Agos (anebo také ΑΓΟΣ, chcete-li) je úplně nové jméno na řecké black metalové scéně, přesto však není bez zajímavosti – a není to jen proto, kdo za tímto projektem stojí. Agos totiž nemají na svědomí žádná ucha – všech nástrojů i vokálů se ujal Van Gimot z kapely Virus of Koch (dříve působil i třeba v Acherontas), zatímco celý koncept kapely a texty obstarává Astrous, zpěvák Aenaon a jinak také majitel kazetového labelu Archetapes Industries. Dvojice koncem ledna vydala své debutové EP “Irkalla Transcendence”, jehož nemalé ambice potvrzuje i zajímavý způsob vydání – žádné CD, ale jen na černém LP v limitaci 200 kusů a barevném LP v limitaci 50 kusů.
Agos nabízejí black metal se znatelnou death metalovou patinou. Tento žánr v jejich podání není vyloženě chaotický, to zase ne, ale na několik prvních poslechů je ta hudba poměrně nepřehledná, jelikož Řekové nenabízejí nějaké chytlavé velké záchytné body. Přesto je v tom materiálu hned od začátku cítit vysoká kvalita, a když má člověk trochu trpělivosti a dá těm dvaceti minutám víc jak jednu nebo dvě šance, záhy se ukáže, že to o té kvalitě “Irkalla Transcendence” nebyl jen pocit. Sice je to klišé, ale rozhodně platí, že jakmile se ta muzika trochu usadí v uších a prokoukne, hned tam začnete slyšet spoustu zajímavých a chytrých nápadů. Toto vše platí zejména o prvních dvou skladbách “Akkadian Cenotaph” a “Of Salt and Blood: The Rabisu’s Rebellion”, jelikož třetí “Irkalla Transcendence” na to jde malinko jinak. Hudebně se sice pohybuje ve stejných mezích jako dvě předešlé kolegyně, přidává ale navíc ještě větší důraz na atmosféru, díky čemuž je na začátek trochu stravitelnější.
Tak jako tak, Agos se na svém prvním počinu představují jako docela zajímavá záležitost, jejíž případnou dlouhohrající desku si rád poslechnu. Skutečné kvality se totiž ukážou právě až na delším formátu, nicméně už jen tímhle minialbem si Řekové pozornost zaslouží – alespoň tedy mě “Irkalla Transcendence” dost baví, takže na další tvorbu budu dost zvědavý.
Země: Řecko Žánr: black metal Datum vydání: 21.11.2014 Label: Agonia Records
Tracklist:
01. Kabalistic Invocation of Solomon
02. Realm of Obscure
03. Arcane Conjuring
04. Leprocious Lord
05. The Bright Trapezium
06. Death Chant
07. Delve into the Past
Pokud něčemu Řekové dali základ, pak je to jistě současná západní civilizace, která v nemalé míře dodnes staví na tom, co začalo kdysi dávno právě v antickém Řecku, nicméně se rozhodně nejedná o jedinou oblast, v níž mají tito jihoevropané silnou tradici. Ačkoliv se to může zdát trochu troufalé nebo rovnou dokonce blbé (a ono to blbé trochu je, ale vymýšlejte pořád dokola chytré úvody recenzí!) srovnávat hodnoty jako demokracii nebo kritické myšlení s extrémním metalem, právě ten metal jsem měl na mysli… což bylo asi docela jasné vzhledem k tomu, na jaké stránce se nacházíte.
Každopádně, šlo mi jen o vytvoření oslího můstku k tvrzení, že právě extrémní metal a právě Řecko k sobě prostě patří… sice se zde nenacházejí ty největší a nejzářivější žánrové hvězdy, ale to nic nemění na tom, že tu metalové podhoubí bují již desítky let a dalo světu tvrdých kytar již mnoho zajímavých kapel. Jednou z těch skupin, jež potvrzují jak tu dlouhověkost, tak i tu zajímavost, jsou dozajista Varathron, o jejichž aktuální desce “Untrodden Corridors of Hades” si nyní v krátkosti povíme.
“Untrodden Corridors of Hades” je pátou dlouhohrající deskou Varathron, což na první pohled není žádné závratné číslo, přesto však tato smečka funguje již od konce 80. let – pouze svými nahrávkami poněkud šetří. Novinka kupříkladu vychází po pěti letech od svého předchůdce “Stygian Forces of Scorn”, přičemž tohle není ani zdaleka nejdelší mezera mezi řadovými alby. Zkušeností však Varathron mají i tak dost a je to sakra znát, protože “Untrodden Corridors of Hades” je deska jak víno – to lze prozradit rovnou.
Varathron hrají něco, co bychom mohli pracovně nazvat třeba helénským black metalem… co si budeme povídat, tento přívlastek pro svou tvorbu používá poměrně dost řeckých kapel, nicméně u spousty z nich to je vlastně jen takové pozlátko na ozdobu, neboť ve skutečnosti je to úplně normální metal (byť ten třeba může být kvalitní, to neříkám). V případě Varathron však toto neplatí – jakmile se totiž rozjede úvodní opus “Kabalistic Invocation of Solomon”, hned od úvodních vteřin na posluchače dýchne pradávná pohanská atmosféra jižní Evropy. A to myslím skutečně doslova, jelikož si stále pamatuji, jak to vypadalo, když jsem si “Untrodden Corridors of Hades” pustil poprvé – deska se rozjede působivým chórem, k němuž se záhy přidá rituální rytmika… stačí minuta a už mají Varathron vaši pozornost zajištěnou. A když se zanedlouho skladba zlomí do metalu, pozornost neopadne ani náhodou, protože i zde lze nalézt množství zajímavých detailů jako třeba skvělé kytarové melodie nebo předoucí baskytaru. Nemusíte se však bát, ona helénská atmosféra se z nahrávky nevytratí po odeznění onoho krátkého intra – spousta lahůdek podobných té, s níž se “Untrodden Corridors of Hades” rozjede, bude ke slyšení i dále.
Je pravda, že s “Kabalistic Invocation of Solomon” otevřou Varathron svou novinku ve velkém stylu a hned na úvod nabídnou jedno ze svých největší es, přesto se nedá tvrdit, že by snad Řekové po úvodní devítiminutovce vystříleli veškerou munici. I následující skladby jsou totiž výtečné – v některých případech dokonce excelentní, že si nic nezadají ani s otvírákem. Mezi takové patří třeba třetí “Arcane Conjuring”, která v sobě – mimo jiné, samozřejmě – ukrývá jednu (dvakrát opakovanou) neskutečně působivou pasáž, která je silná jako hovado. Dalším vrcholem je dozajista “Death Chant”, jež se v mnohém podobá právě “Kabalistic Invocation of Solomon”, neboť nabízí další porci ohromné atmosféry a nemetalových vsuvek – důkazem budiž jak rozjezd, tak i mocně vygradovaný moment ve dvou třetinách písně.
Jiné písně jsou možná tradičnější v tom smyslu, že jsou převážně metalové, nicméně vám je myslím jasné, že kdyby v těchto Varathron nudili, nesl by se dosavadní průběh recenze v poněkud kritičtějším duchu. Řekové jsou však po čertech zábavní i tady a stále posluchači předkládají množství výtečných nápadů, zvratů, silných momentů, skvělých melodií a samozřejmě i stále výborné atmosféry. Ono to sice může vyznívat všelijak, když jsem songy na “Untrodden Corridors of Hades” nepřímo jakoby rozdělil do dvou kategorií na klasické “metalovky” a songy, které nabízejí něco víc, ale takhle blbě jsem to nemyslel, protože Varathron jsou výteční na celé ploše nahrávky, a i když mám na desce své osobní vrcholy (viz předchozí odstavec), realita je taková, že Řekové povedené pasáže sypou z rukávu takřka celou a že slabou píseň tu nenajdete. Řečeno jinými slovy, obyčejné a nudné black metalové hoblovačky tu nenajdete – Varathron se pohybují spíš ve středním tempu a black metal v jejich podání bych se nebál nazvat poměrně sofistikovanou záležitostí.
Odpovídat v závěru recenze na otázku, jestli je “Untrodden Corridors of Hades” dobrým či špatným albem, je myslím trochu zbytečné, protože jestli jste četli předchozí řádky, asi je vám jasné, jaká možnost je ta správná. Varathron se na svém pátém albu představují v ohromně silné formě, výsledkem čehož je deska, jež si rozhodně zaslouží, aby s ní člověk “ztrácel” čas. Hledáte-li chytrý black metal s výtečnou atmosférou, který má své kořeny hluboko v undergroundu a přesto je stravitelný (bez jakéhokoliv negativního zabarvení tohoto slova) a otevřený, pak s poslechem neváhejte…
Země: Irsko Žánr: celtic folk / black metal Datum vydání: 5.12.2014 Label: Trollzorn Records
Tracklist:
01. Crom Cruach
02. Blood for the Blood God
03. The Arrival of the Fir Bolg
04. Beren and Luthien
05. The Marching Song of Fiach Mac Hugh
06. Prophecy
07. Gae Bolga
08. The Sea Queen of Connaught
09. Born for War (The Rise of Brian Boru)
10. Perversion, Corruption and Sanctity – Part 1
11. Perversion, Corruption and Sanctity – Part 2
Skoro bych se nebál říct, že irské píšťalkáře Cruachan netřeba nějak široce představovat. Mám nicméně dojem, že tyhle harcovníky, kteří folk metalovou káru táhnou prakticky od jeho počátků na přelomu osmdesátek a devadesátek minulého století, pořád nezná tolik lidí, kolik by oni sami zasloužili. I proto, že v té záplavě kolovrátkových kapel po letech pořád vynikají a zachovávají charakteristické ingredience. Ačkoliv se nevyvíjí kdovíjak závratným tempem, neustálá invence se jim prostě upřít nedá a dodnes tvoří věci, o kterých se může většině kolovrátkových fidlálistů leda vlhce zdát. Je tomu tak i v případě “Blood for the Blood God”? Na to by měly odpovědět následující řádky.
Popravdě jsem se zprvu trochu bál, protože když jsem poprvé slyšel název alba, okamžitě se mi vybavil svět Warhammeru a hordy vesmírných mariňáků. Nicméně mi nepřišlo, že by sci-fi mělo nějakou souvislost s folk metalem, takže došlo na druhou možnost, a to předchozí desku “Blood on the Black Robe”. V ten moment jsem si začal říkat, jestli to s tou krví v názvech desky kluci přece jen trochu nepřepískli a začal doufat, že tenhle krvavý fetiš začnou s dalším albem trochu krotit. Výraznější změna k lepšímu je na první pohled jen v artworku alba, která jako by tak trochu vypadla z portfolia nějaké oldschoolové deathovky. Nicméně ať už se deska jmenuje nebo vypadá jakkoliv, pořád se tu bavíme především o muzice.
Jeden by si mohl říct, že když se obě alba jmenují téměř stejně, tak to ani s tím hudebním posunem nebude kdovíjak horké. Nicméně odpověď na tuhle otázku není zdaleka jednoduchá. Obě desky sdílí onu nekompromisní přímočarost a hutnost, kterou si právě na “Blood on the Black Robe” kapela po pětileté pauze osvojila. Nicméně oproti tři roky starému počinu je tu několik zásadních změn. Při srovnání vás na první poslech praští zvuk. Ten je teď čistší, ostřejší, dává více důrazu na výšky, které předtím příliš nevynikaly – hlavně když se daly ke slovu bicí, na kterých byly některé skladby postavené. I přesto mi přijde, že by dynamika pořád mohla být lepší.
Nejvíc změn ale zaznamenaly kompozice, v nichž se Cruachan vrátili o krok zpět. Ekvivalent skladeb jako “The Column”, “Primeval Odium” nebo “An Bean Sidhe”, které posledně dost vyčuhovaly atypickou stavbou, na “Blood for the Blood God” není. Písně mají pro kapelu tradičnější ráz, který je možné najít na dřívějších albech jako “The Morrigan’s Call” nebo “Pagan”, nicméně zahalený do ostrých riffů a celkově drsnějšího, neučesaného vyznění. Syrovost dává dost vzpomenout na první demáče (které ovšem mají naprosto vyprasený garážový zvuk) a nejhrubější party jsou cítit thrash metalem. Připomínat, že kytarové riffy jsou protkány parádními melodemi a celek opět působí tak nějak samovolně, je v případě Cruachan nošení dříví do lesa. Avšak je třeba zmínit, že to je, stejně jako minule, méně folk a mnohem víc metal. Samozřejmě, že vedle divokých náklepů a kulometné dvojšlapky (“Beren and Luthien”) najdete skočnější písně (“The Marching Song of Fiach Mac Hugh”) i pár kusů balancujících někde na hraně obého (“Sea Queen of Connaught”), dominance kytar je ovšem nepřeslechnutelná. Nebojím se prohlásit, že “Blood for the Blood God” je nejtvrdší deskou v diskografii. Stejně tak nelze přeslechnout, že poprvé od alba “Folk-Lore” se do hry vrátily klávesy, čímž se také navrací ke starší tvrobě. Cruachan s nimi opět prozíravě šetří a používají je jen v místech, kam se skutečně hodí.
Mám ale dojem, že tentokrát to s tím vším metalem i délkou alba chlapi trochu přestřelili. Ono je toho metalového náklepu po nějakých 40, 45 minutách přesně tak akorát. Ne, že by si skladby byly podobné, vykrádání sebe sama nehrozí, jen mám dojem, že “Born to War (The Rise of Brian Boru)” nebo “The Arrival of the Fir Bolg” mohli trochu zkrátit a poslední dvě písně, které jsou si jediné vzájemně dost podobné, klidně vypustit docela. Alespoň mně už v rámci alba moc smyslu nedávají, tím spíš, že “Sea Queen of Connaught” by vzhledem ke svojí struktuře a gradaci posloužila jako závěr naprosto parádně. Taky mě trochu mrzí, že oproti předchozí, dost jednostranně zaměřené desce těch folkových skladeb není trochu více a kapela v nově stanovém trendu pokračuje možná až příliš důrazně. Ve vzduchu to občas přímo čpí nostalgií volající po větším prostoru pro folkovější písně. Na druhou stranu je z jistého úhlu pohledu odlišný přístup dobře. Pro mě osobně už Cruachan svoje nejlepší kusy nejspíš překonají – a musím uznat, že porážet je na jejich vlastní půdě je holý nesmysl, nehledě na to, že cesta, kterou se kapela vydala, rozhodně není špatná a nová poloha mi ve většině případů sedne. Jen je potřeba se oprostit od škatulky skočných lidovek a připustit si, že se Cruachan prostě hnuli o dům dál.
I přes pár výtek je ale “Blood for the Blood God” velmi dobrou deskou. Kapele se daří docela úspěšně dřívější přístup Cruachan ke skladbě s novou, agresivní tváří, kterou před čtyřmi lety nasadili. Nezbývá než prohlásit, že i po více než dvaceti letech existence dokážou nahrát desku, o které si většina kolovrátkových fidlálistů může leda tak nechat zdát. A to i navzdory utahanému a zbytečnému závěru, bez něhož bych mohl bez obav říct, že mě novinka baví naprosto suverénně od začátku do konce. Nicméně až tak slavné to tentokrát (na poměry Cruachan) zase není a minule jsem se bavil i přes horší zvuk přece jen o něco víc.
O tom, že Zaklon nepatří k nejznámějším black metalovým uskupením, zřejmě není třeba debatovat. Patrně nejzajímavější je na tomto jednočlenném projektu, vedeném jistým Temnarodem, jeho původ. Bělorusko není destinací, ve které by bylo metalu obecně přáno, a tudíž je dost možné, že se Zaklon na zdejší scéně těší výsadnímu postavení. Ne díky kvalitě, kterou v hudbě Temnaroda nejsem s to najít, ale kvůli solidní dávce let, jež na scéně strávil. Zlo Zaklon šíří počínaje letopočtem 1999, respektive pak rokem 2004, kdy projektu vychází první veřejný demáč. Demo dává demo a přichází rok 2010, který se nakonec ukazuje jako zlomový. Zaklonu vychází první řadovka a začíná nesmírně potentní období, kdy v pětiletém rozmezí vychází hned čtyři plnohodnotné desky. “Nikoli…”, o které bude v následujících řádcích řeč, je tou poslední z nich.
Upřímně si nemyslím, že by se za těch x let od vydání prvního dema něco drasticky změnilo. “Nikoli…” si totiž není těžké splést s na koleni tvořenou nahrávkou nově vzniknuvší kapely, což pro víc než 15 let tvořící projekt není oslnivá vizitka. Navzdory neznalosti minulých počinů je jistota, že Zaklon neprošel jakýmkoliv vývojem a hudebně zamrznul někde v polovině 90. let, takřka stoprocentní. Což o to, proč si čas od času takový oldschool nepustit. Jenomže když se hudební neohrabanost, skladatelská impotence a nulová atmosféra spojí dohromady, je v tu chvíli úplně jedno, o jaký stupeň undergroundové zapadlosti jde.
Stopáž jednotlivých skladeb přesahuje nejednou desetiminutovku a na první pohled dává tušit, že by songy mohly oplývat solidním vývojem. Bohužel, zdání klame. Jednotlivé písně vedou jaksi do nikam a leze z toho jen nezáživné repetitivní cosi. A když už se přeci jen objeví nějaký solidnější moment, zabije to Temnarodův vokál, který mě na nahrávce vzhledem ke stereotypnosti častokrát i obtěžuje. Nejzajímavější jsou patrně ambientní vložky a intro. Jinak je to, vážení, těžká nuda. V rámci možností poslouchatelná, ale přetěžká.
Chcete říct jedno malé tajemství? Hned tak někomu bych to neřekl, ale že jste to vy, tak vám to prozradím. Víte, co udělá redaktor, když má recenzovat album, o jehož náplni se toho nedá moc napsat? Že ne? Udělá následující – začne kecat o historii kapely. Dobrý, ne? Abyste neřekli, že jsem sketa, vysvětlím to na názorném příkladě…
The Furor je black/death metalová smečka z australského města Perth, která vznikla v roce 2002 a od doby svého vzniku vyplivla celkem čtyři dlouhohrající nahrávky včetně té aktuální, která se jmenuje “Impending Revelation”. V sestavě The Furor pak lze najít i jedno poměrně zajímavé jméno – do škopků zde tříská jistý Disaster, jehož můžete v současné době slyšet i v sestavě kultovních singapurských špinavců Impiety. Tolik historické okénko, nyní se na teď zázrak pojďme konečně v krátkosti podívat…
Jak vám už asi došlo, o “Impending Revelation” se toho vlastně moc říct nedá a jeho obsah lze shrnout velice rychle a přesto výstižně. To sice obecně nemusí nutně říkat cokoliv o kvalitě, ale jestli vás napadlo něco o tom, že muzika The Furor asi nebude žádný zázrak, tak jste se v tomhle případě trefili docela přesně. Australané totiž drtí prachobyčejnou, ukrutně neobjevnou a strašlivě nudnou black/death metalovou hoblovačku, která postrádá byť i jen jeden zábavný prvek. Osobitost to nevidělo ani z rychlíku, moment překvapení je sprosté slovo… což bych klidně přežil, kdyby to aspoň mělo nějaký tah na bránu, atmosféru nebo kdyby to prostě a jednoduše mělo ty pověstné koule. Nemá.
“Impending Revelation” je tři čtvrtě hodina (formálně) extrémního metalu, který je úplně o hovně, je absolutně nezábavný, nezáživný a tím pádem i zhola zbytečný. Jestli si ještě pořád myslíte něco o solidním průměru, tak koukejte brzdit. Tohle je tak ubíjející a nudné, že je to hluboko pod průměrem. Nechápu, jak to album může v jiných recenzích dostávat známky 8/10 a lepší…
Na začátek této minirecenze si dáme menší školu. Dnešní lekce se jmenuje následovně: Co nemám dělat, když chci hrát syrový black metal a chci, aby mě někdo bral vážně?
Takže, milé děti, pokud chcete hrát syrový black metal a nechcete u toho být pro smích, tak si rozhodně nedávejte jméno, které vypadá, jako když se kočka projde po klávesnici. Logo klidně nečitelné být může, ale nemělo by vypadat příšerně, lacině a nemělo by působit jako výsledek kombinace nesoudnosti, nevkusu a klišé. Dále se nesnažte vypadat jako exemplář medvídka pandy z místní zoo. Pandy jsou sice pěkná zvířátka, ale v případě black metalové kapely to projde jedině u Immortal. Dále by také nebylo špatné nedělat dvoubarevné fotky, na nichž se tváříte jak reklama na mračící se smajlík. A kdybyste tohle všechno čistě náhodou udělali, tak aspoň svoje demosnímky nepojmenovávejte “Anti Human Black Metal”…
Jak vám asi došlo, tříčlenná italská smečka Sguaguarahchristis (ehm) mým rychlokurzem black metalové image neprošla, takže se nakonec nevyvarovala žádné z výše zmíněných nástrah. Díky tomu se na tuhle kapelu člověk podívá a má spíš chuť se zasmát, ne si to pustit. Podobně jsem na tom byl já a od začátku jsem si tak nějak nebyl jistý, jestli vůbec chci brát Sguaguarahchristis vážně.
Je trochu překvapující, že ani s tímhle vším není ta syrová black metalová konzerva na “Der Nacht” úplná píčovina. Sice je otázkou do pranice, koho v dnešní době může zajímat milióntá nezáživná kopírka toho, co některé žánrové legendy hrály už v 80. letech, ale tak dejme tomu. Nicméně prohlášením, že jsem od Sguaguarahchristis čekal mnohonásobně větší kravinu, než jakou jsem nakonec dostal, se rozhodně nesnažím tvrdit, že by tím pádem “Der Nacht” byl nějaký klenot – fakt není. Jistě se tomu několik zajímavějších a docela povedených momentů upřít nedá a já je Italům neupírám – stejně jako fakt, že se “Der Nacht” poslechnout dá. Jenže ani pár solidních nápadů (kór na 40minutové ploše) nemá šanci výsledek vytáhnout nad hranici obyčejného průměru…
Se jménem jednočlenného black metalového projektu Grisâtre z Francie jsem se já osobně poprvé setkal na nahrávce “Esthaetique” z roku 2012. Počin mne tehdy zaujal hned na první pohled velmi zajímavou obálkou, díky níž jsem byl svého času na samotnou hudební náplň zvědavý (a pak, že nejsou obaly důležité!). Nyní s odstupem však mohu o “Esthaetique” říct jen to nejnutnější minimum, na které jsem schopen si vzpomenout, a sice že šlo o monotónní black metal… a také že onen přebal byl ve finále vlastně tím nejzajímavějším a že jinak mě to příliš nezaujalo. Což je ostatně také ten důvod, proč si dnes nevybavuji nic víc než to, že jsem to album kdysi slyšel.
Musím uznat, že když jsem si nyní kvůli této recenzi “Esthaetique” pustil znovu, přišlo mi o poznání lepší než tenkrát, nicméně vzhledem k tomu, že jsem se z desky tehdy na zadní kapsy kalhot neposadil, za normálních okolností bych asi neměl potřebu se k ní vracet nebo snad nějak pátrat po další tvorbě Grisâtre. Vývoj událostí tomu ale chtěl nakonec jinak. Rokkr – jak se onen jediný člen skupiny jmenuje – totiž na začátku října loňského vydal své další, celkově třetí album, jehož název zní “Paroxystique”. Jeho přebal již ani zdaleka není tak zajímavý, ale na rozdíl od minulé nahrávky novinka vysílá na stejné vlnové délce jako já již od prvních poslechů.
A přitom hudebně se na “Paroxystique” od minula nezměnilo takřka nic. Grisâtre opětovně nabízí další porci pomalejšího, monotónního a ambientním oparem líznutého black metalu, jaký musel každý jen trochu protřelejší posluchač slyšet v různých (a přece takřka stejných) variantách již na mnoha místech všude okolo. Pokud by však přece jen někdo tápal, jak něco takového může znít, jmenujme pro názornost nějaké skupiny, jejichž vliv je v hudbě Grisâtre ke slyšení… ať už je ta inspirace chtěná či nechtěná, není problém si vzpomenout třeba na zámořský depresivní kult Xasthur nebo obligátní Burzum z dob 90. let. Co si budeme povídat, Varg Vikernes a jeho nadčasové rané desky patří k tomu nejkopírovanějším věcem v oblasti black metalu a i z hudby Grisâtre to páchne na sto honů a ještě dál…
Nicméně i přesto nelze novému albu upřít dost solidní kvalitu, protože jakkoliv neoriginální ta muzika je, stále funguje a atmosféru nepostrádá. “Paroxystique” nabízí celkem pět kompozic, z nichž tři jsou kratšího rázu a dvě jsou naopak velmi dlouhé a pohybují se někde okolo 18 minut. Prostřední tříminutovka “Vae soli” se nese v čistě ambientním duchu, avšak mimo ni Grisâtre nabízí jen a pouze black metal v tom ražení, jež bylo popsáno výše. A úplně nejlépe tento model funguje právě v oněch dvou nejdelších skladbách “Contemplation” a “L’astre gris”, které si navzdory své nemalé délce a navzdory své nepůvodnosti dokážou posluchače podmanit a udržet jej u sluchátek či reproduktorů.
Zbylé dva black metalové kusy, tedy úvodní “Meditation” a finální “Paroxystique”, taktéž nejsou špatné a třeba první jmenovaná celou nahrávku otevírá více než solidním způsobem, nicméně hudba v tomhle ranku, jaký Rokkr produkuje, dle mého skromného názoru bude vždy nejvíce působit právě na dlouhých plochách, kde je prostor pro ono pomalé a postupné budování monotónních monumentů. Sice je to vždy sázka na jednu jedinou kartu, ale znáte to – když to vyjde a ta atmosféra se skutečně povede, bývá to super. A na “Paroxystique” se to dle mého soudu povedlo, přestože jsem to předem moc nečekal.
A to je vlastně všechno, vážení. Máte-li v oblibě monotónní black metal ve středním až pomalejším tempu, pak není sebemenší důvod si “Paroxystique” nesehnat a neposlechnout. Grisâtre vás v žádném případě nepřekvapí a ani náznakem vám nenabídne něco, co byste už v tomhle ranku neslyšeli, ale ta pověstná atmosféra, kvůli níž podobné žánry všichni posloucháme především, tu přítomna je.
Země: Velká Británie Žánr: atmospheric black / post-metal Datum vydání: 22.11.2014 Label: Code666 Records
Tracklist:
01. Our Names Written in Embers Part 1 (Beacons of War)
02. Our Names Written in Embers Part 2 (Beacons of Sorrow)
03. The Dying Stars
04. Sentinels
05. Menhir – Supplicant
06. Gathering the Stones
Fen sice nepatří k těm úplně prvním, kteří do blackové atmosfériky začali včleňovat post-rockové nálady, relativní nevýhoda však pro toto anglické duo nepředstavovala sebemenší problém. Poměrně krátký pobyt na scéně (jen pro připomenutí – debut “The Malediction Fields” vyšel v roce 2009) kapele bohatě postačil k tomu, abych dnes mohl mluvit o žánrové špičce. Kapela vyrukovala s vlastním zvukem, který nikdy nezastagnoval a s každou řadovkou se posouvá dál a dál. Ovšem rozhodně ne průhlednými a bez problému odhadnutelnými kroky. Jednou ve svém progresu zrychlí, podruhé zvolní nebo odbočí a prostřednictvím “Carrion Skies” se dokonce podíváme tak trochu zpět.
Během dychtivého pátrání po aktuálních náladách v táboře Fen jsem narazili na zajímavý rozhovor, v němž jeden ze členů kapely (teď vám bohužel neřeknu, o koho šlo, nejsem s to se rozhovoru dohledat) nebyl úplně spokojen s jejím posledním vývojem. Já jeho rozhořčení poměrně chápu. Britské trio začalo hrát muziku, která se časem proměnila v poměrně populární záležitost a snaha vymanit se ze sevření veškerých trendů, do kterých Fen mohli být nemístně začleňováni, je v případě zavedeného jména pochopitelná. Cílem Britů tedy pro letošní rok nebylo pokračovat ve vývoji dejme tomu změkčování (i když zrovna zde používám to hodně slovo nerad, tady to zdánlivé “vyměknutí” rozhodně nebylo popularizační) a vytvořit nahrávku, která potvrzuje, že i v roce 2014 tíhne srdce Fen k black metalu.
Výsledek v podobě “Carrion Skies” pak mluví jednoznačně – kapela se vrátila až někam za “Epoch” a vytvořila dřevnější nahrávku, jež ale využívá veškerých zkušeností, kterých za ty roky Fen nabyli. Oproti minulému, progresí šlehnutému “Dustwalker” je citelný větší tah na branku i za cenu nižšího počtu překvapivých zvratů a novátorských postupů. Škoda? Uvědomme si, že nahrávku jako “Carrion Skies” potřebovali dost možná sama kapela pro ujasnění dalšího směřování. Takový výchozí bod, jenž povede k dalším zítřkům.
“Carrion Skies” nezní primitivně, k čemuž by mohlo výše vyřčené sdělení mohlo svádět. Skladatelská zručnost je hmatatelná každou sekundou, a i když novinka nepřestavuje širokou paletu hudebního vyjádření, o to více boduje svou celkovou atmosférou a důrazem na emoce. A jakáže ona atmosféra je? Jestli jste hudbou Britů doposud nepoznamenaní, stačí jediný pohled – na obal. Ten skvěle vystihuje podstatu celého světa Fen. Zvláštní zastřenost, jistá “rozpitost”, mlhavost a jen v dálce probleskující světla ohňů. Perfektní skloubení umění s praktickou stránkou – to bravurně zakomponované logo je extratřída.
Album sestává z pěti skladeb, které zpravidla přesahují dobu deseti minut, což je takový ideál, který k hudbě Fen výborně sedí. Písně plynule přechází z jedné do druhé, metalové party se nenásilně mísí s post-rockem, jako by tyhle škatulky vyrůstaly od kolíbky společně. Fen skladatelsky vyzráli a i v rámci jednoho žánru dokážou barvitě kouzlit hned s několika náladami. Každá skladba tuto kombinaci věrně následuje, rozhodně však ne nezáživně a stereotypně ve stylu post-rock plácnem na rozjezd a pak se to snad dosype nějakou tou blackařinou. Ne, tak tomu opravdu není. Ostatně stačí si poslechnout “Sentinels”, která volně přechází od ladnosti až k tomu největšímu hněvu. Jestli bylo “Dustwalker” zaměřeno na detail, novinka je pravým opakem. Jistěže i “Carrion Skies” nabízí velké množství zapamatovatelných melodií, ale po poslechu vám na mysli nevytanou tak silně jako jeden ucelený pocit. Pro album tohoto ranku rozhodně správná volba.
“Carrion Skies” neboří žánrové hranice, ani se o to nesnaží. Na jeho síle mu to však neubírá. Více než hodina muziky skvěle plyne, pozvolna si s posluchačem hraje a on na konci ví, že se neprotáčí naposled. V rámci loňské konkurence jde o žánrovou špičku, která pohodlně strčí do kapsy i “The Serpent & the Spere” od Agalloch, což bych si před nějakým rokem upřímně nedovedl představit. Otázkou je, zda si máme “Carrion Skies” vyložit opravdu jen jako krátkodobou zpátečku nebo jako dlouhodobější touhu po přímočarosti. Já “Carrion Skies” vnímám jako uzavření kruhu, jímž se Fen vrátili zpět ke kořenům, ale nepozapomněli, čemu se během uplynulých let naučili. A kam si to Britové namíří příště? Vzhledem k vyjádření kapely to bude nejspíš stále metal a já nejsem vůbec proti. V jeho vodách totiž Fen kouzlí báječně.
Další názory:
Ačkoliv Fen na své novince trochu uhnuli od post-metalových a post-rockových hrátek a stvořili nejvíc black metalovou nahrávku od debutového “The Malediction Fields”, svým způsobem se mi zdá “Carrion Skies” jako doposud nejvyzrálejší album kapely. A to i přesto, že na předcházejícím “Dustwalker” bylo té progrese a variability zdánlivě více. Jenže i díky tomuto faktu, který by někomu na první pohled mohl připadat vlastně jako handicap, jsou Fen stále zábavní a ona hodinka v jejich společnosti utíká velice příjemně a hlavně docela rychle. Nepředstavujte si ovšem nějakou syrovou sypačku, protože tihle Britové jsou i na tomto žánrově relativně čistším počinu stále poměrně rozmanití a chytří, přičemž jako vrchol jejich současného snažení bych označil hlavně skladby “Sentinels” a “Menhir – Supplicant”, které se skutečně povedly (čímž samozřejmě neříkám, že by ten zbytek byl na draka, to rozhodně není). Sice je pravda, že “Carrion Skies” nejspíš dopadne jako všechna předchozí alba Fen – tedy že jej budu ještě chvíli poslouchat a bude mě bavit, ale třeba za rok už nebudu mít potřebu se k němu vracet – přesto však nemám problém tuhle desku doporučit, protože za poslech bezesporu stojí. H.
Muzika Abusiveness se mi za poslední roky z přehrávače vytratila takovým způsobem, až by se s nadsázkou dalo říct, že se s touhle polskou smečkou setkávám na jejím aktuálním albu vůbec poprvé. Což ovšem nemusí vadit, protože všechno je jednou poprvé, ačkoliv v tomhle případě je to poprvé vlastně podruhé. Předpokládám však, že tyhle osobní výlevy vás nezajímají ani poprvé, ani podruhé a dokonce ani potřetí, tak se radši pojďme podívat na to, co si Poláci nachystali tentokrát…
Klasicky začneme sprškou nudných, leč nutných faktů. Sice se rozhodně nedá tvrdit, že by snad Abusiveness byli neznámým pojmem, protože je tomu vlastně naopak a kapela má na polské undergroundové scéně docela jméno, pro nezasvěcené však můžeme zmínit, že skupina hraje přes dvacet let (ačkoliv první deska “Krzyk świtu” vyšla až v roce 2002) a že v jejích řadách najdeme lidi, kteří se angažující v dalších poměrně zavedených jménech polského black metalu, například Moon, Blaze of Perdition, Xaos Oblivion nebo Biały viteź. Nová deska se jmenuje “Bramy Nawii”, je čtvrtá dlouhohrající a Abusiveness ji vydali v září loňského roku, čtyři léta po předchozím záseku “Trioditis”.
Vzhledem k tomu, že už si starší desky příliš nepamatuji, nebudu se pouštět do jejich srovnávání s novinkou a pouze suše konstatuji, že je na “Bramy Nawii” znát, jakáže kapela tu fošnu natočila. Abusiveness zde totiž více či méně pokračují v tom, co začali již na své druhé nahrávce “Hybris” z roku 2007 (debut “Krzyk świtu” se přece jenom nesl v lehce odlišném duchu) a v čem pokračovali i na minulém “Trioditis”.
Mohla by však zaznít otázka – a co to vlastně znamená, že Abusiveness pokračují ve své nastolené cestě? Jistě, samozřejmě máte pravdu, málem bych na to zapomněl a neřekl to. Přímo to ještě nebylo zmíněno, ale tahle kapela hraje black metal. Nepředstavujte si ovšem, že na albu “Bramy Nawii” najdete takové to pověstné garážové skřípění (nic proti tomu, mně se to líbí). Muzika Abusiveness je sice rychlá a Poláci na plyn dupnout opravdu umí, není to však ona typická mrazivá vichřice. V tomhle případě se totiž dočkáte spíše techničtějšího pojetí žánru – samozřejmě myšleno relativně techničtějšího a v rámci stylu, jelikož hipsterští djentaři s 50strunnými kytarami by se se mnou asi hádali, že tohle je hovno technika. Omezíme-li se ale čistě na black metal, pak je takové tvrzení určitě na místě.
S onou “techničností” pak jdou ruku v ruce další věci, které lze po tomhle pojmenování asi vcelku logicky očekávat, nicméně zaznít by to jistě mělo. Zvuk není žádný kanál, naopak je poměrně čistý (dalo by se říct, že na poměry black metalu až stravitelný), takže všechny nástroje mají možnost vyniknout. Zároveň je asi předpokládatelné, že muzika nebude žádná monotónní opakovačka o jednom riffu, a skutečně tomu tak není. Abusiveness na “Bramy Nawii” narvali množství vyhrávek, přechodů anebo změn tempa, takže prostor pro nudu moc není. Ze všech složek muziky bych si dovolil vypíchnout především kytary, jejichž linky jsou sakra zábavné, ať už se jedná o riffy, melodie nebo sóla (třeba to v “Niezłomni” je fakticky parádní).
Budeme-li se bavit o jednotlivých skladbách, pak tvrzení, že si jich všech sedm udržuje vysokou úroveň, je rozhodně na místě. Kdybych však měl přece jenom vypíchnout nějaké vrcholy, ukázal bych na závěr “Bramy Nawii”, kde Abusiveness vytáhnou dva nejdelší kusy “Welesowy cień” a “Proces”, z nichž hlavně ta první jmenovaná má opravdu grády a nejsilnější atmosféru. Sice to není takový nářez jako třeba “W górę chorągwie” či “Żywe kamienie” zkraje desky, ale to vůbec nevadí, protože je to aspoň trochu rozmanitější.
Zatím to všechno zní dost dobře, co říkáte? Nemusíte se bát, žádný zvrat nepřijde, ono to fakt dobré je. Akorát vzhledem k tomu, že recenze je přece jenom především o subjektivním úhlu pohledu jednoho konkrétního člověka (fakt to tak je – kdo blekotá o objektivitě, ten je vedle jak ta jedle), asi bych měl ještě zmínit, že než jsem se dostal do toho stavu, kdy mě “Bramy Nawii” fakt začalo bavit (a který je vlastně popsán výše), dost to trvalo, vlastně mnohem déle, než by člověk předpokládal, protože až zas tak složitá muzika Abusiveness zase není. Zpočátku se hlavně první půle desky dost slévala a zas tolik mě to nebavilo… o samotném materiálu však tohle nemusí říkat vůbec nic, přece jenom mohl být problém na mojí straně, protože jsem zrovna na to nemusel mít náladu, za okny pršelo, Saturn byl v konjunkci s Neptunem a každou lichou středu poslouchám jen Combichrist. Tak jako tak, kdyby vás “Bramy Nawii” také nechytlo na poprvé, nebojte se dát té fošně víc poslechů, protože jakmile to prokoukne, je to fakt super.
O eponymní prvotině černokovových hlukařů Thaw jste si u nás již něco málo přečíst mohli. Tenkrát jsem byl celý paf z toho, jakým způsobem tahle polská čtveřice smíchala odlidštěný black metal, hluk a dark ambient. Oznámení druhé desky “Earth Ground” po méně než roce od vydání však nutně vzbudilo otázky směřující ke kvalitě, hudebnímu posunu a dalším vlastnostem. Nedával jsem přílišnou naději tomu, že by mě pokračování usadilo na zadnici tak, jako se tomu stalo před cirka rokem a půl. Doufal jsem však alespoň v udržení standardu, kvality a pestrosti nápadů, která mě baví pokaždé, když se k “Thaw” vrátím.
“Earth Ground” otevírá, stejně jako předchůdce, atmosférické intro. Ticho před bouří rušené jen brumlající kytarou se po minutě a půl přelije v poctivý black metalový vál a rozjíždí antihumánní mašinerii. “Afterkingdom”, která vyšla již dříve samostatně, je solidním otevírákem alba a moc se s posluchačem nemaže. Plive jeden jedovatý riff z druhým a vokály jsou stoprocentním koncentrátem zloby, hněvu a bolesti. S následující “Sun” se stupňuje atmosféra a zahušťuje se. K mírnému překvapení jde brutální elektronika i ambient stranou a skladba je i v neklidnější částech takřka čistě kytarová. Jen v pozadí v poklidu tepe syntetizátor a tu a tam nějakou pasáž přibarví. Až v samém závěru se syrovost kytarových strun na pár okamžiků střídá s pohlcující temnotou ambientu.
Nicméně navzdory očekávání je i další skladba “No Light” především o strunných nástrojích, stejně jako každá další snad kromě vložky “Second Day”, která je naprostou hlukovou zběsilostí. Přesto se nedá říct, že by Thaw zjemnili, spíše syrovost střídá syrovost. Místo hluku vás zavalí chladnými riffy a řadou vypjatých, perfektně vygradovaných momentů, které jdou až na kost. “Earth Ground” vám nedá vydechnout, snad až na trochu mírnější “Sun”, jinak je to ale čirá zloba, která si vás získá, podmaní a ovládne. A pokud přece jen ne, ambice pro to má velmi slušné. Přesto je pro mě v jistém ohledu trochu zklamáním. Ano, není to kopírka debutu, to ani v nejmenším, ale Thaw jsem si po debutu spojil s experimenty a zapojováním dalších žánrů mimo black metal. V tom je aktuální počin spíše krokem zpět, protože právě to, co mi na “Thaw” učarovalo, prostě na “Earth Ground” takřka není k nalezení. Riffy jsou mnohdy výborné, skladby mají spád, gradují, bobtnají, rostou a snaží se na vás vyždímat, co největší množství hnusu jen můžou. Tomu nahrává i skvělý zvuk, který zvrácenou náladu alba jen podtrhuje. Ale prostě mi pořád něco chybí.
V jednom ohledu ale novinka naprosto exceluje: vokály. Maniakální výkon M. je místy takřka famózní. Od předchozí desky udělal obrovský skok a paleta skřeků a pazvuků, které jeho hrdlo vyluzuje, je občas dost těžko představitelná. V některých skladbách, jako je třeba “No Light”, se ještě drží v mezích dejme tomu tradičního blackového řevu. Ale to, co ze sebe sype třeba v “Afterkingdom” nebo “Winter’s Bone”, to je radost poslouchat. Deska na pěveckém výkonu sice ani omylem nestojí, nicméně vyluzované zvuky rozhodně neurazí.
I přes výtky však má “Earth Ground” rozhodně co nabídnout. Mám dojem, že tahle smečka až příliš dobře ví, co dělá, než aby nahrála špatnou desku. V ohledu na rok a půl starý, silně rozmanitý počin může kytarová novinka působit možná až trochu jednotvárně, to ano. Na druhou stranu, kapela se zaměřila na jednu konkrétní formu, kterou probádala mnohem víc do hloubky a ani zdaleka neudělala špatně. Jen díky mírně konzervativnějšímu přístupu se onen wow efekt “Thaw” zkrátka nedostavil.
Další názory:
Poláci Thaw se se svým eponymním debutem docela blýskli a jejich humusácký black metal s výjezdy do hájemství noisu, dronu a ambientu skutečně překvapil a hlavně – bavil. Pokračování “Earth Ground” už však bylo v jiné pozici, to naopak mělo potvrdit, že “Thaw” nebyla jen náhoda, zde už jistá očekávání na místě byla. Osobně jsem doufal, že kapela bude ještě víc experimentovat a zkombinuje black metalovou syrovost s hlukem do ještě organičtějšího celku, avšak Thaw se vydali přímo opačným směrem a jejich novinka je vesměs čistokrevný black metal, v němž jsou ty další vlivy (až na výjimky jako třeba noisovka “Second Day”) slyšet spíš pocitově. Na jednu stranu je to trochu škoda, ale na tu druhou je “Earth Ground” i přesto pořád setsakra skvělé album, které nepostrádá atmosféru a myšlenku (skladby jako “No Light” či “Winter’s Bone” jsou excelentní), a kdybych tvrdil, že mě ten poslech nebaví, tak by to rozhodně nebyla pravda. Ačkoliv jsem tedy dostal trochu něco jiného, než v co jsem doufal, odcházím nakonec spokojen a na další porci muziky budu zvědavý. I když Thaw nyní oproti debutu znějí možná o něco konvenčněji, mluvit v jejich případě o zajímavé kapele je stále bezesporu na místě. H.
