Nigredo je čerstvé jméno na řecké black metalové scéně, za nímž stojí jistý A. (zpěv, kytara, baskytara) a Maelstrom (bicí). Zatímco ten první má za sebou jen vokální povinnosti u nepříliš znamé thrashové sebranky Exarsis, portfolio kolegy na bicí sesli je zajímavější, jelikož tenhle týpek v současnosti hraje i u jmen jako Thou Art Lord, Dodsferd či Ravencult. Duo v půlce února vydalo svůj debutový počin v podobě EP “Facets of Death”, tak se pojďme podívat na to, jak výsledek dopadl…
Chtěl-li bych být demagogický, suše bych prohlásil, že “Facets of Death” není žádný velký zázrak. Protože je to však tvrzení dosti vágní a může znamenat takřka cokoliv od naprostého průseru až lehký nadprůměr, trochut to ještě rozviňme, protože předpokládám, že lidé, kteří se obtěžují se čtením recenzí, se s vágními výkřiky do tmy úplně nespokojí…
Tak tedy… Nigredo hrají cosi, co bychom mohli nazvat moderním čistokrevným black metalem. To v překladu znamená, že Řekové produkují black metal bez jakýchkoliv vnějších příměsí, ale dělají to ze současného úhlu pohledu. “Facets of Death” je tedy black metal modelu 21. století, nikoliv black metal modelu Norsko začátku 90. let. Muzika je to řádně nasraná a uhání kupředu jak blázen, místy se však Nigredo nebojí přiložit pod kotel i náznakem chaosu nebo naopak mírně upustit vliv pomocí vyhrávek a melodií. To vše dělají poměrně zručně, a co do formální stránky toho lze jejich prvotině vytýkat vlastně málo. Technická i hráčská úroveň je vysoko, skladatelská vlastně svým způsobem taky, neboť se v hudbě neustále něco děje, Nigredo nestojí na místě a i nějaké povedené nápady se jim v hlavách vylíhly, o tom žádná.
Celé EP se svými 19 minutami tím pádem ubíhá poměrně rychle. Prozatím pozitivní bilanci však hatí fakt, že Nigredo chybí větší míra osobitosti, díky čemuž je jejich hudba vlastně docela zaměnitelná, což je dle mého skromného názoru trochu problém. Další neduh bych pak viděl v tom, že jakkoliv se “Facets of Death” na první pohled může tvářit jako poměrně ambiciózní počin, v reálu nemá na víc, než abyste si u jeho poslechu podupávali nohou společně s bubeníkem, případně si trochu zaházeli hlavou.
Vzato kolem a kolem však “Facets of Death” není jalová nahrávka. Ta muzika je solidní a ukazuje, že v Nigredo nějaký kousek potenciálu určitě vězí. Na debutové EP se určitě jedná o slušnou práci, o tom není sporu, ale k tomu, aby šlo o skutečně dobrou záležitost, ještě něco chybí…
V konkurenci viking metalů z Jižní Ameriky dnes Itnuveth nejvyšší příčky bizarnosti neatakují, nicméně nordický pagan black metal “made in Spain” taktéž zůstává nad mé chápání. Ačkoliv to dost dobře nejde, pokusím se barcelonský původ přehlédnout a zaměřit se jen a pouze na hudbu. Nebo ještě lépe přiznám, že touhou vzdát skandinávské mytologii hold může být zasažen i obyvatel slunné Barcelony. Třeba Itnuveth křivdím a dvě pohádkové postavičky z katastrofálně vyvedeného obalu opravdu vyběhly ze španělské koridy, sníh a název alba však tuto teorii zřejmě definitivně vyvrací. Konec stesků, vydejme se, vybaveni dávkou recenzentské objektivity, na cestu.
Když si člověk “The Way of the Berserker” pustí, ani na chvíli nezapochybuje, že jde o úplně první nahrávku, se kterou Itnuveth vylezli. Pravda, oba členové (respektive člen a členka), si nějakými lokálními kapelami prošli, žel po vyslechnutí tohoto debutu cítím k těmto spolků víc jistou skepsi než zvědavost. Debut Itnuveth je totiž jedním slovem bída. A nebo víte co? Raději užiji slov dvou – velká bída. Pokusím se přenést přes zvukové nedostatky, které se od takovéto kapely dají čekat, a zaměřím se na samotné jádro hudební složky.
Jestli se Itnuveth tváří jako statní pohané, hudební přednes ztělesňuje pravý opak. Z kapely je cítit neohrabanost a především jedna velká bezzubost. Itnuveth se snaží vymýšlet spousty melodií, ale většinou končí jen u pokusů. Na nějaké zapamatovatelné pasáže zapomeňte. A když už vám něco povědomého přeci jen projde sluchovým ústrojím, po většinou zjistíte, že jde jen o kytarové téma, které jste neslyšeli nikde jinde než na stejné desce před několika minutami. Je znát, že Španělé chtějí sem tam zahrát i na jinou než jen na blackovou notu a přidat na míře zhudebněného pohanství. I to se bohužel nedaří a třeba taková “Skoll”, kde je taková snaha nejpatrnější, zní snad ještě hůře než všechny ostatní skladby. Pominu-li v tuto chvíli samotnou melodii, která se do severského kontextu desky vůbec nehodí, je smutné, že takřka neměnným motivem začíná i následující “Black Henbane”. A vskutku nejde o výjimku.
Nemá cenu nic zastírat, “The Way of the Berserker” je špatné. Od obalu, přes název až po samotnou hudbu jde o jedno nepovedené klišé, což je dostatečný důvod, který je mnohem pádnější než strefování se do nenordického původu kapely.
Je vcelku zřejmé, že v dnešní době nemůže být každá hudební skupina ryzí originál. Právě proto si originality v muzice cením jako máločeho jiného, avšak jsem si vědom toho, že rozhodně není jednoduché jí dosáhnout. Mám pro to tedy pochopení a myslím, že fakt, že mám v oblibě i nejednu kapelu, jež nějakým vizionářstvím zrovna neoplývá, je toho dostatečným důkazem. Chci tím říct, že muzika rozhodně nemusí být nutně originální, aby byla dobrá a zábavná. Nepopírám ovšem, že s nulovou invencí a absolutní absencí vlastního ksichtu je mnohem pravděpodobnější, že to dobré a zábavné nebude. Třeba takoví Horncrowned by o tom mohli povídat…
Ptáte, co jsou to ti Horncrowned vlastně zač? Je to jihoamerická čtveřice, která sídlí v hlavním městě Kolumbie a odsud již nějaký ten pátek pouští do světa black metalovou blasfemii. Nejedná se však o žádné zelenáče, jelikož tahle smečka pod vedením týpka, jenž si říká Demongoat (lamač dívčích srdcí jen podle jména!), funguje již od roku 2001 a aktuální počin “Defanatus (Diabolus adventus)”, který vyšel v prosinci loňského roku, je celkově už čtvrtým dlouhohrajícím zářezem na pekelné pažbě. Zkušenosti tedy jsou, nicméně výsledná placka je taková trochu o ničem.
Horncrowned hrají black metal. Čistokrevný, agresivní a sypací, s texty o satanismu a antikřesťanství (co vás nemá, latinské názvy tracků jsou součástí pekelného balení!). A samozřejmě – a ani se nesnažte předstírat, že by vás byť i jen na vteřinku napadlo, že to tak nebude – také vystupují ve warpaintu. A ano, je to přesně tak, jak si myslíte – podobně neobjevně ten výsledek opravdu zní. Kolumbijci totiž po nicneříkajícím rozjezdu alba v podobě “Intro (Opus Satanam)” (navzdory názvu to žádny opus není… vlastně ani toho Satana jsem tam nikde nenašel) dupnou na plyn a hned od úvodního válu “Extinction’s Apotheosis (Finis orbis christiani)” až do posledního regulérního songu “Quenchless Ignition (Missa concrematio)” jen sypou, sypou a sypou… a sypou… a sypou… a sypou… a jestli neumřeli, tak sypou dodnes.
Nemám vůbec, ale skutečně vůbec nic proti agresivnímu black metalu a zcela vážně si myslím, že album čistě jen s kulometnou bicí palbou utáhnout lze. Ostatně, takové “Panzer Division Marduk” asi nikdo z nás dodnes neposlouchá jen proto, že má na obalu cool tančík, že ano. Jenže takovýhle druh muziky se musí setsakra umět. A rozhodně není pravda, že vám stačí čistě jen žhavení kopáku doběla, i v téhle rychlosti je stále nutné mít kvalitní nápady. Jenže těch je na “Defanatus (Diabolus adventus)” zoufale málo. Trochu slušnější, nicméně nepříliš nápadné melodie v pozadí jsem našel leda tak v “Christ’s Devotees Genocide (Sescenti sedecim)”, ale to je jen kapička v moři brutální nudy a ani tady to vlastně není žádný velký zázrak. Jinak je takřka celá stopáž naprosto ubíjející, nudná a zaměnitelná – jak s jakoukoliv jinou podobnou kapelou, tak i se vším ostatním na tomhle albu. Když se po pár písničkách zvednete a půjdete si udělat kafe a po cestě se vyčůrat, tak až se za pět songů vrátíte, bude vám připadat, že hraje pořád jedna a ta samá skladba. A když budete sedět celých 46 minut na místě, nastražovat uši a věnovat “Defanatus (Diabolus adventus)” veškerou pozornost, pořád vám bude připadat, že hraje jedna a ta samá skladba pořád dokola.
“Defanatus (Diabolus adventus)” je tak trochu jako jeho vlastní obal. Na první pohled je to zlo, je tam bafomet, je tam obrácený kříž, nábojové pásy, tanky, plamenomety, plynová maska, lebky, krev, oheň, je tam prostě všechno. Výsledek je ovšem tak trochu umělý, obyčejný a nezáživný.
V době, kdy už jsem měl na album utvořený názor, jsem zabrouzdal internetem, abych se podíval, co na počínání Horncrowned říkají ostatní, a našel jsem jednu pěknou recenzi. Samotný článek jsem nečetl, jelikož mi stačil jen jeho nadpis, který celou tuhle desku vystihuje tak nádherným způsobem, že si dovolím si jej půjčit – “Nowadays, Metal Needs More Than Attitude”. Přesně takhle to totiž je. Nepochybuji o tom, že minimálně Demongoat je určitě srdcař jako prase a obrovský fanda black metalu, ale to prostě nestačí k tomu, aby šlo o skutečně kvalitní muziku. Bohužel, “Defanatus (Diabolus adventus)” je jednoduše skrz naskrz podprůměrná záležitost, kterou nemá cenu poslouchat…
Země: Francie Žánr: avantgarde black metal Datum vydání: 27.2.2015 Label: Agonia Records
Tracklist:
01. Lower Degree of God’s Might
02. Hexenface
03. Le rouge, le vide et le tordu
04. The End of Prostration
05. Pieces of a Drowned Motion
06. Deus sive musica
07. On est bien peu de chose
Jsou formace, u nichž se jen těžko recenze začínají jinak než suchými fakty o tom, kdo v nich hraje. Francouzská smečka Decline of the I je přesně tímhle případem, protože jen těžko lze neříct, že hlavní postavou tohoto projektu je A.K. Ptáte se, co to jako má být za týpka? Dobrá, tak ještě jednou a pomaleji…
A.K., někdy též známý jako Judicael, je poměrně činorodý francouzský muzikant, který má za sebou účinkování hned v několika black metalových skupinách, které sice nepatří mezi nejsvítivější hvězdy hudebního nebe, přesto však mají v žánrovém undergroundu vybudované více než solidní jméno. Předně jsou to Vorkreist, jejichž je A.K. po sebevraždě baskytaristky LSK posledním zakládajícím členem. Touhle formací to ovšem rozhodně nekončí – před několika lety se náš muzikant přidal rovněž k Merrimack, dále se angažuje v Malhkebre, jejichž loňský debut “Revelation” udělal na podzemní scéně docela vítr (ačkoliv mě osobně dost nesedl), nebo v Neo Inferno 262, dříve působil v Love Lies Bleeding a krátce se mihl i v živé sestavě portugalských Corpus Christii. A to už je dost solidní výčet, nemyslíte?
Tak či onak, Decline of the I je jeho osobní projekt, v němž se stará o strunné a klávesové nástroje a o zpěv a k sobě má ještě další tři kolegy – bubeníka a dva zpěváky. Společně vydali v roce 2012 excelentní debutovou desku “Inhibition”, což byl přesně ten druh desky, která v sobě má něco hlubšího a má v sobě tu sílu, aby člověku uhranula takovým způsobem, že se od ní na delší dobu nebude moct odtrhnout. Letošní deska “Rebellion”, vycházející dva a půl roku po svém předchůdci, tedy rozhodně měla na co navazovat.
V případě, že někdo vydá takto silný debut, jakým “Inhibition” bezesporu bylo, se po odeznění prvotního nadšení z poslechu samozřejmě vynoří několik nevyhnutelných otázek, mezi nimiž nejvíce ční ta následující – půjde na něco takového vůbec důstojně navázat? Jakkoliv jsem byl z “Inhibition” svého času lidově řečeno v prdeli, vlastně jsem ani moc nepochyboval o tom, že Decline of the I dokážou laťku nastavenou debutem přinejmenším dorovnat… tedy až do doby, než vydavatelská firma začala do světa pouštět svá moudra na adresu novinky. Když jsem si totiž přečetl, že “Rebellion” představí “brutálnější stránku Decline of the I“, lehce jsem znejistěl – sakra, vždyť právě ten experiment, vlivy elektroniky, nádherně chorobná atmosféra a všeobjímající pocit toho, že něco není v pořádku, byly tím, co z “Inhibition” dělalo tak silnou záležitost, jež vystupovala z davu.
Jenže nakonec nic není tak žhavé a promo cancům firem není radno naslouchat ani tehdy, když se jedná o label jako Agonia Records. Možná, že díky sypačkám jako třeba v písních “Le rouge, le vide et le tordu” či “Pieces of a Drowned Motion” by se s přivřenýma očima dalo říct, že je “Rebellion” mírně metalovější, ale myslím, že mnohem přesnější by bylo říct, že novinka jednoduše pokračuje ve stejném duchu jako “Inhibition”. Tedy v základě black metal, avšak przněný množstvím dalších záležitostí od atmosférických vsuvek až po již jmenovanou elektroniku, mnohdy také przněný pouhým netypickým přístupem k žánru – to vše zabaleno v oné typické neodolatelné francouzské dekadenci. Jako když servírujete prašivou krysu s morem v kožichu na zlatém podnose a se sklenkou nejlepšího vína. Kdo nepožádá slizkého upoceného kuchaře o přidání, ten neví, co je dobrá muzika!
Veškerá ta neobvyklost a neortodoxní přístup k černému kovu je zde prezentován pod škatulkou post-black metalu. Ta ovšem značí pouze to, že by člověk neměl očekávat kopírku něčeho, co předváděli Mayhem už někde na “Deathcrush” – nic víc. Rozhodně to však neznačí to, že byste se na “Rebellion” (a i “Inhibition”) měli dočkat nějakého přitepleného blackgazu, který je mnohdy, zdá se mi, myšlen pojmenováním post-black metal. To se spíš připravte na temný industrial (ne metal, jen industrial!) v první části téměř devítiminutového opusu “Deus sive musica”. Možná je to slovíčkaření, ale říkat tomu avantgardní black metal mi jednoduše přijde přesnější.
Čekáte, že se nyní začneme probírat tracklistem a že vám začnu vykládat, jaké songy na albu jsou ty nejlepší? Ale no tak, lidi! Jedna z věcí, která je na těch nejlepších deskách nejlepší, je to, že žádné písně nejsou nejlepší a že všechny skladby jsou fantastické. Zní to jako klišé, ale v případě “Rebellion” je to prostě tak. Jasně, taková “The End of Prostration” je skutečně excelentní záležitost a za zmínku by jistě stála, stejně tak jako taková “Hexenface”, jejíž některé pasáže jsou prostě neskutečné. Jenže ten vtip je v tom, že to samé jde říct i o písních, jež jsem zmiňoval výše, a také i o těch, jež jsem prozatím nezmínil. Věřit mi to klidně nemusíte, to je na vás, ale já si stojím za tím, že od úvodní “Lower Degree of God’s Might” až po závěrečnou “On est bien peu de chose” drží Decline of the I nejvyšší kvalitu. Nějaká vata, vycpávkové momenty, nuda nebo průměrnost? Neznáme, nevedeme – takové věci hledejte na jiných deskách!
Inu, nemá cenu to dále prodlužovat, jelikož už jste nejspíš pochopili, že “Rebellion” je jednoduše fenomenální nahrávka. Netradičnost, působivá atmosféra, extrémně silné nápady, uhrančivost… pokud cokoliv z tohoto hledáte, Decline of the I to rozhazují plnými hrstmi a na “Rebellion” toho najdete koňskou dávku. Cože? Vy se ještě pořád ptáte, jestli si to fakt máte pustit? Já vám jednu plesknu! Prozatím jeden z nejlepších black metalů letošního roku a vy furt váháte… Tady přestává sranda, dámy a pánové – “Rebellion” je deska, kterou byste si vážně neměli nechat proklouznout.
Druhý pohled (Skvrn):
Debutovou nahrávku francouzských Decline of the I neznám, avšak druhý zásek v podobě “Rebellion” mi skrz prsty nemohl protéct. A udělal jsem dobře, neboť takováto záležitost si dlouhé přehlížení nezaslouží. K poslechu mě zlákalo hned několik aspektů, a ať se bavíme o obale, žánrovému vymezení či bočních aktivitách zúčastněných, všude to hýří zajímavostí. Hudba samotná nakonec vyjmenovaná lákadla ještě převyšuje, navzdory drobným muškám, které se rozhodly bezchybnost “Rebellion” nepatrně zneuctít.
Základním stavebním kamenem hudby Francouzů je black metal, o tom nemůže být sporu. Klidně si ono žánrové označení opatřete předponami (post-) či různými druhy přívlastků (avantgardní, experimentální), ale pravdě se stejně nevyhnete – většina hrací doby je v režii dnes již klasického black metalu. V něm jsou Decline of the I zřejmě nejslabší (byť stále nadprůměrní) a často až příliš okatě ukazují na významnější představitele francouzského blacku či na rakouské Abigor. To, co dělá Decline of the I vyloženě zajímavými, jsou až multižánrové pasáže, které nahrávce dávají úplný rozměr a posouvají ji minimálně o třídu výš.
Deska je skrz naskrz propletena mluveným slovem, jež se zhostilo role průvodce při toulkách po méně tradičních partech, a při jeho zjevení není od věci pečlivě nastražit uši. Vždyť přeslechnout excelentní pasáž takové “Le rouge, le vide et le tordu” by byla vážně škoda. Další vrchol následuje hned vzápětí, kdy se svého slova ujímá bezvadně gradovaná “The End of Prostration”. Mírný útlum přichází s “Pieces of a Drowned Motion”, která sice splňuje zavedené standardy a desce ostudu nedělá, vliv Deathspell Omega v nejsilnější pasáži skladby (tedy od času 03:30) je však spíš už za hranou než na ní. Vše ale vynahrazuje následný vrchol celého díla. To, co Francouzi předvádí v předposlední “Deus sive musica je bez přehánění dechberoucí. Chaotická elektronika syrové příchutě do dekadentní blackařiny neskutečně sedne a já budu tím posledním, kdo by bránil jejímu častějšímu užití v budoucnu.
Je evidentní, že Decline of the I mají světu co říct a “Rebellion” je pouhým zlomkem jejich myšlenkových pochodů. Přesto si neodpustím menší výtku. Desku mi nedělá sebemenší problém protočit třikrát za sebou nejen kvůli jejím nesporným kvalitám, ale rovněž kvůli hledání toho nejvyššího posluchačského uspokojení, do jehož zajetí jsem se bohužel nedostal. Stále tak mám pocit částečně rozpracované práce a jisté nedotaženosti. Předložitelnými důkazy však nedisponuji, a spokojit se tak budete moci pouze s mými pocity. Ty ale jinak opanovala spokojenost, jejíž stopy následuje vycítění příslibu do následujících let.
Než se vrhneme na samotnou muziku, nejspíš by se pro začátek slušelo kapelu, jíž se bude minirecenze týkat, trochu představit, jelikož asi málokdo ji bude znát. Nocturnal Art je totiž skupina, k níž se člověk v současné době opravdu může dostat jen náhodou. Jedná se o dvoučlenný (jeden chlápek, jedna holka) black metalový projekt ze středoasijského Kazachstánu. Co se týče historie Nocturnal Art, vlastně žádná není… formace vznikla na sklonku roku 2013 a před nedávnem vydala svůj první demosnímek “Под покровом ночи”, na němž se nacházejí celkem čtyři písničky o souhrnné délce 25 minut.
Samozřejmě, od debutového dema začínající kapely z Kazachstánu člověk asi nečeká žádné velké zázraky. A světe div se, opravdu se jich ani nedočká. Leckoho může překvapit, že ačkoliv je “Под покровом ночи” po zvukové stránce underground jak noha, ve skutečnosti je ten počin vlastně úplně v pohodě poslouchatelný a vyložený kanál, v němž není slyšet s prominutím ani hovno, to naštěstí není. Jistě, kytarové riffy jsou samozřejmě syrové, jak podzemní zákon káže, ale mně osobně to připadá ještě docela v normě (přinejmenším s ohledem na to, co jsem očekával).
O trochu hůře je však na tom vlastní hudební náplň “Под покровом ночи”, neboť z počínání Nocturnal Art bohužel docela smrdí amatérismus. Třeba ty kytarové riffy, které už jsem nakousl výše, jsou triviální do té míry, až bych se nebál je nazvat zcela primitivními. Nicméně programované bicí nebo krákoravý vokál v tomto ohledu naneštěstí žádným způsobem nezaostávají, díky čemuž celý počin působí nepříliš záživným dojmem. Na tom vůbec nic nezmění ani občasné využití kláves či ženského vokálu, díky nimž do “Под покровом ночи” tu a tam promluví závan devadesátkového klávesového black metalu.
Strávit se sice prvotina Nocturnal Art dá, ale nějak nevidím důvod, proč by to měl kdokoliv z nás dobrovolně poslouchat, když jednoduše není sebemenší problém najít obrovské množství mnohonásobně lepší podobně laděné muziky. Na druhou stranu, buďme alespoň trochu fér. Přece jenom je “Под покровом ночи” úplně prvním počinem podle všeho naprosto nezkušené skupiny, jež navíc pochází ze země, v níž metal na denním pořádku zrovna není, takže asi jen těžko lze mít na něco podobného nějaké vysoké nároky.
I přesto ale nemohu tvrdit, že bych v hudbě Nocturnal Art, tak jak je prezentována na “Под покровом ночи”, viděl byť i jen drobek potenciálu do budoucna. Možná se kazašské duo postupem času vyhraje k zajímavější hudbě, vyloučené není nic, možná tam ten potenciál opravdu je, akorát já jsem nebyl schopen jej najít. I s přivřenýma očima vzhledem k okolnostem tedy mohu poslech “Под покровом ночи” doporučit jedině v tom případě, že chcete na kámoše v hospodě machrovat, že jste slyšeli black metalový demáč z Kazachstánu…
Země: Polsko Žánr: black metal Datum vydání: únor 2015 Label: Odium Records
Tracklist:
01. Intro
02. Reign of Hellfire
03. Dominus muscarum
04. March of Shadows
05. Divine Plague
06. Popioły 2014 A.Y.P.S.
07. The Black Mark
08. …of Sin
09. Outro
10. Unsilent Storms in the North Abyss [Immortal cover]
Black metalového zla údajně není nikdy dost, a tak tu máme další undergroundovou smečku z polské provenience. Jakkoliv ovšem Taran nemají zrovna zaběhnuté jméno a mohou tím pádem působit jako mladá a nezkušená kapela, ve skutečnosti to až takoví začátečníci nejsou, přestože svůj dlouhohrající eponymní debut vydali až nyní. Tato polská čtveřice má totiž odkrouceno již více jak dekádu, během níž toho však – a to je pravda – moc nevydala. Nicméně jak se říká, lepší pozdě nežli vůbec, tak se pojďme podívat na to, jak onen debut dopadl.
Reklamní letáky se všem snaží namluvit, že jsou Taran v polském podzemí údajně kultovní kapelou, já bych si ovšem dovolil odhadovat, že to budou spíš jen kecy. Neoddiskutovaným faktem ale zůstává, že v sestavě kapely se pár relativně známějších lidí vyskytuje – vokál zde například obstarává Armagog, jehož většina z nás bude znát jakou současného vokalistu Arkony, což nakonec není jediný člen téhle kultovní (tady je to tohle pojmenování teprve na místě, sakra práce) formace v řadách Taran. Zakladatelem předmětu našeho povídání je totiž kytarista Nechrist, jenž se k Arkoně přidal v letošním roce. Zajímavé je však i portfolio bubeníka Zaala, který do bicích třískal třeba u Supreme Lord, Christ Agony nebo Demogorgon. A když nic jiného, Taran už za sebou mají společná splitka s dalšími veličinami polského undergroundu jako Moontower nebo Besatt, což také o něčem svědčí.
Zkušenosti tedy v Taran zcela jistě jsou. Poláci se je pokusili přetavit do muziky, která si vůbec na nic nehraje a představuje svůj žánr v naprosto čistokrevné a naprosto neobjevné formě. To v překladu znamená, že od “Taran” by člověk neměl očekávat nic jiného než black metal lehce agresivnějšího ražení. Bohužel právě v této poloze, jež tvoří drtivou většinu hrací doby desky, jsou Taran poměrně nezáživní. V podstatě jen máloco lze jejich pojetí sypacího černého kovu vytýkat, některé vály jako třeba “The Black Mark” šlapou docela slušně, ale sednout na zadek si z toho může maximálně tak naprostý žánrový mlíčňák. Je pravda, že v některých nápadech je cítit poměrně dost potenciálu, nicméně když už se něco takového objeví, onen potenciál je zabrzděn sice undergroundovým, ale jinak vcelku uniformním soundem, který není problém zaměnit se spoustou dalších obdobně zaměřených formací. Inu, ani mastering ve studiu jako Necromorbus nemusí být všechno.
Nejvíce zábavné je tedy “Taran” v těch momentech, kdy Poláci vytáhnou nějaké ozvláštnění… tedy, přesněji řečeno ozvláštnění v rámci jednotlivých písní případně tohoto alba, nikoliv v obecném slova smyslu, protože použití kytarových melodií fakt není nic, z čeho by člověk v roce 2015 musel sbírat spodní čelist pod stolem. Přesto to stačí k tomu, aby si posluchač relativně melodičtější kus jako “Popioły 2014 A.Y.P.S.” zapamatoval. Pár slušných momentů se však najde i v dalších písničkách – třeba “Divine Plague” má několik docela povedených nápadů, “…of Sin” se zase blýskne výtečným melodickým sólem před polovinou třetí minuty a občas i zábavnou prací Zaala za bicími.
Jenže ani toto, ani obecně vysoká formální úroveň Taran podle mě z nahrávky jako celku nedělá nic zvláštního nebo snad dokonce pamětihodného. Dojem z alba je totiž přibližně následující – Poláci pustí intro, pak půl hodiny hoblují, špatné to jako není, poslouchá se to úplně v pohodě, ale pak přijde outro a cover “Unsilent Storms in the North Abyss” od Immortal jako dovětek a nějaký zážitek po dohrání jaksi nezůstane, chuť pustit si to znovu se taktéž nedostavuje.
“Taran” určitě není sračková deska. Jak již nejednou padlo, úroveň tam určitě je a vlastně se to poslouchá dobře. Akorát je to prostě takové obyčejné. Ačkoliv proti poslechu podobného alba vesměs nic nemám, myslím, že bychom měli nazývat věci pravými jmény: průměr. Nemáte-li do čeho píchnout, proč ne, párkrát se ta placka dá otočit bez sebemenších potíží, nepočítejte ovšem s tím, že byste dostali něco zvláštního…
Byly časy, kdy se při vyslovení jména Negură Bunget většině zainteresovaných vybavil především excelentní atmosférický black metal s nezaměnitelným nádechem rumunského folklóru a už jen zmínka o tom, že tahle kapela bude hrát někde v dosahu, stačila k velkému těšení na příslušný koncert. Dnes je to – jak známo – trochu jinak, a i když Negură Bunget pořád táhne, stále na ní leží stín šest let starého rozchodu s tvůrčím jádrem Hupogrammos – Sol Faur a mezi starými fanoušky se povídá, že stav, do nějž bubeník Negru kapelu dovedl, není ničím jiným než marnou a sebeparodií zavánějící marnou snahou dosáhnout na dříve nastavené mety. Vzhledem k tomu, že jsem ale Neguru Bunget objevil až s velkým zpožděním a předchozí vystoupení se mi vcelku líbilo, nakonec jsem podlehl zvědavosti a do Plzně se skutečně vypravil, abych zjistil, jak to kapela šlape s opět úplně novou sestavou a s novou deskou na kontě.
Lhal bych ale, kdybych tvrdil, že by moje pohodlné pozadí vytáhli z letargie samotní Rumuni. Velkou, až bych se nestyděl tvrdit zásadní úlohu v tom sehrál support, který sestával nejen z jakýchsi Grimegod, o nichž jsem nikdy předtím neslyšel, ale také z osvědčené plzeňské Panychidy a zejména polské death metalové úderky Northern Plague, jejíž účast na turné mě překvapila stejnou měrou jako potěšila, protože tihle chlapíci si mě svým loňským debutem “Manifesto” opravdu získali. Důvodů, proč se na to nevykašlat, se tak nakonec sešlo dost, a když jsem v pátek odpoledne vypadnul z práce a nabral kurz na Plzeň, byl jsem už docela vážně zvědavý, co mi onen večer přinese za zážitky.
Pořadatelé koncert umístili do klubu Papírna, na nějž jsem měl z předloňského vystoupení Heiden a dalších jen samé dobré vzpomínky. Proto pro mě byl docela šok, když jsem zjistil, že se původní sál proměnil ve stylový bar a veškerá hudební produkce se přesunula o patro výše do podstřešních prostor bývalé průmyslové budovy. Změna vskutku zajímavá, neboť onen prostor se podařilo proměnit na hudební klub zkrátka tím, že se uprostřed rozlehlé haly pověsilo několik těžkých závěsů, které vytvořily jakousi ohrádku pro kapely a fanoušky, a umístěním relativně jednoduchého pódia a jednoho sloupu s osvětlením. Jenže i když to zní poměrně šíleně (a ono ta vlastně docela šílené také je), nakonec to nepůsobilo nijak nepatřičně, byl to správný underground (nebo aboveground, chcete-li), a i když dovnitř táhlo snad úplně každou skulinkou a nezateplenou zdí, ani teplota pohybující se odhadem okolo deseti stupňů nijak nevadila.
Pojďme ale konečně na to, co všechny asi zajímá nejvíce, tedy na kapely, které toho večera zahrály. První se chopili žezla rumunští Grimegod, a i když jsem od nich nevím proč čekal nějaký death/grindový hoblík, pánové převedli něco dost odlišného. Jejich muzika by se dala popsat snad jako jakýsi atmosférický dark metal s čitelnými black metalovými i lehce progresivními vlivy, a když nic jiného, bylo to jak poslouchatelné, tak místy docela dost zajímavé. Některé pasáže nebo rovnou celé songy se vážně povedly, jinde to bylo o něco méně přitažlivé, ale Grimegod obecně vzato opravdu příjemně překvapili, protože jak koncert ubíhal, postupně jsem zjistil, že mě to vlastně docela baví. Přesto se ale nemohu zbavit dojmu, že to mohlo být výrazně lepší, kdyby si Grimegod našli nějakého opravdu schopného zpěváka, protože to, co za mikrofonem předváděl ten současný, místy opravdu dobré nebylo a celému vystoupení to docela znatelně škodilo.
Jak už jsem naznačil v úvodu, od v pořadí druhých Northern Plague jsem toho nečekal vůbec málo. Polákům ale netrvalo dlouho, aby mě přesvědčili, že jsem do nich své naděje nevkládal nadarmo. Asi nejostřejší sebranka večera se totiž předvedla ve velmi dobrém světle a jen mě utvrdila v názoru, že se mi deska “Manifesto” nezalíbila jen tak omylem. Od prvních minut bylo na Northern Plague jasně znát, že přesně vědí, co dělají, že to to dovedou předvést v náležitě dotažené podobě. Tomu vystoupení vlastně nechybělo vůbec nic a naopak se mohlo chlubit parádním tahem na bránu a přesně tím druhem přitažlivosti, kterou by měl oplývat každý koncert podobného ražení. Sice nechci tvrdit, že to byl nějak přehnaně výtečný koncert, přeci jen je fakt, že ne každý song fungoval tak dobře jako ty největší pecky a kytarista, který neustále házel neuvěřitelně komické pohledy na jednu z přítomných slečen, mně a mému okolí působil spíš záchvaty smíchu než potřebu pařit, ale i tak šlo rozhodně o velmi vydařené vystoupení, na které lidi zcela právem zabrali a Northern Plague se odvděčili velmi důstojně. Jestli mají tihle kluci na kontě šest let aktivní služby a jedno album a už to dokážou drhnout takhle dobře, jsem opravdu zvědavý, čeho se od nich dočkáme v budoucnu, protože tady je zkrátka potenciál jako kráva a v Plzni se to jednoznačně potvrdilo.
Panychidu asi není třeba nikomu zvlášť představovat. Zejména poslední album “Grief for an Idol” sklidilo zasloužený ohlas, kdykoli jej kapela v posledním roce a půl prezentovala naživo a já byl u toho, šlo o povedenou akci, a vystoupení před domácím publikem tak slibovalo ještě vydatnější zážitek než obvykle – jenže tentokrát to až tak úplně nevyšlo. Ne, že by to bylo špatné, to rozhodně netvrdím, ale třeba proti loňskému dostaveníčku v pražském Exit-usu tomu zkrátka něco chybělo a výsledkem byl takový standardní koncert, který v žádném případě neurazil, ale také nijak zvlášť nenadchl. Jednu specialitu si ale Panychida přeci jen připravila – vůbec poprvé zde totiž naživo zazněla skladba “Josafat” z připravované čtvrté desky, s jejímž nahráváním by se mělo začít už v květnu. “Josafat” zněla slibně, ale žádné konkrétnější soudy vynášet nehodlám, protože jí (a ani ostatním skladbám) neprospěl nepříliš vyvážený zvuk, v němž tradičně zanikala jedna z kytar a také Honzův čistý zpěv, což se na celkovém výsledku samozřejmě také podepsalo.
Kdo umí počítat do čtyř, tomu je jasné, že na Panychidu měla navázat už jen jediná kapela. Upřímně jsem doufal, že Negură Bunget s novým albem na kontě a novou sestavou na pódiu předvede vystoupení na minimálně stejné úrovni, jakým mě Negruova parta (byť ve znatelně odlišné sestavě) potěšila na Phantoms of Pilsen 2012, jenže nestalo se. Ačkoli jsem za těch dva a půl roku v průzkumu diskografie kapely nepokročil ani o píď a stále nemám s čím srovnávat, tentokrát to nebavilo a místy vyloženě otravovalo i mě. Jednak bylo celkem snadno rozpoznatelné, které songy vznikly před a které po nechvalně proslulém rozchodu (že ty starší byly snad v každém ohledu lepší, asi není třeba moc zdůrazňovat), a i když zrovna samotná muzika stála za to, celkový dojem značně pokulhával. Nemůžu si pomoct, ale až na vzácné výjimky to prostě znělo jako nepříliš zdařilý revival, což navíc neslavně korunoval stejný zpěvák, na kterého jsem nadával už v případě Grimegod. Když to občas regulérně tahá za uši, to se pak poroučí i poslední zbytky majestátu, a na poměry vystoupení občasné vesměs slušně provedené momenty to zkrátka nezachrání. Víte, já nečekal zázraky, ale i tak mě Negură Bunget zklamala, a jestli jsem měl v uplynulých měsících chuť dát novince “Tău” šanci, teď už je mi to tak nějak volné – a to je pro prázdnou skořápku, která podle všeho jediná zbyla z kdysi slovutné kapely, nepříliš lichotivá vizitka.
I navzdory velice rozpačitému závěru a proti plánu asi půlhodinové sekeře ale nemohu říct, že by byl tenhle koncert nepovedenou akcí nebo že bych se nebavil. Velice dobří Northern Plague (za mě asi top vystoupení večera), pohodová Panychida i s drobnými výhradami zajímaví Grimegod se postarali o dostatek kvalitního hudebního vyžití, zvuk se s výjimkou Panychidy vydařil vyloženě dobře a svérázný prostor v patře Papírny se také nakonec ukázal být vcelku útulným, takže za mě vlastně docela obyčejná spokojenost. Jen na tu Neguru příště asi už jen kvůli předkapelám – pokud vůbec…
Země: Rumunsko Žánr: symphonic black metal Datum vydání: 16.2.2015 Label: Code666 Records
Tracklist:
01. Din miez de munte
02. Străjerul timpului
03. A vremii rînduială
04. Trecerea mistică
05. Ăl din ochi de apă
06. În gerul Iadului
07. Stăpîn peste stăpîni
08. Faurul munţilor
09. Scrijelit în piatră
10. Răscrucea timpului
Osobně dávám přednost tomu, když můžu psát recenze na nová alba kapel, jejichž předchozí tvorbu nějakým způsobem znám. I když třeba v samotném článku na přímé porovnání novinky s jejími předchůdci nemusí dojít, člověk si prostě je trochu jistější, když má přehled. Nicméně bohužel ne vše může člověk znát a bohužel ne vždy je čas a vůle před recenzí prostudovat i to, co ta která skupina vydala v minulosti.
Ne, že by pro mě byla rumunská formace Syn ze șase tri úplně novým pojmem, o němž jsem v souvislosti s novinkou “Stăpîn peste stăpîni” slyšel poprvé. Naopak jméno téhle symfonicky black metalové party ze západorumunského Temešváru (nebo také Timișoara, preferujete-li původní názvy) registruji již delší dobu a rámcovou představu o tom, co to je za muziku, jsem měl, ale až doposud jsem jaksi neměl potřebu se podívat na zoubek jejím prvním dvěma deskám “Între două lumci” (2011) a “Sub semnul lupului” (2012). Tím pádem je pro mě “Stăpîn peste stăpîni”, které završuje vzájemně provázanou trilogii o historii a mýtech rodné Transylvánie, vlastně premiérou.
Tato situace má vlastně jen dvě možná vyústění. Tím prvním by mohlo být to, že bych si začal rvát vlasy a spustil tu lavinu tlachů o tom, jaký jsem byl debil, že jsem se k tvorbě Syn ze șase tri nedostal dříve. Tím druhým by pak mohlo být to, že bych na základě poslechu “Stăpîn peste stăpîni” jen (obrazně) mávnul rukou a prohlásil, že pokud na tom byla minulá alba podobně, tak jsem až doposud o nic zvláštního nepřicházel. A věřte tomu nebo ne, realita jedné z těchto dvou nastíněných možností skutečně odpovídá. Bohužel pro Syn ze șase tri i pro mě je to však ta druhá, o poznání méně pozitivní…
Již bylo zmíněno, že Rumuni produkují symfonický black metal. To v překladu znamená, že byste od “Stăpîn peste stăpîni” měli očekávat muziku epičtějšího pojetí s bohatým využitím kláves i melodií – ostatně to lze vcelku úspěšně odhadnout už jen z přebalu desky, který má svým pojetím mnohem blíže třeba k Ensiferum než k Mayhem. Vzhledem k výše zmiňovanému textovému zaměření Syn ze șase tri pak jistě nikoho nepřekvapí ani občasné folklórní vlivy, které tu a tam v průběhu nahrávky vystrčí růžky – naprosto ukázkově třeba v začátku šesté písničky “În gerul Iadului”.
To vše na “Stăpîn peste stăpîni” určitě je a samo o sobě to v základě nemusí být špatně – pokud tedy není výsledek trochu obyčejný, což ale v tomto případě jednoduše je. Technická úroveň je samozřejmě v pohodě, v žádném případě netvrdím, že by snad Syn ze șase tri neuměli hrát, ale to prostě není všechno. Když na to přijde, tak ony se na té desce najdou i relativně povedené a přinejmenším trochu chytlavé momenty, mezi něž bych namátkou zařadil třeba rozjezd titulní “Stăpîn peste stăpîni”, několik solidních pasáží v “Ăl din ochi de apă” nebo již jmenovanou “În gerul Iadului” a obecně i další kusy, v nichž se objeví náznaky folku, jež jsou v rámci celku poměrně osvěžující.
Přesto všechno to prostě není deska, již bych měl potřebu poslouchat. Syn ze șase tri své hudbě dle všeho věří a mají představu o tom, jakým směrem se chtějí ubírat – vše je tím pádem patřičně epické a košaté a celé to působí snahou o skutečně výpravnou záležitost. Máme tedy co dělat s albem, jehož ambice jsou evidentně neskromné, avšak vlastní kvalita, o niž běží především, je přinejlepším průměrná. Pod nánosy vzletných klávesových linek je totiž celé “Stăpîn peste stăpîni” jaksi nijaké a prázdné. Jenže co lze čekat od kapely, jejíž hudba je postavena především na klávesách, aniž by v sestavě měla klávesistu…
Syn ze șase tri je takový trochu pohádkový rádoby black metal, jenž s podstatou stylu (a upozorňuji, že podstata black metalu pro mě rozhodně není garážový zvuk a dva akordy!) nemá společného takřka nic, je to takové symfonické cosi, čemu se občas s nadsázkou říká kinder black metal. A i v jeho rámci není “Stăpîn peste stăpîni” žádným zázrakem. Počin by možná mohl zachutnat příznivcům Dimmu Borgir a jim podobných, akorát jen těm nepříliš kritickým, jelikož třeba zmiňovaní Norové jsou i na svých nejslabších nahrávkách zábavnější než Syn ze șase tri na “Stăpîn peste stăpîni”.
Hádám, že po všem, co jsem až doposud řekl, vás můj finální verdikt nijak nepřekvapí – “Stăpîn peste stăpîni” je sice poslouchatelné album, rozhodně však nemá cenu jej poslouchat. Čistě proto, že je to nuda, a poslouchat nudná alba je ztráta času. I v rámci načančaného klávesového black metalu najdete mnohem hodnotnější věci.
Pod poměrně neurčitým názvem Tongues by se – když na to přijde – vlastně mohlo skrývat takřka cokoliv. Ve skutečnosti však toto jméno nese dánská smečka, která se rozhodně neštítí ve své tvorbě kombinovat hned několik extrémních metalových subžánrů. Nemám sice tušení, proč se duo rozhodlo sama sebe pojmenovat výrazem pro orgán smyslu chuti v plurální formě, podařilo se mi ovšem vypátrat (Columbo se může jít zahrabat!), že Dánové v říjnu loňského roku vydali své debutové EP s názvem „Thelésis ignis“. A právě na něj nyní zaměříme svou pozornost.
Ačkoliv je „Thelésis ignis“ pro Tongues debutovým nosičem a ačkoliv za skupinou nestojí žádné známé persóny či alespoň veteráni scény, již při pohledu z dálky je poměrně jasné, že v tomto případě nepůjde o žádnou amatéřinu. Nejen poměrně zajímavý přebal, ale obecně i celková prezentace Tongues jasně naznačuje, že to Dánové mají promyšlené (byť drnkat dnes na okultní notu – a v tomhle druhu muziky obzvláště – není vůbec nic originálního) a také jméno I, Voidhanger Records v kolonce vydavatele značí, že asi nepůjde o žádný provar.
A věřte tomu nebo ne, Tongues mají na svém debutu do provaru skutečně daleko. Hlavní ingrediencí, z níž je „Thelésis ignis“ ukuchtěno, je black metal. Ten se zde nachází v podobě, která je poměrně daleko od tradiční formy žánru à la Norsko raných 90. let. Místy se Tongues vydávají i do mírně disharmonických rytmů a dostávají se na dohled hájemství, v němž vládnou především chaotičtí bohové z Francie. Zároveň s tím však Dánové svou tvorbu koření i znatelnou death metalovou chorobností či špetkou doom metalu.
„Thelésis ignis“ je ve výsledku koktejlem metalového extrému, který se hlavně zpočátku zdá být poměrně neprostupným a nedobře stravitelným. A samotní Tongues to svým posluchačům nijak neusnadňují – sice se jedná o EP, avšak hrací doba se vyšplhala téměř na 35 minut, tudíž je jasné, že při počtu čtyř písní půjde spíše o delší kusy. A také, že ano, jelikož hned úvodní „Void Meditation“ přesahuje hranici deseti minut. Rovnou v této úvodní skladbě Tongues ve své podstatě z velké části ukážou, co se bude dít i nadále – po plíživém intru vás okamžitě obejme nemocný sound a zvláštní atmosféra zla, kterou jen podpoří mocné rytmické údery nebo výtečný záhrobní chropot. Postupně během kompozice Dánové předvedou třeba i takřka až rituální perkuse, zběsilé kytarové sólo, několik působivých melodií, pomalejší neriffové momenty stojící na atmosféře nebo trochu oné již zmiňované disharmonie.
I v následujících třech písních „The Will of Fire“, „Last Grip of the Hand of Guilt“ a „Bloodline of the Blind“Tongues pokračují v podobném duchu propracovaných nerefrénových kompozic s množstvím zvratů a vrcholů. Akorát na rozdíl od první „Void Meditation“ tu a tam vystrčí růžky i onen death metal, i když je to vzato kolem a kolem „pouze“ další dílek skládanky do kompletní mozaiky „Thelésis ignis“.
EP je sice na prvních pár poslechů nelehce stravitelné, ale rozhodně se vyplatí mu dát svůj čas. Tongues nejsou jednodušší, což však není chyba. Naopak ukázali, že relativní komplikovanost „Thelésis ignis“ není vůbec samoúčelná a že mají svou muziku promyšlenou. Může to znít jako největší možné klišé, ale skutečně tomu tak je – jakmile člověk tomu počinu věnuje prostor, objeví se množství skvělých a propracovaných momentů se silnou atmosférou. Řečeno jednoduše, výsledkem je nahrávka, jež dle mého názoru za slyšení jistě stojí.
Navíc vzhledem k tomu, že je „Thelésis ignis“ debutovým počinem, nebojím se v případě Tongues hovořit o velmi zajímavém příslibu do budoucna. Dánové již v současné době pracují na svém prvním dlouhohrajícím albu a říkám rovnou, že už teď jsem zvědavý, jak to dopadne, a upřímně doufám, že nastavená laťka bude přinejmenším vyrovnána.
Datum: 28.3.2015 Místo: Praha, 007 Účinkující: Altar of Plagues, Malthusian
První pohled (H.):
Jsou kapely, které vesele hrají o sto šest, ačkoliv je jejich tvorba (možná ještě diplomaticky řečeno) prostě debilní (čímž nenápadně zdravím kupříkladu švarné jinochy ze Sabaton!). A pak jsou skupiny, jejichž hudba je naopak excelentní, přesto jejich cesta skončí dříve, než by měla. Přesně do té druhé spadají bezesporu i Altar of Plagues. Tito Irové k sobě začali poutat pozornost již v začátcích své kariéry, protože hned na prvních ípkách a následném debutu “White Tomb” začali nabízet velmi zajímavou muziku. Hutný post-black metal, rozmáchlé, přesto však pocitově minimalistické hudební plochy a především úžasná atmosféra – tohle všechno a mnohem víc zdobilo Altar of Plagues už v jejich počátcích a na druhém albu “Mammal” (2011) to bylo dotaženo takřka k dokonalosti.
Když ovšem Altar of Plagues vydali v roce 2013 svou třetí desku “Teethed Glory and Injury”, jejich hudba se stočila jiným směrem – k většímu experimentu, industriálnímu nádechu a zvláštním ruchům. Co však zůstalo nezměněno, to byla hloubka atmosféry, jakou Irové dokázali vytvořit – jinými slovy, i s odlišným směřováním Altar of Plagues jasně ukázali, že v nich dřímají talentovaní skladatelé. Jenže to, co se zdálo jako začátek nového hudebního vývoje, jenž sliboval vysoce zajímavou budoucnost, se nakonec ukázalo být labutí písní Altar of Plagues. Necelé tři měsíce po vydání Irové ohlásili svou vlastní smrt, v říjnu odehráli poslední vystoupení a konec.
O to větší překvapení bylo, když Altar of Plagues na letošní rok ohlásili koncertní šňůru po Evropě. Snad jako zpětné rozloučení, které předtím neproběhlo, kdo ví, protože kapela se s důvody nijak zvlášť neobtěžovala – “No reunion. No explanation. Just music.” Inu, nakonec proč ne, když se ono “just music” mělo uskutečnit – a nakonec také uskutečnilo – mimo jiné i v Praze. Jsou koncerty, u nichž se neúčast nepromíjí a tohle byl jeden z nich.
Altar of Plagues si s sebou jako předkapelu vezli své krajany Malthusian, kteří byli asi pro většinou lidí velkou neznámou – není divu, když skupina do té doby vydala pouze jeden demosnímek a své první EP “Below the Hengiform” vypustí až těsně po konci turné. Malthusian nastoupili ve čtyřčlenné sestavě (z níž nejvíc pozornosti poutal jistě baskytarista s vpravdě epickým plnovousem) a s desetiminutovým zpožděním a spustili poměrně obhroublý a neučesaný black / death metal s občasnými téměř až doomovými závany. Jejich produkce byla správně dřevní a takříkajíc “pořádně metal” a z tohoto úhlu pohledu snažení kapely působilo rozhodně sympatickým dojmem. V živém podání to navíc mělo poměrně koule a i samotní muzikanti se evidentně dost snažili, byť nepředváděli žádnou šílenou show a vesměs si vystačili jen s mlácením palicí.
Na druhou stranu, ve skutečnosti Malthusian stále nepředváděli nic skutečně dechberoucího. Sice potěšilo střídání hned tří murmurů a v pomalejších momentech se Irům jisté charisma upřít nedalo, ale v těch rychlejších pasážích to vlastně nebylo nic jiného než vcelku obyčejný death metal, jaký je v plus/mínus obdobné kvalitě ke slyšení i v našich luzích a hájích. Samotný koncert byl v pohodě a poměrně jsem se bavil, ale na zadek jsem si z toho zase nesednul.
Netrvalo dlouho a před poměrně dost naplněnou Sedmičku se dostavili ti, kvůli nimž se naplnila. Altar of Plagues nastoupili ve tříčlenné sestavě zpěv+kytara, kytara, bicí, což znamená, že baskytara byla bohužel pouštěna jen ze záznamu. To sice byla trochu škoda, ale i tak dokázali Irové velmi přesvědčivě přenést uhrančivost svých alb do živé podoby. Začalo se v duchu posledního alba “Teethed Glory and Injury” se skladbami “Mills” a “God Alone”, nicméně postupně došlo i na starší monumenty. Ať už ale Altar of Plagues spustili novější avantgardnější věci nebo starší hypnotičtější tvorbu, v obou případech to fungovalo bravurně a hlavně se to mezi sebou vůbec nijak netřískalo. Samotní muzikanti “jen” hráli, nicméně to je vzhledem k jejich produkci zcela v pořádku – při hraní muziku prožívali a to bylo naprosto postačující. A vůbec nebyl problém se hned od začátku ponořit do hudby také – a to je přesně to, co od koncertu takové skupiny očekávám.
Mohlo by se tedy zdát, že šlo o skutečně excelentní vystoupení. Ono to tak vlastně i bylo, ale přesto měl celý koncert dvě poněkud nepříjemné nevýhody. Na prvním místě musím zmínit nepříliš povedený konec, protože před poslední skladbou začal mít James Kelly problémy s kytarou. Po chvíli marných pokusů s přepojováním kabelů Altar of Plagues ohlásili, že závěrečná věc již díky technickým problémům nezazní a že stejně už nemají čas na její odehrání (jelikož na Sedmičce se vzhledem k tomu, že je umístěna přímo pod jedním blokem strahovských kolejí, musí končit nejpozději v deset). To je sice trochu blbý konec, ale ještě bych jej pochopil (když prostě nefunguje, co se dá dělat) a přežil. Jenže jen co se lidé začali rozcházet, podařilo se kytaru rozhýbat a Altar of Plagues naprosto zničehonic začali zase hrát. To, že policejní desátou přetáhli o deset minut, mi vůbec nevadí, ale horší byl fakt, že během vynucené přestávky odeznělo ono ponoření v hudbě, vystoupení se rozkouskovalo (a to je u hudby jako tato mnohem větší problém, než by se mohlo zdát!) a poslední píseň tím pádem přinejmenším pro mě prostě vyzněla do ztracena.
Druhou věcí, která mi vadila, byli klasicky lidi. Ani ne proto, že jich bylo (na prostory Sedmičky) hodně, protože s tím jsem prostě počítal, spíš mi jde o to chování během koncertu. Jako nevím, ale kotel na Altar of Plagues? To jako fakt? Jděte do hajzlu, ty vole! Z reproduktorů se ozývá taková atmosféra a lidi na to skáčou, jak kdyby to tam hoblovali nějací pankáči. Tohle fakt nikdy nepochopím…
Z celkového hlediska byl večer poměrně vydařený a na akci určitě budu vzpomínat jako na povedenou, především díky vystoupení Altar of Plagues. Naprostá dokonalost a perfektní konstelace hvězd to však bohužel nebyla – především díky oněm dvěma výše zmiňovaným záležitostem. Tak jako tak jsem ale přece jenom rád, že jsem měl možnost Altar of Plagues (nejspíš naposled) vidět, o tom žádná.
Druhý pohled (Atreides):
Jak už padlo o pár odstavců výše, výlet na podle všeho poslední setkání s Altar of Plagues byl povinností a nejinak tomu bylo i pro mě. Tahle banda Irů mi učarovala již nějakou dobu zpátky a je pro mě dalším důkazem, že hudba z tohohle koutu světa má svoje jedinečné kouzlo, o jehož vyniknutí se postaral poněkud stísněný prostor strahovské Sedmičky.
Nicméně popořadě. Večer ve zdravě podroušené společnosti (nepodroušená část se jala rozdíl bez meškání dohnat) začal notně zvesela, což poněkud zatrhli další Irové, Malthusian. Čtveřice začala bez skrupulí sypat poctivý death/doom a na nic si nehrála, což publikum soudě dle reakcí dokázalo náležitě ocenit. I mě jejich nasazení docela bavilo a v pomalejších pasážích to byla hudba řádně hnilobná, odér rašelinišť i zatuchlých hrobek se od pódia táhnul na sto honů a nechybělo mnoho, aby šlo o solidní atmosférický zážitek… kdyby to bylo trochu hlubší a člověk se mohl víc ponořit. Jistá povrchnost vynikla, jak již výše zmínil H., hlavně v rychlejších kusech, které sice příjemně odsýpaly, ale prostě nenabídly nic zvlášť výjimečného. I tak ale nelze hodnotit mně neznámé Malthusian záporně, neboť mě jejich set skutečně bavil.
Přestávka nabídla pohled na vyskládaný merch, který ke zklamání některých přítomných nabízel pouze trička a nikoliv CD nebo vinyly, což plně chápu. Nicméně vzhledem k tomu, že Altar of Plagues s největší pravděpodobností již živě neuvidím, neváhal jsem jeden kus bílého ošacení s parádním potiskem zakoupit, ať má člověk něco na památku do parných letních dnů.
To už se ale dostávám k Altar of Plagues, kteří se objevili na pódiu a bez řečí se opřeli do strun. Úvodní“Mills” sice začínali na dvakrát, nicméně jakmile se rozjeli, nebyli k zastavení. Iniciace hnusu a zloby nastala již s ostrou “God Alone”, naprosté pohlcení proudem pocitů přišlo s velkolepým opusem “Neptune Is Dead”. Nápor šlo těžko opětovat jinak než náporem, přední řady narvané Sedmičky se proměnily v těla zmítající se v křečích a změť poletujících vlasů. Škoda, že atmosféru v nejvíce vypjatých momentech nepodpořil enormně silný stroboskop, který si přitáhli třeba Dragged into Sunlight, protože sem by padl jako prdel na hrnec.
Nijak nevadilo, že basa byla samplovaná, na síle to nijak neubralo a Altar of Plagues si bohatě vystačili ve třech. Starší, atmosférickou tvorbu dokázali umně propojit s novější, industriálně laděnou prostřednictvím jednotícího zvuku. Společným jmenovatelem byla hutnost a síla, negativní emoce stékající do publika v mohutných proudech. K mojí spokojenosti zazněla vedle výše zmíněných i “Twelfe Was a Ruin” a “Feather and Bone”. Uznávám, nebýt zmiňovaného technického výpadku, bylo by to ještě hutnější, na druhou stranu jsem se nacházel v tak extatickém stavu, že když spustili závěrečnou (a asi mojí nejmilejší) “Scald Scar of Water”, veškeré rozčarování bylo rozprášeno, anihilováno a nahrazeno pocity radosti (docela paradoxní, hovořit o radosti ve spojení s hudbou Altar of Plagues, což?), že na onu skladbu přece jen došlo.
Zaručeně bych se však obešel bez kotle, který se odehrával kdesi za mými zády a který z velké části zapříčinil, že jsem ne příliš vybíravým způsobem potloukl fotografa, jenž se usídlil na kraji pódia přímo přede mnou. Všechna čest, že moje paření dokázal ustát a nedal se odradit, čímž bych se mu chtěl omluvit – skutečně nešlo o záměr. Nic to však nemění na tom, že jedna z posledních teček za hudební dráhou irského tělesa byla vskutku velkolepá a excelentní. Rozloučení, jaké si kapela formátu Altar of Plagues bezesporu zaslouží, jakkoliv v něm byla cítit mírná pachuť hořkosti, že už po brilantním posledním počinu již žádný další nebude. Kdo nebyl, může jen litovat.
