Je zábavné, jak vám u některých kapel stačí vidět jen napsaný jejich název a žánr, který hrají, a už víte naprosto přesně, jak bude výsledek znít. Zároveň je to však i první a taky poslední věc, která je u takových nahrávek zábavná, protože když už jste si předem jistí, co při poslechu dostanete, a výsledek tak skutečně zní, tak je to prostě situace o ničem a člověka to nebaví. Tedy, nevím, jak to máte nastavené třeba vy, ale mě to nebaví určitě…
Schválně si to pojďme zkusit. Kapela se jmenuje Obsessör (už jen to přehlasované ö!) a hraje black/thrash metal. Představili jste si nějakou rychlou blackovou špínu na styl Nifelheim nebo Desaster? Bingo, protože přesně takhle “Assassins of the Pentagram”, druhá deska Obsessör, zní!
Je pravda, že doby, kdy jsem metalové zlo smrtelně vážně uctíval, jsou dávno pryč a dneska si s oblibou rochním i v diametrálně odlišných žánrech. Pro oldschool metalové hoblovačky však mám stále slabost a asi navždycky mít budu – ostatně, třeba zmiňované Nifelheim nebo Desaster mám hodně rád. Jenže i s přimhouřením očí, uší a všech dalších myslitelných tělesných otvorů jsou prostě Obsessör nudní. I když pominu to, že jsem už předem tušil, jak bude “Assassins of the Pentagram” znít, a že tak také skutečně znělo, tahle placka je prostě podprůměrná i na poměry takhle neobjevného a zastydlého subžánru, jakým black/thrash prostě je. A ani fakt, že se tu tam objeví pasáž, z níž je cítit, že muzikanti nejspíš mají v oblibě klasický heavy metal (třeba fistule na styl Kinga Diamonda – nekecám, fakt to tam je!), na tom nezmění zhola nic.
Poslouchat se to ve skutečnosti dá, ale není k tomu důvod. Jak jste za život slyšeli aspoň jednu podobnou žánrovou desku, tak jste vlastně automaticky slyšeli i “Assassins of the Pentagram”, což je prostě špatně. Což o to, zoufalá neoriginalita vlastně nemusí být překážkou, nicméně to, že Obsessör postrádají cokoliv, co by posluchače alespoň trochu bavilo (tah na bránu, atmosféru, energii, dobrá sóla, to je jedno!), už na překážku je. Ale hlavně, že nechybí nábojové pásy…
Arthedain je úplně nové jméno na black metalové scéně, jelikož má za sebou teprve jeden rok činnosti. Zpočátku šlo o jednočlenný projekt jistého Charlese Wolforda (žádné další kapely v portfoliu nemá), který natočil debutový kraťas “By the Light of the Moon”. Na jeho základě se mu do projektu podařilo nalákat bubeníka Tobiase S. z Der Weg einer Freiheit a společně v téhle dvoučlenné sestavy vyplodili další EP, jež bylo pojmenováno “Arias Exalted” a vyšlo v polovině prosince loňského roku vlastním nákladem jako download a v omezeném počtu i na CD.
Arthedain tvoří black metal spíše klasičtějšího ražení s mírně epičtějším nádechem. Ten ovšem není tvořen nánosy kláves, jelikož Němcům k vyvolání tohoto pocitu stačí jen kytarové riffy. Někde v pozadí tam sice místy cosi jako klávesy slyším (doufám, že neposlouchám blbě), kupříkladu ve vygradovaném závěru “Visions of Fire”, ale to jsou jen detaily, protože hlavní náplní “Arias Exalted” jsou konvenční metalové zbraně.
Plusem je, že se rozhodně nejedná o jednotvárný poslech. Arthedain mají nápady, nebojí se měnit tempa a přecházet od pasáží ve středních rychlostech k sypačkám a umí přijít i s nějakou tou povedenou melodií. Na variabilitě tomuto 14minutovému počinu navíc přidává i krátká poklidná instrumentálka “The Constant Void”. Navíc i samotné “regulérní” songy jsou místy relativně nápadité – povedená gradace u “Visions of Fire” již byla zmíněna, ale rozhodně není sama, protože taková “Traverse the Path of Thorns”, jež se rozjede vichřicí, aby po nedlouhém zvolnění bouře přišla se skvělou pomalejší pasáží s parádně vrstvenými kytarami, si pozornost zaslouží také.
Je pravda, že Arthedain ve své tvorbě nepřicházejí vůbec s ničím ojedinělým nebo neslyšeným, přesto “Arias Exalted” funguje a prostoru pro výtky zas tolik není, což je po roce fungování poměrně sympatický výsledek. Potenciál tu rozhodně je, avšak k tomu, aby Arthedain dokázali nějakým způsobem vykročit z davu, mají ještě hodně daleko.
Ona je pravda, že já jsem byl odjakživa tak trochu zapomnětlivý člověk a že při čtyřciferném počtu recenzí by si všechny kousky dopodrobna nepamatoval asi nikdo, ale nevzpomínám si, že bychom tu prozatím měli nějaký velký počet plnohodnotných recenzí na turecké kapely. Všechno je ale jednou poprvé a bylo by docela úderné teď říct, že v případě turecké recenze je tímhle poprvé skupina Acrosome. Bohužel to však nejde, protože minimálně jedna tu přece jenom byla, což ovšem nic nemění na tom, že recenze na Acrosome stojí za povšimnutí i tak – ne snad kvůli domnělé úrovni samotného textu, ale kvůli tomu, že muzika tohoto projektu z hlavního města Ankary není vůbec marná…
Žánrové základy hudby Acrosome leží v black metalu, nicméně album “Non-pourable Lines” dokazuje, že zrovna tento styl – navzdory tomu, že jej mnozí mylně považují za ortodoxní a vyčpělý – může nabývat různých podob, a když něco nazvete black metal, rozhodně to nemusí být syrová animální sypanice jak z roku raz dva. A to i přesto, že se na této desce nacházejí i mnohé rychlé pasáže.
Pojďme se však ještě na chvíli nejprve zastavit u toho, co jsou ti Acrosome vlastně zač. Tedy, vhodnější by asi bylo použít jednotné číslo, jelikož v současné době v sestavě tohoto projektu figuruje pouze jeden muzikant. Ne vždy tak tomu ale bylo a pilotní minialbum “Dementia praecox” vzniklo ještě ve dvou lidech. A už toto EP, které vyšlo v červnu roku 2011, věštilo, že je ve jméně Acrosome nějaký potenciál skutečně ukrytý a že by následující další počiny mohly být klidně i tuze zajímavé. Sice to trvalo celé čtyři roky, než další počin v podobě první dlouhohrající desky “Non-pourable Lines” v říjnu loňského roku vyšel, a navíc ještě během těch čtyř let došlo k onomu zredukování už tak nepočetné sestavy, ale jedna věc je jistá – přinejmenším zajímavé to opravdu je.
Hlavní devízou hudby Acrosome je atmosféra, která je taková velice zvláštní a nebál bych se říct, že do jisté míry i poměrně neotřelá. Vlastně mě ani nepadá nějaké vhodné adjektivum, jímž bych ji mohl popsat, protože ta nálada, která z “Non-pourable Lines” pramení, není ani depresivní, ani melancholická, ani agresivní, ani vysloveně tíživá, přesto má ode všeho (snad s výjimkou té agrese, protože ani nejrychlejší momenty nepůsobí nijak agresivně) trochu a rozhodně je silná. Byla přítomna již na “Dementia praecox”, nicméně v případě “Non-pourable Lines” je ještě koncentrovanější (navzdory tomu, že je deska samozřejmě delší než EP), což má ve velké míře jistě na svědomí fakt, že je na novince muzika skladatelsky jistější, sebevědomější a místy i odvážnější.
Onu prazvláštní atmosféru Acrosome tvoří především melodie, jež nemají na svědomí pouze kytary nebo klávesy, ale místy dokonce i akordeon. Jenže zatímco většinou je tenhle nástroj v kytarové muzice používán ve folk metalovém odvětví a má spíš hopsací charakter, na “Non-pourable Lines” od něj nic takového nečekejte, protože jeho zvuk je úplně stejně neveselý jako všechno okolo. Je pravda, že právě momenty, kdy zazní podobné “srandy” a nastoupí ujeté melodie (třeba ta ve dvou třetinách “III” je opravdu lahůdková), jsou největšími vrcholy, avšak ani ta ostatní “výplň” rozhodně není hluchá.
Naopak, v black metalových pasážích je “Non-pourable Lines” dost silné, čehož může být důkazem kupříkladu “II”. No, a pak je tu ještě jeden a vlastně ještě pádnější důkaz toho, že si počin drží kvalitu po celou dobu – “Non-pourable Lines” je totiž takřka instrumentálním albem a přesto mu nedělá sebemenší problém si svého posluchače udržet a bavit jej po celých 33 minut hrací doby. A to by v případě, že by se tu nacházely hluché momenty, nebylo možné, rozhodně ne u takřka instrumentální desky. Vokál se totiž ozývá jen výjimečně a většinou má ještě charakter spíš jen dalšího nástroje, jako je tomu třeba v “I” nebo “IV”. Opravdu klasický zpěv se totiž objeví až v závěrečné “VII – Today Is Yesterday” a až tehdy si člověk uvědomí, že je to vlastně poprvé a že nějaké zpívání vlastně vůbec nepostrádal.
“Non-pourable Lines” je svým způsobem vlastně velice zvláštní nahrávka, jež sice není stoprocentním a nabroušeným originálem, který by přišel s něčím, na co ještě nikdy nikdo nepomyslel, přesto má i na dnešní přeplněné scéně svou jasně rozpoznatelnou tvář. To je něco, co se cení za všech okolností, vezmeme-li ovšem v potaz ještě fakt, že se tu bavíme o dlouhohrajícím debutu, pak je to přímo obdivuhodné. A to tím spíš, že se hudebníkovi stojícímu za Acrosome povedlo nejen najít vlastní sound, ale i být v jeho rámci vysoce poutavý. Těch 33 minut totiž pokaždé uběhne jak nic, vždy se jedná o velmi zábavný poslech a prozatím nic nenasvědčuje tomu, že by se na tom i po více jak dvou desítkách přehrání mělo v mém případě cokoliv měnit. “Non-pourable Lines” rozhodně stojí za slyšení a stojí i za koupi. Velké doporučení.
Země: Rusko Žánr: pagan black metal Datum vydání: 18.11.2014 Label: Avantgarde Music
Tracklist:
01. Плачут вдали почерневшие нивы
02. Только бездна внемлет нам теперь
03. Из тьмы вымерших деревень
04. Поднимались туманные дали
05. С прощальной песней птиц
06. Сникли бархатные травы
Je pravda, že loňský rok nebyl na poli pagan metalové muziky zrovna nejsilnější, a ačkoliv pod pojmem “pagan metal” skutečně nemyslím všechny ty trendové hopsačky, do velké míry to jistě souvisí i s faktem, že onen největší boom všeho folkového a pohanského v metalu už je nejspíš za námi. Stále jsou ovšem kapely, které tu byly ještě předtím, přičemž to jsou právě ony a také nově nastoupivší generace muzikantů vycházejících právě z tohoto původního odkazu, kdo tenhle žánr v jeho kvalitní podobě udržuje a nejspíš i nadále bude udržovat při životě. Rok 2014 tak možná nebyl v téhle oblasti bohatý na kvantitu, několik vysoce zajímavých počinů však přece jen vyšlo a rozhodně se nejedná jen o irské veterány Primordial nebo nadějný skotský projekt Saor, o jehož jméně se v posledních měsících hovoří čím dál tím častěji (i když já osobně si myslím, že je mnohdy až zbytečně vynášen do nebes). Právě teď se na jednu takovou záležitost podíváme…
Není žádným tajemstvím, že na poli pohanského metalu patří mezi největší odborníky východoevropské země bývalého Sovětského svazu – minimálně v Rusku a na Ukrajině lze z tohoto subžánru najít obrovské množství vysoce kvalitních skupin. A právě z Ruska, konkrétně tedy z Leningradské oblasti na severozápadě evropské části země, pochází i jednočlenný projekt Сивый Яр, za nímž stojí jistý Vladimir. Kapela funguje od roku 2006 a loni na podzim vydala svou čtvrtou desku “Из тьмы вымерших деревень”, která přišla jen rok a půl po svém předchůdci “Как прежде плыли зори”. Jestli se vám nechce číst dál, tak vám mohu prozradit rovnou, že za slyšení určitě stojí…
Abychom si však úplně rozuměli, je nutné se ještě na malou chvilku otravovat s otravnými žánry. Mluvil jsem o pohansky metalové hudbě, a kdyby to bylo v případě Сивый Яр mimo mísu, tak bych to nedělal, to je nejspíš zřejmé. To ovšem neznamená, že byste snad od “Из тьмы вымерших деревень” měli očekávat folk metal – na desce totiž rozhodně neuslyšíte plejádu lidových nástrojů a folklórní melodie. Сивый Яр je pagan black metal… svou atmosférou a tematikou sice pohansky laděný, přesto však stále black metal. Jistě, stěžejní je především to, že je ta muzika dobrá, ale zaznít to přece jen muselo, aby bylo jasné, že nepůjde o nějakou folkařinu.
Nahrávku otevře krátké, leč povedené intro “Плачут вдали почерневшие нивы”, u něhož by mi – navzdory jeho relativnímu minimalismu – ani nevadilo, kdyby bylo o něco delší než jen 55 vteřin. Nedá se však svítit, slova se ujímá první regulérní kus “Только бездна внемлет нам теперь”. Kdo by ovšem čekal, že do toho na rozjezd Vladimir kopne a nasadí nějakou vichřici, nedočká se, jelikož přijde střední tempo a hra na atmosféru za pomoci kytarových (avšak nevtíravých) melodií. Ve středním tempu se ostatně nese většina nahrávky a jedinou skutečně rychlejší pasáž nabídne leda tak čtvrtá “Поднимались туманные дали”, byť ani v té to není žádný extrém, vedle něhož by se sypací blasfemické black metaly mohly jít zahrabat. Možná trochu paradoxně je ovšem “Поднимались туманные дали” asi tím nejméně zábavným kouskem na “Из тьмы вымерших деревень”, byť i ona je stále velice dobrá a nabízí řadu povedených melodií a motivů.
Úplně nejvíc to Сивый Яр sluší právě ve středním tempu s lehounce výpravnějším nádechem. Asi nejvíce v tomto exceluje nejdelší (byť o kousek) a zároveň titulní skladba “Из тьмы вымерших деревень”, která v sobě ukrývá hned několik opravdu skvělých momentů a nápadů. Nicméně ani zbylé písničky nepostrádají myšlenku a třeba taková “С прощальной песней птиц” zase boduje příjemnou rozmanitostí a hned několika zvraty, aby po poměrně klidném rozjezdu nakonec dospěla až k další rychlé pasáži ve svém závěru.
Je pravda, že Сивый Яр nenabízí nic vyloženě neslyšeného, přesto “Из тьмы вымерших деревень” funguje a nabízí několik výtečných momentů. S postupem času bohužel nahrávka začne trochu uvadat, a jakmile se člověk dostane na dvojciferný počet poslechů, tak už to přestává mít takovou sílu. Na druhou stranu, první desítka poslechů “Из тьмы вымерших деревень” je zase vysoce zábavná a stojí za to ji absolvovat. Pokud máte rádi pagan black metal a loňský rok vám přišel poměrně chudý, pak není vůbec co řešit a novinku Сивый Яр si určitě obstarejte…
Misericordia je švédská black metalová skupina, která má za sebou už poměrně dost let na scéně… ještě jim chybí tři roky k tomu, aby chlapci mohli slavit dvě dekády činnosti, což znamená – jak ti zdatnější počtáři už jistě zjistili – že začali hrát koncem 90. let. Co se studiové práce týká, tam se Misericordia zrovna nepřetrhla a za všechny ty roky vyplodila několik málo demáčů, jedno ípko a dvě dlouhohrající fošny, z nichž ta první se jmenovala “Dechristianize” a vyšla začátkem roku 2004. Její pokračování v podobě “Throne of Existence” se objevilo až po více jak deseti letech loni v září a nyní si v krátkosti povíme, jestli to čekání stálo za to.
Předchozí odstavec se vám možná mohl zdát jako zbytečné natahování textu, ale chtěl jsem jím naznačit především to, že po tolika letech by se už mělo jednat o pořádně zkušenou partu, na jejíž album tedy lze uplatňovat nějaké nároky. “Throne of Existence” však na mě působí, jako kdyby tu desku nahrála nějaká poměrně mladá skupina s potenciálem a ambicemi… čistě na tomhle by nebylo nic zas tak špatného, akorát když Misericordia fungují víc jak 15 roků, tak už není zrovna na místě hovořit o potenciálu do budoucna.
“Throne of Existence” určitě není špatné album, to tvrdit nechci, protože na něm je znát, že Švédové hrát umějí. Vlastně i nějaké ty nápady mají, protože tu a tam se povedená pasáž na nahrávce dozajista objeví. Bohužel však Misericordia postrádá jednu zcela zásadní věc, která je (a hlavně v dnešní době) možná ta nejdůležitější, i když mi přijde, že většina skupin a labelů se mnou tento názor nesdílí – mám tím na mysli osobitost. Misericordia nehrají špatně, je to takový modernější a docela přístupný black metálek, který se nebojí se místy podívat i do kutlochu svého death metalového bratříčka, ale chybí tomu něco, kvůli čemu byste si tyhle Švédy opravdu zapamatovali a měli chuť “Throne of Existence” poslouchat dál. Nemám důvod vás od poslechu alba odrazovat, protože poslouchat se to dá, ale ani jej nelze doporučit…
H.: Jsou akce, u nichž tak nějak pořád přemýšlíte, jestli jít nebo nejít, a nakonec se rozhodnete až na poslední chvíli podle momentální nálady. A pak jsou koncerty, u nichž vám je už dlouho dopředu jasné, že tam prostě musíte být, i kdybyste tam měli chcípnout. Když vyjede na turné zámořská black metalová kultovka Inquisition, je to tahák sám o sobě, ale když s sebou dvojice Dagon–Incubus veze tak parádní support jako Archgoat, Ondskapt a Blackdeath, je jasné, že tohle je právě jedna z těch akcí, jež člověk vynechat nemůže, i kdyby den předtím chytil extrémní sračku.
H.: Evidentně jsem zdaleka nebyl sám, kdo to viděl podobně, protože se ve čtvrtek 22. ledna na Nové Chmelnici sešel úctyhodný počet černokněžníků (fakt, lidi oblečené v jiné barvě byste napočítali na prstech jedné ruky) a k vidění byla opravdu velká část známých ksichtů domácí black metalové scény. Kulisa pod pódiem tedy byla díky plnému klubu připravena a už šlo jen o to, co se bude dít na pódiu…
H.: Jako první se slova ujala ruská smečka Blackdeath, jejíž fošnu s nádherným názvem “Satan macht frei” jsem svého času točil jak blázen, ačkoliv ve skutečnosti muzika téhle kapely žádný extrémní zázrak není. Naživo jim ten jejich špinavý black metal ovšem docela šlapal… začátek se nesl v syrovějším duchu, ale ke konci padly i dvě trochu melodičtější věci (na poměry Blackdeath, samozřejmě), takže to nebyla jen jednotvárná sypačka. Samotná kapela taktéž docela zábavná, ať už šlo o kytaristu Abysslookera, jenž na svou kytaru hrál docela s nasazením, jeho bráchu Para Belluma, který ovšem víc než výkonem bavil spíš čapkou à la Milan Fras z Laibach, nebo bubenici Mayu, která se s tím taky nemazala a uměla slušně zasypat. Sice nemůžu tvrdit, že by to byl nějak zvlášť geniální a nezapomenutelný koncert, ale kdybych zase řekl, že jsem se při vystoupení Rusů nebavil, tak bych kecal. Rozjezd večera se tedy povedl slušně a dál už mělo přijít skutečné peklo…
Ježura: Od Blackdeath jsem sice neočekával vlastně nic, ale díky páně šéfredaktorovu těšení jsem nakonec naznal, že by to třeba mohlo být zajímavé, a tak jsem byl docela zvědavý, jak se s tím pánové a dáma poperou. A nakonec to určitě nebylo špatné. Prostě takový oukej black klasického střihu ve slušném provedení, ale rozhodně žádný velký zázrak. Kapele to odsýpalo přijatelně, ale že bych se zase nějak bavil, to také říct nemůžu. Popravdě jsem vlastně většinu setu strávil očumováním pohledné slečny za bicí soupravou a vlastní muzika mě až na pár zajímavých momentů nijak extra nezaujala. Na rozjezd však Blackdeath zafungovali obstojně, o tom žádná.
H.: Upřímně jsem se těšil na všechny čtyři kapely, kdybych měl ovšem předem vybrat jen jednoho největšího favorita, ukázal bych na švédské démony Ondskapt – mimo jiné i kvůli příslibu, že na tomto turné budou přehrávat svůj mocný debut “Draco sit mihi dux”, což byl prostě tahák jako prase. O to větší pak bylo rozčarování ze samotného výsledku, byť to do jisté míry asi nebyla chyba kapely. Že si Acerbus za celý koncert nebyl schopen srovnat mikrofon, dejme tomu, to byl třeba umělecký záměr… špatný zvuk už ale asi uměleckým záměrem nebyl. Trpěl hlavně vokál, který byl slyšet spíš tak trochu náhodně, někdy ano, někdy ne. První dvě písně byly naprosto zabité a možná někde až u “III” to jakž takž začalo fungovat, byť oproti tomu, jak silné je tohle z desky, to nebylo skoro nic. Kromě toho většinu vystoupení svítila muzikantům do obličeje světla, což dost brutálně žralo hlavně bubeníka E. L., jenž hned po prvním songu gestikuloval, aby to někdo zhasnul a později se zvedl, aby to šel vysvětlit osobně. Technické problémy však evidentně pokračovaly, takže to nakonec dopadlo tak, že E. L. před poslední skladbou nasraně seknul paličkami a opustil pódium. Kolegové jej docela překvapeně následovali, takže finální “VI” nakonec vůbec nezazněla. Řečeno v krátkosti – špatný zvuk, nasraná kapela a z toho plynoucí nepovedené vystoupení, což nezachránil ani Acerbus se svým zlo-převlekem, díky němuž musel vykrást snad půlku nějaké kostnice. Mluvit o zklamání je v tomhle případě rozhodně na místě, jelikož u Ondskapt byla očekávání setsakra vysoko.
Ježura:Ondskapt, to je stran tohoto koncertu velké téma. Vlastně všichni z mého okolí, co se na jejich vystoupení vážně těšili, posléze nešetřili kritikou. Jenže já tentokrát musím oponovat, protože se mi to líbilo. Ono to asi bude tím, že ze studiovek Ondskapt neznám vůbec nic, ale i přes mizerně nazvučený vokál jsem si to nakonec užil velmi obstojně. Podle všeho je totiž “Draco sit mihi dux” tak výtečná fošna, že mě zaujala i v takhle osekané podobě. Jasně, je vážně škoda, že si to Onskapt takhle vyžrali, a předčasný odchod bubeníka (který mimochodem sypal úplně fantasticky) také nepotěšil, ale přesto na mě pánové zanechali dobrý dojem a příště se k návštěvě jejich vystoupení určitě nenechám dlouho přemlouvat. Jestli se totiž ten reparát podaří, bude to opravdu pecka.
H.:Že celý večer nemusí být ještě kompletně pohřbený, to hned vzápětí dokázali severští rouhači Archgoat se svým násilným black/death metalem se záhrobním murmurem. Finové to drtili až nelidsky dobře a ten jejich agresivní nářez doslova zabíjel, což bylo vidět i na vydatném kotli, který se rozjel hned při první sypačce. Sice nechápu, jak může někdo pogovat zrovna na tenhle typ hudby, ale nejspíš to asi někdo vidí jinak než já. Všichni tři muzikanti do toho sice jeli naplno, ale speciální zmínku si zaslouží především bubeník Sinisterror, protože to byl řezník jako svině a žhavil bicí soupravu doběla. I zvuk byl zrovna v případě Archgoat přinejmenším poslouchatelný, takže Finům nestálo nic v cestě k titulu suverénně nejlepší skupiny večera.
Ježura:Říkám si, že už budu asi trochu za vola, když ani Archgoat nepatří ke kapelám, které bych znal, natož je měl naposlouchané, ale co se dá dělat. Nicméně právě Archgoat rovněž předvedli ukázkový případ toho, jak se získávají noví fanoušci – od začátku do konce totiž zabíjeli jako by se nechumelilo. Zničující riffy, zběsilé sypačky a výtečná pódiová prezentace (Sinisterror byl vážně naprosto famózní) podpořené solidním zvukem a poměrně slušně fanatickým přístupem fanoušků se postaraly o objektivně nejlepší vystoupení večera. Byla to prostě šleha jako kráva, nic míň.
H.:No, vzhledem k tomu, že jsem už dopředu prozradil, že nejlepší vystoupení akce předvedli Archgoat, je asi jasné, že na Inquisition se opětovně něco podělalo. A jak jistě správně tušíte, samozřejmě to byl zase zvuk. Jenže jestli byl zvuk u Ondskapt špatný, tak tohle bylo ještě mnohem horší, jelikož to, co lezlo z beden, byla s prominutím neposlouchatelná mrdka. Nikdy v životě bych neřekl, že jedna kytara a jedny bicí jdou nazvučit takhle prasácky, protože to byla fakt šílenost a poslouchat se to prostě nedalo. Zejména Dagonova kytara byla naprosto zabitá a hlavně byla totálně nečitelná i v momentech, kdy hrál Dagon sám, což jsem snad ještě nikdy nezažil. Navíc to nebylo dáno tím, kde jsem stál, protože jsem vyzkoušel snad všechny pozice v sále – vlevo, vpravo, vepředu, vzadu, uprostřed a všude na hovno. V tomhle klubu jsem byl už mnohokrát, ať už šlo o současnou Novou Chmelnici nebo předchozí Exit Chmelnice před přestavbou, ale ještě nikdy jsem tady neslyšel takhle extrémně špatný zvuk, jako byl tentokrát na Inquisition.
H.:Což o to samotní Inquisition byli skvělí a bylo vidět, že je tohle kultovní duo na pódiu naprosto suverénní, mělo to šťávu a klidně by to mohlo mít i atmosféru… ale prostě nemělo, když songy z alb, která znáte téměř nazpaměť, pomalu nejdou poznat a když ty charakteristické melodie kapely znějí, jak když sere pes. Říkám to nerad, protože mám tuhle skupinu vážně rád a třeba “Nefarious Dismal Orations” nebo “Ominous Doctrines of the Perpetual Mystical Macrocosm” jsou absolutně kulervoucí fošny, ale i oni byli nemalým zklamáním, byť v tom byli nevinně, protože oni sami hráli suprově.
Ježura:Vzhledem k tomu, co jsem tu povídal o své znalosti předchozí trojice kapel, je asi nasnadě, že to byli Inquisition, na které jsem přišel a na které jsem se těšil suverénně nejvíc. Tedy ne, že bych je měl najeté tolik jako někteří jiní, ale o kvalitách produkce této americko-kolumbijské dvojice prostě nelze vést debatu, takže když člověk dostane příležitost vidět Inquisition konečně jinak než za zadních částí po strop narvané třetí stage na Brutal Assaultu, těžko se odolává. Očekávání byla tedy vysoká a mé uspokojení ve výsledku také, i když si s odstupem nejsem moc jistý proč. Vystoupení Inquisition jsem si vážně užil a od chvíle, kdy jsem se dostal do první řady, to platí dvojnásob, protože jsem se dostal do rauše a akorát mlátil hlavou. A v tom rauši mi pak ani nevadilo, že Dagonův žabí vokál není vůbec slyšet a větší část melodií také nějak zaniká. Nějak tedy nevím, jak to mám celé zhodnotit. Ale co, i když to mělo jisté (a vlastně docela podstatné) vady na kráse, užil jsem si to fakt parádně a výkon samotných Inquisition také nesnese výtku, takže palec nahoru a příště si dám ochotně repete.
H.:Z akce, která měla letošní sezónu odpálit ve velkém stylu, tak člověku zůstal hodně rozporuplný pocit. Archgoat sice vraždili a Blackdeath byli v pohodě, ale Inquisition byli zklamáním a Ondskapt neměli daleko k průseru. Sestava byla papírově extrémně silná, nicméně večer přesto zůstal daleko za očekáváním, i když hlavní vinu na tom nenesou kapely, ale zvuk. Avšak i tak je to obrovská škoda, protože tenhle line-up měl potenciál přinést mnohem větší zážitek…
Ježura:Pokud mám hodnotit akci jako celek, budu o kousek smířlivější než H. Je sice pravda, že to mohlo být o pořádný kus lepší, ale díky své neznalosti třech čtvrtin lineu-pu (budiž blahoslavena!) nemusím trpět nenaplněným očekáváním. Pro mě to byla prostě zdařilá black metalová akce a vynaložených nákladů rozhodně nelituji, i když to páteční ráno v práci bylo po třech hodinách spánku poměrně krušné.
V dnešní době jsou prachy prostě na prvním místě a už dávno to platí i pro vydavatelství na undergroundové scéně. Přesto stále existuje několik málo labelů, které nevydají úplně cokoliv, hlídají si kvalitu svých koní a na jejichž vkus se tím pádem dá vlastně i spolehnout. Jedním z takových je podle mě i I, Voidhanger Records, což je firma, jež má na zajímavý black metal čuch. Jenže i mistr tesař se občas utne a vydá nahrávku, s níž si nejsem schopen si potykat.
Abych to uvedl na pravou míru a nebyl jsem špatně pochopen – počin s názvem “Crux lupus corona” rozhodně není sračka a její autoři Inconcessus lux lucis z Velké Británie to o té zajímavosti zcela jistě splňují. Jejich pojetí black metalu je skutečně zvláštní a netradiční, čehož si cením a je mi to opravdu sympatické, jen jsem se s tím nedokázal tak úplně ztotožnit. Inconcessus Lux Lucis totiž hrají muziku plnou divných a ujetých melodií, pomocí nichž dokážou stvořit někdy i bez přehánění skvělé momenty… akorát v jiných chvílích to zase diplomaticky řečeno není zrovna ono.
Na “Crux lupus corona” opravdu funguje první a poslední skladba “Via Dolorosa” (i když ta je možná spíš intrem) a “Corona”, které jsou oboje vážně parádní, mají atmosféru a setsakra mě baví. Na druhou stranu “Crux” a “Lupus” mě nijak nevzaly a thrashové výpady nebo místy až heavy metalové melodie tomu moc nesluší… vlastně abych řekl pravdu, místy mi tyhle dva songy přijdou dost jalové.
Můj dojem z “Crux lupus corona” je tím pádem poměrně rozporuplný, protože o tom, že Inconcessus lux lucis mají talent a vizi a že jsou schopni obé přetavit i v kvalitní výsledek, není sporu. Na druhou stranu se jim to však na tomto minialbu nepovedlo ve všech čtyřech případech. Přesto se u mě Britové zapsali jako zajímavá kapela a až budu mít někdy trochu čas, rád se zpětně podívám i na jejich debutovou desku “Disintegration: Psalms of Veneration for the Nefarious Elite”, jež vyšla loni v dubnu.
Země: Česká republika Žánr: black metal Datum vydání: 23.10.2014 Label: Nasphyr Records
Tracklist:
01. Připomínám těm kolem
02. Zástupci
03. Cesty vody odpadní
04. Démonický tubus
05. Doudlevecký sběrač
06. Obtékání
07. Reinhard Čistírenský
08. Tajný plán
Hádám, že Stíny plamenů není třeba nějak dlouze představovat. Lord Morbivod je dávno stálicí domácího black metalu a jeho tvorba mnohdy hranice černého kovu dalece přesahuje. Průmyslově špinavé projekty Umbrtka či War for War budiž toho příkladem. Přesto se v jeho portfoliu stále najdou jména, která zůstala black metalu bez výjimek věrná – právě třeba Stíny plamenů. Banda žhářů terorizuje kanalizace Plzně a dalších českých měst už víc než 15 let a “Propadlé vody” jsou sedmou řadovkou v diskografii, což vzhledem k pracovnímu nasazení ostatních plzeňských úderek pod Morbivodovou taktovkou není nějak překvapující číslo. Nicméně vzhledem k tomu, že předchozí deska “Výprava za pravdou špíny” je především znovunahraný debut, novinka navazuje až na pět let starou desku “Mrtvá komora”, která je zároveň posledním, již jsem z dílny Stínů slyšel.
Hned od první skladby na vás čtveřice žhářů vyrukuje s naprosto charakteristickým rukopisem a mrazivým, odtažitým zvukem kytar. Není třeba pochybovat o tom, že black metalové srdce kapely stále drží v krevním oběhu dostatek splašků a špíny. Kompozicím tradičně nechybí spád, úderné riffy a nápaditost, která ukazuje, že i když Morbivod kapelu drží směřování kapely víceméně v jednom naprosto pevně definovaném kanálu, dá se v jeho rámci vymyslet tolik věcí, že se prostě nemáte šanci nudit. Sypačky jako “Zástupci”, “Cesty vody odpadní” a “Tajný plán” doplněné o Morbivodův projev a bezchybnou dikci jsou naprosto uzemňující a baví. Nemlich stejně jsou na tom ale i rytmičtější, skladatelsky zajímavější kusy. “Démonický tubus” a “Obtékání” mě baví z “Propadlých vod” asi nejvíc, hlavně druhá jmenovaná mi přijde v rámci alba i diskografie příjemně “nestínovská” a její pomalejší, melodická střední část je vskutku parádní. Ale ani zbylá trojice skladeb (úvodní “Připomínám těm kolem”, “Doudlevecký sběrač” a “Reinhard Čistírenský”) není vůbec špatná a nahrávka je dost vyrovnaná.
Až na opus “Doudlevecký sběrač” se většina skladeb drží kolem čtyř minut a příjemně odsýpá, pánové předvádí to nejlepší, zejména pak oba kytaristé, urození pánové Opat a Egon. Celkové vyznění podporuje i solidní zvuk nesoucí se v duchu oldschoolového blacku. Potěšilo mě, že občas z něj správně mrazí v zádech – hlavně ve středních tempech a při přítomnosti silných riffů. Podstatné ale je, že je slyšet vše důležité. Kytary jsou správně výrazné, nicméně najde se několik momentů, kdy vyčnívá i baskytara, která jinak brumlá v pozadí. Možná bych uvítal, kdyby bicí Lorda Sheafraidha měly trochu jasnější zvuk, na druhou stranu ale nijak nenarušují celkovou atmosféru nahrávky.
A co říct k textům? Jako tradičně, bez nich by byla hudba Stínů plamenů sotva poloviční. Už od začátku Morbivod prostě perlí, a když v “Připomínám těm kolem” zuřivě deklamuje, že “Máte svolení se udusit, i kdybyste nechtěli”, tak mi prostě cukají koutky směrem vzhůru. Tohle je přesně ta nadsázka a nadhled, kterou od plzeňských očekávám a která mě na nich tolik baví. Nepřekvapí nápadité metafory skrývající se za vcelku běžným výrazivem i nejrůznější obskurnosti. “Reinhard Čistírenský” vyprávějící o jistém Reinhardovi (jaké překvapení) a jeho sektě mi narací i silným odérem prachmatismu připomíná Umbrtku. Zato závěrečná “Tajný plán” už je zpátky u kanálů a zvradel (autor pojmu nechť případně opraví špatný tvar slova): “Z oblohy pršely kanalizační poklopy…”. Zkrátka, není moc co vytknout a případné mírné odbočky či podobenství nejsou nijak na škodu.
Stíny plamenů dodržely vysoký standard a opět nahrály silnou desku. Svůj recept nijak zásadně nezměnili, v rámci jeho možností ale dokázali pánové vytvořit zábavný počin, který se vzhledem ke své délce jen tak neoposlouchá. Rozhodně palec nahoru!
Z Polska se ke mně dostává čím dál více sludge – a potvrzuje to i dnes recenzovaná banda z Olešnice nesoucí název Entropia. Ta má na kontě pět let starý demáč, ípko “Chimera” a právě “Vesper”, což je její dlouhohrající prvotina. Oproti ostatním kapelám, které jsem zatím z polské scény slyšel, na to však jde tahle pětičlenná smečka trochu jinou cestou.
Když se trochu detailněji podíváte na polskou scénu, zjistíte, že sludgové kapely většinou staví na post-metalovém základu a hutných atmosférických plochách. Každá sice jinak a po svém, dají se ale vysledovat společné znaky. V těchto kolejích se do jisté míry drží i Entropia, nicméně k post-metalovo/sludgovému základu přidávají ještě black metal, čímž se posouvají kamsi mezi kytarový buzkot a hutné riffy. Tak nějak samozřejmostí je výrazná baskytara, nicméně mám dojem, že její potenciál by šel rozvinout mnohem víc, protože přes perfektní zvuk žádný výjimečný výkon nepředvádí.
“Vesper” se navzdory ostrým blackovým riffům prvního songu rozjíždí vlastně docela vlažně, protože skutečně silná atmosféra přichází až ve druhé části alba. Už téměř jedenáctiminutová skladba “Pascal” má docela nakročeno, nicméně titulní čtvrtá píseň ji svojí procítěností a éterickou atmosférou o několik délek překonává. Ústřední klavírní melodie podpořená shoegazovou kytarou takřka unáší jako vodní proud. Výborně zvládnutý závěr, v němž se proud tónů rozlévá do šíře, na albu nemá konkurenci.
Zbylé dvě skladby “Tesla” a “Marat” taky mají něco do sebe, ale atmosféra už tak silná není, ačkoliv v závěrech se titulnímu songu docela blíží. Obecně ale “Vesper” rozhodně není špatná deska a ukazuje, že kapela dokáže složit silný materiál. Album by mohlo být vyrovnanější, mezery cítím i v kombinacích jednotlivých prvků, s nimiž kapela pracuje, nicméně ve výsledku jím Entropia potvrzuje, že sludgová scéna našich severních sousedů rozhodně není mrtvá a stále se v ní rodí nové a kvalitní kapely.
Občas si říkám, že je vlastně dost jednoduché mě nalákat na poslech nějakého alba. Stačí, když si kapela do žánrové kolonky prdne něco jako avantgardní nebo experimentální black metal, a hned jsem na to zvědavý. A úplně stejně jsem byl zvědavý i na druhé album “Pain & Pleasure” finského projektu Apocryphal Voice. Ten má na svědomí dvojice Juhani Jokisalo – Ville Salonen, z nichž ten první jmenovaný aktuálně působí u doommetalových krajanů 0 X í S T a druhý jmenovaný zase hrával u relativně známých melodic death metalistů Omnium Gatherum.
Jak již padlo, v rámci Apocryphal Voice se dvojice pustila na pole avantgardního black metalu, který se na první pohled tváří velice zajímavě a vlastně zajímavý i je, bohužel však z “Pain & Pleasure” nemám tak dobrý pocit, jak jsem doufal. Na desce je spousta skvělých nápadů a momentů, Finové nemají problém s nápaditostí – zvládnou na to jít za pomoci chaotičtějšího riffování, umí ale i zvolnit, jinde zase nasadit až vysloveně doomové tempo, tuhle zase ze spodních vrstev vykoukne nádherně sjetý synťákový zvuk a to ještě nemluvím o vokálech, které jsou vysloveně povedené. Stejně tak lze ukázat i na nějaké konkrétní skladby, protože kusy jako “Muddy Trail” nebo “Waves of Transparency” jsou skutečně skvělé. Jednoduše řečeno, “Pain & Pleasure” je mozaika inteligentního, netriviálního a posluchačsky náročného black metalu. Až sem naprosto bez výhrad.
Problém není v tom, že se posluchač i po větším množství poslechů stále ztrácí, ani mi nevadí občasná neuspořádanost a neučesanost, protože to jsou všechno věci, které do jisté míry plynou z avantgardnosti Apocryphal Voice. Spíš mi přijde škoda, že některé pasáže mi připadají poměrně slabší a album se mi zdá minimálně tak o půl hodiny delší, než ve skutečnosti je. Nechci však vzbudit dojem, že se jedná o nepovedenou záležitost, protože “Pain & Pleasure” kvalitu a především zajímavost upřít v žádném případě nejde, jen mám neodbytný pocit, že mohlo být ještě o trochu lépe.
