejnou firmou. A aby toho náhodou nebylo málo, mají obě skupiny společnou ještě jednu věc – jejich novinky jsou druhými alby a navazují na velice zajímavé debuty.
Hail Spirit Noir svou prvotinu “Pneuma” vydali v květnu 2012 a podobně jako Aenaon na “Cendres et Sang”, i oni s ní takřka okamžitě zaujali spoustu lidí, kteří si libují v hledání black metalových chuťovek, a prokázali, že mají opravdu velký talent a obrovský potenciál do budoucna, takže chvíli potom, co se člověk hudby na “Pneuma” nabažil, vyvstala dost jasná a možná nepříliš objevná, přesto však velice opodstatněná otázka – jaké bude pokračování? Zvládnou na něm Hail Spirit Noir potvrdit ten talent a ukázat, že debut rozhodně nebyla náhoda? Anebo nebudou očekávání naplněna a druhé album se tomu prvnímu bude dívat jen zdálky na záda?
Jako by ty paralely s Aenaon už nestačily, Hail Spirit Noir jsou na tom se svou druhou desku vlastně úplně stejně a dokázali na “Oi Magoi” vše, co naznačovala debutová “Pneuma”, dotáhnout takřka na doraz do formy, která je – klidně to řekněme – úžasná. “Pneuma” zdaleka nebyla dokonalá nahrávka, měla sice i vysloveně výborné a vysoce kvalitní momenty, ale i přes skvělou úroveň člověk tak nějak cítil, že by to mohlo být ještě mnohem lepší a že Hail Spirit Noir by na něco takového rozhodně měli mít. A novinka “Oi Magoi” ukazuje, že na to rozhodně mají, protože na ní Řekové dotáhli svou hudební produkci minimálně o celou úroveň výše.
Vraťme se oklikou na úplný začátek recenze, kde jsem Hail Spirit Noir označil jako skupinu, jež se ve své tvorbě věnuje progresivnímu black metalu. Jenže zde to není zas až tak jednoduché (konečně nějaká změna oproti kolegům!). O “Pneuma” bych se snad ještě něco podobné zdráhal tvrdit, ale v případě “Oi Magoi” se rozhodně sluší dodat, že (progresivní) black metal zdaleka není jedinou žánrovou škatulkou, která je na desce ke slyšení. V hojné míře tu totiž nalezneme takové rockové polohy – a jedná se o rock s přídomkem hard i s přídomkem prog. V některých pasážích “Oi Magoi” bych se pak dokonce nebál mluvit dokonce o lehounkém závanu psychedelie.
Jednou ze skladeb, v nichž velice znatelně promlouvá ona rockovější podoba muziky Hail Spirit Noir, je například třetí “Satan Is Time”, která po prvních dvou metalovějších kusech “Blood Guru” a “Demon for a Day” působí jako uvolnění, ale funguje skvěle, a i když oproti jiným písničkám na albu může vyznívat trochu méně rozmanitě (ve velkých uvozovkách… méně rozmanitě na poměry “Oi Magoi” je z obecného hlediska stále dost variabilní hudba), v žádném případě to nevadí, protože i v téhle poloze to Hail Spirit Noir sluší, dokážou s ní pracovat, skladba má stále zajímavý vývoj, náboj a hned několik excelentních momentů. Ne nadarmo ji považuji za jeden ze dvou největších vrcholů alba.
Tím druhým vrcholem (co do pořadí oblíbenosti vlastně tím prvním) je pátá “The Mermaid” s hrací dobou více jak jedenácti minut, což z ní dělá suverénně nejdelší položku nahrávky. Osobně jsem měl vždy rád dlouhé kompozice, protože se mi zdá, že právě v nich mají muzikanti prostor opravdu pořádně rozvést všechny své nápady, budovat atmosféru a nezřídka se oprostit od klasického schématu sloka-refrén kratších songů. A přesně taková je i “The Mermaid”, u níž cítím, že si v jejím rámci Hail Spirit Noir úplně nejvíce vyhráli (jakkoliv jsou i všechny zbylé písně skutečně skvělé) a stvořili v jejím rámci několik bez přehánění dokonalých pasáží. Tahle skladba je jednoduše opravdu klenot.
Výše jsem v případě “Blood Guru” a “Demon for aDay” zmiňoval, že se jedná o metalovější kusy, což je minimálně v porovnání se “Satan Is Time” pravda, ale i tohle je stejně jako onu menší proměnlivost nutné brát v poměrně velkých uvozovkách, jelikož obecnou optikou je ta muzika stále na hony vzdálená klasickým metalovým písničkám. Hail Spirit Noir i v jejich rámci (a vlastně i v rámci všech dalších songů) ukazují, že nejsou jako progresivní skupina označováni nějakým omylem. I zde (nyní už mluvíme o celém albu, nejen o těch dvou skladbách) Řekové nabízejí jisté naprosto úžasné a dech beroucí nápady… někdy vlastně skoro až moc. Co je to za blbost, ptáte se? Samozřejmě nic proti takovým pasážím, právě naopak, ohromně se mi líbí a také si je ohromně užívám, ale myslel jsem to tak, že na “Oi Magoi” jsou jisté momenty tak moc skvostné, až proti nim vše okolo – jakkoliv je to samo o sobě bezesporu vysoce kvalitní – trochu ztrácí.
Nejedná se ovšem o nic velkého, a tak i přesto je verdikt nad “Oi Magoi” zcela jasný – je to jednoduše naprosto skvělá deska, která je pro mě k dnešnímu dni doposud tím nejlepším, co jsem z letošního roku slyšel. Několik prvních poslechů se rovnalo téměř extázi a opravdu jsem byl z “Oi Magoi” lidově řečeno v prdeli… nyní již to nekritické prvotní nadšení mírně opadlo, ale stále se mi novinka Hail Spirit Noir obrovsky líbí, vidím v ní nádhernou záležitost a jsem si na 100% jistý, že jde o počin, k němuž se budu v budoucnu rozhodně vracet, a když se tak stane, stále mi i za několik měsíců nebo i let bude mít co říct. A to zní lákavě, nebo snad ne?
Další názory:
Začátek roku a ode mě další devítka? A znovu do Řecka? No, proč ne. Před pár dny jsme tu měli vynikající Aenaon a jejich “Extance”, teď tu máme další počin par excelence, “Oi Magoi” od Hail Spirit Noir. Nevím, do jaké míry ze mě již stačilo opadnout ono nekritické nadšení (obvykle si jej uchovávám až nezdravě dlouho) a jestli vůbec někdy v případě “Oi Magoi” opadne. Tak nebo tak jsem si v kramflecích jistý, že si poctivou devítku zaslouží a být z něj v háji jen o kousíček víc, nebál bych se sahat po známce nejvyšší. Pestré, barvité psychedelické pasáže, rock’n’roll a black metal se snoubí v dokonalých kompozicích a mně prostě nezbývá, než před pány smeknout. Vyzdvihnul bych baladovitou “Satan Is Time”, jež je asi tím nejlepším, co na albu najdete – ač jen opravdu o malý kousek, protože zbylá šestice skladeb má rozhodně co nabídnout. Řekové originalitou a nápady přímo hýří – jak trefně podotkl kolega v závěru recenze, někdy až příliš. Nezbývá než souhlasit s tím, že to rozhodně to není na škodu, ba naopak. A pokud se mi “Extance” líbilo natolik, aby se ucházelo o místo v top5 albech letošního roku, pak “Oi Magoi” tam už má místo rezervované předem – a to i přesto, že je teprve únor. Atreides
Jestliže debut “Pneuma” neukazoval potenciál Hail Spirit Noir v dostatečné míře, na “Oi Magoi” se tříčlenná řecká formace ukázala již v plné síle. Poměrně unikátní zvuk debutu zůstal v základech stejný, rock’n’rollová energie kloubící se s black metalovou intenzitou se ale na novince posunula od chaotičnosti debutu k větší organizovanosti. Skladby mají hlavu a patu a nejsou tak jen shlukem riffů. Instrumentální propracovanost najdeme na každém kroku – “Blood Guru” potěší jemným sólem a “Demon for a Day” opileckým závěrem, zkrátka každá skladba má své přednosti. Nejvíc jsem si oblíbil dvojici “Satan Is Time” a “The Mermaid”. První jmenovaná je balada se skvělým čistým zpěvem a bezchybnou basovou linkou, druhá částečně připomíná to nejlepší z psychadelického rocku v moderním hávu. Jako celek je tak “Oi Magoi” skvělé album, které předčilo moje nemalá očekávání. Zajus
Samotný začátek roku a už druhé nesmírně kvalitní dílko z jižního cípu Evropy, konkrétně z Řecka. Jestliže byla deska “Extance” z dílny Aenaon perfektní a vcelku originální záležitost, pro “Oi Magoi” to co se týče originality i kvality platí dvojnásob. A i když mě hned na začátek napadá několik skupin, které kombinují black metal s psychedelií, Nachtmystium, ani Oranssi Pazuzu se hudbě Hail Spirit Noir zdaleka neblíží. V hudbě zmíněných kapel, která jsem před chvílí vyřkl, totiž black metal nad psychedelickou složkou po většinou vede. A právě progresivní a psychedelický rock nadřazený nad black metal dělá z Řeků unikát, zvlášť když kapela zvládla skladatelskou složku s velkou bravurou. Každá skladba má svou unikátní tvář, ale zároveň neutíká od soundu alba, aby se stala v rámci celku rušivým elementem. I když mi chvíli trvalo, než jsem novince Hail Spirit Noir přišel na chuť, nyní jsem v tom stádiu, kdy na “Oi Magoi” hltám úplně každý tón od začátku do konce a nic nenaznačuje tomu, že by se na tomhle faktu mělo cokoli měnit. Slušný začátek roku, za mě silných devět a hned se jdu shánět po prvotině “Pneuma”.
Skvrn
Země: USA Žánr: depressive black metal Datum vydání: 4.1.2014 Label: selfrelease
Hodnocení: 7/10
Odkazy: –
My Useless Life je zámořský projekt z Kalifornie, který se – ostatně jak už jen jméno kapely i aktuální desky napovídá – ve své tvorbě nevěnuje zrovna veselé hudební formě, vlastně právě naopak, protože stylově se tato formace pohybuje v depresivně black metalových vodách.
I když sám za sebe musím říct, že mně osobně tento takzvaně depresivní black metal nikdy vyloženou depresi nenaháněl; za pocitově opravdu nepříjemnou hudbu považuju spíše věci jako Stalaggh nebo Yhdarl, ale to, co se obecně označuje jako depresivní black metal a kam spadají taktéž My Useless Life, mi přijde s nadsázkou jako docela pohodová muzika (byť sportovně přiznávám, že za ty roky poslouchání kdejakých šíleností už můžu mít tu laťku docela posunutou). Když vezmeme konkrétně “Negative Memories”, tak veselá záležitost to samozřejmě není, ale i přesto je na tom albu hodně melodií, které jsou mi spíš sympatické, než aby mě doháněly ke skoku z okna, některé momenty jsou mi pak dokonce vysloveně příjemné, například klávesami vygradované závěry skladeb jako “Neverending Suffering” či “A Heart Full of Sorrow”.
Tím vším však v žádném případě nechci tvrdit, že by to album nebo ten styl byly špatné, jen říkám, jak to vidím, a sice že i přes označení depresivní black metal to zas až tak velká depka není. Jinak má totiž “Negative Memories” docela povedenou atmosféru, do níž se člověk může vcelku bez problémů ponořit, když při poslechu zavře oči a nechá My Useless Life, aby se předvedli. Kromě toho nemůžu nezmínit opravdu excelentní artwork, jenž vypadá přesně tak, jak bych si u takového žánru představoval, to se mi líbí opravdu hodně. A zároveň barevné tónování této obálky také koresponduje s tím, co jsem říkal výše – ta hudba není úplně temná a černá, je spíš jenom šedivá. Ale i to stačí, když to funguje, což o “Negative Memories” rozhodně platí…
Země: Řecko Žánr: progressive black metal Datum vydání: 20.1.2014 Label: Code666 Records
Tracklist:
01. The First Art
02. Deathtrip Chronicle
03. Grau Diva
04. A Treatise on the Madness of God
05. Der müde Tod
06. Pornocrates
07. Closer to Scaffold
08. Land of No Water
09. Algernon’s Decadence
10. Funeral Blues
11. Palindrome
Jsou kapely, které třeba i mají svůj charakteristický a nezaměnitelný zvuk, ale budují si jej postupně mnoho let a trvá jim dlouho, než svou hudbu vybrousí do opravdu kvalitní podoby. A pak jsou tu kapely, jež hned znějí jako hotová a vyspělá formace s pevně daným výrazivem, nepotřebují se v průběhu času hledat, než se dopracují k tomu svému soundu, ale dokážou s ním přijít takřka okamžitě. A právě do této sorty spadají také řečtí Aenaon.
Samozřejmě ani Aenaon nespadli jen tak z nebe a nezjevili se zničehonic. Členové skupiny mají předchozí zkušenosti z jiných kapel (byť se třeba nejedná o projekty, s nimiž by pánové udělali nějakou díru do světa, něco nahráno už prostě mají) a také v rámci samotných Aenaon za sebou mají nejprve takovou tu prvotní fázi neřadových nahrávek, v jejímž rámci vydali jeden demosnímek, jedno minialbum a split s rumunskými Satanochio (což je jen tak mezi námi také hodně zajímavá a skvělá záležitost, bohužel nepříliš známá). Pointa je však ta, že když se v polovině roku 2011 objevila první dlouhohrající deska s názvem “Cendres et Sang”, Aenaon na ní ani v nejmenším nezněli jako debutující skupina, která by nevěděla, jak za své nástroje pořádně uchopit.
Vlastně právě naopak, “Cendres et Sang” totiž znělo natolik vyspěle, že to už tehdy mohly Aenaon závidět i formace s mnohem delší dobou působnosti. Řekové se předvedli s velmi inteligentně a progresivně pojatou formou black metalu, která byla vlastně až nečekaně dobrá. Nyní pětice z Thesálie přišla s druhou deskou s názvem “Extance”, o níž by se dalo říct, že vesměs pokračuje v tomtéž duchu, v jakém se nesla již prvotina, což však nutně nemusí znamenat, že by pokračování bylo pouhým odvarem nebo kopírkou “Cendres et Sang”, a také tomu tak není. “Extance” jde totiž ještě o kus dál a v podstatě vše, co bylo ke slyšení na debutu, dotahuje na ještě vyšší a lepší úroveň. A i vzhledem k tomu se nebojím říct, že novinka svého předchůdce překonává.
Výše jsem již zmínil, že black metal, s nímž se Aenaon prezentují, je inteligentní – a právě tohle slovíčko je natolik důležité, že během recenze ještě v několika obměnách nejspíš zazní. Pocit, že to, co na “Extance” slyšíte, je vážně chytré a nápadité, je totiž vlastně tím prvním dojmem, který si z nahrávky posluchač odnese. Je pravda, že hudba Aenaon je natolik členitá, že na úvodní poslech většinu všech těch nuancí ještě nepochytíte, ale rozhodně budete vědět, že to bylo skvělé a že máte obrovskou chuť dále pokračovat v prozkoumávání. A právě ten pocit, že je hudba pojatá velmi inteligentně, vás se vzrůstajícím počtem poslechů nejenže neopustí, ale ještě se v něm utvrdíte.
Ačkoliv “Extance” stále bezesporu spadá do black metalového žánru, ve skutečnosti toho Aenaon s tou klasickou podobou žánru, jakou si pamatujeme z kultovních desek z počátku 90. let, mají společného máloco a na novince se jí vlastně ještě více vzdalují. “Extance” je totiž ještě avantgardnější a méně black metalová nahrávka, než byla “Cendres et Sang”. Kytarová stránka je hodně nápaditá a variabilní, pro monotónnost tu není místo, Aenaon se naopak nebojí udělat své skladby vysoce rozmanité, což se jim daří přímo ukázkově, aniž by byť i jen na chvíli zněli jako nějaká splácanina. Někdy si člověk až říká, že Aenaon těmi skvělými nápady téměř plýtvají, protože se nezřídka stává, že opravdu výborná pasáž dostane prostor jen několik vteřin, aby záhy mohla být vystřídána jinou, minimálně stejně dobrou. Stejně tak variabilní jsou taktéž vokály, které předvádějí širokou škálu výrazu, ale i zde je přechod mezi řevem a čistým zpěvem velice přirozený a nenásilný.
I s tímhle receptem se už dá klidně vystavět hodně zajímavé album, ale aby toho nebylo málo, do hudby Aenaon tu a tam vstupuje další plejáda hostujících nástrojů. Obzvláště využití kláves je vyloženě skvostné… sice se jimi neplýtvá a Řekové se spíše řídí heslem, že méně je více, ale když na ně dojde, tak je vždy bez výjimky zaděláno na perfektní moment – jako příklad můžeme uvést třeba “Land of No Water”, “Grau Diva” nebo “DermüdeTod”. Velice výrazný je rovněž saxofon, jenž promlouvá hned do několika skladeb, například již ve druhé “Deathtrip Chronicle”.
Budeme-li se bavit o konkrétních písničkách, dřív či později bychom úplně bez problémů skončili s vyjmenováváním kompletního seznamu, protože v každém kousku do jednoho se najdou výborné momenty, dokonce ani mezihry “Pornocrates” a “Algernon’s Decadence” nebo (fakt výborné) intro “The First Art” laťku nijak nesnižují a nahrávku nebrzdí. Vezmeme to tedy pouze heslovitě… Rozhodně se vyplatí si počíhat třeba na poměrně chytlavou “Grau Diva”. Oproti tomu třeba “Der müde Tod” patří mezi nejostřejší kusy a nabízí jako jedna z mála vyloženě black metalové sypačky, do nichž ovšem vystupují pasáže s výtečným čistým zpěvem a úžasnými klávesami (ano, přesně tohle jsem myslel výše). “Closer to Scaffold” se zase vytasí s rozjezdem, který jako by vypadl z dílny švédských Shining posledních let, ale docela rychle se zvrhne jiným směrem. Jak již název napovídá, “Funeral Blues” je načichlá bluesovou estetikou, hodně práce v ní dělá také hostující zpěvačka Tanya Leontiou z Universe217, jejíž hlas je vážně zajímavý. Úplný závěr “Extance” pak obstarává opus “Palindrome”, jehož délka se vyšplhala na téměř 13 minut – a funguje přesně tak, jak to svádí, tedy že vlastně tak nějak po svém a na menší ploše sumíruje vše, co Aenaon předvedli ve zbylé desítce skladeb. A hlavně se jedná o další parádní kus.
Snad jediné, s čím jsem zpočátku lehce bojoval, je délka “Extance”, která přesahuje hodinu. Sice na albu není jediný song, jenž by si zasloužil vyhodit, ale muzika Aenaon je natolik členitá, že na první poslechy může činit menší problémy všechno pochytit a udržet při náročnosti produkce pozornost takovou dobu. Po větším počtu poslechů ovšem nakonec odpadne i tato muška, z čehož jednoznačně vyplývá, že stojí za to s “Extance” nějaký ten čas strávit a dát tomu albu prostor, aby vám v uších trochu vyzrálo.
Aenaon možná nestvořili desku, jež by převracela všechna hudební pravidla a stavěla nová, vlastní, není úplně geniální, ale i tak je extrémně skvělá. “Extance” není stoprocentně nabroušený originál, který tu ještě nikdy nebyl, ale zcela jistě má své kouzlo a svojí vlastní tvář, jež nikoho nekopíruje, a Aenaon v jejím rámci na žánrový základ (zde black metal) šroubují velice početnou řádků dalších vlivů, různých ozvláštnění, netradičností a nádherných nápadů s otevřenou hlavou. Dá se tomu říkat progresivní přístup? Podle mě určitě ano. Zdaleka nepočítám s tím, že by “Extance” mělo být tím nejlepším, co letos uslyším, ale rozhodně se jedná o vysoce kvalitní nahrávku, již by měl poslechu podrobit každý příznivec netriviálního, ale pořád ne nepřirozeného (progresivního black) metalu.
Další názory:
Řecký metal byl pro mě donedávna velkou neznámou, z níž vyčuhovali nanejvýš Rotting Christ, jimž jsem sice vzdal hold s poslední deskou, starším albům jsem však pozornosti příliš nevěnoval. Letošní rok nám však Řecko nabídlo hned dvě prvoligová alba – a jedním z nich je právě “Extance” od Aenaon. A netrvalo nijak zvlášť dlouho, aby mi jejich progresivní black metal přirostl k srdci, protože tohle album je prostě chuťovka, ke které se člověk bude ještě rád vracet, když bude chtít vypláchnout uši. Hlavní přednosti v podobě nekompromisního nášupu a rozmáchlých, propracovaných kompozic tu kolegové omleli již několikrát a stejně mi to nedá, abych to nezopakoval znovu, protože v tomto ohledu jde bezpochyby o jednoho z adeptů na album roku. Vedle nich najdete i příjemné oddychové mezihry jako “Pornocrates” a “Algernon’s Decadence”. Nechybí ani v prog blacku již téměř obligátní saxofon, přesto funguje ku prospěchu věci a rozhodě není jen vycpávkou navíc. Vokální stránka je rovněž excelentní a deska nenudí, ačkoliv se o pět minut přehoupla přes jednu hodinu hracího času. Naopak, vzhledem k propracovanosti jde o nahrávku velmi trvanlivou a než objevíte opravdu všechny detaily, uplynou hodiny. “Extance” zkrátka boduje na všech frontách a k tomu snad ani není třeba dodávat víc, než že je jednou z letošních desek, které prostě musíte slyšet. Atreides
Asi nemá cenu na prostoru krátkého hodnocení líčit, co je obsahem recenzované nahrávky, to už ostatně udělal kolega v hlavní recenzi. Zaměřím se tak spíše na hledání paralel. Aenaon ve mně totiž vyvolávají dojem, který jsem už dlouho necítil, dojem, který říká, že od této kapely můžeme čekat v budoucnu perfektní muziku. Takový dojem jsem měl například před lety u debutu In Vain či dema Ne Obliviscaris a z Aenaon ho mám také. In Vain a Ne Obliviscaris jsem nevybral náhodně – obě tyto kapely začaly u extrémního metalu, vzaly to však řádně ze široka a to samé činí i Aenaon. Těžko dokážu uvěřit, že do death metalu dokázali s takovou elegancí a jemností zapracovat saxofon a množství klávesových ploch a přitom albu ponechat syrový, místy dokonce až punkový nádech. “Extance” je skvělá jízda od kapely s ohromným potenciálem, kterou bych okamžitě doporučil kterémukoliv otevřenějšímu fanouškovi tvrdé hudby. Zajus
Při pravidelném hledání, co nám to zase vychází, jsem natrefil na jméno Aenaon a okamžitě se o něj začal náležitě zajímat, protože bylo oštítkováno lákavou kombinací avantgardního a progresivního metalu. Po zjištění, že Aenaon mají za sebou doposud jednu desku, mě překvapilo, jak vyspělým a hlavně extrémně chytrým pojetím progresivního black metalu se kapela prezentuje, jen nějak výraznou avantgardu tam nějak nemohu najít. Ano, “Extance” je obdařeno úžasnými kompozicemi, vokální pestrostí i dnes v metalové hudbě již celkem často používaným saxofonem, ale prostě není to taková ulítlost, při které bych se termín avantgarda nebál vytasit. Avšak jak již jsem nastínil, síla “Extance” spočívá především v rozmáchlých kompozicích a vokální variabilitě, která často připomíná norské Solefald, jejichž pěvecký vliv nacházím nejpatrněji v páté skladbě “Der müde Tod”. A není divu, na seznamu hostů “Extance” figuruje i vokalista z In Vain, jejichž členové tvoří podstatnou část z koncertní sestavy právě jmenovaných Solefald. Deska uplyne hladce, a i když si člověk při hudbě Aenaon všimne několika podobností s žánrově příbuznými kapelami, “Extance” jinak opravdu nelze co vytknout. Deska má ohromnou sílu a posluchače přinutí pouštět si ji znovu a znovu i přes svou stopáž přesahující hodinu hracího času, za což před Řeky smekám. Skvrn
Ačkoli je kultovní doba 90. let už pěkně dlouho pryč, norský black metal je stále pojmem. Jistě, tenhle pojem hodně staví právě na (ne)slavné historii norské černěkovové scény, ale na druhou stranu nás tato scéna nepřestává zásobovat novými kapelami, kterým black metal učaroval natolik, že se jej jaly samy produkovat. Iskald, o nichž bude řeč v následujících odstavcích, jsou sice pořád relativně mladá kapela, ale za devět let své existence (sakra, to to letí!) už stačili vydat tři řadovky, a když v příslušných kruzích nadhodíte jejich jméno, určitě se najde dost takových, kteří budou vědět, o kom je řeč. Nedávno jim ale vyšlo čtvrté album a čistě na pohled se tváří, jako by mělo ambice dosáhnout hodně vysoko, tak se pojďme podívat, jestli se mu to daří.
Z čeho že koukají ty ambice? Album obsahuje šest skladeb, z nichž nejkratší má něco přes sedm minut, nejdelší, desetiminutový opus “Nedom og nord”, si vypůjčil jméno od desky; je tu i skladba, kterou kapela pojmenovala po sobě, a dokonce i přebal se tváří, jako by měl co nejvěrněji zobrazit, o čem že celí Iskald jsou. Jestli tohle nemá být deska, kterou chce kapela s konečnou platností definovat sama sebe, tak už tedy nevím. No, a je fakt, že se žádný fail vskutku nekoná…
Ačkoli se Iskald určitě dají zařadit k melodickým odrůdám black metalu, v jejich podání rozhodně nejde o nějaké vyměklé zpívánky pro ty náctileté, kteří zrovna zakopli o metal a připadají si velmi trve, a stejně tak nelze hovořit o tom, že by snad “Nedom og nord” bylo sólem pro klávesy, kterýžto nástroj dovede při nevhodném použití napáchat velké škody. Black metal, který zde Iskald prezentují, má k prvoplánové podbízivosti poměrně daleko a s přimhouřenýma očima by se dal popsat jako přiměřeně agresivní a mrazivý, ovšem zase si nemyslete, že jde o black metalovou agresivitu a mrazivost v pravém slova smyslu, to je přeci jen něco jiného. Klávesy sice na desce zaslechnout lze, ale hrají zde spíš podpůrnou než dominantní roli, a když si vyloženě nedáváte pozor, může se velice snadno stát, že o přítomnosti tohoto nástroje ve finálním mixu alba vůbec nebudete vědět. Drtivá většina melodií a vlastně i veškerého dění na “Nedom og nord” je totiž dílem kytar. Ty jsou opravdu všudypřítomné a na ploše osmačtyřiceti minut neustále dodávají všemožné riffy a melodie, které dominují celé desce.
Kompoziční stránka “Nedom og nord” je však trochu rozporuplná. Na jednu stranu je cítit, že album nesložili žádní amatérští cucáci, ale muzikanti, kteří už za sebou něco mají. Je velice komplexní, skvěle zahrané a pořád se na něm něco děje. I technicky je vše dotažené, zní to velmi kompaktně a chtělo by se říct, že deska postrádá hluchá místa. Jenže i při vší té kvalitě se nemůžu zbavit pocitu jisté přeplácanosti. Skoro to dělá dojem, jako by Iskald podlehli touze nacpat na “Nedom og nord” co nejvíc svých nápadů, ovšem výsledek se tak trochu obrátil proti nim, a místo aby člověk nestačil chytat a na své místo navracet spodní čelist, která co chvíli upadne zase o kousek níž, si spíš říká, že by tomu razantně prospěla určitá forma zjednodušení. Ono to sice zpočátku působí jako opravdu výborný matroš, který si jen říká o další poslechy, aby mohl odhalit své krásy, ale když mu je posluchač věnuje, sezná, že melodických motivů a riffů je tu takové množství, až je to kontraproduktivní. Jednak zdaleka ne všechny fungují tak, jak by měly, dělají dojem nedotaženosti a uspěchanosti (po třech letech od předchozí desky bych to fakt nečekal) a je z nich cítit, že by zasloužily nějak rafinovat a zbavit zbytečností, aby z nich zbylo jen to dobré; druhak se všechny tyhle různorodé jednotliviny navzájem více či méně potírají a to ubírá na atraktivitě i těm, které jsou fakt dobré – a že těch opravdu dobrých, místy i doslova výborných, na desce není úplně málo. Díky již zmiňovaným vlivům to ale dopadá tak, že si z celé desky opravdu pamatuji jeden jediný motiv.
Docela sprcha, co? No, jo… ale ono to nakonec není tak špatné, jako se to může tvářit. Pořád platí, že “Nedom og nord” obsahuje spoustu dobré hudby a některé skladby jsou opravdu docela dost fajn. U mě osobně vede dvojka “Underworldly” následovaná čtyřkou “The Silence”, i ostatní čtyři kusy nabízejí velmi solidní momenty a jako celek se to poslouchá vlastně úplně v pohodě. Akorát okolo pořád poletuje to otravné vědomí, že kdyby se Iskald udrželi trochu víc na uzdě, mohlo to být podstatně lepší. Ve svém současném stavu tak “Nedom og nord” určitě nemůže aspirovat na kdovíjak vysoké mety, ale jakožto v jádru dobré album má rozhodně na to, aby nejednomu posluchači zajistilo alespoň několik hodin slušné zábavy. Po těch pár hodinách ovšem akutně hrozí, že jeho atraktivita rapidně opadne, jako se to stalo v mém případě. Ten sestup se aktuálně zastavil na slabších sedmi bodech, takže teď si dám od Iskald radši chvíli oddych, protože kdoví – poslouchat jejich nové dílo dál, možná by se i tam sedmička ocitla v ohrožení…
Další názory:
Když Iskald před lety vydávali svůj debut “Shades of Misery”, ihned jsem si je zařadil do šuplíčku hodně nadějných kapel, v nichž je dost velký potenciál vyrůst, vlastně jsem byl tak nějak přesvědčen, že za pár let budou schopni přijít s naprosto fantastickou deskou, která všechny posadí na prdel. Od té doby uběhlo sedm roků (počítáno od 2007, debut jsem zachytil v jeho reedici, ne při původním vydání o rok dříve) a přišla již třetí deska, ale tak nějak se to stále nestalo. Že ten opus nepřišel s druhým “Revelations of Reckoning Day”, to jsem ještě chápal. Na třetím “The Sun I Carried Alone” si Iskald vybrali slabší chvilku, tudíž to asi měla být právě novinka “Nedom og nord”, s níž se to konečně zlomí, ale tak nějak pořád nic. Od nezáživného “The Sun I Carried Alone” sice Iskald laťku zvedli, avšak zázrak se pořád nekoná. Nemám proti té hudbě na “Nedom og nord” vůbec nic, nijak mi nevadí, je to pěkný melodičtější black metal, pár slušných momentů se najde, ale jednoduše jsem na tom albu prozatím nenašel nic, kvůli čemu bych jej vyloženě chtěl poslouchat. Známku 6,5/10 si Iskald zcela jistě zaslouží, protože dávat něco nižšího by vzhledem k úrovni desky zase nebylo fér, nicméně upřímně říkám, že už nemám potřebu zde to “něco” cílevědoměji hledat, což znamená, že jsem s nahrávkou nejspíš skončil. Nějak zklamaný ale nejsem, jelikož za ty roky ten zájem o Iskald trochu opadl a aktuálně přece jenom už dávám větší přednost jiné hudbě. Album je naprosto v pohodě, avšak žádný velký zázrak. H.
