Archiv štítku: black metal

Recenze

Sorath – Matache Chavala

Napsat komentář
Sorath - Matache Chavala

Země: Česká republika
Žánr: black metal
Datum vydání: 20.7.2017
Label: Library of Hellfire Gods Productions
Původní vydání: 1996, Pussy God Records

Tracklist:
01. Matache Chavala
02. White Feebleness
03. Unholy Tohu
04. Black to Invisibility
05. Sitra Achra
06. Pope Die!
07. Son of Darkness

Hrací doba: 28:12

Odkazy:
web / facebook / bandzone

K recenzi poskytl:
Sorath

Plzeňští Sorath jsou kapelou, která se na scéně pohybuje už strašně dlouho, zdánlivě pomalu odjakživa. Sice už to jsou roky, kdy vydali nějaký nový nosič, ale pořád tu někde jsou, někdy o nich není moc ke slyšení, jindy je to lepší. Člověk je občas vidí někde na koncertě, relativně pravidelně si jich může všímat na plakátech různých akcí, s nadsázkou řečeno jejich existenci pomalu bere jako samozřejmost.

Od posledního alba Sorath již uběhlo tolik roků, že by kapele nejspíš prospělo, kdyby se konečně nadechla k vydání něčeho čerstvého, ale dnes to ten případ ještě není. Nyní jsme se zde totiž sešli k příležitosti znovuvydání jednoho starého počinu. Nahrávka „Matache Chavala“ původně vyšla v roce 1996 na audiokazetě u kultovního labelu Pussy God Records, v jehož čele stál Barbarud Hrom z Maniac Butcher. Ve stejném roce se ten samý materiál objevil – opět v režii Pussy God Records – i jako splitko s dalšími (dnes už) matadory domácího black metalu Unclean – v tomto případě se jednalo o kompaktní disk.

Letos pak „Matache Chavala“ vytáhla opět na světlo firmička Library of Hellfire Gods Productions, která se zaměřuje na vinylová vydání, většinou spíš znovuvydání. Mimo jiné jejich pozornosti neunikli třeba jmenovaní Unclean se svým debutem „Ten, který se vyhýbá světlu“. Limitace elpíčka „Matache Chavala“, jak je u Library of Hellfire Gods ostatně zvykem, činí 150 kopií. Celá nahrávka se vlezla na jednu stranu, zatímco druhá je prázdná, což mi přijde trochu škoda. 28 minut hudby na jednu stranu vinylu je totiž docela hodně, pro maximální využití vlastností nosiče se nedoporučuje víc než nějakých 18 minut na stranu. Nicméně je pravda, že u dvacet roků staré nahrávky, jejíž zvuková kvalita není příliš vysoká (což nemyslím pejorativně), je to do jisté míry asi jedno. Vydání je graficky poměrně strohé, ale dostačující a s ohledem na věk, typ počinu i původní vizuální úpravu (kterou ovšem soudím jen dle fotek, protože původní MC ani CD nemám) vlastně příhodné.

A co hudby týká… asi nejpřesnější bude prohlásit, že ta je poplatná době svého vzniku. Což samozřejmě smysl dává, ale… Asi není třeba hovořit o tom, že mnohé blackmetalové fošny z hloubi devadesátých let ve zkoušce věkem obstály se ctí a dodnes mají silnou atmosféru a dokážou něco sdělit. „Matache Chavala“ k nim tak úplně nepatří. Na téhle půlhodince totiž zub času notně zahlodal, muzika zestárla a dnes již funguje především díky nostalgii a vzpomínkám na jednu specifickou éru black metalu, nikoliv díky nadčasovosti.

To nemusí být úplně špatně, vždyť nostalgie patří k silným faktorům, obzvláště v metalu (ne nutně pouze black metalu). Z hudebního hlediska jde stále o vcelku slušnou záležitost, v níž se dají najít nějaké povedené kytarové vyhrávky a melodie. Tvrdit opak by asi bylo zbytečným přitěžováním, což samozřejmě nemá nikdo zapotřebí. Na druhou stranu je evidentní, že třeba vokály jsou už diplomaticky řečeno úsměvné – nejvíc to mlátí do uší hned při úvodní titulní písni.

Sorath

Určitě je pravda, že „Matache Chavala“ své místo v kronice českého black metalu má, a jako takové si album vydání na královském asfaltovém nosiči jistě zaslouží. Reedici lze tedy považovat za záslužnou věc, která mnohým jistě učinila radost. Nicméně by asi bylo přehnané uctívat „Matache Chavala“ jako nějaký arci-kult a klanět se mu, jelikož až takhle zásadně dobré to zase není. Objektivně vzato totiž nejde o nic víc než standardní relikt své doby a svého subžánru, tedy normální melodic black z devadesátek, z něhož si sednou na zadek skutečně jen nenapravitelní nostalgici (a recenzenti chválící vše, co dostanou zadarmo, haha). Všichni bychom ale jistě našli hromadu lepších alb stejného druhu.

Recenze

Arckanum – Den förstfödde

1 komentář
Arckanum - Den förstfödde

Země: Švédsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 29.9.2017
Label: Folter Records

Tracklist:
01. Den förstfödde
02. Nedom etterböljorna
03. Likt utgårds himmel
04. Ofjättrad
05. Ginnmors drott
06. Låt fjalarr gala
07. Du grymme smed
08. Kittelns beska

Hrací doba: 46:32

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Metal Promotions

Může se zdát, že rekapitulace celé tvorby kapely je v recenzi zbytečné plýtvání místem a že by bylo vhodnější daný prostor věnovat spíše rozboru aktuálního alba případně recenzi zkrátit, je-li rozbor postačující i tak. Jsou ovšem případy, kdy se něco takového hodí a vůbec to není na škodu. Zrovna u „Den förstfödde“ je na místě trochu bilancovat. Jde totiž o poslední dlouhohrající desku Arckanum.

Vím, že to tu rozhodně nepíšu poprvé, ale Arckanum je pro mě kult jak čuně. Možná nejde o legendu áčkové velikosti, ale snad není sporu o tom, že Shamaatae, jediný člen projektu, do kroniky black metalu nějakým způsobem promluvil. Tvorbu Arckanum lze vcelku jednoduše rozdělit na dvě období. To první spadá do 90. let, kdy dal Shamaatae světu trojici alba, která lze jistě považovat za klasiku. „Fran marder“, „Kostogher“ a „Kampen“ jsou skvělé věci, jejichž prostřednictvím tehdejší specifická atmosféra skandinávského black metalu dodnes přesvědčivě ožívá. Zejména druhý jmenovaný počin je skvost jak hovado, u něhož se nestydím přiznat, že má v mém srdci speciální místo.

Po vydání „Kampen“, což se stalo v roce 1998, se ovšem Shamaatae trochu odmlčel. Jméno Arckanum nikdy nepřestalo existovat, nikdy nedošlo k rozpadu. Vlastně by bylo příliš melodramatické tvrdit, že v tomhle období o kapele nebylo slyšet, protože sem tam se objevilo nějaké EPčko či splitko. Zůstává ovšem faktem, že na další řadovou desku se muselo čekat celou dekádu. A právě od „Antikosmos“ počítám cosi jako druhé období Arckanum. Zde se Shamaatae dle všeho nechal unést tvůrčím přetlakem a během čtyř let vydal čtyři alba, následně se na rok odmlčel a pak v roce 2013 vydal další fošnu „Fenris kindir“.

V téhle nové éře je ovšem kvalita jednotlivých nahrávek kolísavá. Vyloženým průserem sice není ani jedna, ale lhal bych si do kapsy, kdybych tvrdil, že třeba „Antikosmos“ a „Helvítismyrkr“ nejsou slabší. Na druhou stranu, i zde lze nalézt výborné kousky v čele s „ÞÞÞÞÞÞÞÞÞÞÞ“. Tak či onak, na každou další nahrávku Arckanum jsem osobně vždy vyčkával a poctivě ji poslouchal. Po „Fenris kindir“ jsem však musel čekat nezvykle dlouho (na poměry poslední dekády).

Shamaatae se na posledních pár let opět lehce vytratil a o Arckanum nebylo čtyři roky slyšet – až doteď, kdy vyšlo „Den förstfödde“. To mělo být původně jen minialbem, ale postupně se rozrostlo na velkou desku, což mi přijde v pořádku, protože jestli má jít skutečně o poslední počin Arckanum – a vypadá to, že ano – tak se sluší loučit se s řadovkou.

Arckanum

Na jednu stranu „Den förstfödde“ pracuje s charakteristickým rukopisem Arckanum. Na druhou si ale v rámci diskografie skupiny udržuje určitou tvář, díky níž novinka není vyloženě zaměnitelná se staršími kusy. V porovnání s neotesaným, hrubým a agresivnějším „Fenris kindir“ sází „Den förstfödde“ mnohem víc na různorodost, aniž by na agresi rezignovalo úplně. Podobně se objevují i četná střední tempa, ale ne v takové míře jako třeba na „Sviga læ“. Přijde mi, že svým výrazem má nový počin nejblíže asi k „Helvítismyrkr“. Na druhou stranu, skoro by se snad dalo říct, jako kdyby „Den förstfödde“ do určité míry rekapitulovalo různé tváře Arckanum.

Osobně jsem si však v té nové éře oblíbil víc ty desky, které upřednostňovaly ucelený dojem nad větší rozmanitostí – proto mám radši „ÞÞÞÞÞÞÞÞÞÞÞ“, „Sviga læ“ a „Fenris kindir“ než „Antikosmos“ a „Helvítismyrkr“. „Den förstfödde“ počty obou těchto pomyslných kategorií vyrovnává a řadí se k té druhé, z mého pohledu slabší.

Nicméně jsem už řekl, že vyloženě špatné album Shamaatae ještě nevydal, a to platí stále. Z novinky jsou dobré obě dlouhé skladby na začátku a konci, tedy titulní skoro-desetiminutovka a finální devítiminutová „Kittelns beska“ (i když její závěrečná třetina je trochu nadbytečná). V pohodě jsou kousky „Likt utgårds himmel“, „Låt fjalarr gala“ nebo „Du grymme smed“ a vcelku zajímavá je i minimalistická mezihra „Ginnmors drott“, v níž vystupuje folklórní feeling (což ale také není novinka – vzpomeňme třeba na geniální vstupy houslí na „Kostogher“). Naopak hodně zbytečná a nudná mi přijde „Nedom etterböljorna“ postavená pouze na jednoduchých kytarových akordech a příliš mě nebere ani „Ofjättrad“, byť se jedná o jednu ze čtyř písní, do nichž kytarovými sóly přispěl Set Teitan (Watain). Nicméně ani jeden z osmi přítomných songů není skutečně strhující a neutkví v hlavě na delší dobu.

Celkový dojem z „Den förstfödde“ bohužel není úplně nejlepší. Jakkoliv by bylo skvělé říct, že se Arckanum loučí na vrcholu, pravda je taková, že novinka patří k těm slabším počinům v diskografii. Jistě, bezesporu je stále poslouchatelná, ale k čemu to je, když už nyní je zřejmé, že zpětně budou dostávat přednost jiné nahrávky skupiny. A to platí i pouze v rámci té novější éry, o starých kultech z devadesátek snad ani nemá cenu mluvit.

Arckanum

Reporty

Black Witchery, Possession, Nyogthaeblisz

Komentáře: 2
Black Witchery, Possession, Nyogthaeblisz

Datum: 30.10.2017
Místo: Praha, Hell’s Bells
Účinkující: Black Witchery, Nyogthaeblisz, Possession

Black Witchery, které lze směle postavit naroveň nestorům žánru jako Blasphemy, Beherit a Sarcófago, snad není nutné představovat. Jejich tři nemilosrdné desky s přehledem obstály test času a svou vzteklou intenzitou stále válcují i objektivně extrémnější mladší spolky. Američané v Evropě v posledních letech vystupovali primárně na festivalech, od posledního tour s Deiphago uběhlo snad už sedm roků, a co je nejdůležitější, v rámci současné koncertní šňůry Abhorrent Desecration Tour se Black Witchery zastavili vůbec poprvé v České republice.

Není překvapením, že se k turné připojili extrémisté z Nyogthaeblisz, i přestože kapela stále nevydala dlouhohrající titul, který by potvrdil renomé kolem nich panující. Vazby mezi oběma skupinami jsou hluboké, jak lze vidět nejen na působení baskytaristy a vokalisty Nyogthaeblisz Alal’Xhaasztura v řadách Black Witchery, čímž nahradil ikonického kytaristu Tregendu. Na druhou stranu belgičtí Possession si již první full-length zářez splnili. Vzhledem k labelové příslušnosti a vřelému přijetí vydaných nahrávek se jednalo taktéž o logickou volbu (a někde se ten backline zajistit musel, cha cha).

Pražská zastávka se 30. října měla původně objevit v jakémsi teplém klubu, který neznám, ale jelikož někdo zřejmě nepřenesl přes srdce, že Nyogthaeblisz nejsou hodní kluci, tak se nakonec koncert přesunul do knajpy Hell’s Bells, což se navzdory mým obavám (ze zvuku, nedostatku místa a taky nesnáším metalové hospody) nakonec ukázalo jako výborný krok. Počet lístků byl omezen na 120, narváno bylo fest a něco po sedmé se otevřely brány pekla.

Nyogthaeblisz

Jako první šli na stage Nyogthaeblisz. Zpočátku mě trochu znejistilo, že po avizovaném startu teprve začali se zvučením, ale ono se asi jednalo jen o line-check a po nedlouhém čekání už členové došli v popravčích kápích. Oba sekerníci se také honosili totožnými hábity s jakýmsi glyfem na trupu, který jsem si ovšem nestačil prohlédnout, protože se po hlukovém intru a gestikulovaném proříznutí hrdla se strhl strašlivý námrd. Nyogthaeblisz se „studiově“ prezentují jako fúze bestiálního black metalu s hlukovými tendencemi, naživo ovšem více vylezla chaotická grindová esence hudby. Noisové byly opresivní mezihry, během kterých Xul’szaghulhaza vrhal do publika vytřeštěný, zfanatizovaný výraz, a Alal’Xhaasztur protáčel oči až někam k Ajně.

Syrový, neučesaný, ale stále čitelný zvuk (rozhodně víc než na demech) dobře podtrhnul audionásilí. Zaplněný kotel se pravidelně roztáčel do bolestivých otáček a mnou vyčtené zkazky o nemilosrdnosti koncertů Nyogthaeblisz byly potvrzeny. Kromě několika výborných nových skladeb jsem zachytil „Onslaught of Zygotical Conquest“, „Bioterroristic Holocaust 666“, „War“, „Pestilence“, „Nuclear Expiation“ a „Chemical Eucharist“. Samozřejmě v jiném pořadí a také se mohu mýlit. Rozjezd takřka perfektní. Veškerý čas, finance a energie byly zhodnoceny již během této úvodní, necelé půlhodinky.

Během pauzy došlo k vtipnému výpadku energie, který dočasně skryl, že je klub narvaný už takřka na maximum, ale k baru se probít šlo a na pitivo se také nemuselo příliš čekat. Při krácení dlouhé chvíle jsem ani nepostřehl, že Possession jsou vlastně ready a kus setu jsem prakticky opomněl. Omluvou budiž, že jsem se vlastně chystal na Black Witchery.

Ale údernost živé prezentance Possession mě nakonec přilákala se mrknout aspoň na pár skladeb. Divná produkce mě dříve od poslechu debutu „Exorkizein“ odradila, ale v Hell’s Bells to byl konečně špinavý metal jak se patří. Belgičani se v pěti na stagi trochu tísnili, ale na náporu to neubralo nic, a proto nezanedbatelnému množství lidí v davu lítaly palice (s vlasy nebo bez) tam i zpět. Teoreticky by se dalo říci, že Possession zahráli z technického a profesionálního hlediska nejlépe, ale hrubá síla v pondělní večer přebila sofistikovanost opravdu výrazně. Ale asi dám kapele minimálně jednu další šanci.

Possession

No a pak došlo k nejhoršímu. Alal’Xhaasztur dorazil na stage podruhé, Impurath pozdravil se zaťatou pěstí narvaný klub a Vaz se brzy jal nemístně třískat do bicích. S úvodní „Darkness Attack“ bylo vymalováno a s dalšími songy vystoupala míra energie na maximum a nedá se říci, že by polevovala. Takhle posedlé publikum jsem na českém koncertě naposledy zažil snad loni při Possessed a při skutečně undergroundovém zlu… No to už si ani nepamatuju. Pod pódiem se to rubalo skoro furt, sem tam se kotel vhodně uklidnil, protože „Unholyyy! Vengeance! Of Waaar!“ se řve dost blbě, když vám lítaj lokty kolem hlavy. Impurath tak maniaky pobízel čistě jen ze sportu, protože se nikdo nenechal dvakrát prosit. A taky proč ano, když Black Witchery nekompromisně sázeli jedno zlo za druhým, zpravidla bez větších chybiček. Pouze jednou došlo k menšímu nedorozumění ze startu jakési skladby (a „Heretic Death Call“ bylo ohlášeno asi dvakrát, hehe). Šroťák hore, kytary řezaly jak svině, Impurath nepříčetný. Co víc by si člověk přál? Snad jen nějaký song navíc, třeba cover Blasphemy a tedy i méně náhlý konec. Tak jako tak. Masakr, který se jen těžko popisuje slovy.

Black Witchery

A co se tedy cca hrálo (bez pořadí)? „Desecration of the Holy Kingdom“, „Crush the Messiah“, „Into Damnation Eternal“, „Command of the Iron Baphomet“, „Chaostorms of Demonic Hate“, „Angelholocaust“, „Blood Oath“, „Holocaust Summoning“, „Darkness Attack“, „Heretic Death Call“, „Holocaustic Church Devastation“, „Barbarism Domination“, „Inferno of Sacred Destruction“.

Kdo chtěl a nepřišel: zamrdal. Kdo přišel a zakalil, nemohl si stěžovat, teda pokud si zrovna nemoudře nestoupl s pivem příliš blízko kotle. Stísněné a dále jinak omezené podmínky Hell’s Bells nakonec jen podtrhly nesvatou auru koncertu, protože v načančaném klubíku, kde by se těch cca 100 příchozích ztrácelo, by asi něco chybělo, ale lidi by se asi zrubali tak jako tak. Každému kdo přispěl svojí troškou do mlýna, ať už organizačně nebo násilím, určitě náleží dík, protože tohle byl dost možná jeden z nejlepších koncertů tohoto roku. Zajímal by mě dojem někoho ze zahraničních hostů, kterých dorazilo nemálo.

Recenze

Sorgoth – Impurity

Komentáře: 7
Sorgoth - Impurity

Země: Slovensko
Žánr: black metal
Datum vydání: 31.8.2017
Label: Sky Burial Productions

Tracklist:
01. Intro
02. Post mortem
03. Inhuman
04. Shadow Under Ice
05. Snow of Funeral Ash
06. Scars and wounds 05:49

Hrací doba: 23:33

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sky Burial Productions

Poslední roky mám pocit, že na poli pravověrného syrového black metalu Česká republika příliš neexceluje a s výjimkou Triumph, Genus a Kultu ofenzivy (za nimiž ovšem stojí titíž lidé) tu nějakou zásadně dobrou a jakž takž fungující formaci z tohoto ranku nevidím (anebo si na ni teď z hlavy nevzpomínám). Spíš si tu jedeme ten svůj „švejkovský“ blek metl à la Master’s Hammer (což není myšleno ve zlém), anebo ty pokusy dopadají ostudně. Chtě nechtě musí našinec přiznat, že slovenští sousedé nás v téhle kategorii porážejí a rodí se u nich zajímavější věci.

Začínající formace Sorgoth z městečka Bytča na severozápadním Slovensku však se svým debutovým počinem „Impurity“ pravděpodobně nebude nejvíc na očích, spíš bych předpovídal, že letos zůstane ve stínu nahrávek jako „Flying Above Ancient Ruins“ od Krolok či „Nordkarpatenland“ od Malokarpatan. Na jednu stranu asi právem, poněvadž „Impurity“ kvalit právě jmenovaných skutečně nedosahuje. Na stranu druhou to ale neznamená, že by Sorgoth hráli špatně a že by snad jejich prvotina zasluhovala podobné opovržení jako zoufalosti od českých sraček typu Katarze nebo Buer. Takhle špatně na tom Slováci rozhodně nejsou.

„Impurity“ je albem, které nepřináší nic nového, inovativního či dosud neslyšeného. Ani nedokáže nabídnout vlastní ksicht, osobitost či nějakou specifickou atmosféru. Vlastně ani nesestřelí nějakým nezemským fanatismem nebo vzteklostí. Tohle nejsou přednosti, jaké byste u Sorgoth měli hledat. Respektive se o to můžete pokusit, ale předem vás upozorňuji na to, že půjde o neúspěšné pátrání.

Přesto všechno je „Impurity“ poctivá nahrávka, která si na nic nehraje. A poctivá takovým způsobem a natolik sympaticky, že to vlastně docela stačí. U špinavého black metalu to může znít podivně a nepatřičně, ale ta deska se poslouchá moc příjemně a navzdory výše zmiňovaným formálním nedostatkům si v ní člověk najde zalíbení, protože Sorgoth černý kov kutají relativně přesvědčivě. Spousta riffů a motivů je povědomá, je znát, že hoši mají základy severského black metalu poctivě naposlouchané, ale když přijdou kytarové vyhrávky v refrénu „Post mortem“, ve „Snow of Funeral Ash“ nebo v závěru „Inhuman“, tak to zní cool a ne že ne.

O trochu horší je to ovšem s trvanlivostí nahrávky. „Impurity“ sice nepatří k počinům, které by zdechly hned po dvou přehráních, nějakou chvilku vydrží, ale ne zas tak dlouho. Desku jsem podrobil relativně intenzivnějšímu poslechu, takže mohu říct, že se prostě ohraje. Sorgoth přece jenom neprodukují nic komplikovaného, a jak to zpočátku chytne, zanedlouho už budete desku znát příliš na to, aby vám měla dál co předávat. Její kouzlo rozhodně vyprchá dříve než třeba u výše jmenovaného „Flying Above Ancient Ruins“, které objektivně vzato rovněž nehýří nějakou velkou originalitou. Relativně brzký dojezd jistě částečně zapříčiňuje i krátká hrací doba, která se vyšplhala na pouhých 23 a půl minuty (z nichž minutu a půl navíc ukrajuje intro stvořené taktéž slovenským projektem 900piesek). V takovém případě je asi docela zřejmé, že nebude problém to proposlouchat skrz naskrz.

Abychom ale skončili na pozitivnější notě, protože „Impurity“ si žádné opovržení přece jenom nezaslouží, musím říct, že pár příjemných chvilek jsem ve společnosti Sorgoth strávil, byť nepopírám, že zde není žádný důvod, proč by mělo smysl se k počinu zpětně vracet. Jako prvotní ukázka tvorby to ale nakonec funguje obstojně a ukazuje se tu i nějaký potenciál, jejž by šlo v budoucnu rozvinout. I vzhledem k mládí kapely a mládí muzikantů tu ten prostor je, tak doufejme, že jej Sorgoth využijí.

Minulost

ionnsaich – va. and vn. learn, teach (2012)

Napsat komentář
ionnsaich - va. and vn. learn, teach

Země: USA
Žánr: black folk
Datum vydání: 18.7.2012
Label: selfreleased

Hrací doba: 20:45

Odkazy:
bandcamp

Při bloudění temnými hlubinami internetu může člověk narazit na všelijakou divnou potvoru. Přízvisko ‚divné‘ sice ionnsaich (ve skotské gaelštině slovo pro učení (se)) příliš nevystihuje, zato ‚zajímavé‘ je už přiléhavější. Tahle, s mírnou nadsázkou řečeno, kapela totiž hraje black folk (tím není myšleno klasický nenápaditý black metal, který se někdo pokusil obohatit o rádoby tradiční melodie – čest výjimkám – nýbrž black hraný jen a pouze na akustickou kytaru), což je pro mne jakožto člověka holdujícího primárně (dark) folku a black metalu lákavé již samo o sobě.

Již po prvním poslechu je jasné, že tahle nahrávka je naprosto domácká, ať už co se týká zvuku, tak občasných přehmatů a chyb, což je ale spíše sympatické než rušivé. Je vidět, že někdo měl prostě pár dobrých nápadů, popadl první nahrávací zařízení, co měl po ruce, výsledek hodil na internet a víc už to neřešil (a jsem opravdu rád, že v dnešní době je to tak jednoduché, jinak bychom, i přes záplavu mnoha a mnoha sraček, přišli o nemalé množství podobných počinů). Ne snad, že bych tak „va. and vn. learn, teach“ chtěl označit za prvoplánové a odfláknuté. Spíše za upřímné a na nic si nehrající. Beztak hlavní roli hraje hudba a její kvality, všechno ostatní vem čert (pokud jsou přítomné nástroje alespoň párkrát za celé album čitelné).

A hudba je to, co v tomto případě potěší. ionnsaich zde dává na frak všem těm nekonečným zástupům tuctových trve kvlt blackových kapel a jen za použití jedné akustické kytary a zpěvu dokáže vytvořit komplexnější, nápaditější a přitažlivější celek než celá taková skupina dohromady. Skladby tohoto dema oplývají širokou paletou různých motivů, které se průběžně vyvíjejí a pozměňují, čímž zaručují zajímavost i po vícero posleších. Jsou složité, ale čitelné, čímž zároveň posluchače zaujmou již po prvním poslechu a není příliš těžké si k nim najít cestu.

Nejvýraznějšími jsou pro mne první „celestial and textual signs“ a poslední „despairing“, které mi z celého alba přijdou nejpromyšlenější jak instrumentálně, tak zpěvem a nejsilnější také po emoční stránce. Další dvě, „pining“ a „will we heed“, v porovnání s nimi působí trochu výplňově a snad i nedokončeně, především pak druhá zmíněná. Přesto se stále jedná o dostatečně kvalitní materiál, aby se příliš brzy nestal jen nutností na cestě mezi prvními dvěma zmíněnými.

Vzhledem k hudbě i raritnosti kapel hrajících tento žánr (a hrajících ho kvalitně a v tak čisté podobě) je velká škoda, že od „va. and vn. learn, teach“ není po ionnsaich ani vidu ani slechu. Jakýkoli další materiál z tohoto tábora by byl totiž příjemným zpestřením dne.

Recenze

Pure – J’aurais dû

Napsat komentář
Pure - J'aurais dû

Země: Švýcarsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 13.5.2017
Label: Symbol of Domination Prod. / Obscure Abhorrence Productions

Tracklist:
01. Anonyme et sans visage
02. Je tuerais le monde pour ta lumière
03. Le silence mortel
04. Le jour où je suis mort
05. J’aurais dû
06. Solitude

Hrací doba: 37:21

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Symbol of Domination Prod.

Pure je název, jenž sám o sobě křičí do světa, jaký druh hudby byste od něj měli očekávat. Samozřejmě, že se jedná o tuze syrový mrazivý black metal… do určité míry. Vichr však v tomto případě nevane ze severu, nýbrž ze středoevropského Švýcarska. Dokonce se ani nejedná o nějakou náhodnou začínající smečku, ale o jeden z mnoha projektů jistého neúnavného muzikanta, jenž z téhle alpské země pochází.

Za Pure totiž stojí Sergio Moplat známý spíše pod pseudonymy jako Ormenos či Bornyhake. Tenhle borec mám na triku výbornou kapelu Borgne, jejíž muziku mám osobně dost rád, ale také formaci Enoid, která mi přijde o stupínek níž oproti Borgne, ale pořád má na kontě i povedená alba, především první dvě jsou velmi dobrá. Rovněž se podílí na novém mezinárodním projektu Oculus, jemuž letos v září vyšel debut „The Apostate of Light“ – zde se potkává s Azlumem (Manetheren) a Kozeljnikem (The Stone, May Result, sólo tvorba, Ophidian Coil). Kromě toho dále dříve hrával v řecké kultovce Kawir a jako host či člen koncertní sestavy se podíval i do skupin jako Cryfemal, Deathrow, Darvaza nebo Manii.

Což je dle mého dost slušné portfolio, za nějž se Ormenos nemusí vůbec stydět. A to jsem vyjmenoval jen to nejznámější, tímhle výčet zdaleka nekončí, protože tenhle švýcarský nezmar zanechal stopu na množství dalších kapel převážně z blackmetalového, ale v jistých případech i grindcorového žánru. Pokud by někomu tahle nálož nestačila a rád by z jeho tvorby zakusil i něco méně viditelného, doporučil bych jediný demosnímek „Pat nost“ (2009) projektu Haine – rovněž povedená syrovost.

Nicméně zpátky k Pure. Pod touhle hlavičkou letos vyšlo již čtvrté album s názvem „J’aurais dû“, které navazuje na dva roky starý počin „Art of Loosing One’s Own Life“. Dle názvu projektu by se mohlo zdát, že Pure je místem, kde Ormenos ukájí své choutky po ortodoxní podobě black metalu, ale takové tvrzení by bylo trochu zavádějící. Borgne i Enoid jsou totiž také black metal docela podzemního ražení, byť je pravda, že třeba první jmenovaná kapela nasává i ambientní vlivy a soustředí se více na atmosféru (nicméně kdo pamatuje začátky Borgne, tak ví, že i pod tímhle jménem vyšly slušné pekelnosti).

Myslet si, že Pure se od ostatních odlišuje alespoň zimním feelingem, jak by mohla napovídat obálka „J’aurais dû“, je také mylné, protože i takové pocity se již daly zažít u Borgne. A navíc – stačí se podívat na přebaly starších alb Pure, aby bylo zřejmé, že tohle není hlavním poznávacím znamením projektu, byť lze na novince chlad cítit. Nicméně bych netvrdil, že se jedná o ortodoxní zběsilou vichřici. Viz třeba skvělá atmosférická vsuvka v „Je tuerais le monde pour ta lumière“, rozvážnější tempo „Le jour où je suis mort“ s procítěným kytarovým sólem nebo „groovy“ pasáže v titulním songu.

Pure

Může to teď znít trochu paradoxně, ale i navzdory řečenému jednotlivé projektu mezi sebou nesplývají a každý si nese punc své vlastní atmosféry, ačkoliv si vlastně všechny vystačí se syrovým black metalem. Radši se nebudu pokoušet to nějak vysvětlovat, protože bych to nejspíš vysvětloval jak kokot a pak se do toho beztak zamotal, ale věřte tomu, že nějaký rozdíl v náladě v tom cítit je.

Nicméně i kdyby tomu tak nebylo, nakonec je stejně hlavní jiná věc – jestli „J’aurais dû“ dokáže zaujmout a zprostředkovat člověku nějaký zážitek. Zde bych si dovolil říct opatrné ano. Ten zážitek sice není kdovíjak hluboký a do nezemského vtažení mezi hudební víry má daleko, ale pořád se jedná o vcelku zábavnou a poctivou desku. Stále platí, že Ormenos svá doposud nejlepší díla stvořil pod hlavičkou Borgne, ale srovnám-li „J’aurais dû“ třeba s loňským „Exilé aux confins des tourments“ od Enoid, asi bych jako vítěze zvolil letošní počin. Slušná věc, což platí i pro ty z vás, kdo tvorbě tohohle švýcarského maniaka nefandíte věrně jako pes.

Reporty

King Dude, The Ruins of Beverast, (Dolch)

Napsat komentář
King Dude, The Ruins of Beverast, (Dolch), Caronte

Datum: 29.10.2017
Místo: Praha, Modrá Vopice
Účinkující: Caronte, (Dolch), King Dude, The Ruins of Beverast

Pokud mě nešálí paměť, němečtí velmistři undergroundového black / doomu The Ruins of Beverast se naší republice donynějška vyhýbali. Proto pro mě bylo velmi příjemným překvapením, když se před pár měsíci rozkřikla informace o jejich pražském vystoupení po boku v metalové komunitě poměrně oblíbeného folkaře Kinga Duda. Zatímco Němci mají na kontě od května výtečnou desku „Exuvia“, americký temný písničkář přijel podpořit svou rok starou nahrávku „Sex“. Na turné je doprovodily ponuří (Dolch), na jejichž účet jsem slyšel celkem chválu, nicméně sám jsem od ní slyšel tak málo, že pro mě zůstávali obestřeni aurou tajemna, a pak mně do té doby neznámí sludge/doomoví Caronte. Akce se odehrála v neděli 29. října v Modré Vopici. Jaké dojmy s odstupem přetrvaly?

Do klubu dorážím chvíli před sedmou a netrvá dlouho a spouští první kapela. Původně to měli být Caronte, nicméně na poslední chvíli z blíže nespecifikovaného důvodu, došlo k prohození a na pódiu stanuli v kápích odění (Dolch). Jejich muzika nacházející se na poměrně nesnadno vymezitelné cestě mezi doom metalem a post-punkem naživo působí poměrně přesvědčivě a disponuje fascinující mysteriózní atmosférou. Přesto se po čase začíná dostavovat pocit jednotvárnosti. Lze namítat, že o tom ta muzika má být – o homogenní atmosférické zhudebněné meditaci – jenže myslím, že by vůbec neuškodilo okořenit některé skladby trochu překvapivějšími momenty. Hodit sem tam například neobvyklý ponurý synťák či nějakou skladbu ozdobit neočekávaně sypavou pasáží, určitě by to pomohlo lépe udržet posluchačovu pozornost po celé vystoupení. Zvuk na mě působil poměrně vyrovnaně, nicméně bubeník nepůsobil moc spokojeně – ještě nedozněl potlesk po poslední skladbě a už se podrážděně prodíral za zvukařem, aby s ním prohodil pár zřejmě nabroušených vět a rozhazoval u toho rukama. Navzdory pár zmiňovaným výtkám ale otevřeli (Dolch) večer ve správném duchu. Prim bude hrát temná obrazotvornost.

Následující Caronte zabavili velmi spolehlivě. Řízný stoner metal v podání okultně vyhlížejících maníků v čele s tetovaným zpěvákem Dorianem Bonesem sice nehýřil sice nějakou přehnanou originalitou, která by jejich hudbu posouvala do nějakých neprobádaných končin, ale šlo o výtečně odvedenou přehlídku úderných riffů, která si člověka rychle získala. Dynamická show uvolnila napětí, rozhýbala publikum, přichystala úrodnou půdu pro hlavní hvězdu večera a byla takovým protikladem (Dolch), kteří byli jedineční, specifičtí, ale přesto jim k vyrovnanému vystoupení něco chybělo.

(Dolch)

V mých očích zlatý hřeb přichází už jako třetí. Zahalen do oblaků páry a mohutný jak bouře, která sužuje celou republiku. Držím místo v první řadě zleva a ani nedutám, když zaznívají první tóny „Exuvia“, otvíráku aktuální desky, jež nese stejné jméno. Alexander von Meilenwald a jeho posádka se do toho ihned mohutně opírají a je to intenzivní. Ponuré klávesové party, drtivé bicí a plné masivní riffy doprovázené drásavým growlingem utváří sugestivní celek, který prostupuje prostor a nutí nejednoho posluchače překvapeně poulit oči. Nehraje se ale jen z novinky, zazní například i výpravná „Deamon“ z „Blood Vaults“ či stařičká syrová „Wrath of the Snake“ z „The Furious Waves of Damnation“. Dlouhé a spletité monumentální kompozice vybízí k oddanému headbangingu a zuřivým gestům. Člověk se smaží ve svém potu a zároveň ho mrazí. A přeje si, aby nikdy nepřišel konec. Atmosféra výtečných desek se podařila převést na pódium Vopice se specifickou charismatickou energií a neuvěřitelně naturalistickou přesvědčivostí. Zkrátka zážitek, na nějž se jen tak nezapomene.

The Ruins of Beverast

Venku se spouští „chumelenice“. Je to teda spíš déšť se sněhem, ale jak se člověk vyřítil ochromen výtečným vystoupením a uzřel, jak všude kolem práší bílé krůpěje, je to jako očistný rituál. Někteří ventilují zbytky energie do koulovačky, jiným zpod střechy stačí výhled. Je třeba se ale ještě vrátit zpět do klubu na interpreta uzavírajícího večer – King Dudea. Ten vyšňořen do černé košile se svými druhy po boku, překvapen v jak malém prostoru má hrát a vybaven mimo kytary i flaškou Jacka Danielse, přichází na pódium a spouští první kousky. Nečekal jsem, že současný King zní až tak rockově, ale to vůbec nevadilo – příjemně to odsýpalo a zároveň si to zachovávalo melancholičnost starší tvorby. Zazněla nejedna hitovka, a i když jsem značnou část jejich setu měl ještě furt myšlenky u výtečných The Ruins of Beverast, nemůžu říct, že bych se nudil. King prokládal vystoupení různými střelenými proslovy, například zřejmě už tradiční výzvou k sexu mezi fandy. Jak bych shrnul závěr večera jedním slovem? Fajn.

King Dude

Nedělní večer byl výtečnou akcí – a hlavní zásluhu na tom, se vší úctou k ostatním účinkujícím, měli především The Ruins of Beverast, kteří předvedli vystoupení, na nějž budu vzpomínat asi ještě dlouho. Přesně takový zážitek, jaký jsem týden předtím očekával od Ufomammut, ale něco tomu chybělo, mi nyní poskytli němečtí mistři. Šlo o ten typ koncertu, který nejen člověka v danou chvíli rozmetá na prach, ale také v něm zanechá dlouhý a hluboký zážitek. Takový koncert, jaký se vidí jen párkrát do roka. Společně s Obscure Sphinx a Swans zatím nelepší věc, co jsem letos viděl. Kdo nebyl, může jen hořce litovat…

Recenze

Licho – Podnoszenie czarów

Napsat komentář
Licho - Podnoszenie czarów

Země: Polsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 21.6.2017
Label: Malignant Voices

Tracklist:
01. Zachodzi
02. Zadarte
03. Z wycia
04. Sianie
05. Niech tnie
06. Drang!
07. Wschodzi
08. –

Hrací doba: 36:05

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Licho

Asi by bylo příliš namyšlené tvrdit, že jsem nějaký specialista na polskou blackmetalovou scénu. Na takový titul si rozhodně žádné nároky nekladu a ani se takto necítím. Přesto se vcelku snažím sledovat, co naši severovýchodní sousedé v mém nejoblíbenějším žánru tvoří, a to z jednoduchého důvodu – s polským black metalem mám převážně pozitivní zkušenost. Líbí se mi jejich přístup k tomuto stylu, baví mě jejich sound, mám zde řádku oblíbených kapel, jejichž muziku si vždycky rád poslechnu. Když náhodou narazím na nové jméno, rád jej zkusím a dost často bývám spokojen, protože se mi zdá, že Poláci black metal prostě umí. Hovořím samozřejmě v obecné rovině, protože sem tam nějaká výjimka se jistě najde, o tom žádná.

Pětici Licho z města Sanok v jihovýchodním Polsku (to jest spíš někde v cípu u hranic s východním Slovenskem a Ukrajinou, nikoliv u hranic s Českou republikou) jsem až donedávna neznal. A to i navzdory skutečnosti, že kapela letos vydala druhou dlouhohrající desku a že její nosiče v minulosti vycházely u labelů jako Werewolf Promotion, Devoted Art Propaganda nebo Malignant Voices. Každopičopádně, lepší pozdě nežli vůbec. Aktuální nahrávka „Podnoszenie czarów“ se mi již do spárů dostala a nyní se vám pokusím několika slovy zprostředkovat své dojmy.

S jídlem roste chuť. S pozitivními zkušenostmi a oblibou rostou i nároky na kvalitu toho, co chce člověk slyšet a jaká má od polského black metalu očekávání. Vždyť proč by člověk poslouchal průměr, když si může pustit třeba Furii? Tím nechci naznačit, že Licho by měli být průměrem, pouze říkám, že jsem od „Podnoszenie czarów“ chtěl dostat poměrně vysokou úroveň. A obavám se, že Licho si na ni nedokázali sáhnout s nějakým suverénním přehledem.

Netvrdím, že jsou Licho špatní. Jen mi přijde, že na svém druhém albu nabízejí trochu nevyrovnanou kvalitu. Zatímco někdy dokážou přijít s velmi dobrými momenty, jindy je to výrazně horší. Hned první dojem z alba příliš dobrý není. Po dvouminutovém „tikajícím“ intru „Zachodzi“ (na první poslech možná docela zajímavé, později už začne spíš obtěžovat) přijde na řadu první regulérní song „Zadarte“, jehož úvod ve mně příliš důvěry nevzbudil. Zní to dost humpolácky, což se dvojnásob zvýrazní ve chvíli, kdy nastoupí hodně nepovedený vokál. (Trochu) dobrou zprávou ovšem je, že jde asi o tu nejhorší pasáž na „Podnoszenie czarów“.

Už finále „Zadarte“ dokáže přijít s docela povedenou kytarovou linkou a následující „Z wycia“ je na tom ještě lépe. První část skladby sice na prdel neusazuje, ale finální třetina je již výborná, skvěle vygradovaná a opět se v ní blýskne melodická kytara. Možná nejlepší chvíle nahrávky. „Sianie“ už je vcelku povedená v celé své délce a další dvě písně „Niech tnie“ a „Drang!“ jsou také vesměs v pohodě, i když nějaký ten horší riff se v nich bohužel nejde. Po outru „Wschodzi“ (podobný styl jako intro) se na desce nachází ještě skrytá nepojmenovaná stopa, v níž se nad velmi minimalistickým ambientním podmazem objevuje recitace textu (básně?), což nejspíš víc ocení ti z vás, kdo na rozdíl ode mě rozumíte polsky.

Licho

Vzato kolem a kolem není „Podnoszenie czarów“ nějak vyloženě nepovedená deska, v jistém ohledu mi je i sympatická, a když nic jiného, alespoň musím ocenit zajímavý obal i zajímavé promo fotky Licho. Pokud se na ni ovšem podívat trochu kriticky a bez zbytečné shovívavosti, pak rozhodně nemůžu mluvit o nějakém vyšším nadprůměru. Poláci dokážou přijít s několika dobrými momenty, ale jde jen o lokální vzepětí sil. Vyloženě nepovedených pasáží je sice také minimum a po většinu času se „Podnoszenie czarów“ drží v poslouchatelných mezích, ale o nic zvláštního nebo zásadního se rozhodně nejedná. Licho možná v polštině znamená Ďábel, ale ďábelsky vysokou kvalitu tu tedy neslyším.

Recenze

Wolves in the Throne Room – Thrice Woven

1 komentář
Wolves in the Throne Room - Thrice Woven

Země: USA
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 22.9.2017
Label: Artemisia Records

Tracklist:
01. Born from the Serpent’s Eye
02. The Old Ones Are with Us
03. Angrboda
04. Mother Owl, Father Ocean
05. Fires Roar in the Palace of the Moon

Hrací doba: 42:17

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable PR

Americkým ekologům Wolves in the Throne Room se v jistém čase podařilo relativně výrazně promluvit do blackmetalového stylu a strhnout za sebou lavinu pokračovatelů, kteří se jejich muziku snažili napodobit. Ačkoliv to není zas až tak dávno, takzvaný cascadian black metal už po svých pěti minutách slávy odešel do ústraní a zavál jej prach. Dnes se tomu zase říká jednoduše atmospheric black metal. Ale to je nakonec jen nálepka, která je ve finále nepodstatná.

Sami Wolves in the Throne Room nyní nebývale dlouho mlčeli – jak ustupovala obliba cascadian black metalu, i oni se trochu ztratili z očí. Pořád tu byli, sem tam o sobě dali vědět, ale řadovou desku nevydali… páni, už je to fakt šest roků, co vyšlo „Celestial Lineage“. Tedy abych se vyjádřil přesně – letos je to šest let od doby, kdy vyšla poslední metalová deska Wolves in the Throne Room. V mezičase totiž formace okolo bratrů Weaverových stvořila ještě ambientní počin „Celestite“, jenž navazoval na před chvílí jmenované album. Tento byl ovšem přijat dost rozporuplně a spousta příznivců skupiny se s ním neztotožnila.

Skoro by se tedy dalo říct, že letošní novinka „Thrice Woven“ vrací Wolves in the Throne Room opět do hry. Cosi jako potvrzení, že skupina do starého železa ještě nepatří a že má v black metalu stále co říct. Daří se to?

Musím říct, že na jisté nahrávky Wolves in the Throne Room vzpomínám jako na vysoce povedené, ale upřímně, moc často se mi tahle kapela v přehrávači netočí. Vlastně skoro vůbec. Popravdě už to jsou pomalu roky, co jsem nějakou desku Wolves in the Throne Room skutečně poslouchal, takže mám v hlavě spíš jen ty vzpomínky. Když jsem si „Thrice Woven“ pustil poprvé, připadalo mi to, jako kdyby Aaron a Nathan Weaverové plynule navazovali tam, kde před šesti lety s „Celestial Lineage“ skončili. Když jsem si ovšem některé starší počiny před psaním recenze osvěžil, zjistil jsem, že to tak úplně pravda není.

Posun na „Thrice Woven“ je, a to docela znatelný (pokud se tedy člověk nespoléhá jen na děravou paměť podobně jako jeden nejmenovaný kripl). Nejsem si jistý, jestli to bude znít úplně srozumitelně, ale přijde mi, jako kdyby Wolves in the Throne Room opustili typické „kaskádování“ a s ním i své specifické nálady, díky nimž nakonec tak prorazili. Ubylo hypnotických extatických pasáží, které se mi vždycky ohromně líbily. Jejich sílu dá vzpomenout jen minimum konkrétních momentů „Thrice Woven“. Na novince mají Wolves in the Throne Room blíže konvenčnímu atmospheric black metal než k onomu cascadian black metalu, jejž kdysi pomáhali formovat.

To může znít jako krok zpět, jako kdyby se Američané dobrovolně zbavili toho, kvůli čemu si vybudovali jméno, což je vlastně pravda, ale v reálu to až takový průser není. „Thrice Woven“ je relativně fajn deska a také sem tam nabízí povedené pasáže. Asi nejvíc mě baví využití některých hostů, kteří dokázali počinu vtisknout svůj otisk, aniž by zabíjeli produkci Wolves in the Throne Room. Mám tím na mysli především Annu von Hausswolf, jež si zazpívala v „Born from the Serpent’s Eye“ a „Mother Owl, Father Ocean“, a Stevea Von Tilla (Neurosis), jenž výrazně přispěl do druhé „The Old Ones Are with Us“.

Vzato kolem a kolem se „Thrice Woven“ poslouchá příjemně, o tom rozhodně žádná… ale to je tak nějak vše. Mám to album průběžně v přehrávači dva měsíce a i navzdory takovému (relativně dlouhému) časovému období nedokázala novinka povýšit na vyšší level než jako příjemný a nenáročný společník. Necítím v tom takovou hloubku a přímá konfrontace se staršími kusy mi dala za pravdu, že časy a úroveň desek jako „Two Hunters“ či „Black Cascade“ jsou jednoduše pryč. V blackmetalové poloze jako by už Wolves in the Throne Room nedokázali zaujmout tak silně, jako to zvládali kdysi.

Wolves in the Throne Room

Po nějakém čase se mé dojmy z „Thrice Woven“ ustálily na jednoznačném stavu. Je to lehoučký nadprůměr, který na chvíli možná dokáže zabavit, ale nedokáže strhnout nebo pohltit a z hlediska delšího časového horizontu neobstojí.

Minirecenze

Hagzissa – Demo 2017

Napsat komentář
Hagzissa - Demo 2017

Země: Rakousko
Žánr: black metal
Datum vydání: 26.5.2017
Label: Iron Bonehead Productions

Hrací doba: 22:08

Odkazy: –

V dnešní malé (nikoliv však druhořadé) recenzi se podíváme na další blackmetalové zlo-demo. Tentokrát svou pozornost zaměříme na začínající rakouskou formaci Hagzissa, která na jaře do světa vypustila svou prvotinu. Nejprve se tak stalo na Apríla vlastním nákladem limitovaném na pouhých 50 audiokazet pod názvem „Promo 2017“. Tato edice má černobílý obal, a pokud ji někdo vlastní, tak mu gratuluji a závidím. Pro nás komerční sráče pak počin znovu vydali Iron Bonehead Productions, jejichž kazeta má ten samý přebal vyvedený ve fialové barvě. Zde limitace činí 300 kopií a edice nese název „Demo 2017“.

Zajímavý je pohled do sestavy Hagzissa, protože ono se nejedná o zas až tak začátečnickou formaci. Respektive jméno nové samozřejmě je, ale nestojí za ním muzikanti bez zkušeností. Hned dva členové se totiž rekrutují z blackmetalové kapely Kringa, kterou už předpokládám znáte, přinejmenším díky četnému koncertování v České republice včetně vystoupení na akcích jako Prague Death Mass či Phantoms of Pilsen. Dalšího borce zase najdete v řadách Whiskey Ritual a v koncertní sestavě Stormnatt, což také nejsou neznámá jména.

Takové okolnosti značí, že asi nebude třeba obávat se o alespoň elementární úroveň kvality, a poslech demosnímku to potvrzuje. Hagzissa valí těžce syrový špinavý black metal s garážovým zvukem. Nesázejí ovšem na agresi či nenávist, soustředí se spíše na atmosféru nočních alpských hvozdů a rituály místních bosorek. Ve zvukovém marastu lze zaslechnout množství kvákavého zaříkávání, fanatického vytí i rituálního zaklínání. Až tohle posluchač nalezne, najednou začnou náladově dávat smysl i riffy skladeb jako „They Ride Along the Howling Winds!“ a všechny dílky skládačky konečně zapadnou na své místo.

Zpočátku se demosnímek tváří poměrně obyčejně a přišel mi v cajku, ale nic zvláštního jsem v něm neslyšel. Chvíli mi trvalo, než jsem si z toho dokázal vytáhnout tuhle spodní vrstvu, díky níž to konečně sepnulo a já mohl prvotinu Hagzissa plně (d)ocenit. Nemyslete si ovšem, že jde o takový ten klasický případ, kdy recenzent něco poslouchá tak dlouho, než si na to konečně zvykne a začne se mu to takzvaně „líbit“. Zde se skutečně jednalo o pozvolné pronikání do esence nahrávky, bez jejíhož uchopení to dává jen poloviční smysl. A kdoví jestli aspoň poloviční…

Možná, že v tomto hledání budete rychlejší než já a uslyšíte spodní proudy hned. Ale tohle nejsou závody – někdy je cesta důležitější než cíl, ale v tomto případě je cíl nadřazen cestě, tudíž jde jen o to k němu dojít. Možná, že nedojdete a kouzlo neobjevíte, takže vám bude připadat, že tady melu nehorázné píčoviny. Taky možnost. Ale tak už to chodí. Za sebe mohu říct jen to, že mě demo Hagzissa baví a stálo mi za koupi.