Země: Švédsko Žánr: black metal Datum vydání: 8.10.1988 Label: Under One Flag Tracklist: Side A: 01. Odens Ride Over Nordland 02. A Fine Day to Die 03. The Golden Walls of Heaven 04. Pace ’till Death 05. Holocaust Side B: 06. For All Those Who Died 07. Dies irae 08. Blood Fire Death Hrací doba: 44:53 Odkazy: web

Pokud první tři desky Bathory představují blackmetalovou éru skupiny a alba ze začátku devadesátých let zase definují viking metal, pak čtvrtou dlouhohrající nahrávku „Blood Fire Death“ lze chápat jako určitý mezičlánek mezi oběma obdobími. Blíže má sice stále k tomu prvnímu, ale co lehce naznačila skladba „Enter the Eternal Fire“ z „Under the Sign of the Black Mark“, to se v jistých částech „Blood Fire Death“ začíná projevovat již mnohem zřetelněji. Samozřejmě mluvím o směřování do stavu, kdy špinavou agresi vystřídalo vyprávění monumentálních hudebních ság.

Příklon k severské mytologii je na „Blood Fire Death“ patrný již ze samotného přebalu, na němž se nachází výřez obrazu „Asgårdsreien“ z roku 1872 od norského malíře Petera Nicolaie Arba (1831-1892). Tříminutové intro „Odens Ride Over Nordland“ nastolí mystickou severskou atmosféru, na niž posléze naváže začátek první regulérní skladby „A Fine Day to Die“. Její baladický úvod s náladotvorným kytarovým vybrnkáváním a čistým hlasem poté vyroste v blackmetalovou hymnu první jakosti. Střední tempo, rozmanitá struktura, geniální a nezapomenutelné riffy – kdykoliv člověk pomalu ztrácí víru v žánr, když vidí, jak pozérské mrdky tleskají pohádkovým kvazi-metalovým srancům a jak aktuální parodie na scénu žije lajky na Facebooku a rádoby vtipnými memečky, tak právě písně jako „A Fine Day to Die“ mu připomenou, proč je právě metal srdcová záležitost, a že na všechny kretény se může vysrat. Fenomenální kytarové sólo budiž třešničkou na dortu.

Ještě znatelněji je odklon od dřívějšího vzteklého metalu cítit v závěrečném titulním opusu „Blood Fire Death“, jejž lze myslím považovat za první skladbu Bathory ve stylu viking metalu, ne-li první žánrovou skladbu vůbec. Kytarový sound je stále syrový, ale nordické chóry vydatně podporují náladotvornost, epický riff i skvělé kytarové vyhrávky jasně hrají ve prospěch atmosféry. Výsledná kombinace je – vpravdě famózní.

„A Fine Day to Die“ a „Blood Fire Death“ desku vlastně lemují, protože se nacházejí na jejím začátku respektive konci – jedna je perfektním úvodem, druhá perfektním vyvrcholením. Mezi nimi se ovšem nachází další hromada agresivního black metalu v tradici prapůvodního žánrového zla… jak je vlastně definoval Quorthon respektive Bathory na svých předcházejících počinech. V tempu a nekompromisnosti polevuje jedině šestá „For All Those Who Died“ s jasně čitelným kytarovým motivem. Nicméně i ta může být chápana jako jistá reminiscence na debutovou nahrávku z roku 1984. Bezejmenné album mělo na obalu obraz kozla, jenž pocházel z knihy „Witches“ od Ericy Jong. Text „For All Those Who Died“ tvoří báseň od téže autorky a poprvé se objevila v téže knize.

„The Golden Walls of Heaven“, „Pace ’till Death“, „Holocaust“ a „Dies irae“ jsou už ovšem rychlé námrdy, které svou animalitou a nekompromisností důstojně navazují na tři předešlá alba. Zejména určité pasáže v posledních dvou jmenovaných dokážou běsnit takovým způsobem, že se nemusejí stydět ani vedle extrémních zvráceností mladších o dvacet a více let.

Zmiňovaná „For All Those Who Died“ není jedinou textovou zajímavostí, jaká se na „Blood Fire Death“ nachází. Například první tři sloky „A Fine Day to Die“ jsou vypůjčeny z povídkového souboru „The King in Yellow“ (1895) od Roberta Williama Chamberse. Další „vtípky“ přinášejí „The Golden Walls of Heaven“ a „Dies irae“. U první jmenované dávají první písmena řádků každé sloky dohromady slovo „SATAN“. Když zas vezmete první písmena všech řádků textu v „The Golden Walls of Heaven“, dostanete: „CHRIST THE BASTARD SON OF HEAVEN“.

Pro jistou část fans je „Blood Fire Death“ možná vrcholem celé historie kapely, protože v sobě spojuje oba světy, jejichž prostřednictvím jméno Bathory získalo legendární status. Nabízí agresi staré tvorby i epiku z devadesátých let a jako takové působí rozmanitěji. Pro mě osobně se o strop nejedná, ale hádám, že zrovna v případě prvních šesti desek Bathory je docela bezpředmětné řešit, která je výše než zbylé a která z nich je nejvýše, poněvadž všechny do jedné jsou kult až do pekla a každá z nich obsahuje nesmrtelné skladby. O „Blood Fire Death“ to platí jakbysmet.

Země: Švédsko Žánr: black metal Datum vydání: 11.5.1987 Label: Under One Flag / New Renaissance Records Tracklist: Side A – Darkness: 01. Nocternal Obeisance 02. Massacre 03. Woman of Dark Desires 04. Call from the Grave 05. Equimanthorn Side B – Evil: 06. Enter the Eternal Fire 07. Chariots of Fire 08. 13 Candles 09. Of Doom…… Hrací doba: 35:34 Odkazy: web

Tvorba Bathory se vcelku lehce nechá rozdělit do několika etap, z nichž ta první, ryze blackmetalová, je vymezena první trojicí desek. „Bathory“, „The Return……“ a „Under the Sign of the Black Mark“ tvoří triumvirát definující black metal. První představila jeho zběsilost vycházející z punku, kteroužto druhá dovedla k dokonalosti formulaci žánru a dotáhla ji do konečného důsledku. Právě první dvě jsou ty skutečně stylotvorné, na jejichž základech vše stojí, ale až ta třetí představuje nejpropracovanější skladatelskou stránku a stává se korunním drahokamem extrémního metalu.

Krátce po vydání „The Return……“ se nyní už dvoučlenná formace Bathory vrátila do domovského studia Heavenshore, aby zde pracovala na dalším materiálu pro eventuální třetí dlouhohrající desku. Nahrávka vznikala pod pracovním názvem „Occulta“ případně „Okkulta“ a bylo pro ni natočeno celkem sedm písní (jednou z nich byla i raná verze „Call from the Grave“), nicméně jen čtyři se dochovaly. Jak známo, k vydání nedošlo, nicméně jisté nápady posloužily jako základ pro „Under the Sign of the Black Mark“.

Mezi vydáním „The Return……“ a „Under the Sign of the Black Mark“ se objevila zdánlivá pauza, která ovšem nebyla způsobena nedostatkem materiálu, ale spíš sháněním nové sestavy. Ukázalo se, že dosavadní bubeník Stefan Larsson nebude schopen album nahrát z pracovních důvodů, na jeho místo tak nastoupil Paul „Pålle“ Lundburg, ačkoliv nebyl zrovna velkým příznivcem metalu. Sám Quorthon se ovšem nechal slyšet, že právě on mu otevřel cestu ke klasické hudbě, což se projevilo na pozdějších počinech. Jako baskytarista se krátce přidal Christer Sandström, ale ani on nebyl zrovna fanoušek podobné hudby, protože Bathory byli tehdy na svou oblast a dobu nevídaně extrémní. Christer na „Under the Sign of the Black Mark“ natočil dva nebo tři songy, většinu baskytarových partů nakonec odehrál sám Quorthon.

Před opravdovým nahráváním vzniklo několik demosnímků i s písněmi, které se na finální album nedostaly. Počin se měl původně jmenovat „Nocturnal Obeisance“, ale nakonec byl změněn a toto jméno dostalo jen intro – i když v prvním vydání s překlepem „Nocternal Obeisance“. Legendární je rovněž historka vzniku obalu „Under the Sign of the Black Mark“. Quorthon načerpal inspiraci pro výjev, v jehož ústředí byl ďábel obklopen čtyřmi nahými ženami, a došel k rozhodnutí, že se musí jednat o fotku, nikoliv o obraz.

Materiál pro desku již byl v té době hotov a Quorthon se začal věnovat shánění propriet a dobrovolníků (respektive spíš dobrovolnic – měly zde být čtyři nahé ženy) pro obal. Dle svých slov obvolával všechna možná divadla, filmové společnosti a televize, až nakonec našel, co hledal – ve švédském národním divadle, kde zrovna hráli „Carmen“. Ve druhém dějství se zde objevovaly rekvizity skal, jichž bylo třeba. Jejich zapůjčení a převoz by ovšem byl příliš nákladný. Quorthonovi se nicméně podařilo vyjednat, aby se fotky pro obal nafotily v krátké přestávce mezi prvním a druhým dějstvím přímo během představení. Jak se však ukázalo, dostat do záběru čtveřici nahotin i ďábla, jejž ztvárnil kulturista Leif Ehrnborg, bylo nemožné, takže nakonec vše dopadlo tak, že se zde nachází pouze démonická postava s rohy. V rychlosti prý byly pořízeny pouhé čtyři záběry.

Hudebně je „Under the Sign of the Black Mark“ velkým posunem oproti „Bathory“ a „The Return……“, které jsou obě primitivním agresivním black metalem. Třetí album přináší větší kompoziční rozmanitost, více středních temp a hymničnosti, výraznější kytarová sóla. Což byl ale dle všeho záměr, poněvadž Quorthon cítil, že je nutné se od předcházejících počinů posunout kupředu. Povedlo se.

To ovšem neznamená, že „Under the Sign of the Black Mark“ na bestiálnost rezignovalo! „Massacre“ je přesně dle názvu učiněný masakr, stejně tak „Chariots of Fire“ a „Of Doom“. V menší míře to platí i o „Equimanthorn“, která ale zpomaluje v zabijáckém refrénu. Vedle nich se tu ale objevují i skladby, jejichž „hitový“ potenciál je značně vyšší než v případě starších alb. Názorným příkladem budiž „Woman of Dark Desires“ s chytlavými riffy a refrénem, jenž uvízne v hlavě už navěky.

Podobně lehce zapamatovatelné jsou i „Call from the Grave“ a „13 Candles“, které se obě drží středního tempa. Sedmiminutová „Enter the Eternal Fire“, jež otvírá B stranu desky, pak přidává výrazný epický feeling, a z dnešního úhlu pohledu ji lze chápat jako předzvěst toho, do jakých vod se hudba Bathory stočí v následujících letech.

Ať už se ale „Under the Sign of the Black Mark“ pohybuje v kterékoliv své poloze, vždy a neustále – a stejně jako v případě „Bathory“ a „The Return……“ – platí, že máme tu čest s nadčasovým majstrštykem, na němž vlastně není písně, jež by nepatřila do zlatého fondu extrémního metalu. Jestli jsem v případě prvních dvou alb tvrdil, že správný fanoušek metalu musí povinně znát všechny riffy zpaměti, u „Under the Sign of the Black Mark“ to platí pomalu dvojnásob. Tady totiž mluvíme o jedné z největších metalových nahrávek všech dob, jejíž význam a velikost dost dobře nejde dostatečně popsat v pár slovech. Tohle je nejvyšší triumf extrémního metalu. Buď uctíváš až za hrob, anebo jsi zkurvenej pozér a měl bys zdechnout. Nic mezi tím.