Země: Německo Žánr: black metal Datum vydání: 25.2.2017 Label: Folter Records
Tracklist:
01. Stella Nova (Collapse)
02. Corrosion
03. Detox
04. Open Your Third Eye
05. Fusion
06. Man Owes Nature Only Death (Conduct)
07. Regeneration
08. Transformation
Se Streams of Blood jsem se prvně setkal na předchozím albu „Ultimate Destination“ starém čtyři roky. Německá smečka na něm nepředváděla nic světoborného, ale ani nic hrozného. Vzpomínám, že na základě úsměvné vizuální stránky (ta se jen tak mimochodem s aktuálním počinem naštěstí trochu zlepšila) jsem čekal píčovinu jak mraky, ale po hudební stránce se z toho vyklubal nikterak objevný, přesto poctivý a vlastně poměrně sympatický black metal.
Od té doby již nějaký ten měsíc a dokonce i nějaký ten rok uběhl. Během této doby se mi Streams of Blood ztratili z dohledu. Ani není divu, jelikož co do vydávaných počinů Němci příliš aktivní nebyli – pouze v roce 2014 nabídli splitko s krajany Chant of Blasphemy, kteréžto jsem měl mocně na párku, a pak až do letošní novinky „Allgegenwärtig“ nic.
Nebudu vás lakovat, v mezičase jsem se k „Ultimate Destination“ nevracel, zas až tak velký dojem na mne Streams of Blood neudělali. Vlastně jsem to album od napsání dobové recenze neslyšel snad ani jednou a popravdě řečeno, dneska už byste ze mě marně lámali, jak přesně ona nahrávka zněla. Jméno skupiny mi ovšem v paměti utkvělo stejně jako vzpomínky, že šlo o poměrně příjemnou žánrovku. To možná nevyznívá úplně přesvědčivě, ale v reálu to postačilo, abych necítil nutnost se aktuálnímu studiovému záseku (celkově třetímu dlouhohrajícímu) „Allgegenwärtig“ vyhnout velkým obloukem. Netvrdím, že jsem se nějak výrazně těšil, má očekávání se pohybovala někdy mezi neutrálním postojem a mírně plusovými hodnotami. A aniž bych se chtěl vychloubat, výsledku to vesměs odpovídá.
Občas se mi stává, že si při úvodním vzpomínání na minulý počin vyplýtvám formulace, jaké by šlo nakrásně použít i pro novou desku. „Allgegenwärtig“ je přesně tento případ. Mohl bych totiž s přehledem zopakovat, že novinka je podobně jako „Ultimate Destination“ poctivá žánrovka, která posluchači nepředá nic, co by přesahovalo rámec pouhého akustického prožitku a vydávalo se do abstraktních sfér čehosi hlubšího, ale jakožto důstojný zástupce druhé ligy (takové pojmenování není nutno chápat automaticky pejorativně) nedělá ostudu ani svým autorům, ani černému kovu obecně.
„Allgegenwärtig“ táhne kupředu především kytarová práce. Rytmika sice neuráží, ale také nepředvádí nic, co by vysloveně stálo za řeč a vypíchnutí. Podobně zastřený vokál k vyznění alba vcelku sedne, ale o nějaký uhrančivý přednes se nejedná. Co se však riffů nebo různých vyhrávek a melodií týká, zde Streams of Blood dokážou přijít s dobrými motivy. Jako důkaz mohou mimo jiné posloužit určitě momenty ve skladbách jako „Detox“, „Open Your Third Eye“ (ta se zpočátku tváří jako standardní neobjevná sypanice, ale následná zpomalení v průběhu píseně jsou povedená) nebo „Regeneration“.
Vzato kolem a kolem se tu nenachází píseň, jejíž přítomnost by mě vyloženě dráždila a chtěl bych ji vyhodit. Nicméně nemohu popřít, že třeba „Fusion“ poněkud zaostává a že se napříč deskou nechají nalézt i pasáže zavánějící obyčejností, a to i ve výše jmenovaných kompozicích. Na druhou stranu, kdo se dokáže takovýmto neduhům plně vyhnout? Snad jedině ti nejlepší, mezi něž Streams of Blood přece jenom nepatří. Což ale nutně nemusí znamenat a také neznamená, že by bylo „Allgegenwärtig“ špatné. Ne vždy musí lít jak z konve, občas stačí, že jen kape.
Tak jak to tedy je – poslechnout, či neposlechnout? „Allgegenwärtig“ určitě není nic, co byste vysloveně měli nebo snad dokonce museli slyšet. Pokud tomu svou pozornost věnovat nebudete, nepřijdete o nic zásadního. Na druhou stranu, ztráta času to také není, a jestli se donekonečna sháníte po nových a nových jménech, která vám poskytnou (alespoň) solidní chladný black metal, Streams of Blood mohou posloužit. „Allgegenwärtig“ se poslouchá dobře, a ačkoliv nezastírám, že na dlouhodobý vztah a pravidelné dýchánky to nevidím, mírně nadprůměrnou úroveň to má a fandy žánru na chvíli potěšit může.
Země: Česká republika Žánr: black / death metal Datum vydání: 21.10.2016 Label: Mad Lion Records
Tracklist:
01. The Service
02. Assailing the Holy
03. Raped by the Morbid Command
04. Inhaling the Nihilism
05. Anti-Human
06. Still Alive… But Dead
07. Crushing the Paradise, Destroying the World
08. A Hymn to the Darkest Horizon
O Mallephyr se už napsalo hodně, dokonce i u nás. Možná jste se ptali, kde je recenze na „Assailing the Holy“, a věřte, že herr H. se mě na tohle vyptával taky celkem často, haha. Ale já si dal raději na čas. Když mám něco recenzovat, tak raději ignoruji články ostatních, ale v případě Mallephyr to nebylo tak snadné. Sami víte ještě lépe než já, co se o kapele napsalo a namluvilo. Všechny ty zkazky o naději české scény, kapele takřka světového formátu, nemluvě o vysokých a někdy až přifouknutých hodnoceních. Mám snad v plánu desku shodit a říct, že to zas taková pecka není? Čtěte dál!
Označení „moderní death / black metal“ Mallephyr sluší a je nutné uznat, že jej berou za správný konec. Hudba není ani zdaleka umělá nebo podbízivá, jak to už u různých načančaných rychlokvašek bývá, s čímž se dle mého názoru pojí největší plus desky a také jistý škraloup. Vezmu-li to tedy prvně za ten „negativní“ konec, tak musím přiznat, že jsem si zde nenašel natolik výrazné motivy, které by se mi nějak hluboce vryly do podvědomí a nutily mě k daným pasážím se vracet jako feťák k jehle. Tím ovšem nechci říct, že by zdejší riffy byly nekvalitní balast.
Dle mého názoru, který v dalším odstavci vysvětlím, jsou současní Mallephyr přinejlepším druholigová kapela, což se právě nejvíce odráží právě v riffech, jež neurazí, neodradí, ale zaujmou, jen pokud vy sami chcete. Kapela naštěstí sílu ryzího nápadu dohání zpracováním a důvtipem. Nic dle mého názoru nepokazí metalovou skladbu tolik jako prázdné pasáže bez špetky energie nebo unylé drhnutí jinak slušného motivu. Tomu se Mallephyr vyhýbají úspěšně. Snad je za to odpovědná píle a hodiny ve zkušebně (nebo doma u kytary), ale pokud je na „Assailing the Holy“ něco fakt povedeného, tak to jsou kompozice a zpracování riffů. Songy nestojí, pořád se něco děje, a i když jsem Mallephyr věnoval opravdu dost poslechů, stále se mi album nedokázalo omrzet. Kytaristé si s nápady umí pohrát, a podvědomě cítím, že struny atakují s nezbytnou vervou. Speciální pochvala patří bubeníkovi, s jehož hrou jsem měl na demu docela problém, ale na debutu exceluje a na efektivitě hudby má lví podíl.
A co tedy myslím tou druhou ligou? Nic hanlivého a navíc zde nemyslím na tuzemskou scénu, kde Mallephyr z pochopitelných důvodů vyčnívají. Myslím, že by se neztratili ani v Polsku, kde je konkurence přece jenom větší. Tam by asi patřili mezi kapely, které svou domácí fanouškovskou základnu mají, nejsou terčem posměchu (Poláci umí být opravdu škodolibé kurvy, co se týče domácích spolků), a kdyby náhodou v jejich tvorbě došlo k jistému kvalitativnímu skoku, nějaké pozornosti se jistě dočkají i venku. Celkově vzato mám z Mallephyr podobný pocit jako kdysi ze Svart Crown okolo vydání debutu „Ages of Decay“. A kde jsou Francouzi teď? Otázkou je, zda by byli Mallephyr také schopni tolik investovat do kapely jako oni…
Mallephyr prospívá, že neznějí moc česky a hlavně se vyhýbají nešvarům, jichž se domácí kapely dopouštějí velice rády (sebe-parodizace, umělost, levnost). Grafika desky je v pořádku, texty rovněž, „nedostatky“ nalezne jen velký hnidopich. Ale! O přidané hodnotě také nelze mluvit. Tu nepřidává vlastně ani zvuk, jenž je z mnoha úhlů pohledu v pořádku, ale jistá hutnost mu chybí. Věřím, že bicí by mohly hudbu táhnout ještě více a problém mám i s vokály, které mi na desce přijdou naprosto bez šťávy. Přitom naživo byl Opatův projev velice dobrý, takže kde je chyba? Do budoucna také očekávám, že z některých riffů už nebude tak strašně okatě vyčnívat záliba v Immortal a Inquisition.
Celkově jsem s „Assailing the Holy“ spokojen a jsem rád, že mohu Mallephyr brát zcela vážně a vyjádřit jim svou podporu bez příslovečného přivření oka. Zlepšení by bylo na místě asi na všech frontách, osobně bych byl rád za více násilí a temnoty, ale již teď je základ kvalitní a globálně se jedná o lehký nadprůměr. Na nový materiál se těším.
777 Babalon je formace, která vlastně neexistuje nijak zvlášť dlouho – dle info koutku na kapelním Facebooku je to letos přesně pět let. Přesto si myslím, že kdo sleduje podzemní kanály, nejspíš už na tohle jméno narazil – ne náhodou si totiž 777 Babalon u mnohých příznivců hudebních extrémů vybudovali solidní renomé. Formace aktuálně vydala čerstvé album „Eschatological Beast of the Revelation“, my se však v dnešní recenzi zaměříme na jeden starší počin se zvukomalebným názvem (bez ironie) „Dosebazostúpenie“ z roku 2015.
777 Babalon si už od svých počátků rochní ve stylech jako noise, drone nebo dark ambient, které tu a tam koření většími či menšími závany prohnilého zahlučeného black metalu. A řekl bych, že právě na „Dosebazostúpenie“ je tento vliv do té doby ze všech řadových nahrávek největší. Až by se dalo s nadsázkou říct, že 777 Babalon se na desce stylizovali do jakési slovenské odpovědi na ponurou produkci skupin jako Gnaw Their Tongues nebo Yhdarl. Tuto větu však nechápejte způsobem, jakým nebyla zamýšlena, nehledejte v tom ani zbla posměšku či negativního hodnocení. Pouze jsem tím chtěl neznalým ilustrovat, na co přibližně byste se v případě „Dosebazostúpenie“ měli připravit.
Zároveň onomu předchozímu sdělení nerozumějte tak, že jde o blackmetalovou nahrávku, to dozajista nejde. Zaprvé, onen takzvaný black metal má hodně daleko k čistokrevné formě žánru; jak už padlo, stále je značně zaprasený hlukovou nenávistí vůči všemu a všem. Zadruhé, na „Dosebazostúpenie“ pořád naleznete množství pasáží, v nichž drží otěže noise, drone nebo dark ambient, případě libovolné kombinace těchto stylů.
Asi už jen z podstaty toho, o jakých žánrech se zde bavíme, docela jasně plyne, že „Dosebazostúpenie“ je extrémně negativistická deska, na níž není místo pro něco příjemného nebo snad krásného. Hudba je prostoupena ohavností a misantropií až do posledního tónu a právě takové pocity se vám snaží předat – úspěšně. Jedná se o očistec, který vám nedá vůbec zadarmo, přesto – jak už tomu u podobných záležitostí bývá – je absolvování takové nahrávky vlastně žádoucí. Na rozdíl od pozitivních sraček znějících jako výstřik růžového poníka totiž podobná věc dokáže v člověku zanechat stopu, něco mu předat, donutit jej k zamyšlení. Co víc snad po hudbě chcete a požadujete? Jestli třeba doprovod k chlastání, tak nechápu, co tu ještě děláte a proč už jste dávno nešli poslouchat nějakou agrometalovou mrdku.
Náročnost „Dosebazostúpenie“ navíc zvyšuje i forma, v níž album přichází. Při pouhých čtyřech písních totiž počin hraje hodinu a čtvrt. Asi nemusíte mít červený diplom z matfyzu, abyste si spočítali, že přítomné kompozice budou rozsáhlé. Doposlouchat desku od začátku do konce na jeden zátah je tedy docela výzva, s níž se slabší jedinci asi nedokážou poprat. Na druhou stranu, mylná by byla představa, že „Dosebazostúpenie“ je pouhou hromadou bordelu stojícím na extra ošklivé atmosféře, ale nenabízejícím žádnou další nadstavbu. Skladby mají svůj vývoj a nejsou pouhou manifestací odporného zvuku, je v nich cítit jistá skladatelská myšlenka; jinými slovy se stále jedná o hudbu, nikoliv o pouhý experiment samoúčelně se ženoucí na hranici poslouchatelnosti. A jakkoliv se to může zdát zvláštní, najde se dokonce i několik momentů, které člověku utkví v hlavě – samozřejmě tím chci poukázat především na majestátní klávesové tóny v písních „II“ či „IV“.
„Dosebazostúpenie“ – a 777 Babalon obecně – je silná věc. Zdaleka není pro každého, ale je tak dobrá, jak dobrá jen může podobně negativní muzika být.
V koncertním eintopfu jsem zmiňoval výlet do maďarské Budapešti za koncertem Mayhem a tuzemských Inferno. Přiznám barvu, že jsem tam nejel se pouze mrknout na koncert, ale společně s Infernem, jimž jsem v rámci turné vypomáhal převážně s prodejem merche, ale i taháním beden, tlumočením, managováním a vším možným, co se zrovna naskytlo. Neberte to, prosím, jako chvástání. Tímto chci osvětlit původ všelijakých bonusových a zákulisních informací, jež se v následujících řádcích objeví. Plnohodnotný tour report, který by detailně rozvedl každou štaci Inferna na Purgatorium Europæ Septentrionalis, nemám čas ani chuť psát. Proto tato kratší, zhuštěnější forma, kde hraje prim maďarská zastávka s příležitostným ohlédnutím za předchozími koncerty, jichž jsem byl svědkem. Pro pořádek, celé turné čítalo dvaadvacet zastávek. Před Mayhem obvykle hráli britští Dragged into Sunlight, na vybraných koncertech bylo předkapel více. Inferno pak byli přizvání na koncerty v Itálii (Milán), Slovinsku (Nova Gorica), Chorvatsku (Záhřeb), Srbsku (Bělehrad), Bulharsku (Sofie), Rumunsku (Brašov) a Maďarsku.
Do Budapešti, konkrétně ke klubu Dürer Kert, přijíždíme někdy ve tři, členové Mayhem crew mezitím tahají koncertní vybavení do sálu. Takže abychom si nepřekáželi, Infernovské bedny apod. jsou prozatím ponechány ve vozíku, jdeme si prohlédnout klub a backstage. Organizace této zastávky byla v rukou člověka, který se na tour Norům staral o prodej merche, a také se ukázalo, že v minulosti Infernu zorganizoval už nejeden maďarský koncert, zkrátka starý známý. Přístup ke kapele byl tedy po nějaké době opět profesionální a vřelý. V takovém Rumunsku a Bulharsku bylo nutné si vydupat i blbou vodu do backstage; prý neobdrželi rider…
Každý koncert na tour měl jasný rozpis. Příjezd, vyložení věcí Mayhem, sestavení pódiového vybavení, zvukovka. Na předkapely zpravidla došla řada někdy kolem páté nebo šesté, v čase večeře a cca dvě hodiny před otevřením klubu pro veřejnost. Nejinak tomu bylo v Budapešti. To už jsme měli všechny věci dávno vyskládané někde poblíž pódia, bicí sestavené. Stačilo vše vytahat na stage, zapojit a začít zvučit. Pokud bylo Inferno jedinou předkapelou, byl tento proces jednoduchý, tentokrát ale bylo nutné se o čas podělit s domácími Sear Bliss. Domluvilo se sdílení bicí Inferna, bubeník Sear Bliss si pochopitelně dotáhl své vlastní činely, dvojšlapku a šroťák. Problém ovšem nastal, když si Maďaři začali protahovat svou zvukovou zkoušku a čas, kdy mělo být vše hotovo a vyklizeno se neúprosně blížil. Organizátor kvůli tomu posunul dobu, kdy mohlo publikum vstoupit do sálu a zaručil se za úplný set Inferna, i kdyby to mělo znamenat zkrácení vystoupení Maďarů. Tak jako tak, situace začala být mírně chaotická. Při rychlém zvučení se zjistilo, že bubeníkovi nefunguje odposlech (ten se musel vyměnit) a na závěr taky přestal Ska-gulovi fungovat zesilovač, což se řešilo zapůjčením kytarového zesáku Sear Bliss, čímž si aspoň vyžehlili škraloup.
Ironií osudu bylo, že navzdory dlouhé zvukovce měli domácí podstatně horší sound než Inferno. Zvučil jim totiž člověk z klubu, zatímco Inferno mělo svou „vlastní“ zvukařku. Ne, žádná slečna s námi v dodávce necestovala. Věc se měla tak, že na první zastávce v Miláně se místní zvukař příliš nepředvedl a z masivních repráků (italský klub byl opravdu veliký) burácela hlavně basa, šroťák a řev. Tore Stjerna, který nahrával poslední dvě desky Inferna, zvučil Mayhem a největší měrou se zasloužil o to, že Inferno na těch několika zastávkách tour vystoupili bez nutnosti si support slot draze zaplatit, kapele opět podal pomocnou ruku. S výjimkou Itálie a Rumunska (kde byl naopak místní zvukař velice schopný) Inferno zvučila jeho asistentka. I když jisté zkušenosti se zvučením francouzských kapel již měla, s Čechy se snad ještě trochu otrkávala. Ale vždy bylo zajištěno, aby se hudebníci na pódiu slyšeli a do lidí šel slušný zvuk. Tore se obvykle nacházel někde poblíž a sem tam poskytl nějakou připomínku, případně pomohl s technickým problémem.
Když bylo v Dürer Kert jakžtakž nazvučeno, hudebníci naběhli do backstage se nalíčit. Mou povinností bylo připravit na stage svícny, pití, zadat instrukce osvětlovači apod. Podobně to probíhalo i na dřívějších štacích. Pak už jsem maďarský koncert sledoval ze zadního rohu sálu, kde jsem prodával zbývající trika a CDs Inferna, namačkaný vedle stolu, kde byl pro změnu merch ostatních kapel.
Z hlediska čistě technického a hudebního lze říci, že Inferno v Budapešti odehráli svůj nejlepší koncert tour. Zvuk byl zezadu velice dobrý, snad jen úvod „The Firstborn from Murk“ zněl ještě trochu chaoticky, ale vše bylo brzy srovnáno. Vizuální stránka se také povedla. Nestávalo se na koncertech pokaždé, aby do klubu dorazil i lokální osvětlovač a světla Mayhem během tour použít nešlo. Obvykle se aspoň zhaslo a pódium osvětlovala statická červená světla. Ale na Slovinsku do muzikantů dokonce praly ostré bílé reflektory. V Itálii byla světelná show moc hezky zvládnutá, zodpovědný člověk se také neostýchal použít mlhu, avšak dojem pohřbíval již zmíněný zvuk. V Rumunsku byl také schopný a vstřícný osvětlovač, ale po chvíli začal instrukcím navzdory používat kdejaké debilní blikance a na kus jedné skladby se dokonce rozsvítil celý klub, který byl mimochodem dost „teplý“. V Maďarsku bylo konečně vše víceméně v pořádku.
Statičnost patrná na některých z úvodních koncertů tour z Inferna opadla již definitivně a hlavně se jim povedlo zahrát koncert bez přehmatů a nedorozumění na stagi. Nenechte se mýlit, něco takového se kolikrát nevyhnulo ani Mayhem. Hlavním důvodem zde bylo, že se kapela teprve sehrávala s novým bubeníkem, jehož můžete znát z působení v Pandemii nebo z debutu Secret of Darkness. Ten se v kapele uvedl poprvé cca týden před tour s Mayhem na koncertě v Ukrajině, a když bylo vše v pořádku, tak hnal hudbu opravdu nemilosrdně a intenzivně kupředu. Původně vypočítaný pětatřiceminutový set dokázal svou rychlostí i o něco zkrátit. Avšak vzhledem k výše uvedenému nebylo ještě možné secvičit skladby z novinky „Gnosis Kardias (Of Transcension and Involution)“, a tak byl set Inferna v Budapešti a jinde následující: Intro, „The Firstborn from Murk“, „Altar of Perversity“, „The Funeral of Existence“, „Whisper of Hope in Tears of Blood“, „Holy Poison“. Byl-li někde poskytnut delší hrací čas, tak se končilo s „Eaten by Rats Forever“. Bez proslovů a prostojů, pouze cca půlhodina intenzivní a ponuré blackmetalové nálože.
A podobně jako všude jinde, i v Budapešti náležel úplný začátek koncertu našinců malému hloučku lidí. Fanouškům, co kapelu již znali a nedočkavcům, kteří si na Mayhem chtěli urvat flek vepředu. Ale v průběhu první části „The Firstborn from Murk“ se plac před pódiem důstojně zaplnil a myslím, že pár stovek lidí vystoupení Čechů zhlédlo pokaždé. V Maďarsku byla odezva průměrná – potlesk a křik – pár lidí si koncert užilo s větším nadšením, avšak vroucí, uřvaný kotel jako v Srbsku nebo Bulharsku se nekonal. Set skončil, Adramelech se s publikem v krátkosti rozloučil, hudebníci odešli se odstrojit, aby bylo pódium co nejrychleji vyklizeno pro další kapelu.
Jak jsem uvedl výše, Sear Bliss měli skutečně zvuk jako z prdele. Než začali naostro, z hlukové koule vyčníval jen mlaskavý kopák, ale naštěstí ještě došlo k jakési úpravě, takže se daly jakžtakž zachytávat riffy. Ani to však moc nepomohlo. Ještě kdysi na festivalu Blacklights ve mně Sear Bliss zanechali docela pozitivní dojem (i když si pamatuji, že měli nějaké technické problémy), zde ale nepomohly ani celkem poutavé linky pozounu. Muzikanti na pódiu energicky kalili, bez odezvy to rovněž nebylo, ale jinak celkem nuda.
Co se týče domácích předkapel, které jsem na tour viděl, tak ani v Rumunsku to nebyla žádná sláva. Indian Fall se předvedli se zajímavým atmosférickým black metalem, až mi bylo podivné, že se setkali s tak nízkou odezvou domácích. Jenže rumunští metalisti byli docela divní, takže se samozřejmě mohli zbláznit z úvodních Syn ze șase tri, což byl dle mého názoru děsně laciný a vyprázdněný „kinder black“.
Pokud vás zajímá, jak hráli Dragged into Sunlight, kteří válcovali publikum na většině zastávek tour a s Infernem hráli v Miláně a slovinské Nové Gorici, tak vás odkáži na detailní report Marastmusic z jejich pražského koncertu, kde to evidentně vypadalo velice podobně. Britové to do lidí prali opravdu intenzivně a koncertně se předvedli lépe než Inferno. V Itálii, kde to dovolila velká stage (vlezly se zde bicí soupravy všech tří kapel a ještě bylo místa dost), měli s sebou kromě velkého kostěného stojanu i televizní obrazovky, které promítaly samé hezké věci; Klip k „Visceral Repulsion“ napoví o jejich nátuře víc.
Nu a nyní již k samotným Mayhem. Kvůli Attilovi by se dalo říct, že v Maďarsku měli takřka domácí koncert. Klub měl uvedenou kapacitu 900 lidí a jistě nechybělo mnoho k vyprodání. Podobný dav jsem viděl jen v Itálii a Chorvatsku, kde byly ovšem větší sály. V menších klubech jako ve Slovinsku a Bulharsku byla doslova hlava na hlavě, Srbsko bylo velikostně někde mezi, ale lidí bylo taky plno. Jen to Rumunsko vypadalo trochu prořídle s těmi, odhaduji, 300+ platícími v prostorném klubu.
Když technici Mayhem dodatečně zkontrolovali, zda je na pódiu vše v pořádku, ještě jednou se rozsvítil sál, do kterého zaznělo, aby lidé, vzhledem k podstatě vystoupení, nechali své mobily v kapse anebo alespoň fotili bez blesku. Asi si dovedete představit, s jak velkým úspěchem a pochopením se toto setkalo. Sál poté potemněl, pódium zahalila hustá, modře prosvícená mlha. Ambientové intro prořízl až Hellhammer a s úvodním riffem „Funeral Fog“ se na pódium dostavila většina hudebníků v kápích. Černobíle znetvořený Teloch, kníratý a nenalíčený Ghul, dokonce i Necrobutcher se zahalil, i když jsem si říkal, zda jeho obvyklé „civilní“ vystupování přeci jen není v rámci Mayhem přirozenější. Kytaristé na sebe pozornost příliš nestrhávali, ale své vystupování měli promyšlené, zvláště Ghul se dokázal pohybovat velice teatrálně, bez toho aby to působilo trapně. Necrobutcher do publika vrhal intenzivní pohledy a netradiční kápi navzdory byl jednoduše sám sebou. Hellhammera šlo za bicí hradbou sotva vidět, tedy pokud jste zrovna neměli to štěstí ho vidět z backstage nebo nějak z boku.
Hlavní pozornost publika samozřejmě patřila Attilu Csiharovi, který za výrazných ovací přišel na pódium těsně před začátkem svého prvního vokálního partu. Jeho hlasový projev byl „uječenější“ a ne tak hluboký, avšak veškeré excentrické kreace zvládal, dovolím si říci, že mnohem lépe než svého času na „De mysteriis dom Sathanas“. Přeci jen za tu dobu urazil dlouhou cestu. Byl to hlavně on, kdo vystoupení dával autentickou magickou patinu. Zaklínal spoluhráče i publikum, a když se před závěrečným dvojblokem „Buried by Time and Dust“ a „De mysteriis dom Sathanas“ celá kapela sešla u přistaveného oltáře přivolat duchy zemřelých, věřil jsem, že Mayhem nemají onu okultní teatralitu jen odkoukanou od jiných kapel. Attila mezi skladbami příležitostně odbíhal se přelíčit, převléct či upravit ohavnou masku, která mu po nějakou dobu překrývala tvář, některé ambientní předěly doplňoval svým hlasem a jednu skladbu uvedl alikvótním zpěvem zcela sám (mám pocit, že to byla vždy „From the Dark Past“, ale jistý si tím už nejsem).
„De mysteriis dom Sathanas“ bylo přehráno v celé své délce, minutáž lehce natáhly zmíněné předěly a úplný závěr, kdy Attila stál na pódiu osamocen a posunky ještě publiku sděloval své šílené poselství. Koncertní performance byla promyšlená do posledního detailu a sekundy. Vizuálně možná lepší ve velkých halách, ale na menších a středních pódiích, jako právě v Budapešti, to bylo mnohem intenzivnější a snad i magičtější, i když zde podobně jako v dalších „menších“ klubech show mírně trpěla přemírou mlhy. Zezadu jsem skrze kouřovou clonu sotva viděl obrysy hudebníků. Nebylo zde také možné tak dobře obdivovat mnohé barevné zástavy a kulisy. Například na velkých pódiích za Hellhammerem visela obrovská plachta Nidaroské katedrály, jež díky osvícení působila až plasticky. Teprve až na poslední dvě skladby se za bicími rozprostřely tváře tří hlavních aktérů „De mysteriis dom Sathanas“, které byly v Maďarsku vidět po celý set.
Některé pódiové zástavy rovněž skrývaly čtyři kostěje v kutnách. Ty byly odstraněny až na poslední skladbu a nasvícení „nekromniši“ dále podkreslili morbidní auru titulní hymny „De mysteriis dom Sathanas“. Světelná show byla výtečná a marně vzpomínám, zda jsem v rámci metalového koncertu někdy viděl tak detailní a poutavé efekty. Prsty osvětlovače tančily po konzoli takřka neustále. Vystoupení bylo mimo jiné doplněno mnohými nacvičenými detaily. Například když Attila poprvé stáhl Necrobutcherovu kápi v „jeho“ basové pasáži ve „Freezing Moon“ a soustředila se na něj všechna světla. A vůbec samotný úvod této skladby, kdy se potemnělým sálem neslo lipské „when it’s cold and when it’s dark, the freezing moon can obssess you“, dovedl každé publikum rozhicovat až k nepříčetnosti.
Jedinou vážnější výtku bych vznesl vůči rychleji odehrané „De mysteriis dom Sathanas“, ale mám pocit, že zrovna v Budapešti tuto skladbu zahráli „správně“. Nelidské zrychlení „Buried by Time and Dust“ bylo samozřejmě v naprostém pořádku. Tu a tam se stalo, že se hudebníci v skladbách nesešli zrovna nejlépe, chyby bylo ovšem možné zaznamenat, jen pokud jste dávali dobrý pozor.
Nabízí se samozřejmě otázka, jak by asi koncerty Mayhem působily za podmínek, jaké mělo například Inferno. Ale jsem přesvědčen, že zážitek by to byl silný tak jako tak. Ne, Mayhem nepředvedli to úplně nejlepší a nejsilnější, co jsem v rámci blackmetalových vystoupení kdy zažil, ale přesto. Společně s dalšími mnoha zážitky, které zde zůstanou nevyřčeny, se jednalo o něco, na co v životě nezapomenu.
U záležitostí jako „Arrayed Claws“ se chce člověku jen nadšeně zavýsknout – velké překvapení! Mně osobně činnost italských Lorn až doposud zůstávala skryta, vlastně mi až donedávna unikala i sama informace o jejich existenci. O to příjemnější je ovšem naše první setkání, které proběhlo na aktuální třetí řadové desce.
Už když jsem poslech pár náhodných úryvků z alba na Bandcampu, usoudil jsem, že „Arrayed Claws“ je záležitost, kterou bych mohl nebo dokonce i měl chtít slyšet. Posléze jsem počin nechal chvíli ležet ladem a nevšímal si jej, ale jakmile nadešel jeho čas, když jsem si konečně řekl, že by bylo záhodno se pustit do díla, „Arrayed Claws“ takřka okamžitě odhalilo své vysoké kvality. Zní to možná přespříliš troufale, ale nahrávka si mě podmanila vlastně hned na první poslech, okamžitě bylo poznat, že v tom něco je. Nicméně víme, jak to je – když něco strhne na první dobrou, většinou to nemívá dlouhou trvanlivost. Většinou, ale naštěstí ne vždy, přičemž zrovna „Arrayed Claws“ patří mezi záležitosti, k nimž jsem si našel cestu takřka okamžitě, ale ani po vysokém počtu poslechů jejich kouzlo nevyprchalo.
Lorn sice na black metal nenahlížejí takovým způsobem, aby šlo hudbě přidávat adjektiva jako progresivní či avantgardní, přesto jejich podání úplně není standardní, tuctové či nepřekvapivé. Jestli se Italům něco daří tvořit, tak je to prvotřídní tlak. Dvě úvodní skladby „Disharmonic Feticism“ a „Abstract Trap“ jsou kurevsky intenzivní, přestože si obě docela hravě poradily s hranicí desíti minut. Lorn dávkují ničivé riffy s naprostým přehledem, nikdy se jim to však nezvrhne v nepřehlednou chaotickou kouli. Není problém předvést úžasné pasáže a extrémně silné momenty. „Disharmonic Feticism“ je třeba rozděleno na dvě části, přičemž vypointované finále té první (blackmetalové) je krásným příkladem toho, co mám na mysli. Ale ani druhá ambientní půle nepůsobí dojmem natahování stopáže. „Abstract Trap“ se zase blýskne výtečnými kytarovými výjezdy, které vyvrcholí v sedmé a osmé minutě. Tohle si poslechněte a snad pochopíte a uznáte, že v případě „Arrayed Claws“ máme tu čest s vysoce nadstandardním materiálem.
Třetí „Toybodïm“ z celé nahrávky zanechá asi nejmělčí dojem, ale není to tím, že by byla špatná, pouze vše okolo je ještě o úroveň výše. Nicméně i to „horší“ je na „Arrayed Claws“ stále sakra vysoko a pořád se tu nacházejí výborné momenty. Vygradované finále s klávesovým podmazem prostě funguje a ne, že ne. Zato „Süt-aq-Köl“ ukáže, že „Disharmonic Feticism“ a „Abstract Trap“ možná nabídly předčasné vrcholy alba, ale to neznamená, že by už Lorn neměli co říct, protože se opět jedná o další parádní a velice chytře vymyšlenou skladbu. V závěru přichází nekytarová „Aus Nebel Turm“, jež však není standardním ambientním dovětkem nebo natáhnutým outrem, ve skutečnosti tahle sedmiminutovka desku podtrhuje a poskytne kýžený prostor ke vstřebání toho, co člověk právě slyšel, aniž by byla pouhou kulisou. Vždyť i ona sama má nespornou hloubku a omamnou atmosféru.
Produkce Lorn jistě není úplně jednoduchá a lineární, má ale svůj řád a je smysluplná. Italům se podařilo skvěle namíchat poměr mezi náročností a srozumitelností, jejž zalili vysokou skladatelskou úrovní a citem pro gradaci do excelentních momentů. „Arrayed Claws“ je jednoduše albem, na němž vše, jak se říká, maká; hluchá místa nejsou a naopak těch působivých pasáží je dost – víc než dost na to, aby nebylo nutné mírnit či snad dokonce skrývat nadšení. Jednoznačně stojí za slyšení.
Druhý pohled (Skvrn):
O existenci Lorn, potažmo jejich dosavadních výtvorů jsem ještě loni neměl sebemenší zdání. Podívám-li se na způsob, jakým se formace prezentovala, ani nejsem nikterak překvapen, každopádně nyní přišla neobeznámenosti stopka. Získala si mě přítulná zvířátka na obalu, žánrem zapovězené barvy i nadějná hudební ukázka pravící, že tohle by mohlo být dobré. Opravdu je?
Dění na „Arrayed Claws“ je vcelku jednoduše popsatelné, obdobně laděných desek tu bylo v minulosti dost. Za základní stavební kámen zde máme disonantní black metal současného střihu. Lorn si vybrali jeho umravněnější podobu, příliš nemotají hlavy, spíše průhledně (ač disharmonicky) riffují a v gradacích pod kytarovou vrstvu umisťují minimalistický klávesový podmaz. Spíše než náhlé tempové obraty Italové upřednostňují repetitivnost, čitelnou rytmiku a postupné nátlaky, ke kterým se občas něco přidá, někdy zase jedna z linií zmizí. Jde o recepty osvědčené, několikrát přehrané od A do Z i od Z do A, schopnost vytvořit ony riffy opravdu poutavě však nedovede každý. Lorn něco takového svedou, třebaže ne soustavě na nejvyšší úrovni. Umí přijít s parádními ústředními motivy (jakkoli neobjevnými), ale ne vždy na ně dokáží adekvátně navázat, viz třetí „Toybodïm“.
To byl v krátkosti základní stavební kámen. Kolem něj ale pobíhá několik kamínků, které desce berou její blackmetalovou krystaličnost. Setkáváme se zde totiž s ambientními plochami, které se zpravidla pokouší navodit dojem epičnosti. Takovéto nálady jsou zde bohužel v rozporu s úderností kytarových pasáží, jimž tichý ambient svou nevýrazností nedokáže sekundovat. Neobtěžuje, ale neřekne příliš navíc, nahrávce příliš nepomáhá a pouze v závěrečné skladbě, jíž ambient vévodí, dokáže alespoň trochu zamíchat kartami.
K doposud nezmíněným přednostem „Arrayed Claws“ patří chladný zvuk, který působí velmi svěžím dojmem, a díky obstojné dynamice je taky možno kam zesilovat. Spousta momentů si o to ostatně vyloženě říká, jen točit a točit tím čuftlem doprava. Jako celek ale takovou „zesilovací“ sílu nemá. Drží se bezpečně nad průměrem, zodpovědně zásobuje solidními riffy a taky se velmi dobře poslouchá. Jen je třeba snahy rozvíjet dál.
Země: Itálie / Česká republika Žánr: ambient / post-black metal | dark ambient / industrial / noise Datum vydání: 7.2.2017 Label: Sky Burial / Pravěk Noise Section / Véva Records / Noise Mafia / Boelzcore
Pět firem v kooperačním vydání, dvě kapely a jeden průhledný devítipalcový vinyl – toť stručná číselná bilance bezejmenného splitka. Česko-italský souboj zde rozehrávají Uncle Grasha’s Flying Circus a ||| – a nutno říct, že je to poměrně nevyrovnaná partie. Pro našince však může být útěchou, že navrch má domácí hlukový tým.
První se však ke slovu dostává italská formace. ||| je jedním z projektů Matteo Gruppiho, jenž má dále na triku Chiral a Il vuoto. S každou jeho skupinou jsem měl tu čest a musím říct, že zrovna ||| na mě udělalo nejslabší dojem. O něco lepší bylo jeho počínání s Il vuoto, splitko s Failor bylo vcelku dobré, byť především díky té druhé skupině; navíc by se Il vuoto k Uncle Grasha’s Flying Circus žánrově hodilo spíš. Ale to je asi jedno, přesuňme se radši k vlastní písničce.
Ani „Angel of Mercy“, jak se příspěvek ||| na tento split jmenuje, reputaci nijak zásadně nevylepšuje. Začátek je ještě poměrně stravitelný, jedná se o takový lehký atmo-ambient, v jehož rámci se nic zásadního neděje, a navíc mi ta nejvýraznější melodie přijde odněkud vypůjčena, přesně takhle jsem ty tóny už někde slyšel, jen si nemůžu vzpomenout kde. Přidání akustické kytary po nějaké době to ještě nezničí, skladbu pošle expresně do kopru až přerod do tuctového post-black metalu. Nebýt trochu špinavějšího soundu, tak už by to bylo snad úplně neposlouchatelné, ale standardní „poštovní“ kytarové melodie mě vysírají i tak. Když k tomu připočtu, že ani ten ambient na začátku a v závěru „Angel of Mercy“ není nic extra, vychází z toho – velká nuda.
Čest průhledného asfaltu naštěstí zachraňují Uncle Grasha’s Flying Circus, jejichž „Sister Johana and the Hummingbird“ je naopak tak dobrá, až je skoro škoda, že byla spárovaná s podprůměrnou blackovou poštou. Vývoj písní od obou kapel je vesměs stejný – atmosférický začátek, pomalý nárůst, za polovinou nastane tvrdší klimax a na konci už kompozice klidněji doznívá. Uncle Grasha’s Flying Circus však tento koncept pojali mnohem působivějším a invenčnějším způsobem. Úvodní náboženský zpěv se překlene ke klaustrofobickému dark ambientu, jenž postupně vygraduje ke zničujícím industriálním úderům potaženým hlukovým hnusem. Výsledný dojem je přesně opačný než u „Angel of Mercy“ – „Sister Johana and the Hummingbird“ je netriviální a nelehká skladba s hypnotickou atmosférou, dokáže nabídnout odpudivé hloubky, pocuchat nervy neúprosným sonickým lisem a vedle toho stihne nabídnout i několik povedených malých motivů, které za základní masy zvuku tu a tam vystoupí, aby se v ní záhy opět rozpustily.
Split je tedy přesně 50/50. Strana Uncle Grasha’s Flying Circus je skvělá a jen ona sama láká ke koupi čirého devítipalce. Naopak ||| se svým ambi-post-black metalem pro začátečníky od koupě placky stejně vehementně odrazuje. Škoda, noisové jeptišky by si zasloužily důstojnějšího partnera pro splitkové hrátky.
Země: Francie Žánr: atmospheric post-black metal Datum vydání: 27.1.2017 Label: Season of Mist
Tracklist:
01. Searching for R. Olmstead
02. The Shadow Over Innsmouth
03. When the Stars Align
04. The Ritual
05. Wanderings
06. In Screams and Flames
07. Mare Infinitum
The Great Old Ones, jedni z mnoha uctívačů ojedinělého univerza Howarda Phillipse Lovecrafta, v roce 2012 debutovali s „Al Azif“ pod křídly Les acteurs de l’ombre Productions, což samozřejmě není žádná nýmandská firma. Takže ne, že by byli zcela neviditelní, zaregistrovat se jistě dali. Přesto jejich jméno zůstalo skryto očím širší metalové veřejnosti. S postupem času však jejich věhlas narůstal a výrazně tomu napomohly i kvality druhé desky „Tekeli-li“ z roku 2014, na níž Francouzi zúročili potenciál naznačený debutem a stvořili výborný počin s lahodným dezertem na konci v podobě bezmála 18minutového opusu „Behind the Mountains“.
Přibližně v téhle době také kolem The Great Old Ones začaly kroužit větší labely. Anebo nezačaly, třeba měl zájem jenom ten jeden, u něhož Francouzi nakonec skončili, co já vím, do toho nevidím a takhle podrobnými insider informacemi skutečně nedisponuji. Je to ale jedno, protože výsledek je stejný – třetí řadovku „EOD: A Tale of Dark Legacy“The Great Old Ones vydávají pod hlavičkou Season of Mist. Je ovšem pozitivní, že jim přestup do větší stáje nijak neuškodil. Možná skoro naopak, poněvadž „EOD: A Tale of Dark Legacy“ je oproti „Tekeli-li“ zase o kousek dál a o kousek výše.
„EOD: A Tale of Dark Legacy“ v podstatě nepřináší žádné zásadní změny. The Great Old Ones neholdují překotným změnám a žánrovým veletočům, dávají přednost rozvážné evoluci a trpělivě pilují svou tvář do čím dál lákavější podoby, obrušují nedostatky a naopak zaplňují doposud prázdné prostory. Právě takovým dojmem na mne novinka působí. Opět je o něco vyzrálejší, dospělejší a skladatelsky vytříbenější, zase výrazně ubylo míst, u nichž by si člověk řekl, že tahle pasáž mohla být dotaženější.
Naopak ty nejsilnější momenty jsou opravdu silné. Hned si uvedeme několik příkladů. Okamžitě se nabízí první regulérní píseň „The Shadow Over Innsmouth“, která po úvodní agresivnější pasáži přidá na atmosféře, aby v závěru krásně vygradovala – především kytarová melodie na přelomu osmé a deváté minuty je výtečná. Naopak třeba v „The Ritual“ u mě vede strhující začátek v podobě prvních čtyř minut – čímž neříkám, že zbytek songu je na draka. Na konci desky pak tradičně přichází nejdelší skladba, která se tak zařazuje po bok „My Love for the Stars (Cthulhu Fhtagn)“ z debutu a již zmiňované „Behind the Mountains“ z „Tekeli-li“. „Mare Infinitum“ však není tak jednoznačným vrcholem, jakým byla závěrečná kompozice na předcházejícím albu, tentokrát je skóre vyrovnanější, přesto je písnička parádní, zejména ve své druhé půli. A o finálních cca třech minutách lze s naprostým klidem tvrdit, že nejenže „EOD: A Tale of Dark Legacy“ zakončují způsobem, jaký si takhle dobrá nahrávka bezesporu zaslouží, ale navrch jsou onou pověstnou třešničkou na dortu.
Nebál bych se prohlásit, že The Great Old Ones svou laťku posunuli opět o kousek kupředu a nabízejí své doposud nejlepší album. A s takovou je zřejmé, že jen těžko může být našinec nespokojen, když už posledně to byla setsakra výživná porce atmosféry. Když jsem svého času prvně slyšel „Al Azif“, tak jsem si říkal, že je to docela dobré, ale mohlo by být i lepší, tak uvidíme v budoucnu, jestli se potenciál podaří naplnit. Po „EOD: A Tale of Dark Legacy“ už lze s jistotou tvrdit, že se to povedlo a že The Great Old Ones dospěli v kapelu vysokých kvalit.
Druhý pohled (Skvrn):
The Great Old Ones nás v minulosti už dvakrát přesvědčili. „Al Azif“ i „Tekeli-li“ jsou kvalitní díla plná nápadů, disponují navíc ucelenou vizí a zdatně uchopeným vizuálem. Ani „EOD: A Tale of Dark Legacy“, třetí přírůstek do rodiny, nesvádí kapelu z cesty, ta naopak do vysoké míry pokračuje v nastoleném pojetí, hudebním i tematickém. Francouzi však navzdory pokračování ve stylu vytyčené linie nezamrzli, pilují nedostatky, hudebně dospívají a jako výsledek snah předkládají doposud nejpřesvědčivější materiál.
Recept je v zásadě stejný jako v minulosti. Kraluje moderně laděný black metal, který volí daleko spíš než cestu neuchopitelnosti směr post-metalový. Nesází se na změny temp, nesrozumitelnost, naopak, opěrou jsou přímočaré energické tlaky a obrovská intenzita, zároveň se ale nezapomíná na epické vyznění. Díky schopnosti držet posluchače v napětí zní album neskutečně mocně a odpočinek nepřijde ani v tichých pasážích, které jen signalizují časy dalších výpadů. Pro konkrétnost považme třeba závěrečnou „Mare Infinitum“. V polovině kompozice se Francouzi vymaňují z údernosti a přicházejí s tišší kytarovou pasáží, k níž – za trvalého napětí – přidávají na intenzitě a nakonec vše završují majestátním finále nejen skladby, ale celé nahrávky.
Kapela nepředvádí nepochopitelné hudební divy, umí ale dokonale strhnout a udržovat posluchačovu pozornost až do závěrečných momentů alba. Hudební pojetí The Great Old Ones zní dnes přímočařeji než na minulých řadovkách a je jen otázkou, zda to takhle půjde dál. Již teď je ale jasné, že „EOD: A Tale of Dark Legacy“ se bude velmi obtížně překonávat.
Země: Finsko Žánr: black metal Datum vydání: 12.2.2017 Label: Northern Heritage Records
Tracklist:
01. Remembrance of a Ruin
02. The Voice of Our Mythical Past
03. Circle of Vultures
04. Prelude of Slaughter
05. Return into the City of Slaughter
06. Archeopsychic Fear
07. Century of Fire
Vyhlášený finský zvrhlík Mikko Aspa, majitel několika labelů (včetně asi nejznámějšího Northern Heritage Records, který je ostatně podepsán i pod dnes recenzovanou nahrávkou) a pornografických médií a s nejvyšší pravděpodobností také hlas slovutných avantgardních bohů Deathspell Omega, je po dvou letech zpět s novou deskou svého hlavního osobního projektu. Clandestine Blaze je mnohdy považováno za kontroverzní formaci, přičemž slovo kontroverzní je dnes na blackmetalové scéně chápáno jakožto eufemismus pro extrémně pravicové filozofie, ale o neonacistickou záležitost se nejedná. Pouze je na textech Clandestine Blaze poznat, že judaismus jaksi není favorizovaným náboženstvím Mikko Aspy.
Nicméně i v případě, že tato skutečnost uráží váš vytříbený jemnocit, jen těžko můžete o Clandestine Blaze tvrdit, že to je píčovina, přijde-li řeč na hudební stránku. Mikko Aspa totiž do světa dlouhodobě pouští vysoce kvalitní syrově blackmetalovou práci a na většině svých alb si drží velmi dobrou laťku. Ani letošní počin „City of Slaughter“ mu ostudu nedělá, to si můžeme říct rovnou. Na druhou stranu však novinka neaspiruje na zařazení k vrcholům diskografie Clandestine Blaze a třeba minulé dva počiny „New Golgotha Rising“ (2015) a „Harmony of Struggle“ (2013) mi přišly o něco silnější.
Tím ovšem nechci „City of Slaughter“ hned zkraje nějak dehonestovat. Pouze bychom si měli uvědomit, že nelze pořád hnát kvalitu výš a výše až donekonečna a jen těžko může každá nová fošna suverénně pokořit všechny své předchůdce, to platí u Clandestine Blaze i všude jinde, byť se nám mnohdy marketingové kydy snaží namluvit opak (což ale samozřejmě není dnešní případ). To je celé. A vůbec si takové tvrzení neodporuje s tím, že je „City of Slaughter“ stále dobrá věc.
Základní recept samozřejmě zůstává tak, jak jsme na něj již dávno zvyklí, tedy syrová blackmetalová záležitost (byť mi přijde, že třeba „New Golgotha Rising“ znělo o dost hnusněji a i co do samotného skladatelství agresivněji, když už jsme u toho). Přesto – pravověrnost stále může být zahrána zajímavě a svěže, čehož je Clandestine Blaze dlouhodobým důkazem. Pojďme si rovnou uvést několik konkrétních příkladů toho, že i do takto laděné nahrávky lze propašovat nestandardní momenty.
Třeba hned úvodní „Remembrance of a Ruin“ je dobrý vál ve středním tempu a s povedeným riffem, ale korunu mu nasadí až pomalejší závěr, do něhož se snese vpravdě fantastická melodie. Takhle tedy ano! Podobně se za pomoci nenápadných kláves povede vypíchnout třeba i prostřední střednětempou pasáž v jinak rychlejším válu „Circle of Vultures“. Zasraně působivá je i přes lehce rozpačitý začátek taktéž druhá půle bezmála devítiminutové skoro-titulky „Return into the City of Slaughter“. K tomu navrch nezapomeňte přidat i úctyhodný zástup kvalitních riffů a samozřejmě Aspovu charakteristickou vokální práci – ono zas ne, že by nahrávka stála jenom a pouze na těch vybočujících chvilkách.
Abychom ale nikomu nemazali med kolem držky, je dlužno zmínit, že ne vše je na „City of Slaughter“ úplně dokonalé. Při opakovaných posleších mě vcelku záhy začala rozčilovat ambientní mezihra „Prelude of Slaughter“. A rozhodně to není tím, že by mě tenhle druh muziky sral, obecně mi vůbec nevadí, ale zrovna zde to není žádné velké terno. Podobně mi moc nevoní začátek „Return into the City of Slaughter“, což už jsem ostatně naznačoval výše. Riff v první části skladby mi připadá zbytečně humpolácký a moc tomu nepřidá ani „groovy“ tempo (které ale v jiných písních nevadí). Škoda je to tím spíš, že po necelých čtyřech minutách tohle skončí a píseň se překlene k již zmiňované druhé polovině, která naopak patří k vrcholným částem celé čtyřicetiminutovky.
Celkově vzato je však „City of Slaughter“ dobrá žánrová deska, jež pod zdánlivě ortodoxním krunýřem ukrývá i pár lahůdkových momentů. Na první pohled strohá záležitost ukazuje, že lze ctít a chápat podstatu black metalu, a přitom k ní nepřistupovat slepě, bezmyšlenkovitě a bez vlastního vkladu. Možná právě tohle je tím, co nakonec odděluje zrno od plev. Do jaké sorty patří Clandestine Blaze, to je snad zřejmé.
Země: international Žánr: black metal Datum vydání: 25.2.2017 Label: Folter Records
Tracklist:
01. Dead Diplomacy – Weapons of War
02. Synthethic, Organic Gods – Weapons of Genocide
03. Golden Chains – Weapons of Finance
04. Treacherous Teachings – Weapons of Religion
05. Flexible Facts – Weapons of History and Chronology
06. Intelligent Insanity – Weapons of Methodology and Duality
Asi není příliš objevné uvádět recenzi na „Memorandum occultus“ tím, jak The Committee zaujali už svým prvním minialbem „Holodomor“ (2013) a následným dlouhohrajícím debutem „Power Through Unity“ (2014). Na druhou stranu, právě tyto nahrávky jsou podnětem k tomu, aby měl člověk chtít věnovat pozornost i letošní desce, takže ono se to prostě nabízí. The Committee, jejichž základna se nachází v Belgii, ale jinak je každý člen odlišné národnosti, přišli se zajímavým konceptem i vizuálním zpracováním. Vlastní hudba už nějak geniální nebyla, rozhodně však byla dobrá a osobně mě třeba „Power Through Unity“ svého času dost bavilo, byť zpětně jsem se k němu už nevracel.
Nehodlám se příliš rozepisovat o tom, jak „Power Through Unity“ po hudební stránce vypadalo. Především z toho důvodu, že The Committee s „Memorandum occultus“ na svůj debut přímo navazují a vlastně by se vůbec nebál, že novinka pokračuje přesně tam, kde předcházející album skončilo, takže si ten popis radši schovám rovnou ke kontextu druhé řadovky.
Ještě předtím však musím vyzdvihnout tematickou stránku „Memorandum occultus“. Bohužel jsem zatím neměl tu možnost přečíst texty, pročež nedokážu přesně posoudit, jakým způsobem a jak kvalitně The Committee danou záležitost zpracovali. Nicméně už jen z názvů šestice přítomných skladeb jde dost dobře vytušit, jakým směrem se stačí myšlenkové proudy. Alespoň tedy doufám, že si pod tím skutečně představuji to stejné, co sami autoři. Tedy že se na „Memorandum occultus“ pokusili pojem „zbraň“ pojmout širším a obecnějším způsobem a nechápou jej pouze jako pojmenování předmětu, jímž někoho třísknete po palici nebo s jehož pomocí někomu provrtáte střeva olovem. I takové zbraně samozřejmě jsou, ale jde o vcelku primitivní přístup, existují totiž i mnohonásobně mocnější a účinnější prostředky, jak ničit lidské životy a jak ovládat mysl stáda. A právě to si představuji, když se písně jmenují kupříkladu „Golden Chains – Weapons of Finance“, „Treacherous Teachings – Weapons of Religion“ či „Flexible Facts – Weapons of History and Chronology“.
Co se hudební stránky týče, „Memorandum occultus“ stejně jako jeho předchůdce neuhání žádnou závratnou rychlostí, místo toho se radši valí ve středních tempech, která ovládají celou stopáž. A stejně jako posledně, i nyní musím produkci The Committee přirovnat k tvorbě polské stálice Graveland, s níž mezinárodně-belgická parta sdílí mnohé vyjadřovací prostředky, počínaje stavbou kompozic přes riffy až po podobně zastřený vokál. Stačí si pouze odmyslet nordické chóry a pohanskou atmosféru, namísto níž nastupuje v souladu s tématikou militantnější nálada. Nedokážu však posoudit, do jaké míry se jedná o pouhou náhodu a do jaké míry se skutečně jedná o vliv nebo inspiraci, ať už vědomou a chtěnou či nevědomou a podprahovou. Rozhodnutí tedy v tomto případě ponechám na vašem vlastním uvážení; podobně si musí každý sám srovnat i to, zdali mu tato podobnost vadí a jestli se přes ni (ne)dokáže přenést.
Za sebe mohu říct, že se „Memorandum occultus“ dá užít i tak, ať už je to s tím vlivem jakkoliv. Atmosféra je povedená a převážná část alba mě baví i navzdory tomu, že mnohé pasáže mezi sebou dost úspěšně splývají. Většina písní však dokáže přijít i s nějakým zapamatovatelným momentem, ač jde třeba jen o krátký úsek v jinak dlouhé minutové dotaci. Nicméně bych se nebál říct, že skladby jako „Synthethic, Organic Gods – Weapons of Genocide“, „Golden Chains – Weapons of Finance“ nebo „Treacherous Teachings – Weapons of Religion“ jsou velmi dobré. Vytýkat vesměs mohu jen dvě věci, z nichž tu první – a sice že mi vůbec nesedí jeden přechod ve „Flexible Facts – Weapons of History and Chronology“ – lze považovat za ryze subjektivní záležitost. Rozhodně však musím poukázat na skutečnost, že „Memorandum occultus“ je místy možná až moc jednotvárné. Album to sice kompletně nepotápí, ale…
Vzato kolem a kolem se však stále nebojím prohlásit, že je „Memorandum occultus“ docela povedená deska. Rozhodně nemá na to, aby atakovala přední příčky v žánrových žebříčcích letošního roku, od toho tu budou jinačí experti než zrovna The Committee, přesto mě výsledek baví a počínání téhle kapely je mi jaksi sympatické. Tím vším chci říct, že „Memorandum occultus“ je důstojná a kvalitní práce, pouze není na místě nadhodnocovat něco, co je „jenom“ dobré. Nespokojený ale určitě nejsem.
Země: Nizozemsko Žánr: raw black metal Datum vydání: 16.12.2016 Label: Iron Bonehead Productions
Tracklist:
01. Dawn of a New Supremacy
02. The False Heresy
03. Undying Iron Will
04. Barbaric Wampyrism
05. Clandestine Bloodmists
06. Engulfed by Purifying Flames
07. Inertia Meditation
„Aristocracy of Twilight“ je deska, již by ti, kdo nejsou hodni vnímat a chápat temné umění, mohli okamžitě odsoudit jako strašnou, až neposlouchatelnou. Ale myslím, že tak je to zcela v pořádku; je správně, že hudba jako tato není určena každému a všem.
Produkce Blood Tyrant je nepochybně syrová až běda. Na to je nutno upozornit hned dopředu. Nepřijde-li vám lákavá vidina extrémně mrazivých kytarových riffů a odporného skřehotu pod rouškou zadušeného soundu, pak byste se asi měli od „Aristocracy of Twilight“ držet dál. Pokud si naopak ceníte toho, když hudba zní jako otvírání pavučinami opředeného víka kamenné hrobky, pak je Blood Tyrant formací, jež by vám mohla – měla! – navodit pocity, jaké umí jenom tento žánr a žádný jiný.
Jistěže, formálně je „Aristocracy of Twilight“ nahrávkou vysoce zpátečnickou, zamrzlou kdesi v časech dávno minulých, nejen zvukem, ale i svou kompozicí a atmosférou. Vlivů by šlo vystopovat hned několik, počínaje například Satanic Warmaster, konče třebas nihilismem Černých legií. Negativum to je ovšem skutečně pouze a jenom z formálního hlediska. Stěžejní je totiž atmosféra a feeling, přičemž obé z „Aristocracy of Twilight“ tryská v proudech. Předkládaná půlhodina je kurevsky silná, temná a špinavá, fanatická a místy až nefalšovaně strhující.
Možná, že papírově se skutečně jedná jen o další porci chladných riffů, která nijak nevybočuje z řady podobných nahrávek, jichž už za svůj život jistě slyšeli dost. Nicméně… přesně v souladu s názvem desky z „Aristocracy of Twilight“ vyzařuje jakýsi majestát a – v tom dobrém slova smyslu – elitářství. Velkou měrou tomu napomáhají ambientní klávesové tóny skryté za kytarovým bzučením. Hlavní roli mají pouze na úplném začátku první skladby „Dawn of a New Supremacy“ a pak na samém konci v podobě intra „Inertia Meditation“. Jinak se ovšem po celou dobu jede ve výše popsaných kolejí zaprášeného black metalu.
To ovšem v žádném případě neznamená nudu či pocit mdlé jednotvárnosti. Už zmiňovaná atmosféra sama o sobě je natolik dobrá, aby „Aristocracy of Twilight“ táhla kupředu, a když na to navíc není sama, tak album už tuplem funguje jedna báseň. Hudba Blood Tyrant je dostatečně pestrá, riffy dostatečně pravé a vokál patřičně jedovatý, aby vyhrazená půlhodinka času ubíhala raketovou rychlostí. Nadto mám po konci posledních tónů „Inertia Meditation“ vlastně vždy chuť dát nahrávku přinejmenším ještě jednou, což kolikrát dopadlo tak, že jsem „Aristocracy of Twilight“ hrál třeba i pětkrát za sebou. Že je to vážně až tak dobré? Vskutku ano. Jen těžko se lze ubránit oddanosti vůči takovým hymnám zla jako „The False Heresy“, „Barbaric Wampyrism“ či „Engulfed by Purifying Flames“.
Snad netřeba dodávat, že „Aristocracy of Twilight“ je navzdory možným formálním výhradám výborná záležitost. To, co by mnozí mohli považovat za její slabinu, je ve skutečnosti její největší předností. Syrovost a pravověrnost mohou nakrásně fungovat i dnes, jsou-li podány s odpovídajícím zápalem. Dle mého tvorba dvojice Baron Yrch Malachi – The Wampyric Specter nabízí vše, co může člověk od tohoto druhu hudby chtít a požadovat, tak jen těžko lze být s výsledkem nespokojen. Je pravda, že první demosnímek „Night of Blood Moon“ zněl ještě hnusněji a podzemněji, přesto si dovolím tvrdit, že „Aristocracy of Twilight“ nezklamalo. Povinná koupě.
I navzdory kvalitám debutové desky bych ale netvrdil, že Blood Tyrant mají našlápnuto nebo že na ně čeká velká budoucnost. Neočekávám – a také doufám, že se tak nestane – že by se na tuhle skupinu sesypali posluchači, jako se tomu stalo v jiných případech; myslím, že jméno Blood Tyrant zůstane skryto a objeví jej pouze věrní uctívači černého metalu. A to je jenom dobře. Nakročeno by však mohlo být ke kultovní záležitosti, tedy takové, kterou hodně miluje malý počet lidí. A to je poloha, jaká by záležitosti typu Blood Tyrant slušela ze všech nejvíce.
