Funeral Harvest je nová blackmetalová smečka, jejíž sestava je mezinárodní, ale sídlo má v norském Trondheimu (respektive Nidarosu, jak říká sama kapela). Letos v létě pak vypustila do světa svůj první chrchel v podobě demosnímku „Bunker Ritual Rehearsal“, a to na audiokazetě limitované na pouhých 69 kusů (že by nenápadný dvojsmysl?). Tato edice byla samozřejmě velmi rychle rozprodána, ale našinec nemusí zoufat, poněvadž se demíčka ujali Iron Bonehead Productions, kteří vypustili další kazetu tentokráte limitovanou na 300 kopií (pokud byste o ni měli zájem, tak v tuto chvíli ještě vyprodáno není).
Název „Bunker Ritual Rehearsal“ sice značí, že demo bude nejspíš záznamem ze zkoušky, čímž nepřímo slibuje záležitost kurevsky špinavého rázu. Skutečnost ale tak žhavá není. Nechápejte mě zle, Funeral Harvest – samozřejmě! – hrají syrové blackmetalové zlo, jak se na Nidaros sluší a patří, ale co se mě týče, očekával jsem, že půjde o ještě větší kanál. Reálně „Bunker Ritual Rehearsal“ není nijak zásadně nestravitelné nebo neposlouchatelné i pro obyčejného smrtelníka. Jasně, měkkým močkám to nejspíš bude pořád připadat moc podzemní, ale takoví ať si táhnou poslouchat… co uznají za vhodné.
My ostatní se v mezičase můžeme věnovat tomu, jak si na tom „Bunker Ritual Rehearsal“ stojí z hlediska skladatelských kvalit. Funeral Harvest do svého žánru nepřinášejí vůbec nic inovativního a hrají klasickou podobu severského černého kovu. Což je asi v pořádku, proti tomu vůbec nic. Důležitý je onen pověstný feeling a atmosféra, která je na prvním demosnímku kapely poměrně slušná. Nejedná se o nic, co by vás vnitřně skutečně pocuchalo, do takového formátu mají Funeral Harvest dost daleko, ale nedá se jim upřít, že „Bunker Ritual Rehearsal“ své kvality rozhodně má.
Skladby sice hrají dle žánrových pravidel, ale nechybí jim určité zanícení. Na nevýraznost riffů a dílčích nápadů si taktéž nemohu stěžovat, protože všechny čtyři přítomné písně jsou dobře zapamatovatelné, aniž by se musely uchylovat k byť i jen náznaku podbízivosti. Spíše bych vytknul docela nevýrazné bicí, které jsou ve finálním soundu až příliš zastrčené za kytarovými linkami – ty na „Bunker Ritual Rehearsal“ hrají jednoznačně hlavní roli. Třeba to byl ale záměr.
Vzato kolem a kolem mě ovšem demosnímek docela baví a rád jsem si jej koupil. Funeral Harvest na špičku rozhodně nemají, ale svému žánru určitě ostudu nedělají a hrají dostatečně dobře na to, aby mohli uspokojit milovníky chladného norského black metalu pěkně postaru a bez jakýchkoliv příkras. Za pozornost to myslím stojí a budoucí počiny si určitě pustím.
Asi jste si všimli, že jsme si zvykli vydávat nedávno zavedené historické recenze v neděli. A v letošním roce to náhodou vyšlo tak, že Štědrý den i Silvestr, tedy dva pro většinu lidí v našich zeměpisných šířkách docela zvláštní dny, přišly právě na neděli. A tím spíš, že se tahle situace bude příště opakovat až v roce 2023, bylo jasné, že oba dny musíme oslavit nějakým speciálním výletem do minulosti, jenž by mohl parádně nasrat hromadu lidí. Na Štědrý den jsme si tu povídali o negro-bijcích Slave Whipping Blapshemy a jejich jediné desce „A Kall to Whips“, dnes na to navážeme dalším podobným bizárem. A že formace s názvem 刺眼光芒 bizarní opravdu je.
Kontroverze a zároveň ona bizarnost 刺眼光芒 (někdy též můžete kapelu najít pod anglickým překladem Aglare Light) tkví v kombinaci tématu textů a země původu. Demosnímek s příznačným názvem „Blood and Honour“ totiž může být považován za první NSBM nahrávku z Číny. Jakkoliv se to může zdát nemožné, evidentně i v Číně se najde nějaký nácek, který si rád protahuje pravačku častěji, než by bylo zdrávo. Respektive – protahovat si pravačku je úplně v pohodě, ale jen když se jedná o masturbaci. Hajlovačky jsou pro děcka, dospělí onanujou!
No, to jsme trochu odbočili, tak zpátky k tématu. Popravdě řečeno, osobně mi 刺眼光芒 nepřijde jako nijak nebezpečná, kontroverzní nebo urážlivá skupina. Spíš mi to přijde strašně směšné, že si nějaký Číňan frčí v NS, to je prostě dokonale obskurní! A mohu ihned prozradit, že právě tahle bizarní kombinace je jediným důvodem, proč „Blood and Honour“ věnovat nějakou pozornost, protože z hudebního hlediska je to čistý amatérismus (fajnšmekři zde jistě uhodnou referenci na jeden domácí rapový song, ha!).
Než se dostaneme k samotné muzice, chtěl bych se ještě podrobněji zastavit u lyrické tématiky 刺眼光芒. Texty jsou v nějaké té čínštině, na internetu se dají dohledat a dle scanů nosiče, které jsem našel (můžeme zmínit, že demáč vyšel u čínských Funeral Moonlight Productions na páleném CDčku v limitaci 100 kopií), vypadají pravě. Neváhal jsem tedy a chrabře je jebnul do Google Translatoru… a musím říct, že jsem byl trochu zklamán. Čekal jsem nějaký zvrhle dementní neonacistické sračky, ale v reálu ty texty zas až tak nenávistné nejsou.
Jako jediný text, jenž by se dal označit jako neonacistický, jsem shledal ten k páté skladbě „种族灭绝“ („Genocide“) – zde se například dozvíte, že by měly existovat jen čtyři rasy (Chanové, Mongolové, Germáni a Japonci), že všichni ostatní by měli chcípnout, anebo být otroky od narození do smrti, a že jako první by měli pochcípat židé a Peršané. Židy bych ještě chápal, ale jak borec přišel na Peršany, to by mě docela zajímalo. Šestá „炸掉基督教的老巢“ („To Bomb the Nest of Christ“) je zase ryze antisemitská. Zbytek je ovšem víceméně v „pohodě“ (tedy není zde nic explicitního) a zas až tak kontroverzní mi to nepřišlo, byť je jasné, že vzhledem ke kontextu (to jest, že víme, že v tom máme vidět neonacismus) se to dá vykládat i „správným“ způsobem.
Samozřejmě, automatické překlady nebývají zrovna dvakrát použitelné, ale jakýs takýs smysl z nich většinou pochopit lze, takže toho bych se zas tolik nebál. Otázkou ovšem zůstává, co všechno bylo možné procedit sítem čínské cenzury a jak by texty „Blood and Honour“ vypadaly, kdyby Wolfsclaw (jediný člen 刺眼光芒) žil v zemi, která není sevřená v kleštích komunistického režimu.
Nicméně bych si dovolil tvrdit následující věc: Z obsahového hlediska je lyrická stránka „Blood and Honour“ samozřejmě o ničem. Budeme-li však demo a jeho extrémní (extrémistické) texty chápat jakožto revoltu vůči tamnímu režimu, pak to na počínání 刺眼光芒 vrhá nové světlo. Ve smyslu výsměchu systému to je skoro až sympatické, jakkoliv se forma může leckomu protivit.
Kromě fotek nacistických vojáků v bookletu jsou posledním prvkem, díky němuž se dá „Blood and Honour“ považovat za neonacistický počin, útržky různých, nejspíš Führerových projevů napříč půlhodinovým demosnímkem. Tím se pomalu dostáváme k hudební stránce, o níž toho ovšem moc k povídání není. „Blood and Honour“ nabízí dost špatný black metal, z něhož na všechny strany cáká amatérismus. Tak to prostě je a jakékoliv kecy o podmínkách a zemi původu si strčte za klobouk. Nepříliš povedený bicí automat přehlušuje veškeré strunné nástroje, které díky tomu zní dost neškodně. Občas se objeví kytarová melodie, ale všechny do jedné znějí natolik hloupě, že budete chtít, aby se to vrátilo zpátky k podprůměrné riffovačce.
Alespoň trochu pochválit lze snad jenom dvě věci. Tou první jsou výjimečné klávesové momenty, které sice nezpůsobí orgasmus, ale v kontextu celého počinu vyznívají poměrně svěže. Tou druhou jsou vokály, protože Wolfsclaw dokáže vyloudit vysoký jekot, jenž by se uživil i u nějaké standardní DSBM party.
Samozřejmě se ale nejedná o tolik výrazné klady, aby to „Blood and Honour“ vytahovalo ze žumpy. Jediným skutečným důvodem, proč druhým demosnímek 刺眼光芒 stojí za slyšení, tak zůstává jeho ohromná bizarnost. Víc než tu v tom není třeba hledat.
Konec roku bývá v recenzích vždycky ve znamení dohánění restů a rychlého dopisování kritik na alba, která mohla nebo dokonce měla být zrecenzována, ale z nějakého důvodu na to (ještě) nedošlo. Ani letošek není výjimkou. Zkušenosti z předchozích let ovšem hovoří jasně – nikdy se nestihne dohnat všechno, takže se plnění dluhů protahuje do ledna, čímž vzniká zpoždění se psaním čerstvých věcí v novém roce, a toto zpoždění se pak dohání zase na sklonku roku. Však příští prosinec uvidíte, že to bude zas to samé.
Neházejme však flintu do žita, protože do konce roku ještě několik málo dnů zbývá, tudíž několik málo restů ještě stihneme napravit. Jedním z nich budiž i bezejmenné splitko českých kapel Mörkhimmel a The Tower, které vyšlo u L’inphantile Collective na kompaktním disku a u Insane Society Records na gramofonové desce.
Potkávají se zde formace, které toho spolu po hudební stránce nemají zas tolik společného – snad s výjimkou toho, že obě hrají na kytary a obě se pohybují v nějaké formě metalu. Mörkhimmel si libují ve špinavé natlakované směsce crustu, black metal a hardcoru (ale v pomalejších momentech se s klidem otřou i o sludge), zatímco The Tower si rochní v té neklasičtější, nejčistší a nejusedlejší formě doom metalu, jakou si jen dokážete představit. Papírově se jedná o docela zajímavý kontrast, tak se pojďme podívat, jak to dopadlo.
Stran strany (to je obrat, co?) Mörkhimmel bych řekl asi to, že skupina si – v pozitivním slova smyslu – udržuje svůj dobrý standard, a to po stylové i kvalitativní stránce. Formace v základě vyznává špínu a neurvalost, na čemž se na tomto nosiči nemění vůbec nic. Riffy jsou syrové až běda, Slávek pořád chrčí a chroptí, jak kdyby se zrovna vrátil z týdenního tahu. Na druhou stranu, Mörkhimmel zdaleka nejsou synonymem pro bezhlavý agresivní výplach, umějí svou tvorbu i skladatelsky vyšperkovat.
Úvodní „Pravidla hněvu“ je ještě taková klasika, která nijak zásadně nepřekvapí, což ale neznamená, že by byla špatná, pořád je to v cajku. „Mlýn už zase mele“ je na tom v jádru podobně, ale na některých místech už začínají vykukovat i dost melodické kytary. Nejzajímavější kus pak Mörkhimmel předkládají na závěr své poloviny v podobě sedmiminutové „Řeky“, která se rozjíždí pozvolna a postupně příjemně graduje, aby po vyvrcholení spadla do bahna a nakonec skončila v jakémsi zvířecím kvákání. Za mě jednoznačně nejlepší věc, s níž se Mörkhimmel na tomhle splitu vytasili. Za zmínku ještě stojí, že mezi „Mlýnem“ a „Řekou“ se nachází krátká jemnější instrumentálka „Na úpatí černého kopce“, jejímž prostřednictvím skupina přinese vítané osvěžení a odlehčení od okolního marastu.
The Tower toho zatím mnoho nevydali (tohle splitko je jejich teprve druhým nosičem), ale přijde mi, že už si svoje posluchačstvo našli, docela se na scéně aklimatizovali (v čemž jim jistě mohla pomoct i skutečnost, že doomových kapel, které za něco stojí, je u nás jen hrstka) a že jsou docela chválení. Mě osobně však jejich dva roky starý demosnímek nijak zásadně neučaroval a jeho poslech jsem přešel bez většího zájmu.
Materiál na tomhle splitu mě baví o kus víc, ačkoliv formálně se nic moc nezměnilo a The Tower si pořád jedou svůj pravěký doom metal, s nímž mohutně vzývají žánrové klasiky. Tentokrát ale pomalé archaické dřevní riffování funguje lépe a to samé bych nakonec mohl říct i o vokálech. Obě delší skladby „Bloody Fields“ a „To the Sea“ navíc dokážou nabídnout i pasáže s opravdu skvělými melodiemi, které se rázem stávají vrcholy svých písní, a nejpozději poslední třetina druhé jmenované jednoznačně prokazuje, že The Tower talent rozhodně mají a že jej dokážou předvést, přestože si za prostředek svého vyjádření vybrali jeden z nejkonzervativnějších metalových stylů. Finální kratší instrumentálka „A Path to Solitude“ už mě na zadek nijak neusadila, ale ani mě nijak neobtěžuje. Nejvíc si na ní cením klávesového finále.
Nakonec ani nevadí, že si split rozdělily dvě žánrově i náladově tak rozdílné formace, nějak to společně funguje. Povedená placka.
Země: Austrálie Žánr: black metal Datum vydání: 29.9.2017 Label: Iron Bonehead Productions
Tracklist:
01. Oblivion Winds
02. Bloodlust & Vengeance
03. As Old Gates Unfurl…
04. Heaven in Blood [Absurd cover]
05. White Death’s Wings
06. All Thrones Perish
Hrací doba: 37:51
Odkazy: –
Možná si vzpomenete, že před několika měsíci zde proběhla minirecenze na demosnímek „Aeons of Ancient Blood“ od australského projektu Runespell. Nešlo sice o nijak originální záležitost, což mi ovšem v tomto případě nijak nevadilo. Originalita je sice krásná věc a měli bychom si ji cenit, ale již nastokrát jsme se přesvědčili, že to jde i bez ní. A muzika Runespell patří přesně k takovým. I navzdory tomu, že „Aeons of Ancient Blood“ v jádru nebylo ničím jiným než holdem severskému black metalu z 90. let, mi tahle nahrávka utkvěla v hlavě a zpětně ji považuji za jedno z nejlepších dem, která se mi v průběhu (téměř) uplynulého roku dostala do ruky.
Vzhledem k takovému zaujetí jsem s nadšením přijal informaci, že rok 2017 se stane i svědkem vydání prvního dlouhohrající nosiče. Popravdě řečeno, na „Unhallowed Blood Oath“ jsem se možná těšil víc, než by si první album podobně neinvenční kapely zasloužilo, ale nemohl jsem si pomoct – Nightwolf se mi s tímhle jednočlenným projektem trefil nejen do vkusu, ale i do nálady, což ve vnímání té které desky může znamenat hodně. Naštěstí se mi ale natěšenost (již mohu demonstrovat sdělením, že jsem počinu věřil natolik, že jsem si koupil gramofonovou desku, aniž bych z toho předtím slyšel jedinou notu) v tomhle případě vyplatila, protože „Unhallowed Blood Oath“ je přesně takové, jaké jsem jej chtěl mít.
Což znamená, že zní podobně jako „Aeons of Ancient Blood“, což znamená, že jsem vlastně hned v prvním odstavci vykecal, o čem „Unhallowed Blood Oath“ reálně je. Mohlo by se tím pádem zdát, že je vše vyřešeno a zbytek recenze už bude jen přetahovaná o počet znaků, abych si tenhle kvazi-literární výmrdek mohl dovolit nazývat recenzí. Možná ano, ale myslím, že je tu ještě několik málo skutečností, o nichž bychom pár slov ztratit mohli, ačkoliv vím, že přinejmenším do určité míry budu opakovat, co jsem psal již v minirecenzi na „Aeons of Ancient Blood“. Ale jen do určité míry, ne úplně.
V určitých věcech totiž na „Unhallowed Blood Oath“ posun cítím. Samozřejmě, že i deska vzývá severskou blackmetalovou školu z půle 90. let, o tom vlastně Runespell je. Tím pádem se může zdát, že jde vlastně o zbytečnou záležitost, protože je zde servírováno něco, co jsme již mnohokrát slyšeli jinde. Zbrklé soudy se ovšem nevyplácejí. Nightwolf totiž dávno provařené postupy hraje nanejvýš přesvědčivě a zábavně. I když se pustí do songů, které mají více jak devět („Oblivion Winds“) nebo sedm („Bloodlust & Vengeance“) minut, zvládne nenudit. V neposlední řadě má australský muzikant ohromný cit pro skvělé kytarové vyhrávky, které ve všech případech patří k ozdobám svých skladeb. Oba právě jmenované kusy mohou být postačujícím příkladem.
Taková je základní situace. Onen posun oproti demosnímku cítím v tom, že zatímco na „Aeons of Ancient Blood“ byly mnohé pasáže skutečně až podezřelé povědomé a občas jsem měl pocit tenhle nebo tamten riff by se klidně mohl objevit na albu X od kapely Y, v případě „Unhallowed Blood Oath“ již takhle očividné citace jiných neslyším. Spíše se jedná o typické obecné žánrové postupy, s nimiž Nightwolf zachází citlivě a skladatelsky suverénně.
Rád bych se zmínil i o zvuku. Ten se mi na demu hodně líbil a doufal jsem, že se deska nevydá k čistější produkci a čitelnějšímu zvuku. To se naštěstí nestalo, takže „Unhallowed Blood Oath“ zní z hlediska špíny podobně dobře jako „Aeons of Ancient Blood“. V jednom ohledu však ke změně došlo, ale to bych považoval spíš za změnu k lepšímu – řadovka vykazuje o několik decibelů vyšší dynamický rozsah.
„Unhallowed Blood Oath“ je přesně ten druh alba, u něhož vidíte formální nedostatky (v tomto případě jednoznačně očividná inspirace jinde), a dokonce bez problémů i pochopíte, jestli se to někomu nebude líbit. Vy si ovšem poslech i přesto užijete a strašně se vám to líbí. Přesně takhle to mám s Runespell já, protože tohle se mi sakra trefilo do noty. Pokud hledáte nějaký black metal v zašlém stylu, s kvalitní melodickou stránkou, parádními riffy i povedenou atmosférou, tohle vám mohu jen doporučit. Navzdory všem papírovým neduhům má totiž Runespell něco, co se v black metalu vyváží zlatem – feeling.
Na koncertní kvality kanadské Sortilegie jsme zde pěli chválu již několikrát. Všechny tři pražské koncerty ukázaly, že Koldovstvo a Haereticus (v civilním životě manželé) dokážou živě servírovat skutečnou magii animálního syrového black metalu, a to v tak intenzivní míře, že se jim v současné době může rovnat jen málokdo. Nyní je načase, abychom se na našem skromném plátku konečně podívali i na to, zdali Sortilegia zvládne podobně uhranout i ze svých desek. Právě teď je k tomu ideální příležitost, protože před měsícem vyšel druhý dlouhohrající počin „Sulphurous Temple“.
Vím o tom, že mnozí tvrdí, že Sortilegia studiově není ani zdaleka tak silná jako v koncertním provedení. Že při domácím poslechu je bestie z živých vystoupení degradována do pozice obyčejného zahuhlaného sypání nikterak nevybočujícího z řady obdobně laděných skupin. Já osobně s tím ovšem nesouhlasím. Samozřejmě, že hudba má za správné konstelace tendence být v živém podání intenzivnější, ale to není záležitost Sortilegie, nýbrž obecný jev, s nímž se potýká většina metalových kapel. Za mě však Kanaďané zvládnou bez větších problémů obhájit i smysluplnost svého studiového počínání.
Tři roky starý dlouhohrající debut „Arcane Death Ritual“ vykazoval veškeré atributy, jaké bych od podobně stavěné desky čekal – a jaké bych čekal i od formace formátu Sortilegia. Po mém soudu se v tom dalo utopit jak nic a nahrávka vykazovala vysoký hypnotický faktor. Popravdě řečeno ani netuším, co lepšího by si kdo představoval, poněvadž tohle byl elitní raw black metal. A jsem moc rád, že mohu s klidným srdcem prohlásit, že vše právě řečené neplatí pouze o „Arcane Death Ritual“, ale i o „Sulphurous Temple“.
Snad jediným zklamáním může být, že oproti velkoryse pojatém double vinylu u „Arcane Death Ritual“ v gatefoldu a s velkým plakátem vyšlo „Sulphurous Temple“ pouze v obyčejné kapse s jednou gramofonovou deskou. Naopak mě potěšil artwork a obecně vizuální stránka novinky, protože ta je stejně jako v případě debutu vyvedena celá v bílé barvě. Což možná vzhledem k černotě hudební náplně působí trochu jako protiklad, ale mně osobně se to fakt líbí a přijde mi to mnohem rozumnější, než kdyby tam Sortilegia mrdnula obligátní pentagram na černém pozadí.
Ze skladatelského hlediska jsou písně vystavěny ne přímo jednoduše, ale zcela určitě z jednoduchých stavebních kamenů. V tomto ohledu se oproti „Arcane Death Ritual“ nic nezměnilo, ale to v daném případě považuji spíše za klad. Skladby jsou relativně delšího rázu (přinejmenším s ohledem na jejich formální náplň) a všechny s výjimkou ambientního intermezza (anebo intra B strany, chcete-li) „The Veil“ stojí na třech základních pilířích. Prvním je zběsilá práce Haeretica za bicí soupravou, druhým jsou ohavné špinavé riffy vytažené přímo z pekla, třetím nelidský jekot Koldovstvo.
Zní to straně jednoduše. Však jsem také řekl, že formálně to jednoduché je. Nicméně se jedná o přístup dle nejlepších blackmetalových tradic, jelikož black metal ve své „pravé“ formě vždy upřednostňoval hloubku obsahovou nad formou. A Sortilegia funguje přesně takhle. Výsledkem je totiž uhrančivá a pohlcující atmosféra. Ve spletitých labyrintech riffů se dá ztratit velmi lehko, a jakmile k tomu dojde, tak už se jen těžko hledá východ ven.
Nebudeme to dále prodlužovat. Dodám jen na plnou hubu to, co již nějakou chvíli visí ve vzduchu: Sortilegia je magická i z desek a „Sulphurous Temple“ je jednou z nejlepších nahrávek letošního roku. Posedlost, oddanost, fanatismus, kult.
Blaze of Perdition se na blackmetalové scéně uvedli jakožto následovníci odkazu Watain. Což je asi nálepka, jakou se jim u mnohých posluchačů nepodaří zbavit, byť je evidentní, že se o to polská formace se svými posledními počiny začala vydatně snažit. Již minulé „Near Death Revelations“, které bylo prvním dlouhohrajícím počinem skupiny po autonehodě z roku 2013, při níž zemřel baskytarista 23 a po níž je zpěvák Sonneillon dodnes upoután na vozík, naznačilo, že hudební ambice Blaze of Perdition budou směřovat výš. Bez dalších okolků lze říct, že letošní novinka „Conscious Darkness“ v nastoleném trendu pokračuje.
Již na „Near Death Revelations“ ovládly prostor skladby delšího rázu mezi cca sedmi až devíti minutami s jedním výstřelkem nad jedenáct minut. „Conscious Darkness“ si zachovává podobnou strukturu, akorát počet stop snižuje na čtyři a počet výletů do dvouciferné minutáže zvyšuje na dvě, přičemž v tom druhém případě si Blaze of Perdition sáhli na čtvrthodinovou hranici.
Všechno tedy na první pohled vypadá nadějně a zdá se, že právě „Conscious Darkness“ by pro Blaze of Perdition mělo být tou deskou, jež dokončí krok započatý na minulém albu a překlene kapelu do nové éry znamenající chytřejší pojetí blackmetalového žánru. Jakkoliv ovšem byly karty rozdány zajímavě, z výsledné podoby „Conscious Darkness“ nemám ten pocit, že by se Blaze of Perdition jeho prostřednictvím dokázali vytáhnout na roveň stylovým elitám.
Samo o sobě „Conscious Darkness“ špatné album rozhodně není. Nutno uznat, že je složeno s evidentním rozmyslem i jasně danou vizí, zahrané je parádně a po všech stránkách je ošetřené, jak se sluší a patří. A přesto všechno mám dojem, jako kdyby tu pořád cosi scházelo, jako kdyby ambice Blaze of Perdition byly vyšší, než jsou jejich kompoziční schopnosti. Ať jsem se snažil sebevíc, nenašel jsem v tom nic víc než další nahrávku, která se dle obecného směřování blackmetalové scény posledních let snaží vzývat ďábla mozkem a elitářstvím namísto někdejších animálních pudů a posedlosti. Skutečné hloubky a poblouznění hudební magií jsem zde ovšem nenalezl.
Za jedinou píseň, která se dokázala alespoň nějakým způsobem zarýt pod kůži a vyvolat něco víc než jen proč-ne-black dojem, považuji závěrečnou „Detachment Brings Serenity“. Respektive ani tak ne celou píseň, jako spíš její určité momenty, kdy Blaze of Perdition vytáhnou „pisklavé“ kytarové melodie. To je přesně ta chvíle, kdy konečně dokážou posluchačem hnout a zabrnkat na vnitřní strunu – až tady, před samým koncem desky.
Zbylé tři skladby jsou v pohodě, poslouchají se dobře, ale nic zásadního v nich prostě neslyším. Asi největším zklamáním je čtvrthodinová „Ashes Remain“. Ta i navzdory své neskromné délce nedokáže přijít s žádnou opravdu pamětihodnou pasáží, dokonce i pomalejší předěl na mě poněkud nevýrazně a hlavně – povinně.
Možná, že recenze je přespříliš příkrá a kritika příliš ostrá. Ale k dokonalosti má „Conscious Darkness“ navzdory své nepopiratelné úrovni hodně daleko. Podobně i sami Blaze of Perdition mají postup do vyšší ligy na dosah ruky, a přitom tak daleko. Poláci tak pro mě stále zůstávají kapelou, která by mohla mít na víc, ale prchavá esence génia jí stále proklouzává mezi prsty.
Země: USA Žánr: black / death metal Datum vydání: duben 2005 Label: Death Propaganda Records
Tracklist:
01. Nigger Massacre Anthem
02. Slave Whipping Blasphemy
03. Abraham Lincoln, I Fucking Hate You
04. Trainwreck on the Underground Railroad
05. Uncle Tom’s Cabin in Flames
06. Within the Black Shed, Where the White Reign
07. Forest of Bloodhounds and Bloodmoon
08. Kall of Kvlt Klux Klan
09. May the Whipcracks Ring Forevermore
Hrací doba: 23:01
Odkazy: –
Jestli vás všechny ty vánoční slinty o klidu, míru a podobných píčovinách serou a stejně tak miliarda zkurevných ohraných pohádek a nekonečné zástupy kýče, určitě vám přijde k chuti představení dnešní perly. Na Štědrý den léta Páně 2017 totiž nabízíme výlet do minulosti, který je kurevsky nenávistný a doslova anti-korektní.
Zasvěcení již samozřejmě dávno vědí, ale ani pro ty z vás, kdo se se Slave Whipping Blasphemy doposud nesetkali, nebudeme chodit kolem horké kaše. Co si budeme povídat, právě texty jsou tím hlavním důvodem, proč si Slave Whipping Blasphemy dodnes někdo všímá a ostatně i proč zde „A Kall to Whips“ hodláme recenzovat, abychom tím poslali pozdrav všem Mirkům Dušínům.
Zkrátka a jednoduše, Slave Whipping Blasphemy jsou rasismus nejhrubšího zrna. V textech se to jen hemží otroky, plantážemi, negry a jejich vybíjením. Hned intro desky se jmenuje „Nigger Massacre Anthem“, po němž následuje skladba „Slave Whipping Blasphemy“, v níž se mimo jiné objeví následující sloka:
„Kill the Niggers
Kill them
Nigger-fucking die
Kill the Niggers
Kill them
Now“
Takhle to prostě je, a pokud se s tím někdo nedokáže smířit, pak se mu hrubě nedoporučuje „A Kall to Whips“ poslouchat. Samozřejmě za předpokladu, že s tímto náhledem na svět nesouhlasíte – pokud jsou někomu z vás postoje Slave Whipping Blasphemy blízké, pak se jistě s ničím smiřovat nemusíte. Na „obranu“ formace však můžeme upozornit, že texty Slave Whipping Blasphemy jsou čistě rasistické, není v nich ani stopa po (neo)nacismu (což nejsou synonyma, byť to občas vypadá, že si to mnozí myslí). Hádám ovšem, že komu lyrická stránka „A Kall to Whips“ vadí, toho zmíněná skutečnost nijak neobměkčí.
Trochu humorné je, že kdybyste si Slave Whipping Blasphemy pustili bez jakéhokoliv kontextu, tak byste myšlenkové pozadí kapely fakt neuhádli, protože zpěvákovi je samozřejmě rozumět úplné hovno.
Co se hudební stránky týče, věřte tomu, že black metal v podání Slave Whipping Blasphemy odpovídá textům – tím mám na mysli, že „A Kall to Whips“ nabízí vysoce nenávistný a ohavný poslech. Ale v muzice už je to v pořádku, protože v konečném důsledku – mnozí z nás vyhledávají hudební extrémy a nemocné emoce, což Slave Whipping Blasphemy poskytují. Texty kapely jsou špatný vtip a jejich formální kvalita je, jen tak mezi námi, někde na úrovni průměrných žáků prvních ročníků základní školy. Dokonce jsou tak mocně přepálené a arci-rasistické, až bych se ani nedivil, kdyby celé počínání Slave Whipping Blasphemy byl jeden velký humor (samozřejmě – černý humor). Jestli ale kvůli něčemu stojí za to „A Kall to Whips“ slyšet, je to chorá muzika.
Sound desky je jako vytažený z prdele. Kytary sekají hlavy, a přitom se jim navzdory evidentní extremitě stále daří přicházet se zapamatovanými (!) motivy a leckdy až překvapivě kvalitní riffovou masáží. Bicí obstarává automat, jenž sype, jak když bičem mrská (v tomhle případě docela příhodné přirovnání). Za klad bych klidně považoval i vokály, které jsou podobně odporné a zvrácené jako zbytek hudební stránky. Stará se o ně jistý Seamus DeVille, jenž se zdá být hlavní postavou Slave Whipping Blasphemy. Kromě „A Kall to Whips“ existuje ještě o pět let starší demosnímek „Niggerbitch 666“, kde dvě písně ze tří nazpíval nějaký Insa’yn, jehož vokál byl naprosto příšerný. Zde je tedy vidět velký posun.
Když jsem zmínil demo, mohu dodat, že po krátkém outru „May the Whipcracks Ring Forevermore“ následuje chvíle ticha, která vyústí ve skrytou stopu, jíž není nic jiného než titulní track „Niggerbitch 666“, což je suverénně největší „hit“ dema. A zároveň onen jediný song, jejž na demáči nazpíval Seamus DeVille. Na „A Kall to Whips“ se skladba objevuje v nezměněné verzi (což nijak nevadí, protože zvuková kvalita demosnímku i desky je srovnatelná), přičemž není těžké pochopit, proč Slave Whipping Blasphemy z dema vybrala právě tenhle song, aby jej zvěčnili i na albu. „The Kotton Kries for Nigger Blood“ a „Kiss My Whip“, to jest zbylé dva tracky na demu, jsou totiž dost debilní.
Z dalších skladeb na „A Kall to Whips“ lze vypíchnout agresivní námrd „Slave Whipping Blasphemy“. „Trainwreck on the Underground Railroad“ zase v jedné pasáži v pozadí představí i atmosférické „chóry“ a „Uncle Tom’s Cabin in Flames“ má zase nečekaně povedené kytarové sólo, na nějž hned vzápětí naváže jeden z nejlepších momentů alba. „Kall of Kvlt Klux Klan“ má sice poměrně nudný ústřední riff, ale za zmínku stojí přinejmenším díky poklidné mezihře.
„A Kall to Whips“ jako celek trvá pouhých 23 minut, z čehož navíc sedm minut zabírá intro, mezihra „Forest of Bloodhounds and Bloodmoon“, outro a skrytý track z dema. „Skutečný“ obsah alba má tedy jenom necelých 16 minut. I během nich se ovšem daří vytvořit atmosféru nejvyšší zášti, nevraživosti a zloby. Pokud tohle v black metalu hledáte, Slave Whipping Blasphemy by vás mohli zajímat.
„A Kall to Whips“ vyšlo v roce 2005, dle dostupných informací v edici pouhých deseti kopií. Ze stránky, kde se počin původně prodával, byla nabídka brzy stažena kvůli rasistické tématice – asi žádné velké překvapení. Rozhodně se tedy nemusíte snažit to někde koupit, i kdybyste to chtěli jako bizarnost do sbírky, protože bizarní tohle album rozhodně je. Pokud jej toužíte slyšet, můžete s klidným svědomím nelegálně stahovat nebo poslouchat na YouTube. Podobná situace panuje i u demosnímku „Niggerbitch 666“, který vyšel v roce 2000 (nahrán byl prý o několik let dřív – projekt údajně fungoval od roku 1995) v hrstce kopií na páleném cédéčku určeném jen blízkému okruhu Slave Whipping Blasphemy.
Můžete brečet, že recenzováním takovéhle kapely podporujeme rasismus. Klidně si to myslete, ale pravda to není. Záležitost jako Slave Whipping Blasphemy jednoduše existuje a objektivně je, jaká je, tak proč strkat hlavu do písku a zavírat nad tím oči. Minimálně z hlediska studijních důvodů, kam až se dá v žánru zajít a jakých různých podob může metal nabývat, to za znalost a slyšení stojí.
Země: Slovensko Žánr: black / heavy metal Datum vydání: 31.10.2017 Label: Invictus Productions
Tracklist:
01. Nordkarpatenland
02. V okresném rybníku hastrman už po stáročá vyčína
03. Ked starého Bartolína ze šenku na táčkach zvážali
04. Ked svetlonosi započnú v močariskách nazeleno svícit
05. Nedlho po púlnoci opacha sa doplazila z dzíry
06. V hustej hore na stračích nohách striga chalupu svoju ukrýva
07. Ked gazdovi upeleší sa v chyži nezdoba zmok
08. V rujnovej samote pocichu dumá lovecký zámek zvlčilého grófa
09. Na horárni ve folvarku šafári rohatý jáger
10. Ve starém mlyne čerti po nocách mariáš hrávajú
Klidně bych se nebál tvrdit, že Malokarpatan jsou cosi jako vycházející hvězda slovenské blackmetalové scény. V tomto ohledu stoupají podobně jako před několika lety čeští Cult of Fire (ačkoliv musíme sportovně uznat, že hlavním skladatelem je zde také Slovák), nabalují na sebe hromadu pozornosti, a to nikoliv jen na zaprděné československé scéničce, ale i v zahraničí. Vždyť letošní placku „Nordkarpatenland“ vydali Invictus Productions (kteří pod sebou dále mají namátkou Obscure Burial, Qrixkuor, Predatory Light nebo Malthusian a v minulosti vydali jména jako Bölzer, Negative Plane či Antediluvian). Ani nemluvě o tom, že do svého top-listu pro letošní rok album zařadil i sám Fenriz, haha!
Nicméně, já to Malokarpatan jen přeju – a to nejenom kvůli tomu, že je dobře, že si někdo venku konečně začíná pořádně všímat i blackmetalových kapel z někdejšího Československa. Primárním důvodem je, že formaci složené z ostřílených borců z kapel jako Krolok, Remmirath, Temnohor nebo Algor to parádně šlape. Ostatně, „Nordkarpatenland“ budiž snad dostatečným důkazem.
Skvělá (!) obálka z dílny slovenského talentu Dávida Glomby pod sebou ukrývá dva hlavní náladové i stylové proudy. Jedním je láska k oldschoolovému proto-metalu, která z „Nordkarpatenland“ čpí takřka na každém rohu. Pomalu víc než black metal hrají Malokarpatan blackový heavy metal – myšleno v tom nejlepším možném slova smyslu! Spousta riffů je fakticky regulérní hevík, ale se špinavějším blackmetalovým soundem a vychlastaným vokálem. Ani nemluvě o mnohých parádních kytarových sólech. Co si budeme povídat, je to kurevsky fajn a podobně jako u spřízněných Krolok (jejichž celá sestava hraje i v Malokarpatan) a na jejich letošním debutu „Flying Above Ancient Ruins“ je z toho na hony cítit, že těmhle chalanům vůbec není cizí láska k metalu staré školy. Akorát u Krolok se to projevovalo v trochu víc blackmetalovém hávu.
Co se onoho „hevíkaření“ týče, asi vrchol přichází v sedmé skladbě „Ked gazdovi upeleší sa v chyži nezdoba zmok“, která se v jednom momentě vytasí s tak dokonalou vykrádačkou Iron Maiden, že lépe už to citovat snad ani nejde. Říkám sice vykrádačka, ale opět – myslím to jenom v dobrém, protože tohle do celkového ladění „Nordkarpatenland“ sedne jak prdel na hrnec a posluchače opravdu potěší. Paráda jak svině.
Druhým náladovým proudem „Nordkarpatenland“ mám samozřejmě na mysli rurální nádech muziky Malokarpatan. Slováci nepoužívají vyloženě folkové nástroje, přesto jejich hudbě nechybí výrazný vesnický ráz. Může za to množství různých folklórních případně atmosférických inter a meziher, s nimiž se ve větší či menší míře vytasí úplně každá píseň na desce. Některé z těchto atmo-chvilek jsou skutečně výstavní.
Vše jde ovšem ruku v ruce. Není to o tom, že by „Nordkarpatenland“ mělo dvě odlišné tváře. Dřevní riffování ve finále odpovídá tomu, co folklórní předehry načínají, a plnou měrou se podílejí na tom, že album jako celek působí krásně vesnickým a „vidláckým“ (opět v pozitivním slova smyslu) dojmem. Z „Nordkarpatenland“ je cítit atmosféra zapadlé vísky, kde lišky dávají dobrou noc, kde fotři po večerech v místním hostinci prolévají hrdlo kořalkou, kde se v lese za chalupou prohání nadpřirozená havěť a čerti v nedalekém starém mlýně po nocích mastí mariáš.
S „Nordkarpatenland“ panuje obrovská spokojenost. Deska boduje skvělou specifickou atmosférou, která je podle mě tím hlavním důvodem, proč na Malokarpatan letí tolik lidí v zahraničí – protože ta kapela dělá svou muzikou s nenahraditelnou lokální náladou. Master’s Hammer kdysi vyváželi okultní švejkovský black metal. Malokarpatan nyní začali vyvážet folklórní jánošíkovský black metal. A výsledkem je jedno z nejvýraznějších alb letošního roku v československém metalu.
Zdá se mi, že francouzská smečka Ominous Shrine vydala svůj debut docela potichu, bez humbuku, bez většího zájmu scény a jejích médií. „Ο δρόμος της αποθεώσεως“ se objevilo docela nenápadně v červenci letošního roku a osobně jsem si nevšiml, že by počin strhl nějakou lavinu ohlasů či recenzí. Což samozřejmě nemusí znamenat a také neznamená nic o skutečné kvalitě. Právě v takovém případě musí přijít nějaký blb jako já, aby o nahrávce vystříknul pár postižených tlachů na pomyslný digi-papír – třeba se díky tomu deska dostane do hledáčku někoho, koho by mohla zajímat.
Ne snad, že by „Ο δρόμος της αποθεώσεως“ bylo ukrytým klenotem. Mohu říct rovnou, že až tak dobré album zase není. Rozhodně se však jedná o poctivou a dobře odvedenou práci, která si svůj díl pozornosti i nějaký ten poslech zaslouží. Určitě víc než hromada jiných hovadin, na něž můžete dennodenně narazit snad na každém plátku, jenž se jen trochu otírá o metal.
Nejprve si však pojďme Ominous Shrine letmo představit. Již padlo, že kapela pochází z Francie. V sestavě nenajdeme žádná velká jména, ale při pohledu na line-up je jisté, že všichni členové už nějaké zkušenosti nasbírali, takže se nejedná o začátečníky. Osobně jsem z dalších / dřívějších působišť muzikantů zaznamenal existenci skupin Malepeste a Dysylumn, nicméně ani v jednom případě jsem se nedokopal k nějakému pozornějšímu poslechu, pročež nemohu soudit, jak na tom co do kvality jsou. „Ο δρόμος της αποθεώσεως“ je venku v podobě CD digipaku, jejž do světa vypustili kolumbijští Goathorned Productions, z jejichž portfolia jsme si zde již představili kapely jako Ignis haereticum, Novae militiae, Horncrowned nebo Aion.
Z právě jmenovaných bych Ominous Shrine mohl s klidem přirovnat k prvním jmenovaným, tedy Ignis haereticum. Mezi dalšími by se daly namátkou zmínit formace jako Mephorash, Missa Mortvm, Acherontas, Hetroertzen či novější Inferno – všem, kdo holdujete tomuto druhu black metalu, by se mohli líbit i Ominous Shrine. Ono už jen dle obálky „Ο δρόμος της αποθεώσεως“ je docela evidentní, že se Francouzi budou zabývat okultistem, luciferianismem či stezkou levé ruky. Nedokážu posoudit, nakolik se v případě Ominous Shrine jedná o důsledek nebývalé vlny podobně laděných blackmetalových kapel, nicméně v jejich případě nemám pocit čistého opisování trendů. A to i přesto, že nějaký zásadně originální zvuk se zde stvořit nepodařilo.
Důvod, proč „Ο δρόμος της αποθεώσεως“ vyznívá jako sympatická a povedená nahrávka, je nasnadě. Ominous Shrine danou žánrovou formu dokázali uchopit v odpovídající skladatelské kvalitě, která je dostatečně vysoká na to, aby nebudila škodolibé posměšky. Prakticky každá skladba na desce dokáže nabídnout dobře vystavěné pasáže, leckdy se daří jednotlivé kompozice i dobře gradovat. Zejména kytarové melodie a různé vyhrávky jsou v podání Ominous Shrine vysoce zábavné a kapela díky nim nemá problém udržet posluchačovu pozornost až do konce. Což je jenom dobře, protože až na samém konci alba se nachází jeho vrchol v podobě majestátní „Ain soph aur“. Jestli by vás měla nějaká píseň o kvalitách „Ο δρόμος της αποθεώσεως“ přesvědčit, je to právě tato.
Když jsem se do poslechu debutu Ominous Shrine pouštěl, tak jsem popravdě řečeno neočekával příliš. Vyklubalo se z toho ale příjemné překvapení. Vím, že „Ο δρόμος της αποθεώσεως“ nebude bojovat o nejvyšší příčky v závodu o nejlepší album roku, ale to vůbec nevadí. Deska je dobrá i tak a dle mého skromného názoru stojí i za koupi do sbírky.
Země: Dánsko Žánr: black metal / hardcore Datum vydání: 3.9.2017 Label: Moment of Collapse Records / Division Records / Crown and Throne Ltd. / Truthseeker Music
Dánové Hexis letos vyplivli do světa svou druhou řadovkou „Tando Ashanti“, která nebyla jen prvním albem kapely po třech letech, ale také prvním full-length počinem po zásadním přerodu sestavy. Ačkoliv onen v uvozovkách návrat dopadl uspokojivě, opravdu jsem nečekal, že neuběhne ani půlrok, než se smečka okolo zpěváka (nebo spíš: řvouna) Filipa přihlásí o slovo znovu.
Už začátkem září totiž Hexis vypustili další nahrávku, byť tentokráte se již o dlouhohrající fošnu nejedná. Předmětem našeho dnešního povídání bude minialbum „XII“, které vyšlo jako průhledný desetipalcový vinyl, jehož součástí je i CD verze počinu.
Kdo se s Hexis již v minulosti potkal, toho „XII“ nejspíš ničím velkým nepřekvapí. Dánové se ani na neřadových počinech nesnaží uhnout jiným směrem a vyzkoušet si něco nového. Naopak, předkládaná čtvrthodina drhne v dávno zajetých kolejích nátlakové kombinace black metalu a hardcoru. Hlavním cílem je opět hrát hutně až do pekla a drhnout kurevsky intenzivní náser, který možná není nijak zásadně rychlý, přesto působí vysoce agresivně a naštvaně. Pokud vám tohle v minulosti ke štěstí stačilo a chtěli byste další porci, pak vás „XII“ jistě uspokojí, protože Hexis si zde bez sebemenších problémů hlídají svou nastavenou laťku. Oukej, nakonec proč ne.
Na druhou stranu… když vezmu pětici přítomných fláků a snažím se je poslouchat bez jakéhokoliv kontextu, pak je to v pořádku a muzika působí přesně tak, jak jsem popisoval v minulém odstavci. Nicméně když to postavím vedle dřívějších nahrávek Hexis, musím říct, že mi jednotlivé placky mezi sebou dost splývají. Jasně, na „XII“ je několik dost rychlých a agresivních pasáží, pocitově určitě víc než na „Tando Ashanti“, ale vzato kolem a kolem jde jen o kosmetickou záležitost, poněvadž v reálu to Hexis hrnou pořád dle stejného receptu.
S poslechem „XII“ samozřejmě problém není. Je to dost v pohodě. Dokonce jsem si to i rád pustil, protože prostě proč ne. Mít to ve sbírce ovšem nepotřebuju a sám od sebe si radši pustím něco jiného.
