Datum: 13.6.2017 Místo: Praha, Futurum Účinkující: Cult of Fire, Master’s Hammer

Návrat Master’s Hammer na koncertní pódia je asi událostí roku v českém metalu. Původně měla premiéra proběhnout až na letošním Brutal Assaultu, ale nakonec to je trochu jinak. Už jsem byl smířen s tím, že se na to vyseru, protože na festival se mi nechtělo, když byla ohlášena takzvaná předpremiéra proběhnuvší ku příležitosti 30. výročí kapely a také nových vinylových vydání desek „Ritual“ a „Jilemnický okultista“, které se poprvé začaly prodávat právě na tomto koncertě 13. června za pekelně kulatých 666 Kč. Nebudu lhát – ke koncertnímu návratu Master’s Hammer jsem byl trochu skeptický, obzvlášť když roky předtím Štorm a spol. tvrdili, že už nikdy nebudou hrát živě. Na druhou stranu, zvědavost jsem nikdy nepopíral, takže jsem se neváhal pustit do bitky o lístky na klubovou akci pro 400 lidí a jeden ukořistil.

Než se však přesuneme k tomu hlavnímu, rozhodně bude záhodno ztratit pár slov i k předskokanovi, jenž také nebyl nějakým podřadným béčkem. Jako speciální host se totiž představili Cult of Fire, kteří ve Futuru odvedli svůj vysoký koncertní standard. Pódium na pohled skoro hořelo díky nadprůměrnému počtu svícnů, mezi nimiž se vyskytovala kadidla, lebky, védské ikony a další podobné propriety, jaké ke kapele prostě patří. Show byla klasicky statická a asi nejakčnější pohyb byla gestikulace zpěváka Devilishe, ale i přesto jsou Cult of Fire vizuálně působiví. Možná to bude znít trochu zmlsaně, ale předchozí image formace s vysokými KKK-like kápěmi mi připadala ještě víc sugestivní, ale jinak i tohle orientální ladění vypadá skvěle.

Na úvod překvapilo a také potěšilo, že Cult of Fire zahráli svou verzi „Vltavy“. Měl jsem za to, že předělávka slavné kompozice od Bedřicha Smetany měla zaznít živě pouze jedinkrát, a sice na Brutal Assaultu 2015, ale tak ojedinělá příležitost jako návrat Master’s Hammer na pódia si zjevně žádal něco speciálního. Jinak šlo o očekávatelný výběr dosavadní tvorby a v tomto přímém srovnání bylo patrné, že „Triumvirát“ je diskografii kapely prostě nejvýš. Netvrdím, že mě novější věci nebavily, v koncertní podobě mají určitě větší sílu než z alb, ale na majestát „Závěti světu“ se pozdější skladby nechytaly. Nicméně jinak velmi dobré.

Poté už přišel čas na hodinu H, kdy se jedna z největších legend českého metalu po cca čtvrt století vrátila na pódium. I když, z klasické sestavy Master’s Hammer byli přítomni pouze dva členové, František Štorm a Silenthell. Ty vcelku nepřekvapivě doplnil Honza Kapák, jenž u kapely bubnuje i studiově, a Blackosh, s nímž se Master’s Hammer podíleli na dvou splitech. Jediným (alespoň pro mě) nečekaným jménem byl Vlasta Henych (ex-Törr), který se ujal baskytary.

Nepříliš překvapivý byl vlastně i setlist, jenž jenom potvrdil, že koncertní návrat Master’s Hammer je především nostalgickým počinem. Většinu setu zabral materiál z debutu „Ritual“, který zazněl téměř celý – chyběly jen „Každý z nás…!“, „Vykoupení“ a instrumentální titulka, přičemž zejména absence první jménované mě teda nasrala, protože je to jeden z mých nejoblíbenějších válů od Mistrova kladiva. Z „Jilemnického okultisty“ zazněly tři věci, z „Vracejte konve na místo“ dvě a po jednom kousku z „Mantras“ a „Vagus vetus“. „Šlágry“, „Formulæ“ a všechny neřadovky vyšly naprázdno.

Obecně ale s výběrem písní spokojenost, opravdu zamrzela jen absence „Každý z nás…!“. Osobně bych si sice z „Mantras“ vybral jiný song než „Typografa“ a z „Jilemnického okultisty“ bych zase rád slyšel i jiné skladby, ale nijak zásadně si nestěžuju, protože je jasné, že nemůže zaznít vše, a výběr songů byl nakonec rozumný. Vzhledem k převaze válů z debutu měli Master’s Hammer naladěno „ritualně“, díky čemuž právě tyhle kusy vyzněly nejlépe. Na druhou stranu, specifické atmosféry „Jilemnického okultisty“, „Manter“ a „Konví“ se tím pádem nepodařilo do živé podoby přenést úplně věrně. Některé momenty však pořád byly super (a to i v těch novějších věcech), některé dokonce i zabíjely.

Čímž se dostávám k tomu hlavnímu sdělení – srát na to, že to technicky vzato nebyli Master’s Hammer, ale allstar sestava českého metalu hrající Master’s Hammer, protože koule to mělo. Jak jsem výše řekl, byl jsem docela skeptický, ale hodně rychle jsem zjistil, že je to vlastně kurevsky super slyšet ty zasraně kultovní vály živě. Tak moc super, že člověk neváhal odpustit jisté dílčí nedostatky, například bylo znát, že pánové nejsou perfektně sehrání a občas se v začátcích skladeb trochu hledali.

Co se vizuální stránky, kapela hrála v civilu a bez nějakých zbytečných póz. V rohu pódia byla jedna cudná figurína bafometa, čímž nějaké kulisy začínaly i končily… tedy až na jednu věc respektive dvě věci. Na scéně se totiž během setu promenovaly i dvě nahé hříšnice, nejprve s maskou bafometa na palici, později i bez ní. Jako oukej, kozy dobrý, hambatý holky na koncertě vždycky potěší oko, ale jinak mi to tady přišlo takové samoúčelné. Na pódium si chodily víceméně náhodně, párkrát se tam prošly, pak se zase vypařily dozadu, za pár minut později zase nanovo. Trochu zamávaly vějířem nebo se chvíli oblizovaly a znovu pryč, aby se v náhodný moment zase vrátily. Moc jsem to nepochopil, a kdyby byly oblečené, tak bych si možná i stěžoval. Ne, vážně – sice vždycky lepší nějaký kozy než žádný kozy, ale tohle mi popravdě připadalo zbytečně laciné a samoúčelné.

V neposlední řadě nutno zmínit, že na koncertě proběhl i křest vinylových reedicí „Ritualu“ a „Jilemnického okultisty“. Asi pro vás nebude překvapením, kdo se toho jako předem neprozrazený host ujal, protože jste si to stejně přečetli už jinde. Nergal z Behemoth přišel, rychle učinil menší proslov, jaké jsou ta alba poklady a jak ho strašně ovlivnily, a to bylo vše. Měl jsem za to, že se při křtu placka vždycky něčím poleje, ale na to zde jaksi nedošlo. Slavné pokřtění desek tedy vypadalo trochu odfláknutě. Podruhé se Nergal na scénu vrátil až v přídavku a s Master’s Hammer si zahulákal refrén závěrečné „Jámy pekel“ (asi netřeba připomínat, že Behemoth tenhle kult sami předělali na svém EP „Ezkaton“ z roku 2008), na což už si tentokrát zmaloval i držku.

Vzato kolem a kolem byl návrat Master’s Hammer důstojný. Nečekal jsem od toho mnoho, ale nakonec musím uznat, že se mi to líbilo. Sice lze škarohlídsky tvrdit, že to bylo jen oživování starých časů, ale když na to přijde… co na tom? Vždyť to nutně nemusí znamenat něco pejorativního. Nicméně na druhou stranu, zase bych to nepřeháněl, většina prozatím publikovaných ohlasů mi přijde zbytečně přepálená (asi kvůli té exkluzivitě). Zážitek to asi byl, ale ne životní. Byla to „jen“ moc fajnová nostalgie