Archiv štítku: black metal

Recenze

Sallow – I: The Great Work

Napsat komentář
Sallow - I: The Great Work

Země: USA
Žánr: black metal
Datum vydání: 16.12.2016
Label: Sick Man Getting Sick Records

Původní vydání: 1.4.2015, selfrelease

Tracklist:
01. Naked in Moonlit Bliss, Drunk on Fire
02. Awaiting Black Flames
03. Nocturnal Reprieve
04. Der Winter Kalt

Hrací doba: 31:58

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Neutuchající touha hledat nové akustické prožitky posluchače žene hledat další a další neokoukaná jména, leckdy i na úkor čerstvé tvorby těch již známých a prověřených skupin. Hlad po něčem, co člověk ještě nezažil a co by mu mohlo dát úplně novou zkušenost, bývá velký a možná, že i neukojitelný, což je v tomto případě jenom dobře.

A přesně taková chuť objevovat mě zavedla i k zámořské formaci Sallow z města Albany, stát New York. Američané doposud vydali dva demosnímky „The Great Work“ a „Corpses & Ruins“, oba v roce 2015. Ten první jmenovaný zjevně někoho zaujal, protože jej pod svá křídla vzala německá firma Sick Man Getting Sick Records a původní kazetové vydání čistě v režii kapely na sklonku loňského roku doplnila i CD verzí a černým i barevným vinylem pod mírně zrevidovaným názvem „I: The Great Work“. A to je přesně ta událost, díky níž jsem o Sallow zavadil i já.

V dnešní době, kdy už jsou konzumní posluchači pomalu líní dokonce i stahovat a vystačí si jen se streamováním hudby (však jen na YouTube nebo streamovacích službách už se válí skoro vše), je jedním z velkých měřítek kvality, jestli si je člověk ochoten tu kterou desku koupit a zařadit si ji do sbírky. „I: The Great Work“ tímhle testem bohužel neprošlo a onen kýžený štempl „stojí za koupi“ na něj dát nemohu. Zkusím vysvětlit důvod.

První vteřiny úvodní skladby „Naked in Moonlit Bliss, Drunk on Fire“ začínají velice slibně. Stejně tak se na demu nachází několik dalších velice, velice dobrých pasáží a motivů. Třeba zlom na začátku osmé minuty právě jmenované písničky je skvělý. Jestli Sallow někde ukazují potenciál, jsou to právě podobné kytarové melodie, s nimiž Američané dokážou song posunout dál. Není to ovšem jen první kus, povedené chvilky nemám problém najít i v následujících písních, ať už jde třeba o pěkné melodické sólování v „Nocturnal Reprieve“, hezký „folkový“ dovětek „Awaiting Black Flames“ nebo ústřední motiv „Der Winter Kalt“. A přesně na základě takových momentů si dovolím tvrdit, že určitý potenciál do budoucna Sallow asi mají. Nebudu na to cíleně čekat, ale jestli někdy náhodou zjistím, že skupina zrovna vydala nové album, nejspíš jej zkusím…

…a budu doufat, že se podařilo zlepšit ty aspekty, které „I: The Great Work“ citelně srážejí. Mezi těmi zmiňovanými dobrými nápady a pasážemi totiž Sallow mnohdy působí strašně nezáživně a veskrze průměrně. Vedle povedených momentů se tu nacházejí i minuty nudného US black metalu, který v těch lepších případech nenadchne, v těch horších dokonce místy obtěžuje. Stejně jako Sallow umí vykouzlit výborné kytarové kličky, někdy jim linky toho samého nástroje spadnou do míst, kde mi to jednoduše zní nelibě. A tím nemyslím nelibě v tom dobrém slova smyslu, kdy kapela disharmonií tvoří tlak na posluchače, zde to myslím jako synonymum k – pitomě.

Na druhou stranu, „I: The Great Work“ je stále demosnímkem, dokonce prvním a ještě dva roky starým. Určitá naděje v Sallow je, a jak už jsem se zmínil, nechybí tomu jistý potenciál, cítím, že americké trio by to mohlo zvládnout i lépe. Jestli se ale tento potenciál podaří naplnit, tím si zase jistý nejsem. Popravdě řečeno, asi bych si na to nevsadil. Ale jak jsem řekl výše, nebudu se bránit tomu to v budoucnu zjistit. Za aktuálního stavu můj přístup k Sallow zůstává rezervovaný a dojmy ambivalentní.

Recenze

Yayla – Pas.to.rale

Napsat komentář
Yayla - Pas.to.rale

Země: Velká Británie / Turecko
Žánr: black metal
Datum vydání: 5.2.2017
Label: Merdümgiriz

Tracklist:
01. Altars in Temple Sewers
02. Everyday Is Death for Us
03. Pandora
04. Funeral
05. Steadfast Chaos
06. Endless Regrets
07. Mantras of Separation
08. Rats
09. Pastorale
10. They Are Losing You from Me

Hrací doba: 56:43

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Merdümgiriz

Jméno Emira Toğrula by pravidelnému čtenáři nemělo být neznámé. Tenhle původem turecký (dnes žijící ve Velké Británii, jeden čas přebýval i v Kanadě) magor je na naší stránce vcelku pravidelným objektem recenzivních choutek. Doposud se tak dělo především prostřednictvím dvou projektů. Jedním z nich je – tedy správně řečeno byl – Blliigghhtted, jehož studiová činnost již skončila, protože jeho ideová vůdkyně, textařka a zpěvačka Ruhanathanas spáchala sebevraždu. Tím druhým projektem, který se v sekci našich recenzích objevuje častěji (jen tak mimochodem, venku už je další album „Satanic Mosque“ – počítejte s tím, že ani to nás nemine), je Viranesir. Zde se jedná o arci-perverzní blackmetalové peklo, jemuž není svaté nic a nikdo. Ale to už jistě všichni víte, však se tu ty texty plné nihilismu, sebevražedných tendencí a urážení nácků, negrů nebo feministek rozebíraly několikrát.

Nicméně první a řekl bych, že svého času i hlavní hudební personifikace Toğrulových zvrácených myšlenek a nápadů proběhla pod hlavičkou jiného projektu – Yayla. Tahle skupina v posledních letech mlčela a byla spíše přehlížena. Je sice pravda, že minulé album „Nihaihayat“ vyšlo před čtyřmi lety, což zas tak nekonečná doba není, ale na Toğrulovy poměry to hodně je. Emir totiž v mezičase stihl vystříknout (to je jen tak mimochodem velice příhodné sloveso – kdysi mi tvrdil, že jeho receptem je napsat písničku po každé masturbaci) téměř dvacítku počinů. Pravda, ne na všech z nich byl hlavním tvořivým motorem, ale na většině ano. Je evidentní, že vysokou produkcí v ostatních projektech, zejména ve Viranesir, Yayla strádala – však také pauza Yayla a moment, kdy se začaly v rychlém sledu sypat nahrávky Viranesir, na sebe přesně navazují.

Kadence Viranesir stále nepolevuje, však jen letos už stihla vyjít dvě alba „Supports Flag Burning and Female Raping“ a již jmenované „Satanic Mosque“, ale i přesto, snad díky výpadku Blliigghhtted, kde také vyšlo pěkných pár počinů, se Yayla vrací do popředí zájmu s novou deskou „Pas.to.rale“. Rovnou se nabízí ji srovnat s právě jmenovanými projekty. Vedle nich Yayla působí mírně trochu usedlejším dojmem, poněvadž Viranesir i Blliigghhtted jsou větší zvěrstva, ale onu usedlost berte s rezervou, protože Toğrulova muzika je i zde v obecném kontextu kurevsky vyšinutá. Tím mimo jiné říkám i to, že jeho zhovadilý velehnusný rukopis je přítomen i zde, takže jestli už máte s tvorbou tohohle osmanského samorosta nějaké zkušenosti, bezpečně poznáte, kdože za „Pas.to.rale“ stojí.

V čem tedy tkví ona usedlost? Třeba Viranesir je chaotický proud, jenž vás smete svou ohavností a nevybíravým přístupem. Na „Pas.to.rale“ sice nechybí charakteristická kytarová hra ani obligátní zaprasený sound, tedy standardní trademarky Emirovy audio-terapie, nicméně Yayla není tak slitá a nepřehledná koule, která vás rozdrtí pouze svou celkovou aurou. „Pas.to.rale“ je v hodně velkých uvozovkách „písničkovější“, což znamená, že skladby jsou přehlednější a čitelnější, víc než flusanec chorého mozku v tom je cítit cílené komponování a snaha dát jednotlivým písním nějaký jednoznačnější vývoj, třeba je i vygradovat. Ne vždy, někdy jsou struktury stále rozostřené, ale ta tendence je patrná. A že se tak děje, aniž by Toğrul potřeboval se přiklánět k větší stravitelnosti či konvenčnosti, je samozřejmě plus. Tak či onak, pokud jsou pro vás všechny jmenované kapely doposud neznámými pojmy, s nimiž byste se chtěli seznámit, z právě nastíněných důvodů by bylo vhodné začít právě u Yayly.

Yayla

Na „Pas.to.rale“ si zaslouží vypíchnout ještě jedna věc. Jestli je někdo zvyklý na Viranesir, možná jej překvapení, že zde Emir ukazuje, že když chce a odpoutá se od snahy být maximálně zvrhlý, je schopným skladatelem. Nejpropracovanější a vrcholné číslo se nachází hned v úvodu v podobě více jak devítiminutové „Altars in Temple Sewers“, jejíž druhá půle je skutečně skvělá a krásně vygradované finále s výraznými klávesami je skutečně bravurní. Mezi další dobré kusy patří třeba „Everyday Is Death for Us“, „Funeral“ nebo „Mantras of Separation“. Nechybí ani několik klávesových písní („Pandora“, „Rats“, „They Are Losing You from Me“), v nichž se opět potvrzuje výše řečené – ani ambientní Yayla totiž není tak úchylná jako ambientní Viranesir. Za nepříliš povedenou bych však označil pouze šestou „Endless Regrets“, jež nabízí pouze jeden dokola se opakující kytarový motiv bez jakékoliv rytmiky či vokálu. Kdyby to mělo minutu nebo ještě dvě, tak dejme tomu, ale při pěti skladba působí natahovaným dojmem.

Naštěstí i přes tuhle jedinou menší kaňku je „Pas.to.rale“ stále výborným počinem, v určitých momentech dokonce regulérně působivým. Padala slova jako čitelnější nebo přehlednější, ale to platí pouze na autorovy poměry, který je prostě vyjetý mimo dráhy standardního metalu. Což je plus pro zvrhlíky, avšak pro průměrného posluchače bude i „Pas.to.rale“ stále neposlouchatelným bordelem. To ovšem neříkám jako nějaké negativum, právě naopak. Vyhraněnost, náročnost a všudypřítomný pocit, že něco (a někdo) není v pořádku, patří k největším lákadlům Emirovy tvorby. Za předpokladu, že jste schopni a ochotni se k podobnému přístupu k hudbě dopracovat, pak na vás v „Pas.to.rale“ nahrávka, již není radno minout. Zvlášť když je díky vyváženějšímu koktejlu nespoutané chorobnosti a promyšlenosti svým způsobem uhrančivější než čirý hnus Viranesir.

Minirecenze

Hell’s Coronation – Antichristian Devotion

Napsat komentář
Hell's Coronation - Antichristian Devotion

Země: Polsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 11.5.2017
Label: Godz ov War Productions

Hrací doba: 20:53

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Godz ov War Productions

Hell’s Coronation je další z mnoha polských smeček nově se hlásících o pozornost, tato prostřednictvím svého debutového minialba „Antichristian Devotion“. Sestavu tvoří dva uličníci Zepar a Coffincrusher, kteří se oba dle dostupných informací dále objevují v rovněž nepříliš známé thrashmetalové formaci Damage Case. Vedle toho hoblují i black metal v koncertní sestavě Nekkrofukk, což se jim možná zalíbilo do té míry, že se vrhli do vlastního blackové projektu, jímž je právě Hell’s Coronation.

Audiokazeta limitovaná sto kusy nabízí na obou svých stranách ten stejný program – čtyři songy (z nichž ten první „You Will Not Have Mercy“ je intro) o necelých 21 minutách. Už jen dle názvu „Antichristian Devotion“ je zřejmé, že Hell’s Coronation o nedělích asi nebudou chodit do kostela. Svou oddanost peklu se snaží deklarovat black metalem ve středním tempu. Osobně jsem očekával, že půjde o poněkud agresivnější záležitost, takže mě lehce zklamalo, že se Hell’s Coronation nesnaží o žádnou bestialitu, namísto toho se soustředí na rozvážnější riffování cinknuté zastřenějším soundem a doplněné obligátní jedovatou deklamací temných pořádků.

Při poslechu jsem si vzpomněl třeba na krajany Above Aurora, jejichž debut „Onwards Desolation“ jsem zde recenzoval loni. Obě skupiny na black metal nahlížejí obdobným způsobem, snad jen s tím rozdílem, že Hell‘s Coronation jsou o něco méně rozmanití, po celou dobu se drží striktně ve středním tempu a nechtějí (nebo nedokážou?) přitlačit na pilu.

Naštěstí je výsledek i přesto solidní. Neříkám, že skvělý, ale vyhrazená dvacetiminutovka uběhne jako voda a Poláci svému žánru ostudu nedělají. Každý ze tří hlavních songů „Worm Circulates in Me“, „Tormentor of Cross Worship“ a „Throne of Eternal Perdition“ dokáže bez vytáček nabídnout povedené chytlavé riffy a v pohodlné střední rychlosti operuje vcelku zábavně. Hluchých pasáží, mezi něž bych zařadil třeba pomalé momenty „Throne of Eternal Perdition“, naštěstí není moc, takže je výsledek hodně na pohodu. Přiznávám, že se mi hned několikrát stalo, že kolem mě „Antichristian Devotion“ prošumělo bez většího povšimnutí, ale to byla možná moje chyba. Při jiných pokusech jsem se naopak docela bavil a poctivě klepal nohou do rytmu.

Samozřejmě, že Hell‘s Coronation nenabízejí nic zvláštního. Ale jakožto jednorázová jednohubka mě jejich produkce nejenže vůbec neurážela, ale dokonce i bavila a místy je atmoška dost obstojná. Mám z „Antichristian Devotion“ dobrý dojem a případnou další fošnu si klidně pustím.

Recenze

Mord’A’Stigmata – Hope

Napsat komentář
Mord'A'Stigmata - Hope

Země: Polsko
Žánr: progressive black metal
Datum vydání: 17.2.2017
Label: Pagan Records

Tracklist:
01. Hope
02. The Tomb from Fear and Doubt
03. To Keep the Blood
04. In Less Than No Time

Hrací doba: 44:25

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dom Music PR

Je spousta skupin, které se mi se svým postupným vývojem vzdalují. Častokrát se stává, že díky syrovosti a nespoutanosti na mě nejvíc zapůsobí demo tvorba případně první album a následný progres, zpravidla doprovázený jistým vyčištěním zvuku, mě již nedokáže tolik oslovit. Na druhou stranu jsou zde i formace, u nichž je to přesně naopak, kde právě novější tvorba dokáže nabídnout silnější posluchačský prožitek. Poláci Mord’A’Stigmata dle mého skromného názoru patří do té druhé sorty.

Pro mne tím doposud nejzajímavějším, co Mord’A’Stigmata v rámci svých studiových počinů předvedli, bylo předchozí album „Ansia“ a ještě o kousek víc následné EP „Our Hearts Slow Down“. V obou případech šlo o velice kvalitní počiny, nicméně netvrdím, že to bylo něco perfektního a bezchybného. Hudba Mord’A’Stigmata se zde na první pohled tvářila trochu obyčejně a pokaždé bylo nutno víc času, aby počin prokoukl a konečně odhalil svůj potenciál. Netvrdil bych však, že to bylo důsledkem nestravitelnosti či náročnosti materiálu. Jednoduše tomu něco chybělo a snažení Poláků navíc nepodporoval ani zvuk, který sice nebyl strašný, ale rovněž z něj šlo vytřískat víc.

Letošní nahrávka „Hope“ je ovšem po všech stránkách jinde. Zatímco dříve jsem neměl pochyb o kvalitách Mord’A’Stigmata, ale někde vzadu stále hlodal skeptický červíček, že to není tak dobré, jak by mohlo být, a že potenciál tu je navíc, „Hope“ je první deskou kapely, kdy byl tenhle malý našeptávající hajzlík umlčen. Poláci se na novince dokázali zbavit neduhů předcházejících počinů, byť tyto byly v mnohých případech více abstraktní a pocitové než objektivní, a pustili do světa své doposud nejvyzrálejší a nejlepší dílo, jaké má konečně schopnosti k tomu, aby Mord’A’Stigmata posunulo do první ligy progresivněji laděného black metalu.

Co se formy týče, „Hope“ opakuje recept „Ansia“ – stojí na čtyřech dlouhých kompozicích, jen byl tentokrát vynechán krátký dovětek. Tentokrát jsou však písně vybudované pečlivěji, jsou variabilnější a dávají si víc záležet na tom, aby ty opravdu dobré nápady patřičně vynikly. Jinými slovy je „Hope“ čitelnější, ale naštěstí se tak neděje na úkor hloubky. Vlastně spíš naopak, protože výsledkem je doposud nejvíc strhující a nejvíc trvanlivá deska Mord’A’Stigmata. A to je přesně ten důvod, proč jsem ji výše označil i za nejlepší.

Mord'A'Stigmata - Hope

Zároveň s tím citelně ubylo hluchých momentů, s nimiž se počin nikam neposouval. Nyní už nemám ten dojem, že se některé minuty táhnou zbytečně dlouho a že měly trochu zacvakat střihačské nůžky. Nyní je vše na správném místě a musím přiznat, že si poslech „Hope“ skutečně užívám, dokonce víc než jsem před vydáním čekal. Třeba „Hope“ a „The Tomb from Fear and Doubt“ jsou skvěle vystavěné písně plné dobrých pasáží, jimž nasadí korunu krásně vygradovaný závěr. Podobně je na tom i závěrečná „In Less Than No Time“, jen je trochu vyrovnanější a finále nevyčnívá nad ostatní minuty tak markantním způsobem. V „To Keep the Blood“ naopak vede bravurní rozjezd, který se posléze vrátí i v závěru kompozice. Asi by ale stálo za zdůraznění, že vysokou laťku si Mord’A’Stigmata drží celou hrací dobu, a byť jsem zmínil jen několik konkrétních pasáží, i to mezi nimi je výborné. Když tedy říkám, že v „Hope“ a „The Tomb from Fear and Doubt“ citelně vyčnívají závěry obou písniček, tak tím skrytě neříkám, že by byl zbytek slabý, jen že je ta závěrečná gradace ještě výš. Což je v pořádku, vždyť od toho se jí také říká gradace.

Snad ani nemusím dodávat, že „Hope“ dopadlo na jedničku. Jak bych mohl být nespokojen? Mord’A’Stigmata přece zvládli odbourat nedokonalosti a bolístky, jaké je doposud trápily, a nabídli po všech stránkách vysoce kvalitní desku a vrchol svého dosavadního snažení. Paráda.

Reporty

Mgła, Lvcifyre, Bestial Raids

Komentáře: 2
Mgła, Lvcifyre, Bestial Raids

Datum: 3.5.2017
Místo: Katowice, Mega Club (Polsko)
Účinkující: Bestial Raids, Lvcifyre / Death Like Mass, Mgła

Je středa odpoledne, počasí se stále nerozhodlo, zda pustí slunko na oblohu, nebo bude radši dál chcát, a já už sedím ve vlaku do Katovic. Cesta naštěstí žádná nepříjemná překvapení neskýtá, občasnou nejistotu při putování katovickými ulicemi vždy vyřeší mapa. Mega Club je od nádraží vzdálen asi nějakých 20–30 minut chůze, která člověka zavede do průmyslově laděné části města. Žádný hnus, ale Slezsko se nezapře.

Krátce po šesté stojí okolo nevzhledné kostky z černých cihel hloučky lidí, v klubu ještě zvučí Mgła, po nich Bestial Raids a je brzy jasné, že avizovaný vstup o půl sedmé bude posunut. Nu, aspoň netřeba spěchat s dopíjením. Ale prodleva je asi půlhodinová a odbavení u vstupu je rychlé. Za e-ticket pak člověk dostal docela pěknou památeční vstupenku na tvrdém papíře s logy kapel (logo Lvcifyre bylo poupraveno a „maková kuří hnáta“ poukazovala na věci příští) a výčtem zastávek tour. Ta katovická je mimochodem poslední, kapely se předtím zastavily ve Vratislavi, Poznani, Gdyni, Varšavě a Lublinu.

Mega Club zřejmě slouží pouze koncertním účelům; je tu šatna, malá kuřárna a pochopitelně hajzly. Větší prostor kousek od vstupu byl zčásti zaplněn stoly s bohatým merchem kapel a distrem labelu Malignant Voices. Dál už se nachází pouze koncertní sál samotný, kde je i bar a dokonce balkony na bočních stranách. Na ty se ale člověk dostal pouze s extra zakoupenou páskou.

Klub se plnil opravdu rychle, navíc nebylo povoleno odejít z klubu, tedy pokud jste nechtěli zmizet již definitivně, což znamenalo, že v celém prostoru Mega clubu bylo neustále narváno. Sice jsem po vstupu čas příliš nehlídal, ale nebylo ani půl deváté, když z repráků začalo hrát intro první kapely.

To bylo dle mého názoru přebráno z filmu „Devátá brána“, na pódiu již stáli k lidem zády členové Bestial Raids. Kytarista s bubeníkem klasicky v plynových maskách, Sadist s malým líčením. Intro skončilo, ticho téměř okamžitě protnula první skladba večera, brutální a krátká „All Sins Abode“, kterou snad Bestial Raids zahráli ještě rychleji než na desce, je-li to vůbec možné. Zvuk byl od startu celkem ok, bicí tvrdé a trochu vytažené, přece jen Bestial Raids dost těží z nelidské rychlosti a důrazu svého bubeníka. V kytarách se dalo většinou orientovat, ale musím přiznat, že mi zvuk asi trochu vylepšily ucpávky, které jsem po celý třičtvrtěhodinový set neměl motivaci sundat (s výjimkou pár krátkých kontrol, jak to vlastně zní bez nich).

Nepočetný kotel se nastartoval prakticky od začátku. V sálu bylo lidí dost, ale dopředu se nikdo zvlášť netlačil. Nemyslím si, že by to bylo jen agresivitou těch pár jedinců v kotli. Dalo se totiž odtušit, že většina lidí přišla kvůli Mgła. No, a pokud si někdo nechal ujít Bestial Raids jen z takového důvodu, tak chuj s ním. Poláci totiž předvedli nadstandardní námrd. Z nové desky zazněly v přeházeném pořadí zmíněná „All Sins Abode“, „Elder Devilry“, „Descending Thantifaxath“, „Kingdom Below“ a „Angel of the Abyss“. Z předchozí „Prime Evil Damnation“ zazněly jak moje oblíbené „Armageddon Descends“, „Ceremonial Bloodshed“ a „Debauchery Enthroned“, tak i kousky, které mě prostě nudí, jako „Whirlwinds of Extinction“ a „Desolation Temple“. Z debutu ručím pouze za stálici v podobě „Unholy Spirit Diabolos“. Před pěti lety v Tychy, kde předskakovali španělským Proclamation, na mě Bestial Raids udělali asi lepší dojem, ale i tak mi set vyhovoval, hlavně díky novým písním a intenzitě, s jakou to Poláci do lidí prali. Přesto jsem si říkal, zda 45 minut není na monotónní bestiální black metal trochu moc.

Lvcifyre

Lvcifyre zřejmě pořádnou zvukovku nestihli, takže když jsem se po Bestial Raids lehce osvěžil a vrátil do sálu, začínaly se teprve zvučit bicí. Kapele a personálu to ale šlo docela od ruky. Zvuk byl v pořádku, občas trochu chaos, ale to vzhledem k nátuře hudby Lvcifyre asi nepřekvapí. Ucpávky jsem brzy schoval a to bez jakékoliv újmy na sluchu či prožitku. Když bylo hotovo, všechny reflektory osvětlující pódium byly s výjimkou pár červených světel vypnuty.

Lvcifyre svůj set rozehrávali pomalými riffy z úvodu „Sinister Calling“, ale první vysypaná pasáž již pocházela z „Calicem Obscvrvm“ a od tohoto momentu se kapela prodírala svou poslední a definující deskou „Sun Eater“. Snad v pořadí, v jakém se skladby nacházejí na albu, ale ruku do ohně bych za to teďka nedal. Během „Calicem Obscvurum“ ještě na boku pódia stál Mark of the Devil jako druhý vokalista, ale brzy jeho roli převzal basák, který zlé vokály frontmana a kytaristy T. Kaose doplňoval neméně zvráceným projevem.

Atmosféra v Mega Clubu podstatně zhoustla, lidé pod pódiem více řádili a kotel byl chvilkami hodně ostrý, až jsem byl párkrát nucen zkontrolovat, zda mi z nosu nechčije krev (a to jsem stál spíše bokem). Ale vystoupení Lvcifyre bylo natolik magnetizující, že by mě od blízkosti pódia neodtrhlo ani stádo našňupaných skinů. Atmosféra skladeb „Sun Eater“ byla i naživo tak pohlcující a infernální, že chybělo jen málo k absolutnu. Rozhodně bylo přínosem vidět ony pokroucené riffy zahrané na vlastní oči, všímal jsem si tak i věcí, jaké jsem na desce příliš nevnímal. Lvcifyre se pomalu blížili ke konci, fluidum setu narušily snad pouze jeden nebo dva výpadky ambientních stop mezi songy. Pak nastala opět tma a krátká pauza, během níž na pódium podruhé vstoupil mohutný Mark of the Devil, tentokrát v potrhané kápi, a Lvcifyre, nyní jako Death Like Mass, odehráli dvě skladby z prvního EPka „Kręte drogi“: „Szafot“ a „W gardziel szaleństwa“. Na úplný závěr ještě došlo k „invokaci“, kdy T. Kaos murmurem pronášel slova a Mark of the Devil jej doplňoval svým unikátním hlasem (něco takového se objevilo i na závěr setu Lvcifyre, zde však sekundoval basák Cvltvs). Death Like Mass byli rovněž skvělí, akorát byla škoda, že trochu ochladlo nadšení v publiku a Markovy vokály byly trochu utopené. Po nezemských a téměř perfektních Lvcifyre, výtečná třešnička na dortu.

Pauza před Mgła pak už byla opravdu ultra krátká, takže když začínala „Further Down the Nest“, tak jsem se teprve dostal k pitivu a jal se utratit zbytek zlotých u merch stánku. V hlavním sálu Mega Clubu asi už nebylo téměř k hnutí, dopředu se dalo dostat jen s ostrými lokty, takže jsem mohl zezadu pouze vidět tři statické maskované figury. A aby toho nebylo málo, circa v půlce setu jsem stejně potřeboval odejít na autobus domů. Pokud jste ale Mgła v posledních dvou letech viděli sami, tak si určitě dokážete snadno domyslet, jak to vypadalo zde.

Celkově se výlet do Polska vyplatil, protože Lvcifyre / Death Like Mass jsem si užil téměř na maximum, Bestial Raids splnili očekávání a Mgła byli fajn kulisa k odpočinku. Jediné, co mi trochu kazilo dobrý dojem, byl jev, kterého už jsem byl víckrát svědkem i na českých koncertech. Tedy to, když se někdo vsere mermomocí dopředu, třeba i doprostřed kotle a pak se snaží pěstí nebo lokty sestřelit každého, kdo do něj v rámci poga žduchne, samozřejmě pokud možno když si ho daný člověk ani nevšímá, protože kalí. Stěžovat si na násilí během blackmetalového koncertu je sice pičovina, ale popsaná věc není nic jiného než projev podlosti a zmrdství.

Mgła

Recenze

Svart Crown – Abreaction

Napsat komentář
Svart Crown - Abreaction

Země: Francie
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 3.3.2017
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Golden Sacrament
02. Carcosa
03. The Pact: To the Devil His Due
04. Upon This Intimate Madness
05. Khimba Rites
06. Tentacion
07. Orgasmic Spiritual Ecstasy
08. Transsubstantiation
09. Emphatic Illusion
10. Lwas
11. Nganda

Hrací doba: 54:40

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

Z lůna francouzského Nice vyhřezla roku 2004 bestie nápadná svou vervou a nepopiratelným potenciálem. Jistě, zprvu byla malá a její krůčky byly nesmělé, ale postupně rostla, sílila a trpělivě putovala vytyčeným směrem, aby po devíti letech stanula v plné velikosti na vrcholu pomyslného black/deathmetalového Olympu. Řeč je pochopitelně o kapele Svart Crown a oním vrcholem její emancipační cesty je čtyři roky stará deska „Profane“, již bych se neostýchal označovat slovy „vybroušený žánrový klenot“. Na stylovém základu polské školy v čele s Behemoth, se špetkou pravé deathmetalové říznosti, za niž by se nemuseli stydět ani Morbid Angel, opředeno mrazivou tajemnou atmosférou i nepředvídatelností svých blackmetalových krajanů z Deathspell Omega, vykrystalizovalo vskutku povedené dílo. Jako na zavolanou ve chvíli, kdy jsem začínal po dlouhé době zase „Profane“ mohutně oprašovat a libovat si nad organickým mixem svých oblíbených ingrediencí, přibyla do diskografie Francouzů další položka „Abreaction“, jež bude předmětem dnešní recenze.

Od posledního zářezu se skupině nevyhýbaly změny – ať už na bázi globální, jakou je přechod od labelu Listenable Records k molochovi Century Media Records, tak na bázi personální, kde nastala změna hned na dvou pozicích. Shodou náhod se tak z kapely s nula Keviny stala během pár let kapela hned s dvěma nositeli tohoto jména. Prvním z nich je bubeník Kevin Paradis, druhým pak kytarista Kevin Verley (přezdívaný také někdy Asscaroth). Což jinak řečeno znamená, že hned půlka sestavy se protočila, a bylo by bláhové si myslet, že se to na zvuku nijak nepodepíše. Jistě, podepsalo. A koneckonců i styl kapely se posouvá – přiklání se k rozmáchlosti, exotičnosti a rituálnosti. Mluvím moc obecně? Pusťte si „The Pact: To the Devil His Due“ a bude vám snad jasné, o čem mluvím.

Pokud jsem si na předchozí nahrávce pochvaloval právě rozvážné a organické spojení všech dílčích elementů, pak novinka v téhle rovině poněkud pokulhává. Kompozice na předchůdci působily jako kompaktní celky, oproti tomu nová deska, ačkoliv překvapuje nepřeberným množstvím překvapivých elementů, jichž si vážím, působí roztříštěně a zkrátka mě tolik nebaví. Prvky etnické hudby a splašené bicí i melodie kytar mi místy evokují pokus přiblížit se americkým egyptologům z Nile, což ale v dané produkci nějak nepůsobí uvěřitelně a nepřináší kýžený výsledek.

Co na desce bez problému funguje, to jsou kratší stopy, například úvodní dvojice „Golden Sacrament“ a „Carcosa“. Obě barvité a různorodé, a přesto drží pěkně pohromadě a disponují smysluplným vývojem bez poškození kontinuity skladeb a bez rozpačitějších momentů, které se snaží o pomyslné „něco navíc“, i když vlastně neví jakým směrem se vydat. Takový problém slyším až ve zmiňovaném následujícím sedmiminutovém eposu „The Pact: To the Devil His Due“. Ten nabídne několik nadstandardních motivů, ale uprostřed je přerván atmosférickou částí, která chce využít dynamických nuancí, ale zapomíná na to, že k požadovanému efektu pouhé střídání hlasitostí nestačí. Z toho, co má znít rituálně a mysteriozně, by mělo mrazit – a mě zde bohužel nemrazí. Mám rád kapely, které se vyvíjí, ale na druhou stranu ne každý krok jinam je automaticky dobrý.

Svart Crown

Z delších kompozic je jako povedenou ještě nutné vypíchnout „Transsubication“ – tam je vše, jak má, ani zvolnění uprostřed nepůsobí samoúčelně, ale umně buduje atmosféru, jež posléze krásně vygraduje. Dále celkem obstojně fungují „Upon This Intimate Madness“ se skvělým začátkem a pečlivě vyrovnaná „Nganda“. Na druhou stranu zase „Khimba Rites“ mě vysloveně nudí, zatímco „Orgasmic Spiritual Ecstasy“ tak napůl (tu částečně zachraňuje povedený klip) a takhle bych mohl pokračovat. Ostatní skladby tak nějak balancují mezi střípky dobrého a vycpávkami mezi tím.

Obecně mi přijde škoda, že z vybroušeného semknutého zvuku předchůdce, v němž všechny elementy působily krásně celistvě, se mi novinka i po opakovaných posleších neustále trochu rozpadá pod rukama. A to prosím říkám po dvou měsících relativně pravidelných poslechů.

Přes všechny již dříve zmiňované výtky ale nová deska rozhodně není nějaký sestup Svart Crown mezi kapely druhé kategorie. Po technické stránce člověk nemůže říci ani popel, bubeníkovy paličky i kopáky létají jako čamrda a o kytaristech též nelze říct, že by se nečinili. Album disponuje nejedním skvělým motivem a některé struktury skladeb jsou výborně vymyšlené, jenže taky je tu spousta nemastných neslaných momentů, které desku srážejí k průměru. Svart Crown jsou stále prvotřídní kapelou, čistě technicky možná i dokonalejší než kdy dřív, jen se vydali na pole, na němž jim to podle mě tolik nesluší. Poprali se s tím sice se ctí, ale na nějaké medaile to není. Pokud těhotná žena z obalu „Profane“ byla personifikovanou skupinou a její zaoblené břicho ilustrovalo kreativní plodnost, obal novinky znamená jen takový výlet do dalekých krajin západní Afriky. Do těch, které budete zvědavě pozorovat, ale bydlet byste tam nechtěli.

Recenze

Fell Ruin – To the Concrete Drifts

Komentáře: 5
Fell Ruin - To the Concrete Drifts

Země: USA
Žánr: black metal
Datum vydání: 17.3.2017
Label: I, Voidhanger Records

Tracklist:
01. Respire
02. The Lucid Shell
03. Spy Fiction Folds in Ready Streets
04. To Wither the Golden Rose in Bloom
05. …and Choke on Nocturnal Breath

Hrací doba: 37:03

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
I, Voidhanger Records

Italské vydavatelství I, Voidhanger Records začalo letošní rok. V únoru naservírovalo tři velice dobré desky (Tome of the Unreplenished, Todesstoß, Lorn), z nichž všechny jsme si již v recenzích představili. V půli března na ně navázala další trojice zajímavých počinů, jejichž kritika je teprve před námi. Mohu předeslat, že i tyto si drží vysoko nastavenou laťku… částečně. Statistika je mrška vrtkavá, a především – ta svině proklatá funguje. Ta nám říká, že všechno nemůže být dokonalé a – aplikujeme-li to do našeho kontextu – že ne všechna alba mohou být skvělá. Dnes máme na programu právě tu nahrávku, díky níž už letošní štít I, Voidhanger Records není bez poskvrnky.

V současné době dost frčí žánrová forma, jakou bychom mohli nazvat (ostatně, v mnoha recenzích jsem takové pojmenování již použil) inteligentním black metalem. Jistě správně tušíte, že bych to asi jen těžko zmiňoval, pokud by do téhle sorty nespadali i Američané Fell Ruin. Ti nefungují nijak zvlášť dlouho, poprvé na sebe upozornili v roce 2015 prostřednictvím minialba „Devices“, které mě ovšem minulo, pročež nemohu srovnávat s aktuálním dlouhohrajícím debutem „To the Concrete Drifts“.

První odstavec možná mohl vzbudit dojem, že je „To the Concrete Drifts“ hodně nepovedenou deskou. Pokud to na vás takhle působilo, pak se trochu omlouvám, neboť až takhle příkrých slov asi není třeba. Debut Fell Ruin určitě není příšerná nebo neposlouchatelná nahrávka. „Pouze“ není nijak zvlášť oslnivá. Což je o to horší, že veškeré indicie naznačují, že ambice Fell Ruin byly poněkud vyšší.

O vyšších ambicích  si dovolím hovořit na základě toho, jakou podobu má hudba, jak vypadají texty, všechny tyhle věci. Nepřímo to asi plyne už z výše naznačeného, ale Fell Ruin se snaží k black metalu přistupovat způsobem, který má na posluchače a jeho intelekt klást jisté nároky. Kompozice jsou proměnlivé a v jistém slova smyslu „progresivní“. Až sem je papírově vše v naprostém pořádku.

Kosa na kámen padne v momentě, kdy na „To the Concrete Drifts“ začnete (marně) hledat ty vrcholné a odzbrojující momenty. Když budete chtít elektrizující atmosféru, namísto níž naleznete jen nesmělé pokusy. Fell Ruin hrají formálně dobře – tedy většinou, poněvadž některé přechody a kytarové motivy mi přijdou docela chabé. Ale to by se za jistých okolností odpustit dalo. Problém ovšem tkví v tom, že muzika jednoduše „nesepne“, nemá to tam. Hloubku v tom nevidím, neslyším, necítím… naopak mnohdy jisté pasáže vyznívají spíše plytce. Snaha je možná chvályhodná, ale jak se říká – snaha se nepočítá. Jako ukázkový příklad bezobsažnosti může posloužit třeba „The Lucid Shell“.

Fell Ruin

Výslednému dojmu příliš nenapomáhá ani zvuk nahrávky, který plně koresponduje s pocity z hudby. Vlastně na něm není nic vyloženě špatně, ale ani nic vyloženě dobře, nedokáže skladatelské snažení Fell Ruin dostatečně podpořit a svou intenzitou zahladit malé nedostatky. Jsou alba, která budí respekt jen svou produkcí, ale „To the Concrete Drifts“ mezi ně bohužel nepatří – tam, kde by vás měl sound zarazit do židle a pocuchat nervy (hudební výrazivo k tomu evidentně vybízí), se nic moc neděje a veškeré dění plyne v podobě neškodném duchu jako doposud. Sem tam se objeví i ucházející pasáž, zejména finální „…and Choke on Nocturnal Breath“ jistý potenciál odhaluje, ale i ona má hodně daleko k nějakému zážitku. Podobně jako celé album.

Nebudu skrývat zklamání – čekal jsem od Fell Ruin víc. S ohledem na jméno vydavatele i s ohledem na prezentaci kapely. Takhle je „To the Concrete Drifts“ deskou, u níž si za měsíc budu pamatovat, že jsem ji slyšel, ale ať se budu snažit sebevíc, nevzpomenu si, jak skutečně zněla. Za mě nepříliš výrazná záležitost, nijak zvlášť nezaujalo. V rámci podobně laděného black metalu už byly letos ke slyšení i mnohonásobně lepší věci – ani pro ně nemusíme chodit daleko, stačí se podívat na další vydání toho stejného labelu.

Recenze

Inferno – Gnosis Kardias (Of Transcension and Involution)

Komentáře: 5
Inferno - Gnosis Kardias (Of Transcension and Involution)

Země: Česká republika
Žánr: black metal
Datum vydání: 4.4.2017
Label: World Terror Committee

Tracklist:
01. The Innermost Disillusion
02. Abysmal Cacophony
03. Upheaval of Silence
04. Ω > 1 (Oscillation in Timelessness)
05. Gate-eye of Fractal Spiral
06. Orison for the Baneful Serpent

Hrací doba: 44:47

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
World Terror Committee

V případě Inferna se přímo nabízí vytáhnout fousatou hlášku o vínu, které zraje. Já vím, že je to klišé jako prase, ale někdy i takhle základní recenzentské obraty mají své opodstatnění a sednou jak vy-víte-která-část-těla na vy-víte-které-vybavení-kuchyně. Nechci tím říct, že je stará tvorba Inferna špatná, však na něčem si smečka okolo Adramelecha svůj status jedné z nejdůležitějších domácích blackmetalových formací vybudovat musela, přesto si myslím, že v současné době je Inferno mnohem zajímavější skupinou, než jakou bývalo kdysi.

Rozepisovat se o tom, jakou cestou se směřování kapely začalo v posledních letech ubírat, by bylo nošením black metalu do Norska. Pro potřebu plynulosti textu snad můžeme připomenout jen to, že příklon k chytřejšímu a atmosféričtějšímu pojetí černého kovu nesměle započatý na „Black Devotion“ byl plně rozvinut předchozí deskou „Omniabsence Filled by His Greatness“. Ta se nakonec dočkala vřelého pojetí a velkého ohlasu i za hranicemi naší zemičky. Ze všech těchto důvodů nijak zvlášť nepřekvapí, že letošní počin „Gnosis Kardias (Of Transcension and Involution)“ v nastoleném trendu pokračuje.

Bylo by však vůči novince značně podlé tvrdit, že je tato pouze druhým dílem „Omniabsence Filled by His Greatness“ a že se Inferno snaží zopakovat recept, s nímž uspěli před čtyřmi lety. Naopak, rozdíl mezi oběma nahrávkami je značný. Mnohem příhodnější by bylo říct, že „Gnosis Kardias (Of Transcension and Involution)“ jde ve vytyčovaném směřování ještě dál a Inferno jakožto kapelu v jejím vývoji posunuje o další krok kupředu. Novinka v porovnání se svým předchůdcem klade ještě větší důraz na atmosféru a náladotvornost, je rozmanitější, variabilnější a v jistém slova smyslu snad i progresivnější.

Jakkoliv to z jistého úhlu pohledu může znít paradoxně, zároveň s tím mi „Gnosis Kardias (Of Transcension and Involution)“ přijde i čitelnější a stravitelnější – navzdory tomu, že jsou jednotlivé skladby opětovně dlouhé a tentokrát i členité. Jenže zatímco „Omniabsence Filled by His Greatness“ si hrálo spíše s detaily zapuštěnými v monolitickém celku, novinka dává jednotlivé – a nutno říct, že mnohdy skutečně výtečné – nápady více na odiv. Snad i proto byl pro mne náslech a vstřebání desky mnohem snazší než svého času u minulého alba.

Nicméně pozor. Sice padly obraty jako stravitelnost, čitelnost či snazší náslech, což by leckomu mohlo evokovat snahu jít naproti posluchači, jenže ve skutečnosti takhle nahrávka vůbec nepůsobí. „Gnosis Kardias (Of Transcension and Involution)“ bezesporu nepostrádá uvěřitelnost, hloubku a navzdory zmiňovaným atributům je trvanlivá. A vlastně takový přístup Infernu v jeho současné podobě sluší, protože tím spíš pak vyniknou vymazlené skladatelské chuťovky jako třeba jeden naprosto majestátní riff v „Abysmal Cacophony“.

Inferno

Naštěstí ale každá píseň obsahuje skvělé momenty, díky nimž se vyplatí věnovat „Gnosis Kardias (Of Transcension and Involution)“ plnou pozornost a neupadat do letargie. Neříkám, že je každá vteřina desky geniální, ale i tehdy, kdy nastoupí kvalitativně standardnější pasáže pouze udržující hladinku atmosféry, dokážou Inferno vzápětí nabídnout něco, co kompozici oživí a díky čemu její zařazení na desku dává smysl. Příkladem budiž třeba „Upheaval of Silence“, byť ve finále tato stále působí jako nejméně dobrý dílek celkové mozaiky. Ne snad, že by byla vyloženě špatná, kupříkladu její závěr je povedený, ale třeba fantastické finále „Ω > 1 (Oscillation in Timelessness)“ nebo druhá půle „The Innermost Disillusion“ jsou prostě víc. Vrchol počinu ale vidím v hypnotické jedenáctiminutovce „Gate-eye of Fractal Spiral“, kteroužto bych se nebál označit za jednu z nejpůsobivějších (ne-li rovnou tu úplně nejpůsobivější) věcí, jaké Inferno doposud složili.

Z dosavadního ladění textu je asi zřejmé, že se mi „Gnosis Kardias (Of Transcension and Involution)“ líbí – hodně. Recenzi jsem mohl napsat mnohem dříve, ale záměrně jsem si dal načas a nechal desku patřičně uzrát, abych zde náhodou nevynášel zbrklé soudy podložené pouze dočasným zaujetím, které bych měl po nějaké době chuť korigovat. Jenže za aktuálního stavu, kdy mám za sebou množství poslechů na relativně delším časovém horizontu, si dovolím tvrdit, že „Omniabsence Filled by His Greatness“ bylo pokořeno. Když to dáme dohromady s úvodním odstavcem, v němž jsem prohlásil, že současné Inferno je mnohem zajímavější skupinou než Inferno ve své dřívější podobě, vychází mi z toho, že „Gnosis Kardias (Of Transcension and Involution)“ je novým vrcholem v diskografii formace.

Recenze

Gjendød – Nedstigning

1 komentář
Gjendød - Nedstigning

Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 24.2.2017
Label: Hellthrasher Productions

Tracklist:
01. Til høsten
02. Nedstigning
03. Håpet falmer
04. Amputasjon av vranglæren
05. Kvalt av fornuft
06. Utrydd den
07. Ny innsikt

Hrací doba: 33:56

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Hellthrasher Productions

Podstatná část (většinou takzvaně velkých) médií a podstatná část (většinou takzvaně normálních) posluchačů demosnímky ignoruje, ale takový přístup je chybný. Na demosnímcích lze objevovat nespoutaný talent ještě v jeho zárodku, dlouho předtím, než jej objeví ostatní, a až se tak stane, můžete vítězoslavně skotačit a řvát, že vy jste tu kapelu znali už dávno. Dobrá, to byl trochu vtip, ale své nesporné kouzlo demáče jistě mají, v extrémním metalu obzvlášť. Právě na nich se totiž mnohdy objevují neurvalost a syrovost, tedy atributy v tomto žánru nanejvýš žádané, v krystalické formě a obnažené, je v nich zápal, jaký se na pozdějších dlouhohrajících deskách zpravidla vytrácí.

Jedním z demosnímků, které v loňském roce dokázaly zaujmout, byl i bezejmenný počin norských Gjendød. Neříkám, že šlo o to nejlepší demíčko, jaké ten rok bylo ke slyšení, ale své kvality mělo. Šlo o syrový severský black metal, jenž nepřinášel nic novátorského, ale jakožto náčrt potenciálu a pozvánka na budoucí činnost skupiny zafungovat dokázal.

Řadový debut na sebe nenechal dlouho čekat a přichází necelý rok po zmiňovaném demu. „Nedstigning“ – samozřejmě – pokračuje po cestě, na níž Gjendød vykročili se svou krátkohrající prvotinou. V dobové recenzi jsem vyslovil přání, aby si Norové na budoucí desce zachovali tentýž sound, s jakým se vytasili už na demu. Tento umně balancoval na hraně mezi severským mrazem a čitelností. Přijde mi, že na „Nedstigning“ se Gjendød o chlup přiklonili k té čitelnosti, demo mělo mírně zastřenější vyznění, ale naštěstí se nejedná o nic zásadního. Vlastně je to možná jen pocit, kdo ví. Berme to jen jako marginální změnu, poněvadž i tak je novinka stále věrná černému kovu v jeho syrovější podobě.

Takovéhle pojmenování – tedy syrový black metal – nakonec „Nedstigning“ dostatečně definuje i co do hudební stránky věci. Gjendød drhnou dle dávno zajetých žánrových pravidel, a jestli hledáte něco originálního, zde nepochodíte. Snad by se jen slušelo zmínit, že deska není sypací vichřice od začátku do konce (byť tato převládá). Samozřejmě se zde nacházejí obecně rychlé kusy jako třeba „Til høsten“, „Kvalt av fornuft“ nebo první půle „Amputasjon av vranglæren“, ale Gjendød se nebojí chladnou smršť tu a tam proložit i změnou tempa. Děje se tak napříč většinou skladeb, ale nejznatelnější je to asi v titulní písni „Nedstigning“, jejíž tempo je výrazně rozvážnější než v případě okolních položek tracklistu.

Vím, že to zatím asi nezní dvakrát přesvědčivě. Důležité je ovšem to, že Gjendød ten blackmetalový standard dokážou podat přesvědčivě a zábavně. V žádném případě netvrdím, že je „Nedstigning“ něco zásadního; je to „jen“ dobře odvedená žánrovka, ale i takové tu mají své místo. Riffy, ledové vyhrávky i třeba nakřáplý vokál jsou ve všech případech na svém místě a i přes neobjevnost to funguje; Gjendød na rozdíl od mnohých jiných svému stylu ostudu nedělají a zvládají jej hrát natolik důstojným způsobem, že vyjma neoriginality tomu zas tolik věcí vytýkat nelze.

Upřímně řečeno, „Nedstigning“ je deska, jakou bych si představoval třeba od současných Gorgoroth namísto unaveného „Instinctus bestialis“. Mladí Norové však poslední tvorbu svých známějších krajanů debutem překonávají. Troufalá slova? Možná ano, ale známé jméno není automatickou zárukou a naopak neznámé jméno není překážkou. Gjendød se navzdory určitým a nesporným formálním neduhům prezentují solidně, a i když na elity žánru nemají ani zdaleka, jejich existence a hudba nejsou úplně zbytečné. Máte-li rádi syrový black metal à la rané devadesátky, klidně se do toho pusťte.

Recenze

Goath – Luciferian Goath Ritual

Komentáře: 2
Goath - Luciferian Goath Ritual

Země: Německo
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 17.3.2017
Label: Ván Records

Tracklist:
01. All Became Nothing
02. Blasphemous Supremacy
03. Retaliation
04. Solitudinem
05. Into Nihil
06. Necromantic Ways
07. Resurrection of the Light Bearer
08. The Hunt, the Instinct
09. Enter the Temple
10. Under Death’s Shadow

Hrací doba: 40:58

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Německá smečka Goath byla založena na sklonku roku 2015 a v květnu 2016 se trojice z Norimberku prezentovala prvním bezejmenným demosnímkem. Nás dnes ale bude zajímat čerstvý dlouhohrající debut s roztomilým názvem „Luciferian Goath Ritual“.

Přestože se jedná o debutovou desku, při pohledu na fotky je zřejmé, že v Goath nepůsobí žádní náctiletí píčusové, nýbrž fotři, kteří všechny ty nábojové pásy, pyramidy a kožené vesty nosí už nějaký ten pátek. Z dřívějších působišť tria Muerte / Goathammer / Serrator mi je trochu povědomé pouze jméno Total Hate, kde působili první a třetí (ten jen v koncertní sestavě) jmenovaný, nicméně po hudební stránce kapelu podrobněji neznám. Co mě tedy tím pádem mohlo nalákat k poslechu „Luciferian Goath Ritual“? Je to docela jednoduché. Zaprvé mě zaujala obálka, protože se jedná o zábavný satanic-metal-shit výjev ztvárněný poměrně zajímavým způsobem. Zadruhé je to skutečnost, že se pod vydání „Luciferian Goath Ritual“ podepsali Ván Records, jejichž přítomnost bývá zárukou kvality.

Goath v základě hoblují black / death metal agresivnějšího ražení, ale tvrdit, že je „Luciferian Goath Ritual“ prachsprostou rubanicí bez snahy (či schopnosti?) o ozvláštnění, by bylo poměrně nefér. A to říkám i s vědomím, že právě v těch bestiálnějších pasážích jsou si Goath nejjistější a právě zde má jejich produkce největší koule, díky čemuž je jenom dobře, že právě tahle poloha na fošně převládá. Důkazem kvality budiž hned otvírák „All Became Nothing“, v němž se na posluchače po minutovém intru vyvalí nasraná sypanice, jíž neschází příjemně fanatický zápal. Je znát, že tihle Němčouři mají metalové zlo v krvi a žánru evidentně fandí dost dlouho a dost zodpovědně. Jistě, fanouškovská oddanost stylu obecně vzato ještě není licencí nebo dokonce zárukou pro kvalitní hudebnictví, ale zrovna u Goath člověk necítí potřebu kapele mlátit o hlavu, že mělo zůstat jen u poslechu metalu a soukromého hrození.

„Luciferian Goath Ritual“ je propagováno hláškou o inspiraci ranými 90. lety. Nejsem si jist, jestli bych to specifikoval až takhle přesně, ale určitě mohu potvrdit, že láska k žánru tu cítit je. A zároveň je pravda, že se nebavíme o inspiraci v nějakých teplých chcánkách vhodných akorát tak pro holky nebo na pódia Masters of Cock, ale o Metalu – špinavém a nasraném takovým způsobem, až se z toho vaše postarší sousedka pokřižuje, až tu muziku doma vohulíte nahlas jako čuně. Na druhou stranu, nese to s sebou i jistá úskalí. Rozhodně beru, že „Luciferian Goath Ritual“ ve svých útrobách mnohdy skrývá i riffy nasáklé thrash metalem či dokonce staroškolským heavy metalem, proti tomu vůbec nic. Už je ale trochu horší, že některé postupy a riffy budou člověku dost povědomé. Jinými slovy řečeno, Goath nic nevymýšlejí, Goath se povětšinou pouze inspirují – a je to znát.

Goath

Netvrdím, že tak dělají nezábavně, ale myslím, že padnout by to tu mělo. Jednoduše jsem chtěl říct, že každá mince má dvě strany a ortodoxní metalovost může mít i jisté mouchy. Ve finále je ale na vás, jak se poperete třeba s nepřiznanou poctou Mayhem v „Necromantic Ways“, vyhrávkami ve stylu Iron Maiden ve finální „Under Death’s Shadow“ (i když zrovna v tomhle songu je toho ještě víc) a dalšími podobnými vtípky. Jste-li schopni a ochotni to brát jako spiklenecké pomrkávání na posluchače, pak není nad čím váhat – „Luciferian Goath Ritual“ se vám líbit bude.

Za sebe mohu říct, že mě album docela bavilo, především zpočátku. Postupem času jeho síla začne vyprchávat, ale na desítku výživných poslechů to vydá docela s přehledem. Je to málo? Odpovězte si sami. Na mě Goath učinili solidní dojem, a byť se k „Luciferian Goath Ritual“ příliš vracet nebudu (jestli vůbec), budoucí tvorbu si pustím rád.