Archiv štítku: black metal

Recenze

Krolok – Flying Above Ancient Ruins

Napsat komentář
Krolok - Flying Above Ancient Ruins

Země: Slovensko
Žánr: black metal
Datum vydání: 29.4.2017
Label: Hexencave Productions

Tracklist:
01. Flying Above Ancient Ruins
02. Hunger of Her Eyes
03. Count Von Krolock
04. The Wanderer Ascends (Father of Sorrows and Past)
05. At the End of a New Age

Hrací doba: 34:50

Odkazy:
facebook / bandcamp

Krolok se sice v letošním roce prezentují prvním dlouhohrajícím materiálem „Flying Above Ancient Ruins“, přesto nejde o záležitost, jakou až doposud nešlo zachytit. Projekt existuje již několik let, vydal klasickou řádku neřadových nosičů a hlavně – angažují se zde poměrně známá jména slovenského blackmetalového podzemí. Jmenovitě to jsou HV z Remmirath, Peter z téže kapely a Miroslav alias Slavfist známý díky Algor a dříve i Hromovlad. A v neposlední řadě jsou všichni tři právě jmenování také členy Malokarpatan.

Ačkoliv to jsou právě Malokarpatan, čí věhlas jde poslední dobou prudce nahoru, naštěstí ani Krolok nezůstávají úplně opomíjeni. O tom myslím dostatečně svědčí skutečnost, že na Bandcampu kapely je u obyčejného jewelcase CD „Flying Above Ancient Ruins“ k dostání posledních pár kusů a všechny ostatní nosiče jsou už delší dobu beznadějně vyprodané. A hnedka zkraje mohu prozradit, že jde o zájem zasloužený, protože skvělá obálka od Dávida Glomby (Cult of Fire, Malokarpatan, Svartidauði, Shrine of Insanabilis ad.) pod sebou skrývá parádní blackmetalovou fošnu.

Asi nebude od věci okamžitě upozornit, že Krolok nejsou určeni těm z vás, kdo za každých okolností vyžadujete originalitu, svěží přístup nebo novátorský náhled na žánr. Takoví Krolok nejsou ani náznakem. Je evidentní, že zde se vzývá black metal ve stylu a formě, jaká byla vlastní devadesátým letům minulého století. To pro někoho může znít lákavě už takhle samo o sobě, pro někoho to naopak bude znít až odpudivě, ale ať už patříte do jakékoliv z obou jmenovaných sort, vězte, že „Flying Above Ancient Ruins“ má navzdory dodržování tradiční receptury vysokou kvalitu i charisma. Z desky je cítit oddanost žánru i zápal, ale zároveň s tím i vysoké schopnosti, díky čemuž se ani zdaleka nejedná o nahrávku, kde by nadšení převyšovalo vlastní obsah. Ve finále je tedy „Flying Above Ancient Ruins“ albem, jehož existence dává smysl i v roce 2017, přestože čerpá z dávno zašlých pramenů.

Nicméně abych nevzbudil špatný dojem a netlačil Krolok někam, kde ve skutečnosti nejsou, musím ještě několik věcí upřesnit. „Flying Above Ancient Ruins“ není ortodoxní vichřicí, ani ambientně laděných derivátem Burzum, ani parazitem na severské atmosféře. Slováci drhnou syrový atmosférický black metal, jehož velkou část zabírají střední tempa (nikoliv však prvoplánová black’n’rollová chytlavost). Skladby jsou relativně delší (čtyři z pěti čítají plus mínus sedm minut), ale jsou dostatečně propracované (kompozice je chytřejší, než se na první poslech může zdát) a mohou se pochlubit dostatečně netriviální strukturou na to, aby dokázaly udržet posluchačovu pozornost. A to i navzdory, že se mnohdy vytasí s až archetypálními žánrovými riffy, z nichž mnohé vám mohou být i povědomé, ale jejich podání má dostatečný šmrnc na to, aby to vůbec ničemu nevadilo.

Upřímně řečeno, vím, že Krolok nepředvádějí žádný zásadní a výlučný příspěvek do blackmetalového žánru, a také vím, že „Flying Above Ancient Ruins“ formálně nenabízí nic převratného. Ale i navzdory tomu mě ta deska ohromně baví a ani vysoký počet poslechů jí neničí fazónu. Někdy je mnohem příjemnější a hodnotnější hrát poutavým způsobem osvědčené postupy než se krkolomně snažit o originalitu lámanou přes koleno. V black metalu se tomu tuším říká feeling a toho mají Krolok na rozdávání. Skvělá záležitost, kterou byste rozhodně neměli minout.

Recenze

Arkhon Infaustus – Passing the Nekromanteion

Napsat komentář
Arkhon Infaustus - Passing the Nekromanteion

Země: Francie
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 6.10.2017
Label: Les acteurs de l’ombre Productions

Tracklist:
01. Amphessatamine Nexion
02. The Precipice Where Souls Slither
03. Yesh Le-El Yadi
04. Corrupted Épignosis

Hrací doba: 33:32

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Les acteurs de l’ombre Productions

Každý zná nějakou kapelu, kterou osobně považuje za nedoceněnou. Nakolik bývá takové označení oprávněné, to je na individuální diskuzi, ale francouzští Arkhon Infaustus jsou toho bezesporu dobrým příkladem. V podzemních kruzích si Francouzi vydobyli renomé již s úvodní surovou tvorbou, kterou mohu v rámci death/blackového běsnění jen těžko označit za více než dobrý průměr. Pozornost kapele nejspíš přinesly pověstné pornograficky laděné koncerty a konceptualizace, která v linii sexuální/BDSM vyhrocenosti a satanistických deklaracích šla do většího extrému, než jakým se prezentují třeba známější Belphegor.

Avšak s druhou deskou „Filth Catalyst“ došlo k zásadnímu posunu. Kapela vyspěla po všech myslitelných stránkách. Vedle nekompromisního, temného death/blackového námrdu začali Arkhon Infaustus experimentovat s ponurými atmo-pasážemi, skladby nabízely mnohá překvapení a texty bylo najednou radost číst a zkoumat. A mimo jiné se zde ustálila klasická sestava v podobě Dk. Deviant (kytary, vokál a hlavní persona Osculum Infame), Torturer (basa, vokál, dříve působící v Hell Militia), Toxik H. (neboli Harmst – kytarista a mozek nedávno recenzovaného magořince Diapsiquir), Azk.6 (bubeník, který v současnosti působí v Sektemtum a Doctor Livingstone).

Album z roku 2004 zvané „Perdition Insanabilis“ již Arkhon Infaustus představilo jako unikátní a mistrovské těleso, čehož si žel nebyl každý vědom. Někdo může říci, že dlouhodobá kooperace s Osmose Productions a různá evropská turné vyvrací mou myšlenku o nedoceněné kapele, ale já jsem přesvědčen, že minimálně tato deska je natolik kvalitní, že pozornosti měla strhnout daleko více. Deset let starý „Orthodoxyn“ na vyznění předchozí desky kvalitně navázal, ale která z těchto dvou je právě ta nejlepší, na to jsem nepřišel ani po dekádě pravidelných poslechů.

Po „Orthodoxyn“ kapela ještě vystoupila na několika festivalech, v rámci Militant Antichrist Tour s Revenge a Angelcorpse. Arkhon Infaustus odehráli i jedno divné, sotva pětadvacetiminutové vystoupení v Praze a po koncertech v Řecku šla kapela do úplného útlumu. Dlouho trvalo, než bylo jasné, že po odchodu bubeníka a kytaristy Harmsta jsou Arkhon Infaustus prakticky mrtvi, s čímž se evidentně odmítl smířit mozek kapely Deviant. Ten v mezičase oživil svou původní kapelu Osculum Infame a také spolupracoval s italským bubeníkem M.A. Fogem (ex-Glorior Belli, Black Flame) na projektu Concillium Antichristi (na MySpace se stále nacházejí dvě výborné demo ukázky, otázkou je, zda se vám je podaří spustit). No, a konečně letos, před pár měsíci, došlo i k reaktivaci Arkhon Infaustus Deviantem samotným, který si k sobě jako bubeníka přizval Skvm známého například z Helel, Temple of Baal nebo The Order of Apollyon.

Arkhon Infaustus

Čerstvé EP „Passing the Nekromanteion“ se pyšní novým logem a nabízí čtyři skladby o celkové délce 35 minut, což znamená, že se Deviant vytasil se svými nejdelšími kompozicemi v historii kapely. Arkhon Infaustus mají také poprvé řádně moderní produkci, o což se evidentně snažili již dříve, avšak bez 100% úspěchu. Na druhou stranu ale nelze zvuk EP popsat jako dynamický či zajímavý a proto bych byl raději i za zmrdaný plastik „Perdition Insanabilis“, už jen protože je příjemnější pro uši.

S tou délkou písní to Deviant také nevychytal, protože jisté pasáže jsou natahované a třeba takovou „The Precipice Where the Souls Slither“ bych zkrátil rovnou o polovinu, ale ani to by ji možná neučinilo zajímavější. Sice je takto nafrázovaná poznámka arogantní, ale i letmé seznámení s dřívější tvorbou napoví, kolik utrpěla skladatelská složka Arkhon Infaustus absencí starých členů. Nové skladby se drží nenápaditých konstrukcí, o překvapení nelze hovořit. Kompozice na předchozích dvou deskách byly mnohem dynamičtější a komplexnější, což je jeden z důvodů, proč jsem schopen se k nim stále s chutí vracet. To ale nemohu říct o těch nových, které se mi začínají zajídat už po dvou měsících. Asi málo fetu…

Začal jsem dost chmurně, ale rozhodně zde není všechno špatně! Pár let po „Orthodoxyn“ vzniklo na scéně zřetelné vakuum, některé současné kapely se k odkazu Arkhon Infaustus přihlásily, ale nahradit je nedokázal nikdo. Hnus, perverze, zmar sálají z nových riffů a melodií takřka jako dříve a instrumentální hypnózu „Corrupted Epignosis“ bych se nebál postavit i mezi nihil-hymny jako „Saturn Motion Theology“, „Nox Microcosmica“, „La particule de dieu“ nebo ultimátní „God Will Not Forgive“. Ostatní songy také nabízejí dílčí zajímavé party, jen s tou „The Precipice Where the Souls Slither“ mám větší problém. Deviant se také perfektně popral s duálním vokálním atakem, pro Arkhon Infaustus tak charakteristickým, a mnou obávaná změna na bubenickém stolci (Azk.6 byl/je unikátní kladivo) proběhla také hladce, i když mohu rytmický výkon pouze popsat jako adekvátní hudbě. Nic víc. Celkově lze říci, že esence Arkhon Infaustus byla zachována, jen její materializace stále pokulhává.

Jak je vidno, můj pocit z EP je smíšený. Stále se jedná o ryzí sound Arkhon Infaustus, jemuž ale dle mého názoru něco chybí, a to něco lze snad vyčíst výše. Uvidíme, co přinese budoucnost. Koneckonců návratové tituly Osculum Infame mě také nijak neohromily a z alba „Axis of Blood“ se nakonec vyklubala výživná porce zajímavé hudby.

Arkhon Infaustus

Recenze

Avenger – Mír v harému smrti

Komentáře: 2
Avenger - Mír v harému smrti

Země: Česká republika
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 10.8.2017
Label: Hellsound Productions

Tracklist:
01. V harému smrti
02. V bezbřehé samotě
03. Starší než řeč
04. Spektrum
05. Rusínova bitva
06. Řeka
07. Cesta svobody
08. Vnitřní vesmír
09. Fragment
10. Mír

Hrací doba: 44:00

Odkazy:
facebook / bandcamp / bandzone

Avenger dlouhodobě řadím ke svým domácím oblíbencům a v jejich dosavadní diskografii neslyším žádnou slabou řadovku. Samozřejmě, že mám své favority a určitých alb si cením krapet víc než těch dalších, ale vzato kolem a kolem se mohou Avenger pyšnit záviděníhodnou bilancí, která rozhodně není samozřejmá u každé skupiny. Snad to bude i tím, že parta okolo ústřední bratrské dvojice Honza Kapák – Petr Mecák s deskami neplýtvá. Na letopočtech vydání a mezerami mezi jednotlivými počiny je vidět, že Avenger upřednostňují kvalitu nad kvantitou.

Odstup pěti let od předchozího opusu „Bohemian Dark Metal“, jejž lze i přes nadupanou konkurenci klasik jako „Shadows of the Damned“ či „Godless (…Assuming the Throne of Immortality…)“ považovat za korunní dílo diskografie Avenger, však nebyl způsoben pouze nového pipláním materiálu. V sestavě proběhly výrazné změny, jejichž důsledkem je, že minulé album pamatuje pouze bratrské jádro. Proběhla další výměna na postu bicích, odešel baskytarista Sinneral (Panychida, Mallephyr) a bohužel zmizel i Jarda Pelán s tympány. Multiinstrumentalista Honza Kapák se od kytary / zpěvu přesunul za bicí a díra byla zalepena novými členy.

Po ustálení sestavy došlo konečně k dokončení nového alba „Mír v harému smrti“. Zveřejněný název mi zněl docela slibně, ale natěšenost hodně rychle zchladila obálka, o niž se postaral nový zpěvák Radek Popel (dále After Rain, Dark Angels). A s veškerou úctou – je to neskutečně odporný paskvil. Ne snad, že by zrovna Avenger měli vždy na přebalech dech beroucí díla, ale všechno to bylo o parník lepší než tenhle sranec, který by možná seděl k nudnému čajíčku od Dark Angels, ale u Avenger je to kurva průser jak noha. Doufám, že až přijde na LP edici (což se předpokládám stane, když se asfaltu dočkala zatím každá deska Avenger), moc bych se přimlouval za změnu obalu, protože tohle prostě nechceš. Ale vůbec.

Doufal jsem, že alespoň hudební obsah spraví náladu, ale jak se zdá, i zde jsem bohužel narazil na kámen úrazu. Nemohu si pomoct, že ale z většiny „Míru v harému smrti“ nejsem úplně přesvědčen. A mám takový neblahý pocit, že takhle obyčejná mi ještě žádná řadovka Avenger nikdy nepřišla. Muzika téhle kapely na mě vždycky fungovala takřka okamžitě – není třeba chodit dlouho do minulosti, pamatuju si, že když jsem poprvé slyšel „Bohemian Dark Metal“, okamžitě jsem věděl, že je to šleha. „Mír v harému smrti“ poslouchám už nevím kolikrát a pořád je to takové suché. Rámus, Kapák a spol. samozřejmě i nadále pokračují ve své specifické kombinaci black a death metalu, rukopis je jednoznačný a rozpoznatelný, o tom žádná. Zní to jako Avenger, ale o level níže. Docela mě mrzí, že to musím psát, ale nemohu lhát, když tentokrát to prostě koule nerve. Aspoň ne tolik.

Avenger

Hovořím o celkovém dojmu z nahrávky, na níž slyším hned několik písní, které do tvorby skupiny nic nepřinášejí, pouze opakují zaběhnutý recept a spokojí se standardem. Především první polovina desky mi přijde slabší. V této totiž zaujme jen epický nástup „V harému smrti“ (včetně povedené mluveného intra… hádám, že půjde o sampl z nějakého filmu, ale nevím z jakého… za případně doplnění v komentářích budu rád) a pátá „Rusínova bitva“, v níž je konečně cítit ta typická atmosféra Avenger v odpovídající koncentraci. Druhá polovina počinu je na tom o kus lépe, protože zde mě baví „Vnitřní vesmír“ a finální „Mír“. Tyto dvě považuji společně s „Rusínovou bitvou“ za vrcholné skladby „Míru v harému smrti“.

Ne snad, že by se v ostatních písních alba neobjevil ani jeden slušný riff. Ani netvrdím, že „Mír v harému smrti“ patří do sorty neposlouchatelných – to v žádném případě. Stále se jedná o v pohodě stravitelnou placku. Nicméně v případě Avenger se bavíme o formaci, jež má na domácí scéně bez přehánění kultovní status a patří k tomu nejzajímavějšímu, co kdy český extrémní nabízel. A v takovém případě je dle mého názoru nutné uplatňovat trochu vyšší nároky a nelze se spokojit s pouhým „dá se to poslouchat“. Takové hodnocení je možná v pohodě pro nějakou místní kutálku, nikoliv pro kapelu formátu Avenger. Tentokrát se prostě nemohu zbavit pocitu, že jsem dostal méně, než v co jsem doufal.

Recenze

Drudkh / Paysage d’hiver – Десь блукає журба / Schnee (IV)

Napsat komentář
Drudkh / Paysage d'hiver - Десь блукає журба / Schnee (IV)

Země: Ukrajina / Švýcarsko
Žánr: atmospheric black metal / ambient
Datum vydání: 16.3.2015
Label: Season of Mist Underground Activists / Kunsthall Produktionen

Tracklist:
I. Drudkh – Десь блукає журба
01. Всі відтінки тиші
02. Ніч крокуе до свого трону

II. Paysage d’hiver – Schnee (IV)
03. Schnee IV

Hrací doba: 40:54 (21:03 / 19:51)

Odkazy Drudkh:
facebook / twitter / bandcamp

Odkazy Paysage d’hiver:
bandcamp

Drudkh sice vydali své poslední album „Борозна обірвалася“ v dubnu 2015, ale kdybychom tvrdli, že se od té doby tahle ukrajinská veličina atmosférického black metalu fláká, tak bychom Romanu Saenkovi, Thuriosovi a spol. docela křivdili. V loňském roce totiž začali pracovat na volné splitkové trilogii, na níž se podílejí s jinými zajímavými formacemi.

To potvrdili hned s první červnovou částí „Той, хто говорить з імлою / Pyre Era, Black!“, na níž se vedle Drudkh představili norští Hades Almighty, na něž přesně pasuje pojmenování kultovní – tedy že strašně málo lidí je má strašně moc rádo. Je pravda, že Norové na svém příspěvku na počin nepředvedli zrovna vysokou míru invence – v tom smyslu, že sem poskytli stejný materiál, jejž vydali tři čtvrtě roku předtím samostatně. Ale to mě nakonec zas tak nesralo, protože původní vydání proběhlo pouze digitálně, a vzhledem ke kvalitě materiálu by byla škoda, kdyby se vůbec nedočkal fyzických nosičů. Loňské září pak přineslo druhé splitko „Зраджені сонцем / Hägringar“ se švédským jednočlenným projektem Grift. Pro mě osobně jde z celé trilogie o nejméně zajímavý dílek, poněvadž Grift se dle mého skromného názoru s dalšími dvěma formacemi rovnat nemůže.

Letošní srpen totiž volnou sérii zakončuje další výraznou spoluprací, která co do zajímavosti s klidem může soupeřit i s Hades Almighty. Druhou stranu „Десь блукає журба / Schnee (IV)“ totiž okupuje švýcarská entita Paysage d’hiver, což je ve skutečnosti vedlejší projekt Wintherra z Darkspace. Splitko navíc dostává další dávku kreditu i díky tomu, že Paysage d’hiver – známý svou nechutí k dlouhohrajícím deskám, namísto nichž upřednostňuje demosnímky – hudebně mlčí již od roku 2013, kdy vyšel počin „Das Tor“. Tak pojďme na věc.

První stranu vinylu samozřejmě okupují Drudkh, jejichž polovina s názvem „Десь блукає журба“ nabízí dvě skladby. Asi nic nezkazím prohlášením, které – a jsem si toho vědom – používám snad v každé ze svých posledních recenzí na Drudkh: Ukrajinci si opět s přehledem udržují svůj standard. A to jak kvalitativní, tak i stylový. Ale světe div se, pořád se to ještě neohrálo. Když pominu, že první třináctiminutovku „Всі відтінки тиші“ protne povedená ambientní pasáž, pak Drudkh s ničím novým nepřicházejí. Ale pořád v tom je jejich charakteristická atmosféra, kus osudové melancholie (naštěstí na hony vzdálené post-blackovému kýči) a slovanské zádumčivosti. Obě skladby jsou výborné a baví mě, takže za mě pořád ano, líbí se mi to!

Lhal bych ovšem, kdybych tvrdil, že právě na Drudkh jsem byl na splitku zvědav především. Ačkoliv mám Ukrajince rád, Paysage d’hiver pro mě znamenali ještě větší tahák. Ani v tomto případě nejsem vůbec zklamán, naopak! Dvacetiminutová kompozice „Schnee IV“ totiž plnými hrstmi rozhazuje přesně to, co od Paysage d’hiver očekávám a chci. Syrový, ambientem protkaný black metal s atmosférou tak mrazivou, až vám zaleze za nehty a zadře se pod kůži. Možná, že po formální stránce není hudba Paysage d’hiver převratná či originální, ale působivá je ohromně, čehož si v konečném důsledku cením o trochu více. Ve „Schnee IV“ tohle všechno je – Atmosféra s velkým A, naprosté pohlcení hudbou, trans.

Vzato kolem a kolem je „Десь блукає журба / Schnee (IV)“ výtečnou nahrávkou. Drudkh sice „jen“ odvádějí svůj standard, ale takoví už zjevně jsou a starého psa novým kouskům nenaučíš. Ten standard je však sakra vysoko a jejich muzika je pořád skvělá. Paysage d’hiver se svou skladbou jsou ještě o kus výš a „Schnee IV“ opětovně potvrzuje, že tenhle švýcarský projekt patří k tomu nejlepšímu, co kdy na poli zimního black metalu vzniklo. Povinnost vlastnit!

Recenze

Naurrakar – Apogeum

Napsat komentář
Naurrakar - Apogeum

Země: Česká republika
Žánr: black metal
Datum vydání: 5.9.2017
Label: Werewolf Productions

Tracklist:
01. Intro
02. Zhouba starých hodnot
03. Tak pravil…
04. Sedmá pečeť
05. Kalvárie
06. Procitnutí
07. Intermezzo
08. Návrat na povrch mrtvého světa
09. Démon uvadlého ráje
10. Lůno zkázy
11. Iesus Nazarenus rex Iudaeorum mortuus est
12. Terminus

Hrací doba: 40:33

Odkazy:
facebook / bandzone

K recenzi poskytl:
Naurrakar

Vzpomínám si na to, že když Naurrakar vydávali svůj první demosnímek „Imperium Satana“ (2009), přišli mi trochu směšní a očekával jsem, že zanedlouho skončí v propadlišti dějin podobně jako třeba Delzvan či Bellifer (s nimiž oběma ostatně lze u Naurrakar nalézt jistou personální spřízněnost), tedy další tehdy začínající blackmetalové kapely. Dnes musím říct, že jsem partě okolo kytaristy Ega trochu křivdil a že jsem ji podcenil.

Naurrakar totiž nejenže vydrželi, ale vyhráli se, po hudební (a po shození nechtěně vtipných koncertních paintů vlastně i vizuální) stránce dospěli a nyní se již mohou řadit k těm relativně zajímavějším formacím, jaké v České republice tepou black metal v jeho čistokrevné formě. Hodně cením, že se skupina dokáže posouvat neustále kupředu a prozatím se s každým dalším počinem zlepšuje. Zatímco řadový debut „Epilog lidstva“ (2013) pouze naznačoval potenciál a na mnoha místech ještě drhnul, byť laťku oproti dřívějším neřadovkám zvýšil, minulé EP „Triumf jaderného věku“ (2015) již bylo o notný kus výše a suverénně se stalo dosavadním vrcholem v diskografii Naurrakar.

A s radostí mohu konstatovat, že „Triumf jaderného věku“ o tento titul v letošním roce přišel, poněvadž Naurrakar v září vypustili druhou dlouhohrající fošnu „Apogeum“, s níž opětovně potvrzují trend vzrůstající kvality. Bez zbytečných průtahů mohu prohlásit, že novinku považuji za nový vrchol celého snažení skupiny. Myslím, že nyní již není jakýchkoliv pochybností o tom, že s Naurrakar je na domácí blackmetalové scéně třeba počítat. Rozhodně netvrdím, že jde o to nejlepší, co tu lze slyšet, do vrcholných děl českého černého kovu to má stále daleko, ale kapela rozhodně hraje nadprůměrně, a když „Apogeum“ srovnám kupříkladu s posledním album stylově podobných Sator Marte, počin Naurrakar jasně vítězí. O souboji třeba s takovými Bloody Lair nebo snad Buer ani nemluvě.

Ne snad, že by Naurrakar objevovali Ameriku. Po stylové stránce stále drží svého kopyta a jsou věrni black metalu v podobě neředěné dalšími žánrovými vlivy nebo experimenty. Tím spíš je ale evidentní, že rostou skladatelsky. Ne každá skladba je dokonalá až za roh, ale i přesto „Apogeum“ nabízí dostatek kvalitních riffů a kytarových kliček na to, aby zvládlo posluchače zaměstnat. Songům jako „Zhouba starých hodnot“, „Tak pravil…“, „Procitnutí“ nebo „Iesus Nazarenus rex Iudaeorum mortuus est“ toho prostě není moc co vytýkat a jedná se o kvalitní blackmetalové kusy. „Návrat na povrch mrtvého světa“ či „Lůno zkázy“ zase zaujmou zajímavější (čti: propracovanější) strukturou a rovněž bych se je nebál zařadit k povedeným věcem.

Naopak vyloženě slabou písničku jsem na „Apogeu“ nenašel ani jednu, protože třeba i „Kalvárie“ navzdory svému groovy tempu nezanechává žádnou pachuť. Což nakonec platí i o textech, které také nejsou vrcholem blackmetalové lyriky, zároveň mě však neurážely svou stupiditou, což zdaleka nemohu tvrdit o všech domácích žánrových formacích zpívajících česky.

Naurrakar

Po poslechu „Apogea“ tedy panuje jednoznačná spokojenost. Naurrakar nahráli povedenou desku, s níž s přehledem zastiňují všechny své předchozí počiny. Můžeme jenom doufat, že stále nejde o ten nejvyšší strop, jehož je skupina schopna, a že někdy v budoucnosti dokážou poskládat ještě silnější projektil. Ale to jsou asi ještě předčasné úvahy. Nyní je stěžejní, že v případě „Apogea“ mám vůbec poprvé pocit, že se k němu občas bude dát vracet i zpětně, což jsem o žádném počinu Naurrakar až doposud říct tak úplně nemohl.

Minirecenze

Israthoum – Channeling Death and Devil

Napsat komentář
Israthoum - Channeling Death and Devil

Země: Nizozemsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 28.7.2017
Label: Altare Productions

Hrací doba: 47:46

Odkazy:
facebook / bandcamp

Portugalsko-nizozemští Israthoum nepatří mezi profláknuté blackmetalové spolky. Vzpomínám si, že jsem letmo zakopl o druhé album „Black Poison and Shared Wounds“ a seznámil se s příbuznými kapelami Ab Imo Pectore a Angrenost. Nejednalo se z mého tehdejšího pohledu o marné, ale ani o nijak zvlášť zajímavé nahrávky, a proto jsem k dalšímu hudebnímu snažení členů zůstal lhostejný. Moji pozornost ale nedávno přitáhlo v pořadí již třetí dlouhohrající album Israthoum – „Channeling Death and Devil“. Nebudu kecat, zaujal mě název. A ten obsah desky naštěstí vystihuje.

Israthoum mi svou atmosféru, zvukem a přístupem připomněli triumfální ohnivou čerň korunní desky Watain „Casus Luciferi“ a také skvělé EP finských Cornigr – „Funereal Harvest“. Recenzovaná novinka není pochopitelně až tak výborná a hudebně je také poněkud jinde, protože postrádá například fanatickou dravost uvedených děl. Ale jsou zde jiné aspekty, které činí z „Channeling Death and Devil“ nahrávku hodnou pozornosti.

Když si pustíte úvodní titulní skladbu tak budete mít do pěti minut jasno, zdali je vám souzeno si „Channeling Death and Devil“ oblíbit, protože „TO“ něco tam buď ucítíte, nebo ne. Možná vás skladba zaujme ortodoxními riffy, parádně aplikovaným sborovým zpěvem nebo povedeným závěrečným sólem. A to máte před sebou dalších osm vyrovnaných skladeb, ve kterých Israthoum vytáhnou ještě několik es. Solidních kytarových motivů to je dost, mě osobně těší decentní užití kláves a zmíněné zpěvné party mě dostanou stejně spolehlivě jako pasáže, kde hrají prim zefektované kytary, viz celá „Drudges of Ruination“ nebo druhá půle „A Bleak Fulgency in Splendour“.

Nemám pocit, že by „Channeling Death and Devil“ bylo narváno doslova výjimečnými nebo strhujícími nápady, faktem však zůstává, že kvalita zde je a po celou hrací dobu nedochází k větším lapsům. Skladby jsou poměrně variabilní, i když mi mezi sebou trochu splývají. Holt, některým (třeba zmíněným Watain a Cornigr) bylo do vínku dáno více a Israthoum musí ten nedostatek talentu dohánět pílí. Když jsem si navíc pročetl texty, tak jsem se jen utvrdil v názoru, že jsou muzikanti doopravdy oddáni esenci žánru, a to bez jakékoliv pompy či přetvářky. „Channeling Death and Devil“ si ale doporučení zasluhuje nejenom za věrnost blackmetalové magii.

Recenze

Crawl – This Sad Cadav’r

Napsat komentář
Crawl - This Sad Cadav’r

Země: USA
Žánr: black / doom metal / noise
Datum vydání: 25.5.2017
Label: Red River Family

Tracklist:
01. I
02. II
03. III

Hrací doba: 30:00

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dewar PR

Už v poměrně útlém věku jsem zjistil, že pozitivní muzika mě moc neoslovuje. Zatímco na prvním stupni základky všichni okolo frčeli diskošku od šmoulů, já už doma drtil hard rock a heavy metal. Přístup zůstal, akorát se postupem času notně posunula hranice toho, co považuji za dostatečně negativní hudbu. V prvních ročnících gymplu jsem si připadal jako arci drsňák, když jsem měl v discmanu (to už mladší ročníky možná ani znát nebudou… o mém dřívějším walkmanu se raději ani nebudu zmiňovat!) Slayer a Sepulturu, dneska si to pustím, když mám chuť na něco svižně odpočinkovějšího. Co si budeme povídat, jakmile člověk zakusí harsh noise, už není cesty zpět!

Asi jste dle úvodu pochopili, že Crawl nebude záležitost pro žádné měkké sráče. Chápete zcela správně. V tomto případě je rozhodně na místě očekávat ohavnou temnotu. Netvrdím ovšem, že se jedná o ten nejvyšší extrém, jaký lze široko daleko zaslechnout. To jen tak pro jistotu, abychom to hráli na rovinu. Však kdybych něco takového tvrdil, všichni znalci mezi vámi by se mi asi pěkně vysmáli. Přesto myslím nebude od věci prohlásit, že Crawl mají poměrně vysoký level ošklivosti. Dost na to, aby se u toho průměrný ctitel melodického power metalu rozbrečel strachy, dost na to, aby z toho průměrný fanoušek Šlágr TV dostal srdeční zástavu nejpozději do jedné minuty a sedmnácti vteřin.

Nicméně dosti humoru – byť humor na úkor posluchačů melodického power nikdy neomrzí! Jenže u desek jako „This Sad Cadav’r“ legrácky příliš na místě nejsou. Crawl totiž hrají kakofonickou akustickou nenávist, v níž není ani špetka naděje na lepší zítřky. Alba jako „This Sad Cadav’r“ vznikají jenom a pouze kvůli tomu, aby jakéhokoliv nebožáka s dostatkem odvahy postavit se do cesty vymáchala v depresivním bahně. A to zní přitažlivě, ne?

Nespokojíme-li se s označením „hnus“, pak dojdeme k závěru, že Crawl žánrově nejsou až tak jednoznační. V kytarových pasážích jde o zahlučený black/doomový marast, ale kdyby mi někdo mermomocí tvrdil, že v tom slyší i sludge, tak bych se s ním do krve rozhodně nehádal. Na druhé straně však na „This Sad Cadav’r“ najdete i četné darkambientní pasáže, jež nejsou opomenuty v žádné ze tří přítomných skladeb. Čtvrthodinová „I“ se jimi může pochlubit na začátku i na konci, „II“ pouze na konci, „III“ pro změnu na začátku.

„This Sad Cadav’r“ bych ale zařadil k těm počinům, u nichž je vlastně docela bezpředmětné rozlišovat jednotlivé stopy a bavit se o tom, jestli je jednička větší tryzna než dvojka a jestli náhodou trojka není ještě ohavnější. Stejně si totiž nedokážu představit, že bych z takové desky pustil jenom jeden song a šel od toho. To je samozřejmě totální kravina. „This Sad Cadav’r“ vnímám jakožto celistvé ucelené dílo, které nemá smysl trhat a kouskovat. Vám doporučuji to samé.

A jako takové také album funguje. Nač troškařit, když si člověk může naordinovat rovnou celou půlhodinu ortodoxní misantropie? „This Sad Cadav’r“ hrne všechno do pocitu co největší beznaděje, ale tento přístup Crawl vychází, protože atmosféra je skutečně odporná a zlá, až během poslechu skoro teče hnis z reproduktorů. To formálně vzato může znít odpudivě, ale všichni, kdo takovéhle věci posloucháme, dobře víme, že právě ta odpudivost a katarze je tím, co zde hledáme. A „This Sad Cadav’r“ takové pocity zprostředkovat dokáže velmi přesvědčivě. Příznivcům skutečné metalové temnoty lze jen doporučit.

Recenze

Ars magna umbrae – Through Lunar Gateways

Napsat komentář
Ars magna umbrae - Through Lunar Gateways

Země: Polsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 23.6.2017
Label: Hellthrasher Productions
Původní vydání: 14.2.2017, selfrelease

Tracklist:
01. Into the Inescapable Madness
02. Against the Light
03. The Paradox Paradigm
04. Between Ecstasy and Histery
05. Through Lunar Gateways
06. Of Thousand Suns
07. On the Crossroads

Hrací doba: 22:55

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Hellthrasher Productions

V Polsku se zajímavé blackmetalové líhnou jako houby po dešti a kvalitní prvotiny zde vznikají v počtech, o nichž se naší scéně může leda tak zdát v mokrých snech. Nyní nadešel čas, abychom si v recenzi představili další povedenou záležitost od našich severních sousedů, která je možná debutovým počinem, ale i přesto disponuje dostatečně vysokou úrovní, aby se vám vyplatilo jí věnovat kus své drahocenné pozornosti. Dámy a pánové (já vím, že v dnešní době už je těch pohlaví prý víc, ale já jakožto staromilec zůstanu u klasického dvou-genderového přístupu), přivítejte entitu s názvem Ars magna umbrae!

Ars magna umbrae má na svědomí jistý Kthunae Mortifer (anebo také D. A. Khthōn). Což předpokládám nebude jeho občanské jméno. Ale jestli ano, pak jeho rodiče mají docela smysl pro humor. Ale k věci. Dle dostupných informací (jichž k našemu obrovskému překvapení není mnoho) lze usuzovat, že borec nejspíš nikde jinde nehrál a Ars magna umbrae je jeho prvním působištěm. Respektive jsem nenarazil na žádný náznak, jenž by hovořil pro opak. Přesto tohle berte spíš jen jako domněnku, která se někdy může ukázat jako chybná.

Jedna věc je ovšem jistá – „Through Lunar Gateways“ je debutovým počinem Ars magna umbrae a formaci hned představuje ve velice lákavém světle. Minialbum nejprve vyšlo digitálně letos v únoru, poté se nahrávky ujali polští Hellthrasher Productions, pod jejichž křídly se v červnu objevilo digipak CD. Němečtí No Return v srpnu přihodili audiokazetu a příznivci asfaltu se svého oblíbeného nosiče dočkají koncem listopadu – předobjednávat už lze u Flesh Vessel.

Takový zájem myslím dostatečně ilustruje, že produkce Ars magna umbrae asi nebude nějaká upocená píčovina. Což ostatně naznačuje i povedený náladotvorný obal a skvělé logo. A poslech „Through Lunar Gateways“ takové náznaky potvrzuje. Výsledkem je silně atmosférický black metal, který však nemá nic společného s vlnou vyčpělého přírodního atmo-blacku. Stejně tak se Ars magna umbrae úspěšně vyhýbá i přílišné podobnosti se zavedenými polskými stálicemi typu Furia, Morowe, Mord’A’Stigmata či Odraza, ačkoliv i „Through Lunar Gateways“ je poskládané dost chytře, a kdyby člověk hodně chtěl, nejspíš by nějaké paralely našel. Jistě by bylo přehnané mluvit o originalitě, protože tak výlučná zas muzika Ars magna umbrae není, ale cítím z toho snahu nekopírovat. Což je rozhodně fajn.

„Through Lunar Gateways“ je bezpochyby výbornou nahrávkou, ale nechci zas tvrdit, že těch 23 minut postrádá jakékoliv slabší místečko. Nápady to ovšem má a pozitivní dojem jednoznačně převažuje. Může to znít jako klišé, ale pokud se Ars magna umbrae bude do budoucna ještě zlepšovat, pak už to bude kvalitativně dost vysoko na to, abych v recenzích tahal ty nejúdernější superlativy. Vždyť již nyní je to super a stojí mi to za koupi.

Ars magna umbrae

Přesto všechno musím upozornit na jednu skutečnost, s níž by někdy příště mohla být trochu svízel. „Through Lunar Gateways“ obsahuje několik triumfálních momentů, ale zpravidla se jedná o ty, jež má na svědomí host. Kthunae Mortifer si totiž na nahrávku nepřizval nikoho menšího než samotnou Hekte Zaren, již jste jistě zaregistrovali nejpozději v loňském roce jako hlas Adaestuo. Hekte Zaren zde čaruje svou vokální magií a právě ty pasáže, které patří jejímu sugestivnímu hlasu, jsou vrcholnými chvílemi „Through Lunar Gateways“. Zůstává otázkou, jak si Ars magna umbrae poradí, pokud se příště bude muset obejít bez takového hostujícího dopingu. Věřím tomu, že stále půjde přinejmenším o solidní záležitost, protože i v kytarových linkách jsou dobré nápady, ale bude to lepší než debut? Bude to opět tak vysoko nad průměrem?

Takové otazníky však nyní můžeme nechat bez odpovědí. Vlastně i musíme, poněvadž křišťálovou kouli nemám. Což nevadí, protože protentokrát tyto otázky ani řešit nepotřebujeme. Na „Through Lunar Gateways“ je všechno na svém místě a to zatím stačí. Netvrdím, že jde o geniální počin, ale zcela jistě se tu bavíme o nahrávce, kterou se vyplatí slyšet. A to rozhodně není málo!

Minirecenze

Katavasia – Daemonic Offering

Napsat komentář
Katavasia - Daemonic Offering

Země: Řecko
Žánr: black metal
Datum vydání: 20.5.2017
Label: Floga Records

Hrací doba: 10:18

Odkazy:
facebook / bandcamp

Řecká formace Katavasia se zpočátku mohla tvářit jako jednorázová záležitost, protože se v ní potkávají muzikanti z hned několika jiných aktivních skupin. Konkrétně jde třebas o Varathron, Aenaon či Hail Spirit Noir, což je, jak jistě sami uznáte, docela silná sestavička. Naštěstí se ale ukazuje, že helénská pětice počítá i s dalšími aktivitami Katavasia.

Říkám naštěstí? Jistěže ano, vždyť debutová deska „Sacrilegious Testament“ z roku 2015 byla kurva skvělá! Dokázala nabídnout přesně to, co máme na helénském black metalu všichni rádi – skladby, v nichž se mísí hymnický majestát, silná atmosféra i blackmetalová špinavost. Kam se na tohle serou třeba Rotting Christ, jejichž současnou tvorbu debut Katavasia převyšuje vskutku výrazně. Docela škoda, že se „Sacrilegious Testament“ nedostalo větší pozornosti, poněvadž svou kvalitou by si to tohle album rozhodně zasloužilo. Tím jen tak mimochodem nenápadně naznačuji, že jestli jste ještě neslyšeli, nerozpakujte se si počin zpětně dostudovat!

Nyní se však konečně přesuňme do současnosti. Vzhledem k tomu, jak jsem „Sacrilegious Testament“ vychválil, je asi zřejmě, že si novou dávku muziky nenechám ujít, a to i když jde o pouhé ípíčko se dvěma pětiminutovými songy. A řeknu to rovnou – právě krátká stopáž mi na „Daemonic Offering“ vadí asi nejvíc. Což je ovšem stížnost, již lze brát spíš jako pozitivum, protože značí jedině to, že jde o kvalitní materiál, když to člověku nestačí a dal by si líbit víc.

„Requiem for the Nocturnal Lover“ na straně A je z prezentované dvojice o něco rychlejší a metalovější. Charakteristický feeling helénského black metalu ovšem nechybí, riffy jsou povedené, nezaměnitelný vokál Stefana Necroabyssiouse snad ani není třeba rozebírat. Neříkám však, že se jedná o bezhlavou hoblovačku – melodičtější pasáž ve středu a fantastická závěrečná půlminuta mi dávají za pravdu. Oproti tomu druhá „Diabolical Spirit“ klade ještě větší důraz na atmosféru, čemuž odpovídají i majestátní chóry, několik skvělých melodií a excelentní kytarové sólo (jen škoda, že toto není aspoň o kousek delší).

Verdikt je tedy jasný – když pominu, že jde jen o jednohubku, která nedokáže plně zasytit, nemám sebemenšího důvodu k nespokojenosti, jelikož vlastní kvalita předkládaného materiálu je hodně vysoká. Pro příznivce řeckého black metalu je „Daemonic Offering“ naprostá povinnost!

Recenze

Jordablod – Upon My Cremation Pyre

Napsat komentář
Jordablod - Upon My Cremation Pyre

Země: Švédsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 26.5.2017
Label: Iron Bonehead Productions

Tracklist:
01. En Route to the Unknown
02. Liberator of Eden
03. Chants for the Black One
04. Hin håle
05. A Sculptor of the Future
06. Of Fiery Passion
07. Upon My Cremation Pyre

Hrací doba: 53:37

Odkazy:
facebook

Je několik konkrétních vydavatelství, jejichž činnost se rozhodně vyplatí sledovat a v podstatě lze říct, že stojí za slyšení takřka vše, co pod jejich křídly vyjde. Samozřejmě, že ne ze všeho si člověk kecne na prdel, ale když se u většiny nahrávek váš vkus a vkus daného labelu potkávají, není od věci tomu věnovat zvýšenou pozornost. Pro mě osobně k takovým patří i němečtí Iron Bonehead Productions, jejichž portfolio projíždím vcelku pravidelně, dost často nacházím kvalitní muziku a také dost často rozmrdávám tisícovky v jejich e-shopu, haha.

Každopádně, právě díky nim se mi dostali do drápů i švédští Jordablod, jejichž tvorbu bych zde rád představil v recenzi, poněvadž to dle mého skromného uvážení stojí za to. Kapelu jsem zachytil již v loňském roce, kdy u Iron Bonehead vyšla kazeta „Promo 2016“, jíž jsem si na Bandcamp všimnul už jen díky zvláštnímu obalu. Než jsem se ovšem stačil dopracovat k poslechu, bylo již ohlášeno první dlouhohrající album „Upon My Cremation Pyre“, díky čemuž jsem se na zmiňované dvoupísňové promo vysral úplně a počkal si rovnou na řadovku.

Ani nevím proč, ale z nějakého důvodu jsem tušil, že se v případě Jordablod dočkám výtečné muziky. Ne, že bych se snad chtěl vychloubat, ale­… ty vole, musím se pochválit, poněvadž „Upon My Cremation Pyre“ je výtečná deska. Vlastně ještě lepší, než jsem doufal, protože až v takhle dobré záležitosti si člověk odvykne doufat, když po letech intenzivního poslouchání dojde do stavu určité skepse a kritičnosti. V tomto případě ovšem nemám jinou možnost než fanaticky chválit, protože těch pár eventuálních mušek jsou jen kosmetické drobnosti, které dojem vytříbeného žánrové dílka nemohou zbourat.

Dokonce bych si snad dovolil říct, že Jordablod do jisté míry znějí i osobitě. Od zástupů je odlišuje především jeden konkrétní prvek, který až napíšu, nejspíš vám nebude připadat jako něco výjimečného či výlučného, co by mělo odlišovat zrovna metalovou kapelu. Věřte tomu nebo ne, ale mám na mysli kytarové sólování. Jordablod se toho totiž nebojí a kytarové vyhrávky pálí v takové kvantitě i kvalitě, že to ve špinavém black metalu obvyklé prostě není.

Jenže pozor, nejedná se o nějaké obyčejné masturbace po kytarových pražcích ani onanistické audio výstřiky pro naleštění vlastního metalového ega. Sóla v podání Jordablod vysoce atmosférická a působivá, a jak vidno, na blackmetalový základ pasují skvěle. Abych se ale neukájel jen v obecných náznacích, pojďme na nějaké konkrétní důkazy: první čtvrtina „Liberator of Eden“, začátek „A Sculptor of the Future“ anebo extatické finále „Hin håle“ (asi můj nejoblíbenější moment celé desky!) snad poslouží.

Jordablod

Nicméně četná sóla, melodie a vyhrávky samy o sobě nejsou a také nemohou být tím jediným, kvůli čemu je hudba Jordablod tak vysoko. Všímám si, že se dost často stává, že nějaká skupina přijde s určitým specifickým elementem, ale nakonec se začne opájet jenom a pouze jím, zatímco metalový podklad je degradován do podoby tupých riffů a jalového základního rytmu. Typicky jde třeba o pro žánr netradiční nástroj. Jenže přesně tohle se na „Upon My Cremation Pyre“ neděje!

Jordablod totiž nezapomínají, že stále hrají black metal, a tak i navzdory vysoké melodičnosti (na poměry stylu) jejich produkce nezní jako akustická obdoba teplé mrdky právě odkapávající z ocasu gay pornoherce, nýbrž jako black metal. Riffy jsou taktéž povedené, „vychlastaný“ vokál sedí, ani tomu nechybí syrovost a punc podzemí, přesně jak to máme rádi. Samozřejmě, že nikdo netvrdí, že by snad Jordablod měli sahat po nejvyšších hudebních extrémech, jaké lze široko daleko nalézt. To jistě ne, naopak jsou formálně vzato poměrně stravitelní, přinejmenším v rámci svého žánru. Snad ale není třeba dodávat, že schopnost vyšroubovat BPM na maximum nebo zaprasit svůj sound jak z chlívku nemusí korelovat s hudební kvalitou.

Možná, že vás „Upon My Cremation Pyre“ nesejme tak jako mě, ale dovolím si tvrdit, že kvalitu byste zde slyšet měli. Mně osobně se však Jordablod přesně strefili do vkusu a rozpoložení, takže už nyní si jejich debut cením dost vysoko. Až budu v lednu sestavovat tradiční žebříček uplynulého roku, tohle bude jedna z nahrávek, na něž si při osobní rekapitulaci toho nejlepšího vzpomenu. I kdyby to ale na královskou pětku nakonec nevyšlo (což popravdě spíš předpokládám, to zas na rovinu), jedna věc je pořád jistá – „Upon My Cremation Pyre“ je nutno vlastnit ve sbírce.