Země: Indonésie Žánr: symphonic black metal Datum vydání: 21.1.2015 Label: Narcoleptica Prod.
Tracklist:
01. The Rises
02. Eternal Whisper of the Dark Forest
03. Cruel Blasphemy for God
04. The Ancient ov Cult
05. I Am Legion
06. Haereticum Biblium
07. The Hymn for My Lord
08. The Ancient ov Cult (Piano Version)
Bývaly doby, kdy byla metalová muzika takřka výhradně doménou západního světa, Evropy a Severní Ameriky. To už je ovšem dávno pryč a k tomu, aby se hrál metal úplně všude na zeměkouli, už chybí jen to, aby tučňáci na Antarktidě uměli držet trsátka v ploutvích. Narazit na extrémní muziku z oblastí, jako je kupříkladu jihovýchodní Asie, už dnes asi zas tolik lidí nepřekvapí, přesto to pro nás Evropany není věc úplně běžná, tudíž jistě stojí za zmínku, že kapela Aegrum, o jejímž počinu si nyní v krátkosti popovídáme, pochází z Indonésie, konkrétně z jednoho z jejích největších měst Bandungu.
Aegrum není nijak zvlášť stará či zkušená kapela, na křížku má jen nějaké tři roky… on ostatně ani Adanz, který je vůdčí osobností za touhle smečkou, nevypadá nijak staře a popravdě řečeno bych podle fotek hádal, že možná tak včera teprve dostal občanku. Tak jako tak, poprvé na sebe Aegrum upozornili na podzim loňského roku účastí na splitku „Agression ov de Sathanas Troops“ (vpravdě úderný název, jen co je pravda), kde se objevili po boku podobně zkušených krajanů a stylových souputníků Abhorgod, a nyní přicházejí se svým prvním vlastním počinem, jímž se stalo ípko „De Arrival“. Ačkoliv se jedná o EP, nečekejte jen nějaký štěk, protože Indonésané se se stopáží dostali až k půlhodinové hranici, což už je doba, jež nějakou vypovídací hodnotu dozajista má.
„De Arrival“ se rozjíždí dvouminutovým, čistě klavírním intrem „The Rises“, které toho na první pohled o následující náplni příliš neprozrazuje, ale vážně jen na ten první, protože je to jakýsi náznak toho, v jakém duchu se black metal v podání Aegrum bude nést. Tušíte zcela správně, Indonésané opravdu produkují klávesami propletený symfonický black metal. Nečekejte však nějaký zvlášť naleštěný sound a bombastickou atmosféru jako třeba v podání Dimmu Borgir – snad i díky okolnostem (asi si všichni dokážeme představit, že začínající black metalová kapela v Indonésii si ohledně podmínek na nahrávání nejspíš nemůže nějak zvlášť vyskakovat) totiž „De Arrival“ z ní poměrně syrově. Naštěstí však ne neposlouchatelně – vyložený kanál to totiž není, a pokud nepatříte mezi borce, pro něž je cokoliv jiného než vypulírovaná moderní produkce prachsprostý bordel, nebudete mít po téhle stránce problém EP Aegrum strávit.
Překvapením ovšem je, že ani po hudební stránce to není totálně jalové. Jistě, bylo by asi dost neprozřetelné očekávat nějaké zázraky, protože ty na „De Arrival“ určitě nenajdete. Ta muzika je vlastně dost krutě naivní, někdy i docela klišé, uvřeštěný vokál je vtipný stejně jako über evil fotky kapely, občas z toho notně smrdí vlivy známějších kapel (třeba ve čtvrtém válu „The Ancient ov Cult“ vykouknou Cradle of Filth jak fík) a třeba poslední položka tracklistu v podobě klavírní verze „The Ancient ov Cult“ je z posluchačského hlediska holá zbytečnost. Přesto se ten počin dá vcelku pohodově poslechnout a místy se objeví i několik slušných nápadů, jmenovitě hlavně ve třetí písničce „Cruel Blasphemy for God“.
Výsledkem je tedy vcelku slušně poslouchatelný průměr. Průměr sám o sobě samozřejmě není vůbec nic, co by člověk musel poslouchat nebo z čeho by si měl dokonce sednout na zadek, ale vezmeme-li v potaz, že jde o nezkušenou formaci, tak to vlastně docela jde. Abych byl zcela upřímný, tak jakkoliv „De Arrival“ jistou úroveň má, nějaký solidnější potenciál do budoucna jsem tam já osobně vyhrabat nedokázal (naivita, klišé… vzpomínáte?), ale strávit se to dá a za výsledek se Aegrum nemusí stydět.
Měsíc na turné, 29 koncertů ve 30 dnech, navíc den volna hned po prvních dvou akcích, takže celkem 27 koncertů v řadě každý den. Taková je bilance evropského turné tří zámořských smeček Skeletonwitch, Goatwhore a Mortals. (Nehledě na fakt, že samotní Skeletonwitch už bez kolegů pokračují dalšími sedmi akcemi, takže ti to mají rovnou 34 vystoupení ve 34 dnech). A na úplném konci tohoto maratonu, 27. koncert v řadě z 27, byla i pražská zastávka v klubu Exit-Us. Můžu však prozradit rovnou, že ani takovýhle záhul nebyl na výkonu kapel v Praze naštěstí vůbec znát…
Jako první přesně načas nastoupily Mortals… a ypsilon na konci slovesa není chyba autora článku, je to tak správně. Ne, že by snad v téhle skupině hrály neživé věci, jen je tříčlenná sestava složena kompletně z dámského osazenstva. Ještě zajímavější však bylo to, že všechny tři to byly spíš takové maminy, u nichž by člověk už vůbec neočekával, že se seberou a pojedou hrát na měsíc do Evropy zlo metal do zaplivaných klubů. Nicméně stalo se, a tak Mortals svůj sludge s lehkou blackovou patinou v Praze skutečně předvedly. Zatímco Skeletonwitch i Goatwhore jsou docela rychlé metalové brusky, muzika Mortals je spíš hutnější a drtí kosti ve středním tempu, což dozajista platilo i v živém podání. Jakkoliv to totiž může znít vzhledem k sestavě plné ženských trochu paradoxně, mělo to koule.
Sice jsem popravdě vůbec nepochopil, proč měla bubenice Caryn Havlik na hlavně rohatou helmu a proč se při hraní sludge místy tvářila sluníčkově jak Dáda Patrasová v Kouzelné školce, ale jinak to tam třískala dost slušně. Zbylé dvě kolegyně se taktéž nijak neflákaly, a i když se (s výjimkou oné helmy… fakt v ní vypadala trochu dementně) na pódiu neodehrávaly žádné kejkle, rozhodně mě to bavilo celou dobu, co Mortals hrály, byť to nebylo nijak zvlášť dlouho. Trojice totiž představila pouhé čtyři vály, takže za slabou půlhodinku bylo vymalováno. Jenže i za tu dobu myslím Mortals dokázaly zanechat dobrý dojem… vzhledem k tomu, že spustily takřka zničehonic, hrály ze začátku takřka do prázdného sálu, než lidi stačili slézt dolů od baru, ale na konci už nějaký ten menší ohlas byl. Začátek večera tedy povedený.
Následující Goatwhore celou akci oproti Mortals nakopli do vyšších rychlostních obrátek. Jejich agresivní kombinace blacku, thrashe a deathu je docela krutá hoblovačka už při poslechu studiové tvorby, a i když z alb je to občas docela jednotvárné, živě tomu tak nebylo a kapele to šlapalo ve vražedném tempu po celou dobu. Kultovním trikem Hellhammer vybavený Zack Simmons to zpoza bicích poháněl kupředu a strunná sekce do toho řezala taktéž zodpovědně. Vlastně se nejméně projevoval hlavní mozek a kytarista Sammy Pierre Duet, zatímco baskytarista Trans Am svůj nástroj místy drtil fakt jak blázen. Zpěvákovi Benu Falgoustovi toho taky nejde moc vytýkat, protože svoje hlasivky rovněž nešidil… snad teda jen to, že místy působil trochu směšně, když naznačoval hoblování na kytaru po vzorů kolegů. Trochu to totiž vypadalo, jako kdyby si chtěl honit péro.
Každopádně, v setlistu Kozaděvky (to jméno je fakt boží) nechyběl solidní počet válů z poslední placky „Constricting Rage of the Merciless“, z nichž nejvíce vraždily našlapaná hitovka „Baring Teeth for Revolt“ a hlavně zabijačka „FBS“ alias „Fucked by Satan“. Nicméně se samozřejmě objevily i pecky ze starších desek, namátkou třeba „Collapse in Eternal Worth“ z předposlední „Blood for the Master“ nebo už v podstatě povinná šlupka „Apocalyptic Havoc“, s níž Goatwhore svůj set uzavřeli. Během jejich koncertu už bylo v klubu plno (naštěstí ale ne až takovým způsobem, aby to bylo člověku nepříjemné) a hlavně na ty zuřivější thrashovější kusy publikum zabíralo hodně ochotně. Tak jako tak, ani Goatwhore si ostudu rozhodně neutrhli. Jediná škoda je, že skupina nehraje se dvěma kytarami, protože hlavně během sól byla absence druhé šestistrunky citelná, ale rozhodně nešlo o nic, co by mělo dojem vyloženě pokazit.
Abych řekl pravdu, právě na Goatwhore jsem se těšil možná nejvíc, protože u Skeletonwitch jsem se trochu bál toho, že kapela na turné vyjela už bez svého dosavadního zpěváka Chance Garnetta, který, zdá se, již u Skeletonwitch skončil, když jej Američané už nevedou ani mezi členy na svém Facebooku. Nakonec se však ukázalo, že to byly plané obavy, jelikož Skeletonwitch zabíjeli i tak a zcela právem si svou black/thrashovou pilou vyhoblovali titul krále večera. Ostatně, zběsile hrající kapele, již zezadu jistil zhusta pokérovaný a do půl těla svlečený bubeník Dustin Boltjes, zdatně sekundoval náhradní vokalista, jímž nebyl nikdo jiný než Andy Horn známý hlavně jako někdejší frontman hůlem opředených death metalistů Cannabis Corpse. Andy vypadal jako kříženec toho nejortodoxnější fandy thrash metalu a toho nejoldschoolovějšího příznivce heavy metalu, brutální rapist knír nevyjímaje, ale svůj čas na pódiu se Skeletonwitch si naprosto ukázkově vychutnával. Parádní uvřískaný zpěv neustále doplňoval o spoustu opiček a zábavných grimas, při uvádění „This Horrifying Force (The Desire to Kill)“ prohlásil, že nám nyní zahrají „jednu hnusnou věc“, a vrtal se přitom v nose a obecně si show vyloženě užíval.
Skeletonwitch jeli asi hodinu v kulervoucím tempu, což není moc velký problém, protože podobně vlastně vypadá celá jejich tvorba. Jedna zběsilá pecka tím pádem stíhala druhou a vydatný kotel kapelu podporoval, ať se zrovna hrál nějaký známý kus jako „Beyond the Permafrost“ nebo cokoliv jiného. Mě osobně potěšila hlavně výtečná jízda „The Infernal Resurrection“ z fošny „Forever Abomination“, kterou považuju za jeden z nejlepších tracků Skeletonwitch vůbec. Rozhodně i v tomhle případě hodně na pohodu koncert. Sice se mi pocitově zdálo, že v průběhu Goatwhore bylo v sále víc lidí, ale Skeletonwitch zase měli mnohem vydatnější a divočejší kotel, takže určitě není od věci tvrdit, že i oni měli v Praze úspěch.
Musím říct, že docela příjemně tentokrát překvapil i Exit-Us, který obecně moc nemusím, ale tentokrát jako místo konání posloužil zcela bezproblémově. Bylo to snad poprvé, kdy jsem v tomhle klubu zažil, že žádná z kapel neschytala zvuk ve stylu „pojď mě mrdat do ucha“ a že všechno znělo hodně dobře. Skvělá volba byla také to, že v malém (a určitě špatně větratelném) sále byl konečně zákaz kouření, ale trochu se bojím, že to byla záležitost spíš pořadatele tohohle konkrétního koncertu, nikoliv klubu. Tak jako tak, palec nahoru, a to i pro lidi, kteří to dodržovali, protože jsem neviděl jediného burana, jenž by si i přes zákaz dole zapálil. A aby těch pozitiv nebylo málo, dokonce i pivo (konkrétně nefiltrovaný Staropramen) bylo ten večer hodně dobré. Z mého pohledu teda snad po všech stránkách spokojenost, a abych řekl pravdu, dlouho jsem nebyl na „obyčejném“ hoblovacím metalu, který by mě bavil stejně ten den Skeletonwitch, Goatwhore a Mortals.
Země: Velká Británie Žánr: avantgarde black metal Datum vydání: 27.2.2015 Label: Lupus Lounge
Tracklist:
Beware the Sword You Cannot See:
01. Drawing Down the Rain
02. Hive Mindless
03. A Blaze of Hammers
04. Virtus sola invicta
05. Proboscis Master Versus the Powdered Seraphs
Pawn on the Universal Chessboard:
06. Part I: Mindslide
07. Part II: Have You Got a Light, Boy?
08. Part III: Perdurabo
09. Part IV: An Automaton Adrift
10. Part V: Lowly Worm
11. Part VI: Let There Be No Light
Valley of Desolation:
01. Gestation
02. Catafalque Caravan Quandary
03. Plastic Patriarch Lynch Squad (Enduring December)
Recenzi na A Forest of Stars snad ani nejde začít jinak než vyznáním lásky – bez jakékoliv ironie, vy cyničtí pacholci! Tahle kapela pro mě osobně totiž přes počáteční zvědavost před seznámením a prvotní zaujetí při prvním seznámení vyrostla v jednu z nejvíc srdcových skupin. Je jen málo kapel, od nichž se snažím sbírat naprosto vše, co vydají, a skupina, od níž bych měl doma skutečně vše, na čem se kdy její logo objevilo, je jen jedna a jsou jí právě A Forest of Stars (dobrá, pomineme-li případy, které zatím vydaly jen jednu placku a v jednom formátu).
Je mi naprosto jasné, co vás asi napadlo – že na vás čeká naprosto nekritická recenze od člověka, jenž bude tuhle formaci vynášet do nebes stůj co stůj bez ohledu na skutečnou kvalitu novinkového alba. Možná takový jsem, aniž bych si to sám uvědomoval, ale já sám naivně věřím, že mi ještě zbylo tolik soudnosti, že bych to dokázal neocenit, kdyby mi to připadalo na draka. Jedno z největších kouzel letošní desky „Beware the Sword You Cannot See“ však tkví v tom, že (opětovně) nedává sebemenší důvod takové věci řešit, protože A Forest of Stars jsou stále stejně úžasní. Je rok 1895 a gentlemanský klub opětovně zve do svého unikátního a nenapodobitelného světa…
„He said ‘Let there be light’.
Oh, and there WAS light.“
(Pawn on the Universal Chessboard Part II: Have You Got a Light, Boy?)
První dvě desky A Forest of Stars, „The Corpse of Rebirth“ a „Opportunistic Thieves of Spring“, byly – a vlastně stále ještě jsou – bez přehánění dechberoucí záležitosti, které hraničí s genialitou. Z naprostého minima na těchto dvou počinech Britové vytřískali absolutní maximum a stvořili monumentální kus umění, jehož síla nijak neochabla ani sedm respektive pět let po jeho vydání. A přesto obě ty nahrávky zněly odlišným způsobem. A opět odlišně znělo i třetí album „A Shadowplay for Yesterdays“, byť nezaměnitelný rukopis zůstal, zároveň však šlo o desku, jež laťku oproti svým dvěma předchůdcům snížila. Nicméně, A Forest of Stars jsou natolik výlučnou kapelou, že i v této „slabší“ chvilce byli stále fantastičtí a poutaví takovým způsobem, že jim všichni okolo mohou koukat na záda z velmi uctivé dálky, protože to, co je v jejich podání zdánlivě „horší“, je obecně stále na úrovni, na niž drtivá většina hudebních skupin nedosáhne za celou svou kariéru.
Pokud bychom chtěli bodovat, pomyslná pozice „Beware the Sword You Cannot See“ v portfoliu A Forest of Stars je pro mě osobně jednoznačná – novinka je o kousek úžasnější než „A Shadowplay for Yesterdays“, první dvě alba však zůstala nepokořena. Ačkoliv kvalitativní rozdíly mezi všemi těmi počiny jsou ve skutečnosti tak minoritní, že kdybychom číselně hodnotili, ve všech čtyřech případech se bavíme o nejvyšší možné známce.
Zvukem a náladou materiálu má „Beware the Sword You Cannot See“ nejblíže ke svému přímému předchůdci „A Shadowplay for Yesterdays“, až by se s jistou dávkou tolerance dalo říct, že novinka pokračuje tam, kde předcházející počin skončil. Rozhodně tím však nechci ani náhodou naznačit, že by se A Forest of Stars opakovali – prozatím každá jejich deska byla výlučná a svá, a jakkoliv každá z nich naprosto přirozeně zapadá do světa této groteskní viktoriánské Anglie, všechny mezi sebou byly nezaměnitelné a trochu jiné. A bezezbytku to platí i po vydání „Beware the Sword You Cannot See“.
„This double vision is dividing all thought.
If this cortex is remotely cerebral,
I’ll eat the mind from under your hat.“
(A Blaze of Hammers)
Ačkoliv zde A Forest of Stars – nutno dodat, že z velké části to má na svědomí právě moje maličkost – již drahně let protlačujeme, nevěřím tomu, že nás všichni sledujete již od doby, kdy vyšla recenze „A Shadowplay for Yesterdays“, a že musí být nutně všichni s tvorbou této skupiny obeznámeni z jiných zdrojů. Právě proto bych si dovolil se na chvíli zastavit u toho, co od hudby na „Beware the Sword You Cannot See“ co do stylu očekávat. Šestice gentlemanů a jedna dáma produkují avantgardní formu black metalu, která je v jejich podání, dovolím si tvrdit, skutečně unikátní – ostatně jako takřka vše okolo A Forest of Stars. Základem je samozřejmě stále black metal, do něhož Britové přidávají další nástrojové ingredience jako housle či flétnu, což vám možná nemusí znít jako něco, z čeho byste si okamžitě měli sednout na zadek, jenže ten výsledek neobyčejný skutečně je.
A Forest of Stars jsou totiž zvláštní i zvukem kytar, na čemž nic nemění ani to, že právě na tomto probíhají jediné změny v sestavě – na „Beware the Sword You Cannot See“ se po jednoalbové pauze vrátil Mr. T.S. Kettleburner, po jehož boku se poprvé představuje nováček Mr. William Wight-Barrow. Uhrančivá je v jejich podání i rytmika – nevím, jak to Mr. John „The Resurrectionist“ Bishop dělá, ale jeho hra na bicí prostě nezní jako všichni ostatní bubeníci všude okolo, nicméně stejnou pochvalu zaslouží i Mr. Titus Lungbutter, jehož předoucí baskytara byla ozdobou již posledně a stejně parádní je i na novince. Stále ještě nejsme ve finiši, protože i práce dalších členů je pro celou mozaiku nepostradatelná – bez klávesových kliček a hrátek v pozadí v podání The Gentlemana (na „Beware the Sword You Cannot See“ jen tak mimochodem vytáhne z rukávu hned několik nádherných vintage zvuků) bych si už A Forest of Stars nedokázal představit stejně jako bez Katheryne, Queen of the Ghosts (což není nikdo jiný než Katie Stone, již si mnozí z vás budou pamatovat jako někdejší houslistku My Dying Bride), která obstarává zmiňované housle a flétnu a navrch přidává také skvělý vokál. A když už jsme u těch vokálů, přímo se nabízí vypíchnout posledního člena – Mister Curse a jeho bestiální řev si totiž s výkony svých kolegů nijak nezadá a i on je fenomenální.
Důvod, proč jsem považoval za nutné to takto otrocky vyjmenovat, je následují: Většina dobrých kapel v něčem vyniká – tahle banda má skvělou kytarovou práci, zatímco bicí jen drží prosté tempo, jinde zase muziku táhne skvělý zpěvák. U A Forest of Stars nikoliv – u nich je totiž každá složka hudby nejlepší a takřka bezchybná, nic není do počtu anebo snad navíc. Zatímco u spousty metalových kapel mi přijde, že mají baskytaru jen proto, že je to prostě zvyk, aby v metalu byla baskytara, ačkoliv tam hraje s prominutím hovno, u A Forest of Stars něco takového neexistuje, protože vše je dotaženo k dokonalosti. A to není řečnický obrat – skutečně k dokonalosti.
„All our ears are open / all our eyes are smiling
Gracelessly receiving empty threats of heaven.“
(Drawing Down the Rain)
„Beware the Sword You Cannot See“ je pomyslně rozděleno na dvě části… no, z jistého úhlu pohledu vlastně na tři. Tu první tvoří pětice úvodních skladeb, z nichž každá – sice to už může znít jako klišé, ale prostě to tak sakra je! – je famózní. Původně jsem plánoval to tu rozebírat podrobně a skutečně se snažit vypíchnout vše, co by si za zmínku zasloužilo, jenže nechci, aby ta recenze byla neúnosně dlouhá, kromě toho to prostě ani není možné, protože bych vážně musel vyjmenovat všech těch pět skladeb a v podstatě bez nadsázky je rozebrat od začátku do konce. Tam prostě není vteřina špatně, každá dechberoucí pasáž končí jen proto, aby mohla pustit ke slovu další podobně působivou a jiné než takhle působivé A Forest of Stars v nabídce nemají. Není to vtip, však si to pusťte a uslyšíte sami… akorát se nedivte, až budete muset sbírat čelist z podlahy, varováni jste byli.
>
Druhou částí alba je pak 21minutový opus „Pawn on the Universal Chessboard“, který byl sice na desce rozdělen do šesti samostatných stop, ty však dohromady tvoří jeden velký celek a osobně by mi vůbec nevadilo, kdyby šlo skutečně jen o jednu dlouho skladbu. A Forest of Stars totiž ani zde nijak neslevují ze své vysoko nastavené laťky a tahají jeden krásný moment za druhým, tudíž nemám pochyb o tom, že kdyby to nebylo nasekané do šesti menších podcelků, tak by se ta síla někam vytratila. Když totiž Britové vytáhnou tak ohromující nápady jako třeba v rozjezdu „Part III: Perdurabo“ nebo ve finále „Part VI: Let There Be No Light“ či snad nepopsatelnou extázi v závěru „Part IV: An Automaton Adrift“, není co řešit. Rovná hodina neobyčejné muziky je za námi a o tom, že A Forest of Stars naservírovali další neobyčejnou desku, nemůže být pochyb.
Vzhledem k tomu, že razím filozofii, že A Forest of Stars není NIKDY dost, jsem rád, že můžu říct, že i přes konec „Beware the Sword You Cannot See“ stále nejsme u konce „Beware the Sword You Cannot See“. Nedává vám to smysl? Právě zde nastupuje ona třetí část alba. K limitované dvoudiskové krabicové edici nahrávky totiž skupina přidala další hudbu navíc v podobě EP „Valley of Desolation“. To ve svých útrobách ukrývá další tři skladby na ploše 14 minut, jež se ovšem nesou v odlišném duchu. Pamatujete si, jak jsem výše říkal, že základem hudby A Forest of Stars je stále black metal? Inu, tak na „Valley of Desolation“ tomu tak není, protože zde se Britové vydali do nemetalových vod. V hlavní roli jsou housle, klávesy, vokál a perkuse a až v závěrečné „Plastic Patriarch Lynch Squad (Enduring December)“ se ozve (stále nemetalová kytara) s baskytarou. Fenomenální úroveň je ale stále na svém místě a ani v této podobě nejsou A Forest of Stars o nic méně poutaví.
Vyrábět nějaké epické závěry a shrnutí na konec snad ani nemá cenu. „Beware the Sword You Cannot See“ je jedním ze žhavých kandidátů na album roku a v současné době na první pozici bez váhání stojí. Není ale nutné si hrát na žebříčky, protože to je jen berlička – hlavní je to, že A Forest of Stars nabízejí hudbu, jaká se jinde neslyší. Mají svůj vlastní svět a ten je vážně geniální. Ještě víc než meče, který nemůžete vidět, se střežte závislosti, protože jakmile jednou člověk tomu světu propadne, už nikdy se nebude chtít z viktoriánské Anglie konce 19. století vrátit.
„So, the colour drained from the last of days.
Nothing ever after.“
(Plastic Patriarch Lynch Squad (Enduring December))
Druhý pohled (Kaša):
Dámy a pánové, mám před sebou album roku! A nebojím se to říct již nyní, začátkem dubna. Ačkoli jsem před nějakou dobu v našem redakčním eintopfu upřednostnil Stevena Wilsona, tak nyní, když už mám obě alba hluboce pod kůží, můžu říct, že A Forest of Stars britskému prog rockerovi pěkně nařezali, a to prosím nepovažuji „Hand. Cannot. Erase.“ za nějaký slabý póvl. S každým dalším albem se britský klub gentlemanů a jedné sličné lady posouvá směrem od black metalové psychedelie k ještě více neuchopitelné avantgardní hudbě, v níž anglické folkové prvky promlouvají se stále většími ambicemi. Upřímně řečeno, myslel jsem si, že nic lepšího než naprosto geniální „A Shadowplay for Yesterdays“ už tahle parta vymyslet nemůže, ovšem tito Angličané mě naprosto uzemnili ještě dokonalejší novinkou se záhadným titulem „Beware the Sword You Cannot See“.
Základní stavební prvky jsou z mého pohledu neměnné, takže za psychedelickým black metalem, který diriguje Mr. Curse, jenž zní opět jako kdyby se měl každou chvíli nervově zhroutit, ale je to celková atmosféra a propojení psychedelicky kytarových momentů se smyčcovými party a špetkou ambientu, jež činí hudbu této originální party opravdu jedinečnou. Možná právě proto považuji za nejsilnější momenty úvodní klipovku „Drawing Down the Rain“, která se v půli zlomí a po black metalovém ataku si hlavní slovo přebírá nádherně podmanivá vokální melodie Kathryne, Queen of the Ghosts. Při výčtu nejlepších skladeb nesmím v žádném případě opomenout „A Blaze of Hammers“ a čtvrtou část místy až progrockové hexalogie „Pawn on the Universal Chessboard“ s podtitulem „An Automaton Adrift“, jejíž druhá polovina je dechberoucí a ve všech ohledech geniální, a kdybych měl vybrat jediný moment z desky, který si budu pamatovat snad už navždy, tak je to právě melodie, jež vyhrává s blížícím se koncem této kompozice.
Když to vezmu kolem, tak není na „Beware the Sword You Cannot See“ jediné slabé místo a to poslouchám pravidelně verzi s trojicí bonusů, jejichž poklidná folková atmosféra bez black metalových výjezdů je neméně působivá jízda, až se člověku vkládá do hlavy myšlenka, jaké by to bylo, kdyby viktoriánští vizionáři představili celou desku v podobném stylu. Vzhledem k dlouhodobě rostoucí kvalitě (mluvím samozřejmě sám za sebe, protože s každým dalším albem pro mě A Forest of Stars rostou a zvedají si už tak vysokou laťku) by to nemusel být vůbec žádný průser. Naopak. Proč nezkusit něco jiného. Tenhle klub totiž ještě určitě neřekl poslední slovo a já jsem rád, že můžu být u toho, protože takhle skvělé desky, jako „Beware the Sword You Cannot See“ se nerodí často. Jedním slovem fantazie.
Třetí pohled (Atreides):
Poslední počin gentlemanského klubu (s jednou dámou na palubě) A Forest of Stars, „A Shadowplay for Yesterdays“ (zároveň jediný, který jsem doposud hlouběji prozkoumal), ve mně zanechal nezaměnitelný otisk psychiatrického oddělení a duševní narušenosti. Čistokrevná black metalová psychedelie linoucí se z hodinového alba pro mě byla při prvním seznámením něčím do té doby neslýchaným a byl jsem zvědav, co se mnou udělá čtvrtý zářez do vypolstrované stěny. A upřímně, nemá cenu to nijak zakrývat – za tajemným názvem „Beware the Sword You Cannot See“ se nachází jedno z nejlepších alb letošního roku.
Mezi několik naprostých zběsilostí, které již letošního roku vyšly, vstupují A Forest of Stars na první pohled decentně, ve fešácké vestičce, cylindru a s Nekronomikonem v podpaží. Vzhledem k tomu, že jeho charakteristiku alba tu již dostatečně vystihl vrchní kazatel H., vyjádřím se spíše k tomu, jak na mě působí, než abych jej dále popisoval. Pokud bych měl vytáhnout nějaký konkrétní pocit, stejně jako u předchozího alba ani omylem nepochodím. Nicméně tam, kde „A Shadowplay for Yesterday“ vyvolávalo čistokrevnou nejistotu, „Beware the Sword You Cannot See“ přidává všeobjímající hřejivý pocit přijetí, pochopení. Bezpečí? Možná. Není vůbec těžké se nechat unášet na křídlech z kytar, smyčců, spadnout do objetí měkkého zpěvu Katheryne, položit se do procítěného neurotického řevu Mr. Curse.
Jakoby mimoděk si při poslechu promítám hrdinskou epiku Moonsorrow, žalozpěvy Primordial, vypjatost houslí, jakou umí vedle A Forest of Stars už jen Dornenreich. Z každého kusu sálá zašlá sláva a vznešenost Britského impéria, a když dojde na nádhernou, šestidílnou kompozici „Pawn on the Universal Chessboard“, v níž se proplétá černý kov, progresivní postupy a odkaz osmdesátkové gotiky, mám pocit, že víc už k životu nepotřebuji. V mysli zůstává symbol ourobora s ocasem ve svých ústech, jenž neskrývaně ponouká k tomu, abych v přítomnosti alba vydržel na věčné časy. Čirá esence dokonalosti.
Čtvrtý pohled (Zajus):
Tady u nás na Sicmaggotu jsou A Forest of Stars takovým malým zázrakem, polobozi v gentlemanském ustrojení. Snad jen já stále vzdoruji. Poslední dvě alba mi přišla mírně nevyrovnaná – perfektní (a to při použití těch nejnáročnějších měřítek) skladby se zde mísily s těmi, které mě prostě nedokázaly ani po letech nadchnout. S „Beware the Sword You Cannot See“ se však situace konečně zlomila a já ho s radostí prohlašuji za výborné album od začátku do konce.
Než abych zde vychvaloval každou píseň (a všechny by si to opravdu zasloužily), zmíním se o jediné výhradě, kterou k albu mám. I po množství poslechů se mi „Beware the Sword You Cannot See“ zdá jako velice nečitelné album. Znám ho do posledního detailu a přesto většinou nedokážu identifikovat, ze které písně daný moment pochází. Zejména v prvních skladbách je výsledkem nepřístupnost, jež jde v protikladu vůči zábavnosti většiny (včetně těch nejtvrdších) pasáží. „Beware the Sword You Cannot See“ působí jako mozaika, v níž je každý dílek sám o sobě dokonalý, mozaika samotná však postrádá smysl. Nejspíš prozatím jen nevidím obraz z dostatečné vzdálenosti a další poslechy mi pomohou k jeho lepšímu pochopení. Do té doby bude ale čtvrté album A Forest of Stars pouhý stupínek od bezchybnosti.
Pátý pohled (Skvrn):
Víte, já to mám na rozdíl od expertů přes tvorbu A Forest of Stars enormně ulehčené. Veškerého srovnávání jsem vzhledem k neznalosti minulosti kapely ušetřen a jednodušší to mám nejen já, ale i samotné „Beware the Sword You Cannot See“. Jelikož jsem pozvání klubu gentlemanů přijal vůbec poprvé, starosti, zda servírovaný cider nebyl před těmi třemi či pěti lety snad o něco lepší, odpadly. A je to moc příjemný pocit. Bez předsudků, se sklenkou v ruce, co víc si přát. Hodinové unášení viktoriánskou Anglií začíná.
A Forest of Stars, to není jen hudba, je to obraz doby, do hloubky promyšlený koncept, který lze s posmutnělým povzdechnutím označit za ojedinělý. Jakmile začnete o čemkoliv ze světa gentlemanů začnete pochybovat, zanedlouho zjistíte, že i to je přirozenou součástí celé koncepce. Viz letošní obal, který by mě za jiných okolností výrazně nezaujal. Tím nejdůležitějším je ale hudební vyjádření, jehož kvalita umožnila celé to kolem brát smrtelně vážně a ne jen jako bezcenný polotovar postrádající tu nejpodstatnější ingredienci.
Sáhodlouhý počet myšlenek na toto téma je již zvěčněn nade mnou, ale jen pro připomenutí vzkazuji, že „Beware the Sword You Cannot See“ je z největší části o black metalu. Blackový podklad je přítomný všude, i tam, kde by jej posluchač standardně neočekával. A Forest of Stars totiž nepřistoupili na laciné schéma „bugr – instrumentální výplň – bugr“, ale veškeré neblackové prvky propletli skrz kytarový základ. Housle, flétna, klávesy i kytary jsou vyrovnány na linii značící jejich absolutní rovnocennost. Kompaktnost tak lze v případě A Forest of Stars vnímat jak na makroskopické (obal, hudba a všechno „to okolo“), tak i mikroskopické úrovni (jednotlivé složky samotné muziky). Unikát, jiné slovo mě nenapadá. Jmenovat jednotlivé písně se tak logicky rovná nošení dříví do hvězdného lesa. Gentlemani sice sáhli po dělení na kratší celky, nicméně stejně tak jsme se mohli dočkat jedné, hodinu plynoucí skladby. Jednotlivé části do sebe zapadají bez jakéhokoliv zádrhele a spíš než jako písně, lze oněch jedenáct ploch brát jako tematicky ucelené díly.
Má „Beware the Sword You Cannot See“ nějaké mouchy? Jediné, co mě napadá, je zvuk, který mohl být o něco čitelnější. Jinak ale dokonalost sama. S jistotou vám povím, že lepší metalové album jsem již nějaký ten pátek neslyšel a jeho překonávání bude pro letošní (nejen metalovou) konkurenci úkolem po čertech složitým. Hodinka ve společnosti gentlemanského klubu končí a zbývá se už jen rozloučit. Potřásám pravicí, na tváři úsměv a ve dveřích děkuji za doposud nejlepší hudební zážitek roku 2015.
Šestý pohled (Onotius):
Jsou desky, jež s dalšími poslechy přinášejí vystřízlivění a zjištění, že by mnoho věcí mohlo být jinak a lépe. Také jsou však alba, která jakkoliv se mohou na první poslech zdát nenápadná, s každým dalším poslechem zrají jak víno, aby se nakonec mohla suverénně umístit mezi nejlepšími dekami roku. Asi není překvapením, že nový počin britských A Forest of Stars u mě patří právě do druhé zmíněné kategorie. Ačkoliv jsem z prvního poslechu byl potěšen, co se týče atmosféry, tentokrát na mě novinka působila poněkud civilněji, než jak tomu bylo v případě předchůdce – méně syrově i tajemně, následující poslechy mě však vyvedly z omylu. Jakmile se člověk naladí na správnou vlnu, atmosféra pracuje přesně jak má a podporuje skvěle fungující nápady. Především díky jim (ať už jejich kvalitě či kvantitě) se deska stala mým oblíbeným objektem zkoumání. A je stále co objevovat.
Když tak album poslouchám, není divu, že se kapela v poslední době těší čím dál tím větší pozornosti. Jedná se totiž o hudbu, jež kombinuje prvky atmosféry, tvrdosti, ovšem i melodiky a vše to spojuje a vrství v inteligentních kompozicích, které působí kompaktně a pestře zároveň. Zatímco úvodní a asi nejlépe vstřebatelná „Drawing Down the Rain“ disponuje především perfektními houslovými party a nádhernými pasážemi se zpěvem v druhé polovině, specificky poskládanou kompozicí je hned následující „Hive Mindless“, jež pro melodičtější části prozměnu využívá zvuku fléten. Z psychedeličtějších pak funguje skvěle „A Blaze of Hammers“ či „Proboscis Master Versus the Powdered Seraphs“. To, co je ovšem nejzajímavější, je sledovat metamorfózy nápadů v závěru desky – tedy onom v šestidílném hudebním příběhu plném skvělých partů, emocí a atmosféry, že mi z toho jde hlava kolem.
Už jen na základě množství zmíněných skladeb je asi jasný další klad desky a to je vyrovnanost. Skvělých motivů je zde jako stromů v lese a jsou skvěle rozmístěny, navázány, vygradovány i variovány a výsledný pocit je po každém poslechu lepší a lepší. Já jsem tedy nakonec nejen spokojen, nýbrž i uchvácen. Nevím, kdy jsem naposledy měl v rukou desku, kdy jsem se bezprostředně po doposlouchání měl chuť hned desku protočit znovu. A přesně to se mi stalo i teď.
NKVD je zkratkou Народный комиссариат внутренних дел, v přepisu z azbuky do latinky taktéž Narodnyj komissariat vnutrennich děl, v překladu Lidový komisariát vnitřních záležitostí. Šlo o státní orgán v Sovětském svazu, který existoval v letech 1934–1946 a jehož činnost byla poměrně široká a obsáhlá, nicméně obecně NKVD proslula především v roli státní policie v éře J.V. Stalina a především jako organizace, jež spravovala tzv. gulagy, což byl systém koncentračních a pracovních táborů v tehdejším Sovětském svazu, jimiž prošlo několik miliónů lidí, přičemž mnoho z nich (odhady se pohybují od jednoho milionu až nad 10 miliónů) nepřežilo.
A právě tuto zkratku, kvůli níž vznikl onen první odstavec, tedy NKVD, si do svého názvu před nějakými deseti lety vetkl projekt z Francie, v jehož čele stojí jistý L.F, který od této doby pouští do světa industriálně black metalový hnus. Ačkoliv ale sahají kořeny N.K.V.D. o deset let nazpátek, poprvé na sebe projekt opravdu výrazně upozornil až v roce 2011, kdy vyšla debutová dlouhohrající deska s názvem „Власть“. A nutno dodat, že rozhodně nešlo o počin, jenž by jen tak prošuměl kolem, jelikož spoustu hledačů tato násilnost se silně totalitní atmosférou (co jiného také podle názvu čekat) hodně zaujala. Snad tedy ani není divu, že po nadějném jméně na extrémní undergroundové scéně hmátnul label formátu Avantgarde Music, jenž na podzim loňského roku vydal druhou řadovou desku „Hakmarrja“.
Hudebně samozřejmě novinka navazuje na „Власть“ naprosto plynule, tudíž ani od „Hakmarrja“ nelze čekat nic jiného než agresivní industriální black metalovou desku, z níž nepříjemná atmosféra totalitních režimů doslova teče. Co se však oproti debutu poměrně změnilo, to je zvuk, který nyní čistě co do vyznění není tak syrový. Bohužel se však nijak zvlášť nezvedla jeho technická kvalita, na čemž deska poměrně trpí. Ačkoliv chápu, že skupiny typu N.K.V.D. do jisté míry určitě jsou postaveny na snaze týrat své posluchače, dovolím si tvrdit, že by tak mělo být činěno spíše po hudební stránce, nikoliv lidem rvát uši, když si pokusí album pustit na čemkoliv lepším, než jsou šumítka od mobilu. Budeme-li se bavit jen o dynamickém rozsahu, některé skladby na „Hakmarrja“ dosahují naprosto, ale naprosto prasáckých hodnot 2 dB, což je číslo, za které by člověk, jenž to má na svědomí, zasloužil usekat hnáty.
Toto je suverénně největší neduh nahrávky – „Hakmarrja“ je zvukově ošetřeno extrémně špatně, a to i na dnešní poměry, jimž vládne neblahý fenomén přeřvaných a nedynamických nahrávek. A je to škoda o to víc, že hudebně je N.K.V.D. na velmi vysoké úrovni. Ona výše zmiňovaná atmosféra na „Hakmarrja“ rozhodně je (stejně jako byla na debutu „Власть“) a také je patřičně nepříjemná. Black metalový hnus podpořený znatelným industriálním nádechem a dalšími ruchy i vpravdě odpornými vokály v podání N.K.V.D. funguje. Skladby jako třeba namátkou „Wolfsschanze“, „The Invisible Empire“ nebo „Travail Famille Patrie“ v sobě tu sílu mají. Všudypřítomný pocit totality navíc umocňují marše a mezihry s mluveným slovem jako „Exordium“, „Batallion Vostok“ nebo „Excipit“, jež si svou mrazivostí nijak nezadají s black metalovými projektily typu „U.C.K“.
„Hakmarrja“ je vlastně skvělá deska – po hudební a skladatelské stránce. Vlastně má v tomto ohledu takřka vše, co podobně hnusné muziky člověk chce, nicméně o to víc nepovedený zvuk zamrzí. Naštěstí je hudba N.K.V.D. natolik silná, že i přes nepodařený hluko-zvuk dokáže člověka na těch 40 minut vtáhnout, přinejmenším já osobně to dokážu překousnout a „Hakmarrja“ si užít i tak, protože mě takovéhle záležitosti oslovují. Z jistého úhlu pohledu si však dokážu i představit, že je takovýhle nečitelný marast vlastně umělecký záměr a že N.K.V.D. chtějí onu snahu o nepříjemný zážitek z poslechu dotáhnout do konce po všech stránkách, takže kdo ví…
Nebýt špatného zvuku, vlastně by nebylo vůbec nic, co by šlo desce vytýkat, jelikož jinak je svou kvalitou velmi vysoko. Rozhodně jsem si z „Hakmarrja“ dokázal něco vzít a nějakým způsobem mě to oslovilo a cosi mi to předalo, takže z tohoto pohledu si nemám nač stěžovat, dokonce bych si i dovolil tvrdit, že „Власть“ bylo o kousek překonáno. Nakonec jsem tedy i přes onen neustále omílaný neduh s výsledkem vlastně spokojen. Jestli jste však ochotni „Hakmarrja“ poslouchat i vy, to už si musíte rozhodnout sami.
Druhý pohled (Skvrn):
Jistě se shodneme na tom, že militantně laděné tématice bylo v black metalových vodách odnepaměti přáno. Texty i image jednotlivých kapel ani po 25 letech na svém extrému neztratily vůbec nic. Jenomže posluchač se stával desku od desky odolnější a způsobit mu dnes výraznější šok je nemožným i pro ty, kteří si v Norsku počátkem 90. letech vystačili s garážovým zvukem, benzínem a zápalkami. Takové časy jsou zkrátka nenávratně pryč. Nechme ale zapáleného sentimentu a přesuňme se do reality dnešního dne. Ponecháme-li teď černý kov experimentálnější odrůdy stranou, za těch 25 let se toho co do textařiny příliš nezměnilo. Člověk je dennodenně zahlcován tím samým, satanistickou tématikou počínaje, tou vojenskou konče. Sem tam se naštěstí objeví výjimky, které na věc nahlížejí z jiné strany, a právě o takové anomálii dnes zapředeme řeč.
Francouzský (čtete správně, opravdu francouzský) one-man projekt N.K.V.D., který vede jistý Loïc.F, pochopil, že ani sebevětší počet bestiálních obrněnců nezpůsobí takový útlak jako totalita, okolo níž se celý projekt textově točí. Od N.K.V.D. rozhodně neočekávejte jakoukoliv ideologickou zaujatost, neboť téma totalismu je na „Hakmarrja“ rozebráno velmi globálně. Je však jasné, že se svou přímočarou prezentací u mnohých narazí.
Na ploše 41 minut posluchač zakusí onu totalitní nejistotu vyzkouší na vlastní kůži. Deska nenabízí zvlášť zapamatovatelné momenty, avšak velmi věrnou atmosféru, věrnou bohužel až příliš. Samotná myšlenka a zčásti i samotné zpracování je dechberoucí do té doby, než přijde řeč na zvuk, který se velmi diplomaticky řečeno nepovedl. Ehm, diplomaticky, v recenzi na N.K.V.D.… Dobrá tedy, zvuk je objektivně naprostý humus. „Hakmarrja“ se stává na jakékoliv obstojnější sestavě neposlouchatelnou slitinou hluku a poslech tak končí zpravidla hned po několika minutách. Obecně bych takovou nahrávku okamžitě odsoudil, jenže „Hakmarrja“ si zaslouží zvláštní přístup. Při poslechu mám po celou dobu takový zvláštní pocit stísněnosti, staženého žaludku a já si začínám pomalu říkat, zda ono zvukové peklo za hranou poslouchatelnosti nebylo záměrem. Je jen otázkou spekulace, zda by ona nelidskost s lepším zvukem nevzala za své. Nějaké výrazné závěry si tak tentokrát odpustím a nechávám na každém, zda si tohle trýznění nechá líbit, či ne.
Vargsang je dalším z obrovského zástupu undergroundových muzikantů, o jejichž existenci člověk nemá ani ponětí, přesto toho mají na triku už spoustu. Konkrétně tento Němec již vytvořil slušnou řádku různých projektů a kapel, z nichž největšího (v hodně relativním měřítku) věhlasu se dočkala kapela Graven, což je také jediná formace z jeho portfolia, s níž jsem se někdy v minulosti setkal. Mnozí z vás si tuhle smečku mohou pamatovat kupříkladu jako jednu z kapel, v nichž řval Zingultus, než se přidal k Endstille, ale to jen tak na okraj, protože hlavní postavou našeho dnešního povídání je přece jenom Vargsang. Ten po svém odchodu z Graven (který se udál hned po jejich první řadovce „Perished and Forgotten“ z roku 2002) založil svůj sólový projekt, který byl pojmenován naprosto nečekaně Vargsang.
Od této doby Vargsang funguje výhradně v rámci Vargsang (uff), a i když se v průběhu let nějaká ta menší pauzička vyskytla, nic to nemění na faktu, že pod hlavičkou téhle kapely stihla vyjít již čtyři dlouhohrající alba. To poslední z nich nese název „In the Mist of Night“ a vyšlo na podzim loňského roku…
Hudební náplň „In the Mist of Night“ lze vlastně popsat docela jednoduše – je to black metal. Syrový jak zákon káže; syrový tak, že by mu pomalu i suši mohlo závidět. Zjednodušeně řečeno, když si tuhle placku pustíte, čeká na vás 40 minut mrazivých riffů a záhrobního řevu v patřičně černobílém balení. Naštěstí je cítit, že Vargsang není žádné ucho, naopak že má za sebou už dost zkušeností, tudíž „In the Mist of Night“ není jalová hoblovačka bez hlavy a paty. Hledat zde nějakou originalitu by sice bylo docela pošetilé, nelze však přehlédnout, že se Vargsang přece jen snaží trochu pracovat s tempem nebo že místy zpoza black metalových včelínů vykouknou třeba i klávesy snažící se o trochu té atmosféry.
Nic z toho sice není něčím, na co by člověk v dnešní době zíral s otevřenou hubou a nábožným úžasem, ale stačí to k tomu, aby byla „In the Mist of Night“ pohodová fošna, která se poslouchá docela sama. Nemá sice žádné skutečně působivé nápady, neobsahuje skladby, které by se vám vryly do paměti, ani ji nedrží pohromadě nějaká uhrančivá atmosféra, ale přesto všechno je její poslech docela zábavný a není problém si jej zopakovat i víckrát než jednou.
Na druhou stranu je však pravda, že Vargsang skutečně ani náznakem nenabízí nic, co by tu už nebylo. Sice jej ctí, že se ani nesnaží se tvářit jako nějaký vizionář, ale to nic nemění na faktu, že ve skutečnosti tohle album nijak nevystupuje z obrovského davu podobně laděných nahrávek. Neříkám, že to není příjemný poslech, nicméně čistě jen poctivá žánrová práce bohužel není dostatečným důvodem k tomu, aby si člověk „In the Mist of Night“ skutečně zapamatoval. Fanatici do syrového black metalu mohou s klidem poslechnout, bude se jim to líbit, všichni ostatní podle nálady… když ale jen projdete okolo a „In the Mist of Night“ si nepustíte, o nic zvláštního nepřijdete.
Před nějakou dobou u nás vyšla recenze na počin „The Initial Frontier Pt. 1“ od německé kapely Vyre… ačkoliv, ono to není zas tak nedávno, vlastně to za chvíli bude už rok a půl. Jak již onen název alba – „The Initial Frontier Pt. 1“ – napovídá, šlo pouze o první část vícedílného, vzájemně provázaného celku, na jejíž pokračování v podobě „The Initial Frontier Pt. 2“, s nímž Vyre vyrukovali v prosinci loňského roku, se podíváme nyní. Než tak ale uděláme, dovolím si v krátkosti připomenout, kdo to ti Vyre vlastně jsou a také o čem v kostce pojednávala ona první recenze, jelikož vzájemné srovnání takto propojených počinů je takřka nutností a jelikož nejsem tak naivní, abych žil v přesvědčení, že máte archiv Sicmaggot nastudovaný tak podrobným způsobem, abyste hned začali citovat náhodný článek z před roku a půl…
Každopádně, začátky Vyre – které se jen tak mimochodem nedatují nijak zvlášť daleko do minulosti – jsou úzce spjaty s formacemi Geïst respektive Eïs, což je vlastně jedna a ta samá kapela, akorát přejmenovaná. A právě z jejích bývalých členů se rekrutuje velká část sestavy Vyre. V porovnání se svým bývalým působištěm sice pod novým jménem i nadále zůstali ve vodách black metalu, avšak v důsledku jej uchopili značně odlišným způsobem. Zatímco pojetí (G)Eïs(t) je takové do jisté míry klasičtější (čímž nemyslím úplně klasické a už vůbec to nemyslím v pejorativním slova smyslu – naopak je tvorba této skupiny skvělá a myslím, že i na vyšší úrovni než u Vyre… minimálně alba „Galeere“ a „Wetterkreuz“ vřele doporučuji k poslechu, pokud je neznáte), Vyre se vydali směrem do progresivnějších vod s textovým zaměřením vesmírné hlubiny.
Abychom však mohli říct, že skutečně máme nějakou přesnější představu o tom, co Vyre produkují, je nutné trochu blíže specifikovat ono poměrně vágní pojmenování „progresivnější vody black metalu“. Popravdě řečeno je toto totiž jen taková berlička a nějakou hudbu, jež by naplňovala význam pojmu „progresivní“ v jeho doslovném významu, určitě nečekejte. Jinými slovy, Vyre skutečně pokrokovou muziku, která by přicházela s nějakou ojedinělou vizí a posouvala svůj žánr dále, prostě nehrají. Definujeme-li ovšem „progresivní“ jako cosi, co je stále black metalem, ale je na míle daleko tomu, jak zněl před 30 lety legendární debut Bathory, co obsahuje spoustu kláves a melodií, ale přesto se tomu nedá říkat melodický black metal, pak bychom si snad mohli alespoň trochu rozumět.
Formálně toto podle mě nezní úplně špatně, nicméně s „The Initial Frontier Pt. 1“ jsem měl docela problém. Nevím proč, ale i přes nesporné objektivní kvality desky jsem do ní nějakým způsobem nedokázal úplně proniknout, a i když jsem ji v době vydání znal takřka nazpaměť, jak moc jsem se snažil ji docenit, nebylo to tak úplně ono, ačkoliv jsem na konci tohoto procesu měl tu drzost tvrdit, že se mi to vlastně svým způsobem líbí. Zajímavé je na tom však to, že zas až tak nestravitelnou muziku Vyre vážně neprodukují. Jednoduše jsem si s tou nahrávkou vzájemně ne úplně sedli – a právě v tom ze svého subjektivního pohledu vidím ten největší rozdíl mezi „The Initial Frontier Pt. 1“ a „The Initial Frontier Pt. 2“.
Vyre na „The Initial Frontier Pt. 2“ samozřejmě pokračují ve stejném hudebním duchu, jaký byl popsán již výše. Ostatně je to více než logické, když obě desky dělí pouhý rok a když jsou navíc obě vzájemně provázány. Přesto jsem s „The Initial Frontier Pt. 2“ ani zdaleka neměl takový problém a začali jsme vysílat na stejné vlně docela brzy. Neříkám, že je to průhledná placka a že v polovině prvního poslechu jsem věděl, jak to bude pokračovat dál, to zase ne, ale po třech, čtyřech posleších už jsme byli docela kamarádi.
„The Initial Frontier Pt. 2“ totiž nabízí poměrně slušné množství lehce zapamatovatelných momentů a pasáží, díky nimž je to album docela lehce vstřebatelné, aniž by se však Vyre uchylovali k nějaké laciné podbízivosti. Není to samozřejmě nějak vyloženě hitová muzika, ale jisté motivy skladeb jako „Naughtylus“ či „Diabolum ex machina“ v hlavě jednoduše uvíznou velmi rychle a mají potenciál se tu i poměrně dlouho udržet. A to vše navzdory faktu, že se Němci opětovně pohybují na relativně delších plochách (nejkratší písně okolo osmi minut, dvakrát je pokořena hranice deseti minut).
Dojem propracovanějšího alba však nepramení pouze z delších písní, ale i třeba ze struktury skladeb či ze způsobu, jakým Vyre pracují s jistými motivy. Tím prvním mám na mysli především to, že se zde nehraje na klasickou písničkovou strukturu sloka-refrén a že se Němci snaží jakoby „vyprávět“. Zároveň (a to je ona druhá poznámka) se však k některým motivům v různých obměnách přece jen vracejí na ploše celého alba, takže v jeho závěru třeba znovu nabízejí nějakou variaci na to, co zaznělo již v první písničce. Naštěstí je to ale provedeno s citem a je na tom vidět záměr, takže to rozhodně nepůsobí tak, jako kdyby Vyre vykrádali své o 20, 30 minut starší já.
V podobně zapamatovatelném, avšak ne vyloženě triviálním duchu jako „Naughtylus“ a „Diabolum ex machina“ se nese i finální „Neutronenstern“, avšak asi to nejzajímavější se ukrývá na čtvrté pozici v desetiminutové instrumentálce „For Carl“. V té Vyre předvedli asi nejpropracovanější strukturu (což asi museli, když chybí vokál) a také se v ní vytáhli s několika skutečně povedenými motivy. Nicméně ne úplně všechno je na „The Initial Frontier Pt. 2“ tak dokonalé, a i když se na nahrávce nenachází song, jenž by si vysloveně koledoval o přeskočení, nejedna trochu méně zábavná pasáž se také najde. Zářným příkladem může být poslední nejmenovaný kus „RDR 66“, jehož jeden motiv mě prostě tahá za uši při každém poslechu.
Avšak i přesto je „The Initial Frontier Pt. 2“ stále povedeným albem – ne vysloveně kulervoucím či fantastickým, jen povedeným. Ačkoliv je zde totiž jasně znatelný talent i zkušenosti, není zase nutné zbytečně mazat kapele med kolem huby. Vyre zjevně usilovali o vytvoření hudebního opusu s velkými ambicemi, což je formálně splněno, jenže výsledek to ani v jedné ze svých dvou polovin nedokázal dotáhnout dále než na hranici příjemného a nehloupého společníka. Dělat však z toho nějaké veledílo by bylo zbytečné, protože na to zase Vyre při vší úctě ve své současné podobě tak úplně nemají. Což ovšem nic nemění na tom, že je „The Initial Frontier Pt. 2“ stále sympatickým nadprůměrem.
Měl-li bych na závěr recenze porovnat „The Initial Frontier Pt. 1“ a „The Initial Frontier Pt. 2“, nemusel bych dlouho váhat, abych přiřkl vítězství tomu novějšímu, druhému dílu. Není to proto, že jej mám aktuálně víc v hlavě, ale spíš proto, že jsem si k němu na rozdíl od „jedničky“, s níž jsem dost bojoval, dokázal najít cestu. To je ale jen tak taková subjektivní poznámka na konec.
Musím se přiznat, že napsat něco kloudného na úvod recenze o rumunské Neguře Bunget začíná být čím dál tím těžší. Koneckonců stačí se podívat na začátek libovolného slohového útvaru na našich stránkách, který o této atmosféricky black metalové kapele pojednává, a hned vám musí být jasné, že jakkoliv mohu prahnout po originalitě, pro kontext je nezbytné zmínit jednu podstatnou faktografickou informaci. Po roce 2009 zbyl z původní sestavy, jež vydržela beze změn více jak deset let, jediný člen a zatímco zbylé dvě třetiny založily kapelu Dordeduh, bubeník Negru se zkrátka rozhodl pokračovat pod původním jménem. I přestože samozřejmě nelze považovat personální změny za něco nepřijatelného, ve chvíli, kdy se v krátkém časovém horizontu vystřídá většina hudebníků a navíc takto podivným způsobem, člověk se těžko zbavuje pocitu jisté ztráty identity uskupení.
Stín těchto událostí množství starých fanoušků nyní s vydáním nového alba nazvaného „Tău“ pochopitelně stavěl do nepříjemného konfliktu, zda se nyní (popřípadě před pěti lety, kdy vyšla první deska po obměně sestavy) jedná vůbec stále o ten umělecký subjekt, jenž stojí za alby jako „’n crugu bradului“ či především za výborným (a pro mnoho starých fanoušků posledním skutečným) albem „Om“. Vzhledem k tomu, že zmiňovanou první po-rozkolovou desku „Vîrstele pămîntului“ jsem neslyšel, poslech nového alba „Tău“ v mých očích se nenesl v duchu nějakého závažného analyzování, zda kapela obhájí své pozice, nýbrž zkrátka přirozené zvědavosti. Navíc se klidně bez mučení přiznám, že když jsem poprvé novinku slyšel, o oněch personálních rošádách jsem neměl ani páru. A možná jsem byl díky tomu alespoň připraven o předsudky a mohl lépe vnímat desku jako takovou.
Novinka je oproti předchůdcům mnohem uvolněnější, za čímž stojí asi především větší vytažení folkové složky a kořenících aspektů, zatímco ona black metalová tvář udržuje spíš kostru skladeb. To ovšem neznamená, že by snad vrchol kytarové instrumentace zůstával u nějakého doprovodného hoblování, pouze dává větší prostor pro pestrou škálu různých zvukových nuancí, o něž se starají různé rohy, píšťaly, cimbály, xylofony, popřípadě symfonické a ambientní party. Vyloženě metalová místa jsou zde pak často doprovázena o výraznější symfonickou složku. Prostřednictvím těchto aspektů pak působí novinka oproti klasické zádumčivosti Negury Bunget o něco epičtěji (což těžko říci zda brát za klad či zápor, pouze je to jiné a o poznání méně syrové). Atmosféra se však stále drží ve vrcholcích malebných Transylvánských hor a dýchá z ní duch jemné, tiché i divoké a surové přírody.
Obal zobrazující les a řeku v sépiovém odstínu celkem koresponduje s obsahem a náladou desky. Svým způsobem tradiční nápad, avšak zpracován velice působivě, funguje podobně jako i hudba na nosiči. Ačkoliv totiž deska nedisponuje nějakou přehnanou originalitou ze skladatelského hlediska, forma je schopna celkový projev zpestřit a pozornost poluchače si udržet. Zatímco úvodní opus se snaží na ploše deseti minut ukázat hned několik tváří desky zároveň, ale v tvrdších partech může znít trochu rozpačitě, následující a převážně klasicky metalová „Izbucul galbenei“ už usedne v povedeném nosném motivu a společně s „Tărîm vîlhovnicesc“ patří (v rámci té tvrdší větve desky) k těm nejvýraznějším. Nejspecifičtějším článkem řetězu je ovšem „Împodobeala timpului“ – skladba, jež na skočném podkladu předvede množství zajímavých prvků od kytarových zákrutů, vokálů hostující zpěvačky i využití rytmických hrátek s xylofony či zvonkohrou. Píseň z desky nejoriginálnější a nejprogresivnější. „Picur viu foc“ sice ze začátku působí jako klasická variace na tu tvrdší složku, jenomže folkové nástroje opět udělají své a nespoutané flétny a v mezihře rohy skladbu pozvednou tak, že jsem si ji celkem slušně oblíbil. Jako zástupce čisté atmosféry pak může fungovat mezihra „Curgerea muntelui“ ale i závěrečná „Schimnicește“ opět využívající hry s rytmikou a vrstvení a střídání jednotlivých instrumentálních ploch.
Ačkoliv se tedy setkávám s názory, jež novinku atmosférických Rumunů zatracují jakožto vývar z ponožek otravného bubeníka, v mých očích se jedná o celkem povedenou desku, již si i přes drobné výhrady příště rád pustím. Pravda, některé postupy jsou si navzájem trochu podobné, ovšem některé momenty zase fungují až překvapivě silně a navíc některé i detaily jsou schopny člověka v průběhu poslechu překvapit a potěšit. S nadčasovostí takového „Om“ se samozřejmě novinka nemá šanci rovnat, myslím však, že se jedná o důstojné dílo, jež své kouzlo určitě má.
Druhý pohled (H.):
Jsem si vědom toho, že to už může vypadat trochu trapně, když při jakékoliv zmínce o téhle kapele v posledních letech neustále a pořád dokola vytahuji již tolikrát propíráné změny v sestavě. Původně jsem se tomu chtěl tentokrát vyhnout, jenže když si člověk novinku „Tău“ poslechne, ono to prostě nejde si nepostesknout, jak neskutečným způsobem po odchodu hlavního tvůrce laťka klesla. A ať si současný lídr v podobě bubeníka Negru v rozhovorech mele jakákoliv hovna o tom, že je Negură Bunget vyšší entita, která na individualitách nestojí, není to pravda, protože nepřítomnost Hupogrammose a Sol Faura tuhle kdysi fenomenální skupinu dočista pohřbila.
Fakt, že zmiňovaný bubeník kolem sebe každé dva roky protočí úplně kompletní novou sestavu, se na kvalitě tvorby začíná projevovat skutečně krutým způsobem, protože „Tău“ je doposud nejhlubší dno toho, co kdy pod hlavičkou Negură Bunget vyšlo. Se starými skvosty nemá vůbec cenu srovnávat, jelikož je to zcela odlišná liga, jako kdyby to byly dvě naprosto rozdílné skupiny, jež spolu nemají nic společného. Jenže „Tău“ je nudné takovým způsobem, že i minulé „Vîrstele pămîntului“, první album bez někdejšího hlavního mozku Hupogrammose v sestavě, je v porovnání s novinkou minimálně o třídu výš.
Jediné, co je na „Tău“ dobré, je obálka – ta však pod sebou skrývá hudební placebo, které se sice vší silou snaží vzbudit dojem mystikou opředeného opusu, jenže to, co kdysi fungovalo naprosto přirozeně, je nyní skutečně jen křečovitou snahou. Formálně se sice „Tău“ poslouchat stále dá, nicméně nepřítomnost jakéhokoliv silného nápadu a prázdno na místě, kde kdysi bývala hypnotická atmosféra, k tomu nedává jakýkoliv důvod.
Jesliže v případě „Vîrstele pămîntului“ či následného EP „Poartă de dincolo“ člověk ještě mohl být trochu shovívavý a třeba naivně doufat, že se skupina dokáže opětovně zvednout do své někdejší formy, nyní už není sebemenší důvod si brát servítky. Příprava „Tău“ trvala několik dlouhých let, výsledkem však není nic jiného než zcela nudný podprůměr. Současná Negură Bunget je pouhým odvarem toho, čím tato kapela byla před deseti lety… současná Negură Bunget je spíše jen špatný a nedůstojný revival původní formace, který se nedopatřením dostal k originálnímu jménu.
Může téhle skupině ještě něco vůbec pomoct? Podle mě ano, jedna jediná věc – okamžitý konec. Obavám se ovšem, že tolik soudnosti Negru nemá… což vlastně ani nelze čekat od člověka, který jméno skupiny svým někdejším spoluhráčům (nazývejme věci pravými jmény) ukradl.
Jsou koncerty, na něž se člověk těší už dlouhou dobu dopředu, a zrovna tenhle mezi ně dozajista patřil. Společné turné avantgardních Kayo Dot a herbálních black metalistů Botanist by bylo vysoce zajímavé samo o sobě, ale když se k němu v Praze připojil ještě experimentální projekt ?Alos z Itálie a našinci Nod Nod, kteří patří k tomu nejlepšímu, co se na domácí kytarové scéně v poslední době urodilo, nepřipadala neúčast v úvahu – a zjevně jsem nebyl sám, kdo to viděl podobně, jelikož cedule u vstupu hovořila jasně: “sold out”. 16. duben se přiblížil dřív, než se člověk nadál, a tak nezbývalo nic jiného, než se vypravit do vily na ostrově Štvanice, v jejíchž útrobách se akce odehrávala.
Hádám, že zasvěcené komentáře na téma pokecu se známými a pití piva před koncertem vás nezajímají, tak se vrhněme rovnou na muziku. První nastoupili Nod Nod, kteří však i přes silnou a netradiční zahraniční konkurenci ani náhodou nebyli jen do počtu a jasně ukázali, že česká předkapela vážně nemusí být pouhou kulisou k popíjení piva před hlavními hudebními chody. Jejich alternativní sludge metal totiž v živém podání fungoval s ještě větší silou než na skvělém eponymním debutu z loňského roku. Přemýšlivější pasáže se bezchybně lámaly do intenzivních mohutných riffů a vrcholných (byť relativně vzácných) agresivnějších pasáží s extrémním vokálem, všechno fungovalo na jedničku, atmosféra se takřka ihned od začátku dala krájet, výkony všech muzikantů perfektní a soustředěné. Rozjezd akce ve velkém stylu.
Já osobně jsem byl z celého večera možná nejzvědavější na druhé účinkující, jimiž byli Botanist. Flórou nasáklý black metal, navíc ještě bez elektrických kytar, není něco, co by člověk potkával na každém rohu, natožpak na koncertech, a abych vlastně úplně upřímný, když jsem na Botanist svého času poprvé narazil v době vydání desky “III: Doom in Bloom”, nemyslel jsem si, že vůbec někdy budu mít příležitost vidět tuhle záležitost živě. Nicméně stalo se a pětice rostlinných mnichů, kteří kromě bicích a baskytary disponovali rovněž dvěma dulcimery a flašinetem, se skutečně dostavila. A podobně, jako jsou Botanist (v dobrém slova smyslu) divní z alba, divní byli i živě, přesto (nebo snad právě proto?) mě to však tuze bavilo. Co si budeme povídat, už jen pohled na oba dulcimeristy, kteří na své nástroje naprosto doslova hoblovali takovým způsobem, že si o tom kterýkoliv kytarový tvrďák může nechat jen zdát, byl prostě k nezaplacení. K tomu už stačí jen přidat naprosto fanatický výraz mistra flašinetáře při vřískání do mikrofonu, aby v kombinaci s muzikou nebyl žádný prostor pro nudu.
Možná mi to nebudete věřit, ale přesto všechno nebyli Botanist tím nejdivnějším účinkujícím večera, jelikož tento titul si pro sebe nakonec hravě uzmula italská čarodějnice Stefania Pedretti v rámci svého jednočlenného projektu ?Alos. A když říkám čarodějnice, myslím to fakt doslova, protože ta ženská byla tuze ošklivá, což ještě podtrhla malováním na ksichtě a dredy tak dlouhými, že s nimi zametala podlahu. Jenže i vzhled byl vedlejší proti tomu, co se začalo linout z reproduktorů – temná kombinace kytarového hnusu, dark ambientu, zvukového experimentu a rituálu měla živě zvláštní sílu, ať už Stefania držela v ruce kytaru a do mikrofonu zvracela neskutečně záhrobním murmurem, nebo když kytaru odložila a začala dupat po podlaze, napojovat dráty na hlasivky či v kleče cinkat zvonečky a pomocí krabiček pouštět z beden hluk. Možná celá performance mohla být o kousek kratší, ale jinak to byla další velmi zajímavá záležitost, byť v konečném součtu bych ?Alos zařadil nejspíš až na poslední místo v pomyslné bilanci večera.
Naopak finále celé akce v podání Kayo Dot by patřilo na první místo, přestože vůbec poprvé na akci bylo na místě mít výtky ke zvuku. Kytara totiž byla poměrně řezavá a trochu přeřvaná, čímž utrpěly klávesy a především saxofon, který byl takřka neslyšitelný. Jenže i přesto si Kayo Dot dokázali publikum podmanit, jakkoliv vlastně “jen” hráli. Jenže předváděli skutečně virtuózní výkon, zejména kytarista Ron Varod a zpěvák/baskytarista Toby Driver, jehož vokál byl doslova famózní. Kayo Dot jednoduše hráli Koncert s velkým K, jehož jedinou nedokonalostí kromě zvuku bylo to, že utekl strašně rychle. Ve tři čtvrtě jednu ráno však dozněly poslední tóny přídavku “Spirit Photography”, s nímž skončila i celá akce.
Skoro by se dalo říct, že to byl téměř dokonalý večer. Čtyři rovnocenně kvalitní formace se zajímavou muzikou předvedly čtyři skvělá vystoupení s dobrým zvukem (až na zmiňované věci u Kayo Dot, které se však nakonec daly přežít) a v pěkném a netradičním prostoru. Pivo bylo dobré (na akci bylo dokonce i nějaké domácí uvařené jen pro tento večer, ale to bylo okamžitě fuč, takže jsem ho nestačil ochutnat) a merch bohatý. I přes kapacitu využitou do posledního lístku se ve vile dalo stále pohodlně hýbat, což bylo také velmi příjemné. Ve zkratce to prostě bylo po všech stránkách super, a pokud byl někdo z přítomných i tak nespokojen, těžko říct, co víc by mohl chtít.
Druhý pohled (Skvrn):
Nechci být za kulturního barbara, ale Štvanici jsem měl doposud spojenou pouze s rozpadlým hokejovým stánkem a tenisovými kurty, jimž se daří o poznání lépe. Ne, že bych je před koncertem zvědavostí obcházel, ale zcela nekompromisně řečeno – kurty na rozdíl od zimáku stále stojí. Mnohem zajímavější objekt se nalézá na úplně opačné straně pražského ostrova – zdejší vila, která se i přes nepřízně živelných pohrom dodnes skví v plné kráse a dočkat se tak mohla exkluzivní návštěvy. Ano, exkluzivní, to je ten pravý přívlastek charakterizující tento večer. Už samotné místo slibuje něco, na co se nechodí každý druhý den. Samotná soupiska však nevšednost ještě důrazněji akcentuje, neb Kayo Dot a Botanist nejsou nejpilněji koncertujícími spolky, což se týká i táborských Nod Nod. Vyloženou perličkou line-upu byla italská umělkyně ?Alos, která mimořádnost akce stvrdila dvojitým podtržením. Nemá cenu chodit kolem horké kaše, od téhle akce jsem čekal velké věci. A jak to dopadlo s jejich naplněním?
Začít se mělo v 19:40, což pro čtyři plnohodnotnou dobu hrající kapely není dvakrát brzy. Akce ale naštěstí začala tak, jak pořadatel garantoval, a skončit ještě před půlnocí se nezdálo být nedosažitelným. Na místo jsem měl v plánu dorazit s nějakým tím předstihem. Avšak bloudění tunely na Vltavské mě zaměstnalo natolik, že z toho bylo jen nějakých deset minut. Předkrm v podobě naturalistického obrazu krabicákového strádání do samotného koncertu atmosféricky příliš nezapadl, tudíž příště dle rad pořadatelů fakt raději přes Florenc. Štvanickou vilu nebylo těžké přehlédnout, neb se jednalo o to nejstarší v dohledném okolí a k záměně tak nemohlo dojít. Samotné místo bylo v době mého příchodu již solidně zaplněné a podpořilo mé náznaky o silné sestavě, z níž není radno cokoliv vynechat. Útulný interiér je pro kulturní akce jako stvořený, a ačkoliv bylo vyprodáno, něco přes stovku lidí se sem vměstnalo bez větších problémů.
S drobným zpožděním se cosi začalo dít na pódiu, a načase tak bylo zbystřit – Nod Nod se ujali slova. Je jasné, že většina lidí zašla na dvojici headlinerů, o tom nemusíme diskutovat, nicméně Nod Nod jsem vážně nestavil do role pouhopouhého předskokana. A podobně to viděl i zbytek obecenstva, jež se sešlo v opravdu pěknému počtu. Naději vzbuzoval už jen plánovaný hrací čas, jejž pětice vyfasovala. Za nějakých 45 minut stihli Nod Nod říct veskrze všechno, co mají ve svém repertoáru. To jsou ale jen strohá fakta, která v konkurenci samotného představení nemají šanci obstát. V divy, jež Nod Nod předvedli, jsem ani ve snu nedoufal a již po nějakém druhém songu po mě lezla regulérní husina. Tomuhle vážně není co vytknout, nevyjímaje zvuk, který byl pro Nod Nod a vlastně i celý večer prvotřídně ošetřen. Skvělý začátek, laťka je pro další nastavena pekelně vysoko.
Botanist, kteří na řadu přišli po české naději, jsem stavěl do pozice mírného favorita. Ne, že bych Otreborův projekt vyloženě adoroval, ale co si budeme povídat, black metal bez jediné klasické kytary člověk nevidí každý den. S tím se samozřejmě pojila i jistá rizika, především co se zvuku týče. Nemyslím si, že hammered dulcimer, jehož českého ekvivalentu jsem se nedopátral, je nástrojem dvakrát běžným, a bylo by tak snad i omluvitelné, kdyby to alespoň z počátku zvukově skřípalo. Jenže opak byl pravdou. Po chvíli, co spustilo intro v podobě ptačího štěbetání, si ohledně nazvučení nebylo nač stěžovat. Slyšet bylo vše naprosto krystalicky, včetně těch záhadných skříněk, které bych nezasvěcenému přirovnal k miniaturnímu cimbálu.
Velký prostor dostala novinka “VI: Flora”, z níž zazněly například “Stargazer” či “Callistemon”. Z ptačího intra se nakonec stalo intermezzo, jež vyplňovalo prostor mezi jednotlivými skladbami. Botanist svůj set zahráli, jako by na pódiu stáli odjakživa, a po nějaké nevyhranosti, jíž jsem se trochu obával, nebylo ani památky. Měl bych ale dvě drobnosti. Tou první jsou taneční kreace jednoho z cimbálistů, které z jinak vážné atmosféry bohužel výrazně ukusovaly. Druhou maličkostí je Otreborův projev mezi skladbami. Věc je to ryze subjektivní, ale nemohu si pomoci, k vystoupení by se mnohem více šiklo klasické mluvené slovo namísto agresivního řevu, jenž paradoxně působil mnohem bestiálněji než v samotné hudbě. Jinak ale spokojenost.
Slibované neznámo přišlo s příchodem italské umělkyně ?Alos. Jestli někoho na první pohled neupoutala právě ona, tak kdo jiný? Vizáží tajemné ježibaby s dredy až na zem si mě ovšem Italka nezískala. Ne, že by její vzhled působil výrazně směšně, k čemuž v obdobných případech může lehce dojít, ale tohle mi zkrátka nic neřeklo. Ale to všechno je věc druhořadá, na Štvanici se přišlo přece za muzikou. Bohužel, v případě ?Alos je úplně jedno, jestli se zrovna bavíme o muzice či vizuálu, neboť pro hudbu platilo totéž. Italská umělkyně si mě vážně nezískala a tentokrát si myslím, že ani nešlo o můj ryze subjektivní dojem. Za celou dobu jsem nepostřehl náznak výraznější gradace, za což bych byl v muzice tohoto ranku rád. Povětšinou jsem tak jen zíral na to, co se na pódiu odehrává fyzicky. Atmosféru navíc kazila blízkost baru, jehož hluk rušil tišší pasáže. Bylo evidentní, že samotná aktérka je ve svém živlu a vlastní muzice se do posledního tónu oddává, jen se naše pocitové cesty pohybovaly po diametrálně odlišných trasách. Vystoupení skončilo a já odcházeje věděl, že co se světa ?Alos týče, je to bohužel poprvé a naposledy.
Setlist Kayo Dot:
01. And He Built Him a Boat
02. Zlida Caosgi (To Water the Earth)
03. The Mortality of Doves
04. Offramp Cycle, Pattern 22
05. [new song]
06. Library Subterranean
07. The Assassination of Adam
08. [new song]
09. Passing the River
– – – – –
10. Spirit Photography
Pozitivnější optikou ?Alos posloužila jako bezvadné uklidnění před temperamentem Kayo Dot. Z dramaturgického hlediska tedy vlastně vše v pořádku, ne? S vážným výrazem ve tváři trocha uklidnění opravdu bodla, neboť američtí jazz metalisté předvedli bezpochyby nejživější vystoupení celého večera. Kayo Dot na pódiu působili dojmem zkušených pardálů a svůj set odehráli s obdivuhodnou bravurou. Měrou vrchovatou se hrálo z poslední řadovky “Coffins on Io”, což mi již tak dobrou náladu zvedlo ještě o nějaký stupínek výš. Důvody k tomu byly hned dva. Jednak mám tuhle bezvadnou věc pečlivě nestudovanou, druhak si s již nepatrně horšími zvukovými podmínkami tato deska poradila nejlépe. Nejvíc totiž trpěl saxofon, jenž ale na “Coffins on Io” výrazně zastoupen není. Místo, kde saxík Daniela Meanse dostatečně vynikl, se skrývalo až na uklidňujícím konci v režii dechberoucí “Spirit Photography”, což byl ten nejlepší konec, který si kdo mohl přát.
Je pár minut před jednou ranní a zbývá čas na drobnou rekapitulaci. Absolutorium zaslouží Heartnoize Promotion, kteří ze sestavy vyždímali naprosté maximum. Víc prostě udělat nešlo. A kapely? Kromě ?Alos, jíž se překvapit nepodařilo, zbylý trojlístek předvedl prvotřídní výstupy, z nichž nakonec subjektivně vyhráli hned první Nod Nod. Kdo si toho večera nepospíšil, vážně prohloupil.
O poloostrově Krym ležícím na severu Černého moře bylo v poslední době slyšet především díky místní politické krizi, o níž jistě všichni máte ponětí, pokud jste tedy poslední rok nestrávili v jeskyni bez kontaktu s vnějším světem. Evidentně však existují i lidé, kteří si navzdory nestabilní situaci dokážou najít čas k tomu, aby se věnovali hudbě. Jedním z nich je i jistý Sergey Tereshchenko, rovněž známý též jako Mako, pocházející z městečka Krasniy Mak na jihu poloostrova. Tento poměrně mladý muzikant v roce 2013 založil projekt s názvem My Dying World Mako a právě v jeho rámci se pustil do realizace svých hudebních potřeb, výsledkem čehož se stala debutová deska “My Dying World… and Life!”, jež vyšla v listopadu 2014. Kromě samotné hlavní postavy se na ní podíleli ještě další dva lidé, a sice jistý Shadow na kytaře a Ioria, jenž obstaral vokál a texty.
Hudební snažení tria (nebo lépe řečeno spíš dua, jelikož Ioria na albu figuruje pouze v roli hosta, nikoliv jako stálý člen) lze popsat vlastně docela jednoduše – My Dying World Mako produkují naprosto klasický, čistokrevný a ničím neředěný depressive black metal, který kvůli všudypřítomné lenosti a vlastnímu pohodlí všichni mnohdy nazýváme říznou zkratkou DSBM. Nic víc než toto vlastně na “My Dying World… and Life!” nenajdete, jelikož Ukrajinci tento specifický black metalový subžánr skutečně nabízejí v krystalicky čisté formě. Nahrávka zní úplně přesně tím způsobem, jaký si nejspíš všichni představíte, když někdo řekne depressive black metal.
V překladu to znamená, že My Dying World Mako na 36minutové ploše v rámci šesti skladeb, z nichž dvě jsou čistě instrumentální a jedna z nich je dvouminutové intro, nabízejí táhlé monotónní riffy, za nimiž podobně monotónním způsobem brumlá baskytara. Stejně minimalistická je i práce bicích, jejichž hlavním poznávacím znamením je pomalé tempo a jen minimum nějakých přechodů… o nějaké parádičce či technických finesách si můžete nechat leda tak zdát, protože takové věci do tohoto druhu muziky zjevně prostě a jednoduše nepatří. A samozřejmě – snad jste si nemysleli, že by bylo možné na tohle zapomenout – nesmí chybět ani obligátní kytarové melodie, jež k depresivnímu black metalu patří stejně nerozlučným způsobem jako Laurel k Hardymu, Bolek k Lolkovi nebo Pat k Matovi. Samply jako klepání nebo startování motoru či občasné výjezdy do rychlejšího tempa (obojí ukázkově přítomno třeba v nejdelší kompozici “Crying Fake Soul”) jsou spíše jen takové ostrůvky v moři, jelikož “My Dying World… and Life!” je především o pomalé zachmuřenosti – právě tento pocit totiž v člověku po dohrání alba zůstane, na čemž výjimečná zrychlení nemají šanci cokoliv změnit.
Celé počínání My Dying World Mako zcela evidentně směřuje k jedné jediné věci, jíž je silně melancholická posmutnělá atmosféra, jež celou deskou prostupuje skrz naskrz. Právě ona je tím, oč tu běží především. Nespočítal bych, kolikrát v minulosti jsem to už v různých recenzích psal, že v takovýchto žánrech se vsází právě a jenom na tuto atmosférickou kartu, čemuž je podřízeno zcela vše. “My Dying World… and Life!” toho budiž dalším důkazem. Bohužel však tato atmosféra není v případě My Dying World Mako natolik silná, aby vás skutečně dostala do kolen – ta melancholie a s ní spojená nálada zde dozajista je, nahrávka díky ní nenudí ani s opakovaným poslechem a ta společnost s ní je vlastně docela příjemná (to není protimluv – jakkoliv se to může zdát paradoxní, to, co formálně nazýváme depresivním black metal, mně osobně skutečně nepřipadá depresivní a je mi to na poslech příjemné). Naneštěstí však z “My Dying World… and Life!” víc nevypáčíte ani heverem. Na jednu stranu to není zas úplně málo, avšak to, že kohokoliv, kdo slyšel víc jak jednu DSBM desku, nemohou My Dying World Mako překvapit ani omylem, je prostě fakt.
Na výsledném dojmu z poměrně slušné muziky trochu ubírají i chyby v anglických názvech skladeb. “Awakaning of…”, “Opressive Lie” a “Faiding Life Line” totiž skutečně nejsou překlepy autora recenze, nýbrž samotné skupiny. Příště radši zpívejte v rodném jazyce – pro posluchače to myslím bude přitažlivější a pravděpodobnost podobných kiksů je mnohonásobně menší.
“My Dying World… and Life!” není špatné album. Nemohu jej sice doporučit všem, ale máte-li rádi depressive black metal, nevidím důvod, proč vás od případného poslechu odrazovat, neboť ten počin vlastně docela funguje. Tedy za předpokladu, že se smíříte s faktem, že od My Dying World Mako nedostanete nic, co byste již dávno neslyšeli na jakékoliv jiné desce tohoto stylu…
Musím se přiznat, že jihoamerické pojetí metalu – především tedy těch extrémních subžánrů, byť do jisté míry to platí pro metal obecně – mi nikdy příliš nesedělo. Vždy se mi zdálo, jako kdyby byl i přístup místních kapel k tvorbě vlastní hudby takový “fanouškovský”. Možná to nějakým způsobem souvisí i s onou pověstnou jižní horkokrevností, ale jako by zde obecně vítězila spíše chuť hoblovat a takový řekněme jednodušší přístup nad snahou o inteligentní pojetí hudby, hrou na atmosféru nebo pokusy o dosažení jisté originality. Možná jsem se jen až doposud špatně rozhlížel, měl jsem smůlu a narážel pouze na kapely tohoto druhu, nicméně taková je má osobní empirická zkušenost. A vzhledem k tomu, že onen druhý zmiňovaný přístup mi je vnitřně bližší, není divu, že mám v Jižní Americe opravdu jen hrstku oblíbenců.
Nicméně stále ne všechny jihoamerické smečky jen bezhlavě hoblují, jako to předvádějí třeba kolumbijští black metalisté Horncrowned, o nichž jsme si tu povídali jen několik málo dnů nazpátek. Tuto kapelu zde však znovu nevytahuji jen proto, že byla nedávno recenzována, nýbrž i proto, že toho má s Ignis haereticum, o nichž si budeme povídat dnes, společného trochu více, a krásně tak bude vidět, jak lze k jedné a té samé věci přistupovat dvěma diametrálně odlišnými způsoby…
Oni totiž i Ignis haereticum pocházejí z Kolumbie, taktéž produkují black metal a dokonce i v jejich případě je jejich pojetí černého kovu textově postaveno na okultních tématech, což opětovně korunují latinské názvy. Přesto obě formace znějí značně odlišně, a zatímco Horncrowned svou rádoby zběsilou a samoúčelnou agresí prachobyčejně nudili, Ignis haereticum se snaží spíše o onen inteligentnější a atmosféričtější přístup, po němž jsem volal v prvním odstavci.
Abychom si však plně rozuměli, nechci vzbudit dojem, že je “Luciferian Gnosis” fantastické veledílo, protože to rozhodně není. Nahrávka dozajista má své mouchy a do titulu dechberoucího opusu jí mnohé zbývá, stejně tak se nedá tvrdit, že by Ignis haereticum disponovali nějakým unikátním zvukem. Naopak se vlastně dá říct, že “Luciferian Gnosis” je vlastně takovým tím black metalem, jaký v poslední době docela frčí, protože snaha vytvořit mystickou okultní atmosféru je z počínání Ignis haereticum docela patrná.
Mohlo by se tedy zdát, že “Luciferian Gnosis” není žádný velký zázrak. Ona to je vlastně pravda, protože zázrak se tomuto kolumbijskému triu vytvořit skutečně nepodařilo. Je tu však několik ale, které z desky nakonec přece jen dělají záležitost, po jejímž doposlouchání v člověku zůstanou pozitivní dojmy. Mezi tato ale bezesporu patří to, že i přes nepříliš velkou originalitu jsou Ignis haereticum skladatelsky zjevně na vysoké úrovni. Napříč celou nahrávkou není příliš velký problém narazit na povedené momenty, a to aniž by výsledek ztrácel na kompaktnosti. Jinými slovy řečeno, album je rozhodně soudržné a celých 50 minut vyzařuje jednolitou atmosférou, nejedná se ovšem o monotónní muziku, v jejíchž útrobách by se posluchač ztrácel. À propos těch 50 minut – to je další pozitivum. Takováto stopáž už nepatří k nejskromnějším, Ignis haereticum ji však dokázali naplnit smysluplně, “Luciferian Gnosis” tak rozhodně nepůsobí natahovaným dojmem a není problém udržet pozornost až k finálnímu outru “Sic luceat lux vestra!”.
Někdy se mi zdá, že metalové nahrávky trpí takovým nepříjemným neduhem, že nejsilnější atmosféru má právě intro a outro, což jsou v tomto případě “Sub tuum praesidium” a již zmiňovaná “Sic luceat lux vestra!”. “Luciferian Gnosis” však naštěstí tímto případem není, jelikož není od věci hovořit o poměrně povedené atmosféře v průběhu celého alba. Mohlo by se zdát, že se tak děje především díky zřejmému středobodu desky v podobě dvanáctiminutového opusu “Sekhem-Hra Apep”, který skutečně je asi tím největším vrcholem počinu. Nicméně ani další položky tracklistu nijak zvlášť nezaostávají, ať už se jedná třeba o pomalejší titulní kus “Lucifer Gnosis”, jenž graduje k výtečnému kytarovému závěru, anebo zajímavě vystavěné skladby jako “Ad serpentem tortuosum” či “De sphinge revelationem mysterii”, v nichž Ignis haereticum umně přechází od pomalejších momentů přes povedené kytarové melodie až k typicky black metalové agresi.
Poslední dva doposud nejmenované songy, tedy “Mysterium fidei” a “Exercitatus spiritualium”, se nesou v rychlejším tempu – první zmíněná po celou svou délku, druhá již s nějakou tou vsuvkou ve střední rychlosti. Snad i proto obě patří asi k tomu nejméně zajímavému na “Lucifer Gnosis”, byť “Exercitatus spiritualit” několik kvalitních nápadů taktéž obsahuje. Ignis haereticum mi totiž přijdou přesvědčivější právě v těch momentech, kdy se (většinou úspěšně) pokoušejí vytvořit rituální nálady. Naštěstí však právě toto tvoří většinu hrací doby a navíc v těch delších kompozicích jako “Sekhem-Hra Apep” nebo “De sphinge revelationem mysterii” mají i ty sypačky zjevné opodstatnění. I když… vzato kolem a kolem ani třeba ta “Mysterium fidei” není vůbec špatná, jen mi ty skladby typu “Sekhem-Hra Apep” přijdou prostě působivější.
Navíc je určitě nutno dodat, že ačkoliv Ignis haereticum už nějakou dobu fungují, “Lucifer Gnosis” je jejich první dlouhohrající deskou. S ohledem na tento fakt nelze vlastně prohlásit nic jiného, než že Kolumbijci odvedli výbornou práci. “Lucifer Gnosis” sice určitě ani zdaleka není tak skvělým albem, aby mohlo aspirovat na přední příčky v žánru za loňský rok, ale určitě jde o počin, jaký si budu pamatovat a u něhož si umím představit, že se k němu tu a tam i zpětně vrátím. Budou-li navíc Ignis haereticum na případných dalších počinech směřovat kvalitativně vzhůru, pak se jistě bude na co těšit, když už i “Lucifer Gnosis” je počinem, jaký nemám problém doporučit těm z vás, kdo jste příznivci okultního black metalu.
