 |
| Země: Itálie Žánr: black / gothic metal Datum vydání: 18.11.2014 Label: Scarlet Records Tracklist: Odkazy: K recenzi poskytl:
|
Kdo to je Cadaveria a odkud se tato osoba vzala, to předpokládám, že snad všichni víte. Pokud by se však přece jenom našel někdo neznalý těch nejprofláklejších poměrů italského black metalu, radši si to povíme… pokud tu historii znáte, tak vás těch pár vět navíc snad nezabije. Tak či onak, chceme-li se dopátrat hudebního původu této zpěvačky, jejíž občanské jméno z ní Raffaella Rivarolo, musíme hledat u skupiny s názvem Opera IX. Kdo to jsou Opera IX… no, pokud někdo neví ani toto, asi měl na nejbližší pobočce odevzdat svojí průkazku fanouška metalového undergroundu, protože nevědět o existenci téhle italské kultovky, to je asi jako kdybyste se považovali za odborníka na pornografii a neměli tušení, kdo to je Rocco Siffredi.
Každopádně, Cadaveria je zpěvačka, která se do Opery IX přidala v raném období kapely a nazpívala s ní první tři desky včetně (dle mého skromného názoru) vrcholného díla “The Black Opera: Symphoniae mysteriorum in laudem tenebrarum”, což je deska, jež zcela právem patří do učebnic klávesového black metalu. Zároveň však jde o poslední počin, který Cadaveria v sestavě Opery IX natočila, protože v roce 2001 se ještě společně s bubeníkem Flegiasem trhla a založila novou skupinu, jež se jmenuje taktéž Cadaveria.
Přijde mi, že dost lidí Cadaveria po svém odchodu z Opery IX tak trochu přestala zajímat… na jednu stranu to možná i chápu, protože Opera IX byla hudebně trochu jinde a – při vší úctě – i kvalitou asi trochu výše. Já osobně jsem ovšem mezi takové nikdy nepatřil a vlastně mě Cadaveria (myšleno kapela) docela baví… do jisté míry. První dvě alba “The Shadows’ Madame” a “Far Away from Conformity” z let 2002 a 2004 mám poměrně rád. Netvrdím, že jsou to nějaké zvláštní skvosty a klenoty, ale i více jak dekádu od jejich vzniku nemám problém si je pustit a docela si je užít, což vlastně také není úplně málo.
Hodnoceno s odstupem času musím říct, že třetí desku “In Your Blood” trochu táhne dolů nevyrovnanost jednotlivých skladeb, nicméně i přesto jsem neměl problém si tu placku docela oblíbit a některé kusy z ní mám vážně a naprosto upřímně rád. Když ale před třemi lety vyšlo “Horror Metal”, bylo to vůbec poprvé, kdy jsem při poslechu počinu Cadaverie (kapely) začal mít neodbytný pocit, že to trochu skřípe a že to není tak úplně ono. Abych byl férový, tak musím říct, že v době vydání jsem se do toho počinu přece jen trochu zažral a v dobové recenzi mu udělil velmi dobrou známku… již by si však “Horror Metal” už dnes neobhájilo, jelikož uběhl nějaký ten pátek, na album jsem snad s výjimkou chytlavé “The Days of the After and Behind” dočista zapomněl, na čemž nic nezměnila ani o rok mladší reedice, a když dostanu chuť si tuhle skupinu pustit… inu, k těm starším albům to člověka prostě táhne víc.
A tím se konečně dostáváme do současnosti, v níž se Italové prezentují novinkovou deskou “Silence”. I navzdory tomu, že mám starší desky docela rád, jsem se do poslechu aktuálního počinu zrovna nehrnul… snad při vzpomínce na ne úplně přesvědčivé “Horror Metal”, snad i proto, že už podruhé v řadě mě obal desky Cadaverie (kapely) diplomaticky řečeno neoslovil. Je sice pravda, že zrovna přebaly nikdy nebyly silnou stránkou této skupiny, ale požadavek na to, aby mi artwork (zvlášť podruhé za sebou) nepřišel vysloveně debilní, podle mě není přemrštěný… a přesto nebyl splněn. Ono co si budeme povídat – sice mohou být výjimky, ale většinou platí, že obaly hudební obsah skutečně odrážejí, takže když člověk vidí přebal, z něhož tečou tuny Photoshopu, bývá na místě očekávat přeprodukovanou nudu. Stručně řečeno, má-li kapela soudnost v grafice, mívá ji i v hudbě. Tím nechci tvrdit, že by snad Cadaveria (kapela) neměla soudnost, ale asi nebude náhoda, když byl už podruhé za sebou nevalný dojem z obálky potvrzen i nepříliš valným dojmem z hudby.
Nechci vzbudit dojem, že “Silence” je nahrávka, která je od začátku do konce na pytel, protože tak to není… je v tom cítit zkušenost, nepochybná řemeslná zručnost, schopnosti a v neposlední řadě – tvrdit, že ta hudba postrádá nápady, by byla lež. Formálně je vlastně všechno docela v pohodě a Cadaveria (kapela) pokračuje ve svém (a to se musí nechat) docela rozpoznatelném koktejlu trochu měkčího black metalu a nepříliš gotického gothic metalu, jaký byl v trochu syrovější podobě ke slyšení už v jejích začátcích, a to aniž by měl posluchač pocit, že poslouchá popáté za sebou stejnou desku jen pod jiným názvem a obalem…
…a přesto všechno tomu prostě a jednoduše cosi chybí. Sem tam pěkný nápad, slušný motiv, poslouchat se to dá a doposlouchat se to taky dá, ale něco, co by člověka opravdu zaujalo, tam moc není. Obecně mohu říct jen to, že mě to tentokrát nejvíce baví v momentech, kdy Cadaveria (zpěvačka) opravdu zpívá čistě, ale ani v těchto případech si z toho posluchač na zadek tak úplně nesedne. Naopak pasáže, kde se řve, se mi dost zdají trochu fádní a jaksi… prázdné… Ostatně, trochu fádním dojmem působí i celé “Silence” – dokonce tak moc, že i “Horror Metal”, kde to už docela skřípalo, je vedle novinky o třídu lepší nahrávkou.
Mám-li mluvit sám za sebe, pak Cadaveria (kapela) se v roce 2014/2015 ze skupiny, kterou jsem si kdysi pouštěl chutí, stala skupinou, jejíž poslech mě maximálně tak neobtěžuje, což mi přijde jednak jako škoda, jednak jako dost citelný propad. Nejsem však úplně zklamaný, protože jsem to tak trochu čekal… a docela rád bych řekl, že snad příště bude líp, ale nejsem si jistý, zdali tomu sám věřím, že to tak bude, když je “Silence” – a proč to konečně neříct naplno – vlastně úplně prachobyčejný průměr a doposud nejnudnější album formace. Kdyby se však příště sestupnou tendenci, která v tvorbě Italů prostě je, konečně podařilo nabourat, byl bych jen rád… kdyby ne, bylo by to už opravdu na pováženou (není-li to na pováženou už v případě “Silence”).
