Archiv štítku: black metal

Sortilegia, Sinmara, Almyrkvi

Sortilegia, Sinmara, Almyrkvi

Datum: 1.12.2017
Místo: Praha, Underdogs’
Účinkující: Almyrkvi, I I, Sinmara, Sortilegia

Nebudeme se zdržovat žádnými formalitami a pustíme se rovnou do díla. Jako první se 1. prosince v klubu Underdogs‘ ujali pódia němečtí I I alias Infernal Invocation. Tahle banda mě z dosavadních nahrávek, jichž není mnoho, příliš nezaujala. Ani v živém podání to nebyl nějaký zásadní zázrak, ale už to znělo lépe, agresivněji a příjemně to sypalo. Určité pasáže byly nasrané až běda, o tom žádná, ale slušelo by tomu ještě víc bestiality a té se držet, protože po chvilce vždycky přišlo nějaký povolení. Nejvíce pekla rozséval zpěvák a kytarista A., který se nijak nešetřil a nejen díky náhrdelníků z kostí kolem krku poutal nejvíce pozornosti. Zbylá trojice muzikantů mu dělala spíš křoví. Nakonec docela oukej, ale palici mi to zase neurvalo.

Následovalo islandské pásmo, které slibovalo docela solidní podívanou, ale nakonec musím říct, že šlo docela o zklamání. Almyrkvi jsou z nahrávek fajn a debutové ípko „Pupil of the Searing Maelstrom“ i čerstvá řadovka „Umbra“ se mi vcelku líbí, ale živě mě seveřané úplně nepřesvědčili. Nástup a první riffy ještě vypadaly slibně, ale hodně rychle se set Almyrkvi zvrhnul v docela prázdné rádoby-atmo, které navíc vyznívalo příliš hodně a nekonfliktně. Zpěvák mohl valit bulvy, jak chtěl, ale bylo mu to prd platné, takže mi nakonec nijak nevadilo, že Islanďané své vystoupení výrazně zkrátili a zahráli tuším jen nějakých 25 minut.

Naopak Sinmara mi přišla, že zase hrála déle, než by bylo vhodné, a klidně si to mohla o jednu skladbu zkrátit. Ale žádné velké překvapení, protože sestava byla totožná jako u Almyrkvi, tak jak by hoši předváděli strhující set, když o chvíli dříve s jiným projektem strhnout nedokázali? V průběhu hraní jsem zachytil songy z letošního EP „Within the Weaves of Infinity“, příspěvek na splitko s Misþyrming i ukázky ze tři roky starého řadového debutu „Aphotic Womb“, ale nic z toho neznělo tak dobře jako ve studiové podobě.

U SinmaryAlmyrkvi bych vlastně mohl říct to samé – nešlo o vyloženě debilní koncerty, ale ani o vyloženě dobré. Něco tomu scházelo a vlastně toho bylo dost, chyběl feeling, posedlost a oddanost bezedné temnotě. Kdyby se mě někdo přímo na místě zeptal, tak za předpokladu, že toto měla být ukázka té slavné islandské scény, z níž se v poslední době můžou všichni posrat, bych řekl, že jsme všichni slepí a hluší, něco si nalháváme a uctíváme přelud. Tohle prostě byly průměrné koncerty. V tomhle momentě jsem měl pocit, že kdybych na tu akci nedorazil, o nic bych nepřišel.

Sinmara

Vše napravila až poslední skupina. Sortilegia byla o ligu výš než všechny tři předchozí kapely dohromady. Již dvakrát jsem zde psal, že Sortilegia je v živém podání dokonalá oslava Smrti, a nyní se to potvrdilo znovu. Jen málokterá blackmetalová formace má schopnost z pódia takto uhranout, strhnout, sevřít a nenechat vydechnout. Zatímco předešlá vystoupení jen nesměle jezdila po povrchu, zde se šlo do útrob a samotné podstaty žánru. Sortilegia možná vzývá, co již formálně vzato bylo dávno slyšeno, a jejich produkce je atavismus a primitivismus, ale to je jen zdání pro ty, kteří tomu nerozumí. Ve skutečnosti malá blondýnka Koldovstvo všechny islandské chcípáky vyškolila, jak se hraje skutečný black metal, a z jejího nelidského vytí, syrových riffů a neustálého sypání bicích se zformoval až transcendentální zážitek.

Sortilegia

Nerad plýtvám superlativy. Nemám ve zvyku v reportech kydat slinty o tom, jak jsem viděl životní koncert, jak si tohle nebo tamto budu pamatovat ještě dlouho, jak někdo zbořil tenhle nebo tamten klub, jak dokonalé to bylo. Když tohle někdo blije, v drtivé většině případů jsou to jen sračky a projev dnešní doby, kdy v honbě za zážitky chválíme průměr a namlouváme si, že šlo o něco výjimečného. Sortilegia je ovšem jinde, a když jsem přednedávnem tvrdil, že jde živě o jednu z nejlepších blackmetalových kapel, nyní to mohu bez obav zopakovat. Na deskách jsou skvělí, ovšem na koncertech téměř geniální. Viděl jsem potřetí a opět odcházím s hlubokými dojmy a jizvou na duši. Nesvatost.


Satyricon – Deep Calleth Upon Deep

Satyricon - Deep Calleth Upon Deep

Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 22.9.2017
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. Midnight Serpent
02. Blood Cracks Open the Ground
03. To Your Brethren in the Dark
04. Deep Calleth Upon Deep
05. The Ghost of Rome
06. Dissonant
07. Black Wings and Withering Gloom
08. Burial Rite

Hrací doba: 43:35

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Satyricon od blackmetalových fanatiků už roky dostávají těžkou nenávist (to je něco jako hejt, akorát česky) za to, že nehrají jako za časů „Dark Medieval Times“ nebo „The Shadowthrone“, ale mě osobně jejich vývoj nikdy nesral a bavily mě i jejich novější věci. Ať si říká kdo chce co chce, přinejmenším „Now, Diabolical“ je skvělá fošna a pořád se k ní rád vracím. Tím chci říct, že jsem jejich novější tvorbu spíš obhajoval a měl k ní respekt…

…až do posledního alba. Bezejmenná deska by papírově měla být nejzazším manifestem kapely, jejím pomníkem. Jenže u Satyricon tomu tak nebylo. Satyr a Frost jejím prostřednictvím vypustili svůj nejslabší dlouhohrající počin, jemuž zoufale scházelo vše, kvůli čemu byly nahrávky jako „Volcano“, „Now, Diabolical“ a „The Age of Nero“ (tahle placka je až zbytečně podceňovaná) tolik zábavné. „Satyricon“ přineslo pouze jedinou pamětihodnou píseň „Phoenix“, na jejíž přitažlivosti měl ovšem největší podíl hostující zpěvák Sivert Høyem.

Zklamání z eponymní řadovky bylo tak veliké, že jsem nyní neměl příliš velká očekávání ani směrem k letošní novince „Deep Calleth Upon Deep“. Což jen prohloubil necitlivě oříznutý obraz „Dødskyss“ (1899) od Edvarda Muncha použitý jako obal i první ukázka, která koule fakt netrhala. Nejpozději v téhle chvíli jsem se začal obávat podobného provaru jako u „Satyricon“.

Nyní by znělo úderně, kdybych tento předpoklad potvrdil a vyhlásil „Deep Calleth Upon Deep“ za sračku. O něco méně úderně, ale pořád docela dobře by znělo, kdyby přišel velký zvrat a „Deep Calleth Upon Deep“ bych za zvratek nevyhlásil s tím, že album nakonec překvapilo a vrací Satyricon do formy. Jenže pravda je, jak už má ta mrška ve zvyku, někde uprostřed. I když… uprostřed jen obrazně, jsme o něco blíže k první zmiňované možnosti.

Přinejmenším jedna věc potěšující je – „Deep Calleth Upon Deep“ je lepší než „Satyricon“. A to docela výrazně, což ovšem není dáno kvalitami letošního placky, nýbrž nekvalitami té předchozí. To si dovolím tvrdit zejména proto, že poslech minulé desky mě vůbec nebavil, spíš docela nudil, kapela zde hrála unaveně a… prostě tam chyběl jakýkoliv zápal i dobré nápady. Ne snad, že by se novinka dokázala vrátit na úroveň předešlých počinů, ale její poslech mě neobtěžuje, ani u něj nezdechávám nudou.

Nicméně jsem si vědom toho, že „Deep Calleth Upon Deep“ rozhodně nebude záležitostí pro dlouhodobější vztah. I tuhle placku totiž trápí určité neduhy, nad nimiž prostě nelze přivírat oči. Předně se mi zdá, jako kdyby už Satyr nebyl schopen přijít s nějakým skutečně zajímavým riffem či motivem, který by dokázal utkvět v hlavě. Výsledek se poslouchá poměrně v pohodě, ale chybí zde výraznější skladby, jaké by desku táhly kupředu. Klidně si tomu říkejte třeba hity. Chybí i písně, které by se odhalily až postupem času, a dokázaly fungovat s větším odstupem. Je tu jen osm tracků, jejichž poslech člověka nijak zásadně nesere, ale o tom, že by dokázaly předat něco hlubšího, se nedá mluvit ani v nejmenším. Nebo snad ano, když už nyní cítím, že „Deep Calleth Upon Deep“ dochází dech, a když ani během těch několika poslechů jsem necítil nějaké větší, byť třeba krátkodobé uspokojení?

Sem tam probleskne nějaká pasáž, která nechá vzpomenout na sílu dřívějších Satyricon, ale povětšinou se jedná jen o krátké chvilky, nikoliv o stěžejní motivy písniček. Jako nejpovedenější položky alba se mi jeví pomalá „To Your Brethren in the Dark“, která má snad jako jediná trochu hmatatelnější atmosféru, a „Deep Calleth Upon Deep“, byť právě ji jsem měl na mysli, když jsem výše hovořil o první ukázce, která nervala koule. Titulní věc však v rámci celku vyznívá lépe.

Na druhou stranu nelze zastírat, že tu jsou i mnohé slabší pasáže, přinejmenším ve vyrovnaném poměru s těmi lepšími, nejsou-li rovnou v převaze. Kupříkladu začátek „Black Wings and Withering Gloom“ mi přijde dost nepovedený. A obecně skladby z druhé poloviny nahrávky nemají nic, čím by dokázaly zaujmout, snad jedině s čestnou výjimkou v podobě místy nečekaně melodické „The Ghost of Rome“. Nicméně neříkám, že se zaujetí musí vždy nést v pozitivním duchu.

Satyricon

Největší problém však spatřuji v tom, že „Deep Calleth Upon Deep“ podobně jako eponymní album působí dojmem, že to zní jako Satyricon, akorát v horším vydání. Jako kdyby se někdo styl Satyra a Frosta snažil věrně napodobit, ale nedokázal hrát na jejich úrovni. Jenže oni jsou pod tím podepsáni skuteční Satyricon, což je docela smutné. Bezejmenný počin stále zůstává jejich nejhorším albem, ale „Deep Calleth Upon Deep“ je druhé nejhorší v historii norské veličiny.

Nemůžu si pomoct, ale mám pocit, jako kdyby kvality Satyricon prudce uvadaly. Kvalitativní propad na téhle a minulé desce je oproti předchozím érám skupiny obrovský. Zatímco u bezejmenné fošny šlo shovívavě mávnout rukou pod argumentem, že každá kapela má právo na nějaký přešlap, druhá takhle slabá řadovka za sebou už značí hlubší problém. Pokud budou Satyricon i příště takhle zvadlí, asi bude načase začít lámat hůl.


Tchornobog – Tchornobog

Tchornobog - Tchornobog

Země: Ukrajina
Žánr: black / death / doom metal
Datum vydání: 21.7.2017
Label: I, Voidhanger Records / Fallen Empire Records

Tracklist:
01. I: The Vomiting Tchornobog (Slithering Gods of Cognitive Dissonance)
02. II: Hallucinatory Black Breath of Possession (Mountain-Eye Amalgamation)
03. III: Non-Existence’s Warmth (Infinite Natality Psychosis)
04. IIII: Here, At the Disposition of Time (Inverting a Solar Giant)

Hrací doba: 64:23

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
I, Voidhanger Records

Tchornobog je docela nová akvizice na blackmetalové scéně, a už se kolem ní začínají slétat superlativy, její jméno se rozeznívá žánrovými informačními kanály a poutá nezanedbatelný díl pozornosti. Ani nemluvě o skutečnosti, že červencový eponymní debut vydaly labely jako Fallen Empire Records (gramofonová deska, audiokazeta) a I, Voidhanger Records (kompaktní disk). Nejvyšší čas, abychom se na ten zázrak podívali i my, zdali je taková pozornost zasloužená.

Tchornobog má na triku mladý ukrajinský muzikant Markov Soroka, jemuž je sice aktuálně jen 22 let, ale rozhodně nejde o jeho první hudební počin. Kdo se jen trochu rozhlíží, mohl již zachytit jeho další projekt Aureole, jenž má na kontě dvě dlouhohrající desky, pod jejichž vydáním jsou podepsáni Avantgarde Music (debut) a také Fallen Empire (oba počiny).

Debutová deska Tchornobog se hned na první pohled tváří dost ambiciózně – pouhé čtyři skladby dávají dohromady více jak hodinu muziky. Nejkratší z nich („II: Hallucinatory Black Breath of Possession (Mountain-Eye Amalgamation)“) překonala hranici dvanácti minut a ta nejdelší („I: The Vomiting Tchornobog (Slithering Gods of Cognitive Dissonance)“) se vyškrábala na celých dvacet minut. Samozřejmě, vždycky najdete i (dokonce mnohem) delší věci, nicméně je zřejmé, že se Tchornobog pohybuje ve stopážích, s nimiž už si neporadí hned tak někdo neporadí.

A bohužel ani Tchornobog mě nedokázal přesvědčit, že by takhle rozmáchlé plochy skutečně potřeboval a že by se bez nich neobešel. Napříč albem se nachází množství pasáží, které třeba samy o sobě nemusejí být špatné nebo nepovedené, ale mám u nich dojem, že by jim určité zkrácení jenom prospělo. Například v již jmenované „I: The Vomiting Tchornobog (Slithering Gods of Cognitive Dissonance)“ prostě hluchá místa jsou, stejně tak třeba v „IIII: Here, At the Disposition of Time (Inverting a Solar Giant)“. Říkám to docela nerad, poněvadž v zásadě je mi počínání Tchornobog vlastně sympatické, ale jistě nemá smysl se tvářit, že jde o něco dokonalého, když do dokonalosti má nahrávka přece jenom daleko.

Druhá věc je, že „Tchornobog“ se moc dobře poslouchá a navzdory některým trochu natahovaným pasážím vlastně zas tolik nenudí. Pokud něco takového nastane, myšlenky na chvíli utečou jinam a posléze se zase navrátí k vstřebávání hudby. Jenže nad hranici právě zmíněného se deska vyšvihne jen málokdy. Jako celek si počin drží svou nastavenou laťku, která vlastně špatná není, ale těch skutečně strhujících momentů je na debutu Tchornobog o poznání méně, než bych si přál. A také méně, než jsem v předstihu po prvních ohlasech doufal.

Měl-li bych zvolit vrchol, nemusel bych zas tak dlouho přemýšlet, abych ukázal na „II: Hallucinatory Black Breath of Possession (Mountain-Eye Amalgamation)“. Zdaleka to není jen kvůli tomu, že je její délka nejkratší – nachází se zde totiž nejvíce výrazných a působivých chvilek. Minimálně dvě pasáže jsou tu vážně skvělé. Což o to, dobré nápady se jistě najdou i v „I: The Vomiting Tchornobog (Slithering Gods of Cognitive Dissonance)“ a „IIII: Here, At the Disposition of Time (Inverting a Solar Giant)“, ale u nich je výraznější onen pocit, že se Tchornobog někdy zbytečně dlouho převaluje v doomových riffech.

Tchornobog

Trochu stranou stojí třetí „III: Non-Existence’s Warmth (Infinite Natality Psychosis)“, jejíž první polovina vyklouzne z typické formule desky a pokouší se o víc atmosférický přístup se znatelnými post-vlivy. V jednom momentě se zde dokonce ozve i saxofon, jenž se postupem času bohužel stal jakýmsi prostředkem vyjádření toho, že jsem metalový intelektuál. U Tchornobog to naštěstí není tak otravné jako v jiných případech (třeba teplometství letošní debutu krajanů White Ward mě straší doteď), stejně tak by se dala ocenit slušně zvládnutá gradace, jenže ve finále – ty agresivnější části „Tchornobog“ mě oslovují více.

Možná, že prvotina Tchornobog dle recenze vyznívá jako zklamání. Pokud ano, pak se omlouvám, protože takhle černé to rozhodně není­. Spíše tento text můžete chápat jako určitou protiváhu jiným nadšeným a nekritickým recenzím, protože ty si Tchornobog po mém soudu rovněž nezaslouží. Nicméně nezastírám, že jsem doufal v hodně silnou, ne-li dokonce výjimečnou záležitost, a dostal jen pohodovku, k níž se už vracet nebudu.

Tchornobog - Tchornobog


Bathory – The Return…… (1985)

Bathory - The Return…… (1985)

Země: Švédsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 27.5.1985
Label: Black Mark Production

Tracklist:
Side A – Darkness:
01. Revelation of Doom
02. Total Destruction
03. Born for Burning
04. The Wind of Mayhem
05. Bestial Lust (Bitch)

Side B – Evil:
06. Possessed
07. The Rite of Darkness
08. Reap of Evil
09. Son of the Damned
10. Sadist (Tormentor)
11. The Return of the Darkness and Evil

Hrací doba: 36:57

„When the sacred oath is broken
and the lie is spoken out loud
when the angel is POSSESSED
and the virgin is stolen her pride

When the flame of love and pureness
have turned to BESTIAL LUST
when the walls of gold in heaven
close in and turn to dust

When THE WIND OF MAYHEM whispers
through the vale of tears and death
when the golden river is empty
and the SADIST tear the angels flesh

When the SON OF THE DAMNED strides the earth
and THE RITE OF DARKNESS is done
when the REVELATION OF DOOM comes closer
and the battle just begun

When the beauty is BORN FOR BURNING
and the TOTAL DESTRUCTION draws Nera
when the disciples under the sign of the black mark gathers
and the REAP OF EVIL is here

Then the clouds of death shall gather
then the night shall allways burn
then the ancient prediction comes true
and the bells of fate chaime
THE RETURN……“

Originální vydání „The Return……“, druhé desky Bathory, na zadní straně gramofonové desky neuvádělo seznam skladeb. Na jeho místě se nacházela výše citovaná báseň, v níž se objevují názvy všech písní na albu. Původně byl záměr dokonce takový, že báseň bude přednesena během intra „Revelation of Doom“, ale z toho nakonec sešlo, jelikož se ani s přidávanými efekty nepodařilo najít hlas, jenž by k ní pasoval. Navíc již bylo rozhodnuto, že nahrávku otevře song „Total Destruction“, zatímco verše zněly spíš jako úvod k „The Return of the Darkness and Evil“, která se nachází až na konci desky. Ze všech těchto důvodů nakonec se nakonec nápad neuskutečnil a slova se objevují jen na zadní straně.

Tak či onak, „The Return……“ se pro skupinu stalo zlomovou deskou, která Bathory vyslala nahoru a zajistila jim (zde je skutečně ještě pořád na místě množné číslo – druhé album bylo natočeno ve tříčlenné sestavě) pozornost fanoušků metalu z celého světa. Jen v předobjednávkách se prý udalo 10 000 kopií a celkově prodeje přesáhly 25 000 kusů, což jsou na dnešní poměry nepředstavitelné cifry, tím spíš na undergroundovou kapelu vydávající teprve své druhé album.

Bathory

Hudebně je „The Return……“ takříkajíc ještě víc black metal než předešlé „Bathory“. Nikoliv v tom smyslu, že by snad bylo agresivnější. Naopak, debut je díky znatelnějšímu punkovému feelingu takový víc neurvalý, zatímco dvojka je víc „heavy“. Dokonce bych řekl, že „The Return……“ je – navzdory tomu, že jde stále o lo-fi garážovku – kompozičně o něco propracovanější. Druhé album však ještě znatelněji sahá po krystalické podstatě black metalu. Asi ne nadarmo je jistým okruhem lidí považováno za etalon toho, jak by měl black metal ve své prapůvodní formě vypadat. Nakonec například i sám FenrizDarkthrone se v tomto duchu nechal několikrát slyšet.

Samozřejmě ani zde není nouze o další hromadu legendárních songů, jejichž riffy by měl každý správný fanda black metalu poznat po dvou vteřinách, i kdyby mu to někdo pustil ve tři ráno hned po probuzení. Vály jako „Total Destruction“, „Born for Burning“, „The Wind of Mayhem“, „Bestial Lust (Bitch)“, „Possessed“ nebo „Reap of Evil“ jsou učebnice svého žánru, který se možná v průběhu následujících dekád vyvinul do značně odlišně znějící podoby, ale to nic nemění na faktu, že tohle je prostě základ. Kdybych měl ovšem zvolit vrchol, asi bych po chvíli rozmýšlení ukázal na „titulní“ vypalovačku „The Return of the Darkness and Evil“ s nezapomenutelným refrénem, jehož prostřednictvím se ukazuje, že v jednoduchosti je síla. Že skutečným pohonem pravého metalu není technika ani vytříbený sound, ale fanatismus, feeling a autenticita. A toho všeho má „The Return……“ na rozdávání.

Bathory

Trochu paradoxně teď může znít subjektivní názor, že z (ne)svaté trojice prvních desek Bathory je u mě „The Return……“ až na třetím místě. Vůbec nechci znevažovat význam nahrávky, protože je to pořád majstrštyk jak svině a klasika nejvyššího kalibru, ale předchozí „Bathory“ a následné „Under the Sign of the Black Mark“ si cením ještě o chloupek výše. Nicméně plně rozumím tomu, pokud je pro někoho právě „The Return……“ vrcholem rané éry Bathory. Ale ono je to ve finále jedno, poněvadž se nakonec stejně všichni doufám shodneme na tom, že všechny tři fošny si zaslouží fanatické uctívání.


Almyrkvi – Umbra

Almyrkvi - Umbra

Země: Island
Žánr: black metal
Datum vydání: 24.11.2017
Label: Ván Records

Tracklist:
01. Vaporous Flame
02. Forlorn Astral Ruins
03. Severed Pillars of Life
04. Stellar Wind of the Dying Star
05. Cimmerian Flame
06. Fading Hearts of Umbral Nebulas

Hrací doba: 42:05

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Hovořit o tom, jak islandská blackmetalová scéna nabrala v posledních několika letech na síle, významu i popularitě, by tuším bylo zbytečné. Kdo zrovna nevylezl z pralesa, jistě už vzestup severského ostrova na černěkovovém kolbišti zaznamenal a s největší pravděpodobností i sám pocítil na vlastní kůži a uši. Almyrkvi do této vlny zapadají s naprostou samozřejmostí, ačkoliv je jejich přístup k black metalu malinko jiný než třeba u stylových souputníků jako Svartidauði, Misþyrming, Naðra nebo Wormlust. Což samozřejmě vůbec není na škodu.

Vcelku běžné je, že jeden člověk působí ve vícero islandských kapelách, z nichž mnohé jsou personálně zhusta propojené. Zřejmě malý svět, v němž se všichni navzájem znají a v němž každý se s každým už v nějaké skupině potkal. Ani Almyrkvi v tomto ohledu nejsou výjimkou. Hlavní postavou je Garðar S. Jónsson známý z formace Sinmara, k němuž se připojil bubeník Bjarni Einarsson známý rovněž díky Sinmara a dále třeba Slidhr nebo Wormlust, jako host nabubnoval i letošní debut Rebirth of Nefast.

Almyrkvi se poprvé představili na loňském minialbu „Pupil of the Searing Maelstrom“ a hned se jednalo o představení v dobrém světle. Pilotní épéčko bylo příjemné a v určitých momentech dokázalo navodit sympaticky hustou atmosférou. Abych ale řekl pravdu a netahal vás za fusekli, nemůžu zas tvrdit, že šlo o nějaké geniální dílo, z něhož bych seděl na prdeli a k němuž bych se v pravidelných intervalech vracel. Pořád se ale jednalo o dostatečně povedenou záležitost k tomu, abych si byl ochoten „Pupil of the Searing Maelstrom“ koupit.

No, a něco podobného by se vlastně dalo prohlásit i o čerstvém dlouhohrajícím debutu „Umbra“, na němž Almyrkvi vcelku pohodlně pokračují ve stylu načrtnutém předešlým počinem. Jisté rozdíly zde ovšem samozřejmě jsou. Islanďanům sluší trochu plnější a sytější sound, jenž podtrhuje kytarovou „hloubku“. Akorátně to ladí s kosmickým zaměřením Almyrkvi. Obzvlášť když se skupina ani nesnaží o nějaké kličkování v chaotických riffech a soustředí se výhradně na atmosféru v čitelné a docela stravitelné formě. Stravitelnost ovšem nemusí být a v tomto případě by ani neměla být chápana v pejorativním zabarvení.

Oproti minulejšku trochu postrádám náznaky industrialu. Byť šlo skutečně jen o náznaky, jednalo se o docela příjemné osvěžení. Zdá se mi, že jejich místo nyní zaujal větší podíl ambientních zvuků či celých pasáží, jako je tomu v závěrech hned několika skladeb. Stejně jako posledně mi však příliš nevoní čisté vokály, bez nichž bych se s radostí obešel. Ne snad, že by byly vyloženě špatné – vždy, když už jejich pasáž chvíli hraje, tak si na ně přivyknu a ujde to, ale pokaždé, když zrovna začnou, mám pocit, jako kdyby do vývoje dané písně úplně neseděly a vstoupily do děje trochu násilně. Jako kdyby skladbě slušelo přitlačit na pilu, ale Almyrkvi namísto toho uberou. Nicméně se může jednat jen o můj subjektivní pocit.

Almyrkvi

Naštěstí se ale podobných momentů na „Umbra“ nenachází mnoho. Povedené pasáže a kvalitní nápady výrazně převažují. Písně jako „Vaporous Flame“, „Stellar Wind of the Dying Star“ či „Cimmerian Flame“. Což platí i navzdory tomu, že třeba první jmenovaná obsahuje i ony problematické chvilky s čistým zpěvem, které ovšem vyvažuje výborné nápady ve druhé polovině.

I přes menší mušky, které navíc a bohudík nejsou zásadní, „Umbra“ jako celek docela baví a umí zprostředkovat kus atmosféry. Kosmos z pohledu Almyrkvi není nelítostnou černou dírou, ani se nejedná o zdrogovaný psychedelický trip, ale pořád jde o příjemně sugestivní výlet. „Umbra“ sice nebude figurovat v závěrečných bojích, až se bude rozhodovat o desce roku, ale za slyšení tenhle kousek (nejspíš) stojí.


Bathory – Bathory (1984)

Bathory - Bathory (1984)

Země: Švédsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 2.10.1984
Label: Black Mark Production

Tracklist:
Side A – Darkness:
01. Hades
02. Reaper
03. Necromansy
04. Sacrifice

Side B – Evil:
05. In Conspiracy with Satan
06. Armageddon
07. Raise the Dead
08. War

Hrací doba: 27:02

Odkazy:
web

Je mnoho kapel, které promluvily do vývoje metalu, je i mnoho skupin, jimž můžeme bez obav přiřknout tituly jako legendární – a ještě mnohem víc si jich tento titul uzurpuje, aniž by na něj reálně měly nárok. Existuje i množství kultovních formací, jejichž tvorbu uctívá relativně málo lidí, ale o to víc fanaticky. Je však jen hrstka skutečných metalových titánů, bez jejichž vlivu by celý žánr nemohl vypadat tak, jak dnes vypadá. K takovým „nadlegendám“ a metalovým bohům zcela nesporně patří i švédský projekt Bathory, jenž stál u zrodu pravého black metalu a později definoval i viking metal s nordickou atmosférou.

Jak už tomu tak mnohdy bývá, začátky Bathory v roce 1983 asi nenapovídaly tomu, že se právě rodí jedna z největších metalových legend historie. Založil ji tehdy 17letý Tomas Börje Forsberg alias Quorthon společně s dalšími dvěma členy, baskytaristou Frederickem Melanderem a bubeníkem Jonasem Åkerlundem (jenž je dnes známým videoklipovým režisérem). Nicméně jak už historicky víme, další členové Bathory nejsou důležití, byť se jich zde v rané éře objevilo několik, pod některými jmény se dokonce skrývá více hudebníků. Stěžejní postavou Bathory byl vždy Quorthon a nikdo jiný.

Navzdory některým tvrzením a zavádějícím informacím Bathory nikdy nevydali demosnímek. Jeden čtyřskladbový byl sice na jedné ze zkoušek natočen, ale nikdy nevyšel a dochovaly se z něj jen dvě písně „Die in Fire“ a „You Don’t Move Me (I Don’t Give a Fuck)“. První reálnou nahrávkou Bathory se tedy stal až příspěvek na kompilaci „Scandinavian Metal Attack“ z roku 1984, kde se objevily skladby „Sacrifice“ a „The Return of Darkness and Evil“ – v odlišných verzích, než v jakých se nacházejí na pozdějším prvním a druhém albu.

„Scandinavian Metal Attack“ připravila firmička Tyfon Grammofon, již vlastnil Börje Forsberg, Quorthonův otec. Sám Quorthon u labelu v té době pracoval na brigádě. Paradoxem zůstává, že Bathory se na „Scandinavian Metal Attack“ původně neměli objevit, dostali se sem až jako záskok za jinou skupinu, jež na poslední chvíli vypadla. Nakonec to však byli právě Bathory, kdo vzbudil suverénně největší ohlas, na základě čehož došlo k dohodě o vydání dlouhohrajícího debutu.

Dodnes se vedou spory o to, jaká je první skutečně blackmetalová nahrávka, přičemž ve hře většinou bývají tři jména – Venom, Hellhammer a právě Bathory. Ačkoliv letopočty hovoří pro Venom, jejichž druhá deska „Black Metal“ ostatně dala celému žánru jméno, osobně si myslím – aniž bych chtěl jakkoliv znevažovat význam či status Britů i Švýcarů – že oním prvním pravým black metalem je právě bezejmenný debut Bathory.

Bathory

Deska s dnes již ikonickým kozlem na obálce totiž jako první ztělesňuje niternou blackmetalovou esenci, na rozdíl třeba od Venom, jejichž raná alba jsou nesporně a právem legendární, ale technicky vzato jde jen o tvrdší a nasranější heavy metal. „Bathory“ ovšem definuje black metal v pravém slova smyslu a v jeho prapůvodní formě – počínaje hudbou, přes špatný zvuk až po textovou náplň. Jde o neurvalou agresivní špínu, která přímo ztělesňuje esenci metalu jakožto temné okrajové hudby, v níž hrají prim pudy a animální bestialita. Samozřejmě, že ani v případě „Bathory“ nelze tvrdit, že by ta muzika spadla jen tak ze vzduchoprázdna, album vychází z tradic kapel jako Motörhead či Black Sabbath, k čemuž navíc přidává punkovou neurvalost, přesto se tehdy ve studiu Heavenshore – což je ve skutečnosti jen honosné pojmenování pro garáž, kde byla deska v partyzánských podmínkách a za směšně krátkou dobu natočena – povedlo stvořit jeden ze základních stavebních kamenů black metalu.

27 minut nabízí jeden legendární song vedle druhého, až by se chtělo říct, že kdo nezná zpaměti riffy skladeb jako „Hades“, „Reaper“, „Sacrifice“ nebo „Armageddon“, měl by vážně zauvažovat nad tím, jestli má vůbec právo mluvit o sobě jako o fanouškovi metalu. Jedinými písněmi, v nichž polevuje zběsilé punkové tempo, jsou hymnická „Raise the Dead“ a „Necromansy“, jejíž notoricky známý ústřední motiv později vykradl Burzum v songu „War“.

Bathory

Namísto dalšího popisování zjevného radši připomenu několik notoricky známých historek. Důvod, proč se píseň jmenuje „Necromansy“ namísto „Necromancy“, je ten, že pro vytvoření zadní strany desky Quorthon koupil set nalepovacích písmen, ale scházelo mu jedno c, což progresivně vyřešil tím, že jej v názvu zmiňovaného songu nahradil písmenem s pro podobnou výslovnost. Na původním vydání v tracklistu jen tak mimochodem schází i intro „Storm of Damnation“.

Původní název alba měl znít „Pentagrammaton“ a na obálce se měl nacházet pentagram. Aby se ale předešlo nedorozuměním (někteří prý totiž jméno četli jako „Pentagon“), byl název změněn a pentagram se přesunul na zadní stranu obalu. Místo na přední obálce tak zaujal mírně upravený obraz kozla od Jose A. Smithe z knihy „Witches“ od Ericy Jong. Kozel měl být původně zlatý, ale protože zlatá barva byla příliš drahá, nakonec byla použita jedovatě žlutá (zadání pro tiskárnu údajně znělo: žlutá co nejvíc podobná zlaté). Sám Quorthon byl ovšem s výsledkem vysoce nespokojen, takže na dalších vydání se již nachází známější černobílá podoba. Originální edice se žlutým kozlem bylo vylisováno tisíc kusů a dnes jde o exkluzivní sběratelskou raritu. Má-li ji někdo z vás doma, pak mu my ostatní můžeme jen tiše závidět.

Bathory - Bathory

Je těžko lze nyní o „Bathory“ hovořit, aniž by se člověk obešel bez slov jako legenda nebo kult. Já se ovšem ptám – kde jinde takové výrazy používat, než právě tady, u desky, která stojí na samém počátku black metalu? Navíc je nutno zdůraznit, že chválíme-li debut Bathory, nejde jen o povinnost za historické zásluhy či za nostalgii. Ta nahrávka je autentická a jako taková funguje i dnes. A to o lecčems svědčí.


Sutekh Hexen / BLSPHM – split

Sutekh Hexen / BLSPHM - split

Země: USA
Žánr: black metal / noise / drone
Datum vydání: 4.8.2017
Label: Sentient Ruin Laboratories
Původní vydání: 31.5.2014, Dead Accents

Hrací doba: 10:10

Odkazy Sutekh Hexen:
web / facebook / bandcamp

Odkazy BLSPHM:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sentient Ruin Laboratories

Co se dlouhohrajících desek týká, Sutekh Hexen mlčí již od roku 2012, kdy vyšlo „Behind the Throne“. S takovou prodlevou se příznivec jejich audio teroru chytá i neřadového stébla. Nahrávka, již si v dnešní minirecenzi představíme, ovšem není tak úplně čerstvá. Sutekh Hexen sice letos jedno splitko vydali, konkrétně s krajany Hissing, jejichž tvorba je rovněž zajímavá (možná si vzpomenete na naši malou recenzi jejich loňského s/t ípka), ale my se nyní podíváme na split s BLSPHM ze Seattlu.

Splitko Sutekh Hexen a BLSPHM původně vyšlo již v roce 2014 na nepříjemně limitované audiokazetě pod značkou Dead Accents. Letos se ovšem objevila reedice na sedmipalcovém EP u Sentient Ruin Laboratories, jejímž prostřednictvím se tenhle skvělý materiál opět dostává do okruhu zájmu. Já sám jsem původní vydání nahrávky minul, a i když jsem si posléze zpětně na Metal Archives všiml, že takový nosič existuje, nikdy jsem se k poslechu nedostal. Tím spíš jsem rád, že k reedici došlo a já počin zachytil, protože tahle desetiminutovka stojí kurva za to.

Mám-li ovšem začít hovořit o reálně náplni splitu, slova se mi hledají jen těžko. Spokojíte se s tím, když prohlásím, že Sutekh Hexen zde opět člověku mrdají do palice svou hluboce atmosférickou esoterickou kombinací raw black metalu a hluku? A že s nimi BLSPHM zdatně drží krok a nenechají si v servírované porci audio-humusu nic líbit?

Zvuk obou kapel je možná posazen daleko za hranice toho, co je schopen a ochoten vstřebávat průměrný posluchač, nicméně je nutno říct, že ani Sutekh Hexen, ani BLSPHM se nesoustředí čistě na extremitu ve smyslu formy. Společným cílem je uchopení akustické temnoty a atmosférických hlubin, v čemž je extrémní forma pouhým prostředkem, nikoliv cílovým bodem. Zejména v případě Sutekh Hexen tak blackově-noisový binec získává až meditativní nádech.

Na splitu mi však přijde mimořádně zajímavá jedna věc, a sice jak intenzivní a dlouhotrvající prožitek lze zprostředkovat na ploše pouhých deseti minut. Obě formace přispěly jen pětiminutovou skladbou – Sutekh Hexen tu svou pojmenovali „Azure Graal“, BLSPHM nabízejí „Abyss 3“ – ale jak se ukazuje, počet minut není vše a krátká plocha není synonymem pro povrchnost. Což je jen tak mimochodem skutečnost, jejíž pochopení by mnohým kapelám vysoce prospělo.

Co se samotného splitka, jen těžko se mi krotí nadšení. Tohle má sílu, jak když kopne kůň. Nemám výhrad.


Blut aus Nord – Deus salutis meæ

Blut aus Nord – Deus salutis meæ

Země: Francie
Žánr: black / doom metal
Datum vydání: 28.10.2017
Label: Debemur Morti Productions

Tracklist:
01. δημιουργός
02. Chorea macchabeorum
03. Impius
04. γνῶσις
05. Apostasis
06. Abisme
07. Revelatio
08. ἡσυχασμός
09. Ex tenebrae lucis
10. Métanoïa

Hrací doba: 33:43

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Debemur Morti Productions

První pohled (Metacyclosynchrotron):

Blut aus Nord jsou jedna z nejprogresivnějších kapel v historii extrémně metalové hudby (zkuste mi to vyvrátit), a jelikož mám o čtenářích Sicmaggot dobré mínění, tak předpokládám, že se nemusím zdržovat s jejich představením. Pojďme si raději popřemítat nad něčím jiným. Vindsval je velice produktivní skladatel, který dle svých slov musí komponovat každý den, avšak zásadní je pro něj inspirace „shůry“. Což vysvětluje, proč bývá kvalitativní laťka hudby tak vysoko, ale zároveň to znamená, že z povrchu zemského zmizelo už mnoho potenciálních nahrávek Blut aus Nord. Když jsem o této strategii četl (například zde), nevěděl jsem, zda Vindsvala obdivovat ještě více, anebo raději mlátit hlavou o stůl. Vzpomněl jsem si totiž na cca dvouminutový, výborný (!!!) teaser „Odinist“, který se svého času na chvíli objevil na MySpace. Ten totiž absolutně nezněl jako nic, co na této desce později vyšlo, protože úryvek spíše připomínal „Memoria Vetusta“ ve středním, epickém tempu a ona pasáž se neobjevila ani na pozdějších titulech (uvidíme co „Memoria Vetusta 4: Empyreus“). Jak zní finální „Odinist“, všichni fandové ví. Je mimochodem možné se domnívat, že tato deska pouze přebrala sound druhého CD „MoRT“, které bylo původně plánováno jako double album.

To je malý příklad toho, jak Vindsval mívá mnoho plánů a představ, ale ne vždy se mu je podaří zaznamenat v takové formě, jak by si přál, v čemž možná podle mého názoru hraje roli nedostatek vhodné inspirace, případně příliš svazující nebo naopak přehnaně odvážný konceptuální rámec. Těžko říct, všichni víme, jak se plány mění. To, nebo něco jiného pochopitelně, například vedlo ke zrušení/odsunutí kdysi oznámených splitek s Rebirth of Nefast, Way to End nebo EP „Nam-Khâ“, které jednou bylo ohlášeno jako samostatné EP, jindy jako součást série „Thematic Emanations of Archetypal Multiplicity“. V roce 2008 bylo dokonce ohlášeno, že plánovaný díl „Thematic Emanations of Archetypal Multiplicity“ zvaný „Lighteater“ se přetransformoval v samostatnou hudební entitu o stejném názvu, kde společně s dalšími umělci Blut aus Nord skládali „nezdravou směs elektroniky, industriální hudby, metalu, abstraktního hip-hopu a dark ambientu“, ale ani zde jsme se nedočkali.

Druhé album The Eye, na němž Vindsval pracoval s Tor-HelgemManes a Manii, je také v nedohlednu a to ani nemluvím o plánovaných odbočkách jako Brumes, Vjeshitza (technický melodický black metal se třemi kytarami) nebo 777 (čistá elektronika a pokračování stejnojmenné trilogie). Snad se aspoň dočkáme těch posledně oznámených Yərûšəlem (navazující na sound splitka s Ævangelist) a hlavně (kurva, kurva moc prosím, ať to vyjde) Ekstasis, jenž má zase pokračovat v dosud nepřekonaném šílenství „MoRT“. Mimochodem na letošek se chystaly desky dvě: „La lumière sous le monde“ a čtvrtý díl „Memoria Vetusta: Empyreus“, který ale vyjde příští rok. Snad.

Blut aus Nord

Dost už bylo nerdění, dovolím si snad jen úvahu, zda se z „La lumière sous le monde“ nakonec jen nestalo „Deus salutis meæ“, a podívejme se konečně, jak nové, v pořadí již dvanácté album Blut aus Nord zní.

Lidé obeznámení s „temnou“ stránkou Blut aus Nord ve formě stěžejní desky „The Work Which Transforms God“, splitu s Ævangelist či prvních dvou dílů trilogie „777“ nebudou novým albem překvapeni. Kapela totiž nijak drastický úkrok stranou nepředvádí, i když je pravdou, že označení black metal zde není tak výstižné jako třeba škatule „death / doom“. Pokud jste si zrovna vzpomněli na bonusový disk re-edice „The Mystical Beast of Rebellion“, kde se Blut aus Nord s primárně doomovým soundem představili poprvé, tak vás zklamu. Atmosféra a hudební postupy jsou dosti jiné, styčný bod by šel nalézt snad v použití čistých vokálů, které příležitostně dotváří atmosférickou tvář skladeb. Novince samozřejmě nechybí ryze blackmetalové pasáže, tedy blackmetalové ve stylu Blut aus Nord, ale můj osobní pocit z těch několika náklepů není příliš pozitivní.

Blut aus Nord

Ovšem jak bylo předesláno, Vindsval se drží především pomalých temp a nechává bezútěšným tónům dostatečně vyniknout. Jsou zde riffy, které mi připomínají zmar obhroublých death / doomů staré školy. Avšak případný „tradicionalismus“ je podladěnými, bezpražcovými kytarami pokroucen natolik, že tyto riffy lze opět těžko nazvat jinak než čistě „blutausnordovskými“. Z tohoto důvodu bych paralelu hledal v „Epitome IV“ ze „Sect(s)“, pokud si z dané skladby odmyslíme polyrytmy. V této písni byly navíc užity i atmosférické klávesové plochy, které se zde s velikou slávou vracejí, a dané pasáže jsou až smrtelně magnetizující.

„Deus salutis meæ“ se pyšní uhrančivě hutným, masivním soundem. A snad nebudu přehánět, když uvedu, že novinku považuji za nejpečlivěji a nejlépe vyprodukovanou nahrávku od dob „MoRT“. S touto korunní deskou, má „Deus salutis meæ“ společný i kreativnější přístup k intrům a vokálům. Ruku na srdce, krátká intra/outra/mezihry jsou na většině desek Blut aus Nord nezajímavé a to samé lze říct, smířlivější formou i o vokálech. Lze říci, že oba aspekty album obohacují a věřím, že jisté zdeformované hlasy dokáží soustředěného posluchače zasáhnout nepříjemně hluboko.

Je sice pravdou, že „Deus salutis meæ“ představuje v diskografii Blut aus Nord malé novum, ale mám pocit, jako by novinka byla až příliš instrumentálně svázaná, a proto se zde nachází šablonovitá vata. Přísný kritik by něco podobného mohl napsat už o dřívějších deskách, ale zde je ona schematičnost patrná příliš. Občasná atonální sóla dokonce považuji za nudná, nucená až zbytečná. Tento nemilý jev je ale stále bohatě vyvážen kytarovými motivy, ze kterých těžkne srdce natolik, až se hlubiny nevědomí familiérně rozechvívají.

„Deus salutis meæ“ není nejlepší deskou, kterou Vindsval stvořil, ani jí nemůže být, ale nelze jí upřít ohromná atmosféra. Blut aus Nord zřetelně ovlivnili a inspirovali mnohé kapely, z nichž některé vnímáme jako současné lídry žánru, avšak nikdo z následovníků, ať se zaklínají jakkoliv hlubokým okultně-muzikálním pátráním, nepředkládá mystiku v tak transcendentní a reálné formě. Hodnota „Deus salutis meæ“ je vysoká i z tohoto důvodu.

Blut aus Nord


Druhý pohled (H.):

Abych řekl pravdu, tak po ukončení fenomenální trilogie „777“Blut aus Nord bavili zejména na splitových počin, ať už šlo o „Triunity“P.H.O.B.O.S. anebo „Codex obscura nomina“Ævangelist. Zato „Memoria Vetusta III: Saturnian Poetry“ a ípka mě zas až tak nepoložily. „Deus salutis meæ“ je na tom o kus lépe a tentokrát mohu říct, že jsem s výtvorem francouzských vizionářů spokojen.

Na druhou stranu skutečně není těžké slyšet, že „Deus salutis meæ“ opakuje jisté již ověřené postupy. Ačkoliv to nebije do uší tak silně jako třeba v případě EP „Debemur MoRTi“. Rozhodně se tak nejedná o nejinvenčnější dílo Blut aus Nord, ani nepatří k vrcholům jejich tvorby. To je věc, která mne malinko mrzí, poněvadž věřím tomu, že Vindsval a spol. stále mají na to, aby dokázali skutečně překvapit i lidi, kteří mají diskografii Blut aus Nord v malíku.

Blut aus Nord

I přesto je evidentní, že některé momenty „Deus salutis meæ“ jsou extrémně vysoko a mají dostatečnou sílu na to, aby posluchačem zahýbaly. Mám na mysli zejména „Chorea macchabeorum“, „Impius“ nebo „Abisme“, jejíž závěr je myslím třešničkou na dortu aktuální kolekce. Stejně tak je zřejmé, že standard Blut aus Nord je obecně vysoký nadstandard. Jakkoliv jsou tedy určité lámané riffy pro svůj charakteristický rukopis povědomé, jejich poslech jen tak neomrzí.

Nekritické nadšení na místě není, nicméně zbytečně kritizovat se mi rovněž nechce. Blut aus Nord jsou stále výjimečnou skupinou a i na „Deus salutis meæ“ to lze slyšet… možná ještě víc cítit.


Ulcerate, Blaze of Perdition, Outre

 Ulcerate, Blaze of Perdition, Outre

Datum: 10.11.2017
Místo: Praha, Modrá Vopice
Účinkující: Blaze of Perdition, Outre, Ulcerate

Není to tak dlouho, co jsem si tu pochvaloval výtečné vystoupení The Ruins of Beverast, a do Modré Vopice opět zabloudila další významná jména z ponurých a extrémních metalových vod. Novozélandští Ulcerate stojí na žánrové mapě hrdě mezi Gorguts či mladými nadějnými Ad nauseam – a chrlí do světa svůj hutný nehorázně technický death s blackově temnou atmosférou a neotřelými riffy. Na kontě už mají pět alb, z nichž nejnovější je loňské „Shrines of Paralysis“, které sice schytalo trochu podivnou zvukovou produkci, nicméně kompozičně je to opět lahůdka. Na akci, jež se odehrála v pátek, jim předskakovali výteční polští blackeři Blaze of Perdition – a nepopírám, že na ty jsem se těšil asi ještě více než na Ulcerate, zvlášť poté, co jsem poslechl jejich zbrusu novou nahrávku „Conscious Darkness“. Atmosféra, preciznost, epičnost, přesvědčivost – to jsou adjektiva, která myslím desku vystihují velmi dobře. Sestavu doplnili ďáblové z Outre, kteří slibovali vybroušený blackový nářez.

Ti večer otvírali, a to, jak koneckonců harmonogram avizoval, s úderem osmé. Daří se jim navodit silnější atmosféru, než když jsem je viděl naposledy na dvacátém ročníku Brutal Assaultu, což je pochopitelné vzhledem k velikosti prostoru. Takhle z první řady musím při hrození skoro dávat bacha, abych kytaristu nepraštil. Od minulého setkání stihla kapela opět vystřídat zpěváka, takže tento post tentokrát okupuje jistý Mateusz Zborowski. Ten svou úlohu plní solidně, byť některé Stawroginovy pasáže si malinko poupravil, což ale moc nevadí (nebo alepoň mně, neboť přeci jen nejsem z těch, kdo by desku „Ghost Chants“ znali nazpaměť). Oproti Tymeku Jędrzejczykovi zachovává trochu minimalističtější způsob vystupování, tj. žádné kecy mezi skladbami o tom, jak doufá, že všichni chcípnem, a namísto nespoutaného zuřivého headbangera je z něj spíš majestátní kazatel temnoty. Zvuk kytar se místy bohužel trochu slévá pod salvou bicích, přesto vystoupení baví. Nebýt této jedné mouchy, tak jsem naprosto spokojen. Outre jsou naživo poctivý výtečně zahraný black metal, který měl zabavit, a také se tak stalo. Set velmi osvěžilo zařazení coveru drsné raw primitivnosti (v nepejorativním slova smyslu) „Fist of the Northern Destroyer“ od finského projektu Clandestine Blaze.

Outre

Blaze of Perdition po chvíli zvučení spouští první kus „A Glimpse of God“, desetiminutový otvírák z novinky, a ihned potěší plnější a čistší kytary, než tomu bylo u prvních vlaštovek – tedy spíš havranů – večera. Velmi rychle se nořím do epické struktury skladby a každý ponurý tón vstřebávám každou buňkou těla. Překvapí trochu deathovější vokály maskovaného a do kapuce oděného basáka Ravengera, čisté pasáže pak vyznívají velmi solidně. Dále zazní „Ashes Remain“ též z novinky a posléze dvojice „Into the Void Again“ a „When Mirrors Shatter“ z osvědčeného skvostu „Near Death Revelations“. Vyrovnané kompozice dovedou vykouzlit husí kůži a po celou dobu spolehlivě drží pozornost a burcují energii. V průběhu vystoupení se sice zvuk malinko zhoršuje, ale nic co by významně bránilo užívání si perfektního materiálu naplno. Z vystoupení odcházím naprosto spokojen. Vůbec by mi nevadilo, kdyby ještě jeden dva songy přidali. Ale holt na řadu ještě musí přijít další mistři, precizní novozélandské trio Ulcerate.

Blaze of Perdition

„Ten bubeník je magor, fakt borec, neuvěřitelný,“ jsou fráze, které mi problesknou hlavou během jejich vystoupení nespočetněkrát. Od úvodní „End the Hope“, po závěrečnou přídavkovou „Everything Is Fire“, při níž se párkrát vzedmul i důstojný kotlík, sází kapela všechny ty komplikované rytmy a neobvyklé riffy s naprostou přesností. Nejvíce pozornosti samozřejmě poutají právě bleskové paličky Jamieho Saint Merata, který působí naprosto nesmrtelně. Oproti letošnímu Brutal Assaultu, na němž sice disponovali solidní energií, ale i mizerným nazvučením kytar, je nyní zvuk o poznání lepší. Hlavně však opět hraje k dobru osobitá atmosféra, které se festivalová distance ve spojitosti s kratším setlistem nemůže rovnat. Dávku jejich muziky jsme tentokrát dostali koňskou. Ačkoliv nejvíce prostoru dostala poslední „Shrines of Paralysis“, hrálo se i z „Vermis“, „The Destroyers of All“„Everything in Fire“, takže setlist byl průřezový a jediná deska, která neměla ten večer zástupce, byl, pokud vím, debut.

Ulcerate

Páteční večer byl silnou a vyrovnanou událostí. Všechny kapely předvedly velmi solidní vystoupení, a ačkoliv ani jedna co do atmosféry netrumfla například nedávné The Ruins of Beverast, neznamená to, že by jejich vystoupení snad patřilo mezi ta, co zapadnou. Ulcerate jsou například technicky dál než většina věcí, co jsem letos mohl vidět (a že toho nebylo málo), a Blaze of Perdition ukázali, že dovedou své nové eposy převést naživo bez ztráty oné výtečné atmosféry, jíž aktuální nahrávka překypuje, a když přijde na věci z „Near Death Revelations“, je to naprosto intenzivní. Outre předvedli očekávaně slušný standard, kterému by sice slušel o něco lepší zvuk, ale zato tento neduh vyrovnávali suverénním vystupováním. Fanoušků přišlo požehnaně a i díky nim tenhle byl blackmetalový večírek nářez se vším všudy.


Throane – Plus une main à mordre

Throane - Plus une main à mordre

Země: Francie
Žánr: post-black metal
Datum vydání: 20.10.2017
Label: Debemur Morti Productions

Tracklist:
01. Aux tirs et aux traits
02. Et ceux en lesquels ils croyaient
03. À trop réclamer les vers
04. Et tout finira par chuter
05. Mille autres
06. Plus une main à mordre

Hrací doba: 46:07

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Debemur Morti Productions

Je otázkou, zdali je Vincent Petitjean alias DehnSora v hudebním světě známější jako muzikant, či jako grafik. Talentovaný Francouz stojí rozkročen nad oběma obory a v obou dokázal stvořit díla, která lze označit za přinejmenším zajímavá. Podíváme-li se na vizuální stránku věci, najdeme ve Vincentově portfoliu záležitosti jako Blut aus Nord, Ephel Duath, Ad hominem, Code, Otargos nebo Merrimack. Mimo jiné, samozřejmě.

Nicméně není žádným tajemstvím, že se neváhá angažovat i v hudební rovině. Objevil se v živé sestavě blackmetalového projektu Glaciation nabitém známými jmény, v kolaboraci Church of Ra, o níž se dá říct to samé, na triku má i další projekty jako Ovtrenoir nebo experimentálnější Sembler Deah a Treha Sektori. A v neposlední řadě – poměrně čerstvě i Throane.

Jméno Throane se vylouplo v loňském roce, kdy skrze francouzskou firmu Debemur Morti Productions vyšel skvělý debut „Derrière​-​nous, la lumière“. Nebudu se o něm nyní rozepisovat nějak podrobněji, poněvadž jsem to udělal už před rokem a také bych do určité míry duplikovat to, co bude následovat níže. Postačí nám pouze připomenutí toho, že počin vyšel a že za sebou zanechal dojem nadmíru povedeného atmosférického dílka.

Jeho pokračování jsem popravdě řečeno tak rychle nečekal, takže mě ohlášení druhé desky „Plus une main à mordre“ snad i trochu překvapilo. Ale nezlobím se. Nevidím důvod, proč bych měl, když letošní novinka na svého předchůdce navazuje více než důstojně. Dovolím si tvrdit, že kvality novinky se kvalitám „Derrière​-​nous, la lumière“ vyrovnají a že co do hudební úrovně jsou si obě nahrávky rovny.

I z „Plus une main à mordre“ dýchá hloubka, osudovost, ohromná porce atmosféry. Opět se jedná o chytrý náhled na post-moderní black metal pro 21. století oproštěný od takzvaně snových (ve skutečnosti však přihřátých) kýtareček post-rocku a post-metalového vzlykání, což jsou věci, jaké podle mého názoru nemají v black metalu co dělat, protože jdou přímo proti jeho smyslu, estetice a myšlenkám. Na jejich místo nastupuje až dronové tažení kytarových tónů, které si s blackmetalovou temnotou naopak rozumí náramně. I kvůli jednolitému (neříkám však, že špatnému!) zvuku působí deska monoliticky a sevřeně, s čímž se pojí i nizoučký hitový potenciál jednotlivých písní. Což vůbec nepovažuji za negativum. Leckomu může „Plus une main à mordre“ připadat až jednotvárné, ale myslím, že to už je záležitost subjektivních posluchačských preferencí, protože je zřejmé, že přístup kapel (pardon, projektů) jako Throane jistě není určen každému. Což je samozřejmě v pořádku, protože sračky snažící se zalíbit všem nemám(e?) zapotřebí poslouchat.

Throane

Snad jediné, co tedy lze „Plus une main à mordre“ úspěšně vyčítat, je minimální posun oproti „Derrière​-​nous, la lumière“. Ale to se snad vzhledem k nepříliš dlouhému rozestupu mezi oběma počiny dalo očekávat. Naštěstí se ovšem nejedná o nějaký zásadní nedostatek, jenž by požitek z poslechu druhého alba ponižoval. Klidně to totiž můžeme i otočit do tvrzení, že komu se líbil debut, s „Plus une main à mordre“ bude zajisté spokojen rovněž. Navíc nevím, jak by mohl kdokoliv pindat, až uslyší chuťovky jako třeba strhující závěr titulní skladby, která celé album zakončuje. Lepší finále snad ani udělat nešlo.

Mohli bychom začít věštecky polemizovat o tom, jestli bude model Throane takhle působivý, pokud by se DehnSora opakoval i za x dalších alb, ale byly by to debaty zcela bezpředmětné. Tady a teď mohu prohlásit, že si „Plus une main à mordre“ svou existenci bez sebemenších obtíží obhajuje. Ani tak spokojenost, jako spíš uspokojení – to je výstižnější. Rozhodně se doporučuje ke slyšení.