Počátky bývají těžké a málokdy se stává, že je raná tvorba hudebních kapel skutečně dobrá. Většina skupin nějak začne na koleně v nevalných podmínkách, skrze demosnímky, ípka nebo splitka pomalu postupuje kupředu až k prvnímu dlouhohrajícímu albu. Když se daří, v albech pokračuje a pomalu si buduje svou pozici; když se nedaří, oním prvním albem (a mnohdy ani tím ne) to končí. Během celého tohoto procesu však skupina neutváří jen to, jakou má pozici na scéně, ale tvaruje i sama sebe zdokonalováním své hudby. Což samozřejmě nutně neplatí jen pro muziku, ale i pro jiná odvětví, když už jsme u toho.
Takový je obecný model – postupné zdokonalovaní a obrušování své vlastní tvorby (to, že se to někdy může zvrhnout na opačnou stranu, tedy ve stagnaci, už je jiná věc, kterou nyní ponechme stranou). Ne vždy však tento obecný model platí a jistě jsou i formace, jež nabízí kvalitní a především promyšlenou hudbu již na počátku své cesty. Jinými slovy řečeno, jsou to ty výjimky potvrzující pravidlo a jsou vysoce zajímavé již na svém počinu.
Italové Earth and Pillars patří právě do této sorty. Abychom si rozuměli, nutně netvrdím, že to, co toto trio předvádí na své debutové desce “Earth I”, je rovnou něco geniálního a originálního, protože to by bylo skutečně troufalé a rozhodně přehnané prohlášení. Nebojím se však tvrdit, že je to zcela jistě zajímavé. A ačkoliv přílišnou originalitou Earth and Pillars neoplývají (k tomu se ještě dostaneme podrobněji), rozhodně v jejich hudbě vidím smysl i nějakou myšlenku.
Základem hudby Earth and Pillars je atmosférický black metal. Italové si hned na prvním počinu ukousli odvážné sousto v podobě více jak 50minutové stopáže na ploše pouhých čtyř skladeb, z nichž jedna, jmenovitě “Earth”, ještě trvá jen šest minut a zastává roli intra. Naštěstí se ovšem kapele podařilo toto sousto důstojně sežvýkat i spolknout, takže i když takovou “Rivers” vyhnali nad 17minutovou hrací dobu, posluchač se rozhodně nenudí. Earth and Pillars s jistotou a s rozvahou tlačí své kompozice v dlouhých repetitivních pasážích a postupně budují hlubokou atmosféru, jejímž útrobám rozhodně není těžké podlehnout.
Mohlo by se zdát, že vzhledem k délce písní a i oné částečné monotónnosti bude produkce Earth and Pillars spíše pomalejšího rázu, avšak skutečnost je někde jinde. Přestože Italové mají hodně daleko do nějaké tradiční sypačky, v drtivé většině stopáže “Earth I” se pohybují v rychlejším až rychlém tempu. Hudba má ovšem tu vlastnost, že i přes svou rychlost nepůsobí vůbec agresivně, naopak je spíše meditativního rázu — což ostatně plně koresponduje se zařazením Earth and Pillars do atmosférické odnože black metalu. Na první poslech se “Earth I” tváří poměrně dost monotónně, možná až neprostupně (což nijak neznamená, že by to snad zpočátku mělo být nudné), ale když si nahrávka trochu sedne, velmi záhy se ukáže, že Italové do svých kompozic dokázali propašovat i množství výtečných, místy až skutečně působivých momentů.
Až posud by se mohlo zdát, že je “Earth I” excelentní deskou, což svým způsobem vlastně je, ale rozhodně není bez chyby a právě nyní se k tomu háčku dostáváme. Jak už asi tušíte, je jím přesně to, co jsem již naznačil výše, když jsem řekl, že přílišnou originalitou Earth and Pillars neoplývají. Stačí jejich atmosférický black metal pojmenovat jen trochu jiným přívlastkem a okamžitě budete vědět, oč běží. To, co skupina produkuje, totiž naprosto přesně spadá do šuplíčku takzvaného cascadian black metalu. A ano, je to přesně tak, co vás teď nejspíš napadlo – i nad hudbou Earth and Pillars (podobně jako snad nad všemi skupinami podobného zaměření) se vznáší mocný opar samotných zakladatelů tohoto specifického druhu black metalu. Samozřejmě nemluvím o nikom jiném než o Wolves in the Throne Room.
Přestože je mi “Earth I” vlastně velmi sympatické, bylo by nefér nepřiznat barvu – vliv Wolves in the Throne Room je z hudby Earth and Pillars cítit skutečně hodně. Na druhou stranu, ačkoliv na vrcholná díla samotných “Vlků v trůním sále” Italové nemají, rozhodně dle mého názoru patří k těm nejkvalitnějším následovatelům hudební cesty bratří Weaverů.
V případě, že máte Wolves in the Throne Room rádi, rozhodně s poslechem Earth and Pillars neváhejte, jelikož v případě “Earth I” dostanete silnou a hutnou atmosféru, jež vás chytne za srdeční sval – tedy za předpokladu, že se na veškeré další formace tohoto druhu nedíváte skrz prsty a neodmítáte je již apriorně. Pokud Wolves in the Throne Room neznáte a máte rádi alespoň atmosférický black metal (jestli to vůbec jde), pak s poslechem rovněž neváhejte. I přes zjevnou inspiraci u známějšího jména totiž Earth and Pillars stvořili výtečné album, jež v tomto ranku patří do první ligy, a obzvláště pokud vezmeme v potaz, že jde o debutovou práci, je palec nahoru bezesporu na místě.
Black metalu se spousta lidí posmívá, že je to žánr, který někteří jedinci hrají jen proto, aby mohli skrýt svou neschopnost pořádně hrát a pořádně vyprodukovat album, což je v reálu samozřejmě blbost. Přesto existují formace, jejichž zvuková a leckdy i hráčská úroveň skutečně je na pováženou (což lze ovšem najít asi v každém stylu a odpůrci black metalu navíc tyto “klenoty” beztak neznají), a dnes se na jeden takový kousek podíváme.
Kav je úplně nový projekt, který vznikl teprve v letošním roce a za nímž stojí človíček, který si říká prostě jen N. Přesto za tak krátkou dobu, co uplynula od začátku letošního roku, stihl vyprodukovat již čtyři nahrávky – jeden demosnímek a tři split alba. My se zaměříme právě na ono eponymní demo, jež vyšlo jako jednostranná kazeta v limitaci 30 kopií.
Hned na začátku člověka praští do uší přetěžce garážový a undergroundový sound, který naprosto nádherně vystihuje pojem “zvukový kanál”. Nicméně já osobně s tímhle problém nemám, jelikož jsem měl pro podobné syrové záležitosti vždy jakousi slabost. Navíc čistě po hudební stránce to rozhodně není úplně debilita a popravdě jsem to čekal o poznání horší, než je tomu v reálu, byť žádný zázrak to není ani náhodou. Většina dvanáctiminutového materiálu se nese v duchu špinavé vichřice, najde se však i několik zpomalení, díky nimž to není úplně na jedno brdo. Sice je trochu problém vůbec poznat, kdy skončil jeden song a začal další, protože všechny znějí nemlich stejně, ale tohle asi přece jen nemá být písničková muzika, čemuž napovídá i prosté číslování skladeb, takže dejme tomu.
Celý počin však posílá do pekel naprosto humusální vokál. Nemám tušení, jestli to zní tak příšerně jen díky prasáckému soundu, anebo jestli panáček fakt neumí zpívat, ale ve výsledku je to úplně šumák, protože poslouchat se to při vší úctě nedá. A i vzhledem k faktu, že zpěv na “Kav” není nijak výjimečný a ozývá se dost často, po dohrání člověku zůstane spíše podprůměrný dojem…
Když člověk kapelu jako Cvinger před poslechem zlehka omrkne, nejspíš tak trochu přestane mít chuť si její album pustit, protože z prezentace téhle slovinské smečky prostě smrdí nejhorší black metalové klišé na sto honů a ještě dál. Bafomet v logu, rádoby zlé fotky, které působí spíš kinder black metalovým dojmem, silně digitální kozlík na obálce debutového alba “The Enthronement ov Diabolical Souls” a navrch magické “ov”. Co si budeme povídat, jednoduše jsem čekal, že tahle věc bude těžká hovadina.
Když se ovšem “The Enthronement ov Diabolical Souls” skutečně rozehrálo, tak musím říct, že jsem si pomyslel něco o tom, že předsudky byly nejspíš zbytečné, jelikož se ten materiál tvářil docela solidně. Jistě, ani omylem to nebylo nic výjimečného, ale poslouchalo se to více než dobře, občasné jakoby sbory tomu přidávaly nádech jakési atmosféry a prostě to znělo, že až se ta muzika dostane trochu do uší, tak to bude docela zajímavý poslech.
Jinými slovy, zpočátku Cvinger svým “moderněji” pojatým black metal docela baví a první dvě nebo tři seance ve společnosti “The Enthronement ov Diabolical Souls” by se vlastně daly označit i za docela zábavné. Problém je ovšem v tom, že jakmile se člověk pokusí do desky trochu víc ponořit a začne v ní něco hledat, materiálu takřka okamžitě dojde dech a vyšumí. V překladu řečeno, Cvinger nabízejí takovou pohodovou hoblovačku, která se na první letmé poslechy tváří docela slušně, ale tváří v tvář zvýšené pozornosti již neobstojí, dojem něčeho trochu lepšího se rozsype a ukáže se pravda – že “The Enthronement ov Diabolical Souls” prostě patří jen do poslouchatelného průměru.
“The Enthronement ov Diabolical Souls” je album, jehož poslechem nic neztratíte, protože strávit se ta muzika bezesporu dá, na druhou stranu ale ani nic nezískáte. Jako kulisa funguje hudba Cvinger poměrně obstojně, sem tam na pár vteřinek zpozorníte a ten zbytek vás obtěžovat nebude. Pokud se soustředíte víc, tak si uvědomíte, že je to vlastně docela prázdná deska.
V metalu máme obvykle ve zvyku pracovat s pojmem kapela, jako by šlo o neměnnou hudbu produkující jednotku. V jiných žánrech jsou standardem hudebníci, kteří vydávají pod svým jménem skladby napsané a nahrané “doprovodnou kapelou”, ale v metalu je taková záležitost prakticky nemyslitelná. I v tradičních kapelách však není situace tak sluníčkově demokratická a obvykle se najde jedna vůdčí osobnost, která ostatní skladatelsky táhne. Troufám si dokonce říct, že čím větší část zodpovědnosti drží v rukou jediný hudebník, tím odvážnější může výsledná hudba být, protože nepodléhá kompromisům a nutnému zprůměrování požadavků mnoha členů.
I v rámci metalu jsou žánry, v nichž mají kapely k “one-man band” (čímž nemyslím tohle) blíž než jiné, a jedním z těch, kde se tento trend projevuje hodně, je black metal. Postaven na osobnostech jako Thomas Gabriel Fischer, Quorthon, Varg Vikernes nebo třeba František Štorm lákal black metal jedince se silnou vizí vždy. Dnes recenzovaná kapela není výjimkou, jelikož za ní také stojí převážně jeden člověk. David Ravengarde v Beautality obstarává vše krom bicích, pod kterými je podepsaný pán s chlapáckým jménem Duke Machine. A protože je tedy “Einfallen: A Tale ov Torment & Triumph” záležitostí jediného autora, máme co dočinění s osobitým a zajímavým materiálem.
První ukázky, které jsem z “Einfallen: A Tale ov Torment & Triumph” slyšel, však nezněly zrovna dobře. Rozladěné kytary a falešný zpěv mi až moc živě připomněly klenot jménem Svet Kant. Navíc: logo jak ukradené od nějaké stoner metalové kapely, ohrané “ov” v názvu alba, jméno kapely kombinujícím slova “beauty” a “brutality”. Prostě samé varovné faktory. A tak jsem si vzal druhé album z pera Beautality na starost jen pro pobavení.
“Einfallen: A Tale ov Torment & Triumph” mi však připravilo dvě pořádná překvapení. Poprvé mi zatrnulo, když jsem zjistil, že šestice skladeb rozdělená do dvou dějství trvá bez patnácti minut dvě hodiny a délka písní tak atakuje dvacetiminutovou hranici. Druhé překvapení přišlo záhy. “Einfallen: A Tale ov Torment & Triumph” je, řečeno jednoduše, kurevsky dobré.
Beautality na to jdou chytře. Dvacetiminutové kompozice se vyvíjejí, nápady vznikají a zanikají, jiné se proplétají či střídají, jednoduše je jejich kompozice hravá natolik, že čas utíká svižným tempem. Na druhou stranu však nepřeskakují neorganizovaně, mám-li parafrázovat prezidenta, stylem “riff sem, riff tam”, a není tak výjimečné ani několikaminutové strnutí na jediném uhrančivém motivu. Prostě ideál.
Album odstartuje trošku nešťastně titulní písní “Einfallen”. Jako nejkratší na albu (pouhých třináct minut) má zjevně sloužit jako intro a tak také funguje, neboť se celou svojí hrací dobu rozjíždí z opravdu pomalého začátku. Právě v “Einfallen” je ke slyšení ona rozladěná kytara a falešný čistý zpěv, ze kterého jsem o albu získal svůj první dojem, ale v kontextu celé písně to zní přeci jen o řád líp než izolovaně v minutovém teaseru. Úvodní píseň má i své silné chvilky, a to zejména v závěru, kdy vůdčí roli převezme epická kytarová melodie. “Einfallen” je však všeobecně dost jiná než zbytek alba a i ze zvuku bych soudil, že byla nahrána v jiné době a na jiném místě.
To druhá “Doppelgänger” je naopak mojí oblíbenkyní. Ze všech skladeb je vlastně nejjednodušší, její vývoj se děje velice pomalu a velký důraz je kladen na zpěv. Ten je zde, podobně jako na zbytku alba, hodně rozmanitý – od různých poloh čistého zpěvu (které jsou, přiznejme si, chvílemi dost falešné, aniž by to nakonec vadilo) po různorodý řev. Druhým prvkem, který má “Doppelgänger” se zbytkem alba společný (ale liší se od úvodní “Einfallen”), je zvuk. Kytary a místy i vokály jsou jemně zastřené jakousi zvukovou mlhou, basa zní opravdu jen v hlubokých tónech a nijak výrazně nezvoní, ovšem bicí jsou mnohem čistší a nad onu hlukovou stěnu triumfálně vystupují. I když moc nevěřím, že je tento zvláštní mix úmyslný, moc na tom nezáleží, protože to ve výsledku zní nesmírně dobře. V “Doppelgänger” je to navíc umocněno skutečností, že bicí jsou velice jednoduché. Svou sílu ilustrují okolo čtvrté minuty, kde do neměnné práce ostatních nástrojů promluví zrychlením tempa a kompletně tím změní náladu písně a znásobí energii, jež z ní sálá. Dalším silným momentem “Doppelgänger” je pak její závěr a opakované bezeslovné volání Ravengardova nakřáplého hlasu.
Dalo by se říct, že z pohledu obecného popisu alba jsem se prakticky vyčerpal. Zbylá čtveřice skladeb totiž pokračuje v duchu “Doppelgänger”, což díky síle materiálu vůbec nevadí. Mojí druhou nejoblíbenější je tak první část druhého dějství nazvaná “From the Abyss” a její schéma je oproti “Doppelgänger” takřka inverzní – většinu času jede ve vysokém tempu a jakákoli zvolnění jsou tak příjemnou změnou. Další klenot se skrývá v závěrečné “Unreality”, jež se po čtyřech minutách zastaví a z jediné tiché kytary opětovně vyroste do metalové nálože o úctyhodné síle.
Mám dojem, jako bych o “Einfallen: A Tale ov Torment & Triumph” vlastně nic moc neprozradil, a přitom řádků jsem popsal víc než dost. Jeho podstata je totiž těžko zachytitelná a nejlíp uděláte, když si na něj čas najdete sami. Fanouškům black metalu, a to zejména toho atmosferického, kterým nevadí netradiční zvuk a zpěv ani dlouhá stopáž skladeb, by však Beautality mohli přinést hodně radosti.
Další názory:
Ačkoliv se mi tomu nechce moc věřit, nakonec vážně musím souhlasit s kolegou – přestože na první pohled vše doslova kříčí, že se jedná o kardinální kravinu, ve skutečnosti je “Einfallen: A Tale ov Torment & Triumph” opravdu zajímavá a také dobrá deska. Jestli se občas říká, že nějaká skupina klame tělem, o Beautality to platí naprosto bezezbytku, protože bych si nikdy v životě nevsadil na to, že se pod takhle debilním jménem a takhle debilním logem bude ukrývat vážně povedená muzika, která člověka zabaví na velké množství poslechů. A i když se to může zdát docela neuvěřitelné, nahrávce nakonec nijak nevadí ani extrémní délka 105 minut – vážně není sebemenší problém otočit “Einfallen: A Tale ov Torment & Triumph” na jeden zátah a ani není problém se u toho poslechu bavit. Máte-li v oblibě poměrně netradiční black metal (nejsem si úplně jistý, jestli je na místě mluvit o post-black metalu, jak se lze někde dočíst), Beautality (uff, to jméno je fakticky zvěrstvo) za zkoušku určitě stojí. H.
Na světě existují tisíce, možná spíš desetitisíce vydavatelských firem z různých hudebních scén, od indie záležitostí až po major labely, nicméně firem, o nichž by šlo říct, že je jejich činnost výjimečná, že vydávají skutečně zajímavou muziku a že se na jejich vkus dá spolehnout, je naprosté minimum, v podstatě jen hrstka a směšné promile z toho obrovského počtu. Pro mě osobně mezi takové jistě patří kupříkladu italští Avantgarde Music, protože takřka vše, co pod jejich patronátem vyjde, mě opravdu oslovuje a přijde mi to jako úžasná muzika. I v takových případech však platí jen “takřka vše”, nikoliv “úplně vše”…
A zrovna italští black metalisté Hornwood Fell se svým eponymním debutem jsou výjimkou potvrzující pravidlo a patří k těm nemnoha, kteří vydali desku u Avantgarde Music, ale nijak zvlášť z toho na větvi nejsem. Netvrdím, že je “Hornwood Fell” blbost, jen je to prostě takový vcelku obyčejný rychlý black metal, který se sice poslouchá vcelku příjemně, ale že by mě to skutečně bavilo, to zase tvrdit nemohu. Italové to drtí v opravdu vysokém tempu a bicí sypou v podstatě od začátku do konce snad jen s výjimkou občasných krátkých inter (které jsou v rámci vlastních skladeb, ne jako samostatné položky). Nejzajímavější je asi práce kytar, jež sice stále působí ostře, black metalově a undergroundově, ale jinak jsou poměrně melodické, nicméně ani tohle není natolik kulervoucí, aby to “Hornwood Fell” vytáhlo někam výše.
Asi největším neduhem nahrávky je to, že se Hornwood Fell nepodařilo vytvořit pořádnou atmosféru. Z alba je sice cítit, že taková snaha tam nejspíše byla, avšak přinejmenším v mém případě se minula účinkem. V hlavě tak člověku zůstane jen pocit, že to ti Taliáni vcelku solidně sypali a že se to dalo poslouchat. A to je na dnešní přecpané scéně bohužel málo.
Svým způsobem je to docela zajímavé, že se ještě dnes najde někdo, kdo si řekne, že je na světě pořád málo špinavého a oldschoolového black metalu a že právě on je ten jediný vyvolený, kdo oživí a opětovně zažehne onen true plamen – a začne hrát hoblovačku, která zní úplně stejně jak muzika tisícovky dalších kořenů, jež rovněž obdobným způsobem osvítil duch nesvatý. Ano, Švýcaři Blakk Old Blood patří právě mezi takové.
Při vší úctě, okatější už to být ani nemůže – vydáváním demáče striktně na kazetě počínaje, texty o sedmi smrtelných hříchách a songy s názvy jako “Burning Churches” konče. Všechno prostě křičí, že od Blakk Old Blood a jejich počinu “Wrath” člověk nedostane nic jiného než syrovou, možná trochu garážovou hoblovačku. A světe div se, ono to tak opravdu je!
Asi takhle… jestli to chlapce baví to drhnout od podlahy a hrát si u toho na zlouny, nedá se proti tomu říct ani popel, nijak to nehaním. Z pohledu posluchače je ovšem demosnímek jako “Wrath” a obecně muzika jako Blakk Old Blood trochu zbytečná – co si budeme povídat, asi všichni, kdo chtějí v roce 2015 pořád poslouchat něco podobného, si radši pustí první dvě alba Bathory a dá jim to mnohem víc než tahle švýcarská smečka. Ani pár docela solidních (i když stále jednoduchých) riffů v písničkách jako “Ancient Serpent” nebo “Might of Wrath” (asi nejpovedenější věc dema) na tom nic moc nezmění.
Neříkám, že se “Wrath” nedá poslouchat. Ona to zase není sračka, abychom si rozuměli, jen je to prostě a jednoduše skrz naskrz průměrná a krutě neoriginální záležitost, jichž většina z nás slyšela už víc než dost. Některé momenty (viz dvě jmenované skladby) jsou sice docela fajn, ale pokud nejste vyložení fanatici do tohohle druhu hudby, pro něž jiný svět než ten oldschoolový a black metalový neexistuje, tak “Wrath” můžete nechat s klidným srdcem plavat…
Nejspíš to znáte sami – před vámi je skvělá nahrávka na první pohled i poslech. Nic podobného jste ani v nejmenším neočekávali – deska vyzařuje přitažlivou auru neznáma, koukáte na ní jak puk a dolní čelist vám padá každou minutou o číslo níže. Pocit ohromení se zdá být věčný, narůžovělý plyn – optimismus – se vám mohutně valí odevšad, a tu náhle přichází zlom. Studená sprcha, která z vás prchající optimismus důrazně smívá. Pocity rozčarování jsou všudypřítomné a ve vás okamžitě začíná hlodat sakra tvrdý ořech, co že je vlastně špatně. V tomto bodě přichází zásadní odluka. Jednou pátráte po příčině, která se vám nakonec odhalí jen v matné nebo zcela nespecifikovatelné podobě, podruhé si bohatě vystačíte s metodou kouknu (poslechnu) a vidím (slyším). Příběh končící druhou variantou zasáhl také anglické Caïna na nové řadovce “Setter of Unseen Snares”. Nejsou první, ani poslední, nicméně v jejich případě je mnou zmiňovaný pocit natolik markantní, že jsem jím celý text musel začít.
Dosavadní tvorba Caïna mi byla doposud odpírána, což rozhodně nejde na vrub kapely, která po 11 letech fungování (a jednoroční pouze na pomezí let 2011 až 2012) jistě nepatří k těm nejméně známým. Není se však složité dopátrat žánrové rozmanitosti, jejíž cestu Caïna hezkou řádku let razí. Za hlavní výrazivo sice podle všeho zůstával black metal, ale nejednou se hrálo i v čistě nemetalových vodách. Na “Temporary Antennae” z roku 2008 to byl v souvislosti s black metalem obligátní post-rock, “Litanies of Abjection” z před dvou let potom mířilo do sfér ponuré elektroniky (ukázka zde, nezačínat prosím pasáží v páté minutě). Nutno dodat, že druhému jmenovanému záseku nebylo dopřáno příliš kladných ohlasů, tudíž konzervativnější žánrové ustájení, které se koná na “Setter of Unseen Snares”, může mít i toto opodstatnění. Pro úplnost je třeba poznamenat, že vydání “Litanies of Abjection” a aktuální řadovky proložilo několik dalších počinů, singly počínaje, minialby a splitem konče. Za dva roky se produkce neřadových nahrávek zastavila na čísle osm, což je věru úctyhodná porce.
Teď již k dlouhohrající novince. Už jen pohled na tracklist naznačuje zajímavou skutečnost. “Setter of Unseen Snares” je rozděleno dle délky songů do dvou polovin – pět kratších kousků na začátek a poté závěrečná čtvrthodinovka “Orphan”. Řekl jsem zajímavou skutečnost… no, zajímavé to dost možná je, jenomže přihlédneme-li k délce celé desky – 32 minut – na kompaktnost se Caïna dívají maximálně z rychlíku. Štěpit již tak malý celek na dvě ještě menší polovičky mi prostě smysl nedává. Ale pěkně popořadě.
Vše načíná intro nazvané jednoduše “Introduction”, jež může směle konkurovat nejlepším plnohodnotným skladbám na desce. Mluvené slovo, sem tam kytarové hrábnutí a ambientní podkres. Jednoduché, ale velmi působivé. Jako předznamenání něčeho velkého opravdu bravurní. A dále? První polovina na nějaké experimenty dvakrát nedává, skladatelsky jde o veskrze konzervativní přímočarý black metal. Servírován je ovšem v moderním ošacení, které již tak nadprůměrný materiál obléká do gala. První poslechy se, jak padlo v úvodu, vznášely na vlně nadšení. Pětice songů až po “Applicant / Supplicant” (včetně) mě díky neskutečné přímočarosti, hutné atmosféře a k nahrávce bezvadně pasujícímu zvuku královsky bavila. Kytary i bicí hodně vpředu, kopáky konečně kopou – nelechtají a je úplně jedno, že většinou nejde o žádné dvojšlapkové salvy.
Ano, to celé zní dozajista moc pěkně, jenomže je tu jeden stěží zanedbatelný háček. Nacházíme se to totiž někde v polovině stopáže a slova se ujímá čtvrthodinové finále “Orphan”, které se na desce zjevuje jakoby z jiného světa. Rychlé tempo ani tah na bránu si s touto skladbou příliš netykají a vynecháme-li zvuk, zbývá “pouze” atmosféra, která se brodí někde v post-metalových vodách a bohužel také o třídu níže. Skladba to je víceméně stále obstojná, ale v rámci celku je nejen emociální, ale taktéž kvalitativní skok výrazný. Prvních 10 minut je v podání “Orphan” opravdové tápání a až po uplynulé desetiminutovce se začíná pocit nepatrně vylepšovat. I ten ale má do silného začátku “Setter of Unseen Snares” stále hodně daleko. A když už se po větším počtu poslechů přeci jen začíná v případě “Orphan” blýskat na lepší časy, do kýblu jde pro změnu úvodní pětice, jež nedisponuje takovou trvanlivostí.
Mluvíme tedy v případě nových Caïna mluvit o promarněném potenciálu? Nepochybně. Rozdíl v náročnosti kladené na posluchače je mezi oběma polovinami natolik markantní, že je nemožné si “Setter of Unseen Snares” od začátku do konce naplno vychutnat. Při prvních posleších budete patnáct minut v sedmém nebi, naopak další čtvrthodinovku dojde k zoufalému vzpouzení, pakliže vůbec necháte tóny “Orphan” doznít. A když se už po několika dnech v závěrečném “sirotkovi” (ten název opravdu není náhodný) alespoň částečně najdete, překvapivá síla první poloviny je ta tam. Příště fakt raději dvě další EP…
O finských perverzně-blasfemických řeznících Wömit Angel si tu nebudeme povídat poprvé – jednou jsme je tu totiž již recenzovali, a to ku příležitosti vydání jejich loňského fošny “Holy Goatse”. Ačkoliv album vyšlo v září, Finové nijak nelení a ani ne o půl roku později nám servírují další počin, jímž je kraťoučké ípko s názvem “Maggotmouth”. To je také zároveň poslední počinem Wömit Angel, na němž se podílel dosavadní bubeník Vile Anarchy, jenž těsně před vydáním této nahrávky kapelu opustil.
“Maggotmouth” nabízí dva nové tracky, jejichž hrací doba nečiní ani pět minut. Hudebně asi nelze oproti “Holy Goatse” čekat nějaké velké změny, takže opětovně se jedná o pekelně rychlou black/thrashovou hoblovačku s punkovým nádechem, nicméně oceňuji, že tentokrát se Finové příliš nepokoušejí o řvavá kytarová sóla, která byla na minulém albu naprosto příšerná. Prvním flákem je titulní věc, což je dost jednoduchá vypalovačka, jejíž délka jedné minuty a 49 vteřin je tak akorát, protože to, co v ní Wömit Angel nabízejí, by na delší čas nemělo. Druhý nový kus “Children of Moon” je ovšem zajímavější, jelikož v něm kapela nabídne dokonce i nějakou melodii a v tu ránu to najednou funguje o poznání lépe. Upřímně, asi nejlepší song, jaký jsem od Wömit Angel doposud slyšel… jasně, pořád to není žádná extáze, ale nemám problém říct, že “Children of Moon” se mi konečně poměrně líbí.
Poslední písničkou na EP je “King-SM”, což je znovunahraná verze songu “King Self-Mütilation” z prvního dema “Gnitimov fo Gninnigeb Eht” z roku 2011 (kdyby se vám to jméno nějak nezdálo, je to “The Beginning of Vomiting” napsané pozpátku… někdo obrací kříže, někdo slova). Aktuální varianta je o trochu méně syrová (ale i tak pořád docela dost), ale jinak mi smysl přetočení uniká, protože zas tak extrémně se ta skladba neproměnila a už i na tom demosnímku byla (zvukově) poslouchatelná.
“Maggotmouth” se dá poslouchat, ale je to asi jen pro opravdové fandy kapely, jsou-li vůbec tací, jinak o nic moc nepřijdete, když to neuslyšíte.
Před dvěma lety se v Praze odehrála jedna akce, pro niž by sice označení festival (ve smyslu opravdu klasického festivalu) bylo asi příliš honosné, přesto zde byl cítit jasný dramaturgický záměr – jak už přímo z názvu Hellenic Darkness plyne, šlo o koncert řeckých kapel. Tehdy se tu představili Rotting Christ po boku smeček Dead Congregation a Ravencult plus nějaký ten český support k tomu. A právě po dvou letech se tato akce dočkala svého pokračování se vcelku nepřekvapivým názvem Hellenic Darkness 2015, jehož hlavním tahákem byli opětovně Rotting Christ, tentokrát ovšem v doprovodu Varathron a Kawir – a samozřejmě i toho českého supportu navrch.
Rozjezd večera obstarávaly dvě domácí kapely, přičemž tou první z nich byli Desire for Sorrow, kteří v loňském roce vydali svůj velký debut “At Dawn of Abysmal Ruination”, jímž vzbudili poměrně slušný rozruch a také poměrně protichůdné reakce od těch hodně nadšených až po ty absolutně odmítavé, které kapelu označovaly za sice solidně hrající a profesionálně se tvářící, přesto pořád jen kopírku muziky Cradle of Filth. Nemám důvod nějak tajit, že se řadím spíš do toho druhého tábora a živé provedení na mém názoru nezměnilo zhola nic – až doposud jsem se totiž koncertnímu počínání Desire for Sorrow vyhýbal a na Hellenic Darkness jsem je viděl poprvé. Jasně, rozhodně kapele neupírám, že umí hrát, že se snaží, aby to na tom pódiu k něčemu vypadalo, obecně je z jejich počínání cítit sebejistota a sebedůvěra, jenže ani cool plachty nebo vlajky na pódiu podle mě průměrnou muziku prostě nezachrání. Navíc ať si říká kdo chce co chce, ta Krejdl of Filcka z toho fakt smrdí tak mocným způsobem, že mluvit o obšlehu je prostě na místě. Proti samotnému koncertnímu přednesu nemám víceméně nic, protože je na tom vidět, že se chlapci fakt snaží, ale je asi jasné, že když člověku ta hudba přijde jako kravina, ani ty koncerty jej nebudou moc bavit. Vydržet se to dalo, někoho to možná i bavilo, mě osobně to však moc nebralo…
Oproti tomu Secret of Darkness jsem živě viděl snad stokrát. Skupina aktuálně vydala novou placku “Neotericus universum”, z níž se ten večer hrálo především, ale něco málo z předchozího “(In)Humanity” taktéž zaznělo. Osobně jsem novinku v její studiové podobě ještě neslyšel, nicméně mi přišlo, že Secret of Darkness svou muziku posunuli ještě kousek víc k death metalu a možná i trochu k technice (ale samozřejmě zase ne tolik, aby z toho byl technical death metal… to jen aby si někdo nemyslel), každopádně mě to docela bavilo. Samotný koncert byl tak dost povedený, a i když jsem Secret of Darkness viděl fakt mnohokrát, přišlo mi, že tohle bylo jedno z nejpovedenějších setkání. Poprvé jsme se potkali v době, kdy ještě ani neměli venku svoje první ípko, a tehdy to byla taková obyčejná lokálka… nyní bylo znát, že se Severočeši stačili za tu dobu vyhrát, na pódiu jim to dost šlapalo a zejména zpěvák Vojta docela řádil a publikum pořád hecoval. Lidé naštěstí reagovali a připravili Secret of Darkness více než slušnou odezvu. Jasně, do nějakého výjimečného koncertu to pořád mělo hodně daleko, ale i tak jsem se poměrně bavil a vyhrazený čas uběhl příjemně rychle (na čemž se ale jistě podepsal i fakt, že Secret of Darkness stačili zahrát snad jen pět nebo šest písniček včetně jednoho přídavku).
Nyní už nastal čas, aby akce dostála svého názvu, protože konečně mělo dojít na onu helénskou temnotu o třech chodech. Jako první se slova ujímají Kawir a klidně se vsadím, že na začátku jejich koncertu si úplně všichni v sále pomysleli jednu a tu samou věc. Jakmile na pódium přišel polonahý baskytarista, všem, kdo sledovali i zvukovou zkoušku, nejspíš bleskla hlavou humorná myšlenka, že snad do půl těla nepřijde i ten kytarista. Když o pár vteřin později kytarista do půl těla skutečně přišel, humor se změnil na zděšení. Já se samozřejmě nechci nikomu posmívat, že má nějaké to kilo navrch, ostatně já sám taky nejsem extrémně vysportovaný atlet, ale ty vole – když vážím 200 kilo a mám takovou vanu, že by i Halina Pawlowská mohla jen tiše závidět, tak se přece nesvlíkám na veřejnosti. A nejhorší na tom bylo, že ani tak to nebyl nejvtipnější muzikant na pódiu, protože tenhle titul si u mě odnesl zpěvák Phaesphoros – ten sice zpívat uměl a hlavně čistý vokál byl skvělý, o tom žádná, akorát u toho zpívání tak neskutečně přehrával a dělal takové ksichty, až jsem měl místy co dělat, abych se nezačal chlámat. Nevím, jestli to měl být jakože rituál, čemuž by odpovídalo i to, že byl na rozdíl od svých polonahých kolegů oblečen do kutny, ale připadalo mi to spíše směšné.
Hudebně se mi Kawir líbili… upřímně se přiznám, že ze všech tří přítomných řeckých skupin znám jejich tvorbu nejméně, vlastně spíš jen okrajově, ale živě mě to určitě zaujalo, mělo to povedené momenty (třeba zmiňovaný čistý zpěv velká paráda), dokonce to mělo i kvalitní atmosféru, akorát jen v případě, že člověk zavřel oči a pouze poslouchal. Hudebně super, vizuálně spíš nepovedený vtip.
Večer se definitivně přehoupnul do své druhé půle a slova se ujímají Varathron. Většina lidí ten den nejspíš dorazila kvůli samotným Rotting Christ a v tomhle jsem byl asi výjimka, protože já jsem byl skutečně nejvíc zvědavý právě na Varathron – ani ne tak kvůli tomu, že Rotting Christ už jsem viděl několikrát a Varathron ani jednou, jako spíš kvůli setsakra povedené loňské desce “Untrodden Corridors of Hades”. S takhle kvalitním materiálem v zádech jsem toho od nich čekal fakt hodně, bohužel ale musím, že realita zůstala za mým očekáváním. Možná to bude i tím, že jsem si z novinky nevšiml snad jediného tracku a to jsem si myslel, že ji znám opravdu dobře… jenže starší nahrávky jsem neslyšel tak strašně dlouho, že už se nedá tvrdit, že bych je znal, a skutečně žádná písnička mi nebyla moc povědomá. Samozřejmě nechci vzbudit dojem, že jsou starší věci hovadina, ale živě to znělo možná až moc přímočaře a třeba to, co mě na aktuálním albu tak bavilo (atmosféra), jsem tam nějak moc neslyšel.
Nedá se tvrdit, že by snad Varathron dělali něco vyloženě špatně – hoblovali poměrně solidně, image v kapucích byla dostatečně metal, ale nebyla nijak přehnaná (a tudíž spíš úsměvná) jako v případě Kawir, muzikanti se snažili a hlavně vokalista Stefan Necroabyssious byl správný zloun. Kdybyste ho potkali v noci na ulici a on se na vás takhle zatvářil, okamžitě položíte peněženku na zem a utíkáte. Jednoduše nedokážu říct, co přesně se na tom setu nepovedlo, protože formálně to bylo všechno v pořádku, jen jsem z toho neměl nějak zvlášť kulervoucí pocit a nedokázalo mě to strhnout. Nicméně uznávám, že problém mohl být i v tom, že jsem od Varathron jaksi čekal vrchol večera a ono nic… kdo k jejich koncertu přistupoval bez větších očekávání s tím, že se nechá překvapit, asi měl oproti mně tentokrát výhodu.
Sice ještě nejsme na konci celé akce, pojďme si však už nyní trochu zabilancovat. Ze čtyř dosavadních vystoupení prozatím vedou Secret of Darkness, jejichž vystoupení však bylo stále jen slušné. Desire for Sorrow mě nijak nebavili a Kawir s Varathron se zkouknout dali, v obou případech to však bylo trošku zklamání. Zatím ta bilance nevypadá nějak zvlášť pozitivně, což? Inu, bylo to tedy na samotných Rotting Christ, aby čest večera zachránili a výsledný dojem alespoň nějak vylepšili. A víte co? Ono se jim to vlastně povedlo…
Smečka s jedním Tolisem vepředu u mikrofonu a druhým Tolisem vzadu za bicími totiž živě vážně umí a opětovně to potvrdila. Setlist byl takový standardní a nepřekvapivý – pár kousků z poslední desky “Κατά τον δαίμονα εαυτού” jako “In Yumen – Xibalba”, “Χ ξ ς'” nebo “Grandis Spiritus Diavolos”, něco málo ukázek z předchozích dvou alb (“Nemecic” a “Χαος γενετο (The Sign of Prime Creation)” z “Theogonia” a z “Aealo” bohužel jen “Noctis era”), novodobá hitovka “Athanati este” a pak samozřejmě pár starých válů jako “Non serviam”, “The Sign of Evil Existence” nebo “King of a Stellar War”, což jsou věci, jež Rotting Christ hrají pořád dokola. Tohle je ovšem asi tak jediná věc, již lze vytýkat, protože jinak to byla paráda.
Setlist Rotting Christ:
01. Χ ξ ς’
02. P’unchaw kachun- Tuta kachun
03. Athanati este
04. Κατά τον δαίμονα εαυτού
05. Nemecic
06. King of a Stellar War
07. The Sign of Evil Existence
08. Transform All Suffering into Plagues
09. Societas Satanas [Thou Art Lord cover]
10. In Yumen – Xibalba
11. Grandis Spiritus Diavolos
12. Χαος γενετο (The Sign of Prime Creation)
13. Noctis era
– – – – –
14. Non serviam
Kapela jela na plné obrátky a řečtí nezmaři to rozhodně nešidili – ať už šlo doprovodné hudebníky, Themise Tolise, jenž zpoza bicích hnal koncert neúnavně kupředu, nebo Sakise Tolise, což je prostě parádní frontman, který rozhodně umí s publikem pracovat. Co si budeme povídat, koncert ubíhal jedna báseň, a i když se hrálo přes hodinu, rozhodně jsem se nenudil. Základní set zakončený pomocí “Noctis era” byl vtahu jak nic a Rotting Christ už se klidili z pódia, aby se na něj za chvilinku mohli samozřejmě zase vrátit a zakončit svůj výstup s kultovkou “Non serviam”. Během ní se k Rotting Christ připojila i většina členů Varathron a Kawir a společně celý večer dotáhli do konce – celé to působilo jako parta dobrých kámošů, kteří jsou rádi, že měli možnost vyjet tisíc kilometrů daleko a spolu zahrát spolu trochu toho svého řeckého metalu. Žádné hvězdné manýry se nekonaly, a i když se ten večer hrál black metal, což by přece jen měla být zlá muzika, v tenhle moment bylo vidět, že samotní muzikanti jsou za tuhle akci vážně rádi a užívají si ji.
Úplný závěr akce tedy proběhl ve velkém stylu, o tom žádná, ale jinak mám pocit, že jsem toho od samotných účinkujících čekal o malinko víc. Rotting Christ byli výborní (ačkoliv vlastně odváděli jen svůj standard), ale druhou nejlepší kapelou byli Secret of Darkness, což není zrovna věc, jakou by člověk očekával na oslavě řeckého metalu (což samozřejmě není nic proti Secret of Darkness!). Alespoň zvukově se však podnik povedl a naštěstí nenastalo situace, kdy by nějakému účinkujícímu podrazil nohy sound (kolegové Inquisition & spol., kteří si na Chmelnickém ozvučení vylámali zubu měsíc nazpět, by mohli povídat) a snad s výjimkou uřvaného začátku Desire for Sorrow (což se ale velmi rychle spravilo) jsem nezaznamenal žádný problém – na rozdíl od kolegy ani u Rotting Christ.
Přes všechny výtky k výkonu některých skupin je ovšem koncept a myšlenka celého Hellenic Darkness nadmíru sympatická a upřímně se mi líbí, že taková věc probíhá – zvlášť s tematickým zaměřením na Řecko, protože já jsem měl řecký metal vždy rád a místní scéna je podle mě velmi silná. Pokud se tedy někdy uskuteční třetí Hellenic Darkness (klidně už s jiným headlinerem, aby nebyli furt ti Rotting Christ), bude to jenom dobře – ostatně v Řecku je těch skvělých kapel mraky (a není nutné zůstávat jen u obligátních Septicflesh, kteří napadnou většinu lidí… namátkou třeba Necromantia, Nightfall, Acherontas, Devathorn, Deviser a tuny dalších), takže stačí jen vybírat…
Druhý pohled (Ježura):
Pokud si dobře vzpomínám (kecy, jasně, že si vzpomínám, to já jen tak pro větší drama), na prvním Hellenic Darkness se Rotting Christ svým prvním vystoupením, které jsem viděl, postarali o suverénně nejlepší koncert roku 2013, k němuž jsem měl tu čest se nachomýtnout. Jejich návrat pod hlavičkou stejné akce tak pro mě byl jasným signálem k uskutečnění další výpravy na akci svým pojetím minimálně u nás velmi ojedinělou, a i když jsem s výjimkou headlinera o vystupujících kapelách slyšel maximálně letmo, očekávání byla stejně dost vysoko. V mainstreamu nepříliš provařená řecká scéna mě totiž už vícekrát přesvědčila, že skrývá nejednu mimořádně vypečenou smečku, a nebyl tedy důvod předpokládat, že by Varathron a Kawir měli činit výjimku.
Vezměme to ale popořadě. Desire for Sorrow respektive jejich debut “At Dawn of Abysmal Ruination” šli doposud úplně mimo mě, a tak jsem byl poměrně zvědavý, nakolik mě to osloví, i když jsem vzhledem k páně šéfredaktorovu informačního servisu nečekal žádné přehnané zázraky. Výsledek? Zázraky se rozhodně nedostavily a Desire for Sorrow měli co dělat, aby mě vůbec udrželi v sále. Navzdory vší (dlužno dodat opravdu zřetelně viditelné a nestrojené) snaze o co nejlepší dojem mě to totiž po hudební stránce dost ukrutně nudilo. Prostě jakože-black metalová hoblovačka plná kláves, pod jejichž příkrovem se ale prakticky nic nedělo. Neříkám, že to bylo vyloženě zlé a v závěru jsem pár solidnějších motivů nakonec přeci jen zachytil, ale vzato kolem a kolem prostě slabý průměr, z něhož jsem si neodnesl vůbec nic.
To druzí Secret of Darkness se předvedli v o poznání příznivějším světle. Jejich vystoupení mě chytlo v podstatě okamžitě, a to jak živelností, s jakou se muzikanti projevovali, tak nečekaně zajímavou muzikou. Mělo to pořádné koule, ale Secret of Darkness přitom působili dost odlehčeně a přirozeně, takže když po čtyřech písničkách přišla stopka, docela mě to rozladilo. Sice jsme se dočkali ještě přídavku, ale i tak to bylo vzhledem podanému výkonu kapely dost málo. Jak se ale říká – dobrého pomálu a v tomhle případě to určitě platilo. Zábava to byla vážně solidní a já doufám, že to nebylo naposledy, co mě Secret of Darkness takhle potěšili.
O existenci Kawir jsem se poprvé dozvěděl ze soupisky Hellenic Darkness, ale po příjemné zkušenosti s předloňskými řeckými předkokany jsem stejně čekal přinejmenším uspokojivý zážitek – a Kawir nakonec nezklamali. Na pohled to vážně bylo poměrně ujeté, ale samotná muzika mně naštěstí pomohla na to divadýlko přistoupit, díky čemuž jsem si to celé užil. Mělo to atmosféru, mělo to dokonce i nějaký ten vlastní ksicht a především z toho byla do daleka cítit poctivost, s jakou to Kawir drhnou už déle než dvacet let, takže ve výsledku z toho vzešla alespoň z mé strany naprostá spokojenost a velice příjemný hudební zážitek.
Jsa namlsán recenzí na “Untrodden Paths of Hades”, jsem si od Varathron sliboval rozvážný a působivý black metal plný nápadů a atmosféry – a v tomto mě milí Řekové poměrně zklamali. Z jejich setu se totiž vyklubala přímočará a agresivní hoblovačka, která byla mým představám na hony vzdálená. Jakmile jsem se ale smířil s tím, že to zní jinak, než jsem čekal, začalo mě to bavit. Varathron tlačili na pilu opravdu příkladně a byl to vážně solidní nářez, při němž se v předních řadách sálu hned několikrát rozjel solidní mosh pit. Varathron se takhle prohoblovali celým setem, lidé se jim za to náležitě odvděčili a já byl také spokojený. Přesto jsem se nemohl zbavit dojmu, že posledně byl řecký support o kus lepší, a tak jsem raději vložil své naděje na opravdu kulervoucí vystoupení v Rotting Christ, kvůli kterým jsem se na Chmelnici vydal a od kterých by bylo cokoli slabšího než opravdová šleha povážlivým zklamáním.
Protože jste si o výkonu hlavních hvězd večera stejně přečetli v kolegově části reportu, nemá smysl to uměle natahovat, a můžu tedy bez obalu prohlásit, že Rotting Christ ani tentokrát nezklamali a naopak potvrdili, že jim to naživo šlape jako málokomu. Kýžená šleha se totiž opravdu dostavila a tohle vystoupení mohlo posloužit jako učebnicový příklad stoprocentního výkonu. Ohromné nasazení všech muzikantů však publikum oplácelo stejnou měrou, a podařilo se tak vytvořit opravdu výtečnou atmosféru, kdy kapela sypala do lidí jednu bombu za druhou a lidi zase hnali kapelu k ještě odevzdanějšímu výkonu. Ačkoli ale byli Rotting Christ opravdu famózní a za jejich výkon před nimi musím smeknout až ke kotníkům, musím se přiznat, že posledně mě to sebralo ještě o kus víc. Určitě se na tom podepsala skutečnost, že před dvěma lety to bylo poprvé, co jsem tyhle řecké veterány viděl, a tehdy to pro mě byl tak trochu splněný sen, ale hlavní důvod vězí jinde – ve zvuku. Ne, že by to nešlo poslouchat, to určitě netvrdím, ale i když se to ke konci zlepšilo, naprostou většinu koncertu jsem si musel z velké části domýšlet kytary, a to je při charakteru muziky Rotting Christ poněkud problém. Zamrzelo to o to víc, že všechny čtyři předcházející kapely měly zvuk jak víno, a je vážně k vzteku, že si to musela odskákat zrovna ta, na kterou jsem se těšil zdaleka nejvíc. Na zcela brilantním výkonu Rotting Christ to ale samozřejmě nemění vůbec nic stejně jako na skutečnosti, že jsem si to vážně užil a nelituji jediné koruny, které jsem do tohoto podniku vrazil.
Shrnutí? Hellenic Darkness ve svém druhém vtělení potvrdila, že akce takového formátu má nejen smysl, ale je také přitažlivá pro fanoušky. Nová Chmelnice sice rozhodně nebyla vyprodaná, ale v pozdějších fázích večera už rozhodně nebylo od věci hovořit o plném klubu a to se na výsledném dojmu nakonec podepsalo alespoň z mého pohledu opravdu příznivě. Publikum se totiž ukázalo v dobrém světle a de facto všem kapelám přichystalo takovou odezvu, že si nikdo z vystupujících nemohl stěžovat – ba naopak. A výkony tomu (až na jednu výjimku) rozhodně zavdaly důvod, takže celkově vzato u mě panuje naprostá spokojenost a už teď jsem zdravě zvědavý, jaká sestava se urodí na příštím ročníku, který nás nejpozději do dvou let (alespoň doufám) čeká.
Crest of Darkness je kapela, která se na scéně pohybuje už spousty let a má za sebou poměrně velké množství desek, tudíž asi nikdo nebude proti, když tyto Nory označím jako veterány. Přesto se téhle partě okolo Ingara Amliena nikdy nepodařilo nějak výrazně prosadit, a to ani v rámci toho undergroundu. Nějaké jméno sice Crest of Darkness bezesporu mají, ale že by šlo o obecnou známost, to ani omylem.
Před dvěma lety vydali Crest of Darkness docela slušnou placku “In the Presence of Death”, na niž se čekalo celých šest let. S dalším novým materiálem však Norové evidentně tak dlouho čekat nechtěli, tudíž do světa aktuálně vypustili EP “Evil Messiah”, což je jen tak mimochodem první neřadový počin kapely od roku 1996 a vlastně druhá neřadová nahrávka vůbec.
Ačkoliv mi byla činnost Crest of Darkness nějakým způsobem vždy poměrně sympatická (nedokážu však přesně říct proč), z “Evil Messiah” jsem si na zadek zrovna nesednul. Nedá se sice tvrdit, že by Norové zapomněli, jak že by to měli hrát, to zase ne, jelikož každý z trojice vlastních songů obsahuje několik kvalitních nápadů, ale jako celek minialbum působí “jen” lehce nadprůměrným dojmem. To samozřejmě není nijak zvlášť špatný výsledek, ale taky to není žádná velká pecka. Titulka “Evil Messiah” nebo “Abandoned by God” (a vlastně “Armageddon”) se poslouchají úplně v pohodě, nemám s nimi sebemenší problém a vlastně se mi i relativně líbí, že bych měl však potřebu se k EP v budoucnu někdy vracet, to si při vší úctě nemyslím. Jednoduše je to taková ta nahrávka, jež se dá strávit, jejím poslechem nic nezkazíte, ale když ji neuslyšíte, nestane se vůbec nic.
Co se naopak vůbec nepovedlo, to je naprosto příšerná obálka – to je při vší úctě fakt humus. Stejně tak bych se bez sebemenších problémů obešel i bez finálního coveru “Sick Things” od Alice Coopera – už jen proto, že ke zbylému materiálu příliš nezapadá. Ale přece jen je tohle neřadové ípko, takže lepší takhle, než cpát předělávky na normální alba.
