Země: Česká republika Žánr: black metal Datum vydání: 6.10.2017 Label: Ketzer Records Tracklist: 01. Hladiny vod 02. Ve slepém rameni deště 03. Každý strom má svůj stín 04. Cestou dál a dál 05. Císařská rokle 06. Přilož dlaň listopad 07. Šat stromů 08. Strážce Hrací doba: 39:05 Odkazy: facebook / bandcamp / bandzone K recenzi poskytl: Ketzer Records

Čas je parchant nemilosrdný a letí kupředu jako… nemilosrdný parchant. Ono se to nezdá, ale fakt je to už pět roků, co vyšlo minulé album plzeňské stálice Trollech. „Vnitřní tma“ čtveřici Asura – Morbivod – Throllmas – Sheafraidh zachytila ve snaze svou tvorbu zvážnět a na cestě ke konzervativnějšímu pojetí black metalu. Oproti předešlé dlouhohrající nahrávce „Jasmuz“, což byla v jádru taková blackmetalová pohádka, šlo o docela zásadní kontrast a v zásadě to ani nebyl špatný nápad.

Zrovna v případě Trollechu mi však takový směr úplně nesednul. „Vnitřní tma“ kolem mě spíš prošuměla bez většího zájmu, její poslech mě nijak zásadně nebavil a s odstupem času si z toho počinu pamatuju vlastně jen to nejzákladnější minimum a o připomínání ani moc nestojím. Možná je to jen můj mylný dojem, ale řekl bych, že v tom nejsem sám a že „Vnitřní tma“ celkově sklidila vlažnější přijetí. Snad i to je důvodem, proč je novinka „Každý strom má svůj stín“ taková, jaká je.

Skoro by se chtělo říct, že podobně jako na „Vnitřní tmě“ jde o návrat ke kořenům (u Trollechu skutečně příznačné přirovnání!), avšak tentokrát nikoliv ke kořenům black metalu, nýbrž ke kořenům Trollech. „Každý strom má svůj stín“ se svou náladou i pojetím otáčí někam do období desek jako „V rachotu hromů“ a „Skryti v mlze“, s nimiž oběma lze najít evidentní paralely. Cením si ovšem toho, že novinka nezní nuceně, nepřirozeně nebo křečovitě, nemám z ní pocit násilného návratu k pojetí, s nímž si Trollech udělali jméno, jen pro udobření fanoušků. Spíš se mi zdá, jako kdyby si před lety na předchozích dvou deskách vyzkoušeli něco mírně jiného, vlastně aniž by tím popřeli sebe sama, a nyní se plynule navrátili k tomu, co jim jde nejlépe.

A víte co? Já jsem rozhodně pro! Snahu o posun beru a respektuji, ačkoliv přiznávám, že „Jasmuz“ a „Vnitřní tma“ jsou dvě má nejméně oblíbená alba skupiny, ale právě v (opět) aktuální podobě takzvaně „lesního“ black metalu se mi Trollech líbí nejvíce. I to jistě hraje svou roli v tom, proč „Každý strom má svůj stín“ považuji za nejlepší desku kapely od „Skryti v mlze“.

Samozřejmě, že kvalita toho kterého alba nestojí a nepadá s tím, jestli zrovna Trollech vyprdí texty o lesích, anebo ne. Na zábavnosti desky se nejvýrazněji podílí kvalitní skladatelská stránka. Trollech za těch pět let od „Vnitřní tmy“ dokázali nastřádat dostatek dobrých nápadů (ačkoliv se všichni členové v mezičase podíleli na dalších věcech – ať už šlo o 1000 Bombs, kde hrají kompletní Trollech vyjma Morbivoda, Panychidu v případě Sheafraidha anebo řádku Morbivodových projektů) a servírují vyrovnanou placku, na níž není jediný vyloženě nudný song.

Na nahrávce lze najít v dobrém slova smyslu epické riffy, hezky vystavěné pasáže i výborné melodie, které dokážou být chytlavé a zapamatovatelné, aniž by se musely uchylovat k podbízivosti. Asi nejvíce v tomto ohledu vyčnívá „Šat stromů“, jehož skočná melodie mi připomněla hitovku „Z kotle popíjej“ ze „Skryti v mlze“, ale ani v tomhle případě se naštěstí podařilo nepřejít hranu kýče nebo lacinosti. Z dalších tracků mě zajala „Císařská rokle“ nebo „Cestou dál a dál“ a v neposlední řadě také finální „Strážce“, jenž je zřejmě tím nejlepším, co Trollech na aktuálním počinu nabízejí.

Výrazněji mě zamrzela snad jen jediná věc, a sice že Trollech úplně nechali stranou Throllmasův klenutý čistý zpěv, který mě vždycky bavil. Když už jsme u toho, vůbec by mi nevadilo, kdyby se někdy objevilo něco, kde Throllmas převezme hlavní vokál, ať už by to byla kupříkladu píseň v rámci Trollech, anebo jiný projekt. A naopak musím říct, že poslední dobou docela zjišťuju, že mě krutě začíná nudit Morbivodův zpěv – jeho vokál je jistě rozpoznatelný, ale tak nějak se mi už strašně oposlouchal, protože zní všude skoro stejně. Ačkoliv nepopírám, že jej stokrát radši budu poslouchat tady než na rovněž loňském albu War for War, které dopadlo dost špatně. Každopádně, „Každý strom má svůj stín“ mě víc baví ve chvílích, kdy do mikrofonu chrčí Asura.

Ale to můžete brát jen jako určité pošťouchnutí anebo jako známku toho, že o perfektní záležitost skutečně nejde. Přesto panuje obecná spokojenost a po hubených letech mohu opět bez obav říct, že mě deska Trollech baví. Samozřejmě, že se nejedná o hudební genialitu a album vám rozhodně nezpůsobí nějaký orgasmický zážitek, ale to Trollech nebyli nikdy, takže by asi bylo hloupé jim to nyní vyčítat. Stejně jako klasická alba jde „jen“ o slušný a zábavný, i když nijak zásadně vysoký nadprůměr, jemuž na rozdíl od „V rachotu hromů“, „Synů lesů“ a „Ve hvozdech…“ nepomáhá nostalgická hodnota. Nemusíme si nalhávat, že Trollech někdy hráli něco lepšího, ale s tímhle na paměti je to dost v cajku.